SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Leja:Opět děkuji, neboj, mě už dneska taky hrabe...mozek mi dočista vyplnul .

tokrp:Nejprve děkuji. Je mi líto, že jsi to pořádně nepochopil . To jsem nechtěla, přiznává se, že je to poněkud chaotické .(Já jsem taková chaotická sama). A za ty chyby se mooooc omlouvám. Chtěla bych to podat bez chyb, ale hold ten češtin ...

janinka:Taky děkuji za hodnocení. Tenhle příběh (Anděl) mi ležel v hlavě už nějakou dobu, jen jsem dlouho čekala než jsem ho zpracovala . No a věř mi, že bych sem hodila další povídku, kdybych nějakou měla . Samozřejmě zase něco v hlavě mám (pro mě je tenhle svět velké odpočinutí od normálního života, ale snad se v něm neztratím). Teď bohužel odjíždím, ale budu tam poctivě psát na papír, jen se mi to pak nebude chtít přepisovat .

Ono to je možná také tím, že já jak jsem napnutý co se v kterém díle stane. Tak strašně rychle čtu, občas se přistihnu, že třeba vynechám řádek a pak hledám, kde jsem skončil a tak se zamotám.. Jinak OK

Človek sa sem na určitú dobu nedostane a už je tu záplava nových častí a dokonca aj novej poviedky. No Moony ty ale válíš .

Čo sa týka Za šedou opnou, čakala som asi iný koniec. Koniec typu a vrátili sa na Atlantis, ale tebe to akosi nestačilo a zašla si až do budúcnosti - čo som nečakala a o to sa mi to páčilo ešte viac. Super ako vždy

Tak a teraz, keď to celé spracuje môj mozok, pustím sa do poviedky Anděl - už sa neviem dočkať.

Ahojte , děkuji za komentáře. Slíbila jsem asi pěknou blbost, a to, že budu psát a papír...chyba!Nepsala jsem, ale mám tu další povídku.

Co k ní můžu povědět? Jmenuje se Zapomenutá lilie (nevím jestly je to dobrý nápad, ale snad ano ) . Povídka bude rozčleněna na několik částí, které by měli snad na sebe navazovat .
Jak jste si asi všimli tak moje hlavní postavy jsou většinou ženy s několika jmény ve jméně a tak trochu tomu je i teď. Hlavní postavy jmenují Liliana Gvendolína Schwarzová a (jako vždy je opačné pohlaví) kapitán Samuel Smith. (Jsou to obě vymyšlené postavy, které mi padly nemilosrdně do rukou .)
K ději vám zatím můžu prozradit jen to, že se budeme hodně pohybovat mezi minulostí a přítomností.

První část se týká přítomnosti a toho, co se děje na Atlantis...

Tak tedy tady to je a příjemné počtení ....snad jsem vám moc nezamotala hlavu .

Zapomenutá lilie
1.část
Daleko od země, v cizí galaxii, plavalo na obrovském oceáně město. Veliké honosné věže se zvedali do vrchu a snažili se dotknout hvězdného nebe. Lesklé plochy města se odrážely ve svitu měsíce. V těch nejtvrdších srdcím vyvolal ten pohled pocit něco zvláštního a nepopsatelného. Pro každého to byla krása.

Na Atlantis probíhal normální večerní život. V řídící místnosti pobíhali technici a dělali to, co pokaždé. Vědci v laboratořích pracovali na výzkumech a někteří večeřeli. Vše vypadalo normálně, ale to jen na první pohled.

Na spoustě lidí byla vidět lehká nervozita, možná i strach. Všichni se zde pohybovali zamyšleně a chovali se podivně. Hlavním tématem posledních pár dnů byl ten, co ležel na ošetřovně, vlastně na izolaci.

Nad izolační místnosti stál velitel Atlantis, doktorka Elizabeth Weirová. Obočí měla stažené do jedné linky a sledovala místnost pod sebou. Vedle ní stál jeden z vojáků. Dělal jí společnost. Musel tam být, protože ten, co byl v izolační místnosti, patřil k němu do týmu. Elizabeth konečně odtrhla zrak od skla a podívala se na vojáka stojícího vedle ní.

Byl to muž středního věku. Neměl nikterak výraznou postavu, byl štíhlý a nebyl moc vysoký. Na první pohled nikoho moc neupoutal. Černé vlasy měl delší a přesto mu propůjčovali vojenský vzhled. Z jeho tmavohnědých očí měl člověk občas strach, avšak byli často veselé a otevřené. Hrála v nich podivná jiskra s chutí do života. Pokaždé když se usmál odhalil řadu bílých zubů. Nepůsobil by tak drsným dojmem, kdyby neměl jizvu, která se mu táhla přes půlku tváře.

„Kapitáne,“ oslovila ho Elizabeth. Otočil k ní pohled.
„Jděte dolů...“ řekla. Znělo to jako rozkaz, ale oba věděli, že není. Snažila se mu vyplnit jeho přání. Podělkoval jí slabým úsměvem. Naposledy mu zabloudil pohled do izolační místnosti, ujistil se, že je vše v pořádku. Odešel. Nechal zde doktorku samotnou. Ta svůj pohled opět otočila ke sklu. Sledovala dění pod sebou.

Dveře do izolační místnosti se otevřeli. Lékaři, kteří se nacházeli vevnitř, pohlédli na příchozího. Všichni se pozdravili slabým pokývnutím hlavy. Kapitán se zatajeným dechem vkročil. Jeho krok se odrážel od stěn, připadal mu neskutečně hlasitý, přitom nebyl skoro slyšet.

U prostřed místnosti seděla na posteli žena. Ruce měla složené v klíně a vypadala zamyšleně. Její postava se rýsovala pod přikrývkou. Nebyla malá ani vysoká. Měla plnoštíhlou postavu. Dlouhé zrzavé vlasy jí spadaly pod lopatky a občas se sem tam zkroutily. Tmavě zelené oči měla upřené na kapitána, který procházel místností. Ten se zastavil u postele a posadil se na židli. Lékaři potichu opustili místnost.

„Ahoj,“ oslovil ženu s úsměvem. Stále ho sledovala, pak se nejistě usmála.
„Zapomněla jsi mé jméno?“ otázal se. Její tváře se zaplnili rumělcem. Nejistě pokývala hlavou. Kapitán se nahlas zasmál a dokázal tím vytvořit na její tváři překrásný úsměv.
„Jsem kapitán Samuel Smith,“ představil se. Jejím obličejem prolétlo poznání, podala mu ruku. Přijal ji. Ona však své jméno neřekla. Pokusila se něco říct, ale z úst nevyšel žádný zvuk. Její tvář potemněla. Kapitán tušil, co se děje. Začala se uzavírat do sebe, to jí nechtěl dovolit.

„Jmenuješ se Liliana Gvendolína Schwarzová.“ Pokusila se své jméno zopakovat, ale nešlo jí to. Nakonec s přerývavým dýcháním toho nechala. V očích měla slzy. Místo kapitána pozorovala zdi okolo.

Nevěděla kdo je, kde se nachází, nepamatovala si nic. Jediný koho za celou dobu viděla byl tenhle kapitán a doktoři. Nedokázala promluvit. Zmocňovali se jí pravidelně deprese. Náhlá bolest hlavy přicházela častěji a byla čím dál tím horší. Jediná útěcha mezi těmi stěnami byla kapitánova pravidelná návštěva.

Samuel vstal pohlédl na Lilianu, vypadala jako by ho nevnímala. Rozhovor skončil. Sklopil hlavu k zemi a pomalu odcházel. Nestihl udělat krok a byl zastaven.

Liliana byla natažená a držela ho pevně za ruku. Pohlédl na ni. V očích měla zoufalství, snažila se promluvit. Její ústa se potichu pohybovala. Snažila se, nakonec ji z úst vyšel tichý šepot. Nerozuměl, nemohl. Pustila ho. Schoulila se na posteli do klubíčka a rozplakala se.

Kapitán ji chtěl obejmout, ale byl zadržen příchodem lékařů. Naznačili mu, aby opustil místnost. Samuel pohlédl k vrchu. Tam se setkal s upřeným pohledem doktorky Weirové.

Jako vždy se omlouvám za svůj češtin.

niekoho zase navšívila múza ale samozrejme to je len dobré. Páči sa mi s akou ľahkosťou vytvoríš nové postavy a zasadzuješ ich do prostredia. Tie mená sú zaujímavé
Každopádne sa teším na pokračovania

Wow slibný začátek , teda sem zvědavá co s nima uděláš ,.... jen tak dál

mno tak jsem si těch 22nebo kolik dilu ted precetl a je to pekne , velmi pekne , jeste ze du do skoly az po vikendu

No, zajímavý začátek. Udivila mě krátkost 1.části, většinou píšeš delší.

Tak tu mám další část , je rozhodně delší než první.
Co se týče jmen, jsou zajímavá a mě nějakým způsobem zaujali, nevím proč, ale líbí se mě. Zadélku opravdu neručím snažím se to rozdělit tak, aby to vyznělo napínavě.

Jen ještě mám jednu poznámečku k ději. Pokud v nějaké části najdete text oddělený třemi hvězdičkami, v téhle částí se mění přítomnost na minulost a naopak. To snad poznáte...doufám.

Jinak se omlouvám za chyby a přeji příjemné počtení...

2.část
Lili vstala. Pod nohama cítila zem, příjemně ji chladila. Tak dlouho se skvěle necítila. Věděla, že je tu doma. Tohle byl to její domov, nějak to tušila.
Křečovitě se držela postele. Pokusila se udělat krok. Spadla na zem. Přidržela se židle a vstala. Udělala další a další krok. Pomalu se došourala ke dveřím. Nevěděla jak, ale najednou se otevřeli.

Do místnosti vkročil doktor. Chtěl něco říct, avšak bylo pozdě. Lil využila momentu překvapení a uhodila ho. Dopadl na zem v bezvědomí. Opatrně ho překročila a vstoupila na chodbu. Stráž, která tu stávala, musela na chvilku někam odběhnout, nebyla tu. Vykročila pryč, někam do nitra města.

Procházela prázdnými a ztemnělými chodbami. Chodidla ji pleskala o podlahu. Nemocniční oblečení ji šustilo o sebe. Věděla kam jde. Na tuhle cestu si vzpomínala. Už někdy ji musela absolvovat. Šla po schodech nahoru. Někam vysoko, pak po nějakém můstku. Zastavila se přede dveřmi. Ty se bez jakéhokoliv příkazu sami otevřeli.

Před ní se nacházel balkon. Vstoupila na něj. Vítr ji čechral vlasy. Bylo ji chladno, ale nevadilo jí to. Rozhlížela se. To, co před sebou viděla ji vyrazilo dech. Před ní se rozkládalo město. Tak nádherné, že jen nikdo slovy nepopíše a ani ten nejlepší malíř by nezachytil jeho krásu. Některé části města byly zhaslé a některé ještě svítily. Měsíc osvětloval každičkou část té úžasné podívané.

Lili si stoupla na samí kraj balkonu. Pevně svírala zábradlí a lehce zaklonila hlavu, bylo jí nádherně. Vlasy se jí kroutili vzduchem. Přivřela oči. Z dálky ji k uším doléhal hukot oceánu.

***
Liliana stála na Atlantis. Cítila jak ji město vítalo. Ten pocit si užívala, bylo příjemné a zároveň děsivé. Cestovala bránou ze Země, sem do jiné galaxie. Kdyby jí to někdo řekl před několika lety, pravděpodobně by ho poslala na vyšetření k psychiatrovy. Ale teď, teď tomu nemohla uvěřit.

„Liliana Schwarzová?“ Ozvalo se vedle ní.
„Ano, to jsme já.“ Usmála se na mladou ženu, nepochybně to musela být velitelka.
„Pojďte semnou,“ vyzvala ji. Obě dvě se vydali po schodech na horu do její kanceláře. Lili však byla pořád obtěžkána zavazadly. Nebyla jediná kdo přišel ze Země, avšak všichni kdo přišli byly vojáci.

„Posaďte se,“ vyzvala ji doktorka Weirová, jakmile se dostali do její kanceláře. Sama si pak sedla a podívala se do nějakých papírů.
„Jmenuji se Elizabeth Weirová,“ představila se. Lili jen kývla hlavou.
„Popovídejte mi něco o sobě,“ vyzvala ji doktorka. Lili se zarazila. Tohle opravdu nečekala.

„Ehm...jmenuji se Liliana Gvendolína Schwarzová...Žila jsem do téhle doby v Kanadě...Matka byla kanadská doktorka a otec německý vědec. Jako mladá jsem vystudovala chemii a pracovala jsem v kanadském vědeckém ústavu...To je asi tak všechno,“ skončila. Elizabeth se usmála.

„Víte proč jste přišla bránou, místo aby jste přiletěla?“ Lili zakroutila hlavou.
„Potřebujeme vás tu hned. Celé město má zoufale malí počet chemiků...jeden z nejlepších nás před nedávnem opustil a sním i pár vojáků...“ Elizabeth jí nechala chvilku na přemýšlení.
„To umřeli?“ zeptala se poněkud vyděšeně Lili. Doktorka kývla, že ano.

„Myslím, že by jste se měla seznámit se svým novým velitelem. Ten vám ukáže vaši laboratoř a vědce, nad kterými přebíráte velení. Vlastně velíte celé chemické sekci,“ oznámila jí doktorka. Lili ji chtěla zarazit, říct jí, že něco takového nechce. Byla zvyklá pracovat sama, ale na tohle bylo pozdě.

„Kapitáne Smithe, tady Weirová, přijďte prosím ke mě do kanceláře,“ řekla Elizabeth rozkaz do vysílačky. Nemuseli čekat ani pět minut a ve dveřích se objevil mladý voják. Přejel pohledem obě ženy.
„Madam?“ oslovil doktorku.
„Slečno, tohle je kapitán Samuel Smith, váš nový velitel. Budete patřit do jeho týmu,“ představila Elizabeth kapitána.
„Kapitáne, tohle je Liliana Gvendolína Schwarzová, velitelka chemické sekce.“ Lili v duchu proklela doktorku ze to, že řekla její druhé jméno. Pak ze slušnosti natáhla ke kapitánovy ruku. Ten si ji chvilku prohlížel, pak ji však přijal.

„Odveďte, prosím, doktorku Schwarzovou do jejího pokoje a laboratoře,“ poprosila kapitána Elizabeth. Ten na nic nečekal. Vzal jí zavazadla a vycházel ze dveří. Lili se nestihla ani rozloučit s doktorkou a už musela dohánět kapitána...

***
Lili otevřela prudce oči. Bolela ji hlava, ale vrátila se jí jen mizivá hrstka vzpomínek. Alespoň za tu trošku byla vděčná. Trvalo jí chvilku než se zorientovala. Když se však chtěla vrátit nazpět do izolace, tak narazila na vojáka stojícího ve dveřích balkonu. Mířil na ní berettou a vypadal neústupně.

Neuběhlo ani deset minut a místo jednoho vojáka tam stálo několik dalších. Několik se jich k ní začalo přibližovat. Lili začala panikařit. Chtěla je zastavit, ale nešlo to. Tvořil se kolem ní pevný kruh.

No teda...klobouk dolů, člověk tady dva týdny není a pak aby si vzal pomalu volno na přečtení toho, co přibylo Každopádně tě musím pochválit. Zakončení povídky Za šedou oponou bylo sice jak vystřižené z Hollywoodského scénáře...ale povídka Anděl je prostě skvělá (já jsem totiž vysazená na Carsona, takže jsi mě obrovsky potěšila). A co se týče prvních dvou dílů Lilie, myslím, že se také začíná rozvíjet velmi slibně...těším se na pokračování.

Ohhh.. ty jedeš, paráda

Ja som poviedku Anděl čítala o 00:10 v noci - no najlepší čas, aspoň ma nikto neotravuje . Bola skvelá - Carson ako anjel strážny a Rodney konečne pochopil, že sa o neho aj niekto bojí
Super. Hneď sa pustím do Zapomenuté lilie.

jo jo já jí četla tayk po půlnoci a dolehl na mě stsk po Carsonovi, on je takovej hrozně roztomiloučkej ... mno i slzu sem uronila ,.,,, sem senilní

janinka: nie si senilná. Ja som rada, že to niekto prežíval ako ja. Tiež mi stiekla po líci nejaká tá slzička a priznám sa, že nebola jedna. Tiež mi Carson chýba . Ešteže tu máme Moony a jej poviedky

Mno u mě to taky nebyla jediná hold jak řekl Joe, vyhodit Paula byla největší chyba v průběhu SGA. JO jo , a snad Corsona brzy uvidíme, .... Moony pokračuj v té Lilii , mě zajímá co s ní vymyslíš