Tak po delší době jsem dopsal další díl.
Jinak chtěl bych říct, že tento díl je oproti ostatním trochu jiný. No každopádně názor si na něj musíte udělat sami.
03 - Woolseyho bota
Probudil se. Chvíli viděl všechno rozmazaně, ale po nakonec se to zlepšilo a on zjistil, že leží na ošetřovně.
„Plukovníku?“ ozval se hlas doktorky Lamové a následně žádost o zavolání generála Landryho.
„Co se stalo?“ zněla první plukovníkova otázka „proč tu ležím?“
„Vy se nepamatujete?“ podivila se doktorka.
„Ne vůbec nic. Naposledy si pamatuju, že jsem utekl od Aschenů a…, plukovník musel udělat mezi slovy pauzu. „Woolsey. Něco s Woolseym.“
„Ten se s vámi nevrátil,“ řekla doktorka.
„Já vím,“ řekl plukovník a dál se snažil vzpomenout. „Pořád se mi objevuje vzpomínka na nějakou botu.“
„Ano tu jsme u vás našli,“ ozval se generálův hlas. „Nebyla to sice standardní obuv na misi, ale alespoň šlo hned poznat komu patřila. Teď nás spíš zajímá kde je její majitel.“
„Nevím. Vybavuju si, že jsem našel tu botu a zařízení pro signál k Iris, ale Woolsey už tam prostě nebyl.“
„Myslíte, že ho mají Aschenové?“
„Je to možné a jak vůbec víte, že tam byli? Pokud si vzpomínám dokud jsme se tam nevydali nebylo to potvrzené.“
„To ne,“ ozvala se doktorka „ale měl jste na oblečení Aschenskou krev. Netušíte jak se tam dostala?“
„Bohužel ne,“ omluvil se plukovník.
„A ještě něco,“ pokračovala dále doktorka „ještě jsme na oblečení našli chlupy a v kapse jste měl adresu brány.“
„Čí chlupy? Kam adresu?“
„Co se týče těch chlupů,“ pravila doktorka „zjistili jsme, že mají nejblíže z našich zvířat k podřádu Sciuromorpha.“
„K čemu?“ nechápal plukovník.
„K veverkám,“ doplnil generál.
„Dobře takže možná měl Woolsey přeci jen pravdu v tom co říkal,“ usoudil Mitchell, „ale ještě jste se zmínili o …,“ plukovníka náhle rozbolela hlava, že větu ani nedokončil.
„Tak myslím, že pro dnešek to už má dost,“ usoudila doktorka. „měl by si teď odpočinout.“
„Takže pokusíme se tedy prozkoumat tu adresu?“ zeptal se plukovník, který už se během předchozích tří dnů plně zotavil.
„No, abych byl upřímný,“ řekl generál „nemyslím si, že je to rozumný nápad. Jednou už jsme těmto podivným vzkazům věřili a přišli jsme o Woolseyho.“
„Hanku pokud bych mohl k tomu něco říct,“ ozval se Sain, který byl na poradě také.
„Samozřejmě, že můžeš,“ odpověděl generál.
„Já bych tu planetu být vámi prověřil. Myslím, že ten kdo tu adresu plukovníkovi nebyl nikdo se zlými umysli.“
„Ale stále jsou to jen spekulace,“ namítl generál. „Nehodlám poslat už víc lidí na smrt kvůli pochybné adrese.“
„To chápu a tak bych měl pro tebe návrh. Nech jít mě. Mohu si vzít s sebou převorskou hůl a vytvořit tak kolem sebe štít, díky čemuž budu nezranitelný.
Generál se dlouze zamyslel. „A opravdu by jsi riskoval život kvůli jednomu muži?“
„Za normální situace asi ne, ale tady jde o víc než o nějakého muže,“ do toho se Mitchell uchechtl. Sain ho ignoroval. „Tady jde možná o osud celé Galaxie.“
„Promiňte, ale neřekl bych, že Woolsey je typ člověka, který by mohl ovlivnit osud Galaxie,“ řekl Mitchell.
„A vy jste?“
Plukovník neodpověděl. A tak nastalo dlouhé ticho…
Generál seděl ve své kanceláři, když se ozvalo zaklepání.
„Dále,“ řekl a dovnitř vešel plukovník.
„Dobrý den pane. Chtěl bych mluvit o té misi, na kterou se chystá ten převor.“
„Mluvte…“
„Jde o to, že jako velitel Sg-1 bych měl jít také.“
„Podívejte plukovníku chápu to, ale je to riskantní. Za Saina narozdíl od vás nemám zodpovědnost. Ani nevíme co je na druhé straně.“
„Ale jestli je tu možnost. Chci jít také. Vždyť částečně je to i moje vina. Měl jsem se ho pokusit zachránit a místo toho jsem zbaběle utekl.“
Generál se dlouze zamyslel. „Plukovníku už jsem vám vysvětloval, že o té planetě nic nevíme. Nevíme co tam je. Kdo tam je a ani jestli je tam vůbec Woolsey. Může tam být cokoliv.“
„To chápu, ale přesto to něco musí znamenat. Musíme to zjistit.“
„A co když právě o toto jde? Abychom tam někoho poslali,“ reagoval generál.
„Ale pane něco v tom být musí.“
„Možná a možná také ne,“ zněla další z odmítavých odpovědí generála.
„Pane…,“ chtěl opět promluvit plukovník, ale generál ho už nenechal.
„Smiřte se s tím nejde to. Ještě něco jste mi chtěl?“
„Ne pane,“ řekl Mitchell až zklamaně.
Sain v tu chvíli meditoval, když se na dveře pokoje pro hosty ozvalo zaklepání. Sain samozřejmě pustil onoho klepajícího dále. Bal to generál.
„Neruším tě?“ zeptal se generál.
„Ne nerušíš,“ odpověděl Sain.
„Jsem tu, že ti došly věci z Města bohů.“
„Díky. Pak si pro ně dojdu,“ řekl Sain „Ještě něco?“
„No,“ začal generál „Popravdě ano. Jde o tu misi, na kterou jsi se přihlásil. Jde o to, že plukovník Mitchell považuje za nutné, aby šel taky.“
„Copak mi nevěří?“
„Ne spíš cítí vinu.“
„To chápu.“
„Jde o to bylo by možné, že by jsi ho ochránil? Myslím tím. Tebe chrání osobní štít. Šlo by ho rozšířit i na něj.“
„Samozřejmě, že by to šlo,“ řekl Sain okamžitě. „Ovšem museli bychom být blízko vedle sebe.“
„To je mi jasné,“ řekl generál.
„Plukovníku!“ křičel generál, aby překřičel zvuk spouštějící se brány. „Je váš tým připraven?“
Plukovník se podíval na Saina a oznámil „Ano, pane.“
„Tak můžete vyrazit,“ dal generál povel a oba muži vstoupili do brány. Jako vždy cesta trvala jen chvíli a tak během pár vteřin oba muži stáli na jasně modré trávě cizí planety. Brána za nimi se zavřela.
„Mám spustit ten štít?“ zeptal se Sain Mitchella.
Ten jen mávl rukou „Vykašlete se na to.“
„To jsem rád,“ řekl Sain a opřel se o hůl. „Tak kam půjdeme?“
Plukovník nebyl moc ze spolupráce z převorem nadšený. Dokonce ještě méně než s Woolseym. Přesto, ale potřeboval pomoci. Netušil vůbec co ho tu čeká a je tudíž pravděpodobné, že sám by to stěží zvládl. Podíval se tedy po okolí, když si všiml něčeho co připomínalo kouř. „Tam,“ ukázal. „Tam půjdeme.“
Převor nic nenamítal.
„Podívejte neříkejte mi, že Woolsey je opravdu tak důležitý,“ řekl Mitchell, když odpovídal na převorovu nejasnou odpověď proč se tak hrnul do mise.
„Plukovníku už jsem vám to vysvětloval SGC. Woolsey je opravdu velice důležitý.“
„Jo jasně má zachránit Galaxii já zapomněl. Hm a co… třeba nějaký důkaz ten máte?“
„Popravdě řečeno ano,“ řekl Sain a sáhl po knize počátku, kterou vyndal z brašny.
Plukovník se na něj zašklebil „Myslel jsem, že celé náboženství Počátku je podvod. Reklamní trik.“
„To ano, ale přesto jsou v knize obsažena některá fakta z vizí Ori.“
„Z jejich vizí? To jako z budoucnosti?“
„Ano.“
„A vy si myslíte, že je to pravda? To jste teda hodně naivní.“
„Myslíte, že není? A co řeknete na toto?“ oznámil Sain a nalistoval v knize Počátku na nějakou blíže neurčitelnou stranu. Poté začal přednášet. Začal z neznámých důvodů nějak zprostředka, ale šlo nejspíš o důvod. „ …a v tom všem zmatku - dva muži, ačkoli každý jsou jiný, se vypraví hledati spasitele dní…“
„Jo takhle zní každá třetí věta,“ neodpustil si poznámku Mitchell „a teď bude hádám něco o tom jak ho nemohli najít dokud nezačali věřit v moc Ori a bla, bla, bla. Prostě sranec na druhou.“
„Četl jste vůbec někdy knihu Počátku plukovníku?“
„Jo. Samozřejmě,“ a při tom se uchechtl. „Nebo respektive jsem začal.“
„Opravdu a kam až jste se dostal. Četl jste Aertigasovi s Miesu?“
„Ne tam jsem se nedostal.“
„A co O Dalimetovi? O tom jste četl?“
„Nic mi to neříká…“ řekl Mitchell zamyšleně.
„A co o Počátku světla?“
„Ne taky ne,“ zněla okamžitá Mitchellova odpověď.
„Ale to je úplně první kapitola,“ řekl Sain.
„Vážně?“ zněl překvapený Michtellův hlas „A už si vzpomínám. To bylo o tom o…o… o světle…a o jeho počátku…ne?“
„Víte co vzdejte to. Každopádně chápete co jsem tím měl na mysli? Ta věta ‚A v tom všem…“
„Jo, jo, jo. Já si to pamatuju pokračujte dál v myšlence.“
„No jde o to, že byla zapsána dávno před tím než jsme se na tuto pouť vydali.“
„Vy si vážně myslíte, že je to o nás? Už vám z toho vašeho kázání za ty čtyři roky asi trochu hrabe, ne?“ řekl plukovník a spolkl přitom jeden prášek Deutelitu.
„Řekl bych, že je to více než jasné. Dále proroctví pokračuje. ‚Toho jehož hlavu pár vlasů zdobí…‘.“
„Víc jak třetina Galaxie je holohlavá“ vmísil se opět Mitchell. Sain ho však ignoroval.
„Toho, jehož oblek je vždy jako nový…“
„Pořád to nemusí být on,“ stále se držel své naděje Mitchell.
„…boty lesklé...“
„Jo dobře myslím, že stačí. Už vám věřím.“
„Nemusíte lhát.“
„Opravdu? Naposledy když jsem se o té „nepravdě“, to je, ale dementní slovo. No to je jedno. Prostě když jsem to naposledy zmínil tak jsem slyšel výtah z knihy Počátku.“
„Vesnice,“ oznámil náhle Sain.
„Co?“
„Před námi.“
„Oh. Vážně.“
„Říkal jsem vám, že to byl špatný nápad sem hned lozit,“ napomínal Sain Mitchella, když se mu ostří meče lehce dotýkalo jeho tváře.
„Kdo to měl tušit,“ odsekl Mitchell. Na kterého stejně jak na spolupracovníka, také mířilo několik mečů vesničanů. Ti posléze, i když se odvolávali, že chtějí mluvit s vůdcem vesnice byli dáni do vězení.
„Skvělé. To se zase povedlo,“ zanadával Mitchell. „Doufám, že to nebude jak minule a popraví nás hned.“
„Já vám to říkal. Máme je chvíli pozorovat. Naučit se jejich zvykům a pak k nim zajít.“
„Jo příště až budeme mít na misi víc času. Nejlépe dva tři měsíce tak to uděláme,“ odpověděl opravdu rozrušeným tónem plukovník.
„Mitchelle uklidněte se. Tohle se přeci nějak rozumně vyřeší.“
„No jasně ti Kamzíci nás prostě popraví.“
„Kamzíci?“
„Vy jste jim neviděl do obličeje? Rohy. Šilhavý oči. Prostě klasičtí kamzíci.“
„ Stále jste mi neřekl co to je.“
„Aha vy nejste ze Země. Na to sem zapomněl. To je druh zvířat. Viděl jsem je jednou, když jsem byl v Tatrách,“ Převor se na něj nechápavě podíval. „Neřešte to. To je jedno. Prostě tak nějak jako oni vypadají kamzíci. Akorát teda mají kopyta a ne ruce a chodí po čtyřech a ne po dvou. Jinak úplně jak dvojčata. Všichni … tady… ti,“ oznámil Mitchell a ukázal kolem sebe. Tam byli pochopitelně stěny vězení, ale Sain pochopil, že myslí vesnici a její obyvatele.
Ti za chvíli přišli společně s nějakým svým vůdcem.
Ten vydal nějaký blíže neurčitelný zvuk. Oba muži doufali, že je to pozdrav.
„Hoj,“ ozval se Mitchell.
„Blahoslaveni budiž Ori,“ zase řekl Sain.
Vůdce kamzíků vydal další podivný zvuk.
„Sakra. Nemluví anglicky,“ postěžoval si Mitchell a otočil se na Saina. „Rozumíte co říkal?“ Pak se podíval na Kamzíka. „La? Lo?“
„Obávám se, že ne.“
„Skvělé teď ani nebudeme vědět jak zemřeme. To je den tohle to.“
Náhle kamzíci přivezli nějaký velký stroj, který působil dojmem, že se každou chvíli musí rozpadnout. Jeden z kamzíků ho opatrně spustil.
„A teď to přijde,“ řekl Mitchell a zavřel oči.
„Co by mělo přijít Nekimzáku?“
„Co jste řekl Saine?“
„Já nic to on,“ a Sainův prst neslušně ukázal na vůdce kamzíků.
„My…my… si rozumíme?“ vyblábolil ze sebe Mitchell.
„ No to ne, ale díky našemu tlumočícímu zařízení je to možné spolu komunikovat. A teď kdo jste a co tu děláte.“
„Tahle otázka už začíná být trochu klišé,“ řekl Mitchell potichu Sainovi a pak se otočil k vůdci kamzíků. „Jsem plukovník Cameron Mitchell z planety Země a to je Sain převor Ori. Z Celestu. A někoho tu hledáme.“
„Koho tu hledáte?“
„Uo, nechtěli by jste se taky nejdřív představit?“
„Tak dobrá. Mé jméno je Rykthan a jsem vůdce Kimzáků a teď odpovězte. Koho tu hledáte?“
„Muže. Jednoho z našich. Alespoň si myslíme, že tu je,“ oznámil Mitchell.
„Myslíte?“ podivil se Rykthan.
„Nejsme si úplně jisti, ale víme, že máme jít na tuhle planetu,“ řekl opět Mitchell.
„Zvláštní. Musíte k té osobě asi mít velkou úctu, když se za ním vydáváte, ačkoliv vůbec nevíte, jestli tu je.“
Mitchell se chystal odpovědět, ale Sain byl (naštěstí) rychlejší. „Ano je to tak. Je to velice vážený muž.“
„To chápu. I my bychom se zachovali podobně.“
„Takže,“ zeptal se opatrně Mitchell. „Nás pustíte?“
„To…bohužel nepůjde,“ odpověděl Kimzák.
„A proč ne?“ zeptal se Mitchell.
„A proč ano?“ na to Rykthan.
„Já se ptal první,“ ohradil se plukovník.
„Řekněme, že nejsme spokojeni s vaší výpovědí.“
„Ale my vám řekli pravdu.“
„Možná. Musíme to projednat.“
„Plukovníku,“ ozval se Sain „Myslím, že bychom je měli nechat, aby tak učinili a nezdržovat je.“
„Nic jiného vám taky nezbývá,“ řekl Rykthan. Usmál se a společně s ostatními Kimzáky odešel. Mitchell počkal až se ztratí z dohledu a pak se otočil k Sainovi.
Mluvil potichu, aby ho náhodou neslyšeli dva strážní u vchodu. „Co to blázníte,“ vyhrkl. Takhle nás popraví určitě.
„Ne pokud tu nebudeme,“ na to Sain.
„Chcete utéct? Jak?“
„Víte jako převor mám několik schopností, které by nám mohli pomoci.“
„A nepotřebujete k nim náhodou vaši ‚kouzelnou‘ hůl?“
„No k většině ano, ale umím telekinezi.“
„Tak telekinezujte,“ přikázal Mitchell.
„To nelze tak snadno. Bez hole se musím plně soustředit.“
„Jo a ještě mám dotaz. Co až se odtud dostaneme?“ zeptal se Mitchell. „Jakým směrem to vezmeme?“
„ To jsou otázky,“ na to Sain „Vy jste voják. Tak něco navrhněte.“
Mitchell se podíval z okna vězení. „Vidím les,“ oznámil.
„Dobrý nápad. Teď ještě. Stihneme to tam?“
„Pokud si nás nevšimnou a i kdyby ano tak v případě že nemají šípy, kuše nebo něco podobného tak by neměl být problém.“
„Dobře. A teď plán,“ řekl Sain „Nejprve přilákáme strážné. Já je Telekinezí omráčím. Vezmu klíče. Otevřeme si dveře od cely. Vezmeme si naše zbraně, kód pro Iris no prostě co stihneme a jdeme. Něco z toho vám dělá potíže?“
Mitchell se zamyslel „Ne.“
„To byl zase úžasnej plán,“ řval Mitchell, když kolem něho svištěly kulky z jedné palných zbraní Kimzáků.
„Já myslel, že víte, že nemají palné zbraně,“ na to Sain.
„Kdo to mohl od těch kamzíků tušit,“ vykřikl Cameron a vystřelil několikrát z pistole směrem k vesnici od, které se rychle vzdalovali. Několik Kimzáků se k nim ovšem neustále přibližovalo. Náhle oba doběhli k lesnímu palouku.
„Co zastavujete?“ křikl Sain na Mitchella. Ten totiž jakoby úplně zapomněl, že je pronásledován. „Mitchelle vnímáte?“
Ten jen ukázal před sebe. Sain se tím směrem otočil. Na zemi něco leželo. Mezitím několik výstřelů zbrní Kimzáků doletělo až k palouku.
„To není možné,“ řekl Sain.
Oba muži prostě stáli. Úplně zapomněli co se děje kolem. Na zemi totiž ležela bota a u ní panáčkovala veverka. Oba muži ihned poznali komu patřila. Nemohla být nikoho jiného než Richarda Woolseyho. Oba muži se vydali k ní. Mezitím na palouk vstoupili jednotky Kimzáků. Jeden z nich zvolal něco nesrozumitelného. Sain i Mitchell šli dál To už se však palouk začal plnit. Okolo se objevovaly veverky. Kimzák výzvu opakoval a tentokrát střelil Saina do nohy. Oba muži pochopili, že chce, aby stáli a tak učinili. To už se však objevovalo čím dál tím víc a víc veverek. Mitchell a Sain nevěřícně koukali. Všech osm Kimzáků to nijak z míry nevyvedlo. Oba členové pozemského týmu se na ně podívali. Zbraně Kimzáků na ně mířily.
„No vida veverky, aspoň máme publikum,“ oznámil Mitchell.
„Mitchelle, slyšel jste někdy o masakru na planetě 22?“
„Ne. Nebo aspoň myslím, že ne. Nevím jak značíte planety.“ Do toho začal jeden Kimzák něco mluvit. Ovšem překvapivě ne k nim, ale k jedné z veverek stojící na pařezu.
„ Je to planeta známá jako Chulak.“
„Jo už vím. Byl jsem při tom jak jste zmasakrovali tisíce nevinných Jaffů.“
Poklidná diskuze Kimzáka s veverkou vyústila v hádku.
„To nemyslím. Když totiž naše loď přistála na planetu,“ hádka mezi oběma druhy začala být opravdu vážná. Veverky začaly hlasitě pištět, takže téměř nebylo slyšet vlastního slova takže Mitchell dál nic nerozuměl.
Náhle veverka na pařezu seskočila dolů Ostatní veverky se uklidnili. Do toho zazněl Sainův hlas. „…takže vidíte možná to bude právě tak.“
„Aha díky za objasnění,“ řekl Mitchell. Náhle jeden z Kimzáků vystřelil. Vůdce veverek padl mrtvý k zemi. To ostatní veverky viditelně naštvalo a vrhly se na Kimzáky. Krev veverek se rozlétla po okolí a nahodila i Mitchella se Sainem.
Začala jatka. Zbraně Kimzáků pálily proti veverkám, které na útočníky skákali ve snaze způsobit smrtelné zranění. Několika z nich už se to povedlo a tak několik Kimzáků už leželo na zemi mrtvých.
Za tohoto masakru se oba muži rozhodli s opatrně vzdálit. Náhle několik veverek skočilo na Saina. Mitchellovi se sice podařilo některé veverky setřást, ale přesto daleko neunikl. Woolseyho bota dopadla na jeho tvář a on se propadl do černé temnoty bezvědomí.
Pokračování příště...