FF by Anijsha & Pet Holly (Sklizeň)

Vážení příznivci Stargate a fan fiction,
dnešním dnem jsem se definitivně rozhodla uveřejnit zde své povídky, které jsem napsala se svou kamarádkou Misato Fay. Společnou tvorbu SG povídek jsme začaly teprve nedávno, zatím jsou na světě dvě povídky. Z toho jednu sem vám hned hodím.

Jmenuje se Daniel a elixír nesmrtelnosti. Je humorněji laděná, žádný vážný kus . Tato povídka je důkazem toho jak to vypadá při přednáškách na vysoké škole, kde jsme ji napsaly. Holt, přece nebudeme dávat pozor .

Anotace: Jak je z názvu patrné, hlavním hrdinou je Daniel Jackson, který objevil na staré antické tabulce recept na výrobu elixíru nesmrtelnosti...
Přeji příjemné počtení.

„Heuréka!“ vzkřikl vzrušeně Daniel a jako přesně mířená střela vyrazil ze své pracovny najít generála Hammonda. Zrovna zahýbal za roh, když vrazil do Jacka O´Neilla.

„Hej, Danieli!“ naježil se Jack a vrhnul po něm zkoumavým pohledem.

„Mám to, Jacku, přišel jsem na to!“ zajásal a bez dalšího slova prostě odešel a nechal Jacka stát na chodbě bez sebemenšího vysvětlení.

Generála Hammonda našel v zasedací místnosti, kde s SG-12 probíral jejich budoucí misi. Neobtěžoval se zaklepat, natož omluvit se, že vyrušuje.

„Generále, mám to!“

Vylekaný Hammond se na něj nevraživě podíval. „Co se děje, doktore Jacksone, že to nemůže chvíli počkat?“

„Našel jsem způsob, jak vyrobit elixír nesmrtelnosti,“ rozhodil rukama Daniel.

„Co, prosím?“ vytřeštil oči generál stejně jako zbytek osazenstva.

„No, elixír nesmrtelnosti. Když jej vypijete, budete žít věčně!“

„Já vím, co je elixír nesmrtelnosti, doktore Jacksone!“ netrpělivě pronesl. „Ačkoli jsem myslel, že mě u vás už nic nepřekvapí, tato informace mi připadne, ehm, značně neodborná,“ konstatoval a myslel si něco o „kolečkách navíc“.

Daniel se ošil. „No, po pravdě, já to nevymyslel, ale pouze přeložil z jedné antické tabulky. Stačí to jen „uvařit“ a je to!“

Generál se na něho podezřívavě podíval a pronesl: „Tím chcete říct, že vedle povznesení přišli Antikové také na výrobu elixíru nesmrtelnosti?“

„Bingo, generále!“ rozzářil se jako sluníčko.

V tu chvíli vrazil do místnosti O´Neill, ani on očividně nevěděl, co je zaklepání před vstupem.

„Generále, myslím, že se Daniel zbláznil,“ vyrazil ze sebe, aniž by si uvědomil, že Daniel stojí jen pár metrů od něj.

„Jacku!“ nafouknul se Daniel jako balonek.

„Jé, Danieli, ty jsi tady?“ nadskočil O´Neill. „Jak se daří?“ pokusil se zamluvit tuto trapnou situaci.

Zasedací místností se roznesl tichý, přidušený smích. SG-12 se viditelně bavila. Hammond k nim obrátil svou pozornost: „Myslím, že tato porada, díky doktoru Jacksonovi a plukovníku O´Neillovi, právě skončila.“ Jakmile SG-12 odešla, dal generál zavolat ještě majora Carterovou a Teal´ca.

„Co se děje, generále?“ zeptala se Sam, když se posadila v zasedací místnosti.

„Daniel zřejmě na něco kápl,“ podotkl Jack.

„Indeed?“ pozvedl Teal´c obočí a pohlédl na stále ještě nadšeného Daniela, který se ujal slova.

„Právě jsem přeložil jednu antickou tabulku,“ rázoval po místnosti, „a je tam napsaný návod na výrobu elixíru nesmrtelnosti!“

Jack se při vyslovení posledních dvou slov zakuckal a nakonec dodal: „Vážně?“

„Danieli, netušila jsem, že se ve volném čase hraješ na alchymistu,“ rýpla si Sam. Přeci jen ji vyrušili z velice zajímavého výzkumu geotermální energie na PX 4382.

„Já to jen přeložil,“ rozhodil znovu rukama Daniel, „neříkám, že tomu rozumím. Kdyby tam nebyl nadpis „Výroba elixíru nesmrtelnosti“, tak se v tom nevyznám.“

„Stejně ti koupím kotlík,“ mrknul na něj Jack a ostatní opět museli zadržovat smích.

„Jacku, to není žert! Víš, co všechno bychom získali, kdyby se nám ten elixír podařilo vyrobit?“ vydechl rozrušeně Daniel.

„Kromě nesmrtelností?“ tázal se Jack s trochu přihlouplým výrazem.

„Jacku!“ okřiknul ho naštvaně a začal přecházet po místnosti.

„No, co?“ pronesl s nevinným úsměvem O´Neill.

„V boji proti goa´uldům by to byla neocenitelná výhoda!“

„To určitě, pozveme je na drink a už se jich nikdy nezbavíme,“ ušklíbnul se Jack.

„Indeed,“ kývl hlavou Teal´c.

„Jacku!“ Danielovi docházela trpělivost. „Ty mě nebereš vážně!“

„Ale beru, Danieli,“ řekl s poťouchlým úsměvem. „Myslím si, že je to opravdu zajímavé,“ zdůraznil slovo opravdu.

„Doktore Jacksone,“ po delší odmlce se ozval generál, kterého Danielovo a Jackovo pošťuchování se sice bavilo, ale jeho hodnost obnášela také přítomnost rozumného uvažování, a tak je raději zarazil.

„Co přesně máte teď v plánu?“ zeptal se na poměrně podstatnou skutečnost.

„Zkusíme ho vyrobit, generále.“

Tentokrát se ozvala Sam: „A víš, co všechno je potřeba k jeho výrobě?“

„Ano,“ Daniel se poprvé podíval do papíru, který celou dobu svíral v ruce a jak byl vzrušený, tak jej celkem slušně pomačkal, „mám to tady. Je to něco jako kuchařka.“

„Kuchařka? Moje babička měla jednu takovou…“ nedomluvil Jack, protože jej rázně zarazil Daniel.

„Sakra, Jacku!“ zpražil ho pohledem.

„Jasně, promiň,“ pronesl Jack.

„No tak, plukovníku, nechte doktora konečně, aby přešel k jádru pudla,“ napomenul ho Hammond.

„Děkuji, generále.“ Přerušený Daniel pokračoval: „Takže k výrobě elixíru potřebujeme krev z Gou´alda, vlas Noxe, květy pupalky sbírané za úplňku, jeden gram nakadahu a chlup z Asgarda.“

„Chlup z Asgarda? Myslíte, že nám Thor povolí ho oškubat?“ přemýšlel nahlas Jack.

„Danieli, nemám nic proti tobě a tvým teoriím, ale tohle je šarlatánství,“ zapochybovala Samantha.

„Indeed,“ ozval se Teal´c.

„Doktore, tohle je více než šílené,“ přisadil si Hammond.

„Ale zkusit to můžeme,“ nedal se Daniel.

„V pořádku, máte zelenou. Dělejte, co umíte,“ nakonec se generál podvolil.

„Jo!“ zaradoval se Daniel. „Děkuji, generále.“

Na rozdíl od Daniela z toho zbytek SG-1 neměl příliš velkou radost. Vlastně z toho neměli vůbec žádnou radost.

Jako první se ozval O´Neill: „Generále, nevím jestli je to dobrý nápad.“

„Ani já to nevím, ale dokud to nezkusíme, nezjistíme,“ zakončil tuto debatu generál. Daniel ho okrádal o drahocenný čas a kdyby nesouhlasil, otravoval by jej i na věčnosti a ani by nepotřeboval zmiňovaný elixír.

„Jack si nešťastně povzdechl a obrátil se na veselého archeologa: „Tak kde začneme?“

„No, měl bych jistý návrh. Uspořádáme na PX 218 diplomatické setkání předních ras této galaxie a na ní sfoukneme hned tři přísady najednou – chlup Asgarda, vlas Noxe a krev Gou´alda. A nakadah s pupalkou problém není,“ vysvětloval svůj geniální plán Daniel.

Jack pokrčil rameny. „Dobrá, začni psát pozvánky.“

„OK,“ řekl Daniel a vydal se provádět svůj šílený plán.

„Danieli!“ Jack ho ještě zastavil. „Jak to chceš udělat s Gou´aldy?“

„Cože?“ zatvářil se zmateně Daniel.

„No, Noxové jsou spojenci, Asgardi jsou spojenci, ale Gou´aldi jsou Bad Guys. Tak se ptám, jak to chceš udělat.“

„Ehm,“ zamyslel se Daniel.

„Nestačil by Tok´ra?“ navrhl Jack.

„No, nestačil. Musí to být Gou´ald,“ pronesl archeolog.

„To bude problém,“ konstatovala Sam.

„Indeed,“ souhlasil Teal´c.

„No, tak co kdybychom pozvali Jaffy a jednomu ukradli symbionta?“ nadhodil Jack.

„Jenže ten Jaffa potom zemře,“ pohoršeně vydechla Sam.

„No a? S jejich taktikou „valíme se přes kopec“ by stejně dlouho nežil,“ argumentoval Jack. „Nic proti tobě, Teal´cu,“ otočil se na svého jaffského přítele, který jen naklonil hlavu mírně na stranu a pozvedl husté obočí.

„Jacku! Tohle má být diplomatické setkání, ne masakr skoro svobodných Jaffů,“ zarazil ho Daniel.

„Já mluvím o jednom, ne desítkách. Jeden se ztratí a znáš to, desetiprocentní ztráty jsou povoleny a v jejich počtu je to dokonce ještě míň,“ ušklíbnul se Jack.

„Takhle se se spojenci nezachází!“ zaprotestoval archeolog.

„Vážně? To říká ten, kdo chce Asgardovi vytrhnout poslední chlup a z Noxe udělat skinheda?“ dodal ironicky Jack.

Do debaty se vložila Samantha: „Co kdybychom symbionta chytili na P3X-888? Nemusel by nikdo zemřít.“

„Konečně někdo s pořádným nápadem,“ usmál se Daniel na Sam.

„Hm, když teda získáme symbionta na jejich rodné planetě, pozveme i tak Jaffy na tu párty?“ nemohl se nezeptat Jack.

„Jacku, tak zaprvé, není to párty, ale diplomatická schůze a zadruhé, nebude to tak nápadné, když pozveme víc ras.“

„Tak fajn, já sepíšu seznam hostů,“ nabídl se Jack, „ty uděláš ty pozvánky, Carterová půjde o půlnoci natrhat kytky a Teal´c se nachystá na lov Gou´alda,“ zavelel Jack a jako velitel SG-1 dal příkaz k rozchodu.



***



Hned na druhý den se celá čtyřka sešla v kantýně u snídaně.

„Tak jak jste na tom s plněním vašich úkolů?“ vybafl na ně Daniel a ani se neobtěžoval pozdravit.

„Dobré ráno, Danieli,“ připomněl mu Jack dvě slova, která se většinou ráno říkají.

„Jo, jo… ahoj, Jacku… tak jak jsi na tom?“ odbyl ho doktor Jackson.

„Mno, pokud si dobře vzpomínám, tak včera jsme SPOLU rozeslali pozvánky, které jsi TY vytvořil, hostům, které jsme JÁ sepsal,“ pronesl rozmrzele plukovník O´Neill.

„Vážně? Aha… já zapomněl,“ zarazil se Daniel.

„Jo, hlavu v kotlíku,“ s notnou dávkou ironie pronesl. Sam se rozesmála a tím na sebe upozornila Daniela.

„A co ty? Máš ty květy?“ otočil se jejím směrem a vyčkával odpovědi.

„Mám je, ale to je naposledy, co jsem pro tebe něco takového dělala!“ rozrušeně vydechla Carterová.

„Stalo se něco?“ vyzvídal Jack, kterého její prohlášení docela zaujalo.

„Kromě toho, že jsem se pro tu kytku musela prodírat ostružiním v té nejhlubší noci a ještě hlubším lese, nic…“ nasupeně odvětila a reakcí pro ni byl Jackův veselý smích.

„No, ale máš ji, to je hlavní.“ Bylo očividné, co Daniela zajímalo víc, jestli Samanthino zdraví nebo nějaká květina.

„Mám… květy a několik šrámů na nohou jako bonus,“ povzdechla si.

„A co ty, Teal´cu,“ věnoval se tentokrát Daniel Jaffovi, který tiše naslouchal jejich konverzaci, „získal jsi krev Gou´alda?“

„Indeed,“ pokynul na souhlas.

„Vše proběhlo bez problémů, nebo jsi se málem utopil v tom jejich jezírku?“ neodpustil si Jack tuto otázku, která byla mírnou narážkou na Samanthiny problémy při sbírání.

„Vše v pořádku,“ odvětil Teal´c.

„Super, tak teď už jen zbývá doufat, že hosté přijmou pozvání na diplomatické setkání,“ nadšeně prohodil Daniel, vyskočil od stolu a rychle zmizel za dveřmi do kantýny.

Daniel ani nedošel do své pracovny a celým komplexem se rozeznělo známé: „Neplánovaná aktivace brány!“

Ten se jen otočil na patě a zamířil do řídící místnosti. Cestou ještě stačil předběhnout zbytek SG-1. Když dorazil do řídící místnosti, byl generál v družném rozhovoru s Jacobem přes rádio.

„Co se děje?“ zeptal se Daniel Waltera.

„Tok’rové přijali pozvání,“ odpověděl.

Archeolog se rozzářil. „Výborně! To jsou první!“

„Které vůbec nepotřebujeme,“ dodal Jack s koblihou v ruce. Bylo vidět, že se mu od snídaně moc nechtělo.

Během zbytku dne potvrdili účast i ostatní pozvaní. Thor byl dokonce se svou lodí na orbitě a osobně účast potvrdil. Jack si raději nechtěl představovat, co tady ta šedá prdelka dělala.

Teď už zbývalo jen připravit místo setkání na PX 218 a k tomu jim posloužila SG-12, kterou jim přidělil Hammond. Tím pádem na ně zbyla objednávka jídla a pití a výzdoba tamního sálu.

Týden příprav uběhl jako voda a členové SG-1 se museli připravit na nejtěžší část úkolu.

Bylo krásné ráno, jako stvořené pro takovýto diplomatický den. Sluníčko odmítalo ukázat své zářivé paprsky, místo toho z nebe tekly proudy vody. Vše bylo stejně optimistické jako beznadějnost jejich úkolu. Říkáte si, co je těžkého na tom, vyškubnout někomu vlas a chlup? Zdánlivě nic, pokud se ovšem nejedná o malinké šedivé ufony, na nichž se i ten poslední chlup, co mají, těžko hledá a o mimozemskou rasu, pro kterou není těžké zamaskovat se tak, že je rozhodně neuvidíte.

„Připraveni na náš úkol?“ rozzářil se Daniel přesně jako to slunce, které v tuto chvíli raději nesvítilo.

„Na úkol ne, ale na párty rozhodně,“ mrknul na něj Jack a hbitě sebral z tácu připravenou jednohubku dřív, než jej Daniel stihl zastavit.

„Jacku, musíš ujídat?!“ nasupil se Daniel.

„Já nesnídal! A víš proč?“ zamračil se na něj Jack. „Protože někdo v pět hodin ráno vtrhnul do mého pokoje jako velká voda, vytáhl mě z postele a dotáhl na jinou planetu a ani jej nenapadlo cestou udělat zastávku v kantýně, že Danieli?“

„Nebyl čas,“ prohodil na vysvětlenou Daniel a odběhl k jednomu z členů SG-12, který měl očividně stejný problém se snídaní jako O´Neill.

„Na jídlo je čas vždycky,“ odfrkl si Jack a z podnosu sebral další jednohubku, jejíž osud vypočítal už během rozhovoru s Danielem. Jen jej naplnit.

Během chvilky přišla do místnosti i Sam s oznámením, že na orbitě zaznamenali asgardskou loď. Dřív než toto sdělení stihla celé vyslovit, místnost se ozářila jasným bílým světlem asgardského přenosného zařízení a sál byl hned o pár šedých individuí plnější.

„Zdravím, Thóre!“ křiknul Jack skoro přes celý sál na svou oblíbenou šedou prdelku, která se zrovna vítala s Danielem Jacksonem.

„Plukovníku O´Neille,“ kývnul na pozdrav Thor a začal s představováním svých společníků.

Mezitím, co Thor představoval ostatní zúčastněné Asgardy, stihli dorazit i Noxové, Tok´rové a Jaffové, kteří všichni přišli bránou a byli zmoklí jako slepice. Takže párty mohla pomalu začít.

Jakmile Samantha uviděla svého otce běžela se s ním přivítat. To samé udělal Teal’c, když uviděl svého mistra Brayc’taka. Daniel si to pro změnu namířil k Lye.

Jack si povzdechl. Zase na něho nikdo nezbyl. Když vedle sebe uslyšel pleskavé krůčky, automaticky se podíval k zemi. „Á, Thore,“ nenápadně si ho začal prohlížet. Jak chce Daniel chlup Asgarda, když na něm, žádný není? Budou muset jednu šedou prdelku uspat a prozkoumat pod lupou, ne-li mikroskopem. „Nedáte si chlebíček?“ A rovnou mu jedem podal z tácu.

Zvědavý Thor chlebíček přijal. „Tohle jí pozemšťané často?“

„Jen při zvláštních příležitostech,“ usmál se Jack, „Teď mě omluvte. Musím jít pozdravit další hosty.“

Když ho O’Neill opustil, jal se malý šedý Asgard ochutnat chlebíček. Není to špatné, pomyslel si po prvním soustu. Hlavně to bílo-žluté má zajímavou chuť.

Jakmile se Daniel přivítal se všemi příchozími, vzal si ho vystrojený generál Hammond stranou. „Doktore Jacksone, doufám, že si uvědomujete, že nesmí dojít k žádnému incidentu a hosté nesmí nic poznat. Jinak to bude mezigalaktická ostuda.“

Daniel se na něho konejšivě usmál. „Nebojte se generále. Vím, co dělám.“

„To doufám,“ řekl Hammond a zamířil ke stolu s občerstvením, kde jeden z Asgardů konzumoval chlebíček.

„Doufejte,“ zamumlal si archeolog pod nos a z kapsy obleku vytáhl malé nůžtičky, když k němu přišel Jack.

„Danieli?“

„Hmm,“zabručel.

„Máme problém,“ naklonil se k němu, aby ho neslyšel právě procházející Jaffa.

Daniel se na něho podrážděně podíval. „Co jsi zase udělal?“

Jack se uraženě nafoukl. „Já nic neudělal. Jen jsem ti přišel oznámit, že s jednou z ingrediencí bude problém. Prohlížel jsem si Thora a utvrdil jsem se v přesvědčení, že Asgardi žádné ochlupení nemají.“

„Ale musí mít,“ nedal se Daniel, „Dyť je to napsaný na té tabulce!“

„Danieli!“

„Smím vás vyrušit?“ zazněl jim za zády Lyanin hlas.

Daniel se vyděšeně otočil doufajíc, že neslyšela jejich předchozí rozhovor.

„Jen do toho,“ vydechl nevzrušeně Jack a stále se přiblble usmíval.

„Jen jsem vám chtěla říct, že pokud toužíte po mém vlasu, není nic jednoduššího, než mě o něj požádat,“ pronesla s naprostým klidem a narážela tak na předcházející Saminy pokusy o vytržení jejích kadeří a následný pokus o zamaskování rozhovorem o typu šampónu, jaký používá.

„Eéé,“ vypravil ze sebe překvapený Daniel. „Vskutku?“

„Zajisté,“ přitakala Lya, podala Danielovi jeden ze svých vlnitých vlasů a odešla.

Daniel se pokusil vzpamatovat. „Eh… aspoň máme další ingredienci.“

„To jo, ale stále náš plán troskotá na chlupu z Asgarda,“ poznamenal Jack.

„To může být problém.“

V tu chvíli se k nim přiřítila Sam: „Danieli, tak mě napadá, přemýšlel jsi nad tím, jak může být ten recept starý?“

„Ne, proč?“

„Já jen, že zde existuje možnost tak vysokého stáří lektvaru, což by mohlo odůvodnit chybějící ochlupení Asgardů,“ vysvětlovala Carterová.

„Vážně?“ nejistě prohodil Jack, který v tomto prohlášení neviděl žádnou souvislost.

„Ovšem,“ potvrdila Sam, „je velká pravděpodobnost, že v době vzniku receptu ještě Asgardé neprošli až takovým vysokým procesem degenerace v důsledku jejich genetických pokusů.“

„Tím myslíš, že kdysi měli chlupy?“ tázal se Jack. Při představě chlupaté šedé prdelky v sobě musel dusit smích.

„Přesně tak,“ přikývla Sam.

„To ovšem mění veškeré naše plány,“ posmutněl Daniel, když mu došlo, že elixír nesmrtelnosti jen tak jednoduše nevytvoří, vlastně vůbec nevytvoří.

„Indeed,“ připojil se do hovoru právě příchozí Teal´c.

„Máš smůlu, Danieli,“ pronesl Jack bez kousku soucitu, „ale nevěš hlavu, stále ještě si můžeš užít naší párty, jejíž příprava nás stála stovky dolarů a výsledky žádné,“ usmál se od ucha k uchu a hodil do sebe další jednohubku.

„Jak tohle vysvětlím generálovi,“ posteskl si Daniel.

„Sám, zcela sám,“ mrknul na něj Jack a šel si vyměnit prázdný podnos za plný.

Teal’c se podíval kamsi do dáli. „My o vlku…“

„Doktore, co tady kujete zase za pikle?“ uslyšel za sebou archeolog a otočil se.

„Ehm, generále,“ nevěděl jak začít, „no…víte, tak nějak nastal problém.“

Hammond se na něj zkoumavě podíval. „A jaký, doktore? Už jste nám stačil udělat mezigalaktickou ostudu?“

„To ne já, to Sam,“ ukázal prstem na vedle stojící majora Carterovou.

„Danieli!“ okřikla ho uražená Samantha.

„Doktore Jacksne, už dost těch výmluv, jděte k věci,“ napomenul jej generál.

Daniel se nadechl. „Tak dobrá, generále, máme problém s jednou z ingrediencí. Asgardi už žádné chlupy nemají. Když byl ten recept napsán, pravděpodobně tomu bylo jinak,“ vychrlil ze sebe archeolog a čekal, že se na něj snese generálův hněv.

„Opravdu? S tím jsem počítal,“ s klidem pronesl generál, jehož slova vyvedla Daniela z rovnováhy.

„Eh, počítal?“ nechápavě, ale zároveň trochu naštvaně odvětil.

„Už od začátku mi tento elixír byl podezřelý. Ale co se stalo, stalo se. Užívejte si vaší párty a připravte si kreditku, přijde vás to draho.“

Daniel nasucho polkl. V tu chvíli se vrátil všežravý Jack s podnosem plným jednohubek. Zrovna se chystal jednu zakousnout, když se k němu vrhnul Daniel, vytrhl mu podnos z ruky a majetnicky jej před ním chránil. „Tohle je moje! Já to platím a ty už jsi toho dnes měl dost!“

Otočil se na podpatku a jal se až do konce diplomatického večírku kontrolovat všechny přítomné v místnosti v naději, že tak své náklady snad ještě sníží.

Když poté večer dorazil do své pracovny, posadil se do křesla a vražedně se podíval na antickou destičku, která jej za jeden den stála víc, jako týden nákupů jeho potencionální přítelkyně. Odvrátil od ní zrak a zahleděl se na druhý konec stolu, kde zpod hromady knih a různých papírů vykukoval roh předmětu, který mu až nebezpečně věrně připomínal jednu osudnou destičku. Opatrně předmět vytáhl, během toho stihl shodit ze stolu několik knih, a zadíval se na poslední dva řádky antického textu. Nemusel to číst celé, stačila poslední věta: ,Tak, děti, zazvonil zvonec a pohádky je konec,´ aby pochopil, jak velkého blba ze sebe dnes udělal.
TAK, DĚTI, ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE KONEC…

Daniela sice moc nemusím, ale přeci jen jsem se pustila do čtení. Myslím, že napsané je to docela hezky - trochu mi vadilo členění odstavců. Mám raději hutnější odstavce textu - lépe se mi to čte Pointa na konci byla vážně dobrý nápad Skoro jsem si říkala, "ty jo, že tohle ještě nikoho nenapadlo?!"

Jsem ráda, že se ti povídka líbila. Co se týče členění povídky, taky bych ji ráda měla "scuklou", ale kopírovala jsem ji přímo ze stránek "spolupachatelky" a ta to tam měla takhle naformátovány.

Jeto bezva povídka.

No, nejdříve uvedu věci na správnou míru... pro ty, kteří neví (což bude valná většina)... jsem já Misato Fay, spoluautorka téhle povídky... já vím, moc se omlouvám, ale schizofrenie si nevybírá

Jinak všem děkuju za komentáře, jsem ráda, že se povídka aspoň trochu líbí.

trochu mi vadilo členění odstavců

Mrs. Sheppard: Omlouvám se za to blbé odsazení, taky se mi to blbě čte, problém je v tom, že mé stránky to jinak naformátované nejsou schopny správně zobrazit, snad ti to až tak moc nepřekáželo při čtení a o to víc ti děkuju, že si se i přes to prokousala až do konce.

Áááá, přijeli páni z Petrohradu! Tak tě tady vítám, Mis...éééé...Pet

Milí čtenáři, teď nás tady máte obě

Milí čtenáři, teď nás tady máte obě

Anijsho, jo mají, aby teď mohli nadávat nám oběma... ale buď ráda, neschytáš to sama, stojím při tobě .

tak to bola riadna haluz taká dá sa povedať paródia Obsadenie super a ten príbeh no sranda. Inak to bola poviedka zameraná skôr na dávnejšiu minulosť že? Ma to tak napadlo, pretože Teal´c sa zmohol len na to jeho indeed.

„Chlup z Asgarda? Myslíte, že nám Thor povolí ho oškubat?“ přemýšlel nahlas Jack.

Tak táto veta ma dostala

Dobrá parodie Obzvláště ten chlup z Asgarda je originální

Zizi píše:

:lol: tak to bola riadna haluz taká dá sa povedať paródia

Ano, dá se říct, že tohle je spíš parodie... a přiznám se, že zparodování bylo už od začátku naším cílem... taky proto tam Teal´c neřekne prakticky nic jiného než jeho známé indeed

Pet Holly píše:

Milí čtenáři, teď nás tady máte obě

Anijsho, jo mají, aby teď mohli nadávat nám oběma... ale buď ráda, neschytáš to sama, stojím při tobě .

To narážíš na naší další povídku. Tak to já už jsem sbalená a připravená emigrovat jen co ji sem hodím
PS: Necituj příspěvek těsně nad tvým.

Shial, Zizi: Díky za chválu, jsem ráda že se povídka líbí

Přesně tak... narážím, narážím a taky už jsem se pomalu začala balit. Ještě si seženu někde nějakou tu neprůstřelnou vestu, polštář na zadek a pak možná budu připravena povídku zveřejnit, hned na to ale prchám.

Jinak díky za radu

Fakt super povídka. Ten chlup z Asgarda mě dostal .

Další povídka, kterou jsme s Pet Holly napsaly, se jmenuje Pomůžu ti. Je to jiný šálek čaje než předchozí povídka. Krutá a depresivní...a odehrávající se v galaxii Pegasus.

Anotace: Michael unesl Teylu, Shepparda a Ronona... má v plánu se mstít.

První díl

S leknutím otevřela oči. Chtěla vstát, ale něco jí v tom zabránilo. Byla přivázaná popruhy k posteli. Rozhlédla se po místnosti, kterou osvětlovalo jen pár bodových světel. Připadala si jako v laboratoři, samé neznámé přístroje a zkumavky se záhadným obsahem. Něco jí to připomínalo, něco, co před pár měsíci sama zažila. Michael.

Jako kdyby věděl, že na něho myslela, vynořil se dotyčný ze stínů.

„Michaeli?“

„Znovu se setkáváme, Teylo.“

„Kde to jsem?“ zeptala se roztřeseným hlasem. Těkavým pohledem se znovu porozhlédla po místnosti. Až teď jí došlo, že je tu s Michaelem sama. „Kde jsou ostatní? Co jsi s nimi udělal?“

„Ještě stále jsou naživu,“ nepřítomně odvětil. Jeho hlas zněl, jako by jí tímto prohlášením prokazoval velkou laskavost.

„Proč?“ vyslovila jediné slovo a zahleděla se Michaelovi přímo do očí. Neuhnul. Přistoupil k ní blíž a stále ji sledoval.

„Však ty moc dobře víš,“ odvětil na její stručnou otázku, která ale stačila, aby pochopil, na co se ptá.

„Tohle… to je hloupé! Všechna ta nenávist, my ti chtěli jen pomoct!“ zvýšila hlas, který se jí rozechvěl ještě víc.

K jejímu překvapení se zasmál, ale nebyl to veselý smích. „A já teď pomůžu tobě.“

„Co… co tím myslíš?“ vydechla tak potichu, že ji skoro nebylo slyšet. V jejích očích se zračilo zděšení s krutým pochopením.

Michael se na ni jen dlouze zadíval. Ten pohled děsil. Obešel postel, na které ležela, stoupnul si jí za hlavu, nebezpečně blízko se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha: „Teď poznáš, jak jsem se cítil,“ na chvíli se dramaticky odmlčel, než dodal se zlomyslným tónem hlasu: „a mnohem víc.“

Teyla otočila hlavu tak, aby na něj viděla. Stál vzpřímeně, hrdě, neoblomně. Z jeho výrazu bylo patrné, že nehodlá ustoupit, že nezná soucit.

„To nemyslíš vážně!“ vydechla, nechtěla uvěřit tomu, co s ní má v plánu. „Nedělej to… prosím.“

Michael jí nevěnoval pozornost. Jednoduše se otočil a zamířil ke stolu v rohu místnosti.

„Michaeli!“ zoufale vykřikla. Opět žádná reakce.

„Prosím!“

V tu chvíli se Michael otočil a s ampulkou a injekční stříkačkou si to namířil zpět k Teyle. Té se při pohledu na něj rozšířily oči zděšením. Začala s sebou trhat. Pokoušela se uvolnit své ruce z popruhů, ale držely pevně.

Zastavil se nad zmítající se Teylou a naplnil injekční stříkačku upraveným retrovirem.

„Ne!“ vykřikla a ještě zuřivěji se snažila vysvobodit ze sevření popruhů.

„Nebude to bolet, nic si nebudeš pamatovat,“ skoro konejšivým hlasem pronesl, ale bylo v něm slyšet tu ironii, tu radost z jejího utrpení.

„Prosím, ne!“ zavzlykala, už se nedokázala ubránit slzám. Její sebejistota byla pryč. Maska „ničeho se nebojím“ jakoby se vypařila při pohledu na injekční stříkačku. Teď jí došlo, jak se Michael musel cítit. Jenže už bylo pozdě. Přes veškeré její pokusy o osvobození se ucítila na paži mírné štípnutí jehly a potom jen tekutinu pomalu se šířící do celého jejího těla. Ještě chvíli zoufale zírala na Michaela, než upadla do bezvědomí.

Probudila ji ostrá bolest celého těla. Jediná její tkáň nebyla ušetřena řádění retroviru. Jelikož tu bolest nemohla déle mlčky snášet, rozkřičela se a začala s sebou zmítat, jako kdyby jí to mohlo pomoct.

„Michaeli!“ křičela v agonii a vůbec nevěděla, jestli ji slyší, jestli vůbec v místnosti je. „Prosím!“

Najednou bolest lehce ustoupila. Teyla si mohla vydechnout, ale jen do té chvíle, dokud jí nezačala svrbět pokožka celého těla.

Michael, který to vše sledoval, přistoupil blíž. V jeho tváři nebyl vidět ani kousek soucitu s trpící Teylou. „Přeměna už naplno začala. Bude to trvat jen pár dnů, než…“

Ani nemusel větu dokončit.

„Než se změním ve Wraitha?“ zavřeštěla Teyla. Škubala s sebou v popruzích, chtěla se vymanit. Svědilo ji celé tělo a ona se nemohla ani poškrábat. Bylo to až neúnosné. Tak moc si přála, aby to přestalo.

„Ano, než se změníš na Wraitha…“ připustil Michael, „geneticky vyspělejšího, než my ostatní,“ ještě tajemně dodal.

Teyla už tak měla velké problémy vnímat všechno ostatní, co se dělo kolem ní. Její tělo ji zaměstnávalo víc, než by kdy chtěla. Jenže poslední jeho větu nedokázala přeslechnout a když už ji zaslechla, nevěděla, co si o tom má myslet.

„Jak… jak to myslíš?“ vydechla a už poněkolikáté se její tělo zachvělo v křečích.

„Přesně tak, jak jsem řekl,“ jednoduše odpověděl.

„Ale,“ zaprotestovala. V tu chvíli svědění i bolest o něco ustoupily. Ještě sice cítila poměrně silné mravenčení v rukou a nohou, ale ani zdaleka to nebylo tak vážné, jak před několika málo vteřinami. Konečně se mohla trochu více soustředit na jejich rozhovor. Něco jí na tomto celém experimentu nesedělo.

„Proč to děláš?“ položila mu otázku.

„Proč myslíš,“ vrhnul po ní nenávistným pohledem.

„Já nemyslím to, co děláš mě. Proč jsi převrátil účinek Beckettova retroviru? Proč chceš vytvářet další Wraithy, když už teď trpíte nedostatkem potravy?“

Michael od ní odvrátil zrak, otočil se k ní zády a poodstoupil o kousek dál. Zdálo se, jako by vážil slova, než řekne něco, co by mu mohlo uškodit. Nakonec se otočil zpět k Athosiance ležící na lůžku a pronesl: „Jak jsem řekl, jedná se o geneticky upravené Wraithy. Mnohem silnější a odolnější díky našemu vlastnímu enzymu a hlavně nepotřebují tak často jíst, jako my. Díky retroviru budou schopni energii z jediného člověka využít mnohem efektivněji.“

„Jak jsi to dokázal?“ vydechla nevěřícně Teyla. Při představě neporazitelného Wraitha jí přejel mráz po zádech. O to víc, když se jedním z nich měla sama stát.

„Za mnohé vděčím tvému příteli doktoru Beckettovi, jehož retrovir byl pro ten můj velice dobrým základem. No a ten zbytek už závisel od několika měsíčních pokusů, jehož, mimochodem, vedlejším produktem je má armáda „brouko-lidí“.“

„Tohle všechno?“ nevěřila vlastním uším. On to všechno plánoval už od začátku a oni o tom neměli sebemenší ponětí. „Pořád ale nechápu, proč vytváříš další Wraithy, ačkoli jejich spotřeba jídla bude očividně menší.“

„Jsme trpělivá rasa, to víš…“ pronesl bez předchozích souvislostí, ale mířil k jádru problému: „ale i trpělivost jednou vyprchá a v nás se probudí ta lidská touha po pomstě. Ano, mstím se vám, lidem, ale toužím se pomstít i ostatním Wraithům. Nepovažují mě za Wraitha, jsem pro ně jen překážka, která jim ovšem pořádně zavaří… se svou armádou je dokážu porazit. Všechny!“ zakončil vysvětlování.

Nevěřícně na něho koukala. „Ty jsi se zbláznil!“

Odvrátil se od ní. Šel pro další dávku retroviru. „Ano. Toho blázna jste ze mě udělali vy.“

„Michaeli, nedělej to,“ žadonila, když ho uviděla vracet se s injekční stříkačkou v ruce, „jestli chceš pomstu tak mě raději vysaj!“

Její věznitel naklonil hlavu na stranu a položil jí ruku na hruď. Teď jen stačilo, aby víc přitlačil. Teyla zavřela oči. Doufala, že to udělá, ale stáhl ruku zpátky.

„Bohužel, nemůžu sloužit, má milá Teylo,“ a s těmito slovy jí vpravil další dávku retroviru do krevního oběhu.

Rezignovaně zavřela oči a čekala na bolest. Ta tentokrát přišla rychle a byla daleko horší než předtím.

Michael ji sledoval, jak křičí a vzpíná se na lůžku. „Teď už to půjde rychle.“



***



„Měli jsme ho zabít už tenkrát!“ ozval se z rohu cely vysoký urostlý muž.

„Jasně, Ronone, měli,“ rezignovaně odvětil druhý na opačném konci.

„Kdybychom ho zabili, nebyli bychom teď tady,“ zase se ozval Ronon.

„Ne, to nebyli!“ vyštěkl vztekle druhý muž. „Ještě jednou řekneš, že jsme ho měli zabít už dávno, tak přísahám, že tě tu vlastnoručně uškrtím a nebudeš muset čekat na to, až tě zamorduje Michael!“

„Já to říkal, Shepparde, ale mě nikdo neposlouchal!“ stále si mlel svou.

„Proboha, jo! Fajn, měls pravdu! Uznávám svou chybu a až se odsud dostaneme, zaručeně se ti omluví i Elizabeth, Teyla…“ začal vyjmenovávat členy expedice, „nepochybuju, že i Rodney tentokrát udělá výjimku a taky se ti omluví, pokud ovšem ten parchant přivede pomoc, když se mu podařilo utéct,“ rozčiloval se John. „Jo, jen s Carsonovou omluvou nepočítej… to jedině za předpokladu, že tohle nepřežijeme!“

Ronon se otočil na podplukovníka a jen mlčky pozvedl obočí. Pak se zase odvrátil a koukal skrz mříže na oprýskanou zeď.

Už tu byli několik dní, během kterých jim bylo oznámeno, že se je odsud vynesou jedině nohama napřed a aby to nebylo málo, začali si pořádně lézt na nervy. Místo toho, aby přemýšleli, jak se dostanou ven, tak se tu dohadovali jako staří manželé. Oba ještě k tomu znepokojoval fakt, že vůbec nic nevědí o Teyle, která by údajně měla být také někde tady a ještě víc je znervózňovalo, proč McKay stále ještě po těch několika dnech nepřivedl pomoc. Jednalo se přeci o Rodneyho, ten vždycky přijde na způsob, jak vypátrat planetu, na kterou je Michael ukryl.

John si rezignovaně povzdechl. Jsou v maléru a velkém. Michaela se jim nepodaří přesvědčit, aby jim aspoň řekl, co udělal Teyle. Zabil ji, nebo ještě žije? Na to si ani jeden neodvažovali pomyslet. Bylo tolik různých způsobů jak… Zahnal tuto myšlenku, musí věřit Rodneymu, že se mu podaří je najít.

„Měli…“ začal Ronon, ale byl přerušen.

„Ronone! K čertu s tebou!“ vypěnil Sheppard.

Sateďan, i přes výbuch svého parťáka, však větu dokončil. „Měli bychom se odsud dostat sami a nečekat na záchranu, která ani nemusí přijít.“

„Konečně pořádný slova, Ronone! Co máš v…“ Na chodbě před jejich vězením se ozval hluk a následně se otevřely dveře. Do místnosti s celou vkročil jejich věznitel, za sebou několik svých výtvorů v podobě „brouko-lidí“.

„Co jsi udělal s Teylou?“ vyštěkl Ronon a propaloval Michaela pohledem.

Ten konejšivým hlasem plným ironie pronesl: „Neboj, je v pořádku. Teď je řada na tobě.“ S těmito slovy ho střelil wraithskou zbraní. „Odneste ho,“ přikázal.

„Kam ho bereš? Co s ním budeš dělat?“ John si připadal bezbranný, ale ani to mu nepřekáželo v tom, aby na jednoho z „brouko-lidí“ zaútočil, když si šli pro Ronona. Ten zanechal své práce a tvrdě útočníka přirazil k mřížím, dokud ostatní neodnesli omráčeného pryč.

Poslední zůstal Michael. „Teď už to půjde rychle.“ A s těmito slovy odešel.

Sheppardovi se usadil podivný pocit v žaludku. Měl obavy, že svého přítele už nikdy neuvidí.

Ronon se se škubnutím pokusil uvolnit z popruhů. Nechtělo se mu sledovat Michaela při práci.

„Popruhy drží dobře. Tvé pokusy jsou marné,“ prohodil Wraith přes rameno.

„Ještě uvidíme,“ zavrčel svázaný. A znovu se pokusil osvobodit se, ale marně. Michael měl pravdu. Popruhy držely opravdu dobře.

„Velice zajímavé,“ otočil se k němu Michael. „Máš výjimečnou DNA. Plukovník Sheppard si umí do svého týmu vybrat lidi se zajímavým genofondem.“

Rononovi bylo jasné, že naráží na neschopnost Wraithů vysát z něj život a na Teylinu wraithskou DNA.

Najednou se odkudsi ozval hrůzu nahánějící křik. Ronon poznal, že je to Teyla. Věnoval Michaelovi vzteklý pohled. Krev se v něm zlostí a zároveň zděšením doslova vařila.

„Co jsi jí udělal!“ vyštěkl na Michaela.

„Jen jsem jí pomohl,“ se škodolibým výrazem odpověděl.

„Cože?!“ nechápal Ronon. Tahle slova zrovna dvakrát nesouhlasila s předešlým zoufalým křikem.

„Teylo!“ zakřičel směrem ke dveřím, ale jedinou odpovědí mu byl další její výkřik. „Vydrž!“ Opět se pokusil vymanit ze sevření popruhů, ale jeho snahy byly očividně marné. Čím více s sebou zmítal, tím více se mu popruhy zařezávaly do rukou a nohou. Jenže on se nechtěl vzdát, ne tak snadno.

„Ty zmetku!“ syknul na Michaela po několika minutách zbytečného pokusu o osvobození se. „Toho budeš litovat! Počkej, až se odsud dostanu!“ vztekal se Ronon.

„Ale ty se odsud nedostaneš, to ti mohu slíbit,“ odvětil Wraith, aniž by přestal studovat Sateďanovu DNA.

Ronon se pokoušel zůstat klidný. Kdyby mohl, okamžitě by se na Michaela vrhnul a ten by to měl v tu ránu spočítané. Jenže tuhle verzi musel s politováním zavrhnout. Nezbývalo nic jiného, než vyjednávat. Ne, že by to ovšem uměl.

„Co máš v plánu?“ vyslovil otázku, která jej dost dlouho tížila. Nebylo nic horšího, než čekat na smrt, aniž byste tušili, proč.

„To bys rád věděl, co?“ ušklíbnul se Michael a na chvíli se odvrátil od své práce.

„Když už za to mám zaplatit životem, tak ano, rád bych to věděl,“ pronesl rádoby klidným hlasem, jako by pro něj konverzace o jeho smrti byla denní rutinou.

„Nepochybuji o tom, že moc dobře víš, co je to pomsta,“ přistoupil k jeho lůžku a naklonil se k němu. Jeho obličej se stále více křivil nenávistí.

„To si piš,“ syknul Ronon a nasadil snad ještě nenávistnější pohled.

„Pak tedy chápeš, proč tohle všechno dělám,“ jednoduše ukončil jejich konverzaci a vrátil se zpět ke zkumavkám.

Ronon se jen naštvaně zavrtěl na lůžku. Tohle mu taky nevyšlo. Pomalu mu začínaly docházet nápady.

Znovu se ozval křik, při kterém Rononovi zatuhla krev v žilách. Dal by ruku do ohně za to, že to byla Teyla, ale až moc mu připomínal křik Wraitha. „Co to bylo?“

Tentokrát křik upoutal i Michaela, který zvedl hlavu od práce a zaposlouchal se. „Už je to.“

„Co už je?“ chtěl vědět Ronon, kterého křik znovu přiměl k tomu, aby se pokusil osvobodit. „Co jsi jí udělal?“

Michael ho zcela ignoroval a opustil laboratoř.

„Ty parchante!“ slyšel za sebou volat Ronona, ale nezareagoval. Jeho pozornost si teď zasluhoval jiný „pacient“. Teylina přeměna se pomalu blíží ke konci. Sám pro sebe se usmál.

Přečetla jsem to jedním dechem.Líbí se mi to,je to hodně napínavý...a kde se fláká ten Rodney?

Jsem ráda, že se ti ta povídka líbí (a Anijsha je zaručeně taky ráda ) a tajně doufám, že to tak zůstane až do samého konce...

Jinak Rodney se přeci nefláká, on tvrdě pracuje, aby přišel na způsob, jak ostatní zachránit .

No jo super poviedka - opäť . Páči sa mi to napätie a to, že konečne to nie je John, ktorý do niečoho mutuje (prosím nenechajte zmutovať aj Shepparda Klenotka by si to potom moc vychutnávala ) PS: Ja som vždy v Teyle toho Wraitha videla, má taký divný ksicht Už sa teším na pokračovanie

Díky za přízeň, jsme rády, že se ti povídka líbí... a neboj, Shepparda zmutovat nenecháme, s ním máme trochu jiné plány .

No to je změna oproti první povídce! Chudák Teyla - jako by jste ji snad neměly rády?
Takže příště bude na řadě John? Zajímavé, jak obracíte filosofické hledisko "pomoci" v neprospěch lidí. Před tím oni pomáhali Michaelovi , aby byl "lepší" a on jim teď tu charitu zas oplácí. Vážně dobrý nápad! Těším se na pokračování!

Díky všem za kladné ohlasy. Doufám, že se vám bude povídka líbit celá

Mrs. Sheppard: My Teylu milujeme Já osobně jsem si na této povídce zchladila žáhu, co se postavy Teyly týče

Nejdřív se omlouvám za svůj druhý příspěvek pod sebou

Dneska přináším pokračování povídky Pomůžu ti. Doufám, že se bude líbit

Druhý díl

Myslela si, že už si na bolest po těch několika dnech přeměny zvykla, ale bylo jí čím dál hůř. Nejen fyzicky, ale i duševně. Pomalu zapomínala. Pomalu, ale jistě. To ji děsilo.

Jsem Teyla Emmagan. Jsem Teyla Emmagan. Jsem Teyla Emmagan. Opakovala si v duchu, ale sama tomu už nevěřila. Teď je z ní Wraith, výsledek Michaelova pokusu.

Michael. Snažila si vybavit jeho tvář, ale nešlo to.

Převalila se přes ni další vlna bolesti, která neustupovala. Zmítala sebou na lůžku, to jediné mohla dělat, aby se z bolesti nezbláznila.

Někdo vstoupil do místnosti a přistoupil k ní.

„Výborně,“ řekl.

„Pusť mě!“ zavřískla.

„Brzo,“ řekl dotyčný ledově klidným hlasem nahánějícím hrůzu. Byl lhostejný k jejímu utrpení. Proč? Co mu udělala, že ji tak krutě trestá? Nevzpomněla si.

Odvrátil se od ní, ale za chvíli byl zpět s injekční stříkačkou v ruce. „Je na čase pohřbít Teylu.“

„Ne! Už ne,“ žadonila. Věděla, že s další dávkou přijde i další bolest a zapomnění. „Prosím!“

Nehleděl na její prosby a vpravil jí poslední dávku do těla. Reakce byla takměř okamžitá. Teyla se zmítala v křečích, dokud ji nepohltila milosrdná tma bezvědomí.

Probudil ji mírný pocit hladu. Otevřela oči a zahleděla se do tmy. Několikrát zamrkala, aby si oči na tmu přivykly. Natočila hlavu tak, aby viděla na celou místnost, ve které se nacházela. Byla tu sama. Posadila se na posteli a jen tak chvíli koukala do prázdna. Ať se snažila sebevíc, nedokázala si vzpomenout na to, co se stalo. Nedokázala si vzpomenout na nic.

Znovu se ozval její hlad. Jediný momentální pocit, který znala. Cítila obrovskou touhu s tím něco udělat. Vstala a zamířila ke dveřím z místnosti. Vyšla do světlem prozářené chodby. Na chvíli se zastavila. Musela své oči nechat přivyknout na světlo. Bolela ji hlava a ona nevěděla, proč. Nevěděla nic a to ji značně znepokojovalo.

Nakonec zamířila neznámo kam. Doufala, že narazí na někoho, kdo jí vše vysvětlí. Bloudila chodbami rozsáhlého komplexu, ale nikde nikdo. Nervozita stále více rostla. Nevěděla kde je, jak se sem dostala, co tu dělá a hlavně neměla ponětí o tom, kdo je.

„Už jste se vzbudila, má královno?“ za zády jí zazněl něčí hlas. Spěšně se otočila. Ulevilo se jí, když zjistila, že tu není sama.

„Já… ano,“ zaváhala. Nevěděla, co odpovědět. Nedokázala si vzpomenout, kdo to je. Ani neměla ponětí, zda ho vůbec zná. Podle jeho slov ale bylo očividné, že on zná ji. Na chvíli se zarazila. To oslovení… „Má královno?“ zopakovala jej s údivem.

„Ovšem,“ přitakal Michael. Na jeho tváři se objevil úsměv. Byla by přísahala, že v něm byla špetka zlomyslnosti a zadostiučinění. Zahnala tu myšlenku. Je unavená, představuje si něco, co není.

„Co se stalo?“ položila mu otázku, na kterou si sama nedokázala odpovědět.

„Naše hive ship se dostala do střetu s lodí Atlanťanů, nedalo se nic dělat, naše prohra byla nevyhnutelná,“ vysvětloval.

„Ale…“ zarazila se. Hive ship? Atlanťané? Neměla ani ponětí, o čem mluví.

„Museli jsme opustit loď, mou jedinou prioritou bylo vás zachránit,“ pokračoval Michael v předem vymyšleném scénáři.

„Aha,“ přitakala trochu nepřítomně, „děkuji,“ ještě dodala. Pocítila, že by měla poděkovat za záchranu života.

„Jste v pořádku?“ zeptal se se zájmem Michael, když viděl její nepřítomný a vyděšený výraz.

Zaváhala. Má mu říct, že si nic nepamatuje? Může mu věřit? Rozhlédla se po chodbě, nikdo jiný tu nebyl. Byla odkázána jen na něj. Luxus nedůvěry si ve své situaci nemohla dovolit. „Nic si nepamatuju,“ připustila neochotně.

Na Michaela to zřejmě žádný dojem neudělalo. „Utrpěla jste vážná zranění. Vaše komnaty byly při atlanťanském útoku vážně poškozeny. Jistě se vám brzy paměť vrátí.“

Při jeho poslední větě se podvědomě otřásla. Něco jí na něm nesedělo. Byl „jiný“. A to se jí nelíbilo. „Na jaké jsme planetě?“ zeptala se.

„Jsme stále v našem teritoriu, má královno, na planetě, kterou jsme právě sklízeli, když na nás zaútočili,“ zalhal Michael.

Zmínka o sklizni u ní znovu probudila pocit hladu. Podívala se na dlaň své pravé ruky. Hlad vzrostl. „Mám hlad, chhhh.“

„Již brzy nebudete,“ pronesl s úsměvem a pokynutím ruky jí naznačil směr, kterým musí jít. Oba dlouho procházeli chodbami a ona se nemohla zbavit pocitu, že tuto cestu zbytečně protahuje. Proč by to ale dělal? Na co by svou královnu nechával hladovět? K čemu by mu byl ten ušetřený čas?

Michael ji nakonec dovedl do místnosti, kde seděl v cele jeden člověk. Ten se hned postavil, když zaregistroval otevírající se dveře jeho vězení.

„Kde je Ronon?“ zeptal se vězeň bez okolků. „A Tey…“ zarazil se, když ji uviděl a podvědomě couvl o krok dozadu.

Michael ho ignoroval. „Má královno.“

Přistoupila blíž k mřížím, aby si ho prohlédla. „Kdo to je?“

„Jeden z Atlanťanů, kteří nás napadli,“ odpověděl a usmál se na vězně. Byl to úsměv zadostiučinění. Nechápala proč, ale ani se tím nehodlala zatěžovat.

Vězeň na ni nevěřícně koukal. „Ne,“ zašeptal. „To snad ne. Co si jí udělal?!“ obořil se na Michaela. Ten mu věnoval jeden ze svých ledových pohledů a otevřel celu.

Vstoupila dovnitř.

„Poklekni.“ Jakoby ta slova automaticky vypustila z úst.

Ani se nehnul, jen na ni dál zíral.

„Teylo.“

Zatlačila na jeho mysl. Nepamatovala si, že by to někdy dělala, ale hnal ji instinkt a hlad. Fascinovaně na ni hleděl, cítil její přítomnost ve své hlavě. Natáhla ruku k jeho spánkům. „Poklekni.“

Té síle mysli se nedalo odolat a tak vězeň těžce klekl.

„Nedělej to.“

„Proč bych neměla ukojit svůj hlad? Musím přece jíst,“ naklonila se k němu a roztrhla mu triko. Tím odhalila hruď zvoucí ji na hostinu. Nedokázala odolat, hlad už byl příliš velký. Začala se jím krmit. Zaryla mu dlouhé nehty až do krve. Cítila, jak do ní vtéká nová energie a hlad ustupuje, jak se její oběť vzpíná a pomalu slábne, jak mu ukrajuje život po velkých kusech.

Křičeli. Oba dva. Ona blahem, on bolestí a hrůzou.

„Teylo!“ vykřikl znovu, jako by si myslel, že mu dotyčná může pomoci.

Zase to jméno. Připadalo jí povědomé. Jako by jej znala. Opět zahnala další nepatřičnou myšlenku.

„Teď tě nic nezachrání! Jsi můj!“ podívala se na vězně. Byl z něj už stařec. Brzy zemře. To ji netrápilo, byla plně nakrmena. Ještě poslední kapičky jeho životní energie a… stáhla ruku, vězeň se sklátil mrtev k zemi.

Zakřičela blahem. Byla spokojená.

„Výborně,“ ozvalo se za ní. Otočila se po zvuku a uviděla tam stát Michaela. S vítězoslavným úsměvem na tváři se díval na mrtvolu vězně.

Mlčky stála v cele. Na jednu stranu se cítila naprosto spokojená, na stranu druhou pociťovala nejistotu. Nedokázala si to vysvětlit. Jakoby někde byla chyba. Něco, co se stalo, se stát nemělo. Jenže ona si nedokázala vzpomenout. Ne teď.

Zahleděla se na tu seschlou tvář své oběti. V tu chvíli jí hlavou proběhly útržky vzpomínek. Rozcuchané hnědé vlasy, zelené oči, zářivý úsměv. Zatřepala hlavou. Znovu pohlédla na mrtvolu. Neměla hnědé vlasy, ale ještě před pár okamžiky byly. Seschlé oči ztratily svou zelenou barvu. Místo úsměvu výraz hrůzy. Mohla ho znát? Ale jak by to mohlo být možné?

Věnovala nechápavý pohled Michaelovi. Usmál se na ni. Ledově a zlomyslně. Proč?

„Už si vzpomínáte, má královno?“ Z toho oslovení vycítila ironii.

„Já… to jméno,“ znovu se jí vybavilo poslední slovo onoho člověka. Nedokázala si vybavit, jak přesně znělo.

„Teyla?“ napomohl jí Michael.

Další záblesk vzpomínek. Ucítila silnou bolest hlavy. Stále více byla přesvědčená o tom, že si raději vzpomenout nechce. Její tělo zaplavila vlna mravenčení. Další útržky z jejího života. Nechápala je, nedávaly smysl. Neměly nic společného s tím, čím je teď. Mravenčení pomalu přecházelo v ostrou bodavou bolest.

Podlomila se jí kolena a ona se svezla na zem hned vedle mrtvoly. Další pohled do její tváře vyvolal nové vzpomínky. Teď si byla jistá. Znala ho. Moc dobře.

„Ne, Johne!“ vykřikla zoufale. Bolest neustupovala, spíše naopak. Byla stále silnější a silnější. A čím více se jí vracela paměť, tím horší to pro ni bylo. Nechtěla uvěřit tomu, co se stalo. Nebyla ochotna připustit si, že to ona vzala Sheppardovi život. Ona by to přeci nemohla udělat. Nikdy!

„Teylo,“ zaznělo jí nad hlavou. To jméno, její jméno.

„Proč jsi to udělal?!“ zaječela.

„Vzpomínáš? To je pomsta, má pomsta,“ nenávistně vydechl Michael a obešel její svíjející se tělo. Byl víc než spokojený. Všechno vyšlo podle jeho plánu. Přesně tak, jak chtěl.

„Jsi zrůda,“ zavzlykala. Tělesná bolest byla neúnosná, ale bolest duše ještě horší.

„Ne větší, jak ty!“ vmetl jí do tváře tato slova. „To, čím jsem, jste ze mě udělali vy. Nikoho z vás nezajímaly mé vlastní potřeby. Brali jste mě, jako bych byl nemocný,“ vztekle vydechl a stále hleděl na Teylu, „ale teď vás už chápu… chtěli jste mi pouze pomoct! Zbavit mě toho, co jste považovali za nemoc. Chápu to, proto jsem teď já chtěl pomoci tobě… udělat tě lepší. Zbavit tě nedostatků, které zahrnuje lidství.“

Pouze na něj nevěřícně hleděla. Nebyla schopna jediného slova. Michael řekl vše.

„Neboj se, drahá Teylo, teď jsme si rovni,“ zakončil s patrnou spokojeností v hlase svůj monolog a zamířil ven z místnosti, kde nechal bezbrannou Teylu napospas jejím vlastním myšlenkám a nesnesitelné bolesti způsobené její zpětnou přeměnou v člověka.

Wau Tak to je hodně napjatá povídka!Johnova smrt mě teda dost překvapila.Je to moc hezky napsaný a už se těším na další takový nervák

Bože! CO jste to udělaly! Taková svatokrádež! Nemůžu to vydýchat! Johne! Ale napsané je to hezky! Jen jsem nevěřila...no je to vaše povídka - tam si můžete dělat co chcete Jen ty oči má John přece zelené , ne šedé!

Shial: Jsem ráda, že se ti povídka líbí a že ti připadne napínavá. Díky.

Mrs. Sheppard: Počítaly jsme s tím, že se tu najde pár osob, kterým se tenhle vývoj děje nebude zrovna dvakrát zamlouvat. Doufám, že nás za to neukamenuješ, jaks řekla, je to jen povídka, v seriálu by to bylo horší . Za tu chybu v barvě jeho očí se omlouváme, asi jsme obě barvoslepé... už jsme to ale opravily. Ale i tak ti děkuju, že tu povídku přeci jen čteš a snad si přečteš i poslendí část, která ještě zbývá a nezanevřeš na nás úplně .

Tak som si prečítala aj druhú časť a už 5 minút bez dychu a zahmleným pohľadom zíram na monitor a snažím sa to predýchať. Chudák John - nezaslúžil si to . To by som teda v seriály neprežila. Ale inak je to dobrá téma - POMSTA a Teyla ako Wraith - ja som vždy hovorila, že má také tie wraithie črty - najmä v tvári sa podobá . Som zvedavá ako ste zmutovali Ronona