Stargate SG-13: 1x07 Teal'c

Kdy bude další díl?

Tentokrát to trvalo trošku dýl. Jednak jsem se musel přehoupnout přes nudnější místo a taky jsem si musel urovnat pár dalších věcí. Tak tu jest třetí díl:
1x03 Osirané

Kód: Vybrat vše

,,Takže jste zničili mimozemskou loď?‘‘ Hlas generála Landryho doléhal do všech koutů zasedací místnosti, v níž seděli členové SG-13. Neobvykle působil pouze doktor White, který si z poslední mise přivezl vyvrknutý kotník. Rukou přejížděl po berlích a zlým pohledem neustále probodával plukovníka Shepparda. Ten krčil rameny a snažil se vymlouvat:,, Vlastně to byla nehoda?‘‘
Generál pozvedl obočí a pronesl: ,,Nehoda, plukovníku?‘‘
John odvětil:,, Umístili jsme jenom část výbušnin na můstku. Chtěli jsme loď pouze vyřadit. Kdo mohl tušit, že to celé bouchne.‘‘
Do toho se pustil Shawn: ,,Popravdě, bylo naprosto jasné, že když vyřadíte ovládání lodi, a ta se uvede do pohybu, tak ji energetická vlna z mimozemského generátoru roztrhá na kusy.‘‘
Plukovník mlčel, jen zle pohlédl na svého kolegu.

Landry zavrtěl hlavou a pak promluvil: ,,Takže jste si dokázal najít nové přátele plukovníku. To se na neobydlené planetě jen tak někomu nepodaří. Z vaší zprávy vyplývá, že toho o nich ale moc nevíme.‘‘
John odpověděl: ,,Oni nebyli zrovna výmluvní, pane.‘‘
Generál zalistoval hlášením, které sepsal důstojník. Pak jej odhodil na zasedací stůl a pronesl: ,,Co mi můžete říct o jejich technologii, doktoři?‘‘
Oba vědci na sebe pohlédli. Chvilkové ticho přerušil doktor Veverka: ,,No, příliš toho nevíme. Určitě před námi mají náskok.‘‘
Velitel Landry přejel rukou po deskách hlášení a pokračoval: ,,Ale uvedli jste, že používají písmo antiků.‘‘
To už se slova chopil Shawn, olízl si rty a sebevědomým hlasem pronesl: ,,Popravdě, většina symbolů byla sice antická, ale jejich technologie zdaleka ne. Prostory lodi jakoby vypadly z doby kamenné. Dokonce si myslím, že neovládají ani přenos částic, tak jako antikové. O tom jsme se přesvědčili při útěků. Z většiny plavidel bychom se mohli přenést na povrch planety, ale tady, dá se říct, jsme utekli modernějším výtahem.‘‘

Generál se zhluboka nadechl a pravil: ,,Musíme zvážit každou potenciální hrozbu a tu určitě představují. Budeme pokračovat, až se víc dozvíme od těch lidí, Osiranů, co jste přivedli. Máte rozchod!‘‘

Členové SGC vstali ze židlí, důstojníci zasalutovali a dali se na odchod. Doktor White zápolil s berlemi, a tak mu zbytek kolegů utekl. Ti si to namířili chodbou pryč z velitelské místnosti. Kapitán Richardsonová pošťouchla plukovníka a otázala ze: ,,Slyšela jsem, že Atlantis stále stojí v oceánu. Nestýská se vám tak trochu?‘‘
John odvětil: ,,Po antickém městě se teď prohání hromada Veverků a Whiteů a zkoumají každý kout. Nic, po čem bych toužil, kapitáne.‘‘
David, který sledoval rozhovor důstojníků, zakašlal na znamení své přítomnosti a promluvil: ,,Osirané už za sebou mají vstupní vyšetření. Možná bychom z nich mohli dostat pár informací.‘‘
Plukovník se pousmál: ,,Skvělý nápad, doktore. Pusťte se do toho.‘‘
Kapitán Richardsonová se zastavila a ze svých úzkých roztomilých rtů vypustila: ,,Možná bych si měla promluvit s tím Alanem. Přece jen vypadám méně děsivě než David a ostatní.‘‘

John přikývl a pokračoval na konec chodby, kde nastoupil do výtahu. Hned jak se jeho prsty přiblížili k ovládání, zahlédl Shawna, který vystoupil zpoza rohu a zápolíc s berlemi si to namířil k výtahu. Plukovník se usmál a stiskl jedno z tlačítek. Než se dveře zavřely, tak John ještě zaslechl hlasité: ,,Hej!‘‘ Kletby, které syčel doktor White, již k důstojníkovi nedozněly.

Rachel dorazila k ubikacím uprchlíků. Prošla kolem dvou strážných a vstoupila do menší místnosti, kde se nacházelo několik postelí a malá skupinka cizinců. Jeden z nich vyčníval nad ostatními. Když Alan zpozoroval kapitánovu tvář, tak jí vyšel naproti. ,,Kapitáne Richardsonová, ještě jsem neměl tu šanci vám poděkovat za záchranu mě a mých lidí. Děkuji.‘‘
Důstojnice takový začátek nečekala, malinko zčervenala a usmála se: ,,To byla maličkost. Rádi jsme vám pomohli.‘‘
Rachel se společně s uprchlíkem posadila na postel a spustila: ,,Vím, že tohle ubytování není nic extra, ale brzy vám najdeme něco lepšího.‘‘
Alan odvětil: ,,Působí to tajemně a strašidelně. Co to znamená extra, kapitáne Richardsonová?‘‘
Důstojnice si prohrábla rukou dlouhé světlehnědé vlasy a pokoušela se najít odpověď: ,,Nu, znamená to….znamená to…‘‘ pak luskla prsty a pokračovala: ,,znamená to, když vás ubytují ve sklepě namísto v luxusním pokoji pěti-hvězdičkového hotelu.‘‘

Uprchlík zmateně sledoval pozemšťanku a vyplašeně pronesl: ,,Aha.‘‘
Rachel zamrkala modrýma očima a chvilkové ticho přerušila zakašláním:,,Víte, Alane. Zanedlouho sem přijdou jiní lidé, jako já, a budou se vás ptát na spoustu věcí. Je velice důležité, abyste jim odpověděli.‘‘
Alan odvětil: ,,Ale vaši lidé, se nás už vyptávali. Ti v bílých pláštích měli spousto otázek a také používali spoustu malých blikajících strojů.‘‘
Rachel se podrbala za uchem a pravila: ,,Ti se snažili zjistit, jestli nejste nemocní. Ale ti další lidé se vás budou vyptávat na váš domov a na to, co se tam stalo.‘‘

Uprchlík sklopil zrak k zemi, nadechl se a pravil: ,, Nebude pro nás lehké odpovídat, kapitáne Richardsonová. Bývali jsme obyčejní farmáři, dokud se z oblohy nesnesla obrovská plavidla. Vystoupili z nich zvláštní lidé se zbraněmi a všechny nás zajali. Rozdělili nás do mnoha skupin. V mé skupině nás bylo padesát. Vzali nás na loď a uvěznili. Každý den několik našich přátel odvedli a už jsme je nikdy neviděli. ‘‘
Alan ukázal prstem na urostlého uprchlíka sedícího na vedlejší posteli a pokračoval: ,,Až tady na Hyglase. Ten jediný se vrátil mezi nás. Od té doby však nemluví.‘‘

Rachel trochu zbledla a pohlédla na silného uprchlíka větší postavy, který velmi dobře slyšel proběhnuvší rozhovor. Vystartoval z postele jako řízená střela. Důstojnice ani pořádně nestihla vstát a už jí muž držel pod krkem a zvedal do výšky. Kapitán kopla útočníka do kolene. Ten zavrčel a odhodil ji k nejbližší zdi. Rachel se při dopadu uhodila hlavou o okraj postele a zůstala ležet na zemi.
Urostlý uprchlík si to namířil ke dveřím, jimiž do místnosti přibíhal první strážný. Poblázněný muž rychle k vojákovi přiskočil. Jednou rukou popadl zbraň a druhou pozemšťana praštil do obličeje. Když se vojín skácel k zemi, tak si uprchlík prohlídl jeho zbraň. Chvílí ji všemožně obracel a pak ji započal držet jako zkušený střelec. Jen co v chodbě zahlédl dalšího strážného, zmáčkl spoušť a ze zbraně vylétlo několik střel a zasáhlo přibíhajícího vojáka.

Muž vstoupil do chodby, v níž se rozhoukala siréna. Ušel několik metrů, když zahlédl neozbrojeného doktora Veverku a dva další vojáky. Uprchlík okamžitě přiskočil k doktorovi, kryl se za ním a střílel na oba strážné. Ti včas uskočili a schovali se za roh. Báli se, že by trefili vědce, a tak neopětovali palbu.

Vetřelec i s doktorem pokračoval chodbou, dokud nenarazil na skupinky ozbrojených vojáků. Stáhl se do nejbližší místnosti, v níž spatřil celou řadu přístrojů a lidí v bílých pláštích. Octl se totiž na ošetřovně. Několikrát vypálil ze samopalu a zasáhl dva lékařské přístroje. Doktoři instinktivně zalehli na podlahu a vyčkávali, co se bude dít dál.
To už do místnosti vtrhlo šest vojáků v čele s plukovníkem Sheppardem, který na uprchlíka neustále mířil pistolí. Ten pořád držel jednou rukou doktora Veverku a používal ho jako štít.
David sebou škubal a díky tomu útočníkova levá noha zůstala nekryta. Jen to John zahlédl, tak jednou vypálil ze své beretty a zasáhl vetřelce do kolena. Jeho sevření polevilo a doktor Veverka byl konečně volný. Odběhl od útočníka, který klečel na podlaze. Pomatený Osiran pozvedl samopal směrem k plukovníkovi a vypustil z úst: ,,Já být Gargon! Já žít na věky!‘‘


Na ošetřovně se ozvalo několik výstřelů. John i ostatní vojáci neváhali ani vteřinku a poslali vetřelce k zemi. Střelbu důstojník okořenil poznámkou: ,,Na to bych nesázel.‘‘

Když se doktor Veverka trochu vzpamatoval, tak pohlédl na plukovníka a otázal se: ,,A kde je Rachel? Nechtěla si s Osirany promluvit?‘‘
John se v mžiku otočil a utíkal jako o závod k ubikacím uprchlíků.
Na zemi spatřil jednoho strážného zastřeleného a druhého omráčeného. Když se rozhlédl po ubikacích, tak si v duchu oddychl. Důstojnice seděla na podlaze opřená o okraj postele a držela se za čelo. Vedle ní klečel Alan.

Plukovník přiskočil ke své podřízené, uchopil ji za ruku a vytáhl ji ze země. ,,Jste v pořádku kapitáne?‘‘
Důstojnice se zadívala do Johnových očí a pravila: ,,V pořádku, pane. Jen mám pocit, že mi upadne hlava.‘‘
John nedůvěřivě sledoval ostatní Osirany, dokud kapitán Richardsonová nepromluvila: ,,Myslím, že ostatní uprchlíci jsou v pořádku. Ten útočník byl podle Alana jediný.‘‘
Plukovník se zamračil a pronesl: ,,Když se dokázali dostat na naší základnu, co od nich můžeme čekat dál?‘‘





Už jsem to prezentoval, ale musím to zopakovat - skvělé, zatím to vypadá na zajímavý příběh, ale nebudu předbíhat

Parádní díl...
A abych tu pořád ještě neEarmanoval ( ), tak ještě dodávám, že se mi pomalu začíná víc líbit ukázněnější John a i ostatní charaktery se zatím vyvýjí zajímavě. Příběh pak taky, takže se těším na další mimozemskou misi.
Na konec, ještě taková kosmetická vada, že si trochu podcenil schopnost vojáků na chodbách střílet dřív než hloupý hromotluk co M4řku v životě neviděl, ale co už, kdyby to byli mariňáci zlobil bych se víc... (U USAF to chápu )

Tak pěkně se nám to začíná rozjíždět. John v tvém podání se mi moc líbí a vcelku celý tým je skvělý.

*Jack* Ty máš něco proti letcům a nebo si jenom milovník mariňáků?

Tak jsem moc rád, že se vám líbil i třetí díl, který se teda ve větší polovině skládal jen z rozhovorů. Příští díl se už na základně odehrávat nebude, přesuneme se na jinou planetu. A co se týče charakterů, tak se budou skutečně dále rozvíjet, ale to přijde až časem.

Jinak vám patří omluva za opoždění třetího dílu. Pokusim se nějak ustálit termíny, ale bohužel kvůli práci, nemůžu zaručit, že bude každý díl vycházet jednou týdně. Vysvětlím: Střídá se u mě dlouhý a krátký týden. Když mám dlouhý týden, tak dělám pět třináctihodinových směn týdně, takže na psaní povídky moc času nemám. Když dělám krátký týden, tak jsem v práci jenom dva dny.
Takže se může stát, že vyjdou během jednoho týdne dva díly, pak bude týden pusto, a pak zase vyjde nějaký další díl Alo to už zbytečně plkám.
Díky za komentáře.

PS: Tak do mariňáků bych nestřílel Jen mi přišlo fér, když se John a spol prostříleli skrz mimozemšťany, tak by jim to mimozemšťani mohli vrátit. Navíc on ten mimozemšťan měl taky určitej vojenskej výcvik, ale nebudu předbíhat.

No jen tak lehce kvůli tomu že jsem se na obě skupiny armády informoval a vyšlo z toho, že příslušníci USAF (když nezaběhnu do moc velkých podrobností) mají sotva základní výcvik pro boj, což se rovná nabití a střílení ze zbraně toť vše. To tedy ve skutečnosti docela jistě vylučuje, že by piloti s P90kami zachraňovali svět... No, to jsem trochu zaběhl vedle, každopádně stráže by asi byli líp cvičený než piloti i v letectvu, ale obecněji jsou ve srovnání s pěchotou, jak to neříct sprostě?
Prostě, ber to jako moje nevýznamné poznámky, které můžeš ignorovat, když si je zrovna nebudu dokázat odpustit kvůli přílišným nárokům...

2 Milanus: Zkus psát díly dopředu a pak je třeba jen vydat, aby to šlo po týdnech, ale mě to je v celku fuk, jestli to bude mít periodu nebo ne. Já osobně u toho ve svých povídkách mám taky problém, ale zase nemám až takový vypětí, i když zase píšu dvakrát delší povídky než zdejší průměrný díl...

Jak to vypadá s dalším dílem?

Wow! Až teraz som to objavila - idem sa do toho pustiť, a zatiaľ len samé pozitívne ohlasy!

Tak další díl bude do konce týdne. Rozhodl jsem se, že ještě chvilku počkám s akcí, a tak vás v příštím díle ještě trochu seznámím s hlavními charaktery. Snad můžu prozradit, že se SG-13 vydá na planetu osídlenou velmi primitivními bytostmi.

To Widlička: Doufám, že se bude líbit i po přečtení

milanus: Nemusel si sa obávať, veľmi ma to zaujalo Má to super potenciál, tak si to nepokaz! Zo začiatku som trošku mala pocit, že si možno nevystihol Johnov charakter, ale potom to už bolo všetko ako má byť. Máš dobrý štýl písania, a aj keď je dej v bode, že zrovna nikto nikde nestrieľa tak je to stále zaujímavé, ľúbia sa mi tie opisy. Takže skvelé, teším sa na ten nový diel

Ufff, to byl fuška. Jak jsem slíbil, přikládám nový díl. Snad se bude líbit.
1x04 Fontána

Kód: Vybrat vše

Slunce příjemně hřálo a teplý vánek čechral dlouhé vlasy kapitána Richardsonové. Ozval se známý zvuk zavření červí díry. Celý tým postával na zeleném kopci obklopeném listnatým lesem. Pohodovou idylku přerušilo zasténání doktora Whitea: ,,Proč jsme tady?‘‘
Důstojnice odpověděla: ,,Protože sonda odhalila podmínky vhodné pro život.‘‘
Shawn pokračoval: ,,Proč jsme tady?‘‘
Doktor Veverka se rozhlédl kolem sebe, nadechl se a pravil: ,,Protože se tu může nacházet technicky vyspělá rasa?‘‘
Shawn pokračoval v kňourání: ,,Otázka k zamyšlení. Kdyby se tu nacházela technicky vyspělá rasa, trčela by brána uprostřed lesa? Měli bychom chodit pouze na planety, kde jiné týmy našly mimozemská zařízení. Jak vůbec můžeme vědět, že tady někdo žije?‘‘

John hlasitě zakašlal a ukázal na vyšlapanou pěšinku směřující k lesu. ,,Otázka k zamyšlení. Kdyby tu nikdo nežil, byla by tu vyšlapaná cesta?‘‘
Shawn zavrčel a zahleděl se do země. Pak s odporem pronesl: ,,Mohla to být zvěř.‘‘
David ho poplácal po rameni a promluvil: ,,Jistě, Shawne. Stádo mimozemských srnek běhá jednou týdně k bráně.‘‘

Pozemský tým pokračoval po úzké pěšince stáčející se k lesu. V předu se drželi oba důstojníci a v rukách drželi samopaly. Za nimi si vykračovali dva nepříliš ozbrojení vědci s přeplněnými batohy. Davidova pistole trčela z pouzdra za pasem a Shawn měl svou zbraň zahrabanou kdesi v ruksaku.
Kapitán Richardsonová si krátila dlouhou chvíli rozhovorem se svým nadřízeným. ,,Tak co, plukovníku? Už to bude měsíc, co Atlantis přistála v oceánu. Setkáváte se s někým?‘‘
John odvětil: ,,Potkal jsem pár známých tváří na základně. Překvapuje mě, že do SGC nepřeveleli víc lidí.‘‘
Důstojnice si prohrábla světlé vlasy a podotkla: ,,Mě zas překvapuje, že někoho s vaší minulostí přidělili k vědeckému týmu.‘‘
Plukovník se ušklíbl a pravil: ,,Nejste jediná, koho to překvapuje, kapitáne.‘‘

Cesta lesem byla celkem příjemná a připomínala procházku po Zemi. Všemožný šelest doprovázel zpěv ptáků. Plukovník vycítil, že se brzy stane terčem dalších otázek, a tak svou kolegyni raději předběhl: ,,A jak jste v tomhle týmu skončila vy, kapitáne?‘‘
Důstojnice se usmála a pronesla: ,,Nu, to celé je práce mého otce.‘‘
John s překvapeným výrazem v obličeji ze sebe vypustil: ,,Otce?‘‘
Kapitán pokračovala: ,,Je generál a přestože to nedává najevo, myslím, že se zasloužil o mé přijetí k SGC. Chtěla jsem lítat s X-třistadvojkou, ale neprošla jsem závěrečnými testy. Čekala jsem, že skončím na nějaké zapadlé základně, ale místo toho mě prostě převeleli k SGC. Určitě se tak nestalo kvůli mým zkušenostem.‘‘

Po několika dalších krocích plukovník zaslechl šustění listů a praskání větví. Namířil zbraní na křovisko, odkud zvuky vycházely. Z toho vyskočil malý človíček, jehož oděv se skládal pouze z jakéhosi kusu látky obvázaného pod pasem. Zbytek šedého těla zůstával nekrytý. Výšku človíčka John odhadoval na metr a půl.

Zdálo se, že menší obyvatel planety nepředstavuje hrozbu, a tak plukovník sklopil zbraň. Pošťouchnul loktem svou kolegyni a pravil: ,,Řekněte mu něco, kapitáne.‘‘
Rachel nevrle pohlédla na velitele a otázala se: ,,Proč zrovna já?‘‘
Plukovník okamžitě odvětil: ,,Protože z nás vypadáte nejmíň děsivě.‘‘
Důstojnice udělala dva kroky vpřed a sehnula se, aby nepřevyšovala šedého mužíčka. Ten nehybně stál a bedlivě pozemšťanku pozoroval.
Kapitán vyloudila na obličeji úsměv a přátelsky pronesla: ,,Ahoj.‘‘
Mužíček zůstával nehybně stát a upřeně sledoval pozemšťanku.

Ze zadních řad se ozval David: ,,To tě nenapadlo říct něco lepšího? Je to mimozemšťan, ne pes. Ten nekouše.‘‘
John jen podotkl: ,,Vlastně znám pár mimozemšťanů, co koušou.‘‘
Důstojnice probodla pohledem oba kolegy a pak se otočila zpátky k mužíčkovi. Zhluboka se nadechla, ukázala rukou na sebe a pravila: ,,Já jsem Rachel.‘‘
Šedý človíček stále mlčel a nehýbal se. Pouze na kapitána zamrkal. Důstojnice pokračovala: ,,Nepovíš mi teď své jméno?‘‘

Otázaný obyvatel planety nejevil žádný zájem na podílení se v rozhovoru. Náhle se hbitě otočil a upaloval lesem pryč.
Kapitán se narovnala a pohlédla na plukovníka: ,,Neměli bychom za ním běžet?‘‘
John odpověděl: ,,Honit zdejší by nám na prvním dojmu moc nepřidalo. Prostě půjdeme jeho směrem.‘‘

Pozemšťané vyrazili za mužíčkem. Vpředu se opět drželi oba důstojníci.
Po sto krocích vyšel tým z listnatého lesa a stanul na rozlehlé louce, na níž se nalézala vesnice tvořena z velmi primitivních obydlí. Chatrče se podobaly spíše větším stanům z neznámé látky. Mezi obydlími kličkovala celá řada dalších šedivých lidí menších postav. Někteří z nich měli látkou zakryté i horní partie těla. Jednalo se očividně o mimozemské ženy.

Jak tým pokračoval vesnicí, získával si stále větší a větší zájem jejích obyvatel. Ti se shlukovali kolem návštěvníků a probodávali je pohledy.
Doktor Veverka pronesl: ,,Kam vlastně máme namířeno?‘‘
Plukovník odpověděl: ,,Půjdeme si promluvit s místním Kheky Petrou.‘‘
David se otázal: ,,S kým že?‘‘
Plukovník mu hbitě odpověděl: ,,Najdeme staršího, náčelníka nebo kohokoliv, kdo nosí víc oblečení.‘‘

Návštěvníci obklopováni zástupy zvědavých vesničanů brzy došli do centra vesnice. To mělo kruhový tvar a v jeho středu se nalézala podivná fontána, která značně vybočovala z místní architektury.
Vstříc cizincům vyšel šedivý mužík s dlouhými žlutými vlasy. Přestože se podobal svým druhům, dalo se poznat, že se jedná o někoho významného. Ostatní vesničané k němu vzhlíželi s jakýmsi respektem.
Plukovník, i celý tým, se zastavil několik kroků od onoho muže. Ten si návštěvníky prohlížel, přičemž se každému na malou chvíli zahleděl do očí. Pak pohlédl na zvědavé vesničany, otočil se a zmizel v jednom z příbytků. Ostatní zvědavci se taktéž rozešli a vrátili se k původním činnostem. SG-13 tak zůstala stát uprostřed vesnice téměř sama. Jen občas po ní pohlédl někdo z obyvatelů.

Kapitán pronesla: ,,To šlo docela…podivně.‘‘
David jen podotkl: ,,Alespoň jsme našli náčelníka.‘‘
Ve vesnici panovalo nepříjemné ticho, které přerušila až důstojnice Richardsonová. ,,Všimli jste si, že ti lidé ještě nepromluvili ani jedno slovo.‘‘
John se rozhlédl kolem sebe a pravil: ,,Jo, trochu mi to nahání husí kůži.‘‘
Kapitán přejela rukou po samopalu a pověděla: ,,Možná bychom odsud měli odejít. Nezdá se mi, že jsme zrovna vítáni.‘‘
Shawn příliš nevnímal ostatní a přehraboval se ve svém batohu. Vytáhl z něj několik přístrojů a namířil si to k tajemné fontáně. ,,Vítáni, nevítáni, koho to zajímá? Jenom se podíváme na tu fontánku.‘‘
Plukovník se podrbal v krátkých černých vlasech a zavelel: ,,Dobrá. Doktoři, vy se porozhlédněte po vesnici. Nenechávejte vybavení bez dozoru! Kapitáne, my prolomíme ledy.‘‘

Oba důstojníci vykročili k chýši, do níž před krátkou chvíli zašel vyčnívající mužík. John rozhrnul vstupní kus látky a následován svou kolegyní vešel dovnitř. V příbytku posedával jeho žlutovlasý obyvatel. Vypadal, jako by ho návštěva nijak nerozrušila. Upřeně hleděl na hosty. Plukovník dloubl do důstojnice a potichu jí pověděl: ,,Minule vám to šlo dobře. Promluvte si s ním.‘‘
Rachel tázavě pohlédla na velitele a pokrčila rameny. ,,A co mu mám říct?‘‘
John se pousmál a tiše pravil: ,,Prostě něco řekněte. Dívá se na nás.‘‘
Kapitán se otočila k obyvateli příbytku a zkusila se usmát. Vypustila ze sebe to první, co jí napadlo: ,,Ahoj.‘‘

Šedivý mužík zamrkal očima a pomalu pokynul rukou. Důstojnice stála jako sloup a tiše pronesla: ,,Něco ukazuje, co mám dělat?‘‘
Žlutovlasý muž znovu pokynul rukou a dlaní ukázal na zem.
Kapitán tiše  zajásala: ,,Chce abychom si sedli.‘‘ Pak s úsměvem pokračovala: ,,Chcete, abychom se posadili? Dobře, tak my se posadíme.‘‘
Plukovník pomalu sedal na zem, stejně tak jako důstojnice. ,,No vidíte, kapitáne. To by byl pro začátek pokrok.‘‘
Rachel se otázala: ,,A co budeme dělat teď?‘‘
Plukovník s ledovým klidem odpověděl: ,,Prostě budeme sedět a dívat se na sebe.‘‘


Doktoři mezitím zůstali fascinováni fontánou, z které tříštila průzračná voda. Shawn odebral několik vzorků, párkrát ťuknul do malého analyzátoru a pronesl: ,,Přesně jak jsem předpokládal. Není to voda.‘‘
David se zamračil a trochu nevrle se zeptal: ,,A jaks mohl tušit, že to není voda? Vždyť to teče.‘‘
Shawn sebevědomě odpověděl: ,,Tušení není důležité. Stačí ti vědět, že bylo opět správné.‘‘
Doktor White na chvíli ustal ve své činnosti a překvapeně promluvil: ,,Hm, nerozpoznávám žádné známé prvky. Provedeme analýzu téhle tekutiny citlivějším přístrojem. Mám jeden v batohu.‘‘

Vědec se obrátil směrem ke svému ruksaku, jenž zanechal několik metrů za sebou. Ten se stal terčem místních obyvatel, kteří se plni zvědavosti přehrabovali v jeho obsahu.‘‘
Shawn rychle vykročil ke svému majetku a zvolal: ,,Hej, nechte to být! To jsou moje věci!‘‘
Šedivý mužíci neváhali a rozutekli se do všech stran. Vědec zastrčil několik vypadlých přístrojů zpátky do batohu. Pak se na moment zarazil a začal se zběsile přehrabovat ruksakem. David, pozorující celou scénu, se otázal kolegy: ,,Stalo se něco, doktore tekutino?‘‘
Shawn zděšeně pohlédl na druhého doktora a pravil: ,,Moje pistole je pryč! Měl jsem jí tady zastrčenou.‘‘
Doktor Veverka se chytil za hlavu a poraženě pronesl: ,,No skvěle. Plukovník říkal, že si máme dát pozor na věci. Nechá nás chvíli o samotě a ty…Ale co bych se rozčiloval. Stejně tě zastřelí.‘‘

Oba důstojníci seděli v chýši a vyměňovali si pohledy se žlutovlasým človíčkem. Napjaté ticho přerušil Veverkův hlas vycházející z Johnovy vysílačky: ,,Máme menší problém. Shawn si nechal vzít pistoli.‘‘
Vojáci na sebe pohlédly a kvapem se zvedli ze země. Šedivý mužík se nenechal vyvést z klidu a stále nehybně seděl. Kapitán na jeho adresu promluvila: ,,Hnedka se vrátíme.‘‘
To už plukovník rozhrnoval látkový vchod a vycházel z chatrče. Jen spatřil doktory, tak výhružně pozvedl prst a vztekle pravil: ,,Říkal jsem, že si máte hlídat svoje věci!‘‘

Shawn se snažil vymlouvat: ,,Když….oni.‘‘
Velitel pokračoval: ,,Musíme ji najít. Kapitáne…‘‘
Důstojnice skočila Johnovi do řeči:,,Myslím, že jsem jí našla, pane.‘‘
Prstem ukázala na jednoho z šedivých človíčků, který byl ještě menší, než ti ostatní. Jednalo se o mladého chlapce. Stál od kapitána několik metrů a v rukách držel černou pistoli, s níž různě otáčel.
Rachel položila samopal na zem a opatrně ke zvědavci vykročila. Členové týmu napjatě sledovali, co se bude dít.
Kapitán se k človíčkovi pomalu přibližovala. Už jí chybělo jen pár metrů, když mužík namířil hlaveň pistole na sebe. Důstojnice si zkusila získat chlapcovu pozornost a přátelsky k němu promluvila: ,,Hej, to co držíš, je moc nebezpečné. Hlavně tím nemiř na sebe, ano?‘‘

Chlapec zbraň různě převracel. Kapitán už od něj byla dva kroky, když hlaveň pistole namířila na ní. Pozemšťanka o něco ustaranějším hlasem pravila: ,,No na mě s tím taky nemiř.‘‘
Rachel už dorazila k človíčkovi a opatrně k němu natahovala ruku. Chtěla na něj ještě přátelsky promluvit, když se z pistole ozval hlasitý výstřel.


Od té doby, co se ztratila pistole, mi bylo jasné, že vše skončí tajemným výstřelem Ale jinak super povídka, těším se jak to dopadne

Nojo ukradená pistole. Ta si o ten výstřel koledovala. Jinak skvělá část. Už aby byl další díl

No musím uznat bez okolků parádní díl...
Na něco takového jsem čekal s chválou vážně, parádní nápad, skvěle jsem si všechno překvapoval a i když bych doktory více hlídal než je nechat pobíhat na cizí planetě samotný, tak se to mohlo stát i jinak, takže sem spíš zvědavej na to, co to přinese...