Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/WUTta3Dqmz

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky Šedá barva

Šedá barva


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Příspěvek 05.10.2007 23:20:19
stalker Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 654
Bydliště: Rakovník
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak jsem se rozhodl něco vytáhnout z šuplíku...Tohle je asi dva nebo tři roky stará povídka, kterou zatím četly jen tři osoby. Tak by mě zajímal názor dalších... Nejedná se sice o SG, ale je to tak trochu sci-fi. No taková jiná, ale to už posuďte sami :wink:

Auto, v němž seděl otec a syn, zastavilo na rozbahněném plácku vedle silnice klikatící se ve stapomském lese. Chvíli oba nehnutě seděli a čekali, až v protisměru přejede stará stodvacítka, a rychle vystoupili.
„Nevíš, kam jsem dal rukavice?“ zeptal se otec tlumeně a zašmátral mezi pedály.
„Asi je máš v kufru,“ oznámil mu stejně tiše syn.
„Tak to jdeme nejdřív obhlídnout a pak se vrátíme,“ řekl otec a vykročil k silnici. Projelo další auto.
„Jsou ožralí, tak jezdí pomalu,“ prohodil jen tak, když zamykal vůz.
„No ale čekal jsem, že provoz bude menší,“ navázal syn tiše a otřel si zablácené boty a asfalt. Další auto se prohnalo vyšší rychlostí. „To je ale blbý místo, to jsi nemohl vymyslet něco lepšího? Takovou dálku ho po silnici nést nemůžeme.“ V zatáčce před nimi ztlumila světla černá octavie.
„Támhle už je hráz,“ ukázal syn před sebe, kde se proti bezhvězdné obloze rýsovaly větrem pokřivené topoly rostoucí na hliněném valu. Oba mlčky vystoupali do travnatého svahu a pokračovali po úzké pěšině kolem stromů.
„Dobrá, tak tady by to šlo,“ prohlásil otec asi v polovině hráze. Mezi dvěma tlustými kmeny se černě odrážela vodní hladina.
„Myslíš, že ho tím lesem přeneseme?“ zeptal se syn ledabyle.
„Uvidíme,“ prohodil otec a vykročil nazpátek.
„Stejně mám takovej dojem, že bychom to měli udělat jinak nebo to nahlásit. Je to takový divný, hodit ho do rybníka,“ nadhodil syn.
„Ty jsi se zbláznil,“ zvýšil otec hlas. „Dokážeš si vůbec představit, co by z toho udělali a jakej by to byl poprask? Ty titulky v novinách a vůbec, to přece nejde, aby se někdo nejen z Blesku dozvěděl, že ve Stapomu našli malýho šedýho…“
„No, povídej!“
„Mimozemšťana,“ zašeptal otec. „To víš že děláme lepší věc, než to nahlásit. Kdo ví, co by s tím malým bastardem ještě dělali. Až by píchli do tý jeho šedý kůžičky hladký jak dětská prdelka, tak by třeba vybuchnul a nebo co ty víš, pak by jich přiletěly tisíce a ušili se z našich pačesů kožichy a z kůže spodky…i toaleťák by z ní šel.“ Syn neodpověděl, jen se s odevzdaným výrazem rozhlížel kolem.
„Tamhle se bude dát projít pod tím elektrickým vedením,“ upozornil po chvíli.
„Jo, tamtudy jsem myslel, že půjdeme,“ řekl otec a vystoupil z lesíka, kde jim nohy zakopávaly o kořeny smrků a klouzaly po mokrých větvích, které tu lesníci nechali tiše a dlouho hnít.
Cesta pod vedením se dala označit jako schůdná, i když se v kolejích po těžkých strojích držela voda a na boty se lepilo mazlavé bahno.

„To je ale blbý místo,“ prohlásil otec, když se oba už pět minut skrývali před světlomety projíždějících aut. Na chvíli nastalo ticho, které nenarušil žádný přetáčený motor, žádný svist letních pneumatik po teplém asfaltu, tak konečně mohl otec strčit klíček do zámku na kufru a s tichým zasyčením se mohly zvednout páté dveře u červené felicie. Společně v rukavicích uchopili děravý jutový pytel, z něhož drasticky trčela krátká pařáta se třemi zahnutými rosolovitými a průhledným slizem obalenými prstíky, které se při každém otřesu rozpohybovaly jako hrouda želé vyklopená na talíř.
„Nezdá se ti, že už trochu zavání?“ nadhodil syn s úsměvem a odplivl si do bahna vedle auta.
„Asi hnijou rychle, tihle vesmírní šmejdi,“ odpověděl otec se zcela vážnou tváří. Jutový pytel napnutý mezi dvěma kovovými tyčemi teď ležel pod zadním nárazníkem auta. Lesem se blížil zvuk jedoucího auta.
„Rychle, dělej, musíme ho schovat,“ zašeptal otec a syn popadl obě tyče a začal je zvedat. Ozvalo se zaskřípění kovu o kov a v červeném nárazníku se ukázala hluboká a široká bílá rýha.
„Máma nás zabije,“ poznamenal otec a oba se skrčili za autem. „Tak ho zvedneme na tři, jo?“ řekl otec. „Raz, dva, tři..“
„Je pěkně těžkej, hajzl,“ zachroptěl syn.
„Třeba už se nafukuje,“ řekl otec.
„To by byl lehčí ne?“ opáčil syn.
„Ále…“ Otec si zřejmě uvědomil, že syn má pravdu. „Tak vstřebává vzdušnou vlhkost!“
Boty se jim po kotníky bořily do bahna a chvíli co chvíli zakopli o hroudu nebo spadli jednou nohou do díry. Přesto vytrvale pokračovali dál.
„Můžeš ještě?“ zeptal se otec udýchaně.
„V pohodě,“ odpověděl syn.
„Kdybys už nemohl, tak řekni. Ten Tonda se pěkně pronese.“
„Tonda?“ zajímalo syna.
„Ty to neznáš?“ podivil se otec. „Tonda se odjakživa říká tady ve Stapomu každýmu, kdo se někde ztratí a pak neví, kde a kdo vlastně je. I každej zlitej bezdomovec ležící v pangejtě je prostě Tonda.“
„A proč Tonda?“
„Sakra, to je jako když se zeptáš, proč se kukuřici říká kukuřice. Nevím. Můžeš ještě?“
„V pohodě,“ zafuněl syn.

Procházeli vlhkým a tmavým lesíkem, když otec zašeptal „Bacha, díra,“ a syn jen vyjekl „Co?“ a vzápětí mu pravá noha zapadla do mezery mezi kořeny. Ztratil rovnováhu a než ji stačil znovu získat, zakopl o hladký kořen, což mělo za následek, že pustil obě tyče Tondova lůžka a natáhl se přímo na jutový pytel, z něhož stále nostalgicky vykukovala slizká šedá ručka.
„Ježíš!….Fuj!“ zařval a okamžitě se postavil na nohy. Začal kolem sebe plivat. „Já mu políbil prdel!“ zaječel a rukávem si drhnul rty.
„Dyť je v pytli,“ řekl otec klidně.
„Bylo to hnusný, slizký a studený,“ řval dál syn.
„Hm, tak to asi jeho prdel opravdu byla,“ odpověděl otec ještě s větším klidem a koutcích mu začínalo cukat.
„A, a…,a něco jsem slyšel. Bylo to jako by kvíknul nebo co,“ pokračoval syn.
„Ty byly jen jeho větry,“ řekl otec s úsměvem, který v té tmě nebyl vidět. „Krásně nám kvasí, byla by z něj dobrá slivovička,“ pokračoval. „Jen by se na jazyku rozplynula.“
„Říkám ti, že ten marťan kvíknul,“ stál si syn za svým.
„Tak ho vem a nech už toho,“ přikázal otec. „Prostě se ti to zdálo nebo z něj unikly nějaký plyny, ale říkám ti, nekvíknul, protože je úplně tuhej.“
Než došli doprostřed hráze, situace jim znovu několikrát poručila skrčit se i s Tondou ve vysoké trávě před světly projíždějících aut.
„To sis nemohl vzpomenout na lepší místo?“ vyčítal syn otci tu samou skutečnost už poněkolikáté.
„Tak jsi mohl vymyslet sám, kam ho hodíme, když máš tolik řečí.“
Chvíli mlčky seděli a zírali na vodní hladinu. „Proč myslíš, že přišel zrovna k nám do Stapomu?“ zeptal se syn náhle.
„Zeptej se ho,“ odbyl jej otec.
„Tak zajímalo by mě, proč nám večer zaklepe na dveře marťan a vzápětí se složí a je z něj mrtvej Tonda.“
„No invazi asi nechystal, když se složil u nás na prahu.“
„Co když ho někdo najde?“ prohodil syn mimo řečí a hrál si při tom se stéblem trávy. Začínal ho hlodat pocit viny a jakmile o tom chtěl přemýšlet, udělalo se mu špatně od žaludku.
„Říkám ti, že ho nikdo nenajde. Na ryby sem nikdo nechodí, protože je to takhle u silnice a než ten bahňák zarostlej leknínama vypustí, bude už dávno shnilej a zbudou z něj jen ty dvě rezavý ocelový trubky.“
„A kdyby ho někdo našel?“
„To by byl pěkněj poprask, ale nikdy by to nemohli vypátrat. Nezapomeň, že na to fízlové nemají.“

Za zatáčkou nešustily žádné pneumatiky po rovném asfaltu, které by znamenaly nebezpečí, a vzduch byl nabitý napětím a akcí. Adrenalin v krvi vystoupal na úroveň naprostého nabuzení všech smyslů a vzpružil by i roky netrénované svaly.
„Hodíme ho co nejdál na tři,“ řekl otec a v rukavicích sebral ze země dvě železné tyče chladné jako voda v rybníce.
„Co když tam půjdu za ním?“ nadhodil syn.
„Tak bude mít máma co prát,“ uzavřel otec. „Jseš připravenej?“
„Jo, jsem,“ odpověděl syn a rozdýchal se.
„Raz,“ začal otec počítat. „Vylez si radši kousek výš, nebo tam fakt s zahučíš i s Tonckem, dva,…,Teď!“ vykřikl co nejhlasitějším šepotem a Toncek letěl i se svým závažím do vody. Ozvalo se zabublání, jak z jutového pytle unikl vzduch a klidný odlesk hladiny narušily metr od hráze široké kruhy, které za sebou následovaly v pravidelných intervalech.
„Tak a máme to,“ prohlásil otec, s velkým gestem si oprášil rukavice a jako první vykročil do vysoké trávy plné nenasytných klíšťat, z nichž alespoň každé sté v sobě přežvykovalo sliny plné encefalitidy nebo boreliózy. Beze slov došli až k lesíku z mladých smrků, kudy se měli dát vlevo pod sloupy vysokého napětí.
„Jseš si jistej, že nekouká nad hladinu?“ řekl náhle syn a oba se zastavili.
„Ty jseš ale blbej,“ zadrmolil otec. „To snad abych se kvůli tobě vracel.“ Syn se zatvářil provinile a řekl, že Tonda určitě z vody nekouká, když jej hodili tak daleko.
„To nebudu tejden spát.“ Řekl otec nevrle a otočil se zpět do trávy na hrázi. „Radši ho zkontrolujeme.“
„Nemáme baterku,“ oznámil syn ještě provinileji.
„Proč jsi ji nevzal? „Čekal bych od tebe sakra taky trochu uvažování.“
„Zapomněl jsem na to, no,“ zahučel syn a následoval otce zpět po hrázi. Měsíc i hvězdy překrývala těžká mračna plná vody, takže byl odraz vodní hladiny méně patrný, než čekali. Chvíli proto nehnutě zírali do míst, kam Toncka hodili, ale jak se zdálo, žádná jeho část nad hladinu nevyčnívala, dokonce ani kus z jeho vytrčeného pařátu.
„Dobrá, to by už stačilo, jedeme domu,“ prohlásil otec. „A neštvi už mě,“ napomenul syna.

pokračování příště...
Tým SG-37,5
kapitán Becher

[img][http://img181.imageshack.us/img181/6158/podpisnovywu3.jpg]http://img181.imageshack.us/img181/6158/podpisnovywu3.jpghttp://[/img]
Technická civilizace vzkvétala
Vánoční povídka

Příspěvek 06.10.2007 18:30:32
Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Wow...nevím co dodat, je to skvělé :wink:
Kdypak bude pokračování?

Příspěvek 07.10.2007 12:49:13
Sopdet Uživatelský avatar
Technical Sergeant
Technical Sergeant

Příspěvky: 423
Bydliště: Rakovník
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
s léty to zraje jako víno, tak doufám že tě to nakopne k dalším povídkám...... :D
Lennier and Vir will share a beer and watch Adira disappear

Příspěvek 07.10.2007 13:41:38
stalker Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 654
Bydliště: Rakovník
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Děkuji :) Další část bude hned jak ji trochu poupravím...když už to má být veřejné, tak ať je to opravdu finální verze :-)
Tým SG-37,5
kapitán Becher

[img][http://img181.imageshack.us/img181/6158/podpisnovywu3.jpg]http://img181.imageshack.us/img181/6158/podpisnovywu3.jpghttp://[/img]
Technická civilizace vzkvétala
Vánoční povídka

Příspěvek 17.12.2007 20:55:12
stalker Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 654
Bydliště: Rakovník
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Hou, už jsem skoro zapomněl, že jsem sem hodil i tuhle povídku, tedy její první část. Možná je ale trochu kámen úrazu, že se nejadná o SG...ale co, když si budu všechny povídky syslit v šuplíku, nic z toho nebude. Tady je další část :-)

Možná na někoho trochu pomalejší rozjezd, ale jinak to zkrátka nešlo, měl jsem toho hodně co říct :)

Mlčky seděli v prodloužené verzi červené felicie. Oba přemýšleli a báli se hádat, co si myslí ten druhý. Každý si vytvořil svůj vlastní svět a tiše jím proplouval. Rádio bylo vypnuté, aby je nerušilo v přemýšlení, topení vhánělo do kabiny horký vzduch, motor spokojeně zvyšoval a snižoval otáčky a od silnice se linul šelest pneumatik. Jeli domů, kde na ně čekaly matka s dcerou, aby si odbyly svoje „a kam jste ho hodili, kolik tam bylo lidí a jestli je někdo neviděl, jestli se opravdu, ale opravdu ujistili, že ten Tonda nekouká nad hladinu, jestli OPRAVDU ani ten vytrčený pařát nevyčnívá z vody.
„VÍTÁ VÁS MĚSTO STAPOM,“ měla hlásit cedule hned jak vyjeli ze stínu lesa. Nějaký zastydlý umělec ale nápis pozměnil, také místo „město Stapom“ stálo na bílé barvě „město GESTAPOM“.
Malebné město s pěti tisíci obyvateli, které kromě krásné zalesněné krajiny v okolí a miniaturním líbivým centrem, v ničem nevynikalo. Jen se během let téměř stalo synonymem pro slovo palírna. Na každé zahradě stála alespoň jedna švestka, pár keřů rybízu, vinná réva nebo jabloň. Místní experimentovali se vším a vždycky, takže když se u někoho našla pálenka z cukety a likér z dýní, nebylo se čemu divit. A v koupelnách to bublalo a kvasilo v demižónech, jednou za čas se to stočilo a vypilo nebo vypálilo a k cuketám se přidal cukr, takže výsledkem nebylo nic jiného než sladká smrdutá břečka, která po vypálení chutnala jako výtažek z ušního mazu.
Ostatně ve Stapomu byl lehce podnapilý stav naprosto formálně povolen. Po městě se často jezdilo na kolech, takže potkat staříka, který střídal chvíli co chvíli jízdní pruhy nebo se přiklonil ke zlaté střední cestě po bílé čáře, nebyl žádný problém. A tak zde jezdili lidé všech generací, děti jezdily do školy a babky vozily na nosiči bandasky borůvek, dokonce se zde dalo potkat člověka, který se nápadně podobal Jacku Nicholsonovi. Pokud jím opravdu byl, čest mu, že si vybral takové místo, jakým byl jen a jen Stapom, ráj na zemi ve všech ročních obdobích.

Otec se synem odbočili ze silnice doprava na zpevněnou polní cestu, projeli kolem cedule „SOUKROMÝ POZEMEK, VSTUP POVOLEN, ALE PO PSECH UKLÍZEJTE“, a na křižovatce pod staletou lípou se dali znovu doprava. Cestu lemovaly, třešně plané švestky špendlíky, které zrovna dozrávaly a se slávou začaly padat, takže v kolejích vysypaných jemným štěrkem, se to ve dne hemžilo vosami a ostatní havěti, která si na červených a žlutých plodech pochutnávala.
Světla felicie ozářila otevřená vrata v klenutém vjezdu, za nímž se rozkládal prostorný dvůr a budovy statku. Motor s lehkým odfrknutím zhasl a syn šel zavřít vrata, ze kterých snad jakoby už zmizelo „NATŘI TO BALAKRYLEM, VOLE“. Otec mezitím otvíral do stodoly a zaparkoval vedle červeného Zetoru.
„Baterku jsme s sebou měli a zkontrolovali jsme aspoň třikrát, jestli tam není žádná stopa,“ řekl otec, aby ujasnil pravidla mluvy před matkou.
„Jasný,“zašeptal syn.
„Tak jdeme na výslech,“ povzdechl si otec a strčil klíče do zámku.

„Hodili jste ho tam?! Zněla první matčina všetečná otázka.
„Je pryč a už se nevrátí,“ zněla otcova jednoduchá odpověď. Současně se všichni přesunuli z chodby, jejíž stěny byly do posledního kusu místa obloženy parožím a kančími kůžemi, do velkého pokoje, na který navazovala kuchyně. Dcera seděla na gauči a v televizi sledovala vyhlášení výsledků dalšího kola pěvecké soutěže. Oproti matce nejevila žádný zájem o povídání, jak marťani klesají na dno rybníka. Už představa Tondy Šedavého ležícího na prahu před domem, by jí mohla trochu zvednout adrenalin, ale ji to nechávalo alespoň navenek chladnou. Bylo jí šestnáct a marťan před domem pro ni neznamenal tolik jako Sámer v televizi, který si svým pracovním úsměvem číslo jedna získal přízeň tisíců fanynek.
„Podívali jste se, jestli z něj nic nekouká?“ uhodila matka vzápětí.
„Jo, zkontrolovali jsme nejmíň třikrát, jestli je opravdu na dně,“ ujistil ji syn.
Najednou se ozval chrastivý zvuk a všichni sebou trhli. Dvířka v hodinách na zdi se rozletěla a vykoukla z nich opelichaná umělá kukačka a hlasitě s nakřáplým přízvukem odkukala jedenáctou hodinu večerní.
„Kdo ten krám natáhnul?“ snažil se ji otec překřičet.
„Asi jsem vytáhla i tu druhou šišku, když jsem je nařizovala,“ řekla matka s klidem, jenž nemohlo zkazit nic, pozemského. „Já jsem si myslela že je nějaká moc vytažená,“ řekla ještě.
„A to musíme mít natažený kukací hodiny, když naproti visí normální?“ poznamenal syn a usadil se na gauči před televizí.
„My už nemáme brambůrky?“ zavolal otec odkudsi ze špajzu a za chvíli se z kuchyně linul bzukot mikrovlnné trouby. Popcorn do mikrovlnky byl další věcí, kterou měl otec po kávě a čaji uvařit.
„Ségra, víš, kdo dneska vypadne?“ provokoval syn.
„Jseš trapnej,“ zašeptala ledově.
„Já bych řekl,“ začal syn, „že to dneska u diváků nevyhrál Sámer. Tvářil se jako idiot.“
„Jdi do hajzlu,“ odpověděla se stejným tónem.
„Mně už jsou protivní, jak to pořád natahujou,“ zlobila se matka.
„Přesně moje řeč,“ souhlasil syn. „Stačilo by říct jseš to ty, Sámere a ušetřili by půlhodinu vysílacího času.“

Markéta chodila do prváku na stapomské ekonomce. A po pravdě řečeno, moc ji to nebavilo. Už když se rozhodovala, kam půjde, slyšela různé zvěsti o tomto ústavu, sama nevěděla, kam by chtěla jít. Žila od narození na statku, který měl ze tří stran pole a ze čtvrté les, kde ve chlívě bučí pár krav a za domem pobíhá spousta slepic, kachen, krůt a další havěti včetně páru pávů, to člověka dokáže zabavit a moc ho to k číslům netáhne a už vůbec ne k ostatním teoretickým žvástům.
Nikdy jí nevadilo, kde žije, ale kamarádky jí dopalovaly, když si o ní myslely, že spí s krávami ve chlívě a brouzdá se až po kotníky ve slepičincích, když chce přejít na druhou stranu dvora. Do města to daleko neměla a na kole to bylo skoro po rovině, a když chtěla někam zajít večer, mohla přijít později, když si zajistila doprovod.
„Do kdy tam budeš?“ ptávala se matka.
„No, tak do dvou,“ odpovídala Markéta nesměle.
„Hele a nepřeháníš to náhodou?“ zvyšovala matka hlas. „Tak dobře, do dvou budeš doma.“
„Ale to tam budu o hodinu míň, ty ses ptala, do kdy budu tam,“ troufla si Markéta a tvářila se co nejvíc nevinně. Matka se vždy zatvářila nasupeně.
„Mně se to nějak nezdá, Oldo, pojď sem taky,“ zavolala na otce, kterému to bylo tak trochu jedno.
„Do dvou? Není to nějak dlouho?“ řekl otec s nezájmem a přemáháním se, aby vyhověl matce.
„Ale tati, všichni můžou, jak dlouho chtějí,“ chopila se dcera svojí šance.
„A do kdy tam chceš být ty?“
„No aspoň do dvou…“
„No a kdy teda přijdeš?“ zeptal se otec a nalil si do půllitru pivo.
„Je to daleko, do tří jsem doma,“ řekla Markéta neohroženě.
„Dobrá, ale jestli přijdeš o pět minut později, tak zapomeň, že ještě někdy někam půjdeš!“

V pondělí ráno odjel Jakub do školy. Na trávě se třpytily krůpěje rosy a slunce právě začínalo pouť po blankytné obloze. Krásný červen. Tašku nechal vedle dveří a šel otevřít kurník, z něhož se na něj jako vždy vyřítilo stohlavé hejno hladových slepic. Rozhodil mezi ně kopec trávy od včerejška a chvíli sledoval, jak se do ní vrhly a roztahaly ji po celém dvoře. Po cestě došel na autobusovou zastávku, kde už na spojení do hlavního města čekalo několik lidí.
Studoval třetím rokem stavárnu, a protože nějakým zázrakem získal kolej, jezdil domů jenom na víkend.
Autobus projel kolem cedule „LOUČÍ SE S VÁMI STAPOM, MĚSTO, KAM SE JEŠTĚ VRÁTÍTE.“ Tady jsou lidi stejně úplně jiní než jinde, pomyslel si. Nikdy se nezabývají tím, jestli si koupit sadu talířů s rybičkami nebo bez rybiček s proužky. Mají nejdelší věk ve státě a když se objeví návštěvník z vesmíru, prostě ho hodí do rybníka. Až teď si začínal uvědomovat, co vlastně včera udělali.
„Čert tě vem, Tondo,“ zašeptal velice potichu, ale k zaujetí pozornosti člověka na vedlejším sedadle to zřejmě stačilo. Rázem si připadal jako dement navštěvující třetí pomocnou v Kotěhůlkách nad Prdelí.
Sedět v autobuse a nechat se ukolébat zvukem motoru znamená nemyslet na nic, dokonce ani na to, co podniknout s holkou o prázdninách. Jakubovi se stávalo často, že usnul a pak se probudil přesně na místě, kde měl vystoupit. Říkal tomu podvědomé reflexy. Dnes ale nedospával noc strávenou házením mimozemšťana do vody, dnes přemýšlel a pomalu mu začínalo docházet, že včerejší utopení již zesnulého marťana v jutovém pytli není obyčejné topení koťat, která kočka někde čtyřikrát do roka porodí na půdě a je jich jako modrých myší. Včera večer mu to připadalo stejně snadné jako požádat obtloustlou prodavačku v supermarketu, aby mu ukázala, kde jsou ty jogurty v akci za sedm devadesát.
Nech to koňovi, ten má větší hlavu, řekl si v duchu, ale moc to nepomohlo. Kurva vyser se na toho vyjebanýho Toncka, přikázal si. To už zabralo.

„Vlašek,“ řekl otec, když zvedl sluchátko telefonu neznámé značky zakoupeného v jedinečném „obchodě“ jménem Makro. „Nazdar Pepíku, jak žiješ?“ Byl pátek večer a všichni čtyři společně večeřeli nakrájený knedlík s vejci. (devět vajec rozklepnutých na dvě šišky knedlíku) „Cože? Co máme v kukuřici?“ otec se začal tvářit vážně, takže hodně mrkal, a odložil příbor zakoupený ve stejném kvelbu. „Dobře, hned jsem tam,“ řekl a zmáčkl jedno z mnoha tlačítek, jímž byla přední strana sluchátka dokonale pokryta.
„Co se děje?“ zajímala se matka okamžitě.
„Volal Pepík Folda, že máme něco v kukuřici, ať se jdeme podívat nahoru na Blyštín.“
„A řekli ti, co tam máme?“ zeptal se Jakub a strčil si do pusy další kus žloutkem obaleného knedlíku.
„Prej nějaký kruhy nebo co,“ odpověděl a začal se zvedat ze židle. „Jdu se tam podívat.“
„Jdu taky,“ oznámil Jakub a položil vidličku s dalším soustem.
„Dobrá, jdeme všichni,“ prohlásila matka a také odložila příbor. Rodina se zvedla od stolu a zamířila ven.
Blyštín byl kopec celý porostlý lesem a na jehož vrcholu vyrůstala skála, z níž bylo vidět po celém kraji. Vždycky to byl krásný pohled, dnes však jiný. V poli poměrně mladé kukuřice, která ještě nezačala kvést a vyrůstala do výšky jednoho metru, se rýsovalo znamení z uspořádaných kruhů. Tři velké obvodové a tři malé, plné, uprostřed nejmenšího. Zároveň z obvodového kruhu vyrůstala jakási „tykadla“, která se táhla několik desítek metrů a stáčela se až pod spodek kruhu.
„To udělali mimozemšťani?“ zeptala se sama pro sebe nahlas Markéta.
Tým SG-37,5
kapitán Becher

[img][http://img181.imageshack.us/img181/6158/podpisnovywu3.jpg]http://img181.imageshack.us/img181/6158/podpisnovywu3.jpghttp://[/img]
Technická civilizace vzkvétala
Vánoční povídka

Příspěvek 17.12.2007 23:18:50
Shial Uživatelský avatar
Technical Sergeant
Technical Sergeant

Příspěvky: 467
Bydliště: Nevěřili byste...
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Moc se mi líbí, jak to máš uplně do nejmenších detailů vše popsané. Rozjezd je sice pomalejší, ale to vůbec neubírá na kvalitě příběhu. Jsem zvědavá, jestli ty kruhy opravdu udělali mimozemšťani, nebo nějaké magnetismy země nebo se Tonda prostě mstí nebo jak :D

Příspěvek 23.12.2007 18:45:09
stalker Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 654
Bydliště: Rakovník
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak tady je další část, jak se tím teď po delší době zase pročítám, opravuji, dopisuji a škrtám, zjišťuji, že tohle je přesně typ povídky, která by asi byla lepší v kuse...Ale na to je zase moc dlouhá. Inu, přeji všem příjemné čtení.

„To udělali mimozemšťani?“ zeptala se sama pro sebe nahlas Markéta.
Matka ji zpražila pohledem. Všem z rodiny bylo jasné, kdo má v těch obrazcích prsty…
„Ále, mimozemšťani, Oldo, měl bys jí posílat dřív spát. Tohle se dá udělat s hrablem na sníh, když je člověk trochu šikovnej,“ řekl postarší zkušený myslivec Pepík Folda, který volal otci domů.
„Zničili ti dost kukuřice, Oldo,“ zavolal další z přihlížejících, otcův známý, který bydlel na samotě asi kilometr od Vlaškových.
„Jo, to teda jo,“ zareagoval otec Olda. „Jestli ty týpky co to udělali chytnu, přísahám, že je těmahle rukama stáhnu z kůže a nechám je to pole sklidit kosou.
„Jen počkej, nedělej ukvapený závěry, za chvíli tu bude určitě televize a ještě budeš slavnej. Já kdybych něco takovýho měl na poli, tak bych vybíral vstupný,“ řekl myslivec a spiklenecky se usmíval.
„Každej mi dlužíte pade,“ zvolal Olda pohotově na všechny přihlížející. Okamžitě se dali do smíchu.
„Hele Oldo a co uděláš, když za tebou přijde nějakej ten marťan a řekne „promiňte, my vám nechtěli pošlapat půl pole,“ to ho taky stáhneš z kůže?“ zajímal se druhý myslivec stále držící v ruce svoji bezednou placatku.
„Tak toho vám, pánové, chytnu za ten jeho zelenej slizkej zadek, strčím mu do rukou kosu a půjde dělat to samý, co by dělali ti týpci. Máme demokracii, tak rovný podmínky pro všechny, ne?“ odpověděl Olda se zájmem a předstíranou vážností.
„Hele Oldo, ten tvůj kluk se nějak divně tváří, neudělal to nakonec on?“ nadhodil ten s placatkou a oči mu jen zářily.
„Přiznej se, že tys to udělal kvůli tý svý slečně?“ řekl otec, který se rychle dostal do ráže.
„Snažně vás prosím, neříkejte jí to, dokud to sama neuvidí,“ zvolal syn.
Všichni se ještě chvíli chechtali a dívali se na všechnu tu polehlou kukuřici, než ticho přerušil myslivec Pepík Folda.
„Oldo, je pátek, nikdo už nemá co na práci, všichni jsme už žízniví, pojď dneska taky do hospody, dáme nějaký to pivko, mariáš, na tu blbost v poli už se klidně vykašli,“ navrhnul povzbudivým a také trochu načatým hlasem a zároveň otce poplácal po zádech.
„Já mám ale ještě spoustu práce,“ oponoval otec.
„Ale no tak, přece tě nebudeme nutit, tu práci za tebe udělá kluk a holka jako lusk taky není k zahození, tak můžeš přece jít.“
„A víte co?“ řekl otec, „ já půjdu, už ani nevím, jak to v hospodě vypadá. Já se dřel, když oni chodili popíjet, tak to jednou prohodíme.“
„No to je řeč chlapa,“ řekl druhý myslivec. „Dneska se cejtím na pořádnou hru, tak si vem zásobu mincí.“

Spokojeně sešli z Blyštína zpět do Stapomu. Bylo teprve osm hodin večer, tak slunce ještě svítilo, ale přestávalo už hřát jako odpoledne. Zblízka šli obhlédnout dílo v kukuřici, které snad vytvořili nějací místní rádoby umělci.
„Povím vám, dali si s tím pěkně práce. Možná bych jim to i odpustil,“ řekl mladší myslivec na místě činu.
„Ale povídám,“ stáhnul bych je taky z kůže,“ zvolal Pepík Folda a vytáhl z kapsy svojí placatku.
Každá rostlina kukuřice byla přesně stejný kus nad zemí pečlivě ohnutá směrem do středu, kde byly všechny úhledně naskládány přes sebe. Olda se sice snažil předstírat, co jen mohl, ale věděl, že to bude mít něco společného s marťanem z minulého týdne, který prostě přišel, zaklepal na dveře a zároveň zaklepal bačkorama a složil se na prahu, nožičky oblé jako žužú, hlava na drobném šedém těle a velké oči zavřené. Cožpak to ale šlo, říci všem „Hele mně chcípnul na prahu mimozemšťan, co s ním mám dělat?“

„Ne aby ses ožral,“ hustila matka do otce. „Vždyť víš, pak řekneš úplně všechno a plácáš blbosti.“ Matka se tvářila jako vždy ustaraně, ale spíš otci záviděla, že si jde sednout do hospody a ona ne.
„Ale starej se o sebe,“ odbyl ji otec rázně a přes triko si oblékl košili s dlouhým rukávem.
„Co starej se o sebe, já ti jenom říkám, aby sis na to dával pozor.“
„Ne, ty mi tady vyčítáš, že plácám blbosti, když mám připito,“ zvýšil otec hlas a zapínal si knoflíky u rukávů.
„Ale já ti přece nic nevyčítám,“ osopila se znovu matka. „Jen říkám, aby z tebe náhodou nevypadlo něco, cos neměl říkat.“
„Říkám ti, starej se o sebe,“ řekl otec rázně. „Odcházím,“ oznámil a zavřel matku v pokoji.

„Teď si jde do hospody,“ vykřikovala matka v pokoji. „to je celej on, nechá všeho a letí.“ Popadla prachovku a neuroticky začala stírat prach z nábytku, který se ovšem pro nezkušené oko ještě nestihl usadit. Po chvíli přišla do pokoje Markéta. Sedla si na gauč a prohlížela si televizní program. Při tom po očku sledovala matku, která se vrhla do utírání knih na polici.
„Hele kde je Kuba?“ řekla matka a otočila se s prachovkou v ruce k dceři.
„Nevím,“ procedila dcera mezi zuby nezúčastněně a dál si četla v magazínu tipy na filmy.
„No tak ho zavolej, měla by se nasekat tráva,“ prohodila matka a vytřela prach v miniaturních zářezech na dvířkách skříně.
„No jo, furt,“ rezignovala Markéta a pomalu se otráveně zvedla z gauče.
„A jdi hned s ním, dáš to rovnou králíkům,“ vyjádřila další ze svých přání „šéfka domácnosti“. „A dělej, prosím tě, dyť jsi líná jako veš.“
„No jo,“ zahučela dcera a odploužila se na chodbu.

„Brácha,“ zavolala před dveřmi do podkrovního pokojem, na nichž byla pověšena cedule „NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN-NEBEZPEČÍ ÚRAZU“ „máš jít nasekat trávu.“ Jakub byl pro Markétu jediným z rodiny, koho aspoňń trochu respektovala.
„No jo, už jdu,“ zavolal z pokoje bratr a ztlumil svoji soupravu 5:1 reproduktorů k domácímu kinu.
„Dělej, máma už vyšiluje,“ řekla Markéta s neskrývaným opovržením v hlase.
Když došli na konec oplocené zahrady připomínající sad, venku se začalo šeřit. Jakub nesl kosu na zádech a v levé ruce držel pouzdro na brousek s vodou. Markéta držela velkou černou plachtu složenou narychlo a nedbale, takže bylo jasné, že matka ji neskládala. Ostatně, kdy naposledy krmila všechnu tu havěť? Specializovala se jen na vyhazování odpadků z kuchyně oknem na dvorek pro pár „domácích“ slepic, tedy těch, se kterými se po dvoře procházel i naparující se kohout připravený kdykoliv na kohokoliv bez varování zaútočit.
Lehkými, ale zároveň rychlými pohyby pokládala kosa do neuspořádaných řádků jetel a kvetoucí trávu. Ostří držel předpisově stále při zemi, aby se špička nezapichovala do hlíny a seč byla všude stejně vysoká. Sestře se práci s tímto geniálním nástrojem nabídnout neodvážil. Ještě dnes to chtěl mít nasekané a netoužil po tom, aby mu Markéta kosu přelomila vejpůl.
Práce mu šla od ruky, a pak ho napadlo, že se před setrou nemusí zase až tolik snažit. Jiná by byla, kdyby tu stála nějaká přiměřeně stará kočička, tmavovlasá, tmavooká…
„Hoď na zem tu plachtu a podej mi ty hrábě, jsou opřený támhle o třešni,“ řekl, když mu připadalo, že králíci musí puknout, než aby to všechno sežrali.
Ozvalo se strnule duté a prázdné žuchnutí, jak plachta vypadla Markétě z rukou. Bratr se k ní otočil a měl už připraveno, že řekne něco jako „Ty jseš líná jak veš, taky nějaká práce by ti neuškodila,“ jak říkávala matka, ale sestra stále nehnutě a zrak upírala kamsi ke hnijícímu plaňkovému plotu každoročně odolávajícímu náporům srn a zajíců z pole.
„Kubo,“ zašeptala Markéta hlasem přiškrceným a znějícím jako od slepice, která se spokojeně nažrala drcených kostí, ale ještě by zvládla kostku tvarohu.
„Co?“ řekl nahlas Jakub a sestra do něj šťouchla ostrým loktem.
„Nekřič,“ zašeptala.
„Co tam vidíš?“ zeptal se jí bratr šeptem a upíral zrak stejným směrem. „Nic tam není.“
„Já ho tam viděla,“ řekla Markéta podivně vysokým hlasem až šel mráz po zádech.
„Kdo tam byl?“ zeptal se Jakub, ale začínal chápat.
„Byl tam,- “ odmlčela se na chvilku, „byl tam ten šedivák,“ pronesla opět vysokým, přiškrceným hlasem. „Byl to ten, co jste ho hodili do rybníka. Stál tam a díval se.“
„Nebyl to jenom zajíc?“ zeptal se bratr nedůvěřivě.
„Zajíc nestojí na dvou nohách, nemá velký černý oči a ruce,“ řekla Markéta a hlas se jí stále třásl. „Byl tam ten marťan.“
Za plotem lehounce šumělo kukuřičné pole. Lehký větřík si pohrával s dlouhými zeleným listy a třel jimi o sebe, takže celé pole zpívalo. Tonda, kterého Markéta viděla, mohl být kdekoliv, mohl se opírat o kteroukoliv rostlinku a zároveň na ně s krvelačným zájmem hledět.
„On tam pořád je,“ pronesla Markéta temně, až Jakubovi naskočila husí kůže a v týle se mu zježily vlasy.
„Nevidím ho,“ zašeptal bratr.
„Je tam, stojí za tím šípkem,“ upřesnila sestra tak tiše, až její slova bylo obtížné zaslechnout.
Najednou jim připadalo, že se ochladilo, že snad vítr začal více foukat a pole víc šeptat, aby je napodobilo, že snad i šedivák za šípkem začal mluvit, že rozumí každému jejich slovu, dokonce i lán kukuřice rozumí, že znamení pod lesem má nějaký význam.
Stáli tam kousek od domu a přitom úplně sami a opuštěni v přírodě a ponecháni svému osudu, v nějž měli fanaticky věřit. A v tu chvíli, kdy lány polí šuměly svou píseň nejhlasitěji a vítr nabíral největší rychlost, všechno jakoby utichlo, jakoby se ponořilo do naprosté prázdnoty, z níž jako stín vystoupila malá šedá postava, cestovatel z dálných končin, který nevěděl, kde se ocitl a tvářil se jako člověk stojící na křižovatce a nevědící, jestli odbočit doleva nebo doprava. Jeho černé oči se leskly v doznívajícím světle, odrážely se mu v nich tmavnoucí mraky, na jejichž pozadí se rýsovaly dvě postavy stojící těsně u sebe a nemohoucí promluvit jediného slova. Pomalými krůčky se přiblížil na pět metrů a tiše sledoval, co se bude dít, stejně jako jeho odlesky v očích stojící naproti němu. Cestovatel natáhl krátkou ručku ukončenou třemi slizkými prstíky obalenými hlínou a nalepenou trávou, z jemné kůže vystupovaly trny šípkového keře, které si nemilosrdně našly svůj cíl, a s toužebným hleděl na oba sourozence tisknoucí se k sobě v panické hrůze, která jim probíhala celým tělem.
Jen jedno jediné chmýří z topolu, které vlahý proud vzduchu zanesl až k nosu dívky způsobil, že se zahradou ozvalo kýchnutí, které se několikrát odrazilo od kukuřičného pole a Blyštína vystupujícího nad ním. Cestovatel povolil nataženou ruku a zmizel zpět v šípku, odkud se ozval jen drásavý zvuk a šelest, jak se mu do jemné kůže zabodaly další trny a jak se ztratil mezi miliony rostlin kukuřice.
Modře se zablýsklo a z nebe se spustily provazce deště. Vzápětí se přidal dunivý hrom, který snad nechtěl nikdy odeznít, a pak další modré blesky svištící vzduchem a bodající jako rozzuřené vosy do vyprahlé země.
Běželi zahradou, a nikdy jim nepřipadala tak dlouhá. Dech zněl sípavě a mělce, po kůži stékaly pramínky vody a svědily jako včelí bodnutí. Blesk, hrom, déšť, déšť, hrom, blesk, stále a pořád a oni nebyli v cíli, míjeli jeden strom za druhým, v sandálech nohy čvachtaly a mokré vlasy se lepily k hlavě. Svištění blesku, hrom, blesk, hrom, ozářená krajina, dunění, při kterém se země chvěla, blesk, při kterém se vše jako ve snu rozsvítilo. Obloha zbělela nebo zmodrala, objevily se barvy a zase tma a jenom kapky deště pleskající o holé ruce a namočené oblečení na zádech.
Přesto běželi, jakýsi strach jim to nařizoval, poručil jim, aby okamžitě utekli před šedivákem z kukuřičného pole, aby se utíkali zachránit do domu, nechali plachtu plachtou a kosu kosou, ať zde rezne třeba týden, jenom pryč od šípku, jehož trny se tak zlostně usadily v jemné šedivákově kůži, na jeho slizkých ručkách se třemi neohrabanými prsty. Pryč.
Tma zhoustla, že by se dala krájet, větve jabloní zneviditelnily a chvíli co chvíli uhodily Jakuba nebo Markétu nemilosrdně do obličeje. Bratr se snažil držet sestru za ruku stále u sebe. Poslední jabloň uštědřila bolavé plesknutí a stáli na rohu domu, přeběhli matčiny záhony růží a bylo jim jedno, kolik jich pošlapali. Stodolou proběhli na dvůr a vzápětí šátral Jakub po klice od dveří. Rozsvítilo se světlo a vzbudilo můry schované před deštěm, které se rozlétly kolem a proudy vody je srazily k zemi.
Matka v kuchyni uklízela nádobí a s přehnanou pečlivostí hodné do televizního pořadu „Čistě a pečlivě“ vše skládala do kredence.
„Co se vám stalo?“ vyjekla s talířem v ruce, když spatřila obě své děti promočené až na kost a se zoufalým výrazem volajícím po lahvi kvalitní vodky.
„My,…“ začal syn a snažil se zabránit plicím, aby si stále odebíraly po mohutných locích vzduch z pokoje. „My jsme viděli,…“ odmlčel se znovu, „viděli jsme tam vzadu,…“ pokračoval zoufale, ale hlasivky jej neposlouchaly.
„Co, co jste viděli?“ naléhala matka a začínala se tvářit, jako kdyby jí někdo z ruky vyškubl talíř z karlovarského porcelánu a mrštil jím o zem.
„Tam vzadu, byl tam ten marťan,“ oznámil konečně přerývaně syn.
„Cože? Na zahradě?“ vyjevila se matka a rysy jí ztuhly v grimasu nebezpečí.
„Tam u šípku v plotě. Stál tam,“ dopověděl syn celou myšlenku a dýchal už méně, i když mu srdce stále divoce bušilo.
„Co budeme dělat, mami?“ promluvila třesoucím se hlasem Markéta.
Matka s odpovědí váhala dlouho, mlčela a přemýšlela, a v mdlém světle žárovky vypadala ztrhaně a staře. Na tvářích jí přibyly vrásky a v obličeji úplně ztratila barvu. Mlčela dlouho, proto nakonec neřekla nic, jen si povzdechla a pokrčila rameny.
Nějakou dobu tam stáli a dívali se do země, naslouchali bouřce venku a hodnotili svoji situaci.
„Někam zavolám,“ řekla matka do zvuku kapek pleskajících o okenní parapet.
„Kam, mami?“ zeptala se dcera a odvrátila pohled od prken na podlaze.
„Někam, kde jim budu moct říct, co se tady děje,“ odpověděla matka a strach se z jejího hlasu dočista vytratil a jeho místo zaujala zloba.
„Nikam nevolej,“ řekl syn chladně a přešel k oknu. „Nemůžeme to nikde říkat, v tom má táta pravdu. Myslíš, že bychom se sem ještě někdy vrátili? Ani náhodou. Obsadili by to tady a zřídili si tu základnu…“
„Tak mi řekni, co navrhuješ,“ vyštěkla matka.
„Nemám nic konkrétního,“ pokračoval klidně syn, „ale rozhodně bych nikam nevolal, stejně by ti nevěřili.“
„Co když to nahlásí někdo jiný?“ zapojila se do hovoru Markéta.
„Na to tady chodí málo lidí,“ zakroutil hlavou syn. Očividně se tím vůbec nezatěžoval. „Záleží ještě na tom, kolik jich tu je. Jestli pochcípají jako ten první, brzo se rozloží.“
„Mně teda ale připadá dost hloupý takhle zachraňovat svět před mimozemšťany,“ trvala matka na svém a znovu sáhla po telefonu.
„Co jdeš dělat, mami?“ zeptala se Markéta nesouhlasným tónem.
„Zavolám tátovi, aby přišel,“ řekla a s povzdechnutím začala vytáčet číslo.
„A co tady vyřeší?“ nadhodil Jakub. „Nech ho tam, akorát by sem chodil zbytečně dřív.“
„Hele jemu já prostě zavolám,“ rozhodla matka rázně. „Bude lepší, když tady bude s náma. A navíc by ho to štvalo, připadal by si, že mu něco uniklo…“
„No jo, prosím tě, tak mu zavolej,“ zamumlal syn otráveně.
Bouřka venku zatím utichla. Vzduch stále voněl vodou, která se v kapičkách v měsíčním světle třpytila na listech rostlin.
Matka si otočila telefon v ruce a důležitě vyťukala sedm čísel. Jako vždy se tvářila rozzlobeně a uraženě. Zbývala dvě čísla, nad kterými chvíli přemýšlela. Snad čekala, jestli se ještě něco nestane a vyšla jako vítěz. Z verandy se ozval tupý úder a zařinčení skel ve vstupních dveřích. Z telefonu v matčině ruce se ozval rychlý, vyčítavý tón. Matka čekala příliš dlouho, nyní však již zvuk ze sluchátka nevnímala.
„Co to bylo?“ vyjekla Markéta. Hlas se podobal pípání týdenního kuřete.
Tým SG-37,5
kapitán Becher

[img][http://img181.imageshack.us/img181/6158/podpisnovywu3.jpg]http://img181.imageshack.us/img181/6158/podpisnovywu3.jpghttp://[/img]
Technická civilizace vzkvétala
Vánoční povídka

Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Zpět na Mrtvé povídky

cron