Draculoviny - Hvězdná Pěchota : Vyhubení - Update 20-1-2010

EDIT :

TOPIC PRO MÉ KRÁTKÉ POVÍDKY

Zatím se tu nashromáždily :

Pax Atlantica (SGA)

Aliens: Lovecká sezóna (Vetřelec/Predátor)

Dravec (SGA)

Zrození, Povstání, Osamocení (C&C Tiberium Wars)

Země za zrcadlem - alternativní verze (ST Enterprise)

Kde se stala chyba (BSG)

Vyhubení (Hvězdná pěchota)

Z dlouhé chvíle a poklidným pokuřováním u mnoha hrnků presa, jsem se rozhodl napsat pár povídek. Zatím jsem rozepsal 4, a všechny přímo v SGA.
V případě nejasností - Teyla se v žádné neobjeví (můj utopický sen ), a kompletně ignoruju Sunday, jakožto protest proti znevážení doktora Carsona Becketta ve 4. řadě.

Rozepsány jsou tyto

- Carnivora
- Via Lucis
- Pax Atlantica
- Veritas

Každý díl bude mít zhruba 4 strany, možná o trochu víc - a každý bude rozdělený na poloviny nebo třetiny - zatím mi pište názory a tak.

A přeji příjemné čtení

Začnu tímto příběhem -

Stargate Atlantis - Pax Atlantica - 1. část

Accidit in puncto, quod non speratur in anno.

„Nuda.“ Jediné slovo, které byl schopen Ronon Dex vyslovit během další odpolední letargie, úplně vystihlo situaci několika posledních týdnů ve městě. Jídelna, ve které sedí i Ronon, je přímo ukázková. Sateďan sedí s hlavou opřenou o ruku, a vypadá, že co chvíli usne.
Doktor Rodney McKay staví pyramidu z nádobí a příborů, kterážto činnost mu zřejmě trvala dlouho. Bohužel za chvíli přichází nevrlý vojín z kuchyně, celé mu to rozhodí, a odejde s nádobím.
Rodneyho se to nemile dotklo, vstane a chce mu něco říct, ale zachytí Carsonův pohled opodál, a tak si zase sedne. Carson Beckett si cosi načrtává do sešitku, a jeho pohled občas zabloudí po ospalých, a z nudy zoufalých pohledech v jeho okolí, a smířeně své oči zaměří vždy znovu k sešitku.
Technik Chuck, který má právě službu, čistí obrazovku, když jeho důležitou činnost tvrdě protnou varovné signály z počítačů. Sotva si k nim sedne, téměř se lekne doktorky Weirové, která se u něj zjevila během pár sekund jako duch. Že by ta ženská měla opravdu šestý smysl, řekne si.
„Doktorko Weirová, senzory zachytily hyperprostorové okno na orbitě - identifikace - Deadalus!“
Chuck sice nechápe, proč se vracejí dříve, ale myslel si, že to nejspíš byla další mise plná neakce a nudy.
„Atlantis, tady Deadalus.“ ozve se známý Caldwellův hlas. Nyní se všichni napjatě sbíhají do řídícího centra. Rodney se ještě jednou lítostivě ohlédne na své znevážené dílo, ležící na jednom ze stolů s ostatním nádobím, a rychlým krokem odejde. Technik sebou znovu téměř cukne, když se blízko něj zjeví další postava – John Sheppard, zjevně odhodlaný vzít mu slovo.
„Deadale? Tady Sheppard, co se stalo?“
„Měli jsme v blízkosti Manarie kontakt se třemi Křižníky!“
„Máte ztráty? Poškození?“
„Beze ztrát i poškození. Neprojevili nepřátelské úmysly, a pouze jedna z nich se nám přiblížila…“
„Proč jste ksakru neodletěli?! Jak by…“
Caldwell si povzdechne, očividně si není jistý, co by zrovna měl přesně říct
„Zajistili zbraně, a otočili se k nám břichem trupu. A to není to nejpodivnější. (pauza) Odeslali naší lodi zprávu, patrně adresována nám všem. (pauza) Kódovanou. Pak Křižník pokojně odletěl, stejně jako ty ostatní.“
„Stevene, copak ses zbláznil? Mohla to být past!“ vytkne nevrle doktorka Weirová chybu veliteli Deadala
To už se plukovník ušklíbne.
„Právo k vyjednávání mají i Wraithové. Chcete snad říct, že s nimi vedeme opravdovou válku?“
„Dobrá, ale příště zbytečně neriskujte! Atlantis konec.“ Vyštěkne Elizabeth, a zruší spojení.
„Co si takhle poslechnout, co nám vzkazují? Snad to bude něco zajímavého, a ne to obvyklé – zhynete a podobné kecy.“ řekne John tak kysele, jak jen může.
Doktor Zelenka se zhostí tohoto úkolu s větší chutí, než kolem stojící a během minuty dekóduje zprávu.

„Naším zavilým nepřátelům z Atlantis - Zapůsobilo na nás vaše odhodlání, vynalézavost a síla k odporu. Chováme hlubokou úctu k vaší rase, a nabízíme vám možnost míru mezi námi. Tuto nabídku již nebudeme opakovat, odpovězte co možná nejdříve.“

„Že by menší pokrok?“ řekne pochybovačně John
„Wraithové by nikdy s nikým nevyjednávali.“ odpoví do ticha temně Ronon

Jednací místnost na Atlantis není obvykle přeplněná lidmi, ale tentokrát došlo k jasné výjimce. Kromě doktorky Weirové jsou přítomni snad všichni vyšší důstojnící, včetně plukovníka Caldwella. A jejich hlasy se tvrdě probíjejí do stěn okolo nich.
„Prosím přítomné o klid! Je pravdou, že v posledních týdnech mimo rutinných misí, jako navazování diplomatických styků mezi námi a nepříliš vyspělými světy, ale…“
„Ano! Je třeba něco dodávat? Wraithové za celou dobu nevyvinuli větší aktivitu jak proti nám, tak proti Geniiům, až na několik pravidelných sklizní, kterým jsme nestačili jakkoli zabránit. Z toho jasně vyplývá, že se něco děje!“ skočí jí do řeči rozhořčený major Lorne
„Jen klid majore, i vy všichni.“ přeruší jej John „Klidně to může být kvůli tomu, že se Wraithové znova zabíjejí jen mezi sebou, a chtějí se nás dočasně zbavit.“ otevírající zeď místnosti jej přeruší
„Ať tak nebo tak plukovníku,“ řekne Richard Woolsey „každá diplomatická nabídka stojí za úvahu.“
John se tázavě ohlédne po oku k Elizabeth, i Lorne a několik dalších obrátilo pozornost k ní.
„Pan Woolsey měl dorazit někdy odpoledne, nestačila jsem o tom nikoho z vás informovat. (pauza) Pane Woolsey, překvapuje mně, že jste dorazil tak brzy?“ zeptá se jej doktorka Weirová, zatímco si nově příchozí sedá na místo uvolněné nějakým kapitánem z Deadala.
„Promarnit šanci ukončit potenciálně nevýhodnou výpravu? Ano, to stojí za neodkladné zvážení.“
„Počkejte chvilku. To jako myslíte vážně? Utéct?“ zeptá se John překvapeně
„Tak to bych to rozhodně nezjednodušoval, plukovníku. V každém případě – vyslechneme si jejich požadavky. (hlasitý šum hlasů) Přirozeně, pokud budou nepřijatelné, to znamená, kupříkladu – odejít navždy z Atlantis, nebo jí dokonce přenechat nepoškozenou
„Kdyby něco takového odeslali, museli by vědět, že na tohle nikdy nekývneme. To by jim pak ta celá námaha nestála…“ argumentuje kapitán z Deadala, a zarazí se, když si všimne Woolseyho úsměvu
„Přesně tak, kapitáne. Evidentně to není vtip. (otočí se k doktorce Weirové) Pokud je mi známo, pod odeslanou zprávou jsou přítomné souřadnice brány jedné wraithské državy.“
„Doufám, že nepředpokládáte, že vydám komukoli rozkaz tam jít neozbrojený a s bílou vlajkou v zubech.“ podotkne John chladně, a letmo se podívá po ostatních důstojnících. Pohledy říkají – Jak jinak.
„To by nikoho ani v nejmenším nenapadlo. Ujišťuji vás.“ Proplešatělý úředník IOA se jen znovu usměje, a otevře svůj bezedný kancelářský kufřík. Vstane, vyndá z něj štosy listin v tvrdých deskách, jednu kopii podá doktorce Weirové, a druhou plukovníku Sheppardovi.
„Očekávám zítra ráno vaše vyjádření, doktorko Weirová, a vaše také, plukovníku.“ řekne, a otáčí se k odchodu
„Pletu se, nebo mám být hlavní….vyjednávač?“ řekne John, naoko jakoby to nic neznamenalo
„Máte z celého osazenstva tu nejlepší kvalifikaci. Kdo jiný zde zná Wraithy lépe?“
„Jestli si myslíte, že má být tohle kompliment, tak se ne hodně, ale obrovsky pletete.“

John schlíple skrze sklo pozoruje noční oblohu. Stále se nemůže srovnat s tím, co může přinést budoucnost.
„Tak co bude?“ zeptá se Ronon. John si až teď všiml, že přišel, a trochu nervózně se ohlédl.
„Co by. Možná tu zůstaneme…možná ne.“
„Věříš tomu?“ zeptá se ho Ronon
„Nevím čemu mám věřit. Zbláznil jsem se já, nebo oni?“
„Určitě oni.“ odpoví mu optimistickým hlasem Sateďan „A jak to vlastně lidé kolem Woolseyho naplánovali?“
„Docela jednoduše. Najdeme nějakou vzdálenou planetu, tam postavíme u brány pár stanů, a přes MALP si pokecám s Wraithem. A na orbitě bude čekat Deadalus, kdyby se přece jen něco dělo. Už tam před hodinou odletěl, jak si asi slyšel.“
„Poslyš, nejsem žádný velký stratég, ale už i já si myslím, že Wraithové chtějí opravdu vyjednávat. Kvůli čemukoli, ale vyjednávat chtějí. Přece kdyby chtěli nastražit léčku jako tolikrát předtím, tak to udělají…jinak.“
Plukovník mu na to nic neříká. Koneckonců, kdo se má v nich vyznat líp, než bývalý Běžec, a člen vyhlazeného národa, který proti nim bojoval?
„I tak, může být snad lepší ukázka toho, že váš boj tady má smysl?“
„Snad máš pravdu. Nedáme si něco v kantýně? Ještě mají určitě otevřeno“
„Třeba.“ Odpoví mu povzbudivě Sateďan

Místnost brány je nebývale přeplněna lidmi, především plně ozbrojenými vojáky, s několika techniky a spoustou beden vybavení. Včetně MALP, u které je skloněný doktor Zelenka, s mikropájkou v pravé, a miniaturními kleštěmi v druhé. John právě sbíhá po schodech, a v chůzi si přebíjí devítku. Sotva jí zasune do pouzdra, téměř se rozrazí o Rodneyho, s jeho normálním pracovním (samolibým) elánem.
„Takže – Weirová ani Woolsey si nepřejí, abych se toho zúčastnil, ale udělal jsem pár úprav… no zkrátka, abys to pochopil, 38 minut na nějakou dohodu nemusí stačit, tak jsem Zelenku zaúkoloval, ať do DHD nahraje autovytáčení brány, takže by to ti na druhé straně neměli stihnout.“
„Jseš si jistý, že to bude fungovat?“ zeptá se pochybovačně John, spíš aby Rodneyho popudil
„Stoprocentně. Tedy snad na 99,999%, úplně stoprocentní není…nic. No, tak to bychom měli. Hodně štěstí.“
Dopoví McKay, a rychlém kvaltem zmizí. John zkontroluje vybavení, když se k němu spěšně přiblíží major Lorne. Plukovník si ho všimne, ale než se ho stačí zeptat, odpověď hned dostane.
„Pane! Z Deadalu přišla zpráva – vše je v pořádku, žádná známka po wraithské aktivitě.“
„V pořádku. Pak můžeme vyrazit.“ Řekne John, ale tu už vidí, jak prosvítávají modré symboly hvězdných soustav. První již zapadla.
„Vysílání by mělo být v pořádku, ještě jsem dovybavil sondu lepší přenosovou výbavou.“
Řekne Zelenka strojeně Johnovi, zatímco zapíná pouzdro s pájkou, a pozoruje vytáčení dalších symbolů.
Podobnou zprávu zřejmě dostala i doktorka Weirová a Woolsey, protože z povzdálí bez podivení pozorují vytáčení brány. Woolsey už napohled pln zájmu, pro Elizabeth plnou pochyb o rozhodnutí IOA, jde spíš o negativní pocity. Bude John jednat s královnami? Nebo jen s nějakým jejich poskokem?
„Pozorujete to, jakoby jste v to skutečně věřil.“ řekne Woolseymu do očí Elizabeth
„Proč by ne? Ne, že bych měl o Atlantis mluvit jako někdo z vás, kdo tu skutečně bojoval za náš svět – ale možná vize Atlantis, vracející se na Zemi, je daleko příjemnější, než ve vší opatrnosti a strachu, bez jakékoli výraznější převahy v čemkoli, provádět průzkum zcela nepřátelské galaxie. (pauza) I někteří lidé v této galaxii, a nebylo jich právě málo, se vůči nám projevili leckdy i nepřátelštěji, než by velel zdravý rozum, nemyslíte? A nebyli to jen ti Geniiové.“ řekne Woolsey rozhodným tónem, jakože není o čem diskutovat
„V galaxii jsme pomohli a pomáháme milionům lidí. To je pro vás snad málo?
„Upřímně? Víc mě, i IOA, záleží na těch miliónech na Zemi, než tady. Zvláště, když o naši pomoc nestojí.“
Zapadnutí posledního hvězdného symbolu. Proud nestabilní energie, jako vždy.

Vypadá to skutečně velice zajímavě. Velmi se těším na pokračování.

Fakt pěkný, doufám jen, že se vyvaruješ běžných klišé jako 10minut jednání a pak zrada od wraithů,.. ale to je na tobě..když tak to zkrytyzuju víc jak mallozimu

Ale první část perfektní

no sem moc zvědavej jak to rozvedeš dál....a to ignoruješ nebo si tam dáváš jiný postavy rozhodně není na škodu;)

Pokračování tu budete mít...velmi brzy (a jakože myslím BRZY!)

Opet si prokazal, ze umis psat velmi poutave. K samotne povidce me nenapada zadna zasadni vytka. Urcite nezklouznes k obvyklym klise, jak psal gravidus. Takze se tesim na pokracovani, ktere jak doufam prijde co nejdrive.

Zmizení Teyly vítám velmi. Určitě to není jen tvůj sen o jejím zmizení (odchodu).
Pokud jde o povídku, tak pokračuješ ve svém nasazeném tempu z předchozích povídek - velmi poutavé čtení a určitě další zajímavý příběh. První část výborná a vítám zařazení dalších postav a snad i jejich větší představení a nasazení. Čekám na další příděl

[Dragon]

Tato krátká povídka (respektive její první část) je dobrá a doufám že ve stejném duchu budeš pokračovat i nadále a to BRZY bude opravdu brzy a neb hoď sem pokračování

Stargate Atlantis - Pax Atlantica - 2. část

Planeta s bránou, zapadnutou uprostřed špičatých skal posetých křovinami, na první pohled neskýtá příliš pohodlí pro nové, dočasné obyvatele. Studený vzduch ovane jednoho z vojáků, až se oklepe. Všem se kouří od pusy. Zřejmě ale není mráz, jen pár stupňů nad nulou.
„Tropický svět nebyl na skladě?“ zeptá se John onoho kapitána z Deadala, který se mu právě přenesl do vytápěného, ale mrňavého domku z lehkých prefabrikátů. Kapitán se jen ušklíbne, a započne s kontrolou jednacího vybavení, což Johna docela překvapí.
„Všechno už překontroloval Zelenka, neměli bychom se jim už spíš ozvat, kapitáne?“
„Jak si přejete. Koneckonců, oficiálně jste vy velícím této mise.“ Odpoví mu kapitán mechanicky, předpisově zasalutuje, a pochodovým krokem odejde ven, kde začne štěkat rozkazy.
Heh, zajímalo by mě, kdy vyšel z akademie. Snad ho to kašpárkování brzy omrzí.
„Doktore Zelenko? Vše je připraveno?“ zeptá se kapitán, a český vědec jen s povzdechem kývne, odcházeje s kufříkem nářadí a laptopem od brány. Kapitán se podívá do svého PDA, kde má zapsány symboly, a započne s vytáčením. Všude okolo se tyčí vysoké skalní masívy, a silný vítr. Obojí by už jen samo o sobě znamenalo popravu případných narušitelů v podobě wraithských Dartů.
I bez toho bylo místo k jednání tak bezpečné, jak je mohlo. Railgun, mířící na bránu, toho byl nejjasnějším důkazem, včetně velkorážových kulometů, kryté záhyby skal. Jeden z vojáků, který obsluhoval tu nejbližší k bráně, překousl párátko, které už notnou chvíli převaloval v pravém koutku, zároveň s kapitánovým stiskem posledního symbolu. Otevření červí díry. Pokračování je na plukovníku Sheppardovi.
John v montovaném domku znuděně zadává kódy k MALP, a levačkou s joystickem jí navádí do brány.
Bezeslovně pozoruje obrazovku, nikým nerušen, přestože odhaduje kolik jeho lidí čeká s prstem na spoušti, nebo na rychlé přenesení do Deadala. Wraithové si musí teda hodně věřit, to jo.
Sonda prošla bránou, a příjímá vizuální údaje. První co vidí, je noha wraithského vojáka. Jistě, kamera je přece nastavená směrem dolů. Zvedne kameru, a vidí, jak voják, bez známky agresivity, stojí v pozoru. Tedy jestli se to dá nazvat. Cukne s kamerou, a vidí druhého.
S MALP pojíždí dopředu, skrz chodbu organického ražení, až dojede do zvláštní komnaty, kde sedí pět Wraithů – královna, a po každé její straně dva jiní Wraithové. Snad technici nebo důstojníci. Možná.

„Eh…Tak pro začátek bychom se měli představit – co říkáte?“ zeptá se trochu přihlouple John
Královna se při té otázce usměje, až vycení své dravčí zuby.
„Vám lidem příliš záleží na jménech. Důležité jsou tváře – a pach. Každý má svůj i lidé. Pomyslel jste na to?“ zeptá se Královna s, i na Wraithku, zlověstným výrazem ve tváři. Plukovník se zašklebí.
„Někdy mě to napadne. Takže formality můžem přeskočit, a řekněte rovnou, co po nás chcete – a jestli uslyším slovo „spojenectví“, přerušuji spojení.“ vyzve Wraithy kysele
„Nač ta nevraživost, plukovníku. Ano víme kdo jste. Dokonce jsem vás nedávno zahlédl.“
„Diplomacie nikdy nebyla pro vás to právě pravé, co se změnilo?“ přeslechl otázku popuzeně John
„Změnilo se to, že známe příčinu, proč vaši lidé stále narušují pořádek v galaxii.“ Řekne Wraith napravo od královny, která se zcela netečně a chladně dívá do MALP kamery.
To už Johna rozčílí do nepříčetnosti. Co to melou? Pořádek?!
„Asi jsem špatně slyšel. Můžete to zopakovat?“ zeptá se John.
„Máme vám připomenout vaše chyby? Jste přesvědčení, že pomáhate lidem v galaxii – ve skutečnosti nás svou činností nutíte se zaměřovat na světy, které jsme dlouho nechávali být, a nutíte nás k větším sklizním na jiných světech. Nebyli jste to vy, když jste po svém příchodu způsobili svým „záchranným“ zásahem vyhladit vyspělý lidský svět?“ řekne Wraith temně.
„Nejsem si jistý na co narážíte.“ odpoví John, ale už méně sebejistě. Po pravdě – už víckrát ho napadlo, jestli tou záchranou vězňů neudělali hůř, než kdyby něco vymysleli proti nim. Ale nikdy neslyšel ten důsledek tak natvrdo.
„Odbočujeme od tématu.“ řekne Wraith, od kterého dosud plukovník neuslyšel jediného slova.
„Ano, pravda.“ řekne královna „Podstata všeho je Atlantis, což pro vás nebude překvapením. Když jsme porazili Antiky, snažili jsme se město zničit, coby poslední baštu odporu.
Pak jste se objevili až vy, a jak jsme pochopili, považujete město za nedílnou součást vašeho světa. V tom vám nebudeme bránit. Zastavíte-li všechny útoky a veškerou podvratnou činnost, a pokud odletíte z této galaxie, se kterou nemáte nic společného, uzavřeme mír mezi našimi druhy.“
Taková zdvořilost a přímá nabídka dohody Johna šokovala. Nejde opravdu o nějaký podraz?


Richard Woolsey si naleje sklenku koňaku, nalije i doktorce Weirové, a poodejde k oknu. Proč ne? Nakonec, když pominu ty jeho věčné byrokratické výtky, je to bezesporu kulturní a vzdělaný člověk, pomyslí si Elizabeth.
„Musím tedy říci pane Woolsey, že vaše rozhodnutí povolat právě plukovníka Shepparda ohledně diplomatického jednání s Wraithy u mě zapůsobilo více než neočekávaně.“ řekne Elizabeth volně, jen tak
Muž z IOA se jen pousměje, a pomalu vypije svou sklenku, vychutnávaje si celý obsah.
„Kdyby jste zprávu podobného druhu obdrželi před tím…incidentem s údajnou spoluprácí, IOA by nedovolila žádnému z vašich lidí se ani přiblížit k tomu, aby mohli zasahovat do jednání z důvodu zaujatosti. Jestli – a jen jestli to myslí vážně – jejich nabídka vytrvá si sáhodlouhé jednání s plukovníkem Sheppardem.“
„Mluvil jste někdy s Wraithem, že byste k tomu v té hypotetické situaci nikoho z nás nepustili?“
„Jsou to částečně lidé, nebo ne? Sice jsem s nimi doposud nehovořil, ale každý dravec se dá chytit na návnadu.“
„Ano. To je pravda.“ odpoví Weirová volněji, vzpomínaje na uplynulé zkušenosti s wraithskými instinkty

„Tak jak to šlo?“ zeptá se Ronon Johna, který znechuceně vyšel z brány, s laptopem v brasně, který bezděčně podal Woolseyho asistentovi, který s výrazem aligátora čekal na schodech. Sotva dostal, co chtěl, jen se po něm zaprášilo, jak se vydal hledat svého nadřízeného.
„Někdo by řekl dobře, ale já říkám blbě. Jen blbce totiž napadlo vůbec s Wraithy jednat takhle.“
„Nemáš chuť si zajít na něco k snědku? Dneska dávájí steaky.“ Řekne povzbudivě Sateďan, vidíc, že jeho přítel na nejvyšším stupni rozčilení, v jakém může být. On sám to právě nepochopil. Jednat s nimi přes video, to by zvládl, ale za stolem by nejbližšími Wraithovi upálil hlavu, dřív než by řekl slovo.
„Fajn, na chvíli. Kde je vůbec Rodney? Že ho tu nevidím, jak spadává techniky…“
„Něco někde opravuje – co kdybys třeba navštívil Athosiany? Halling se po tobě posledně ptal.“
„Nemusím si řečmi ani cestou pročišťovat hlavu.“ odsekne John „No tak dobře, jak myslíš.“ řekne nakonec, když si všimne kamenného, paličatého výrazu v Rononově obličeji.

John, navrativší se od Athosianů, nevypadá jako vzor spokojenosti. Zamlkle odnese P90 do zbrojnice a míní si zajít na večeři, když jej téměř u řídící místnosti zastaví pan Woolsey, s doprovázející Elizabeth.
„Přál bych si s vámi jen na okamžik hovořit, plukovníku…“ začne Woolsey, ale John se na něj nedívá právě přívětivě, spíše by se to dalo nazvat úšklebkem.
„Četl jste mé hlášení o misi, pane Woolsey?“
„Ano, a chtěl bych vám poděkovat za vaší....“
„Nemám k němu co dodat – a jestli mě omluvíte…“
„IOA s Wraithy žádnou dohodu neuzavře. To vám pan Woolsey chce říci.“ řekne bez okolků Elizabeth
John se po ní překvapeně vpije pohledem, ale vidí jen skrytý úsměv.
„Děkuji, doktorko Weirová, ale sdělil bych to plukovníkovi i sám. Zkrátka – už není možnost.“
„Není možnost?“ ptá se John a tentokrát už vypadá, že nerozumí ničemu.
„Zatímco jste byl u Athosianů, dostali jsme zprávu od Geniiů – menší wraithské frakce se spojily proti té největší, která měla údajně v úmyslu provést mnoho změn – v každém případě šlo o velký podnik. Věc se má tak – poslali jsme MALP na planetu, kde jsi jednal s těmi Wraithy. Byly tam jen trosky a mrtvoly.“
„Takže ten celý podnik byl k ničemu?“ zeptá se John Woolseyho
„Ne zcela plukovníku. Mohu vám potvrdit, že od této chvíle máte povolení podobné výzvy ignorovat. IOA se i před touto novou skutečností usnesla, že jsou Wraithové příliš nebezpeční jak pro diplomatickou komunikaci, tak příliš nespolehliví pro účelové spojenectví.“ řekne, a John poté vstane
„Perfektní. Takže jsme zase tam, kde jsme byli.“ dopoví a odejde

„Ani mě to neudivilo, ten výsledek.“ řekne skoro s plnou pusou Rodney v jídelně
„Promluvil odborník na wraithskou psychologii.“ řekne obřadně John, a upije z hrnku. Všichni se smějí.
„Jen říkám, že se to dalo předvídat.“ brání se Rodney
„Co, ta jejich revoluce?“ diví se John
„Ale ne (netrpělivě), zkrátka ten výsledek – všimněte si, že když jdeme na misi, kde se má jednat, vždycky to skončí útokem wraithů.“
„Přecházíš od fyziky k věštění?“
„Pravděpodobnost, to je všechno!“
„Když shrnu to, že oni většinu galaxie ovládají, měli bychom na ně narážet ještě častěji, nemyslíš?“
„To je pravděpodobné.“ odpoví energicky Rodney. Všichni se znovu smějí.

„V jediném okamžiku se přihodí, co by člověk nečekal za celý rok“

Konec.

tak - a ted nevím na čem jsem Když se to vezme kolem a kolem, tak se vlastně nic nestalo- jestli jsem to dobře pochopil - jednání byla k ničemu a Wraithi jsou v občanské válce
Jinak ale musím říct, že to bylo skvěle napsané

Povídka nemusí být přeci jen o fightu mezi hrdinou a bossem nebo o bitevní snaze dvou ras se vymlátit. Nebo ne?

ježiš takhle jsem to nemyslel - upřímně naopak vítám něco nového, protože většina povídek je právě jak ty říkáš - fight mezi hrdinou a bossem

To jsem na tebe neútočil šmarjá, jsem to myslel obecně Spíš jsem se bál, jestli to dá vůbec smysl, protože poslední dobou mám tvrdé zátěže na mozek

Vlad Dracul píše:

Povídka nemusí být přeci jen o fightu mezi hrdinou a bossem nebo o bitevní snaze dvou ras se vymlátit. Nebo ne?

Tak v tom s tebou souhlasím, ale je fakt že od tebe bych čekal alespoň malou a nekompromisní bitku . Jinak povídka dobrá, taková řekl bych vhodná i k natočení.

[Dragon]

No abych to shrnul. část i povídka dobrá. myšlenka taky dobrá (nechci psát skvělá ať mám nějaké zadní vrátka )
V první části jsi všechny natěšil, ale ve druhé části jsi dal velmi nečekaný finish. Pravda trochu mě zaskočilo chování postav respektive postavy a to Shepparda, ale na to jsem si již z vyknul (jsem strašně nenáročný a přizpůsobiví čtenář/divák )
finish v jídelně a McKay s plnou pusou to vidím živě před sebou

Vlad Dracul píše:

Povídka nemusí být přeci jen o fightu mezi hrdinou a bossem nebo o bitevní snaze dvou ras se vymlátit. Nebo ne?

a s tímto taky souhlasím ne každá povídka musí mít fight, jen tu není moc takových co ho nemají.


Těším se na další tvojí krátkou povídku a když bude dlouhá tak taky nevadí

Nakonec jsem se rozhodl, že vám tu budu dávat všechny krátké povídky, které napíšu v zamyšlení

Ty avizované SGA díly vám tu dám do Vánoc, záhadně je totiž nějak nedokážu dopsat

Zkrátka něco na překlenutí času tu dám ať čtenáři nestrádají

Tak tady máte povídku z jiného sci-fi soudku.

Aliens : Lovecká sezóna I.

Tak přece. Národy světa zakončily své konflikty, a sjednotily se bez potřeb nových světových válek. Ironií osudu se tak stalo jen a pouze díky důvodům ekonomickým. Velké nadnárodní koncerny a korporace se dokázaly dohodnout mnohem efektivněji než by to kdy dokázal obyčejný politik.
Vzdor všem ideologům – Lidstvo bylo nakonec sjednoceno penězi. Ne velkou myšlenkou, filozofií, nebo jinými, pro většinu lidí nepodstatnými nesmysly.
Veškeré státy se staly zbytečnými, ovládnuty monopolními koncerny, které rozdělily svět vývoj technologií, gigantické zbrojení spojené s expanzí do vesmíru (přestože nebyl zaznamenán jediný kontakt s vyspělou mimozemskou civilizací), a na konzumenty, tedy obyčejné lidi, jejichž práva byla omezená neprorazitelnou zdí dohod mezi korporacemi a koncerny.
Ani doživotní pracovní smlouvy nebyly nic neobvyklého.
Jeden z možných způsobů relativního úniku bylo, stát se kolonistou. Pokud jste se ovšem nezabydleli na bohatém světě, cennou pro některou společnost, ochotnou vydat mnoho prostředků i do terraformingu.
Nehledě na to, že ne každý svět byl před příletem nových obyvatel důkladně prozkoumán.
Jen velké štěstí ochránila jednu kolonizační posádku od masakru, když jeden z jejích pedantských důstojníků trval na zjistění forem života a na geologickém průzkumu. Jeho naléhání muselo být velké, vzhledem k tomu, že zástupci společnosti, které loď zafinancovala, byli bez výjimky až šílení v tom, aby si zajistili lepší kredit a šance na postup, což znamenalo mimo jiné získat stálé místo v ústředí společnosti na Zemi.
To, co zde objevili způsobili hotovou bouři. Ostatní korporace striktně odmítly, aby Yutani získala dle práv objevitele svět plný smrtícího mimozemského druhu hmyzu.
Nebezpečí výzkumu takových stvůr bylo zjevné, ale podstatné bylo, že jakékoli vážné porušení rovnováhy zisků od „konzumentů“, a i GDF (Global Defense Force), na které byla absolutní moc společností závislá, by mohlo způsobit změnu síly kapitálu, a to většina samozřejmě nehodlala dopustit. Takzvané bezpečnostní oddíly a pacifikační lodě, které společnosti vlastnily, byly velmi početné a schopné se postavit i GDF, ale tímto krokem by se desítky lidmi obydlených světů vzbouřily.
Nalezený druh byl posléze latinsky pojmenován , a byla podepsána dohoda o absolutní blokádě toho světa, a zákaz odvozu živých jedinců a zejména vajec.
Korporace Yutani však mohla dle znění dohod „provádět výzkum živočišného druhu, ale pouze na místě jeho přirozeného výskytu.“
Nějakou dobu se nic nedělo, až jeden odvážný korporační manažer si na své soukromé jachtě přivezl exotické ostatky jednoho z těch početných tvorů.
Vyskytlo se dost těch, kteří projevili zájem mít lebku nebo ocas toho stvoření doma, ochotných platit i závratné sumy. Ohledně dovozů mrtvých ostatků se v dohodě nehovořilo, a dle zákonu trhu musela být naplněna i poptávka. Korporace ale nechtěla ani omylem dovolit hromadný dovoz, a naopak nechat cenu na astronomických částkách, vedle kterých byla odměna lovců, i tak velmi vysoká, učiněná almužna.
Řešení bylo, vydat licence jen několika „šťastlivcům“, ze kterých se rázem stali bohatí lidé. Každý dostal speciálně konstruovanou výbavu, kterou svými úlovky postupně splatili.
Pro všechny lovce zůstavalo velkým tabu, co se děje pod povrchem, v obrovských tunelech vystlaných odpornými výměšky stvůr plných kyselinové krve.

Ráno na zakázaném světě. Východ blízké dvojhvězdy nad obzor značí začátek rána. Ve velkém vznášedle, fungujícím jako nebeský hausbót vstane s nadávkami z postele jeden z nemnoha, mající privilegium získávání zbytků místních tvorů. Dalších 31 hodin předvádění loveckého umění. Heh, nikdy si nevzpomenu, jaktože kvůli čemu se ta planeta tak pomalu otáčí. Přitom je sotva velká jak Měsíc.
S náladou kopnutého psa do sebe nalije pár hrnků kafe z kávovaru. Pravou kávu, ne to svinstvo plné nanitů, čím nalívají z automatů svoje dělňasy. To je panečku luxus, řekne si pro sebe.
Po nezbytné hygieně a převlečení následuje průběžná kontrola nezbytné výstroje. Ještě jednou si zívne, když otevře hermeticky uzavřenou kovovou skříň s vybavením.
Není na něm ani škrábnutí. Vrhač bumerangů s ostrostí samurajského meče není zrovna standardní vybavení, zato railgun zabudovaný do brnění chránící ruku , je.
Trochu znuděně vleze do bojového exoskeletonu, sotva je v něm, celým blýskavým povrchovým materiálem projdou výboje žluté energie, a všechny švy se v okamžení zataví.
Člověk v brnění vyzkouší odjištění zbraní, a několikrát zkusí pohyb hlavy a rukou. Musí si být jistý.
„Do práce…“ zamručí si pro sebe, a stiskne tlačítko na holografickém displeji, vystrýskající z ovládacího panelu na stěně.
Vznášedlo se střemhlav snese až na asi sto metrů nad skalnatý povrch plný roklí a písčitých strání.
Černá postava vyskočí přímo z něj, a s podřepem se pádem zarazí do země, po čemž vstane odejde si jakoby nic. Vznášedlo se znovu vznese do oblak.

Zasraná práce. No tak fajn, s vybavením na sobě je to sice jako bych letěl na lov jelenů v Kandě, to jo. Ale teď, aby člověk handloval s těmi parchanty z Yutani HuntCorp kvůli konkurenci – ty zloděje, co tu loví bez licence bych těm potvorám házel do děr. Jen bůh ví, co by je čekalo, někdy se totiž řev páráného neozve…
Dálkový detektor pohybu začne vysílat varovné tóny. A do prdele. Další hmyzáci. Jednou je hledám vznášedlem jak idiot, a pak si uráčí běhat každou chvíli naproti. Než to zas celé svezu, budou hmyzáci v okolí ještě namíchnutější. Zajímalo by mě, co vlastně žerou? Tak dlouho jim ustřeluju hnáty, a doteď o tom sám vím kulový. Že by měl pravdu ten žvanil na Proximě 3? Prý že nějaká dorustájí biomasa v kobkách pod zemí, jako když si mravenci pěstují na spodku hnízda houby…no všechno je možný.
Samozřejmě, nikdo s posledními zbytky zdravýho rozumu to zatím nešel ověřit. Až na ty magory z institutu na Marsu. Blázni zatracený. Exli tam další tři lovci, než vytáhli aspoň ruku jednoho z těch vědátorů…
Ony ty kurvy jsou dost chytrý, aby rotřískaly i sondu.
Možná by to tu měli celý…pokračuje v myšlenkovém monologu, když v tom na něj cosi mohutného a mrštného skočí, ale člověk stihne odskočit o pět metrů dál, a při dalším skoku je obří hmyzoidní tvor s táhlým skřekem a zamáváním ocasem složeným z bodců rozstřelen pažním railgunem na odporné, kyselinou potřísněné prvočinitele.
Pár kapek kyseliny dopadne i na lovce, ale s ním to ani nehne. I kdyby se plaval v bazénu plném rozšlehaných těl hmyzáků, nemusí se bát. I pístovým botám na vysoké skoky a doskoky neudělá taková lázeň problémy.
Vybombardovat, vypálit je z povrchu. Skvělá kořist, ale přece jen trochu nebezpečná na chov…znovu dopřemýšli, protože je obklopen zhruba osmi hmyzáky. Devátého už zneškodnil bumerangovým vrhačem, čepelka mu s chirurgickou přesností utnula hlavu, což je v takové situaci velká vzácnost.
Vylepšené reflexy a impulzy z exoskeletonu způsobily, že by pro případného pozorovatele bylo nanejvýš težké rozeznat člověka od hmyzáků. Jeden z nich se přesným skokem snažil dostat k zádům lovce, ale ten mu stačil seknout ocas katanou, kterou měl dosud schovanou na zádech. Rychlost boje se zvyšuje, až to vypadá komicky, jak se snaží uhýbat jejich skokům a ocasům. Naslepo vymrštil další čepelku. I tentokrát má velké štěští, trefila se a usekla jednomu z nově příchozích tlamu i s tou vnitřní, přesně pod lebkou.
Na dalšího od boku střelil railgunem, a jeho prskající vnitřnosti rozleptaly mnoho kamení na tom malém místě hornaté pláni, stejně jako střeva několika jeho soukmenovců opodál.
Zatraceně, další!
Po tomto zjištění vyskočí na jeden z vyšších kamenných výstupků, zároveň katanou rozsekne při skoku dalšího, a z vyvýšené pozice stihne rozprsknout silně rozptýlenou dávkou šest zrůd, neschopných se za obrněným člověkem tak rychle dostat, i přes jejich neuvěřitelně vražednou rychlost.
V poslední chvilce seskočí, při dopadu rozdrtí umírajícího hmyzáka, síla doskoku je tak značná, že mu promáčkne lebku. Veškerý obsah se rostříkne všude kolem, zasažená hornina je značně leptána.
Lidský lovec už téměř nemá energii v brnění. Iontový akumulátor už jede z posledního, nedokáže nabíjet tak rychle exoskeleton, a rároveň railgun. Sekne s rozběhem katanou, která se zarazí do hrudi dalšímu z hmyzáku, který se skřekem padne k zemi. Musí přivolat vznášedlo, nechce nic riskovat. Beztak tu jsou někde další, takhle už pár dobrejch chlapů zařvalo…
Zabít se tu nenechám, dopičefix, to ne, myslí si lovec, zběsile běžící a skákající po skalnaté pláni. Mezi ním a jeho pronásledovali se ale neustále zmenšuje vzdálenost.
Vznášedlo klesá k zemi, ale těsně před evakuací ho překvapí asi dvacítka hmyzáků, a zamezí mu cestu k ní. Tak to je konečná. Ty svině si mě normálně naháněly. Tak snadno mě ale nezabijou…rozčílí se, a pěstí v kovo-krystalické rukavici roztříští dalšímu z nich lebku. Ten ho ale sekne ocasem, až mu z té rány málem pukne hlava. V helmě to zazvonilo dost. Oblek vydrží opravdu hodně, on už míň. Přepne railgun na dávku a posledním zbytkem energie rozpůlí dlouhým výstřelem další tři zrůdy.
Dostaly ho až do kouta. Chce vystřelit aspoň bumerangovou čepel…ale nejde to. Ta rána je musela vyřidit.
Lovec, zahnaný do kouta pomalu se přibližujícími hmyzáky, spokojeně mrskajících ocasy a vyplazujíc doslova svou druhou tvář, ani netuší, jaké má štěstí.
Ještě jiný lovec se tu v okolí pohybuje. Velmi zkušený.
První dvě zrůdné oběti, na které ale muž neviděl, byly jako první zneškodněny přesnými zásahy kovoými šipkami, vylétávajících z ničeho.
Obří disk párající čtyři hmyzáky mu ale i tak nedá úplný pocit bezpečí, navíc s ohledem, že vyletěl odnikud.
Odkud se vysvětlí hned, jakmile se deset metrů od něj zhmotní obrněný humanoid a vypálí několik energetických koulí ze zbraně na svém rameni do zbytku přeživších potvor.
Přiběhne k disku, který přišpendlil jednoho z hmyzáků ke skalní stěně a hodí jej znovu, proletí asi třemi, ale tentokrát se vrátí svému majiteli do ruky. Ten přijde k člověku, od další rány s vyraženým dechem, a podá mu ruku, s jak si všiml, velice silnou kůží, jako od nějakého plaza, s drápy místo nehtů.
Váhá, jestli jí přijmout, ale s ohledem na situaci by to byla skutečně nevychovanost. Však už také mimozemšťan až podivně lidsky pohnul hlavou, jako by říkal „neblbni brácho, je to v pohodě“.
Zranitelná lidská ruka zapasovaná v ultratvrdé rukavici s váháním přijme nabídnutou ruku, a pevně ji stiskne.
Ta, prostřednictvím svého tajemného majitele, s nečekanou silou postaví lidského lovce zpět na nohy.

Wow velice, velice působivě napsaný příběh. Skvostné

Super. Parádní příběh - nemam slov.

Trochu kritiky by se nenašlo?

[Dragon]

No můj názor znáš, ale když už tak už pořádně
nevím jestli je to mnou, ale já jsem měl na začátku dojem že se mluví o těch "pavoucích" co kladou vajíčko, ale na konec se ukázalo že máš na mysli ty již vyvinutý vetřelce...
Jinak dobrý nápad a i jeho provedení. a co se týče druhého dílu, tak na něj jsem obzvláště zvědav...
děj a vůbec i vybavení s prostředím jsi napsal dobře a na tak krátkou povídku až bravurně...
kdybys svoje krátké jednou prodloužil (aspoň podle námětů) tak, by to byly super příběhy na několik stran...

Druhý díl tu budete mít co nevidět. A malý spoiler vám tu dám, abyste neřekli

Toto je spoiler!!!:

Průnik do vetřeleckého hnízda.

Aliens : Lovecká sezóna II.

Lidský lovec se s námahou vyštráchal na nohy, a promnul si pomlácenou ruku. Vrhač čepelí je v hajzlu. Nevadí, mám náhradní – řekne si, a cosi namačká do konzole pod levačkou, kterou zakrýval krystalický pancíř, chvíli hledá katanu. Říkal si, jestli třeba nezmizí, jakmile se k němu zkusí vrátit na přátelský pokec.
V těch pitomých filmech z konce 20. století se vymyslelo tolik srdceryvných nebo brutálních scén setkání s mimozemšťany, a nakonec to první setkání proběhne takhle…
„Co jsi zač? Umíš mluvit?“ zeptá se mimozemšťana v brnění. Nezdá se, že by byl ochotný mluvit. Jen mlčky kývne na kusy, které z královny vyřízl, zatímco se člověk, kterého zachránil, dával dohromady.
Ocas, lebka a drápy. Že by měl tutéž práci, co já?
Zkusím něco jiného, pomyslí si, a uvolní uzamykání rukavic. Přijde k němu, a natáhne k němu ruku. Snad to pochopí. Dlouho se na sebe oba lovci dívali, až se ten mimozemský přiblížil až k člověku, několika dlouhými kroky. Tom ani nehlesl, když si tvor sundá helmu, a odhalí svou pravou tvář. Ne právě vábnou, a normální člověk by hned sáhl po zbrani. Jenže člověk, co loví každý rok tydle zrůdy, je otrlý na všechno.
Lidský lovec si znovu uzavřel ruku do masivní kovo-polymerové rukavice, po čemž si sundá sám helmu.
Hodnou chvíli se měří pohledem. Neoholená tvář člověka se přece jen zachvěje, když mimozemšťan cosi zařičí, a roztáhne výrustky se zuby. Nyní upře oranžové oči na zbytky královny, ale Tom odmítavě zavrtí hlavou. Nech to bejt brácho, beztak si mi zachránil život. Ty trofeje jsou fakt to nejmenší.
Jenže mimozemšťan se nedá odbýt, a znovu a dlouze výskne jiný zvuk, ne zrovna příjemný, když mu do se do rytmu pohupovaly ty divné výrůstky na hlavě s kovovými ozdobami. Když člověk znovu zakroutí hlavou, rozčílí se, přiskočí, a hodí mu pod nohy královninu lebku.
Nandává si znovu helmu, a zřejmě chce odejít, ale Tom se už vztekne, a střelí do lebky několikrát svým pravoručním railgunem, dokud není na kusy. Mimozemšťan se otočí, a už vidí jen spálené pozůstatky, před několika okamžiky ještě poměrně výstavního hmyzáka, a člověka, jak zatahuje svou zbraň do pouzdra a zůstává stát v odmítavém gestu.
Lidský lovec uvidí temnou siluetu za jeho mimozemským kolegou, napřahujíc ocas. Pak se stanou dvě věci. Člověk střelí railgunem tak těsně od mimozemšťana, až mu rána rozžhaví kus brnění na ruce. Než stačí palbu opětovat, uvidí důvod jeho střelby – kvílející hmyzák s ustřeleným ocasem, prskající dávky kyseliny do všech směrů. Ramenním kanónem ho dorazí, a přijde až ke člověku, zrovna přebíjel zásobník mikrostřel do railgunu. Ke střelbě jich není potřeba mnoho.
Vydá chrčivý zvuk, a otevře svůj ruční displej. Lidský protějšek překvapeně zalapá po dechu, když uvidí rudý hologram o poznání větší potvory, než je tady k vidění. Mimozemšťan zřejmě aktivuje další funkci, a nyní sleduje animaci, jak ta věc líhne vajíčka, a jak je velká oproti ostatním stvůram.
Bože. Tak je to pravda. Královna. První člověk, který dokázal ulovit královnu…
Neumělou znakovou řečí a mapou na vlastním displeji se snažil zjistit, kde myslí, že je. To, že mu právě nabídl možnost společného lovu, mu bylo zřejmé dříve, než se na sekundu stačil zasnít o nepředstavitelné kořisti.
Po smršti mnoha nesrozumitelných pokusů o domluvu, si nakonec oba, jako zázrakem, seřídili dle svých map okolí nejrychlejší cestu, přičemž jejich domluva byla asi čtyřikrát přerušena dalšími hmyzáky, kteří ale byli bez šance na úspěch. Útočit na volném prostranství není pro hmyzáky zdravé.

A je to dost blízko. Tak proto za žádnou cenu nechtějí, abych se tu producíroval. Tedy pardon, ty mlčenlivý patrone, pomyslí si člověk, když se podivná dvojice z okraje skály dívá na místo mezi skálami, prošpikované jeskyněmi a úzkými šachtami. Jeden z těch zpropadených hmyzáckých úlů. Je jimi provrtaná celá planeta, ale většinou se nedá prokázat, kde může být skutečné hnízdo. Je pravděpodobné, že po nějakém čase pozice hnízd mění, což je pochopitelné, jestli mají společné vědomí.
Mimozemšťan šipkostřílem zlikviduje osm hmyzáků, hlídajících ono místo, a kývne na svého nenadálého spojence. Tak jo, dobrá, prohlídnu to, řekne si sám pro sebe. S katanou v ruce předvede výskok s dlouhým obloukem, a znovu se při dopadu zarazí hluboko do země.
Žádný pohyb. Nechali by vchody hlídat jen malou skupinkou? Raději si připravím náčiní…
Jeskyně přímo naproti němu se otřese v základech, její okraje se trhají. Vyjde z ní obrovské monstrum. Asi ne královna, ale obluda to je zatraceně velká. Objemná hlava, a drápy, tělo pokryté zajímavě žíhaným pancířem, na což přišel ve chvíli, kdy na něm dosud spolehlivý railgun zanechal jen oděrku.
Aby to bylo ještě horší, další hmyzáci se valí za ním. Nedokáží se však přiblížit k útočníkovi, protože na ně dopadá smršť ohně a plazmy z ramenního kanónu jeho náhodného společníka.
Lehčí to neměl ani tak. Na svou velikost byla ta potvora hodně obratná, i když ne tak, jako ti menší. Nepřestával kličkovat okolo obludy, ale railgun ho jen zjevně škrábal. Když už nevěděl jak dál, Zaměřil se jen na těžko trefitelný krk, a z obou ruk na něj chrlil palbu ostrých bumerangových čepelek, a railgunové dávky.
Trvalo to dost dlouho, než byly výsledky té velké snahy.
Několik šťastných ran poslalo velkou zrůdu do pekel. Lidský lovec si ani nevšiml, jak je poslední doprovod zneškodněného obřího strážce ubíjen zápěstní čepelí mimozemšťana.
Jen ho zmerčil, novým posunkem mu ukázal, kam by se měli vydat. Tázaný zatáhne čepel zpět, a ukáže na jednu ze šachet. Buď je to velký profík, nebo zatracený blázen, a jen tak hádá. S mojím štěstím skončíme v obrovském sále plném dalších velkých hmyzích bratrů.
Oba do šachty skočí, a sklouzávají krkolomnými záhyby někam hluboko. Jak pak vylezeme, to tedy opravdu netuším. Jetpacky napatří k zrovna standardnímu vybavení exoskeletonu.
Jejich cesta končí na mnohem horším místě. Líhně. Všude samé vejce. Nestačí se ani rozhlédnout, cosi mu skočí na přední část helmy. Vnitřní obrazovka helmy se červeně rozzáří.
>>>ŠOKOVÝ SYSTÉM AKTIVOVÁN<<< zahlásí elektronika brnění, a výboj spálí malý hmyz na spečené nechutné cosi. To se opakuje asi desetkrát, až se rozčílí, a aktivuje plamenometný režim. Ne moc oblíbený ani používaný, ale zkusit se má všechno. Dobrých třicet metrů spálí kolem dokola na škvarek, i s vejci a jejich obsahy. Ale kde je…

Neviditelný se dotkne jeho ruky, až pak se mimozemšťan rozhodne se odhalit v plné parádě. Vydá souhlasný skřek, možná se směje. Co ještě přijdou za překvapení? Raději bych to už nechtěl vědět.
Vydají se dlouhými chodbami, všechny do jedné pokryté slizkou organickou vrstvou něčeho, z čeho se senzory na brnění můžou zbláznit. Zatraceně složitá sloučenina, když se ty údaje můžou zbláznit.
Po celou dobu skákali ti malí hmyzáci z vajec jen na člověka. Drtil je rukama, až přišel na to, že ty věci jsou úplně blbé – stačí držet před helmou katanu, a ty potvůrky si samy naskočí pro rozpůlení.
Čím dál tím víc ho však frustroval klid toho druhého. Šel si jen tak, jako po parku. Jen tu a tam je přepadl typický hmyzák. Všímal si, že chodba se nějak zvětšuje. Mimozemšťan si zapnul maskování, a dokud ho ještě viděl, aktivoval i plazmové dělo na rameni.
Těžký dusot z dálky jej nenechal na pochybách, co přijde. Dokonce přišli dva.
Tak na tohle už nemám nervy, řekne si člověk, a ze silně opancéřovaného hrudníku vytáhne podlouhlý předmět, zapojí ho k ústí railgunu, a výstřelem se zasekne o mezistěnu dvou chodeb, ústících před nimi. Právě z nich vychází dva velikání, a mnoho menších.
Člověk odpálí onen předmět. O nic víc a nic míň nejde, než o malou štěpnou nálož. Dle instrukcí jich měl užít pouze v případě nejvyšší nouze. Nechci pak vidět to papírování a bla bla kecy přes WireNet o důvodech.
Odstřelilo to pěkný kus zdí, ale nezdají se nějak příliš narušené.
Všechno to nebylo. Zjevně neměli dost, a z hlubin slyšeli táhlé kvílení a zvuky lezoucích hmyzáků.
Zatímco si člověk pro jistotu znovu přebíjel railgun, první z nich byli velmi blízko.
Zamaskovaný mimozemšťan rozcupoval vrženým diskem dobrou polovičku první várky, o zbytek se postaral pěkně natvrdo zápěstní čepelí. Posledního z nich přibil ke zdi bytelným teleskopickým kopím.
V tomhle prostoru mají výhodu, sakra – uvědomí si, a přesekne nejbližšímu z nich.
Jednou rukou seká, druhou také bojuje jak se dá.
Spolubojovník je v těžké situaci, a brání se také seč může. Člověk vytáhne jeho kopí ze zdi, a to prolétne dalšími dvěma, než je chyceno jeho vlastníkem. Oba jsou zapatlaní od kyselinové krve a střev hmyzáků, a i když mimozemšťan nemá brnění po celém těle, ani jemu ta krev nevadí. Ta rasa má ale tuhý kořínek.
Celý zběsilý boj trval pět minut, ale zdálo se to jako věčnost.
Mimozemšťan se mlčky dal dohromady, vzal si zase ztracené kopí a disk, a šel dál. Lidský lovec za ním.
Zůstanou stát v podlouhlé komoře. Nikde žádná cesta ven.
Člověk rozhodí zoufale rukama, ale druhý lovec jen zavrtí hlavou a začne vší silou dupat do země. Připadá si jako úplný idiot, ale udělá totéž. Nakonec ztratí mimozemský lovec trpělivost, a střelí několik plazmových pulsů do podlahy. Ta se celá zhroutí, a oba se propadají, až dopadnou do rozlehlé jeskyně, plné krápníků, vajec a malých potvůrek. Pomlácený obsah exoskeletonu s námahou vstane, a drtí mezi prsty první z nich. Pohledem hledá druhého, ale ten se zřejmě zamaskoval. Dobře věděl proč.
Mezi příšerným skřekem, kvílením a zvuky drceného kamení rozpoznává – královnu.
Brnění hlásí poškození zdroje. Energetická zbraň je nepoužitelná. Má sice druhou bombu poslední záchrany, ale tahle jeskyně by se dozajista zbortila, to je bez šance. Zhmotněný mimozemšťan několik probleskne, a zůstane ve vidoucím stavu. Ukáže na zkroucený zbytek ramenního kanónu. Nevidí u něj ani disk, musel ho při tom pádu ztratit. Tak to nejsou dobré vyhlídky. On jenom s tou jeho ostřelovačkou s pidi hroty, a já s vrhačem čepelí.
Ručními gesty jako u pěchoty se snaží humanoidovi ukázat, jak to zkusí.
Patřičně rachotící královna s výstavním ocasem, rozměrnou lebkou, a drápy, které by jedním máchnutím dokonale vykuchaly i největší dinosaury, jde po obou drzých vetřelcích.
Ti střílejí ze svého omezeného arzenálu jak jen dokážou, ale nestačí to. Mimozemšťan se podivně přikrčuje, a cosi mačká do svého zařízení. Cosi vysoko nad nimi křupe, a padají velké kamenné kusy. Kamarád si zřejmě přivolal odvoz.
Pak člověka napadne něco nového. Naláká královnu mezi padající kusy, dokud jí jeden nestrefí a neomračí. Metodou pokus – omyl to dokáže. Malá loď s černým trupem vypustí kovové padací dvířka. Královna se zvolna probírá, a mimozemšťan čeká nahoře na lidského lovce. Ten vezme všechen rozum do hrsti, a do jedné z ran na královně vrazí druhou bombu. Vylézá po žebříků, a loď stoupá. Královna rve okraje podzemí, a snaží se na ně dosáhnout. Plavidlo se uzávírá a plnou rychlostí stoupá od planety. Další exploze zasypává zbytek královniny komory i její zbytky.
První kontakt. Podařenější ani být nemohl – E.T….to sotva.

Jednoduše skvělé. Nemám co vytknout

Parádní povídka. Jen ten mimozemský lovec mi připomíná Predátora, ale to mi vůbec nevadí