Stargate: Perseus - Mise Medusa - PŘIDÁN DÍL 29 - THE END

Svým věrným čtenářům přináším další díl, s pořadovým číslem 10.

10. Perseus proudem unášený

„Opakujte to, Hendersonová,“ řekl pomalu Smith, jak se současně snažil pilotovat a srovnat si v hlavě novinku, kterou se právě dozvěděl.
„Našli jsme těla, plukovníku, zatím šest,“ odpověděla kapitánka, „členové posádky. Vypadají jako by se na nich krmili Wraithové.“
„Proboha,“ uniklo někomu ze skupiny do vysílačky. Smith přibrzdil a nechal svou F-302 jen zvolna se blížit k nouzovému výlezu, kam původně mířili.
„Jak to vypadá u vás, Bileku?“
„Stejně, pane. Kapitán se jen ozvala dřív. Zatím máme tři těla, stejné příznaky. Jasná příčina smrti.“
„Co detektor známek života?“
„Funguje správně, pokud můžeme věřit tomu, že detekuje nás,“ řekl Felger, „ale víme, že by hibernujícího Wraitha nezachytil.“
„Což nedává smysl, alespoň mě ne,“ zavrtěl plukovník hlavou.
„Správně, pane, kdyby loď obsadili, čekal bych známky boje,“ skočil mu do řeči McBrady, „prázdné nábojnice, mrtvé Wraithy, stopy po střelbě. Promiňte, pane.“
„Nehledě na to, že bych také čekal, že se loď jimi bude hemžit,“ Smith přešel vyrušení bez povšimnutí, „kdyby jim padl do rukou takovýhle kus pozemské technologie, já bych zase čekal že budou mít mejdan, a ne že se sbalí a odejdou.“
„Mohli se stáhnout, když loď začala ztrácet atmosféru, a oni nebyli schopni opravit podporu života,“ řekl Fukutu, „což mi připomíná, že čím dřív budeme na můstku, tím dřív bude zase fungovat. A také se dozvíme víc.“
„Pravda, tahle věc má svou vlastní verzi černé skříňky,“ Smith o něco přidal na rychlosti a kopíroval se stíhačkou povrch Persea. Za pár vteřin již viděl nouzový průlez nedaleko můstku na vlastní oči.
„Dobře, všichni mějte oči na stopkách,“ řekl do rádia, „neustále kontrolujte detektor známek života, hlídejte si navzájem záda. Loď je bez atmosféry, ale nikdo z nás neví, na jak dlouho dokážou ti parchanti zadržet dech. Profesore Fukutu, víte co dělat. Podporu života první, hned potom lodní deník a černou skříňku. Chci odpovědi, a to co nejdřív. Hendersonová, co nejrychleji do strojovny. A ještě něco, zkuste si zapamatovat, kolik těl najdete. Tohle všechno se mi nezdá.“
Ignoroval několikanásobné „ano, pane“, které se mu ozvalo ve sluchátkách a plně se soustředil na dokončení přibližovacího manévru.
Fukutu byl naštěstí šikovný, měl na kontě už dva výstupy do kosmu, jeden ještě na Zemi, respektive na její orbitě, to jako japonský host - člen posádky amerického raketoplánu, druhý již na Perseovi. Nejprve se zajistil lankem s karabinou, které bylo součástí výbavy skafandru, za úchyt hned vedle průlezu, potom uvolnil kurty, přidržující jej na břiše F-třistadvojky. Uvolnil víko ovládacího panelu průlezu a zatáhl za páku nouzového otevření a zámky průlezu se uvolnily. Fukutu vzal za dveře, zapřel se jednou nohou o trup a rozevřel průlez, protáhl se dovnitř, naštěstí ve správné poloze, takže když na něj začala působit umělá gravitace, dosedl v pořádku na podlahu. Odpojil jistící lanko, zavřel průlez a signalizoval posádce stíhačky zdviženým palcem.
„Dávejte pozor, profesore,“ Smith Fukutovi jeho gesto vrátil, „na můstek je to ještě asi třicet metrů, vědět to předem, tak jsem vám vzal s sebou parťáka. Zlomte vaz čemukoliv, co potkáte a nebude to člověk.“
„Díky, vy taky, plukovníku.“
„Tak, kam to bude, panstvo?“ obrátil se Smith na Lincolna.
„Ehm, do hangáru, pane…?“
„Věděl jsem, že to řeknete, seržante.“

* * *

Museli počkat asi deset minut, než jim vrata do hangáru otevřela Sharpová ze strojovny. Teprve potom stíhačka bezpečně přistála zpět na domovské podlaze. Asgardské jádro bylo nepoškozené, přesto zabralo další čtvrthodinu, než se podařilo pozavírat všechny přepážky v blízkosti poškozených míst na trupu, což si vzal na starost Šarapatkův tým, a zprovoznit podporu života. Atmosféra se stala dýchatelnou o dalších sedm minut později. Smith otevřel kryt kokpitu a vyskočil ze stíhačky, následován Lincolnem, který si protahoval zdřevěnělé končetiny. F-302 nebyla stavěná na osoby jeho velikosti.
„Sharpová, Felgere, chci plnou diagnostiku lodi, pohon, štíty, zbraně a tak dále, co nejdřív,“ rozděloval Smith pokyny po cestě na můstek, „Chappy, McBrady, Bileku, řekněte mi jednu věc – kolik těl jste našli?“
„Překvapivě málo, plukovníku, dá-li se to tak říct,“ odpověděl Šarapatka, „měl jsem strach, že jsme vlezli do hromadného hrobu, ale není to tak zlé. Pokud by zahynula celá posádka, některá těla by jistě byla vysáta díky poškození trupu do kosmu, ale tady jich chybí příliš. Většina posádky je pryč.“
„Pane, neobjevili jsme třeba nikoho z pozemních sil,“ doplnil Bílek.
„Takže třeba odešli bránou na jinou planetu a jsou relativně v bezpečí, ovšem bez možnosti se s námi spojit,“ přemítal Smith a najednou se zastavil na křižovatce chodeb. Leželo tu jedno scvrklé mužské tělo, oblečené do modrého overalu s nášivkou Persea na hrudi.
„Pane, je tu ještě jedna věc,“ ozvala se Hendersonová ze strojovny, „napadlo mě, proč jsme nenarazili na žádného pilota, Perseus má čtyřicet osm stíhačů a v hangáru nikdo nebyl. Museli přece mít poplach, nejspíš seděli v kokpitech celou dobu, a teď po nich není památky.“
„Nechte mě hádat,“ Smith přiklekl vedle mrtvoly a začal si ji prohlížet, aniž by se jí dotýkal, „zadala jste vyhledávání jejich nouzových majáčků.“
„Ano, pane, nikdo z nich není nejen na lodi ale ani v dosahu senzorů. Je téměř nemožné, aby bylo všech osmačtyřicet vysílačů rozbito, navíc jak jistě víte, tyhle věci je docela umění rozbít. Jsou konstruované na to, aby vydržely skoro cokoliv. Naši stíhači nejsou nikde v tomto systému a jeho okolí do vzdálenosti několika světelných let.“
Smith vzal opatrně, jen konečky palce a ukazováku, za táhlo předního zipu na kombinéze mrtvého člena posádky a začal ji pomalu rozepínat.
„Plukovníku, máme další objev,“ ozval se Fukutu, „mám přístup k lodnímu deníku i k černé skříňce.“
„Taky něco mám, poslouchejte všichni,“ Smith se narovnal, s očima upřenýma na odhalenou, popelavě šedou hruď mrtvého muže, „všichni znáte wraithský způsob krmení, že. Já také, a přesto mám jednu otázku, jejíž zodpovězení bude hračka, vzhledem k tomu, že mám v týmu nejméně tři lidi, kteří si zaslouží přízvisko ´génius´. Napadá někoho, jak je možné, aby se na těchto lidech nakrmili Wraithové, a nezanechali přitom na tělech žádnou stopu?“


TO BE CONTINUED

hmmm...zajímavý.....řekl bych že se s tamtěch vyklubou dost divný a pochybný existence...

Takže je tu další část, číslo 11. Jinak už mám rozepsanou čtrnáctku a konec ještě není na dohled. Jak jsem už psal, příběh si začal dělat co chtěl a rozrůstá se
Komu se tenhle můj výpotek zalíbí, napište komentář, je to vždycky moc povzbuzující, když se někdo vyjádří. Jestli má někdo negativní názor, klidně sem s ním taky, já už to nějak unesu

11. Čas sklízet

Ve vysílačce zavládlo ticho. Každý ze skupiny již někdy viděl fotografie, které poslala na Zemi expedice Atlantis – scvrklá těla s ošklivými jizvami na hrudi. Tady ta druhá část příběhu chyběla. Všichni věděli, že to znamená jen jedno – setkání s dosud nepoznaným. Smith sám cítil, jak mu při vyslovení jeho poslední otázky přeběhl mráz po zádech. Co se tu proboha stalo?
„Pane,“ozval se Fukutu a vytrhl Smithe, zírajícího skrz pohozenou mrtvolu z jeho myšlenek, „tohle musíte vidět. Mám záznamy z lodního deníku.“
„Jsem na cestě,“ odpověděl Smith. Podobné situace jsi zažil tisíckrát, vzchop se! „Jdeme, seržante,“pobídl plukovník Lincolna a oba se rozběhli klusem směrem k můstku.

* * *

Fukutu seděl dosti nepohodlně v křesle druhého pilota, na sobě měl stále skafandr, sundal si jen helmu a rukavice, když znovu naběhla podpora života. Jeho prsty se hbitě míhaly po klávesnici terminálu. Šarapatka, Bílek a McBrady se dostali na můstek ještě před Smithem a Lincolnem. Když uviděli plukovníka, chtěli mu zasalutovat, ale jeho odmávnutí je vrátilo zpět k tomu, co právě dělali, navzájem si pomáhali dostat se ze svých skafandrů.
Fukutu vzhlédl. „Plukovníku,“ kývl na pozdrav, jako by se neviděli několik dní. Obličej měl bledý, několik posledních hodin jej zřejmě unavilo. Chtělo to odvahu, vlézt sem beze zbraně, aniž by věděl, co ho čeká, pomyslel si Smith. „Profesore,“ odpověděl kývnutím a poplácal Japonce po pancéřovém rameni skafandru.
„Pane, získal jsem videozáznam posledních událostí na můstku, bohužel je poškozený, takže nemáme zvuk,“ začal vysvětlovat Fukutu, „není to záznam z černé skříňky, dostat se do ní by trvalo o dost déle. Ve strojovně to ostatní uvidí také.“
„Pusťte to,“ řekl Smith. O co horší to ještě může být?
Fukutu našel soubor a spustil jej. Obraz nebyl právě v nejlepší kvalitě, ale na velké holografické obrazovce, která se před nimi otevřela, to nevadilo. Viděli můstek Persea z podobné perspektivy, v jaké se nacházeli teď oni, jen šlo o několik hodin starý obrázek. Plukovník Deakins ve velitelském křesle, pilot Hoffmann po jeho levici, ostatní členové osádky můstku na svých místech. Podle obrazu, viděného přes čelní průzor můstku bylo vidět, že Perseus manévruje, Smith zahlédl dva hive shipy, blížící se k pozemské lodi. Náhle se v dálce před lodí objevily čtyři výbuchy. Trvalo asi vteřinu, než plukovníkovi došlo, že to jsou spreje na brouky, explodující v mračnu wraithských dartů.
„Zatím se mi to líbí,“ zabručel Smith.
„Vskutku,“ přisvědčil Bílek.
„To co nás zajímá, přijde teď,“ upozornil Fukutu.
V čelním skle se objevil fialovočervený záblesk. Smith si nejprve myslel, že něco vybuchlo těsně před můstkem, nějaký druh energetického šrapnelu, nebo co, prolétlo mu hlavou, ale pak si uvědomil, že díky zkreslené perspektivě se dívá na úkaz, k němuž došlo dost daleko od lodi. Zabíral téměř celé zorné pole, muselo to být obrovské, počítáno snad ve stovkách kilometrů. „Záblesk při opuštění hyperprostoru,“ zašeptal Fukutu. Ostatní skoro ani nedýchali, když spatřili, co tento efekt následovalo.
Ta loď byla obrovská. Obrovská i v porovnání s oběma hive shipy, které teď na obrazovce rychle vyklízely pole a vstupovaly do hyperprostoru. Vzhledově to byl dlouhý zploštělý válec s mnoha menšími výstupky a výběžky, narušujícími základní tvar a jakousi „anténou“ nebo zužující se špicí vpředu, která mohla připomínat Eiffelovku, pokud by to nebyl monolitický kus hmoty lodi. A pokud by Eiffelovka měřila na výšku několik kilometrů. Celá loď mohla být dlouhá jako šest, možná osm hive shipů postavených do řady za sebe, už na tuhle vzdálenost se sotva vešla do zorného pole průzoru můstku. Po opuštění hyperprostoru se tato gigantická věc překvapivě rychle stočila a zamířila přímo k Perseovi. Na můstku zavládl zmatek.
Mýlil jsem se. Může to být horší, a to o hodně.
Smith zavřel oči. Věděl, co bude následovat, skoro všechno teď dávalo smysl. Nemusel vidět, jak se Deakins snaží neúspěšně cizí loď kontaktovat a přesvědčit její posádku o tom, že nemá nepřátelské úmysly. Nemusel vidět aktivaci neznámých zbraní té-
„Plukovníku,“ oslovil Smithe Fukutu.
„Ano?“ Holografická obrazovka nyní nabízela zamrzlý obraz, na němž se Deakins naklání k pilotovi. Jako by i bez zvuku slyšel ten rozkaz: „úhybný manévr!“ Z přídě cizí lodi právě tryskal proud jakési neznámé rudé energie, nepodobné ničemu, co Pozemšťané za dvanáct let programu Hvězdné brány ve vesmíru zažili.
„Naštěstí nemáme jen kamerový záznam, ale i údaje ze senzorů,“ řekl Fukutu. Hlas se mu chvěl. Ostatní zírali na obraz před sebou v němém úžasu, vypadali teď jak muzeum voskových figurín, oddělení ,Rané období prozkoumávání vzdáleného vesmíru´.
„Podle senzorů je to plavidlo wraithské konstrukce, jedná se o podobnou biomechanickou stavbu jako u hive shipů,“ pokračoval profesor, „zbraňový systém je pro nás naprosto exotický, zdá se dokonce, že to nebyl proud energie, spíš nějaké záření. To teď neřeknu s určitostí. A co je hlavní, ta věc bude pravděpodobně velice, velice stará.“
„Wraithská konstrukce, hm?“ Bílek vyslovil to, co ostatním docházelo taktéž, „tak proč před tímhle monstrem Wraithové utekli?“
„Další otázka je, kde to celou dobu bylo,“ navázal Smith, „tuhle věc je těžké přehlédnout, proč to nedetekovala Atlantis nebo některá z našich lodí? Vždyť pořád létají do Pegasu a zase domů. A co posádka té lodi?“
„Podle toho, co jsem zatím zjistil,“ Fukutu mluvil dál se skloněnou hlavou, „se ta loď nacházela v hyperprostoru opravdu hodně dlouho. Mluvím tady možná o desetiletích. Nějaké údaje o známkách života tu jsou, ale je to zmatek, signatura neodpovídá Wraithům, je neznámá. Stejně tak senzory nemají dost informací o pohonu, kontrolních systémech, ale můžu říct docela s jistotou, že na palubě je podpora života, takže to patrně není jen nějaký obrovský automat.“
„Proč teď? Proč tady?“
„Plukovníku,“ pokračoval Fukutu, „je tady jistá šance, je možné, že jsme to způsobili my.“
„Nechte mě hádat – tím že jsme vypnuli ten navigační maják dole na tom… měsíci,“ řekl Smith. Bože můj.
„Je to možné, ano. Asi to mělo tu věc držet od tohoto místa ve vesmíru dál, a když jsme to vypnuli, bylo to jako otevřít dravci dvířka klece, v níž se schovává jeho potrava.“
„Pane, my můžeme ty údaje doplnit,“ ozvala se ve vysílačce Hendersonová, „vytáhli jsme něco ze senzorů samotného jádra.“
„Mluvte.“
„To přirovnání s dravcem není daleko od pravdy, pane,“ řekla kapitánka.
„Ano, ta věc, ten paprsek,“ připojila se k hovoru Alice Sharpová, „to skutečně není energetická zbraň ve smyslu jak ji známe my, Goa´uldi nebo svého času Asgardi. Zdá se, že je to pravý opak. Je to paprsek, který naopak energii absorbuje, plukovníku. Životní energii, abych byla přesná. Proto na našich padlých nejsou ty jizvy. Perseus dostal zásah.“
Smith se rozhlédl po svých společnících, po jejich popelavých obličejích. Všichni stáli na můstku jak opaření.
„A my jsme,“ protrhl ticho nakonec ticho Šarapatka, „nejspíš uvedli do chodu bezkonkurenčně největší kombajn na lidi v celým známým vesmíru.“

TO BE CONTINUED

Zrovna jsem dočetl díly 10 a 11 a říkám, jen tak dál pokračuj, je to super čtení.

no parádní počteníčko...a slovní spojení kompajn na lidi mě dostalo...

Původně jsem přemýšlel o slově "harvester", ale to se mi moc nezdálo, těch anglismů je už takhle až moc... Navíc tohle slovo jsem užil až až v realtime strategiích.
P.S.: tady je další, 12. díl:

12. Let naslepo

„Kombajn na vysávání lidí o velikosti Manhattanu, před kterým samotní Wraithové utečou, posádku tvoří nejspíš úplně jiní záporáci, loď, která byla v hyperprostoru od doby, kdy moje prababička začala randit,“ vyjmenovával Smith poslední fakta.
„Co se to tady vůbec děje?“
„To ještě není všechno, pane,“ řekl Fukutu a spustil záznam. Wraithský „kombajn“ se nečekaně hbitě otočil, aby dostal na mušku unikající kořist. Osádka můstku před několika hodinami a Smithova skupina v současnosti to mohli sledovat na holoobrazu, který vyvolal v popředí můstku Hoffmann. Z přídě lodi opět vytryskl proud energie. Jinak se to nazvat nedalo, protože nikde nebyla vidět žádná hlaveň nebo vysílač, zdálo se, že to proudí přímo skrz trup lodi na její špici. Perseus se tomu dokázal vyhnout. Velitel Deakins rozdával povely. Při dalším úhybném manévru se Perseus dostal až na hranici atmosféry měsíce, kde v tuto chvíli probíhala bitva, o níž Smith a jeho společníci neměli tušení. Na můstku se najednou na okamžik rozsvítilo a před Deakinsem se objevil major Goodman a dva další důstojníci z pozemní jednotky.
Takže už víme, že bránou neodešli, pomyslel si Smith.
Další úhybný manévr. Perseus se otřásl, všechny obrazovky na zlomek vteřiny pohasly. I záznam z můstku na vteřinu vypadl.
„Koupili to,“ zašeptal Lincoln.
Lodní systémy opět naběhly. Deakins něco říkal operátorovi po své pravici, Goodman se opíral o konzoli nalevo a něco křičel na velitele. Deakins mu odpověděl a pak dal znamení operátorovi. Vzápětí všichni přítomní na můstku zmizeli, odtransportováni pryč asgardským paprskem.
„Stopněte to,“ zavelel Smith. Obraz záznamu zmrzl. Všichni se po sobě podívali.
„Zjistěte, kam se transportovali. Sharpová, chci nahodit podsvětelné motory, hyperpohon, zbraně a štíty. Ty hive shipy se nejspíš vrátí, aby zjistily, co z nás zbylo.“
„Jdu na to, plukovníku,“ odpověděla Sharpová.
„Plukovníku, podle záznamu Medusa skočila do hyperprostoru čtyři vteřiny poté, co se posádka Persea transportovala pryč,“ řekl Fukutu.
„Kořist jí zmizela, tak nechala loď bez posádky být,“ přikývl Smith.
„Ještě něco, plukovníku Smithi,“ ozval se Felger ze strojovny, „získali jsme z paměti transportéru souřadnice, kam se posádka přesunula. Prověřil jsem to dvakrát, i když to vypadalo jako porucha zařízení, ale…“
„Felgere, k věci!“
„Jsou na té lodi, plukovníku. Všichni se transportovali na palubu toho kombajnu na lidi.“ Smith se otočil zpět k holoobrazovce, na níž byl vidět zastavený obraz té neznámé wraithské lodi. Deakinsi, cos to proboha udělal?
„Hyperpohon utrpěl při zásahu ztrátu energie,“ ozvala se v rádiu Hendersonová, „nebyli by schopní té lodi utéct. Kdyby to neudělali, našli bychom tu mnohem víc mrtvol.“
„Jak je na tom hyperpohon teď?“ zeptal se plukovník.
„Právě jsme ho nahodili do pohotovostního režimu, a rozběhli diagnostiku, vypadá to zatím dobře,“ odpověděl Felger. Smith se naklonil k Fukutovi: „když tu loď udržoval v hyperprostoru nějaký program, který jí posílal neustále nová navigační data, jak to, že skočila pryč v okamžiku, kdy se na ní přenesli naši?“
„Dobrá otázka, plukovníku,“ přikývl Fukutu a začal rychle klepat do klávesnice před sebou ve snaze to zjistit. Po chvíli vytáhl svůj notebook a začal údaje, které získal o cizí lodi Perseus, porovnávat s tím, co zjistil při průzkumu wraithského vraku na povrchu měsíce.
„Pane, máme tu další problém,“ ozvala se Hendersonová.
„Mluvte.“
„Asi to nepociťujete, ale loď se dala do pohybu, plukovníku. Letíme plnou podsvětelnou pryč.“
„Fukutu?“
„Na mě nekoukejte, pane. Nejsem k ovládání podsvětelného pohonu blízko ani na dostřel.“
„Sharpová, vypněte to.“
„Nejde to, pane, ztratili jsme ovládání úplně všeho. Našli jsme v počítači cizí kód, kterého se nemůžeme zbavit. Ovládlo to podsvětelné motory, navigaci a hyperpohon.“
„Tak přerušte tok energie manuálně! Nebo odpojte lodní počítač!“
„To nedoporučuji, plukovníku. Naděláme tím škody, které nebudeme sami schopni opravit a zůstaneme viset tam, kde zrovna jsme.“ Smith se otočil zády k ostatním, horečně přemýšlel.
„A co restart veškerých systémů?“ napadla ho spásná myšlenka, když v tom ucítil slabé škubnutí. Otočil se k čelnímu sklu můstku. Loď obklopoval namodralý tunel, neklamný znak toho, že právě vstoupila do hyperprostoru.
„Asi by to nepomohlo, a stejně je pozdě, plukovníku,“ ozvala se Sharpová, „jsme v hyperprostoru, pokud odpojím pohon teď, selžou inerciální tlumiče a loď se rozpadne na miliardu kousků.“
„Skvěle, vážně,“ procedil Smith mezi zuby, „máte někdo ponětí, kam to vlastně letíme?“ Fukutu si odkašlal.
„Vlastně ano, plukovníku Smithi,“ řekl, „přišel jsem na to, co to je. Wraithský virus, který napadl Persea, je pravděpodobně stejný program, který udržuje tu cizí loď v hyperprostoru. A ona i my jsme skočili pryč proto, že i když jsme to zařízení vypnuli, nahrálo to do paměti počítačů jak toho kombajnu, tak naší řadu navigačních dat, kterými bude program postupně procházet. Jednoduše řečeno, je to jako smyčka, budeme náhodně létat po galaxii, než se data vyčerpají, a pak se vrátíme pro další dávku dat.“
„Jak dlouho potrvá, než se ta navigační data vyčerpají? Protože až k tomu dojde, žádná další dávka nebude, takže možná můžeme jen počkat,“ napadlo Šarapatku.
„A až k tomu dojde, budeme na stejných souřadnicích jako ta loď a můžeme z toho naši posádku dostat,“ dovedl nápad do konce Smith.
„Mám to,“ Fukutu vzhlédl k plukovníkovi, „ale asi nám to nepomůže. V paměti je nahrán dostatek navigačních povelů k tomu, abychom létali sem a tam čtyřicet sedm let.“

TO BE CONTINUED

13. díl pohádky na dobrou noc Klube se z toho celá "sezóna", protože před pěti minutami jsem dopsal díl 15, a ještě není zdaleka konec

13. Temný les uprostřed kosmu

Na počátku všeho byla jen tma a čerstvý pach lesního porostu a půdy.
Velitel Deakins natáhl ruce před sebe a snažil se v té tmě šátrat kolem sebe, než ho napadlo, že má v pouzdře u pistole schovanou malou baterku. Vytáhl svou poboční zbraň, připojil k ní svítilnu, rozsvítil a začal prohledávat své okolí. Brzy prořízly tmu kužely světel dalších baterek, brzy jich byly desítky. Deakins se vydal směrem k nejbližšímu z nich a po několika krocích nalezl palubního technika poručíka Gunnara Jensena, švédského člena posádky.
Čekal jsem cokoliv, armádu Wraithů nebo ještě něco divnějšího, ale les na palubě mimozemské lodi?
Podle všeho se nacházeli uvnitř neskutečně gigantické prostory, vedle níž hangáry na Perseu byly jen ubohými psími boudami. Výkřiky, jimiž se posádka Persea svolávala, se rozléhaly všude kolem. Deakins se shýbl a nabral trochu zeminy do dlaně a promnul ji mezi prsty. Stále tomu nemohl uvěřit.
„Hoffmann Deakinsovi, ozvěte se, pane,“ ozvalo se v Deakinsově vysílačce.
„Mluvte, majore.“
„Díky Bohu, že jste tady, pane. Jaké jsou rozkazy?“
„Deakins všem, shromážděte se na mojí pozici. Mějte všichni oči na stopkách, jestli je tu les, tak tady i může žít něco většího, než jenom lodní krysy.“
„Vlastně je to docela jednoduchý způsob, jak získávat kyslík,“ Jensen se dotkl rukou jednoho stromu a zahleděl se do jeho koruny.
„Kdo je to?“ z houštin se vynořila dvojice mariňáků, jejich postavy byly sotva viditelné za dvěma kužely baterek připevněných na jejich SAR-patnáctkách. Když uviděli velitele Persea, sklonili zbraně.
„Posviťte nahoru, synu,“ vyzval Deakins jednoho z nich, který měl za opaskem malé polní zastrčenou velkou policejní svítilnu. Mariňák rozsvítil a posvítil nahoru mezerou mezi korunami stromů. Kužel světla se ztrácel v nicotě, v níž se sem tam něco zalesklo. Strop se zdál být tak daleko, jako by to byla skutečná obloha.
„Pane, tady Goodman,“ zarachotilo Deakinsovi v uchu.
„Ano, majore Goodmane?“
„Našli jsme v tomhle pralese něco jako mýtinu, možná by bylo lepší sejít se na ní.“
„Souhlasím. Označte svojí pozici světlicí. Deakins pro všechny kdo mě slyší, pokračujte se zvýšenou opatrností směrem ke světlici.“
Několik set metrů nalevo před Deakinsem, Jensenem a dvojicí mariňáků vylétla z pralesa bílá světlice a ozářila na několik okamžiků obrovitý sál, v němž se nacházeli. Byl asi obdélníkového tvaru, jeho kratší stranu Deakins odhadoval tak na jednu míli, delší si netroufal tipnout, protože ji jednoduše jedna světlice nemohla ozářit.
„Jdeme,“ zavelel Deakins a s pistolí se světlem namířenou před sebe vykročil. Snažil se držet směr, ale než dorazili na mýtinu, musel Goodman vystřelit ještě několik světlic, orientovat se v tmavém lese na palubě kosmické lodi nebylo zrovna nejjednodušší. Cestou nabrali ještě další členy posádky, často na ně zavolal ze tmy někdo, kdo se prodíral lesem bez světla, takže když dorazili na mýtinu, čítala jejich skupina přes dvacet osob.
„Mýtina“ byla zhruba kruhová prostora o průměru asi sto metrů, zbavená lesní půdy až na kovové dno sálu, takže zem se k ní najednou prudce svažovala, také to dávalo člověku představu o síle vrstvy humusu, bylo to skoro tři metry. Deakins měl co dělat aby se na předělu nesvezl a neskutálel jako pytel brambor. Jeden z mariňáků jej ale stačil zachytit. Dno bylo nerovné, jak z něj vystupovaly různé kryty neznámých zařízení a odnikud nikam vedoucí trubky a kabely, ale chodit se po něm dalo.
Na mýtině už byla většina posádky Persea, Deakins se vydal ihned najít majora Goodmana. Našli se s pomocí vysílačky. Goodman již organizoval vojáky do kruhové obrany kolem mýtiny.
„Rád vás vidím, majore,“ odpověděl velitel Deakins na vojenský pozdrav, „jak jsme na tom?“
„Mí lidé tu ještě nejsou všichni, pane,“ odpověděl Goodman, „bylo to dost narychlo, takže prohledáváme tuhle džungli a hledáme naše zraněné, nebyl čas přivést k vědomí například ty, kteří byli v bezvědomí po zásahu wraithskými stunnery. Abych řekl pravdu, připadám si jak Alenka v říši divů.“
„To nejste sám, majore,“ odpověděl Deakins a znovu zapnul vysílačku. „Zdravotnický personál, hlaste se postupně všichni u majora Goodmana. Kdo je zraněný a při vědomí, ozvěte se, prosím, ať vás můžeme najít a zajistit vám pomoc.“
„Jak je na tom Livingstone?“ zeptal se Deakins.
„Naši ho přinesli, ještě nenabyl vědomí, pane.“
„Dobrá, velení je prozatím vaše. Musíme zajistit prostor a pak zjistit, jak vyřadit ten hlavní kanón tohohle monstra, nebo co to je, ať se můžeme vrátit na Persea.“
„Veškerý vojenský personál, který ještě není na mýtině, pospěšte si zaujmout kruhovou obranu kolem mýtiny. Kdo ztratil orientaci, zavolejte si o vystřelení další světlice,“ rozdával rozkazy Goodman.
„Tady doktor Knight pro plukovníka Deakinse.“
„Slyším vás, doktore.“
„Doktor Oakland a já jsme na okraji mýtiny. Je tu wraithská ovládací konzole, podařilo se nám k ní připojit. Vypadá to, že tuhle věc už zatraceně dlouho nikdo nepoužil, byla celá zarostlá.“
„K věci, doktore. Podařilo se vám něco zjistit?“
„Ano, pane. Podle všeho jsme v něčem co je obdobou našeho skleníku, asi to tu slouží k výrobě vzduchu pro posádku. Na lodi jsou celkem tři takovéto sály. Tahle konzole slouží k ovládání klimatu a podobně. Myslíme, že se nám povede během pár minut alespoň rozsvítit, i když podle toho, co jsme zatím zjistili, během pár hodin by se stejně samo rozednilo, počítač tu udržuje denní rytmus střídání dne a noci. Ale je tu ještě něco.“
„Poslouchám.“
„Museli jsme na to jít oklikou, ale zjistili jsme, že loď je v současné chvíli v hyperprostoru, skočila tam během pár vteřin poté, co jsme se sem přenesli.“
„Byla to jediná možnost a vy to víte, doktore,“ řekl do vysílačky major Goodman, „kdyby to kapitán neudělal, byli bychom všichni mrtví. Před tou bestií nebyla jiná možnost úniku.“
„Zkuste zjistit co nejvíc, kde je na téhle lodi hlavní počítač, jaký je tu způsob dopravy uvnitř lodi, kde je strojovna a cokoliv dalšího, co nám může nějak pomoci,“ řekl Deakins.
„Děláme, co můžeme, plukovníku.“
„Vím, že děláte, doktoři.“
„Tady poručík Dilbeck, pane,“ ozvalo se v Deakinsově vysílačce, „našli jsme někoho cizího, myslím, že vás to bude velmi zajímat.“
„Přiveďte ho na mýtinu, synu, jdeme vám naproti.“
Dilbeck s trojicí dalších vojáků se vynořil z porostu vstříc namířeným hlavním zbraní pozemní jednotky o dvě minuty později. S nimi šel zarostlý muž, na první pohled člověk, oděný do něčeho, co mohla kdysi být uniforma, nebo lehký skafandr, než to prošlo zjevně tvrdou zkušeností s místní divočinou. Ruce měl vpředu svázané plastovými pouty na jedno použití.
„Říká, že se jmenuje Korren, a že je vědec,“ uvedl hosta poručík Dilbeck.
„Ta pouta snad nejsou nutná, ten člověk je očividně trosečník jako my,“ řekl Deakins Dilbeckovi.
„Ani bych neřekl, pane,“ Dilbeck hmátl po Korrenovi a zvedl jeho ruce do světla baterky. Deakins strnul, když na pravé dlani člověka, kterého považoval za trosečníka, jako byl v tuto chvíli i on sám, spatřil wraithský orgán pro krmení.

TO BE CONTINUED

opět velmi parádní díleček.....jsem rád že se ta povídka rozjíždí a že jde často čís nový věci...

Earman: díky...
Není co dodat, přichází díl 14... Sranda by byla, kdybych ještě k tomu připisoval úvody ve stylu "previously on Stargate: Perseus"

14. Robinsoni vesmíru

“Není nic snazšího, než tohle vysvětlit,“ Korren, otrhanec, který se označoval za vědce se vytrhl poručíku Dilbeckovi, „nehodlám nikomu ublížit, to především. Rozvažte mě, prosím. Tohle mám, abych neumřel hlady.“
„Jsem plukovník Deakins z pozemské vesmírné lodi Perseus,“ představil se velitel Persea, „tohle je moje posádka. Museli jsme opustit naši loď a přenést se sem. Je dost neobvyklé vidět wraithský krmící orgán na ruce člověka.“
„Korren, profesor bamorského vládního vědeckého institutu,“ odpověděl zarostlý muž, „a věřte, že tohle,“ pozvedl ruku s život vysávajícím orgánem, „rozhodně nemám od narození. Uvízli jsme na téhle lodi jako vy, a protože jsme neměli dost zásob, museli jsme vyvinout genovou terapii, která nám umožňuje krmit se ze zásob na lodi.“
„My? Zásob na lodi?“ Deakins pozvedl tázavě obočí. Kolem nich se náhle rozednilo, i když to nebylo jako když se prudce a rychle rozsvítí žárovka, spíše to pár vteřin trvalo. Všichni vypínali své svítilny.
Major Goodman přistoupil ke Korrenovi a popadl jeho svázané ruce. „Vy se krmíte na lidech, kteří jsou zajatí na téhle lodi? Ty a tví společníci? Co kdybych ty tvoje kamarády našel a ty ruce vám všem usekal, a začnu s tebou?“ Vytáhl z pouzdra hrozivě vypadající útočný nůž, který se délkou blížil spíše mačetě. Korrenův výraz se změnil, čišel z něj strach. Začal cosi nesouvislého blekotat. Rozhlédl se po tvářích kolem sebe, v žádné nenacházel účast. Kromě jediné.
„Ustupte majore,“ Deakinsův hlas zněl pánovitě a neústupně.
„Ale pane…“
„Nebudu to opakovat.“ Velitel Persea odsekával každé slovo jako by Goodmanovi neposlušnost porcoval sekáčkem. Goodman pustil Korrena a postrčil jej k Dilbeckovi, který mimozemšťana okamžitě chytil za rameno, aby ho přešly případné zaječí úmysly. Goodman ustoupil k Deakinsovi.
„Pane, on nemá ten orgán pro nic za nic. Jestli se on a jeho společníci krmí na lidech, tak jsou to Wraithové, a je mi jedno, jak vypadají…,“ šeptal kapitánovi Persea.
„To my nevíme, majore, a nevíme ani, kolik jich tady je. Nemusíme si je hned znepřátelit.“
„Pane, můj bratr zahynul na Atlantis před čtyřmi roky, při obležení. Naší matce ani neukázali jeho tělo,“ Goodmanovi se při té vzpomínce málem nahrnuly do očí slzy.
„Vím o tom, majore. A já vás vybral na tuhle misi proto, že věřím, že se dokážete povznést nad touhu po pomstě. Dnes už jste viděl umřít dost Wraithů. Seberte se, to je rozkaz,“ zašeptal Deakins, pohled upřený na Goodmana.
„Rozkaz, pane.“ Deakins přistoupil ke Korrenovi. „Váš nůž, poručíku,“ řekl Dilbeckovi. Ten vrhl tázavý pohled na Goodmana.
„Poslechněte rozkaz, poručíku.“ Majorův hlas zněl již opět pevně. Dilbeck vytáhl svůj bajonet a podal jej plukovníkovi, rukojetí napřed. Deakins uchopil Korrena za zápěstí a přeřízl plastová pouta. Mimozemšťan jen tiše sykl. Deakins vrátil nůž poručíku Dilbeckovi.
„Tak, teď je čas na zodpovězení několika otázek,“ řekl Deakins. Korren souhlasně přikývl.
„Pocházíme z planety Bamora. Jsme vědecký tým, který se vypravil na tuhle loď, aby ji vypnul, nebo zničil, pokud to vypnutí nepůjde. Nekrmíme se na lidech, pokud vám jde o tohle. Tahle loď vysává životní energii, to už asi víte. Na lodi jsou zásobníky, z nichž se může každý Wraith nakrmit. Tak to děláme taky.“
„Kolik je na palubě Wraithů? Kolik je vašich společníků? Jak jste tu dlouho?“
„Víme o několika Wraithech, neznáme jejich počet, protože žijí ve vzdálené části lodi a sem nikdy nechodí, navíc jsme nepřišli na tuto loď příliš dobře ozbrojeni, jsme vědci. Je nás dvacet osm, původně nás bylo třicet čtyři, ale pár z nás již zemřelo, někteří se vypravili na příď a už se nevrátili. Já sám jsem už teď moc daleko vpředu. Podle našeho času jsme tu již třináct let.“
„Proč jste chtěli tuhle loď vypnout?“
„Než se objevila v našem systému, znali jsme Wraithy jen ze starých legend, kterým jsme nepřikládali příliš význam. Nebyli na naší planetě několik tisíc let, zapomněli jsme, že vůbec existují. Bamora je druhá planeta v malém systému na okraji galaxie, nikdo si nás dlouhou dobu nevšímal.“
„Moje planeta, Země, měla podobné štěstí,“ přikývl Deakins, „budu hádat – díky tomu jste se vyvinuli v pokročilou civilizaci, že?“
„Ano, v době, kdy jsme Bamoru opustili, měli jsme již lodě, které mohou létat rychleji než světlo,“ přisvědčil Korren, „rok před tím se vrátily první dvě expedice, vypravené k nejbližším hvězdám.“
„Tahle loď má systém doplňování paliva podobný jako ten, kterým vysává životní energii. V našem systému se objevila, aby načerpala energii z naší hvězdy. To jsme nemohli dopustit, protože by tím rapidně snížila její životnost, hrozilo, že hvězda zkolabuje a naše civilizace bude zničena. Vypravili jsme expedici, která přistála na lodi a pokusila se jí nějak zastavit. Než k tomu ale došlo, loď skočila zase do hyperprostoru. Zatím jsme zjistili, že ji řídí nějaký druh subprostorového signálu, který určuje její další kurz. Ale vzhledem k tomu, že jsme se za těch třináct let k našemu domovu ani nepřiblížili, nakonec jsme vzdali všechny pokusy jak loď zastavit, nehledě na to, že by většina z nich vedla ke zničení lodi a naší smrti.“
„Co vaše loď?“
„Nepřežila vstup do hyperprostoru, a navíc neměla nadsvětelný pohon. Bylo to vědecké plavidlo, určené k cestám po našem systému.“
„Zkusili jste nějak rušit ten signál?“
„Zkoušeli jsme téměř cokoliv, na co si vzpomenete, plukovníku,“ přikývl Korren, „ale dnes jsme zjistili něco zajímavého. Ten signál z ničeho nic zmizel.“
„Knight pro plukovníka Deakinse,“ ozvala se vysílačka velitele Persea.
„Mluvte, doktore.“ Deakins poodstoupil od Korrena a jeho eskorty, aby si nemusel před mimozemšťanem dávat pozor na to, co řekne. Přece jen to nebyl spojenec. Alespoň prozatím ne.
„Máme seznam členů posádky, plukovníku. Chybí třicet sedm lidí, dvacet osm zůstalo s největší pravděpodobností na palubě Persea. Dva muži z pozemní jednotky ještě nedorazili, poručíci Hodge a Vrchlavský. Ti byli podle všeho transportováni sem s námi ostatními, a nebyli zraněni, takže by měli dojít po svých. Ale neodpovídají na volání. A dalších osm chybí z týmu, který měl prozkoumat tu havarovanou hive ship, a plukovník Smith. Nikdo z těch posledně jmenovaných se nedostal ani na palubu Persea.“
„Díky, doktore. Podíváme se po nich, až se dostaneme z tohoto problému.“
„Jen chci dodat, že do ovládání transportéru bylo zadáno i jejich vyzvednutí. Nemáme tedy potuchy, kde mohou být.“
„Rozumím. Ale v současnosti se nemohu zabývat osudem devíti lidí, kteří jsou ode mě pár světelných let, i když jeden z nich nosí frčky plukovníka. Pokračujte v zadaném úkolu.“
„Takže,“ obrátil se Deakins ke Korrenovi, „představíte nám ostatní trosečníky?“

* * *

Na velitelském můstku Persea zavládlo na několik tíživých vteřin ticho.
„Ale pokud jsme vyfasovali stejnou sadu těch…,“ Smith se odmlčel, „navigačních příkazů, tak letíme za tou bestií, že?“
„Teoreticky ano, pokud předpokládáme, že se pokyny řetězí ve stejné sekvenci,“ ozval se Felger ve vysílačce.
„Takže... letíme za tou bestií,“ odpověděl Smith, “a jestli reklamní letáky v tom obchodě s ojetinami, kde letectvo sehnalo tuhle kocábku, nelhaly, měli bychom být rychlejší než ta…“ Zarazil se.
„Plukovníku?“ Hendersonové se ta pauza zdála být dlouhá.
„Ticho, přemýšlím.“ Smithovi to trvalo asi deset vteřin, ale pak navázal plynule na předminulou větu: „měli bychom být rychlejší, než Medusa, že?“
Fukutu, který se s pomocí Lincolna a Šarapatky snažil sundat skafandr, to zopakoval: „Medusa, plukovníku?“
„Medusa, napůl ženská s hady místo dreddů, nepřítel Persea,“ odpověděl Smith s výrazem naprostého opovržení nad někým, kdo nezná tak základní věc, „neznáte řeckou historii?“ Dlužno podotknout, že jeho hlas zněl spíše vítězoslavně.
„Mýty,“ špitl Fukutu, „ne historie.“ Smith mu nevěnoval pozornost.
„Rozhodně, pane, kladná odpověď na obě otázky,“ ozvala se Hendersonová ze strojovny, „při naší rychlosti smažeme jejich náskok za pár hodin. Přinejmenším naše motory nejsou dvacet nebo kolik tisíc let staré.“

TO BE CONTINUED

opět dobrý díl...a ty lidi s tim krmícím orgánem..zajímavý...

Radooz: Zrovna jsem dočetl díly 13 a 14 a je to bevza a to Smithovo označení kombajnu jako "Medusa" připomíná starého dobrého Jacka.

Už se nemohu dočkat na další pokračování.

jakop: už taky bylo načase tam to označení "Medusa" dát, když se tak jmenuje celá povídka...

15. Bůh nám pomáhej

„To dává našim třem vědeckým mušketýrům čas na to, aby něco vymysleli,“ Smith obdařil profesora Fukutu, který konečně vylezl ze skafandru a stál před ním v těsně přiléhavé spodní kombinéze, takže vypadal spíš jako baletní tanečník, než jako vědec a astronaut, nejkyselejším úsměvem, jakého byl schopen, „a to rychle.“
Fukutu se nadechl, jako by chtěl něco odpovědět, ale pak jen chytil leteckou kombinézu, kterou po něm hodil Bílek, navlékl si ji a usadil se znovu do křesla pilota se svým asgardskou technologií vylepšeným notebookem.
„A my bychom zatím mohli posbírat zemřelé,“ navrhl plukovník Smith.

* * *

Poručík Hodge, člen pozemních jednotek na Perseu, se krčil v křoví na palubě Medusy a pozoroval dění v džungli kolem sebe. Než se dostal do programu Hvězdné brány, sloužil u britských SAS se specializací na jihovýchodní Asii, takže si v téhle změti neznámých rostlin mohl připadat povědomě, kdyby si zároveň tak ostře neuvědomoval dvě věci: zaprvé, jakmile se „rozednilo“, získal díky pohledu na neskutečně vzdálené tyčící se stěny a strop této monstrózní haly jistotu, že je skutečně na palubě kosmické lodi, a to co vidí kolem sebe, není sen. A zadruhé, malajština, kterou plynně ovládal, mu tady nebude k ničemu.
Už v průběhu „noci“ sledoval slabou a rušenou komunikaci mezi jednotlivými členy posádky Persea, a jakmile byl vydán příkaz vystřelovat světlice, aby se mohli její členové sejít na jednom místě, bylo mu jasné, že něco bylo v nepořádku. V džungli kolem sebe slyšel pohyb, ale světlici nespatřil ani jednu, ačkoliv napočítal sedm upozornění na jejich vystřelení. Nabízela se jediná možnost vysvětlení – transportní paprsek jej přesunul do jiného sálu, než v jakém se nacházel zbytek posádky.
Do háje.
Naštěstí nebyl sám. I když z opatrnosti zachovával rádiový klid, náhodou narazil na dalšího člena posádky, průzkumníka od výsadkářů české armády s tím neuvěřitelným jménem – Vrchlavský. Ten teď ležel zavrtaný v podrostu několik metrů za Hodgem. Oba pozorně naslouchali a pozorovali, co se kolem nich děje, ačkoliv toho moc nebylo. Prozatím zůstávali na místě, vyhodnocovali situaci. Nevěděli totiž pořádně, ani jakým směrem se dát. Co je od dalšího přesunu ale odrazovalo, bylo to, na co narazili hned po rozednění. Nemohli se pohnout, dokud nezjistí trochu víc. Dokud nebudou mít jistotu, s kým mají tu čest. Dokud neuvidí toho, kdo používal širokou ušlapanou pěšinu v džungli, na jejímž okraji se právě teď schovávali.

* * *

„Ostatní?“ Korren se nervózně usmál.
„Máte moje slovo, že jim nikdo z nás neublíží,“ řekl Deakins a věnoval Goodmanovi varovný pohled.
„Moje slovo máte taky,“ Goodman Deakinsovi ten pohled vrátil, „pokud nebudeme nuceni se bránit.“ Korren přejel pohledem z jednoho na druhého, zvažoval svoje možnosti.
„Dobrá,“ řekl po krátké pauze, „společně máme možná větší šanci uspět, pokud to jde. A i kdyby ne, budete vítáni se k nám připojit.“
„Díky,“ řekl Deakins, „ale raději nejprve zkusíme dostat odtud nás všechny. Pokud se to podaří, můžeme vám pomoci najít váš svět. Kde jsou vaši společníci?“
„Musíme na mýtinu,“ ukázal Korren, „doprostřed. Nežijeme v tomto sálu, jen se sem občas někdo z nás vypraví pro ovoce. Wraithská dieta je,“ věnoval omluvný pohled Goodmanovi, „jednotvárná, jak víte.“ Všichni vykročili k prostředku mýtiny.
„Když se tu dá najít potrava, proč jste se namáhali s tou genovou terapií?“ zeptal se Deakins.
„Nevím, jak je to u vás, ale náš organismus jen na ovoci nedokáže přežít,“ vysvětloval Korren, „i když jsme si z vnějšku dost podobní, my přijímáme jako potravu i tkáň živých tvorů, samozřejmě upravenou.“
„To my samozřejmě také,“ přikývl Deakins, „ale my dokážeme bez masa vydržet v podstatě neomezeně dlouho.“
„Nejsem genetik ani lékař, ale v našich tělech chybí jakási látka, kterou nám wraithský způsob krmení jako jediný dokáže v naší situaci nahradit. Bez toho bychom všichni zemřeli již první rok. Samozřejmě až se odsud dostaneme, známe již způsob, jak se tohohle,“ Korren zvedl pravou ruku, „bez následků zbavit. Třináct let je dlouhá doba na vymýšlení takových věcí.“
Stanuli uprostřed kovové mýtiny, kde byl v podlaze naznačen kruh o průměru asi deset metrů. Korren odklopil menší kryt v podlaze a zmáčkl cosi pod ním. Deakins se dovtípil, že kruh označuje transportní systém, jímž se dostanou za zbytkem Korrenových lidí. Z podlahy se na jiném místě kruhu vysunula malá ovládací konzole. „Žádný strach, dělám to často,“ řekl mimozemšťan směrem k Dilbeckovi a okolo stojícím vojákům, kteří na něj a na konzoli okamžitě namířili zbraně.
„Ještě okamžik, Korrene. Goodmane, vy zůstanete, vystupte z kruhu. Dilbecku, vy a vaši muži jdete se mnou. Doktore Oaklande,“ zmáčkl tlačítko vysílačky, „dostavte se okamžitě do středu mýtiny. Opakuji…“ Korrenovo gesto jej umlčelo.
„Není třeba,“ usmíval se Korren, „transportér vás tam může vzít všechny. Stačí, když všichni ustoupí za jeho hranici.“ Zmáčkl další tlačítko a po obvodu mýtiny, tam, kde končila lesní půda, se začal z podlahy vysouvat prstenec sloupků, zahnutých jako luky. Protahovaly se stále výš, až bylo jasné, že se nad středem mýtiny spojí a utvoří tak jakousi kostru deštníku.
„Tady Goodman, všichni okamžitě ustupte dovnitř sloupů, opakuji, všichni dovnitř!“ Major se jen omluvně podíval po kapitánovi Persea, který stál vedle něj s prstem na tlačítku vysílačky.
„Právě jsem chtěl říct to samé.“
„Můžeme?“
Bůh nám pomáhej, pomyslel si Deakins. Co ale můžeme ztratit? A naopak můžeme získat spojence, který tuhle loď zná… Přikývl a rozhlédl se kolem sebe. Celá posádka Persea byla uvnitř deštníku. Deakins se ještě otočil ke Korrenovi.
„A ovoce?“ zeptal se. Korren se usmál.
„Příště,“ odpověděl, „můžeme.“ Korren stiskl dalších několik tlačítek. Mezi „žebry“ deštníku se rozprostřela zelená záře, propojila je a ozvalo se vysoké hvízdání, které se několik vteřin stupňovalo. Následoval zelený záblesk. Vzápětí se veliteli Deakinsovi vrátil zrak, oslněný zábleskem, a hučení v uších začalo polevovat.
Už nebyli v sále s džunglí.
Bůh nám pomáhej.

* * *

„Vrklaski?“
„Vrklaski, jsi tam?“
„Jsem tu, Hepčí,“ poručík Vrchlavský vrátil poručíku Hodgeovi nemilosrdně zkomolení svého jména.
„Fajn.“ Hodge opatrně stiskl tlačítko pro vysílání na svém rádiu. „Veliteli Deakinsi, majore Livingstone, tady poručík Hodge, prosím, ozvěte se.“
„Plukovníku Deakinsi, majore Livingstone, tohle je urgentní volání.“
„Dobrá, kdokoliv, pokud mě slyšíte, chci abyste věděli, že já a poručík Vrchlavský,“ znělo to jako Chrchlavský, což byl důkaz, že se Hodge alespoň snaží o správnou výslovnost, „jsme objevili další obyvatele této lodi. Jsou to lidé, alespoň na první pohled, a nejsou příliš přátelští. Soudím podle toho,“ Hodge opatrně vzhlédl a přejel znovu očima kruh oštěpů a hrotů šípů založených na napjatých tětivách, který jeho o Vrchlavského obklopoval, „že nás právě zajali.“

TO BE CONTINUED

dobrý čtivo....a pár skvělejch obratů tam bylo..jako třeba že mu bude malajština k ničemu...a podobně

Dobrej díl, už se nemohu dočtat, co 3 mušketýři na Medusu vymyslí.

Taky mě zajímá, zda potvrdí moje domněnka, že na tom Korren je něco nedůvěrihodného. Taky bude zajímavé, jak se ta britsko-česká dvojíce dostane z oblíčení "indiánů".

Místo dalšího objevování tajů galaxie Pegas jsem posledních pár dní zkoumal zákoutí svého casu, čti "kejsu", prostě jsem se vrtal v počítači s modlitbou na rtech (no - v modlitbách nebývá tolik sprostejch slov, ale budiž), aby to pak zase fungovalo, takže KONEČNĚ je tu další díl:

16. Různá místa, různé potíže

„Takže – máme loď plnou těch nejlepších a nejnovějších asgardských zbraní, ale nemůžeme je použít,“ shrnul Smith do jedné věty to, co poslouchal poslední tři minuty.
„Ne, plukovníku, rozhodně ne dokud jsme v hyperprostoru,“ potvrdila Sharpová.
„Stejně bychom zbytečně riskovali životy posádky. Ale, můžeme Medusu sledovat, tak?“
„Její hyperpohon za sebou zanechává jakousi zbytkovou stopu, kterou naše senzory mohou zachytit.“
„Fajn. Jak moc nás omezuje ten navigační virus?“
„Překvapivě málo, plukovníku,“ řekl Fukutu, „nedovolí nám přístup k ovládání hyperpohonu a navigace, ale jinak je loď de facto v našich rukou. Pracujeme na tom, abychom ho dokázali nějak obejít.“
„Pane, obávám se, že v tuhle chvíli asi nemůžeme dělat nic moc,“ ozvala se Hendersonová, „první, o co se budou naši na Meduse zajímat, bude, jak ji vypnout a vypadnout z hyperprostoru. Jakmile se jim to podaří, naše senzory ztratí stopu, kterou sledujeme, a zkusíme se dostat ven i my. Budeme od nich asi pár světelných let, ale pokud budeme v té chvíli mít ovládání hyperpohonu v našich rukou, je vzdálenost to nejmenší.“
„Za předpokladu, že teď neleží všichni v těch wraithských kuklách, a nečekají na pozvánku k večeři. Jestli ta loď létala hyperprostorem sto let, nebo kolik, každý Wraith na její palubě bude vraždit za přístup k čerstvému masu.“
„Mají s sebou pozemní jednotku. Pokud budou napadeni, mí kolegové nebudou sedět a dívat se, to si pište.“
„Zapomínáte, kapitáne, že jsem jeden z nich,“ Smith popošel k velitelskému křeslu, posunkem, který znamenal „na to ani nemyslete, poručíku“, odehnal Bílka, který se o něj opíral, a posadil se. Před sebou měl výhled na modrý tunel hyperprostoru. Ostatky obětí Medusy byly již uloženy na ošetřovně. Teď mu již doopravdy nezbývalo než sedět a čekat.
„Chytáme barakudu holýma rukama,“ povzdechl si.
„To taky není špatný jméno,“ poznamenal Šarapatka, „pane.“

* * *

Sál, v němž se posádka Persea ocitla, byl mnohem menší, než předchozí. Po vegetaci tady nebylo ani památky. Kolem transportní platformy byla stejně kulatá prostora, mající v průměru odhadem asi tři sta metrů. Dříve to možná bylo překladiště materiálu, ze sálu vedly dva poměrně rozměrné tunely proti sobě. Dalo se to těžko říct přesně, protože kolem stěn sálu byl obestavěn pás přístřešků vyrobených ze všeho možného od různých plechů, biomechanických wraithských součástek až po trámy z pralesních stromů. Vypadalo to jako indiánské pueblo, postavené na smetišti. Z chatrčí vycházeli lidé, muži i ženy, v uniformách stejně otrhaných jako měl Korren. Vojáci byli ve střehu, ale Goodmanův zákaz střílet se nikdo neodvážil porušit, navíc tihle lidé vypadali jako skuteční trosečníci, nikdo z nich neměl zbraň a byli dokonale překvapení nově příchozími. Korren se prodral davem k jednomu z nich, starší ženě, která byla pravděpodobně vůdcem vědecké expedice, a začal jí nejspíš celou záležitost vysvětlovat. Deakins s Goodmanem za ním zaostali, takže neslyšeli začátek rozhovoru, přece jen tohle nebyla chvíle na prudké pohyby. Goodman cestou pohledem počítal trosečníky z Bamory a ujistil se, že jejich počet odpovídá tomu, co řekl Korren. Deakins našel v zástupu svých astronautů doktory Knighta a Oaklanda, a pokynul jim, ať se k němu připojí.
„…jsou z planety zvané Země,“ vysvětloval Korren ženě, která mlčky pozorovala dav, jenž se najednou objevil v jejím nedobrovolném bydlišti, „podle všeho jsou docela mírumilovní…“
„To ´docela´ říkáš kvůli našemu malému nedorozumění na začátku, že?“ vstoupil Deakins do Korrenova monologu, „omlouvám se. Jsem plukovník Deakins, velitel pozemské lodě Perseus.“ Nesalutoval, místo toho napřáhl pravou ruku ke stisku.
„Vallin,“ odpověděla žena, „jsem, nebo jsem byla zástupkyní ředitele bamorského vládního vědeckého institutu. Teď jsem něco jako vůdce těchto lidí.“ Přejela pohledem množství Pozemšťanů, shromážděných na platformě, „hodně překvapený vůdce.“ Zaváhala, ale pak nabízenou plukovníkovu pravici pochopila jako gesto důvěry a stiskla ji, svou rukou s wraithským krmícím orgánem na dlani.
Deakins přikývl a představil majora Goodmana, doktory Knighta a Oaklanda, majora Hoffmanna a dva nebo tři další významnější členy posádky, kteří stáli poblíž. „Korren vám asi vysvětlil, jak jsme se dostali na palubu. Podívejte, vím, že jste se snažili dost dlouho se dostat pryč, ale mám pro vás nabídku,“ přešel velitel Persea přímo k věci, „my máme tam někde venku loď, schopnou letět mnohonásobně rychleji než světlo. A je šance, že někdo z posádky zůstal naživu na její palubě, když jsme se my transportovali sem. A ten někdo nás bude určitě hledat, nehledě na to, že máme i další lodě, které dříve nebo později budou vyslány, aby nás našly. Pomozme si navzájem dostat se odtud, a já slibuji, že uděláme co bude v našich silách, abychom vám pomohli vrátit se domů.“
„To je šlechetná nabídka, kterou nebudete schopen splnit, plukovníku,“ odpověděla na to Vallin, „zkoušeli jsme to celá léta. Ačkoliv vaší výhodou je, že nejste vázáni na to, aby tato loď vyskočila z hyperprostoru na jedněch určitých koordinátech.“
„To je právě ono,“ nevzdával se Deakins, „zkoušeli jste to léta. Právě proto budete tuhle loď znát mnohem lépe než my a to urychlí naši společnou snahu. Víte, mám tu s sebou pár docela dost chytrých lidí, kteří se již s podobnými mimozemskými zařízeními setkali a čelili podobným problémům. S řešením našeho společných potíží můžeme začít ihned.“
Vallin se unaveně usmála. „Nebudeme vám v ničem bránit. Tohle nadšení jsem neviděla už dlouhá léta, plukovníku Deakinsi.“

* * *

„Tady už mě nic nepřekvapí,“ odplivl si český poručík.
Hodge a Vrchlavský byli postrkováni a napůl taženi po pěšině, kterou ještě před nějakým časem sledovali. Připadali si znovu jako ve zlém snu – nejdřív se ocitnou v pralese na palubě kosmické lodi, a teď byli přepadeni a uneseni bandou divochů. Ta křepčící a ječící tlupa kolem nich byla tím nejdivnějším klišé, jaké ve vesmíru zatím zažili, byli to na první pohled lidé, odění do šatů z travin, připomínajících odstřelovačské „ghillie suits“ a ozdobení peřím a kůstkami. Nelišili se příliš od stohů fotek nejrůznějších primitivních kmenů, které viděli oba Pozemšťané už na základní škole. Žádný z těch kmenů ale nežil na palubě gigantické kosmické lodi, schopné nadsvětelného letu.
Nejen že z toho měli oba vojáci v hlavách guláš, selhání jejich tréninku a vybavení počátku jednadvacátého století tváří v tvář zbraním doby kamenné byla téměř poslední kapka jejich profesnímu sebevědomí. Nevzdávali se snadno, ale pud sebezáchovy byl protentokrát silnější, než nadrilovaná rutina, která velela pokusit se o útěk. Byli v neznámém, nepřátelském území, utíkat vlastně nebylo kam. Voják se možná nechá chvíli situací kolem sebe vláčet, dokud uzná za vhodné, ale jakmile to jde, musí se pokusit situaci vytvořit. Takovou, která povede k vítězství, nebo přežití.
Konečně, po asi dvou třech mílích kličkování džunglí, byli vysmýkáni na prostranství zbavené stromů, na němž se nacházelo cosi jako vesnice, shluk halabala poskládaných přístřešků. Vrchlavský se rozhlédl, ale dlouho pohledem nepátral, protože cosi jej okamžitě zaujalo. Byl to pohled, při jakém mrznou úsměvy.
„Omyl,“ zachraptěl, jako by náhle přišel o hlas, „tohle rozhodně je překvápko.“

TO BE CONTINUED

Dobrý díl.

Docela mě zajímá, co viděli, že je to tak šokovalo.

Se zpožděním (mírným, oproti té pauze mezi 4. a 5.) další díl, sedmnáctka. Mimo jiné jsem totiž pracoval na dalších dvou námětech pro SG povídky, takže je to (snad) omluvitelné.

17. Robinson Wraith

Deakins sledoval dění kolem sebe v sále. Čety vojáků se rozmístily poblíž obou vchodů, zdravotnický personál se staral o raněné, Bamořané jim v tom vydatně pomáhali, hlavně poskytli vodu, protože jedinou zásobu, kterou posádka do té chvíle měla, byly polní lahve vojáků pozemní jednotky. Deakins si povzdechl. Rozkazy byly rozdány, skupina vědců z jeho posádky se, doplněná houfcem bamorských učenců a další četou „kosmických mariňáků“ vydala ke konzoli, nacházející se v jednom z přilehlých sálů, z níž by měl existovat přímý přístup do lodního systému. Posádka v tuto chvíli fungovala jako samostatný, perfektně běžící stroj. Korren stál opodál a mluvil potichu s
„Veliteli,“ přistoupil k plukovníku Deakinsovi jeden z techniků, seržant Hoover, kteří se činili u svazku nejrůznějších kabelů a dalších vedení, které byly ještě před chvílí ukryty za panelem ve stěně sálu, „něco jsme objevili.“
„Tak rychle?“
„Ne, pane, netýká se to opuštění lodi,“ zavrtěl hlavou technik. „Zachytili jsme volání o pomoc od našich.“
„Navíc, pokud se nám podaří vyskočit z hyperprostoru, pořád budeme bůhvíkde, a musíme najít Persea,“ připojil se k dvojici doktor Oakland, „také mám něco zajímavého.“
„Tak neztrácejme čas mluvením, a zkusme se naučit, jak tuhle nestvůru řídit,“ usmál se Deakins, jako by Oaklandovi, člověku se třemi doktoráty, jen dával laskavou radu. „Vy první,“ ukázal na Hoovera.
„Vlastně to nepřijala žádná naše stanice,“ spustil technik, „ale loď jako taková. Našli jsme to v něčem, co připomíná wraithský komunikační systém, i když je dost odlišný…“
„To je to, na co jsme přišli,“ skočil Hooverovi do řeči Oakland, „spousta věcí je tu jen podobná wraithským, ne totožná. Myslíme si, že Bamořané to nemohli nikdy poznat, protože Wraithy u nich nikdo neviděl od doby, kdy žili v jeskyních.“ Oakland si všiml, že se k nim přiblížili Korren s Vallin, kteří stáli až doteď opodál.
„Bez urážky.“
„A vaše zjištění?“ zeptal se netrpělivě plukovník.
„Tohle není wraithská loď, pane, alespoň ne původně. Pravděpodobně to původně byla nějaká těžební loď nějaké dávné civilizace, která ji zanechala ve vesmíru, Wraithové ji kdysi dávno našli a přestavěli, modifikovaly těžební paprsek na život vysávající atakdále. Ale pohon a některé vnitřní systémy zůstaly původní, což znamená…“
„…že se o tom učíte všechno znovu,“ dokončil Deakins, „a dokud tomu všemu nepřijdete na kloub, uvízli jsme tady.“ Oakland jen přikývl.
„Tak se ode mě nenechte rozptylovat. Seržante, to tísňové volání.“ Hoover zmáčkl ikonku na dotykovém panelu svého tabletu. Spustil se útržkovitý záznam Hodgeova posledního vysílání.
„…poručík… …Hodge a… …přátelští… …zajali nás…“
„Majore!“ Goodman se objevil téměř okamžitě.
„Sestavte pátrací a záchranný tým. Vezměte s sebou jednoho z Bamořanů jako průvodce a jednoho našeho vědce, nevíte, na co cestou narazíte. A vy,“ obrátil se Deakins k Vallin, „mi prosím řekněte, co to má znamenat.“
„Jak už vám došlo, plukovníku Deakinsi,“ pokrčila rameny stará vědkyně, „nejsme na palubě tohoto leviatana sami.“

* * *

„Co myslíš? Je to jak Chrám zkázy, žejo?“
„Spíš jak Mumie. Podívej se na něj, vypadá jak moje němčinářka ze střední.“
„Blbost. Nikdo nevypadá takhle. Aspoň ne dokud je ještě naživu.“
Hodge a Vrchlavský stáli na čemsi, co se pro nedostatek vhodnějších slov dalo nazvat „návsí“ ve „vesnici“ domorodců. Absurdní situace mají obvykle tendenci se vršit jedna na druhou, a tohle už bylo na jeden den trochu moc. Oba zírali na oloupaný pahýl stromu, vyrůstající ze země a odsekaný asi v třímetrové výšce. Původní strom mohl mít v průměru něco kolem metru a půl, než se do něj ovšem pustila ruka současného kosmického divocha a vytesala do něj svým primitivním mlatem velice věrnou podobu Wraitha. Nebylo pochyb, způsob, jakým byla socha ozdobená a obklopená různými miskami s obětinami, a to, jakým způsobem se na ni divoši dívali a jak se chovali v její blízkosti. Tihle lidé uctívali Wraithy.
Příchod bojovníků s jejich živým „úlovkem“ byl ve vesnici bouřlivě přivítán. Oba vojáky okamžitě obklopil kruh zašpiněných tváří, ale nikdo se jich neodvážil dotknout. Divoši zjevně měli z jejich přítomnosti radost.
Tohle není jenom tak, blesklo Hodgeovi hlavou. Vrchlavský mu dal nenápadně znamení rukou. Teď?
Ještě ne.
Tihle lidé jsou přese všechno civilisté, ať už mají na sobě hadry, nebo obleky od Armaniho. Nechceme přece nejdřív způsobit masakr, a pak se snažit s nimi vyjít po dobrém. Jejich zbraně, Vrchlavského samopal vz. 58 a Hodgeova britská útočná puška L85/A1 byly kdesi v džungli, ztracené nadobro, ale bojovníci odvedli mizernou práci s jejich prohledáváním, nebo měli za to, že uniformy a taktické vesty jsou už jejich kůže.
Vrchlavský najednou zahlédl pohyb mezi stromy na protějším okraji vesnice. Do vymýceného prostoru vystoupila mátožným krokem ze stínu větví jakási bledá polonahá postava. Až k oběma vojákům dolehlo temné zamručení, které ještě nikdy neslyšeli, ale věděli, co je to zač. Divoši, kromě několika ke hlídání určených bojovníků, se rozprchli, jako když do nich střelí.
Příchozí byl samozřejmě Wraith, ale nevypadal o mnoho lépe než ti, kteří jej uctívali. Další trosečník. Velmi hladově vypadající trosečník. Celá scéna s přikrčeným Wraithem, blížícím se k oběma vojákům, kteří mu měli být předhozeni jako obětina, na okamžik zmrzla, jako by to byl zpomalený film.
Teď.
Poručík Vrchlavský se nadechl. „Tak,“ hlesl, než hmátl pod vestu pro svou ČZ75, „teď už aspoň vím, jak se cítila ta ženská v King Kongovi.“

* * *

„Livingstone se hlásí do služby, pane.“ Majorův hlas zněl unaveně, a jeho obličej i tak vypadal. Zásah wraithského stunneru v bitvě na povrchu měsíce jej nechal na několik hodin v bezvědomí, takže k sobě přišel až na palubě Medusy.
„Vítejte mezi námi, majore,“ přivítal jej Deakins, y pak pokynul majorovi, aby zůstal zticha. Nacházeli se právě společně s několika dalšími vojáky a vědci z obou táborů v jedné z chodeb poblíž sálu, kde bydleli Bamořané. Livingstone se vydal plukovníka hledat, jakmile byl schopen chůze, síla se mu vracela rychle. Deakins měl u ucha vysílačku a mluvil za chůze s Goodmanem. Jeho tým se nacházel několik set metrů od nich na druhé straně komplexu.
„Objevili jsme komoru, kterou ani Bamořané neznají, pane,“ ozývalo se praskavým zvukem z vysílačky, „a je tu toho spousta, vypadá to na nějaké pomocné řídící středisko, alespoň podle toho, co říká doktor Oakland.“
„Rozumím. Když něco objevíte, nenechte si to pro sebe. Deakins konec.“
„Je to tady,“ Nellen, jeden z Bamořanů, ukázal ke konci chodby. Ta se lámala v pravém úhlu doprava a rozšiřovala se v prosklenou galerii. Stáli na vyhlídce nad sálem s džunglí, který se rozkládal možná stovky metrů pod nimi. Jeho opačný konec se ztrácel v šeru.
„Člověk jen na chvilku odpadne…,“ Livingstone zakroutil nevěřícně hlavou.

* * *

Vrchlavský složil nejbližšího bojovníka efektním úderem koncem pažby pistole do hlavy. Hodge už šel do pokleku, pistoli v obou rukou a pálil po Wraithovi. Práskání výstřelů se rozléhalo jako na dně propasti. Další z válečníků, ochromených tím zvukem a výšlehy z hlavně pistole, pozvedl oštěp, aby Hodge probodl, ale smetla jej kulka z Vrchlavského čezety. Český poručík popadl britského za límec.
„Ústup, Hodgi, ústup!“ Vrchlavský odkopl chlapa se sekeromlatem vyrobeným z kovového šrotu, vystřelil po dalších dvou a ohlédl se. Wraith ležel na zemi uprostřed návsi, ale hýbal se. Dlouho ležet nezůstane, a až doplní energii na nějakém vesničanovi, který v tento okamžik ještě neví, že má dnes smolný den, pustí se za nimi. Hodge už byl zpátky na nohou, vyhodil z pistole prázdný zásobník, nabil a střílel na všechny strany, stejně jako Vrchlavský. Několika skoky se ocitli znovu v džungli a utíkali pryč, utíkali o život. Několik bojovníků se za nimi téměř okamžitě pustilo, ale jakou mohli mít šanci proti mužům, kteří běhají deset kilometrů každý den při rozcvičce?

TO BE CONTINUED

Pěkný díl. Jen tak dál

moc moc dobrý, rozhodně přidávej další díly co nejrchleji...

Díky, OK, ukecali jste mě.

18. Mračna se stahují

„Na to vemte jed, kapitáne, že plukovník Deakins udělá, co bude v jeho silách,“ řekl Smith Hendersonové, „jak toho parchanta znám, tak s tím, jakou má s sebou palebnou sílu, už nejspíš Medusu obsadil. Teď už jenom zbývá, aby nechal naživu dost Wraithů na to, aby dali jeho lidem nějakou… autoškolu na tu bestii.“ Oba stáli ve strojovně, kam Smith zašel, protože pohled na neměnný mihotající se modrý tunel hyperprostoru, v němž se Perseus nacházel, ho brzy začal nudit. Nebylo toho moc co dělat, pokud člověk neměl doktorát z astrofyziky nebo nebyl expert na modifikace asgardského hyperpohonu.
„A až k tomu dojde,“ vložil se do hovoru Felger, „budeme o tom hned vědět.“
„K čemu dojde?“
„Až budou mít za sebou závěrečnou zkoušku a vyskočí z hyperprostoru, plukovníku,“ navázala Sharpová, „ta stopa, kterou sledujeme, je zbytková radiace z Medusina hyperpohonu. Až zmizí, budeme vědět, že opustila hyperprostor a vyskočíme také.“
„Což mě přivádí k tomu drobnému detailu, že zatím nevíme jak.“
„Ale také už nejsme příliš daleko, chceme nějakým bezpečným způsobem dočasně vyřadit hyperpohon, a donutit virus, aby pracoval když už ne s námi, alespoň ne proti nám,“ přispěchal Felger s odpovědí.
„Dobrá, ale myslete na to, že tu máte na lodi bandu výsadkářů a mariňáků,“ řekl Smith, „a to bývají hodně netrpěliví lidé. Chci, aby tohle skončilo dřív, než se vrhnou na Sudoku a štrikování. V nejhorším si zkuste střihnout Homera.“
„Střihnout?“
„Přesně tak.“ Plukovník se s okouzlujícím úsměvem otočil a odešel ze strojovny.
„Náhodné mačkání tlačítek, dokud něco nevyjde,“ vysvětlil místo Smithe Felger, „taky koukám na Simpsonovy.“
Sharpová se otočila ke kapitánu Hendersonové: „myslím, že kdyby bylo na lodi pivo, nenaznačoval by, že se on a ostatní vojáci nudí.“
„Taky mě to napadlo,“ usmála se kapitán Hendersonová, „ale on nám nějakou práci už najde, o to nemám strach.“

* * *

„Makej! Makej!“
Hodge letěl džunglí jako šíp s Vrchlavským, chrlícím pobídky v angličtině a záplavu nadávek v češtině, za zády. V běhu znovu přebili pistole a hnali se dál. Neměli moc štěstí. Asi dvě stě metrů za vesnicí zkřížili cestu další partě domorodců. Ti byli sice v prvním okamžiku paf, ale rychle se sebrali k obraně. Pistole v rukou vytrénovaných vojáků tentokrát znamenaly převahu, práskání výstřelů pomáhalo i jako zastrašovací metoda, ovšem nedá se říct, že by Vrchlavský s Hodgem stříleli jen do vzduchu. I tak ale oba vojáci ztratili cenné vteřiny, které znamenaly zkrácení náskoku před Robinsonem Wraithem, jehož řev a mručení byl slyšet kdesi vzadu. Opravdu netrvalo dlouho, než se za nimi pustil, rozzuřený bolestí a napumpovaný čerstvou energií, kterou měla být původně ta jejich. Běželi dál, aniž by vlastně tušili, kam. Před nimi se rýsovala titánská stěna sálu, zbývalo k ní už jen asi sto metrů.
Wraith vpadl do dezorientované a krvácející skupinky domorodců jako tornádo. Popadl oběma rukama po jednom divochovi, toho v pravé ruce přirazil ke stromu a nakrmil se na něm, zatímco druhého držel pod krkem levačkou jako ve svěráku. Přišel na řadu jen za pár vteřin.
Mezitím oba muži doběhli až ke stěně. Nemuseli se mezi sebou dohadovat, oba okamžitě vyrazili podél ní doprava, v naději, že narazí na průlez, dveře, nebo něco podobného, co jim pomůže postavit rozzuřené poraněné bestii do cesty něco pevnějšího než byly odpadkové stěny chýší divochů.

* * *

„Plukovníku Deakinsi,“ ozval se Oakland ve vysílačce, „myslím, že jsme něco objevili.“
„Mluvte, doktore.“
„Vlastně se to netýká hyperpohonu, plukovníku,“ řekl Oakland, „ale rozhodně už máme nápad, jak tuhle lokomotivu zastavit. A jsme si jisti, že to bude fungovat.“
„Vydržte,“ odpověděl Deakins a znovu promluvil do vysílačky, „Deakins seržantu Hooverovi. Máte pro mě něco?“
„Hoover, pane,“ zazněla odpověď, „pozitivní, podařilo se nám zbastlit interface, díky kterému napojíme naše vysílačky na vedení v lodi a budeme, snad, schopni spojit se s poručíky Vrchlavským a Hodgem. Když víme kanál, na kterém vysílali, nebude to problém.“
„O výsledku informujte majora Livingstona,“ řekl Deakins a obrátil se k majorovi: „velíte záchranné operaci. Najděte ty dva.“ Obrátil se na cestu zpět do sídliště Bamořanů. „Doktore Oaklande, a jakýkoliv jiný doktore, který jste s ním,“ promluvil znovu do rádia, „jdu za vámi. Doufám, že ty dobré zprávy budou ještě lepší.“
„Budou, pane,“ ozval se místo Oaklanda Knight, „rozlouskli jsme to. Už čekáme jen na vás, ale můžeme zahájit přípravu na výskok z hyperprostoru kdykoliv.“

* * *

Plukovník Smith na palubě Persea se rozhodně nenudil. Vojáci pod jeho velením, dva čeští výsadkáři, dva příslušníci americké námořní pěchoty a kapitánka od letectva, kterou dovolal ze strojovny, neměli na nudění se také čas. Smith věděl, že tahle výprava nakonec musí skončit tím, že se přenesou na palubu Medusy, a proto chtěl být připraven. Na podlaze můstku už leželo ve vyrovnané řadě tucet vojenských batohů napěchovaných municí, výbušninami a zdravotnickým materiálem, a dávkami sušeného vojenského jídla. To nemohlo stačit pro všechny trosečníky z Persea, navíc byli pryč jen pár hodin, Smith ale chtěl být připraven. Už teď, kdy přikázal Lincolnovi se Šarapatkou, aby si vybrali v lodní zbrojnici lehké kulomety M249 místo svých útočných pušek, měla jeho malá jednotka větší palebnou sílu než podpůrný mariňácký SG tým a s dvojí zásobou granátů na osobu věřil, že se mohou postavit téměř jakékoliv přesile na palubě Medusy.
Předpoklad byl jasný – bez ohledu na to, co říkal záznam ze senzorů, totiž že na palubě Medusy nejsou známky života, Smith počítal s obvyklým scénářem, tedy osvobozovací misí.
„Bingo, plukovníku,“ ozval se Felger ze strojovny, „už víme, jak vyskočit z hyperprostoru.“
„Bingo? To si tam snad…,“ Smith nedokončil. Výboj transportního paprsku jej na okamžik oslepil, a vzápětí stál vedle obou vědců ve strojovně, „hrajete?“
„Zkrátím to, plukovníku Smithi,“ řekla Sharpová, „ chceme ručně snížit přísun energie do hyperpohonu a přesměrovat ji jinam. Hyperpohon pak nebude schopen udržet hyperprostorové okno, a pojistný podprogram jej donutí vyskočit z-“
„Z hyperprostoru, hádám?“ Smith pozvedl nad množstvím hyper-slov v jedné větě tázavě obočí způsobem, nad nímž by jistý Jaffa zezelenal závistí, „a kam ta energie půjde, protože řekl bych, že jen tak odpojit zdroj nebude možné.“
„Inerciální tlumiče, pane“ řekl Felger s širokým úsměvem, „stejně budeme muset posílit jejich činnost, a pořád není stoprocentní záruka, že loď takovýhle nucený výskok z hyperprostoru přežije. Pak taky podpora života a další systémy. Zbraně by byly nejlepší, ale ty nemůžeme použít. Kromě toho ten nápad přenést vás sem nebyl tak úplně z mojí-“ Vyjekl, když mu Sharpová šlápla na nohu.
„No tak, děti,“ řekl Smith, „Sharpová, jaká je šance, že přežijeme?“
„Tak osmdesát procent. Pak musíme restartovat systém, abychom se zbavili toho viru. Nemá kam jít, zkušenosti z Daedalovy předchozí mise nás poučily. Navigační systémy F-třistadvojek jsou odpojené, pokud nejsou stíhačky v akci, takže se v nich nemůže schovat.“
„Fukutu nám bude muset pomoct s přesměrováváním energie po lodi, ale zvládneme to, pane,“ doplnil Felger.
„Fajn, připravte si prst na spoušť,“ přikývl Smith, „a teď mě laskavě vraťte zpátky na můstek.“

TO BE CONTINUED

Dobrá povídka, už se těším, jak to dál rozvedeš. Máš tu pěkně rozepsané 3 dějové úrovně, tak se teším, jak je dotáhneš.

pěkný díl,jen piš dál

Zdravím, po zase delší odmlce je tu další díl, omlouvám se, ale tohle způsobuje moje kravské zaměstnání - na psaní je čas a chuť jen když je tam klid, a to je málokdy. Budu si muset najít něco jinýho, psaní mám rád, tu práci ne... Jako bonus je tenhle díl o trošku delší, č. 20 už je rozepsáno, tak mi držte palce.
Dost nářků, zatlačte slzu, protože je tu díl č. 19!!

19. Cílová páska

„Chladící systém, plukovníku,“ oznamoval vítězoslavně Knight Deakinsovi. „Víte, tahle loď byla nejspíš postavená v době, kdy lidstvo ještě žilo v jeskyních a nemělo ani ponětí o první návštěvě Goaul´dů. Hyperpohon vydržel tak dlouho asi především proto, že je to parní stroj mezi hyperpohony. Relativně výkonný, ale z pohledu člověka, který sem přiletěl v lodi postavené na základě asgardské technologie, neuvěřitelně primitivní, s minimem komponentů.“
„Zkraťte to, doktore. Říkal jste chladící systém?“
„Jednoduše řečeno, je to skoro stejný princip jako chladící systém u automobilu. Chladící médium cirkuluje skrz zahřívané části pohonu a mimo něj, tady je potrubí vyvedeno dokonce mimo trup lodi, se ochlazuje. Přerušíme jeho tok a hyperpohon se bude muset vypnout.“
„Hmm.“ Deakins nebyl odborník na hyperpohon, ale měl dobrou představu o motorech aut, „ale co když motor poběží dál, uvaří se a praskne? Myslím, že by to byla rána, která nám bude znít v uších hodně dlouho. Chci říct, v našem posmrtném životě.“
„K tomu by,“ Knight zaváhal, „nemělo dojít. Připsal jsem pár protokolů, trochu jsme opravili wraithský kód, víte.“
„Ještě mě znepokojuje, jak to, že tihle chlapíci,“ Deakins pokynul hlavou k opodál stojící dvojici bamorských vědců, se zaujetím studujících pozemský notebook, který jim půjčil Oakland, „na to nepřišli po celá léta, a vy to máte za pár hodin.“
„Nemají naše zkušenosti s Wraithy, plukovníku,“ pokrčil rameny Knight, „jak mi řekli, ani nerozluštili celé jejich písmo, a nedokázali tak prolomit wraithský kód, tedy ne kompletně, a od toho se neměli příliš kam odpíchnout. Navíc to už před těmi vašimi lety vzdali. Radši si vypěstovali wraithskou ruku, protože jim došlo, že tady zkejsnou navždy.“
„A jak přesně ten tok chlazení narušíte?“
„Někam to přesměrujeme,“ odpověděl Knight, „naneštěstí je jeden z hlavních uzlů chlazení dost nelogicky za tou druhou halou, kde uvízli Hodge s Vrchlavským, nebo jak se ten Rus jmenuje.“
„Je to Čech,“ vmísil se do hovoru Oakland, „kdybyste fandil hokeji, poznal byste mezi Rusy a Čechy rozdíl. A k věci, myslím si, že vedení chladícího systému mělo v této části lodi vyhřívat tu džungli, nebo co to je. Tohle není původní systém, Wraithové ho pravděpodobně přestavěli, aby díky teplu z chlazení ušetřili na podpoře života, a mohli tak více energie přesměrovat do hlavní lodní zbraně.“
Deakins je poslouchal, ale už sám mluvil do svojí vysílačky: „seržante Hoovere, máte to spojení s Hodgem a Vrchlavským? Potřebuji jim předat rozkazy.“

* * *

Vrchlavský si toho v běhu všiml jako první. Výstupky v pravidelných vzdálenostech od sebe ve stěně, které už z dálky vypadaly jako stupnice žebříku. Zblízka vypadaly úplně stejně, byla to madla pro ruce a nohy, trochu nešikovná pro člověka, ale lézt se po nich dalo, jak oba poručíci bez váhání začali zjišťovat. Když vzhlédli, uviděli, jak vysoko nad nimi část stěny sálu chybí, byl tam otvor.
Hodge se ohlédl do džungle, nad kterou stoupali, a snažil se odhadnout, jak daleko je jejich pronásledovatel. Poté, co se nakrmil, bude ve skvělé kondici a především i když je neozbrojený, bez těžší výzbroje bude chytřejší se mu vyhnout. A nábojů do obou pistolí ubývalo. Nepřítele bylo slyšet asi sto metrů v džungli, zdálo se, že běží naslepo, ještě ho asi nenapadlo zvednout hlavu. Oba muži šplhali nahoru jako by dole pod nimi zuřil požár.
„Hodgi, Vrchlavský, tady major Livingstone, ozvěte se.“
„Sakra, teď ne,“ zasípěl Vrchlavský a šplhal k otvoru.
„Omlouvám se, pane, máme v patách Wraitha, ozvu se během minuty zpět,“ odpověděl Hodge.
Z džungle se ozvalo krvelačné zařvání. Robinson Wraith je zřejmě zaslechl. Oba vojáci pohlédli dolů, ale neviděli přes koruny stromů nic kromě hýbajících se křovin, a slyšeli dupot přibližujícího se mimozemšťana.
Vrchlavský se vyšvihl pře okraj otvoru a namířil pistoli do šera, které panovalo v dutině. Pokud mohl vidět, byl v ústí chodby, která se dále větvila. Pomohl Hodgeovi nahoru. Wraith právě dorazil k úpatí zdi.
„Poslouchám, pane,“ řekl Hodge do rádia, „ale tlačí nás čas.“ Oba rozsvítili své kapesní baterky a rozběhli se chodbou pryč. Zvenčí k nim dorazil zuřivý zvířecí skřek.

* * *

„Rozumíte, poručíku?“ Livingstonova vysílačka již byla propojena s rozhraním, které vytvořil Hoover, takže mohl mluvit s oběma ztracenými vojáky. „Pokud jste opravdu tam, kde říkáte, podle plánů lodi, co vydoloval z počítačů doktor Oakland, byste měli být několik pater pod hlavním přečerpávacím uzlem. Zvládnete to?“
„Rozhodně ano, pane,“ ozval se ve vysílačce zkreslený Vrchlavského hlas, v pozadí za ním se ozvalo několik výstřelů z pistole, „jen co se zbavíme nevítané společnosti.“
„Spoléháme na vás, chlapče, Livingstone konec,“ Major znovu zmáčkl tlačítko rádia: „Livingstone pro poručíka Dilbecka, odpovězte.“ Poručík byl se skupinou vojáků splácanou z různých národností již nějakou chvíli na cestě pomoci oběma odpadlíkům.
„Tady Dilbeck, pane.“ Jeho hlas zněl přes spoustu praskání a ruchů.
„Je nějaká šance, že se dostanete k poručíkům Vrchlavskému a Hodgeovi v příštích několika minutách?“
„Negativní, pane, ale děláme co můžeme. Náš bamorský průvodce nám bohužel nestačí, zpomaluje nás, Lovejoy a Schmeichel ho musejí nést. Ještě to chvíli potrvá, tyhle chodby jsou jako bludiště.“
„Rozumím, poručíku, šlápněte na to. Mají v patách Wraitha, a nevypadá to pro ně nejlíp. Livingstone konec.“

* * *

Robinson Wraith se v hlubokém předklonu vplížil do malé prostory, která tvořila spíše než samostatnou místnost jen rozšíření na křižovatce čtyř chodeb. V cárech, které jistě tvořily zbytky jeho oděvu, s výrazem, který byl příliš divoký i na příslušníka jeho rasy, vypadal děsivě, hůř než jakákoliv jiná šelma, kterou Vrchlavský s Hodgem kdy mohli spatřit.
Věděl, že tam někde jsou, v jedné ze tří chodeb, které se odsud rozbíhaly. Kolem vládlo ticho, narušené jen vzdáleným tlumeným hukotem lodních systémů.
A oni věděli, že o nich ví.
„Hej, zmetku!“ zavolal Vrchlavský vystřelil zpoza rohu. Wraith se otočil na jeho stranu, ale než se stačil rozběhnout, schytal kulku do zad od Hodge.
„Tady, ty parchante!“ Hodge zaběhl za roh, a schoval se do menší místnosti na boku chodby. Doléhalo k němu vzteklé mručení Wraitha, který si neměl na kom vybít svůj vztek. To mu měl ale poskytnout Vrchlavský.
Český výsadkář vyšel do chodby, v níž stál Wraith, stále ještě váhající na kterou stranu se pustit. Zdivočelý, zvířecký mimozemšťan k němu otočil hlavu.
„Tak co je?“ Vrchlavský rozhodil tázavě rukama, „čekáš na pozvánku, vole?“ Ruce se mu neznatelně třásly. V zásobníku, posledním co měl, mu zbývaly tři náboje. V tuhle chvíli mu zbraň byla stejně platná, jako kdyby chtěl zkusit s ní Wraitha utlouct.
Robinson Wraith vyrazil, mnohem rychleji, než poručík čekal. Hodgi, ty mizero, tohle máš u mě. Brzo se sejdeme, až zabije mě, půjde po tobě. Wraitha od Vrchlavského dělilo možná deset metrů, možná o něco méně. Poručík vyrazil, uskočil za roh a sprintoval pryč. Zahnul do další uličky, s život vysávajícím mimozemšťanem již téměř mu dýchajícím na záda. Poručík nadskočil a vrhl se do další z místností, přiléhajících k chodbám. Tam se skluzem dostal až ke stěně, kde se rychle stočil do klubíčka, jako by mu už došly síly. Jako by to vzdal.
Robinson Wraith byl téměř ihned za ním. Vběhl do uličky, v jejímž ústí o něco zakopl, začal okamžitě sbírat ztracenou rovnováhu, když-
Poslední jeho vjem byl oslepující záblesk světla v šerém prostoru lodní chodby.
Výbuch gelignitu, jinak též známého jako C-4, o jehož nástražný drát Wraith zavadil, rozmetal organický povrch přilehlých přepážek a jejich kovová jádra zarazil směrem pryč od sebe. Po Robinsonovi nebylo ani památky.
„Vrklaski? Jsi OK?“
„Vrklaski, můžeš mluvit? Jdu za tebou.“ Vysílačka prskala a šuměla, ale nikdo neodpovídal. Hodge doběhl k místnosti, sousedící s místem Wraithovy smrti. Nahlédl s obavami dovnitř.
Vrchlavský seděl opřený o stěnu, z jeho uniformy zbývaly cáry. Tekla mu krev ze stovky tržných ran, menších i větších, ale byl naživu. Hodge okamžitě sáhl po své lékárničce.
„Příště děláš návnadu ty, chytráku,“ zasípěl Vrchlavský a udělal si pauzu, aby vykašlal chuchvalec krve, „a přestaň už pro jednou komolit moje jméno!“

TO BE CONTINUED

parádní dílek opět....

Takž díky nepřístupu na internet jsem měl dnes možnost přečíst najednou všech 19 částí a jak už z toho vyplývá, neměl jsem s tím problém, jinak bych to nedočetl a v přímé návaznosti na to je nejspíše logické, že se mi to velmi líbilo. Úžasná povídka, máš to velice dobře rozjeté a velmi se těším na další díly