Star Trek Atlantis 1x01 (final) Part XI

Tak je tu opožděný vánoční dárek . Snad vám bude odškodněním za dlouhé čekání větší délka současného dílu...

STAR TREK ATLANTIS 1x01 Where no one has gone before
Part VI

Terry se opřela o jednu z konzol a sledovala, jak Lindsey Nowáková spolu se Sigi Youngem zapojovali kabeláž fúzního minireaktoru do otevřeného krytu jednoho z panelů a potýkali se přitom s nekompatibilním rozhraním. Věděla, že na její lodi by se našlo dost předsudkářů, kteří by tvrdili, že napojit něco na čtyři století starou technologii musí být hračka, ale Terry si zároveň přiznala, že takoví lidé se najdou všude. Pravda, útroby lodě připomínaly vnitřek námořní lodě před třetí světovou válkou, ale na druhou stranu, loď byla čistě vojenská (jak tvrdila Samantha Carterová a Terry neměla důvod jim nevěřit) a na nějaké pohodlí se tu očividně nehrálo. Zároveň ale loď skrývala takové technologie, že by polovina Vědeckého institutu Flotily rezignovala, jen aby se v téhle staré, leč úžasné hrčce mohli hrabat. To, že většina těchto technologií je víceméně mimozemského původu by pro lidi admirála de la Croixové byla už třešnička na dortu. Terry se proti své vůli ušklíbla, když si představila, jak by samotná admirálka reagovala na zprávu, že warp pohon nejen vychází z hyperpohonu, ale že se dokonce objevila i matka Zeframa Cochrana. To by Sam neměla do konce života klid. Ačkoliv, dřív nebo později se to na veřejnost dostane. Z toho, jak zvládla Sam poznat, usoudila, že ona by tak vychloubačná nebyla, ale vsadila by dva prsty levé ruky, že někdo by tu zprávu prodal novinám během hodiny, co by tato informace opustila velitelský tým Tolkiena.
Terry ze zamyšlení probralo nadšené zavýsknutí. Zvedla hlavu a uviděla, jak se Lindsey vítězoslavně usmívá. Pár okamžiků nato se rozsvítilo červené nouzové osvětlení. Panely v místnosti začaly svítit svojí vlastní září a Terry dokonce zaslechla jemné šumění klimatizačních jednotek. Sam se zvedla ze země, kde do té doby seděla (tři se u otevřeného panelu prostě nevešli a navíc měla jednu ruku chromou), a odešla přes celou místnost k jednomu z velkých panelů. Obrazovka nad ní po chvíli práce začala chrlit údaje. Přesto Sam očividně nebyla spokojená, protože zavrtěla hlavou a opět začala jedinou volnou rukou pracovat na panelu. Během minuty, kdy Lindsey zkontrolovala přísun energie, se sama vydala na pomoc Sam. Sigi zatím vzal do ruky první za čtyř transportních tyčí a trikodérem začal projíždět diagnostiku.
Tohle bude ještě na dlouho, pomyslela si Terry kysele. Mysl jí nedala jinou šanci než zase začít přemýšlet a rozebírat. Sigiho měla na očích, byl tedy automatický cíl jejích myšlenek. I přes své pátrání mimo osobní složky nezjistila, kde se Sigi vzal na její lodi. Z úst několika lidí Operačního oddělení Flotily (které řídil Richard Taylor, otec Terry) zaslechla polohlasné narážky, že jeden z jeho patronů musí být vedoucí jedné ze sekcí admirality. Pro Terry nebylo těžké domyslet si, že jde o admirála Francois de la Croixová (přáteli kvůli svému špatně vyslovitelnému jménu přezdívaná „Kroska“, podřízenými – samozřejmě mimo doslech admirála – Crossová), vedoucí Vědeckého institutu Flotily. Pak by dávalo smysl, že Terry Sigiho nenašla na žádném seznamu posádek řádných lodí. On totiž nesloužil na řádné lodi, ale na experimentálních projektech. Při jedné z formálních návštěv na admiralitě donutila nejmenovaného asistenta de la Croixové podřeknout se, a pak už nebylo těžké vymámit z něj zbytek. Sigi sloužil na experimentálním modelu USS. Hawking, testovacím modelu třídy Courageous. Zaslechla navíc něco o lodi jménem Relativity, ale na diskrétní dotazy na tuto loď jí odpovídalo jen zděšení a pohledy „kde-jste-se-to-sakra-dozvěděla“. Terry se rozhodla, že šťourat do vosího hnízda nemá cenu a vzdala soukromé pátrání. Nevyloučila ale možnost, že se Sigiho zeptá osobně.
Terry váhala, jestli to je moudré. Sigi si sice udržuje chování a pověst klauna, ale Terry už poznala, že pod bombastickým zevnějškem se skrývá chladně uvažující mozek, který se nezastaví před žádnou překážkou. A který dokáže ocenit lidi, pomyslela si Terry v duchu. Každý, kdo se k Sigimu choval dobře, mohl se dočkat přátelských šprýmů. Nicméně ten, kdo si to u Sigiho rozházel, měl to u něj rozlité navždy. To nejlepší v co jste mohli pak doufat, bylo zvýšení relativní vlhkosti v kajutě na sto procent nebo dveře otevírající se ve chvíli, kdy se sprchujete. Na druhou stranu, zasmála se Terry pro sebe, jeho nečekané vtípky mají jedno plus. Žádný výcvik nedokáže v člověku zvýšit ostražitost tak, jako blížící se speciální datum jako Halloween nebo narozeniny kapitána. Obzvláště poté, co Sigi na oslavy dne nezávislosti vypnul gravitaci po celé lodi. Následné pozvání na kobereček – samozřejmě v spíše přátelském duchu, což u nadporučíka Rončeviče vyvolalo bouři nevole – skončilo dnes již legendárním prohlášením, že „je vám schopen na Halloween odpálit warp jádro, jen aby byla sranda.“ Přesto ho Terry měla ráda. Jednak se ukázal jako skvělý člověk a jednak spadal přesně do kategorie inženýrů „nemožné ihned, zázraky na počkání“.
Ano, Sigi dokonce překonal i svého učitele, kapitána LaForge, ale je jedna vědecko-technická věc, ve které je Terry citelně lepší – teorie warp pole. Sigi nevěděl (a ani nikdo jiný na lodi), že externě působila jako poradce při vývoji pokročilého warp pole a reaktoru AM/ARA. Terry vlastně nevěděla, kde se v ní vzalo nadání a zájem o tuto problematiku. Každopádně si ji vyhmátla warp sekce Vědeckého institutu Flotily poté, co na její popud Tolkien B provedl několik úprav, které zlepšily hospodaření warp jádra s energií o 7 %. Terry tomuto vylepšení nějakou váhu nepřikládala, prostě si všimla něčeho, co jiní ne, ale někdo byl jiného názoru. Proto pak polovinu svého volna strávila na subprostorových diskusích se Stanicí Cháron. Sigi nemohl vědět, že jeho tolik opečovávané warp jádro existuje jen proto, že Terry přišla na to, jak vyřešit rozpad krystalů dilithia při intenzivním slučování hmoty s antihmotou za přítomnosti dvou opačně polarizovaných elektromagnetických polí (takhle řečeno by Terry nevěděla, o co jde, ale při simulacích nebyl ten problém popsán touhle příšerností). Kromě pár drobností, které už dodali ostatní výzkumníci, šlo o pouhé rozdělení jádra na dva protisměrné tubusy – každý využívající elektromagnetické pole o opačné polaritě pro přívod hmoty a antimhoty, které se spojovaly až u slučovacího uzlu. Vzhledově ovšem pokročilé jádro vypadalo, jako dvě vedle sebe stojící jádra.
O warp poli toho sice Terry věděla tolik, co celá strojovna dohromady, ale čestně si přiznala, že nic jiného tak dobře nezvládá. Však je taky kapitán, ne inženýr. Co se týče praktické vědy, měla by sama problém opravit si replikátor. Dokonce Terry zaznamenala technika, který byl jejím opakem. Opravil cokoliv, ale měl málo pojem o tom, jak to funguje – respektive nedával najevo, že to ví. Prostě ten člověk opravil věc jen tím, že byla rozbitá. Když to nefachá, je někde chyba. A kde je chyba, dá se zase odstranit. Basta! Jak prostě její sestra jednou parafrázovala jedno pořekadlo (Ha! Jeden člověk přeci jen ví o Terryině podílu na vývoji třídy Courageous!) – Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí. A kdo to nedokáže ani učit, ten velí.
Očima mimoděk zatěkala ke své sestře. Christine „Chris“ Taylorová byla ovládnuta svou archeologickou částí osobnosti, že se úplně zapomněla ochomítat kolem doktora Jacksona a činit dvojsmyslné narážky. Chris nebyla sestrou Terry úplně, jen z otcovy strany. Matkou Terry byla Rollana Ysera, doktorka pocházející z jedné z okrajových pozemských kolonií. Bohužel, rok a půl po narození Terry se raketoplán s doktorkou na palubě zařadil mezi „ztracené a nenalezené.“ Kapitán Taylor ztráty své ženy velmi želel a útěchu hledal v krátkých milostných záletech. Výsledkem jednoho z nich byla Chris a z lingvistky Harriet leWittové se stala nové paní Taylorová.
Přestože se Richard Taylor na své dcery upnul, rozhodl se, že on sám ví, co je pro ně nejlepší, a postupně je obě poslal na Hvězdnou akademii. Na rozdíl od Terry, která proti rozhodnutí svého otce neměla námitky, našla Chris zalíbení v archeologii a vojenská disciplína Akademie jí začala lézt na nervy. V důsledku toho došlo hned v prvním ročníku jejího studia k incidentu, který zahrnoval Chris, její spolužačku, bednu zábavní pyrotechniky a kancelář zástupce ředitele. Jediným možným řešením bylo (k velkému zármutku admirála Taylora a k velké radosti studentky Taylorové) vyloučení ze studia. Nakonec i sám Richard Taylor kapituloval a umožnil dceři studium archeologie na Cochranově univerzitě.
Povýšení své sestry na vedoucího archeologické expedice sice pomohla sama Terry, ale i ta měla podezření, že impulzivní sestra by to bez ochranné ruky nedotáhla ani na zástupce vedoucího. Z toho usoudila, že admirál Taylor svou mladší dceru přeci jen nezatratil. A bylo toho potřeba, odfrkla si pobaveně Terry. Jakýkoliv její nadřízený, který se Chris znelíbil, měl nakonec pocit, že ho přejel nákladní vůz. A podřízení, kteří nesplňovali Chrisina prapodivná kritéria, zase dostali pocit, že je nákladní vůz vláčí za sebou. Není divu, že většina – ne všichni, opravila se Terry – jejích současných podřízených nespadá do kategorie „normální člověk“. Závislost na karetních hrách patřila k menším odchylkám od normálu. Většině z nich by Terry nepůjčila ani staromódní šroubovák a to, že Chris měla na Archeologickém oddělení Vědeckého institutu Flotily pověst ze řetězu utržené bojové hlavice, celou situaci dokreslovalo. Chris měla ve zvyku pohrdat autoritami, vytáčet ty, kteří se snadno nechají (netřeba zmiňovat nadporučíka Rončeviče), provokovat mužskou část posádky a pobuřovat tu ženskou část. Nicméně Terry věděla, že ji její sestra dokáže kdykoli podpořit a také to, že kdo si získal Chrisin respekt svými schopnostmi, těžko ho pak ztrácí. Ačkoliv někteří muži by raději, kdyby to byl jen respekt.
Terryin pohled upoutal Daniel Jackson. Hlavně tím, že na rozdíl od ostatních, o které kdy Chris projevila „zájem“, se od ní nedržel dál. Zase na druhou stranu, nezná její pověst, takže asi neví, že ona s tím nepřestane. Ale Terry Daniel připadal jako rozvážný člověk, který dokáže číst v lidech. Ze tří „navrátilců“ se on dokázal nejlépe smířit s tím, že jsou v budoucnosti. To, že onen „Star Trek“ znal nejméně, mu nejspíše pomohlo. Terry si ale nedokázala představit jeho pocity, když se tu jako archeolog prohrabává minulostí, která byla jeho současnost, respektive blízká budoucnost. Terry si sama nedokázala představit, že by zemřela, po čtyřech stoletích se vrátila a zjišťovala, o co vlastně přišla. Pokud by – jako v případě Daniela – „zaspala“ další světovou válku, byla by jen ráda. Za Daniela byla ráda, že válka pohřbila většinu záznamů, protože si nedokázala představit jeho setkání se staletí vzdálenými příbuznými.
Samantha Carterová, plukovník dnes již neexistujícího Letectva Spojených států Amerických, byla jiný případ. Ona nemusela složitě pátrat po příbuzných, její syn je rovnou nejslavnější postavou v poválečné historii lidstva. Terry si byla jistá, že svým způsobem je Sam hrdá na svého syna, ale až příliš skromně odmítala pocty své osobě. Ne, ona přeci nesestavila warp pohon. Ona pomáhala sestavit ještě dokonalejšího předchůdce warp pohonu, dodala si pro sebe Terry. Velkou roli očividně hrálo i to, že Sam zemřela ve vysokém věku, na rozdíl od ostatních dvou. Stále se musela vyrovnávat s tím, že vypadá i funguje jinak, než jí vzpomínky tvrdí. Sam ale už vypadala, že si je toho vědoma, a možná si to i užívala. Koneckonců, kdo dostane šanci žít podruhé?
Sam se automaticky stala vůdcem trojice. Přesně tak Terry připadala – vůdce nějakého týmu, za kterým lidé půjdou kamkoliv. Zároveň i téměř geniální vědec, kombinace, která na pohled působila divně, ale u Sam se tyto vlastnosti skloubily v jakousi harmonii. Terry si Sam nedokázala představit někde v kanceláři, odkud by posílala lidi na mise. Z vědomí, že posílá lidi na smrt a ona sama sedí v bezpečí, by jistojistě začala ohryzávat stěny.
Přesně tak se často cítila Terry, a proto chodila na výsadky sama. Její první důstojník Harry Kim brzy kapituloval na svou nejdůležitější úlohu, a to právě zabránit svému kapitánovi vystavovat svůj život nebezpečí mimo loď. Harry se sice zpočátku přel, ale bez valného úspěchu, a tak mu zbyla druhá úloha prvního důstojníka. Respektive druhá i třetí. První důstojník má jako kapitánův zástupce hrát roli ozvučné desky, ale zároveň i ďáblova advokáta. Záleželo na tom, jestli bylo třeba rozhodnutí (nebo myšlenkové pochody) kapitána před zbytkem posádky podpořit nebo kapitána upozornit na jiné alternativy. Harry ale nebyl typ důstojníka, který se kapitána snaží zviklat (jinak by Terry nedovolil jít na výsadek, třeba i ručně), a tak se role ďáblova advokáta zhostit sám od sebe nadporučík Stjepan Rončevič. Pak si Terry někdy na můstku připadala přebytečná, protože veškerá diskuse se točila kolem Harryho (obhajujícího Terryino stanovisko) a Stjepana (prosazujícího odlišné možnosti).
Terry si občas – ne často, přiznala si – s tím nedokázala poradit, a tak jen seděla ve svém křesle a čekala, co se z toho vyvine. Sam vypadala, že by si dokázala zjednat víc autority, a nemusela by snad ani křičet. A když už jsem zase u Sam, pomyslila Terry, musím se jí konečně zeptat na toho O‘Neilla…
Z myšlenek Terry vytrhnulo zašeptání. Lindsey asi zapomněla, že vnitřní okruhy skafandrů přenáší zřetelně i jakýkoliv šepot.
„Tohle je k ničemu,“ řekla Lindsey hodně potichu.
Sam si očividně uvědomila, že je slyší každý, a tak ani nezeslabila hlas. „Neříkám, že ne. Alespoň to běží.“
„To sice jo,“ zavrčela Lindsey, „ale říká nám to hov…“ Terry viděla, jak sebou Lindsey trhla, když zjistila, co říká. „Prostě nám to neřekne nic,“ opravila se spěšně, „vždyť si to i myslí, že jsme v koróně plynnýho obra,“ mávla rukou k panelu.
„A máme na výběr něco jiného než to zkoušet anebo s tím praštit?“ otázala se Sam rezignovaně.
Lindsey vydala pobavené odfrknutí. „Ne s tím praštit, ale do toho praštit.“ A než ji mohla Sam zastavit, kopla do otevřeného krytu od kabeláže panelu. Ten na chvíli pohasl a pár chvil nato se zase rozsvítil.
„Anebo takhle,“ pokývala Sam hlavou.
A potom Lindsey Nowáková, kdysi podplukovník. Lindsey Terry hned od začátku připadala nevyzpytatelná (což se před chvílí potvrdilo) a trochu ztřeštěná. Ne že člověk, který rozumí věcem až příliš dobře, nebyl „nějak“ ztřeštěný. Lindsey se na Tolkienu rychle zabydlela a s posádkou neměla žádná nedorozumění. Ne že by se necítila jiná, ale přijala to a basta. Terry si ovšem byla jistá, že pokud by nastala vážná situace, Lindsey by se ovládla a chovala se podle okolností. Přeci jen, podle svých slov byla předtím zástupcem velitele jedné z pozemských lodí. A na to místo nepustí leckoho (ačkoliv Terry každý pohled do zrcadla, přiváděl k pochybám a šibalskému úsměvu).
„Tak to bychom měli,“ ozvala se pojednou Sam a otočila se k Terry, zdravou ruku položenou na té zavěšené na pásce. Okamžitě si tím získala pozornost všech.
„Pokud jste doufali, že tuhle loď dostanete v celku nebo, že snad bude i létat, zapomeňte na to. Ledaže byste věděli, jak nahradit přes devadesát procent pláště, který láva roztavila, a spojit trup s můstkovou „hlavou“, která se rovnou utrhla.“
„Co teda máme?“ zeptala se Chris úzkostlivě.
„Hyperpohon je bez poškození,“ usmála se Sam povzbudivě, „kvůli tomu jsme sem šli, ne? Každopádně pak už to moc nezbývá. Motory jsou pryč, generátor štítu taky. Jediný coilgun, který je snad v pořádku, se nachází pod pravobočním hangárem. Ten by mohl být taky nepoškozený, vzhledem k tomu, že všechny odpovídače stíhaček z toho hangáru signalizují zelenou. A ze senzorů zbyl jen škvarek, který si stále myslí, že jsme příliš blízko plynného obra.“
„Tak to nám moc práce nezbývá,“ pravil Sigi a vzal si přes rameno trojici transportních tyčí. „Ukažte nám ten hyperzázrak…“

„Tolkiene, tady kapitán, slyšíte nás?“
Terry odpovědělo jen zapraskání zesilovače signálu, ale víc nic. Zkusila to proto znova. Jádro hyperpohonu bylo již odpojené od zbytku lodě a trojice transportních tyčí stála kolem něj. Zpětně si Terry uvědomila, že na něco takového by se hodila minimálně čtveřice tyčí, ale nechtěla již hnát Sigiho zpět na Tolkiena. Trojúhelník tvořený tyčemi se sotva vešel do malého prostoru kolem jádra, ale nakonec se podařilo najít potřebnou pozici.
Terry, slyšíme vás, ozval se pojednou hlas Harryho Kima. Trochu vám to trvalo.
„Ten vrak moc nespolupracoval.“ Terry musela zadržet smích, když si všimla, jak dotčeně se Lindsey zatvářila na slovo „vrak“. „Sigi mě informoval, že nechal vyklidit skladiště čtyři…“
Jo, na suvenýry. Předpokládám, že chcete vyzvednout
„Moc se nám tu líbí, ale já bych se chtěla vyspat a Sigi si zase brousí zuby na ten hyperpohon.“
Chápu, uchechtl se hlas.
Terry kývla na Sigiho a ten aktivoval tyče. Tyče propojilo červené světlo a krátce nato byl prostor mezi tyčemi proskenován a zvýrazněn. Lidské oči neznamenaly víc, než spojené tyče, ale za normálních podmínek takto označená tělesa zářila na senzorech jako rodící se hvězda. V současných podmínkách snad stačila na komplikovaný transport.
Máme to, signál sice kolísá, ale neorganickou hmotu odchylky nepoškodí
„Jinými slovy,“ povzdychl si Sigi směrem k Lindsey, „musíme pěšky zas až nahoru.“
„Energii,“ pronesla nakonec Terry.
Jádro hyperpohonu obalila stříbřitá mlha transportního paprsku. Rozklad trval sice několikrát déle, chvílemi se dokonce zdálo, že se jádro rematerializuje zpět, ale nakonec celé zmizelo.
Zásilka na palubě. Poštovné a balné můžete doplatit zpětně
„Ale nejprve si dam dvacet,“ zívla Terry ke komunikátoru…

„Máte tu volno?“
Hlas Alexeje Talejnikova málem zanikl v mumraji Přední Patnáctky. Sam Carterová odtrhla zrak od černě vesmíru a vzhlédla. Alex nesl talíř naložený něčím, co vypadalo jako velká kopa zeleninového salátu (jen vypadalo, protože pozemský zeleninový salát neobsahoval nic modrého).
„Ale jistě…ehm,“ zahleděla se na pecky na jeho krku a zamračila se, „nadporučíku?“
Alex jakoby mimoděk přejel prstem své označení hodnosti a představil se: „Ano, nadporučík Alexej Talejnikov. A vy musíte být plukovník Cochranová.“
Sam se smutně usmála. „Plukovník možná kdysi, ale teď už nemám v čem sloužit. A co se týče mého příjmení, tohle je svázáno s minulostí, kterou si zatím nechci připomínat. Říkejte mi Sam. Nebo Carterová, pokud trváte na vykání.“
„Když na tom trváte…Sam,“ pronesl Alex a posadil se.
„Proč jste si vybral tenhle stůl?“ zeptala se Sam a očima obsáhla prostor kolem. „Máte tu spoustu volných míst.“
„Vypadáte, že si nutně potřebujete promluvit. Vlastně se divím, že si vás nepřišel vyzpovídat Andy…“
„Andy?“
„Andrew Walker. Náš lodní poradce a barman zároveň. Divila byste se, kolik lidí se vyzpovídá nad skleničkou.“
Sam odvrátila hlavu a opět se zahleděla z okna. „Mýlíte se, ve skutečnosti chci být sama. Ale klidně zůstaňte, nakonec se mi společnost bude i hodit. Řekněte mi,“ obrátila se zpět na Alexe, „vždy to na ženy zkoušíte takhle?“
Alex se zarazil s vidličkou napůl cesty k ústům. „Cože? Ne…ne. Nic takového jsem neměl v úmyslu. Pokud vás moje přítomnost obtěžuje, samozřejmě odejdu.“
Sam zacukaly koutky úst. „Jen žertuji. Řekla jsem, že můžete zůstat.“ Pak si povzdechla. „Prostě potřebuji přijít na jiné myšlenky.“
„Budoucnosti neujdete,“ zašeptal Alex, „je všude kolem vás, Sam.“
„To je to na mě tolik vidět?“
„Ano, vypadáte jako zavřené zvíře. Hádám správně, když se tak cítíte jen na lodi?“
„Když už na tom trváte,“ řekla Sam a poposedla si a zahleděla na Alexe. „Je to… tak neskutečné. Pořád si nemohu připustit, že všechno, co jsem znala je pryč, a že tohle je budoucnost, na níž mám podíl. Myslela jsem si, že když se podívám dolů na naši starou loď, že emocionálně přijmu pravdu, ale ono je to ještě horší.
Mám pocit, jako bych byla cizinec, pozorovatel, vetřelec. Já sem nepatřím, tohle není moje doba. Já už jsem jednou zemřela, sledovala, jak moji přátelé umírají ve válkách o Zemi i v těch pozemských.“ Zamrkala, aby zahnala slzy. „Teď mám novou možnost žít, ale já nevím, jestli ji vůbec chci! Možná, kdyby to byla jen budoucnost, tak bych si dokázala zvyknout, ale tady mne minulost dohnala. Nebo spíš, jsem se vrátila a nechala se dohnat. Musela jsem vědět, jak se teď budu cítit, a proto logicky musím dojít k tomu, že se děje něco strašného, co opravdu vyžaduje i mou přítomnost. Ale stejně si to nechci připustit. Já tady nechci být, já sem nechci patřit! Nechci, aby mě lidi uctívali pro to, co udělal můj syn!“
Sam málem vyskočila ze židle. To, co začínalo jako vypovídání se z potíží, skončilo jako lavina hlasitých výkřiků. I přes okolní ruch se několik lidí zvědavě otočilo. Alex zrozpačitěl.
„Jste v pořádku?“
„Ne, nejsem!“ odsekla Sam a opět stočila pohled na mrazivou temnotu vesmíru za oknem. Jediný měsíc planety přivedla orbita lodě do zorného pole. Měsíc se vyloupl zpoza kotouče planety a postupně se okrýval. Tolkienova oběžná rychlost byla mnohokrát větší než jeho, a tak loď měsíc postupně doháněla. Sam v tom pohledu hledala uklidnění, a když sebrala ztracenou kontrolu i odvahu, otočila hlavu na svého společníka.
„Promiňte,“ omluvila se tiše. „je to zkrátka pro mě těžké“
Tentokrát to byl Alex, kdo vypadal naštvaně. „Nechci být nezdvořilý, ale nepřipadáte si jako sobec? Jak myslíte, že se cítíme my, co o vás víme? Vám připadá těžké vyrovnat se se současností, ale my se musíme vyrovnat s minulostí, o které jsme doteď nevěděli. Vám tohle – pro vás stále budoucnost, i když už byste tomu mohla začít říkat současnost – připadá cizí. Nicméně jste jednak měla šanci si to rozmyslet, podle toho, co tvrdíte o… povznesení. A druhak, čekala jste, že za čtyři století se nic nezmění?“ Sam zaraženě zavrtěla hlavou. „Tak vidíte, ale my teď zjišťujeme, že skoro půl století před třetí světovou válkou se odehrálo jinak! Že Země byla již před Prvním kontaktem katalyzátorem mezihvězdného – ne dokonce mezigalaktického! – dění. Jak byste se cítila vy, kdybyste se dozvěděla, že stoletou válku ve skutečnosti vedli o jadernou energii, hm?“ Tázavě se pak zadíval na Sam. Ta na něj jen zírala s otevřenýma očima.
„Asi…ukřivděně,“ zakolísal nakonec Sam hlas, „ukřivděně, že historie lhala. Ale nevěřila bych. Alespoň ne bez důkazů.“
„A pokud by ten důkaz seděl proti vám a vykládal o tom?“ přisadil si Alex, načež se Sam opětovně zarazila.
„No tak vidíte,“ usmál se Alex. „Zkuste to vidět i jiného úhlu. A nakonec, kdo má šanci zažít budoucnost?“
Sam se maličko pousmála. Alex vypadal, že skončil, a vrhnul se na salát. Sam si nadporučíka prohlížela, jako by ho viděla poprvé a napjatý výraz jí o malinko zjihl.
„Je to dobré?“ zeptala se po chvíli Sam.
„Jinak bych si to nedával,“ zahuhňal Alex s plnou pusou. Chvílí žvýkal, polkl a pokračoval. „Tohle není budoucnost, kde jíme proteinovou kaši o chuti i konzistenci bláta. My jíme to, co chceme. A to může být skoro cokoliv.“
„Já vím, replikátory. Přece jen jsem nějaký ten Star Trek viděla… A co jsou ty modré věci?“ Pokynula hlavou k Alexovu talíři.
„Tohle je bolianský salát a to modré je zelný červ.“ Sam se otřásla a Alex se nato zakabonil. „Přesně takhle reagují všichni, kdo se ptají. Nicméně ti, kdo se rozhodnou ochutnat jsou často překvapeni. Existují totiž tři druhy bolianských červů, respektive je jen jeden, ale liší se druhem zelí, kterým se krmí. Nikdy nevíte, na který druh narazíte. A navíc, nechutnají jako maso… spíš jako mrkev, řepa, a kedluben. Neochutnáte?“ Řekl a postrčil talíř směrem k Sam.
„Ne děkuji, už jsem jedla,“ oznámila Sam spěšně.
„Jak myslíte,“ kvitoval to vesele Alex a pokračoval v jídle. Sam ho po celou tu dobu pozorovala.
„Co děláte po službě, nadporučíku?“ zeptala se, když dojedl.
„Když už trváte na oslovování křestními jmény, já jsem Alex…“
„Beru na vědomí,“ řekla Sam. Zvedla se z opěradla židle a lokty se opřela o stůl. Prsty ve vzduchu propletla a položila na ně hlavu, načež se upřeně zahleděla na Alexe. Tolkien právě dohnal měsíc a ten jako velký šedý kotouč zmizel za posledním pravým oknem baru. Do místnosti vstoupilo několik lidí, podle civilních šatů členové archeologické mise Christine Taylorové. Chris mezi nimi nebyla, ale mohutná postav postava Goeffreye Kebhy se nedala přehlídnout. Nic z toho ovšem Sam nevnímala.
„…a ohledně té služby,“ pokračoval Alex, „ta mi skončila těsně předtím, než jsem přišel sem. A abych předešel vaší dotěrné otázce,“ usmál se a Sam taky, „jdu spát. Na planetě jste možná měli den, ale u nás se čtyřiadvacetihodinová rotace dostala na noc, takže se cítím přetažený. Pokud chcete vědět, co budu dělat po tom, jdu do simulátoru. Jestli se tahle loď vydá do té galaxie Gryfona…“
„Pegase,“ opravila ho Sam, „galaxie Pegase.“
Alex jen mávnul rukou. „Prostě tam, kde jsou ti zlí hoši, co potrápí i Q. A já jsem vyšel ze cviku s ovládáním lodě třídy Defiant. Pokud chcete, můžete se ke mne v simulátoru připojit. Teď ale,“ začal se zvedat ze židle, „jdu do své kajuty.“
Sam se také zvedla, snad až příliš spěšně. „Doprovodím vás.“
„To není nutné,“ zavrtěl Alex vztyčenou dlaní směrem k Sam, „cesta je dlouhá. Musíme o osm palub výše turbovýtahem a pak přes polovinu sekce pěšky.“
„Nevadí,“ alespoň mi můžete říct něco o lodi.
Alex vypadal, že uvažuje, ale po krátké chvilce mlčky přikývl a odnesl talíř recyklovat do replikátoru. K Sam se připojil u dveří ven z baru. Ta celá zářila a poprvé za celou dobu vypadla na svůj skutečný, biologický věk, který doktor odhadl na pětadvacet až třicet u všech tří navrátivších.
„Asi nejúžasnější jsou simulátory,“ začal. „Opravdu si musíte zkusit Kobayashi Maru…“ Dveře baru se za nimi zavřely.
O deset minut později se oba zastavili na palubě sedm.
„Rád jsem si s vámi popovídal, ale potřebuji si odpočinout,“ řekl Alex a otevřel dveře do své kajuty. „Pokud máte zájem o návštěvu simulátoru…“ nechal větu vyznít do ztracena, protože Sam vypadala, že chce něco říct. Nakonec ale jen zavrtěla hlavou.
„Tak nashledanou později, Sam. Koneckonců, vaše společnost mi byla příjemná,“ rozloučil se a zamířil do kajuty. Nestačil udělat ani jeden krok, když ho zarazilo ostré nadechnutí. Otočil na Sam hlavou a překvapeně sledoval, jak ho Sam strčila dovnitř kajuty. Tam ho políbila…

Už zase…
…cítila se, jako by jí každá buňka měla explodovat. Ne… cítil se. Teď již zřetelně cítila, že ona je vlastně on. Vědomí měla rozpolcené. Byla si vědoma sama sebe, ale cítila i jeho mysl. Jeho myšlenky byly zmatené, přeplněné… Avšak vnímala to samé, co tehdy on. Bylo to skutečně tehdy? Čas se teď stal cizí veličinou. Naprosto neměřitelnou a trvalou. Vše ubíhalo neuvěřitelně rychle, ale přitom měla čas rozebrat každou svou – jeho – buňku a to čím prochází. Každý atom jeho těla byl vytržen ze svého místa a přeměněn na to nejzákladnější – energii. Přesto i v té energii měly i atomy svou jedinečnou podstatu. Ze svého místa pozorovatele dokázala rozlišit stopy jednotlivých atomů. Tato energie vířila někam pryč, do dálky, někam mezi naprosto cizí hvězdy.
Pak jim oběma projel tělem i myslí ohnivý zášleh smrtícího chladu, když se každá buňka znovu z energie zrodila… a on ležel na podlaze. Vzduch, který nasál, byl umělý, až příliš dokonalý a prost pachů. S námahou zvedl hlavu a ona spatřila to, co on. Ve dlouhém světlém tunelu na něj shlížela dvojice stínů. Nemohly být větší než on, ale on ležel na zemi, zatímco ony stály. Neznatelně potřásl hlavou a obraz se pročistil. Dvojice postav nabyla tvarů hubených, křehkých postaviček s nepoměrně velkými hlavami. Pohnul rty, aby něco řekl, ale vyšel jen nesrozumitelný shluk slabik. Teda pro ni nesrozumitelný, protože cítila, že on – ačkoli také neví – chápe jejich význam…
On stál před rozložitým, plešatějícím mužem, v němž si ona uvědomila jeho nadřízeného. Ten končil větu: „…na osmnáctihodinové poradě s prezidentem.“ On na to odpověděl: „Myslel jsem, že telefonujete…“
…tak jako ona byla v jeho mysli, cítila, že v jeho mysli je ještě jedna jiná. Silná mysl, schopna tu jeho okamžitě potlačit, ale to nedělala. Vlastně se právě podřizovala té jeho. Ne myšlenkám nebo příkazům, ale spíš nevědomým podstatám jeho mysli. Bylo to něco, co znala i ona, ale nechápala, jak může být tak silný – smysl pro povinnost. On se ohlédl a ona zjistila, že vedle něj běží nějaká žena. První, co ji napadlo, byla milenka, ale to, co přinutilo druhou mysl podřídit se, nebylo citové, ale stejně intenzivní – opravdu neskonale silné nutkání vykonat to, co je správné.
Během dalšího otočení mužovy hlavy zaregistrovala pronásledovatele. Podle něho měl být cíl již blízko, ale nebylo mu dopřáno se tam dostat. I on to poznal dřív, než ho bolest srazila k zemi. Druhá mysl najednou projevila surové zděšení. Nejprve to vypadalo, že chce převzít vládu nad tělem i myslí, ale pak prostě zmizela. Stejně tak, jako něco zmizelo z mužova těla. On pak ztratil vědomí, jako svíčka, která zhasne ve vodě, a jí tak zakryl všechny její smysly, ať už jich bylo, kolik chce…
Cítila z něj silné emoce. Vztek a zmatenost. Také beznadějnost. On povídal, skoro křičel: „…přijít o rozum. Zbláznit se. Zešílet. Zmagořit…“ A přitom kreslil něco kečupem a hořčicí na talíř. Vše kolem bylo rozmazané, tolik intenzivní byly jeho emoce.
…najednou bylo vše jiné, ale dost podobné. Jeho vědomí bylo plné tmy, ale tentokrát jen spal. Z klidu jeho nevědomých myšlenek poznala, že dobrovolně. Pak se jeho těla něco zmocnilo. Nevěděla co, protože když nevnímal on, ani ona nemohla. Pustilo ho to a on se šokem probral. I zavřenými víčky mu procházelo oranžové světlo. Když otevřel oči, spatřil jasně zářící objekt připomínající něco mezi koulí a hvězdicí. Pak bylo jeho i její vědomí násilně potlačeno. Krátce nato bylo to, co ještě z jeho vědomí fungovalo, uchopeno a jakoby roztrženo. Přesto z něj nic nechybělo. Najednou jako by tu jeho tělo bylo dvakrát, ale podruhé byl jiný, mladší. Ta druhá část mysli, identická s tou první byla vložena do toho druhého. Ale mysl protestovala, ona s ní byla nějak spojena, spřízněna, a proto věděla, co se děje. Ona kopie jeho mysli se pak vsákla do druhého těla. Přesněji řečeno, byla vložena, ale mysl nezůstala v mozku, ale na čas pronikla do každé buňky, do každé šroubovice DNA, kam se uložila ke spánku. Poslední, co ona vnímala, byl pocit spřízněnosti, který sama cítila k té jeho mysli, té původní i kopii…
Před ním stál muž, jehož rysy pořádně nevnímala. On poslouchal, jak druhý muž povídá: „Anubis je jedním z nás.“ Kdo je Anubis nevěděla, sice to jméno nedávno slyšela, ale nevěděla. Zato on to věděl a zaplnila ho spalující nenávist. „Co?!“ vykřikl. Druhý muž odvětil: „Jakýmsi pokřiveným způsobem.“ Druhý muž, v němž poznala Daniela Jacksona…
Ozvalo se zapípání.
Pak se Terry probudila.

Terry se posadila na posteli. Čím byl tento sen (Vize? Vzpomínky?) konkrétnější a komplexnější než dříve, tím více byla zpocená a zničená. Skoro jako by ani nespala. Shodila tedy propocené pyžamo a navlékla na sebe župan, který používala, když nevěděla – nebo nechtěla si rozmýšlet – co v soukromí na sebe.
Jako vždy si v replikátoru objednala sklenici studené vody. Tentokrát ale neodešla k oknu, ale zamířila do koupelny. Sonickou sprchu zavrhla okamžitě. Potřebovala cítit chladivý dotek vody na tváři, jak jí smývá veškerou únavu a starost. Do nastavených dlaní si napustila ledově studenou vodu a vychrstla si ji na obličej. Nechala vodu odkapávat zpět do umyvadla a mezitím zdvihla oči, aby zkontrolovala, jak po takové noci vypadá. Ostře zasykla a rázem zapomněla na nějakou vodu i sny.
Ze zrcadla na ni zaraženě (stejně zaraženě jako se cítila sama) zírala Terry Taylorová. Ale ne taková, jak znala sebe sama. Její obraz zaujímal přesně stejný postoj jako ona, přece to byl jen obraz, ale lišil se. Vlasy jejího obrazu nebyly rozpuštěné, jak si je Terry nechala přes noc, ale spletené do jednoduchého copu. Snad byly i o třetinu kratší, ale hlavně byly hnědé! Terry sáhla po jednom ze svých pramenů a přitáhla jej před obličej. Obraz ji napodobil stejně, akorát uchopil celý cop. Terry sklopila oči ke svým vlasům a zamračila se – stále byly zlatavě blonďaté. Obraz její výraz dokonale napodobil, z čehož Terry usoudila, že ať už vidí kohokoliv, ona zase vidí ji a ne sebe. Obě se na sebe zkoumavě zadívaly.
Navzájem se zkoumavě prohlížely a Terry zaregistrovala, že obraz má na bradě nezřetelnou jizvu. Podivila se, jakto že si ji ta druhá nenechala odstranit. Takovéto povrchová jizvy nejsou problém. Terry sice znala lidi, kteří si jizvy nechali jako připomínku, ale sama mezi ně nepatřila. Ale co ta druhá? Ta si zase všimla, že Terry tu jizvu nemá a určitě se jí myslí honily opačné myšlenky.
Celkově ta druhá žena působila spíše ztrhaně, rozhodně víc než jak se Terry cítila ze snu. Jako by ji každodenní stres ničil. Nakonec si Terry dokonce uvědomila, že ta druhá ani není oblečená jako ona. Zatímco Terry měla svůj župan, ta druhá už byla oblečena v uniformě. Ale jaké uniformě! Nebyla to současná uniforma, která měla v horní časti pod krkem šedou barvu, nýbrž uniforma, která se už několik let nepoužívala. Ta, která měla horní část ještě barevnou podle zařazení, tedy v tomto případě červenou.
Terry se zamračila. Co to má být? Zrcadlo do minulosti? Ne, to ne. Terry nikdy neměla vlasy na hnědo ani obarvené a žádnou jizvu na bradě nikdy neměla. Tak co to k čertu je? Jsou snad její smysly ještě zmateny oním snem? Necítila se ale nijak omámená, jen unavená. Vidí ji přeci tak jasně. Nebo že by… Terry na paralelní vesmíry sice věřila, ale myslela, že takové věci se stávají jen Enterprise. Jestli je ta druhá z paralelního vesmíru, tak proč zrovna tahle? Proč nevidí ty stovky, tisíce jiných svých alternativ v jiných vesmírech? Možná je to ale jen obraz, obraz, který prostě její mozek špatně zpracoval. Zřejmě nespala moc dlouho.
Přiložila ruku k zrcadlu a ta druhá ji přiložila na stejné místo z druhé strany. Terry nevěděla, co myslela, že se stane. Snad čekala, že se navzájem dotknou, že ucítí přes sklo teplo jejích prstů. Ale cítila jen chlad zrcadla. Opravdu jen zmatený obraz.
Přikývla.
V dalším okamžiku úlekem odskočila od zrcadla.
Její obraz nepřikývl. Ta druhá zavrtěla hlavou!
A také úlekem odskočila.

Zapípal intercom. Terry si uvědomila, že to bylo to, co ji už prve probudilo.

Terry přivítala tohle vytržení a vyběhla z koupelny. Zmáčkla přijímací tlačítko intercomu vedle své postele.
„Kapitán,“ oznámila.
Terry, jste v pořádku? zeptal se hlas komandéra Kima.
„Ano, naprosto. Děje se něco?“
Před pěti minutami jste neodpověděla ne mé volání Aha tak tohle zapípání mě probudilo, vzpomněla si Terry. Nedostavila jste se na naplánovanou schůzi vyšších důstojníků. Schůzi? Tu přece naplánovala na 20:00. Spát šla krátce po půlnoci lodního času. To je nemožné, pomyslela si a pohlédla na časomíru. Srdce se jí málem zastavilo úlekem. 21:06. Takže Harry na ni čekal celou hodinu. A spala přes dvacet hodin, tolik nespala ani po náročných fyzických trénincích na Akademii. Proč si tedy připadá, jako by spala desetkrát míň?
„Promiňte Harry. Zkusím vám to vysvětlit, až dorazím. Zatím vám musí stačit, že jsem zaspala?“
Zaspala? zhrozil se Harry přesně, jak čekala.
„Potom,“ zastavila Terry jeho další otázku. Počkejte na mě v mé pracovně.
Jistě, Kim konec.
Takže spala dvacet hodin, přemítala, zatímco se oblékala do uniformy. Vždyť ale se mi toho tolik nezdálo. A unavená si připadám více než, když jsem šla spát. Potřásla hlavou. Asi únava z moc dlouhého spánku. Některým lidem neprospívá, když spí moc dlouho, mě asi taky ne. Na okamžik se zastavila u okna. Ale okolní vesmír jí odpověď nedal. Zkusila se ponořit do své paměti, jestli se jí nezdálo ještě něco. Ohmatala ten sen, který si pamatovala a hledala něco ještě hlouběji. Odhrnovala vrstvu snu za vrstvou, až narazila na nějaké vlákno. Zaplavil ji pocit předtuchy… ne předtuchy, spíše… varování. Ale před čím? Před tím snem? Nebo snad ten sen, bylo ono varování? Jemně za to vlákno zatáhla.
V tom samém okamžiku ve vesmíru před ní vykvetla exploze. V dálce vesmíru zářilo chladně modré světlo výbuchem ve tvaru přesýpacích hodin. Nepodobalo se to čemukoliv jinému, co Terry doteď znala. Samotná podstata vesmíru se tam zmítala v agónii. Napravo od této exploze se objevily další. Některé citelně blíž. Během několika okamžiků před Terry zářilo na deset takových úkazů. Zatím žádný příliš blízko, ale brzy se některá objeví i tady. O tom nepochybovala. Klepla na svůj komunikátor.
„Kapitán můstku.“
Ticho.
„Kapitán strojovně.“
Ticho.
„Kapitán komandéru Kimovi.“
Stále nic.
„Počítači,“ oslovila své okolí, „najdi komandéra Kima.“
„Komandér Kim není na palubě,“ oznámil klidný ženský hlas počítače.
„Počítači, najdi vysoké důstojníky na palubě.“
„Kapitán Theresa Taylorová, kapitánova ubikace.“
„To je vše?“ nevzdávala to Terry.
„Potvrzuji.“
„Počítači, kolik lidí je na palubě?“
„Jeden. Kapitán Theresa Taylorová.“
„Cože? Jak se to stalo?“ vykřikla zoufale Terry.
„Prosím, formulujte dotaz.“
„Kdy zmizela posádka z lodi?“
„Posádka lodi je stále na palubě.“
Terry byla stále zmatenější. „Jaký je seznam posádky?“
„Kapitán Theresa Taylorová.“
Terry otupěle zírala z okna neschopna nic říct. Nakonec jedna z explozí vykvetla přímo uprostřed lodi.

Terry otevřela oči a zjistila, že stále stojí před oknem ve své kajutě. Vesmír před ní byl klidný, jako by to vše byla jen iluze. A ona byla, uvědomila si Terry. Celé tohle se stalo v její hlavě. Že by to bylo to, proč tak dlouho spala? Někdo jí poslal tohle varování. Ale kdo a jak? A před čím? Varování, co se stane, když selže? To, že neudělá něco správně, přece nemůže mít za následek apokalypsu. Tichý hlásek v hlavě ji ale přesvědčil o opaku. S mocí Q si nelze zahrávat…
Už se zdržela dost. Může si to promyslet později v soukromí. Nebo by to možná i měla probrat s ostatními. Přeci jen, asi se to týká naší mise. Zamířila k soukromému výtahu, jednomu z vylepšení téhle třídy lodí oprati ostatním. I dříve bývala kapitánova kajuta na palubě dvě pod můstkem, ale pokud chtěl kapitán do pracovny, musel projít chodbou a přes můstek. Takhle se mohla dostat do své pracovny jednoduše malým výtahem. Zlé jazyky sice říkaly, že nyní není jisté, že když jde kapitán do pracovny, jestli jde pracovat, nebo spát do ubikace, ale kapitán je přeci jen kapitán.
Terry vyjela výtahem do své pracovny. Tam na ni již čekal Harry Kim se zvědavým výrazem.
„Teď ne Harry,“ zadržela ho, „asi to bylo víc než jen zaspání. Budem to muset probrat všichni, hlavně s naší trojkou.“
Harry pokrčil rameny a prošel dveřmi na můstek. Terry ho následovala a zamířila přes můstek do konferenční místnosti. Na můstku ale udělala jen pár kroků, když se jí zatmělo před očima. Měla pocit, jako by ji najednou naplnila veškerá únava, jakou kdy měla. Bez vlády nad svým tělem se sesunula na zem. Harry se stejně jako ostatní osazenstvo můstku zděšeně otočil. Okamžitě si pak klepl na komunikátor.
„Kim Doktorovi. Chci vás na můstku, hned!“
O dvě sekundy později holoemitory můstku „zhmotnily“ Doktora. Víc již Terry neviděla, protože jí poklesla víčka. Chtěla jen spát…

tvuj vanocni darek se velice povedl, doufam ze nyni nebude jiz tak velka pauza mezi dalsimi castmi. Hlavne prosim pokracuj at se dozvime jak skonci prvni dil.
Mohl by jsi zverejnit kolik casti jeste bude nasledovat?

Já ani nevim kolik toho ještě bude. Mam vymyšlenou kostru děje, ale to kolem se může natáhnout. Já totiž píšu od části k části ...

Tak to jo, hlavne ale neprestavej to by byla obrovska skoda. Jsem zvedavy jak tenhle dil skonci i kdyz popis druheho dilu vcelku napovida.

That´s cool. Bomba

Mohl by jsi nam nastinit v jakem casovem horizontu muzeme ocekavat dalsi cast?

jo, uz by to chtelo dalsi

..ať už je další díl, moc se těším..

Dnes se servíruje další část:

STAR TREK ATLANTIS 1x01 Where no one has gone before
Part VII

Doktor vytáhl trikordér. Sice holografický, ale na holoemitory vybaveném můstku fungoval jako skutečný. Zatímco Doktor prohlížel Terry, vběhli na můstek všichni z konferenční místnosti.
„Běžte zpátky,“ utrhl se na ně Harry jako na nějaký neukázněný dav, „máme tu lékařskou pohotovost.“
„Už nemáme,“ řekl Doktor a zaklapl trikordér.
„Snad není…“ zhrozil se Harry.
„Kdepak,“ odpověděl klidně Doktor. „V podstatě jen spí. Zhroutila se z nedostatku spánku.“
„To není možné… Mně tvrdila, že zaspala. A to před šestnácti hodinami určitě již spala. Spíše déle.“
„Vyšetření ukazuje, že její mozek vypnul z nedostatku spánku. Možná nám dá kapitán odpovědi sama, až se vzbudí.“
Harry se musel pousmát. Vzpomněl si na Doktora, ještě na Voyageru, který se sice snažil přiblížit lidem, ale tehdejší změny programu to umožnily jen zčásti. Nyní, když byl Doktor uznáván jako rovnoprávný důstojník Hvězdné flotily, měl veškerou volnost, jakou mohl chtít. Veškeré zásahy do svého programu mohl povolit jen on sám a dokonce mu bylo povoleno nechat si mobilní emitor. Posádka obecně neměla žádné problémy s přijetím hologramu za hlavního lékaře (alespoň to tvrdil Harry poté, co si pozval pár důstojníků na kobereček). O jeho kulturním přínosu morálce posádky nemluvě. Teď se Doktor zadíval na Harryho svým patentovaným pohledem „Vy-velíte-ale-já-jsem-lékař“, dokud komandér nepřikývl.
„Dobrá, Docu. Peeksi, Rončeviči, vezměte kapitána na ošetřovnu.“ Pak se obrátil opět k Doktorovi. „Tam proveďte celkový sken, a pokud nic nenajdete, nechte jí vyspat v její kajutě.“
„Samozřejmě,“ odvětil Doktor a rozplynul se. Poručík Peeks a nadporučík Rončevič odnesli bezvládného kapitána do turbovýtahu.
„Nebyl by rychlejší transportér? A pohodlnější?“ zeptal se Daniel.
„Existují parazité, kteří se s transportérem moc nemají rádi. Dokud nezjistíme, o co jde, budeme opatrní.“
Daniel přikývl. Harry se pak nadechl a zhostil se role zastupujícího kapitána. „Využijeme zatím čas, ať tady neválíme šunky. Nowáková, vy prohlédněte letouny, co vytáhli z té lodě. Jacksone, vy s Chris a Andym promyslíte, co nás může čekat v Pegasu za nepřítele. Hlavně se zkuste zamyslet, kdo by mohl mít zálusk na moc Q. Sigi, vy s Carterovou projeďte si simulace zapojení hyperpohonu. Rozumíte?“
Ozvalo se mumlání a souhlasy (přesněji řečeno, Sigi si neodpustil poznámky ohledně zruinování jeho plánů na příští hodiny, ostatní jen souhlasili). Většina kapitánů (ať již jen zastupují nebo ne) by vyžadovala jasné souhlasy, ale Harry se držel Terryina příkladu – ať si podřízený reptá, stejně to udělá, protože to kapitán řekl.
„Rozchod.“

Strojovna se utápěla v červené záři varovných světel. Warp jádro zuřivě pulzovalo energií, zatímco některé z panelů naopak zhasínaly. U jedné ze stěn bzučelo jádro hyperpohonu a pulsovalo ve stejném rytmu jako warp jádro. Kolem obou jader pobíhali Sigi, Sam a někteří další inženýři, včetně Carolyn Wolcottové.
Dveře do strojovny se otevřely a dovnitř vstoupila Lindsey se strhaným výrazem. Rozhlédla se a koutky jí pobaveně zacukaly. Sedla si na nejbližší pohaslou konzolu a se zájmem se zadívala na mumraj kolem sebe. Nikdo jí v tu chvíli nevěnoval pozornost.
Selhání izolace jádra za jednu minutu, oznámil klidný hlas počítače.
„Warp pole se smršťuje směrem dovnitř. Takovou hustotu pole jádro nezvládá,“ křikla Carolyn a po žebříku vylezla k diagnostickým panelům na druhém patře. „Generátory warp pole nezvládají jak to své, tak i hyperpole najednou,“ dodala shora přesnější analýzu.
„Ta pole by měla fungovat v součinnosti,“ houkla Sam stojící u konzole napojené na hyperjádro. Rukou rozehnala oblak dýmu, který se z její konzole vyvalil, a pokračovala: „Energetické nároky jsou prakticky totožné.“
Vtom Carolyn polekaně vypískla a odskočila až k zábradlí. Celá strojovna na zlomek sekundy pohasla a jediným zdrojem světla se stal gejzír jisker, který pršel přímo na Carol a vytvořil tak surrealisticky působící siluetu drobného poručíka.
„Carol,“ křikl Sigi, když jiskry zmizely, „jsi v pohodě?“ Zdola to vypadalo, že uniforma Carol na několika místech doutná, ale vzhledem k tomu, že kouře bylo všude kolem dost, to nikdo nemohl potvrdit.
„Nic mi asi nechybí,“ zamumlala Carol, když se zvedla na kolena, „ale vypadá to, že fluktuace warp pole způsobilo fatální výboj do cívek warp pohonu. Vodiče EPS odešly určitě. Tome,“ křikla na praporčíka Tomáše Krňoula, „zkontrolujte to a udělejte, co se dá.“ Tom zamumlal odpověď svým nezaměnitelným basem a začal lézt za Carol. Tom byl malý a podsaditý, skoro by se dalo říct hranatý. Měl mohutnou býčí šíji a nízký krk. Kvůli plochému nosu a mírně zvýrazněným očním obloukům ho někteří zaměňovali za neandrtálce, ale mohutné tlapy (za které by se ani onen neandrtálec nemusel stydět) ho brzo vyvedly z omylu. Přesto to byl člověk zručný, který si poradil s jakoukoli technikou zevnitř (zatímco taková Carolyn by bez konzol nedala ani ránu). Dokázal opravit cokoliv, rozebrat cokoliv a zase to složit, ale jakékoliv programovací zásahy mu byly cizejší než Romulané.
„To by ale dělat nemělo,“ zahořekovala Sam, „všechno jsem kontrolovala a rozhraní nehlásí žádnou chybu.“
„To vykládejte mým gondolám,“ překřičel Sigi počítač oznamující třicet vteřin. „Dvě to smršťující se pole prakticky roztavilo a třetí už kvůli výbuchu vedení plazmy lítá někde vesmírem.“
„Co hyperjádro?“ zavolala shora Carolyn.
„Žádné výboje, fluktuace ani přepětí. Tentokrát drží výborně,“ oznámila Sam jenšpetkou nadšení.
„Tak musíme už jen stabilizovat pole. Třeba pokud proženeme generaci pole přes impulsní pohon. Základ je dost podobný warpu, to by snad i šlo. Tok plazmy v gondolách nejprve zkusíme regulovat ručně, pak vytvoříme nějaký algoritmus. Holt… možná příště,“ dodal poté, co počítač oznámil poslední sekundy. „Najděte si nejlepší sedadla, takový ohňostroj zblízka jen tak neuvidíte,“ prohodil směrem k Lindsey.
Po uplynutí oněch několika sekund, kdy všichni strnuli na místě, warp jádro vydalo kvílivý zvuk a v jednom z válců se objevila trhlina a do místnosti se vyvalilo žhavé deuterium. Během zlomku sekundy se roztrhl i druhý tubus a žhavé deuterium okamžitě anihilovalo nejbližší hmotu, na kterou narazilo. Místnost zaplavilo bílé světlo. Když vzápětí pohaslo, místo strojovny se všichni nacházeli mezi černými zdmi potaženými zlatými linkami – v simulátoru.

„… máte se dostavit na Stanici Charón, kde bude Tolkien dovybaven na misi,“ dokončil muž v uniformě admirála na monitoru Harryho počítače.
„Není to bezpečnostní riziko? Nikoho s hodností nižší než viceadmirál tam nepouští. Nehledě na to, že DARWIN tam nerad pouští i admirály, kteří jim přišli zírat pod pokličky. Samozřejmě prý se to děje,“ dodal Harry spěšně. DARWIN byla organizace, která se na konci války s Dominionem odštěpila od Vědeckého institutu Flotily a není tajemstvím, že se k ní přidalo nemálo vědců ze Sekce 31. Zkratka DARWIN prostě znamenala Development And Research Weapon Institute (Výzkumný a vývojový zbraňový institut) a jejím cílem bylo najít nové zbraně, které by pomohly ve válce. Bohužel, válka skončila dříve, než byly některé teorie uvedeny do praxe, a DARWIN se měl opět včlenit do Vědeckého Institutu. Vedoucí této organizace andorijský admirál Vesh ale očividně prokázal tvrdohlavost typickou pro jeho rasu a pokračování organizace si nějak vydupal. DARWIN dokonce dostal jako pracoviště stanici Charón, kde se doté zkoumaly nové koncepce warp pohonu. Jediná podmínka byla, že výzkumný projekt warpu bude pokračovat. Právě tenhle projekt zatím nesl největší ovoce v podobě pokročilého warp pole. Samozřejmě, i samotný zbrojní program přinesl pár novinek, jako třeba nové pulsní phasery nebo phasery typu XII+, ale spíše šlo o vylepšení stávajících systémů. V současné době jdou ale řeči o projektu Caesar, což má prý být soustava komplexních vylepšení válečných lodí a zároveň Veshův return na drtivý forehand admirála de la Croixové, která mu doslova vyfoukla projekt ablativního pancíře, který probíhal na Voyageru – jediné lodi, kde zatím pancíř existoval.
„Pokud budu mluvit neoficiálně, komandére, admirál Vesh je hlavní odpůrce této mise. Snaží se cestu do Pegasu nasadit vlastní loď. Naštěstí,“ usmál se admirál, „musí stále poslouchat admiralitu Flotily. Proto bude na Charónu aplikován projekt Caesar na Tolkiena…“
„Ale admirále…“ zalapal Harry po dechu.
„Žádné ale, komandére,“ nakrčil admirál obočí. „Budete to potřebovat. Avšak když už jsme u těch problémů, Vesh se snaží dostat na palubu alespoň svého člověka. Očividně vytáhl nějaké kostlivce ze skříně mých podřízených, protože někdo z Personálního navrhl vaše povýšení na kapitána.“
Harry už podruhé za krátkou dobu zalapal po dechu.
„Naneštěstí, schválení povýšení na kapitány nemusí projít mojí rukou, takže mne mohli obejít naprosto podle řádů. Pokud tedy povýšení přijmete, bude vám s největší pravděpodobností přidělen Rhode Island.“
„Tedy, pane… pokud k tomu mohu něco říci. Komandérem jsem šestnáct měsíců a polovinu z toho jsem strávil na jednání s Romulany…“
„Vím,“ přikývl admirál, „Jean-Luc si vaší práci velice cenil.“
„…ale přesto,“ navázal Harry, „nevím, jestli to mohu přijmout, když znám okolnosti. Admirál Vesh se snaží vrazit kapitánovi nůž do zad a já mám být tím, kdo jím ještě otočí?“
„Nabídku povýšení se dozvíte až po příletu k Zemi, a proto je vše, co jsem řekl neoficiálně. Správně bych vás neměl od povýšení zrazovat, protože ten, kdo odmítne povýšení, čeká na druhou šanci hodně dlouho.“
„Se vší úctou, admirále,“ ohradil se Harry, „tohle není povýšení za zásluhy, ale z čistého machiavelismu. A až by admirál Vesh dosáhl svého v Pegasu, zašantročil mě někde na nákladní lodi? Ne, děkuji, raději zůstanu zde, kde se cítím užitečný.“
„Jsem rád, že to budete vy, kdo dohlédnete na Terry,“ usmál se admirál, „někdo musí ten její optimismus krotit.“
„Vím, raději někomu pětkrát domluví, než vystřelí varovný výstřel.“
„Hm… diplomatičtější než diplomat,“ parafrázoval admirál. „Ani si nepamatuji, kdy se naposledy na někoho naštvala.“
„Před pár dny vyjela na nadporučíka Rončeviče.“
„Ale?“ podivil se admirál. „Stjepan Rončevič, bývalý plukovník? Syn generál-majora Viktora Rončevič?“
„Právě ten,“ souhlasil Harry.
„Tak s tím si hlavu nelamte,“ pronesl admirál a pohodlně se opřel do svého křesla. „Rončevičové jsou hrdý, tvrdohlavý a zásadový klan – na rozdíl od nejmenovaného Andoriana, který nepozná zásadu, ani když ho kousne do zadku,“ ušklíbl se. „Jejich vojenská tradice sahá v rodině až k starým pozemským vodním loďstvům. Také poručík Reed patří k jejich přímým předkům.“
„Reed z Enterprise?“ zamračil se Harry přemýšlením.
„Ano, je to osobnost, na kterou je rodina hrdá, ale zase se tím příliš nešíří. Chtějí si svou slávu vydobýt sami.“
„Neřekl bych, že nadporučík Rončevič si zde vybojovává slávu,“ nesouhlasil Harry. „Stále se snaží prosazovat své pěšácké móresy tady na lodi.“
„Většina mariňáků by vám dala, kdybyste pěším zásahovým jednotkám přisuzoval Rončevičovy názory,“ rozesmál se admirál. „Ty jeho jsou extrémní i na zocelené hochy. Ne, že by byl býval u svých podřízených neoblíbený, co jsem slyšel. Myslím, že pokud si na jeho názory zvyknete a zkusíte je akceptovat jako možné alternativy, zjistíte, že se s ním dá vyjít…“
Harry si v rohu obrazovky všiml blikajícího upozornění, že má dalšího volajícího, tentokráte s důležitou prioritou. Proto se rozhodl hovor ukončit.
„Děkuji za rady i novinky, admirále,“ řekl bez zdlouhavých průtahů. „K Zemi dorazíme nejpozději za týden, možná dříve.“
„Rozumím,“ nezrazoval admirál Harryho od úmyslu skončit konverzaci. „Až se Terry probere, vyřiďte jí mé pozdravy. Admirál Taylor, konec.“
Obrazovka zhasla a po pár okamžicích se objevil obraz netrpělivě vypadajícího Doktora.
„Konečně, komandére. Už jsem vás chtěl upozornit intercomem.“
„To by se admirálovi příliš nelíbilo. Tak co máte?“
„Je toho víc a je to vážné. Uvítal bych, kdybyste se dostavil osobně.“
„Jde o Terry? Co se děje?“
„Jsem doktor, ne jasnovidec. Kdybych to věděl, nevolal bych vás…“

V simulátoru panovalo několik desítek sekund ticho, než se Lindsey zvedla ze země (kde se objevila, když se konzola, na které seděla, rozplynula) a obhlédla neúspěšné kolegy.
„Tak takhle vypadá simulovaná smrt? Představovala jsem si něco… dramatičtějšího.“
„Tobě tohle nepřijde dramatické?“ ohradila se ztrhaně Sam. „Co takhle pětkrát být rozmačkán smršťujícím se warp polem?“
„Výbuch jádra měl dnes premiéru,“ sdělil Sigi.
„A co ty? Jak se dařilo tobě?“ optala se pro změnu Sam.
„Caldwell nechal 302ky v pohotovostním režimu, takže naquadahové generátory stíhaček se vybily cirka před stoletím. Budeme si muset půjčit nějaké to jejich dilithium, abychom je rozchodili. A možná trochu naleštit.“
„Dilithium tu neroste na stromech,“ upozornila Carol, které z uniformy zmizely simulované spáleniny. „Natož pak v surové formě. Známe procesy, kterými umíme přeměnit lehčí prvky na dilithium, případně se dá replikovat, ale obě možnosti jsou energeticky náročné. Hlavně replikace, ta je stejně složitá a náročná, jako replikace antihmoty?“
„Antihmota se dá replikovat?“ nezakryla zvědavost Sam.
„Jasně,“ odvětila Carol. „Přišlo se na to před pěti lety a na lodi se využívá v dobíječích torpéd. Kvůli složitosti mají ale cyklus jedno torpédo za dvanáct hodin. Za bojového stavu se cyklus dá snížit o dvacet pět procent, pokud se některé sekundární systémy…“
Dokončit Carol větu zabránilo zapípání komunikátoru.
Doktor Carterové
„Mluvte,“ řekla Sam směrem ke svému komunikátoru, který jako jediná z trojice navrátilců nosila na prsou.
Okamžitě přijďte na ošetřovnu.
„Dobře, jsem na cestě,“ oznámila Sam Doktorovi a vypnula spojení. Kývnutím se rozloučila s ostatními a vyrazila ze simulátoru.
„No já se asi půjdu vyspat,“ řekla hned nato Lindsey a odešla také.
„Hmm…“ zamyslel se Sigi. „Tome, jděte se s ostatními také vyspat. Já si ještě s Carol projdu parametry simulace, snad na něco přijdeme…“
Tomáš Krňoul přikývl a s charakteristickým zamručením vyrazil ven, doprovázen skupinkou techniků. Carol a Sigi v místnosti osaměli.
„Počítači, aktivuj program Sigmund 3.“
Ozval se potvrzovací tón a okolo se opět objevila strojovna. Sigi se zadíval na warp jádro, zatímco Carol ho zezadu objala a položila mu hlavu na záda. Tím jen vynikla její o hlavu menší výška. Sigi jen chytil její dlaně do svých a pokračoval v přemítaní.
„Asi to nevyjde,“ hlesla Carol.
„Co?“ vytrhl se ze zamyšlení Sigi. Vymanil se z Karolina objetí a otočil se čelem ke své tajné přítelkyni. „Myslíš zapojit hyperjádro?“
„Ne, to co jsi řekl s impulsním pohonem. Napadá mě, že provést generaci hyperpole přes impuls nepůjde. Warp pole odděluje vnitřní vesmír od vnějšího slabou vrstvou subprostoru. V impulsním poli na sebe vesmíry hraničí přeci přímo. Proto je impulsní pole méně výkonné a nebrání dilataci času. Pokud jsem si to přebrala dobře, hyperpole bude ještě méně stabilní než ve warp poli.“
„Máš pravdu, měl jsem na to pomyslet dřív,“ zašeptal Sigi a sedl si na kontrolní panel warp jádra. Carol si mu sedla na klín a položila hlavu na jeho rameno. Digi jí zase zabořil obličej do rusých vlasů. Oba takhle zůstali mlčky několik sekund, než Sigi zašeptal: „Daja vu.“
„Deja vu?“ zvedla hlavu Carol.
„Už podruhé se snažím zjistit, co je špatně s pohonem, který nefunguje.“
„No ták,“ zamračila se Carol. „Kolikrát ti mám říkat, že to s Courageous nebyla tvoje chyba. Ani to, že jsi nezjistil, proč se to stalo.“
„Já tam měl ale velet ve strojovně. Ale Geordi si myslel, že to zvládne a že já budu prý užitečnější tady. A kde nakonec skončil? Se štěstím v prázdnotě mezi galaxiemi…“
„A ty myslíš, že bys kvantový proud dokázal uřídit, když to nedokázal kapitán LaForge?“
„Byl bych to býval mohl zkusit. Cokoliv. Gravimetrický puls, demodulace deflektoru…“ zarazil se a vyskočil, až ze sebe shodil Carol. S rozzářeným úsměvem pomohl Carol na nohy a políbil jí. „Díky jseš úžasná.“
„Jako bys tohle nevěděl už dávno,“ odpověděla mu svým úsměvem. „Ale o co tu jde?“
„Hyperpohon, kvantový proud. Nechápu, jak jsem mohl přehlídnout jejich podobnost. Mysleli jsme, že když warp vychází z hyperpohonu, bude nejlepší vytvořit hyperpole přes warp jádro, ale kvantový proud je řešení.“
Carol svitlo. „…a povedem generaci hyperpole přes hlavní reflektor.“
„Vedení přeci již máme,“ pokračoval Sigi v rozvíjení své myšlenky. Oba se pak otočili k výklenku v nejvzdálenějším koutě strojovny, kde byla prázdná matrice od kvantového jádra, které nebylo po zmizení Courageous vůbec dodáno.
„Budeme muset postavit kompletně nové ovládací rozhraní…“
„…což je možná lepší, protože pak budeme moct integrovat rozhraní rovnou do jádra a kompenzovat výchylky… počítači, změnit parametry simulace, podle…“
Carol mu položila prst na rty. „Cožpak to pět minut nepočká, pane?“ Stoupla si na špičky a políbila Sigiho.
„Klidně deset, poručíku…“

Harry Kim vrazil na ošetřovnu a ještě než se dveře zavřely, vysypal ze sebe: „Docu? Co se k čertu děje?“
„Vydržte chvíli, než dorazí slečna Carterová, nerad bych to vysvětloval dvakrát,“ odpověděl Doktor, aniž by se ke komandérovi otočil, a vsunul do hypospraye novou náplň. Rázným krokem přešel k uzavřenému biolůžku, na němž ležela Terry. Bez váhání jí vpíchl celou dávku. Harry očima vyhledal zobrazení životních funkcí a zbledl. Hodnoty se pohybovaly v oranžových číslech značících kóma. Zoufale se obrátil k Doktorovi, který jeho pohled zachytil.
„Bez obav, pane Kime. Do umělého spánku jsem ji uvedl z důvodů, kvůli kterým jsem si vás zavolal… Á, tady máme slečnu Carterovou.“
Sam vešla na ošetřovnu, vrhla hloubavý pohled na Terry, Doktora i Harryho. Ani jí neunikl panel s životními funkcemi. Nevěděla sice, jak funguje, ale došlo jí, že oranžová – barva jen krok od červené – nemůže znamenat nic dobrého. Ještě jednou se zadívala na Harryho. Ten jen zavrtěl hlavou – Nevím víc než vy.
„Doktore, můžete nám konečně říct, o co jde? A proč potřebujete plukovníka?“ promluvil jako první Harry. Sam se při zaslechnutí své de facto již bývalé hodnosti stáhla tvář, ale zvědavost nakonec zvítězila.
„Vidím, že musíte mít vždy první slovo,“ neodpustil si rýpnutí Doktor, „ale nejprve odpovím na vaši druhou otázku – slečnu Carterovou potřebuji k identifikaci toho, co mi včera popsala jako antický gen.“
„Antický gen?“ podivila se Sam. „Nám trvalo skoro měsíc ho objevit a já ho mám najít za den?“
„Neřekl jsem objevit, ale identifikovat.“
„Přesto, jako specialista na astrofyziku jsem tu sekvenci viděla asi jen dvakrát.“
„Přesto,“ zdůraznil Doktor slovo, jež Sam použila, „vás žádám, abyste se o to pokusila. Pomohlo by mi to při objasnění správnosti mé teorie.“
„Doktore,“ zarazil ho Harry. „Tady jde o Terry, ne o vaše genové teorie. Tvrdil jste přeci, že se potřebuje jen vyspat a nyní je jednou nohou v hrobě.“
„Spíše jen špičkou nohy,“ opravil ho Doktor bez náznaku humoru. „Její stav mám pod kontrolou.“ Aby zdůraznil svá slova, sklonil se k ovládání biolůžka. Hodnoty životních funkcí vyskočily o několik procent. „A pokud byste mi poskytl dostatek času, vysvětlil bych vám, že ta teorie se přímo dotýká kapitána Taylorové.“
„A to je tedy?“ přistoupil Harry na Doktorovu hru.
„Mám podezření, že kapitán je napůl Antik.“

Harry se zmateně zadíval na ležící Terry, zatímco Sam poklesla čelist.
„Ale…t-to není možné,“ vykoktala. „Antikové žili před deseti tisíci lety. Ani jeden z jejích rodičů nemůže být Antik.“
„Chtěli jste slyšet o teorii. Ta ovšem vznikla na základě faktů.
Zjistil jsem, že ztráta vědomí kapitána nebyla způsobena nedostatkem spánku, jak jsem si zpočátku myslel. Jakmile jsem provedl buněčný test a zjistil, že DNA kapitána se přepisuje…“ pohledem zpražil Harryho, který chtěl něco namítnout. „… došlo mi, že kapitán byla vědomí zbavena úmyslně, aby se právě její vědomí nepoškodilo přepisem DNA. Krátce nato se ukázalo, že vědomí byla zbavena na základě vlastního biomechanismu, který také řídí změnu její DNA…“
„Nicméně ten biomechanismus musel aktivovat někdo zvenčí,“ přerušil výklad Harry.
„Ano to je zjevné. Ovšem vzhledem k událostem, jež se v posledních třech dnech staly, a silám, jež se k nim váží, předpokládám, že se nedozvíme, co přesně to spustilo.
Faktem ale je, že její DNA se rapidně mění. Kvůli tomuto procesu jsem kapitána uvedl do umělého spánku, aby se tělo procesu bránilo, co nejméně, protože nemám nejmenší ponětí, jak to zastavit. A i kdyby, bylo již pozdě. Raději bych nechal DNA přeměnit, než ji mít poloviční a nefunkční. Při bližším zkoumání jsem následně přišel na to, že DNA není přepisována, ale jen odstraňuje represory a krycí bílkoviny.“
„Krycí bílkoviny, represory?“ nechytal se Harry. „A proč jste říkal, že se DNA mění?“
„Protože to tak vypadalo. Proces jednak odstraňoval represory – to jsou bílkoviny nasedávající na začátek genu a blokují tak výrobu jednotlivých bílkovinných látek. Za druhé odstraňoval proces něco, co jsem v rychlosti nazval krycí bílkoviny. Jde o proteinové řetězce, které jsem nikdy neviděl. A hlavně jejich funkce se ničemu nepodobá. Nasedají totiž na celé nukleotidové řetězce a tváří se jako jiné. Dokonce částečně suplují jejich funkci. Tyto krycí bílkoviny jsou malé sofistikované řetězce, které způsobí, že příslušné části DNA vypadají jinak, v tomto případě jako lidská DNA. Geny, které nejsou lidské, po odstranění krycích bílkovin začnou vykonávat svojí pravou funkci a vznikají tak bílkoviny, které se v lidském těle nevyskytují, nebo v případě odstranění represorů je lidské tělo neprodukuje. V současné době je proces asi v polovině. Během čtyř hodin bude dokončen.“
„A jak jste došel k tomu, že je napůl Antik?“ nedala se Sam ohromit výkladem.
„Jednoduše jsem se ihned pokusil srovnat její DNA s rodiči. DNA matky v počítači nemáme, ale DNA jejího otce ne. A zjistil jsem, že právě na otcovské DNA se žádné změny nekonají. Naopak mateční DNA byla z 80% pokryta krycími bílkovinami.
Čistou náhodou jsem si všiml jiné věci. Změny DNA probíhají oběma směry od jisté genové sekvence. Krátce nato jsem si vzpomněl na rozhovor se slečnou Carterovou. Porovnal jsem genovou sekvenci s DNA posádky – vyskytuje se jen u 3% lidských členů, opakuji lidských, jen s jedním rozdílem. U kapitána nevíc přisedají z obou stran dva geny, o nichž se domnívám, že řídí tento proces. Pokud je vše opravdu tak, byla její matka Antik a – nevím, jak toho dosáhla – naprogramovala kapitánovu DNA, aby vypadala jako lidská až do této chvíle…“
„A její mysl?“ zeptal se opatrně Harry.
„Její mysl, když tak tomu chcete říkat, je zatím nezměněná. Změny na DNA probíhají ve všech buňkách, i v mozku, ale synaptická aktivita odpovídající za osobnost se nemění. Ovšem její celková synaptická aktivita vzrostla na trojnásobek obvyklé. Pokud se probere, bude využito až 50% jejího mozku. Nepředpokládám ale žádný problém, očividně je to také součást procesu.“
„Doktore,“ zašeptal Harry s očima upřenýma na ležící Terry, „nelíbí se mi to ‚pokud se probere‘.“
„Je mi líto, můžu jen přinutit její tělo, aby kladlo procesu co nejmenší odpor.“
„Nevidím vůbec žádný smysl v tom, proč je Terry napůl Antik…“ povzdechl si Harry.
„A co má v poslední době nějaký smysl?“ rýpla si Sam.
„Dobrá, máte bod,“ zvedl Harry ruce v defenzivním gesto. „Říkáte matka?“ oslovil krátce nato Doktora, který mu odpověděl úsečným přikývnutím.
„Počítači, zobrazit údaje o matce kapitána Taylorové.“ Počítač odpověděl potvrzujícím pípnutím a na zdi proti Harrymu se zapnula obrazovka s fotografií a sloupcem osobních údajů.
„Rollana Taylorová, vlastním jménem Rollana Ysera,“četl nahlas Harry, „pocházející z kolonie Nový Madrid… tak to si ověříme těžko, trojúhelník Nový Madrid, Nové Toledo a Nová Granada ležely celkem daleko v Cardassijském území a po jednáních připadly jim. A tohle je zajímavé, první zmínka o ní je data 23166.29, kdy nastoupila k Flotile jako lékařka. Po dvou měsících si vzala tehdy kapitána Taylora a 24668.42 se jim narodila dcera Theresa. 26335.69 zmizel raketoplán s doktorkou při cestě na Vulkán. Tak moc toho o ní není.“
„Všemu nerozumím, hlavně vašemu datování,“ řekla Sam, „ale je tu spousta slepých míst.“
„Vše se odehrává v rozpětí něco přes tři roky. Že by se někdo objevil, porodil admirálovi – vlastně tehdy kapitánovi – dceru a zase zmizel?“ nadhodil Harry.
„To nezní jako antický styl. Proč by se přece nějaká Antička vrátila, aby porodila dítě a pak ho jednou nechala změnit v to, čím je ve skutečnosti?“ odpověděla Sam otázkou.
„Jednu věc ovšem potvrdit mohu,“ vmísil se Doktor do rozhovoru. „Matkou kapitána je určitě.“ Sam i Harry si důkladně prohlédli fotku Rollany Taylorové. Opravdu, ta žena jako by kapitánovi z oka vypadla. Stejný úsměv, stejné oči. I vlasy se stejně vlnily, jen byly černé. Vlastně jedna věc byla jiná, pohled. To, jak se matka dívala, nikdo u její dcery nikdy neviděl – směs vědoucnosti, smutku a přezíravosti. A hlavně nadčasové hloubky, ze které mrazilo v zádech. Harry i Sam měli pocit, že ta žena stojí před nimi a hodnotí je pohledem ženy, která zažila staletí. Pokud jeden z nich pochyboval, kdo byla Rollana Ysera, nyní již bylo jasno.
„No, já…“ nevěděl Harry, co říct. „Asi půjdu informovat Chris. Doktore, prosím, udělejte, co je ve vašich silách. A vy, Carterová… ani nevím… udělejte, co uznáte za vhodné.“
„Myslím, že si promluvím s Danielem,“ oznámila Sam. „Tohle je další dílek do záhadné skládačky jménem Antikové čtyřiadvacátého století.“
„Tak to máme stejnou cestu,“ usmál se široce Harry, poprvé za dobu strávenou na ošetřovně. „To nevíte, že kapitánova sestra kolem doktora Jacksona už chvíli krouží?“
„Ehm, slečno Carterová?“ zavolal Doktor.
„Omlouvám se, málem bych zapomněla, ale je mi líto. Nepoznávám tu sekvenci. S ohledem na to, co se děje se domnívám, že máte pravdu, ale…“ nechala doznít odpověď do ztracena.
„Domněnky nejsou příliš precizní lékařská diagnóza,“ povzdechl si Doktor ke dveřím, které se za Sam zavřely.

„Tohle se nikdy nestalo!“
Agent Daniels se vypjal ve svém pohodlném křesle. Temporální zásahový člun UTS. Uroboros se vznášel necelý kilometr od Tolkiena, zamaskovaný zakřiveným časoprostorem. Původně jasný úkol se očividně zkomplikoval.
Z pohledu Danielse skončila časová studená válka před týdnem (respektive čas se změnil, že nikdy nevznikla). Během té doby se podařilo najít všechny agenty soupeřících frakcí, kteří ovšem nevěděli, že nějaká studená válka kdy byla. Všechny až na jednoho – člověka Connorse. Záhadným způsobem věděl o nikdy nenastartované časové studené válce a ukryl se v třiadvacátém století. Tam ale jeho stopa končila. Daniels alespoň využil situaci a půjčil si jednoho nováčka z tamního výcvikového tábora. Sice s ním byly spojeny klasické problémy ještě nedisciplinovaných nováčků (na tři dny mu zmizel neznámo kam a do kdy), ale pomoc potřeboval. V době, kdy ho hledal po všech čertech, se opět objevila stopa Connorse. Daniels ji našel v roce 2385, na počátku historických událostí. Daniels a Robinson – onen nováček – ho měli dopadnout dřív, než něco napáchá. Zřejmě již bylo pozdě…
„Tohle se nikdy nestalo,“ zašeptal již tišeji Daniels.
Robinson, který právě vešel na velící palubu, se zarazil. „Pane?“
„Nic, Robe, snad nic. Co máš?“
„Dokončil jsem kontrolu posádky. Nikde na Tolkienu Connors není. Ale našel jsem tři jiné, které tam podle časové linie nepatří – Daniel Jacksona, Lindsey Nowáková a Samantha Carterová. Jejich časová signatura ale souhlasí s dobou.“
„Carterová? Není to program Hvězdné brány na začátku jednadvacátého století? Matka Cochrana?“
„Ano,“ podivil se Robinson. „Proklepl jsem si časovou linii. Jak to víte?“
„No,“ usmál se Daniels, „někde jsem se musel zacvičit. Tehdy nás nechávali měsíce samotné v minulosti. Měli jsme čelit dějinám a ovládnout nutkání je měnit. Já jsem byl půl roku v SGC.“
„To mohlo být zajímavé zařazení,“ zamyslel se Robinson a pátral v paměti, co se o tajném projektu učil. „Ale kde se tu vzala Carterová?“
„Po své smrti se povznesla. Je tak docela možné, že se vrátila z nějakého důvodu. Třeba kvůli řádění Connorse.“
„Nás tady neučili, že se Carterová povznesla. Vlastně jediný zmíněný případ byl … á, doktor Jackson,“ zalovil Robinson v paměti.
„Však to také nepatří k osnovám,“ usmál se Daniels a spustil test událostí posledních dnů. „Představ si, že by se rozneslo, že důležité osoby se dokázaly povznést. Mnoho lidí by jevilo snahu dostat je opět mezi lidi. Zakladatelé Stráže se rozhodli podle hesla ‚O mrtvých jen v dobrém‘. Nebo,“ řekl Daniels a spiklenecky mrkl na Robinsona, „kdyby se lidé dozvěděli, že ještě v tomhle roce Cochrane žije díky moci ztraceného Antika. A ještě čtyřicet let bude. Teda pokud Connors…“
Danielse přerušilo vysoko posazené zabzučení signalizující, že temporální test něco našel. Jediným stisknutím vyvolal Daniels před sebou malý hologram. Na něm se odehrála tři dny stará událost s Q v konferenční místnosti. Když Q zmizel, Daniels vypnul hologram jediným máchnutím ruky a sykl.
„Něco se děje?“ zeptal se Robinson po chvíli, kdy si zamyšleně prohlížel Danielse.
„Asi bys to měl vědět. Connors mění časovou linii - a když už o něm mluvíme, používá osobní ochranné zařízení z čtyřiatřicátého století. Proto se ho vymazání studené časové války nedotklo. Zřejmě podnikl výlet do jedné z pravděpodobných budoucností a ukradl ho. Kéž by ho proměnnost budoucnosti vymazala dřív, než se stihl vrátit,“ zasnil se Daniels. „Ale zpět - původně vysílání z Pegasu zachytila až stanice Jupiter a Tolkien našel ukrytou loď nezávisle na tom. Tady a teď byli na to upozorněni jedním z Antiků. Co víc, on jim řekl, že někdo se snaží dosáhnout na moc Antiků a že oni ho musí v Pegasu zastavit.“
„Ale Tolkien se v Pegasu přeci dostal do několika střetů s Genijským Impériem.“
„Sice ano,“ připustil Daniel poté, co pro jistotu prošel historické záznamy o misi do Pegasu, „ale vůbec nešlo o ohrožení Antiků.“
„Nemůže to být Connors?“ nadhodil Robinson.
„To může Robe, ale nevěřím, že za něčím takovým by stál on sám. Buďto někoho manipuluje, nebo někdo manipuluje jím. Kdybych tě ve třiadvacátém století nemusel celé tři dny hledat, možná bychom ho už měli a věděli, co chtěl udělat.“
„Není moje chyba, že se sem přesunul v době, kdy jsem si zrovna povyrazil v Anglii osmnáctého století,“ ohradil se Robinson.
„Já tě také z ničeho neobviňuji,“ usmál se povzbudivě Daniels. „My jsme to dělali taky. Jen si dávej pozor na kamarády. Mě kvůli nim málem sežral velociraptor.“
Robinson se očividně rozhodl diplomaticky mlčet a Daniel dostal čas urovnat si myšlenky.
„A teď jsem zjistil ještě něco. Právě nyní se kapitán Taylorová mění v polovičního Antika a ani já nevím, kam to může vést. Přitom podle historie se tohle nikdy nestalo. Něco takového by se přece vědělo. Víš co? Kontaktuj jednatřicáté století, ať provedou přesný rozbor DNA kapitána Taylorové.“
„Provedu.“
Daniels se opřel do svého křesla a zamyslel se. Connors očividně kuje pikle nejen proti Temporální stráži, ale i Antikům. Jestli se tedy snaží uchvátit moc Antiků (neboli Q, připomněl si Daniels), jak se to snaží provést? Ani v jednatřicátém století se toho o sférách povznesených neví příliš mnoho, natož pak jediný agent. Kdo by ale pomáhal agentovi snažícímu se změnit čas? A pokusil by se ho někdo zastavit?
Ovšemže ano! To musí být důvod proč Antikové nyní jednají jinak. Snaží se o protiakci!
„Nemohu navázat spojení,“ hlesl bezradně Robinson.
„Vysílač je v pořádku?“
„Kontroloval jsem vše, co se dalo.“
Danielsovi probleskla hlavou myšlenka, které se mu vůbec nelíbila. „Počítači, temporální sken. Rok 3064. Vyhledej jakékoliv anomálie způsobené změnou v čase.“
„Spojení s cílem nelze navázat. Pravděpodobně neexistuje,“ oznámil počítač ženským hlasem.
„Neexistuje?“ vyděsil se Robinson. „Ale to se přece nemělo…“
„Špatně si to vykládáš, Robe. Přeci jen, je to počítač a jeho terminologie není tak flexibilní. Prostě použil nejbližší výraz pro to, co zjistil. Počítači, použij kvantový diskriminátor na výpočet nového kanálu.“
„Nemohu vytvořit kanál. Cíl neexistuje. Trasa nulová.“
Danielsovi se stáhly vnitřnosti. „Počítači, zobrazit časovou osu. Vyznač naši pozici.“
Hologram se opět objevil. Před Danielsem se vznášely cáry zvláštní růžové mlhy. Daniels přihmouřil oči, ale nenašel, co chtěl. „Odfiltruj nenaplněné reality a vymazané pravděpodobnostní linie,“ poručil Robinsonovi. Ten si sedl do druhého (a jediného zbylého) křesla na velitelské palubě a sklonil se nad panelem. Pomalu ale jistě začaly mizet nejsvětlejší cáry mlhy. Začínalo se ukazovat, že to co vypadá jako chuchvalec, je ve skutečnosti točitá spirála, ze které unikají právě ony cáry mlhy. Nakonec zbyla jen sytě růžová vrstva, a když zmizela, Daniels zesinal. Jasně rudá linka náhle končila a nikde nepokračovala. Na jejím konci blikal bílý bod, opatřený popiskem ‚Daniels, Robinson, Connors - 2385‘.
„Co se stalo?“ zeptal se bledého Danielse Robinson.
„Někdo… - Connors - vymazal celou časovou linii. Právě teď se čas píše znova a načisto. Podívej, žádné přerušované čáry pravděpodobnosti budoucnosti, žádné rovnocenné pravděpodobnostní linie. Nemůžeme se spojit s naší budoucností, protože neexistuje. Ona vlastně neexistuje žádná budoucnost. Ta se teď teprve píše. Možná, že čas od času nějaká budoucnost problikne, ale okamžitě zanikne. A to jsem pokládal temporální kataklyzma za šílenou teorii.“
„Temporální kataklysma?“
„Představ si řeku. To je čas. A někdo se ho pokusí změnit tím, že tam hodí kámen. Většinou ho řeka jen pohltí a čas jde dál, ale pokud tam hodí pořádnou kládu, může tok řeky odklonit. V případě, že tam toho nahází moc, tak řeku přehradí – to se stalo teď. Několik velkých změn naprosto přehradilo budoucnost. Někdy malý pramínek prorazí skrz přehradu a vytvoří tak dočasnou pravděpodobnost budoucnosti, ale ta nevydrží. Protržení přehrady už novou budoucnost udělá, ale proud vody – času – si nebude všímat starého koryta a vznikne naprosto nová budoucnost. Může se sice ustálit ve starém korytě, ale také nemusí.“
Robinson vypadal opravdu zděšeně. „A… co s tím uděláme? Pokusíme se změnit to zpět?“
„Ne na to je pozdě, Connors už čas přehradil. Hlupák, nevěděl, s čím si zahrává!“
„Myslíte si, že tohle je to, co chtěl?“ zabručel si pro sebe Robinson.
„Co jsi říkal?“
„Nic… říkal jste, že je pozdě změnit vše zpět. Jak tedy nastolíme naši budoucnost?“
„Musíme se postarat o to, aby se kapitán Taylorová z Pegasu vrátila. Pro vývoj naší minulosti je naprosto nezbytná. Bez jejího přínosu se nikdy neuskuteční přístup Klingonů a Xindské unie čtyř do Federace. Ona je podle mne klíčový bod pro budoucnost, něco jako Archer. Když se vrátí, klidně i bez Atlantidy, možná proběhne pár let jinak, ale časový proud by se měl stabilizovat.“
„Teď mě něco napadlo,“ řekl Robinson. „Co když naše budoucnost byla počátkem Walkerovy smyčky?“
„Čí smyčky?“
„Smyčka Andrea Walkera, definována na základě jeho teorií. Jedna časová linie nastartuje smyčku a ta obíhá, aniž by se udála startovací událost. Sám Walker uvedl jako příklad tu Roddenberryho cestu do minulosti se vznikem Star Treku. Brali jsme to nedávno na Akademii,“ dodal Robinson s pokrčením ramen.
„To je sice možné, ale já se své budoucnosti odmítám vzdát.“
„Já vás nechci donutit vzdát se naší budoucnosti, jen chci poukázat na to, že když se některé roky stanou jinak, tak to možná patří do přirozené smyčky. My bychom tu správně ani neměli být, jenže Uroboros má přeci temporální stínění. Chci se ale také zasadit o to, aby se budoucnost obnovila, co nejblíže.“
„Snad máš i pravdu. Víš co, Robe? Prostě se zachováme, jak jsem navrhl. Smyčka nesmyčka.“
„Souhlasím, pane.“
Daniels vyhlédl oknem ven a chvíli se díval na Tolkiena.
„Počítači, zobraz zbylé agenty Temporální stráže.“ Na časové ose, která se stále vznášela před Danielsem, se objevily dva nové bílé body. Jeden měl popisek ‚Baxterová – 1934‘ a druhý ‚Grodin – 2005‘.
„Musíme je stáhnout. Při vytváření budoucnosti po kataklyzmatu můžou vznikat časové průlomy na linii. A oni dva budou náchylní, protože sem vlastně nepatří.“
„Jak mohli zůstat? Ostatní to přeci vymazalo.“
„Grodin má na Atlantis svou zásahovou loď, myslím že Minotaura, a Baxterová zaskakuje za Marie Curie-Sklodowskou. To má na svědomí Silikova parta – jeho první pokus zmařit naše snahy zabitím důležité osoby, a naštěstí i poslední. Chráněný dům Baxterové očividně zastavil i změny čase. Rozhodně je musíme přenést sem. Kontaktujte Baxterovou, já Grodina.“
„A co má dělat? Nemůže jen tak zmizet z minulosti.“
„Ať nafinguje smrt z nějaké nemoci po vystavení radioaktivitě. Původně měla Sklodowská zemřít až 1936,“ zkonzultoval Daniels své rozhodnutí s historií – svou historii, protože nová historie bude jiná. „Nic se nestane, když zemře o dva roky dřív. Stejně na za tu dobu nic nepřišla. A co se týče Grodina, stejně byl na Atlantis přes rok a chtěl vypadnout. Řeknu mu, ať si najde nějakou příležitost, jak zemřít, a přiletí sem.“
Robinson přikývl a začal pracovat. Po chvíli zvedl hlavu. „Pokud obnovíme, tedy přibližně obnovíme, naši budoucnost, co se stane s námi a našimi alternativními já?“
„Ty jsi přišel se smyčkou, tak to podle ní vyřeš,“ usmál se Daniels.
„No, asi se vrátí do minulosti přesně jako my. A jejich budoucnost… splyne s naší minulostí.“
„Asi nějak tak. Nebudou to naše alternativní já, budou to naše já, protože to musíme být my, abychom tu byli.“
„Uch?“ zasupěl Robinson.
„No já z toho mam taky někdy bolení hlavy, ale to je holt riziko povolání,“ ušklíbl se Daniels. „Ale jedna věc by se mohla změnit.“ Robinson naklonil zvědavě hlavu. „Tyhle hrozné věci, které nazývají uniformy,“ usmál se široce Daniels a zatahal se za černou látkovou kombinézu pokrytou pruhy stejně černé látky. Robinson se nuceně usmál, a když se Daniels odvrátil, jeho úsměv pohasl. „Když myslíte, pane,“ pohnul neslyšně rty…

Whoa, co dodat, BAJECNE, sice to trvalo ale vysledek stal za to. Preji hodne uspechu s rychlym vydanim dalsiho dilu.

Paráda, dík za další díl..

naprosto super Je milé vedieť, že aj im tá orientácia robí problém

Musím apelovat na autora povídky. Prosím o přidání dalšího dílu co nejdříve.... jsem netpělivý jak sáňky v létě......

Uff. Budem si to musieť prečítať ešte raz. Úplne vyčerpávajúce a zamotané. Super. Tak to má byť. Len tak ďalej!

Do čtení Povídek jsem se dal teprve nedávno, a jestli jsou aspoň zčásti podobné, jako je tahle, asi nebudu dělat nic jiného dokud je všechny nepřečtu