Star Trek Atlantis 1x01 (final) Part XI

Má to dokonalý samospád! Opravdu moc dobře napsané:)

napiš im scenár a posli

Jeto prostě dokonalé a těším se na pokračování.

Tak je tu další díl. Napsal jsem ho rychleji, než jsem čekal, a to hlavně proto, že ve středu odpoledna a čtvrtek dopoledne nejel můj server WoWka .

STAR TREK ATLANTIS 1x01 Where no one has gone before
Part IV

Hvězdné datum 62831,9, kapitánův deník.
Uplynuly dva dny od chvíle, kde se u nás objevil Q i Jackson, Carterová a Nowáková. Teprve v noci se ozvala Hvězdná flotila, která prozatím odmítla požadavek Q na cestu do Pegasu, pokud se neobjeví způsob, jak to udělat. Zároveň mají v úmyslu převzít trojici návštěvníků, aby je osobně vyslechli. Příliš nevěří jejich vyprávění i přesto, že některé informace Sekce 31 jejich vyprávění potvrzují. Nelíbilo se mi to. Abych byla k sobě upřímná, naštvali mne. Možná by si měli uvědomit, že pokud má trable Q, my nedopadneme o moc lépe. Proto jsem se rozhodla využít otcových kontaktů, aby to na admiralitě trochu rozdmýchaly.
Plukovník Carterová se ve spolupráci se Sigim pokusila rekonstruovat hyperpohon, ale měla pravdu. Dokázali bychom sestavit pouze zlomek zařízení. Přesto se ona ani Daniel a Lindsey nevzdávají pokusů na něco přijít. Mezitím mi Chris oznámila, že má pár zajímavých věcí, které by mi chtěla říct.

Stejně jako každý kapitán i Terry si pracovnu zařídila podle vkusu. V případě Terry dost osobitě. Na obou bočních stěnách visely tapisérie zobrazující východ a západ slunce. Za stolem – tam, kde je v každé normální pracovně křeslo pro kapitána (nutno podotknout, že v případě Terry tohle normální pracovna nebyla) – se nacházela dovezená pohodlná pohovka pozemského stylu. Právě na pohovce ležela Terry a na paddu pročítala zprávu od plukovníka Carterové, pojednávající o poměrech v galaxii Pegase před téměř čtyřmi sty lety. Terry se ale příliš nezajímala o zprávu, viděla ji už před dvěma hodinami, ale čekala. Ve chvíli, kdy ji napadla myšlenka, že by bývalo nebylo od věci si během toho čekání trochu zdřímnout, zapípal zvonek. Terry hodila padd na stůl (kde se jich již několik válelo) a posadila se.
„No konečně,“ zašeptala, ale nahlas pronesla: „Dále.“
Dveře se otevřely a vešla její sestra Christine, zkráceně Chris. Byla oblečena do zelené verze toho, čemu říkala civilní oděv. To, že to tak označovala ona, ovšem neznamenalo, že to civilní šaty byly. Model to byl více než odvážný a na břišních partiích odhaloval více, než zakrýval. Proto kolem sebe Chris, vždy když byla na palubě, vyvolávala mírné pozdvižení. Většinou byla Terry ráda, když její sestra není na palubě. Ne proto, že by jí vadilo ono pozdvižení (sama občas měla chuť zkusit to samé, ale přece jenom byla kapitán), ale proto, že by mohla potkat nadporučíka Rončeviče. Tato zřídká setkání provázely neuctivé poznámky velitele bezpečnosti a uctivé, byť stejně provokující odpovědi archeoložky. Byl to právě Rončevič, kdo z konfrontace vycházel vytočený na nejvyšší možnou míru, Chris samotnou Terry podezřívala, že si tyto střetnutí spíše užívá.
„Ahoj sestřičko,“ zvolala Chris, „ani bys nevěřila, koho jsem potkala na chodbě.“
Terry zvedla oči v sloup a v duchu se pomodlila, aby to nebyl…
„Nadporučíka Dinosaura!“
…nadporučík Rončevič, sestrou přezdívaný Dinosaurus.
Chris pohrdla obyčejným lodním křeslem a zpod tapisérie východu slunce si přitáhla čalouněné křeslo, očividně patřící k pohovce. Ihned nato se do něj zabořila a nohy dala na pracovní stůl, přičemž skopla některé z pohozených paddů.
„A jak to dopadlo?“ zeptala se Terry rezignovaně.
„No nejprve mi začal nadávat do exhibicionistek a poté, co jsem mu řekla, že ‚tady někdo zabloudil a že do muzea válečných vykopávek musí na Zem‘, to změnil na couru a málem se na mě vrhl. Teda on se na mě vrhl, ale zastavila ho trojice kolemjdoucích techniků.“
„Jak dopadli?“ zaúpěla Terry.
„Vykloubené zápěstí, zlomený nos a vyhozená čelist. Nic s čím by si Doktor neporadil,“ dodala nevinně.
„Co kdybys pro jednou kolem sebe přestala šířit chaos?“
„Já?“ zatvářila se naoko překvapeně Chris. „To Dinosaurus začal, já jsem se snažila, aby si mě nevšiml.“
„Ale to je poněkud obtížné, ne?“
„Můžu za to, že na mě mužská část posádky – kromě Dinosaura - reaguje více než pozitivně?“
„To je více než mírně řečeno,“ zamumlala si pro sebe Terry. „Možná by nevadilo, kdyby ses nechovala tak vyzývavě,“ dodala nahlas.
„Ale, ale,“ protáhla Chris, „naše starší sestřička opět poučuje. Ale já tě znám,“ zamrkala spiklenecky, „sama chceš dělat to samé.“
„Christine!“ zhrozila se Terry, „jsem kapitán.“
„A já zase velím archeologické expedici. Je to tak velký rozdíl?“
„Ano, je. Já ti především nesvádím členy expedice.“
„Člověk se musí nějak uvolnit. I tobě by to prospělo, najdi si někoho.“ Pak se k Terry naklonila, jako by je někdo mohl slyšet. „Ten doktor Jackson vypadá dobře.“ Opět spiklenecky zamrkala.
Terry si povzdechla a mírně se usmála. „Ty seš ztracená.“ Po chvilce odmlky řekla: „Přišla jsi ale, abys mi pověděla něco zajímavého, nemýlím-li se?“
„Ano,“ přikývla Chris a zatvářila se poněkud profesionálněji. „Při průzkumu mezi místními jsme jako vždy proklepli jejich mýty. Většinou jde o klasiku o stvoření světa, bozích a další povídačky. Ale podle ústní tradice se bohové vrátili.“
„A víme kdy?“
„Ne přesně. Bylo to před Dělením země – to je výbuch sopky, který rozdělil kontinenty – a ten nastal před 289 lety. Co je ale zajímavější, když se bohové vrátili, zanechali zde svá křídla.“
„Křídla?“ povytáhla Terry obočí.
„Křídla, plachty, koráb, vítr. Vždy jde o vesmírnou loď.“
„A říkají, kde?“
„Ne, bohužel,“ zavrtěla hlavou Chris, „ale prosím nepřerušuj mne. Zajímavé je jak to slovo v jejich jazyce píšou.“
Chris podala své sestře padd na kterém bylo jediné slovo ‚dietali‘.
„Nic mi to neříká,“ podivila se Terry a vrátila padd
„Teď ne, ale pokud dnešní fonetickou formu přepíšeme do formy písma, která se používala před výbuchem sopky, dostaneme tohle.“ Opět podala padd Terry. Ta si přečetla slovo ‚daidalos‘.
„Tak tohle mi říká dost,“ potvrdila Terry. „A jak se to sem dostalo?“
„Mluvila jsem s Jacksonem a ten tvrdí, že velká část pozemské mytologie je založena na návštěvách z kosmu. Je možné, že někdo, kdo byl před tisíciletími na Zemi, byl před stoletími i zde.“
„A zanechal tu svou loď. Chápu, Chris, pošlu ti dolů nejlepší senzorové vybavení, co máme.“
„Díky,“ řekla Chris a sundala nohy ze stolu. Vstala a ještě než se otočila ke dveřím, pravila: „Jestli to tam je, najdeme to.“ Rozešla se ke dveřím, ale zase se obrátila. „A pamatuj, uvolni se trochu.“
„Uvolněná jsem dost,“ usmála se Terry. „Teď zapluj.“
Chris jí úsměv oplatila a vyšla ze dveří. Za nimi se málem srazila s plukovníkem Carterovou.

Sam vešla do kapitánovy pracovny a zarazila se. Rozhlédla se po místnosti a uznale pokývala hlavou.
„Máte to tu pěkně zařízený.“
„Díky, mám to dovezený až ze Země. Otec byl rád, že se toho zbaví. Prosím, posaďte se,“ ukázala na křeslo.
„Kdo to byl?“ řekla Sam a ukázala palcem přes rameno na dveře.
„Ta?“ zasmála se Terry. „Christine, moje povedená sestra.“
„Nezdá se, že odívání bere na lehkou váhu. Používá někdy taky civilní šaty?“
„Tomuhle říká civilní šaty. Nechtějte vědět, čemu říká odvážný model.“
Sam se ušklíbla. „To si dovedu představit.“ A znovu se rozhlídla po místnosti. Pohled jí zůstal na obyčejném lodním křesle, které stálo vedle toho jejího.
„Tohle křeslo se sem moc nehodí…?“ naznačila otázku.
„Ach ano, ale to používá nadporučík Rončevič. Jako jediný, pokud můžu donášet.“
„Chová se skoro jako voják,“ podotkla Sam.
„Však on je. Sloužil u pěchoty.“
„Vy tu máte i pěchotu?“ podivila se Sam.
„Obyčejně na lodích ne, ale jsou situace, kde se bez nich Flotila neobejde. Díkybohu, že tohle je jediný pěšák na mé lodi, protože mít tu dva, tak už letí přechodovou komorou.“
„To je to s ním tak hrozné?“
„Ještě horší. Je pravým opakem mé sestry. Jediné předpisy, které ona není schopna porušit, jsou ty, které nezná. Zatímco Rončevič zná očividně všechny a všechny mi je otlouká o hlavu. Naštěstí má díky výcviku vštípenou i schopnost poslouchat nadřízeného, takže to s ním vždy nakonec zvládnu.“
„Chápu,“ přitakala Sam, „s podobnými typy jsem se taky setkala.“
„Předpokládám ale, že jste si nepřišla promluvit o mé posádce.“
„To opravdu ne. Před hodinou jsem obdržela vás vzkaz, že Flotila nám nevěří. Chápu je, a proto bych si dovolila provést menší demonstraci.“
„Demonstraci čeho?“
„Nechte se překvapit,“ zasmála se Sam.
„Něco mi říká, že něco potřebujete, jinak byste už začala.“
„Vy tedy dokážete číst v lidech…“
„Jen jsem si dala dvě a dvě dohromady,“ pokrčila Terry rameny.
„Zaprvé bych potřebovala, aby byla nějaké loď Flotily nad Langarou.“
„Langarou?“ povytáhla Terry obočí.
„Pardon, po vašem Laank-arou. Podle záznamů jste na ní pátrali.“
„To ano, ale nic kromě Kruhu – brány – jsme nic zajímavého nenašli.“
„To bude stačit. A pak budu potřebovat výkonný energetický zdroj. Obávám se, že budu potřebovat jeden z vašich runaboutů. A taky Sigiho.“
„Někam poletíte?“
„Ne, jen dolů na planetu, ale zamýšlím použít warp jádro zdroj energie.“
„Pokud mi runabout zůstane celý a planeta taky, máte svolení…“

Když se Terry zmaterializovala, první, čeho si všimla, byl ostrý vítr. Poděkovala své prozíravosti, že si vlasy spletla do copu a rozhlédla se. Před Kruhem – mohla by si už navyknout říkat brána – stál hlouček techniků, mezi nimiž poznala i Sigiho. Blonďatou hlavu plukovníka Carterové spatřila až v kabině runaboutu, který stál asi tři metry od brány. Z boku runaboutu vedly dva silné kabely, které byly zavedeny na těleso brány. Právě, když Terry došla ke skupince, vnitřní Kruh brány se roztočil a po necelých 360° se zastavil.
„Jsme pozadu o jeden symbol!“ křiknul Sigi na Sam.
Terry vešla do Runaboutu a všimla si, že nad jedním z panelů, (konkrétně nad tím, nad kterým seděla Sam) je nainstalováno nové rozhraní. Vhledem se podobalo klávesnici, ale klávesy byly o poznání větší a symboly nedávaly smysl. Když ale Terry vyhlédla oknem na bránu, začalo jí svítat. Byly identické se symboly na bráně. Terry by vsadila cokoliv, že i počet byl shodný.
„Už asi vím, co děláte,“ podotkla směrem ke Carterové.
„Nebylo složitý na to přijít,“ pokrčila Sam rameny. „Propojili jsme warp jádro s branou, to by jí mělo dodat dostatek energie na otevření červí díry. Největší problém byl ale tohle rozhraní. Program pro něj jsem musela napsat celý odznova, protože DHD je někde pohřbeno nebo zničeno.“
„Vidím, že jste se již stačila seznámit s naší technikou.“
„Ať je jaká chce, stále je pozemská,“ pousmála se Sam, „je lehčí se ji naučit, než méně pokročilou mimozemskou. A váš šéfinženýr je skvělý učitel.“
„A taky vtipálek,“ dodala Terry. „Předpokládám správně, že adresu Laank-ary znáte.“
„Ano, byl to jeden z našich spojenců, než Země přerušila kontakty.“
Sam naťukala na svůj padd několik změn, a pak stiskla tlačítko na klávesnici. Vnitřní kruh se opět rozjel, ale okamžitě se zastavil. Pravý horní útvar, připomínající písmeno V, se vysunul a oranžově zazářil.
„Máme to, můžeme jet!“ zvolal nadšeně Sigi.
„Zmizte odtamtud,“ křikla Sam naopak ven. Hlouček techniků, včetně Sigiho rychle opustil prostor před branou.
„Terry?“ dovolila se Sam.
„Můžete,“ pokynula jí Terry.
Sam na klávesnici zadala další symbol a všichni uvnitř i vně raketoplánu sledovali, jak se symbol pomalu zadává. Nakonec zapadl do zámku.
„Energetický tok stabilní,“ zavolal Sigi a Sam zmáčkla další symbol. Ten zapadl bez problémů, stejně tak i tři další. Až při zadávání šestého symbolu se Sigi opět ozval.
„Proud začíná kolísat, warp jádro není staveno na takové skoky v požadované energii, kterou navíc odvádíme ven. Pojistky jádra ho zřejmě chtějí odstavit. Obávám se, že při posledním symbolu se to stane. Až moc se to podobá simulacím přetížení jádra.“
Sam zastavila ruku, která směřovala k zmáčknutí posledního symbolu.
„Kolik času potřebujete?“
„Mám nápad, dejte mi dvě minuty,“ nakoukl Sigi do kabiny a opět zmizel. Po necelé minutě se ozval.
„Zkusil jsem počítači vsugerovat, že jádro bylo opravdu odstaveno. To by mělo zabránit zapnutí pojistek, ale na druhou stranu, pokud by se jádro opravdu přetížilo…“ pokrčil rameny.
„…tak máme drahý ohňostroj,“ dokončila za něj Terry. „Věřím vám, Sigi. Spusťte to, Sam.“
Sam přikývla a stiskla poslední, sedmý symbol. Vnitřní kruh brány se začal otáčet, ale jakmile zastavil u zámku, opět se roztočil. Ale ne normální rychlostí, otáčel se zběsile a stále zrychloval. Oranžová světla na rozsvícených krystalech začala blikat jako šílená a občas se rozzářila až do bílé intenzity. Obrovské množství dodané energie bylo vidět i na bráně, protože po jejím kruhu začaly pobíhat modré výboje, které pomalu, ale jistě přecházely na dvojici vodičů z runaboutu.
„Sigi, co se děje?“ zakřičela Terry a jen tak tak stačila uskočit před Sam, která se kolem ní prohnala do zadní části lodi za šéfinženýrem.
„Brána si řekla o hodně energie,“ křikl Sigi, „rozhodně o víc, než jsem předpokládal!“
„Otevření brány je dost energeticky náročné,“ uslyšela Terry zvýšený hlas Sam. Přesto ho přes celý runabout málem neslyšela, protože zvenku začalo doléhat hlasité hučení a praskání. Terry rychle proběhla za oběma vědci. Sigi trikordérem zkoumal jádro, zatímco Sam se snažila vydolovat něco užitečného z vedlejšího panelu. Sigi se podíval na Terry a zavrtěl hlavou.
„Požadavky brány byly moc velké. Systémy jádra utrpěly šok a poslaly do brány maximální množství energie, jaké mohly naše vodiče pobrat. Brána se snaží energii vstřebat, ale velké množství energie zabránilo přesnému zadání adresy.“
„Podle toho, co brána dělá,“ ozvala se Sam, aniž by zvedla hlavu od panelu, „bych řekla, že se snaží zadat náhodný symbol do náhodného zámku. Možná se jí to povede, ale šance je malá. Rezonující energie se do systémů runaboutu vrátí dřív.“
„A pokud se to stane,“ podíval se Sigi na Terry s vážným výrazem, „tak ten ohňostroj budeme vidět z maximální blízkosti.“
„Nemůžu zastavit tok energie, úplně nám to rozházelo zbylé ovládače jádra. A podle toho, co již vím o warp jádru, jeho výbuch odpálí i bránu,“ hlesla Sam, a aby dodala svému prohlášení váhu, praštila sevřenou pěstí do panelu.
„Máme dva vodiče,“ nadhodila Terry, „co jeden odpojit?“
„To by šlo,“ prohlásil Sigi, „brána dostává 310% energie. 155% snad brána zvládne.“
„Kapitán Tolkienu,“ klepla Terry na komunikátor, „transportujte všechny kromě mě, Younga a Carterové na loď. Připravte se nás transportovat na můj signál.“ Terry nečekala na odpověď a vynupla spojení. Vyhlédla ven, aby zkontrolovala, jestli jsou všichni pryč a přitom zjistila, že výboje dosáhly už poloviny kabelů.
„Pokusil jsem se jádru vnutit pojistky, aby neodešlo poté, co odpojíme vodič,“ zavolal Sigi a po pár okamžicích proběhl kolem Terry ven z runaboutu. Terry nakoukla do zadní části: „Sam?“
„Pořád si nejsem jistá ohledně brány. Nevím, jestli zvládne zadat při těch 155% procentech,“ pokrčila Sam rameny.
„Nic víc nemáme,“ pronesla Terry, „pojďte to odpojit.“ Terry vyšla ven následována Sam. Výboje už dosáhly tří čtvrtin délky kabelů.
„Odpojíme ten bližší,“ pokusila se Terry překřičet hučení. Ostatní přikývli na souhlas. Když se trojice přibližovala k vodiči, Sigi se náhle zastavil a rukou si sáhl na krk.
„Co se děje?“ křikla Terry a zastavila se. Pak to ucítila taky, chloupky vzadu na krku se jí začaly ježit. „Sam! Stůjte!“ zařvala Terry. Sam se zastavila s rukou dvacet centimetrů od kabelu, ale bylo pozdě. Jeden z výbojů skočil do zionizovaného vzduchu, dvakrát se od něj odrazil a přistál Sam na ruce. Ta se nezmohla ani na hlásku a byla odmrštěna vzduchem dobré tři metry na plášť runaboutu. To ji ale zachránilo, protože za prvním výbojem se již hnal batalion dalších. Ty se tak jen rozptýlily ve vzduchu. Sigi přiklekl k Sam a snažil se nevšímat si doutnajícího rukávu a spálené kůže na ruce v něm.
„Žije!“ křikl na Terry, která jen přikývla a zmizela ve vnitřku runaboutu. Takřka ihned se vrátila s phaserem v ruce.
„Terry, co chcete dělat?“ zhrozil se Sigi.
Terry místo odpovědi klepla na komunikátor a přeřvala hluk: „Přeneste Younga a Carterovou na ošetřovnu. Hned!“
„Mě nemusíte. Proč…“ začal Sigi, ale zbytek umlčel transportér.
„Promiň,“ zašeptala Terry pro sebe a nastavila phaser na maximum. „A co tohle!“ křikla pak směrem k výbojům na kabelech. Během zlomku sekundy zamířila a vypálila. Výstřel se okamžik pral s výboji, ale nakonec pronikl skrz a roztavil kabel.
Výboje z přerušeného kabelu začaly jiskřit do okolí, až zmizely. Na druhém kabelu se pomalu začaly stahovat zpět k bráně. Pár okamžiků po tom, co zmizely, sedmý symbol zapadl. Nakonec z brány vystřelil modrý proud, vrátil se zpět a povrch se ustálil a vyvolával dojem vodní hladiny. Terry si uvědomila, že ji to vůbec nepřekvapilo, ale pak si vzpomněla na svůj nedávný sen. Pak vešla do runaboutu a posadila se ke komunikační konzoli.
„Tady Terry Taylorová, kapitán hvězdné lodě Federace Tolkien, slyší mě někdo?“ Po malé odmlce opět začala. „Tady Terry Taylorová, kapi-„
Tady Tom Paris, hvězdná loď Enterprise, slyším tě jasně. Co se to vyvádíš, Terry? Signál jde z téhle planety a ne od vás.
„Tome, co kdyby ses podíval k Velkému kruhu. A pak podpořil mé hlášení pro Flotilu…“
Stále nechápu, o co tady jde.
„Nech se překvapit. Stejně jako já,“ řekla Terry a pomyslela na Sam…

Když se Terry zmaterializovala v transportní místnosti, čekal už na ní nadporučík Rončevič. Ani nepočkal, až Terry sleze z plošiny a spustil:
„Kapitáne, vaše jednání bylo naprosto neuvážené a plně v rozporu se zaběhnutými postupy. Je nepřípustné, aby kapitán lodě riskoval život, při takovémto malicherném pokusu. Pokud by se vám něco…“
„Zadržte, nadporučíku,“ řekla Terry ledově, zatímco vyšla na chodbu, „tak za prvé, se mi nic nestalo, takže žádné pokud. Za druhé, jako kapitán lodě mám volnost rozhodování, a za třetí, ‚pokud‘ bych neudělala nic, exploze runaboutu a brány by nezvratně změnila podnebí planety. A tím pádem nejspíše zahubila zbytky civilizace.“
„To jsem sice nevěděl, ale nic to nemění na situaci. Kvalifikovanější…“
Terry vstoupila do výtahu a obrátila se k nadporučíkovi. „Jedna z těchto ‚kvalifikovanějších‘ byla vážně zraněna.“
Nadporučík se opět nadechoval, ale Terry prudce zdvihla ukazováček, aby ho zarazila. „Pokud si chcete stěžovat, pošlete zprávu Flotile,“ ucedila a praštila do tlačítka manuálního zavírání dveří. Nadporučík těsně stihl uskočit, před čelistmi dveří. Terry uvažovala, jestli si opravdu pomyslela ‚naneštěstí‘.

Před ošetřovnou zaslechla spěšné kroky a otočila se, aby opět čelila nadporučíkovi Rončevičovi. K jejímu překvapení se před ní zastavil udýchaný Daniel Jackson a Lindsey Nowáková teprve přibíhala zpoza ohybu chodby.
„Terry,“ zašeptal Daniel, zatímco se snažil popadnout dech, „co se stalo?“
„Nehoda,“ pravila Terry smutně, „zasáhl jí výboj energie.“
Když vešli na ošetřovnu, Doktor i jeho asistent Andy Serkis se skláněli nad plukovníkem Carterovou, ležící v bezvědomí na zdravotnickém lůžku.
„Jak je jí?“ zeptal se Daniel Doktora.
„Přežije to,“ konstatoval Doktor, „ale měla štěstí.“
„Já si pod pojmem štěstí představuju něco jinýho,“ zabručel Serkis a stisknutím tlačítka uzavřel nad Sam regenerační lůžko.
Doktor věnoval svému asistentovi zahloubaný pohled. Terry by řekla, že i vyčítavý, ale netušila, do jaké míry si Doktor rozšiřoval svůj program po emoční stránce.
„Pokud použiji pozemské rčení, měla štěstí v neštěstí. U vás tří,“ obrátil se k Danielovi a Lindsey, „jsem jako následek návratu na tuto rovinu existence zjistil dočasnou obdobu chudokrevnosti.“
„Chudokrevnosti?“ podivil se Daniel.
„Ano, vaše krev obsahovala menší množství minerálních stopových látek a – což Sam zachránilo – železa.“
„Takže nefungovala jako hromosvod…“ konstatovala Lindsey s pochopením.
„…a výboj se vybil na její ruce, ano.“ Dokončil větu Doktor.
„Slyšel jsem dobře, že ta chudokrevnost má být dočasná?“ ujistil se Daniel.
„Jistě, během dvou týdnů by se úroveň látek ve vaší krvi měla vrátit na běžnou úroveň.“
„A jak je jí tedy?“ zopakovala Terry svou původní otázku.
„Otřes mozku, dvě zlomená žebra. Naštěstí žádné zranění vnitřních orgánů, žebra se zregenerují během pár minut. S rukou je to horší.“
„Je to tak zlé?“ zděsila se Lindsey.
„Výboj úplně sežehl kůži na pravé ruce až do poloviny předloktí. Na předloktí můžu použít syntetickou kůži, ale kůže na vlastní ruce je příliš jemná pro použití syntetické kůže. Můžu jen stimulovat růst nové kůže, což pro ni bude celkem nepříjemné i přes to, že většina nervů na ruce byla zničena také. Nervy by se ovšem měly obnovit bez větších problémů.“
„Za jak dlouho bude v pořádku?“ otázala se Terry.
„Propustit ji mohu během čtyřiadvaceti hodin, ale příštích dvacet, pětadvacet dní bude muset nosit ochranou rukavici. Minimálně dva týdny nebude pravou ruku používat a i potom to bude za cenu velkých bolestí. Pokud bude mít štěstí, nebude mít na ruce a předloktí znatelné jizvy.“
„Můžete ji probudit?“ zeptal se Daniel.
„Vzhledem k otřesu mozku to během příštích dvou hodin není moudré.“
„Dobrá, dělejte, co uznáte za vhodné,“ řekla Terry a po dlouhém pohledu na bezvědomou Sam opustila ošetřovnu.
„Díky,“ řekl Daniel a natáhl ruku, aby poplácal Doktora na rameni. K jeho zděšení prošla ruka skrz. Doktor se usmál.
„Jsem hologram,“ řekl nakonec.
„Ale, ale vždyť se dotýkáte předmětů,“ zakoktal Daniel.
„To ano,“ podotkl Doktor a dotkl se Danielovy ruky. Ten překvapeně ucukl.
„Můj hologram je promítán na silové pole, které můžu ovládat,“ pokračoval Doktor a tentokrát mu ruka prošla skrz tu Danielovu. „A pokud mě omluvíte, mám tu pacienta.“
„Ale jistě,“ pravil stále zaražený Daniel a s Lindsey v závěsu vyšel na chodbu. Lindsey ještě věnovala Doktorovi zkoumavý pohled a potom se za ní dveře zavřely.

Přední patnáctka byla plná, protože většina posádky se již vrátila z rekreace na planetě zpět na palubu. Všude šuměly hlasy a smích přítomných. Replikátory jely naplno.
„Takže Flotila nakonec vaší žádosti vyhověla?“ zeptal se Daniel a kývnutím poděkoval Andymu, který mu donesl sklenici synthenolu. Seděl spolu s Terry a oknem pozoroval planetu.
„Ano, nakonec se nechali přesvědčit. Demonstrace plukovníka Carterové byla… hm… působivá.“
„Přesto se mi nezdá, že by jakékoliv velení tak rychle měnilo názor, to naše by snad nepřesvědčil ani nůž na krku,“ otočil se Daniel zpět na Terry
„Tak takové praktiky máme naštěstí za sebou,“ zasmála se Terry.
„Nepopíráte tedy, že jste na ně přitlačila,“ řekl Daniel a usrkl ze své sklenky. „Co to je?“ podivil se nad obsahem sklenky.
„Synthenol,“ nepřestala se usmívat Terry, „Ferengský vynález. Je jako alkohol, ale jeho působení můžete regulovat vůlí. Mezi námi,“ naklonila se k Danielovi, „chuť nic moc, ale žádnému Ferengovi to radši neříkejte. Většina lidí si ho oblíbila, právě pro možnost ovládat jeho působení, ale já ho piji jen výjimečně.“
„No, není zase tak hrozný,“ pokýval hlavou Daniel a odmlčel se.
Ticho protrhlo zapípání komunikátoru.
„Kapitán,“ ohlásila se Terry.
„Terry,“ ozval se Harryho hlas, „Chris tě chce na planetě, prý něco našli. A máš si vzít lehký skafandr.“
Terry se zarazila nad nutností skafandrů, ale řekla jen: „Díky, Harry. Vyřiď jí, že jsem na cestě.“ Pak vrátila pozornost zpět na Daniela a řekla: „Myslím, že se dole budete hodit. Sejdeme se za deset minut v transportní místnosti dvě.“
Daniel přikývl. „Snad to najdu,“ ušklíbl se…

Jeto bezva povídka.

Je to bezva povídka Alfe! Souhlasím! I tvůj pravopis je bezva!

Je to uzasna povidka, velice se tesim na dalsi pokracovani.

Tak trvalo to dýl než by se líbilo i mně, ale je tu další díl...

STAR TREK ATLANTIS 1x01 Where no one has gone before
Part V

Když se Terry zmaterializovala, udeřil ji do nosu pach síry. Nebyl silný, ale zato nepříjemný. Tak nepříjemný, že zatoužila zasadit si i helmu od skafandru, kterou nesla pod rukou. Z toho, jak se Daniel ošil, poznala, že i on má stejný pocit.
Terry se rozhlédla a zjistila, že stojí na louce na kraji lesa. Louka končila po několika stech metrech srázem, snad do nějakého údolí. Napravo od Terry se tyčil impozantní vrchol sopky. Právě když Terry zaměřila plnou pozornost na sopku, zaslechla za sebou krátké uchechtnutí.
„Kdepak,“ pronesla Chris se širokým úsměvem, „to nejde ze sopky. Ta by se nezmohla ani na jemný odér.“
Chris seděla na kameni pod posledními stromy lesa. Helmu pracovního skafandru měla položenou vedle sebe a šedý povrch skafandru pokrývala nažloutlá vrstvička. Chris vstala a kývla na Daniela.
„Vítejte na Sahalu, doktůrku.“
„Eh, díky,“ zakabonil se Daniel, „ale byl jsem tu už dřív.“
„Vážně,“ podivila se Chris, snad až moc okatě, „o tom mi budete muset vyprávět.“
„Někdy jindy,“ zarazila svou sestru Terry. „Předpokládám, že tenhle puch má něco společného s tím, proč jsme tady.“
„Tak tedy pojďme,“ povzdechla si Chris a ukázala přes louku. Všichni tři vyrazili naznačeným směrem. Chris mezitím začala vysvětlovat.
„Nikde na planetě náš senzorový průzkum neodhalil nic zvláštního. Poslední místo byla oblast kolem sopky, kterou jsme nemohli senzorově prohlédnout. Původně zde byla ložiska surového dilithia. Tyhle ložiska byly narušeny erupcí a smísily se s magmatem. Proto tam, kde je magma, senzory nic nevidí,“ pokrčila rameny.
„Ale něco jste tu přeci našli,“ naznačil Daniel otázku.
„Jo, museli jsme to nějak prozkoumat, a tak jsme použili starou metodu na principu seismických otřesů. Není to přesné, ale našli jsme velkou dutinu. Byla to sice střelba naslepo, ale někde jsme začít museli.“
„Mimochodem,“ prohodila Chris směrem k Danielovi, „věděl jste, že ten váš naquadah je jiná forma dilithia? Ale ano, je. Surové dilithium a naquadah je jedno a to samé. Liší se až zpracování – a to zásadně. Rozdíly jsou tak velké, že výsledné produkty jsou dosti odlišné. Proto jsme nepřišli na to, z čeho je brána.“ Daniel jen přikyvoval, vyveden z míry nadměrnou pozorností archeoložky.
Zatímco Chris vykládala, došla trojice na konec louky. Sráz nebyl tak strmý, jak se zdál, a bylo možno snadno sejít dolů. To ‚dole‘ byl snad kdysi kaňon, nebo hluboké údolí, široké asi sto padesát metrů. Nyní byla ale plno ztuhlého magmatu, jehož vrstva sahala deset metrů pod úroveň okraje. Dvacet metrů od svahu, na kterém trojice stála, zela do ztuhlého magmatu okrouhlá, pět metrů široká díra. Z ní vycházel sytě žlutý kouř, přes který takřka nebylo možno spatřit konstrukci provizorního výtahu.
„Nakonec jsme se navrtali a začali vyhánět sirné plyny. Transport je rovněž nemožný. Možná by pomohly transportní tyče, ale zatím nebyl čas to vyzkoušet.“ Pak se Chris obrátila čelem k Terry a Danielovi. „Radši si už nasaďte helmy.“
Terry si helmu nasadila bez problémů, zato Daniel s ní docela zápolil. Nakonec mu Terry musela pomoct.
„No… díky,“ pousmál se Daniel.
Všichni pomalu sešli za svahu a během několika okamžiků byli u otvoru. Tam nastoupili na plošinu výtahu a Chris ho jedním stisknutím na ovládacím panelu spustila. Výtah se pomalu spouštěl dolu. Asi dvacet sekund Terry neviděla nic než žlutou mlhu, která tmavla, jak plošina sjížděla níž a níž. Nakonec stěny kolem zmizela, což Terry sice tušila, než viděla, ale hned nato byly páry řidší. Když plošina zastavila na dně, uviděla několik trubek vedoucí k hrdlu šachty, kde vypouštěly nažloutlý plyn. Ten přiváděly odkudsi z hlouby dutiny, kam ale Terry kvůli nažloutlému oparu neviděla. Každopádně odtamtud prosvítalo mdlé světlo.
Chris pokynula tímto směrem a spolu s Terry a Danielem tam vyrazili. Po několika desítkách kroků začala mlha mírně řídnout, a pak najednou vešli do prostoru naprosto bez žlutého oparu. Pokud mohla Terry říct, tenhle čistý prostor byla necelá polovina ze třicet metrů vysoké a sto až sto padesát metrů dlouhé dutiny v zatuhlém magmatu. Tato část byla silně osvětlená a mezi různými kontejnery a filtračními zařízeními pobíhala desítka archeologů v pracovních skafandrech, stejně jako u Chris pokrytých nažloutlou vrstvou.
Terry právě sledovala, jak jedno z filtračních zařízení nasálo chuchvalec žluté mlhy a trubkami je odvádělo k vyvrtanému tunelu, když jí sestra poklepala na rameno a ukázala směrem nalevo od Terry. Terry se otočila a chvíli hledala v magmatické stěně něco zvláštního. Pak si všimla, že prostřední část o rozměrech dva krát tři metry není magmatická stěna, ale jde o stěnu z kovu. Brzo zaregistrovala i bílou šmouhu na kovu a podivila se, jak ji mohla přehlídnout.
„Je to loď?“ zeptala se Terry své sestry.
„To nevíme,“ zavrtěla hlavou Chris. „Víme jen, že jde o slitinu titanu a vzácného trinia.“
„To by mohla být stopa, trinium se nachází jen na několika desítkách planet,“ zamyslela se Terry.
„To bylo první, co nás napadlo,“ uhasila sestřiny naděje Chris. „Ani jedna z planet s triniem nehostí post-warpovou civilizaci, ani nehostila. Ferengové sice trinium těží, ale v malém měřítku pro soukromou potřebu. Nikoli na stavbu lodí.“
„S triniem jsem se už setkal. Kvůli jeho lehkosti jsme ho těžili i my.“ Ozval se Daniel. „My jsme ho sice v určité míře používali na stavbu lodí, ale o jiných rasách činících totéž nevím.“
„Nevadí,“ odvětila Terry, ale náhle zahloubaný Daniel už neposlouchal.
Chris už otvírala pusu, aby ho probrala, ale přerušilo ji hluboké odkašlání. Chris se otočila a spatřila jednoho z mála techniků ve svém archeologickém týmu. Těch několik málo techniků nebylo těžké si pamatovat, ale tenhle byl nezapomenutelný. Zatímco na ostatních skafandr spíše visel, tomuhle byl jeho skafandr očividně těsný. Z přilby se na okolí dívala černá, usměvavá tvář.
„Co se děje, Geoffrey?“ zeptala se Chris.
„Jsme připravený odpařit část stěny,“ odpověděl Goeffrey Kebha dunivým basem.
„Jo, tohle,“ vzpomněla si Chris. „Je dutina stabilní?“
„Thunder tvrdí, že od pohledu jo.“ Thunder byl zkušený geolog, ale bohužel i trochu nemotora. K jeho smůle se jeho nemotornost projevovala u zařízení pod silným proudem, a proto Thunder (vlastním jménem Conrad Turner) sloužil nejen jako hromosvod elektrickému proudu, ale i pro veselí okolních lidí (a protože hrom – anglicky thunder – je věrným společníkem blesku, byla přezdívka nasnadě). Nicméně Thunder se okázal jako zázračně odolný proti popálení proudem, a proto si nikdo z jeho nehod nic nedělal.
„Od pohledu? Není to trochu málo?“ zarazila se Terry.
„Víc udělat nemoh, ma‘am,“ odvětil Geoffrey s úsměvem. „Při zapojování phaserových emitorů dostal pořádnou šlupku. Někdo vypojil sekundární pojistky… Schválně,“ dodal s významným pokrčením ramen. „Za pár hodin bude zase na nohou.“
„No tak budeme věřit Thunderovo pohledu,“ rozhodla Chris. „Spusť pekelnej stroj, Geoffrey!“
Geoffrey přešel k tomu, co Terry doteď pokládala za stojan na bůh-ví-co. Až teď si všimla, že na čtyřech pevně zapuštěných nohách stojí důlní verze phaseru. Pár okamžiků poté, co technik zařízení aktivoval, se trojitá hlaveň zařízení rozsvítila a do stěny vedle neznámého kovu se zavrtal rudý paprsek o průměru jednoho metru. Paprsek po centimetrech odpařoval zatuhlé magma, a když narazil na kov, vypnul se. Geoffrey natočil hlavně o dalších několik stupňů a zařízení opět spustil. Paprsek se opět pár sekund zavrtával do stěny, která se ale začala otřásat.
„Vypni to!“ křikla Chris na Geoffreyho, ale ten nečekal na žádnou pobídku a přístroj už vypínal. Jakmile stroj vypnul, otřesy ustaly. „Tak stabilní od pohledu,“ ucedila Chris. „Tohle si Thunder vypije.“
Pak se vše opět otřáslo.
„Zažívám menší deja vu,“ zašeptala Terry.
„Cože?“ obrátila se k ní její setra.
„Už podruhé za dvě hodiny se něco nepovedlo.“
Následovala série menších otřesů.
„Doktore,“ zatřásla Chris Danielovým ramenem, „možná by bylo lepší jít od tý stěny dál.“
Daniel se ani nepohnul, jen zíral před sebe. Chris si stoupla před něj a praštila ho do hledí helmy.
„Héj, doktore!“
„Co… co?“ zakoktal Daniel.
Křaplavý zvuk nad ní Chris upozornil, že je pozdě něco vysvětlovat. V duchu se pomodlila, aby to skafandr vydržel a chytila stále zmateného Daniela pod rukou, načež s ním smýkla směrem od sebe. Daniel odletěl půldruhého metru a Chris se vrhla stejným směrem. Jen doufala, že Terry to stihla taky, protože půl metru za ní se už začaly vršit spadané balvany.
„Terry?!“ zakřičela kanálem mezi skafandry.
„Tady jsem, nemusíš křičet,“ ozval se jí v helmě sestřin hlas.
„Kde? Já tě nevidím!“
„Možná bys viděla, kdyby ses koukala, kam házíš ostatní lidi,“ odpověděla Terry kousavě.
Chris se vleže překulila a zjistila, že Daniel leží na jiné osobě ve skafandru. Zvedla se tedy na kolena a značně otřeseného Daniela odstrčila. Teď to byla Terry, kdo se zvedl na kolena.
„Doktore,“ oslovila Daniela, „jste v pořádku?“
„Jo, trochu jsem se zamyslel. Víte…“ Daniel se posadil a zvedl hlavu ke stěně před sebou.
„To vždycky potřebujete ránu do hlavy, abyste se z toho probudil?“ přisadila si Chris.
Daniel zavrtěl hlavou. „Ale všechno to do sebe zapadá…“
„Co zapadá,“ zeptala se Chris a šťouchla Daniela do ramene.
„Všechno… máte letět do Pegasu a my se tady objevíme. Vesmírné lodě tady nazývají dajdalos, loď z trinia… a tohle,“ dodal a ukázal někam směrem za obě sestry. Ty se otočily a poprvé spatřily, že skoro celá stěna se rozpadla. Pár kroků před nimi do výšky dvou metrů čněla hromada spadaných kamenů a úlomků. Kovová plocha nyní zabírala skoro celou jednu stranu dutiny. Na jejím šedivém povrchu se bíle skvěla písmena U S A F.
„Ne, ‚daidalos‘, ale Daedalos“…

Lindsey Nowáková seděla na ošetřovně hned vedla lůžka, na němž ležela Sam. Ta již byla vzhůru a mlčky zírala do stropu. Pravou ruku měla ukrytou v bílé rukavici, jejíž tloušťka prozrazovala, že nejde o obyčejnou rukavici. Lindsey se přinutila odtrhnout pohled od rukavice a zahleděla se do útrob ošetřovny. Za průhlednou stěnou doktorovy pracovny zahlédla samotného doktora – Doktora, jak si s paddem v ruce něco předříkává. Skoro jako by zpíval, usmála se v duchu Lindsey, protože ačkoliv, přes stěnu nebylo nic slyšet, doktorova gestikulace a mimika jako by z oka vypadla operními zpěvákovi. Sice jí to přišlo absurdní, aby hologram zpíval z vlastního rozmaru, ale rozhodla se nic nezatracovat. Především v současnosti. Nebo spíš budoucnosti?
„Je to zvláštní,“ ozvala se ztichlým hlasem pobledlá Sam a pohled přesunula ze stropu na Lindsey. „Teď mě nepadlo, jak to řešit s narozeninama.“
Lindsey se přinutila usmát, protože věděla, že se její přítelkyně jen snaží rozptýlit její obavy o ni. Možná, že i měla Sam pravdu. Pokud už má sílu mluvit, není se již čeho bát.
„Víš,“ pokračovala Sam, „konkrétně nevím, které slavit. Ty, kdy jsem se narodila tehdy, nebo ty, kdy jsem se před pár dny vrátila?“
„Co třeba obojí,“ nadhodila Lindsey, rozveselená touto úsměvnou zapeklitostí.
„A co teda chudák Daniel?“ řekla Sam a v očích jí zahrály pobavené jiskřičky. „Ten by teda musel slavit už čtvery.“
Lindsey se zakabonila a prsty začala bubnovat do okraje samina lůžka. Sam na pár sekund zavřela oči, a pak se opět podívala na Lindsey.
„Hlavně aby se z toho povznášení a vracení se nestane zvyk. Kromě narozenin jednou týdně bychom pak vedli dialogy, ze kterých by nás okolí mělo za cvoky.“ Pak Sam snížila hlas.
„-Ahoj Sam, tak jsi zase umřela?
+Jo, už podruhé za měsíc.
-A co to bylo teď?
+Ale, přestřihla jsem modrý drátek místo červeného.
-No slyšel jsem, že Lindsey taky nedopadla nejlíp.
+Co se stalo s ní?
-Ve stíhačce jí selhaly inerciální tlumiče. A vzhledem k tomu, že X-308 vyvine až 200g…
+To jo, ještě že se povznesla. Kdo by to po ní uklízel.“
Lindsey se upřímně rozesmála. „To se snad nestane. Už jen proto, že si musím znova shánět šaty…“
Sam vleže přikývla a ošetřovnu opět naplnilo ticho. Ale ne na dlouho, protože po několika desítkách sekund zapípal komunikátor. Lindsey se rozhlédla, čí je, ale pak zjistila, že její. Ona, Daniel i Sam dostali komunikátory už včera, ale Lindsey se nechtělo nosit je viditelně. Stále se cítila, že sem nepatří, a tak měla komunikátor v kapse. Během pár sekund ho vytáhla.
„Nowáková,“ ohlásila volajícímu.
„Ahoj, Lindsey,“ ozval se známý hlas, „tady Daniel. Poslyš, potřebujeme tě tady dole. Našli jsme jednu z našich lodí.“
„Nehodil by se ti víc poručík Young? Já se v současných lodích nevyznám.“
„Ne, Lindsey,“ Danielův hlas zněl vzrušeně. „tohle není federační loď, ale americká…“ nechal Lindsey, aby si srovnala myšlenky.
„Panebože,“ vyjekla najednou Lindsey. „Dajdalos – Daedalos.“

„Jdu také,“ hlesla Sam a pokusila se zvednout na lokty. Zapomněla ale, že její pravá ruka je stále mimo její kontrolu, a tak málem přepadla přes lůžko. Raději se zase vrátila do původní polohy. Lindsey zavrtěla hlavou.
„Dnes ne. Jen bůh ví, jak tě budeme potřebovat, ale takhle dolů nemůžeš.“
Sam se v očích objevil náznak vzdoru a tvář se jí mírně stáhla. Nakonec ale rezignovaně vzdychla. „Běž tedy. Dej ale pozor na Daniela. Ta jejich archeoložka se po něm mlsně dívá…“ dodala.

„Vy si vážně myslíte, že hyperpohon bude nepoškozený?“ zeptala se Terry Daniela a Chris, opírající se o kus úlomku, se při jejím pochybovačném tónu ušklíbla.
„Tak to by bylo plýtvání, kdybychom po těch všech náhodách narazili na naši loď se zničeným hyperpohonem,“ pokrčil rameny Daniel.
„Na tom něco bude,“ souhlasila Terry. „Stále si nemohu zvyknout, že se v poslední době pravděpodobnosti postavily na hlavu.“
„Ne, to se jen na hlavu postavil Q…“ pousmál se Daniel. „Á, tady je máme.“
Terry se otočila a spatřila Lindsey Nowákovou, Sigmunda –Sigiho- Younga a trojici inženýrů, všechny v lehkých ochranných skafandrech. Terry pocítila malý osten výčitek, protože veškeré plyny již byly odfiltrovány a během čtvrt hodiny by atmosféra byla dýchatelná. Na druhou stranu, ta loď byla pohřbena téměř čtyři sta let. Ať už bude vzduch vevnitř jakýkoliv, nebude dýchatelný.
Lindsey došla až ke stojící skupince a s pohledem upřeným na to, co bylo částí lodi Daedalos hvízdla. „Tak tady ji schovali…“ řekla Lindsey spíše pro sebe než pro ostatní. „Caldwell byl vždycky nevyzpytatelný. Ale asi nepočítal s tím, že sopka Daedala pohřbí.“
„Tak to abychom se dostali dovnitř, ne?“ řekl Sigi a prošel kolem shromážděných až k viditelnému boku ukryté lodi. „Budeme se muset prořezat, nebo to půjde jinudy?“
Lindsey se zadívala na viditelný bok s označením USAF a pokývala hlavou. „Pokud si dobře pamatuji, tak blízko by měl být lakýrnickej výstup.“ V reakci na podivené pohledy pokrčila rameny. „Nejsou tu žádné systémy na údržbu, tak vznikla fáma, že se tudy posílaj kapitánovi neoblíbenci lakovat nápis. Každopádně, pokud jsme na pravoboku, bude výstup asi deset metrů nalevo, pokud je to levobok, bude cirka třicet metrů napravo. Prostě to musíme zkusit,“ obrátila se k Terry.
„Chápu,“ souhlasila Terry a oslovila svou sestru. „Chris, pošli na to svý lidi. Ale dávejte pozor, jestli vás něco zavalí, já vás vytahovat nebudu,“ dodala výhružně. Chris jen nevzrušeně rozhodila rukama a zmizela mezi svými lidmi…

Terry vlezla dovnitř pravobočním – jak již teď věděli – výstupem, hned za Lindsey. Po pár sekundách ji následovali Chris, Daniel, Sigi a jeho trojice pomocníků. Víc lidí zatím dovnitř pustit nechtěla – přeci jen nejde o Disneyland. Někteří technici byli až moc žhavý prolézt loď křížem krážem. Terry se jim sice nedivila. Pozemskou vesmírnou loď, starší než Cochranův Phoenix nepotká člověk každý druhý týden, ale nechat pobíhat partu rozjařených lidí ve skafandrech po nefunkční (byť pevně „zakotvené“) lodi je jedna z rychlejších cest k devastaci oné lodi a bolení hlavy.
Terry se už chtěla zeptat kudy se vydat, ale Lindseyina baterka osvítila chodbu vedoucí doleva. Po několika metrech byla cesta uzavřena stěnou zatuhlého magmatu. Kov byl až na metr daleko od Terry nebezpečně pokroucený a místy zely díry až na spodní palubu.
Lindsey jen mlčky ukázala na druhou stranu a protáhla se mezi ostatními. Ti hned vyrazili za ní. Lindsey zpočátku působila dosti nervózně, bylo na ní poznat, že se musí složitě rozpomínat, a dva další závaly jí na jistotě příliš nepřidaly. Nicméně, jakmile se dostali o dvě paluby níž, začala z Lindsey vyzařovat sebejistota a – pokud by to Terry dokázala odhadnout – hrdost hodná velitele, který provází návštěvníky po své lodi. Když slezli o další patro níž, dokonce se i rozpovídala.
„…Daedalos byl prototyp třídy 304, byl označen jako DSC – Deep space cruiser, ačkoliv ostatní lodě této třídy nesou označení BC – Battle cruiser. Na rozdíl od třídy 303 byla tato třída stavěna již za použití asgardských technologií. Toto zahrnuje především štíty a pohon. Daedalos byl schopen dosáhnout galaxie Pegasa za tři týdny…“

Nakonec dorazili do místnosti, kterou podle panelů a monitorů odhadla na strojovnu. Lindsey okamžitě zamířila k průhledné stěně na druhé straně místnosti. Terry se vydala za ní, zatímco Sigi se ohromeně rozhlížel. Přes silnou vrstvu průhledného plastu Terry shlédla do jiné místnosti. Byla prázdná, až na podivný válec, který vedl od jedné strany ke druhé. Terry začalo svítat…
„Hyperpohon?“
„Přesně,“ odvětila Lindsey. „A vypadá nepoškozeně. Ale obávám se, že ho budeme muset dostat na vaši loď. Tady nám k užitku nebude.“ Pak odešla k nejbližšímu panelu. Odklopila kryt z boku a chvíli se v něm vrtala. Najednou se světla v místnosti rozsvítila, ale okamžitě pohasla. Místo nich naskočilo nouzové červené osvětlení, ale i to zablikalo a zhaslo. Lindsey založila ruce na prsou a opřela se o panel. „Ale nejdřív musíme získat trochu šťávy…“

Už tomu bylo skoro půl hodiny, co Terry poslala Sigiho s Lindsey na Tolkiena pro fúzní minireaktor, a začínala být netrpělivá. Nikdy netrpěla klaustrofobií, ale tahle temná loď pohřbená pod stovkami tun magmatu jí naháněla husí kůži. Skoro jako loď duchů, pomyslela si ironicky.
Pak se Terry úlekem napřímila, protože v temné chodbě se objevila trojice šedých stínů. Možná to s tou lodí duchů nebylo daleko od pravdy. Terry už chtěla upozornit svou sestru, která spolu s trojicí techniků rozjařeně okukovala panel po panelu, ale napadlo ji, že to mohou být jen její představy. Terry ulehčeně vydechla, protože to není nic neobvyklého na podobných místech. Uvěřila, že to jsou představy, a zavřela oči. Věděla, že když je otevře, bude před ní jen chodba zahalená stínem.
Pak oči otevřela a každá její molekula chtěla křičet hrůzou, ale ona se nemohla ani pohnout. Stíny nabyly lidských podob, robustních lidských podob, a mířili k ní. Aby to nebylo vše, na vnitřním okruhu spojujícím skafandry se ozvalo zapraskání. Terry se orosilo čelo a kapička potu jí stekla do oka, přesto ani nezamrkala. Pak jedna z „postav“ zvedla ruku a namířila na Terry.
Terry ozářil proud světla a v helmě uslyšela hlas Sigiho Younga. „Haló, Terry, jste tu? Nesežrali vás duchové?“
„Moc vtipný,“ ucedila Terry, „co bys řekl na lovení duchů při čištění plazmových vedení?“
„Možná někdy jindy. Dneska mě jeden kapitán vláčí sem a tam jeskyní a zasypanou lodí.“
Terry přimhouřila oči. „Koho to máte s sebou?“
„Ále, plukovník Carterová se rozhodla, že spala už dost.“
„Doktor ji pustil?“ zamračila se Terry.
„Ano, do domácího léčení,“ promluvila poprvé Sam.
„Domácího?“ zopakovala pomalu Terry.
„Na téhle lodi jsem skoro doma,“ zasmála se Sam.
Terry nevěděla, co na to říct, a tak jen rezignovaně zavrtěla hlavou. Sigi ze zad shodil neforemnou krabici fúzního minireaktoru, a Lindsey hned vedle postavila trojici transportních tyčí. Nakonec i Sam sundala ze zad svůj náklad. Sice nesla nejlehčí náklad, ale přesto to bylo s jednou rukou komplikované. Nicméně zvládla to rychleji, než k ní stačil na pomoc přiskočit Sigi. Nakonec teda Sam položila na zem komunikační jednotku s posíleným signálem. Terry kývnutím schválila jejich iniciativní výběr zařízení a promluvila.
„Tak se dejte do práce. A kdo si bude hrát na duchy, skončí jako pravý duch rozptýlený transportérem se širokým rozptylem.“
„Dobře lidi,“ zvolal Sigi. „Slyšeli jste. Hoďte sebou, nebo nám stará nakope pozadí až do břicha…“

Jeto pěkný příběh a těším se na pokračování a doufám že bude brzy.

Skvela cast. Uz sa nemozem dockat pokracovania. Len tak dalej..

Dost zajímavé propojení ST a SG. Jen tak dál

Jj, luxusní.
To dycky zhltnu, ani nevim jak Už se těšim na pokračováníčko.

vynikajici dalsi cast, jenom doufam ze brzy bude dalsi cast. rozhodne pokracuj

Je to vynikající, ale (nemůžu si pomoct) chci Jacka a aby měl vztah s Carterovou.

Nebylo by náhodou na skladě pokračování, už se nemůžu dočkat.