The Lost Doctors - Část VI - The Beginning

Skvělý. Už se těším kterej to bude (radši do spoileru)

Toto je spoiler!!!:

Doctor, ale tipoval bych Prvního, přeci jen 500 let to nějak ten První byl, ne?

[šAshrak]

Toto je spoiler!!!:

jj prvni nekde o sobe rika ze mu je 400 nebo 450 a desatej o sobe rika ze mu je 903. Takze si to tipl spravne...

Pan Citron si to muze precist jestli chce... ostatni necist

Edit: pro ty co jsem jim slibil ze dalsi cast bude dnes .... bohuzel nebude, protoze mne zchvatila chripka a nemysli mi to a za druhy nevydrzim u pc vic jak deset minut v kuse

Dobrá povídka už se těším na pokračování. Ale nejdřív musím sehnat Dr. Who.
Jen tak dál.

Dobrý nápad smíchat Dr.Who a SGA.

Perfektní nápad. Dr Who a SGA parádní kombinace. Už aby byl další díl

[šAshrak]

Nemožné se stalo skutečným, a já vydávám další část. Chvíli mi to trvalo, ale přece je tady. Opět čekám nějakou kritiku.

Část II - Alone

Donna se schovala za TARDIS sama. Doktor zůstal stát uprostřed místnosti. ‚Že si to pamatuje. Houby si pamatuje, a ještě dělá chytrýho, to tak.‘ Donna neviděla nic co se v místnosti děje. Ale po chvíli se rozsvítila světla a slyšela, jak přišlo několik dalších postav. ‚Vidíš, já ti říkala, že tě akorát zajmou.‘
„Dejte ruce pomalu za hlavu a postupte kousek dopředu.“ Slyšela říkat strohý hlas. V tu chvíli jí ale zase strhl proud myšlenek, takže další část konverzace nevnímala. ‚Sakra, to neznělo dobře. Snad s ním budou zacházet dobře, abych ho nemusela zase zachraňovat.‘ Opět se ozvaly kroky, ale tentokrát směrem od místnosti. ‚Phew už odcházejí. Nejlepší asi bude nějakým způsobem sabotovat proud, abych ho mohla potmě osvobodit.‘ Najednou uslyšela kroky, jak přecházejí sem a tam v té místnosti. Donna proto radši zůstala ve svém úkrytu za TARDIS, kde nebyla vidět.
„McKayi?“ slyšela říkat neznámý hlas. „Přijď do laboratoře 14. Mám tu něco zajímavého.“
‚Á, takže laboratoř 14, to už mi pomůže v orientaci. Ale nejdřív bych musela najít mapu.‘ Donna se zavrtěla, protože se jí sedělo docela nepohodlně. Díky zašustila kabátem, čehož si ten vědec asi všimnul, protože slyšela kroky směrem k TARDIS. Donna si vlezla na všechny čtyři, a začala se co nejtišeji přemistovat za nejbližší konzoli, od které to měla blíž ke dveřím, a přesto nebyla vidět. Naštěstí jí to vyšlo, protože ten vědec se vrátil zpět, a opřel se o onu konzoli, naštěstí byl otočen zády k Donně.
Po pár minutách přišel druhý muž, asi ten McKay, celou dobu si na něco polohlasně stěžoval. A teď dokonce vynadal druhému vědci za to, že ho vyrušil od oběda, jenom kvuli tomu, že si hraje karty. Prvnímu vědci něco spadlo na zem. ‚Sakra, sakra. Doufám, že si mě tu nevšimne.‘ Nevšimnul.
„Ono je to…“ Začal McKay.
„…živý“ dokončil větu druhý vědec.
V tu chvíli přišli ještě o krok blíž k oběma TARDIS. Tohle byla přesně ta chvíle pro Donnu. Opět se zvedla na všechny čtyři a pomalu, skoro neslyšně se sunula ke dveřím. Ale přece jen to nebylo úplně neslyšně. Ale díky bohu spadlo něco na druhém konci místnosti. To jí, ale dalo perfektní krytí a ona vyklouzla ven z místnosti. Našla si jeden z výklenků, kde se na chvíli ukryla, aby se uklidnila a vydechla si. V poslední chvíli totiž slyšela McKaye, jak volá pro posily.
Poté co uslyšela kroky směrem k místnosti, kde ještě před chvílí byla. Vyrazila směrem pryč. ‚Doprava, doleva, doprava a zase doleva, doprava, doprava. Sakra, už nevím, kudy jsem šla, ta mapa by se hodila.‘ pomyslela si. Najednou byly naproti ní na konci chodby dveře. Donna si stoupla před ně. Nic se nestalo. Zkusila uhnout doleva. Nic. Teď zase doprava. Opět nic. Zkusila zamávat rukama. V tu chvíli se dveře otevřely. ‚Hurá‘. Za nimi byla jen malá místnůstka se svítícím panelem na druhé straně. Vešla dovnitř, o něco ale zakopla, a při pádu se dotkla panelu na druhé straně a v tu chvíli jí oslepilo prudké světlo.

Dveře klece se za Doktorem zavřely, ale jemu to nevadilo, protože mu přesně o tohle šlo. Usmál se. Upravil si sako a přešel ke skupince, která vypadala nevyrušena jeho příchodem a nad něčím debatovala. Doktor si tento okamžik pamatoval, jako by to včera. I když už to bylo 500 let. Obě jeho srdce začala tlouct vzrušením. Už začínal zachytávat slova z jejich konverzace.
„Takhle to nepůjde, doktore.“ Řekl mladší muž
„Věř mi, chlapče. Věř mi.“ Řekl ten starší.
Doktor se k nim přiblížil a chvíli poslouchal, čekal přesně na chvíli, kdy do hovoru musí vstoupit. Nic se totiž nesmí změnit. Kdyby změnil jen malinkatou věc, mohlo by to úplně změnit jeho budocnoust. Teda nyní už přítomnost a minulost z jeho pohledu. Mohlo by to vymazat Rose, Marthu a Donnu z jeho života, a to rozhodně nechtěl.
„Věřím, že Ian má pravdu, doktore.“ Řekla žena, která byla s nimi v hloučku.
„Ty musíš být doktor Foreman.“ Řekl 10. Doktor. Druhý doktor se lekl.
„Vskutku jsem. A odkud mě znáte mladý muži?“ řekl 1. Doktor
„Počkej.“ Žačal si desatý Doktor prohlížet tvář prvního doktora. „Vypadáš tak staře, měl bys něco dělat se svou pletí.“
„Sundejte ze mě své ruce mladý muži. A kdo jste vůbec vy?“ řekl iritovaně první doktor.
„Doktor John Smith. Ale tohle je naprosto skvělý. Nevěřil jsem, že tě někdy potkám.“
„Vy se znáte?“ Vložil se toho Ian
„Ano“ prohlásil sebejistě desátý doktor.
„Ne“ prohlásil ve stejnou chvíli stejně jistě první doktor.

Dneska je ta část trochu kratší, ale snad to nevadí.

Super !!! Tato povídka zatím vypadá naprosto úžasně

Vskutku dobré, líbí se mi to i když je to kratší...
Těším se na pokračování s doufám, že ne delší prodlevou...

[šAshrak]

Bohužel opět byla trochu dělší prodleva, tentokrát způsobená mou leností část opět není úplně nejdelší.

Začátek této části čerpá z textu, který jsem původně napsal jako čistě Doktorovskou povídku. tu ale nebylo v té době kam dát, tak jsem jí vybrakoval a použil na tuto povídku. Toto je najstarší část toho textu.

Toto je spoiler!!!:

v původním znění je nakládání se Susan mnohem brutálnější, protože to byla jedna z mála postav, která mi v Doktorovi vyloženě vadila.

A už teď můžu říct že příštíčást bude čistě z pohledu někoho z osádky Atlantis.

a nyní už samotná část:

Part III – Explanations

„Susan, Susan“ zvolal Doktor. „Susan, kde jsi?“ začal panikařit. Okolo něj nebylo nic než černočerná tma. Neviděl nic, vůbec nic. „Kde to jsem?“ zakřičel do tmy.
„Doktore?“ pronesl pomalu povědomý hlas, Doktor si ale nemohl vzpomenout, kdo to byl.
„Kdo to mluví?“ zeptal se zděšeně Doktor. „Kdo jste a co jste udělali se Susan?“ obličej se mu orosil studeným potem. Najednou se uprostřed té tmy rozsvítil kužel světla, v němž stála Susan, vedle něho se rozsvítil druhý a v něm stál Dalek. V tu chvíli co se světlo rozsvítilo, Dalek vystřelil. Výstřel zasáhl přímo Susan, která se mrtva sesula k zemi.
„Nééé.“ vykřikl Doktor a zavřel oči.
„Susan byla zničena.“ Prohlásil suše Dalek typickým hlasem.
„Doktore?“ ozval se opět onen povědomý hlas. Doktor otevřel oči. Cítil se dezorientovaný, nad ním stály dvě postavy, jedna žena a jeden muž. Ian a Barbara, vzpomněl si Doktor, jak si pomalu začínal vzpomínat kde je a co se s ním děje.
„C-Co se stalo?“ zeptal se zmateně Doktor, otíraje vodu ze svého obličeje.
„Usnul jste. A….“ odmlčela se Barbara.
„…něco se vám zdálo. Pořád jste vykřikoval Susanino jméno.“ Dokončil Ian. „Co se vám zdálo, Doktore?“
„Do toho vám nic není mladý muži.“ Odsekl Doktor a odešel do hlavní místnosti TARDIS. „Sus…“ začal Doktor, ale v půlce slova se zasekl, „Barbaro, mohla byste mi podat sklenici vody? Nějak mi vyschlo v ústech.“

„Doktore Smithi?“ vytrhla desátého Doktora z přemýšlení Barbara.
„Ano, Barbaro?“ zareagoval instinktivně Doktor. V t chvíli mu došlo, že tohle je ta chvíle, kdy se všechno prozradí, že na tuhle chvíli čeká už pět set let, až si užije svůj proslov, a teď přišla. Vzrušení mu proběhlo celým tělem od hlavy až po konečky prstů na těle. Čas jako by se zpomalil.
„Odkud znáte moje jměno?“ zeptala se Barbara.
„Doktor Foreman nás představil.“ Odvětil bezstarostně. Věděl, že to nebyla pravda, první Doktor mu nikdy neprozradil jména svých dvou společníků. Desatý Doktor ani nepotřeboval, aby je představil, přesně věděl kdo to je. Jedním z udělů Pánů Času, byla obrovská paměť, takže si pamatavola, všechno o svých předchozích, v případě Donny i budoucích, společnících.
„Ne, nikdy vám naše jména neřekl.“ Vmísil se do rozhovoru Ian.
„No, mladý muži, co nám k tomu řeknete? Hmm?“ začaj se zajímat první Doktor.
„Oh, já nejsem mladý. Vlastně jsem strší, než si dokážete představit.“ Začal svůj proslov Desatý Doktor, schválně nechával v proslovu mezery n aotázky, o kterých věděl, že příjdou.
„Jak starý?“ zeptal se Ian.
„Ah, tak kolem 900 let.“
„Ale to není možné!“ vykřikla Barbara.
„Ale je, zeptejte se doktora Foremana, on vám o tom povypráví. Oba jsme ze stejné rasy.“ Odvětil desátý Doktor. Ian i Barbara se tázavě otočili na prvního Doktora.
„Já..já. To je na dlouhé vyprávění. A, jak vy to vlastně víte, doktore? A čeho jste vlastně doktor mladý muži?“ zaútočil zpět první Doktor.
„Ničeho a všeho, doktore, stejně jako ty. Jsem Doktor, jako ty Doktore. Já jsem ty a ty jsi já. Jsme jedno, i když dvojí. Ejsme jen stejný druh, ale stejná bytost. Co si pamatuješ ty, si pamatuju já. Co si pamatuju já. No, část z toho si pamatuješ ty.“
Ian a Barbara se tázavě dívali z jednoho doktora na druhého a čeklai vysvětlení.
„Dobře, když to co si pamatuju já, si pamatujete vy. Tak před pár dni ode mě odešla jedna ze společnic, kdo to byl a jak se to stalo.“ Zeptal se první Doktor.
„Počkej, soudě podle vzhledu a zbývajících společníků, to musela být Susan. Susan jsem zavřel mimo TARDIS v budoucnosti země potom co jsem tady s Ianem a Barbarou odvrátil invazi Daleků.“ Odpověděl bezproblémů desátý doktor.
„Počkejte, teď mi to budete muset někdo pořádně vysvětlit. Jaktože on si pamatuje věci, které se stay vám Doktore?.“ Zeptala se Barbara.

Super. to je vše, co jsem schopný k tomu říct

Dobrý no...
Ale na můj vkus možná trochu krátký...

[šAshrak]

Njn, kvuli tomu ze jsem tedka dost nestihal, tak jsem pouzil cast kterou jsem mel psanou v ruce, a vypadalo to, že to vydá na mnohem víc, bohužel nevydalo, a protože jsem slíbil, že další díl vydám tuhle středu, tak už jsem neměl moc místa k operování ...

Ale slibuju, že od teďka budu psát delší části.

Velice dobrá práce mladý muži
Ty rozhovory mezi Doctory jsou skvělý. Těším se na další část.

[šAshrak]

Ano zázraky se dějí a já jsem napsal další část mojí povídky tato část je trochu (tak 2,5 x tak dlouhá oproti zbytku částí)

Part IV – What the..?
„Jaktože on si pamatuje věci, které se staly vám, Doktore?“ zeptala se ta žena jednoho z vězňů. Dickovi dávala jejich rozhovor, čím dál, tím méně smysl. Hlídání Wraithů pro něj bylo jednoduché, ti toho moc nenamluvili, to bylo jako by tam nikdo nebyl. Nikdo ho nevyrušoval, necítil se špatně, že vězní vlastní lidi. Nyní, ale najednou musel věznit čtyři lidi, kteří navíc mluvili anglicky, to už mu nepřišlo správné. I když posledních pár minut jejich rozhovor už nedával smysl, jakoby mluvili nějakým kódem. Ale zároveň o sobě navzájem nevěděli, že ho umí. To Dicka dostávalo a nevěděl, co si o nich má myslet. Zároveň ještě ve vysílačce slyšel rozhovory bezpečnostních týmů, jak se snaží koordinovat chycení posledního člena té skupinky.
„Tahle tečka to bude on,“ slyšel doktora McKaye, jak si mumlá do stále zapnuté vysílačky, „Ano to musí být on, kdo by to jinak byl. Majore, jděte rovně a druhou odbočkou doprava, tam by měl být.“
„Rozumím, doktore.“ Ozval se z vysílačky Lorne.
V průběhu let zde na základně se ten věčný šum rozhovorů z vysílačky naučil ignorovat, protože když byl ve službě, tak jí musel mít celou dobu zapnutou. Každou chvíli někdo někoho nahání, nebo se kontaktují bezpečnostní týmy, vědci a tak dále. To všechno se naučil ignorovat a podvědomě filtrovat jen ty důležité věci. Nahánění vetřelce bral nyní jako nedůležitou věc, on musel stát zde na tomto místě, ale nyní se na to přímo soustředil, aby nevnímal vězně za sebou. Neměli jak utéct, vojáci se na hlídání vězňů nasazovali jenom ze zvyku a taky aby se tu Wraithové necítili osamoceni. Většinou být umístěn sem bylo za trest. Většinou za pozdní hlášení do služby (velmi pozdní protože většina velitelů základny bylo velice benevolentních) a podobné menší prohřešky. Dicka hlídání vězňů paradoxně bavilo, byla to taková odpočinková práce. Vlastně jenom 8 hodin denně stál a přemýšlel. Proto vždy, když se doslechl, že je nový vězeň, nahlásil se do služby velmi pozdě a dostal hlídání za trest.
„Kam zmizel?“ ozval se z vysílačky doktorův vyděšený hlas. To zase upoutalo Dickovu pozornost. „Hlavně jak?“ Divil se McKay.
„Nevím kam, ale asi vím jak.“ Zareagoval po chvíli Lorne.
„Jak?“ zeptal se naštvaně doktor „Nenatahujte mě.“
Tyto rychlé změny emocí u Doktora, Dicka velmi udivovaly. Neznal nikoho, snad kromě herců, i když u nich to nebylo opravdové, kdo by dokázal projít celou škálou emocí od vystrašení až po naštvání v tak krátké době jako McKay. Dick si vypěstoval nový koníček, nálady Doktora Mckaye. Když o tom tak přemýšlel, řekl si, že by mohl dokonce i vydat knížku až skončí zdejší mise.
„Kdo je na sedmém podlaží na jihovýchodním molu?“ zeptal se do vysílačky doktor.
„Já“ ozvalo se z vysílačky. Dick ten hlas poznal, byl to jeho přítel Gary Jones.
„Kdo já?“ zeptal se naštvaně McKay
„Desátník Gary Jones, pane!“ ozvalo se z vysílačky.
„Co tam děláte, desátníku?“ Ozval se do všeho toho rádiového šumu plukovník Sheppard.
„Měl jsem na detektoru strašáka a chtěl jsem to prověřit, pane“
„A?“ Ozval se netrpělivě McKay
„No objevil se mi na detektoru nějaký výboj, jdu to prověřit, ještě zhruba dvě stě metrů“
V Tu chvíli přestal Dick rádiový rozhovor poslouchat, protože ho zaujalo něco jiného, zaujalo ho něco z rozhovoru vězňů, kterému se nesnažil věnovat pozornost.
„Už tu nejsme sami“ prohlásil muž v modrém saku, který se opíral o jeden ze sloupků v rohu vězení, kde nebylo silové pole. Všichni v místnosti se na něj otočili, vězni i ochránci.
„Jak to myslíte?“ zeptal se Dick
„No jak to už říkám, už tu nejsem jenom já a on,“ ukázal na staršího muže po jeho pravici „ale je nás tu víc. Já.“ Dramatická pauza „Lhal jsem. Nejsem dvojí.“
„Začněte s vysvětlováním od začátku, myslím, že nejsem jediný, koho to tu zajímá.“ Přerušil ho Dick.
„Myslím, že by u toho měl být velitel, abych to nemusel vyprávět dvakrát.“ Řekl onen muž, který se předtím představil jako Doktor Smith.
„Dobrá.“ Odvětil Dick a ťukl na svou vysílačku, aby se mohl připojit k hovoru. „Pane, tady Desátník Donnovan.
„Co je desátníku?“ Odpověděl Sheppard.
„Pane, jeden z vězňů by s vámi chtěl mluvit. Měl byste s sebou vzít i pana Woolseyho a doktora Mckaye“
„Dobrá, za deset minut jsme tam.“

Dick se otočil, aby zkontroloval vězně, byla to jeho rutina, kterou prováděl každou hodinu, otočit koukat minutu na vězně, otočit se zpátky a pokračovat ve vlastních záležitostech. Většinou se snažil přemýšlet nad vlastními záležitostmi, jako například co si dá k večeři. Ale nyní mu to nedalo, aby nepřemýšlel nad tím, co dnes v cele slyšel. Najednou jeho proud myšlenek přerušilo zahučení otvíraných dveří. Pohotově se postavil do pozoru, věděl, že už je na čase aby přišel Woolsey, plk. Sheppard a Mckay. A taky, že přišli.
„Pohov desátníku.“ Poručil Sheppard.
„Proč jste nás volal desátníku?“ Zeptal se ho Woolsey.
„Támhle ten v modrém saku s vámi chce mluvit.“ Odvětil stroze Dick. Na své image tvrdého vojáka si zakládal, i když ve skutečnosti byl úplně jiný, ale svou práci plnil s nadšením.
„Vyveďte ho ven, vezmeme ho do zasedačky, ale celou dobu ho bedlivě hlídejte, kdyby byl jen náznak pokusu o útěk, omračte ho.“ Rozkázal Woolsey

Když vcházeli do zasedací místnosti, pár lidí už tam sedělo. Mezi nimi Zelenka, Ronon, Teyla další. Dick odvedl vězně na místo určené pro něj a naznačil mu, že se má posadit. Vězeň chvíli váhal a pak si sedl. Na to Woolsey začal mluvit. „Tak začněte, co jste nám chtěl říct.“
„Tak třeba byste mohl začít, kdo jste, a jak jste se sem dostal.“ Dick se mezi tím, co Woolsey mluvil, přesunul za něj, protože byl jediný, kdo si nechal rádio zapnuté, měl Woolseyho šeptem informovat o všem co se děje. Navíc měl takto mnohem lepší výhled na vězně.
„Já jsem Doktor. Jak jsem se dostal? Neviděli jste modrou policejní budku, je velká těžko přehlé….“
„Jaký Doktor?“ prerušil ho John.
„Doktor. Prostě jen Doktor. Nic víc, nic míň.“
„Co jste to povídal o té budce?“ zeptal se Woolsey.
„No že jsem s ní přicestoval. Je to totiž TARDIS. Dokáže cestovat časem a prostorem, ve vyjímečných případech i alternativními dimenzemi.“
„To z fyzikálního hlediska není možné!“ ozval se McKay
„Vaše znalosti fyziky a matematiky jsou dosti omezené. Pokud vím tak jste se ještě ani nenaučili dělit nulou.“ Řekl posměšně Doktor Smith.
„Jaké národnosti jste?“ zeptal se rychle Woolsey, aby Rodney nesklouzl od tématu
„ Oó, ne. Já nejsem ze země. Moje domovská je… teda vlastně byla Gallifrey. Parseky a Parseky odsud. Vlastně skoro na druhé straně vesmíru.“
„To jste cestoval přez půlku vesmíru, jen abyste se dostal sem?“ divil se Mckay.
„Ano i ne. Víte, já jsem nějak zvláštně spjat s tou vaší malou planetkou, kterou nazýváte země. Jsem každou chvíli, máte totiž nejzajímavější historii ve vesmíru. Tak nesourodou planetu jsem dlouho neviděl. Na většině planet jsou maximálně dvě frakce, ale u vás jich je v některých historických obdobích velmi mnoho. Prostě se mi u vás líbí.“
Najednou se Dick divně zatvářil, a zašeptal do vysílačky. Chvíli poslouchal a pak se sklonil k Woolseymu a něco mu pošeptal. Woolsey se na něj překvapeně otočil a pošeptal zpátky: „Opravdu?“
„Opravdu.“ Přitakal Dick.
„Prý byly nalezeny další dvě budky shodné s tou vaší a vašeho staršího kolegy.“ Konstatoval Woolsey. „Můžete nám to vysvětlovat?“
„On není starší. Top já jsem ten starší.“ Na tvářích všech se rozlily výrazy nepochopení. „Těžko se to vysvětluje. Naše rasa má takový malý trik jak podvést smrt. Pokaždé když máme zemřít, změníme podobu, hlas i naší povahu, ale žijeme dál. Toto můžeme udělat až dvanáctkrát. To nám dává celkem třináct životů. V podstatě nyní v tuto chvíli jsem se ještě nenarodil, žiji 13 životů a jsem už pravděpodobně mrtev.“
„Schrödingerova kočka naživo.“ Poznamenal Rodney.
„Ano něco na ten způsob. I když u mě je to způsobeno nelineárností mého života. A tím že můj život není lineární, mohu se občas potkat sám sebe, mladšího nebo staršího. Časoprostorové kontinuum a TARDIS se tomu většinou snaží zabránit, ale občas u některých dějiných událostí je potřeba aby se sešlo jedno nebo více mých já, protože pouze jedno já by to nezvládlo. Nynější situace je pravděpodobně velmi, velmi vážná, protože vyžaduje všech mých 13 já, aby sem přišlo.“
„Jak může být váš život nelineární?“ zeptal se Rodney
„Vy lidé si myslíte, že čas je přímka. Není tomu tak, čas je kulovitá miš-maš věc.“
„Jak víte, že se vás tu sejde všech třináct?“ zajímalo Teylu.
„Zapomínáte, že nežiju lineární život, i když mám tuto konverzaci poprvé a naposledy, v průběhu posledních 400 let jsem tu byl už 9x. A vím, že se sem ještě třikrát dostanu, musím vám říct, že je to nanejvýš frustrující vědět čím si ještě čtyřikrát budu muset projít.“
„Takže vy víte, co se bude dít, o co tu jde.“ konstatoval Woolsey
„Ano ale nemůžu vám to říct.“
„Proč ne?“
„Změnil bych tím běh času a bůhví jaké by to mělo následky.“
„Ještě něco nám řeknete?“
„Bohužel nemůžu“
„Vraťte ho do cely!“ Rozkázal Sheppard

Toto je spoiler!!!:

V příštím díle nazvaném Generations and regenerations uvidíme regenraci 8./9. Doktor

Čekám ohlasy a kritiku a zároveň doufám, že se část bude líbit

je to vážně skvělé, což už jsem říkal.