A můj korektor jsem jen já sama, takže když najdete nějakou chybu...
Temnota se rozpustila a nahradila ji bolest a krev v očích. To byla sama o sobě dost mizérie, nehledě na to, že před chvílí plná laboratoř najednou zela prázdnotou. Takhle by to být nemělo. Neměli by mě nechat válet se na podlaze s ránou na hlavě. Nikdy.
„Hej, kde jste kdo!“
Tohle byla Atlantis, oknem jsem viděla oba měsíce a interiér byl taky nezaměnitelně antický, ale něco bylo jiné. Místnost nebyla jen liduprázdna, nejevila ani známky používaní. Pryč byl i antický přístroj, jehož zkoumáním jsme strávili několik posledních týdnů.
„Sakra, je tu někdo!“
Á, snad nám malá Sára nezačíná panikařit, ozval se mi v hlavě hlásek, o kterém bych přísahala, že patří mému bratrovy.
„Panikařit ne, blbnout“ odpověděla jsem mu potichu.
Spustila jsem snad ten krám? Proč bych to dělala? Nemohla jsem si vzpomenout. Najednou se otevřely dveře. Stál za nimi nějaký voják, kterého jsem tu v životě neviděla a major Lorne. Teprve v tu chvíli jsem začala panikařit opravdu. Nebyly to ani tak ty bouchačky, co na mě najednou mířily – i když náladu mi to rozhodně nezvedlo - ale majorův pohled. Takhle koukáte na člověka, kterého neznáte.
„Takže jste členem expedice?“ zeptal se John.
„Ano.“
„Od začátku?“
„Ano.“
„V mém týmu?“
„Když to chceš slyšet po čtvrté – ano, v tvém týmu.“
Náš rozhovor se od doby, co mi ošeřili ránu a odvedli mě na izolaci, točil v kruhu.
„Tak mi vysvětlete, jak je možné, že žádná doktorka Evansová, nikdy v tomhle projektu nepracovala a vidím vás poprvé v životě…“
„Hej, kde jste kdo!“
Tohle byla Atlantis, oknem jsem viděla oba měsíce a interiér byl taky nezaměnitelně antický, ale něco bylo jiné. Místnost nebyla jen liduprázdna, nejevila ani známky používaní. Pryč byl i antický přístroj, jehož zkoumáním jsme strávili několik posledních týdnů.
„Sakra, je tu někdo!“
Á, snad nám malá Sára nezačíná panikařit, ozval se mi v hlavě hlásek, o kterém bych přísahala, že patří mému bratrovy.
„Panikařit ne, blbnout“ odpověděla jsem mu potichu.
Spustila jsem snad ten krám? Proč bych to dělala? Nemohla jsem si vzpomenout. Najednou se otevřely dveře. Stál za nimi nějaký voják, kterého jsem tu v životě neviděla a major Lorne. Teprve v tu chvíli jsem začala panikařit opravdu. Nebyly to ani tak ty bouchačky, co na mě najednou mířily – i když náladu mi to rozhodně nezvedlo - ale majorův pohled. Takhle koukáte na člověka, kterého neznáte.
„Takže jste členem expedice?“ zeptal se John.
„Ano.“
„Od začátku?“
„Ano.“
„V mém týmu?“
„Když to chceš slyšet po čtvrté – ano, v tvém týmu.“
Náš rozhovor se od doby, co mi ošeřili ránu a odvedli mě na izolaci, točil v kruhu.
„Tak mi vysvětlete, jak je možné, že žádná doktorka Evansová, nikdy v tomhle projektu nepracovala a vidím vás poprvé v životě…“





