SG: Srtova válka

V této povídce sice nenajdete postavy z SG, ale do SG universa patří. Vy kdož jste četli Cestu k Osvícení a Na Počátku Rozcestí pochopíte rychle, pro ostatní je předchozí děj zrekapitulován. Uznávám, že je tato povídka trochu netipická, ale ... no prostě taková je.

Zároveň bych se rád omluvil všem, kteří četli Na Počátku Rozcestí za to, že tato povídka nebyla dokončena. Jak si jistě pamatujete, tak tuto povídku jsem psal společně s Panem Citronem. Důvodem nedokončení bylo to, že časem jsme se začali ztrácet v tom kdo má psát o jakých postavách a která část děje je jeho. Proto jsme se rozhodli, že bude lepší, když každý bude psát něco svého bez ohledu na to, co píše ten druhý. Zároveň jsme se ale nechtěli začínat něco zcela nového, ale naše nové povídky jsme chtěli alespoň častečně svázat s CkO a NaPR. Výsledekem je Stargate Woolsey, který píše Pan Citron a nyní ode mne Srtova válka.

Pan Citron sice pojal Stargate Woolsey pouze jako lehce návazné, ale já jsem neodolal a Srtova válka se tak stává v podstatě přímím pokračováním CkO a NaPR. Některé kapitoly Srtovy války jsou tedy zčásti kapitoly NaPR, které tam měly být, ale nedostalo se na ně.

Ale dost psaní o minulosti, neboť budoucnost je opět temná a jsou tu Srt, Drt a Nut, aby se opět zapletli do událostí o kterých neměli ani tušení...

Srtova válka

„Zářící ořech, světlo uprostřed tmy, vzdálená naděje uprostřed smrtící pavučiny. Ořech světla, jehož moc je nezměrná, ten ořech jehož chuť nikdo nezakusí. Přítomnost těch jenž jím vládnou znamená zkázu, avšak ořech sám může znamenat i vykoupení. Pamatujte si to, jelikož jeho čas může opět přijít.“ Úryvek z veverčí báje o Ořechu světla.

Po staletí skryté

Slunce už bylo vysoko na obzoru a přesto byly Srt, Drt a Nut stále na sběru. Srt pohlédl nahoru a uviděl jak se světlo dere skrze koruny stromů.
„Je už poledne a stále jsme nic nenašli.“, zabručel Srt.
„Říkám vám, že ještě včera tu ty ořechy byly. Myslíte, že nám je ukradl kmen z Velkého dubu? V poslední době jsou čím dál drzejší. Chodí klidně sbírat ořechy na naše území a někdy chodí dokonce skupiny po desítkách.“, zavrčel naštvaně Drt.
„A víš jistě, že je tohle to stejné místo? Známe tvé orientační schopnosti.“, smál se Nut a přiložil si k oku věc, kterou s sebou celou dobu nesl.
„Myslím že jo. Nejsem si jistý, celý tenhle proklatý les vypadá stejně. Ale támhlety stromy jsou mi povědomé.“, vysvětloval Drt a nervózně se rozhlížel po okolí.
„Co je to?“, zeptal se Srt a ukazoval na věc, kterou si držel Drt u očí.
„Říkám tomu dalekohled, víš jako daleko hleď. Jsou tam dvě vypouklý skla, no a když se do toho díváš z této strany, tak prostě vidíš dál.“, vysvětloval Nut princip té zvláštní věci.
„Hm, dalekohleď, to jsme přesně potřebovali. Dobrý nápad.“, řekl Srt.
„Dalekohled.“, opravil ho Nut.
„No a co teda s tím dalekohledem vidíš?“, zeptal se Srt.
„Nic moc. Jen les jako všude okolo. Ale myslím že bychom to měli vzít tudy. Támhle je nějaká stráň a tam většinou ořechy hodně rostou.“
A tak se tito tři veverčí sběrači vydali ke stráni v dáli.

Santerra, neboli „Svatá země“ byla planeta na okraji Mléčné dráhy. Před desítkami tisíc let byla obývána Alterány, starobylou rasou, která si velmi zakládala na vědě. Alterané se nakonec stali tak vyspělými, že pochopili, že by mohli žít i bez svých fyzických těl, pouze jako čistá energie proudící hlubinami vesmíru. To by s sebou přineslo nesmrtelnost, svobodu a také moc. Takovému stavu začali říkat „povznesení“. Jakmile si to Alterané uvědomili, tak začali povznesení hledat, hledat tak usilovně, že se nehodlali před ničím zastavit. Věděli, že cesta k povznesení vede přes vědu, a tak vědě obětovali vše, neohlížejíc se na důsledky jaké toto jednání přineslo. Pak se ale objevili i tací, kteří o správnosti tohoto bezohledného hledání povznesení začali pochybovat. Alterané se rozdělili do dvou skupin. Antikové byli zastánci nekompromisního získávání vědomostí za účelem dosažení povznesení a to bez ohledu na to jaké špatnosti pro to budou muset vykonat. Ori si začali říkat ti, jenž nevěřili v nutnost obětovat vše pro nalezení povznesení, věřili, že vědecké poznání je něco čeho je potřeba, ale zároveň něco co má své hranice, co má své morální meze. Rozdělení těchto ras proběhlo právě zde na Santerra. Mezi oběma znesvářenými skupinami brzy propukla válka. Válka byla krvavá a zničující a během ní málem padla celá civilizace. Nakonec však Ori zvítězili a poražení Antikové zbaběle uprchly na svých lodích do jiné galaxie, aby nemuseli pykat za všechno špatné co způsobili. Brzy i Ori opustili tuto planetu a vydali se do jiné galaxie, protože nechtěli žít na místě, kde bylo prolito tolik krve. Všem těmto událostem přihlíželi veverky z korun stromů a příběhy z těchto dob si předávali z generace na generaci, až se dochovali do dnešních dnů jako báje a pověsti. Po desítkách tisíc let na Santerra přišla rasa Jaffů, kteří si nebyli vědomi toho že planeta už jméno má, a tak ji pojmenovali Chulak. Po mnoho dalších staletí byla planeta dějištěm mnoha dalších válek. Jaffové byly zotročeni, tisíce let otročili v domnění, že jejich vládci jsou bohové, ale poté byly osvobozeni. Velkou zásluhu na tom měli lidé z Tauri. S příchodem lidí z Tauri přišel do galaxie zmatek a čas velkých změn…

Srt a Drt prolézali křoviny rostoucí na stráni a hledali ořechy, které tam podle Nutova tvrzení měly být. Zatím však žádné nenalezli.
„Kde je vlastně Nut?“, zeptal se Srt.
„Nevím, asi zůstal někde vzadu.“, odpověděl Drt.
„Měli bychom se po něm podívat. Tady se veverka snadno ztratí.“, řekl Srt a snažil se najít nějakou vhodnou cestu z křovin.
Za chvíli ho našli. Stál na stráni a upřeně zíral kamsi do údolí.
„Nute?“, oslovil ho Srt, ale Nut nijak nereagoval a stále zíral kamsi do dáli a tak se Srt podíval na co vlastně Nut celou tu dobu hledí.
Dole v údolí stál kovový kruh, který místní veverky moc dobře znali, který už v minulosti přinesl tolik potíží. Stála tam „hvězdná brána“.
„Tak proto jsi nás sem vzal? Ne proto, abychom hledali ořechy, ale protože sis chtěl zavzpomínat na staré časy?“, zeptal se Srt.
„Podívej co se to s námi stalo. Tenkrát jsme byli někdo, závisel na nás osud celé galaxie a teď jsme jen sběrači.“, řekl posmutněle Nut.
„Já vím. Ale to už prostě nejde vrátit. Musíme se s tím smířit, nemůžeme stále žít v minulosti.“, řekl Srt.
Poté se připojil i Drt: „Já tě chápu Nute. Taky bych se tam nejraději vrátil, ale tohle na nás nezávisí, nikdy to na nás nezáviselo.“
Pak nastalo ticho. Všichni tři stáli a pozorovali ten podivný kovový kruh. Pozorovali hvězdnou bránu a vzpomínali, vzpomínali Velkou válku. A stáli tam dlouho.
„No tak, pojďte, musíme jít. Musíme nasbírat ty ořechy, než zapadne slunce.“, pobídl ostatní Srt.
Všichni tři se otočili k odchodu, když v tom se něco začalo dít. Překvapeně se otočili k bráně a sledovali co se děje. Hvězdná brána totiž náhle začala hučet a rozsvěcovaly se na ní zámky.

…Čas změn s sebou přinesl další válku. Ta byla později pojmenována Velkou válkou. Před několika měsíci přistáli na Santerra, neboli Chulak, křižníky následovníků Ori. Potřebovali zde doplnit zásoby na pokračování své cesty na planetu zvanou Udara. Udarané, taktéž známí jako Temní, se tomu však snažili zabránit a poslali jednoho ze svých přisluhovačů, aby použil jakékoli prostředky k zastavení Křížové výpravy. A kdože byli ti přisluhovači Temných? No byli to právě Antikové, potomci těch, kteří před mnoha tisíci let tuto planetu opustili po velké porážce. A tento přisluhovač, který si byl dobře vědom potenciálu místních veverčích kmenů, se snažil přimět veverky, aby s následovníky Ori bojovali. Místní veverky byly však natolik hrdé, že odmítli uposlechnout příkazů těch jenž před mnoha tisíciletími z této planety zbaběle utekli, a tak přisluhovače temných zabili. Kvůli omylu se však nakonec místní veverky do boje s následovníky Ori přece jen dostávají, pokládají je totiž za další přisluhovače temných, kteří se jim přichází pomstít. Poté co veverky zajmou posádku jednoho z křižníků se celá situace vyjasní a veverky podepisují s následovníky Ori spojenectví. Následovníci Ori a veverky potom společně přilétají na planetu Udara, kde bok po boku bojují proti zástupům Temných. V této válce se vyznamenají především veverčí vojáci Srt a Drt a veverčí vědec Nut. Válka nakonec končí porážkou Udaranů i Antiků, ale je to opravdu konec?

Z brány vyšlo pět postav. Stáli před bránou a na něčem se domlouvali, aniž by si všimli, že je z nedalekého křoví sledují tři veverky.
„Víte výzkumníku proč byly nakonec Ori poraženi?“, zeptal se jeden z mužů druhého.
„Ne nejvyšší výzkumníku, nevím. Proč tedy?“, odpověděl druhý.
„Protože pro Ori byla věda něco co je důležité a nezbytné, ale zároveň něco co má své morální hranice. Jenže my Antikové dobře víme, že ve vědě žádné hranice neexistují, že nesmí být nic, co by nás mohlo v tomto ohledu omezovat.“, vysvětloval nejvyšší výzkumník.
„Antikové se vrátili? Jak se vůbec opovažují?“, zavrčel Drt.
„Ticho, ať nás neslyší.“, napomenul ho Srt.
„Mě by spíš zajímalo co tu chtějí, co je sem přivedlo.“, řekl potichu Nut.
„Tak kudy se dostaneme k laboratořím?“, zeptal se nejvyšší výzkumník.
„Podle přístrojů tímto směrem.“, odpověděl další z výzkumníků.
„Tak jdeme.“, zavelel nejvyšší a vydal se směrem k lesu.
„Za nimi. Musíme zjistit, co tu chtějí. Ale nenápadně.“, řekl Srt.

Veverky sledovali pětici mužů až hluboko do lesa k velké skále, kterou veverky odjakživa nazývaly skálou Utrpení. Nikdo z veverek už nevěděl proč, ale raději se té skále vyhýbali.
„To by mě zajímalo, proč jdou zrovna sem.“, řekl Drt.
„Vždyť tohle je nejpodivnější místo v celém lese. Kam jinam by mohli Antikové mířit?“, zasmál se Srt.
„Podívejte na to!“, řekl zcela užasle Nut.
Skála se začala otevírat, jako nějaká brána postavená ze spousty jednotlivých panelů a odhalila jakousi jeskyň uvnitř. Ta jeskyň však nevypadala přírodně, to ani trochu. Vypadala jako příchodový tunel do nějaké laboratoře.
„Do tří hodin tu chci mít všechen potřebný materiál.“, zavelel nejvyšší výzkumník.
Poté všech pět mužů vstoupilo do tunelu. Brána však zůstala otevřená, jakoby si ti Antikové nelámali hlavu s tím jestli tento tunel někdo uvidí.
„Měli bychom to prozkoumat.“, řek Drt a už se chystal utíkat ke skále, ale Srt ho zadržel.
„Ne! Nejprve musíme informovat kmen o tom, že se tu zase děje něco divného, a že by se měli raději ukrýt!“, řekl Srt a rozeběhl se směrem k velkému modřínu, kde jejich kmen žil. Drt a Nut ho následovali.

Dávno zapomenutý

Grut prolézal nějakou trubkou. Měl dojem, že to byla odpadní trubka, ale těžko se to rozlišovalo, protože tady byly všechny trubky stejné. Kovové a rezavé. Nedokázal je od sebe rozeznat i přestože se v nich skrývat a žil již skoro dva týdny. Přežíval tu od té doby co unikl, což dohromady s týdnem věznění dávalo hrozivé tři týdny. Grut zatnul svou packu v pěst. Tři týdny, to už se jeho kmen mohl dávno vydat na sever. Vydávali se tam vždy když bylo poblíž nějaké nebezpečí a teď tu rozhodně bylo. Grut doufal, že ještě neodešli, že stále čekají, ale rozum mu říkal, že jsou už dávno na cestě a on tu zůstal sám. Sám trčící v potrubí této podivné laboratoře.Grut si sednul, aby si odpočinul a rozhodl se sníst poslední oříšek, který si schraňoval od chvíle svého úniku. Začal oříšek chroupat, ale ani jídlo nezahnalo myšlenky na to, že se odtud nejspíš nedostane živý. Náhle si všimnul tichého zvuku, který tam byl nejspíš už dlouho, ale předtím si ho nevšimnul. Bylo to tiché vibrování. Takové umělé, poklidné a tiché vibrování. Grut se rozhlížel, aby zjistil odkud toto vibrování vychází. Zjistil, že přichází z druhého konce trubky, přesně toho konce, kam měl namířeno. S námahou se zvedl a vydal se tím směrem. Jak postupoval dál, tak zvuk sílil a sílil, což znamenalo, že jde správným směrem. Najednou si všiml, že záhybu na konci trubky vychází mírné světlo. Trochu přidal do kroku, neboť byl velmi zvědavý odkud to světlo přichází. Vibrování bylo nyní slyšet velmi intenzivně, jakoby bylo nedílnou součástí tohoto místa, jakoby jím k němu toto místo promlouvalo. Už bylo i na dotek cítit, jak se potrubí třese. Jaká síla žije tady v tomto podzemí? – Zeptal se sám sebe Grut. Teď už byl na konci trubky. Otočil se, aby uviděl zdroj toho světla. Záře ho oslnila. Musel si trochu zakrýt oči. Pak to spatřil.

Naneštěstí pro Gruta se nemýlil. Jeho kmen se již před několika dny vydal na sever. Ještě několik dní budou putovat, než objeví místo, kde se opět usadí. Bude to Velký modřín a zde bude tento kmen veverek žít mnoho dalších staletí. Po mnoho staletí tam budou žít v bezpečí, pak se ale hrozba vrátí…

Ozvěny minulosti

„Ořech světla září více než slunce a hlas, kterým promlouvá i hory rozechvěje. Ti kdož jej spatří navždy proměněni budou a s mocí jeho splynou. Jeho sílou nasáknou, avšak pokud jí příliš přijmou její velikost je zahubí. Pouze ten kdo vezme si díl, ne však velký jako balvan, tak stane se součástí této moci, to spojení jej už nepustí a on pozná sílu živlů. Tato síla mu bude dána, splyne s ní, stejně jako s osudem s ní vázaným…“, vyprávěl stařešina mladým veverkám, které seděli kolem, vyrušilo jej však volání. K Velkému modřínu běžely tři veverky, mávaly a něco volaly. Byli to Srt, Drt a Nut. Když doběhli, tak si museli sednout a nabrat dech. „Co se děje?“, zeptal se klidně stařešina. „Antikové, jsou tady zase Antikové!“, odpověděl Drt co nejhlasitěji dokázal. „Možná bychom to tady měli opustit a vydat se na sever, jako to kdysi dávno udělali naši předci.“, řekl jedna přihlížející veverka. „Nebo můžeme zkusit bojovat.“, řekl Nut. „Ani jedno, ani druhé. Nebudeme neustále utíkat. Nařídím celému kmeni skrýt se v dutinách modřínu. Srte, ty vezmi svoji skupinu a běžte zjistit co přesně tady Antikové chtějí.“, řekl stařešina. „V dutinách modřínu nemusíte být v bezpečí. Antikové mají určitě nějaké nekalé plány. Sledovali jsme je ke Skále utrpení a zjistili jsme, že tam mají nějakou laboratoř, nebo co to je.“, namítl Srt. „Hm, to nic na situaci nemění. Utíkat nebudeme, tentokrát ne. Kmen se ukryje do dutin modřínu, dokud nebudeme přesně vědět o co tu jde. Vy běžte ke Skále utrpení a sledujte Antiky, co dělají. Pokud budete mít nějaké konkrétní podezření, tak se vraťte a nahlaste to. Přijímáte tento úkol?“, zeptal se stařešina. „Já ano.“, řekl Srt a pak se otočil ke svým dlouholetým parťákům. „Jdete do toho se mnou?“, zeptal se jich Srt. „Jdeme!“, odpověděli oba. „Jen si něco vezmu, možná to bude potřeba…“, řekl Nut.

Cesta k tečkám

Srt nikdy nezapomněl na to co se stalo před několika lety. Naopak, teď jakoby se mu to vracelo o to častěji, protože cítil podobné obavy. Opět cítil, že tu někdo hraje nečistou hru, která musí být odhalena. A ještě něco mu ty doby připomínalo, ale momentálně nedokázal popsat co. Možná se lépe rozpomene, když se ponoří do vzpomínek hlouběji…

Byla hluboká noc a Nut se díval na hvězdy, kterým veverky odjakživa říkaly „tečky“.
„Opravdu si myslíš, že se tam s tím svým strojem dostaneš?“, zeptal se Srt.
„Bezmezně tomu věřím.“, odpověděl Nut.
„Doufám, že ty a Drt poletíte se mnou. Moc jste my pomohli, když jste přemluvili radu starších, aby mi poskytli potřebný materiál.“, dodal.
„Mám z toho trochu špatný pocit, ale poletím. Drta se zítra zeptám.“, odpověděl Srt.
„Výborně. Bude to největší triumf v dějinách veverek.“, prohlásil Nut.
Oba se opět zadívali na „tečky“ ke kterým se brzy hodlali vydat a tentokrát bez pomoci vyspělejších ras.

Z pohledu veverek obrovská loď vytesaná a vydlabaná z kmene stromu stála na kopci připravena ke startu. Byla zasazena do jakéhosi obrovského praku, na jehož stavbu padly desítky stromů a mnoho tun materiálu podobného gumě.
„Tak co tomu říkáte?“, zeptal se Nut.
„Neuvěřitelné!“, řekl přímo šokovaný Drt.

„Pořádně se držte, bude to docela nepříjemné.“, volal na ně Nut, když se usadili v kabině.
Srt i Drt namáčkli svá těla ještě více do křesel a packami pevně sevřeli držadla.
„Tři.“, odpočítával Nut.
„Dva.“
„Jedna!“
„Teď!“, zařval Nut a ze všech sil se opřel do jakési páky.
Ať už to bylo cokoliv, způsobilo to, že „guma“, která byla napnutá kolem této „lodě“ povolila a obrovskou rychlostí vystřelila. Srt cítil jak se mu všechna krev nahromadila do zadu, zatímco přední části těla byly téměř bez krve. Na chvíli se mu zatmělo před očima.
„Tento den se rozhodne, tento den poznáš pravdu.“, řekl hlas v Srtově hlavě.
Srt se konečně probral. Rozhlédl se kolem a uviděl jak se Drt i Nut dívají z oken, za kterými bylo temno. Okna byla malá, protože sklo se na Chulaku špatně shánělo, většinu Nut posbíral z trosek lodí, které tu po bitvách zůstávali, ale i přesto za nimi bylo vidět zářící tečky uprostřed té prázdnoty. Dokázali jsme to – řekl si Srt.
„No konečně ses probral.“, řekl Nut.
„A víš co? Dokázali jsme to!“, dodal vítězoslavně.
Srt vstal z křesla a přidal se k nim. Hleděl do té neuvěřitelné prázdnoty vesmíru, všeobklopující tmy, skrze niž prosvítá sem tam nějaký světlý bod.
Dívali se dlouho. Tak dlouho, že málem zapomněli. Že málem zapomněli hýbat se, dýchat, žít. Celou svou mysl upřeli pouze na ten pohled. Ten pohled byl tak uklidňující. Srt cítil, jak se mu zavírají oči.
„Viděl jsem to…je to nevyhnutelné.“, řekl jakýsi hluboký hlas v Srtově hlavě.
Srt se cuknutím probudil. Rozhlédl se a zjistil, že Drt s Nutem se ještě stále dívají z oken.
„Hej!“, vykřikl Srt, aby upoutal jejich pozornost.
Chvíli to trvalo, ale pak se oba s námahou otočili.
„A jak se vlastně dostaneme zpátky?“, zeptal se Srt směrem k Nutovi.
„Cože? Jak to myslíš?“, zeptal se zcela udiveně Nut.
„Jak se dostaneme zpět dolů? Jak se dostaneme na naši planetu?!“, snažil se Srt probudit Nuta, který se zdál jakoby v nějaké hypnóze.
„C-c-c-co? Nad tím jsem vůbec nepřemýšlel.“, řekl Nut, s hlasem plným strachu, jakoby si právě uvědomil, že doma nechal puštěný sporák.
„Cože?!“, vykřikl šokovaně Drt.
Srt se jen rezignovaně plácl do čela.

„Jmenuji se Nut, jsem astronaut. Jsme ztraceni v neznámých končinách vesmíru na lodi s…“, ozýval se Nutův hlas.
„S čím?“, zeptal se Drtův hlas.
„Chtěl jsem říct s malou zásobou oříšků.“, odpověděl Nutův hlas.
„Víme určitě, že ta věc funguje?“, zeptal se Srtův hlas.
„No…ani ne.“, odpověděl hlas Nutův.
„Tak pokračuj…“, ozval se rezignovaně Srtův hlas.
„No, vlastně nevím, co už bych řekl. Snad jen – Pokud nás slyšíte, prosím odpovězte.“, žádal Nutův hlas.
Pak bylo ticho.
„Opakuji, pokud nás slyšíte, tak odpovězte!“, řekl trochu důrazněji Nutův hlas.
Opět ticho. Delší ticho. Sžíravé ticho.
„Opakuji, pokud nás slyšíte, tak odpovězte. A pokud nás slyšíte a neodpovídáte, tak jste pěkní parchanti!“, zařval Nutův hlas.
Nastalo opět dlouhé ticho.
„Opakuji…“, začal Nutův hlas, ale byl přerušen.
„Vypni to, nemá to cenu.“, řekl Srtův hlas.
„Říkal jsem, že ta věc nefunguje!“, ozval se hlas Drtův.
Pak bylo ticho. A už se neozívalo nic. Žádné prosby, žádné výhružky, žádné hlasy. Jen ticho.
„Co to je za kravinu? Zase si někdo hraje s vysílačkou že? Až budete příště zkoušet takový vtip, tak se snažte, aby to bylo trochu věrohodný. Prý malou zásobu oříšků…To si myslíte, že vám to uvěřím. Vždyť to by museli vesmírem létat veverky!“, rozčiloval se velitel Odyssey Pierson.
Ten chudák nemohl vědět, že toho dne se skutečně vydali do vesmíru veverky a že to byl právě jejich signál co zachytili.

„A co budeme dělat teď?!“, zeptal se nervózně Drt.
„Teď už nám pomůže jedině nějaký můj skvělý nápad…A pokud ten ne, tak snad jedině zázrak.“, řekl trochu zklamaně Nut, neboť ho momentálně nenapadalo, jak tuto situaci vyřešit.
„Něco jako tohle?“, zeptal se Srt a ukázal směrem z okna na ten podivný úkaz, který se před nimi začal vynořovat.
„Co to sakra je?“, zeptal se Drt.
„To je přece…červí díra!“, odpověděl užasle Nut.
Pak je červí díra pohltila.

Z očí do očí

Srt, Drt i Nut pozorovali Skálu utrpení dlouho. Brána do jeskyně byla stále otevřená, ale neodvažovali se tam vstoupit. Venku se nic nedělo, protože všichni Antikové byly stále vevnitř a dlouho nevycházeli.
„Možná bychom to měli vážně prozkoumat.“, řekl Drt.
„Ne, je to příliš nebezpečné. A navíc máme jiné rozkazy.“, upozornil Srt.
Najednou se v jeskyni něco pohnulo. Všichni tři upnuli pohledy na vchod do jeskyně. Po chvíli z jeskyně vyšel jeden z Antiků a něco nesrozumitelně říkal, bylo ale poznat, že je dost naštvaný. Na chvíli se zastavil, rozhlédl se a pak se opět dal do pohybu. Začal místo obcházet dokola, jakoby něco hledal a nevěděl co.
„Asi je na hlídce.“, poznamenal Srt.
„Pssst!“, ozval se Drt a ukázal směrem k Antikovi.
Ten ke vší smůle začal vykračovat jejich směrem a už byl docela blízko.
„Za mnou!“, řekl potichu Srt a začal se plazit pryč od místa kde byly skryti.
Skrývali se na kraji jakéhosi křovinatého pásu táhnoucího se celým lesem. Stejným křovím se chtěli i vytratit. Najednou se ozvalo křupnutí. Drt pohlédl ke své pravé noze a zjistil, že stojí na větvičce, kterou právě rozlomil. Ani tentokrát štěstí veverkám nepřálo. Antik toto křupnutí slyšel a nahnul se nad křoví, ve kterém se veverky skrývali.
„A sakra.“, řekl Drt, když po něm Antikova ruka sáhla.
Antik Drta chytil, zvedl ho k očím, aby si pořádně prohlédl co chytil.
„To mám ale štěstí, dnes mě pochvala nemine.“, řekl Antik a dal Drta do nějaké sítě.
„Nute utíkej, já se pokusím Drta odtamtud dostat.“, volal Srt, vycenil tesáky a rozeběhl se směrem k Antikovi.
„Ne, nenechám vás v tom!“, volal za ním Nut, ale Srt ho už neslyšel.
Antikem projela ostrá bolest, jak se mu něco špičatého zarylo do nohy. Srt zatnul své zuby do stehna toho tvora opravdu silně. Za chvíli ucítil chuť krve a uviděl, že rudý pramínek z rány už vytéká. Antik chytil do ruky to co se mu zahryzlo do nohy a trhnul opačným směrem. Pak ucítil sílící bolest a zjistil, že v noze chybí kus masa. Naopak Srt zjistil, že mu v tlamě kus masa přebývá a tak jej vyplivnul. Antik si opět chycenou veverku prohlédl.
„Dnes mám opravdu šťastný den, je jich tu mnohem víc, než jsme si původně mysleli.“, řekl si pro sebe Antik.
Nut sáhl ke svému opasku, kde měl schovanou tu věc, kterou si vyzvedl před opuštěním Velkého modřínu, ale bylo přiliž pozdě a i jeho sevřela Antikova ruka.

Srta, Drta i Nuta hodil Antik do jedné klece, která stála na stole uvnitř v laboratoři vybudované ve skále utrpení. Veverky na sebe navzájem pohlédly, aby se ujistili, že jsou ostatní v pořádku. Pak se podívali ven z klece a zjistili, že Antik, který je chytil teď mluví s jiným, zřejmě výše postaveným, Antikem.
„To snad musí být osud nebo co. My sem přijdeme pro ně a oni nám sami přijdou pod nos.“, řekl Antik, který je chytil tomu druhému.
„Nebuď blázen, nic jako osud neexistuje. Nezapomeň, že my Antikové na takovýhle kecy nevěříme, my věříme pouze ve vědu.“, odpověděl druhý.
„To je pravda. A o vědu tu přece právě jde. Tak, kdy začnete s těmi pokusy?“, zeptal se první.
„To ještě nevím. Chvíli je tu nechte, musíme to pořádně připravit.“, rozkázal druhý.
Pak oba odešli.
„No, tak to nezní dobře.“, řekl Drt.
„Musíme něco udělat, už jsme se dostali i z horších situací.“, prohlásil Srt.
„A taky že uděláme. Počkejte a uvidíte.“, řekl Nut s úsměvem, jakoby měl plán.

Poselství

Grut seděl nedaleko místa kde původně sídlil jeho kmen, který ale již před několika dny odešel na sever a Grut teď nevěděl kde ho má hledat. Zaplavila jej beznaděj a to i přesto, že se jeho tělo změnilo, zesílilo a vyrostlo. Byl teď rychlí jako vichřice a mohl hravě svůj kmen dohnat, ale nevěděl, kterou z mnoha cest se vydali a kde se nakonec usadili. I kdyby je hledal, nikdy by je nemusel najít. Nikdy bych je nenašel – řekl si Grut. Vzdal to, naprosto rezignoval.
Seděl tam a přemýšlel. Přemýšlel co dál. Přemýšlel co udělá se svým životem a… Pak si vzpomněl na to co se mu tam stalo. To zvláštní spojení, které ho svázalo. Co teď udělá se svým darem? Ano, je to dar a ten dar musí být využit. Přemýšlel. Odpověď však znal. On sám jej nedokáže využít, měl by to tajemství ale zanechat pro další generace a ti jej snad využít dokáží. Ano, musí zanechat poselství! Grut náhle vstal a tasil dráp. Jeho drápy teď byly mnohem větší, než drápy obyčejné veverky.
„Nechť toto poselství žije a jednou přinese zkázu těm, kteří se opovážili věznit můj rod!“, zvolal Grut. Pak drápem zaryl do nejbližšího kamene. A v kameni opravdu zůstala obrovská rýha. A Grut svým drápem tvrdším než skála ryl do kamene dál.

Po mnoho staletí si nápisu vyrytého v kameni nikdo nevšiml, ale pak jej jednou objevila skupinka veverek, která zde hledala ořechy. Nevěděli sice co to znamená, ale vyprávěli to dalším veverkám a ti zase dalším, až to znaly všechny veverky žijící v tomto kraji.

Na tom kameni bylo vyryto: „Zářící ořech, světlo uprostřed tmy, vzdálená naděje uprostřed smrtící pavučiny. Ořech světla, jehož moc je nezměrná, ten ořech jehož chuť nikdo nezakusí. Přítomnost těch jenž jím vládnou znamená zkázu, avšak ořech sám může znamenat i vykoupení. Pamatujte si to, jelikož jeho čas může opět přijít. Až jeho čas nastane hledejte jej uprostřed temnoty, dokud vás jeho jas téměř neoslepí, neboť ořech světla září více než slunce a hlas, kterým promlouvá i hory rozechvěje. Ti kdož jej spatří navždy proměněni budou a s mocí jeho splynou. Jeho sílou nasáknou, avšak pokud jí příliš přijmou její velikost je zahubí. Pouze ten kdo vezme si díl, ne však velký jako balvan, tak stane se součástí této moci, to spojení jej už nepustí a on pozná sílu živlů. Tato síla mu bude dána, splyne s ní, stejně jako s osudem s ní vázaným. To jest ořech zářící, uvnitř skály, jeskyně utrpení, uschovaný.“

A tak vznikla báje O Ořechu světla.

Tentokrát tři

Otevřeli se dveře místnosti a dovnitř vešel ten Antik, který je předtím chytil.
„Připravte se!“, řekl Nut a od pasu si vzal nějakou věc.
Byla to nějaká obyčejná dutá trubička, do které Nut vložil něco dlouhého tenkého.
„Co to je?“, zeptal se Srt potichu.
„Říkám tomu flusačka. Něco do toho dáš, foukneš do toho a ono to vyletí.“, odpověděl stejně potichu Nut.
„A můžu vědět co jsi do toho dal?“, zeptal se ještě Srt, ale už bylo pozdě, protože Antik došel ke kleci. Nut si tu věc připravil k ústům a čekal. Antik zatím nečekal ohrožení, a tak poklidně otevřel dvířka klece a chystal se vzít Nuta do ruky. Srtovi i Drtovi se rozbušilo srdce, jen Nut se zdál být klidný.
„Pohlédni na svou smrt!“, řekl náhle Nut směrem k Antikovi.
Ten se nechápavě podíval na Nuta a uviděl, že si něco drží u úst.
„Co to sakra…“, stačil říct Antik, ale pak už ho něco zasáhlo mezi oči.
Nut odložil flusačku a řekl: „Je to šipka z jedem z mochomůrky modré. Smrtelný jed, ale pomalí, takže před svou smrtí bude asi ještě půl hodiny trpět.“
Na Strově i Drtově obličeji se objevil úsměv.
„Dobrá práce!“, řekl Drt.
„Ještě že myslíš dopředu i za nás.“, dodal Srt.
„Tak padáme odtud!“, zavolal Nut a vyskočil z klece na stůl.
Srt i Drt ho následovali. Všichni tři se podívali dolů na zem, kde se bolestmi svíjel Antik. Najednou za dveřmi zaslechli hlasy.
„Kde je sakra tak dlouho? Už měl být s těmi veverkami dávno v hlavní laboratoři. Raději to omrkneme.“, ozvalo se za dveřmi.
Za chvíli dveře zasyčeli a otevřeli se. Do místnosti vstoupili další dva Antikové. Nejdřív uviděli jak se ten koho hledali svíjí na zemi v bolestech a nechápali co se děje. Pak ale uviděli tři veverky jak je pozorují ze stolu na protější straně místnosti.
„Chyť je!“, zařval jeden z nich a oba se k tomu místu rozeběhli.
„Tentokrát ne!“, zařval Srt a skokem se vrhnul směrem k Antikům.
Drt i Nut ho následovali. Náhle jeden z Antiků vykřikl a zeď u které stál se zbarvila jeho krví. Z krku mu tryskal gejzír krve skrze ránu, kterou mu tam Srt vykousl. Antik už začal ztrácet rovnováhu a tak Srt přeskočil na druhého Antika do nějž se už zahryzávali Drt s Nutem. Ozvalo se plesknutí, jak se Antik svalil do louže vlastní krve. Druhý Antik řval bolestí. V ruce měl zahryznutého Nuta a krev mu pomale kapala z prstů, zatímco Drt byl zahryznutý v rameni, kde Antikovi krev vytvořila na bílém plášti velkou červenou skvrnu. Srt se přidal a zatnul své zuby do Antikova lýtka, což způsobilo, že Antik trochu ztratil rovnováhu. Drt věděl, že jej musí dorazit co nejdřív, a tak se odrazil, aby se dostal víš. Povedlo se a Drt Antikovi vyhloubil pomocí zubů velkou díru v krční tepně. Proud krve potřísnil zdi dokonce až na druhé straně místnosti. Antik se začal valit k zemi, a tak všichni tři seskákali na stůl. Plesk. Celá místnost vypadala jako výjev z béčkového hororu.
„Nikdy nezkoušejte dělat pokusy na veverkách!“, zařval na mrtvá těla Antiků Srt.
„Správně!“, přidali se Drt s Nutem.
Chvíli to trvalo, než si zase uvědomili v jaké jsou kaši.
„Co budeme teď dělat?“, zeptal se Drt.
„Zmizíme jim ve šachtě.“, odpověděl Nut a ukázal na otvor vedoucí do ventilačních šachet.
„Správně, to je naše jediná šance.“, řekl Srt.
A tak se všichni tři ztratili Antikům v systému větracích šachet.

„Podejte hlášení.“, ozvalo se z jedné místnosti.
„Utekli pane. Zmizeli v šachtách.“
„To se neumíte poučit z chyb našich předchůdců?“
„Nečekali jsme ten útok tak brzo. Mysleli jsme, že zatím budou moc zmatení, aby mohli vymyslet nějaký plán.“
„Jo tak mysleli! A kolik jich vlastně je?“
„Tentokrát tři pane.“

Strom zla

Srt se opět vrátil do vzpomínek na tu zvláštní chvíli, která jakoby předznamenávala to co se dělo teď. Je tam spojitost, nebo je to jen náhoda? Mohl někdo, vědět co se v budoucnu odehraje? Proč by ne? Obě události byly naplánovány těmi stejnými osobami. Pokud je tu spojitost, tak si na ni musí vzpomenout. Jak to tedy vlastně tenkrát bylo…

Jejich loď vyplivla červí díra nedaleko nějaké podivné planety. Vlastně až příliš blízko, tak blízko, že gravitace planety způsobila jejich ztroskotání. Jejich loď se zřítila na planetu a prorazila její povrch, tak že zůstala zaklíněná v nějaké jeskyni. Naštěstí se Srtovi, Drtovi, ani Nutovi nic nestalo. Když se všichni tři dostali ven z lodi, zjistili že jsou v nějaké velké jeskyni, uprostřed níž stojí velký zářící strom. Záře tohoto stromu osvětlovala celou jeskyni, takže nebyl problém se po ní pohybovat, aniž by se museli obávat, že spadnou do nějaké propasti. A ona tam vlastně ani žádná propast do které by šlo spadnout nebyla. Všichni tři se udiveně vydali ke stromu.
„Co to sakra je za strom, že roste v jeskyni a svítí?“, zeptal se ostatních Drt, ale odpověď přišla odjinud.
„Já jsem Strom zla.“, ozval se hluboký hlas přicházející od toho stromu.
Srt si uvědomil, že je to stejný hlas, který zaslechl ve své hlavě, když omdlel při startu.
„Věděl jsem to. Věděl jsem, že mě najdete, než stihnu dokončit svůj plán.“, řekl strom.
„Jaký plán?“, zeptal se Drt.
„Zničit vesmír.“, odpověděl strom.
Pokaždé, když strom promluvil, tak se jeskyně zachvěla a jeho hlas se v ní nepříjemně rozléhal.
„A proč?“, zeptal se Srt.
„Protože to byl vždy můj cíl. A ti jenž mě zasadili to věděli.“, odpověděl strom.
„A to byl kdo?“, zeptal se Drt, ale Srt i Nut už odpověď tušili.
„Říkají si Antikové. Jsou poslové temna, služebníci Udaranů.“, odpověděl strom.

„Z malého semínka pochybnosti vyroste statný jedovatý strom zla.“, pravila kniha Počátku.
Srt, Drt, ani Nut nikdy netušili, že je to myšleno takto doslova. Ale teď to viděli. Viděli to na vlastní oči. To Antikové nalezli plody pochybnosti. Jeden z nich zasadili, aby vyrostl Strom zla. Ten měl zničit vesmír, což měla být pomsta Antiků za zničení jejich pánů, za zničení Udaranů.

„Jeden z vás byl určen k tomu, aby mne našel a zničil.“, řekl strom.
Srt si vzpomněl, jak se nedávno setkal s převory Antrem a Sainem, což byly jejich staří přátelé z doby války proti Udaranům. Srt si uvědomil, že mu řekli, že on se stane důležitým článkem pro budoucnost vesmíru. Vzpomněl si i, že na něj potom posvítili svými holemi a říkali nesrozumitelná slova. Když potom odcházeli, tak se ještě na chvíli zastavili a Antr řekl, že až se uvidí příště, tak bude vesmír zachráněn, ale Sain dodal, že mezitím bude dlouhá temná doba.

„Pokud jsi opravdu Strom zla, pak tě musíme zničit!“, řekl Srt směrem ke stromu.
„Jak chceš zničit něco, proti čemu jsi jako zrnko písku pro přílivovou vlnu?“, pravil strom.
„Myslím, že to zvládnu.“, řekl Srt a vydal se sebejistě ke stromu.
„Hlupáku, snažíš se hlavou prorazit zeď. Zničit mne je nemožné. Zamysli se raději a zjistíš, že spojenectví pro tebe bude mnohem užitečnější.“, zahřměl strom.
„Nikdy!“, řekl Srt.
Srt už byl u stromu. Podíval se nahoru, aby viděl jeho mohutnou korunu. Strom zla mu najednou přišel tak obrovský. Byl nejméně pětkrát větší, než stromy v jejich lese a alespoň dvakrát větší, než jejich Posvátný strom.
„Myslíš si, že jedna malá veverka může změnit celý vesmír?“, řekl posměšně strom.
„I jedna malá myš může změnit celý vesmír. A my veverky jsme daleko lepší než myši.“, řekl Nut, který společně s Drtem také došli ke Stromu zla, aby Srta podpořili.
„Hlupáci! Už vás dále nenechám mařit můj vzácný čas. Nyní zemřete!“, zařval strom a rozzářil se ještě více. Nyní byla záře vycházející z jeho koruny téměř oslepující.
„Udělej přece něco…“, řekl Drt směrem k Srtovi.
Srt se zarazil a chvíli si strom prohlížel. Přemýšlel. Pak si vzpomněl. Přišel k jednomu kořenu a vší silou se do něj zahryzl. Strom zasténal bolestí, až se celá jeskyně zatřásla a ze stropu se uvolnilo několik kamenů, které s duněním dopadaly na zem. Srt uvolnil sevření svých zubů a zjistil, že z rány v kořenu prosvítá světlo.
„Ty…Ty jsi mě zničil!“, řekl najednou strom.
Všichni tři nehnutě hleděli jak sebou strom mírně zmítá v bolestech.
„Ty…“, řekl strom zřejmě k Srtovi, „Až přijde čas a ty vytvoříš pouto, až vytvoříš to spojení, které ti dá sílu zachránit vše, tak pamatuj, že přichází tvůj konec. Síla, která ti pomůže k vítězství bude vyžadovat oběť. Až bude hrozba zažehnána, tak i ty budeš ztracen, neboť ta síla má vlastní vůli. Na to pamatuj. To je má pomsta vůči tobě. Dávám ti vědomost. Dávám ti informaci o tvém konci. A až přijde čas, tak ty budeš vědět co tě čeká.“
Potom záře v koruně stromu zmizela…

Srt, Drt a Nut, potom bloudili temnou jeskyní. Nakonec se jim však podařilo najít cestu na povrch. Na povrchu našli hvězdnou bránu, kterou se dopravili zpět na svou planetu. Na tuto událost však nikdy nezapomněli…

Ořech světla

Drt s Nutem následovali Srta, který hledal cestu v systému šachet. Srt celou cestu cítil, že se k něčemu blíží. Už byli blízko. Celá trubka vibrovala a zpoza rohu na opačném konci vycházelo světlo.
„Co to tam sakra je?“, zeptal se Drt, ale marně neboť to nikdo z nich nemohl vědět.
Teď tam konečně byli. Místnost, ve které se ocitli byla plná všelijakých obvodů a součástek, zřejmě antické technologie, a uprostřed byl jeden velký zářící krystal.
„Co tohle sakra je?“, řekl nevěřícně Srt.
„Vždyť to je přece Ořech světla!“, řekl Drt.
„To je napájecí krystal, který napájí řídící okruhy antické lodě. Lidé z Tauri jí říkají Puddle jumper. Museli jsme se nějak skrze to potrubí dostat do hangáru, kde doplňují palivo. Jsme uvnitř jedné z těch lodí.“, řekl Nut.
„Je možné, že v báji o Ořechu světla se jím myslí právě tenhle krystal?“, zeptal se Srt.
„Ano je to možné. Ten kdo tenkrát napsal to poselství ho nejspíš někde viděl.“, odpověděl Nut.
„Neříká se v tom poselství náhodou, že se k němu nemáme přibližovat?“, zeptal se Drt.
„Já ti nevím. Mě to nepřišlo jako varování.“, odpověděl Srt.
„Mě taky ne.“, řekl Nut a zamířil ke krystalu.
„Nute co to děláš?“, vykřikl Srt.
„Jen klid, co by se mi tu tak mohlo stát.“, řekl Nut a pokračoval ke krystalu.
Krystal zářil jasným žlutým světlem a silně vibroval. Nut jím byl naprosto fascinovaný. Přistoupil ke krystalu blíže a natáhnul svou ruku, aby se ho dotknul. Jakmile drápem o krystal zavadil, udeřil do Nuta jakýsi blesk a Nuta vymrštil vzad.
„Nute!“, zařvali Srt s Drtem a rozeběhli se k němu.
Nut tam ležel na zádech se zavřenýma očima a ztěžka dýchal.
Když k němu Srt s Drtem dorazili, tak řekl: „Použijte…“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Je to nutné pro záchranu všeho…“
Opět se odmlčel. Bylo slyšet jak ztěžka dýchá. Pak Nut otevřel oči. Srt s Drtem se lekly, neboť Nutovi oči byly zcela rudé a také zářili jasně červeným světlem.
„Použijte jeho sílu…“, řekl Nut.
Najednou rudá barva v jeho očích zmizela. Teď byly jeho oči normálně černé, ale bez života. Nut nedýchal. Srt zkusil nahmatat tep, ale neúspěšně. Nut byl mrtvý. Srt i Drt tam mlčky seděli. Najednou si však Srt uvědomil, že se něco děje. Vše se třáslo o poznání víc, než předtím. Pak mu to došlo. Puddle jumper odstartoval. Když přes Nuta přeskočil ten výboj, tak to muselo něco spustit. Teď už bylo jasné co.

Antikové stojící v hangáru nechápavě pozorovali Puddle jumper, jak se odpojil od úchytného zařízení a míří k hlavním dveřím.
„Co se to sakra děje?“, řval jeden z nich.
„Nemám tušení pane.“, odpovídal druhý.
Najednou Puddle jumper plnou silou narazil do hlavních dveří, až se dveře rozletěli na tisíc kousků. Pak pokračoval dál směrem k lesu.
„Tohle mi bude muset někdo vysvětlit…“, řekl šokovaně Antik.

Válka všech

Puddle jumper se zřítil u lesa nedaleko Velkého modřínu v jehož dutinách měly veverky svou vesnici, jakoby věděl jak míří. Srt s Drtem nejprve pohřbili Nutovo tělo a pak se rychle vydali k vesnici, aby varovali ostatní. Přišli však pozdě. Vesnice byla zcela prázdná.
„Ty svině už tu byli, stihli to ještě před námi!“, řekl naštvaně Srt.
„Co teď tedy budeme dělat?“, zeptal Drt.
„Já nevím…Předpokládám, že ostatní také drží v jeskyních ve Skále utrpení. Možná bychom…Možná bychom je odtamtud měli dostat.“, odpověděl Srt.
„Chceš je vysvobodit? Ale vždyť jsme jen dva. To nezvládneme.“, namítl Drt.
„Máš pravdu…“, řekl Srt.
Pak se dlouze zamyslel.
„Ledaže…“, řekl najednou.
„Ledaže co?“, zeptal se Drt.
„Ledaže nám někdo pomůže.“, odpověděl Srt.
„A kdo?“, zeptal se nevěřícně Drt.
Srt nic neříkal, ale ukázal kamsi na kopec. Na horizontu kopce se tyčil mohutný Velký dub.
„Ty chceš požádat o pomoc kmen z Velkého dubu? Zešílel jsi? Ti nám nepomůžou. Vždyť se s nimi už léta přeme o území.“, namítl důrazně Drt.
„Musíme je přesvědčit, že tohle není jen naše válka, ale válka všech veverek!“, řekl Srt.

„Co tady chcete?“, řekla veverka, zřejmě stráž Velkého dubu.
„Chceme si promluvit s vaším vůdcem.“, odpověděl Srt.
Veverka se dlouze zamyslela.
„Tak dobře. Pojďte, ale pokuste se zaútočit a je po vás.“, řekla výhružně veverka.
„Rozumíme.“, odpověděl klidně Srt.
Pak je přivedli před vůdce kmene Velkého dubu Hrta.
„Proč jste sem přišli Modřínovci?“, řekl mírně naštvaně Hrt.
„Mocný Hrte. Přišli jsme s vámi uzavřít mír…a dohodu o spolupráci.“, řekl Srt.
„A vrátíte nám naše ukradená území?“, zeptal se Hrt.
„My jsme vám žádná území neukradli, to vy si je přivlastňujete neprávem!“, zvolal Srt.
„Tak to se nemáme o čem bavit. Vyveďte ty vetřelce…“, řekl Hrt.
„Počkejte.“, zvolal najednou Drt.
„Možná vám ta území dáme. V případě…“, pokračoval Drt.
„V jakém případě?“, zeptal se Hrt.
„V případě, že nám pomůžete vysvobodit ostatní ze zajetí Antiků!“, řekl Drt.
„To nebude snadné, možná při tom padne mnoho našich. Za to chceme území alespoň k Severním loukám.“, řekl Hrt.
„Nikdy!“, zvolal Srt.
„Území až k Severním loukám vám dát nemůžeme, ale jsme vám ochotni dát území až k Malému potoku.“, řekl Drt.
„To je málo! Chci alespoň území k Špičatému balvanu, jinak nic nebude!“, křikl Hrt.
„Dobře…“, chystal se něco říct Drt, ale Srt ho přerušil.
„Počkej. Nemáme právo mluvit za naši radu. Co když s tím nebudou souhlasit?“, řekl Srt Drtovi.
„Na tohle není čas. Něco jim slíbíme a pak se uvidí.“, odpověděl Drt.
„Tak počkej, nech to na mě.“, řekl Srt a otočil se k Hrtovi čekajícímu na odpověď.
„Dáme vám území až k Malému potoku a území k Špičatému balvanu jsme ochotni vám zpřístupnit s tím, že jej budou spravovat oba kmeny.“, řekl konečně Srt.
Hrt se dlouze zamyslel. Zvažoval jestli je tato nabídka výhodná. Nakonec však souhlasil.
„Platí. Tak kde že to jsou vaši přátelé?“, řekl Hrt.
„Antikové je vězní ve Skále utrpení.“, odpověděl Srt.
„Dobře. Připravte armádu! Jdeme do boje!“, zavolal Hrt ke svému kmeni.

Srtova válka začíná

Celá armáda veverek stála nashromážděna před vchodem do Skály utrpení a čekala až se bude něco dít. Vchodové dveře byly ještě stále vybourané, takže bylo dobře vidět dovnitř na Antiky, jak ta běhají a cosi pořvávají. Konečně se tři Antikové vydali k východu z jeskyně, zřejmě obhlédnout okolí. Jakmile byli venku, tak Srt zvedl ruku do vzduchu a zavolal: „Teď je příležitost. Útok!“ Celá armáda veverek se rozeběhla k jeskyni. Bylo jich tolik, že se lesem rozléhalo dunění, jako když kolem běží stádo býků. Toho si samozřejmě Antikové všimli. Na jejich tvářích se objevili zděšené výrazy. Antikové se snažili utéct zpět do jeskyně, ale neměli šanci to stihnout. Veverky je obklopili a začali hlodat. Útok byl rychlí a účinný. Bylo to jako kdyby ti Antikové spadli do jezírka plného pyraní. Za chvíli po Anticích zbyli jen ohlodané kostry ležící v krvavé louži. Armáda veverek potom vtrhla dovnitř do jeskyně. Chodba ústila v hangáru, kde byla asi tucet Antiků, stejně nepřipravených a šokovaných jako ti co stáli venku. Za chvíli i oni řvali bolestí, když se jim desítky veverek zahryzávaly do těla a pak v smrtelných křečích padali na kovovou podlahu. Pak veverky pokračovali dále, chodbou vpravo, kam je vedl Srt s Drtem. Každého Antika, který se jim postavil do cesty okamžitě zabíjeli. Zcela překvapení Antikové neměli žádnou šanci. Nestačili reagovat, nestačili utíkat. A Srt vedl armádu veverek dál až k místu, kde byl společně s Drtem a Nutem vězněni a kde byly nejspíš vězněni i ostatní veverky z jejich kmene.

Veverky zavřené v klecích očekávali Antiky, když se dveře do jejich místnosti otevřeli. Ale nebyli to Antikové kdo do místnosti vešel. Do místnosti se najednou vehnala záplava veverek.
„Srte, jak jste to dokázali? Kde jste vzali tak velkou armádu?“, zeptal se jeden z členů rady Srta, když přistoupil k jeho kleci.
„Je to kmen z Velkého dubu. Oni…nabídli nám pomoc.“, odpověděl Srt.
„Nelži. Co jste jim slíbili?“, řekl důrazně člen rady.
„No vlastně…“, chtěl něco říct Srt, ale Drt ho naštěstí přerušil.
„Na to není čas. Řekněte nám, kde sem ty zatracený klece otvírají, ať vás odtud můžeme dostat.“, řekl Drt.
„Já nevím. Zřejmě je nějak otevírají na dálku. Podle toho co jsme zaslechl od Antiků, tak je otevírají z řídící místnosti, odkud se vidí támhletou kamerou.“, řekl radní a ukázal na kameru visící u stropu.
„Sakra, toho jsme si nevšimli!“, řekl Srt a vyšplhal ke kameře, které poté přehryzal všechny dráty.
„Co teď?“, zeptal se Drt, když Srt konečně slezl dolů.
„Musíme do té řídící místnosti!“, zavelel Srt a pokynul armádě aby ho následovala.

Přišli pozdě. Antikové o nich věděli a stihli se už připravit.
Místností proletěl výstřel a zasáhl veverku, kterou vymrštil proti zdi. Veverka spadla k zemi. Byla mrtvá. Následovala salva dalších výstřelů. Ostatní veverky se začali krýt za rohem u vchodu do místnosti.
„Tohle neprojdeme!“, volal Drt.
„Máš pravdu, je jich tam nejmíň třicet a jsou ozbrojení. A co je nejhorší, čekali nás.“, řekl Srt.
Srt se zamyslel. Zvuky výstřelů ho vždy trochu vytrhly ze soustředění, ale pak ho něco napadlo.
„Pojď se mnou!“, zavolal na Drta.
„Kam jdeme?“, ptal se Drt.
„Uvidíš. Rychle pojď…“, volal na něj Srt, který se už vydal jakoby zpět k hangáru.
Drt ho následoval.

Srt s Drtem skutečně zamířili do hangáru.
„Co tady chceš dělat. Neměli bychom spíš pomáhat v boji?“, zeptal se Drt.
„Ne, tam jsme k ničemu. Takhle by se Antiky nikdy nepodařilo přemoct. Zatímco tady je něco, co to dokáže.“, řekl Srt a začal se škrábat po jedné římse u přistaveného Puddle jumperu.
„Snad nechceš…“, začal Drt, ale Srt ho přerušil.
„Honem, polez!“, volal na něj Srt ze shora.
A tak se Drt taky začal škrábat na římsu.
Vylezli až k nějakému potrubí, které vedlo někam dovnitř do Puddle jumperu. Pravděpodobně se tudy dodávalo palivo, nebo něco podobného.
„Myslím, že tudy jsme tenkrát šli.“, řekl Srt a otočil nějakým uzávěrem, čímž uvolnil poklop, který následně otevřel. Chvíli se díval dovnitř a pak tam skočil. Drt skočil za ním.
„Máš pravdu, tudy jsme šli.“, řekl Drt, ale Srt to už věděl taky a pokračovat trubkou dál do útrob Puddle jumperu. Pak ta vešli. Opět byli v té místnosti plné obvodů a součástek a jednoho zářícího krystalu, kterému veverky říkali Ořech světla.
„Ty si vážně myslíš, že je to dobrý nápad? Víš přece co se stalo Nutovi. S tou věcí není sranda.“, řekl Drt.
„To není. Ale zkusit to musím.“, řekl Srt a vydal se ke krystalu, ale Drt ho zadržel.
„Ne počkej. Pokud je to vážně tak, jak se v pověsti praví, tak je to stejný jako s ořechem. Takže se ho musí nejprve rozlousknout.“, řekl Drt.
„Tak to udělám!“, řekl odhodlaně Srt.
„Ale co když tě to…zabije dřív, než to stačíš dokončit. Kdo potom dokončí ten úkol?“, namítl Drt. Bylo vidět, že by to raději neříkal, protože měl pocit, jakoby to přivolával, ale na druhou stranu věděl, že to říct musí, protože věděl, že pravděpodobnost, že se to stane je velká.
„Tak to budeš moc potom dokončit ty.“, odpověděl Srt.
„Ne. Musí to být naopak. Jdu první.“, řekl Drt a vydal se ke krystalu.
Srt se chystal něco namítnout, ale nestihl to. Drt už byl u krystalu a připravoval si drápy. Pak Drt vší silou zaryl do krystalu své drápy. Nic se nedělo. V krystalu byly jasně vidět stopy po Drtových drápech, ze kterých se linulo ještě silnější světlo, než z krystalu samotného, jakoby odkryly slupku skrývající zářící obsah. Pak se zablesklo a Drt padnul k zemi. Srt k němu rychle přistoupil. Drt otevřel oči a stejně jako v Nutově případě byly celé rudé a zářící.
„Teď už nepředstavuje hrozbu. Přijmi tu sílu a zachraň ostatní. Vždyť to bylo vždy naše poslání. Není jiná možnost…“, řekl Drt o jeho oči vyhasly.
Byl mrtvý. Dva zemřely, třetí zbývá. Srt měl pocit, že by tam měl chvíli zůstat, ale uvědomil si, že v kontrolní místnosti stále probíhá bitva v které pravděpodobně stále umírají veverky. Když si to uvědomil, tak ho zaplavila vlna nenávisti vůči Antikům. Proto vstal a přistoupil ke krystalu. Dotkl se ho. Nic se nedělo. Potom Srt pohlédl do světla, které vycházelo ze škvíry po Drtovích drápech. Světlo ho oslnilo.

Smrt má jméno Srt

„Srte, co se to s tebou stalo?“, zeptal se nechápavě jeden z veverčích vojáků, když uviděl Srtovi rudě žhnoucí oči. A to nebylo všechno. Srt teď byl alespoň dvakrát větší než většina veverek, měl delší a špičatější zuby i drápy.
„Já…Ani nevím.“, řekl Srt.
Bylo poznat, že se mu hlas změnil. Byl mnohem hlubší a silnější. Srt takto působil téměř monstrózním dojmem. Zdálo se, že chce Srt ještě něco říct, ale místností prosvištěl další výstřel Antiků. Srt se rozhlédl po okolí. U vstupu do řídící místnosti ležely desítky mrtvých těl veverek a těch pár co přežilo se krčilo za rohy. Zdálo se, že z nich vyprchala veškerá bojovnost. Když se Srt díval na ty desítky mrtvých veverek, tak jej zcela ovládla nenávist vůči Antikům. Najednou Srtovi oči ještě více zrudly a začali ještě silněji zářit. Pak Srt vydal zvuk, jako když se medvěd chystá zaútočit. Najednou Srt prudce vyrazil do místnosti plné Antiků.

Antikové byly očividně překvapeni, když proti nim vyběhla jediná veverka. Všimli si ale, že tato je nějaká jiná. Spíše veverčí monstrum. Všech třicet Antiků po něm svými zbraněmi začalo pálit a bylo viděl že mnohokrát ho i zasáhli, ale ho to nezastavilo. Dokonce se zdálo, že ho výstřely z jejich supermoderních zbraní ani neškrábly. Srt už byl u nich. Prudce vyskočil a zahryzl se jednomu Antikovi do krku, jako to dělal už mnohokrát. Nyní se však ukázalo, že jeho síla vzrostla. Jediným kousnutím Antikovi oddělil hlavu od těla a už se vrhal na dalšího. Seknul ho drápy do břicha, čímž Antika doslova rozpůlil. Ostatní Antikové byli zcela šokováni. Nechápali co je to za monstrum. Jak může být veverka tak silná, tak rychlá? Jak je možné, že odolá výstřelům z jejich nejnovější zbraně? Stříleli po Srtovi dál, ale už věděli, že to nemá žádnou cenu. Někteří z nich se dokonce dali na útěk, ale bylo pozdě. Srt byl snad desetkrát rychlejší než oni. Okamžitě byl u nich a rozsápal je svými drápy. Pak pokračoval dál od jednoho Antika k druhému. Trhal je svými zuby a rozsekával svými drápy na tisíce kousků. Za chvíli byla místnost plná Antické krve. Jejich krev utvořila na podlaze rozměrné louže a na stěnách velké cákance, které pomalu stékaly dolů. Za několik málo minut v místnosti nebyl jediný živý Antik. Všude se jen váleli jejich roztrhaná těla a krev.

Veverky co přežili konečně vešli do místnosti o kterou tak dlouho bojovali. Zbylo jich jen kolem dvacítky, to znamená, že kolem osmdesáti jich v boji padlo. Všichni se dívali okolo, jakoby oněměly. Těžko říct, jestli byli tak šokováni velikostí jejich ztrát, nebo tím co tam Srt udělal, ale šokováni byli. První kdo promluvil byl Srt.
„Otevřete ty klece, ať dokončíme to pro co jsme sem přišli. Vysvoboďte náš kmen!“, řekl svým děsivým hlasem Srt.
Ostatní se ihned vrhly do hledání toho, čím by mohli ty klece otevřít.

Veverky v klecích byly už nervózní. Slabě slyšely zvuk bitvy, ale nevěděli kdo vítězí. Najednou se konečně klece otevřely a oni z nich okamžitě vyskákali, jakoby se obávali, že by se zase mohli zavřít. Pak zamířili do řídící místnosti podívat se, co se mezitím událo. Když tam dorazili a uviděli ty desítky mrtvých těl, jak veverek, tak Antiků, tak tomu skoro nemohli uvěřit. Srt jim musel vysvětlit co všechno se stalo zatímco čekali na otevření klecí. Když se vše dozvěděli, tak se dohodli s dvacítkou přeživších z kmene Velkého dubu na sloučení obou kmenů, protože kmen Velkého dubu měl příliš velké ztráty, aby mohl fungovat samostatně a kmen Velkého modřínu jim nabídl svou pomoc, za pomoc při jejich osvobození.

„Možná bychom měli vyrazit. Pryč z tohoto odpudivého místa.“, řekl radní kmene Velkého modřínu.
„Klidně běžte. Já zůstávám, pro mě to ještě nekončí“, řekl Srt.
„Cože? Jak to?“, nechápal radní.
Srt ukázal na jednu obrazovku, kde byli vidět Antikové jak něco nakládají.
„Kde je ta kamera?“, zeptal se radní.
„V nějaké lodi. Ve velké lodi, větší, než jsou ty v hangáru u vstupu do jeskyně. Myslím, že tady mají ještě jeden hangár. Skrytý hangár někde hlouběji v jeskyni. Ti parchanti se snaží evakuovat, ale já říkám, že musí zaplatit za to co udělali!“, řekl Srt.
„Máme s tebou někoho poslat?“, zeptal se radní, i když odpověď znal.
„Ne. Zvládnu to sám.“, řekl Srt.
„Tak hodně štěstí.“, řekl radní a společně s dalšími veverkami se vydali k východu.
Srt tam chvíli stál a čekal. Potom se ozvalo nějaké houkání a nějaký hlas z reproduktorů řekl: „Všichni výzkumníci ať se neprodleně dostaví do evakuační lodě. Odlétáme za šedesát vteřin.“
Srt vyrazil.

Pomsta

Antická loď s asi padesáti Antiky na palubě odstartovala, proletěla atmosférou a mířila kamsi do hlubin vesmíru. Nikdo z Antiků nevěděl, že mají na palubě nějakého černého pasažéra.
„Máme skočit do hyperprostoru pane?“, zeptal se jeden Antik velitele.
„Ještě ne. Ne dokud nedokončíme součet veškerých ztrát.“, odpověděl velitel Antiků.

Srt byl zaklíněný mezi nějakými bednami v nákladovém prostoru. Řekl si, že už je čas zaútočit, a tak lehce šťouchnul do bedny co na něm ležela, aby ji odsunul. Výsledkem ale bylo, že bedna vyletěla do vzduchu, proletěla si tři metry místností a pak se zarazila o stěnu. Srt se vydal pomstít se.

„Pane, zdá se, že na palubě je vetřelec.“, řekla jedna Antička sedící u obrazovky.
„Snad to není jedna z těch veverek?“, řekl nevěřícně velitel Antiků.
„Zdá se že ano, pane.“, odpověděla Antička.
„Pošlete tam hlídku!“, nařídil velitel Antiků.

Antický technik šel okolo nákladového prostoru, když kolem prošlo pět ozbrojených mužů, otevřeli nějaké dveře a vešli dovnitř. Nechápal co se děje, což ani nemohl, neboť Antikové se neobtěžovali varovat svou posádku v případě nebezpečí. Najednou se ozval křik, pak střelba a nakonec ze dveří vyletěla něčí noha. Technik okamžitě začal řvát a dal se na útěk, čehož si samozřejmě všiml zbytek posádky, což vyvolalo paniku. Ze dveří se opět vysypalo několik končetin a vnitřností a nakonec vyšel Srt a pustil se do další místnosti plné Antiků.

„Vždyť je tam masakruje!“, volala Antička sedící u obrazovky na velitele.
„Vážně?! Tak to popadněte zbraň a běžte jim pomoct!“, zařval na ni velitel.
Antička nevěděla co říct, jen se začala třást strachy.
„Říkal jsem vám popadněte nějakou zbraň a běžte jim pomoct! Je to rozkaz!“, řval velitel.
Antička chvíli přemýšlela co udělat, ale pak uposlechla.

Deset minut trval masakr na lodi. Celých deset minut přicházeli další a další Antikové a snažili se Srta zastavit. A deset minut je Srt trhal na kousky, jakoby byly z papíru. Pak přestali přicházet. Všude se válela mrtvá těla Antiků a tentokrát jich bylo ještě více, takže místy tvořili jakési hromady. Srt ale věděl, že ten kdo to celé zosnoval stále žije a skrývá se na můstku, a tak se tím směrem Srt vydal.

Srt šel pomalu, nikam nespěchal. Věděl, že ten ke komu míří stejně nemá jak se odtud dostat. Věděl, že pomsta bude konečně jeho.
„Až přijde čas a ty vytvoříš pouto, až vytvoříš to spojení, které ti dá sílu zachránit vše, tak pamatuj, že přichází tvůj konec. Síla, která ti pomůže k vítězství bude vyžadovat oběť. Až bude hrozba zažehnána, tak i ty budeš ztracen, neboť ta síla má vlastní vůli.“, ozval se hlas v Srtově hlavě.
Srt ho poznal. Byl to hlas Stromu zla. Věděl, že teď nastává doba o které mu Strom zla řekl, aby ho donutil bát se toho že přijde. Srt se však nebál. Byl připraven.

Dveře na můstek se otevřeli a dovnitř vstoupil Srt celý od Antické krve. Proti němu stál velitel této Antické mise a mlčel.
„Neměl jsi si nikdy začínat s veverkami. A ty nejenom že sis začal, ale také jsi nás podcenil. A proto teď zemřeš.“, řekl Srt.
„Udělal jsem to v zájmu našeho plánu.“, řekl Antik.
„Vašeho plánu? Myslíš ovládnout celý vesmír, nebo zničit celý vesmír?“, zeptal se Srt.
„Ano. Spíše ovládnout. Zničit jsme ho chtěli původně, když byly zničeni naši vládci Udarané. Proto jsme zasadili Strom zla. To vše jistě víš. Když jste ale Strom zla zničili, naše priority se změnili. Co se mě týče, snažil jsem se zjistit, jak je možné, že tak malý, slabý, technicky nevyspělý a zdánlivě bezvýznamný druh jako jsou veverky, může pomoct správcům majáku zvaným Ori vyhrát bitvu nad našimi pány Udarany a pak ještě zničit tak mohutné zlo, jako byl Strom zla. To o čem jsme si mysleli, že je nezničitelné jste vy dokázali zničit jakoby snadno a to jsme vás považovali za neškodné. Musel jsem vědět, jak je to možné, a tak jsem se rozhodl některé z vás chytit a podrobit výzkumu, abych nalezl vaše tajemství. Snažil jsem se zjistit, jak je možné, že něco jako vy dokáže překazit naše nejvelkolepější plány. Dá se říct, že hledání vašeho tajemství jsme zasvětil celý život. Pak se mi konečně naskytla příležitost, když jsme zjistili kde váš kmen žije. Bylo otázkou času poslat tam výzkumný tým. Chtěl jsem vás prostudovat do sebemenšího detailu, do poslední buňky, abych nalezl vaše tajemství. Vy jste mi to však překazili dříve, než jsem svůj výzkum stačil uskutečnit.“, prozradil vše Antik.
„A co když žádné tajemství není? Co když problém není v tom, že my jsme tak schopní v ničení vašich plánů, ale v tom, že vy jste tak neschopní v jejich realizaci.“, řekl Srt.
Antik se zamyslel. Bylo vidět, že byla vyslovena myšlenka, nad kterou nikdy předtím neuvažoval. Vypadalo to, že ho to zcela šokovalo.
„Na tom však nezáleží. Za své zločiny musíš zaplatit!“, řekl Srt a rozeběhl se proti Antikovi.
„Pamatuj, že přichází tvůj konec.“, řekl hlas v Srtově hlavě, ale to už Srt vši silou narazil do Antika. Náraz je oba vymrštil proti vyztuženému sklu, za kterým byla jen prázdnota vesmírného vakua. V plné rychlosti do něj oba narazili a sklo okamžitě prasklo. Oba se ocitli v prázdnotě vesmíru. Do minuty byl Antik mrtvý. Srt také ztrácel vědomí, ale ještě žil.
„Jak jsi mohl vytvořit takové pouto? Jak je možné vytvořit takové spojení? Jak je možné propojit něco, co nikdy nemělo být spojeno? Je nemožné, aby se to stalo a přesto se to stalo. Myslíš, že tohle je konec? Ne to je teprve začátek…“, řekl hlas v Srtově hlavě. Tentokrát to však nebyl hlas Stromu zla. Byl to hlas, který nikdy předtím Srt neslyšel. Byl jemný a tichý a mluvil pomalu, jakoby na své sdělení měl celé věky.
„Toto je teprve začátek…“, opakoval hlas.
Potom Srt ztratil vědomí a jeho srdce se zastavilo.

P.S.: Toto je sice konec povídky, ale ne konec příběhu. Příběh ještě pokračuje...

Skvělé a Originální. Škoda jen smrti hlavních protagonistů, které byly ovšem vymyšleny zajímavě. Budeme na ně vzpomínat v dobrém.

Teda tohle bylo moc hezké a originální. Celá ta mytologie veverek - opravdu jsem se dobře pobavila!

Díky. Musím se přiznat, že jsem v pozitivní hodnocení ani nedoufal