SG: Zítra bude hůř...

Moc pěkné, je to takové odlehčující a také se u toho i člověk zasměje

[Klenotka]

Odlehčující? Zasměje? wtf? To tedy rozhodně můj záměr nebyl a asi to v tom případě píšu dost blbě.
Anyway...další krátká část. Asi to do konce dubna nestihnu, vůbec nestíhám

Major Lorne už vyšlapal u Elizabeth v kanceláři strouhu. Před čtvrt hodinou si ho zavolala, ale pak musela rychle odběhnout a on tam teď čekal, aniž by věděl, co se stalo. To ho deprimovalo. Když už to chtěl vzdát a odejít, zadní dveře její kanceláře se otevřely a velitelka základny vešla dovnitř, s plukovníkem Caldwellem v patách. Lorne skoro nadskočil. Nikdy by neřekl, že Caldwella tak rád uvidí.
„Až na Daedalus doplní zásoby a dokončí drobné opravy, vyrážíme hledat náš tým.“ řekla Elizabeth bez úvodu a Lornova tvář se rozzářila nadšením. Ale potom ho nadšení zase rychle opustilo, protože mu asi nechtěla říct nic příjemného.
„Potřebuji, abyste v době mé nepřítomnosti velel Atlantis.“ řekla opět bez obalu. Na zdvořilosti nebyl čas.
„Já? Ale madam….“ Elizabeth ho pohybem ruky umlčela.
„Už jste velel městu předtím. Teď je to ale důležité proto, že tu budete asi delší dobu a nejspíš si budete muset poradit i s těmi byrokraty z IOA.“ Podívala se na Caldwella, který na její vysvětlení plynule navázal: „Už mi dělali problémy, když jsem se nechtěl vrátit na Zemi, ale hned to otočit zpět k Atlantis. Naštěstí máme v Pegasu permanentní přidělení. Chtěli hlášení z jednání s tou rasou, u níž jsme se zdrželi. To ale musí počkat. Když vám zmizí beze stopy hlavní tým, navíc se třemi nejvyššími zástupci expedice, je to na pováženou. Chci doktorku sebou, protože si nemohu být jistý, že nebude potřeba diplomat. A předpokládám, že vy, ani Ronon, jste do diplomatické školy nechodili, že?“ Ta poslední poznámka by mohla znít posměšně, ale plukovník to vyslovil naprosto vážně jako konstatování. Major jenom přikývl, ale pořád se mu to nelíbilo.
„Ale jako velitel týmu bych měl vzít svoje lidi a pátrat s vámi. Patřím do terénu, nemůžu tu jen tak sedět.“ Pokusil se o odpor, ale oba jeho velící, civilní i vojenský, byli ve výhodě. A to nejen hodnostmi.
„Evane, a komu myslíte, že bych měla velení předat? Chuckovi?“ Sotva to Elizabeth vyslovila, kanadskému technikovi v řídící místnosti vypadl z ruky skener, který zrovna držel. Očividně slyšel každé slovo a ani se nesnažil neposlouchat. Jako technik a jakási „sekretářka“ stejně věděl, co se kde šustne dřív, než ostatní. Nepatrně mu zčervenaly uši, ale směrem ke kanceláři se nepodíval, zvedl skener a dělal, jako by se nic nestalo.
V Lornovi hrklo, protože fakt, že Elizabeth použila jeho křestní jméno, byl známkou jakési urgence. A důvěry. Rezignovaně rozhodil rukama a přikývl.
„Kdyby se dělo něco opravdu vážného, tak volejte. Jinak stačí pravidelná, dvanácti hodinová hlášení.“ Dodala Elizabeth na cestě z kanceláře. Caldwell na něj mrkl, a v majorovi hrklo, protože to mrknutí bylo skoro spiklenecké.
Sledoval, jak jsou doktorka s plukovníkem na cestě k přistávacímu doku Daedalu a všiml si i Ronona, který je oba doběhl. Sateďanovi záviděl, ale toho by na Atlantis v tuhle chvíli neudrželo nic a neměl důvod tam zůstávat. Lorne si neobratně sedl za stůl, složil ruce před sebe a připadal si jako idiot.

Teyla se probrala v nemocniční posteli. Aspoň tak soudila podle stropu nad sebou a slabým pachem dezinfekce, vycházejícího z povlečení. Když se chtěla v myšlenkách vrátit k tomu, co se jí vlastně stalo, že ji to dostalo na ošetřovnu, nešlo to. Nepatrně natočila hlavu, v níž se jí usadilo hejno much a nepřetržitě a vytrvale bzučelo. Zahlédla siluetu doktorky Kellerové, ale než stačila cokoliv říct, zmizela jí z dohledu. Když se odvážila otočit hlavu ještě víc, všimla si na židli sedícího Ronona. Hlava mu chvílemi padala na prsa a on ji zase v polospánku nevědomě zvedal.
„Ronone?“ zašeptala a v ústech pocítila nepříjemné sucho. Sateďan okamžitě otevřel oči a s úlevou se na ní podíval. Pak se usmál.
„Dobré ráno. Jsem rád, že jsi vzhůru. Jak se cítíš?“ Teyla na tu otázku chtěla zvednout ruku a prohmatat si hlavu, ale s překvapením zjistila, že jí tělo neposlouchá a její ruka je v sádře.
„Co…co se stalo?“ zeptala se zmateně a v panice se pokoušela pohnout nohama.
„To je v pořádku, uklidni se.“ odpověděl rychle Ronon a dlaň její zdravé ruky vzal do své.
„Byla jsi zraněná. Měli jste nehodu s Jumperem. Nepamatuješ si to?“ Teyla zašátrala v paměti a jediné, co si z jejich cesty domů vybavila, byl nějaký záblesk.
„Nevím…nepamatuju si nic. Něco nás oslnilo a pak…netuším. Zapomněla jsem to.“ odpověděla posmutněle a rozladěně.
„Doktorka říkala, že asi budeš mít výpadek. Uhodila ses do hlavy.“ Na chvíli se odmlčel, jakoby hledal správná slova.
„Podle toho, co víme, byl na orbitě planety s bránou nějaký obranný satelit. Nevěděli jsme o něm. Aktivoval se až ve chvíli, kdy jste proletěli v těsné blízkosti. Všichni měli štěstí, až na vás. Vletěli jste mu přímo do rány. Sheppard se snažil bezpečně přistát, ale…nepovedlo se mu to.“ Athosiance se nelíbil styl, jakým jí to Ronon říkal.
„Ronone, co se děje? Kde jsou ostatní? Jsou v pořádku?“ Jeho obličej se zkroutil bolestí, psychickou bolestí, kterou zřejmě držel po nějakou dobu v sobě.
„Jsou mrtví. Ty jsi jediná, kdo tu nehodu přežil.“ řekl potichu a odvrátil se. Potom, nejspíš aby mu neviděla do tváře, se zvedl a odešel na chodbu.
Ležela na lůžku jako přimrazená, s hlavou plnou chaosu a v šoku, který jí dostihl až pár vteřin potom, co jí Sateďan tuhle zprávu řekl. Nemohli být mrtví, přece by nebyla jediná přeživší. Seděla hned vedle Zelenky. Proč jsou oni mrtví a ona živá? Chtěla si vzpomenout, ale zdálo se, že její mozek odmítá spolupráci. A tak ve zmatku ležela na posteli dál, v tu chvíli naprosto bezmocná a s neposlušnými slzami, padajícími na čistou přikrývku.

uff, teď ani pořádně nevím, co si mám myslet o konci, ale pravděpodobně to (snad) bude jen další simulace... Jinak další výborná část.

Páni, čím dál tím lepší Jsem napnutá, co bude dál

Teda! Nemám slov! Naozaj úžasne napísané... už len vyjadrenie pocitov a myšlienok... dnes som tú poviedku šupla na prvý krát.... a dúfam... dúfam že ďalšiu časť pridáš skoro, som hrozne zvedavá čo bude ďalej, dúfam že tá ich smrť bola len tak.... ako naozaj len tak... len akože

Žeby ich stále mali, a Teylu nechali ísť, lebo spolupracovala???hmm...

Bude nějaké rozuzlení Klenotko? Hodně by (očividně nejen) mě zajímalo, jak to vlastně dopadne. Zatím je to skvělé čtení a bylo by IMHO škoda to nedokončit

[Klenotka]

Rozuzlení bude, ale začala jsem to psát v dost nevhodnou dobu, kdy jsem na to za a) totálně zapomněla a za b ) na to nebyl čas. Tak aspoň předkládám primitivně napsané kratší pokračování.

Elizabeth na můstku Daedala také přešlapovala z místa na místo. Byla v jídelně, pak si chvíli sedla v kajutě, kterou ji přidělili, ale nějak nebyla schopná být mimo. Věděla, že cesta potrvá dlouho, ale nevydržela by u sebe. Caldwell bubnoval prsty na sedadlo, protože už před deseti minutami byl nucen kvůli její přítomnosti odložit hlášení, které psal. Vypadala bledě a ustaraně. Víc, než když ji viděl naposledy. Sice měli nějaké spory, ale vážil si jí jako velící expedice a hlavně také jako velmi schopné diplomatky.
„Majore, jak dlouho ještě?“ zeptal se svého pilota, který byl očividně dost nervózní už podle toho, jak svíral ruce v pěst.
„Vlastně, už bychom tam měli být, pane. Ještě pár minut a budeme na místě.“ Caldwell se tedy zvedl, kývl na majora, který tím seznal, že má dočasně velení a pak kývl na Elizabeth, jež ho následovala. V místnosti, kde se konaly porady, seděl Ronon. Civěl do prázdného prostoru, ale v jeho často bezvýrazném obličeji se zračilo napětí.
„Takže…až dorazíme, zvedneme štíty a přejdeme na plnou bojovou pohotovost. Nechci nic riskovat. Budeme to místo prohlížet asgardskými senzory, které nám teď před odletem trochu vylepšili, takže by měli zachytit i méně obvyklé jevy. Pokud zachytíme stopu hyperpohonu, pokusíme se ji sledovat. Ale kdybychom měli vletět do potíží…no, nevím, jak to řešit. Chápu, že chcete své lidi najít, ale nebudu riskovat celou svou loď a její posádku pro čtyři lidi, byť velmi důležité.“
Elizabeth přikývla: „Já tomu rozumím, plukovníku. Nemůžu po vás chtít, abyste riskoval. Taky chráníte své lidi. Ale pokud bude potřeba jednat, ráda bych si to vzala na starost já.“ Caldwell ke svému překvapení zjistil, že Elizabeth už získávala trochu barvu v obličeji a zdála se klidnější. Asi se tak vždycky připravovala na složitá jednání. Ronon neřekl nic. Nevěděl vlastně, co říct.
„Prostě mi ukažte, na co mám střílet a já to zastřelím. Ostatní nechám na vás.“ Elizabeth a Caldwell se po sobě podívali a navzdory situaci se museli usmát.
„Takže dobrá, jestli tam na nás někdo číhá a pokusí se nás vlákat do pasti, hodíme zpátečku. Pokud ne, zůstaneme tak dlouho, jak jen to bude možné.“ Elizabeth přikývla a Ronon pohodil hlavou, což u něj patrně znamenalo, že to taky vzal na vědomí.
Než došli na můstek, volal je major Marks, že jsou na místě. Už z dálky viděli barevné záblesky světla, vycházející z mlhoviny před nimi.
„Majore, hlášení.“ Řekl klidně Caldwell, když se usazoval zpět ve svém křesle.
„Pane, je to zvláštní, ale…na mapě to není. Totiž, ta mapa, kterou jsme získali na Atlantis, neodpovídá tomuto hvězdnému systému.“
„Říkáte, že jsme někde uhnuli z cesty?“ zeptal se zmateně Caldwell a dovolil si hodit trochu ustaraný výraz po Elizabeth. Ta přistoupila blíž, aby se podívala na jejich pozici.
„Ty souřadnice jsou správně, ale jde o to, že tu mají být planety a tady…žádné nejsou.“ Major se nevědomky podrbal na hlavě, což působilo nechtěně komicky.
„Můžete mi to hodit sem na obrazovku?“ zeptala se majora Elizabeth, který přikývnutím a okamžitou reakcí její žádost splnil. Doktorka se podívala na obrazovku, ale nebyla o moc moudřejší.
„Vypadá to, že ta mlhovina zabírá celý tenhle systém a planety…jsou tu, ale mlhovina je pohltila.“ řekla po chvíli ticha, když jí počítač po důkladnějším vyhledávání nasměroval na planety. Ty tam byly, ale schované za mraky barevného spektra, z něhož se mlhovina skládala.
„Nelíbí se mi to.“ Zabručel Caldwell. Neměl ve zvyku dělat nějaká gesta, když přemýšlel. Nemnul si obličej, nedával hlavu do dlaní, ani si ji neopíral rukou. Ale jeho upřený pohled naznačoval, že usilovně přemýšlí.
„Vydává ta mlhovina nějakou energii? Je tam něco? Nebo nějaké lodě, schované uvnitř? Může to být docela dobře nějaký trik.“ Elizabeth se na obrazovce neobjevilo nic, stejně jako Marksovi, který jen zakroutil hlavou.
„Nic pane. Ani stopy po nějaké lodi. Ani Jumperu, jestli se ptáte na tohle. Ale ani asgardské senzory nejsou schopné proniknout tou mlhovinou úplně, takže jsme mohli něco přehlédnout.“ Caldwell tentokrát už trochu znervózněl. Upřeně hleděl na přední sklo, v němž viděl představení barev a tvarů, které mlhovina vytvářela. Být to za jiných okolností, byl by tím jevem možná okouzlen. Ale takhle mu přidělával pouze starosti.
„Počkáme. Pořádně tu oblast proskenujte. Nechci letět dovnitř, dokud si nebudu jistý, že tam na nás nic nečíhá.“
„Ano, pane.“ ozvalo se několik hlasů od lidí, kteří na tom pracovali.
„Um, plukovníku,“ pípla Elizabeth ze svého místa. Caldwellovi se její hlas nelíbil.
„Zvětšuje se to.“
Caldwell sestoupil ze svého velitelského křesla a stoupl si vedle Elizabeth. Ale nepotřeboval obrazovku, aby viděl, jak se fialový oblak zvětšuje.
„Zpátky, otočte loď!“ Na jakoukoliv reakci už ale bylo pozdě. Mlhovina se náhle změnila v masu valící se do jejich lodě, a než se rozkoukali, byli oslepeni fialovým světlem. Pak se objevil záblesk, po němž barevná kaše z můstku zmizela stejně rychle, jako se objevila.
Caldwell se už chtěl ptát, zda jsou všichni v pořádku, ale otázku spolkl. Elizabeth byla pryč.

dobrý pokračování

já bych spíš řekl velmi dobré pokračování

Sakra dobré pokračovanie! A bohužiaľ mi len zostáva čakať, kedy bude ďalšie... ale moc sa naňho tešiiim

Souhlasím s ostatníma. Tohle je všechno, jen ne "primitivně napsané" pokračování Těším se na další

[Klenotka]

Ehm, asi to nasměruju k rychlejšímu konci... Tedy, možná...

„Johne, jestli vyjdeš těmi dveřmi ven, už se nemusíš vracet!“ John Sheppard se zastavil ve dveřích jejich velkého domu, do něhož se vrátil po roce na vysoké a hlas jeho otce ho přimrazil k zemi. Zastavil se na pár vteřin, pak si vojenskou tašku, která mu při prudkém zastavení bouchla o nohu, hodil do levé ruky a pravou zabouchl dveře.
Ve chvíli, kdy se dveře zavřely, Sheppard prudce otevřel oči a zmateně se posadil. Ležel na posteli, v hlavě měl prázdno, jenom ozvěna právě doběhnuvšího, příliš živého snu, mu ještě rezonovala lebkou. Neměl sílu na to, aby se s nimi dohadoval. Nemělo to cenu. Jídlo, které se opět odnikud objevilo, nechal bez povšimnutí a dál je ignoroval. Třeba, když se pokusí držet hladovku, donutí je reagovat jinak, než obvyklými rodičovskými řečmi. Takže se jen otočil, přikrývku si hodil přes hlavu, začal si broukat písničku od Johnnyho Cashe a s jejím textem upadl do dalšího neklidného spánku.

Rodney běžel lesem. Jen matně si uvědomoval, že lapá po dechu a zakopává o pařezy. Musel najít Jeannie. Ztratila se mu u stánku se zmrzlinou. Měl ji odvést z matematického kroužku sebou, ale když ona tolik prosila o zmrzlinu, kterou otec ani jednomu nedovolil. A ten zatracený pes, který se objevil, ji odvedl kdovíkam. Pouze tušil, že by mohla být u malého lesního jezírka, kam spolu chodívali po škole, aby nemuseli hned domů. Jenže to bývala s ním. Při pomyšlení, že by do jezera spadla, se mu téměř zastavilo srdce. Už skoro slyšel svého otce, jak na něj křičí, že není schopen se postarat o sestru a že ho zajímá jenom jeho hloupá hudba. McKay senior udělal ústupek, že se jeho syn může věnovat hraní na klavír, pokud jeho nadprůměrné matematické schopnosti dostanou stejnou pozornost. A když se stejné schopnosti projevily i u jeho sestry, dostal na starost ještě jí. Nevadilo mu to. Byla o šest let mladší, ale přesto byla jeho jediným přítelem a spolu si vytvářeli jediný dětský svět, jaký kdy měli. Doběhl k jezírku, skoro nemohl dýchat, ale toho si nevšímal. Hrůza mu sevřela vnitřnosti, když si všiml kornoutu od zmrzliny, který plaval na hladině. Jen co se ho začala zmocňovat panika, uslyšel za sebou prasknutí. Jeannie stála za ním a brečela. Malá, šestiletá holčička, otírající si oči od slz. „Upadla mi zmrzlina,“ zavzlykala a otřela si svůj malý nos. Dlouhé blond vlasy jí spadly na červenou blůzu, pokrytou listím. Rodney pocítil náhlý nával úlevy a lásky. Nejdřív chtěl Jeannie vynadat, že takhle zmizela, ale nakonec jí jen objal.
„Koupíme novou,“ řekl konejšivě, vzal své sestře tašku a vydal se s ní zpět do města.
A Rodney McKay sebou na studené podlaze prudce smýkl, aby se jen otočil a nevědomky nechal cizí mysl dál analyzovat jeho vědomí…

„Radku, vstávej, musíme pryč!“ Malý, tříletý chlapec nevěděl, co se děje, ale nejspíš to bylo špatné. Jeho maminka byla vyděšená a tatínka nikde neviděl. Zabouchání na dveře, které se ozvalo, muselo probudit snad všechny sousedy….cítil, jak ho matka zvedá z postele a leze ven po lešení, s ním v náručí…“Běžte!“…to byl hlas jeho otce. Pak už viděl jenom několik temných postav, které vpadly do jejich činžovního bytu. Okraj okna mu skryl výhled, jak s ním maminka šplhala po lešení. Měl pocit, že se jedna z těch temných postav podívala přímo na něj, ale to byl asi jen sen, protože za nimi nikdo nešel. Zapomněl doma svého méďu…musí se vrátit…Podíval se do tváře mámě, ale při tom pohledu neměl to srdce jí to říkat. Netušil proč, ale plakala, lapala po dechu, a vypadala naprosto zničeně….myšlenky se mu rozutekly, pamatoval si to špatně…věděl, že tátu už nikdy neuvidí, protože ho máma posadila do auta a tu noc jeli hrozně moc dlouho a zastavili se až po takové době….
Radek se propocený a vyděšený probudil. Snažil se zahnat vzpomínky, které byly zapadlé v jeho mysli, a na něž by nejradši zapomněl. Oni mu je připomněli. Ale nechtěl jim dát to zadostiučinění, aby na ně křičel nebo se s nimi hádal. Pokud nebude spolupracovat, co mu můžou udělat? Zatvrdil svou mysl, a začal si přeříkávat pohádku, kterou mu máma tu noc v autě vyprávěla…ať se ti šťouralové pokusí rozebrat tohle…

Teyla seděla v kolečkovém křesle u okna. Dívala se ven, a sledovala, jak vlny oceánu svádějí věčný souboj o to, která z nich se rozbije o pevnou zem jako první. Město sice nebyla pevná zem, ale těm vlnám to bylo stejně jedno. Doktorka jí odmítala dělat věci moc rychle, a tak jí nechtěla nechat zatěžovat pohmožděná záda a polámaná žebra moc brzo. Nenáviděla to křeslo, ale k čemu by jí bylo, kdyby se vrátila zpět ke svým povinnostem? Ačkoliv, bylo by to lepší, než tu sedět a promítat si ten osudový let v hlavě pořád dokola. Něco se jí na tom nezdálo, náraz si nepamatovala vůbec, ale byla si jistá, že v Jumperu cítila něčí přítomnost těsně předtím…před čím vlastně? Ronon ji chodil navštěvovat každý den, ale intervaly byly stále delší, jako by pocítil, že je jí jeho přítomnost nepříjemná. Připomínal jí, koho ztratila, o koho přišli.
„Teylo?!“ Její jméno zaznělo náhle a ona se prudce otočila. V místnosti s ní nikdo nebyl….
„Teylo!“ Vykřiknuté, a přesto zašeptané…kroutila křeslem dokola, ale nikoho neviděla…nadechla se a zavřela oči. Pohled, který se jí naskytl, když je otevřela, byl stejně překvapivý, jako radostný…Ležela a nad hlavou se jí objevil známý obličej.
“Elizabeth.“

Úžasné pokračování. Je to stále lepší

Teeeda... po dlhej dobe hned dve pokracovania... a skvele pokracovania od toho vcerajsieho je toto este lepsie, teda, dej zacina mat rychly spad. Tesim sa na dalsie!

[Klenotka]

Hmm, tak teď opravdu nevím, jak dál. Když tak si zatím můžete přečíst moje ostatní povídky

Ronon sledoval, jak se mlhovina vrací do své původní podoby a kdyby někdy mohl někdy říct, že mu cvakaly zuby, tak to bylo právě teď.
„Musíme pro ni!“ zakřičel na plukovníka, ten ho ale nevnímal. Caldwell seděl ve svém křesle a přemítal, co dál. Jestli zmizela jen Elizabeth, znamenalo by to, že chtěli jen ji a možná s ní i jednat. Ale kde měl jistotu, že je znovu nenapadnou? Nebyli dostatečně rychlí, aby stihli zmizet.
„Majore, mějte připravenou loď k rychlému ústupu. Chci, abyste byl schopný nás odtud do pár vteřin dostat…ale zatím zůstáváme.“
„Ano, pane,“ pokud měl jeho pilot nějaké námitky, v hlase to nebylo znát a ani nikdo jiný nedával najevo znepokojení. Sloužili pod Caldwellem dlouho, aby věděli, že by je úmyslně nevystavoval nebezpečí. Ronon souhlasil, ale nenapadlo ho nic, co by mohl říct a tak se připojil k prázdnému zírání do mlhoviny.

Když se McKay probral ze stavu, který by se odvážil nazvat i deliriem, všiml si, že v jeho místnosti je s ním i Sheppard a Zelenka. Všichni po sobě chvíli zmateně mrkali, než si uvědomili, co se děje.
„McKayi, jsi v pořádku?“ zeptal se hned Sheppard a hnal se k Rodneymu, který se teprve zvedal ze země.
„Jo, nic mi není. Co vy?“ Zelenka se Sheppardem se na sebe podívali a přikývli, což znamenalo, že na svém stavu neshledali nic zvláštního.
„Otázka je – co tu děláme? A kde je Teyla?“ John se porozhlédl po malé místnosti, jako by si myslel, že Athosianka je někde schovaná.
„Hej, vy! Kde je Teyla?! Co se děje?!“ odpovědělo mu jen ticho, ale nemohl se zbavit dojmu, že je stejně dále sledují. Byl to jen podvědomý pocit, který jim všem naháněl husí kůži, a v němž tušili chladné prsty, hrabající se v jejich vědomí.
„Asi nemají náladu.“ zašeptal Radek, kterému se to ani trochu nelíbilo. Když ale udělal krok k McKayovi se Sheppardem, opět ho zasáhlo do očí známé bílé světlo. Tentokrát cítil, jak se přesouvá prostorem bez toho, aby se ve skutečnosti hnul z místa. A všiml si, že oba dva další muži jsou na tom stejně.
Celé to trvalo jen pár sekund, ale přesně pochopili význam toho, co znamená ve vteřině prožít celý život. Když se za chvíli, stále s pohledy upřenými jeden na druhého, ocitli v pruhu jasného světla, cítili se všichni svorně vyděšení. Nervy jim pracovaly, a tak i Sheppard s McKayem neměli daleko k panice. Tu Radek pociťoval naplno, ale naštěstí se dokázal rychle uklidnit, když si všiml Teyly, která stála také uvězněná v jednom z těch zvláštních světelných kruhů.
Rodney se toho světla dotkl, ale ačkoliv očekával ránu jako při doteku silového pole, stalo se něco jiného. Jeho prsty prostě projely prostorem a v místě, kam světlo nedopadalo, jeho prsty jednoduše zmizely. Zalapal po dechu a ruku zase vytáhl. Ostatní pocítili podobnou úlevu jako on, že jeho ruka byla stále v jednom kuse.
„Kam to asi vede?“ zeptal se, spíš konverzačně, Sheppard. Rodney po něm hodil pohledem, kterým dával najevo, že to rozhodně nehodlá zjišťovat.
„Co se bude dít? Teylo!“ Athosianka na Johnovo zvolání reagovala jen pokrčením ramen a stále se dívala kolem, jako by někoho hledala. Stáli tam, uvězněni ve světelném vězení, jen pár metrů od sebe, když uslyšeli kroky. Tři muži, stále ještě s nervy na pochodu, se jako na povel trochu přikrčili, ale Teyla se usmála a vydechla si.
Elizabeth Weirová se na ně přátelsky usmívala a zastavila se přesně mezi jejich světelnými celami.
„Tak můžeme začít, jsem připravená.“