1. sraz SGAP v V Brně (a doufám, že ne poslední)
Psal se 9. únor 2008, den D. Já, čili No.7 jsem nasedal do šaliny (tramvaje – pro neznalce) č.4 se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem se bál, aby se to všechno povedlo a na druhou jsem se těšil na lidičky se kterýma se tam setkám, na lidi se kterýma mám tolik společného (minimálně Stargate

).
Dle domluvy jsem se měl nejdříve sejít se Ševčou (kterého jsem v průběhu srazu pasoval na mého asistenta) a lidma, kteří dorazili z daleké Ostravy a Frýdku

– dohromady na mě mělo čekat na hlavním nádraží pod hodinami pět lidí.
Šalina dorazila na Hlavák a já si hned všiml seskupení pěti lidí, kteří se „podivně“ rozhlíželi po okolí. Bylo mi jasné, že jsem na správném místě. Po nesmělém oslovení „Ahoj, SGA projekt?“, jsme se vzájemně představili (v tu dobu jsem si stačil zapamatovat pouze Ševču a Annu - omlouvám se hoši

) a vyrazili pro Jur@se, který měl dorazit po zdlouhavé pouti z „velice dalekého“ Blanska. Následovala malá procházka po krásách Hlavního nádraží, kde jsme se zdárně shledali s Jur@sem.
Poté se naše malá ale úderná jednotka vydala za tím nejdůležitějším co v této době poutník po dalekých galaxiích potřebuje – čili pizzu. Krátké cestě tramvají předcházel boj s automatem na jízdenky, který pro nás samozřejmě skončili vítězně.
O deset minut později jsme se poskládali do příjemné pizzerie s tím, že si naši ostravští hosté dají pizzu a zaženou hlad. Měl jsem s sebou foťák a tak jsem samozřejmě začal dokumentovat začátek srazu (v tu dobu jsem netušil, že po celý čas budu svádět tuhý boj s Colonelem LAZYJohnem, kdo koho vyfotí

). Po vydatném pozdním obědu a menší rozpravě jsme se vrátili na Hlavas (s menším zpožděním), kde jsme se měli sejít se „zbytkem srazu“. Jaké bylo naše rozčarování, když jsme nikoho nenašli. Po marném pokusu Ševči kontaktovat podivně vyhlížející skupinku individuí (vážně jsme si mysleli, že by k nám mohli patřit) jsme si všimli polepeného sloupu. Na inkriminovaném sloupu bylo asi „tucet“ papírků s nápisem „SGAP už šlo“, z čehož jsem já osobně asi deset minut nemohl. No, jsme to my, lidi od Stargate vynalézaví.
Čekala nás tedy krátká a vyčerpávající cesta do Biskupské vinárny, kde jak jsem doufal se setkáme se zbytkem přihlášených. Ševča šel najisto, takže jsme doopravdy po malinké chvilce stanuli před dřevěnými dveřmi vinárny. Kupodivu se neozývaly žádné podivné zvuky, takže jsem se na chvíli lekl, že druhá skupina nedorazila. Naštěstí jsem se mýlil, v salonku už na nás čekalo přes dvacet velice milých lidiček. Vybral jsem si místo vedle Anny a jednoho „typana“, kterého jsem v tu dobu ještě neznal (později jsem se dozvěděl, že to byl ermendil).
Uběhla krátká aklimatizační chvilička a my se dali do seznamování. Nově příchozí, včetně mě postupně obcházeli stůl, podávali pravice a představovali se. Musím se přiznat, že jsem si nezapamatoval skoro nikoho (stydím se). Následovalo nezbytné focení a první runda panáků, které jsem se nezúčastnil.
Bylo by asi zdlouhavé tady popisovat, celý maratón, který skončil asi v devět hodin, takže se to pokusím popsat velice zkráceně. Za hodinu dorazili ještě WiX, Verones, McBeck.C a Darth Saros. Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když napíšu, že jsme si všichni velice rozuměli a rozhodně se nenudili. Akorát jedna věc, která mě mrzela. Bylo nás tam doopravdy moc a tím pádem jsme se rozdělili na dva tábory – levá a pravá půlka stolu. Ty co seděli nalevo, prostě neměli šanci si pokecat s pravou stranou stolu. Takže pro příště to musíme určitě nějak pořešit.
V průběhu se většina lidí najedla, někdo popíjel pivko, někdo si dal Kofolu -

nás pivařů tam bylo pomálu, ale možná to bylo tím, jak naznačil Ševča, že „ta desítka byla odporná“ – příště dvanáctku hoši (dvanáctka byla opravdu dobrá – aspoň teda za mě). Taky se nám vyhrotil souboj fotografů mezi mnou a Lazym, nakonec to skončilo tak, že jsem se musel schovávat za jídelní lístek a Lazy nám ukázal jak se drží půl hodiny fotoaparát u hlavy, no prostě byla sranda. Ještě bych chtěl dát menší varování: Chraňte si svoji zeleninu před stárgejťačkama (opět jsem zapomněl jejich jména). Chudákovi ermendilovi toho moc po jejich náletu na talíři nezbylo– vy víte na co narážím. Někde kolem páté, šesté hodiny jsme si stihli dát další rundu panáků, kterou už jsem nevynechal.
Ta doba od půl třetí, co jsem dorazil do vinárny utekla strašně rychle (doopravdy moc) a tak jsme se pomalu začali rozcházet. Ostraváci a jeden Frýdečák

odjeli kolem sedmé, no a o deváté jsme to rozpustili úplně. Teda krom pár lidiček, kteří se rozhodli udělat „after party“, zůstat s Verones a McBeck.C, kterým jel vlak do Prahy až o půl třetí ráno.
Dohodli jsme se, že si půjdeme zahrát kulečník do herny, kterou znal Ševča. Po dalším boji s automaty na jízdenky jsme sedli na šalinu a vyrazili. Já osobně jsem teda nevěděl kde se herna nachází a byl jsem docela zvědavej. Později mi bylo řečeno, že herna je u Hotelu Slovan. Věděl jsem tedy do čeho jdu.
Problém byl v tom, že tam bylo docela hodně lidí a zakouřeno, takže jsme se nakonec rozhodli, že půjdeme do jiné kulečníkové herny, kde se nekouří. Tu jsme našli hned, protože byla kousek od našeho prvního cíle. Naskytla se tu další překážka – měli otevřeno pouze do jedenácti (mim. bylo zhruba deset hodin). Po menší náčelnické poradě jsme došli k názoru, že tam chvíli pobudeme. Mezitím jsem se ještě musel vracet s Jur@sem na nádraží, protože mu jel vlak, a on by chudáček asi netrefil. Chytli jsme uplně poslední šalinu co v ten večer jela směr Hlavní nádraží, takže to bylo o fous. Po vzájemné domluvě mezi mnou a Ševčou jsme se dohodli, že se ještě vrátím a něco podniknem (opravdu se mi nechtělo jít v jedenáct hodin spát). S Jur@sem jsme to zvládli a on byl na cestě domů. Jelikož už nejezdily šaliny, musel jsem čekat na rozvoz, který ale jezdil jen každou celou hodinu. Měl jsem ještě dost času, tak musela zákonitě následovat menší večerní svačinka v podobě gyrosu.
Zkrátím to. Opět jsem našel svoji „údernou jednotku“ a vydali jsme se bok po boku na noční túru po Brně, hledajíc přístřeší, kde bychom mohli složit naše unavené kosti. No, co Vám budu povídat, asi hodinu jsme hledali a buď bylo všude plno nebo bylo zavřeno.. Byla mi docela zima, když našeho milého WiXe napadla spásná myšlenka zavolat svému známému a poptat se po nějakém přístřešku (čti po nějaké hospodě). Informátor nás odkázal na hospodu nebo hernu se jménem Vysočina. Problém byl v tom, že ona budova se nacházela na druhém konci Brna – V Řečkovicích. Za pět minut nám jel rozvoz a my se pořád rozhodovali, jestli ano nebo ne. V tom jsme uviděli v dáli světla a přijíždějící autobusy - rozvoz přijížděl. Od nástupiště nás dělil jen menší parčík, ale dost dlouhý na to aby nám bus ujel. Už nevím, kdo se rozběhl první (myslím, že Miniel), ale řeknu Vám, bylo to jako by nás honila horda Wraithů i s královnou. No a jak už to bývá, samozřejmě jsme rozvoz stihli a Wraithi za náma museli čekat další hodinu než jim pojede další bus. A pokud ho nestihli, stojí tam dodnes.
Následovala dlouhá cesta až na konečnou, která se ale vyplatila. Teplé kafíčko a příjemná obsluha. Proseděli jsme tam asi hodinu a půl a povídali si hlavně o SGA. Pro mě to bylo velice příjemné. Ale stejně jsem byl docela unavený, takže jsem byl vděčný, když jsme se ocitli na zastávce čekajíc na zpáteční rozjezd. Mezitím jsme viděli pár nepřátelských Hathaků, kteří nám prolétali nad hlavou.
Jsem na hlavním nádraží. Je půl třetí ráno. Rozloučili jsme se s Verones, McBeck.C a Miniel………… Stojím se Ševčou, WiXem a ermendilem pod hodinama a čekáme na busy. Je nám zima, ale hřeje nás, že se to tak skvěle vydařilo. Dle domluvy se sejdeme zase v březnu. Už aby to bylo.