SG: Tajemství

Paráda.Moc se mi líbí ta část,kdy Daniela začne mluvit o tom,co všechno ukážou oči,když se do nich člověk zadívá.Jsem zvědavá na to tajemství,které chtějí vesničané ukázat.
Nevadí,že odjíždíš,těch pár dnů se dá vydržet a bohatě to vynahradí dnešní dva díly

No počúvaj ty píšeš rýchlo jak fredka a je to strašne zaujímavé. Som tvoja verná čitateľka. A tá časť s pohľadom je paráda aj ja som si v poslednej dobe začala všímať pohľady ľudí, s ktorými sa stretávam a je pravda ako sa u nás hovorí, že oči sú oknami do duše . Tak ja sa teším na ten večerný diel a prajem príjemnú cestu. Dúfam, že sa ti u nás na Slovensku bude páčiť a možno sa tu aj niečím inšpiruješ.

Děkuji, mám radost, že se vám povídka líbí. Přiznávám se nějaké díly, už mám dopředu napsané...ale musí vždy projít korekcí a korektor není na baterky (ale je pravda, že chce taky další díly).

Zizi:Na Slovensko se moc těším:). Letos jsem tam už jednou byla, snad přijde i inspirace .

Osmí díl je tu a jak jsem slíbila tak ještě dnes. Je to trochu nudná část a krátká, ale tak trochu důležitá…Tak tedy směle do toho.

8.kapitola:Město
Ráno přineslo nádherný den. Neodbytné paprsky slunce se snažily dostat pod víčka všech, kteří spali. Mnoho lidí to probudilo, avšak Daniela spala dál. Měla zase jednu z neklidných nocí. Znovu a znovu viděla svého otce, tak jako ve svých jedenácti, zase stála nad jeho hrobem. Kdyby se ji někdo zeptal, čeho se nejvíce bojí, odpověděla by, že spánku.

Paprsky hladily Danielu po obličeji a ona je nevnímala. V klidu spala, měla na to právo, pořádně usnula až ve tři ráno. Najednou se někdo postavil před okno a zastínil ji tvář. Lehce se zavrtěla a pak se převalila, jednu ruku strčila pod polštář. Ten neznámý stál nad ní. Z ničeho nic se rychle posadila na posteli, v jedné ruce držela berettu a mířila mu na břicho.
„Lorne!“ vykřikla.
„Málem jsem vás zastřelila, co tu do pekla děláte?“ vypravila ze sebe ještě pořád v šoku a změřila si Lorna pohledem. Stál před ní oblečený a upravený, jako by vstal před hodinou.
„Já…spala jste dlouho a Sheppard řekl, že vás mám jít vzbudit,“ řekl poněkud zaraženě. Přestala na něj mířit. Chystala se vstát, Lorne si toho všimnul a otočil se k oknu, jako by tam bylo něco, co ho nesmírně zajímalo. Usmála se pro sebe, vstala a oblékla se. Trhl sebou když mu položila ruku na rameno.
„Půjdeme?“ zeptala se ho. Lorne kývl a oba odešli z pokoje pryč.

Po snídani za nimi přišel Adrian.
„Pojďte, je nejvyšší čas!“ Vyzvedl je a odvedl doprostřed vesnice.
„Stoupněte si na tady ten kruh, no tak!“ Vyzval je poněkud nervózně. Všichni ho poslechli. Ten kruh byl z jiného materiálu než země a byl vedle jednoho sloupu u obětního kamene. Stály na kruhu a mačkali se na sebe. Adrian je přelétl pohledem, stoupl si k nim a něco zmáčkl na sloupu. Všichni si připadali, jako by najednou přišli o všechen vzduch. Transportovali se z povrchu do země. Stanuli uprostřed velkého podzemního města. Všem se trošku zamotala hlava. Daniela se rychle chytla nejbližšího, aby neupadla. To samé zřejmě měl v pánu i on. Rychle se na sebe podívali. Lorne po ni hodil jeden zvláště odporný úšklebek. Daniela mu to však oplatila vypláznutím jazyka.

„Chtěl jsi vyspělou civilizaci, tak tady ji máš.“ Zašklebil se Rodney na Shepparda. Adrian jim pokynul rukou, aby ho následovali. Všichni si teď prohlíželi město. Bylo celé z kamenů. Velké sloupy, držící povrch se tyčily doněkolika metrové výšky a všechny byly popsané. Všude ve vzduchu lítala plavidla podobná Jumperům. Domy byly spíše podobné mrakodrapům. Světla tu bylo dost, i když byly několik metrů pod povrchem. Dole byly ulice a nad nimi dálnice. Byly zde stromy a květinové záhony. Z oken domů vykukovaly další květiny a některé domy byly porostlé břečťanem Lidé, chodící kolem, si je prohlíželi. Děti běhaly, smály se a hrály si s míčem.
„Neuvěřitelné, všechny nápisy jsou anticky… V životě jsem neviděl takový typ transportu…“ Rodney neustále povídal. Nikdo ho však neposlouchal. Všichni byly uneseni tou krásou kolem.

Zastavili se před malou vládní budovou. Před ní byl malí plácek s kašnou a trávníkem. Nekolik dětí tam hrálo nějakou hru. Těsně u vchodu byl květinový záhon.
„Dovnitř může pouze omezený počet osob, dva z vás tu musí zůstat.“ Pověděl jim Adrian. John se rozhlídl po ostatních. Daniela a Lorne naznačili, že počkají. Ostatní vešli do budovy.

„Neposadíme se na lavičku?“ Přešlápla z nohy na nohu Daniela.
„Proč ne.“ Souhlasil Lorne. Chvilku seděli před vládní budovou a pozorovali děti, skotačící na trávníku. Hrály nějakou podivnou hru, co chvíli jim míč vyletěl ven. Jeden chlapec do něj kopl až příliš moc. Míč se přikutálel k lavičce, kde seděli McNillová a Lorne. Daniela míč sebrala a šla ho vrátit. Major ji pozoroval. Přišla k dětem a podala ho jedné dívce. Ta si ho nesměle vzala a na něco si jí ptala. Daniela jí s úsměvem odpovídala. Děti se během chvilky seběhly a poslouchaly. Jedno přes druhé vykřikovaly a snažily jí něco sdělit. Ona se jen smála, pak však do ní jeden chlapec strčil. McNillová ho popadla a předvedla mu ukázkově letadlo, potom ho však postavila na zem a se smíchem se vracela k opuštěnému majorovi.

Tak jsem to stihla ještě před odjezdem a mám tu pro vás další díl. Přeji příjemné počtení. (Další částí můžete počítat nejdřív 2.9.2007.) Přeji pěkný zbytek prázdnin.

9.kapitola:Porada
Adrian je zavedl do kruhové místnosti a nechal je usadit kolem kulatého stolu. Místnost byla vykládaná světlým dřevem, bylo tu však jen jedno okno, to poskytovalo výhled na město a kašnu před touto budovou. Kolem místnosti byly postavené malé stromky. Stůl byl skleněný a židle s tmavého dřeva.
„Senátoři přijdou za pár minut.“ Oznámil jim Adrian. Neuběhla ani minuta a z druhé strany se otevřely dveře. Vešly tři ženy. Všichni se posadili. Jednání začalo.

Daniela se posadila na lavičku. Cítila se unavená.
„Co to bylo? Ten chlapec do vás strčil.“ Lorne se snažil zjistit, co se tam stalo.
„Strčil, protože jsem neodpovídala podle jeho představ, myslel si, že mu neříkám pravdu.“ Daniela nahodila šibalský úsměv. Lorne na ni koukal.
„Tak neodpovídala podle jeho představ?...Na co se vůbec zeptal?“ Major do ní lehce šťouchnul. Daniela znejistěla, ale šťouchnutí mu vrátila.
„No…zeptal se…“ Snažila se získat čas.
„No tak, McNillová, to mi nepovídejte, že vás rozhodil nějaký malý kluk!“ Nedal se odbýt Lorne. Strčil do ní. Daniela po něm hodila jeden z nehezkých pohledů.
„Když to chcete vědět…zeptal se mě, jestli jste můj manžel,“ a strčila do něj pořádně.
„Kecáte!“ Zašeptal jí do ucha a taky do ní strčil. Začali se smát. Občas do sebe šťouchli. Po chvilce k nim doběhla jedna z holčiček – ta, která si od Daniely brala míč, a podávala majorovi kytku. Byla rudá jako rak a nedokázala říct ani slovo. Major si ji s zářivým úsměvem vzal. Dívka nadšeně vyjekla a odběhla pryč.
„Asi máte malou obdivovatelku.“ Rýpla si Daniela.
„Vy máte zase velkého obdivovatele.“ Zakřenil se Lorne a kytku ji podal.
„Nevím jestli si ji od vás mohu vzít, snažíte se tady vyžehlit to šťouchání.“ Dělala na oko uraženou.
„Já nic nežehlím.“ Zlobil se major, pak si však k jeho překvapení vzala květinu a lehce do něj strčila.
„Děkuji, voní krásně,“ a pořádně si přičichla.

„Mé jméno je Adelaida. Starám se o rozvoj našeho města po duchovní stránce.“ Představila se velice pohledná bruneta.
„Po mé levici sedí senátorka Griselda. Má na starosti vědeckou sekci.“ Poukázala na rudovlasou a velice mladou dívku.
„Po mé pravici sedí senátorka Pelagie, její starost je dohlížet nad občany, bydlení atd.“ Tam byla pohodlně usazená poněkud stará dáma s šedými vlasy.
„Ostatní senátoři se omlouvají, ale mají mnoho práce, snad vám pomůžeme my.“ Uklonila se jim Adelaida.
„Mé jméno je John Sheppard, vedle mě sedí Rodney McKay, potom Ronon a Teyla.“ Představil sebe a členy týmu John.

„Řekla jste, že se staráte o duchovní rozvoj města, v co věříte?“ zeptal se poněkud nevhodně John.
„Naše víra je velice stará. Svému bohu musíme každé tři měsíce obětovat tři oběti. Vše se odehrává na obětním kamenu ve vesnici. Neobětovat znamená seslat na sebe zlobu nejvyššího. Vy nemáte bohy?“ zeptala se poněkud zaraženě Adelaida.
„U nás je svoboda náboženství, každý si může věřit v co chce.“ Usmál se na ni John. Senátorka Adelaida vypadala velice rozladěně. Něco jako svoboda náboženství rozhodně nepatřilo mezi věci, které by schvalovala.

„Máte u vás ve světě taky vědce?“ Neodpustila si otázku rudovlasá Griselda. Rodney se okamžitě ujal slova.
„U nás je vědců spousta. Já sám jsem vědec,“ pochlubil se Rodney.
„To zní úžasně. Víte, před nedávnem jsme dokončili obrovský projekt. Jde vlastně o přehrávač vzpomínek,“ spustila na něj Griselda. Vůbec si neuvědomila, že by prozradila něco důležitého.
„Jak to pracuje?“ zajímal se Rodney. Tenhle projekt ho velice zaujal.
„Pracuje velice jednoduše. Zkoumaný objekt si lehne do speciálního křesla a my ho napojíme na stroj, pak nastává velice složitý proces, ve kterém pronikneme až do vašich vzpomínek, ty pak můžeme pozměnit, upravit a nebo dokonce vymazat.“ Senátorce zářily oči jako malé drahokamy.
„Tohle to všechno funguje? Nepoškozuje to mysl zkoumaného objektu?“ vyptával se dále McKay.
„Funguje to všechno dokonale, ale zkoumaný objekt by měl být unavený a ospalý, potom se snadněji dá proniknout do jeho vzpomínek a zcela mizí riziko trvalého poškození.“ Vychrlila to všechno rudovláska.
„Páni! Mohl bych…Mohl bych to vidět?“ zeptal se McKay s nadějí v hlase.

„Ano, ale teď bychom si měli vysvětlit pár věcí,“ vstoupila do rozhovoru Pelagie.
„Adrian nám sdělil, že jste přišli kruhem předků, je to pravda?“ položila jim další otázku Pelagie. Všichni jí kývli na souhlas. „
Pak tedy musíte být ti vyvolení, na které tak dlouho čekáme.“ Senátorce se v očích objevily slzy.
„Promiňte, ale ještě jste nám neřekli, o co se jedná. Nemůžeme říct, jestli je v našich silách vám pomoct,“ zkusila získat nějaké informace Teyla.
„Nebudu vám lhát, náš národ vymírá,“ promluvila senátorka Pelagie, vstala a přistoupila k oknu.
„Náš bůh, si každé tři měsíce vybere tři oběti a sešle na ně nemoc. Z dětí nebo dospěnlých se stávají zvířata. Nepoznávají své okolí, nikdo se k nim nesmí přiblížit, pak mu je musíme obětovat.“ Senátorka stále koukala z okna.
„Náš národ trpí dlouhou dobu…Brzo budou vybráni neviní lidé, doba obětování se blíží. Pomozte nám, hluboce vás prosíme.“ Obrátila se na ně s prosbou Pelagie. Teď vypadala velice staře a unaveně. Přešla zpátky k židli a posadila se. V očích se jí leskly slzy.
„Adrian nám řekl, že kámen slouží pouze pro zvířecí oběti,“ řekl poněkud naštvaně Sheppard.
„Adrian, tam při minulé oběti, musel obětovat svoji sestru,“ pověděla senátorka na vysvětlenou. Nastalo rozpačité ticho.
„Musíme promluvit s naším velitelem, pak vám řekneme více.“ Ukončil vše John. Rozhodně neměl chuď jim pomáhat, po té co zalhali.

Tak som sa do toho zažrala, že som vôbec nevnímala okolie. Krásna tá časť s Danielou, Lornom a tou malou to som si tak živo predstavila a tie obete no paráda. Som zvedavá ako a či vôbec im Sheppardov tím bude chcieť pomôcť a ako to dopadne. A tiež zaujímavý nápad s tým mestom pod zemou, len neviem ako tam môžu rásť kvetinky. Ale tak je to sci-fi, tak to neriešim

Ahojky, tak jsem zpět...unavená atd. (Však to znáte. )
Další díl můžete čakat zítra, dneska fakt už padám...

Zizi: Taky jsem si tu část s Danielou a Lornem představovala. Jen ještě...na Slovensku máte nádherně .

Tak a je tu další díl, začíná školní rok a já bohužel ztrácím čas, je to naprosto hloupý! Takže se psaní dílu hodně omezí...Ale pokusím se co v nejbližší době dát další .

10.kapitola:Zrádce

John vyšel z vládní budovy. Měl velkou chuť odejít. Pokud však tihle lidé museli své bližní obětovat, aby zachránili ostatní, tak se přece jenom rozhodl pomoci. Rozhlédl se okolo, někde tu měli být Lorne a McNillová. Našel je během chvilky. Seděli na zemi a kolem nich seděli na lavičce a zemi děti a poslouchaly jejich vyprávění. McNillová si ho všimla a upozornila Lorna. Ještě něco pověděli dětem a pak se vydali za Johnem a jeho týmem.

„Tak co jste se dověděli?“ vyzvídala Daniela.
„Nic moc, jen to, že musí každé tři měsíce obětovat tři lidi, aby nezemřeli ostatní,“ odpověděl poněkud otráveně a naštvaně John.
„Cože?!“ Vykřikla překvapeně Mcnillová.
„Říkal přece, že jde o zvířecí oběti!“ zakřičela.
„Uklidněte se.“ Napomenul ji Sheppard.
„Taky z toho nejsem nadšený! Obětovaní lidé jsou nakažení nějakou nemocí, takže…Podívejte se, nejraději bych se na to všechno vykašlal, ale pokud jim můžeme pomoct, aby už nemuseli nikoho obětovat, tak jim pomůžeme.“ Řekl své rozhodnutí John. Daniela se však dále tvářila naštvaně.

„Tak dobře, co máme udělat?“ Souhlasila, když už nevydržela Johnuv pohled.
„Já a Ronon se půjdeme nahlásit, získat povolení a vše vysvětlit na Atlantis.“ Pověděl jim podplukovník.
„Já bych zůstal tady a zjistil bych něco…no, rád bych se něco dozvěděl o tom jejich projektu,“ prosadil svou Rodney. Sheppard kývl na souhlas a otočil se na Teylu.
„Promluvím si se senátorkou Pelagií a půjdu s Rodneym,“ promluvila po chvilce. John přešel pohledem na Danielu.
„No…“ Začala poněkud nejistě a hledala pomoc u Lorna.
„Zůstaneme tady před senátem. Máme ještě nějakou práci,“ doplnil v rychlosti Danielu Lorne a kývl hlavou k dětem. John ty dva probodl pobaveným pohledem a pak kývnul.
„O.k., kdyby něco, použijte vysílačky,“ a odešel s Rononem. Daniela a Lorne se vrátili k dětem.

Adrian a odvedl Teylu i s Rodneym zpátky do budovy. Procházeli chodbami, až narazili místnost, ve které před chvílí vedly poradu. Senátorky stále seděly na svých místech a o něčem diskutovaly. Když vešla do místnosti Teyla s Rodneym, všechny povstaly a nabídly jim místo k sezení.
„Proč pak jste znovu přišli?“ zeptala velice zvědavě Griselda.
„Chtěl jsem vás zeptat na vědu,“ začal nejistě Rodney. Griseldu to velice potěšilo.
„Nepůjdeme raději ke mně do laboratoře?“ zalesklo se senátorce v očích. Rodney se usmál a kývl na souhlas. Oba opustili místnost a s nimi odešla i senátorka Adelaida.

Pelagie čekala až Teyla promluví.
„Víte, nechci, aby to vyznělo špatně, ale nemáme kde spát…“ Teyla byla přerušena senátorkou.
„Nedělejte si starosti. Budete spát u naší senátorky, za chvilku končí a dokonce projevila zájem vás poznat,“ usmála se senátorka.
„Děkujem, smím se zeptat, kde bydlí? John a Ronon šli ohlásit situaci a nevíme kdy se vrátí,“ pověděla jí Teyla.
„Kousek od transportu na povrch. Určitě máte nějaké komunikační zařízení, můžete se tam potom setkat,“ zahnala jí obavy Pelagie. Teyla kývla hlavou na znamení díku a zkusila se spojit s Johnem.

John s Rononem nebyli daleko od vesnice a šli rychle k bráně.
„Tuším, že zítra kolem poledne se zpustí bouře.“ Prohodil konverzačně John. Než však Ronon stačil odpovědět, ozvala se vysílačka.
„Johne?“ zazněl Teylin hlas.
„Slyším,“ odpověděl John.
„Až půjdete na zpět a přenesete se transportem do města, dejte vědět. Spíme poblíž u jedné ze senátorek.“ Oznámila jim situaci, stejně tak i Lornemu, Daniele a Rorneymu.
„Dobře, vrátíme se co nejdříve. Sheppard konec,“ a pokračoval s Rononem k bráně.
„Teyla konec.“ Oznámila.

„Zvláštní, jste z jiné planety, ale přesto nacházíme mnoho společného.“ Zářila štěstím Pelagie.
„To doopravdy ano,“ usmála se Teyla. Vedly spolu rozhovor už asi půl hodiny.
„Víte, nechci, aby to vyznělo, že někoho podezírám, ale cítím mezi vámi napětí, jako by byl mezi vámi zrádce.“ Prolomila znovu ticho Pelagie.
„Máme mezi sebou nového člověka. Neznáme ho,“ pověděla jí Teyla. Senátorka postavila k oknu. Chvilku koukala ven.
„Jak se jmenují, ta dívka a ten muž, co přišli s vámi, ale nebyli na zasedání?“ Promluvila stará senátorka a neustále sledovala, to co se dělo venku.
„Daniela McNillová a Richard Lorne.“ Vyhověla její otázce a přišla taky k oknu. Když vyhlédla, spatřila majora a plukovníka, jak něco předvádějí dětem. Vypadali velice komicky a děti se jim smály.
„McNillová je nová, viďte?“ Teyla kývla na souhlas. Netušila jak to mohla vědět.
„Nelíbí se mi, jako by přede všemi skrývala nějaké tajemství.“ Snažila vyjádřit své pocity senátorka.
„Je taková zvláštní…Pardon, to jsem nechtěla, občas se nechám unést city.“ Pokračovala Pelagie.
„To je v pořádku, neznáme ji, ale máte pravdu, je zvláštní.“ Přitakal jí Teyla. Sledovala ji z okna. Opravdu vypadala zvláštně a skoro pořád pokukovala po majorovi. Teď už se nemohla zbavit divného pocitu, když viděla Danielu. Semínko pochybností bylo zaseto.

Ozvalo se zaklepání do konferenční místnosti stoupila mladá žena.
„Teylo, tohle je senátorka Elza, vaše dnešní hostitelka. Elzo, tohle je Teyla.“ Obě ženy si podaly ruce. Senátorka Elza byla velice mladá a krásná žena. Měla modré oči a uhlově černé, po ramena dlouhé vlasy.
„Elzo, u Griseldy je Rodney McKay, je tu s Teylou. Běže před senát, já ho za vámi pošlu.“ Usmála se na Elzu Pelagie. Ta se jí uklonila a vyprovodila Teylu před senát. Když dorazily ven, Elza se rozhlédla a zamířila ke skupince dětí s Danielou a Lornem. Teyla vyrazila za ní.

Elza poslala děti domů, ale zůstala s ní jen jedna dívka, tak která donesla Loernemu kytku a brala si od Daniely míč.
„Senátorko, tohle je Richard Lorne a Daniela McNillová.“ Představila je Teyla. Senátorka se na ně mile usmála.
„Jsem Elza a tohle je moje dcera, Aglaja.“ Ukázala na svou dceru. Teyla si měřila nenápadným pohledem Danielu, ta si toho nevšimla. Nějak jí nedokázala věřit, už ne. O chvíli později se k nim přidal Rodney a vydali se k Elze domů. Po cestě stihla Teyla říct Rodneymu o podivném rozhovoru z Pelagii.

jednim slovem wow proste velmi pekne napsano, clovek se nenudi ani u jedne kapitoly a byl by nejradci kdyby tu byli uz vsechny kapitoly

jen tak dal

Ps:mozna Klenotka neni moc potesena ale Rodneyho si vystihla presne jak tvurci v SGA proste lochnil jsem se snad pri kazde scene snim a Danielou jen tak dal jen tak dal moc pekne

Ja sem opäť napíšem, že to bolo super. Toto bola tak trošku oddychová časť ale tiež veľmi dobrá. Teším sa na pokračovanie . A súhlasím s dessolatorom - ani pri jednej kapitole som sa nenudila.
Inak nechcem ťa opravovať, ale máš napísané Rodny a on je Rodney. (to len taký postreh)

staci desso sice tento nick uz nepouzivam ale tehda kdyz jsem se regnul tak prsote prvni co mne napadl

kazdopadne si mne potesila s tim Rodneym kdyz jsem to vcera psal tak jsem si prave rikal ze jsem to jeho jmeno urcite napsal blbe a ze budu za trubku tak nastesti ne

a rekl bych v to mclanku to ani nejak nevadi aspon se to lip cte a kazdej vi o co jde



a jeste jednou taky musim napsat moc pekna povidka od zacatku az do zatim posledni kapitoly

Pokračování se mi moc líbí. je to poutavé a nové. Pár chybiček se vloudilo (zase se nám tam zatoulal Rodny místo Rodneyho), ale jinak super. Ten přehrávač vzpomínek mi silně připomíná ten stejný přístroj, co měli na jedné planetě v SG1, jak Mitchella obviniliz vraždy, protože mu implantovali vzpomínky někoho jiného. To fungovalo stejně (mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších epizod s Mitchellem:-)).

To škádlení Lorna a Daniely je fajn, moc hezky popsané. Doufám, že to přeroste v něco víc:-).

Myslím, že máš v sobě nějaký tvůrčí přetlak a chrlíš to ze sebe o překot ven. Takže mi to někdy příjde trochu překotné , ale jinak to na mě působí takovým zvláštním sympatickým dojmem. Myslím , že umíš vytvořit atmosféru a taky bych se přimlouvala za prohloubení romantického vztahu mezi Lornem a Danielou, jak píše výše Fazulina

Jéje, klaním se a bouchám hlavou do země...Nechtěla jsem nějak poškodit Rodneyho. Vážně... Opravím to nebojte se, děkuji za připomínku.

Je super, že se shodujete za prohloubení vztahu Daniely a Lorna, popravdě souhlasím s vámi. Takže jsem dávám další část:).

11.kapitola: Elza a Aglaja
„Elizabeth, vím, že obětování lidí je odporné a nemorální, ale pokud to můžeme zastavit…“ John nechal větu nedokončenou. Teď jen čekal. Věděl jak na ni musí jít. Elizabeth zavřela oči. Nechápala proč měla ten pocit, že se něco stane. John měl pravdu, pokud je tu možnost někomu pomoct…měli by ji poskytnout. Elizabeth se rozhodla.
„Dobře, ale jestli se něco stane, cokoliv…vracíte se na zpět.“ Elizabeth probodla pohledem Johna.
„Vracíte se zítra ráno, měli byste se jít navečeřet.“ Vyprovodila je oba ze své kanceláře.

Ve městě, v bytě senátorky Elzy, zasedli všichni k večeři. Dnes tu měla poněkud rušno, hostila lidi z jiné planety. Bytem se nesla lahodná vůně a všichni spokojeně jedli. Elza byla výtečná kuchařka. Když dojídali něco co chutnalo jako puding, zatahala Aglaja Danielu za rukáv. Ta pozvedla obočí a podívala na ni.
„Danielo, řekneš mi prosím na dobrou noc pohádku?“ zeptala se nesměle. Elza svou dceru změřila přísným pohledem.
„Aglajo! Neobtěžuj,“ okřikla ji. Aglaja z klopila oči a zahleděla se do skoro prázdného talíře.
„Ne, to je v pořádku. Ráda jí řeknu pohádku,“ potvrdila Aglajino přání Daniela. Byla ráda za to, že jí mohla uspat, bylo to tak dávno co někoho uspávala. V hlavě jí vířily vzpomínky a do očí se draly slzy. Rychle všechno zahnala. Nesměla vzpomínat, nikdy, přece si to zakázala.

V obýváku hrála Aglaja s Lornem, Teylou a Rodneym nějakou logickou hru. Vyhrávala a Rodney se chvílemi velice rozčiloval. Daniela pomáhala sklízet nádobí.
„Vím, že je nevhodné se na to ptát, ale kde má otce?“ zeptala se Daniela. Elza se na ni podívala.
„Byl obětován,“ řekla prostě Elza, ale v očích se ji lesky slzy.
„Omlouvám se.“ Snažila se napravit situaci Daniela.
„Měla jsem přítele, kdysi dávno.“ Začala McNillová a podala Elze talíř.
„Co se s ním stalo?“ otázala se senátorka. Neunikl jí smutek, se kterým řekla slovo ,měla´. Daniela se smutně usmála.
„Byli jsme zasnoubení.“ Zavzpomínala Daniela. Po tváři ji stekla jediná slza. Rychlím pohybem ji setřela a dále pokračovala.
„Zemřel těsně před svatbou. Jistým lidem se nelíbilo, že se chceme vzít…“ Podávala další talíř.
„To je mi opravdu líto,“ pověděla smutním hlasem Elza.
„Nikdy bych nepřežila, kdyby se jí něco stalo. Aglaja je to jediné co mi zbylo.“ Usmála se senátorka na svoji dceru.
„Aglaja si vás velice oblíbila, Danielo.“ Tentokrát se Elza usmívala na Danielu a ta se na ni usmála taky.

„Tak jo, jdeme spinkat. Hajdy do postele!“ Zaháněla Elza svoji dceru. Ta vzala za ruku Danielu a odváděla ji do svého pokoje. Daniela jí měla v plánu říct svoji nejoblíbenější pohádku, byla sice krátká, ale kdo říká, že to nemůže natáhnout.
„Bylo, nebylo, v jedné daleké zemi, žila dívka se dvěmi nevlastními sestrami, jmenovala se Popelka.“ V tomhle úseku Aglaja zívla tak mocně, že by jí mohl závidět i tygr.
„Jedna ze sester byla pyšná, druhá milovala drahé věci a obě i s macechou nutily Popelku od rána do noci uklízet, prát, žehlit i šít. Chodila spát pozdě v noci a brzo ráno vstávala.“ Aglaja pomalu usínala. U dveří se objevil Lorne, ale ani jedna mu nevěnovala pozornost.
„Žil tam taky král se synem. Královna s králem byly velice staří a princ byl jejich jediný nástupce, ale celé dny lovil v lesích. Jednoho dne král uspořádal ples, aby si mohl princ vybrat budoucí manželku…“ Aglaja spala. Daniela vstala, vzala přikrývku a pořádně ji přikryla až ke krku. Vypadala jako starostlivá matka nad postelí své holčičky.
„A žili šťastně až do smrti.“ Dopověděl šeptem Lorne. Daniela leknutím málem vykřikla. Přešla k majorovi.
„Myslíte, že takový konec existuje?“ zeptala se ho Daniela a zavřela dveře do pokoje holčičky.
„Myslím, že ano,“ odpověděl jí Lorne.

Ocitli se ve tmě. Obývák byl prostorný a všichni tam měli na různých místech ležet, ale Daniela nevěděla kde. Lorne ji chytnul za ruku.
„Ukážu vám kde spíme.“ Opatrně ji dovedl k místu.
„Pro mě asi takový konec není.“ Zamyslela se Daniela a pak popotáhla. Světelné paprsky, imitující měsíční záři, na chvíli ozářily její tvář. Major mohl vidět v jejích očích slzy. Zase pomyslela na ty, které ztratila a které už nikdy neuvidí.

Přistoupil k ní a pevně ji objal. Čekal, že se odtáhne, ale ona se pevně přitiskla. Nevěděl jak dlouho tam stáli, ale ani jeden se necítil unavený, pak se však odtáhli.
„Myslím, že takový konec je i pro vás,“ pošeptal Lorne a podíval se jí hluboko do očí. Ona se jen smutně usmála. „
Děkuji,“ bylo vše co řekla. Lorne to však pochopil. Oba věděli, že tohle bude jejich malé tajemství a rozhodně se nezlobili za to, že se stalo. Teď se však ponořili hluboko do říše snů. Po dlouhé době spala Daniela zase klidným spánkem.

Moc se mi líbí,jak popisuješ city postav a to,co právě prožívají. Těším se na další část...jako vždy

Jinak ještě se Rodneymu nedivím,že se rozčiloval,když si hrál s Aglajou...hrajou logickou hru a poráží ho holčička

To bolo krásne. Už pri tej Popoluške ma to úplne rozdrvilo. To bolo také roztomilé a potom to objatie a to, že aj pre ňu existuje taký koniec. ja som dojatá a uronila som aj slzičku. Mooony ty ma stále prekvapuješ. Tak len tak ďalej teším sa.

Viete čo, síce moje kamošky stargate nepozerávajú ale tieto vaše poviedky by som im mala nejako nanútiť.

i ja musim pochvalit moc pekna dalsi kapitola jen tak dal


Doufam ze dalsi kapitoly se dockame co nejdriv uz se moc moc tesim

Děkuji, takové ohlasy jsem ani nečekala.
Všem se velice omlouvám, snažím se co nejdříve dodat další část, ale pořád není ono a navíc mi korektor odjel, tak musím za úkolovat někoho jiného. Ne, vážně...snad bych jsem měla dodat zítra nebo v pondělí další část.

Ahoj, tak sem dávám další díl. Omlouvám se za chyby, které tam najdete. Jak jsem psala, korektor odjel a zůstalo to na mě. Byla bych strašně ráda, kdybyste mě na ně upozornili. Příjemné počtení.

12.kapitola: Oběti
Ráno přineslo zatažené a deštivé počasí. Lehce krápalo a vítr foukal. Mnoho lidí bylo unaveno, ale někteří spěchali do práce. Za pochodu zívali a protahovali se. Daniela se vyhrabala z přikrývek a šla se posadit k ostatním ke stolu. Vydatně posnídala.

„Danielo, musím do práce, mohla by jste pohlídat do odpoledne Aglaju?“ Poprosila ji senátorka. Daniela nepřítomně kývla, byla ještě velice unavená. Aglaja vypadala jako by nastaly vánoce a vyjmenovávala hry, které musí zaručeně všechny naučit.
„Vím, že mají přijít ještě dva vaši členové. Předpokládám, že budou mokří, nachytala jsem jim ručníky a věci na převlečení.“ Usmála se na všechny Elza, potom opustila místnost a vydala se do práce.

„Johne, měli bychom si pospíšit, za chvilku se to ještě zhorší!“ Zakřičel Ronon. Přes sílu větru a kapek ho John skoro neslyšel. Oba však přidali do kroku, k vesnici to snad neměli daleko. Dorazili skoro za hodinu k obětnímu kamenu. Po té se přemístili do města. Tam na ně čekalo překvapení v podobě mírného deštíku.

„Teylo? Tady John,“ ozvalo se z vysílačky.
„Tady Teyla, už jste se vrátili?“ zeptala se.
„Jo, přijďte si někdo pro nás.“ Zaznělo z vysílačky. Teyla odešla s Lornem. Za chvíli se však vrátili a s nimi i mokrý Ronon a Sheppard. Oba dva vypadali velice naštvaně. Daniela k nim přišla s ručníkem a oblečením, musela uznat, že Sheppard nevypadal špatně, jen kdyby se netvářil jako by snědl citrón.

Blížilo se k polední a všichni se vesele bavili. John s Aglajou si padli do oka. Lorne, Ronon, John a Aglaja hráli nějakou ztřeštěnou hru se kterou přišel Sheppard. Daniela s Teylou připravovaly oběd a Rodney se jim snažil pomoct, ale naděla více škody než užitku, protože zkoumal kuchyňskou technologii. Nakonec se všichni sešli u oběda. Aglaja švitořila o nové hře a Daniela s Lornem házeli po sobě v pravidelných intervalech zamyšlené pohledy, ale vždy když se setkali pohledem, tak uhnuli. John, poslouchající Aglaju, si toho jako jediný všimnul. Velice se jimi bavil.

Bylo kolem čtyř hodin a všichni zasedli k válečné poradě, Aglaja si něco kreslila a nejevila o ostatní zájem.
„Senátorka říkala, že oběti mají být vybrány někdy v bližší době.“ Začala Teyla.
„Nemohli bychom jim vzít krev a zkusit zjistit o jakou nemoc jde, popřípadě jestli je léčitelná.“ Nahodila Daniela. Všichni kývli, tohle vypadalo jako dobrý plán.
„Ale co před tím, než bude někdo vybrán...“ Ozval se Ronon. Chtělo to nějakou akci.
„Je tu jeden háček. Jiná vesnice na planetě není a navíc jsme nezachytili toto město, jak víme, že se někdo neschovává pod povrchem.“ Začal Rodney. Podle jeho teorie se nějakým způsobem maskovali, kdyby jen měl možnost to zjistit.

Domů se vrátila Elza a tak museli všeho nechat. Aglaja vyskočila a běžela mamince do náručí. Senátorka políbila svoji dceru na čelo. Pak ji nechala běžet. V polovině cesty ke svým obrázkům se však Aglaja zastavila. Začala dávivě kašlat. Klekla na kolena, a pak padla na zem. Začala sebou nepřirozeně cukat. Daniela k ní běžela, snažila se ji uklidnit, mohlo jít o nějaký záchvat. Všichni se skláněli nad malou dívkou a snažily se jí pomoci. Elza se rozbrečela. Zhroutila se na židli a rvala si vlasy a neustále opakovala ,proč?´. Do dveří někdo začal bušit. Chtěl dovnitř, ale nikdo nešel otevřít. Vyrazili je.

Dovnitř vešlo snad na dvacet mužů. Postavili se okolo všech, co klečeli kolem dívky.
„Ustupte!“ zavelel jeden z vojáků. Rodney se, k překvapení všech, postavil před něj.
„Můžeme ji pomoct, možná ji dokážeme zachránit život,“ pronesl do ticha. Aglaja se přestala se dusit. Tiskla se k Danieli a plakala ji na rameně. Plukovník ji k sobě tiskla, překotně dýchala a snažila se uklidnit. Nechtěla ji vidět zemřít.

„Ona je vyvolená, náš bůh si ji vybral, aby ho následovala do země, kde bude šťastná,“ řekl další voják. Podíval se na Aglaju podivným pohledem.
„Jen ona nás dokáže na několik dní zachránit.“ Pokračoval ve své řeči. „
Je to jen dítě!“ zakřičela Daniela. V místnosti bylo ticho. Všichni ji sledovali, nikdo se pohnul.

Dvacet vojáků se hnulo a chytlo Danielu. McNillová se začala zmítat, kopala a snažila se vyprostit, ale marně. Jeden popadl Aglaju a donutil ji vstát.
„Ne!“ zakřičeli tentokrát všichni. Rodney se snažil nějak tu situaci uklidnit, ale nadělal ještě více zmatku. Aglaju odvlekli k východu a zmizeli všem z očí.

Daniela ležela v koutě a nehýbala se, byla v bezvědomí. Rodney koukal k východu, Sheppard nevěděl jestli má jít pronásledky vojáky a nebo jít zjisti jak je na tom Daniela. Teyla se snažila uklidnit Elzu, Ronon se koukal ze dveří a čekal na rozkaz a Lorne? Ten se skláněl nad Danielou.

Vládní budova byla v tuto dobu obývána několika lidmi. Ozvalo se zaklepání a do konferenční místnosti vešel voják.
„Senátorko, oběti jsou vybrány,“ oznámil zhypnotizovaným hlasem. Všichni v sále se usmáli. Oslovená kývla na znamení souhlasu a otočila se na přítomné.
„Mí drazí, nastává den, na který jsme tak dlouho čekali. Budeme moci potrestat ty, kteří stojí proti nám…“

Hmm, docela smutné. Ale pěkné. Mám ráda tragickou minulost. Jsem zvědavá!!!!

Trochu OT, ale vždycky, když slyším jméno Aglaja, vybaví se mi scéna ze seriálu Taková normální rodinka, jak vymýšleli jméno pro budoucí dítě Daniely Kolářové - jedno z návrhů bylo Aglaja Vopajšlíková:-) To jen tak na okraj.

Jelikož má dneska svátek Daniela, tak jsem se rozhodla, že uveřejním dvě části za den. Tak si to užijte. (Omlouvám se za případné chyby. )

13.kapitola: Útěk
Pomalu otevřela oči, všechno bylo rozmazané. Někdo se nad ní sklonil a usmál se, byl to Lorne. Daniela se posadila a hledala brýle. John jí je podal.
„Co se stalo?“ zeptala se McNillová. Lorne jí snažil všechno vysvětlit. Daniela se postavila a zavrávorala, ale zůstala stát.
„Musíme ji zachránit.“ Vypadlo z ní. Všichni se na ni dívali. John, Ronon, Lorne i dokonce Rodney se přikláněli k jejímu názoru.
„Měli bychom si o tom promluvit se senátory.“ Poznamenala Teyla.

John s Teylou a Rononem stáli v jednací síni a čekali. Senátorky si šli promluvit s ostatními o jejich návrhu.
„Doufám, že ti tři venku nic nevyvedou.“ Ukázal svoje obavy John. Zbytek v místnosti jen přikývnul.

„Zopakujte to, doktore,“ řekla Daniela.
„Město je napájeno na ZPM, proto je tu takové světlo, je tu možnost růstu květin…“ zopakoval Rodney.
„O.K.“ Přerušila ho a zamyslela se Daniela. Rodney a Lorne byly připraveni jít najít vězení. V tuto chvíli Daniela mlčela a přemýšlela. Oči měla zavřené a tvář byla posetá vráskami přemýšlení. Lorne ji zadumaně pozoroval.
„Dobře.“ Kývla nakonec a vydali se tam, kde tušili vězení. Šli na vlastí pěst, ale Rodney a Lorne s tím souhlasili, dokonce i Danielu přemlouvali.

John přecházel po místnosti, byl velice nervózní, něco mu našeptávalo, že Daniela a zbytek něco chystají. Ronon si myslel to samé a litoval, že nemohl být s nimi a pomoci.

Rodney vyšel zpoza rohu, usmál se na člověka stojícího naproti sobě.
„Nevíte jak se dostanu na náměstí?“ zeptal se. Muž naproti němu se na něj podíval jako na ponožku. Najednou ztuhnul, z hrdla se mu vydral lehký výkřik a svezl se k zemi. Tam kde stál voják, stála Daniela. Lorne, zpoza Rodneyho, se začal s Danielou domlouvat pomocí rukou. Rodnymu to připomínalo domlouvání znakovou řečí pro mentálně postižené, ale očividně se oba domluvili. Když se chystali vyrazit dále, z boční chodby se někdo ozval.
„Alane? Jsi v pořádku? Už jsi se měl hlásit,“ promluvil jeden z vojáků. Vystoupil na chodbu, na které se nacházeli Rodney, Lorne a Daniela, když dořekl poslední slovo. Jakmile je spatřil, tak na ně zamířil zbraní. Chystal se vystřelit. Všichni koukali jeden na druhého.

„Senátorko, mohli bychom vám pomoci. Kdyby jste nám dala šanci, tak by jsme mohli zjistit co mají za nemoc…“ Zkoušela to dále Teyla.
„Víte dobře, že to nejde, je nám to líto...“ Probodla je pohledem senátorka Pelagie.

„Ne,“ řekla potichu Daniela a skočila před Rodneyho. Voják se ho chystal zastřelit, ale zarazil se, ženu by nikdy nezastřelil. Bohužel se tohle zaváhání pro něj stalo osudným. Lorne se rychlostí blesku na něj vrhnul a omráčil ho. Když došli k cele kde ležela Aglaja, rychle otevřeli a Daniela ji vzala do náručí. Potichu se vraceli na zpět.

Jeden z vojáků se probral a zpustil alarm. Chodbami se ozýval hukot a dupání nohou.
„Musíte jít,“ zašeptala Daniela.
„Já tu zůstanu i s Aglajou.“ Promlouvala dále. Věděla, že s holčičkou náručí se ven nedostane. Jediná možnost bylo zůstat a vzít vinu na sebe. Oba dva protestovali, nechtěli ji tam nechat.
„Jděte! To je rozkaz!“ Řekla potichu, avšak s důrazem. Rodney se vzpíral, ale nakonec vyrazil. Lorne se na ni podíval, najednou jako by ho něco popadlo, stoupnul si blíže k ní.

„Jdi…“ zašeptala Daniela. Lorne ji však neposlouchal. Jednou rukou ji pohladil po tváři. Oba dva si koukali do očí. Dusot nohou se ozývalo blíže...Snažila se, aby odešel. Bála se o oba, na ní přece nikomu záležet nemohlo. Rodney je sledoval.
„Richarde, prosím,“ šeptala. Ještě chvíli ji Lorne pozoroval a pak ji políbil.

No, trochu zmatené, nějak jsem se neorientovala, kdo kde vlastně je, mám v tom mírný chaos, ale jinak dobrý:-).

Jen poznámečka:

Jednou rukou ji pohladil po tváři. Oba dva si koukaly do očí.

To tvrdé y mi zcela narušilo tu romantickou scénu:-)....

Já jsem napnutá co bude dál. Už, už jsem si myslela, že domorodci dají pokyn obětovat SGA tým:)! Už by to chtělo trochu akce, jinak ten nápad s obětmi se mi líbí a taky ta houstnoucí atmosféra temna! Tak do toho!

Chúďa malé, ju nesmú obetovať. A chúďa Daniela, dúfam, že je OK. Ale inak pekná časť som zvedavá, čo bude ďalej.

No jo, akční scénu by to chtělo, to je pravda, ale pomalu finišujeme a bohužel mi ještě zbývá vysvětlit spousty věcí. Finiš, věřte mi, bude stát zato a bude se vyvíjet tak, jak to asi nečekáte (a nebo někteří čekáte ).
Díky moc za opravu y , to mi nějak uteklo.