SG: Zítra bude hůř...

wow...nemám slov

Tak to jsem opravdu zvědavý kam se to vyvine

No, keď som niekedy, aj to len možno, mala predstavu o smerovaní príbehu, tak teraz nemám ani najmenšie potuchy! Ale som strašne zvedavá teraz A ostatné tvoje poviedky mám prečítané... Takže určite niečo napíš, lebo ja a trpezlivosť nebudeme nikdy patriť dokopy

Teda... tak teď jsem opravdu zvědavý, kam tohle povede Je to parádní BTW ostatní tvé povídky Klenotko už mám přečtené, je to stejně kvalitní čtivo jako tohle.

Toto je spoiler!!!:

Nejvíc se mi líbí Teorie přežití, obzvlášť první polovina, kdy jsou Rodney a Elizabeth sami v divočině.

[Klenotka]

Takže je tu závěr. Je to hodně narychlo psané, protože už mi v hlavě straší náměty na další povídky, které sice asi hned tak nenapíšu, ale aspoň, že je mám A nejsou to jen SG nápady. Zrovna mám jeden nápad na Farscape povídku...
Možná jsem něco zapomněla dovysvětlit, nějak jsem už zapomněla, co se dělo na začátku Ale něco tam snad dobře bude Za chyby se omlouvám, nemám už čas to po sobě nějak podrobněji kontrolovat

Atmosféra na Daedalu byla napjatá. Všichni měli oči upnuté k barevné mlhovině, která se chvílemi převalovala jako mlha nad jezerem. Když z ní náhle vystřelilo něco velikosti Jumperu, všichni nadskočili. Caldwell jen tak tak stihl zastavit důstojníka po pravém boku, aby nevystřelil. Nebylo to jen velikosti Jumperu – byl to jejich pohřešovaný Jumper.
„Plukovníku Caldwelle, tady Sheppard, slyšíte mě?“ Tváře všech obyvatel můstku obsahovaly všechno od paniky, přes zmatek, až po zvědavost. Jenom tvář jejich velícího byla klidná, a Ronon naopak pokročil k přednímu oknu, jako by jím chtěl vyjít ven a podívat se, jestli to k nim opravdu letí jeho ztracení přátelé.
„Shepparde?“ zeptal se Caldwell opatrně, aby to neznělo příliš idiotsky.
„McKay vám už posílá náš kód, pane.“ odpověděl mu Sheppardův zastřený hlas.
Na obrazovce se objevil číselný kód a potvrzení, že patří Sheppardovu týmu, s posledním číslem naznačující, že odesílatel je McKay. To ovšem moc průkazné nebylo. Kdyby jim vymyli mozky nebo s nimi provedli cokoliv jiného, tak to klidně mohli být obyvatelé té mlhoviny.
Když Caldwell vzhlédl od panelu, na němž zeleně svítil McKayův kód a zalapal po dechu. V hlavě se mu objevila hláška z nějakého filmu, který si nedokázal zařadit. Ale jasně v ní stálo „Máme vylézt ven a zaklepat na okno?“ Protože před předním oknem se vznášel Jumper, z něhož na něj mávali Sheppard s McKayem, s Teylou a Zelenkou stojícími za nimi. Jen Elizabeth tam chyběla. Trochu při té myšlence svraštil čelo.
„Majore, naveďte je do hangáru na přistání.“ Pořád ještě to mohla být jen hra, nějaké divadlo, hologram, cokoliv, ale bylo to příliš šílené na to, než aby to napadlo nějakou přísně racionálně uvažující rasu, proti níž tu očividně stáli. Taková pitomost mohla napadnout jen Shepparda.
Ronon, který stál celou dobu bez dechu u předního okna, se teď usmíval a spolu s Caldwellem vyrazili pozdravit navrátivší se pohřešované.

Elizabeth stála bez hnutí, aby si mohli z její hlavy vytáhnout všechny informace. Jako velící Atlantis a člověk s nejvyšším prověřením, měla v hlavě všechny možné adresy, složky všech členů expedice, podrobnosti o jejich rodinách. Její vzpomínky sahaly až k SGC a misích SG týmů. Věděla, že je to riskantní. S těmito informacemi by je mohli klidně napadnout. V její mysli se jí pořád vracelo těch několik klíčových symbolů adresy Země, po které tolik ras v téhle galaxii prahlo. Podrobnosti o Zemi, jejich Sluneční soustavě, Mléčné dráze…v hlavě se jí, odněkud ze zapadlých končin, začaly objevovat i vzpomínky na to, co jí kdy třeba říkal Rodney o nějaké technologii. Pak vzpomínky, o nichž netušila, že je vůbec má….
Celé to ale nebylo vůbec nepříjemné, jak čekala. Spíš jí to připadalo, jako kdyby se dívala na nějaký film či si prohlížela rodinné album. Při vzpomínce na Simona ji píchlo u srdce…
Pak světlo zhaslo, mysl jí přestala vřít a ona se na chvíli ocitla v naprosté tmě.
„Děkujeme Elizabeth Weirové za pomoc. Sami bychom tyto informace zjišťovali velmi dlouho.“
Do očí ji uhodilo další prudké světlo, tentokrát ale žluté, v němž se objevovaly náznaky zelené a fialové. Ke svému úžasu si uvědomila, že světlo bliká podle rytmu hlasu, jenž k ní mluvil.
„Naši lidé nejsou dělaní pro věznění a násilné vymáhání informací. Člověk potřebuje volně dýchat. Má mysl obsahuje zdaleka nejvíc toho, co jste hledali.“
„Náš úmysl byl najít u vás zdroj bolesti a vyléčit ji. Díky volnému pohledu do vaší mysli ale už chápeme, že to není možné.“ Elizabeth nemohl uniknout detail, že sebe adresují „my“ a je oslovovali „vy“.
Ve chvíli, kdy se světelné kruhy ztratily, chvíli zpanikařila. Ale John jí před pár minutami zavolal, že jsou v pořádku zpátky v Jumperu a letí ven z mlhoviny. Tak, a co teď? „A co bude teď?“ vyslovila svou otázku nahlas.
„Vaše vzpomínky nás obohatí. Vaše planeta a civilizace je fascinující. Na cestě velkého technologického pokroku, bojující mezi sebou, přesto živí a stále tvořící úžasný svět. Rozhodně jste pozoruhodná rasa. Kopete kolem sebe v případě ohrožení, nevzdáváte se a jakýkoliv útlak odmítáte. Ale na vaší planetě přesto útlak existuje. Jste civilizace plná rozporů. Bude nám trvat dlouho, než si všechno důkladně probereme. Možná, podle vašeho kalendáře, i několik desítek let. Neohrozíme vás. Jen na naše území už nevstupujte. Ten sloup dole na planetě byl varování. Očividně nestačilo, takže rozmístíme i nějaká další. Pak, možná, někdy v budoucnosti, až budete připraveni, vás sami kontaktujeme…Víme přece, kde jste.“ Ta poslední věta se Elizabeth moc nelíbila, ale v hlasech, které se postupně začaly ozývat ze všech stran, nebyla hrozba. Vlastně v nich nebylo nic. Ale byla by přísahala, že občas zaznamenala náznak zaujetí. Byla si jistá, že za tenhle svůj čin dostane hodně vyčiněno. Od IOA, od všech možných vojenských velitelů, nejspíš i od vlastních lidí. Byl to obrovský risk. Ale kdyby to neudělala, tak by její tým byl nejspíš uvězněn do konce života, možná ještě déle a to zkrátka nechtěla přijmout. Neměli prostředky, jak je zachránit silou. A ani to nechtěla. Tahle rasa, jejíž představitelé se ani nepředstavili, ani neprojevili zájem o nějaký trvalejší kontakt přímo s ní, je nechala jít a to bylo hlavní. Světla kolem ní pohasla definitivně, a najednou stála na Daedalu. Podle všeho v jídelně, v níž nikdo v tu chvíli nebyl. Zamířila hned do hangáru, kde ji čekalo bouřlivé uvítání.
„Elizabeth! Báli jsme se, jestli se ti něco nestalo.“ Teyla k ní běžela a zcela spontánně ji objala. Ostatní byli zdrženlivější, ale emoce byly zjevné u všech. U Caldwella bylo dokonce skoro slyšet, jak se mu ulevilo.
„Co se stalo?“ zeptal se, když ji Teyla pustila a ostatní ji obklopili.
„Udělala jsem dohodu.“ Tajemně se usmála a dala tak najevo, že jim o tom všem poví ve vhodnou chvíli. Teď jí bylo příliš dobře, než aby poslouchala výčitky za to, že vystavila Zemi a Atlantis nebezpečí. Pravděpodobně ano. Věděla to. Tahle akce ji bude nejspíš stát místo, ale to jí bylo jedno. Když viděla, že jsou ostatní živi a zdrávi, i když očividně unavení, strhaní, napůl zlomeni z věznění, tak to jí stačilo.
„Proč nás a Teylu drželi odděleně?“ zeptal se Rodney cestou do kajuty, když se ocitl vedle doktorky.
„Díky její latentní telepatii. Ten její wraithský gen a to, že v minulosti používala mentální spojení s Wraithy, jí pomohlo vzdorovat tomu zkoumání myšlenek. Pro ně to nebylo tak důležité, aby se snažili dostat do hlavy jednomu člověku, tak ji jen navodili bezvědomí. Nemohla tak vzdorovat a v její hlavě vytvořili fiktivní realitu na základě vzpomínek, které získali z vašeho vědomí. Ale Teyla byla silná i na tohle, a prokoukla to. Asi byste jí měli poděkovat, protože částečně i díky ní jste se odtamtud dostali. Přijali dohodu, když viděli, že jsme zajímavé bytosti. Ale to je nadlouho. Všichni jsme unavení a asi by vás měl vidět doktor.“
Rodneymu přes tvář přeběhl stín, když se mi při slově „doktor“ vybavil Carson, ale byla to jen vteřina. Přikývl a od Elizabeth se odtrhl, následován ostatními na ošetřovnu. Zůstala tam sama s Caldwellem a Rononem. Plukovník pouze kývl hlavu a s prostým: „doktorko“, odešel.
Ronon chvilku přešlapoval, a potom Elizabeth beze slov podal ruku. Po sotva vteřinovém zaváhání ji přijala. Sateďanova tvář vyjadřovala respekt a vděčnost a jeho stisk byl pevný a vřelý. Potom, opět beze slova, taky zmizel v chodbě. Došla do své kajuty, kterou při cestách Daedalem obývala a s hlavou plnou myšlenek si lehla na lůžko. Někdy se věci nehýbou správným směrem a často to dopadne hůř, než by člověk čekal. Ale tohle zase nedopadlo tak špatně. Zůstala po tom taková pachuť, nejistota, že provedla něco špatně, ale zároveň se ozýval silný pocit toho, že to naopak bylo dobré rozhodnutí. A její instinkty ji nikdy nezklamaly. Chvíli zírala do stropu a slyšela zahučení, jak Daedalus přešel na světelnou rychlost. Úlevně si vydechla. Odletěli, všichni byli v pořádku a přítomni. S hlavou plnou barev, světel, a hvězd usnula a nic už ji netížilo.

Teeeda. Trošku som strádala, že to naozaj bolo rýchle vyriešenie, ale ináč perfektné Chyby som si nejaké extra nevšimla, ale myslím že pri kvalite čítania sa niektoré dajú odignorovať
Tak teda nahor k tým novým poviedkam, už sa tešíím

P.S. - a ešte, toto sa mi ľúbilo

Taková pitomost mohla napadnout jen Shepparda.

Tak velmi dobré zakončení velmi dobré povídky, podle mého skromného názoru

užasné zakončení povídky jedním slovem krása