Epocha zkázy: Když minulost vypráví

Sloh mi nikdy nešel, ale protože se ve škole blíží "slohové období" a já bych potřeboval vylepšit známku, rozhodl jsem se napsat takovou menší povídku, na které bych vychytal mouchy. Povídka bude rozdělená na několik částí. Kolik jich vydám a jaká mezi jednotlivými díly bude prodleva, nevím. Rozhodně nečekejte nic megalomanského. Každá výtka je vítaná.

Děj rozebírat nebudu, protože:
1) stejně si to sami přečtete
2) nevím o moc víc než vy (jen heslovitě a to by nebylo ono, věděli byste toho moc)

Staří neznámí

Okraj jedné z tisíců hvězdných soustav Pegasovi galaxie ozářilo hyperprostorové okno, z nějž vyletěla pozemská loď třídy BC-304. Byl to Daidalus. Právě plnil misi, jejímž úkolem bylo zmapovat stav nově objevených wraithských kolonií.

„Pane, senzory ukazují nějaké anomálie,“ znepokojeně informoval Caldwella po pravici přísedící poddůstojník.
„Mohl byste být konkrétnější?“ odvětil mu kapitán.
„Podívejte se sám.“

Centrální holografická stěna problikla a okamžitě zobrazila detail jedné planety. Ta se, až na to, že byla z velké části obklopena bílým mračnem, jevila zcela obyčejně.

„Co mám vidět?“ otázal se Caldwell.
„Z dálky to není tak patrné, ukážu Vám detail.“

Holograf opět problikl, na obraze se už tentokrát zobrazil víc říkající snímek. Planeta se pomalu bortila do onoho oblaku a menší, ale přesto znatelná část jí už chyběla.

„Co to sakra je?“ hekticky ze sebe vychrlil kapitán.
„To je to, o čem jsem mluvil. Ten oblak není dostatečně hmotný na to, aby takhle mohl působit na podobně velké těleso. Navíc vyzařuje enormní množství energie, víc ale prozatím ze senzorů nedostanu. Museli bychom se přiblížit, což může byt nebezpečné.“
„Spojte mě s Atlantis.“
„Rozumím, pane, hned to bude.“



Samantha tou dobou právě trapčila nad obrovskou kupou papírů, jež zoufale čekaly na její podpis, schválení nebo pouhopouhé přečtení. Měla toho plné zuby, ve skrytu duše si hrozně moc přála, aby ji někdo odtrhl od té nudné práce. A přece. Její tužba se velmi rychle splnila.

„Madam,“ zvolal vzrušeně Chuck, „kontaktoval nás Daidalos.“
Sam okamžitě vstala ze židle a s nepatrným úsměvem ve tváři, se vrhla proti Chuckovi. „Tak jdeme!“ vykřikla a pokračovala k řídící místnosti.

„Co pro nás máte, plukovníku?“ otázala se okamžitě po příchodu.
„Našli jsme něco, co by vás mohlo zajímat. Posílám vám data.“

„Eh,“ zahekotal přibíhající Rodney, „co se děje?“
„Daidalos narazil na něco zajímavého,“ odvětila mu Sam.

Projektor začal zobrazovat příchozí data. Lidem v řídící místnosti byl zprostředkován bezprostřední pohled na mračno i rozpadající se planetu. Vedle se ještě také zobrazily některé statistické údaje.

„Pozoruhodné,“ udiveně pronesl Rodney a ponořil se do studia statistik.
„Sdílíme váš názor doktore,“ dodal přes obrazovku Caldwell.

Po krátké úvaze z Rodneyho vypadlo: „Ať je to, co je to, chová se to... mmm...,“ vědec nevěděl, jak dokončit větu.
„Nestandardně?“ doplnila ho rozpačitě Sam.
„Přesně! Tohle slovo jsem hledal.“
„Myslíš, že by ta věc mohla být pro nás nebezpečná?“ zeptala se McKaye Sam.
„Těžko říct, k nějakým takovým závěrům, bych potřeboval konkrétnější informace.“
„Plukovníku,“ Carterová pohlédla do monitoru, „mohl byste s Daidalem zaletět blíže?“
„Nevím, jaká nebezpečí, pro nás, ta věc, či co to je, může představovat...“
„No tak, plukovníku, při nejhorším skočíte do hyperprostoru,“ odsekl mu Rodney.
„Sam, co si o tom myslíte vy?“ zeptal se Caldwell.
„Popravdě, nevím co si o tom mám myslet... Ale rozhodně by nám tento průzkum mohl hodně pomoct. Přinejmenším bychom mohli být schopni zkonstruovat nové, výkonnější zdroje energie.“



Caldwell jen přikývl hlavou. „Vemte nás blíž,“ rozkázal podplukovníkovi.
„Ale pane, ...“
„To byl rozkaz, podplukovníku!“

Daidalos zamířil do nitra hvězdné soustavy. Avšak, jak se přibližoval k mračnu, začaly se na bílém oblaku vytvářet supermasivní výboje, nicméně z Daidala to vypadalo jako nepatrné jiskření. Sam s Rodneym, ke kterým se připojil i přicházející Sheppard, vše bedlivě sledovali z řídící místnosti. V tom si Rodney všimnul rychle se měnících údajů na jedné z projekčních tabulí na Daidalu, jež byly indikátory stavu energie v jednotlivých lodních sektorech.

„Daidale, ihned se vraťte!“ vykřiknul McKay.

Caldwell hbitě vydal další rozkaz. Bylo to takřkajíc na poslední chvíli, v tu dobu už totiž značně kolísalo napětí. Jen tak tak, bylo dostatek energie k vytvoření hyperprostorového okna.



„Plukovníku Caldwelle, ozvěte se!“ snažila se Samantha zvýšeným tónem vzkřísit přerušené spojení. „Plukovníku!“

Sheppard a McKay ji pouze v jejím rozčarování podporovali svými zoufalými výrazy. Zbytek přítomného personálu čekal, co se bude dít.

Mno tak bych jenom řekl, že Daidalos není X-305 ale BC-304 (pochybuji, že bys myslel jinou loď se stejným jménem i posádkou). Jinak se mi to líbilo, určitě pokračuj.

to Dark Angel: Opraveno, díky.

Jinak, kdyby se v budoucnu něco podobnýho objevilo, upozorněte mě na to. Díky.

tak po slohové stránce se mi to líbylo. Příběh zatím takový neurčitý, ale název povídky je zajímavý, čas ukáže co z toho bude

Dnes jsem měl ještě poměrně dost času a tak spatřily světlo světa (čti plochu mého Wordu) první řádky druhé části. Ať žijou spoilery:

Toto je spoiler!!!:

Díl nejspíš ponese název Pěkně zblízka, ale ještě si tím nejsem jistý na 100%. Bude přímo navazovat na první část a prohloubí děj. A taky se možná "vinou" této epizody dostane do hry také někdo, koho všichni moc dobře známe.

Jsem tu s druhým dílem. Mám pocit, že je v něm plno chyb, které nevidím, ale jsou tam. Paranoia nebo skutečnost? To posuďte sami. ( A případně mě o tom informujte. ) Zdravím taky své 2 čtenáře a doufám, že aspoň ti se k tomu vyjádří.

Pěkně zblízka

„Pane, energetické okruhy selhávají...“ informoval Miles, nejvyšší technik na Daidalu, Caldwella, těsně před tím, než Daidalovi skutečně došla veškerá energie. Loď se rázem vynořila z hyperprostoru. Všechna světla pozhasínala a paluba potemněla. Členové posádky byli okamžitě strženi k zemi a spolu s nimi vše, co nebylo pevně uchyceno.

„Může mi tu někdo říct, co se sakra právě stalo?!“
„Pane, myslím, že jsme se vynořili z hyperprostoru příliš blízko nějakého gigantického, nebo přinejmenším enormně hustého tělesa, které na nás působí svojí gravitací,“ odpověděl mu pěkně od podlahy Miles, a se snažil vymyslet, jak z toho Daidala dostat.

Palubou se teď nesly nesčetné nářky naříkající posádky. Sílící gravitaci pociťovali všichni, ale někteří neměli to štěstí, že by leželi na rovné zemi. A tak mnozí z nich trpěli přilepení k různým přístrojům, které se snažili projít jejich těly.

Plukovníku,“ za velkého úsilí se Miles otočil ke Caldwellovi, „dokážete rozpojit támhle ty dva dráty?“ namáhavě na ně ukázal prstem. Jednalo se o přesmyk, který převáděl veškerou zbytkovou energii do hypermotorů. Ty byly ovšem v tuto dobu nefunkční a tudíž to byla možnost jak dostat ze systémů alespoň kapku energie, dostatečnou pro potřebu podsvětelných motorů.

Caldwell ze všech sil natáhl ruku k oněm drátům, ale nepodařilo se mu je oddělit. Chvíli si oddechl, a pak to zkusil ještě jednou. Ale ani druhý pokus se mu nezdařil. A naděje, že se mu ten další, se každou vteřinou se sílící gravitací, snižovala. „Milesi, nedostanu se k tomu.“
„Pane, zkuste to ještě jednou, je to naše jediná šance.“
„Promiňte, Milesi, nejde to,“ odpověděl technikovi, když mu už dělalo problémy jenom se nadechnout.

Gravitace byla silnější a silnější každým okamžikem. Loď se začala otřásat, a všichni lidé, kteří byli ještě při vědomí, tak tak lapali po dechu. Přitažlivost neznámého tělesa jim už bránila téměř ve všem, nedokázali se hnout, ztráceli vědomí a dýchání se stávalo nadlidským úkolem. Daidalos se bez štítů a energie řítil do jisté zkázy v podobě neutronové hvězdy. Jeho záchrana už byla nemyslitelná. S čím dál menší vzdáleností od hvězdy rostla i teplota na palubě. Jen pár vteřin života by zbývalo posádce, kdyby všechny osoby na palubě nepřekrylo jasné světlo, ve kterém se rozplynuli.



„Madam, sonda je připravená.“
„Dobře, vytočte bránu!“ vydala Carterová neprodleně rozkaz Chuckovi.

Brána se aktivovala, všech sedm symbolů zapadlo tak jak mělo, a horizont událostí se otevřel. Chuck se chopil ovládání sondy. Zařízení opatrně dojelo až k bráně, a v tom zvuk jeho motorů náhle utichl a pásy, po nichž se sunulo, se zastavily.
„Kde je chyba, důstojníku?“ zeptala se nervózně Sam.
„Baterie je vybitá,“ udiveně jí odpověděl Chuck.
„No prosím, to se Zelenka zase předvedl,“ všem okolo si postěžoval Rodney. Okamžitě zapnul svůj mikrofon, „Radku, co vyvádíš, nainstaloval jsi do sondy vybitou baterii.(!)“
„To není možný,“ ozvalo se z vysílačky, „dvakrát jsem to kontroloval.“
Rodney ihned zpozorněl, „jsi si jistý?“
„Jo!“ oznámil mu naštvaný hlas z vysílačky, kterým mu chtěl dát Zelenka evidentně najevo, že by mu měl víc věřit.

Sam s McKayem se tedy pořádně podívali na monitor zobrazující podrobné informace o sondě. Nic zajímavého ovšem nezpozorovali. Oba byli značně vypjatí, s Daidalem zřejmě se stalo něco závažného, a možná potřebuje jejich pomoc. Přímé spojení nefungovalo, a tak byla sonda jejich jediná naděje. S puddle jumperem by bylo příliš nebezpečné, tam letět.

Sakra! Radek by určitě nelhal, pomyslel si Rodney. A aby se ve svém přesvědčení utvrdil, požádal o pomoc Chucka: „Mohl byste přehrát informace, které sonda odeslala předtím, než se vybila baterie?“
„Jistě, doktore.“

Na obrazovce se objevil záznam přenosu. Vše vypadalo zcela normálně, kromě toho, že sonda byla skutečně nabitá, až do chvíle, těsně po otevření brány, kdy se během několika málo okamžiků vybila celá baterie.
„Viděla jsi to?“ nadšeně vyhrkl Rodney na Sam.
„Jo, co to sakra bylo? Ukažte mi záznamy Atlantis.“ nařídila Carterová Chuckovi.

Monitor problikl, a zobrazené údaje okamžitě změnily výraz obou vědců. „Vypněte bránu!“ vydali oba rázně ten samý rozkaz. Chuck okamžitě zareagoval. Jen, co se brána zavřela, ale nastaly další komplikace.

„Rodney, co ti je?“ vykřikla zděšeně Sam. To už se McKay kácel k zemi, přičemž popadal za hruď a lapal po dechu. „Volejte ošetřovnu!“



„Už se probírá,“ zaslechl z bezvědomí probouzející se Caldwell. „Kde to jsem?“ pohotově se zeptal, přičemž s sebou trhl tak, že se mu povedlo spadnout z podivně vyhlížejícího lůžka. „Au, to bolelo,“ ozvalo se zpoza postele. Hned, co se Caldwellovi podařilo zase zvednout, uviděl nad sebou Milese ještě spolu s další osobou. Menší Milesův vzrůst působil v kontrastu s vysokým stvořením vedle poněkud komicky.
„Plukovníku, tohle je Fenril,“ představil Miles Caldwellovi osobu vedle sebe, „ nox, který nás zachránil. Jsme na jeho lodi.“
„Nox?!“ vyhekl zaskočeně plukovník a znepokojeně se podíval na Milese.
„Zdravím Vás plukovníku,“ přivítal ho Fenril, „vím, že máte jistě hodně otázek, a jsem připraven Vám je zodpovědět, ale nejdříve bych se chtěl zeptat, jestli Vám tohle není povědomé.“ Gestem ruky dal příkaz lodnímu počítači, aby zobrazil trojrozměrný obraz krystalu, velmi podobného krystalům na bráně.
„Nemám ponětí, co to je.“
„Jistě, přesto Vám děkuji. Snad budeme mít víc štěstí na Atlantis.“



Už několik hodin stepující Carterovou, v prosklené místnosti nad ošetřovnou, přerušil příchod Shepparda: „Slyšel jsem, co se stalo. Jak je Rodneymu?“
„Není, na tom moc dobře, měl zástavu a možná má poškozený mozek.“
„Rodney?“ zíral na ni nevěřícně.
„Ještě provádějí nějaké testy, potom nám snad řeknou víc.“
Sheppard sklonil hlavu a podíval se na McKaye skrz sklo místnosti. „Jak se mu to mohlo zatraceně stát?“
„Jsem si jistá, že to má nepochybně spojitost s tím mračnem, které objevil Daidalos. Ať to je cokoliv dostalo se to hodně blízko. S Rodneym jsme zjistili, že ta věc odebírá energii z města skrz bránu. Okamžitě jsme nařídili ukončit spojení, a pak se mu to z ničeho nic stalo.“ vypověděla Sam s malou slzou v oku.

„Plukovníku Carterová, potřebujeme Vás v řídící místnosti, je to naléhavé,“ ozvalo se z interkomu.

„Plukovníku, zdá se, že máme práci,“ řekla Sam Sheppardovi a odešla spolu s ním do řídící místnosti.

Takže část byla dobrá (připadá mi, že se teď s noxy v povídkách celkem "roztrhl pytel"), ale co ti asi neodpustim je, že jsi zničil mou oblíbenou loď!

Díky za zhodnocení. Snad změní tvůj částečný úsudek tenhle spoiler:

Toto je spoiler!!!:

Noxové tam jsou jenom na vedlejšák, ti hlavní teprve přijdou. Uvidíš. Ale až si to pak za nějakej ten pátek přečteš, tvař se překvapeně.

Mno to nebyla výtka ty noxové, ale když jinak nedáš tak tedy

Toto je spoiler!!!:

o ničem nevim, nic neznám a jestli se tam náhodou objeví někdo další tak se budu strašně divit

Tak noxi jsem zrovna teď nečekal. Tak se teda těším na nějaký ten další pátek

Tak to ani já ne. Ten někdo, koho všichni moc dobře známe, měl být a nejspíš i bude někdo jiný (další, takže to nebudou ani ti hlavní ). Btw. nezapomeň, že bys je pak "taky zrovna neměl čekat".

Toto je spoiler!!!:

Jestli v tom máš teď bordel, tak nejseš jedinej. A díky za příspěvek.

Edit: 15.5.2008 - info k příští části

Toto je spoiler!!!:

V příštím dílu se konečně děj trochu posune. Dozvíte se, co se vlastně děje. Bude se jednat o vyprávěcí epizodu, takže moc akce nečekejte. Zajímavá budou ale odhalení - ne vše je tak dokonalé, jak se zdá. + Připravuju bonus, ale jestli ho sem hodím, to ještě nevím. Případná akčnost by byla v něm. Všechno je ve fázi příprav. Dobře, něco málo mám už sepsané, ale stále mám dost prostoru na změny. Takže nějaké případné úpravy omluvte. Kdy bude díl hotový nedokážu odhadnout. A na závěr ještě dodávám jméno postavy, která se objeví v některém z pokračování: Faith.

Předně bych se chtěl omluvit za 2 věci:
1) Omlouvám se za ten malý štěk krátce po vydání druhé části ohledně Milese.
2) Výše avizovaný bonus nakonec nevyjde, při jeho psaní (mělo se jednat o prequel) jsem zjistil, že se jím děj příliš komplikuje. Ještě jednou se omlouvám.

K dílu - je více či méně poodkryto několik zásadních informací, takže čtěte:

Když minulost vypráví

„Madam, navázali s námi kontakt noxové,“ řekl v úžasu Chuck.
„Kde se tady berou tihle? Jestli se nemýlím, tak jsme s nimi nebyli ve spojení už přes čtyři roky,“ řekl John a jeho projev doprovázel klasický úšklebek.
Sam souhlasně ukývla. „Navažte vizuální spojení,“ rozkázala.

Plochu obrazovky, na níž dopadal pohled všech přítomných, překrylo jemné rušivé šumění, po němž se neprodleně zjevila tvář plukovníka Caldwella. Ještě stále ležel na tom podivném lůžku, což se ve výrazech některých členů expedice podepsalo značnou nervozitou.
„Co se Vám stalo, plukovníku?“ okamžitě se zeptala Sam, aniž by se zajímala o cokoliv jiného.
„Taky vás zdravím,“ pousmál se Caldwell, i když poněkud křečovitě. „Vzhledem k možnostem to jde.“ Byl ještě pod vlivem noxských léčiv a plně si neuvědomoval ztrátu Daidala.
„Jak jste se ocitl na lodi noxů?“ začal ho zpovídat Sheppard.
„To je dlouhý příběh, plukovníku. Povím vám ho, až se zotavím. Do té doby mě odsud noxové nechtějí pustit. Budete si muset vystačit s mojí posádkou.“
„Jak to myslíte, plu...“ Sam nestihla dokončit větu.

Řídící místnost rozjasnila záře noxského transportního zařízení, v níž se zhmotnila většina posádky Daidala. Spolu s nimi se také přenesl jeden nox, Fenril.

Carterová okamžitě popadla svoji vysílačku; „Doktorko Kellerová, potřebujeme Vás v řídící místnosti.“
„Vezmu si pár lidí a jdu tam, Sam,“ promluvil hlas z vysílačky.

„Plukovníku Carterová, není nutné volat ošetřovnu,“ řekl Miles, který se sem před chvílí přenesl s ostatními.
„Promiňte, vy jste?“ dotázal se Milese John, protože ho odnikud neznal.
„Rick Miles, nově-bývalý hlavní technik na Daidalu. Těší mě, pane.“
„Nově-bývalý?“ zarazila se Samantha.
„Madam, neříká se mi to lehce... Daidalos padl .“
„Cože?! Co jste to právě řekl?!“ rozkřikla se Sam.
„Daidalos byl zničen.“
Sheppardovi, Carterové, Chuckovi a malé hrstce členů expedice, kteří byli přítomni, těm všem na tvářích stanul zoufalý, udivený výraz.

V tom konečně na scénu vstoupil svým projevem i Fenril, který byl do této chvíle ostatními nechtěně ignorován: „Zničení vaší lodě bylo zapříčiněno hrozbou, kvůli níž jsem tu.“
Pozornost lidí kolem se okamžitě přesunula k noxovi.

„Madam, pane, tohle je Fenril,“ představil oběma plukovníkům noxe Miles.
„Ráda Vás poznávám,“ přivítala jej Sam.

„Jak se nox jako vy dostane na tuto malou zapadlou planetu?“ dotázal se John.

„Hledáme tento fragment,“ řekl mu nox a neznámým způsobem přiměl lodní počítač, aby vedle něj vyobrazil hologram bílého krystalu. „Potřebujeme získat, přístup do databáze Atlantis a bohužel i do té, kterou vám přenechali Asgardi, chceme-li jej najít.“
„Hou, hou, hou, na to že tu jste pár minut máte dost velký požadavky!“ dal mu na vědomí John.
„Vím, že je pro vás nezvyklé dávat cizincům takto důvěrné informace, ale naše potřeba není bezdůvodná. Domýváme se, že do Pegasovi galaxie vniknul nepřítel, který stál u porážky našich spojenců.“
„Mohl byste to trochu více konkretizovat?“ požádala ho Carterová.
„Máme jen velmi nepřesné informace. Avšak potřebujeme najít tyto krystaly. Jsou tři – jeden vlastníme my, další dva jsou pravděpodobně v držení Antiků a Asgardů. S jejich pomocí budeme schopni obnovit svět Ersayů – našich spojenců – již nás pak podpoří při eliminaci hrozby.“

Sam jenom žasla. Od pohledu bylo patrné, že neví jestli se má víc zlobit nebo dělat si starosti. Z Daidala jedné z mála pozemských lodí, která k nim do Pegasovi galaxie tu a tam zavítala, zbyly trosky. Tam někde venku nejspíš čeká hrozba, o které nikdo nic moc neví a navíc ta věc s Rodneym, všechny ty věci se jí honily hlavou. Doprdelepráce! Zaklela potichu tak, že to nebylo slyšet, ale jí se alespoň trochu ulevilo. Nadechla se a zhluboka vydechla.

Situaci zmírnil příchod doktorky Kellerové s týmem, kteří si šli pro pacienty z řad posádky Daidala. Jen co je odvedli, požádala Sam Shepparda, aby odvedl noxského hosta do zasedací místnosti. „Vytočte SGC!“ nařídila.

Brána se otevřela a na obrazovce se objevil generál Landry.
Samatha jej ihned oslovila: „Generále!“
„Zdravím, Sam.“
„Máme tu problém, velký problém.“
„Carterová, tak už mě nenapínejte.“
Sam smutně shlédla k zemi. „Daidalos byl zničen, pane.“
Landry zpozorněl. „Slyšel jsem dobře?!“ nevěřícně zakroutil hlavou.
„Bohužel ano, pane.“
„Co se stalo, Sam? Přežil to někdo?“ řekl zděšeně.
„Celá posádka je v pořádku díky noxům, pane. Podle nich jsou za tím, nějací pradávní nepřátelé jedněch jejich spojenců.“
„Rozumím, víte o těch parchantech něco bližšího?“ zaznělo rozhořčeným hlasem z reproduktorů.
„Ne, pane. Noxové nejsou příliš sdílní. Chtějí nahlédnout do antické a asgardské databáze. Podle toho, co jsme se od nich dozvěděli, hledají jakési krystaly, které nám mohou pomoct.“
„Věříte jim?“
„Nemyslím, že by měli potřebu nám lhát.“
„Dobře, udělte jim přístup, ale hlídejte je. Pošlu vám tam Jacksona, ať se činí a pomůže vám. Určitě to uvítá. Je to ve vaší režii, Sam. Já si teď jdu pro pár velice nepříjemných rozhovorů.“
„Rozumím, pane.“

Sam odpoutala svůj pohled od obrazovky. Za použití vysílačky kontaktovala Zelenky.
„Doktore Zelenko, hlaste se!“
„Ano, plukovníku,“ ozvalo se po chvíli praskotu.
„Budeme vás potřebovat v zasedačce.“
„Dobře, jdu tam,“ prohlásil Zelenkův hlas.



Jednání v zasedací místnosti právě započalo. Účastnili se jej nox, Carterová, Zelenka a plukovník Sheppard. Pozemští představitelé jevili známky nervozity, ale nox byl naprosto v klidu. A to přesto, že zástupci Země měli značnou výhodu - pohodlně posedávali v křeslech, zatímco chudák Fenril postával před nimi a vyprávěl: „Umím si představit, jak moc je pro vás těžké poskytnout citlivé informace z databázi, věřte, že pro nás je to čest,“ řekl a dodal šepotavým hlasem: „A zároveň také nutnost!“
„Pochopte, že dát někomu, o kom příliš nevíme, data z tak citlivých zdrojů, vyžaduje nesmírnou opatrnost,“ prohlásila Carterová.
„Jsem si toho vědom, ale vy pochopte, že my nemáme příliš času. Hledaní fragmentů samo o sobě zabere nejméně několik dní práce. Mezi tím už může být pro mnohé světy pozdě.“
„Dobře, tak nám aspoň řekněte něco o našem novém nepříteli,“ reagovala opět Sam.

„Před více než patnácti tisíci lety jsme obdrželi zprávu od Ersayů, naneštěstí byla příliš poškozená na to, abychom ji mohli dešifrovat celou. Nicméně, v tom, co jsme byli schopni dekódovat stálo, že čelili nepříteli, který obklopoval celý jejich jediný svět – Heln – ze všech stran. Nebylo možné mu uniknout. Měsíci, na kterém žili, vždy vládl věčný den. Teď, tedy v době kdy byla tato zpráva napsána, nezbyla nic než chladná noc, jež okupovala zdejší krajinu. Jejich zbraně byly bezmocné – neměly energii. Jejich domov jim mizel před očima. Nezbývalo nic než jediné. Aby zachránili svůj svět museli ho zničit. I proto vsadili své životy do technologie, jíž disponovali a veškerou energii, i svých těl, za pomoci ní nechali absorbovat do tří krystalů – fragmentů, které hledám. “
„Děsivá představa,“ poznamenal Sheppard.
„Příběh vašich spojenců je velmi působivý, bezpochyby vlastnili opravdu progresivní technologie, když byli schopni takového činu. Začínají mi docházet souvislosti mezi nimi a osudem Daidala,“ podotkla Carterová.
„Ta mlhovina!“ vykřikl John.
„Ano, máme podezření, že právě ona je tím nepřítelem,“ dostalo se mu odpovědi od noxe.
„To by vysvětlovalo ty energetické anomálie, které nastaly při spojení s tou planetou,“ naznačil Zelenka.

...

Diskuse bouřlivě probíhala i dalších třicet devět minut, pak ji ale přerušila neplánovaná aktivace brány. Všichni se bleskurychle odebrali do řídící místnosti.

„Madam, je to příchozí spojení ze Země.“ oznámil Chuck.
„Pusťte je.“



Bránou prošel Daniel Jackson a jedna žena. Měla dlouhé černé vlasy a zelené oči, všem bylo jasné, že víc než pětadvacet jí nebude. Radek ji pozoroval z horního patra, díval se na každý její pohyb. Po několika krocích se ta žena ale z ničeho nic rozeběhla k jedněm dveřím, jež ústily k bráně, za hlasitého výkřiku: „Tati!“

(Případné) chyby dělají člověka člověkem -> vy mě za ně neukamenujete, že ne (?)
Pokud se vám díl líbil, napište a jestli ne, napište taky. Díky.

Tak díl byl celkem zajímavý a určitě se těším na pokračování. Jinak díl byl sice po delší odmlce, ale alespoň neskončil v propadlišti nedokončených povídek, kterých je tu dosti ....

Jo, jo jsem rád že se po delší odmlce objevilo pokračování.. Áa a objevuje se prastará rasa, která je technologicky vyspělá..

zajimave poctenicko....fajn jen tak dal......bavilo me to ma to dej uz se tesim na pokracovani
P.S.ale daidala ti neodpustim! nemoh si nicit apollo?