Stargate: Woolsey (05 – Tak to je zlé, hodně zlé)

No tahle povídka, nebo respektive námět na ni mi už ležela dlouho v hlavě, ale nějak mě nenapadalo jak ji pořádně realizovat. Tak nakonec jsem něco vymyslel no posuďte sami. Jinak tady k tomu "prologu". Prakticky nemá ani žádný děj a je to spíš jenom úvod ten pravý děj by měl začít až v další části.

Prolog
Generál Landry pomalu usrkl horkou kávu ze svého oblíbeného hrnku s orlem, když se dveře rozletěly a dovnitř se vehnal plukovník Mitchell. Generál z úleku vylil trochu kávy na svůj stůl, ovšem než stačil plukovníka okřiknout, Cameron začal.
„Pane co to má znamenat? To nemyslíte vážně.To…“
„Co si to dovolujete!“ stačil generál vklínit do Mitchellova nadávání.
„Omlouvám se,pane. Omlouvám se já nechtěl…“
V tu chvíli se už generálovy otočily v sloup. „Co chcete, Mitchelle?“ řekl posléze velice podrážděně.
„Pane ještě jednou se omlouvám, ale přijedu z dvoutýdenní…“
„Tří.“
„Co?“
„Byl jste pryč tři týdny.“
„Aha. No každopádně. Vrátím se z dvou…třítýdenní dovolené a můj tým už není. Sam je pryč. Teal´c je pryč. Jackson i Vala jsou pryč. A místo nich je tam někdo úplně jiný. Vy jste ho bez mého vědomí rozpustili?“
„Pokud si dobře vzpomínám plukovníku tak jste, ale o tom byl informován.“
„Opravdu?“
„Jste v pořádku plukovníku? Myslím, že by jste měl navštívit ošetřovnu.“
„Ne pane to není nutné jsem naprosto v pořádku.“
„Ale stejně se raděj nechám ujistit. Tak dojdete na ošetřovnu sám nebo mám zavolat ochranku?“
„Dojdu sám, pane.“

O den později…

„Tak podle zprávy od Doktorky Lamové jste naprosto v pořádku.“ Řekl Generál a podíval se na Mitchella.
„Omlouvám se, pane. Vážně se omlouvám…“
„Nechte toho plukovníku. Ovšem včera jste přišel kvůli něčemu jinému tuším.“
„Oh ano, pane. Jde o můj nový ‚tým‘.“
„Co je s ním?“
„Vždyť jsme dva.“
„Ale i dva jsou tým.“
„Já vím, ale obvykle jsou SG týmy tvořeny čtyřmi lidmi tak co se děje.“
„Rozhodnutí IOA. Jelikož se situace v Galaxii už poměrně stabilizovala. Goal´di byli poraženi. S Ori byla sepsána dohoda o Obchodu a prodeji a již není na obzoru žádná vážnější hrozba, tak nám udělali škrty v rozpočtu. A prostě nemůžeme si prostě dovolit lidi navíc.“
„Víte já tomu prostě pořád nevěřím, že celá ta velká Křížová výprava byla jen jedna velká reklama, aby se kniha Počátku lépe prodávala.“
„Ovšem neříkejte, že tomu tak není. Už druhým rokem se drží v TOP 10 nejčtenějších titulů Galaxie, ale to už jsme trochu odbočili od tématu. Takže vám jde o to, že v týmu jsou jen dva lidé.“
„Ne pane mě nejde o to, že tam jsou dva lidé, ale o to kteří lidé. Tedy vlastně člověk.“
„Stejně nechápu co proti němu máte. Je to velice schopný člověk a má i výcvik v terénu.“
„To nemyslíte vážně. Byl třikrát mimo Zemi a dvakrát ho málem zabili.“
„A vy jste byl málem mimo Zemi málem zabit kolikrát?“
„Ale…“ plukovníkovu obranu však umlčel tlukot na dveře.
„Dále.“ Zvolal Generál.
„Dobrý den Generále. Omlouvám se, že obtěžuji,“ řekla postava.
„Ne to je v pořádku. Právě jsme o vás mluvili.“
„Plukovníku,“ řekla postava a díval se Cameron.
„Pane Woolsey,“ řekl Mitchell.

Damn good !

Nápad není špatný, ale určitě bude záležet jak to bude napsaný. Takže hodně štěstí s další částí

2Dr. Modřenka a tokrp: Díky za hodnocení.

Jinak tady je vlastně první díl této série o Woolseym. Ve stejné délce budou zhruba i další díly (No možná ještě o trochu delší).

01 - Paranoia, vzkaz a ořech
Brána se s ohromným rachotem otevřela a Richardu Woolseymu a Cameron Mitchellovy začala první společná mise. Mitchell rychle vyrazil vpřed. Oba byli opravdu z této spolupráce „šťastní“. Hlavně plukovník to dával svým kyselým úsměvem znát.
„Jdete?“ řekl plukovník a otočil se Woolseyho. Ten, který si právě zavazoval tkaničku bleskově vstal a otočil se na Mitchella.
„Už jdu.“
Do toho se ozval Generálův hlas. „SG-1 tak jděte už?“
„Ano, pane už jdeme,“ ujistil ho Cameron a pak sykl na Richarda „Pohněte,“ a zmizel za horizontem události. Po chvíli ho Woolsey s Generálovým „Vy by jste měl moc dobře vědět kolik provoz tady toho stojí,“ následoval. Cesta bránou nebyla pro Richarda ničím novým takže už se mu ani nedělalo po průchodu tolik špatně jako poprvé. Samozřejmě za bránou už na něj čekal netrpělivě Mitchell a s ním dva zástupci rasy se kterou měli právě uzavřít mírovou smlouvu. Proto si Woolsey na sebe vzal bílou košili, oblek a kravatu. Ta rasa se jmenovala Grenshakové. Byla to lidská společnost na úrovni naší doby.
„No to je dost, že jste tu,“ řekl Cameron. Woolsey na něj hodil jeden ze svých kyselých šklebů, který mu ihned plukovník oplatil ještě kyselejším a pak pokračoval. „Tihle dva chlápci jsou údajně naše ochranka, která nás zavede až k ministrovi se, kterým budeme jednat.“
Woolsey je pozdravil a jeden z mužů vyšel k jedné z blízkých budov a Richard s Cameronem ho následovali. Druhý muž šel za nimi. Než došli k ministrovi měl Woolsey dostatek času prohlédnout si město. Bylo v něm mnoho výškových budov, kolem jezdila vozidla podobná autům a všude se podobně jako na Zemi něco stavělo a opravovalo.
„Vidíte,“ naklonil se Woolsey k plukovníkovi „ tady bránu světu odhalili a nic se nestalo.“
„Taky je to jiná planeta,“ odpověděl Mitchell předvídajíc o co Woolseymu jde.
„Jiná planeta. Myslím, že v tom moc velký rozdíl nebude. Tahle společnost se té naší v jistém hodně podobá.“
„Podívejte. Řekněte to potom generálu Landrymu. Vím o co vám jde. A chápu to, ale prosím vás neotravujte mě s tím,“ a na chvíli se odmlčel „ Vlastně mě neotravujte vůbec.“
„Jak chcete,“ řekl Woolsey, sevřel více svůj kufřík a přidal do kroku, přičemž málem nakopl veverku, která mu z ničeho nic vběhla před cestu.

„Takže my vám za to nabízíme,“ odpovídal Woolsey na ministrovu otázku co, že jim za jejich vyspělou medicínu můžeme nabídnout „… několik adres brány s planetami bohatými na přírodní zdroje.“
„Jenom, aby to nebyly adresy nepřátelských planet či planet s černými dírami,“ řekl Ministr až neurvale. To plukovníka zaujalo a zvedl hlavu ze stolu.
„Ne nebojte se jsou to prověřené planety,“ Woolsey na to.
„Ale je to stále jen vaše slovo,“ namítl ministr.
„Podívejte nemáme důvod vás posílat na nepřátelské světy lidé mého světa si tohoto spojenectví velice váží.“

„Proboha doufám, že už za těmahle blbama už nepůjdeme,“ řekl Woolsey Mitchellovi v šatně zpět v SGC.
„ Taky doufám. Vždyť ani nemají co nabídnout. Teda co by stálo za řeč.“
„To mě zajímá jak vy to můžete vědět,“ řekl Woolsey.
„Jestli jste si nevšiml,“ řekl Cameron důrazně „byl jsem v té místnosti celé tři hodiny s vámi.“
„Ano, ale asi třikrát jste usnul.“
„To se vám muselo zdát.“
„To spíš vám ne?“
Mitchell se uchechtl. „Ten byl dobrej,“ a odešel takže si nemohl všimnout Woolseyho výrazu.

Asi o hodinu později se SG-1 opět sešla. Tentokrát podávala hlášení generálu Landrymu.
„Podívejte nic nenaznačuji, ale prostě mi to přišlo zvláštní,“ řekl Cameron.
„Podívejte nemůžete je podezřívat jen z toho, že zmínili černou díru,“ řekl Landry.
„Ale pane, při vší úctě vy jste tam nebyl. Ten chlap to řekl naprosto se vší jistotou.“
„I vám se tak zdálo, pane Woolsey?“
Richard se chvíli zamyslel a pak odpověděl. „Ne.“
„Plukovníku. Rozhodně nepřerušíme toto spojenectví na základě jedné věty, která vůbec nic nedokazuje, chápete.“
„Chápu, pane, ale stejně si myslím, že s Ascheny spolupracují.“

Ačkoliv se oběma mužům na tu planetu nechtělo přesto museli. A tak plukovník Mitchell a Richard Woolsey opět přišli na planetu Grenshaků. Zde se opět setkali s Ministrem.Woolsey opět nahodil neutrální tvář a začal jednání. A plukovník Mitchell si sedl opět na stejné místo ovšem na rozdíl od minulého setkání pozorně sledoval každou Ministrovu odpověď. A tyto věty si pomalu ještě jednou opakoval v hlavě a snažil se nalézt něco co by je spojovalo s Ascheny. S rasou, kterou sice nikdy v životě neviděl, ale zato o nich věděl z hlášení Sg-1 vedené tehdy plukovníkem O´Neillem dost na to, aby si udělal obrázek. A tak seděl plukovník celé hodiny dokud ho z tohoto transu na konci jednání neprobudil silným kopnutím do levé nohy Richard Woolsey.
„Už jsem se bál, že jste zemřel.“
„Opravdu jste o mě bál?“
„Ne nebál, ale měl jsem strach, že budu muset na vašem pohřbu předčítat nějakou řeč.“
„A to je problém?“
„Ano trochu.“
„Proč?“
„Třeba co bych o vás říkal? Vždyť o vás skoro nic nevím?“
„Vy jste nečetl můj spis?“
„Ano to bohužel ano.“
„No vidíte. Tak z toho si snad něco pamatujete ne?“
„A vy si z toho mého něco pamatujete?“
„No vím, že jste dvakrát vás vyhodili práce a jednou jste zkolaboval, když vám brali krev. Jo a máte jen půlku malíčku na pravé noze.“
„To je všechno?“
„No nic zajímavějšího tam nebylo.“
„Plukovníku nevím jestli to váš malý, paranoidní vojenský mozek pochopil, ale spis není žádná encyklopedie. Nelze si vybrat jen to nejlepší a zbytek ignorovat...“
„Ehm…Ehm…Budete tu ještě dlouho?“ přerušil je nějaký Grenshanský muž. „Chtěl bych tu uklidit.“
„Ne už jdeme,“ řekl Mitchell naštvaným hlasem.

Ačkoliv již Woolsey téměř vyřešil s Grenshaky téměř všechno ohledně spojenectví musela Sg-1 zůstat na planetě, aby se tato smlouva mohla i podepsat. Oba muži dostaly pokoje vedle sebe v údajně nejluxusnějším hotelu ve městě. Alespoň jim to tak všichni tvrdili. Asi kolem půl deváté někdo zaklepal na Woolseyho dveře.
„Vstupte,“ oznámil Richard a do pokoje vstoupil plukovník Mitchell a hned na Woolseyho vyhrkl. „Woolsey probral jsem si to všechno v hlavě a myslím, že mám pravdu spolupracují s Ascheny. Mám důkazy. Třeba, když ministr řekl…“ to už, ale plukovníka stačil Woolsey okřiknout.
„Plukovníku kolikrát vám to mám říkat. Trpíte paranoiou. Nic jako Aschenské spiknutí neexistuje. Je to jenom představa vašeho mozku. Prostě po těch třech letech v Sg-1 už nevěříte, že by mohlo existovat něco jako klidná mírová mise. Já vás chápu, ale pochopte, že hledat někde něco tam není už zachází až do moc velkého extrému.“
„Woolsey pochopte, ale že já mám důkazy.“
„A vy pochopte, že člověk ve vašem stavu považuje za důkaz téměř cokoliv a teď vypadněte z tohoto pokoje plukovníku.“
Plukovník chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a s třísknutím dveří odešel z místnosti a Richard Woolsey se opět pustil do psaní zprávy pro IOA o plukovníku Mitchellovi.

Dalšího dne čekal Woolsey asi čtvrt hodiny před plukovníkovým pokojem než si všiml diktafonu za květináčem. Rozhlédl se po okolí a pak nenápadně diktafon vzal a vrátil se do pokoje. Tam ho přetočil a pustil. Z diktafonu se ozvalo nejprve hlasité dýchání a pak i Mitchellův hlas. „Woolsey jestli to teď posloucháte tak už jste na mě čekal a našel tento vzkaz za květináčem. Chtěl jsem vám o tom říct, abyste neměl strach, že tu nebudu. Nemohl jsem vám o tom říct si jelikož si nejsem jistý, že nejsme odposloucháváni,“ Woolsey se po této větě podíval kolem sebe, ale tím nevnímal další část vzkazu, takže si tom musel vrátit zpět. „…jistý, že nejsme odposloucháváni. Našel jsem stopu. O tom spojenectví s Ascheny a jdu po ní. Jsem hodně blízko a prosím vás Richarde. Opakuji prosím nikomu o tom neříkejte,“ pak nastalo ticho.

„Je nebezpečný?“ zeptal se znepokojivě ministr.
„Myslím, že ne,“ řekl Woolsey, ale také si nebyl stoprocentně stavem plukovníka jist.
„Myslíte Woolsey? Vždyť je to váš muž. Kdo jiný by ho měl znát nejlépe.“
„Podívejte tohle je moje druhá společná mise s tímto mužem a ta první byla ještě k tomu už hodně dávno.“
„Chápu, ale i tak bychom na něj měli poslat, alespoň zvláštní oddíl, aby ho zadržel.“
„To bych nedoporučoval. Tím by mohl pojmout podezření o skutečném spiknutí což by mohlo vést i k mrtvým.“
„Tak co byste mi tedy poradil vy?“
„Čekat.“
„Pane Woolsey pro vás je to snadné vy zodpovídáte jen za svého muže, ale já zodpovídám za všechny v tohle městě opravdu nemohu čekat. Nebo aspoň ne nijak dlouho.“
„Tak aspoň vyčkejte po ten čas kdy můžete,“ navrhl Woolsey.
Ministr chvíli přemýšlel a pak řekl „Dobrá. Dám mu tři hodiny dokud se to nevyřeší.“ Woolsey si rychle převedl Grenshanský hodiny na pozemské což dávalo asi dvě a půl hodiny. Musel rychle něco vymyslet, jelikož čekat opravdu řešením nebylo.

Asi jednu pozemskou hodinu Richard Woolsey procházel parkem a snažil se vymyslet nějaký plán jak chytit plukovníka, který se za tu dobu ani neukázal, když si najednou všiml v listí malé veverky ne nepodobné té co před pár dny skoro nakopl. Veverka pomalu seděla a pozorovala Woolseyho. V rukou držel malý ořech jako by s ním chtěla někoho udeřit. Richard se k ní naklonil tím ji však vyplašil a veverka začala utíkat, ovšem on ji následoval. Běžel přes křoviska, a sem mu nějaké udělalo krvavý šrám na tváři, ale veverku doběhl. Stála před nějakým poklopem. Woolsey ho pomalu otevřel. Veverka si mezitím stoupla na velký plochý kámen a zdálo se jako by hlídkovala. Poklop byl však hodně těžký a i přes veškeré úsilí se nepodařilo Woolseymu ho oddělat, když najednou něco tvrdého udeřilo do jeho plešaté hlavy. Byl to oříšek, který na něj vypálila veverka. Woolsey se otočil, ale to už se proti němu řítila postava. Woolsey stihl uskočit a ještě přitom nastavit útočníkovu nohu takže útočník se svalil k zemi a Woolsey do něho svými leskle černými botami začal kopat. Ovšem postava začala křičet známým hlasem. Když se Woolsey podíval lépe zjistil, že útočníkem nebyl nikdo jiný než plukovník Mitchell.
„Woolsey co to děláte?“
„Oh omlouvám se myslel jsem, že jste nepřítel.“
„Takže už tomu spiknutí věříte. Co?“ řekl Mitchell.
„Ne nevěřím,“ řekl Woolsey bez nějakého většího rozmýšlení.
„A tak proč jste tedy přišel na místo setkání jak stálo v mém vzkazu.“
„O čem to mluvíte? Nic takové v tom vzkazu nebylo.“
„Ne?“
Woolsey se zamyslel. „Ne nic o žádném místě setkání tam nebylo.“
„To je zvláštní. Řekl bych, že jsem se o tom zmiňoval. No nic hlavní je, že jste tu,“ řekl plukovník ovšem Woolsey nestačil ani otevřít ústa a Mitchell přišel s jinou neznámou „A jak jste sem teda dostal?“
„To ta veverka,“ řekl s klidem Woolsey.
„Jaká veverka?“
„Ta veverka co stála támhle ne…“ a Woolsey ukázal směrem plochému kameni, kde ještě před chvíli veverku spatřil.
„A kdo má prý vidiny,“ řekl pohrdavě Mitchell.
Woolsey čekal, že vysvětlení, že veverka někam utekla plukovníka nepřesvědčí, takže se o tom raděj ani nezmiňoval, když si všiml, že na zemi leží krvavý ořech. Ten ořech, který po něm veverka hodila. Proto se hned dotkl týla a zjistil, že krev na ořechu je jeho, protože krvácel. Ořech sebral, ale to už se plukovník Mitchell snažil otevřít ten tajemný poklop. Woolsey mu hned přispěchal na pomoc, ale to už plukovník poklop odklopil. Z poklopu se vylinul odporný zápach.
„Sračky,“ řekl Woolsey.
„Jsou tam,“ řekl naprosto vážně plukovník.
„Ale zjišťovat to nebudeme.“
„Ne já nemyslím ty výkaly,“ oznámil plukovník. „Tam dole se určitě Aschenové skrývají,“ a skočil přímo dolů a Woolsey chtě nechtě musel taky. Teď nesměl Mitchella ztratit.

Dole byla tma. Woolsey vytáhl malou kapesní baterku a prozkoumal okolí. Plukovník Mitchell se už asi sto metrů od něj brodil výkaly hnán svou vidinou spojenectví s jedním z nejmocnějších nepřátel Země.
„Počkej trochu plukovníku,“ zakřičel Woolsey. Plukovník však uháněl dál. Woolsey se tedy svou baterkou porozhlédl po nějakém chodníku a opravdu ho po chvíli našel. Vystoupl na něj a rozběhl se stejnou cestou kudy se plukovník brodil. Když ho dohnal plukovník se zrovna nořil kamsi do hlubiny exkrementů.
„Plukovníku vylezte,“ žádal Woolsey.
„Ne právě jsem něco narazil mohla by to být stopa k tomu, že se nemýlím.“
„Plukovníku. Nic tu není. Začínáte bláznit.“
„Ne já to najdu,“ křikl Mitchell a znovu se potopil.
Woolsey mu už došla trpělivost a v tu chvíli si všiml staré rezaté trubky. Uchopil ji a skočil do výkalů a silnou ránou udeřil plukovníka do hlavy. Ten se pod tíhou úderu potopil, ovšem Woolseyho ho ihned vytáhl.

Woolsey se osprchoval, oblékl si čisté oblečení a vydal se opět na setkání s ministrem. Ten na něj už čekal.
„Tak jak je na tom?“ zeptal se Woolsey.
„Už je v pořádku. Nemusíte se obávat.“
„Takže už bude v pořádku?“
„Ano ta nemoc už byla vyléčena, tedy alespoň jak to šlo.Podívejte tahle nemoc se u nás nevykytuje, takže jsme museli vymyslet nějakou alternativu léčení. Bohužel, aby se nevrátila bude muset plukovník brát vašeho zhruba půl roku tyto léky a podal Woolseymu jakousi krabičku. Jak a kolik jich má brát je napsáno na obalu.“
„Hlavně, že je v pořádku. A ještě jak jste říkal, že se u vás nevyskytuje znamená to, že si ji musel přinést s sebou?“
„Jiná možnost mě nenapadá,“ řekl ministr.

Richard Woolsey a Cameron Mitchell se vrátili do SGC. Plukovník ještě zůstal na ošetřovně a Woolsey ve své pracovně dopisoval zprávu pro IOA. Náhle někdo zaklepal.
„Vstupte,“ řekl Woolsey.
Dovnitř vešel voják. „Nesu vám vaše věci,“ oznámil.
„Položte je na stůl,“ řekl.
Jakmile voják odešel, šel se Woolsey na ně podívat. Bylo to jeho oblečení z mise, ovšem jeho upoutalo něco jiného. V malém sáčku byl malý oříšek, kterým mu Veverka hodila na hlavu. Vyndal ho ze sáčku a prohlédl si ho. Krev na něm již byla zaschlá a Woolsey se rozhodl ji odstranit jakmile však prstem strhl první plátek zaschlé krve, ořech se najednou rozsvítil a Woolsey upadl do bezvědomí. Nebo alespoň to tak vypadalo. Ve skutečnosti se Woolsey objevil, alespoň v myšlenkách na jiném místě. Rozhlédl se po okolí. Byl tam velký strom a na něm seděla Veverka. Ta na něj promluvila „Richarde Woolsey zkáza se blíží. Spas Galaxii.“
„Co?“ podivil se Richard.
„Co na tom nechápeš?“ zeptala se veverka. „Mě to přijde docela očividné.“
„Dobře tak, aspoň řekni co to bude za zkázu.“
Veverka chvíli přemýšlela a pak řekla tak dobrá a najednou se strom, Woolsey a veverka přesunuli na obrovskou pláň nad kterou letěli obří lodě. Byly to Secí stroje Aschenů. Woolsey Hleděl vzhůru na obrovské stroje. Woolsey stál ohromeně a pozoroval obrovské lodě, které sbíraly obilí. A pak se otočil na veverku.
„Proboha to je strašné. Aschenové nám chtějí vzít všechno obilí a nabourat tak naši ekonomiku.“
A veverka se plácla nevěřícně do čela , ale to už Woolsey neviděl. V tu chvíli už se probíral na ošetřovně.
„Pane Woolsey jste v pořádku?“ zeptala se doktorka Lamová.
Ovšem Woolsey místo odpovědi jen zašeptal. „Secí stroje přicházejí.“

Konec

Paráda. Dobře se to čte a humor u toho nechybí. Ta hláška secí stroje přícházejí, mě málem zabila.

celkem dobry , ale trochu sem se tam ztracel , je to malicko chaoticky

tokrp: díky za hodnocení.

cvigy: Taky díky za hodnocení a přístě se budu snažit, aby to bylo míň chaotický.

[Dragon]

„Proboha to je strašné. Aschenové nám chtějí vzít všechno obilí a nabourat tak naši ekonomiku.“
A veverka se plácla nevěřícně do čela….

Tak přitomhle jsem nemohl

Jinak good povídka těšim se na pokračování

Dragon: Díky za hodnocení

Wow, je to čím dál lepší...

P.S.: Jestli se mi brzo podaří dopsat Srtovu válku, tak to tu bude plné veverek

Dr. Modřenka: Díky za hodnocení. Jinak no vypadá to tak, že tu veverek bude plno. Prostě tajní hrdinové Galaxie

jop chlape, pišeš to docela dobře-libí se mi to pokračuj v dobre práci,ať se nenudim v praci

no.7: Samozřejmě taky díky za tvoje hodnocení.

Tak je tu druhý díl SGW:

02 – Nebezpečně nudná mise
„Takže si to shrňme do jedné věty,“ řekl Mitchell během porady Sg-1 a otočil se k Woolseymu. „Aschenové se chystají zaútočit na Zemi.“
„Vypadá to tak.“
„A to víte,… protože vám to řekla veverka na létajícím stromě.“
„Ano tak by se dalo taky formulovat.“
V tu chvíli se do hovoru vmísil i generál. „Podívejte v této židli jsem už slyšel hodně neuvěřitelných věcí, ale tato je zatím nejvíc.“
„Generále,“ začal se obhajovat Woolsey „ chápu jak asi musí celá ta historka znít, ovšem věřte mi, že je skutečná.“
„Tak mi ukažte nějaký důkaz. Pokud možno hmatatelný.“
„To bohužel…“ náhle Woolseyho strašně rozbolela hlava.
„Co se děje Woolsey?“ zeptal se Mitchell a v pozadí se ozval generálův hlas, aby přišli nějací lékaři.
„Nic…nic to nic už je to v pořádku.“
„Co se stalo?“
„Já myslím, že mám pro vás ten důkaz.“
Generál a plukovník se na Woolseyho nechápavě podívali.

„Takže teď už se vám v hlavě objevují, kromě vzkazů od hlodavců i adresy brány,“ řekl škodolibě Mitchell.
„Já za to nemohu. Prostě se mi najednou z ničeho nic objevila v hlavě.“
„A vážně to není nějaká planeta co máme na seznamu?“ řekl generál a otočil se k Waltrovi Harrimanovi.
„Ne nechal jsem prohledat databázi dvakrát a žádná shoda,“ odpověděl Walter.
Generál se zamyslel a pak promluvil k Woolseymu. „Jste si jistý, že to není past?“
„Tím si jistý nejsem. Jen vím, že na té Adrese najdeme odpovědi na vaše otázky.“
„Pane,“ vmísil se plukovník „navrhuji si vzít Puddle Jumper. Tím bude mise bezpečnější. Prostě vlítneme tam. Zamaskujeme Jumper. Proletíme se po okolí. Možná trochu projdeme planetu. Ani ne za hodinu jsme doma.“
„To by šlo, plukovníku,“ usoudil generál a dodal „za hodinu vyrazíte,“ poté odešel.
„Asi nemáte antický gen co?“ zeptal se plukovník Woolseyho.
„Bohužel a vy?“
„Taky ne. No nic doufám, že někoho dostaneme.“

„Sg-1 můžete vyrazit,“ začal otřepanou frází generál další misi Camerona Mitchella, Richarda Woolseyho a jejich pilota poručíka Wayna Suna. Jumper pomalu vplul do brány a po kraťoučké cestě červí dírou se objevil v jiné části vesmíru, v jiné sluneční soustavě a na úplně jiné planetě.
„Zamaskujte ho,“ řekl Sunovi plukovník Mitchell.
„Ano, pane,“ řekl poručík a provedl rozkaz.
„A víte, kde vůbec ten důkaz má být? Nebo co to alespoň je?“ otočil se posléze plukovník na Woolseyho.
„To vůbec netuším. Jen vím, že je to na této planetě.“
„Aha. Takže to může být naprosto cokoliv.“
„Myslím, že to bude něco očividného.“
„Jako třeba co?“ zeptal se Mitchell.
„Já nevím třeba…,“ řekl Woolsey.
„Komplex pro stavbu mezihvězdných lodí.“ ozval se poručíkův hlas.
„No třeba zrovna tohle,“ řekl Woolsey.
„Ne já myslel, že je právě před námi,“ řekl Sun.
„Co?“ zbystřil plukovní a vyrazil k oknu.
„Poznáváte tu technologii? Tady někdo?“ vyblekotal plukovník.
„Já bych měl jeden typ,“ ozval se Woolsey.
Plukovník se na chvíli zamyslel a pak řekl, „No tak jste měl jednu no,“ řekl plukovník a sedl si zpátky na židli. „Poručíku pokuste letět co nejblíže a nasbírat nějaká data, která by se nám mohla hodit.“
„Ano, pane,“ řekl poručík a zamaskovaný Jumper udělal nad obřím komplexem dvě kola a začal se vracet k bráně, když poručík promluvil. „Pane blíží se k nám několik objektů.“
„Možná jen letí stejným směrem. Přeci jen nás nevidí jsme snad stále maskovaní?“
„To ano, ale tihle letí přímo na nás.“
„Jak je to sakra možný!?“ vybuchl plukovník.
„Uklidněte se Mitchelle,“ ozval se Woolsey, „Možná mají technologii, která nás dokáže objevit.“
„Pane,“ ozval se opět poručík.
„Co zase?“
„Blíží se k nám další loď,“ oznámil poručík „ovšem tahle je větší než ty ostatní.“
„Můžete nám ji ukázat na obrazovce, poručíku,“ požádal Woolsey.
„Ano hned,“ odpověděl poručík a žádost učinil.
„Pane bože,“ ozval se Woolsey.
„Pálí to na nás,“ ozval se poručíkův hlas a o vteřinu později se Jumper otřásl silným nárazem a změnil samovolně kurz. Přímo k zemi. A do toho všeho zněl Woolseyho hlas „Secí stroje útočí!“
Jumper narazil do země, ovšem než se zastavil úplně udělal asi stometrovou dráhu.
„Všichni v pohodě?“ ozval se Mitchell.
„Jak to jen jde,“ ozval se Woolsey.
„A vy poručíku?“
„Nápodobně,“ řekl což bohužel nebyla pravda. Na rozdíl od Woolseyho oděrky na čele, trčel z poručíkova břicha obrovský střep z předního skla.
„Musíme odtud vypadnout,“ řekl plukovník a otevřel dveře Jumper. V tu chvíli však dovnitř vnikli Aschenové s namířenými zbraněmi.

Richard Woolsey pomalu otevřel oči. Porozhlédl se po okolí a zjistil, že se společně s Mitchelle nachází v nějaké cele.
„Kde je poručík Sun?“ zeptal plukovníka.
„Netuším. Už když jsem se probral tu nebyl.“
Otevřely se dveře a dovnitř vešlo pět Aschenů.
„Váš muž podlehl zraněním,“ řekl pravděpodobně jejich velitel.
„To určitě,“ řekl Mitchell.
Aschen ho ignoroval. „Co jste tu dělali?“ oba muži mlčeli. „Přišli jste špehovat? Nebo nás sabotovat?“ stále mlčeli. „Buď mi to řeknete teď nebo to z vás dostaneme jinak. Takže znovu se ptám. Co jste tu dělali?“ Ani jeden z nich nepromluvil. „Tak dobrá jak chcete. Vezměte toho plešatého.“ Přikázal a jeden muž přikázal Woolseymu, aby vstal a odvedl ho pryč.

Woolsey byl dopraven do místnosti sedmkrát sedm metrů široké v jejímž prostředku stál stůl a dvě židle. Na pokyn si Woolsey na jednu sedl a Aschen, který vydával ostatním rozkazy si sedl naproti němu.
„Teď budeme pokračovat v naší diskuzi. Takže co jste tu dělali.“
Woolsey neodpověděl.
„Vidím, že pokračujete v mlčení, ale vězte, že my se to stejně od vás dovíme. Náš národ je totiž velice trpělivý.“
A tak míjela jedna minuta za druhou. A pak hodina za hodinou. A muž, který si sedl naproti Woolseymu stále svou činnost bez sebemenší známky únavy vykonával. To Woolsey na tom byl hůře. Nudil se a co bylo ještě horší, příšerně se mu chtělo na záchod. Přesedal si na židli jak to jen šlo, ale stejně tím jen oddálil další pár minut. Samozřejmě mohl vykonat potřebu na místě, ale to by bylo pod jeho úroveň. Nakonec Woolsey tento psychologický nátlak nevydržel a promluvil. Řekl Aschenům o všem co ví.

Když Woolseyho dopravily zpět do cely byla první Mitchellova otázka co, zdali jim něco vyzradil.
„Všechno. Úplně všechno,“ oznámil zdrceně Woolsey.
„Skvělé. Naprosto skvělé!“ vybuchl vzteky plukovník.
„Ale víte co bylo zvláštní?“ řekl Woolsey.
„Vy?“ na to Mitchell.
„Ne, že když jsem jim vše řekl. Popřeli to.“
„Hm to asi zvláštní bude,“ usoudil Mitchell „ A nebo to prostě nechtějí přiznat.“
„Já nevím a co by je k tomu vedlo. Mají nás v hrsti. Nemůžeme utéct, když se to dozvíme kdo jiný se to dozví,“ na to Woolsey.
„Woolsey, ale pochopte, že tohle není nejěkej blbej film, ale skutečnost. A tady záporáci nikdy neřeknou svoje plány, abyste měl dost času na utéct. Takhle to vůbec nefunguje.“
Woolsey se k Mitchellovi naklonil a řekl ironicky „ Ale neříkejte.“
„Hm je to tak,“ řekl Woolseyho tónem Mitchell.

„Pane právě se otevřela brána,“ oznámil Walter, sedící za počítačem ovládajícím bránu, generálu Landrymu.
„Kdo je to? Sg-1?“ zeptal se netrpělivě generál.
„Ne pane. Je to z Galaxie Ori.“
„Otevřete Iris,“ poručil Generál a vydal se do místnosti z bránou. Došel tam přesně ve chvíli, kdy zástupci tři Ori prošli bránou.
„Hanku,“ zvolal jeden z nich.
„Saine,“ řekl generál „rád tě vidím. Co tě k nám přivádí.“
Sain byl ještě za dob křížové výpravy převorem, ale jelikož tato maškaráda už nebyla zapotřebí měl na sobě normální oblek a boty. Jen ten převorský zákal mu stále zůstal.
„Potřebovala bych mluvit s Richardem Woolseym,“ odpověděl na generálovu otázku „Je to velice naléhavé.“

„Čtyřicet dva?“ zeptal se Woolsey.
Mitchell chvíli popřemýšlel, ačkoliv odpověď znal a pak odpověděl. „Ne.“
„Tak větší než čtyřicet dva?“
„Ano.“
„A menší než šedesát,“ řekl si Woolsey pro sebe.
„No tak Woolsey co vám tak trvá odpovězte, ale nezapomeňte už máte jen dva pokusy,“ připomněl plukovník.
„Mohl by jste toho nechat. Ta hra je už tak dost dementní. I bez těch vašich keců.“
„Co se vám zase nelíbí. To už je čtvrtá…“
„Pátá,“ opravil ho Woolsey.
Mitchell se zarazil. Napočítal rychle něco na prstech .„Ne byly čtyři,“ vyhrkl vzápětí.
„Nebyly,“ na to Woolsey.
„Byly,“ ozval se téměř okamžitě Mitchell.
„Hele kdy jste si vzal naposledy Deutelit? Přijde mi, že přestal působit.“
„Já. Já nevím. Než jsme odešli. Tak to bylo asi před třema hodinama.“
„Ale my už tu sedíme asi jedenáct hodin,“ řekl Woolsey naprosto klidně. „A pokud se nemýlím tak Deutelit máte brát každých deset hodin.“
„Myslím, že se pletete.“
„Ne nepletu,“ řekl Woolsey naprosto klidně. Věděl totiž, že jinak by s plukovníkem rozumná řeč. Pokud totiž plukovník přetáhl čas, kdy si měl vzít Deutelit choroba, která se dosud z neznámých příčin dostala do jeho těla opět propukla. Zprvu to byly jen výpadky paměti, ale za chvíli měla přijít paranoia, kterou by s plukovníkem ve společné cele nemusel přežít. Dále dle Grenshackých lékařů měl s plukovníkem v případě návratu choroby začít mluvit a ačkoliv to bylo po oněch pěti hodinách strávených to poslední na co měl náladu musel to vyzkoušet.
„Tak plukovníku, už jsme týmem nějakou tu chvilku a já o vás nic nevím. Tak povězte třeba čím jste chtěl být jako kluk?“ To byla první otázka, která ho napadla.
„To vás opravdu zajímá?“
Musel lhát „Ano.“
„No,“ řekl plukovník a posadil se na zem. Jako kluk jsem vždycky toužil být astronautem.“
„Tak to se vás splnilo ne?“
„No jo, ale tohle není ono. Poslouchat rozkazy. Jít pouze tam kam musíte. Prostě vždycky jsem chtěl tak nějak lítat ve vesmírný lodi třeba s nějakou partou mimozemšťanů z místa na místo. Tam vyměňovat věci za trochu jídla. Občas to prosadit trochu tvrději. Zabít tu a tam nějakého šílence co vám chce vycucnout mozek nebo něco horšího. Prostě užívat si života,“ Mitchella to tak pohltilo, že aniž by si uvědomil vstal a začal s rukou předvádět hvězdnou loď a kroužit kolem Woolseyho hlavy jako planety. Pak se zarazil. Dal ruku za záda a otočil se na Woolseyho, „A co vy? Čím jste chtěl být?“
„No asi to nebude tak fascinující jako to vaše,“ a udělal podobně jak Mitchell z ruky vesmírnou loď a ukázal jakoby let „Já chtěl být vždycky doktorem. Chápete zachraňovat lidi.“
„Ale no tak Woolsey neříkejte mi, že jste netoužil po něčem méně reálném.“
„Ne. Myslím, že ne, i když jeden čas jsem toužil být doktorem na vesmírné lodi bojujícím s mimozemšťany. Chápete. Zachraňovat posádku nejen jako lékař, ale i jako bojovník.“
„No vidíte, že to jde,“ pochválil ho Mitchell.
Woolsey ho ignoroval a pak pronesl „Doufám, že nás již brzy přijde někdo zachránit.“
„No já doufám, že ne, jelikož i kdyby tak je chytí stejně snadno jako nás a ještě k tomu se sníženým rozpočtem to budou tak maximálně tak dva tři Sg týmy. Takže si spočítejte kolik jich bude.“
„Čím méně jich bude tím snadněji se sem dostanou.“
„To určitě.“
Náhle se otevřely dveře a i přes Woolseyho očekávání dovnitř vešli Aschenové.
„Dobré ráno,“ řekl ten velitel Aschenů, který již před nedávnem odvedl Woolseyho.
„To už je ráno?“ řekl plukovník a při této poznámce zívl.
„Oh ano. Jaká byla noc plukovníku?“
„To snad víte ne. Máte tu kamery. Myslíte, že o nich nevíme?“
„Co,“ podivil se Woolsey „Tady jsou kamery a vy mi nic neřeknete!“ rozkřikl se na něj.
„Woolsey uklidněte se,“ sykl Mitchell a usmál se na Aschena „A jak se spalo vám?“
„Lépe, s těmi novými informacemi co víme od vašeho kolegy.“
„No jo to je náš Ríša,“ řekl Mitchell.Za to ho už Woolsey nenápadně kopl svou naleštěnou botou do nohy. Ano Woolsey sice měl na sobě uniformu Sg týmů, tedy teď jen kalhoty a černé tričko, ale body si nechal svoje oblíbené na jednání a vyšetřování, ačkoliv se do terénu naprosto nehodily. Toho si však kromě plukovníka nikdo nevšiml.
Mitchell se na Woolseyho otočil „Chováte se jak malé dítě,“ řekl schválně nahlas.
Velitele Aschenů tato diskuze už i přes Aschenskou trpělivost trochu nudila, takže nastal čas pro to co chtěl.
„Pánové, abychom si rozuměli nepřišel jsem si tu s vámi povídat. Chci vám oznámit, že vás dnes popravíme.“
„Co prosím?!“ vykřikl Mitchell „Tak vy mě tu jedenáct hodin moříte nudou, abyste mi oznámili, že mě popravíte?“
„Takový čin se musí schválit, u vedení, i když nepatříte mezi naše lidi.“
„A co poručík Sun?“ namítl Mitchell.
„Jak už jsem vám jednou řekl,“ řekl velitel Aschenů „váš muž zemřel z důsledku vnitřního krvácení.“
„Jo jasně a stromy umí létat.“
Náhle zablikala světla. A pak ještě jednou.
„Sakra,“ pronesl Aschen „říkal jsem, že ty hlodavce v těch rozvodech máte zabít.“
A náhle za pištivého výkřiku světla zhasla a dveře se otevřely.
„Na ně Woolsey!“ vykřikl Mitchell a ohnal se pěstí. Ta trefila něčí tvář. Situace byla dosti nepřehledná. Nikdo snad kromě Mitchella, který by Woolseyho udeřil s chutí nevěděl koho právě uhodil. Náhle dostal hodně slabou ránu i plukovník. „Woolsey to jsem já!“ křikl.
„Ale já nejsem Woolsey,“ zněla odpověď.
„Pardon.“
Náhle se plukovník aniž dostal až ke dveřím tam se ve stejnou chvíli objevil i Woolsey. „Rychle pryč!“ křikl plukovník. To už po nich Aschenové vystřelili. Naštěstí minuli a tak se oběma mužům podařilo z cely utéct.
Asi po pěti stech metrech co běželi dlouhou chodbou se Woolsey zastavil. „Co se děj?“ zeptal se Mitchell. „Nechápete oni nás chtějí zabít.“
„Už nemůžu,“ oznámil udýchaně.
To už se spustilo nouzové osvětlení a s ním i nepříjemný klakson značící vězně na útěku. To už k nim dobíhali Aschenští strážní společně s jejich známým velitelem. Všichni při tom po nich pílili zbraněmi. Mitchell Woolsey se přikrčili ke stěně. Woolsey ovšem nějakou náhodou dotkl spínače dveří a ty se otevřely. Bohužel k nim byli právě oba muži z větší části nalepení a tak oba spadli na zen. Ty dveře vedli na nějakou terasu a tak oba muži zjistili, že se nacházejí v jednom ze secích strojů.
Mitchell dveře zavřel a otočil se na Woolseyho. „Zkuste ty dveře zablokovat a já zjistím jak se odtud dostaneme.“
„A můžete mi říct jak to mám udělat?“
„No zase jste velice potřebný Woolsey kdybych vás tady neměl tak…,“ náhle se Mitchell zarazil a rychle přiběhl k zábradlí a podíval se dolů. To udělal i Woolsey. Dole bylo pole.
Woolsey se na Mitchella podíval „To nemyslíte vážně.“
Aschenové už otevřeli dveře.
Mitchell se jen usmál a skočil dolů. Přitom strhl i Woolseyho. Pád byl pro oba bolestivý. Mitchell ležel několik minut na zemi a pak opatrně vstal. „Woolsey jste v pořádku?“ zeptal se.
Nikdo neodpovídal.
„Woolsey,“ snažil se křičet, ale nemohl. Celé tělo ho bolelo. Zkusil prozkoumat oblast, ale jediné co našel byla bota. Woolseyho pravá bota a s ní zařízení pro identifikaci, aby se nezabil o iris.Nechápal nic z toho co se stalo. Byl Woolsey mrtvý? Jeho tělo však nenašel a kde se tu vzalo to zařízení? Woolsey ho určitě mít nemohl. Tak jak je to možné? Objevilo se mnoho otázek, ale žádná odpověď a plukovník Mitchell se opatrně vydal k bráně.

Konec

Jinak už začínám pracovat na třetím dílu, který ponese název:

Toto je spoiler!!!:

Woolseyho bota

Jo, dobrý překvápko. Aschenové stavějí válečné lodě..