Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Nestačím koukat, je to super. Sem se potřebovala na chviličku uvolnit a že se pak půjdu učit...a houby z toho, začetla jsem se tak, že se mi skoro připálila večeře Mackenzie se mi jako postava velice líbí...má takový šmrnc a je pěkně přímá, nakdy až obdivuhodně...hned jsem si ji oblíbila Jsem opravdu zvědavá jak to bude dál. Už se těším na další dílek, snad bude brzy

Vím, že tohle nějak neodpovídá stylu Stargate, ale něco dalšího se dozvíme o Mac. O jejím životě, o tom co dělala před Atlantis atd. Takže čtěte a zase pls napište názory.

Rande

Další den se byl za Mac podívat John.
„Jak je jí?“zeptal se John Kellerové, která šla kolem.
„Bude v pořádku. Teď spí.“
„Můžu za ní?“
„Na chvilku, ale nebuď ji, v noci toho moc nenaspala. Potřebuje si odpočinout.“
„Jasně.“přikývl a vydal se za Mac. Přitáhl si židli k její posteli a sedl si. Připadala mu krásná, když spala a on si uvědomil, že má problém. Ona se svým týmem byli na Atlantis už několik týdnů, ale zalíbila se mu už první den. Z úvah ho vyrušil pocit, že ho někdo pozoruje. Byla to Mac.
„Nechtěl jsem vás vzbudit.“omluvil se.
„Cítila jsem vás.“odpověděla.
„Jak je vám?“zeptal se.
„Líp, díky, co zbytek?“
„Dobrý, všichni jsou v pořádku. Kdy vás odsud pustí?“
„Kellerová říkala, že do konce týdne. Mám 4 stehy, hluboké to moc nebylo, ale prý mám zůstat aspoň ještě zítra ležet. Pak že se uvidí.“
„Rononovi je smutno.“podotkl John.
„Jo, věřím. Nemá s kým trénovat.“usmála se Mac. Pak se spolu bavili ještě asi hodinu, než se vrátila doktorka.
„Řekla jsem jenom chvíli!“rozčílila se. „A taky jsem řekla, že máš odpočívat a ne se smát, popraskají ti stehy.“
„Ale vždyť ležím.“bránila se Mac.
„To jo, ale máš být v klidu a měla by ses pokusit usnout.“podotkla ještě doktorka.
„Tak já vás nebudu rušit, přijdu ještě zítra.“ S těmito slovy se John odporoučel. Mac za chvíli usla.
Mezitím Ronon trénoval s Teylou v tělocvičně. Nebylo to to samé, co s Mac, ale Tayla byla taky celkem dobrá. Právě teď to vypadalo, že dokonce vyhraje. A taky že jo. Tayla udělala kotrmelec, zvedla se a švihla Rononovi, ten se zapotácel a spadl. Tayla toho využila, klekla si na něj a nedovolila mu vstát.
„Zdá se, že jsem vyhrála.“řekla s úsměvem a slezla.
„Jo, gratuluju.“
„Jak je plk. Blackové?“zeptala se Teyla.
„Fajn.“odpověděl John, který se objevil ve dveřích. „Mám vás pozdravovat. Nevíte, kde je Rodney?“
„Dohaduje se s Danielem. Ještě pořád překládají.“odpověděl Ronon.
„A Winterson s O´Connerem?“
„Ti se na nejenom dívali, když jsem tam byl:“
„Jdu se k nim přidat.“prohlásil John.
Za pár minut byl v laboratoři. Už z dálky bylo slyšet hádání. Když došel ke dveřím, uviděl u nich stát George s O´Connerem. Oba se usmívali.
„O co jde, ať jsem v obraze.“zajímalo Johna.
„O to, co znamená slovo aloria.“vysvětlil Winterson.
„A co to znamená?“zajímalo Johna.
„Rodney říká, že je to kuře a Daniel, že je to varování.“
„A jak je začátek věty?“zajímalo Johna.
„No, že dostali…a teď buď kuře nebo varování.“odpověděl tentokrát O´Conner.
„…proč by nemohli dostat kuře?“vztekal se Rodney.
„Protože o pár řádků dál je, že je napadli a těžko by jim dávali kuře. A už jsem i říkal, že kuře je alorgria.“trval na svém Daniel.
„No nic, mizím. Nejdete hrát poker?“zeptal se John, kterého to moc nebavilo.
„Jo, proč ne?“přikývli oba.
Další den se Sheppard se zase zašel podívat za Mac, ale našel ji už oblečenou. Bavila se zrovna s Jennifer, která jí dávala poslední pokyny.
„…a kdyby něco, tak okamžitě přijď, ano?“
„Ano, mami!“odvětila Mac netrpělivě.
„Už ji pouštíš? Myslel jsem, že nejdřív zítra.“podivil se John.
„Je v pořádku. Teplotu nemá, puls v normě, tlak taky a ta rána se hojí rychleji, než co jsem kdy viděla.“vysvětlila Kellerová.
„Aha. Už jste snídala?“otočil se na Mac.
„Ne, ještě ne.“odpověděla.
„Tak vás zvu.“
„Tak jo.“přikývla.
Když se v jídelně usadili, John se zeptal:
„Ehm…co děláte…dneska večer?“
„Proč?“
„Jenom se ptám.“
„V plánu nemám nic.“
„Co takhle večeře, západ slunce a potom hvězdy?“vychrlil ze sebe John.
„Zní to dobře. A jaká by byla společnost?“zajímala se s úsměvem.
„Velice vybraná. Vlastně…jenom já.“přiznal.
„Tak jo.“souhlasila.
„Jo?“vykulil oči John.
„Jo.“zopakovala znova s úsměvem.
„Ehm…dobře…takže v sedm se pro vás stavím.“
„Ok, tak v sedm.. Už musím jít. Slíbila jsem Sam, že se za ní zastavím s hlášením.“usmála se a odešla. Nemohla se dočkat večera.
Během dne se nic zvláštního nestalo. Daniel se pořád hádal s Rodney, Sheppard si potrénoval s George a O´Conner se snažil taky někoho sbalit.
Mac kolem šesté vylezla z postele, podívala se do zrcadla a zkonstatovala, že takhle jít nemůže. Měla hodinu na to, aby ze sebe udělala člověka – umyla si hlavu, nalíčila se a udělala pár dalších věcí, které holky dělají, když jdou na rande. Kdyby byla na Zemi, jenom vybrání oblečení by jí trvalo hodinu, ale tady to moc neřešila, protože moc věcí tady neměla. Na Atlantis si brala jenom pár věcí (pár u holky rozumějte asi 20 triček a minimálně troje kalhoty, sukně a kraťasy ), takže rozhodování, co na sebe bylo celkem jednoduché. Vzala si pohodlné bílé kalhoty a bledě modré tričko na ramínka, které mělo podobnou barvu jako její oči a šlo k jejím delším blond vlasům. Skvěly čas. Zbylo jí ještě 15 mnut.
John to moc neřešil. Vzal si na sebe nějaké khaki kalhoty a černé tričko s krátkým rukávem. Podíval se do zrcadla, zkonstatoval, že vypadá furt stejně a pomalu vyrazil.
Mezitím Ronon, George a O´Conner byli u Winterson v pokoji, hráli poker a vůbec měli takový oddychový večer a zrovna probírali rande Johna a Mac.
„Jak u vás vypadá takové rande?“zajímalo Ronona.
„To záleží na tom, jaké si ho uděláš. Když jsi moc okouzlující, tak ta holka s tebou skončí ještě ten večer v posteli. Sheppardovi to přeju. Sbalil bych ji, nebo bych se o to aspoň snažil, kdybychom do sebe věčně neryli.“prohlásil Winterson.
„Takže se to moc neliší od nás.“usmál se Ronon.
„Jsem zvědavý, jak to dopadne.“těšil se O´Conner.
„Tak to je nás víc.“přikývl Winterson a Ronon souhlasně zamručel.
Přesně v 19:00 se u Mac objevil John.
„Jdete přesně.“řekla s úsměvem.
„Snažil jsem se. Můžeme?“
„Jasně, takže…kam půjdeme?“zeptala se.
„Na večeři. Mimochodem…vypadáte úžasně.“
„Díky. Je nezvyk vidět se v civilu,co?“
„Tak trošku. Vypadáte mnohem líp. Jinak.“sklonil jí poklonu John.
„Vám to taky sluší.“
„Mám pro vás překvapení. Hvězdy…a tak.“ Mac se jenom pousmála. „Jdeme na jižní molo. Tam je klid a soukromí.“pokračoval John.
„Na tom molu jsem ještě nebyla.“
„Je tam klid. Jenom tam hučí moře a nic víc.“
„Zní to úžasně, fakt.“
„Jsme pomalu na místě.“oznámil John a otevřel dveře. Mackenzie zůstala překvapeně stá. Nad molem právě zapadalo slunce a pomalu ho začaly ozařovat dva vycházející měsíce. Moře bylo klidné, jen sem tam bylo slyšet šplouchnutí vlny.
„To je úžasné. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla.“vydechla Mac.
„No, na Zemi těžko uvidíte dva měsíce. Pojďte.“
„Když už jsme tady…ehm..spolu…mohli bychom si začít tykat. Wow!“navrhla Mac a zároveň vykulila oči, protože na konci byla deka s talíři a jídlem.
„Říkal jsem, že vás…tě…zvu na večeři. Posaď se.“řekl John. „Piješ?“
„Jo, ale dneska si to, kvůli práškům, musím odpustit.“posmutněla Mac. „Ale jinak nepohrdnu ničím dobrým, teda kromě piva, vína, pálenky a slivovice.“
„Nerada klasiku?“
„Jak v čem.“pousmála se.
„Neboj, dneska tu mám whisky, ale ze solidarity si s tebou vezmu džus. Pomerančový.“ Podal Mac skleničku s džusem.
„Díky…takže, na co?“zeptala se.
„Na zdraví, na Atlantis a na….na nás.“připil John. „Takže Mac nebo Ginny?“
„Vyber si, co se ti nejvíc líbí. Mac, Mackenzie, Meggy, Ginny? Třeba táta mi říká střídavě, ale když se na mě naštval, říkal mi vždycky celým jménem nebo Virginio.“
„Virginia? Jako ten stát?“
„Asi. Ve Virginii jsem se narodila. Ale jinak netuším, kde k těm jménům přišli. A co ty. Řekni mi něco o sobě. Moje jména jsme probrali, tak teď něco o tobě.“
„Nic zajímavého.“
„Nic? Jseš tady 4 roky a nic?...To ti nevěřím!“
„Tak dobře, ale práci necháme prací.“
„Tak už povídej.“pobídla ho Mac s úsměvem. John začal. Mluvil o dětství, o tom, jak se dostal na Atlantis atd. Celou dobu co mluvil, Mac jenom poslouchala. Bavilo jí to.
„Tak to je asi tak všechno. Co ty.“
„Já….Takže…když mi bylo 14 utekla jsem z domu.“začala Mac.
„Utekla? Ve 14? Proč?“
„Jo, utekla. Doma to bylo hrozné. Naši se rozvedli, když mi bylo 5. Matka si domů pořád vodila nějaké chlapy, věčně po mně řvala a pro ránu taky nešlo daleko. Tátu jsem vídala jednou za uherský rok. Je…teda byl, stíhací pilot. Matka ze mě chtěla mít nějakou servírku v tom svým pajzlu. Levná pracovní síla, ale já…já chtěla buď jezdit na koni nebo být letuška.“
„Tak proč jsi teďka tady? Letuška je úžasné povolání.“
„Jo, to je. Ale matka tátu nenávidí, takže…“
„Provokace.“došlo Johnovi.
„Tak trochu. Myslím, že jsi to včera viděl. No….tak jsem šla na vojenskou akademii. Jenže ještě předtím jsem se o sebe musela postarat sama. Potřebovala jsem peníze, tak jsem začala zpívat v barech a klubech. Vyžít se s tím celkem dalo. Mezitím jsem začala hledat tátu. Po dvou letech jsme se sešli. Podporoval mě v tom, co jsem dělala a chtěla dělat. Jakmile se moje matka dozvěděla,c o chci dělat, přijela ta tátou a začala řádit. Něco typu, že se mám okamžitě vrátit a tak. Hádali se s tátou asi hodinu. Ale nakonec jsem zůstala u něho. Nehodlala jsem se vrátit s ní. No, ale dál…pak jsem nějaký čas sloužila na SeaHawku. No a před pár měsíci se tam objevil Jack.“
„Jako O´Neill?“
„No, ten“
„Jak jste se seznámili?“zajímalo Johna
„Měl pár přednášek na Akademii a tak nějak…no…“
„Ty jsi s ním spala?“došlo Johnovi.
„No…tak trochu…někdy…“
„Wow. Tvůj život je mnohem zajímavější, než můj. Pokračuj.“
„Pak už nic moc. Před příchodem na Atlantis jsem byla asi půl roku v SGC. Moje první samostatné velení nedopadlo asi nejlíp. Hned další den po misi za mnou přišel jeden člen mého týmu a řekl, že končí. Že to nenaplnilo jeho očekávání.“
„Kdo to byl?“
„Doktor Cortez. Politolog a archeolog, ale našel za sebe náhradu. Daniela.“
„No jo no! Šprt. Tak tohle se ale nepočítá. Ti žijou v úplně jiném světě. To moje dopadlo mnohem hůř. Poštval jsem proti nám Wraithy. Zemřel při tom člověk. Plukovník Sumner.“ Ani si nevšimli, že slunce už zapadlo a oba měsíce svítí jasněji než předtím. Oba byli chvíli potichu a dívali se na hvězdy. John se přisunul blíž k Mac. Jednou rukou ji chytl kolem pasu a druhou za ruku, kterou se opírala o zem. Podívala se na něho a usmála se.
„Je mi fajn.“zašeptala. John se k ní naklonil. Byli k sobě blíž a blíž a blíž… najednou se celým městem rozezněl alarm. Oba se na sebe podívali a rozesmáli se.
„To se fakt může stát jenom mně.“prohlásila Mac.
„Tak jdeme. Práce volá.“pobídl ji John a vytáhl ji na nohy.
„Co se děje?“zeptal se John, když doběhli do řídící místnosti.
„Major Lorne. Pronásledují je.“vysvětlil poručík.
„Bezpečnostní díly 1 a 2 do prostoru brány.“zavolala je přes vysílačku John. Během pár chvil dovnitř naklusal bezpečnostní tým a rozmístili se.
„Můžete projít.“povolila Mac.
„Rozumím.“potvrdil Lorne. Za pár vteřin byl on o celý jeho tým doma.
„Co se stalo?“zeptala se.
„No, ta planeta zjevně nebyla neobydlená. Vyřítilo se na nás z lesa asi dvacet ozbrojených chlapů. Museli jsme se vrátit. Ale oni byli rychlejší než my, takže hrozilo, že projdou bránou za námi. Proto jsme volali.“
„A kvůli tomu jsem přišla o volný večer a rande.“řekla Mac a John s úsměvem přikývl.

Názor...jak už jsem říkala, je to skvělí! Líbí se mi to. Díly přibývají tak rychle, že je to naprosto super . Ještě jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby dneska byl nějaký další, ale myslela jsem si něco jiného. Za tohle ti mockrát děkuji . A teď k samotné části: Dobrý nápad to rande, jen škoda, že jim to nevyšlo. Přijde mi super, že jsi popsala kousek jejího života...víme zase něco víc Jen tak dál a mnoho skvělých nápadů!

Snažím se, co nejrychleji to jde
Jsem ráda, že se to líbí...teď mi s přepisováním pomahá kamarádka, tak možná zítra večer. Já už přepisuju další, kterou hodlám rozdělit, protože by byla moc dlouhá

Další povídka...doufám, že se bude líbit....řekněme, že John a Mac uvízli na jedné planete...snad se to bude líbit

Nález

Doktor John O´Conner se zrovna bavil s jednou pěknou seržantkou, když k nim namířil major George Winterson.
„Tak pojď, ty Casanovo. Briefing.“ řekl George, chytl O´Connera pod paží a táhl ho pryč. „Zavolám vám.“ řekl ještě seržantce.
„Vždyť to šlo tak dobře.“postěžoval si John. „Brala na mě. Karin je tu jenom pár týdnů.“dodal smutně.
„Mno, takže by to nemělo cenu.“shrnul to George. Za rozhovoru došli až k zasedačce. Vevnitř už seděl Daniel s Mac, naproti nim Sheppardův tým a v čele seděla Sam.
„Dobré ráno.“pozdravila všechny Sam. Dneska odpoledne přesně v 16.00 hod. vyrážíte na misi. Na M6G 721…“
„Je obydlená?“skočila jí do řeči Mac.
„Je na ní primitivní obyvatelstvo a byla bych ráda, kdyby jste mě nechali domluvit!“skoro vyštěkla Sam.
„Omlouvám se.“řekla Mac zaraženě.
„Je to jen průzkumná mise. Jumper si brát nebudete. Dotazy?“
„Měl bych jeden. Co se stalo? Jste jako kdyby zrušili Vánoce, madam.“zeptal se John. Mac se ušklíbla, John si toho všiml a usmál se na ni.
„Co by se mělo stát? Jenom mě už nebaví ty vaše věčné poznámky. Od všech! Takže v 16.00 u brány. Bez výjimky. Velení má tady plukovník. Rozchod.“
Sam odešla a všichni zůstali strnule sedět.
„Co to s ní je? Taková něžná bytost.“poznamenal kousavě major Winterson.
„Netuším, ale v 15.00 hod. se sejdeme tady. Buďte už připraveni. Vezmu s sebou data z MALPu a projdeme si to, ano? Zkuste přijít včas. To je vše.“poprosila je ještě Mac a odešla. Většinu dne strávil pplk. Sheppard s majorem Wintersonem a Rononem ve skladu zbraní a chystali výbavu. Každý dostane P-90, teda kromě Ronona-ten bude mít tu svoji, 9 mm berretu, pár granátů, do vesty vysílačku a pár věcí z 1. Pomoci jako obvazy, léky atd. Rodney s O´Connorem kontrolovali a chystali všelijaké technické nesmysly a Teyla hledala Mac, aby jí řekla, že dneska s nimi jít nemůže. Našla ji v řídící místnosti.
„Mac? Můžu s tebou mluvit?“zeptala se jí.
„Jo, jasně, co je?“
„Já… nějak mi není dobře. Už druhý den, tak jestli by to nevadilo, zůstala bych tady.“vysvětlila.
„Dobře, zajdi si za Kellerovou a řekni to Sam, ale pomalu, protože víš jakou má náladu.“odpověděla Mac.
„Plukovníku, přijímáme signál.“oznámil Chuck.
„Nebudu rušit. Zatím.“rozloučila se Teyla a odešla.
„Ahoj. Dejte to na obrazovku.“řekla Mac.
„Je zataženo. Vypadá to na bouřkové mraky. Teplota okolo 15°C, v okolí brány žádná aktivita a ve vzdálenosti 5 km nejsou známky života.“shrnul to Chuck.
„Ještě začne pršet a budem nemocní. Musím říct Rodneymu, ať přibalí deštníky. Zatím nashle.“usmála se Mac a odešla i s informacemi o planetě do zasedačky. Za pár minut se objevili i ostatní.
„Posaďte se.“vybídla je Mac, jakmile tam byli všichni.
„Takže podmínky jsou celkem dobré, až na bouřkové mraky. Nevypadají dobře, ale snad chvilku vydrží. Máte už nachystané věci?“
„Jo, už máme.“odpověděl Winterson.
„Fajn, takže v 16.00 hod. u brány.“skončila to Mac a odešla.
Přesně v 16.00 hod. byli všichni vzorně nastoupení u brány
„Můžeme?“zeptala se. Všichni pokývali hlavou, že jo a za chvilku prošli bránou na M6G 721.
Počasí se moc nezměnilo od posledních obrázků MALPa, až na ty mraky-vypadaly čím dál hůř.
„Tak jo lidi, rozptylte se a hledejte nějaký… no prostě něco zajímavého.“řekla Mac. „Rozdělíme se do skupin. Ronon, Winterson, O´Conner v jedné a já. pplk. Sheppard, Daniel a McKay v druhé. Udržujte rádiový kontakt.“dořekla Mac. „My si vezmeme tuhle část-za mostem.“ A při tom ukázala na starý polorozpadlý most a na část za ním. „Nebo chce to někdo nějak jinak?“ Když se nikdo neozýval, tak Mac jenom řekla:“Ok, tak jdeme.“ A vydali se každý svým směrem.
„Já nemůžu.“řekl Rodney asi v půlce mostu.
„Cože?“vytřeštila oči Mac, která šla před ním.
„Rodney nedělej blbosti a pojď.“přidal se John.
„Já nemůžu.“zopakoval Rodney znova.“Mám závratě.“
„Tak to sis vzpomněl brzo.“poznamenala Mac.
„Je to už jenom kousek, pojďte.“přidal se Daniel.
„Už jsi za půlkou, jenom se teď dívej na mě a ne…“snažila se Mac.
„Podíval jsem se dolů!“zařval Rodney a začal panikařit.
„…dolů. Dej mi ruku a přejdem to spolu, jenom mi dej tu ruku, ano?“ Rodney se chytil její ruky.
„Fajn a teď půjdeme pomalu na konec. Dobře, už jsme skoro tam. Super. Mohl by jsi to příště říct dřív než v půlce?“zeptala se ještě.
„Omlouvám se.“
„Dobrý, jdeme?“
„Zaznamenávám nějakou energii. Odtamtud?“ řekl Rodney a ukázal směrem do lesa.
„Tak se pojďme podívat.“navrhl Daniel. Mac jenom přikývla.
„Rodney našel… no něco našel, jdeme to zkontrolovat.“ohlásila ještě do vysílačky.
„Rozumím.“potvrdil příjem major Winterson.
„Za chvilku se prodrali celkem hustým lesem k místu, odkud vycházel signál. Byl to antický sloup, vysoký asi 2,5 m, takže se Daniel hned pustil do překladu, ale Rodney pomačkal pár tlačítek a najednou se celý sloup začal otřásat. Daniel a Rodney uskočili, Mac a John vstali ze země, na které seděli a hráli piškvorky v hlíně a namířili instinktivně zbraně. Chvíli se nic nedělo, ale za pár okamžiků vyjelo něco jako zásuvka. Rodney přišel blíž a zatvářil se jako by mu spadly hračky do kanálu.
„Co je?“zeptal se John, ale to už Rodney lovil v té „zásuvce“ a za pár vteřin vytáhl ZPM. Všichni vytřeštili oči. Mac se vzpamatovala jako první, jednak proto, že začalo pršet a taky proto, že je volala druhá skupina.
„Jo, slyším, moment.“ohlásila se Mac. „Rodney, schovej to. Začíná pršet.“řekla. „pokračujte.“vyzvala Wintersona.
„Máte něco?“zeptal se.
„Jo.“odpověděla Mac.
„A co? Pochlubte se.“vyzval je Ronon.
„ZPM.“odpověděla Mac. Ticho.
„Zopakujte to.“vyzval ji O´Connor.
„Máme ZPM. Poslouchejte, začíná pršet, takže si o tom popovídáme doma, ano? Sejdeme se za půl hodiny u brány.“zopakovala Mac. Mezitím Rodney zabalil ZPM do batohu a vydali se na cestu. Pršelo čím dál víc. Za chvilku došli až k mostu a všimli si, že pár dalších prken chybí.
„Dobře, půjdeme po jednom. Rodney, Daniel, John a já. Tak běžte.“
Rodney přešel vcelku v pohodě a Daniel taky.
„Teď běž ty.“řekl John Mac.
„Ne, půjdu poslední, běž.“namítla.
„Dáma má přednost.“trval na svém John.
„Ok, tak jo.“povzdechla si Mac a začala našlapovat na prkno, ale při druhé se ozvalo KŘUP. Prkno prasklo. Mac se jen taktak stačila chytit prvního prkna, ale to začalo praskat taky.
„Drž se!“zakřičel John a udělal pohyb směrem k ní.
„Stůj, ty se ani nehni.“zařvala Mac a modlila se, aby prkno ještě chvíli vydrželo. Jenže to prkno její touhu nějak nesdílelo a praskalo čím dál víc. Mac se snažila přehoupnout se na lano, které drželo most, ale moc jí to nešlo. Jednak proto, že na něho nedosáhla a taky proto, že měla v ruce plno třísek. Všichni se na ni jenom dívali. Rodney s Danielem na druhé straně a John jenom pár metrů od ní.
„Zkus to ještě jednou, zkusím najít nějaké lano nebo tak něco.“navrhl zoufale John.
„To se lehko řekne:Ještě jednou. Pochybuju, že tady něco jako lano je!“prskala Mackenzie. „Už nemůžu.“
„Vydrž.“
„A jak dlouho?!“zakřičela v odpověď. Už jí to nebavilo. Táhla ji dolů jak zbraň, tak i vesta, která čím dál víc nasakovala dešťovou vodou.
„Johne!“zakřičela.
„Co?“
„Rozhoupu se a nějak skočím na to lano.“
„Co když mineš?“zeptal se John.
„Tolik důvěry si snad ani nezasloužím. Co by? Můžeš mě sbírat o 100 m níž, no.“odsekla Mac a pak pokračovala:“Chlapi na druhé straně odseknou, odstřelí…no prostě… odřežou to lano.“
„To je šílené.“namítl John.
„Máš jiný nápad?“ Když John nic nenamítal, Mac se začala rozhoupávat. Po třetím zhoupnutí se pustila a přeletěla na lano. Udržela se, i když se jí ty třísky zaryly ještě hlouběji.
„Přesekněte to.“zařvala Mac a během pár vteřin už letěla směrem ke kamenné stěně propasti a za chvíli vylezla nahoru a ta si vyčerpaně lehla. John se k ní sklonil a podíval se jí na dlaně. Z levé jí tekla proudem krev, ale pravá byla v pořádku.
„Danieli, Rodney, běžte!“zavolala na ně.
„Ne, ne bez vás!“odpověděli. Mac jenom protočila oči.
„Berte to jako rozkaz! Jak přestane pršet, tak se pro nás vraťte!“ Daniel a Rodney neochotně odešli.
„A co my tady?“zeptal se John a začal Mac vytahovat třísky.
„Asi 1 km tímhle směrem“, Mac mávla rukou, „je jeskyně.“ John zůstal jenom hledět.
„No co, dívám se a vidím.“odpověděla Mac.
„Tak jdeme.“kývl John, dovázal jí ruku a pomohl jí vstát. Za pár minut došli do jeskyně. Oba byli promočení až na kost.
„Z…z…zima.“drkotala zubama Mac.
„Rozděláme oheň.“navrhl John.
„J…jo, dobrý nápad, jen to má zádrhel…není dřevo.“namítla Mac.
„Tady něco je.“ozval se John z kouta.
„Tak to zapal.“pobídla ho. Johnovi to nedalo moc práce a za okamžik už oheň plápolal.
„Neplánovaná aktivace. Přijímám kód dr. Jacksona. Otevírám štít.“ohlásil seržant.
„Co se stalo?“zeptala se Carterová. „Jste tu brzo. A kde je zbytek?“
Daniel jí to všechno dopodrobna vypověděl.
„No a pak Mackenzie přikázala, ať jdeme a vrátíme se pro ně, až přestane lít. U brány jsme počkali na Ronona, majora a dr. O´Connora a pak jsme prošli.“dokončil vypravování Daniel.
„Vyšleme jumper. Hned.“řekla Sam, ale major Winterson ji zarazil:
„To není dobrý nápad, posílat ho teď. Hodně foukalo, takže je možnost vzdušných vírů. Oni si poradí.“při poslední větě se ušklíbl.
„No dobře, jak myslíte.“svolila nakonec Sam. „Měli byste se jít převléknout, ať nejste nemocní. A pak zapojte to ZPM.“
„Už je ti tepleji?“zeptal se John Mac.
„Ani ne, ty věci, co mám na sobě, děsně studí.“odpověděla. „A to už toho na sobě moc nemám.“dodala a podívala se na hromadu svého oblečení.
„To je fakt.“přikývl John. Najednou Mac ztuhla.
„Co je? Co se děje? Jsi v pořádku?“ptal se John.
„Někdo je okolo.“zašeptala.
„Nikoho neslyším.“namítl.
„Ani nemůžeš. Neřekla jsem, že někoho slyším.“poznamenala Mac.
„Aha.“pochopil John a natáhl se po své zbrani.
„Vzdalují se.“řekla po chvíli Mac.
„To je dobře. Pojď ke mně. Strašně se třeseš.“navrhl John. Mac se přisunula blíž, položila mu hlavu do klína a on ji objal jednou rukou kolem ramen a začal si hrát s jejími vlasy. Nic nenamítala. Po chvilce se otočila a podívala se na něho. Políbili se. Poprvé. John jí začal pomalu svlékat zbytky oblečení. Opatrně ji položil na písčitou zem. Znovu se políbili.
„Nějaké nové zprávy?“zeptala se Sam Rodneyho.
„Ani ne. Pořád tam prší a začíná se ochlazovat.“odpověděl.
„To není dobré. Nepotřebuju, aby nám tady leželi dva důstojníci s chřipkou.“strachovala se Sam.
„No nemyslím, že to bude až tak hrozné.“ušklíbl se Winterson, který právě přišel. „Ti dva si poradí, společně.“
„Průběžně mě informujte.“řekla Sam a odešla.
„Co myslíš, že zrovna dělají?“zeptal se Rodney.
George se jenom zakřenil. „Hádej.“
„Jako ty myslíš TO?!“
„Vždyť je to jasné jako facka. Ti dva po sobě koukají celou dobu, co jsme tady.“
„Já si ničeho nevšim.“řekl celkem smutně Rodney. Winterson jenom protočil oči a zašklebil se.
John se probudil. Pořád tomu ještě nemohl uvěřit. Vyspal se s ní. Ležela vedle něj, ale ještě se spala. Přikryl jí svou už suchou bundou. Zavrtěla se a otevřela oči.
„Dobré ráno.“řekl John.
„Dobré…ráno? To jsme spali tak dlouho?“zarazila se Mac.
„Já nevím, to sem řek jenom ze zvyku.“ John se podíval na hodinky. „Ne, spali jsme asi dvě hodiny.“řekl po chvíli. Mac se usmála.
„V jeskyni jsem ještě nespala.“
„Jako jak?“
„No nespala i nespala.“upřesnila s úsměvem. „A vlastně na jiné planetě taky ne.“dodala. „Bylo to fajn.“řekla ještě po chvíli.
„Jo, to bylo.“souhlasil John.
„Ale…tohle nebylo správné .“řekla Mac.
„Jestli chceš, můžem na to zapomenout.“ozval se John.
„Ne..já jenom…neutajíme to dlouho...“
„To asi ne.“souhlasil John.
„Budeme mít problém…“
„To ano…ale já jsem ochotný to risknout.“usmál se.
„Já taky…“
„Co budeme dělat teď?“
„Ještě pořád prší, ale zdá se mi, že ne tak moc, jako předtím. Kolik máme jídla a vody?“
„Jídla? Mám ještě dvě suché tyčinky. Zbytek rozmokl. A voda není problém.“zhodnotil to.
„Voda není, to je fakt. Já mám…nemám…všechno to rozmoklo. Ech jo.“
„Na.“a podal jí jednu z těch tyčinek.
„Díky.“řekla, ale nerozbalila ji. „Budeme muset najít cestu na druhou stranu propasti.“řekla.
„Jak přestane pršet, přiletí pro nás jumperem.“připomněl John.
„Já vím, ale jen tak pro jistotu, protože kolem pořád někdo chodí, tak abychom měli cestu ven, kdyby něco.“
„Chceš mi říct, že tady ty věci schnou zbytečně?!“naježil se John.
„Tak půjdu sama.“a začala vstávat a navlíkat na sebe mikinu, bundu, vestu a kalhoty.
„Sama jít nemůžeš!“
„A to řekl kdo?“vyprskla. Připnula si zbraň a zkusmo vystřelila-trefila šišku. Užuž skoro vycházela, ale u vchodu se zastavila a odepnula si P-90.
„Pujč mi svoji berettu.“poprosila Johna.
„Proč?“nechápal.
„Protože radši střílím s malýma.“vysvětlila. John si odepnul pouzdro i se zbraní a podal jí ho.
„Díky.“řekla jenom a vydala se na cestu.
„Kdyby něco, tak zavolej! A za chvilku se vrať.“zavolal na ni.
„Ano mami.“zakřičela v odpověď a máchla rukou.
Po pár minutách ucítila, že za ní někdo jde. Dala ruku instinktivně na zbraň a divila se svým pronásledovatelům, že se jim chce v takovém počasí za ní chodit. Šla dál a snažila se držet stejnou vzdálenost, ale ruku měla pořád na zbrani tak, aby ji mohla kdykoli vytáhnout. Držela se pořád na cestičce, která vedla podél propasti. Náhle se cestička začala svažovat dolů. Po pár metrech se Mac zastavila a otočila směrem doleva. Vytáhla z vesty dalekohled a podívala se pořádně. Nemýlila se. Údolím vedla cesta a dalo se tam celkem dobře dostat. A jak si Mac všimla, tak vedla přímo k bráně. Sice byla delší než přes most, ale asi nejbližší možná bezpečná. Otočila se a vracela se zpátky. Asi na půli cesty opět někoho cítila. Šla dál, když najednou za křoví vyskočilo asi deset neandrtálců. Rychle vytáhla zbraň a zamířila. Nechtěla jim ublížit.
„Hele, jenom projdu, ano? Zajdu svému příteli říct, že jsem našla cestu pryč a pak odejdeme.“zkusila to. „Vy mi asi nerozumíte, hm?“ Neandrtálci vrčeli čím dál víc. „Nechci vám ublížit…“ Nedořekla větu a jeden z nich se na ni vrhl. Mac vystřelila a trefila ho přímo mezi oči… „…ale to neznamená, že to neudělám, když budu muset.“dořekla větu. Neandrtálci na ni začali útočit. Opravdu jim nechtěla ublížit, a tak začala utíkat, ale v dešti a po rozblácené cestě to šlo těžko. Vyběhla na kopeček, rozhlídla se a uviděla nahoře na skále velký balvan.
„Stát!“křikla a natáhla ruku. Kupodivu poslechli, ale ne na dlouho. Mac se ze všech sil soustředila. Balvan…balvan…
„BALVAN!“zakřičela, natáhla ruku a stáhla ho pomocí svých schopností dolů. Zásah! Spadl přímo na hlouček neandrtálců. Ošklivě to křuplo, když dopadl. Ostatní zavrčeli ještě víc a snažili se k ní dostat. Vytáhla druhou pistoli a začala střílet.
V tu samou chvíli se John právě chystal vydat se za Mac, ale když uslyšel střelbu, tak jenom popadl obě P-90, vyběhl z jeskyně a vydal se směrem za střelbou. Za chvíli utichla. Zrychlil. Když doběhl k místu, kde se střílelo, neviděl nic víc, než mrtvé neandrtálce a na zemi plno vystřílených nábojů.
„Mac! Mackenzie!“zavolal. Nic. „Mac! Nech toho, tohle není sranda.“ Na zemi viděl její stopy. Některé byly pěkně tvarované, jiné rozmazané od toho, jak klouzala, když běžela nahoru, kde teď stál John.Rozhlédl se pořádně a viděl, že na kopečku, kde stál, jsou jak ostré, tak i rozmazané a ještě jedny. Šel podle nich a po pár krocích došel ke svahu.
„Mac!“zakřičel a rozběhl se dolů. „Mac. Meggy. Hej, vzbuď se!“ Pohnula se.
„Ou.“řekla a chytla se za hlavu.
„Ne, nehýbej se!“ Poslechla. „Co se stalo?“zeptal se, když k ní sjel dolů.
„Já…uf…“rozhlédla se kolem sebe. Zjistila, že nezachytit ji strom, zřítila by se přes kamenný převis o 1000 m níž. Měla štěstí. John jí pomohl se zvednout a vylézt nahoru.
„Já…vracela jsem se, když na mě vyskočili. Jeden se proti mně rozběh a já ho zastřelila. Pak se mi podařilo se dostat nahoru a shodit na ně ten balvan. Zbytek jsem zastřelila. Teda jednoho asi ne, protože jsem se otočila a on na mě skočil a oba jsme spadli. Já se zastavila ty stromy a on…zjevně ne. Mimochodem našla jsem cestu. Vzal jsi všechno?“shrnula to.
„Důležité věci jo. Fakt je ti dobře?“
„Je mi fajn. Tudy.“ Po chvíli došli k bráně a zadali adresu. Oba už byli mokří, tak jako předtím. Zadali kód a prošli.
„Neplánovaná aktivace.“ohlásil seržant. „Přijímám identifikační kód plk. Blackové.“dodal.
„Otevřete.“přikázala Sam a seběhla po schodech. Oba vypadali, jako kdyby skočili do bazénu a v případě Mac prošli bahenní koupelí.
„Vítejte doma. Jak jste se dostali zpátky?“zeptala se Sam.
„Mac našla cestičku okolo, odmítla pár nápadníků a nechala si udělat bahenní zábal.“odpověděl John s úsměvem.
„Co to máte s rukou?“všimla si Sam obvazu na její ruce.
„To bude dobré. Jenom jak se pode mnou propadlo to prkno, tak jsem si zadřela pár třísek.“odpověděla Mac.
„Běžte na ošetřovnu. Oba dva.“řekla Sam. „A do večera bych ráda hlášení.“dodala. Oba jenom kývli, že rozumí, ale hlášení se od nich dočkala stejně až další den ráno, protože se společně věnovali příjemnějším věcem.

Pište zase názory pls.

Co říct? Je to dobré...ne super. Jednoduché, žádné složitosti. Nemusí člověk moc přemýšlet. To myslím v dobrém, líbí se mi to (jak už jsem psala). Jen mám trošku pocit, že první kapitola byla nejlepší...nechci urazit...to ne , ale jinak je to pro mě skvělým odreagováním po hrozném dnu.
Jsi k nám milosrdná. Nevím, co bych dělala, kdybych musela čekat několik dní, ba i měsíců na další část...je super, že máš na to čas Přeji spoustu plodných dnů a nápadů

jo super, tvůj čas v kterém stíháš přidávat další díly je opravdu výborný..

Už se těším na další čast.. ) Super povídka. .-)

Opravdu dobrá povídka a rychlost jakou píšeš další díly je obdivuhodná. tešim se na další část

Tak když se vám líbí moje rychlost, tak tady je ještě jedna povídka... . Nebudu psat o cem je - nechte se prekvapit.
BTW: Zbytek nemam prepsany...takze si chvilku budete muset pockat
Příjemnou zábavu.

Následky, part 1

„Wow, tady je ale pěkně.“řekl O´Conner hned po tom, co vyšli z jumperu.
„Atlantis, tady SG-16, cesta byla bez problémů, jsme na místě.“ohlásila plk. Blacková.
„Atlantis rozumí, SG-16, konec.“ozvalo se z vysílačky.
„Kudy je ta vesnice?“zeptal se George.
„Asi míli severovýchodně.“odpověděl ihned Rodney.
„Tak jdeme na to, ne?“zeptal se Ronon.
„Už jste tu někdy byli?“zajímalo Mac, zatímco se pomalu vydali po cestě k vesnici.
„Jo, byli…je to malá vesnička. Dodávají nám nějaké suroviny a my jim na oplátku lékařskou péči a popřípadě i nějaké potraviny. Máme s něma pravidelný kontakt. Ale teď už mají týden zpoždění, tak to jdeme zkontrolovat.“vysvětlil jí John.
„Myslíte, že se jim něco stalo?“zeptal se Daniel.
„Nevím,…proto jsme tady, abychom to zjistili.“
„Kdo by jim chtěl ublížit?“zajímalo Winterson.
„Jsou to jenom neškodní obchodníci, ale kdo ví? Wraithové, Replikátoři nebo…co je ti? Jsi v pořádku?“zeptal se najednou John, protože se Mac náhle zastavila a byla celkem nepěkně zelená.
„Já…uf…jo, je mi fajn.“řekla a pokusila se o úsměv, ale vypadalo to spíš, jako kdyby měla tetanus.
„Neměla jsi jíst tu snídani. Říkal jsem ti, že míchané vejce a mlíko nejdou dohromady.“ ušklíbl se Ronon.
„Tím to není.“namítla a zase se rozešla.
„Tak čím to je?“dorážel Rodney.
„Mackenzie, jestli ti něco je, měla by ses vrátit.“řekl John.
„Není to nic, co by mi bránilo v práci…zatím.“odsekla.
„Zatím?“podivil se Daniel.
„Kriste…vy toho nenecháte, že?“ Začalo jí to jít na nervy. Všichni svorně zavrtěli hlavami jako že ne. Mac si jenom povzdechla.
„Fajn, jak chcete.“ A podíval se na Johna. „Jsem těhotná.“
„Já ti to říkal, že to dva spolu něco mají.“zašeptal George Rodneymu do ucha a zašklebil se.
„Tě…těhotná? Jak se to mohlo stát?“třeštil oči John.
„Chceš to popsat se vším všudy nebo….“ušklíbla se.
„Já vím jak, ale sakra kdy?“
„Asi 5 týdnů zpátky? Jeskyně? Zima? Už chápeš?“odpověděla mu.
„5 týdnů?! Kristova noho! 5 týdnů a ty nic neřekneš? Jak dlouho to víš?“
„Asi týden a něco.“
„Týden a …To je neuvěřitelné! A kdy ses mi to chystala říct?“ John začínal zuřit a Mac si toho taky všimla.
„Mohli byste nás, prosím, nechat chvilku o samotě?“požádala zbytek týmu. Ti se otočili a poodešli za zatáčku, kterou před chvilkou přišli. Mac pokračovala:
„Chtěla jsem ti to říct, až bude vhodná chvíle.“
„Vhodná chvíle?!“vyprskl John.
„Jo, vhodná chvíle…“
„Mackenzie! Mohli…kdokoliv ti mohl ublížit. Tobě i dítěti! Už to bylo párkrát takové, že jsme nevěděli, jestli se z toho dostaneme a …“
„Ale dostali! Proboha, uklidni se! Jsem TĚHOTNÁ! TĚHOTNÁ, JOHNE! Ne, nemocná a ne úplně blbá!“přerušila ho Mac, když se dostala zase ke slovu. Zbytek týmu, který čekal za zatáčkou, si nemohl nevšimnout, že „rozhovor“ nabírá na síle.
„…takhle riskovat. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
„Johne!“
„Jak ses to ksakru dozvěděla.“
„Já…byla za Jennifer, protože jsem myslela…nebylo mi dobře…myslela jsem, že mám chřipku nebo tak, ale výsledky ukázaly, že jsem…“
„…těhotná.“doplnil ji John.
„Jo.“přikývla.
„Takže…teď se hezky vrátíš zpátky na Atlantis.“sdělil jí stručně John. :Bez řečí a bez poznámek!“dodal.
„Tak to si přehnal! Nikdo, rozumíš, nikdo mi nebude říkat, co mám dělat!“ zasyčela Mac. „Jestli sis toho nevšiml jsem dospělá!“
„Já vím, ale tohle mi nepřipadá správné!“namítl.
„Co? To že jsem těhotná nebo to, že jsem těhotná s tebou?“Už to nevydržela a začala křičet taky. „ To, že jsem těhotná je v podstatě tvoje vina! Jasně jsem ti říkala, že žádnou antikoncepci neberu a že je to jenom na tobě! Mimochodem ti ale nic nevyčítám. Ale to jsem netušila, že budeš reagovat takhle a byla bych ti celkem vděčná, kdybys p mně neřval!“ Najednou se ozvala rána a Mac se s výkřikem zhroutila k zemi.
„MAC?!“zakřičel John, zohl se k ní, ale někdo začal střílet zpoza stromů, a tak se vrhnul za jeden z nich. Mezitím doběhl zbytek týmu a začali střílet taky.
„Co se stalo?“zeptal se George mezi střelbou.
„Já..já nevím. Mluvili…teda spíš jsme se hádali a najednou se skácela dolů.“odpověděl šokovaný John. „Kryjte mě!“ vykřikl a rozběhl se k Mac. Když k ní doběhl, uviděl na jejím pravém boku zvětšující se tmavou skvrnu. Většinu ze střely sice chytla vesta, ale i tak to vypadalo vážně.
„Hej Mac. Slyšíš..slyšíš mě?“ a jemně s ní zatřásl.
„Běžte.“řekla potichu.
„Blázníš?!“
„Já..nechci se hádat…Johne…prosím.“
„Nemůžeme tě tu nechat. Dostaneme se domů všichni…“
„Ne živý. Johne, jsou to Genie.“
„Já vím, ale i tak to…“
„Vzdejte se! Chceme jenom tu ženu!“ozvalo se zpoza stromů.
„Nikdy!“zakřičel John.
„Johne..“
„Ne. Mlč!“ Chtěl ještě něco říct, ale najednou se všude kolem nich objevili Genie. Doběhli k Johnovi a Mac a obklíčili zbytek jejího týmu.
„Chceme jenom ji.“zopakoval geniijský důstojník a mířil zbraní na Mac. „Vy běžte!“
„Jo, jasně. A my jako na ni máme zapomenout nebo co?“odsekl John.
„Johne…“šeptla. Naklonil se k ní.
„Co?“
„Běžte…“
„Ne, poslouchej…“
„Ty, poslouchej! Běžte! Něco po mně chtějí, takže mi logicky neublíží. Vy se pak vrátíte s posilou a dostanete mě zpátky, ano?“
„Mac…já…ty..umřeš, jestli tě nedostaneme domů.“
„Ber to…jako rozkaz. Prostě BĚŽTE! Nechci se hádat….běž, prosím.“
„Chytrá holka. Ví, co je pro vás dobré.“poznamenal Genii. John se na ni podíval a vzal ji za ruku. Ucítila v té jeho nějaký hranatý předmět. Chytla ho a nenápadně strčila do rukávu. Bylo to dálkové ovládání jumperů.
„Tak jdeme, lidi.“řekl John zbytku.
„Ty si se zbláznil! Nemůžeme ji tady nechat!“protestoval Rodney.
„Pojďte!“zavelel John a obrátil se k odchodu, aniž by se jednou otočil. Ostatní ho neochotně následovali.
„Vemte ji do tábora.“rozkázal Genie.
„Tys ji tam nechal! Nechal jsi tam svoji těhotnou a zraněnou přítelkyni.“vyčítal Johnovi Rodney.
„Bude v pořádku.“prohlásil John a vší silou se na ni přinutil nemyslet. „Krom toho, dala mi rozkaz.“
„Rozkaz?“opakoval po něm posměšně Winterson. „Vy si necháte poroučet od holky?“
„Je to můj i váš velící pro tuto misi. Uděláme, co řekla. Vrátíme se na Atlantis, vezmeme pár natěšených mariňáků a dostaneme ji zpátky.“upřesnil John.
„Nejdeme jinudy, než kudy jsme přišli?“zeptal se po chvilce Daniel.
„Dal jsem jí pilota od jumperů, takže půjdeme pěšky. S ním má šanci se odsud dostat…“
„Ovšem za předpokladu, že se dostane od Geniů.“podotkl O´Conner.
„Ona to zvládne, i když je zraněná.“ozval se Ronon.
„Rodney, adresu, rychle!“pobídl ho John, když došli k bráně. Ta se otevřela a oni rychle prošli.
„Vzbuďte se. No tak…vstávat!“ snažil se Mac vzbudit geniejský důstojník. „No tak!“ a chrstl na ni hrnek vody. Začala se pomalu probírat.
„No vida, že to jde.“
„Co chcete?“zeptala se Mac.
„Chceme vědět, kde jste vzala ty vaše schopnosti a taky vše, co víte o Atlantis. Asi jsem se ještě nepředstavil, že? Jsem vrchní velitel genijských bojových jednotek a jmenuji se Miami Sambora.
Mac se jenom ušklíbla. „Jsi teplouš? Protože to je jediný možný vysvětlení toho, že ještě pořád žiješ. Já mít takové jméno, tak už jsem pod drnem.“
„Pod drnem?“nechápal Sambora.
„JO, to jako mrtvá. Hodila bych si mašli, mít takové jméno.“
„A jaké je tvoje?“
„Sněhurka.“
„Ten muž ti říkal jinak.!“namítl.
„Hm. Jsem prostě Sněhurka, pokud se ti to nelíbí, říkej mi, jak chceš. Mimochodem, ty schopnosti jsou přirozené a o Atlantis nic nevím.“odpověděla na všechny jeho otázky najednou.
„Krvácíš a nevypadá to, že by to samo přestalo. Když mi řekneš, co chci vědět, ošetříme ti to, když ne, zemřeš.“
„Fajn…dobře…“
„Hodná holka.“usmál se.
„Volím tu druhou možnost.“zpražila ho.
„Budeš litovat!“ a s těmito slovy Sambora vyšel ze stanu ven.
„Už se stalo.“pomyslela si a za pár minut usla.
Mezitím se na Atlantis řešilo,c o dál.
„Dobře, budete mít připravených 20 vojáků. Celé akci bude velet pplk. Sheppard a vezmete s sebou i dr. Kellerovou a její tým, ano?“rozhodla Sam. Všichni přikývli a začali si chystat věci.
„Johne, můžu s tebou mluvit?“zeptala se Jennifer, když Johna doběhla.
„Ale rychle.“
„Já…jenom, že jestli ji najdeme ještě živou, tak to její zranění už může být v tu chvíli natolik vážné, že budeme mít co dělat, abychom zachránili život alespoň jí. Je možnost, že budou v pořádku oba – ona i dítě, ale je tu taky ta možnost, že…bychom jí to dítě museli vzít a upřímně, Johne..já udělám všechno, abych ji zachránila. Tak jenom abys to věděl.“ John jenom přikývl.
Mac nevěděla, jak dlouho spala, ale když se vzbudila, venku už byla tma. To jí vyhovovalo. Zkusila se posadit. Šlo to ztěžka a ona si v tu chvíli nebyla s to představit, jak se dostane k jumperu. Potichu sundala nohy z postele a zkusila to. Divila se, že to vyšlo na první pokus, i když se celá třásla, točila se jí hlava a bylo jí všelijak, jenom ne dobře. Pomocí telepatie a taky stínů zjistila, že před jejím stanem jsou dva ozbrojení muži. Zato vzadu za stanem nebyl nikdo. Opatrně nadzvedla stanové plátno, co to šlo a proklouzla ven. Během pár minut se dostala na pěšinu. Cítila Genie, že se za ní vydali, a tak zkusila zrychlit. Po chvíli na něčem uklouzla a spadla. Ucítila krev a domyslela si, že je její. Znova vstala, tentokrát s většími obtížemi, a šla dál. Po pár metrech se jí udělalo zle, a tak se na chvíli opřela o strom. Všimla si, že mezi stromy jde vidět oheň z pochodní lidí, co ji hledají, tak se vydala dál. Každých pár kroků zkusila pilota, jestli se před ní neobjeví jumper. Vyšlo to asi na šestý pokus. Objevil se necelých 30 metrů před ní. Přidala, ale pořád měla v patách vojáky, kteří teď znova zrychlili. Vklouzla dovnitř, zavřela dveře a sedla si na místo pilota. Vzlétnout nebyl problém, i když po ní stříleli, ale nepočítala s tím, že Genie mají taky něco jako protiletadlové střely vyvinuté proti wraithským stíhačkám. Tu teď taky hodlali použít.
„Palte!“přikázal Sambora. Mac si ji všimla pozdě. I když měla zapnutý štít, část střely jím prošla a poškodila motory, takže se jumper stal neovladatelný. Řítila se přímo na skálu. Bylo jí jasné, že když bude mít jumper zapnuté systémy, může vybouchnout a to by byla bez šance. Proto vypla úplně všechno a v poslední chvíli se vrhla na zem. Jumper narazil na skály a zřítil se do rokliny.
TO BE CONTINUED….

BTW: pl. zase nazory a jeste...pokracovani by melo byt do konce tydne...mozna uz zitra nebo v sobotu...hned se do toho dam...

Tak se zase ozývám...já nemám co dodat, je to skvělé, jako vždy Přečetla jsem to snad jedním dechem. Jen tak dál. Těším se na další část...snad bude brzy

Honem honem další část jinak snad dneska neusnu. Už dlouho se mi nestalo že by mě takhle néco chytlo... Všechna čest a díky za povídky.

Takže jsem sebou hodila a je tady pokračování....sice sotva citim zada, ale co bych pro vas neudelala, ze?

Následky, part 2

„7.symbol. Start!“ ohlásil Chuck. Zbytek SG-16, Sheppardův tým a mariňáci proletěli bránou v jumperech a přistáli přibližně na stejném místě jako minule. První jumper tam nebyl.
„Dobře lidi! Najdeme jejich tábor, postřílíme jich co nejvíc, vezmeme plk. Blackovou a padáme, jasné? Majore Winterson, vy půjdete se zbytkem svého týmu a se mnou od jihu. Poručíku, vy si vezmete 6 mužů a půjdete ze severu. Majore Lorne, vy a váš tým půjdete od východu a tady kapitán si vezme taky 6 chlapů a půjdou ze západu. Lékařský tým půjde, ale až se začne něco dít, schová se a nebude se do ničeho plést, jasné?“zeptal se Sheppard potom, co je rozdělil. Nikdo nic nenamítal, a tak vyrazili. Na pěšině, kterou přišli byla krev a okolo plno stop. Vydali se podle nich. Za pár minut uslyšeli hlasy. Zastavili a začali se potichu rozmisťovat podle pokynů. Po chvíli byli všichni na svých pozicích.
„Na tři tam vtrhneme.“oznámil John do vysílačky. „3…2…1…teď!“ Na povel všechny týmy vyrazily a obklíčily tábor. Geniové se ani nestačili natáhnout po zbraních, a tak byli během chvilky pod dozorem.
„Prohledejte stany!“křikl John.
„Není tady!“ozval se po chvíli Winterson. „Ale našel jsem její vestu.“ John zbledl. Došlo mu, že pokud není tady a pokud neprošla bránou, muselo se něco stát. Přešel k Samborovi.
„Kde je?“
„Kdo?“opáčil Sambora.
„Nedělej blbého!“zavrčel Ronon.
„No, tady není.“odpověděl Sambora s úsměvem..
„Toho jsme si všimli, že není tady, ale my chceme vědět, kde je?!“vyštěkl Winterson.
„Utekla.“odpověděl prostě Sambora.
„A…?“
„Asi jsem ji měl hledat lépe, že?...Když má pro vás takovou cenu.“poznamenal Sambora, ale to už Ronon nevydržel a jednu mu vrazil.
„Kde je teď?! Ptáme se naposledy!“zavrčel.
„Nevím, sestřelili jsme ji. Ale bohužel jsme neviděli, kam spadla.“usmál se Sambora.
„Spadla?!“zopakoval s hrůzou v hlase John, ale pak se vzpamatoval. „Fajn, musíme ji najít! Přivažte je ke stromům a každý se vydá jedním směrem. Lorne poletí v jumperu. Poručíku, vezmete si prostor za bránou, Majore, vy půjdete směrem ke skalám a my se podíváme po lese. Tak běžte a pozor na zatoulané Geniie.“ Každý se vydal svým směrem.
„Myslíte, že ještě…no…že je ještě naživu?“ zeptal se O´Conner.
„Já nevím.“přiznal George. „Havarovat není žádná sranda a pokud ji sestřelili a jumper byl neovladatelný…“ po chvilce pokračoval: „Doufám, že žije…už kvůli nám, protože kdyby ne, tak buď se stanu velitelem já nebo nám sem hodí nějakého idiota, který viděl zbraň leda tak na obrázku. A já nechci nikoho jiného….s kým bych se pak hádal?“
„Co jste si vůbec vy dva udělali?“zajímalo Daniela.
„Je to už dávno. Bylo to na Akademii. Měli jsme v ročníku soutěž o nejlepšího kadeta a Mac o dva body vyhrála. Já byl druhý. Podle mě podváděla, ale to mi nikdo nevěřil, protože všechny měla omotané kolem prstu. Vypadala jako anděl…teda ve své podstatě tak vypadá pořád, takže kdo by zkoumal jestli podváděla nebo ne. Všichni říkali, že nedokážu unést prohru s holkou a …možná měli pravdu.“
„Podváděla?“
„Ne. Nakonec se ukázalo, že byla rychlejší díky stíhačce, která měla poruchu. O tři později se zřítila. Nikdo nepřežil. Takže Mac měla v podstatě štěstí.“ Za hovoru pomalu došli ke skalám. George po chvíli pokračoval. „Změnila se. Hodně. Na škole byla hvězda a uměla toho využít. Vždycky uměla jednat s lidma, tak aby skákali, jak ona píská. Ale jak jsem řekl, od školy se hodně změnila. Chci, aby byla…“ Nedořekl to, protože z vysílačky se ozval Lorne:
„Právě jsme obletěli po orbitě kus celou planetu a žádné další známky života. Je možné, že je někde, odkud nepronikne signál, ale může bát…“
„NE!“zarazil ho Sheppard. „Obleťte to znova!“
„Už jsme to obletěli dvakrát.“namítl Lorne.
„Tak to obleťte potřetí!“vyštěkl John. Nehodlal se s tím smířit.
„Johne, jestli ji sestřelili…“snažil se Rodney něco říct, ale Sheppard ho zarazil:
„Mohla to přežít. Nás taky sestřelili a pořád jsme tu!“ Nikdo se s ním nehádal, protože věděli, že to nemá smysl.
Mezitím Winterson pokračoval:
„Předtím jsem chtěl říct, že bych si přál, aby byla naživu. Opravdu se změnila a já, i když jsem ji nenáviděl a přál jí všechno možné, ji chci zpátky. Je to dobrá velitelka, umí si poradit s každou situací a taky s každým a já o ni nechci přijít. Ale jestli…až ji najdeme, neříkejte jí to. Prosím. Nechci si zkazit reputaci.“dokončil svoji „zpověď“ George.
„Ani necekneme.“zapřísahal O´Conner.
„Tohle je u nás v bezpečí.“uklidnil ho Daniel.
„Dí…“najednou se zarazil. „Co je to?“ a ukazoval nahoru na skálu, kde byl malý lesík. Vrcholky stromů byly zpřelámané a bylo jasně vidět, že je zlomilo něco těžkého a rychlého…něco jako jumper. K tomuhle přesvědčení došel i Winterson.
„Tohle nemohl…tohle nemohla přežít.“ozval se potichu Daniel.
„Ty stromy ji mohly zbrzdit.“prohlásil George. „Plukovníku!...MAC!“zavolal.
„Au.“vyjekl O´Conner.
„Co je?“
„Já zakopl o…“odpověděl O´Conner rozpláclý na zemi.
„…to je z jumperu! Kus motoru!“vykřikl George. „Co je to tam dole?“zeptal se po chvíli a ukazoval dolů do rokliny, kde se válely nějaké trosky.
„Jumper…to je jumper. Teda…to co z něj zbylo.“odpověděl Daniel. Měl pravdu. Asi o 30 metrů níž jumper. Byl ze všech stran pomačkaný a kokpit chyběl úplně.
„Tohle nemohla…“začal zase O´Conner.
„Ticho!“zavrčel Winterson, i když věděl, že má nejspíš pravdu. „Plukovníku, tady Winterson.“
„Pokračujte.“potvrdil příjem Sheppard.
„Našli jsme jumper. Upřímně, pane…nevypadá to dobře. Je celý rozmlácený a dostat se k němu bude…těžké…je o 30metrů níž.“
„Rozumím. Nic nedělejte, vracíme se k jumper a letíme k vám.“
„Ale…“namítl Winterson.
„Opakuji nic nedělejte! Nepotřebujeme další raněné! Rozuměli jste?!“
„Nějak vás…lyším…nen…u…si..ál.“a Winterson vypnul vysílačku.
„Co chceš dělat?“zeptal se Daniel, kterého to po osmi letech služby s Jackem O´Neillem vůbec nepřekvapilo.
„Slézt tam dolů.“odpověděl prostě George.
„Bez jištění?“vyděsil se O´Conner. Major jenom přikývl. Po stěnách byli kořeny rostlin, kterých se chytil a opatrně začal slézat dolů. Po pár minutách došlápl na zem.
„Jsem dole.“ohlásil a rozběhl se k jumperu. Když k němu doběhl, zarazil se. Nebyl si jistý, jestli chce vědět, co je uvnitř. Ale nadechl se, sebral veškerou odvahu a vylomil větví dveře.
Mac ležela zaklíněná v uličce mezi sedadly a na ní byla hromada napadaných věcí.. George se k ní vrhl, ale skoro uklouzl na něčem mokrém. Podíval se, co to bylo. Když to zjistil, zvedl se mu žaludek. Byla to její krev. Odházel z ní ty věci a pomalu a opatrně ji otočil. Byla strašně bledá, na tváři a na čele měla velký šrám, ze kterého tekla krev. Vzal ji a ruku a snažil se nahmatat na zápěstí puls. Nic.
„Ale no tak.“ Zkusil to na krku. Po pár vteřinách ho konečně ucítil. Byl slabý a chvílemi jako by se ztrácel, ale žila.
„Mám ji a žije! Je naživu!“přímo zařval do vysílačky.
„ANO!“zaradovali se nahoře Daniel a O´Conner.
„Johne, našli jsme ji! Je naživu!“ohlásil to hned Daniel.
„Rozumím, za chvíli jsme tam.“odpověděl John, kterému se při té zprávě ohromně ulevilo.
„Je při vědomí?“zeptala se Kellerová.
„Ne, není.“odpověděl jí tentokrát george, který si zase zapl vysílačku.
„A puls?“
„Slabý a chvílemi se ztrácí:“
„Dobře a dýchá?“ptal se dál Jennifer.
„Nevím, moment.“ George se zarazil. „Jak to zjistím?“
„Položte jí ruku na hrudník, je to nejrychlejší.“odpověděla doktorka.
„Promiň Mac.“zašeptal, když ji pokládal ruku na hrudník. Ucítil, jak se jí zvedá, ne moc a ne pravidelně, ale přece jenom.
„JO, dýchá. Sice nepravidelně a slabě, ale jo.“
„Dobře, za chvilku jsme tam. Moc s ní nehýbejte.“ Za pár minut přistáli s jumperem v roklině.
„Viděli jsme ty trosky…já nechápu, jak je možné, že ještě pořád žije.“divil se Rodney.
„Kokpit je zničený, ale zavřela přepážku mezi ní a zadní částí. To ji nejspíš zachránilo.“odpověděl George.
„Ale proč to nebouchlo. Většinou to bouchá.“divil se Rodney dál, zatímco šli k ní.
„Vypla celý systém. Neměla to jak ovládat, takže sice narazila, ale aspoň nebouchla. Byl to risk…Kriste!“zděsil se John, když došli k jumperu a uviděl ji tam ležet. „Meggy.“zašeptal, vešel dovnitř, klekl si k ní a začal ji hladit po vlasech.
„Johne, potřebuju místo.“ozvala se Jennifer.
„Ne, zůstanu tady.“
„Dobře, tak v tom případě mi pomůžeš.“řekla doktorka. Nemělo cenu se s ním hádat, neodešel by.
„Tak jo. Má spoustu modřin a odřenin, zlomené levé zápěstí, potom má zlomené nějaké žebra a levou nohu, teda přesněji holení i lýtkovou kost. Je to sice otevřená zlomenina, ale to pořád nevysvětluje tu strašnou spoustu krve a je v šoku.“shrnula to Jennifer a dál pátrala po zdroji krvácení. Po chvíli na to přišla. „Je to z nohy, z levého stehna.“a opatrně ji pootočila.
„Vždyť to vypadá jako střela po devítce.“podivil se John. Najednou mu to došlo. „Jestli se ty věci sesypaly na ni….V každém jumperu je náhradní devítka a je možné, že se odjistila a vystřelila.“vysvětlil.
„Ta měla ale den.“poznamenala Kellerová a vyhrnula Mac tričko. Vyděsila, když uviděla její břicho. Byla tam jedna velká modřina.
„Máme větší problém, než jsem si myslela.“zkonstatovala a napíchla Mac do hřbetu pravé ruky infuzi.
„Co se děje?“zeptal se John.
„Vnitřní krvácení. Velké.“odpověděla Jennifer a píchla ji nějakou injekci. John jenom tázavě zvedl obočí.
„Adrenalin. Měla…mělo by ji to dát trochu do kupy – teda aspoň do doby, než se dostaneme na Atlantis.“
„Aha.“hlesl John a pozoroval doktorku, jak zpevňuje tu zlomenou nohu. Najednou ucítil, jak sebou Mac jemně trhla. Podíval se na ni. Začala se probírat.
„Ahoj.“řekl jí John. Jenom se na něho chabě podívala. Chvilku jí trvalo než zjistila, kde je.
„Co…co se stalo?“zeptala se po chvíli.
„To nikdo neví, ale nejspíš si to naprala přímo do skal a skončila tady.“odpověděl jí John.
„To…dítě…“hlesla Mac a otočila hlavu směre k Jennifer. „Zachraň…zachraň ho…prosím.“
„Je mi líto, Mac, ale nemůžu.“
„Meggy…nejdřív se musíš dát do kupy ty, ano? Musíš se z toho dostat.“řekl jí John a sestřel jí slzy, které jí tekly po tváři. „Bude to dobrý.“snažil se ji povzbudit.
„Omlouvám…se.“zašeptala.
„To nic, všechno bude v pořádku.“uklidňoval ji a pořád ji hladil po vlasech a druhou rukou vzal tu její a držel ji. Jemně ji stiskla.
„Mackenzie, poslouchej. Zkus mi říct,c o všechno tě bolí, ano?“ozvala se Kellerová.
„Úplně všechno….a je mi…zima, točí se mi…hlava a mám…žízeň.“odpověděla potichu.
„Nemůžeme ti dát napít, to víš. Ztratila si hodně krve, proto ti je zima. Za chvilku budeme doma a já tě dám zase dohromady, neboj.“
„Můžu omdlít?“hlesla Mac a v tu ránu byla mimo.
„Budu potřebovat pomoc.“otočila se Jennifer na Johna. „Chytni ji za ramena a já ji chytnu za nohy. Budeme potřebovat ještě někoho třetího. Majore?! Ještě ji zafixuju krk.“
„Jo?“
„Vezmete ji kolem pasu. A opatrně. Půjdeme na tři.“
„Omlouvám se, plukovníku.“otočil se george k Sheppardovi.
„To nic, hlavně opatrně.“ujistil ho John.
„Takže 3..2..1…teď.“odpočítala to doktorka. Opatrně ji vynesli a položili na nosítka. John mezitím běžel k jumperu. Během pár minut byli na Atlantis a v hangáru už byl nachystaný lékařský tým..
O pár hodin později čekal zbytek SG-16 a Sheppardův tým před ošetřovnou.
„Jak dlouho už to trvá?“zeptal se Rodney.
„5 hodin a 33 minut.“odpověděl John.
„Bude v pořádku.“snažil se ho uklidnit Ronon. John jenom přikývl. O pár minut později se objevila doktorka. Vypadala vyčerpaně.
„Bude v pořádku.“dala jim odpověď dřív, než se kdokoliv z nich stačil zeptat. Všichni si úlevou oddechli.
„Můžu za ní?“zeptal se John.
„Na chviličku. Je pořád trochu mimo, pod práškama.“
„Bude se moct vrátit zpátky?“zajímal se George.
„Řekla bych, že ano. Z mého hlediska jsou sice její zranění vážná, ale ne tak, aby nemohla, až se uzdraví, pokračovat v práci.“
„Co jí teda je?“
„Má zlomené zápěstí, holenní a lýtkovou kost a ránu po střele – to všechno vlevo, potom má čtyři zlomené žebra a otřes mozku. To vnitřní krvácení se nám podařilo zastavit, ale mezitím nám jednou zkolabovala. Kupodivu ta střela od genijské zbraně vypadala nejhůř, ale byl to náš nejmenší problém.“objasnila situaci.
„Páni a to ještě žije?“podivil se dost netaktně Rodney.
„Tak pojď, zavedu tě k ní.“pobídla Kellerová Johna.
John si sedl k posteli, chytl ji za ruku a zkoumavě se na ni zadíval. V obličeji už nebyla tak bledá, šrám na tváři měla sešitý a čelo zalepené. Zlomené zápěstí měla v ortéze. Pohladil ji po vlasech. Otevřela oči.
„Ahoj.“pozdravila unaveně.
„Ahoj. Jak je ti?“zeptal se John.
„Já…ani nevím.“
„Bez urážky, ale vypadáš hrozně.“poznamenal John. Nic na to neřekla, jenom se pousmála.
„Pamatuješ si, co se stalo?“zajímal se John.
„Tak trochu.“
„A řekneš mi to?“zeptal se opatrně. Začala potichu povídat.
„…bylo mi jasné, že když to tam napálím, tak to bouchne. Takže jsem všechno vypla…zavřela přepážku…a vrhla se mezi sedadla.“dokončila povídání.
„To a chudáci stromy tě nejspíš zachránilo. Kellerová říkala, že budeš v pohodě.“
„Jo.“na chvíli se odmlčela a pak se zeptala: „Víš,c o se stalo s těma lidma z vesnice?“
„Jsou mrtví.“odpověděl.
„Aha.“hlesla a po další odmlce řekla: „Mohli jsme mít dítě, kdybych tě poslechla.“
„Důležité je, že jsi v pořádku ty.“
„Je to moje vina.“zašeptala a po tvářích jí zase začaly stékat slzy.
„Meggy…poslouchej mě a to dobře, ano? Nikdo tě z toho neobviňuje a ty by ses neměla obviňovat taky. Zkus si zdřímnout, ano? Za poslední dva dny toho bylo hodně. Počkám tu dokud neusneš, dobře?“ Mac jenom přikývla a zavřela oči. Během pár minut spala.

Napište zase názory,pls

Děkuji za další část, ach jo, proč končí smutně sakra ...je skvělá, opravdu mě dostala. Jen tak dál, snad brzy přibude další díl...víš, že je to jak droga?

Další díl bude asi tak odhadem v pondeli...nebo kdyz to pude rychle, tak zitra vecer. Uvidime, uvidime, uvidime...řekl slepy