Takže, dnes budeme štědré... přidávám novou povídky s názvem
, která je ryze mým výtvorem, takže jakékoli připomínky a kameny házejte mým směrem
. Za případné chyby se omlouvám.
Anotace: Sheppardův tým narazí na cizí planetě na antický koplex, který se Rodney rozhodne prozkoumat. Lidé jsou na planetě velice vstřícní... možná až podezřele moc, a tak se všechno trošku zkomplikuje.
„Pusto a prázdno,“ konstatoval podplukovník Sheppard asi po deseti minutách chůze. Porozhlédl se kolem sebe. Planeta vypadala stejně jako každá jiná. Rozhodně byla jak stvořená pro život. Tráva byla zelená, dokonce i stromy měly svůj obvyklý tvar a barvu. Nebyl důvod, aby zde nikdo nežil.
„Podplukovníku, to, že někdo nežije v blízkosti brány neznamená, že nemůže žít o nějakých pár mil dál,“ namítnul trochu rozladěně Rodney McKay. Dnes neměl svůj nejlepší den. Už od rána se mu nedařilo. Na co sáhnul, to se pokazilo, ale odmítal to komukoli přiznat. Jen tiše doufal, že se jedná o přechodný stav a brzy tu smůlu vymění za štěstí.
„Stejně se mi to nezdá. Vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by tato planeta byla obydlená,“ dál si trval na svém John, ačkoli nevylučoval možnost, že by zde přeci jen někdo žil. Celý dnešní den měl mírně rýpavější náladu a vhodnější kandidát, do koho by mohl celý zbytek dne rýt, než Rodney se mu nenaskytl. O to víc jej ta představa lákala, když viděl jeho protivný výraz ve tváři.
„Ne všichni lidé jsou stejní jako lidé na Zemi, že by všude po lesích odhazovali odpadky na důkaz toho, že zde žijí,“ odfrkl si Rodney.
„Ale jsou to taky jen lidé, kdo ví, co oni tady všude pozvyhazovali,“ ušklíbnul se Sheppard.
„Kdo by něco vyhazoval v lese?“ zavrtěla hlavou Teyla, která se raději až do teď zdržovala konverzace. „To je přece nesmyslné…“
„No, když už ti to k ničemu není, tak to jednoduše vyhodíš, ne?“ vysvětloval John.
„To ano, ale ne v lese,“ oponovala mu Teyla.
„A Athosiané kam vyhazují odpadky?“ pokračoval ve svém Sheppard.
„Do lesa rozhodně ne!“ namítla Athosianka. „Je třeba chránit přírodu kolem, to ona nám umožňuje žít v její blízkosti, nikoli my jí… můj lid je hrdý a…“ nedomluvila, protože ji Ronon zadržel.
„Tiše, někdo nebo něco je tam ve křoví,“ ukázal směrem k hustému lesnímu porostu. Všichni ihned zpozorněli. Sheppard pohotově namířil zbraní na ono místo, stejně tak všichni ostatní kromě Rodneyho, který místo, aby vytahoval zbraň, pokoušel se v kapsách vylovit detektor známek života, ale dnes byl opravdu extrémně nešikovný a tak mu to zabralo nějaký ten čas.
Jeden z keřů se opět mírně pohnul. Jako by mu snad narostly nožičky. Všichni si vyměnili zkoumavé pohledy. Být na Zemi, nevědět o existenci hvězdné brány a ostatních obydlených planetách, pravděpodobně by v tom křoví čekali nějaké malé dítě, které si hraje na schovávanou. Všichni si ale uvědomovali, že za daných okolností a s tím vším, co už zažili, je veliká pravděpodobnost i ten zdánlivě neskutečný fakt, že by tomu keři narostly nožičky. Jenže v tom případě by nebylo nezvyklé, kdyby to křoví mělo i nějaké ty ostré zuby, popřípadě drápy.
Sheppard naznačil Rononovi, aby obešel křoví z druhé strany. Tak jej společně obklíčí a nebezpečnou neznámou existenci neutralizují. Teyla samozřejmě u takové akce nemohla chybět a tak k sledovanému objektu zamířili tři. Jediný Rodney měl pocit, že ještě zcela neztratil svůj pud sebezáchovy, a také si uvědomoval, jak špatně na tom dnes je. Nebude riskovat, když to není nezbytně nutné. Automaticky tedy ucouvnul o kousek dozadu. Ve chvíli, kdy došlápl pravou nohou na zem, ucítil, jak se cosi omotává kolem jeho kotníku. Okamžitě jej to pevně chytilo a on leknutím doslova nadskočil. Když se ale pokoušel utéct, na vlastní kůži okusil, že sevření bylo opravdu pevné. Jednu chvíli stál na nohou, tu druhou ležel rozplácnutý na zemi s hlavou zabořenou v trsu trávy.
Ještě chvíli mu nedocházelo, co se vlastně stalo. Jen tak ležel a snažil se zůstat klidný. Lehce nadzdvihnul hlavu a podíval se před sebe. Uviděl jen čtyři páry boty. Vyplivnul lístečky trávy, které nedobrovolně přežvykoval. V tu chvíli jako by mu došlo, že důvod, proč skončil na zemi, jej pravděpodobně ještě drží za nohu, vyskočil jak srnka a připraven prát se o život, otočil se k útočníkovi.
Vytřeštil oči, když na zemi uviděl asi pětiletou holčičku, která se tam momentálně doslova válela smíchy. Strašný smích. Pohlédl na zbytek týmu, který se stejným způsobem smíchy málem dusil.
„Tohle je vážně MOC vtipné,“ zdůraznil slovo moc.
„Souhlasím s tebou, Rodney,“ pronesl Sheppard s úsměvem od ucha k uchu.
„Mohl jsem dostat infarkt, nebo jsem se mohl praštit po hlavě, když jsem spadnul… pak jsem mohl ztratit paměť, nevědět, kdo jsem… co kdybychom se potom dostali do problémů? Kdo by nás z toho dostal, když bych si nepamatoval vůbec nic? Pak bychom taky mohli…“ tvořil všemožné katastrofické scénáře, ale byl přerušen.
„Já… omlouvám se za svou dceru,“ ozvala se mladá žena stojící vedle Teyly. Až teď si uvědomil, že je tam ještě jeden člověk navíc.
Rodney při jejích slovech opět úlekem nadskočil. Dnes byl opravdu jako na trní.
„V pořádku,“ pokusil se tato slova vyslovit tak, aby moc nekoktal. Nakonec se ještě dvakrát zhluboka nadechl a v duchu napočítal do pěti.
„Vy asi nebudete zdejší,“ poznamenala mladá žena směrem k Sheppardovi.
„Ne, my… přišli jsme hvězdnou bránou,“ odvětil podplukovník. Žena nechápavě pozvedla obočí.
„Hvězdná brána říkáme jen my, pokud jste si ještě nestihl všimnout,“ nevrle poznamenal Rodney.
„Kruhem př…“ chtěla tuto nesrovnalost napravit Teyla, ale byla opět přerušena.
„A to mám říkat co? Tam ta divná kruhová věc?“ obořil se Sheppard.
„No, nebylo by to poprvé, co byste toto označení použil.“
„Přišli jsme Kruhem předků,“ zkusila to Teyla znovu, ale tentokrát mluvila přímo k mladé ženě a dohadování svých přátel si nevšímala.
„Skutečně?“ se zaujetím pronesla žena. „To je zajímavé, již dlouho tudy nikdo nepřišel.“
„Opravdu?“ Tohle prohlášení Teylu i Ronona zaujalo. Jediný Sheppard s McKayem se nijak nevyjadřovali. Sice už se přestali dohadovat, v tuto chvíli je zase zaměstnávala malá holčička, která se z nepochopitelného důvodu doslova přisála Rodneyimu na nohu. Proč zrovna on má tolik smůly? Kdyby děti miloval, daly by mu pokoj?
„Nirayo, necháš pána konečně být?“ obořila se žena na dívku. Ta se s protáhnutým obličejem nakonec pustila Rodneyho, který v tu chvíli uskočil o kus dozadu a snažil se držet si od dívky odstup.
„Prosím, následujte mě… odvedu vás k prvnímu rádci naší královny,“ rukou naznačila směr, kterým se musí vydat.
„Žijete v monarchii?“ vydechl nadšeně Rodney. Většina planet obydlených prostšími lidmi žila spíše v kmenovém svazu. Monarchie už přeci jen byla dalším vývojovým krokem.
„Promiňte, asi vám nerozumím,“ nejistě odpověděla mladá žena.
„No… král, královna…“ vysvětloval trochu křečovitě Rodney.
„My máme jen královnu.“
„Skutečně?“ neubránil se údivu.
„McKayi,“ napomenul ho Sheppard, když viděl, jak se jeho přítel nadechuje, aby zase něco hloupého pronesl. „Omluvte ho, prosím, a dovolte mi, abych se konečně představil… podplukovník John Sheppard, tohle je Teyla Emmagan, Ronon Dex,“ ukázal na mlčenlivého muže, „a doktor Rodney McKay,“ nakonec představil nejotravnějšího člena týmu.
„Jsem Kanara,“ představila se žena, „a tohle je má dcera Niraya,“ ukázala na dívenku s nevinným výrazem ve tváři. Rodney jí věnoval zamračený pohled. Neměl rád děti, ale tahle holčička mu byla snad nejnesympatičtější ze všech, které kdy potkal.
Teyla Rodneymu jediným vyčítavým zrakem naznačila, aby se nechoval tak nepřátelsky.
„Co?“ zaprotestoval Rodney. „To ona se na mě škaredě dívá!“
Teyla jen zavrtěla hlavou, vyvrátila oči v sloup a následovala ostatní. Rodney se ještě jednou podíval na Nirayu. Byl by přísahal, že na něj vyplázla jazyk. Zahnal myšlenky na to, že by na ni mohl také vypláznout jazyk a vydal se za ostatními.
Netrvalo to dlouho a celá skupinka dorazila na úpatí kopce, na kterém stál kamenný hrad. Pod kopcem se nacházela menší vesnice povětšinou tvořená prostšími rolníky.
„Bože, to musím vylézt až nahoru?“ povzdechl si McKay. Dnes opravdu neměl dobrý den.
Když se po několika minutách vyškrábali do poměrně strmého kopce, stanuli před vstupní bránou do hradu. Byla otevřená a dokonce nikdo nestál ani na stáži. Bylo očividné, že nikoho z obyvatelů netrápí neznámí návštěvníci. Jako by snad nevěděli o Wraithech.
Prošli asi třemi nádvořími s různými užitkovými stavbami, než došli k samotné obytné části hradu. Vešli do velké vstupní síně. Kanara jim nařídila, aby zde počkali a zamířila nějak hlouběji do útrob hradu.
„Hm, mají to tu pěkné,“ porozhlédl se Sheppard.
„Vyloženě útulné,“ odfrkl si Rodney, „zima, vlhko, plísně… opravdu luxus,“ konstatoval optimisticky.
„Tady se někdo dobře vyspal,“ pronesl s ironií v hlase Ronon.
„Vyspal jsem se skvěle, jen to probuzení nestálo za nic,“ pronesl rozmrzele doktor McKay.
„Jo, to je vidět,“ ušklíbnul se podplukovník Sheppard a zamířil prozkoumat jednu plátovou zbroj, která zdobila vstupní síň.
„Nesahejte na nic!“ vyštěknul z ničeho nic Rodney na Johna. Ten leknutím málem zboj shodil, ale ještě ji stihl včas zachytit. V tu chvíli do síně vstoupila Kanara. Sheppard jí jen věnoval nevinný úsměv, postavil plátovou zbroj do původního stavu a zamířil za ostatními, kteří již následovali Kanaru.
Došli rovnou do přijímacího sálu, kde už na ně čekal první rádce královny. Starší muž menšího vzrůstu rozpřáhl ruce v adoračním gestu a s širokým úsměvem je přivítal: „Vítejte v Sedes. Mé jméno je Feidim, jsem prvním rádcem naší vznešené královny.“
„Velice nás těší,“ reagoval Sheppard, „Já jsem John Sheppard, Teyla Emmagan, Ronon Dex a Rodney McKay,“ představil dnes již podruhé sebe a ostatní členy svého týmu.
„Jsem opravdu překvapen vaší návštěvou. Co vás k nám přivádí?“ dotázal se rádce.
„Přišli jsme s přátelskými úmysly. Naším cílem je získávání nových spojenců,“ vysvětloval jejich přítomnost zde Sheppard.
„Pak doufám, že zde uspějete,“ usmál se Feidim a otočil se na Kanaru: „Buď, prosím, našim hostům po ruce a ukaž jim naše město a pokud budou mít zájem, tak i blízké okolí.“
„Ovšem, bude mi ctí,“ přikývla Kanara a vyvedla návštěvníky zpět na nádvoří, kde už na ně čekala malá Niraya. Očička jí zazářila nadšením, když zahlédla Rodneyho. Zato jeho pohled nešetřil zoufalostí.
Poslušně prošli celým hradním komplexem. Kanara jim povídala něco o jejich historii i zvycích. Za celou dobu se ale nezmínila o žádných nepřátelích nebo válkách vedených proti Wraithům. Jako by je snad neznali.
Sheppardovi to nedalo a musel se zeptat: „Já… víte,“ nevěděl, jak začít, „ani jednou jste se nezmínila o žádných nepřátelích. Vy neznáte Wraithy… taková stvoření nepatrně podobná lidem, která z vás vysají život?“
„Ovšem, že je známe,“ připustila s klidem žena.
„Eh…“ John byl mírně zaskočený laxností, s jakou pronesla tato slova. „A vy se jich nebojíte?“
„Ne, naše královna nás ochrání před těmi, kteří by nám chtěli uškodit,“ zakončila jejich debatu Kanara, vydala se dolů do předměstí a pak zamířili do lesů.
„Kam jdeme?“ s obavami pronesl Rodney a už zase tahal z kapes jeden ze svých přístrojů, aby se pomocí vědy mohl ujistit, že mu snad nic nehrozí.
„Chtěla bych vám ukázat naše posvátné místo… chrám předků,“ vysvětlila Kanara, „pokud ovšem máte zájem.“
„Samozřejmě, že máme,“ diplomaticky odpověděla Teyla.
„Běhají tady divoká zvířata,“ ozvalo se Rodneymu z pod noh, „a mají ostré zubiska,“ dodala Niraya s děsivým výrazem ve tváři.
„A sežerou tebe, když mě nepřestaneš otravovat,“ syknul na dívenku.
„Nesežerou, oni nepapají hodné holčičky, ale protivní velcí pánové jim chutnají,“ skoro zlomyslně na něj mrkla a rozeběhla se za matkou. McKay vytřeštil oči, tohle by od malé holky nečekal. Zamračil se a opatrně se porozhlédl po okolí. Nakonec si ještě vynadal za to, že jí uvěřil a že je tak paranoidní.
Konečně došli až na místo. Kdysi tady možná stával chrám, teď už tady ovšem zbyly jen ruiny. McKay okamžitě vyrazil k bloku kamene. Obešel ho ze všech stran a sklonil se k němu blíž. Z ničeho nic vyskočil zpoza bloku, kde v zápalu vědy zmizel.
„Ty ruiny jsou antické,“ rozzářil se.
„Skutečně?“ podivil se Sheppard a okamžitě si šel Rodneyho prohlášení osobně ověřit.
„Myslím si, že by pod zemí mohl být nějaký rozsáhlejší komplex,“ pošeptal Sheppardovi své domněnky na základě několika málo vět, které právě přeložil. „Možná by se tam mohlo nacházet ZPM,“ pokračoval při pohledu na monitor přístroje detekujícího množství energie v okolí.
„Jak velká je ta šance?“
„Možná takový sedmdesát, možná osmdesát procent… ještě jsem to všechno nepřeložil, ale ta možnost tu je.“
„V pořádku… co chcete, abych udělal?“ tázal se John, ale Rodney jej už nevnímal.
„Úžasné místo,“ pronesl směrem ke Kanaře, „máte o něm nějaké záznamy? Bylo by možné, abych zde chvíli zůstal a mohl jej studovat?“
„Nevidím v tom vůbec žádný problém,“ přikývla ochotně Kanara.
„Na jak dlouho to vidíte?“ opět se dožadoval pozornosti podplukovník.
„No, potřeboval bych přeložit ty nápisy a pak se uvidí… snad jen pár hodin,“ připustil doktor.
„Dobře, ale měli bychom informovat Elizabeth,“ souhlasil John.
„V pořádku, běžte, já zůstanu tady,“ vyhrkl Rodney a zase se začal věnovat nápisům tesaným do kamene.
„Nebudeš potřebovat pomoc?“ starala se Teyla.
„Ne, to je dobré…“ zarazil se při vzpomínce na zubaté obludy požírající velké nevrlé pány, „no, možná by tu mohl zůstat Ronon, kdybych třeba potřeboval pohnout s nějakým větším blokem kamene,“ vymýšlel různé výmluvy, aby nemusel přiznat, že se obává o svůj nenahraditelný život.
„Dobře,“ přikývl Sheppard, „vrátíme se tedy na Atlantis, informujeme doktorku Weirovou a do setmění jsme zpět.“
„Ještě… ať mi Elizabeth pošle doktora Zelenku s vybavením, možná jej bude potřeba,“ zamyšleně pronesl.
„Zůstaňte na příjmu, ozveme se, až se vrátíme,“ ještě dodal podplukovník, než společně s Teylou a Kanarou odešli zpět k hvězdné bráně. Nakonec k McKayově nelibosti s ním a Rononem zůstala i malá Niraya, kdyby si to náhodou rozmysleli a chtěli se vrátit do města nebo k bráně.
02.9.2007 17:56:26
a nezanevřeš na nás 
, ale musím Vám vyjádřit i obdiv - tahle část (i přes ten obsah) byla zatím to nejlepší, co jste napsaly!
.
).
.
Bože! Taky jsem pořád doufala , že to nebude tak definitivní!
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
