SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Fakt píšeš skvěle , taky bývávaly u mě takový ty tiky že se do něčeho dám , ale nějak sem na to pozapoměla teď škola atd. nemám na to čas ani nápad, ale koukám že tobě to necyhbí a to oceňuju. Taky se mi líbí že sis nevybrala úplně ústřední postavy a že jakoby mimo seriál rozvíjíš fiktivní život vedlejší postavy. Fakt teda teĎ nevím co vymyslíš ... jo to s tím dítětem to nemělo chybu tak očekávám s napětím jak to dopadne. A jen tak dále ....

Ahojte, samozřejmě všem děkuji za vyjádření, já vím, dost lidí to čte, ale mám pocit, že po těhle dvou dílech přijdu pravděpodobně o pár čtenářů . No posuďte sami (opravdu jsem se to snažila udělat jinak, ale má múza mi v tuhle chvíli řekla sbohem a vymysli si ty dvě části jak chceš!)...tak snad vám to nebude připadat tak ujeté jak mě

18.část
Měsíc na obloze zářil. Rozseté hvězdy se ho snažili marně přesvítit. Z nějakého důvodu svítili dnes tlumeně. Jako by všechno ztichlo. Vítr se utišil, voda v řece méně zurčela a ptáci dávno spali. Listí na stromech vyselo a ani se nepohlo. Richard s Danielou seděli pod starým dubem. Sledovali oblohu. Daniela mu ležela na rameni a přemýšlela.

„Danielo,“ oslovil dívku. Ona se na něj podívala, jeho hlas jí připadal nějaký chraptiví a strašně tichý.
„Chceš se ještě pořád stát mojí ženou, i přes to, že víme kdo jsme?“ položil jí tu otázku, která ho už nějakou chvíli trápila.

„Ano... Nikdy bych však nechtěla, aby si semnou zůstával jen pro to, že jsi musel...“ Lorne ji však přerušil polibkem.
„Myslíš, že si tě chci vzít, protože musím?“ položil jí řečnickou otázku. Zasmála se, avšak znělo to zvláštně.

„Co tedy budeme dělat?“ zeptala se s odhodláním v hlase.
„Nevím,“ řekl. Daniela zavřela oči. Hlavu lehce sklopila. Lorne si ji k sobě přitiskl.
„Podívej, musíme se rozhodnout. Oba víme kolik rozhovorů jsme vedli a nikam jsme se nedostali…Chci jen to, co bude pro tebe dobré…“ Pohladil ji po tváři. „A co když se rozhodneme špatně?“

„Co by jsi chtěla?“ zeptal se jí.
„Teyla má pravdu, oba víme, že sem nepatříme. Naše vzpomínky by nás stejně zavedli nazpět, na Atlantis. To město je náš domov, jsou tam naši přátelé, rodina...“ nedokončila větu ani nechtěla, věděla, že ji pochopí. Lorne se podíval na nebe. Půl roku se tam dívali, ve snaze přijít na to kdo jsou. Teď to ví, všechno je tak jednoduché a tak perfektně to do sebe zapadá.

Daniela se usmála na Richarda a více se k němu přitiskla. Do rána bylo ještě spousta času. Oba sledovali oblohu a přemýšleli, nad tím jaké to bude, až si vzpomenou na všechno, až vstoupí na Atlantis. Budou to muset vysvětlit vesničanům, lidem na Atlantis, ale teď se tím nehodlali zabývat.


Ráno vyhnala Carsona z postele vůně čaje. Vstal oblékl se, překročil Ronona, který spal na zemi a vydal se do jídelny. Byla skoro plná, chyběli tam jen Teyla s Ronon. Nastole byl čaj a chleba se sýrem. Daniela si jej hned všimla a vytratila se někam. Za chvilku se objevila ve dveřích s talířem a dalším hrnkem naplněným až po okraj horkým a voňavým čajem.

Carson mlčel, stejně jako ostatní. Všiml si, že John a Rodney po sobě neustále pokukují. Došlo mu, že se ještě nezeptali na to, jak se rozhodli. Když už mu přišlo ticho opravdu nesnesitelné, začal:
„Jak jste se rozhodli?“ V místnosti bylo i nadále ticho.

Daniela se podívala na Richarda a kývla mu. Major si odkašlal.
„Dohodli jsme se, že se s vámi vrátíme na Atlantis...“ Rozhlédl se po ostatních. V jejich tvářích mohl vidět úlevu.
„Probrali jsme to ze všech stran a možná budeme mít řešení.“ John se zatvářil velice překvapeně.
„Prostě a jednoduše, nás něco napadlo, ale bude potřeba vaší pomoci. Budete muset na nás připravit Elizabeth,“ ujala se slova Daniela.


Planeta se otočila kolem své osy. Den vystřídala noc a po noci nastoupilo chladné a sychravé ráno. Kolem poledne se však vše vyjasnilo. Slunce pražilo. Po jedné z polních cest šli lidé. Smáli se a vtipkovali.

„Takže, kde parkujete?“ zajímal se major.
„Parkujeme?“ zeptal se nechápavě Ronon. Ve všech ostatních to vzbudilo vlnu veselí.
„Kde jste přistáli svou lodí?“ Zkusila to napravit Daniela.
„Lodí? Vy jste si na spoustu věcí ještě nevzpomněli?“ vyzvídal Carson. Nikdo z ostatních na to neměl sílu, prostě jim to připadalo vtipný.
„Tam vzadu, za tím ohybem lesa,“ prozradila Teyla.

„Jo, mimochodem, majore, dlužíte mi deset dolarů,“ prohodil jen tak John a podíval se na Lorna. Ten se zmateně rozhlížel okolo sebe a hledal osloveného.
„To bylo na tebe.“ Šťouchl Ronon majora do boku. Lorne lehce zčervenal.
„Uhm...vážně? Proč deset dolarů? Nevzpomínám si, že bych se s vámi o něco vsadil,“ prohodil Richard. John nahodil jeden za svých klukovských výrazů, ale neodpověděl.

Všichni se zastavili za ohybem lesa. Daniela se rozhlížela a loď nikde neviděla.
„Máme ji zamaskovanou, plukovníku,“ prohodil na vysvětlenou John. Daniela kývla na souhlas. „
Dobře, to je dobře.“ Stále se rozhlížela po okolí.

Daniela podala Rodneymu nějaký balíček.
„Aby jste neměli po cestě hlad,“ dodala, když si všimla Rodneyho nechápavý výraz. Všichni pomalu vešli do Jumperu, venku zůstal jen John s Danielou a Lornem.
„Jak jsme se dohodli, za tři dny tu. Přistanete na tomto místě a půjdete do vesnice. Odpoledne budete na náměstí,“ ujišťoval se Richard. John kývnul na souhlas.
„Doufám, že vy splníte tu svou půlku,“ připomněl jim John, potřásl si s Richardem rukou a nastoupil do Jupmperu. U vchodu se na ně ještě jednou podíval a zamával jim.

Oba zůstali stát za lesem ještě nějakou chvíli po té, co jim Jumper zmizel z očí. Pak se oba vydali na zpět do svého domu, aby splnili druhou část dohody.


19.část
„Luciusi, je nám to líto, ale budeme vás muset opustit,“ začal poněkud nervózně major. Lucius vstal že židle a přišel k nim.
„Proč, co je tak neodkladné?“ Byl zmatený.
„Všichni dobře víme, že jsem nepatříme přišli jsem sem a nevěděli jsme kdo jsme. Celí půlrok jsme nám pomáhali a to velký dík vám. Teď však přišli naši přátelé, měli bychom se vrátit domů.“ Lorne se na něj nedokázal podívat. Lucius se usmál a objal Lorna.
„Dobře, ale zastavte se někdy. Vždycky tu budeme na vás dobrém vzpomínat.“ Usmál se na ně Lucius, ale byl to neupřímný úsměv. V hlavě Lucise se začal rodit zvláštní plán. Zadíval se zkoumavě na Danielu.

„Vidím na tobě, že máš něco na srdci. Co je to?“ zeptal se. Daniela se začervenala.
„Za tři dyn se vrátí naši přátelé a my bychom se chtěli v ten den vzít.“ Zrudla. Lucius se zasmál.
„Proč ne? Ale proč se chcete vzít u vás? Ve vašem světě to nejde?“ vyzvídal. Tahle věc ho velice zajímala.
„Nebudeme ti lhát. V našem světe se lidé mohou brát, ale mi dva by jsme se nikdy nemohli žít spolu a i kdybychom mohli, přesto by jsme chtěli se oddat tu...Byly by to pro nás čest.“ Daniela skončila a sledovala ho zkoumavým zrakem. Lucius nad tím uvažoval. Nakonec kývl.
„Máte co dělat. Tři dny je krátká doba.“

***
Atlantská brána se otevřela. Modrá vlna se vynořila a pak se srovnala v rovnou hladinu, tak jako tomu bylo pokaždé. Elizabeth stála v řídicí místnosti a čekala na hlášení.
„Madam, je to podplukovník Sheppard a žádá o povolení ke vstupu.“ Elizabeth na to jen kývla. Už se na Johna těšila, přece jenom ten jeho klukovský výraz jí chyběl.

Jumper vyletěl velkou rychlostí z brány a zastavil se těsně u zábradlí, jako vždy. Všichni v něm vypadali poněkud rozjařeni a veselí. Elizabeth už nemohla slyšet jak Teyla všem vyprávěla jaké šaty si vezme na svatbu. Ostatní se tomu jen smáli.

O hodinu později stál John a jeho tým v kanceláří doktorky Weirové.
„Tak, co zajímavého jste objevili?“ zeptala se s velikým zájmem. Měla dobrou náladu a všichni hodlali toho využít.
„No asi nám to nebudete věřit, ale narazili jsme na naše dvě ztracené ovečky,“ odpověděl Carson.

„Pánové! Vy mě napínáte,“ pronesla zvesela Elizabeth a urovnávala papíry na stole.
„Na Danielu McNillovou a Richarda Lorna,“ upřesnil John. Doktorky strnula v pohybu a překvapeně zamrkala. John se usmál.
„A to není všechno! Našli jsme je, jak se jim daří dobře. Ten stroj opravdu vymazával paměť. Sice si začínají vzpomínat, ale našli jsme je poněkud...“ Rodney byl přerušen. John mu dupl na nohu.
„Poněkud co? Ven s tím!“ Dorážela Weirová. Ovšem to netušila, že je to součástí jejich plánu jak to, co nejšetrněji jí vysvětlit, aniž by jim zkolabovala.
„Jednoduše jsou...jak bych to řekl...“ John se poškrábal na hlavě.
„Prostě jsou zasnoubení,“ dořekla to Teyla.

Elizabeth na ně zírala s otevřenou pusou. Nebyla schopná slova. Některé lidi prostě nemohla nechat bez dozoru, aby něco nevyvedli. Zhluboka se nadechla.
„S kým se zasnoubili?“
„Bohužel spolu.“ Nejhorší představy se doktorce naplili.

„Předpokládám, že to nechtějí stáhnout,“ řekla vážným hlasem, po té co se minutu rozdýchávala. Všichni zakroutili hlavou na znamení, že ne.
„Sakra!“ Elizabeth bouchla pěstí do stolu.
„Z tohodle budou problémy,“ ulevila si. „Elizabet,“ pokusil se jí uklidnit John.
„Podívej, my už na něco přijdeme, neboj. Mělo by to však zůstat mezi námi.“ Nenápadně na ni mrkl John.
„Dobře, zítra odlétáte a přiveďte je nazpět, teda, pokud se chtějí vrátit...“

Když všichni stáli před kanceláří doktorky, tak jim spadl kámen ze srdce o velikosti malého měsíce.
„Ok, tak to by jsme měli. Naložte tajně Jumper 2. Zítra brzo ráno vyrazíme. Vemte si sebou každý jednu berettu navíc, jen pro jistotu.“ Rozhodl John. Všichni kývli na souhlas. Doufali jen v to, že je doktorka Weirová neroztrhne za to, že ji zapomněli pozvat na svatbu.

***
Byla bezhvězdná noc. Jako stvořená pro ten účel, pro který se potkaly dvě zahalené postavy. Stáli u městské kašny.

„Rozuměl jsi mi? Musí to být těsně před svatbou, ne dříve!“ Vtloukala jedna postava druhé. Ta jen kývla a ztratila se ve tmě.
„Doufám, že to ten hňup nepokazí,“ brblala si druhá pro sebe.

P.S.Jako vždy se omlouvám za chyby

NICE !!!
DOufám že je nemíníš zabít protože to bych byla zlá Nějak se mi dostaly pod kůži takže sem hooodně zvědavá co se stane dál ....

tajemný konec.. Tak jsem si myslel, že už vím jak to dopadne a teď vím kulový. Už se těším na další díl

Och, děkuji . Popravdě, dělám to hodně tajemné, nechci, aby jste věděli, co se chystám udělat .

A tak teď mám pro vás další část, zase z koncem, ze kterého nebudete vědět nic... Tak příjemné počtení.

20.část
Za jedním ohybem lesa se ozývaly hlasy, ale kdyby se tam lidé podívali, pravděpodobně by nikoho neviděli. Bylo tam prázdno. V prostřed malé mítinky se pochvíli z ničeho nic objevil nějaký muž. Rozhlédl se a pak zase záhadně zmizel.

„Rodney? Vzal jsi tu tašku?“ zeptal se ho John. Rodney po něm hodil jeden ze škaredých pohledů. Dal mu tak znamení, že ano.
„Dobře, pokud všichni všechno máte, tak můžeme vyrazit...Šup! Všichni ven.“ Během chvilenky všichni vyskákali a počkali na posledního opozdilce.

Carson zavřel Jumper a dohnal ostatní. Mýtinka osaměla. Nikde nebylo nic, co by rušilo okolí. Žádná vesmírná loď, jen na jednou místě byla tráva trošičku pomačkaná.


Bylo poledne, slunce pálilo, přestože byl podzim. Náměstí bylo vyzdobené. Okolo kašny stáli stoly. Byly posety dobrotami a sklenicemi. Lidé chodili krásně oblečeni. Byli tu všichni. Na konci náměstí, před vládní budovou stál muž. Měl na sobě armádní uniformu, ale takovou, která nepříslušela téhle planetě. Byl nervózní.

„Konečně,“ vydechl. Spatřil na konci příjezdové cesty své přátele.
„Konečně, už jsem měl strach, že se něco stalo,“ vychrlil všechny své obavy. Všichni se na něj usmáli.

John lehkým kývnutím hlavy něco naznačil Teyle.
„Kde je Daniela?“ zeptala se.
„Tam v tom domě,“ ukázal jí cestu major. Během chvilky jim zmizela Teyla z očí.


„Teylo!“ někdo vykřikl a za chvilku se objevil ve dveřích. Neuběhla ani vteřina a kolem krku ji vysela Daniela.
„Měla jsem strach, že to nestihnete,“ vydechla. Teyla si Danielu pořádně prohlédla.
„No páni, vypadáš skvěle,“ zhodnotila její oblečení. Plukovník zrudla.

„John mě za tebou posílá,“ nenápadně nahodila.
„Co se stalo?“ Zamračila se McNillová.
„Nic, všechno je v pořádku, ale přeje si jednu věc. Chce, aby sis tohle schovala pod šaty.“ Podala něco Daniele. Ta si ji přeměřila pohledem.
„Teylo, myslíš, že to bude potřeba?“ zeptala se s úzkostí v hlase.
„Doudám že ne...“ odpověděla.


John se usmál na Lorna, otočil se, aby si prohlédl náměstí. Zamračil se.
„Johne?“ snažil se někdo získat jeho pozornost.
„Hm?“
„Na co myslíš?“ zeptal se někdo znovu. Sheppard se na něj podíval.
„Ani nevím, nějak se mi to nelíbí, Rodney.“ McKay se taktéž rozhlédl. Připadalo mu tu všechno podivné. Na chvíli měl pocit, jako by na střeše něco zahlédl. Pak si hned zanadával, John ho moc vystrašil.
„Zbytečně se strachuješ a pojď si sednou, za minutu přijde ta, na kterou čekáme.“ Mrkl na Johna McKay. Podplukovník jo poslechl.

Neuběhla ani minuta a dveře jednoho domu se otevřeli. Lidé se ohlédly. Ve dveřích se objevil Carson Beckett a přidržel je dívce, která z nich záhy vystoupila. Nabídl jí rámě a vedl ji k oltáři. Někteří zatajili dech.

Vypadala nádherně. Vlasy měla vyčesané do složitého uzlu. Šaty měla z nějakého podivného materiálu. Vypadal lehce a tenoučce. Výstřih jí začínal u konce ramen a šel směrem do v. Zbytek šatů ji obepínal až k bokům a pak se pomalu rozšiřoval směrem na zem.

Lorne u oltáře skoro nedýchal. Carson mu předal Danielu a stoupl si bokem. Obřad mohl začít.


„Richarde Lorne, ptám se vás, berete si zde přítomnou Danielu McNillovou za svoji právoplatnou manželku?“ zeptal se oddávající.
„Ano,“ zazněla odpověď.
„A vy Danielo McNillová...“

John pod židlí natahoval zbraň a opatrně si ji schovával. Při tom omylem šťouchnul do Rodeyho. Ten ho sjel pohledem a hned mu došlo, co dělal.
„Sakra, Johne! Přestaň vyvádět hlouposti!“ zašeptal mu zuřivě do ucha. Podplukovník po něm hodil jeden za škaredých pohledů a dále sledoval obřad.

„Podepište tu, prosím, oddací list,“ požádal je. Oba se nahnuli a podepsali papír. Originál si Lorne schoval pečlivě do kapsy a kopie zůstala na stole.
„Nyní si vyměňte prsteny.“ Lorne a McNillová se k sobě otočili a splnili tak příkaz. Pak se otočili nazpět.
„Můžete políbit nevěstu.“ Lorne ani nečekal, až se k němu Daniela pořádně otočí...
„Prohlašuji vás, za muže a ženu.“ Ze všech řad se ozval výskot a pískot. Lidé tleskali.


„Momentíček,“ zastavil novomanžele Lucius.
„Mám ještě na vás prosbu.“ Probíjel se k nim zástupem gratulantů. John si ho měřil pohledem. Už od první chvíle se mu nelíbil. Něco se mu na něm nelíbilo. Pokusil se dostat blíže k přátelům. Nešlo mu to.

„Co potřebuješ, Luciusi?“ Naznačila mírnou poklonu, teď už paní Lorneová.
„Nejprve bych vám chtěl popřát šťestí.“ Usmál se na oba.
„Když se nás chystáte opustit, tvoje pole a všechno co vlastníš, Richarde, by tu zůstalo ladem. Jen bych chtěl tvůj slib a souhlas, že smím se postarat o všechno, co je tvé, do svého návratu.“ Poprosil ho Lucius. Vesničané zadrželi dech. Lorne pohlédl na Danielu, ta naznačila, že je jí to jedno.
„Ale samozřejmě, všechno je tvé,“ prohlásil major. Lucius se usmál.
„Hlupáku, ani evíš, co jsi slíbil...“ zašeptal.
„Stráže!“

P.S. Večer by měla přibýt další část.

Ahojte , jak jsem slíbila, tak tady je další (předposlední) část. Snad stihnu tu poslední napsat ještě dnes a dát vám ji. Pak totiž odjíždím na několik dní pryč a budu doma až 2.1. Pokud to nestihnu, tak vám přeji pěkný zbytek prázdnin a pěkný Silvestr i vstup do nového roku 2008.

Jinak příjemné počtení:).

21.část
Ze střech, ze dveří domů, odevšad se objevili lidé, drželi v rukách zbraně. John namířil na nejbližšího, ale u hlavy se mu objevilo několik dalších zbraní. Vzdal to, stejně jako jeho přátelé.

„Co se tu sakra děje!?“ křičel Lorne. Snažil se nějak vyprostit ze sevření několika vojáků. Nešlo mu to.
„Ale nic, Richarde, vůbec nic,“ řekl medovým hlasem Lucius.
„Jen si beru to, co je mé...co jsi mi svěřil do opatrování.“ Zasmál se a stiskl pevněji v náručí Danielu. Ta se mu snažila vyklouznout. V očích měla hrůzu, stejně jako všichni okolo.
„Tohle byla tvá žena, a teď je má,“ zašeptal.

Daniela v návalu zoufalství mu dupla na nohu a praštila ho. Lucius, který to nečekal, vykřikl a pustil ji. Daniela nestihla udělat ani dva kroky a byla chycena vojáky. Lucius k ní přišel. Prohlédl si ji. Uhodil ji.

„Né,“ zakřičel Lorne.
„Ani se jí nedotýkej!“ Stále se snažil marně dostat ze sevření několika mužů. Starosta vesnice se usmál.
„A proč ne? Ublížil by si mi?“ zeptal se majora. Richardova tvář byla zkřivena hněvem a odhodláním. Lucius mohl vidět v jeho očích jedině smrt. Smrt, která čekala na něj a na každého, kdo by ublížil jeho ženě.

John se rozhlédl po okolí. Našel Ronona, Teylu, ale nikde nemohl najít Rodneyho a Carsona. V rychlosti vyslal krátkou modlitbičku, aby Rodney a Carson věděli, co dělají. Jejich životy vyseli na nápaditosti McKaye a Becketta.


Rodneymu se podařilo nějak vyklouznout. Hned za vesnicí potkal Carsna. Oba na sebe jen pohlédli a rozběhli se směrem k Jumperu. To byl jejich jediný nápad. Oba věděli jak je situace vážná. Cesta k lodi byla dlouhá a oba v polovině nemohli. Přesto všechny své síly vynaložili k tomu, aby tam doběhli. Nakonec doběhli k Jumperu, oba byli unavení a vyčerpaní. Dopadli na podlahu a začali spřádat záchranný plán.


„Né, prosím!“ Výkřiky se táhli celou vesnicí. Daniela plakala. Svůj boj dávno vzdala, přesto, to co se jí odehrávalo před očima ji ničilo.

Lorne ležel na zemi a snažil se alespoň trošku chránit. Lucius si zřejmě na něm vybíjel veškerou zlost. Po chvilce toho měl dost.
„Odveďte ji kemě,“ rozkázal stážím a ukázal na Danielu. Pak se podíval na všechny z Atlantis.
„Všechny hoďte do vězení...A hlídejte je!“ Naposledy si kopnul do majora a odešel. Náměstí se vylidnilo.


Daniela byla odvlečena do krásného pokoje. Rozhlédla se. Byly tam tak troje dveře, zkusila všechny, ale žádné nebyly odemčené. Byl to takový ten útulný a přeplácaný pokojík. Z nějakého důvodu jí moc útulný nepřipadal. Pokusila si osvobodit ruce. Šlo to poměrně snadno. Provaz odhodila na postel a přešla k oknu. Vyhlédla ven.

Náměstí bylo prázdné, nikdo nikde nebyl. Nad vesnicí i nad celím krajem se vznášeli černá těžká mračna. Schylovalo se k bouři. Vítr ohýbal stromy, všude se rozlehla tma.


Ve vězení nastalo ticho, všichni čekali na to, co se bude dít. Lorne neustále obcházel po cele. Tedy spíše kulhal. Nakonec se zastavil u malého vězeňského okýnka a pohlédl ven. Měl pocit, jako by se počasí řídilo podle jeho nálady.

John sledoval majora, vypadal opravdu strašně.
„Majore, myslíte si, že se dá odsud nějak dostat?“ zeptal se ho John. Lorne se na něj otočil a ironicky se usmál.
„Jasně, že dá. Klidně bychom mohli, ale promiň, zrovna jsem si doma nechal jeden ze svých paklíčů,“ vypěnil. John mu to neměl za zlé. Na jeho místě by vyváděl mnohem víc.


Daniela slyšela klapnutí dveří, otočila se. Stál tam Lucius.
„Kde je můj manžel?“ zeptala se. „
V pořádku, nemusíš mít strach,“ odpověděl jí. Během chvilky stál u ní.

Oba dva se měřili pohledy. Lucius ji pevně chytil za ruce. Bohužel však udělal jednu chybu, podcenil ženu stojící naproti němu. Daniela zareagovala zcela instinktivně. Uhnula před jeho polibkem a dupla mu na nohu. Lucius jí praštil. Spadla na zem. Vytáhl ji a donutil jí, aby se postavila.

Stál na proti ní a smál se jí. Daniela stála rovně a ruce měla sevřené v pěst.
„Ale no tak, Danielko, přece by ses nebránila.“ Udělal krok k ní. Mlčela.
„Přišla jsi o hlas?“ zeptal se jí a znovu udělal krok. Všiml si, že se jí třepe brada a v očích má slzy. Už od ní stál jen kousek.

Daniela udělala jeden pohyb. Lucius nestihl uskočit. Když se podíval směrem ke svému břichu, spatřil se tam lesknout čepel od nože. Venku se blýsklo.
„Jak?“ zeptal se a klesl na kolena.
„Svatební dar od Johna,“ odpověděla. Srazila ho na zem. Zahřmělo.


Carson s Rodeym opatrně procházeli chodbami ve vězení. Jumper zamaskovali a nechali ho stát těsně za vesnicí. V polovině cesty k celám slyšeli podivné rány.


Lucius ležel na zemi a snažil se popadnout dech. Daniela ho pozorovala. Na okno začali dopadat první dešťové kapky. Venku se spustila bouře. Blesky létali vzduchem. Vítr silně vál. Kašna se během chvilky naplnila vodou.

„Luciusi, pověz mě jak se dostanu do vězení,“ vyzvala ho plukovník.
„Proč bych to dělal?“ vyprskl. Daniela si klekla.
„Mohla bych ti ještě zachránit život. Ta rána není tak strašná, ale potřebuješ lékařské ošetření,“ nabídla se. Starosta se chraptivě zasmál.
„A to jen tak?“ Vydal ze sebe ironicky. McNillová kývla:
„Proč ne?“

Lucius však mlčel. Daniela si ho prohlédla a převrátila ho na záda. Prohlédla si jeho ránu a v dala mu základní ošetření.
„Mohl bys to přežít,“ oznámila. Lucius však nic neřekl. Plukovník zakroutila hlavou. Zohnula se a vyndala mu z jedné kapsy klíč ode dveří. Do ruky si vzala berettu. Naposledy pohlédla na Luciuse.
„Příště nepodceňuj, nevyplácí se ti to.“ Chtěla otevřít dveře, ale zaslechla jeho hlas.
„Kdo sakra jsi?“
„Plukovník Anna Daniela Lorneová, armáda spojených států amerických.“ Trhnutím otevřela dveře, odešla.


Carson vešel první, do části s celami. V jedné viděl svoje přátele. Ze skoby sebral klíče a šel jim otevřít. Rodney zůstal hlídat u vchodu.

„Kde jste byli tak dlouho?“ vykřikl Lorne, když ho viděl.
„Nemáš zač,“ řekl jen tak Beckett. Všichni rychle vyběhli, jakmile se otevřeli dveře cely. Rodney dal každému nějakou zbraň a společně se vydali chodbami nazpět.

John je zastavil. Někoho vepředu slyšel. Ronon, který objevil malý výklenek, je někam nahnal. Všichni se do výklenku namačkali a čekali. Dlouho nikdo nepřicházel.

Na Johnův obličej mířila beretta. Sheppard poznal toho kdo ji držel.
„Hej, McNillová, klídek,“ zašeptal.
„Nejmunuju se McNillová, právě jsem se provdala, pokud ti tu ušlo...“ ozvalo se zavrčení z druhé stany.


O pár minut později smýkal s Jumperem silný vítr. Blesky osvětlovali oblohu a hromy tomu dodávali děsivý nádech. Všichni byli promočení až na kost, ale nevadilo jim to. Letěli pryč, domů, na Atlantis...

sem zvědavá co provedeš .. jestli ten díl bude ještě večer budu HAPPY .....

Tak a je tu závěr . Snad se vám bude líbit. Víc k to mu psát nebudu, (snad jen to, že je to krátké, hodně krátké), posuďte sami. Jako vždy, přeji pěkné počtení.

22.část
Elizabeth seděla v kanceláři a četla si jedno hlášení. Bylo naprosto nudné a usínala u něj. Najednou se na chodbě ozval podivný hluk a během pár sekund jí někdo přímo bušil do dveří kanceláře.

„Dále,“ vyzvala stojícího za dveřmi. Do místnosti se vřítil naprosto udýchaný Lorne. Elizabeth na něj nechápavě koukala.
„Je to holka,“ vypadlo z něj. Doktorka chvilku přemýšlela, co to mele a pak se začala smát.

„Rodney? Dlužíš mi pět dolarů,“ zavolala ho Weirová. Lorne na ni jen zíral, neschopen slova.
„Sakra!“ ozvala se odpověď ve vysílačce. V pozadí se ozýval tlumený výbuch smíchu.

***
Omnoho let později...

„Pak se spolu vrátili domů. Ona odešla z armády. Nějaký čas všechno tajili, ale dlouho jim to nevydrželo. Měli totiž spolu dvě děti. Eleanor a Petra.“
„Eleanor, tak se jmenuje moje maminka...“ Stará paní se po poznámce holčičky usmála.

„A to je konec, Sáro.“ Stará žena se usmála na mladou holčičku, pohladila ji po vlasech.
„A babi, žijí spolu šťastně?“ zeptalo se děvčátko.
„Někdy ano, někdy ne. Kdyby žili, byla by to pak pohádka a teď už spinkej. Šup, nebo mě maminka vynese v zubech ven.“ Pohladila ji po vlasech stará žena. Holčička se zahihňala.

„Babi?“ Zastavila ji Sára.
„Myslíš, že se někdy podívám na to místo o kterém mluvíš?“ zeptala se. Babička se na ni podívala.
„Možná, jednou. Myslím si však, že tě maminka nepustí...Dobrou noc.“ Zavřela dveře a pomalu vešla na chodbu.

Tam na ni čekala mladá dívka. Ruce měla zkřížené na prsou a měřila si ji pohledem.
„Co se děje, Eleanor?“ otázala se stařenka.
„Přestaň vyprávět Sáře ty hlouposti,“ zasyčela na ni.
„Nevím, co se ti na nich nelíbí, El. Když jsi byly malá, tak si je zbožňovala.“ Stařenka se pokusila kolem ní proklouznout.
„Možná to, mami, že můj brat na ty báchorky věřil. Odjel někam daleko. Několik let jsem ho neviděla,“ vyčítala jí. V jejích očích se objevili slzy.
„Nikdy už se nevrátil, zemřel! Nechci, aby Sára takhle skončila!“ zakřičela na ni. Babička ji sledovala.
„Promiň,“ více neřekla a zamířila po schodech dolů.

„Danielo, měli bychom jít domů,“ oznámil starý muž právě přicházející ženě. Slyšel hádku, ale sám věděl, že Eleanor měla vždycky svoji hlavu. Stará žena se na něj usmála. Vypadala jako by omládla o několik let.
„Já vím,“ přitakala mu. Oba dva odešli domů.

„Richarde, zapomněla jsem, kdy mají zítra přijít ostatní,“ řekla Daniela.
„V deset, Elizabeth říkala, že to nezvládne, ale prý přijde později.“ Oba šli pomalu po chodníku.
„John a Rodney?“ zeptala se znovu Daniela.
„Oba i Carson. Teyla s Rononem jak jistě víš jsou mimo.“ Usmál se. Daniela se začala smát nahlas.

„Někdy bych toužila se vrátit v čase...“ řekla Daniela. Pak oba zmizeli ve tmě.

Konec

skôr než som stačila odpísať, tak tu bola ďalšia časť. To je rýchlosť
Páčil sa mi ten koniec, pekné zakončenie rozprávania. Osobne mi chýbalo vysvetlenie Luciových pohnútok, nejaký dôvod jeho konanie. Ale na záver ti ďakujem za peknú poviedku
p.s. neviem čo si to chcela rýchlo napísať, ale môžeš aj ten výtvor sem hodiť

Jéééééééééééééééééééééééééééééééé, ksakru ta povídka mě nějak dostala , asi mám moc bujnou fantazii dokážu si to úplně představit.. ten konec byl jak se to jen dá říct HUSTEJ ... teda fakt mě nějak chytla .... dobrej příběh .. ksakru , mnoo jdu se sklidnit k Puzzlíkům ..... a myslím že stačí jedno slovo

DÍKY

Děkuji. Leja mě přesvědčila přidat ještě vysvětlení, obledně Luciuse. Omlouvám se všem, ale nějak jsem špatně uvedla, že se mu Daniela líbila...a to celkem hodně. Moc se mi tohle nepovedlo. Možná proto, že Lucius tam vystupoval málokrát. Taky, proč je jechal oddat? Měl ten plán jak jste vyděli na konci, Lorne by mu přenechal všechen svůj majetek, tak i Danielu...No tak snad, už je to všechno zpraveno

janinka: wow, tak teď jsi mě dostala. Opravdu jsem nečekala, že tě to tak chytne . Já děkuju za ohodnocení. (Teda, nevím jestli Puzzlíky uklidňují, pro mě je to hotovej nervák )

Leja: Děkuji za hodnocení a ten další příběh dávám hned pod tento komentář.

Snad mě teď neukamenujete (za to, že vám nenechám vstřebat ten příběh nad tímto-však nějakou dobu další nepřidám ), doufám, že si nemyslíte, že jsem nějaký stroj, ale tahle povídka vznikla zároveň s povídkou Za šedou oponou.

Tak tedy, jmenuje se Anděl. Je to taková jednorázovka a přijde mi hodně pesimistická i zajímavá. Pokud jste si už někdo položil otázku: "Existují Andělé strážní?" Tohle by mohla být jedna z možností.

Hlavní postavou povídky je Rodney a Carson. Nastíním vám trochu děj, nebo spíš trochu před děj: Proti Rodneymu se obrátí celá Atlantis, odevšeho ho odstrkují a utahují si z něj. Jediné řešení které ho napadne je, že by s tím mohl skoncovat jednou provždy. John však jeho pohnutky pozná a vydá se za ním, aby mu zabránil v tom, co se chystá udělat...

Pěkné počtení (dávám sem všechno najednou)

Anděl
Poslední co si pamatoval bylo, že šel do strojovny, slyšel volat Johna (možná John věděl proč tam de), pak najednou přišla šílená bolest v břiše a už si nic nepamatoval. Teď už po bolesti nebylo ani památky. Bylo mu příjemně teplo, v každém kousíčku těla cítil podivné příjemné mravenčení. Otevřel oči a rozhlédl se.

Rodney McKay se nacházel na…vlastně to ani nevěděl. Všude kolem něj byla nepropustná mlha. Ta se vznášela několik metrů do výšky. Jen nějaká světla ji prosvěcovala, ale to bylo tak vše. Pod nohama měl štěrkovou cestu.
Najednou se v dáli objevila postava, ale ta jako by se vzdalovala.

„Hej! Počkej!“ Utíkal za ní, snažil se ji nějak zastavit. Nakonec ji stejně ztratil.
Zůstal stát u podivné lavičky, která byla zde dřeva a železa, prostě ta městská, kterou najdete v každém parku. K uším mu začala doléhat podivná hudba. Ztěžka dosedl na lavičku.

„Tohle snad musí být ráj…“ usmál se pro sebe.
„Nejsi daleko od pravdy, Rodney,“ ozvalo se vedle něho.
Ten hlas znal, věděl to, ten přízvuk by poznal mezi tisícem, ale ten člověk byl přece mrtvý. Rychle se otočil po hlase. Zadíval se na lavičku, na místo vedle sebe. Bylo plné a ke všemu tam seděl ON, Carson Beckett. Rodney vyskočil na nohy.
„Umřel jsem?“ vyklouzlo mu z úst, ale znělo to nějak vyrovnaně. Oči měl přesto vytřeštěné a zhluboka dýchal. Zmocnila se ho panika.
„Ještě ne,“ odpověděl mu Carson.
„Posaď se, Rodney, nějakou chvilku tu pobudeš.“ Poslechl ho.

„Co se stalo?“ zeptal se McKay.
„Byl si zraněn, na Atlantis, jedna z uvolněných tyčí vystřelila a bohužel jsi to schytal.“ Carson se zatvářil poněkud smutně.
„A taky v tom mám trošku prsty já.“
Rodney zíral na doktora.
„Fajn, to je moc fajn! Takže ti tu bylo smutno? Nebo co se tu, krucinál, děje?“ křičel na něj. Jeho hlas se nesl do dáli, avšak doktor se tvářil poněkud stejně.

„Měl bych asi začít od začátku...“ Polkl a zadíval se na Rodneyho.
„Pamatuješ na ten den kdy jsem zemřel?“ otázal se. Rodney ho chvilku sledoval a pak kývnul na znamení souhlasu.
„Věř mi, Carsone, na ten den nikdy nezapomenu, chtěl sem říct do smrti, ale to je poněkud nevhodné, v tuhle chvíli.“
„Ocitl jsem se právě tady, jako ty, Rodney. Seděl jsem na téhle lavičce a přemýšlel jsem o tom co bude...“ Usmál se, nebylo to pro něj bolestivé.
„Pak za mnou přišla nějaká žena, jmenovala se myslím Eleanor, dala mi nabídku, přesně takovou, která se neodmítá...“

***
Casron seděl na lavičce. Přemýšlel. Bylo toho na něj hodně.
„Podívej, vím, že je to pro tebe strašné, ale stalo se. Nemáš moc na vybranou.“ Eleanor se smutně zatvářila. Byla to taková zvláštní žena, měla dlouhé hnědé vlasy a pronikavé oříškové oči, ve kterých se leskl zájem a dobro.

„Můžeš se stát andělem strážným. Vím, zdá se ti to absurdní, ale není. Můžeš ochraňovat lidi které máš rád. Já si to také vybrala a myslím, že je to opravdu fajn... Vidíš jak se cítí a tak... Když je jim nejhůře, sedneš si vedle nich, sice tě nevidí, ale cítí. Můžeš jim šeptat utišující slova, neslyší tě, ale přesto chápou jejich význam. Mohla bych vyprávět dlouho, přesto bych neřekla všechno...“ odmlčela se.

Carson seděl a přemýšlel. Znělo to jako dobrá nabídka, ale na kom mu záleželo, koho by chtěl ochraňovat? Maminku?

***
„Rodney, asi už tušíš, co sem si vybral.“ Doktorův obličej se rozzářil. Rodney se na něj nedokázal dívat.

„Takže ty ses rozhodl se stát andělem strážným?“ zeptal se McKay. Carson kývnul, že ano.
„A koho ses rozhodl ochraňovat?“ znovu se zeptal. Doktor Beckett se zasmál.
„Rodney, myslel jsem si, že jsi génius...Koho jiného než tebe? Mamka se doma má fajn, příbuzní se o ni postarají. Ty jsi však v neustálém nebezpečí i Atlantis. Nemohl jsem tebe a ostatní nechat v takové bryndě,“ vychrlil to ze sebe hodně rychle. Rodney na tohle nenacházel slov, do očí se mu drali slzy.

„Víš, celou dobu jsem ti byl na blízku. Pamatuješ, jak jsi jednou utíkal přen nepřáteli a nevěděl si kudy...?“ Carson byl přerušen.
„Jo, měl jsem podivné tušení, že mám jít jižní cestou a ta se ukázala jako správná. To jsi mi ji ukázal tenkrát ty?“ zašeptal doktor McKay.
„Jo, stál jsem vedle tebe a křičel jsem ti to do ucha.“ Smál se na celé kolo Carson, Rodney se k němu přidal. Nakonec ze sebe dostal jen: „Díky.“

„Rodney, nemůžeš se na mě zlobit, že jsi tady. Já vím proč jsi šel do strojovny!“ Carson měl na tváři nazlobený výraz. Rodney byl rudý hanbou.
„Věř mi, že jsem ti v tu chvíli chtěl udělat něco mnohem horšího!“ Mrkl na něj a Rodney tušil, že to něco, by opravdu nebylo pěkné.
„Taky jsi mi dal perfektní příležitost si s tebou promluvit. Podívej, Atlantis je v ohrožení a potřebuje tě...“ Doktor byl však přerušen.

„Potřebuje? Potřebuje? Kdo mě potřebuje ať zvedne ruku! Ty jsi tam nebyl, dobře, promiň, možná byl...V řídící místnosti: ´Rodney vypadni, překážíš tu, zpravíme to sami´...A to je jen slabý odvar! Sakra, dobře víš jak to bylo!“ Rodney na něj křičel, potřeboval to ze sebe dostat.

„Já vím, vím, co se tam stalo. Věř mi, že tě potřebují. Neví o tom, ale blíží se doba, ve které by město bez tebe bylo zničeno. Záleží mi na tobě i na Atlantis, proto jsem ti nemohl dovolit jít se zabít...podívej...všichni se sice k tobě otočili zády a žádný důvod k tomu neměli, ale pořád je tam John, který ti věří...“ Carson si připadal jako by mluvil do větru.

„Jo, jasně John. Stojí vždy při mě, nejradši by mě viděl mrtvého!“ vyštěkl McKay.
„To není pravda, pojď semnou, něco ti ukáži.“ Beckett k němu natáhl ruku. Uchopil ji.

***
Rodney stál na operačním sále. Všechny postavy jako by ustrnuli v pohybu. Doktorka ho připojovala na přístroje a chystala se o masáž srdce. Sestřičky kolem ní pobíhaly. John se ve dveřích pral s nějakým vojákem, snažil se dostat dovnitř. McKay si ho prohlížel. Vyděl mu v očích strach, strach o přítele, o něj. Zastyděl se.

„Vidíš, rozhlédni se, prohlédni si pořádně Johna, takhle vypadá někdo, kdo by tě rád vyděl mrtvého?“ položil mu otázku doktor.
„Ne,“ pípl.
„Proč jsou všichni tak strnulí a nehýbají se?“ otázal se s neskrývaným zájmem.
„Pohnou se teprve, až se rozhodneš ty. Pokud budeš chtít žít, budeš, pokud ne, tak ne,“ vysvětloval mu. Všiml si starosti v jeho očích.
„Neboj, Rodney, pro ně je to jako pár sekund, pro nás dva to mohou být hodiny dny. Záleží na tom kolik budem opotřebovat.“ Mrkl na něj.
„Čas je relativní pojem,“ zašeptal doktor Mckay.
„Máš pravdu, čas je relativní pojem...“

***
Rodny a Carson spolu rozprávěli několik hodin, snažili se najít proč se to stalo. Vrátili se v čase zpět. Rozebírali spousty a spousty problémů. Rodney měl možnost se na ně podívat i z druhé strany. Mohl si projet myšlenky ostatních lidí, mohl všechno. O několik hodin seděli oba zase na té lavičce.

„Carsone, na začátku našeho setkání, si říkal něco v tom smyslu, že je Atlantis v ohrožení. Řekni mi o tom více, prosím.“ Oba dva se na sebe dívali. Sledovali se pohledy a ani jeden nechtěl uhnout.
„Dobrá, povím ti to...“ odmlčel se, „na Atlantis letí několik lodí, více, než se jim dokážete ubránit, dálkové senzory je nezachytí. Až se o nich dozvíte, bude již pozdě...Bude o trvat tak měsíc, zařiď se podle toho,“ řekl doktor. Rodney jen pokýval hlavou.

„Děkuji ti, myslím, že teď mám i důvod se vrátit. Někdy děláme ukvapené závěry a nedíváme se zpět.“ Rodney se usmál a objal Carsona.
„Jsem rád, že jsem si s tebou mohl promluvit a doufám, že se brzo uvidíme. Třeba se někdy stav...v pokoji mám místa dost,“ prohodil jen tak McKay. Oba dva se pak začali smát.
„Rodney, děkuji za nabídku, ale ty víš, že budu s tebou více, než je ti příjemné...a prosím nezlob se na mě, kvůli tomu zranění.“ McKay se na to pouze usmál. Kývnul na přítele, byl připraven se vrátit.
„Drž se,“ to byly poslední slova, která od Carsona slyšel a doufal, že nejsou poslední...

***
„Nabíjím na dvěstě!“ zakřičela doktorka. Přístroj byl hned přepnut.
„Ustupte!“ vykřikla. Všichni o krok poodstoupily. Doktorka se chystala k masáži srdce, pak se však stalo něco nečekáno. Rodney McKay otevřel oči a neposlední chvíli odstrčil její ruce. Byl zpět a všechna bolest se vrátila. On však byl ochoten tohle vydržet.

Podíval se ke dveřím, John si k němu konečně vybojoval cestu. S tál tam s viditelnou úlevou v očích. Kousek od něho stál ještě někdo, někdo, kdo tam předtím nebyl. Carson Beckett se na něj usmíval a sledoval ho.

Pro Rodneyho to znamenalo mnoho. Byl to jeho přítel. Přítel, který obětoval svoje pohodlí a všechno, aby byl sním i po smrti. Byl to totiž jeho Anděl strážný...

najprv k Luciusovi- zdalo sa mi, že sa mu Daniela páči. Tá otázka na Lorna- postará sa o všetko, čo je jeho- Daniela už teraz bola jeho- bola dvojzmyselná Prosto sa mi to zdalo, ale občas potrebujem potvrdenie autora

Premenovala si názov témy a riadne si ma tým zmiatla , reku nová téma, a čo tu robia moje príspevky , no čo, už mi hrabe.

Ku Anjelovi- veľmi pekne napísané. Páči sa mi myšlienka, že Carson neodišiel, ale v podstate je tam stále s nimi a stráži ich. Veľmi pekne spracované a krásny vzťah medzi dvomi doktorami

Nevím co říct. Super K předchozí povídce: tak nějak nevím, nepochopil jsem pořádně co se stalo (21.část..). Jinak je to skvěle napsané (nebýt pár pravopisných chyb).

jj nezbývá mi než souhlasit, je hezké že si někdo vzpoměl na vztah, který měl Rodney s Carsonem , Carson mi pořád chybí a byla sem mezi tou vlnou fanoušků, která chce aby se Carson vrátil , sem zvědavá už se k tý epce blížíme.. co na to řekne Rodney .
Jinak povídky o5 pěkně zpracovaná, dobrý nápad s mezisvětem ... jo jo Caron mi chybí tohle mi zpestřilo čekání na tu Epku s velkým E.
Hele jestli máš další výtvory sem s nima ....