SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

jéé, dalšia časť. to je bezva. Prečo mám, ale pocit, že na tej planéte budú naší dvaja nezvestní?

tokrp: Díky, nemám zrovinka dobrý odhad na části (jednou si myslím že ta je dobrá a přitom je to propadák a nebo naopak...mám podivné hodnocení)

Leja: Nevím vůbec o čem mluvíš . Dobře, nejsi sama kdo to tuší , ale kdo ví kde jsou a co provedou, nechala jsem je chvilku bez dozoru...

Tak tu mám pro vás další část. Možná bude zvláštní, kratší a s chybami, omlouvám se za ně. Přesto všem přeji pěkné počtení...

14.část
Jumper se řítil mezihvězdným prostorem. Letěl stále rovně, jeho cíl byl určen. Konečná stanice měla být planeta, která se před nedávnem objevila na obzoru planety, na kterou přišel John a jeho tým.

V Jumperu převládalo nějakou dobu ticho. John se soustřeďoval na řízení. Přemýšlel o spoustě dalších věcí. Ronon a Teyla se skoro neslyšným hlasem bavili o nasávající dovolené. Každý měl nějaké plány a hodlal je uskutečnit. Doktor Beckett v zadní části usnul, hlava mu spadla na bok a tiše oddechoval.

Rondey v tichosti prováděl potřebné výpočty a v duchu si nadával. Měl připravený nádherný plán. Chtěl se vydat na planetu, ze které se před půl rokem ztratili McNillová a Lorne. Tolik toužil ještě chvilku prohledávat a prozkoumávat to zařízení, tušil, že je blízko rozluštění a odhalení jeho tajemství. Osud mu nepřál, musel sedět v tomhle hloupém Jumperu a přemýšlet nad tím. Rozčileně praštil pěstí do židle.

***

Daniela seděla na posteli. Měsíční svit ji ozařoval tvář. Sledovala oblohu, hvězdy a nacházela v sobě pochybnosti, tak jako každý večer, po dobu půl roku. Dveře jejího pokoje klaply. Neotočila se, tušila kdo přišel. Postel vedle ní se prohnula a někdo ji chytil kolem ramen.

„Myslel jsem, že už spíš…“ Jeho hlas se odrážel od stěn. Daniela odrhla zrak od hvězd a pohlédla na majora. V jejím obličeji se značila únava.
„Chtěla jsem,“ odpověděla.

„Danielo,“ oslovil ji.
„Pověz mi více, každou noc tě tu vidím sedávat, nikdy mi neřekneš proč, vždy jen mlčíš…“ Daniela ho přerušila. Položila mu ruku na ústa.
„Nemluvím o tom, protože to víš,“ zašeptala.

Major ji sledoval. Na jeho obličeji se objevily rozpaky. Toužil znát její pocity, jak se cítí i její problémy, ale také nechtěl. Nakonec je pohlédl dlouze do očí. Daniela měla možnost vidět hvězdy třpytící se v jeho očích. Bylo tam však více než jen hvězdy, našla tam zájem a strach, možná i něco více, ale nedokázala to pojmenovat, zatím ne.

„Pověz mi to, prosím…“ vyzval ji.
„Richarde, ty víš proč.“ McNillová zavřela oči. Povzdechla si.
„Podívej…každý den přemýšlím nad tím kdo jsem. Každý den se ptám sama sebe a nikdy nenajdu odpověď...“ Major se díval z okna. Nedokázal se na ni podívat. Tentokrát se plukovník dívala do stropu. Víčka ji kmitala, brada se jí třepala a v oči se zalily slzami.

„Každou noc tu sedávám, dívám se na hvězdy…tolik bych chtěla jít domů, ale vím, že to bude trvat dlouho. Možná celí můj život…“ Daniela vstala, zkřížila ruce na prsou. Přešla k oknu a pohlédla ven.

„Všechno…všechno je špatně. Nic si nepamatuji. Nevím, co bylo předtím než jsem se tu probudila. Cítím se tak prázdná. Richarde, tolik chci svoje vzpomínky zpět, ať byly jakékoliv…“ Při posledních slovech se otočila a pohlédla na Lorna.

Major viděl v jejích očích zoufalství a touhu, touhu po minulém životě. Oba ztratili hodně. Každý den se ptali sami sebe, kdo jsou a odkud pocházejí. Tolik toužili po svém domově. Chtěli odejít, utéct ode všeho, ale nevěděli jak.

Lorne vstal a přešel za Danielou. Objal ji. Zabořil hlavu do jejích vlasů. Zhluboka vdechoval její vůni. Nechtěl myslet na nic. Chtěl na vše zapomenout, toužil zůstat s ní po celý svůj život. McNillová se k němu pevně přitiskla. Jednou rukou mu vjela do vlasů. Poslouchala jeho tichý dech. Koutkem oka pozorovala hvězdy, jako by v nich hledala odpověď na každou z otázek, které si pokládala den, co den.

***

Jumper se blížil k planetě. Uvnitř bylo podivné ticho. Doktor Beckett převzal řízení. Neustále ho znervózňovalo vrčení přístrojů. John v zadní části spal a lehce pochrupával. Občas se přetočil na bok, jeho uniforma zašustila. Rodney seděl vedle Carsona a neustále koukal do počítače. Teyla s Rononem štěbetaly o tom samém, prostě se nedokázaly shodnout.

Po nějaké době Jumper konečně přistál. S tichým žuchnutím dosedl na zem. Tráva se pod železem skrčila a zmuchlala. Na obloze se objevovaly světlé barvy. Podzimní slunce začalo vycházet. Pomalu se vykutálelo. Rozprostřelo své paprsky a probouzelo vše živé. Nastal čas nového dne. Ranní mlha se vnášela těsně nad zemí. Sluníčku se ji snažilo marně rozehnat. Květiny nesměle rozevíraly svá poupata a vystavovaly se na obdiv okolnímu světu. Listnaté stromy shazovaly své listí a vítr je pak roznášel po celé krajině. Obilí zlátlo, seno leželo na lukách. Ranní ptáci poletovali a pohvizdovali si. Jejich nové písně budili spáče v dřevěných a kamenných domech. Nastal podzim.

Lidé vyšli na pole. Každý pracoval na svém, občas pozvedli hlavy, aby setřeli pot a pozdravili kolem jdoucí. Teplý podzimní vítr přinášel nádherné vůně. Děti pobíhali po cestičkách, pouštěli draky, házeli si s míči a hráli různé hry. Život tu plynul pomalu a radostně.

Po jedné z cest přicházeli podivně oblečení lidé. Neustále se rozhlíželi kolem. Lidé na poli začali k nim přicházet a vyptávali se jich. Všichni všeho nechali a zavedli je za nejvyšším. Jejich oblečení jim připadalo nějak známé, jen nevěděli odkud…

Mov dobrý, myslím že tímto dílem si nám hodně napověděla co bude následovat. Už se těším

Ahojte, dneska už asi nestihnu dodat další díl . Jak jistě víte blíží se vánoce a pololetí, to znamená zkoušení, zkoušení a testíky. Tak jsem moc času neměla, ale pokusím se vše napravit a v nejbližší době dodat další část.

Ahojte , tak je to tu. Přidávám sem další část, omlouvám se za délku, je hodně krátká, ale pokud mi vše vyjde, tak bych sem mohla večer přidat ještě jednu část. Co se týče téhle části, může obsahovat hodně chyb a může být nezajímavá (za to se opravdu omlouvám), ale kritiku radši nechám na vás . Pěkné počtení .
Pak mi zbývá ještě jedno: VESELÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK...a hodně dárečků!

15.část
Slunce se sklánělo nad planetou. Modrá obloha se klenula nad poli a vesnicí. Občas po ní zavítal jeden opuštěný mráček. Rozběhl se po obloze a pak se na chvíli zastavil. Ptáci zpívali překrásné a neznámé melodie. Pšenici a jiné obiloviny pročesával teplý podzimní vítr. Listnaté stromy hrály několika barvami. Obilí zlátlo a polní tráva byla uschlá a zkroucená. Z vesnických komínů se kouřilo, všude se linuli překrásné vůně. Ty se pak smíchali v jedu velkou omamnou vůni, která lákala všechny k obědu.

Několik neznámých lidí šlo po hlavní cestě, za nimi šel hlouček vesničanů, všichni štěbetali a vyptávali se neznámých. Každý z vesničanů byl hodný a vstřícný. Někteří jim vyprávěli, zvali je na oběd, avšak ani jeden z cizinců je nevnímal. Právě dolehl k jejich uším zvuk z nedaleké kovárny. Jejich oči tam zabloudili.

Před malým domkem stála žena a s nějakým mužem o něčem rozprávěla. Smála se, velice nahlas. Její smích se roznášel do dálky. Nakonec se s mužem rozloučila a převzala jeho koně, odvedla ho někam do stáje, už se neukázala. John měl podivný dojem, jako by ji někde už viděl, jen si nemohl vzpomenout kde.

Jejich cesta vedla kolem kovárny až k vesnici. Prašnou cestu vystřídala vesnická kamenná silnice. Dnes večer se měla konat slavnost. Celá vesnice byla nádherně vyzdobena. Na každém z domů vysely podivné květiny, různé ozdoby. Z kašny tekla čistá křišťálová voda. Kašna byla vydrhnutá a zářila do dálky.

***

„Danielo! Danielo!“ křik se rozléhal po domě, ale odpověď nepřicházela. Major se rozběhl, vběhl do jedné místnosti, do druhé…avšak nikdo nikde nebyl. Vyběhl přede dům, ale i tam nebyla, přesto v dálce zahlédl pár lidí. Pak ho však starost přemohla. Vydal se na další místo, na zadní dvorek, tam ji konečně našel. Klečela nad řekou a sluneční svit ji olizoval tváře, prala.

Ruce ji vždy na chviličku vklouzly pod vodu a pak se zase objevily nad hladinou. Někdy měla v rukou kus košile, jindy nějaký jiný kus oblečení. Lorne ji s láskou pozoroval. Neměl nic lepšího na práci, v kovárně pro dnešek skončil.

Cítil se lehounce nervózní, dnešní oslava měla být pro Danielu a celou vesnici něčím zvláštním, jen nevěděl jestli to dokáže udělat. Jeho víčka se zavřela. Navenek vypadal vyrovnaně, dokonce i vesele, ale vevnitř jím procházeli pochyby.

Richard pomohl Daniele věšet prádlo. Držel velký koš a Daniela kolem něj pobíhala. Jednu chvíli stála zleva a v druhou byla někde jinde. Major ji pozoroval zvláštním pohledem. Vypadala nádherně. Vlasy se jí leskly v slunečním svitu. Šaty se jí s lehkým šustotem zadrhávali o trávu. Její obličej zářil jasněji než slunce. Richard nebyl schopen vnímat nic jiného nežli ji. Popravdě ji ani neslyšel, když mu říkala, že je přichystán oběd.

„Richarde, stalo se něco?“ zeptala se při obědě Daniela. Teprve teď si uvědomil, že na ni celou dobu zírá.
„Ne, všechno je v pořádku,“ rychle odpověděl, „těšíš se na oslavu?“ změnil téma. Usmála se, znamenalo to ano.

Nikdy při jídle moc nemluvila, přesto za ten půl rok věděl co který výraz v její tváři znamená. Věděl, že každý úsměv za sebou něco schovává, každý pohyb jako by byl předem promyšlen a ne každý v nich uměl číst. Lorne s ní žil něco přes půl roku a ještě pořádně ji neznal.

***

Náměstí se začalo plnit. Přicházeli lidé, všichni měli na sobě nádherné šaty a vždy něco nesli v košíku. John a jeho tým seděli u jednoho ze stolů a pozorovali okolí. Od odpoledne byli na nohou a únava se začala dostavovat.

Rodney pozoroval nově příchozí. Pro něj to byla nuda, pokud by však před něj někdo postavil neznámou věc, která čekala na prozkoumání, určitě by věděl co s ní… Víčka mu začala klesat a tělem se mu šířilo příjemné teplo. Spánek přicházel. Pak však najednou vyskočil a zíral na dvojci před sebou.

Stála tam nějaká žena a muž, právě se s někým zdravili. Dívka měla krásné světlehnědé dlouhé vlasy, vyčesané do složitého uzlu. Oči ji lemovaly brýle. Stříbromodré šaty ji obepínaly až do pasu, odtud se rozšiřovali a padali na zem. Muž vedle ní ji objal kolem ramen a oba se na sebe usmáli. Rodney si ho pořádně prohlédnul. Měl poněkud delší tmavé vlasy. Zářivý úsměv rozdával všem okolo. Jeho šaty byly stejné jako všech, přesto v nich vypadal lépe než ostatní. Rodney by dal v tuto chvíli ruku do ohně, že je to Daniela s Lornem.

WOW, nenacházím slov, tohle by měli natočit, už dlouho nemám čas číst něco jiného než je povinná četba,ale tohle je super odreagování .... pokračuj velmi se mi to líbí, máš originální způsob pojetí věci a to se cení ...

a všem přeji :

PĚKNÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK

to janinka: Děkuji, mám radost, že se ti to líbí.

Tak tedy a pro všechny , (žádné soby!), mám tu pro vás vánoční dáreček v podobě další části. Snad se vám bude tahle část líbit a pokud máte pocit, že se blížíme ke konci, tak to leda tak pomalu .

16.část
Oslava začala. Lidé od stolů povstali, čekali na zahajovací řeč. Lucius vystoupil na podium. Všem se uklonil. Lidé ztichli. Bylo slyšet jen fučení větru.

„Vítejte, všichni jste tu srdečně vítání,“ započal proslov Lucius. Svým úsměvem obdaroval všechny okolo.
„Nastal podzim, jako každý rok v tuhle dobu konáme tuhle oslavu. Už od nepaměti se tu všichni scházíme a trávíme tak společně jeden z večerů někde jinde než v hospodě.“ Byl přerušen smíchem. Taky se usmál, ale pak však pokračoval.
„Před půl rokem k nám přibyli nový občané, přesto se však zachovali velmi svědomitě. Myslím, že se nikoho nedotknu, když řeknu, že se stali pro nás nepostradatelnými. Já sám si jich osobně vážím a jsem rád, že osud jim ukázal cestu až k nám.“ Všichni načal bouřivě tleskat a pískat, na znamení souhlasu.
„Dnes k nám přišli nový hosté a proto doufám, že se jim zde bude líbit. Tak a dost keců! Už tu povídám dlouho, pojďme něco dělat!“ Za bouřlivého potlesku a hvízdotu sestoupil Lucius z pódia.

Hudba začala hrát. Některé páry se vydali tančit. Za nějakou dobu se parket zaplnil. Někteří jedli, bavili se. Major vstal a poklonil se před Danielou. Vyzval ji k tanci. Daniela s úsměvem vstala a odešla s ním na parket.


Rodney celou dobu sledoval Danielu a Lorna. Pak se nakonec odhodlal a strčil loktem do Johna. Ten se na něj naštvaně otočil, právě vedl jeden zajímavý rozhovor s nějakou dívkou.
„Co se děje, Rodney?“ zeptal se s mírním naštváním v hlase. Rodney to přešel jen mírným mávnutím ruky.

„Nepřipadají ti tamti dva nějak povědomí?“ Ukázal McKay na tančící dvojci plukovníka a majora. John je chvíli pozoroval. Rodney mohl číst na jeho tváři co si právě myslí. Nakonec se podplukovníkova tvář rozzářila a vyvalil oči.
„Probůh! Vždyť to je Lorne a McNillová!“ vydechl. Najednou si zjednal pozornost všech. V tu chvíli byly pozorováni nejen Rodneym, ale i Johnem, Carsonem, Rononem a Teylou.


Parket byl přeplněn. Hrála právě nějaká romantická hudba. Najednou se jeden z párů zastavil. Major Lorne poklekl na jedno koleno a něco promlouval k Daniele, se kterou tančil. Plukovník více a více rudla. Vypadala velice nejistě, ba i nesměle. Rodney je pozoroval, nemohl se zbavit pocitu, že děje se něco, co není v pořádků. Konečně mu to došlo. Prašti do nejbližšího člena. John se podíval směrem kterým McKay ukazoval. Pak slyšel jen jeho zašeptání, „on ji žádá o ruku.“

V tu chvíli Daniela něco odpověděla. Richard povstal a chytil ji kolem pasu. Vyzvedl ji do vzduchu a zatočil s ním. Nakonec ji postavil na zem a nasadil jí něco na prst. Lidé z vesnice vytvořili kolem nich kruh a začali tleskat.

Rodney se podíval s vyděšeným výrazem na Johna. Ten byl bledý jako stěna a ústa měl otevřené.
„To se nemělo stát!“ mumlal si pro sebe. Rodney chápal, že nastala situace, která bude přinášet jen a jen problémy.


Daniela s Lornem si sedli ke stolu a něco si šeptali. Rodney vstal a rozhodně zamířil k jejich stolu.

„Nazdar, jmenuji se Rodney McKay,“ pozdravil je. Oba dva se na něj podívali a usmáli.
„Já jsem Daniela McNillová a tohle je Richard Lorne,“ představila je Daniela. Richard se zatvářil hrdě a na znamení své hrdosti políbil Danielu.

Daniela podala Rodneymu ruku. McKay ji uchopil a …najednou mu ji Daniela prudce vytrhla a chytila se za spánky. Lorne ji zachytil, aby neupadla. V plukovníkově obličeji se objevila bolest. Oby muži je sledovali s vyděšeným pohledem. Najednou major zvedl ruky a chytil se taktéž za spánky. Musel se přidržet stolu, aby neupadl. Carson, který to sledoval z povzdálí, přispěchal na pomoc.


Za vesnicí, v malém domku seděl zasnoubený pár. Oba na sebe koukali a byli zmatení. Kolem stolu seděli ještě nějací lidé. Všichni čekali, až někdo promluví. Nikdo se k tomu neměl. Daniela polkla. Ve tváři se ji zrcadlil smutek.

„Dáte si něco k pití nebo k jídlu?“ zeptala se Johna a ostatních. Nečekala na odpověď a rychle vyběhla z místnosti. Za chviličku se objevila s velkým talířem koláče a přesným počtem sklenic malinové šťávy. Zase nastalo ticho.

„Johne?“ prolomila ticho znovu Daniela. Všichni v místnosti na ni pohlédli, nikdo jí neprozradil podplukovníkovo jméno.
„Proč jste sem sakra přišli?“

Tak tedy ještě jednou přeji pěkné Vánoce a krásný nadcházející nový rok 2008.

Moc dobrý safra ty jsi mě ale navnadila. Doufám, že budeš mít hodně času na další díl.....

já si 15. část přečetla včera a docela dost sem přemýšlela nad tím jak to bude pokračovat ...,.. a hnedle je tu další část ... a teď sem napnutá snad ještě více ... jen pokračuj já si počkám ale o to víc se těším .... teda to je RELAX ...
Fakt výborný

Tak som sa konečne prepracovala k ďalším dielom a musím povedať, že ma tá poviedka riadne namotala - stále rozmýšľam, ako to asi ukončíš a ty tu napíšeš, že ešte zďaleka nekončíš. Tak to je samozrejme dobrá správa. Je to radosť čítať. Som zvedavá.

Prajem Ti veselé Vianoce a šťastný nový rok a samozrejme plno nápadov na ďalšie poviedky. Už sa teším na ďalšiu časť

to Zizi, janinka, tokrp:Jé, moc děkuji za ohodnocení Jsem ráda, že to vůbec někdo čte.
Právě jsem napsala další povídku, takovou jednorázovou a musela jsem ji napsat dříve než ji zapomenu, takže před vánocemi jsem nepřidělávala další díly, ale to hodlám teď během prázdnin napravit.

Pro všechny tu teď mám další část povídky. Je poněkud kratší, ale snad se ta délka nahradí kvalitou. Tak tedy pěkné počtení.

17.část
„Proč jste sem sakra přišli?“ šeptala zoufale Daniela. V očích se jí zrcadlili slzy.
„Vždycky, celí půl rok, jsem chtěla si vzpomenou, ale když jsem toho konečně dosáhla, tak toho lituji.“ Rozplakala se. Lorne vstal a přesedl si k ní. Opatrně ji vzal kolem ramen.
„Vše se nějak vyřeší, uvidíš,“ šeptal jí a hladil ji po vlasech. Daniela na něj jen pohlédla.
„Richarde, pokud se vrátíme na Atlantis, tak budeme muset...budeme muset...“ nedokázala to doříct. Slzy ji začali téct po tváři. Všichni v místnosti sledovali jejich neštěstí.

John začal litovat toho, že jsem kdy přijel. Mozek mu v hlavě začal pracovat na plnou výkonnost.
„Hele vím, že je to ukvapené, ale může to zůstat jen mezi námi,“ jen tak prohodil. Daniela s Richardem se na něj podívali.
„Johne, ty to asi nechápeš, že jo?“ zeptala se ho plukovník.
„Chápu,“ v klidu odpověděl.
„Pokud by se to někdo dozvěděl, tak by to znamenalo obrovský problém, byly by jsme v bryndě nejen mi dva, ale i vy všichni.“

Rodney toho měl právě tak dost.
„Tak se prostě vezměte. My poletíme na Atlantis, oznámíme váš nález, přiletíme nazpět, a odvezeme si vás. Jo a ještě bych zapomněl na to, že oslavíme vaši svatbu. Teda pokud na ní stále trváte,“ pronesl to jako by to byla ta nejlehčí věc ve vesmíru. Všichni něj zůstali zírat. Takového Rodneyho opravdu neznali.

„A to jen tak? Prostě se vezmeme a pojedem na Atlantis?“ zeptala se Daniela s neskrývanou ironií v hlase.
„Jo proč ne, když se vezmete, tak to asi těžko zrušíte a my řekneme, že jsme přiletěli pozdě a vůbec jsem o vašem záměru nevěděli.“ John si klidně prohlížel nehty. Rodney se cpal koláčem. Teyla a Ronon se nadšeně na ně dívali a Carson uvažoval nad tím, jak by bylo skvělé mít malé mimčo na Atlantis. V podstatě s tím všichni souhlasili.

„A nebylo by jednoduší kdybychom tu zůstali? Prostě jen by jste odletěli s tím, že tahle planeta je plná záporňáků a už se nevrátili,“ nahodil tuhle možnost major. Všichni nad ní přemýšleli. Urči tě by to šlo, to věděli všichni, ale pořád před nimi seděli jejich přátelé, o kterých si mysleli, že už je nikdy neuvidí. Tak nějak je chtěli z pět a byli ochotni všechno podstoupit, jen aby se vrátili. Nikdo nechtěl promluvit.

„Samozřejmě, že by to šlo. Zamysli se nad tím, netoužil by ses pak vrátit domů, když teď víš kdo jsi?“ zkoušela to diplomatickou cestou Teyla.
„Chápu, že se tu máte dobře, ale Daniela na začátku říkala, že toužila si vzpomenou. Jo, teď možná toho lituje...ale tohle není váš život a vy to víte,“ dokončila svou myšlenku.

Pár mladých lidí seděl. Oba dva uvažovali o tom jaké vyhlídky mají, co s nimi bude a jakou mají naději. Daniela vyskočila na mysl ještě jedna věc:
„A co když budu chtít mít dítě?“ Tahle otázka donutila všechny zapřemýšlet.
„Mám na to přece právo ne, když se vdám?“ Odpovědí jí bylo ticho.

„Máš na to právo, a věřím, že ti ho nikdo nemůže vzít. Podle mě, by to bylo skvělé mít na Atlantis malé dítě...Tak nějak mám stejně pocit, že zákony ze Zemně na Atlantis neplatí...“ zauvažoval Carson.
Dítě na Atlantis, všem se pod touhle představou rozzářili obličeje.

Rodney uvažoval, jak by ho naučil všechny svoje vědomosti. Teyla by ho učila bojovému umění a ještě by si s ním hrála. John přemýšlel jen nad tím, jak by ho strejda John kazil a kazil. Pro Carsona by to bylo něco naprosto úžasného, sám ani neuvažoval, co by pro něj udělal, jen ta představa ho naplňovala štěstím. Ronon, se jen hloupě usmíval, čert ví, co má ten člověk za lubem.

Daniela a Lorne je sledovali, tušili, že tenhle boj prohráli. Ještě si spoustu věcí nepamatovali. Doženou to, ale teď to potřebovali prodiskutovat osobně, mezi čtyřma očima...

„Kdy se musíte vrátit?“ vyzvídal Lorne.
„No...Ehm...pozítří večer by jsme měli vyrazit,“ uvažoval nahlas Rodney s plnou pusou koláče.
„Dobře, dejte nám den, večer, na rozmyšlenou....zítra vám řekneme, jak jsme se rozhodly.“ Na to ani jeden z nich neměl námitky, prostě si museli popovídat a tím to pro ně haslo.

„Vyspat se můžete tady v těch pokojích. Donesu vám ještě nějaké deky a Richard vám snese madrace z půdy. Dneska bude dlouhá noc, připravím nám všem něco k večeři.“ Jak to Daniela dopověděla, všechno šla splnit.

O hodinu později byli připravená místa na spaní i večeře. Po lahodné večeři opustili Lodne a McNillová svůj dům a vydali se přes pole k starému dubu. Tam se usadili a nějakou dubu mlčeli. Ani jeden nevěděl odkud by měl začít...

Tak to je rýchlosť. Super. No ale dúfam, že tam Daniela a Lorne nezostanú, bolo by to divné - Atlantis bez nich. Ale verím, že ty s nimi máš ešte nejaké skryté plány. Tak dotoho

Inak myslím si, že túto poviedku číta oveľa viac ľudí, nielen ja, janinka a tokrp, len sa jednoducho nezapájajú do hodnotenia.

Už sa teším na tú novú poviedku. Ja som totiž spisovateľsky neschopná - snažila som sa napísať už 2 poviedky, ale keď chytím pero ako by mi niekto vymazal pamäť - musím si kúpiť diktafón :lokl: Ale ja aj tak najradšej čítam, takže žiadna škoda.

Oh good.. Kdyby nebylo spojení se Zemí, tak by bylo všecko jednodušší. prostě by se vrátily a nikdo by neměl žádný keci (tedy až na Kavanaugha).

určite to číta oveľa viacej ľudí, len. Napr taký občas mlčanlivý človek ako ja

poviedka je bezva, toto je asi prvý krát, čo netuším, čo spravíš . Super boli tie opisy o dieťati... čo si myslel Ronon?

K písaniu poviedok- kedysi som mala snahy... ktoré poctivo končili na dne môjho šuplíka, kde sú doteraz a nik ich odtiaľ asi nedostane. Tiež oveľa radšej čítam a nechávam sa prekvapiť

p.s. teším sa na ďalší diel