SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

(snažím sa tváriť normálnejšie, ale nejako to nejde)
Ani ti snáď nemusím písať... houby, napíšem. Páči sa mi to, celý nápad , hlavné postavy atd. Zmysluplnejší príspevok napíšem, až budem nejakého schopná (jejda, tá fantazíja...)

p.s. Z toho futbalu si nič nerob... nabudúce ich roznesieme na kopytách

tak jsem si tuto část přečetl a musím uznat, že je to výborně napsané. Už se těším na pokračování

Děkuji, jsem ráda, že se vám to líbí. Pokud donutím korektora k opravě chyb, tak by další díl mohl být zítra.

Leja: Zřejmě tuším, jak jsi se tvářila ...Jinak já si z fotbalu nic nedělám, příště jim to natřeme, o tom nepochybuji. (I když hrajeme mizerně – teda co se mé osoby týče- ...ale elegantně! To se nám musí nechat )

Mooony: ďalšia super poviedka sa tu rysuje z tej tvojej dielne. Veľmi sa mi to páčilo najmä to, že si použila postavu Carsona, tá jeho veta "Připadám si jak upír" bola super
A ten Rodneyho záder že "Není čas a těm bych nesvěřil ani vlastní pomožku" ma dostal. Zasa si to presne vystihla.
Už sa teším na pokračovanie.

Zizi: Velmi děkuji za ohodnocení Takové vždy potěší .

Ok, vím, že jsem slíbila nějaký ten díl. Pravdou je, že ho mám, ale jaksi, korektor mi odpadl a odmítal opravovat... Vím, že...prostě a jednoduše. Dávám sem další díl Ale ještě není opravený. Snažila jsem se sama, opravu...tak prosím chyby (tu neskutečnou horu) omluvte . Jinak pěkné počtení.

Po dlouhé noci přišlo konečně nové ráno. Stejně spalující a horké, jako to předtím. Každý by nejradši zůstal ve svém pokoji a nic nedělal. Přesto se našli lidé, kteří by do své práce rádi šli. Jednalo se převážně o obyvatele vrchních částí věží, kde teplota byla přijatelná a velice chladná. Skoro nikdo však nevěděl, kdo za tím vězí.

Lenka vstala a protáhla se. Mohlo být tak sedm hodin. Čas na příjemnou snídani a pak šup na podřadnou práci. Vyskočila z postele a pak hned do sprchy, ze které zamířila správně do jídelny. Nasnídala se. Vesele vykročila směrem ke svému místu. Nikam nespěchala, nastoupit měla kolem osmé a to bylo za deset minut. Tuhle cestu šla několikrát, takže jí její nohy vedly. Sama se pak zaměstnávala něčím jiným.

„Rodney, zaznamenávám nějaké výkyvy v severní části,“ řekl Radek a pohlédl na svého nadřízeného. Lenka, která to sledovala, jen nevěřícně zakroutila hlavou a dál se věnovala své práci.
„Hm, nemělo by to být nic vážného, vezmi si někoho a pokud možno to spravte,“ mávl rukou oslovený a dál pracoval na tom, co bylo momentálně důležitější. Doktor Zelenka se rozhlédl po laboratoři. Vypadalo to, že každý má nějakou práci. Pak mu padl pohled na jednoho člověka, který se mohl i nudit.
„Doktorko Weissová, pojďte, prosím se mnou.“ Žena na něj jen pohlédla, s povzdechem vzala to, co považovala za potřebné a vydala se poslušně za ním. Tolik ke klidnému odpoledni.

Prošli několik chodeb. Všechny vypadaly tak stejně. Lenka se tu necítila dobře, jako by padaly. Oklepla se a dohnala doktora Zelenku. Cesta jim tam mohla trvat zhruba dvacet minut. Nebyla to zrovna nějaká sláva, ale oba to přežili. Nemluvili spolu, hledali svůj vytoužený cíl. Ten se rozkládal někde tam, kde začínalo severní molo. Stěny zde byly hodně staré a lehce zchátralé.
„Vychází to odtud.“ Ukázal Radek na jeden kousek stěny. Lehce tímto naznačil, že to všechno má udělat Lenka. Ta jen protočila panenkami a chopila se práce.

Mohlo to být tak pět minut, než se probojovala stěnou do toho místa. Lehce to zajiskřilo, když oddělávala desku. Lekla se, ale nedalo to na sobě nijak znát. Po čele jí stékal pot. Bylo tu dusno a neuvěřitelně horko. Zamyslela se, že by s tím měla později něco udělat.
„Co teď?“ zeptala se Radka. Stručně jí vysvětlil, co má udělat. Kývla že rozumí a dala se do práce. Připojila tablet a začala jednat podle pokynů doktora Zelenky. Lehce to jiskřilo. Tohle nebylo dobré. Vykašlala se na to, aby se podle někoho řídila. Potřebovali napřed to, aby to bylo bezpečné alespoň na povrchu. Ohlédla se, Zelenka dělal, že zkoumá něco jiného.
„Ok, tak do toho, mysli...“ mluvila na sebe. Ruce se jí potili a navíc pomalu omdlévala. Potřebovala něco udělat, ale nevěděla co. Poškrábala se na hlavě a pak ji něco napadlo, spásná myšlenka. Chvíli s tím hrála a opravdu! Přestalo to jiskřit. Teď může konečně pracovat.

„Tak jak jste na tom?“ ozvalo se z ničeho nic za jejími zády. Leknutím nadskočila.
„Nic moc, jde to pomalu.“ Radek protočil očima.
„Dejte to sem,“ přikázal. Poslušně mu to podala a čekala, jestli nezačne náhodou kouzlit. Nezačal, šlo mu to úplně stejně jak jí. Naštvaně si zkřížila ruce na prsou a probodávala ho pohledem, občas mu nakoukla přes rameno. Bohužel Radek si to vyložil jinak, nafoukl se a ještě tablet natočil jejím směrem, aby se něčeho přiučila. Během chvilky ho však naprosto shodila.
„Ehm, doktore,“ hlesla Lenka.
„Co?“
„Nebylo by efektnější, kdyby jste převedl energii semhle...ukažte,“ vyrvala mu to z rukou. Chvíli na něm něco dělala a pak mu ho vrátila.
„Vidíte, podle mě je to lepší.“ Usmála se. Doktor na ni naštvaně koukal a nejhorší na tom bylo, že měla pravdu.
„Hm, asi máte pravdu,“ přiznal, „ale příště mi to radši řekněte dopředu, co máte v plánu. Příště takové štěstí mít nemusíte a teď potřebuji, abyste to přepojila trošku víc dozadu.“ Vyvedená z míry ani nehlesla a naštvaně to šla přepojit. Ať jí vleze třeba na hrb. Při svém naštvání zapomněla na hrozící nebezpečí. V klidu se natáhla a odepnula jeden drát. Přepojovala ho více dozadu.

Bylo jí horko, ruce se jí potili, stejně jako čelo. Točila se jí hlava. Žádná sláva. Rukou šmátrala kdesi v zadu a najednou to ucítila. Bylo to zvláštní, jemné šimrání na ruce, kde už to jen cítila? Najednou jí to došlo. Vytřeštila oči a rukou se rychle stahovala, pozdě. Cítila velkou ránu po celé pravé ruce, jako by jí někdo utrhl a pak měla pocit, že letěla. Konec všeho završila rána do hlavy, ještě si uvědomila, že jede po něčem dolů a pak někdo zhasnul.

Radek ji sledoval. Musela být naštvaná, ale nevypadla na to. Vyděl jak šmátrá někam dozadu. Pak vytřeštila oči a rychle cukala rukou dozadu. Pozdě, příliš pozdě. Tam kde stála se objevil záblesk a doktorka odletěla na protější stěnu. Hlavou narazila a svezla se na zem, kde zůstala ležet. Oči měla zavřené a z ruky jí doutnalo. Vznášela se tu smrad spáleniny. Zelenka jí chvíli pozoroval. Jakmile se vzpamatoval ze šoku, tak k ní přiběhl. Mělce dýchala a velice nepravidelně. Srdce vynechávalo a vypadla opravdu špatně.
„Doktorko,“ propleskl ji. Nic se nezměnilo.
„Sakra,“ zaklel v češtině a rychle začal volat pomoc.

„Tady Zelenka, stala se nehoda v chodbě směrem na severní molo. Doktorka Weissová...byla zasažena nějakým elektrickým výbojem a je v bezvědomí. Potřebuji sem okamžitě lékařský tým,“ vykřikl zoufale, přesto nepřestal zkoumat, jak je na tom. Nevypadalo to na změnu k lepšímu.
„Doktore Zelenko, tady Beckett, jsem jen pár chodeb od vás a jsem sám. Lékařský tým za námi hned dorazí.“
Tady se odmlčel, přišla hned odpověď, že jsou ostatní na cestě: „Ok, jdeme za vámi, měli bychom tam dorazit za pár minut “ řekl Radkovi nějaký ze zdravotníků. Vypadalo to, že Carson už byl na cestě k němu. Panikařil, nevěděl co dělat, ale za chvíli se v zadu na chodbě objevil doktor Beckett, běžel.

Carson přiběhl k němu a rychle se sklopil nad nehybným tělem ženy. Zaklel a rychle ji prohlížel.
„Co se stalo, doktore?“ vyzval Radka.
„No elektrický impuls ji odhodil na stěnu, ona praštila se do hlavy a svezla se po ní na zem...Je to hodně špatné?“ Doktor mu neodpovídal, věnoval se své pacientce. Zjistil, že skoro nedýchá a sotva jí tluče srdce.
„Jestli je to špatné?“ zopakoval otázku.
„Abych vám řekl pravdu, doktore Zelenko, tak je. Tady toho moc nezmůžeme, můžeme být alespoň rádi za to, že je v bezvědomí,“ řekl nervózně své myšlenky.
„Kde jsou sakra ti zdravotníci!“ vyjekl v duchu. Sklonil se nad ní. Byla bledá v obličeji. Pohladil ji po vlasech.
„Vydrž holka...“ šeptl jí do ucha.

Ve chvíli, kdy se od ní odkláněl, si všiml, že má vlasy zbarvené rudě.
„Sakra!“ zaklel. Přilákal s tím pozornost doktora v šoku, ale nevšímal si ho. Prohlédl si tu ruku, nebyl to pěkný pohled. Konečky prstů měla zčernané, snad v ní zůstal cit. Ruka teď pro něj představovala malý problém. Zkontroloval její stav, prozatím se ustáli. Pohlédl na Zelenku, který mlčel a chtěl ho nějak uklidnit, jen nevěděl jak.
„Kde vězí ti zdravotníci?“ začal sám Radek.
„Nevím, ale věře mi, že jsou na cestě.“
„Co ruka, bude ji mít v pořádku?“
„Věřte mi doktore, že její ruka je teď poslední věc, která mě trápí,“ vyjel na něj. Sám byl z toho trošku mimo a to ji znal teprve chvíli. Sakra, on si ji oblíbil a teď tady ztrácel nervy.
„Je to moje chyba, přikázal jsem jí, aby to přepojila víc dozadu,“ špitl znovu doktor Zelenka. Na tohle mu druhý doktor neodpověděl, byl duchem i myslí u ležící ženy.

Ozval se poklus několika lidí. Samotní zdravotníci na sebe nenechali dlouho čekat. Vyběhli zpoza rohu a namířili si to rovnou k oběma doktorům. Ležící ženu naložili na nosítka a spěchali s ní nazpět. Jeden tu z týmu zůstal s Radkem a pomáhal mu se uklidnit. Samotný Beckett se vydal ihned za týmem. Na podlaze zůstala malá loužička krve a ve vzduchu byla cítit spálenina. Doktor Zelenka omdlel.

„Položte ji sem! Rychle!“ zakřičel Carson, v momentě, kdy se vzpamatovali.
„Potřebujeme sken a hned ji napojte na přístroje.“ Vše jak řekl, tak bylo vykonáno. Teď se mohl konečně vrhnout na samotnou záchranu. Po hodině se podařil její stav stabilizovat. Dýchala normálně, srdce jelo v pořádku, odnesla si z toho otřes mozku a v ruce nebude mít několik dní ten správný stisk. Mohla být ráda, že vůbec s ní bude hýbat, doktoři se opravdu snažili. Během noci se probrala i z bezvědomí. Všem se ulevilo.


„Tak jak se má můj pacient?“ řekl hned ve dveřích Beckett, když přišel na svou směnu.
„Ale jo, dobře, jen se nudí!“ ozvalo se nazpět. Zasmál se a nechal ji pokračovat.
„Sotva udržím kelímek s vodou a trošku mě bolí hlava, jinak nic zvláštního,“ skončila s výčtem všeho.
„No snad bych vás dneska mohl pustit.“ Očividně se radovala.
„Přemlouváte mě snad týden! A já vás dneska nechci poslouchat po celou tu dobu, že se nudíte a chcete jít pryč,“ mrkl na ni, „v postatě můžete být ráda, že jste z toho vyvázla tak lehce.“ Lenka zčervenala.
„Ale doktore Beckette, přemlouvám vás zhruba týden, protože, tu trčím už skoro týden! Zakázal jste mě pracovat a nebo si číst, většinu dne koukám do stropu!“
„A právě proto vás teď nechám jít. Každý den se mi tu budete hlásit na kontrolu a nebudete dělat přes časy. Pokud vás něco bude bolet, tak se ihned nahlásíte. Stejně nemá cenu vás tu držet. Onehdá mi doktor Braun říkal, že se podařilo Rodneymu vám sem donést práci.“ Pobaveně si ji prohlédl a kontroloval její stav. Byla v pořádku, až na tu ruku a otřes mozku.
„No a? Poprosila jsem doktora McKaye, jestli by mě nedonesl nějakou práci a on byl tak hodný a hned mi něco našel.“
„Zlatý Rodney,“ poznamenal Carson.
„O něco jsem přišel?“ přišel na ošetřovnu právě prodiskutovávaný. Lenka se zasmála.
„Ne, nepřišel. Copak pro tebe mohu udělat?“ zeptal se zády ke svému příteli a na Lenku udělal kyselí obličej. Doktorku to rozesmálo, avšak věděla, že to bylo jen naoko. Za ten týden dny Carsona trochu poznala.

„Ale nic, jen sem se řízl...“ Beckett ně něj nevěřícně pohlédl. „...o papír.“ Ne, na tohle neměl medik, co říct. Přesto v něm hlodal malí červíček pochybností, že to nebylo tím, ale novou prácí pro Lenku.
„Ukaž, ošetřím tě a vy doktorko,“ pohlédl na pacientku, „zkuste pomalu vstát, kdyby cokoliv, tak si ihned lehněte, ano?“ Kývla a pokusila se o to, co jí doktor řekl. Šlo to v pohodě a hlava se jí nemotala, jen bolela. Za pět minut byl Rodney dokonale ošetřen a teď se zajímal o svou podřízenou.
„Vypadáte lépe,“ prohodil. Ušklíbla se pomalu s Carsonem zkusila chodit.

„Motá se vám hlava?“
„Trošku,“ přiznala.
„Dobře, sedněte si a pak to zkusíte sama.“ Splnila rozkaz. Rodney přišel za svým přítelem.
„Kdy se bude moc vrátit?“
„Nevím, dneska ji možná pustím...Snad zítra, dnes je stejně večer.“ Rodney vypadal spokojeně.
„Potřebuji někoho místo Zelenky, protože jsem ho po tomto incidentu donutil, aby si vzal dovolenou. Myslím, že to opravdu přehnal, poslední dobou byl jak na jehlách...“ svěřil se doktorovi. Carson se zamračil, tak to nakonec byla pravda, že ji tam nechal Zelenka hrabat i přes to riziko. Pohlédl McKayovi do očí.
„Rodney, hlavně na ni netlač! Není ještě zcela zdravá,“ kladl mu na srdce.
Oslovený se zazubil: „Neboj, však já na ni dám pozor, stejně Radek nic nedělal.“ Beckett zakroutil hlavou a pohlédl na Lenku.
„Božínku, zbláznila jste se?“ vyjekl. Doktorka byla totiž už oblečená a pomalu chodila po ošetřovně. Nechápavě na něj pohlédla.
„Co kdyby se vám něco stalo!“
„Omlouvám se,“ zaznělo na omluvu.

„Myslím, že můžete jít tady z doktorem. Tady máte prášky, budete je brát třikrát denně, ráno, odpoledne a večer. Zítra přijdete na kontrolu. Kdyby cokoliv, tak okamžitě přijďte,“ probodl ji pohledem. Doktorka si připadala opravdu nepříjemně, jako by snad byla i nahá. Oklepala se.
„Nebojte,“ řekla a vzala prášky do pravé ruky. Pevně stiskla, přesto jí hladká krabička projela rukou, a spadla na zem.
„Omlouvám se,“ hlesla. Chtěla se pro ni sehnout, ale Carson ji předběhl.
„Nic se nestalo, nějaký čas s tím budete mít problémy, avšak když budete s ní normálně pohybovat, tak by se to mělo zlepšit.“ Usmála se a přešla pomalím krokem ke dveřím následována McKayem. Ještě zamávala Beckettovi a pak zmizela i s jeho přítelem.
„Blázni,“ zašeptal si pro sebe doktor a pak se usmál. Vzpomněl si na ty týden, co tu byla.

„Nemáte hlad?“ nehodila Weissová.
„Jo, tak pojďte, půjdeme se najíst,“ odsouhlasil jí ten smělí nápad Rodney.
„Napadlo mě, jestli nechcete na chvilku zastoupit Zelenku?“ Prohodil po chvíli mlčení Rodney, byly skoro u jídelny. Zamračila se, přeso řekla úplně něco jiného, než chtěla.
„Proč ne...a děkuji, doktore, za to, že jste ke mě pašoval neustále nějakou práci.“ Doktor se zasmál. Zakroutil hlavou.
„Pojďte, mám hlad jak vlk.“ A málem vběhl do jídelny.

Později večer odfajfkovala Lenka další den v kalendáři. Byla tu zhruba týden a půl a to většinu času trávila na ošetřovně, v laboratoři a v jídelně. Zakroutila nad tím hlavou a šla si lehnout. Tuto noc spala klidně a usnula hned, jak se její hlava dotkla polštáře. Spala klidně až do rána.


Jako každé ráno, tak i tohle se nijak nelišilo od ostatních. Voda narážela do mol, slunce začalo připalovat a to, ještě před osmou. Na nebi se občas objevil mráček, který se líně převaloval. V dálce, tam kde končil oceán, se rýsoval malý opar. Zase mělo nastat dusno. Spousta lidí si v tuhle dobu přála, aby přišel déšť. Ten malý mráček sliboval, že brzy přijdou další a nakonec i vytoužený déšť s chladnem.

Lenka seděla v laboratoři a snažila se nevšímat si ostatních, kteří po ni divně pokukovali. Byli naštvaní, protože jeden z nich mohl teď být na jejím místě. Nepochopili, co si to ten McKay zase vzal do hlavy. Vždyť oni tu byli déle než ona! Všechno to se jim rýsovalo v pohledu a ona to cítila. Vyseli na každém jejím pohybu. Čekali na nějakou její chybu a pak by jí mohli hned shodit. Poslední hodinu ji už neskrytě pozorovali a ani nepracovali. Rozbolela jí hlava. Rozhlédla se. Ani nesklopili pohledy!

„Nemáte nic na práci? Stačí jen říct, jestli nějakou potřebujete zadat, nestyďte se,“ řekla naprosto klidným hlasem. Přesto jí škubalo v pravé ruce a v hlavě tepalo. Ušklíbli se a pak se věnovali své práci. Vstala a trošku se prošla, patřilo to k její momentální práci. Jeden z vědců ji pozoroval. Přišla k němu a podívala se na čem pracoval. Zamračila se. Vždyť to měl mít dávno hotové, něco tak jednoduchého by zvládlo i dítě.
„Doktore, pokud si nevíte rady, tak se můžete zeptat a pokud to bude v mých silách, tak vám mile ráda pomůžu.“
Zašklebil se na ni a pak jí odpověděl na nevyřčenou otázku: „Vždyť je to jednoduchý! Já to zvládám.“
„Proč to tedy ještě není hotovo i laik by to měl za hodinu a to si nevymýšlím. Můj otec, lingvista, by to měl rychleji,“ řekla jen tak a poodešla zkontrolovat ostatní.
„Nikdo není takový génius, za kterýho se považujete,“ rýpnul si. Lenka se zastavila a pohlédla na něj. Bezděčně se ohlédl.
„To jste řekl vy...mimochodem máte být nejlepší, jakého Německo mohlo nabídnout...“
„A to taky jsem,“ skočil jí do řeči.
„...je však smutné, že si nechává odborníky pro sebe.“ Na tohle vyprskl, vstal a přešel k ní.
„A co jste vy? Jen nějaká ženská, která přijde a myslí si, že jí to tu patří. McKay se musel zbláznit, když vás dal na to místo.“ Nikdo si nevšiml, že ve dveřích stojí Rodney a Beckett. Oba jako opaření sledovali to, co se tu dělo, už od začátku.

Lenka ho probodla pohledem. V dřívějším zaměstnání se setkala se stejnými typy. Nechával ji chladnou, sice ho trochu postrčila, ale co?
„Já jsem doktorka Weissová a ano, jsem žena. Máte pravdu,“ řekla potichu.
„Mimochodem, si vůbec nemyslím, že mi to tu patří. Pokud chcete mé místo, tak prosím, vezměte si ho. Já se klidně vrátím k té práci, kterou jsem měla předtím. Mám otřes mozku a nemyslím si, že neustálá práce by mi pomohla k lepšímu zdraví.“ Zkřížila si ruce na prsou, přitom jí v ruce nebezpečně cuklo.
Zamrkala, aby zahnala slzy a pokračovala: „Nevím, proč mi tohle místo doktor,“ na poslední slovo dala důraz, „McKay dal a nezajímá mě to. Je to jeho rozhodnutí a rozhodně není má povinnost o tom nějak pochybovat. Není to ničí povinnost ani právo!“ Rozhlédla se po doktorech. Byla vytočená.
„Je smutné, že tu práci, co jste dostali, tak ji ještě nemáte. Nedivím se, že by vám doktor McKay nesvěřil něco důležitého!“ vykřikla. Za posledních pár dní ji ignorovali, neustále jí opovrhovali.
„A vy doktore Millere, se posaďte a rychle dokončete to jednoduché. Protože pak bych vás musela dát do hlášení. Všichni máte myslím hodně práce, která je nezbytná...“ Nikdo nic neřekl. Prostě mlčeli a dál se věnovali tomu, co mělo být dávno hotové. Přece jen měla pravdu a oni to přehnali. McKay musel mít své důvody, proč ji tam dosadil a oni to neměli právo zpochybňovat. Vlastně byla to ona, kdo zařídil ten příjemný chládek...Ne že by ji měli rádi, ale začali na ni pohlížet s respektem. Konečně.

Rodney stál ve vchodu a sledoval ji, stejně jako Carson. Tohle bylo kruté, leč pravdivé. Trošku zalitoval, že ji dal to místo, ale jak viděl, tak si s tím hravě poradila. Pochopil, že jí tohle místo právem patří, jen se asi moc přetěžuje. Pohlédl na svého přítele. Na sucho polkl. Carson ho totiž sledoval velmi vyčítavým pohledem. Nadechl se a usmál se. Byl přece ten nelítostný. Někdy se za to nenáviděl. Vesele vešel dovnitř, jako by celí incident neslyšel.
„Tak jak to jde?“ zeptal se zcela lhostejně. Pohlédl na Lenku. Usmála se.
„V pohodě, do večera to bude hotové. Myslím, že by se to mohlo brzy rozjet a pak, už to bude jen hračka,“ zhodnotila celý stav. Rodney se usmál a pohlédl na záznamy. Všechno nasvědčovalo tomu, co říkala, ale kdo potom udělal tu práci?
„Sakra!“ zaklel v duchu. Bylo mu to všechno jasné. Bude si muset s ní promluvit, avšak ne teď. Byla tu stále práce, která byla potřeba udělat.

K deváté hodině se Lenka plížila chodbami. Skoro spala a ještě musela jít na povinnou prohlídku. Tohle bylo snad za trest. Pomalu vplula do dveří ošetřovny. Tam ji ihned odchytil Beckett.
„Tak jak se máme dnes?“ Usmál se jedním ze svých vřelých úsměvů. Dosedla na postel a čekala až začne s prohlídkou.
„Ale ne zrovna špatně,“ oplatila mu úsměv.
„Nesmíte tolik přehánět...“ Smutně se usmála nad jeho slovy. „...moc na sebe tlačíte a to vám rozhodně neprospěje, Lenko.“ Tím posledním vykouzlil úsměv na její tváři. Před nedávnem ho požádala, ať jí říká jménem. Neustálé doktorko ji začínalo lézt na nervi, jelikož trávila na ošetřovně více jak pět dní a během toho si často povídali. Carson slíbil, že jí tak bude říkat, jen když ona jemu bude říkat Carsone. A tak nikdy se ještě nedostali ke svým křestním jménům.


Bylo příjemné vědět, že o ni má někdo strach a že mu na ní alespoň trochu záleží. Alespoň z pracovního hlediska. S tímto pocitem mohla usnout. Tento večer ji nevzbudila ani bouře, která se prohnala nad městem. Tento den byl pro ni vyčerpávající.

Uběhl týden od tohoto dne. Počasí bylo nesnesitelné, ale občasné přeháňky se zdáli být vykoupením. Slunce zapadalo a zase vycházelo. Ptáci zpívali. Na poslední obchůzce objevila Lenka na jedné ze střech ptačí hnízdo. První, komu to řekla byl Carson a Rodney. Oba doktoři se jí jen smáli a vysvětlili jí, že je tam už hodně, opravdu hodně dlouho. Další incident s jejími dočasnými podřízenými se nekonal. Respektovali a dokonce si ji někteří oblíbili, ale nikdy by to nepřiznali. Blížil se den, kdy se měl vrátit Zelenka ze Zemně. Ještě týden a bude tu jak na koni.

další dobrý díl...a konečně není Zelenka za světce (jako tomu často je v jiných povídkách)

Dark Angel: Díky, jako vždy...se Zelenkou to byl záměr. Je to jen člověk a má jen jedny nervy...ale trošku jsem se bála, že jsem to přehnala .

Jinak pro všechny další část, doufám že si ji užijete .

A po velni krátké, propracované noci přišlo krásné ráno. Jedno z studených, ale obyvatelé to nijak nezaznamenali. Systémy, za pomocí doktora McKaye, byli přepsány a tak si všichni do posledního mohli užívat konstantní teploty.

Toho dne Lenka vstala poměrně brzy. Protáhla se a pohlédla na budík. Bylo pět ráno.
„Hůůůů, to je hodin! Jak to, že nezazvonil?“ zavýskla v duchu. Rychle se oblékla a vyběhla na chodbu. Cestou si ještě natahovala bundu a poskakováním zavazovala botu. V jídelně popadla několik sendvičů a konev kávy i s hrnkem. Vydala se na další maratón.
„Za tohle by mě Carson zabil a nebo přinejmenším připoutal k lůžku,“ napadlo ji a pak se nad tou myšlenkou zachichotala. Jako lavina se vřítila do laboratoře, ve dveřích se však zarazila.
„A dopr...“ vyklouzlo jí z úst. Na jednou ze stolků někdo spal. Ten někdo byl doktor Rodney McKay.

Našlapovala jako kočka. Židle po jejím dosedu mírně zavrzala.
„Čert, aby to vzal!“ zanadávala. Nehlučně zapnula notebook a začala snídat. Mezi tím se přihlásila, kousla do sendviče a napila se kávy. Rozdělala si potřebnou práci a dál pokračovala v předešlé činnosti. Po půlhodině Rodney zachrápal. Doktorce, která se lekla, zaskočilo. Nechtěla zakašlat a tak pomalu, velmi pomalu rudla. Oči se jí zalévaly slzami. Vzdala to, vyběhla na chodbu a dávivě všechno vykašlala. Posléze si setřela z očí slzy a ještě rudá pokračovala v tom, co se nezvládlo předešlý den. Kolem osmé hodiny se sem začali trousit ostatní vědci. Svým štěbetáním probudili Rodneyho, který byl dnes obzvláštně nerudný.

„Doktore McKay?“ ozvala se mladá Japonka.
„Hm?“ zabručel jako medvěd.
„Máme tu nějaké nejasnosti na jižním molu.“ „
Kde že?“ podivil se.
„No...na konci jižního mola. Nechápu to!“ vykvikla. Byla rozrušená, jelikož už bylo odpoledne a Rodney ji stihl seřvat nejméně pětkrát. Samotný doktor si povzdechl.
„Weissová se mnou, vy ostatní zpátky do práce,“ vykřikl. Lenka s povzdechem vstala a sebrala tablet. Přijala některé soucitné pohledy a vyrazila za nerudným doktorem, který byl obtěžkán batohem.

Cesta proběhla zdá se v klidu. Nekřičel na ni a vůbec ji nepopoháněl. Šel prakticky jejím krokem. Dokonce k ní prohodil i pár vlídných slov. Doktorku to hodně zaskočilo, avšak dávala si pozor, aby to na ní nepoznal. Měla strach, aby se zase nezměnil v toho nelítostného doktora. Připadalo jí to pak hloupé. Teď se musela vrátit myšlenkami nazpět. Dorazili na místo.
Před nimi byla stěna a vypadala naprosto nevinně.
„Vychází to zpoza ní,“ vydechla Lenka.
„Vím, ale tady chodba končí, takže to znamená...“ McKay nechal prostor doktorce.
„Že tady musejí být dveře,“ dodala, jako by nic. Usmál se na ni. Opravdu mu připadala chytrá.
„Jen je musíme otevřít,“ nenápadně nahodil.
„Tak se do toho pustíme!“ řekla s úsměvem a nadšením. Doktor ani nemrkl a začal zkoumat okolí. Doktorka Weissová došla ke stěně. Prohlédli si ji. Nevypadla jako dveře ani jako cokoliv jiného. Mohli to být třeba zdi okolo a ani by si toho nevšimli. Pomalu šla na jednu stranu. Do někoho narazila. Rodney měl stejný nápad. Ušklíbli se na sebe a zírali na stěnu před sebou.

„Hm...“ řekl Rodney.
„Hmm,“ doplnila Lenka a oba dál propalovali zeď pohledem.
„Co takhle? Sezame otevři se! Eh, tak asi ne...“ zkoušela to neohroženě doktorka. Rodney pohlédl na svůj tablet a pak na stěnu.
„Zkuste to znovu, doktorko,“ vyzval ji.
„Sezame otevři se.“ McKay něco zmáčkl a dveře se opravdu otevřeli.
„Dobrý ne?“ vykřikl vědec a vrhl se dovnitř. Lenka se jen zasmála a následovala muže, který ztratil veškerou svoji nerudnost.

Prošli společně nějakou chodbou, která byla pomalovaná antickými znaky. Zahýbala hned na začátku a šla dobrých pět metrů, pak zahýbala nazpět. Ocitli se znovu před stěnou.
Tu však zdolaly s Rodneyho nadšeným: „Otevři se!“ A když se neviditelné dveře otevřely, tak měla Lenka pocit, jako by byli v sedmém nebi. Před nimi se rozprostírala ta nejpodivnější Antická místnost. Byly zde velké sloupy, hladké, ale mohutné. Nebyly nikterak vysoké, stály tu na okrasu po celé místnosti. Přímo uprostřed byla vyvýšená nazlátlá plošina, měla okolo sebe panely, které byly v polovině přerušeny ničím. Na nich byla položena tmavě fialová látka, aby se na ně neprášilo. To bylo veškeré vybavení.

Oba unešení vědci se vrhli k látkám a strhli je. Rodney nadšeně vyskočil na zlatou plošinu a chytal se nastartovat panely.
„Doktore, ne!“ zaznělo z Lenčiných úst. Nevěděla proč křičela, ale něco jí varovalo. Bylo však pozdě, ozvala se rána a doktor McKay přistál na jednom se sloupů. Po něm se svezl na zem, kde zůstal ležet.
„Bože!“ vykřikla a vrhla se k němu.
„Doktore?!“ Lehce ho plácala po tvářích. Byla vyděšená.
„No tak, McKay, slyšíš mě?“ Tentokrát přitvrdila, ale doktor trošku pootevřel oči a znovu je zavřel.
„Rodney,“ zatřásla s ním zoufale, „co se ti stalo, hej! No tak! Slyšíš mě?“ Několikrát mu luskla prsty před očima. Rodneyho oči se otevřely a objevil se v nich skelný pohled.
„McKay!“ zakřičela přímo do jeho obličeje. Nic se nastalo, bez efektu. V jeho očích se něco pohnulo, dokonce se na ni podíval.

„Kde to?“ zahuhlal a víčka se mu znovu zavřely. Lenka proklela všechno v okruhu padesáti metrů, včetně McKayovy zbrklosti. Ozvala se rána a Rodney vytřeštil oči.
„Super,“ zašeptala.
„Omlouvám se, ale nějak jsem vás musela probudit.“ Na doktorově tváři začal červenat obtisk ruky.
„Teď mi řekněte, jak je vám, co vás bolí...“ Přikryla ho svojí bundou.
„Tvář,“ řekl po chvíli váhání.
„Ano, já vím a co dál?“
„Mám žízeň a je mi zima.“ Lenka přikývla.
„Ještě něco?“
„Hlava.“ Doktorovy oči se znovu zavíraly. Třásl se zimou.

„Teď mě pečlivě poslouchejte,“ začala šeptem. Rodney byl v šoku, potřebovala na něj mluvit potichu.
„Všechno bude v pořádku, jsem tu s vámi...Napít vám dát nemůžu, ale odlehčím vám od žízně. Jídlo bohužel s sebou nemám. Zavolám doktora,“ mluvila klidně a vyrovnaně. Rodney se klepal o něco méně.
„Jídlo a voda...je v batohu,“ zašeptal nazpět McKay. Lenka se usmála, myslel na všechno. Vstala a přešla k věcem. Vzala vysílačku, láhev a nějaký šátek.
„Neodcházej...“ zažadonil vědec.
„Nikam neodejdu, zůstanu s vámi.“ Usmála se. V tenké mikině jí bylo chladno.

Namočila šátek a smočila mu rty. Očividně to pomohlo. Jeho hlavu si položila do klína.
„Něco mi povídejte,“ začala.
„Proč?“ zašeptal. Musel se přemlouvat k tomu, aby neusnul.
„Nesmíte usnout, doktore, nevím, co vám je.“ Lenka si povzdechla a snažila se přivolat pomoc vysílačkou.

„Doktore Beckette?“ mluvila do vysílačky. Dlouho se nic neozývalo.
„Ano?“ zašumělo z ní náhle.
„Jsme s doktorem McKayem v nějaké místnosti. Měla by se nacházet pod jižním molem. Je zraněný a každou chvíli může upadnout do bezvědomí,“ vychrlila ze sebe rychle Lenka.
„Hned jsme tam, moc s ním nehýbejte a snažte se ho udržet v bělém stavu,“ zazněla odpověď i s radou.
„Vyrážíme...Brendane, vezmě...“ pak už se ozýval jen šum. Doktor i doktorka čekali na záchranu.

„Tak, co mi o sobě povíte?“ nahodila Lenka a pohodlně si sedla. Opřela si hlavu o zeď. S potěšením sledovala doktorovy rozpaky. Ležel na zemi. Hlavu mel podepřenou její mikinou a bundou byl přikryt.
„Nevím, kde bych měl začít,“ vypadlo zněj unaveně.
„Taky ne, tak třeba, máte nějakou rodinu?“
„Sestru a vy?“ snažil se to zamluvit. Dostala odpověď na to, co se ptala.
„Ne, jen...babičku,“ na chvilku zaváhala.
„Co rodiče?“
„Nějak jsem se s nimi nepohodla. Nic zvláštního, nesouhlasili s mým vzděláním. Otec chtěl vojáka, matka servírku,“ řekla jen tak. Smířila se s tím už dávno.
„Myslím, že by byli na vás hrdí...“ tady se zadrhl, Lenka mu skočila do řeči.
„A na co? Na holku, která se hrabe v přístrojích a dělá, že jim rozumí? Myslím, že ne...“ nechala to otevřené, už se o tom nechtěla bavit. Jen se uchechtla. Tohle bylo hodně bolestivé téma.
„My jsme se se sestrou pohádaly a několik let spolu nemluvili. Mohl jsem za to já, ale odpustila mi. Zajděte za nimi a popovídejte si,“ nesměle navrhl Rodney.
„Měl jste štěstí, doktore. Já to zkoušela několikrát, nemá to cenu.“ Tady chvíli mlčeli, přemýšleli, co by mohli říci.

„Povězte, co si pamatujete z domova? Úplně první vzpomínku, která vás napadne,“ z ničeho nic vyhrkla Lenka. Trošku si přesedla, bolela jí záda.
„Hm.“ Zase to unavené hm. Tohle nikam nevedlo, ona sama usínala.
„No tak, doktore McKay, snažte se,“ zamumlala.
„Když to teda musí být...první co mě napadne je sestra a její rodina. Pamatuji si vůni koláče, co malá dělala a jak jí Jeannie pomáhala.“ Při téhle představě se usmál. Jako by stáli tady. Jeannie pro něj znamenala hodně, škoda, že si to neuvědomil dřív.
„Co vy?“ zeptal se taky. Když mohla ona pokládat tak hloupé otázky. Zavrtěl se.
„Já?...Ani nevím, vzpomenu si, jak jsme s babičkou skládali kytice u ní v květinářství. Byla to vždycky sranda. Snad tisíckrát mi vysvětlovala, že nesmím míchat něco s něčím a já to dělala znovu.“ Zasmála se. Krásné časy jsou pryč a ona je sama. Něco jí napadlo.
„Víte, že jsme si to vyměnili?“
„Nechápu,“ přiznal se Rodney.
„Ale víte, teď vás zasáhl výboj.“ Rozesmáli se, bláznivé, ale v téhle situaci nebyla jiná možnost.

„Jsme skoro u vás. Jak jste na tom?“ zeptal se přes vysílačku starostlivě Carson.
„Nejsem doktorka medicíny, ale měli byste si pohnout. Doktor na to není nejlépe. Nedokáži to však posoudit, radši pospěšte,“ Lenka pohlédla starostlivě na Rodneyho. Ten pohled byl stejný, jako když se matka dívá na nemocné dítě. Rodneymu se klížily oči. Ostré světlo v místnosti mu však nedovolilo usnout.

Chvíli seděli mlčky a přemýšleli. Nic nedělání je ubíjelo.
„Doktore?“ olovila skoro spícího.
„Hm??“
„Jdu se podívat, kde jsou, měl byste něco povídat...Budete v pořádku...“ s těmito slovy vstala z hladké šedé podlahy. Vydala se ke dveřím.
„Co mám říkat?“ utrhl se na ni Rodney.
„Nevím, cokoliv...sakra, do háje zelenýho...CO se doprčic děje?“ Po lehké sérii nadávek se McKay snažil otočit. Zvědavost ho přemluvila.
„Z ničeho nic se zavřely dveře,“ informovala ho Lenka. Nepotřebovala být jasnovidkyně, aby věděla, na co se chtěl zeptat.
„Aha, a nedají se otevřít?“
„Nejsem tak blbá, jak si myslíte,“ ohradila se, „už jsem to zkoušela. Prostě nereagují na nic! ...Co to?“ V tuhle chvíli zhasly i ostrá světla. Místnost se ponořila do tmi. Stíny se staly nebezpečnými.

Za dveřmi se ozval šum a posléze něčí volání: „Hej, jste tam?“ Doktorka Weissová přešla ke dveřím a zabouchal na ně.
„Tady jsme! Nemůže otevřít ty dveře!“ Hlasy na druhé straně na chvíli utichly. Zdálo se, že přemýšlely.
„No...ale...musíte to zkusit u sebe, mi to tu nedokážeme otevřít,“ navrhl někdo nesměle. Podle hlasu to byl doktor Beckett. Lenka se ztěžka nadechla. Jiná možnost nebyla. Vykročila směrem k panelu.
„Kam si myslíte že jdete?“ vyštěkl na ni šeptem. „Tam odkud vede jediná cesta ven!“ vykřikla. Nemusela, ale povolili jí nervy.

Postavila se k panelu a se semknutými víčky přes něj přejela rukou. Vše se zapnulo jak mělo. Panel se rozvrčel a rozzářil. V tichu a tmě to působilo strašidelně. Světle modrá záře probrala Rodneyho z apatie. Zhluboka dýchal a snažil se nemyslet na to, co by se jí mohlo stát. Samotná Lenka se ocitla na hranici příčetnosti. Zhluboka se nadechla a prsty přejela po jedné z kontrolek.

Průhledná obrazovka zablikala, ale přesto zůstala viditelná. Začali ne na ní objevovat různé příkazy, avšak vše bylo v antickém písmu. Soustředila se. Potřebovala něco hned, jinak by mohl její nadřízený zemřít.
„No tak...honem...otevřít dveře, kde to sakra je?“ poletovalo jí v hlavě. Jednou rukou si vjela roztřeseně do vlasů.
„Vydrž Rodney...sakra! Co mám dělat?...Co když zapnu něco špatně?...No tak, doktore, ještě chvíli...“ Na čele ji perlil pot. Zhluboka a nepravidelně dýchala. Oči jí těkaly po obrazovce a snažila se najít správný příkaz.

Ticho prořízl zvuk otvírání dveří, ten však rychle skončil. Dveře se zasekly tak, že se jimi mohl protáhnout jen jeden člověk. První jimi prolezl Carson, pak teprve ostatní zdravotníci. Rychlím pohledem zhodnotil stav hlavního vědce. Nevypadal dobře, musel rychle na ošetřovnu. Vydal rozkazy, které byly ihned uposlechnuty.
Rodney byl po těžkém manévrování vynesen ven a dopraven na ošetřovnu.

Teprve potom se doktor otočil na Lenku. Chtěl se jí zeptat, jak to jde. Nasadil úsměv a otočil se.
„Doktorko Weissová, obdivuji...“ nedokončil to. Zarazil se v půli pochybu. V očích se mu objevila čirá hrůza a strach.
„Panebože...Lenko!“ Udělal pár kroků, ale dál se nedostal. Byl odmrštěn podivnou silou na nedalekou stěnu. Zpoza lehce nazlátlé bariéry na něj koukala doktorka a snažila se dostat ven.

Viděl jak vykřikla, ale nic neslyšel. Všechno se pak seběhlo jako v nějakém podivném filmu. Příliš hloupém a s mnoha vizuálními efekty, které nikoho nezajímaly. Lenka přešla k panelu a snažila se zadat nějaké příkazy. Nic se nestalo, panel zhasl. Jediné světlo v okolí byla ta bariéra. Jemná nazlátlá záře propůjčovala okolí podivný a strašidelný vzhled. Místnost naplnil podivný zvuk. Zpěvavý ladný tón, který se po chvilkách měnil a později přidával na rychlosti v změně, brzy se z něj stala prazvláštní a tísnivá píseň.

Nad zavřenou doktorkou se rozzářil strop. Vyděšená Lenka se podívala nad sebe. Rozklepala se, avšak nic se nestalo. Podivná podlaha, na které bylo vyryto písmo, zablikala a pak se v pravidelných intervalech přeskupovala písmena. Doktorka sklopila pohled k podlaze, takže nespatřila to, co se jí odehrávalo nad hlavou. Beckett viděl, jak se ze stropu spustily dvě zlatě zářivé liány. Kdyby byly v přírodě, tak by to mohly být ony. Oslňující proud se mrskl ve výšce doktorčiny hlavy a pak rychlostí hada se jí obtočily kolem zápěstí na ruce.

Křičela, musela. Viděl ji křičet a i slyšel. Brzy však zjistil, že nekřičí ona, ale on. Zářiví hadi nemuseli jen vydávat oslepující záři, ale zároveň museli i pálit. Poslední, co si Carson pamatoval bylo, že Lenka strnula a otevřenýma očima hleděla někam daleko za stěny. Ty se jí pomalu naplňovaly zlatavou barvou. Kůže jí zezlátla a třpytila se. Vše nabíralo na světelné intenzitě. Bylo čím dál těší se na ni dívat, ale zároveň bylo těžší ji vidět. Ať se dělo cokoliv, rozhodně to nebylo správně. A pak doktora dovedla záře, bolest v očích a kvílivý zvuk do bezvědomí.


„Doktore McKay slyšíte mě?“ snažil se ho probrat jeden doktor, avšak Rodney sledoval dál strop.
„Přestává dýchat!“ vykřikla nedaleko stojící sestřička. Brzy přestal dýchat zcela. Snažili se ho rozdýchat, ale marně. Rodney byl připojen na přístroj, který dýchal za něj. O hodinu později zavřel oči a upadl do hlubokého spánku, ze kterého ho nemohly probudit. V jeho okolí vrčeli pouze přístroje, bez kterých by byl pravděpodobně mrtvý. Mnoha přítomných zdravotníků hledaly doktora Becketta.


Otevřel oči, musel je otevřít, ale všude byla tma. První strach byl, že je slepý, pak však zjistil, že nikoliv. Posadil se a pohlédl na stěnu. Pomalu se otočil a vstal. Za tenoučkou bariérou stála Lenka. Připoutaná ve zlatých okovech. Žhnoucích a zářivých. Oči zlaté a nepřítomné. Stála nehybně, jako by byla duší někde jinde. Nedaleko před ní se z panelu vznášel malý model Atlantis. Vypadalo to jako v noci. Každá věžička svítila. Bylo to jako ve snu. Záře přímo oslepovala, přitom v okolí byla nepropustná tma, která to pohlcovala.

Náhle jedna z nejmenších a nejjižních věžích zablikala, zhasla. Na modelu se rozzářila namodralou září. O minutku později se z doktorovy vysílačky ozvalo volání.
„...Všechno nám zhaslo. Nemáme tu proud. Dveře se zasekly a tak, tak máme vzduch...Co se to...“ dále nedokončenou větu vyplňovalo chrčení. Jižní věž přišla o komunikaci, stejně jak o energii světlo a další důležité funkce. To vše ztratili přibližně na hodinu.


Přímo ve zlatavém štítu, který obklopoval doktorku, se vznášel prach. Přes ostré světlo byl však špatně vidět. Lenčiny vlasy se vlnily v podivném větru, který přicházel odnikud. Zářily oslnivým leskem, takovým, že člověk byl donucen přivřít oči a posléze si je zakrýt rukou. Třpytila se, bylo by to krásné, ale za jiných okolností. Oblečení v nekonečném a neexistujícím větru nadpřirozeně šustilo. Stála rovně, lehce rozkročená, ruce připoutané provazy, kousek od těla, i když zde vznikal problém. Nedalo se určit, jestli to doopravdy byla lana. To však nebylo na celém výjevu to strašidelné. Nejhorší byly její oči. Zlaté, nepřítomné a jednolité. Upíraly se někam za stěnu, jako by bez života. Víčka se ani jednou nezavřela. Děsivé, že za nimi nikdo nebyl, tma...

Carson to celé sledoval, měl o ni strach. Znal ji teprve krátce a přesto měl pocit, že bez ní nemůže žít. Zatím, co tu seděl, tak si přehrával každý rozhovor s ní, její smích, úsměv.
„Bože,“ zašeptal a rukama si vjel do vlasů. Ještě více si je rozcuchal. Vstal a přišel k té tenké ochranné bariéře.
„Co se to stalo?“ optal se sám sebe.
„Několik městských částí se vypíná, zhasíná...celá západní strana tím prošla.“ Proč mluvil, nevěděl, možná proto, aby se uklidnil. Povídal si pro sebe, zabíralo to.
„Systémy znovu nabíhají a jsou podle hlášení lepší...Lenko, co to vyvádíš?“ Zakroutil hlavou. Obešel kousek po okraji štítu a vytanul v tváří v tvář zlatým očím.

„Co chystáš, děvče?“ znovu se zeptal. Do prázdna, bez odpovědi, jako vždy. Nevidoucí záře z očí stále byla jako bez života. Dívka měla upřený pohled ke stěně. Tak prázdný a přitom tvář měla plnou bolesti. Byla na všechno sama a Carson tu stál, těsně před ní. V životě si nepřipadal tak bezvýznamný a tak sám. Všichni se motali kolem Rodneyho a nikdo nepomyslel na dívku, která tu stála a musela trpět. Pokud si na ni vzpomněli, tak jako na příčinu toho všeho.


Beckett si povzdechl. Tohle bylo špatné. Byla tu už den a ještě nejedla ani nepila. Doslova nezamhouřila oči. Stála a sledovala protější stěnu. Rodney ležel na ošetřovně pravděpodobně v komatu a on doktor tu seděl. Nevěděl, kde by měl být dřív, jestli u svého přítele, nebo zde, kde nemůže pomoci.

Nejzvláštnější na tom celém bylo, že některé systémy města bez McKaye nikdo nezapojí, avšak jako by město vědělo, co se stalo. Po vypnutí jedné věže, či části se zapnulo to nejhlavnější, to co bylo v tu chvíli nejvíce potřeba. Jakákoliv věc i ta o které nikdo nevěděl, jaký účel plní. Zdálo se, jako by Atlantis věděla, co je dobré a co ne. Čím více nad tím Carson přemýšlel, tím více si myslel, že to má pevně v rukou žena, která byla na pokraji zhroucení.

Zvláštní paradox. Kdyby se to všechno stalo Rodneymu, tak nic neřekne, ale ženě, která málo kdy trefila na místo kam chtěla. Bylo zvláštní, jaký měl osud smysl pro humor. Unavený doktor si promnul oči.
„Vydrž, holka, jsme s tebou!“ Usmál se na ni. A pak se stalo něco, o čem si Beckett nebyl do konce života jistý, protože s ním v místnosti nikdo nebyl. Její oči na chvilku získaly normální mordou barvu. Možná to byl jen záblesk, ale on by přísahal, že to sen nebyl.


Uplynulo mnohem více jak pět hodin od doby, kdy byl Rodney přenesen na ošetřovnu. Od té doby se obloha změnila z bílé na tmavě modrou, až černou. Mraky se potloukaly po nebi a zastiňovaly hvězdy. Měsíc se sotva probojoval tou nepropustnou temnotou. Podle všeho měl být druhý den dlouhý a krušný. Každý ho měl prožít jinak. Jedni si ho měli pamatovat, jako den plný starostí. Někdo jako den, který jim změnil celý život a někdo si z něho neměl pamatovat nic.

Atlantis byla vzhůru nohama. Lidé pobíhali z jednoho oddělení do druhého, z jedné části města do další. Snažili se vyhnout opravám, které se zde děli a oni jim nerozuměli. Bylo to všechno mimo lidské chápání. Doktorka Weirová měla co dělat, aby vše urovnala. Posílala vojáky, lékaře na všechny různé strany. Pomáhala s ovládáním města a zjišťováním, která část přijde na řadu jako další. Tohle byl dlouhý den, už od té doby, co slunce vyšlo. Od toho okamžiku, kdy před více jak dvaceti čtyřmi hodinami skončil jeden z nejlepších vědců na ošetřovně. Její nejlepší lékař zmizel někam, kde nebyl potřeba a rozpoutal se nekončící chaos.

„Madam,“ otočil se na ni jeden z techniků.
„Ano?“ položila otázku a obávala se toho, co přijde.
„Vědecká průzkumná mise ohlásila, že jižní část je na tom stejně jako západní. Podle jejich výpočtů teď přijde na řadu severní a pak východní. Střed, ošetřovna a řídicí místnost projdou opravami jako poslední.“ Elizabeth si povzdechla. Potřebovala odpočinek.
„Za jak dlouho se zde ocitneme ve tmě?“ zajímala se.
„Zítra večer, ošetřovna tři hodiny před námi a celí střed města zhruba sedm hodin před místností s bránou.“
„Díky.“ Otočila se a pohlédla z okna. Vděčně poděkovala komukoliv, že se ventilace uzavírá po chvilkách a na malé části. Nikomu se nic vážného nestalo.

„Elizabeth, měla by sis jít odpočinout.“ Oslovená pohlédla na dotyčného.
„Johne, jsem v pořádku...“ byla přerušena.
„Nespala jsi mnoho hodin. Jdi si odpočinout, potřebujeme tě tu, ale tohle zvládnu i já.“ Kývla, že rozumí. Potřebovala spánek...


Hvězdy se vyhouply nad město a měsíc ozářil planetu. Jediný mráček se neobjevil. Hlášení krásného nadcházejícího dne, který přinese jen horko. Oceán se zklidnil, jako neposedný kůň, který se unavil. Vlny byli slabé a těžko postřehnutelné okem. Na oblohu se vřítili noční ptáci, jedna za zvláštností téhle planety. Zpívali podivné, teskné a překrásné melodie. Písně se mísili nočním tichem a brali sebou i minuty. A dokud nenastalo nové ráno, tak se proháněli po obloze, děli přemety a když přišli paprsky slunce s novým dnem, tak zmizeli nenávratně do další noci.

Opravy pokročily. Několik hodin se vypínala místa, věže a části města v severní a východní části. Lidé se báli a snažili se pracovat, jako by se nic nestalo. Snažili se smát, povídat si, ale šlo to těžce. Strach o věci, příbuzné a přátele převládal. Bylo to už druhý den, co se město přepínalo a měnilo. Nikdo nedokázal říct, proč. Proč se zdokonalují věci, systémy, světla...Bylo to nad lidské chápání. Nikdo si už nevzpomněl na dívku, která byla někde v jižním molu. Byla připoutaná a nemohla odejít.

Lékaři na ošetřovně vše připravovali na nadcházející „rekonstrukci“. Všechny pacienty, u kterých to šlo, přesunuli. Jediný, kdo zde měl zůstat, byl Rodney. Jeho stav byl až příliš kritický, než aby byl odsunut do bezpečí. V tuto chvíli se lékaři dohadovali, kdo tuto zprávu ohlásí doktoru Beckettovi. Znamenalo to totiž, že jakmile se některé přístroje vypnou, tak doktor McKay by mohl zemřít a oni s tím nedokážou nic udělat.

„Doktore Beckette?“ vysílačka se neodkladně hlásila.
„Ano, co se děje?“ chopil se své povinnosti vysoký muž.
„Za pár minut se vypne všechno na ošetřovně.“ Krátké odmlčení donutilo Carsona, aby se posadil. Někde vnitře tušil, že nechce slyšet, co má následovat.
„Všechny jsme přesunuli do náhradní ošetřovny.“ Muž na druhé straně si oddechl.
„Ale jediný, koho zde zůstal, byl doktor McKay...Je nám to líto, ale jeho stav je vážný...“ A pak dlouho zůstala vysílačka tichá. Zůstala bez života, dokud nedošli opravy až ošetřovně, dokud ji nepřekročili a nepostoupili na řídící místnost.


„Lenko? Slyšíš mě? Já...“ Proč to vlastně zkoušel? Carson byl na dně a věděl, že ho neslyší.
„Vím, že se moc neznáme, ale prosím tě, nedovol, aby se vypnul proud na ošetřovně! Prosím tě, tak, jako nikoho před tím.“ Carson si složil hlavu do dlaní. Tohle nebylo fér. Jeho přítel pravděpodobně zemře a on tu stojí. Zkouší svoji poslední možnost. S největší pravděpodobností ho neslyšela a...nechtěl na to pomyslet, nemohl. Byl v naprostém zoufalství.
„Vím, že tu pořád chodím a mluvím na tebe, ale ...“ hlas se mu vytratil. Přeběhl k bariéře. Pohlédl mlčící a duchem nepřítomné ženě do očí.
„Lenko, jsi má poslední naděje. Prosím, pomoz mi,“ zašeptal v naprostém zoufalství. Dál sledovala neporušenou šedou zeď.

Doktor seděl, zíral před sebe a utápěl se ve svém vlastním zoufalství. Přemýšlel, jestli má na to, aby tu nadále setrvával. Pokud přijde o Rodneyho, člověka, který byl jeho nejlepší přítel, tak by měl odejít. Byla tak zadumán, že si nevšiml, jak se Lence podlomily nohy. Žena klesla na kolena. Ruce jí visely, hlavu měla svěšenou. Nevidoucí pohled sklopený do země. Myšlenkami byla jinde. Na miniaturním 3D obrazu Atlantis zablikala ošetřovna. Právě se zde vypnul proud.

Bylo zde ticho. Dva lékaři a čtyři pomocníci čekaly, až zhasne světlo. Napjatě sledovaly okolí. Byli připraveni bojovat. Jakmile se měly vypnout přístroje, tak oni měli nastoupit a snažit se udržet jediného pacienta při životě. Byl to Rodney McKay, člověk natolik důležitý, že se tito lidi rozhodli bojovat až do vysílení.

Minuty se nekonečně vlekly. Loudaly se jak šneci a nehodlaly pokročit. Všichni po celém městě čekali na jediné, až se vypne světlo a vše v nemocničním oddělení. Zbývali minuty. Vzduch ztěžkl, bylo těžší se nadechovat. Ti, co v něco věřili se modlili. Někteří jen doufali a jiní jen čekali. Ať se to zdálo nemožné, tak každý měl nějaký důvod k tomu, aby Rodney zůstal naživu. U někoho to bylo přátelství a u jiných láska, soucit a nebo jen přání.

Světla zablikala a zahasla. Doktoři připraveni k zákroku přiběhli k lůžku nemocného. Vzápětí však zjistili, že nejsou potřeba. Přístroje stále jely a nevykazovaly nic podivného. Jako by Atlantis bojovala o život génia. Přítomní u lůžka na sebe pohlédli, usmáli se. Viditelně si oddechli. A přitom to nejdůležitější zůstalo jejich zraku skryto.


Rodney spal, tedy tak mu to alespoň připadalo. Byl to tak dlouhý spánek. Otevřel oči a rozhlédl se po prázdné místnosti. Na první pohled byla prázdná, ale když se lépe podíval, tak si všiml, že těsně u jeho hlavy sedí Lenka.
„Co se stalo?“ zamumlal. Oslovená na něj pohlédla zlatýma očima. Vyděsil se.
„Jsme ve vašem podvědomí, doktore.“ Hlas byl její, avšak pozbyl veškerých emocí.
Pokračovala: „Poté, co jste omdlel.“ Při slově „omdlel“ se Rodney zatvářil jako by kousal citrón. Žena si toho zdá se nevšimla.
„Jste byl převezen na ošetřovnu. Upadl jste do komatu. Nebo něčeho podobného...Ve městě se v některých sekcích zastavil čas.“ Zasmála se tak strašným smíchem. Netušil, že je toho schopná.
„Spadly systémy. Nastal čas na ´rekonstrukci´. Zastaralé systémy jsou vylepšeny. Neopravené věci opraveny.“ Doktor pozoroval ženu před sebou. Měl pocit, jako by to nebyla ona.

„Kdo jsi?“ vyštěkl. Neměl náladu se hádat a nebo cokoliv jiného. Byl v komatu a přitom si město dělalo, co chtělo.
„My? Cožpak nás nepoznáváš?“ ironicky se usmála.
„Možná, že vypadáte jako doktorka Weissová, ale nemůžete být ona!“ To stvoření na něj opovržlivě kouklo.
„Ach ano, doktorka Weissová,“ zasmála se, „mladá a hloupá...Ptal jste se kdo jsme? My,“ postavila se, „jsme Atlantis. Vědomí několika antiků, tak mocných a vyspělých, jak si ani vy lidi nedokážete představit. Nikdy nás nedokážete pochopit.“ Rty se jí lehce zvlnily a naznačily drobný úsměv. Vlasy se jí pohybovaly v drobném větru.
„Celé tohle město je řízené nejen vámi lidmi, ale i námi. Ti nejlepší se vzdali svého života, jen abyste měli kde žít!“ opovrženě to vyplivla.
„Nemáte tušení kolik našich životů si to vyžádalo! Teď se snažíme o rekonstrukci a na jediné, na co se zmůžete je, že se nám snažíte v tom zabránit! Nejste nic jiného než chátra!“ křičela. Atlantis křičela. Její hlas vycházel odevšud, stejně jako vztek. Rodney nebyl schopen slova.
„Kdybychom nepotřebovali tu ženu, Lenku Weissovou, tak je mrtvá, ale budeme k ní shovívaví.“ V tomhle místě si McKay částečně oddechl.
Atlantis zlověstně pokračovala: „Necháme ji žít, dokud neopraví město...“

Eh, trošku delší část , příště bude už poslední...kdyby se vám na tom něco nezdálo, tak napište (klidně jakoukoliv kritiku)

ou zabijácká Atlantis které se nelíbí pozemšťané - výborný nápad a výborná část

Bezva časť! A žiadne starosti, že je dlhšie, my máme dlhé poviedky radi Užívala som si ju a v niektorých prípadoch snívala...
Ten záver bol bezva... ale snáď jej dopraješ ešte pár dní (myslím Lenke, myslím pár dní života)...

Leja, Dark Angel: Díky jako vždy za pěkné ohodnocení.

Přidávám jsem poslední část povídky. Snad se vám bude líbit. Pěkné počtení. Nemám co k tomu říct, snad jen, aby jste vydrželi až do konce .

„To nemůžeš!“ vykřikl Rodney.
„Že ne? Můžeme! Jsme tu několik tisíc let, vždy jsme si dělali, co jsme chtěli a vy nám nemáte co přikazovat!...Její mysl je slabá, i když z nějakého důvodu bojuje o váš život, doktore. Nechala mi volnou ruku v opravách, jen aby držela ty zbytečné přístroje v chodu. Zajímavé, nezdá se vám?“ Zase nasadila ten hrozný škleb. Zářící oči se mu vysmívali.
„Cože?“ vydechl překvapený Rodney.
„Slyšel...“ dál se však Atlantis nedostala. Její obličej se změnil v bolestivou grimasu, poklekla v kolenou a pohled sklopila k zemi. Když znovu pohlédla na doktora, tak byla veškerá arogance ta tam. Její hlas byl tichý a zlomený.
„Rodney,“ zašeptala, „pomoz...mi prosím...“ Hlava jí znovu klesla. Pak si už nic nepamatoval.
Upadl znovu do spánku a poslední myšlenka byla: „Probuď se!“

Světla na ošetřovně běžela. Komunikace se obnovila, stejně jako všechny přístroje, počítače...


„Doktore Beckette?“ zachroptělo z vysílačky.
„Hmm,“ ohlásil se doktor.
„Před několika hodinami vypadlo celé nemocniční křídlo. Všechny přístroje se zastavily.“ V tuto chvíli začali muži stékat po tvářích slzy. Zavřel oči a čekal na nejhorší.
„Všichni jsou přenášení nazpět...“
„A doktor McKay?“
„Jako by se ho celé to vypnutí nedotklo. Jeho přístroje jely...“ Dál už to neposlouchal, nepotřeboval. Pohlédl na ženu, která se svíjela na zemi. Muselo ji to stát opravdu hodně přemáhání.
„Díky...“ zašeptal a poté z velkého vypětí omdlel.

A po ošetřovně přišla řídící místnost. Lidé si zde svítili baterkami, svícemi a vším, čím se dalo. Bylo tu ticho, nikde se neozývalo žádné vrčení, dnes ne. Brána se nepohnula, nesvítila, jen stála a zlověstě se šklebila. Lidé byly uvěznění v téhle místnosti a nikam se nemohli dostat, ale nevadilo jim to. Měli času dost. Venku neměli žádný tým a přátelé věděli, že nemají možnost spojení...nebyla energie.


Lenka stála naproti sobě. Měla pocit jako by se sledovala v zrcadle, až na to, že byla přivázaná a ta druhá osoba byla volná. Měla zlaté oči. Pohlédla na své dvojče.
„Co po mě chceš?“ Druhá Lenka se usmála.
„Řekli jsme ti to na začátku! Dlouho jsme byli oslabeni a teď to sami nedokážeme. Musíme opravit tohle město.“ Postava naproti ní se otočila a vyhlédla z podivného balkonku, který se tam záhadně objevil.
„Víš o nás všechno!“ mluvila na moře.
„Jsme Atlantis, celý život jsme obětovali, jen abyste měli kde žít.“ Otočila se a k Lenčinu překvapení ji po tvářích stékaly modré slzy. Vyjeveně na ni koukala.
„Pust mě, musím ještě spoustu věcí doladit, všechno jsi nezvládla. Neudělali jsme všechny opravy a doktor McKay to nezvládne v čas.“

Vypůjčená tvář Atlantis se zamračila a posléze zrudla.
„Co si to dovoluješ! Jakým právem nám přikazuješ?!“ zakřičela. Lenka si zakryla uši a poklesla v kolenou.
„Přestaň!“ vypískla. Její hlas ji ničil. Vycházel ze stěn, podlahy...odevšud.
„Jakým právem!“ znovu vykřikla Atlantis a přešla k ženě. Strhla jí její ruce z uší a donutila ji, aby na ni pohlédla.
„Jsi tak mladá! Přesto námi pohrdáš...vůbec netušíš, co jsme udělali! Celý náš život jsme obětovali. Nechali jsme naše rodiny samotné, opustili jsme přátelé, jen abychom sloužili! Bylo námi pohrdáno, byli jsme nenáviděni! Co ty o tom můžeš vědět? CO?! Pověz!“ Lenčiny oči se zaplnily slzami, přesto pohledem neuhnula.
Promluvila, šeptala: „Nenávist tě zaslepila. Jsi příliš hrdá na to, aby jsi přiznala svoji vinu.“ Atlantis pozvedla ruku a udeřila ji.

„Jsme ti nejlepší a bylo námi pohrdáno. Měli nás oslavovat a chovat k nám úctu! Nic z toho nepřišlo. Zůstali jsme sami!“ prohlásila s lítostí zlatá žena, „nemáš vůbec ponětí, co nás to stálo.“
Lenka se zasmála a odpověděla: „Nevím. Nemám ponětí, ale vím, že si nezasloužíš lítost!“ vykřikla v zoufalství.
Slzy jí tekly po tvářích, přesto ještě nezkončila: „Pověz mi, co ty víš o pohrdání, nenávisti a ztrátě přátel?“ zašeptala, neměla už žádnou sílu. Atlantis mlčela. Neřekla dlouho nic, jen sledovala moře. Doktorka se postavila.
„Víš o mě všechno, celou dobu se mě přehrabuješ v hlavě! Tak se podívej na to, co je nenávist, lítost a pohrdání!“
„Nepřikazuj mi!“
„Nepřikazuji ti to, já...já tě žádám.“ Vědomí několika antiků pohlédlo do jednoho vědomí, tak jako to dělalo několikrát předtím.

Doktorka Weissová klečela, pohled měla sklopený k zemi. Věděla, že to nedokáže. Atlantis ji uvěznila a rozhodně neměla úmysl ji jen tak pustit. Zlatá žena dlouho mlčela a to nevěštilo nic dobrého. Bože, až příliš dlouho, a když promluvila, tak měla hlas zcela vyrovnaný.
„Doktorko, proč jste se snažila zachránit muže, který vámi pohrdal?“ Lenka se uchechtla. Hm, její minulost, ta část, kterou o ní nikdo nevěděl. Bylo jí to jedno, všechno. Bojovat nedokázala.
„A proč jste se snažili zachránit město, které vás nenávidělo a zároveň vámi pohrdalo?“ odpověděla jí otázkou. Zdálo se, že antikové uvažují.
„Ze stejného důvodu jako vy...“ Pak na Lenku zpříma pohlédlo její zlaté dvojče.
„Opravy ještě nejsou u konce, ale my jsme příliš slabí, než abychom to zvládli. Museli bychom čekat příliš dlouho,“ město přemýšlelo.

„Budete si pamatovat všechno, co jsme vám řekli?“ Lenka kývla.
„Musíte to udělat hned, pak na to bude pozdě.“
„Ale všechno nedokážu, já...nejsem tak dobrá jako doktor McKay!“ vykřikla. V tuhle chvíli Atlantis přešla k doktorce. Postavila se před ní. Lehce se skrčila. Jednu ruku natáhla za sebe a druhou podepřela hlavu klečící ženy. Jejich pohledy se setkaly. Lenčiny oči se naplnily děsem.
„Ne, prosím nedělej to...“ zaškemrala.
„Musím...nikdo nedokáže hostit několik antických vědomí tak, aby se mu nic nestalo a ty jsi pod naším vlivem příliš dlouho...“

Doktorka viděla zlaté oči. Záře byla oslepující, ale nemohla mrknout. Slyšela se, jak křičí. Nedokázala přestat. Pak náhle vše ustoupilo a zlatá záře byla všude, jen ne v očích Atlantis. Viděla jimi až do její černé duše...viděla věci, které měly být skryty. Žila život celého města. Žila životem všech přítomných antiků. Cítila jejich strach, bolest a nenávist. Nakonec omdlela. Atlantis měla pravdu, nikdo nedokázal hostit tolik vědomí, aby ho to nepoznamenalo.


Probudila se v té místnosti. Cítila, jak ji pálí zápěstí. Bolely ji nohy, měla hlad, žízeň a strach. Pootevřela oči. Před sebou našla miniaturní projekci celého města. Pomalu blikala. Někde hluboko věděla, co se děje. Pomalu vstala. Zavrávorala, přesto došla k panelu. Začala zadávat poslední funkce. Některé systémy musela spustit teď a tady. Nebyla jiná možnost. Zápěstí ji pálila, přesto provazy na nich už neměla. Ty zmizely, po té, co Atlantis odešla, stejně jako zlatá záře, bariéra...

Stiskla poslední konzoly. V tuto chvíli ji nohy vypověděly službu. Zhroutila se na panel. Pohledem zavadila o pomalu otáčející se model města. Ta část, ve které se nacházela, blikala a světlala. Tak takhle měla skončit? Jenže ona se nevzdá, ne tak snadno. Zničením téhle části se nic nespraví. Nepřemlouvala Atlantis jen pro to, aby zde umřela. Vstala na nejistých nohou.

Někdo ji podepřel. Pohlédla na něho. Byl to Carson Beckett, člověk, který tu byl celou dobu s ní.
„Doktore?“ zachroptěla.
„Klid, potřebujete si odpočinout. Zavolám sem zdravotníky,“ mluvil radostně a zároveň uklidňoval.
„Ne,“ šeptla, „nechápeš to. Za chvilku to tu vyletí do povětří.“ Nohy se jí znovu podlomily, ale nepadla na zem. Carson ji držel pevně. Teď však měl obavy.
„To...jak to víte?“ potřeboval se zeptat. Vždyť tu několik dní umíral strachem a ona jen řekne, že to tu vyletí do vzduchu.
„Carsone! Teď ne! Není na to čas!“ zakřičela. Všechno ji tak bolelo. Zdálo se, že doktor pochopil. Pomalu s ní šel ke dveřím.

Zahnuli a pak ještě jednou. Před nimi se otvírala chodba. Přidali do kroku. Věděli, že na jejím konci jsou dveře a že je nějaká pravděpodobnost, že se zavřou. Všude okolo se ozývalo pípání a chrčení. Město se připravilo poslat svou část o kousek dál, aby nezasáhlo nikoho z obyvatel.

„Corsone, to nestihneme, dveře se zavírají,“ vykřikla vyděšeně Lenka. Už nemohla, prostě by tu nejradši skončila. Byli v pasti.
„No tak to nevadí, ne?“
„Ne, nechápeš to. Až se zničí ta část, tak sem přijde zpětná vlna. Bude to strašné...“ Dál nemohla pokračovat, přemýšlela.
„Kolik že to bylo minut? Hm, jakmile se zavřou dveře...o můj bože, moje zápěstí...no tak...co tu tak krásně voní?...sakra! pět, šest minut?...“ snažila se nevnímat okolí a přemýšlet. Šlo to těžko.
„Dveře na druhé straně zůstaly otevřené!“ vykřikl do ticha doktor.
„To je dobře, zpětná vlna přijde, ale taky se bude moci vrátit...Máme tak čtyři minuty, musíme najít něco, čeho bychom se chytli.“ Byla najednou moc duchem přítomná. Nějak se jí nechtělo zemřít. Snažila se najít nějaké možné řešení přežití.

Nakonec po třech minutách hysterického hledání našli jeden jediný výstupek, kterého se mohl jeden z nich chytit a nic by se mu nestalo.
„Udrží se tu jen jeden,“ konstatoval zřejmý fakt doktor.
„Já vím, chytněte se, vás město bude potřebovat...“ ozvala se rána, „...máte málo času. Atlantis se mě tak snadno nevzdá!“

Voda se valila chodbou. Oba přítomní si hleděli do očí a ani jeden se nechtěl chytit. A pak to šlo nějak rychle. Doktor Beckett se na poslední chvíli chytil a pak ještě k sobě přitiskl Lenku. Stihli se tak tak nadechnout. Všude bylo modro. Páchla tu sůl, mořskou vodu měli všude. Štípala a byla neskutečně studená. Měli málo vzduchu a voda se nevracela.

Carson viděl, jak se ho Lenka snaží držet, ale docházel jí vzduch. Několikrát se potápěla a byla v tom dobrá, ale teď byla vyčerpaná a svůj poslední kousek kyslíku vypouštěla. Sledovala zoufalým pohledem muže naproti sobě.
Jako by říkala: „sbohem“. Vzduch jí definitivně došel. Ještě chvíli a pak se jí zavřou oči navždy, utopí se. Během chvilky se doktor rozhodl. Naklonil se k ní. Svoje rty přiložil na její a kus svého přebytečného vzduchu foukl do jejich plic. Snad to pomohlo...ale na jak dlouho?


Voda se vyvalila z chodby pryč. Tekla pomalu, takovým zvláštním způsobem vtékala do moře, které bylo už tak po okraj. Dveře pro vstup na jižní molo se otevřely. Do města jimi prošel čerstvý mořský vzduch. Chladivý a plný vydatné mořské soli, krása pro každé plíce. Na kraji téhle chodby ležela dvě těla. Nehýbala se, jako by byla bez života. Jen ležela.

Muž byl hned vedle stěny. Hlavu měl podivně položenou a jednu ruku měl vsunutou pod ženou, která byla hned vedle. Ta ležela na boku a oči měla stejně jako on zavřené. Všude kolem nich se povalovaly chaluhy a nějaké trosky. A pak se to stalo. Muž se pohnul a začal dávivě kašlat vodu přímo z plic. Třásl se po celém těle a myšlenky měl zmatené. Nevěděl kde je a co se stalo. V leže si prohlédl to místo a pak mu pohled padl na jeho společnici.

„Lenko,“ vydechl Carson, na víc se nezmohl. Pomalu se doplazil na její úroveň. Nedýchala. Snažil se jí nějak pomoc, ale nevěděl jak. Několikrát ji udeřil do zad. Dívka pootevřela oči a všechno vodu mu vyprskla do obličeje. Kašlala a dávila se zároveň. Snažila se nadechnout. Nakonec se jí to podařilo.
„Tohle bylo něco,“ podotkla.
„Souhlasím, ale už nikdy to nechci zažít.“ Kývla, taky nechtěla. Pomohl jí na nohy.
„Já nemůžu, nechte mě tady,“ zažebrala.
„Nenechám a jdeme!“ Pomalím krokem se vydali na ošetřovnu.

„Ale podívejte se, já už vážně nemůžu!“ protestovala po deseti minutách.
„Sotva se vleču a chce se mi spát!“
„Vyspíte se, až dorazíme na ošetřovnu!“
„Doktore! Já...“ Měl toho právě dost, celou dobu mluvila a nedokázala na chvíli mlčet. Vždyť on toho měl taky dost! Potřeboval se pořádně vyspat a nevíc ji ještě táhl. Zastavil se. Pohlédl na ni. Vypadala tak zničeně. Nevěděl, jak by ji měl umlčet. Pořád mluvila, nevnímal ji.

Sledovala ho, v očích se mu blýsklo. Pořád ji sledoval. Nevěděla, co má za lubem. Jen na ni koukal a nechtěl přestat. Snažila se ho v tom porazit, ale oči jí pálily. Měli jí dál a ne tady tak stát. Mohly být o hezký kus dále a on tu jen stojí a kouká. Najednou se k ní nakláněl. Zavřela oči. Byla tak unavená. Cíla vůni moře, jeho dech na tváři a kolena se jí podlamovala. Přitáhl si ji blíž. O chvíli později ji políbil. Jediný rozumný způsob, jak ženu na nějakou chvíli umlčet.

Zbytek cesty proběhl v klidu a v tichosti. Lenka si připadala jak v sedmém nebi. Carson byl lehce červený a určitě to nebylo tím, že táhl doktorku jak pytel brambor. Neuběhlo ano patnáct minut a oba se doplazili na ošetřovnu, kde byli ošetřeni a prospali následující dva dny. Krásným a nerušeným spánkem. Den po jejich probuzení se probral i Rodney. Atlantis byla zase tím tichým městem, kde se plnila některá přání.


Bylo to nádherné odpoledne. Antickými okny do jídelny svítilo slunce. Odráželo se od každého zářivého předmětu a házelo prasátka na každého, kdo byl v dosahu. V tomhle bylo slunce zcela nekompromisní a poněkud dětinské. Přesto se našlo pár osob, kterým to nevadilo. U jednoho stolu seděl Rodney, John, Teyla, Carson a Lenka. Smáli se zrovna nějakému vtipu.

„...no a pak jí povídám: ,ne, já chtěl jen dva kousky!´“ vykřikl v návalu smíchu John. Všichni se přidali.
„No, myslím, že máš opravdu pestrou minulost,“ prohodila Teyla.
„Vlastně jsi nám, Lenko, neřekla, co se stalo,“ nenápadně nahodil John. Oslovená se více přitiskla k doktorovi medicíny. Rodney se při pohledu na ně usmál.
„Psala jsem hlášení, tam to všechno je,“ odpověděla.
„Ano, to je, ale některé detaily mi unikají. Psala jsi, že tě věznila Atlantis?“ Kývla, jako by to byla samozřejmost.
„Ale jak tě mohlo věznit město?“
„Nevěznilo mě. Věznila mě Atlantis.“ Usmála se a tím naznačila, že o tom nehodlá dál diskutovat. Stačilo, že celí příběh převyprávěla Carsonovi a Rodneymu.

„To je hloupost,“ řekl John, „Atlantis je tohle město.“
„Neříkej tomuto městu Atlantis. Možná že se tak jmenuje, ale to jméno náleží jiným,“ prohlásil McKay. Teyla nic nechápala a John se nechtěl jen tak vzdát.
„Hele, co víte?“
„Nic,“ přidal se do rozhovoru dříve nezúčastněný doktor. Podplukovník se naštval.
„OK, tak jak chcete...Budu muset do služby.“ Kývl na pozdrav a odešel následován Teylou.

„Možná bychom mu to měli říct,“ nahodila doktorka po pěti minutách ticha.
„Nepochopil by to. Myslím, že pro mě byl ten zážitek dostatečně silný. Atlantis nebyla ke mě nějak zvláště milá,“ okomentoval to Rodney.
„Mě nepřipadala milá jen z vyprávění. Je lepší, že to ví, jen určitý počet lidí,“ prohlásil Beckett. Téma bylo uzavřené. Carson se usmál na svou přítelkyni. Dál si vymysleli jiné téma, které nezahrnovalo toho město a nic s ním spojeno. Přesto Rodney nedokázal nezávidět Lence. Od té doby věděla, jak většina přístrojů funguje, uměla číst antické písmo a pohybovala se po městě tak, jak nikdo jiný. Atlantis, několik set let staré vědomí několika antiků, se na ní podepsalo...navždy.

Konec

Tak teda, klobouk dolů. Tohle bylo vážně naprosto skvělé zakončení. Pořádně nenacházím slov co bych k tomu dodal. Super

Na chvíli mi to tu utichlo. Neznamená to, že napořád. Mám rozepsaných několik povídek, je však těžké odhadnout, kterou dokončím první, ale můžete se těšit na povídku, kde je hlavní postavou Zuzana Petersonová.
(Bude to pokračování povídky Uvězněni, ale žádný velký odkaz tam na ni nebude. )


Dark Angel: Díky, takováhle pochvala vždy potěší .

Tak jsem zase tu. Mám pro vás novou povídku s názvem: V temnotě.
Jelikož se nikdo nevyjádřil k povídce uvězněni, tak tu mám další příběh s hlavní rolí Zuzany a Rodneyho. (Pokud se vám nelíbila, tak s tím teď už nic neudělám .) Některými místy můžete narazit na něco, co s povídkou Uvězněni souvisí. Co ještě k tomu říct? Je těžké přijít o přátele, o to těžší je přihlížet, jak se za vás obětují. Je těžké přijít o osobní věc, o to těžší je přijít o nějaký smysl. V této chvíli potřebujeme přátele, aby s námi byli až do konce...

Přeji pěkné počtení.

V temnotě

Kapitola č.1: Jak dlouho spíš?
„Hej! McKayi!“ Doktor se s nádechem zastavil. Tohle potřebovalo klid a ten pro dnešek ztratil. Nasadil umělý úsměv a otočil se. Jak čekal, stála tam drobná malá dívka.
„Kapitáne?“ Povytáhl obočí. Zazubila se, jak jinak než ironicky.
„Ale,“ mávla rukou, „mám problém s jedním Jumperem. Nechce mi startovat,“ sdělila svůj problém.
„Cože?“ zatvářil se nechápavě doktor. Ubohý voják si povzdechl. Nádech a výdech, snad to pomohlo.

Jak hloupé je neříct, že by se navzájem nejradši uškrtili. Tak to rozhodně vypadalo, přesto to byl jen klamný manévr. Oba to bavilo se navzájem mučit, i když nikdo o tom nesměl vědět. Je těžké to pochopit. Byli si až moc podobní a až moc si to uvědomovali. Možná právě proto se snažili být k sobě lhostejní. Bývalo by to tak zůstalo, kdyby zhruba před půl rokem nezůstali společně uvězněni v nějaké důlní šachtě. Pro okolí se však nic nezměnilo.

„Měla jsem úkol zkontrolovat všechny naše lodičky. Taková malá technická, dalo by se říct.“ Poškrábala se na hlavě. Zvědavci se nenápadně zastavili a poslouchali. Tohle mohla být sranda.
„Každý Jumper už od rána kontroluji, doplňuji výbavu a lítám s ním,“ zaznělo poněkud ostřeji, něž myslela.
„To znamená, že je pět odpoledne a já ještě neobědvala. To může mít špatný vliv na můj organismus. Takže, teď pokud nemáte nějakou práci se vydáme do hangáru a spravíme to.“ Na obličeji se jí usadila kamenná maska. Rodney pochopil, že se nepohne, dokud s ní nepůjde. Zaklel v duchu. Zrovna chtěl jít na večeři.
„Ok, až po vás, kapitáne,“ poslednímu slovu dal podivný důraz. Dělala, že si toho nevšimla a vydala se do hangáru. Zase měla ten náskok, některé věci se prostě nezmění.

„Co jsi s tím prosím tě udělala?“ pronesl do ticha McKay. Petersonová na něj pohlédla.
„Nic, to je na tom to nejhorší. Tenhle jsme zhruba několik měsíců nepoužívali. Nikde nemám nějaký záznam, že by s ním někdo letěl. Nechala jsem si ho na konec, jako takovou perličku...“ odmlčela se a podala nějaký nástroj Rodneymu. Ten se na ni usmál a poděkoval kývnutím, tím ji taky vyzval, aby pokračovala.
„Nasedla jsem do něj. Bylo to zvláštní, ale zapnulo se jen záložní světlo. Nějak jsem si toho nevšímala a pak když jsem se s ním pokusila vzlétnout, tak nic,“ dokončila rozbor svého počínání. McKay jen něco zamumlal a dál se věnoval svému.
„Jo, v pořádku, nemluv se mnou. Tím to rozhodně vyřešíš,“ zamumlala Zuzka.
„Já to slyšel! Co ti mám říct? Že nemáš stavět hrnek s kávou na konzoly a nemáš do ovládacího panelu lít vodu?“ vyštěkl.
„Ne, ale zkusím to, co to udělá...podívej, vím, že jsi naštvaný, ale já taky. Naposledy jsem měla stupidní tyčinku v deset ráno. Jsem unavená a ty očividně jsi neměl nejlepší den. Nemusíme na sebe křičet, tohle by nikam nevedlo.“

Doktor dosedl vedle kapitána.
„Pohádal jsem se s Kate,“ řekl poněkud smutně. Zuzka ho pohladila rukou po zádech.
„Bude to v pořádku, uvidíš.“ Obdařila ho jedním z úsměvů. Zakroutil hlavou.
„Nebude...“
„Ale prosím tě!“
„Rozešel jsem se s ní, tedy ona se mnou.“ Zuzana strnula uprostřed pohybu.
„No,“ začala pomalu, „to věci poněkud komplikuje...pokud se opravdu necítíš, tak ten Jumper můžeme opravit zítra.“ Zelené oči se zaleskly. Ne proto, že by se chystala plakat, ale byla to její přirozená jiskra. Doktorovi to očividně zvedlo náladu.
„Ne, to zvládnu. Pojď mi pomoc, řeknu ti co máš dělat.“ Rozhodně se postavil a usmál se.
„Tak co, kapitáne? Hodláte tu hladovět do zítřejšího rána?“ Vstala a strčila do něj.
„Mě to nevadí, jsem zvyklá, ale co vy? Mohl byste mi tu upadnout do bezvědomí,“ rýpla si. Zakroutil hlavou a konečně začal pořádně pracovat.


Mohlo být tak kolem půlnoci. Město se houpalo na vlnách. Obloha se zatáhla už dávno a několik set let vzdálená slunce svítila marně skrz nepropustnou temnotu. Prudký vítr sem donesl hlas hromu. Silného a prudkého. Blížila se bouře.

Zuzana se překulila na posteli. Mohla jít spát tak před hodinou, dříve ne. Spánek však nepřicházel. Bylo normální, že trpěla nespavostí. Dneska byla už dvakrát běhat, byla vyčerpaná a unavená, avšak spánek se neobjevil. Bude muset jít znovu si zaběhat. Snad, ale ještě chvilku. Postel byla až příliš teplá a vyhřátá. Zavrtěla jak kočka a znovu se překulila, zavřela oči.

Ozvalo se jemné zaklepání. Kapitán sebou trhla. Usnula, musela spát a teď ji někdo probudil. Tohle nebylo pěkné. Vstala a pohlédla na hodiny. Tři ráno. Takže musela spát maximálně tři hodiny. Vypadalo to, že to stačí. Dobelhala se ke dveřím a jedním mávnutím je otevřela.
„Hm?“ vyhrkla nepříjemně.
„Já omlouvám se, ale máme problém, budeme tě potřebovat,“ zaznělo úzkostlivě a zároveň překvapeně. Za dveřmi stál McKay.
„Vezmu si mikinu a hned přijdu.“ Jak řekla, tak splnila.

„Co se přesně stalo?“ zajímala se Zuzka.
„No vypadávají nám náhodně některé senzory ve městě, některé části jsou úplně mimo,“ zazněla rozpačitá odpověď. Kapitán se zastavila a pohlédla na svého společníka.
„Dobře, Rodney, a co to má společného semnou?“ Oslovený vypadal opravdu nervózně.
„No, to rozhodnul Lorne. Elizabeth je momentálně na zemi i s Johnem a všemu tu velí on. Je to jen na den, ale zdá se, že se všechno kazí. Poslal tam mě a řekl, ať si vezmu s sebou nějakého vojáka, teda tebe. Ne, že by se mi tě chtělo budit ve tři ráno, ale byl to rozkaz a ...“ Zde byl přerušen, Zuzce došla trpělivost.
„Takže, shrňme si to. Všechno se Lornemu sype pod rukama?“ Rodney kývl.
„Vzbudil tě ve tři ráno a nakázal ti to spravit, jelikož chce vrátit město zpátky tak jak ho dostal?“ Znovu kývnutí.
„Poslal tam mě s tebou?“ Vědec znovu přikývnul.
„Kolik máme času?“ zeptala se unaveně.
„Služba nám začíná v šest našeho času, v tu dobu mají přijít i naši velící...takže tři hodinky.“ Zuzana si povzdechla.
„Předpokládám, že jsem něco jako tvoje ochranka, takže bych si měla skočit pro P-90?“
„Jo.“
„Ok, sejdeme se tu za dvacet minut. Vezmi si věci, které potřebuješ a já se taky vybavím,“ s těmito slovy odešla.

Neuběhlo moc smluveného času a oba se setkali na domluvené chodbě. Zuzana byla obohacena pouze o vestu, P-90, berettu a párek ponožek. Doktor byl obtěžkán velkým batohem. Oba byli oblečeni v tom, v čem spali. Rodney měl na sobě tričko, dlouhé kalhoty, mikinu a botasky. Zuzka na tom byla hůře. Ponožky, dlouhé plátěné kalhoty, tričko na ramínkách a mikinu. Zdálo se, že jsou oba poněkud naštvaní.
„Ok, náčelníku, až po vás,“ zavrčela kapitán.

„Spala jsi vůbec?“
„Jen tři hodiny.“
„Zuzko, měla bys s tím zajít k Beckettovi,“ zkoušel to po několikáté Rodney. Zase marně.
„Ne, časem se to spraví, teď máme hodně jiných problémů.“ Tyhle rozhovory končily stejně. Přesto se McKay nevzdával.
„Podívej, dlouho si se nevyspala a to by mohlo ovlivnit tvůj úsudek...“ v tomhle bodě byl přerušen. Zuzka ho vzala za mikinu a přitáhla ho k sobě.
„Vážně, doktore? Nevypadám jako někdo, kdo má ovlivněný úsudek. Jsem v pořádku. Nepotřebuji doktora,“ s těmito slovy ho zase pustila. Byla hodně unavená, McKay to na ní poznal.
„Někdy opravdu lituju, že jsem ti to řekla...“ Byla zase vepředu, jako vždy. Rodney si povzdechl. Vycházet s ní bylo těžké, ale on se to naučil. Pohlédl na vzdalující se ženu. Usmál se, vůbec nevypadala jako někdo, kdo je vojákem, prostě to byla obyčejná holka.

Rodney nějakou dobu zkoumal jedno ze zařízení. Kapitán mu občas podala nějaký nástroj a nebo mu pomáhala, teď však seděla a sledovala zeď před sebou. Všímavému vědci to neuniklo. Snažil se zpravit to, co bylo potřeba.
„Hlava?“ utrousil jen tak.
„Jo,“ dostalo se mu nazpět v odpovědi. Zavrčela to, jako by to bylo samozřejmé. Poslední dobou byla tak nevrlá a nepříjemná.
„O nespavosti jsem se bavil s Carsonem, říkal, že je to psychické...měla bys s ním o tom promluvit. Vím, že bereš léky na spánek a nezabírají, bolí tě hlava a vyhýbáš se čokoládě, kterou mimochodem miluješ...“
„Faj, takže se o mě bavíš s Beckettem? To je super! Vážně,“ vykřikla Zuzka. Tohle na ni bylo moc.
„Ne, nebavím se o tobě, ale vím, že si k němu chodíš pro léky,“ řekl a dál pokračoval v opravách.
„Jo a jak víš, že nazabíraj!“
„Protože tě vidím každou noc běhat, vracíš se na pokoj k smrti unavená a ráno jsi podrážděná a nepříjemná!“ Zpražila ho pohledem.
„Takže mě sleduješ?“
„Ne, jen...“ tady se doktor zarazil, nechtěl o tom mluvit.
„Jen co?“ vyjela na něj.
„Nic, prostě na to zapomeň...“ Chvíli tu bylo ticho. Rodney pracoval a Zuzka přemýšlela o jeho slovech.
„Podívej, McKayi, tyhle problémy mívám jednou za půl roku po dobu jednoho týdne, takže...“ Přerušil ji.
„Tohle vím, ale poslední dobou je to častější a ke všemu teď to trvá měsíc! Zamysli se nad tím.“ řekl jako by nic a už si jí nevšímal. Jak typické pro Rodneyho. Kapitán to ignorovala a občas mu s něčím pomohla.

„Máme deset minut, na to abychom se převlékli a došli do místnosti s bránou,“ poznamenal Rodney, když skončili.
„Ok, tak já tedy pádím,“ zabručela. Vypadala opravdu unaveně. Mávla na vědce a odklusala do probouzejícího se města. Proběhla několik pater, použila pár výtahů, nakonec skončila u sebe. Převlékla se do uniformy. Vlasy si vyvázala do obyčejného drdolu. Zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. S povzdechem si make-upem zamaskovala kruhy pod očima. Měla ještě tři minuty. Tak, tak to stihne. Rozeběhla se na další maratón, bez snídaně, nevyspaná.

Vím, že je to krátké na nějaký komentář, či kritiku, ale kdyby se vám cokoliv nezdálo, tak napište .

no zajímavý.....jak si řekla...je to moc krátký na další hodnocení...

sice je to krátké na další hodnocení, ale v tvém případě si dovolím usoudit, že pokračování bude alespoň stejně dobré, jako tento díl
Jinak tak nějak přemýšlím, jestli k pochopení bude nutné přečíst si i povídku Uvěznění v každém případě(i když to nebude nutné) tím určitě nic nezkazím