SG: Naděje umírá poslední

[Klenotka]

Tak světe div se, zase jsem napsala kousek Teda, možná ještě napíšu něco zítra, ale obávám se, že pak se objeví pokračování až po Festivalu fantazie. Příští týden mám ještě dvě zkoušky Ale nebijte mě, zase se s tím pářu, natahuju...prostě to bude dlouhé. Já vás varovala A věřte mi, tohle ještě není nijak blízko konci, i když se to tak může zdát Jinak díky za ohlasy. Jsem ráda, že se to líbí a že prodlevy snášíte dobře. Opravdu to takhle nerada natahuju, ale jak říkám, zkoušky a FF mě zaměstnávají (mám na FFku tři přednášky ). Trochu jsem to tu...no, odhlalila něco, co bude naznačovat další vývoj, hlavně v Anthosově postavě a asi to není to, co byste čekali... Tak jo, dost řečí..za tuhle část mě budete nenávidět. I když za tu další možná ještě víc. Chyby a nesrovnalosti hlásit.

Tvář generála Landryho na obrazovce počítače byla zachmuřená. Elizabeth znala generála dva roky, a tento jeho výraz poznala. Byl v jiné galaxii a přesto věděla, že se jí chystá říct nepříjemné zprávy. Až příliš dlouho se snažila pro Sheppardův tým získávat čas. Dokonce si našla záminku, aby na Nassarii mohl zůstat i major Lorne. Jenže od té doby, co byli znovu spojeni se Zemí, jim příliš mnoho lidí mluvilo do všeho, včetně jejího velení.
„IOA odmítá vyslat Daedalus v současném stavu. Prováděli na jeho nadsvětelném motoru nějaké úpravy a očividně nefunguje tak, jak by měl. Nechtějí riskovat, že by zůstal trčet někde mezi dvěma galaxiemi.“ Červené světlo, které mu dopadalo na tvář, naznačovalo, že byl nejspíš ve velící místnosti SGC. Elizabeth mluvila s generálem ve své kanceláři, aby měli alespoň nějaké soukromí. Ovšem generál se každou chvíli podíval někam bokem, což naznačovalo přítomnost někoho dalšího.
„Je tam s vámi Woolsey?“ Elizabethin ostrý tón byl doprovázen zasyčením někoho na Landryho straně. Generál se trochu poťouchle usmál a uvolnil židli plešatému muži s brýlemi.
„Doktorko Weirová? Jak jste poznala, že jsem tady?“ Zeptal se očividně překvapený Woolsey.
„Protože je z vás generál nervózní, když jste poblíž. Poznala jsem to. Mívám stejný pocit.“ Zástupce IOA její sarkasmus ignoroval a jenom se trochu pousmál.
„Nevím, co ale chcete řešit, doktorko? Daedalus je neschopný letu. Věděla jste to. Ty modifikace na jeho motoru potrvají ještě několik týdnů. Bude pak ale schopen letět mnohem rychleji.“
„Jistě, ale mě spíš zaráží, že jste s těmi modifikacemi začali před pěti dny. Přece jsem vám říkala, že bychom mohli Daedalus potřebovat. A vzhledem k situaci, která nastala před pár týdny, kdy město obsadili Asurané, bych počítala, že věčně opatrná IOA nám vyjde vstříc.“
Elizabeth byla rozladěná. Doufala, že když ukončí jednání s Anthosem, a nebudou moci používat bránu, Daedalus jim pomůže s pátráním.
„Doktorko Weirová, oba víme, že tady nejde o bezpečnostní situaci, ale o vašeho doktora McKaye. Je mi líto, ale nemůžeme vašim potřebám podřídit celé letectvo, do něhož nyní vesmírné lodě bezpochyby patří.“ Jeho slova ji zasáhla, protože to trefil.
„Myslela jsem, že proto Daedalus postavili. K naší potřebě!“ Nevědomky zvedla hlas a připoutala na sebe tak pozornost lidí z řídící místnosti. V tomhle městě neexistovalo soukromí, to už by mohla vědět.
„Doktorko, Daedalus byl určen k ochraně Atlantis, ano. Ale vaše situace je teď relativně stabilní. Asurané byli ve městě zničeni a rozhodně to nevypadá, že by se chystali na nový útok. Wraithové mají očividně dost svých problémů, než aby znamenali bezprostřední hrozbu. Cituji jen z vašich vlastních hlášení, doktorko, a také jsme se jimi řídili. Daedalus je díky neustálému létání mezi dvěma galaxiemi nejopotřebovanější loď, která potřebuje opravy. Než bude hotová Apollo, je při naší akutní situaci i tak víc potřebný v Mléčné dráze. Ale slibuji, že jakmile budou ty úpravy dokončeny, ihned ho pošleme.“ Ze všech členů IOA znala Elizabeth Richarda Woolseyho nejlépe. Nemohla říct, jestli jí byl více nebo méně sympatický, ale respektovala ho. Vzdychla. Nemělo cenu se hádat. Nepotřebovala jen Daedalus. Mohla si docela dobře zažádat i o Oddysey. Byl to Caldwell koho tady chtěla mít. Jeho bude John ze všech lidí nejspíš poslouchat.
„Doktorko Weirová,“ Woolseyho hlas ji vytrhl ze zamyšlení, „ještě jedna věc. Jak jsem pochopil z celé té zamotané věci s doktorem McKayem a tím Anthosem, máte momentálně na Nassarii dva nejlepší týmy, že?“ Elizabeth se ta otázka vůbec nelíbila.
„Tým plukovníka Shepparda ano. Ale Lornův tým je zpět ve městě, pokračuje dál ve své práci, pod dočasným velením poručíka Nightyho. Dovolila jsem majoru Lornovi zůstat na planetě, protože má v téhle oblasti zkušenosti. Plukovník s majorem pátrají po vrazích doktora McKaye. Plukovník Sheppard je dokonce přesvědčen, že je Rodney naživu.“
„Co si myslíte vy?“ I přes vzdálenost tolika světelných let Elizabeth cítila, jakoby Woolsey seděl proti ní a jí se začínal tím protivným způsobem svírat žaludek.
„Já nevím. Anthos nám dosud nenabídl nic, co by mělo užitek a jednání s ním nikam nevedou. Je to arogantní muž a samovládce.“ Vyhnula se otázce, a čekala na reakci. Woolsey se na ní dvě vteřiny zkoumavě díval.
„Naše politika, nejen Spojených států, ale všech zemích zainteresovaných v tomto programu, nemá zájem jednat s takovými lidmi. Dříve, když ještě měli program hvězdné brány pod sebou jenom letectvo a vláda USA, se to dalo tolerovat. Teď už ne. Atlantis je civilní operace a jako taková spadá pod nás. Tím chci říct, abyste jednání s ním ihned ukončila. Vedeme tady na Zemi válku s terorismem a válku s lidmi jako je on. Nemluvě o nevyzpytatelném vývoji v boji s Ori. Potřebujeme stát na nějakých morálních základech, abychom si mohli říct, že jsme ti praví pro boj za mír v téhle galaxii. “ Elizabeth se to vůbec nelíbilo. Jistě, souhlasila s tím, že jednat s vůdcem typu Anthose rozhodně nebylo správné. Ale dokud s ním byla v kontaktu, mohl Sheppard zůstat na Nassarii a pátrat.
„A pak, lidem, kteří vaši expedici podporují, se nelíbí, že je váš nejlepší tým venku, navíc se dvěma nejvyššími vojenskými veliteli a už tři týdny pátrají po muži, který je pravděpodobně mrtvý.“ To Elizabeth rozzuřilo.
„Ten muž je nejlepší vědec, jakého máme! Navíc je to můj dobrý přítel. Nevím, jestli je naživu, ale nemůžeme to vzdát. Dlužíme mu, aby aspoň byli, pokud je mrtvý, potrestáni jeho vrazi.“
„A jak dlouho myslíte, že to ještě může trvat? Ne, doktorko, svoje lidi z Nassasie stáhněte.“
„Při vší úctě k vám a IOA, McKay je stále zaměstnáván letectvem. My všichni. Nemáte žádné právo dávat mi rozkazy.“ Woolsey se na druhém konci zvedl a na jeho místo si znovu sedl Landry.
„Letectvo má stejný názor, doktorko. Svoje lidi neopouštíme, ale v tomto případě je ve střetu příliš mnoho zájmů. Anthos je podle vašich slov nevypočitatelný, nebezpečný. Pro naše spojence tady se zdá být nevhodnou osobou pro jednání a kontakt, a všechny tyhle spojence zastupuje IOA a ta si zase vyříkává svoje problémy s naší vládou a armádou. A i když to zní složitě, v tomhle se výjimečně všichni shodli. Dokud nebude Daedalus schopen letu, nemůžeme dělat nic. Musíte počkat nejspíš čtyři až šest týdnů, pak může Daedalus odletět. Do té doby svoje lidi stáhněte.“ Landry vypadal dost rozladěně, ale očividně to byla reakce na obsah zprávy, kterou byl nucen předat.
„Ale co když má Sheppard pravdu a Rodney žije? Může někde čekat na naši záchranu.“
„To nemůžete vědět. Jsou to jen spekulace založené na pocitech jeho přátel, kteří se s tím nechtějí smířit. Jestli je mrtvý a jeho vrazi jsou na Nassarii, pak nikam neutečou. Je mi líto.
V tuto chvíli je oficiálně prohlášen za pohřešovaného.“ Poslední věta byla pro Elizabeth jako rána z děla, i když byla vyslovena naprosto normálně a věcně. Pár vteřin tu zprávu vstřebávala.
„Co jeho rodina?“ Vzpomněla si na Rodneyho sestru, kterou před časem poznala. I když věděla o jejich programu, letectvo si nejspíš verzi, co se stalo, nějak upraví.
„Někoho tam pošleme. Plukovník Carterová se nabídla. Ze všech lidí tady zná oba nejlépe.“
„Můžete počkat? Jsem si jistá, že John by byl raději, kdyby to mohl udělat sám.“ Už teď měla hrůzu z toho, co asi Sheppard provede. Tohle by mohlo pomoct ho trochu uklidnit.
„Může se potom hned vrátit na Daedalu. A věřte mi, bude nejlepší, když odtud na pár dnů odejde.“ Landry o tom chvíli přemýšlel a pak přikývl.
„Elizabeth, je mi to líto. Sám bych takhle nikdy nerozhodl, ale tady působí moc sil najednou. A všechny jsou nepříznivé.“ Doktorka na to jenom přikývla a na chvíli jí trochu přemohly emoce. Na několik vteřin byla odhodlaná začít prosit, aby jim dali šanci aspoň na oko pokračovat v jednáních. Ale od té doby, co byli znovu spojení se Zemí, neměla už plně rozhodování ve svých rukou. Štvalo ji to.
„Díky, generále. Weirová konec.“ Vypnula obrazovku a po přerušení spojení se za chvíli zavřela i červí díra. V jednu chvíli bylo všude ticho. Cítila zježené chloupky na krku, jak se na ní upíraly oči všech lidí v kontrolní místnosti. To ticho bylo pohlcující. Rozhodla se to s Anthosem ukončit hned teď a Shepparda tam odtud odvést jakýmikoliv prostředky.

„Otče, já už to dělat nebudu.“ Haliyah téměř plakala. Stála tváří v tvář muže, který ji vychoval a poprvé ve svém životě mu odporovala.
„Haliyah, doktorka Weirová se sem teď vrací. Potřebuji tvou pomoc. Musím vědět, co má přesně v plánu. Podle našich lidí, co sledují Shepparda a jeho tým, se mu povedlo kontaktovat nějakého člověka z podzemního hnutí. To je vynikající, teď už víme, koho chytit. Jejich tým už k tomu nepotřebujeme. Není to sice to, co jsem původně plánoval, ale situace se změnila a tohle musí stačit. Jenže oni nebudou chtít odejít a i kdyby, tak určitě plánují návrat. Bránou sice projít nemůžou, ale co já vím, jakou technologii vlastní. Potřebuju, aby sis to v její mysli přečetla a řekla mi to.“ Haliyah při jeho řeči jenom kroutila zamítavě hlavou.
„Já s tím nesouhlasím! Nemůžeš takhle manipulovat s lidmi, to není správné.“ Když to dořekla, musela od Anthose ustoupit, protože se očividně rozzuřil.
„Odkdy tě to trápí? Dělám to takhle už spoustu let. Vím, jsi ještě dítě. Nemůžeš tomu rozumět, ale tohle je pro vyšší dobro.“ Jiskra zuřivosti se ztratila stejně rychle, jako se objevila. Nemohl se zlobit na svou dceru. Nemohla za to.
„Nejsem malá a dokážu sama rozlišit, co je dobré a špatné! Proč sbíráš tyhle věci…a proč vězníš McKaye? Je to špatné, věznit člověka.“ Teď už se jí slzy z očí spustily proudem, ale nebránila se.
„Ale no tak Haliyah. Ty přece víš, že jsi výjimečná. Jako byla tvá matka. Jsi víc než on. Ano, je výjimečný, proto jsem ho tady chtěl. Ale ne tolik jako ty. Ne tolik, aby si zasloužil být na tvé úrovni.“ Dívka popotáhla a bojovně se podívala na otce.
„On je mnohem výjimečnější než ty. Je inteligentní, ovládá vědu, a umí ovládat technologii, ke které ty ses nikdy nemohl přiblížit. Podle tvé logiky bys ty měl být vězeň a on tvůj věznitel.“ Anthos sykl, a jeho zlost se vrátila…a už nezmizela.
„To on, že ano? Ovlivnil tě. Trávíš s ním moc času. Vidí, že jsi jenom bláhová malá holka a zneužívá toho! Ale tohle mojí holčičce dělat nebude!“ Vyrazil ke dveřím, ale Haliyah ho zastavila.
„Mám svůj rozum a vidím, co se tu děje. Může za to má matka, že? Za všechno, i za to, co se s tebou teď děje. Snažíš se mi ji ukázat jako dokonalou ženu a matku, ale já vidím víc než ty, vzpomínáš?“ Anthos se otočil a stále ještě naštvaný se na dívku podíval pronikavým pohledem.
„Jsem blízko, Haliyah. *Takhle* blízko. Vím, že Předkové měli přístroje, které dávaly lidem nadlidské schopnosti. Přesně takové, jako máš ty. S výzkumem, který tady zůstal, jsem se sám dostal dost daleko, aby přístroj nebyl zapotřebí. Ale bylo by to s ním rychlejší.“
„Takže to je ono? Prostě se chceš stát nadčlověkem, abys mohl dál držet ostatní lidi jako zvířátka? Myslela jsem, že jsi lepší a inteligentnější než…“
„Než co? Než abych měl takový povrchní cíl? S tvou matkou jsme na tom pracovali spoustu let. S pomocí jejích a tvých genů budu moct dělat to, co ty. A s takovou mocí si budu moct dovolit ten luxus sbírat dál věci a lidi, které budu vlastnit a dělat si s nimi, co budu chtít.“
Haliyah se rozšířily panenky hrůzou. Nikdy si nedovolila proniknout do otcovy mysli. Za ta léta, co žil s ní a její matkou, si dokázal vytvořit v mysli blok. Ale kdyby zatlačila, dostala by se tam. Až dosud ji to příliš děsilo. Když teď, během těch pár vteřin, kdy mu hleděla do očí, pronikla jeho myšlenkovou zdí, viděla jenom chaos. A hrůzu, strach, krutost…všechno smíchané v jedno obrovské, do její mysli se zapisující cosi, co jí bolelo a děsilo.
„Jsi blázen.“ Řekla prostě. Anthos, který si uvědomil, co se stalo, poprvé v životě svou dceru uhodil. S takovou silou, až spadla na zem.
„Tohle už nikdy nedělej.“ Řekl tiše a sípavě, ale hlavně s takovým hrůzostrašným tónem, až jí přejel mráz po zádech.
„K McKayovi tě už nepustím. Ty svoje čaje nebo co mu to nosíš, mu můžeš dělat dál. Ale už tam chodit nebudeš. Tak buď hodná holka. Pořád je jen věcí ve sbírce. Chci ho pustit do laboratoře, aby si mohl moje věci prohlédnout pořádně. Ale ty se k němu nepřiblížíš. Zain na to dohlédne. A dohlédne taky na to, aby už nikdy nezkoušel něco jako tě přemlouvat nebo tě obracet proti mně. Teď mě omluv, doktorka Weirová už je tady. A buď v klidu, obejdu se i bez tvé pomoci.“ S tím se otočil a Haliyah se k němu vrhla. Vší silou ho popadla svýma malýma rukama za oblečení a táhla ho zpět. Hrubě ji odstrčil, ale dívka ho chytla za nohu a odmítala ho pustit a zběsile přitom křičela: „Nech ho, prosím tě. Neubližuj mu! Nemůže za to, nemůže za nic. Prosím!“ Zoufale se snažila udržet se prsty, které teď klouzaly po hladké látce kalhot. Anthos se jí hrubě vyškubl, až jí kopl do nosu. Haliyah jen vykřikla a chytla si rukama obličej. Z nosu jí tekla krev a oko, do něhož ji Anthos praštil, jí začalo ošklivě natékat. Musela ale něco dělat. Teď nebo nikdy. Dokud byli ještě lidé doktorky Weirové na planetě. Rychle si utřela krev z nosu a utíkala směrem k McKayovu pokoji. Musela tam být rychleji než Zain. Stále ji tekly slzy a nos krvácel, ale musela být rychlejší. Prostě musela.

Elizabeth se tentokrát cítila jinak než posledně. V několika uplynulých dnech prošla takovým emocionálním veletočem, až se jí motala hlava. Nikdy by ji bylo nenapadlo, že je schopná tak intenzivních emocí. Její občas až labilní chování bylo neomluvitelné a přísahala si, že se nechá od Carsona prohlédnout hned, jak tady skončí….skončí…spíš jí přišlo, že zrazuje všechno a všechny. Ale IOA mělo v tomhle pravdu. Sice to s Daedalem byla od nich nepochopitelná hloupost, ale přesto věděla, že nechat své nejlepší lidi běhat za stíny, nebylo rozumné. Její mysl teď byla jasná, jasnější než kdykoliv předtím při jednání s Anthosem. Ten teď vešel do sálu. Ještě něco rychle pošeptal svému tajemníkovi, který přikývl a odešel. Anthosův výraz napovídal rozčilení a nucený úsměv na tváři ji vůbec na klidu nepřidal. Odmítla si sednout, protože to chtěla mít rychle za sebou. Stáli tak tváří v tvář a Elizabeth se chtěla vyhnout obřadnostem. Ale nestihla cokoliv říct, protože ji Anthos předběhl.
„Vím, co mi asi chcete říct, doktorko Weirová. Věřte mi, setkal jsem se už s více lidmi jako vy a žádný i přes mé nabídky nakonec spojenectví nenavázal. Můj způsob vládnutí je příliš neobvyklý než aby ho jakákoliv vláda přijala.“ Mluvil s úlisným, nepřirozeným úsměvem a Elizabeth jenom nejistě přikývla a sbírala myšlenky k odpovědi.
„Máte pravdu. Moji nadřízení mi něco v tom smyslu řekli.“ Na chvíli se jí ulevilo, že si nemusela vymýšlet výmluvu. Cítila ale zvláštní napětí, nervozitu, jakou předtím nepoznala. Jak to, že až teď? Chtěla snad natolik spojence Anthosova formátu, že svoje instinkty odsunula stranou? Najednou pocítila silné nutkání být co nejrychleji pryč. Nechtěla se ale zachovat jako malá holka, utíkající z ředitelny.
„Takže nemáte problémy s přerušením kontaktů?“ Potom, co položila otázku, se jí zdálo, že Anthos na setinu vteřiny ztratil sebeovládání, ale byl to jenom stín ve tváři, který okamžitě zmizel.
„Vůbec ne. Rozumím tomu. Ale pak vás musím požádat i o odchod vašeho týmu. Vrahy budeme hledat dál, jak jsem řekl. Zabili i mé lidi. Ale přítomnost lidí, s nimiž jsme přerušili diplomatické styky, je nevhodná.“ Elizabeth měla co dělat, aby se neušklíbla. Její instinkty, které předtím v přítomnosti tohoto muže z nějakého důvodu mlčely, jí teď říkaly to, co už věděla. Používal diplomacii, kdy se mu to hodilo. A teď už taky chápala, co se Johnovi na tomhle člověku nelíbilo. Jak to, že si to předtím neuvědomila? Rychle se vzpamatovala, a pokusila se také o diplomatický přístup. Ten jí byl koneckonců nejbližší.
„Ano, to je mi jasné. Ale plukovník Sheppard je teď někde ve městě. Musím ho kontaktovat vysílačkou.“ Opět se povinně usmál.
„Prosím, nechám vás o samotě.“ Kývl na ní a zmizel ve dveřích. Dva mariňáci, kteří jí opět doprovázeli, a měli být jen eskorta, se na ní vyčítavě dívali. Jeden z nich, jí podal vysílačku, ale nezapomněl ji podržet o vteřinu déle, aby tak dal najevo, co si o tom všem myslí. Ještě než zmačkla tlačítko pro spojení, nadechla se.
„Plukovníku, tady Weirová.“ Řekla neutrálně a odvrátila se přitom od vojáků, kteří sice dál zpříma stáli, ale probodávali ji pohledem.
„Elizabeth? Slyším vás. Máme tady teď trochu napilno.“ Copak jsou zase v maléru?
„Co se stalo?“ Ve vysílačce zapraskalo, jakoby ji něco rušilo.
„Máme jednoho z těch rebelů. Jsme teď v hostinci a čekáme, až se probere. Ronon ho zasáhl svou zbraní a asi ho to sebralo víc než by mělo.“ A sakra. Elizabeth tohle rvalo srdce. Musela ten rozkaz vydat, jinak by to mohlo špatně skončit. Mohli by ji dokonce i odvolat z velení a místo ní tam dosadit nějaký zelený mozek, který by s tím rozkazem problém neměl.
„Johne…já…dostala jsem přímý rozkaz. Máme to tady ihned skončit. Rodneyho prohlásili za pohřešovaného. Je mi líto.“
Na druhém konci bylo ticho. Bylo to, jakoby skoro slyšela myšlenky jak Johna, tak ostatních.
Odpověď jí překvapila: „Dobře, ale bude to chvíli trvat. Máme tady věci a cesta k bráně zabere taky nějakou dobu.“ Elizabeth věděla, že je to hra o čas. K bráně mohli dojít během chvilky a věcí moc neměli. Ale chtěli čas k výslechu toho muže. Nejspíš to byla jejich poslední šance. A ona jim ji chtěla dát. Sheppard nevěděl, že tam Anthos není a tak tohle byla očividná oklika, jak ho oklamat. Ale ta hodina navíc, možná na tom závisel Rodneyho život. Byla zmatená. Sama nevěděla, jestli Sheppardovu přesvědčení o tom, že je McKay naživu, věří. Ale pokud se to mělo rozhodnout, tak teď.
„Dobrá, řeknu to Anthosovi. Uvidíme se za pár hodin. Weirová konec.“ Anthos se mezitím stihl vrátit a tak spojení rychle ukončila.
„Budou potřebovat ještě pár hodin na cestu k bráně a na sbalení, ale rozkaz přijali bez problémů.“ Což je podivné, napadlo ji. Athosovy rty připomínaly jenom vodorovnou čáru. Během těch pár minut, co byl pryč, se asi něco stalo. Ale nevypadal na to, že by se jí chtěl svěřovat.
„Jistě, máte je mít. Ale raději bych uvítal, kdybyste vy odešla. Moji muži nereagují moc dobře na to, když je v mém domě někdo bezdůvodně.“ Taky způsob, jak někoho zdvořile vyhodit. Jeho hlas se výhružně zatřásl. Nebyla si jistá, jestli ten vztek mířil na ní, ale nechtěla to pokoušet. Její doprovod trochu znejistěl a ona na ně jen kývla, že odcházejí.
„Dobrá Anthosi…mrzí mě, že to musí skončit takhle. Ale bohužel, řídím se rozkazy.“
„Já to chápu. Bylo to příjemné a možná někdy změníte názor. I tato krátká jednání pro mě byla rozhodně velmi přínosná.“ Zase ten dvojsmysl. Nebo si to jenom namlouvala? Jeho přijímací sál byl v přízemí a tak cesta ven, do slunečního světla, netrvala ani půl minuty. Nemělo cenu čekat na plukovníka a ostatní, tak se rozhodla odejít. Jeden z dvojice jejího doprovodu zadal adresu a poslal kód. Naposledy se rozhlédla. Pocit toho, že jí něco strašně uniká, ji ale neopustil. Ani potom, co ji pohltila červí díra a ona prošla na druhou stranu, domů. Podvědomě se hned vydala za Carsonem. Svoje instinkty poslední týdny zanedbala. Ale vyčítala by si do konce života, že neposlechla tenhle, poslední, který možná znamenal něco důležitého.

Uf! Myslím, že jsi se dotkla aktuálního tématu. Nadřazování lidí nad druhými. Osobování si pocitu vyjímečnosti...myslím, že to se děje všude kolem nás. Doufám, že tomu Anthosovi dáš v závěru co proto. Jestli něco nesnáším - tak je to kult osobnosti!
P.s. ....můžu do budoucna doufat, že tam bude více Shepparda?

Jo! Po hlubokém projevu Mrs. Sheppard už můžu jen dodat, že příběh pěkně nabírá na obrátkách. A dál? ("Další, další, další!")

[Klenotka]

Jásejte, další část je na světě. První část je trochu pomalejší, vysvětlovací. Proto mi to trvalo tak dlouho, musela jsem si trochu utřídit myšlenky. Kousek s Rodneym už je pravý opak a snad se mi povedlo to pořádně napsat. Možná tam bude pár překlepů, word nenajde všechno a já taky ne A čekám na víc ohlasů, pokud se to nebude číst, nebudu to sem dávat a objevíte ji až se kompletně dopíše a to může být za dlouho, když nebude motivace

Sheppard při usazovaní na židli trochu sykl a chytil si rameno. Tahle malá akce jeho naražené kosti moc nepomohla. Už si myslel, že ho to přešlo, ale stres, vyčerpání, a všechno kolem se podepsalo na nich všech. Ale když se podíval na probírajícího se muže před ním, ulevilo se mu. Konečně se někam dostali. Rononova pistole muže uzemnila víc než by čekali a tak byl v bezvědomí několik hodin. Přesně těch hodin, které jim Elizabeth získala. Což znamenalo, že si musí pospíšit.
Ronon muže hlídal a když zaslechl, že se probírá, byl hned v pohotovosti, se zbraní v ruce.
Když se mladík probudil, trochu ucukl, když si všiml zbraně před obličejem. Ale hned se vzpamatoval a zatvářil se spíš bojovně, než vyděšeně.
„Pomalu, pomalu.“ Zavrčel Ronon ve chvíli, kdy se muž prudce posadil.
„Kdo jste? Jestli pracujete pro Anthose, tak já jsem vám k ničemu.“
„Nepracujeme pro Anthose. V tuhle chvíli se dá říct, že vlastně už proti němu.“ Sheppard se při tom konstatování podíval na hodinky, aby si jen ověřil, že jejich „pár hodin“ už je dávno pryč.
„Jsem plukovník John Sheppard, tohle je Ronon Dex a Teyla Emmagan.“ Mladý rebel nervózně poposedl a na všechny se podíval.
„Všechno ti vysvětlíme. Co kdyby ses napřed představil?“ Teylin hlas zazněl z místa za plukovníkem, uklidňující a vyrovnaný jako vždy.
„Lejos, tak se jmenuju. A vy jste asi ti, co tady hledají svého přítele. Ale v tom případě pracujete pro Anthose.“ Řekl to se záští v hlase a nenávistně se přitom podíval na Shepparda.
„Ne, nepracujeme pro něj. Pro nikoho nepracujeme. Lže nám, a zrovna jsme odvolali jednání, která s ním naše velící vedla. Jestli nám nevěříš, ověř si to…jakkoliv, jak to vy rebelové tady děláte.“ Lejos se dál tvářil nedůvěřivě, ale vypadal přece jen přesvědčeně.
„Nikde si to ověřovat nemusím. Všichni vědí, co se stalo a proč jste tady. Jenom prostě ten fakt, že vám Anthos poskytl podporu vás u našich lidí trochu shazuje. Vím, co chcete a moje odpověď je jasná. My to nebyli.“ Jeho odpověď byla náhlá, a co víc, zdála se upřímná.
Ronon trochu ustoupil a tvářil se pochybovačně. Teyla zvedla obočí a zkoumavě se na Lejose podívala. A Sheppard se naopak k rebelovi přisunul blíž.
„Popravdě, taky si myslíme, že celá ta věc je jenom Anthosova velká hra. Jenom nevíme, proč to dělá.“ Lejos se konečně pořádně zvedl, vydechl si a ve tváři se mu objevil velmi přemýšlivý výraz. Chvíli se na sebe dívali, a vypadalo to, jakoby Lejos zvažoval, co říct.
„Chcete celý příběh nebo zkrácenou verzi? Řeknu vám, co o Anthosovi vím a proč dělá to, co dělá.“
„Jak to můžete přesně vědět?“ Zavrčel Ronon a stále značně nepřátelsky hodil po rebelovi nenávistným pohledem.
„Můj strýc je druhý nejvyšší v řetězu velení našeho hnutí odporu. Kdysi pro Anthose pracoval, a zná ho velmi dobře. Řekl nám všechno.“ Pohrdavě se přitom podíval zpět na Ronona a pak ho začal stejným způsobem ignorovat.
„Myslím, že si můžeme poslechnout zkrácenou verzi, nemáme moc času. Pomůže nám to zjistit, co se stalo Rodneymu? Protože jestli pro nás nemáte informace, nemůžeme si dovolit se tu jen tak vykecávat.“ Sheppard přidal do tónu taky trochu výhružný tón, ale rozhodně ho neuměl tak skvěle jako Ronon. Proto se asi taky Lejos spíš pousmál.
„Na to si vsaďte.“ Odpověděl jen.
„Dobrá, takže…co je to s tím chlapem? Proč se chová tak arogantně a naprosto pohrdavě? Na druhou stranu se zdá, že ho vaši lidi buď milují nebo nenávidí, nic mezitím.“ Sheppard měl moc otázek. Ronon pořád netrpělivě přecházel.
„Proč bychom měli věřit, že nám řekne cokoliv pravdivého? Sotva jsme toho muže poznali!“
Řekl znovu, tentokrát tak hlasitě, až se hospodský přiběhl podívat, co se děje. Před Rononovým pohledem ale zase rychle zacouval zpátky do kuchyně.
„Věřte mi, pokud pomůžu vám, pomůže to nám. Léta se snažíme Anthose porazit. Vy byste nám konečně mohli pomoci. Prý jste z města Předků, je to tak?“ Zeptal se Lejos dychtivě.
Sheppard se nadechl k odpovědi, ale Teyla ho předběhla.
„Jsme z místa, kde kdysi Předkové žili, ano.“ John se jenom trochu pousmál. Teyla měla vždycky připravenou diplomatickou odpověď.
„Naše hnutí už dlouho čeká na nějakou pomoc. Sami slábneme.“ Řekl Lejos smutně.
„Slábnete? V čem vlastně spočívá ta vaše rebelie?“ To plukovníka zaujalo.
„Naše rebelie spočívá v tom, že se snažíme podkopat Anthosovu autoritu. Hlavně u starších lidí, kteří ho pořád podporují. Děláme to různě, třeba pozdržíme poštovní službu, kterou řídí jeho lidé a dopisy doručíme sami, aby to vypadalo, že selhaly jím řízené služby. Taktéž to děláme, když někde vypadne elektřina. Zní to hloupě, vím, ale snažíme se o to, aby to nepoškodilo lidi, nikdo nebyl zraněn a zabit. Nikdy jsme nic nevyhazovali do vzduchu, i když nezastírám, že tendence jsou a rozhodně bychom to zvládli. Nechceme si lidi poštvat proti sobě tím, že budeme jejich děti, sloužící v Anthosově armádě, zabíjet. Většina z nich jsou jenom normální lidé, živící rodiny. Tenhle náš způsob se naprosto vylučuje s tím, co se stalo na tom kopci, kde byl váš doktor McKay.“
„Není tady jiná buňka odporu, která by to měla na svědomí?“ Zeptala se měkkým hlasem Teyla. Lejos se slabě zasmál.
„Tohle město není tak veliké, abychom si mohli dovolit jít proti sobě. Je tu jenom jedna velká síť buněk, které spolupracují a podporují se.“
„A proč by Anthos chtěl zabít Rodneyho?“ Zeptal se Sheppard.
„On ho nezabil. Jenom zařídil, aby to tak vypadalo a vy jste mu dali pokoj.“ Ve všech v tu chvíli hrklo. Jistě, měli naději, vlastně tomu i věřili, ale slyšet to takhle, na vlastní uši, bylo jako rána z děla.
„A proč…proč by ho jen tak unášel? Co chce?“ John hledal slova. Z myšlenky, že Rodney je někde celou tu dobu zavřený, se mu dělalo zle. Ale hlavně, byl naživu. Nevěděl, jestli být rád nebo jestli má mít vztek. Zlobil se na Anthose, na Elizabeth, že to vzdala, na sebe, že nebyl rychlejší. Zeď myšlenek prorazila až Lejosova odpověď.
„Nic nechce. Anthos je sběratel. Sbírá výjimečné věci.“ Řekl to tak samozřejmě, že se ve všech na chvíli zvedla vlna vzteku.
„Rodney není věc!“ Nadskočila k překvapení jejích přátel Teyla. Rychle se zase vzpamatovala a nasadila neutrální tvář. Ale ten malý výbuch mluvil za vše.
„Jemu to přijde stejné. I vlastní dceru drží jako artefakt.“
„Dceru?“ To už zaujalo i Ronona, který konečně přestal přešlapovat.
„O žádné dceři nic nevíme.“ Řekl pochybovačně Sheppard. Lejos vzdychl a zamyslel se.
„Asi vám to budu muset říct všechno hezky po pořádku.“ Podíval se na ně, jestli souhlasí, ale kamenné výrazy týmu mohly znamenat souhlas, nedůvěru nebo nenávist. Lejos nepatřil k ustrašencům, ale ten velký, dlouhovlasý rozhodně jen tak nevyhrožoval. A tak tedy volně pokračoval. Začal lovit v paměti, co mu kdysi jeho strýc vyprávěl a postupně z těch vzpomínek skládal příběh a odpověď na otázky.
„Anthos nebýval takový. Přišel před spoustou let a hned věděl, co dělat. Naše město v té době nebylo tak vyspělé. Všichni se báli útoku Wraithů a dům Předků, v kterém teď Anthos žije, byl jenom svatyně. Ale on přišel a hned věděl, na co má sáhnout. Dokonce začal plánovat stavbu domů a podzemních tunelů, které by se dali použít při útoku. A oni ho všichni poslouchali. Byli zoufalí a on byl inteligentní, vzdělaný, a hlavně, znal technologii Předků. Už tehdy měl slušnou sbírku jejich technologie. Ale strýc říkal, že v tom sbírání pokračoval i tady. Postupně si vybudoval takovou pozici, jakou má dnes.“
„Ale to nevypadá, jakoby byl velký důvod ho milovat.“ Namítl Sheppard.
„Teď už ne. Z domu skoro nevychází, na všechno má svoje vojáky a kolem sebe si vytvořil auru nedostupnosti. Ale staří lidé ho milují, protože jim pomohl dostat se ze zoufalství a chudoby. To, že je do ní teď znovu dostává, už nevidí.“ Dodal Lejos ještě smutně.
„Jak je to s tou jeho dcerou?“ Pobídla Teyla Lejose. Zajímalo jí, jak takový muž může mít dítě.
„A, ano, ta malá. Teď by jí mělo být třináct, nebo čtrnáct. Můj strýc ji vídal, když pro Anthose pracoval. Jmenuje se Haliyah a myslím, že ona je jedním z důvodů, proč Anthos dělá to, co dělá, tedy tím spíš byla její matka, ale není v tom velký rozdíl.“ Lejos se odmlčel, jak čekal na dotazy, ale žádné nepřišly a tak pokračoval.
„Jak říkám, Anthos sbírá výjimečné věci. Hlavně technologii. Ale není schopen jí plně používat. I tento dům má svá omezení, i když většinu z nich se Anthosovi za těch 40 let povedlo obejít. Já jsem poměrně mladý a tohle všechno vím od strýce. Před asi dvaceti lety Anthos odešel na jednu ze svých výprav za artefakty, jak tomu říkal. A když se vrátil, přivedl sebou ženu, Kiaru. Podle strýce nebyla nijak krásná ani okouzlující, ale měla v sobě něco, co všechny nutilo uhýbat očima, když se ně dívala. Anthos se v její přítomnosti začal dost měnit. Nejen, že začal do své sbírky hledat lidi, ale prostě stal se z něj dost krutý patron. Strýc měl teorii, že Kiara měla nějaké schopnosti, jak ovládat lidskou mysl a ovlivnila i Anthose.“
Ostatní se po sobě párkrát znepokojeně podívali, jak je napadali různé věci.
„A ta malá to po ní zdědila.“ Od Teyly to bylo konstatování, ne otázka.
„Ano, nejspíš. Ale nemyslím si, že by té schopnosti zneužívala záměrně. Anthos ji drží odříznutou od světa a říká jí svou pokroucenou verzi toho, co je dobré a co špatné. Do jisté míry je také součástí jeho sbírky, jak jsem už řekl. Má ji jako největší svátost. A poznali jste Zaina? Jeho pobočníka?“
„Ano, je to divný chlapík, moc nemluví a asi stojí pevně za Anthosem.“ Řekl zamyšleně Sheppard.
„I on je výsledek Anthosova pátrání. Myslím, že Kiara chtěla vidět lidi jako ona. Ve svém světě, ať to bylo kdekoliv, byla vyhnanec. A nechtěla takhle žít sama. Proto si možná pořídila dceru a na Anthose měla velký vliv a nutila ho hledat dál. To změnilo jeho, i tuhle společnost. Když zemřela, Anthos už nebyl schopný se vrátit zpět.“
„Jak zemřela?“ Ronon poposedl, nechtěně zaujatý touhle analýzou života, teď už jejich nepřítele.
„To se neví. Existují i teorie, že ji Anthos zabil sám, aby to už nemusel snášet.“
„A co je tedy s tím Zainem, jak ten do toho zapadá?“ Lejos na Rononovu otázku jenom pokrčil rameny.
„To se neví. Strýc u něj už tehdy nebyl. Anthos Zaina přivedl, když byl ještě dítě, mohlo mu být tak patnáct. Podle všeho má nějaké nadání…co to ale je, to nevím. Každopádně mu Anthos bezmezně věří. A Zain zase nedá dopustit na Anthose.“
„Takže abych si to ujasnil,“ skočil do toho John, „jestli je Rodney naživu, a podle všeho je,“ když to vyslovil, nevědomky zaťal pěsti, „proč by ho Anthos držel. I když všichni víme, že Rodney je expert na antickou technologii a má ATA gen, každý od nás je svým způsobem výjimečný.“
„A věděl to Anthos?“ Zeptal se přímo Lejos.
„Věděl co?“ Zatápal Sheppard.
„Že máte i jiné…výjimečné lidi?“
„Ne, nevěděl. My jsme s ním první kontakt nedělali a pak, navykládáme to každému na potkání.“ Lejos při plukovníkově odpovědi jenom přikývl.
„Tak to se vysvětluje, proč tam skončil jenom McKay a ne vy. Anthos asi potřebuje zase nějaké zvířátko, navíc podle toho, co říkáte, je expert na technologie. Anthos se dlouho snaží přijít na to, co k čemu slouží. Proč to dělá? Těžko říct. Asi nějaká jeho pokřivená myšlenka v jeho pokřivené mysli. On nemyslí jako my, plukovníku. Je to blázen, má svoje vlastní pravidla, svůj vlastní svět. Nezajímá ho, jestli vězní člověka, ani jestli se to tomu dotyčnému líbí nebo ne.“ To znělo znepokojivě.
„Ale Rodney není zrovna nejlepší společnost. Z vlastní zkušenosti vím, že dokáže být velmi tvrdohlavý a neudělá nic, co by komukoliv jakkoliv ublížilo.“
„Tak to může být problém. Anthos ho nezabije, ale dokáže hotové zázraky, jestli to tak můžu říct, v přesvědčování ke spolupráci. Co je to ten…ATA gen?“ Zeptal se Lejos ještě.
„Je to zvláštní gen, který umožňuje ovládat technologii Předků.“ Odpověděla mu Teyla, která byla ale v obličeji podivně bílá. Už jim všem začalo docházet, co se děje.
„Aha, to je hodně dobrý důvod, proč ho držet zavřeného. On ten dům je postavený tak, aby mohl sloužit i jako útočiště obyčejným lidem, a většina jeho ovládání není těžká. Ale Anthos má určitě i věci, které mu ovládat nejdou a to ho musí štvát.“ Ronon po tomhle vysvětlení rychle vyletěl ze židle zbraň hodil zpátky do pouzdra a začal se soukat do bundy.
„Kam se chystáš?“ Zeptal se zmateně a trochu podrážděně Sheppard.
„No za ním. Teď víme, kde je a že je naživu. Vezmeme si ho zpátky.“ John se také zvedl a zastoupil svému příteli cestu.
„Nemůžeme tam jen tak jít. Ve čtyřech lidech,“ mávl rukou ven, kde hlídal Lorne, „nevíme, proti čemu stojíme.“ Ronon se na něj pohrdavě podíval.
„To chceš odejít a nedělat nic?“ Sheppard mu na tu poznámku chtěl odseknout, ale Lejos, který se trochu nejistě postavil na nohy, mu do toho skočil.
„Anthos má v domě spoustu místností, některé jsou schované tak, že o nich ani vojáci nevědí. Dostat se dovnitř je těžké, ale ven, to je nemožné. Má kolem sebe plno vojáků a když nevíte kam a jak hledat, je to sebevražda.“ Ronon se k Lejosovi přiblížil a ten opatrně ucouvl.
„Určitě máte mezi vojáky svoje lidi. Dostaňte nás tam.“ Jeho výhružky možná ještě zabírali na Lejose, který nepatrně zezelenal, ale ne na Johna a Teylu. Ti už stáli za ním a dali mu tak najevo, aby trochu ustoupil.
„Ano, známe pár vojáků. Ale ti nejsou naši lidé, jenom nám občas sem tam pomůžou. Je to vždycky něco za něco a jeden z nich by nám možná i pomohl dostat se dovnitř. Ale jenom v případě, že by to znamenalo Anthosův definitivní konec a se zatraceně dobrým plánem. A mám dojem, že Anthos má v rukávu určitě ještě něco. Nemůžete se spoléhat na informace, staré kolik let. Kdoví, jaká opatření v jeho domě přibyla? Dejte nám šanci se trochu poptat, udělat plány a pak vám možná budeme schopni pomoct.“ Řekl Lejos už jistěji, když od něj Ronon odstoupil.
Sheppard začal přecházet po místnosti a přemýšlet. Pozoroval Lornovu postavu, jak korzuje za oknem. Mohli se o to pokusit hned. Pak nebudou mít hned tak šanci. Elizabeth by to pochopila, že museli jednat. Jenže…dostat se dovnitř je jedna věc a dostat se ven věc druhá.
„Brána bude hlídaná, nikdy bychom se přes ni nedostali, aniž by nás nepochytali. Nechci, aby Anthosovi do sbírky přibyli další lidi.“ Podíval se přitom na Teylu, jejíž wraithská DNA a omezené telepatické spojení s Wraithy, by byla pro Anthose dostatečná motivace. To, že Lorne neřekl Anthosovi hned zpočátku, jak se to má s ATA genem, bylo štěstí jak pro něj, tak pro ostatní.
„A jak to chceš tedy udělat?“ Zaútočil Ronon, kterému se jakékoliv vzdávání vždycky příčilo.
„Vrátíme se s lodí. Daedalus by měl teď někdy dorazit. Nebudeme v tom případě potřebovat bránu. Lejosi,“ otočil se na mladíka, který je pozorně poslouchal, „máme loď, velkou, silnou loď. Nebudeme potřebovat bránu, ale zato bude potřeba někdo, kdo se tu vyzná. A hlavně se vyzná u Anthose. Pomůžete nám?“ Lejos se na chvíli zatvářil nejistě.
„Tohle rozhodnutí není na mě, plukovníku. Ale myslím, že to půjde. Pokud to bude znamenat, že nás Anthose zbavíte, pak snad ano. Mohl bych vás vzít k mému strýci, a ten pak kontaktuje další lidi.“ Sheppard na to zakroutil hlavou.
„Nemůžeme tady už zůstat. Anthos nám sem nejspíš pošle společnost, když nás neuvidí odcházet. Jak vás pak můžeme kontaktovat?“ Lejos si pořád nebyl jistý, ale netrvalo mu dlouho, než se rozhodl. Tohle byla šance a ostatní to určitě pochopí. Popošel k oknu, a mávl na Shepparda, aby se k němu přidal.
„Vidíte tamtu lampu?“ Ukázal na jednu z plynových lamp, kterých bylo po městě plno, ale tahle byla jediná, která byla v té ulici na zdi. Plukovník přikývl.
„Až se vrátíte, tak ji zakryjte jemným plátnem. Lampy se takhle opravují a nikomu to tak nepřijde divné. Občas to tak děláme, ale ne často, aby vojáci nezískali podezření.“ V tu chvíli vtrhnul dovnitř Lorne.
„Máme problém.“ Řekl jen a ostatní se automaticky opatrně podívali přes závěs z okna. Dva vojáci stáli před hospodou a nezdálo se, že se chystají odejít.
„Vypadá to, že náš doprovod je tady. A určitě si přivedou kamarády.“ Konstatoval suše John.
„Lejosi, jak se odtud dostanete? Nejspíš už vědí, že s vámi mluvíme.“ Dodal ještě a mladý odbojář se jenom usmál.
„Na tohle jsme připraveni. Chodba pod tímhle domem má tři východy, abychom zmátli vojáky. Na starých mapách nejsou a Anthosovi muži o nich nevědí.“ Shepparda to uklidnilo, ale pořád si nebyl jistý, jestli může věřit slibu, který jim Lejos dal.
„Kdo se s námi zkontaktuje a jak brzy, když použijeme ten váš signál?“ Zeptal se tedy a potěšilo ho, že Lejos skutečně přemýšlel nad odpovědí.
„Bude to otázka hodin. Každý má svou práci a někteří jsou prostě jenom kurýři, kteří hlídají kontaktní místa. Ale nemůžu slíbit úplnou pomoc. Možná vám jenom poskytneme nějaké plány, možná se s vámi bude setkat i můj strýc. Ale nevíme, kdo vede celé hnutí, takže to může být problém. Posílání zpráv Veliteli je dost těžké.“ Tohle všechny trochu zmrazilo.
„Vy nevíte, kdo vás vede?“ Sheppard přimhouřil oči, jako to dělal pokaždé, když něčemu nerozuměl.
„Říkal jsem, že můj strýc je druhý nejvyšší. Říkáme mu prostě ´Velitel´. Chce zůstat v anonymitě. Zprávy posílá různě, ani šéfové buněk, ani můj strýc neví, kdo to je.“
„A není to trochu nebezpečné? Může to být jenom past.“ Řekl na to Ronon. Lejos ale zase zakroutil hlavou.
„To ne, dělá se to takhle už deset let. Kdyby to chtěl Anthos jenom proto, aby nás vysledoval, tak už bychom si tady nepovídali.“ Rononovi to pořád přišlo podezřelé, ale Shepparda to už moc nepřekvapilo. Spousta povstaleckých nebo dokonce teroristických buněk takhle fungovala. Lidé v nich byli postradatelní, mozek ale nikoliv. Znovu mu nepatrně škublo v rameni. Mnul si ho a pořád přemýšlel, jaké by měli šance, kdyby se pokusili do domu dostat hned. Ale hned to zase zamítl. Nebylo to možné, bez plánu, znalostí budovy i okolí, bez posil, bez přístupu k bráně. S Daedalem se sem dostanou do týdne. Byl si jistý, že Rodney určitě ten týden navíc ještě vydrží. Bude muset. Bylo mu špatně, když mu došlo, že se opravdu honili za ničím a, při té myšlence se mi až zatmělo před očima, že byli ve stejné budově, kde nejspíš Anthos držel Rodneyho. Povídali si s tím člověkem, seděl proti nim, lhal jim. Jistě, jak znal Elizabeth, určitě zase bude namítat, že si nemůžou pořád být jistí, že Rodney žije. Ale on to teď věděl už předtím, jenom potřeboval potvrzení a teď ho měl.
„Dobrá, takže jdeme. Lejosi, dávejte na sebe pozor při odchodu a díky za informace.“ Lejos mu jenom lehce pokynul hlavou a usmál se.
„Plukovníku, věřte mi, tohle je výborná věc pro nás všechny a budeme čekat na váš návrat. Jsem si jistý, že s pomocí vám budou všichni souhlasit. V kruhu se motáme až moc dlouho a je potřeba s tím něco udělat. Jen nám dejte vědět, až se tu objevíte, my budeme čekat.“ Podal Johnovi ruku a vydal se k zadní místnosti, kde byl nejspíš vchod do podzemních chodeb.
Sheppardovi bylo zatěžko odcházet. Zvykl si na tohle místo, žili tu několik týdnů. V napětí a strachu, s malou nadějí, ale i tak, bude to zvláštní odejít. A pak, svíral se mu žaludek, když věděl, že teď Rodneyho opravdu opouštějí. Teyla a Ronon to očividně cítili stejně, ale ani jeden nic neřekl. Teyla to chápala a Ronon potřeboval jenom vychladnout, aby mohl jasně přemýšlet.
Vyšli ven, se zbytky svých věcí. Automaticky se k nim připojili vojáci, a několik jich vběhlo do hostince. Sheppard se jenom škodolibě pousmál, protože věděl, že už tam nikoho nenajdou.

Rodney přecházel po pokoji jako tygr v kleci. Zaslechl venku nějaký hluk a pak bylo ticho. Chvíli si myslel, že ho třeba přišli zachránit, ale poznal hlas Haliyah a křik vojáků. Nic srozumitelného, ale její hlas by poznal kdekoliv. Byla jediným člověkem, který ho držel při smyslech. Když u něj teď těch pár dní nebyla, strašně ho to štvalo. A navíc ho pohlcovala samota, o níž nevěděl, že ho někdy může potkat. Bavilo ho si s tou malou povídat. Vyprávěl jí o jiných planetách, o Zemi a o Atlantis. Nemělo cenu před ní něco skrývat, Anthos to beztak všechno věděl a Rodney si byl jistý, že Haliyah mu nic z toho stejně neříká. A teď se o ní bál.
Znovu uslyšel venku zvuky a tentokrát určitě mířící k němu. Dveře se otevřely a v nich se objevil Zain. Než mohl ale McKay jakkoliv zareagovat, uviděl před sebou jenom Zainovu pěst. V hlavě mu zazvonilo, jak ho rána odmrštila a on spadl na zem. Ještě se nestačil vzpamatovat a už se ozvala jiná bolest, pocházející od čipu a která znamenala i Anthosův příchod. Rodney se rozhodl nedávat tomu bláznovi záminku k použití čipu a dělal celkem to, co mu Anthos řekl, i když se sebezapřením. Byl si jistý, že nikomu neubližuje a potřeboval zůstat naživu a při smyslech, než si pro něj jeho lidé přijdu. Teď byl ale zmatený, protože skoro týden s nikým pořádně nemluvil, takže nechápal důvod, proč se teď válí s bolavou hlavou a krvavou ránou na hlavě po koberci.
„Za co to bylo?“ Zakřičel na muže nad sebou, ale to už ho Zain zvedl a znovu ho praštil. Rodney se už neubránil výkřiku a podruhé během půl minuty se ocitl na zemi, tentokrát už s tepajícím okem, které Zain zasáhl. Chtěl si na něj sáhnout, ale ještě než se pokusil o jakýkoliv pohyb, Anthosův pobočník ho kopl do žeber, až Rodney cítil, jak se mu hrudní koš prohnul. Automaticky si začal chránit hlavu, ale další rána nepřišla.
Uslyšel jenom Anthosův chladný hlas.
„Zvedněte ho!“ A dva vojáci ho chytili a postavili na nohy. Rodney se podíval na Zaina, a pak na Anthose. Celkem rychle se vzpamatoval a i když cítil, že mu z rány na čele kape krev, vytrhl se ze sevření vojáků. Stálo ho dost sil neupadnout, protože se mu pořád točila hlava, ale nechtěl dát tomu bastardovi záminku vidět ho zlomeného. To nedopustí nikdy, i kdyby ho to mělo zabít. Ale pohled do Anthosových ledových očí ho dost zmrazil. Něco se stalo a Rodney byl přesvědčený, že za to buď může nebo si to Anthos namlouvá.
„Tak vy byste rád věděl, co se stalo.“ Anthos začal pomalu přecházet po pokoji a McKay, který se neodvažoval moc hýbat hlavou, ho sledoval očima.
„Stalo se to, že jsem právě přistihl svou dceru, jak vám běží pomoct k útěku.“ Rodney se dost křivě usmál. Nepřekvapilo ho to.
„Vám to přijde směšné? Obrátil jste mou vlastní dceru proti mně!“ Anthosův nepříčetný výraz se prohloubil a znovu sáhl po ovladači. Rodney ten pohyb poznal a tak se připravil na vlnu bolesti, která ho o vteřinu později zasáhla. Ke svému překvapení to ustál, i když se značným úsilím. Zůstal na nohou, i když lapal po dechu a nevěděl, jestli si má mnout bolavá žebra, krk nebo zastavit krvácení na čele. Ale Anthos očividně neskončil.
„Haliyah je to nejcennější, co mám. Ani vy ji nenahradíte. Ale nebojte se, nezabiju vás. Na to jste moc cennou součástí sbírky.“ V Rodneym se zvedla vlna odporu, protože na tohle reagoval vždycky.
„Nejsem žádný artefakt!“ Zakřičel a tentokrát byl Anthos tak rychlý, že se zraněný astrofyzik nestihl připravit a už silnější šok ho srazil do kolen.
„Já se s vámi o tom dohadovat nebudu. Tohle berte jako trest za to, že jste mi vzal něco, co je jenom moje. I vy mi patříte a já si můžu se svými věcmi dělat, co chci. To za prvé…a protože vím, že vás to neodradí od dělání problémů…“
„Jakých problémů, ty zatracenej blázne! Co jsem tady, tak můj hlavní problém byla špína ve sprše!“ Bolest se mu v hlavě ozvala jakoby náhodou a on už jenom zadržoval slzy vzteku a bolesti.
„Říkám, odradí vás to od dělání dalších problémů a ovlivňování mé dcery. Ale vím, že tohle vás nepřesvědčí. Za nějaký čas se pokusíte dostat pryč. Nemyslete si, že nevím, na co používáte ten skener, co jste si vyžádal.“ V McKayovi, který se už neobtěžoval vstát, hrklo. Snažil se přijít na to, jak vypnout čip, ale myslel si, že svoje pokusy zamaskoval. No, asi ne moc úspěšně.
„Haliyah zrovna buší do dveří svého pokoje. Už nikdy nebude stejná, změnil jste jí. Už mě neposlechne…hodně mě zklamala a můžu říct, že takovou ji už nechci.“ Ztišil hlas a Rodneymu z toho, co řekl, vstaly chlupy na krku.
„Ona…ona je přece vaše dcera, ne věc.“ Slova dostal ze svých hlasivek těžce, ale stejně to vypadalo, že ho Anthos neposlouchá.
„Haliyah pro mě znamenala hodně. Teď už je ale vlastně jenom překážka…“ Anthos se odmlčel a pak se podíval na Rodneyho. Chladně, bez jakéhokoliv náznaku lítosti v očích.
„Chci, abyste začal pracovat v laboratoři. Je tam pár věcí, s nimiž se vojáci nepotáhnou sem a pak, patří k sobě a já potřebuju vědět, na co jsou. A jestli je to zbraň, pak mi to možná pomůže přemoct i ty vaše lidi, kdyby se náhodou rozhodli si pro vás dojít s tou lodí, o které mi doktorka říkala.“ Rodneymu v mozku zazněl poplašný signál. Jestli měl v tomhle svém zoo taky zbraně, tak nemohl dopustit, aby se mu ji povedlo používat. Mohl by je pak použít i na někoho jiného a to se nesmělo stát.
„Myslíte si, že udělám něco, co by ublížilo mým lidem? Tak zoufalý ještě nejsem. A pak, ať se rozhodnu jakkoliv, stejně mě nezabijete.“ Anthos se velmi, velmi krutě usmál.
„To ne, jste moc cenný. Ale to neznamená, že vám z toho vašeho, teď už bezvýznamného života, nemůžu udělat peklo. A pak, chcete přece, aby se Haliyah nic nestalo, nebo ano?“
Rodney cítil, jakoby mu srdce spadlo až někam k nohám.
„Ale je to přece vaše vlastní krev!“ Anthosův výraz se změnil na lhostejný a to Rodneyho rozčílilo ještě víc. V jednu chvíli nepříčetné zlosti se chtěl na Anthose vrhnout, ale vojáci byli rychlejší a bolest v páteři a hlavě ho zmrazila dřív, než udělal jeden krok.
„Blázne!“ Zařval jenom.
„Haliyah pro mě už nic neznamená. Její život je ve vašich rukou, doktore McKayi. Buď budete přesně a do puntíku dělat, co vám nařídím, nebo řeknu tady Zainovi, aby jí namíchal jednu ze svých chemických polévek.“ Přiblížil se k Rodneymu na pár centimetrů a podíval se mu do očí. McKay ale pohledem neuhnul, na to už tímhle mužem příliš pohrdal, aby se ho bál. Teď záleželo jenom na tom, ochránit Hal. Anthos musel tuhle myšlenku z Rodneyho obličeje vyčíst, protože se jenom usmál a spokojeně přikývl. Rodneymu se při pohledu na spokojený výraz v jeho obličeji nepatrně zvedl žaludek, ale podařilo se mu se ovládnout. Vojáci ho v tu chvíli pustili a on spadl tvrdě na zem. Nepatrně vykřikl, jak dopadl na citlivá žebra a ze země pak už jenom sledoval nohy odcházejících mužů.
Když se mu po pár minutách povedlo se vzpamatovat jak z bolesti hlavy, tak ze šoku, opatrně se odtáhl k posteli, o níž se opřel. Přidržel si ránu na čele, která už nekrvácela, ale vytvořila mu na čele ošklivou ránu. Aspoň podle toho, co dokázal nahmatat. Všechno ho příliš bolelo na to, než aby se snažil dostat se do koupelny.
Po několika dalších, dlouhých minutách dýchání a sykání uslyšel zvuk, který ho donutil se zvednout a jít k oknu. Zadávání brány. Při pohledu z okna se ho zmocnila panika. Viděl Shepparda, Teylu a Ronona, spolu s Lornem, jak nepochybně zadávali adresu domů. Oni odcházejí! Zakřičel v duchu.
„Ne!“ Zavolal už nahlas. „Já jsem tady, hej! Shepparde!“ Začal rukama bouchat do okna, i když věděl jistě, že ho neuslyší.
„Ronone, Teylo! Koukněte se nahoru! Jsem tady!“ Už křičel ze všech plic. Bylo mu jedno, jestli ho uslyší stráž, hlavně chtěl, aby jeho hlas dosáhl ven. A ve chvíli, kdy se Sheppard a jeho tým vydali se svěšenými rameny a vybavením v rukou směrem k otevřené červí díře, začal Rodney mlátit do skla jako šílený.
„Né, né, neodcházejte. Já jsem přece tady! Johne!“ Zavolal konečně, jakoby doufal, že vyslovení křestního jména pomůže plukovníkovi se ohlédnout. Když zmizeli v bráně a červí díra se zavřela, Rodney naposledy, z posledních sil, zašeptal „ne“. A to bylo všechno. Stál tam jako opařený, všechny fyzické bolesti zapomenuty. Opustili ho. Věděl určitě, že na to Anthosovi neskočí. Věřil, že ho najdou, pomůžou mu. Otočil se k oknu zády a po jeho povrchu se sesunul k zemi. Kdyby ho v tu chvíli někdo sledoval, viděl by v jeho tváři zoufalství, beznaděj, bolest. Ale nikdo tam nebyl a Rodney to věděl. Zůstal úplně sám, se šíleným sběratelem, životem malé dívky ve svých rukou a naprosto bez naděje.

Chudinka Rodney... Příběh se rozuzluje a já si na hluboké myšlenky počkám na Mrs. Sheppard nebo někoho jiného. Ať tě ani nenapadne přestat dodávat další díly, Klenotko, protože... jsem hrozně zvědavá, jak to dopadne.

Klenotka píše:

Na druhou stranu se zdá, že ho vaši lidi buď milují nebo nenávidí, nic mezitím.

Tak, říkala jsi, abychom hlásili překlepy, takže nemělo by to být spíš mezi_tím?

nemôžem kontrolovat pravopis. ale našla som jeden preklep

Zlobil se na Anthose, ne Elizabeth, že to vzdala

nie skôr "...na Elizabeth..."?

a k tomu, že by si to dala sem až ked to bude hotové.... to snád nemyslíš vážne, toto nám nerob, čo si dovtedy počneme? Nebudeme vediet ako sa majú, čo im je.. a celkovo, prosíííím dávaj to sem len čo sa ti podarí niečo stvorit

btw. bezva časť ako všetky od teba. pekne sa to vyvíja

Až na hodně "pomalý" pokračování je to fakt dobrý, ale chápu, že asi netrávíš čas jen psaním povídek

Takže piš, piš a piš, jak jen bude čas

Tak jsem se konečně dostala k další části (po vyčerpávajícím boji o místo u rodinného počítače) a jak to na mě působí? Probouzí to ve mně chutě taky zase něco napsat - takže inspirativně! Co "hlubokého" k tomu říci? Líbí se mi to! Navíc teď tu bylo dost Shepparda..být já Anthosem, určitě bych si ho chytla do sbírky.

Ahoj Klenotko, nedávno jsem si četla tvoji povídku. Je skvělá! Nemůžu se dočkat další čáti.

[Klenotka]

Další, kratší kapitola. Chtěla jsem něco z minula dořešit. Teď už by to snad mělo jít rychleji. Jenom musím nějak přijít na to, jak to vlastně dopadne

„Hmmm…“ Carson se díval na obrazovku počítače a sledoval výsledky ze zdravotní prohlídky Elizabeth. Ta za ním už netrpělivě deset minut stála.
„Tak co? Našel jsi něco?“ Její otázka byla následovaná dalším vydechnutím ze strany doktora, který se k ní otočil a s úsměvem jenom záporně zakroutil hlavou.
„Nic?! To je zvláštní. Přísahala bych, že se určitě něco objeví.“
„Elizabeth, pokud jsi byla ovlivněna nějakým….telepatickým kontaktem, tak se mi to tady neobjeví. Musela bys být jeho působení vystavena delší dobu, aby to zanechalo trvalé následky. Ale samozřejmě musíme připustit, že je to možné.“ Elizabeth chtěla něco odpovědět, když se ozval signál o aktivaci červí díry. Sheppardův tým byl jediný venku a tak věděla, kdo se má vrátit a chtěla být u toho. Naposledy se podívala na doktora a vydala se do místnosti s bránou.
Když přišla do řídící místnosti, Sheppard a ostatní se právě vraceli. John na nic nečekal a velmi rychle vyběhl schody a zastavil se až u Elizabeth.
„Musíme hned zavolat Daedalus, aby sebou hodili. Kontaktovali jsme rebely, máme na ně kontakt a snad nám pomůžou. Rodney je naživu, Elizabeth! Věděl jsem to, celou dobu jsem to říkal! Teď musíme jenom připravit věci na záchrannou akci…“ Elizabeth před ním stála a nechala ho mluvit. Koneckonců, aspoň si tak oddálí tu nepříjemnou věc, kterou musela udělat.
„Co se děje, Elizabeth? Musíme sebou hodit.“ Johnův hlas zněl naléhavě a v tu chvíli už za ním stáli Ronon s Lornem, a kousek za nimi i Teyla.
„Johne, musím vám všem něco říct.“ Vydala se do své kanceláře a cesta přes můstek jí nikdy nepřipadala tak dlouhá. Svým způsobem to bylo utěšující, i těch pár vteřin před nevyhnutelným střetnutím se Sheppardovou neústupností, se počítalo. A když si byla jistá, že jsou tam všichni, nečekala vůbec na nic.
„Daedalus nepřiletí. Pořád je na Zemi.“ Ticho, které následovalo potom, co ty dvě věty vypustila z úst bylo téměř hmatatelné.
„Na Zemi?...Ale vždyť jste jim přece říkala, že ho tady potřebujeme.“ Tuhle Sheppardovu otázku čekala.
„Ano, ale oni začali s nějakými úpravami. Podle IOA a letectva není situace tak urgentní, aby opravy odkládali, když nám bezprostřední nebezpečí nehrozí.“
„Situace není urgentní? Co to sakra…? McKay je naživu a čeká na nás. Nemůžeme se tam dostat bez Daedala.“ Elizabeth na to nic neřekla, jenom se dál snažila zůstat klidná. Ještě neřekla všechno.
„Ještě něco, Johne. Prohlásili McKaye za oficiálně pohřešovaného. Řekla jsem jim, že to řeknete jeho sestře osobně.“ Její hlas doháněl Shepparda k šílenství. Zaražené ticho od jeho kolegů naznačovalo totéž, u těch ale většinou zlost bublala uvnitř.
„Je mi líto, nemohla jsem s tím nic dělat.“ Konečně se odmlčela a podívala se po ostatních.
Ronon se na ní ani nepodíval a odešel. Kdyby měla u kanceláře dveře, nejspíš by s nimi praštil. Teyla se zmohla jenom na zklamaný pohled a pak se vydala v Rononových stopách.
„Musíme…musíme vymyslet způsob, jak se tam dostat sami.“ Řekl tiše Lorne a podíval se na své dva velící. Ti se vzájemně probodávali pohledem.
„Možná bychom mohli použít zamaskovaný Jumper. Sice nebudeme mít možnost přenosu a jakmile proletíme bránou, nebudeme moct zpátky.“ Jeho jasné myšlení ho štvalo. Měl by být naštvaný, ale když viděl, jak je plukovník naštvaný a zlomený, a doktorku téměř ledově klidnou, uvědomil si, že mezi těmi dvěma probíhá jakýsi tichý souboj. Někdo musel s něčím přijít.
„Majore, projdeme si nějaké plány záchrany, nehodlám čekat na Daedalus.“ Sheppardův hlas byl chladný, klidný a když to říkal, směřoval svůj pohled na Elizabeth. Ta se mu zpříma dívala do očí.
„Johne, musíte chápat, že jsem neměla na vybranou. Byl to rozkaz. To, že vy většinou rozkazy ignorujete, je váš problém.“ Mluvila pomalu a rozvážně, jak u ní byli zvyklí.
„Já počkám venku.“ Ozval se Lorne, který sledoval blesky sršící z očí obou jeho nadřízených. Nechtěl být u toho. Doktorka a plukovník si jeho odchodu očividně vůbec nevšimli.
„Jak jste to mohla dopustit? A proč jste si tedy nevyžádala Oddysey?“ Zasyčel John.
„A nechat Zemi bez ochrany, když jim Ori prakticky klepou na dveře? Už takhle je to risk, nechat funkční jenom jednu loď, když je Apollo daleko od svého dokončení. U nás jde prostě o osobní důvody. Ať se vám to líbí nebo ne, Rodney je pro ně prostě další člověk, který se ztratil na misi. Pro nás je to osobnější, že je to náš přítel. Přiznejte si, že kdyby se jednalo o někoho jiného, tolik byste nejančil.“ Kde se v ní bral ten klid a chlad? Samotnou jí to překvapilo a trochu se zachvěla. Ale tahle konfrontace byla nevyhnutelná a ona musela být ta, kdo si zachová chladnou hlavu. A podle výrazu v Sheppardově tváři se nejspíš trefila a ťala do živého. V tu chvíli jí to najednou došlo, co udělala a chtěla to vzít zpátky. Ale už bylo pozdě. John se beze slova otočil a mířil k Lornovi v řídící místnosti. Elizabeth si vyčerpaně sedla a přísahala si, že až přijdou s nějakým plánem, bránit jim nebude. Na to, co udělají teď, už IOA ani Landry nemají vliv. Ale nehodlala uznat chybu, protože žádnou neudělala. Sheppard se nechal unést svým impulsivním chováním jako vždy a až vychladne, dojde mu to. Aspoň v to doufala. V duchu se proklínala a někdy, jako teď, svou práci nenáviděla.
Ale pokusila se myslet na to, že je Rodney naživu. Byla ráda, vlastně byla šťastná, a teprve teď, když z ní negativní emoce odplouvaly, jí to pořádně došlo. Pro sebe se zasmála a byla připravená dát plánu Shepparda zelenou, ať už přijde s čímkoliv. Naposledy dopustila, aby jí ovlivnili lidé, kteří byli celou galaxii odtud. Myšlenky na Rodneyho jí pomáhaly vzpamatovat se z hádky a tiše k němu vysílala svou sílu, aby vydržel a počkal, až pro něj přijdou.

McKayovi se nějak podařilo doplazit se do postele. Bolela ho hlava, a když zvedl košili, tak tam, kde se jeho žebra setkala se Zainovou nohou, se mu tvořila obrovská modřina. Nechtěl svoje zranění zkoumat, nebylo to tak strašné. Být tu Sheppard, určitě už by mu tvrdil, že je citlivka a Ronon by zase vydal jeden ze svých pohrdlivých zvuků, kterými by ale nemyslel nic špatného. Prostě to tak fungovalo. Ale nebyli tady, nikdo z jeho týmu. Viděl je odcházet.
Teď, když mu to trochu jasněji myslelo, ho napadlo tisíc různých scénářů, proč by jeho tým odešel. Nikdy by ho neopustili, to věděl určitě. Ale nemohl si být jistý, jestli Anthosovou hru prokoukli, anebo pořád věří, že je opravdu mrtvý. Nevěděl to, netušil, co se stalo a to ho zabíjelo. Když něco nevěděl, bylo to pro něj horší, než kdejaká bolest, kterou teď zrovna cítil. Nevědomost pro něj byla to nejhorší, co ho mohlo potkat. Přes nateklé oko skoro přestával vidět a tak se chtěl pokusit se jít aspoň umýt a zchladit si ho studenou vodou. Ale neurální čip o sobě dával vědět víc než dřív a při každém pohybu se mu dělalo špatně.
Když zaslechl zasyčení dveří, nebyl ani schopný se podívat, kdo přišel. Nad hlavou se mu něco mihlo a on podvědomě ucukl.
„Jen klid, to jsem já.“ Jakmile uslyšel známý hlas jeho malé společnice, ulevilo se mu.
„Co..tady děláš?“ Vysoukal ze sebe otázku. Nemohl ani pořádně mluvit, protože mu natekla i tvář a mluvení ho bolelo.
„Otci je už jedno, co dělám a tak mu už ani nezáleží na tom, že na mě máš údajně špatný vliv. Tak se o tebe budu moct starat, i když se musím zase vrátit do svého pokoje.“ Rodneyho její přítomnost uklidnila a když ucítil studený obklad na čele, hlasitě vydechl. Pak se odhodlal pohnout hlavou a podíval se na dívku. Byla bledá a nevypadala tak nadšená a šťastná, jako když ji viděl naposledy.
„Hal, musíš odtud pryč. Anthos vyhrožuje, že ti ublíží. Já udělám všechno, co po mně bude chtít, aby se ti nic nestalo. Ale on je nepředvídatelný a co já vím, tak si klidně může nějaký důvod vymyslet.“ Haliyah na něj upřela vážný pohled. Rodneyho napadlo,o kolik za poslední týdny dospěla. Byla pořád dítětem, ale takovým, které prožilo ošklivé věci a dostalo předčasně lekci z dospělosti.
„Pokud najdu způsob, jak se dostat z domu, ty půjdeš se mnou. Stráže stojí venku. Otec mě přestěhoval do téhle chodby, aby mě měly stráže na očích. Ale proti tomu, abych za tebou chodila, nic neměl. Asi si myslí, že mě už víc zkazit nemůžeš.“ Při té poznámce se ušklíbla a poprvé u ní zaznamenal cosi, co byl pokus o sarkasmus. To bylo špatně. Byla dítě. Neměla by nic z toho cítit a dělat a už vůbec ne takhle mluvit.
„Hal, poslouchej mě. Anthos jenom hledá záminku. Jak jsi sama říkala, mě nezabije, jenom mě bude prostě dál držet tady. Ví, že když ti ublíží, tak se mnou nic nesvede, ale nemusí tě přímo zabít, stačí, když ti udělá něco moc zlého. To bych nechtěl vidět. Pokus se přemluvit stráže, nebo kohokoliv, kdo v tomhle domě žije, aby ti pomohli dostat se pryč.“ Ale bylo to jako mluvit do zdi. Haliyah při jeho přesvědčování kroutila hlavou a rozhodně nevypadala přesvědčeně.
„Až najdu způsob, dostanu odtud nás oba. Teď ti donesu nějaké léčivé bylinky. Zain mi nějaké nechal donést, abych ti je mohla připravit.“
„Jak milé od něj. Možná by si ušetřil bylinky, kdyby mě předtím nezmlátil.“ Řekl Rodney suše.
„On jenom poslouchá rozkazy. Otec mu zachránil život a Zain je mu zavázaný a cítí k němu velkou vděčnost a respekt. To ale neznamená, že nemá srdce.“ Další „chmm“, které vyšlo z Rodneyho úst už dívku nezastavilo. Naposledy se na něj ve dveřích ohlédla, povzbudivě se usmála a pak zmizela. Rodney se najednou zase cítil sám. Její přítomnost dokázala celou jeho mizernou existenci prozářit. Nikdy by ho bylo nenapadlo, že bude mít radost z přítomnosti dítěte po svém boku, navíc ještě tak zvědavé a tvrdohlavé, jako bylo tohle děvče. Neúspěšně se pokusil otočit se na bok. S bolestivým zasyčením se převrátil zpátky na záda, a při čekání na Haliyah pokračoval v obvyklém rituálu zírání do stropu.

Tak jsem se dostala k přečtení dalších dvou částí Tvé povídky. Je to moc dobré, jsem zvědavá, jak to dopadne. Jo a ten vnitřní i vnější souboj mezi Johnem a Elizabeth je skvěle napsaný. Úplně jsem cítila to napětí, i když jsem samozřejmě nadržovala Sheppardovi:-). Už se těším na další pokračování.

Jeto velice dobře napsaná povídka a velice se těším na pokračování

Je zajímavé porovnat jak ty a Fazulina necháváte "úpět" své hrdiny Řekla bych, že ty jsi "důslednější"! U Fazuliny je z toho John venku po třech pokračováních... Jak už psala výše Fazulina - moc se mi líbí způsob, jak popisuješ to pnutí hlavních postav. To napětí je tam opravdu znatelné. Další vliv , jaký to na mě má je ten, že jsem si k pc donesla bylinkový čaj - meduňku, po ní se dobře usíná

wooooooooooow - to je moja reakcia. Ale Klenotka ja potrebujem vedieť ako to dopadne. Sa už neviem dočkať pokračovania. Je to vážne super a ako tu už bolo spomenuté to nie je poviedka ale román a vážne dobrý. asi som zostala závislá tak dúfam, že pokračovanie bude čoskoro.

Super,musela jsem si to přečíst dvakrát za sebou Jsem ráda,že se občas ti hlavní hrdinové potrápí,bo je aspoň vidět,že jsou taky zranitelní,jako všichni ostatní Těším se na další pokračování