SG: Naděje umírá poslední

ten bídák Anthos, takhle zacházet s Rodneyem! Už aby ho Sheppard našel a zachránil! Copak ma McKay zalubem?? Nenapínej nás dlouho..a jinak přeji brzké uzdravení!

[Klenotka]

Tak jsem se dostala konečně k tomu, napsat další část. Prodlevy teď budou delší, kvůli zápočtovým testům a zkouškám. Ale ráda bych to dokončila co nejdřív, tak se nebojte, vždycky si najdu chvilku, abych kus napsala. Trochu jsem "emocionálně" přitvrdila, i když si nejsem jistá, jestli se mi to úplně povedlo. Příště přijde asi ta nejhorší část, tedy pro postavy. Zatím si tohle užijte, je tam spíš hodně Rodneyho, ale potřebovala jsem v jeho "linii" něco vysvětlit. A další věc, nejsem vědec a tak tam možná trochu plácám. Ale dejte tomu šanci, je to sci-fi Překlepy hlásit

Radkovi se pracovalo velmi těžko, když se kolem něj rozlévalo jen ticho. Nebyl na to zvyklý. Ostatní vědci byli také zamlklí a tak obvyklý chaos a nadšení vystřídal šepot a smutek. Navíc bylo pozdě večer a tak se ticho stalo přirozenou součástí okolního prostoru, jak i tak už tiší vědci pomalu odcházeli spát. Radek se musel pro sebe usmát. Když Rodneyho poznal, tak ho ani ve snu nenapadlo, že by toho muže mohl vůbec kdy nazývat přítelem a pochyboval i o jeho schopnosti vést vědeckou sekci. Ale Rodney ho překvapil, všechny překvapil. A jeho energický styl, kdy svoje podřízené okřikoval a do všeho se motal, to teď všem chybělo. Radek byl rád, že si nikdo nemyslí, že by byl Rodney mrtvý. Vlastně to vypadalo, že ve městě nebyl jediný člověk, který by tomu věřil. Ovšem důkaz neměli a to bylo ubíjející. Byl to už týden od chvíle, kdy jim tu novinu Elizabeth řekla a s každým dnem, hodinou a minutou se neuvěřitelné stávalo uvěřitelnějším. Radek nechtěl Rodneyho místo. Párkrát si už zkusil, co obnáší vést velkou skupinu vědců a rád to Rodneymu přenechal. Snažil se soustředit na to, co mu Elizabeth před pěti dny donesla. Návod na postavení ZPM. Byli nadšení, Anthos jim ušetřil spoustu hledání a překládání, ale jak ten plán studoval podrobněji celých pět dní, tak došel k závěru, že jim to není nic platné.
Bylo pozdě a Radek si promnul oči pod brýlemi.
„Chceš kafe?“ Carsonův hlas ho vyděsil natolik, že doslova nadskočil.
„Ježiši, Carsone, vyděsil jsi mě k smrti.“ Podíval se vyčerpanýma očima na šéflékaře, který držel v ruce dva lákavě vypadající hrnky kávy.
„Jsi horší než McKay.“ Prohodil Carson a usadil se vedle Zelenky na židličce.
„Jo, no, chci pomoct Elizabeth. Její jednání ustrnula na mrtvém bodě a ona potřebuje vědět, jak moc použitelné tohle je.“ Upíjel kávu a pořád se díval na obrazovku.
„A jak užitečné to je?“ Carson se také podíval na rotující model ZPM na monitoru, ale čísla kolem mu nic neříkala.
„Zatím…nic moc. Vyžaduje to příliš energie. Ale zkusím to ještě propočítat.“ Chvíli byli potichu a jen tiše usrkávali kávu. Nemluvili. Carson během posledních pěti večerů do laboratoře chodil často, jakoby se tak cítil blíž tomu, co zbylo z přítomnosti Rodneyho McKaye ve městě. Zdálo se jim, jakoby zdi byly přímo nasáklé jeho pobytem tam. Laboratoř byla Rodneyho druhý domov a Carson se tam cítil mnohem lépe než v prázdné ošetřovně, kde ho neustále doháněla myšlenka, od níž posledních několik dní utíkal. Rodney se už nevrátí a město a všichni v něm to budou muset přijmout. Ale jak tam do sebe po malých doušcích dostávali kofein, tak chvíli přijetí toho smutného faktu mohli zase o něco odložit a doufat v zázrak.

John seděl u Elizabeth v kanceláři a čekal na její příchod. Nechtěl čekat, zdržovalo to. Musel se co nejrychleji vrátit na Nassarii, když už konečně měli nějakou stopu. Mnul si rameno, jak mu v něm opět bolestivě škublo. S návalem adrenalinu na něj zapomněl, ale jak se s Rononem a Teylou plazili v křoví, znovu si s ním hnul. Ale Beckettovi ani doktorce to neřekl. Ještě by ho chtěli udržet doma. Když Elizabeth vešla, trochu poposedl.
„Promiňte Johne, zdržela jsem se. Co je nového?“ Posadila se, složila ruce na stole a podívala se na svého zástupce zvědavým pohledem.
„Hledali jsme někoho, kdo je v kontaktu s těmi rebely. V té jejich hospodě jsme odchytli poslíčka a ten nám slíbil, že nás dovede za někým, kdo mu předává zprávy. Mají to hodně propletené. Anthos má podle všeho svoje lidi všude.“ Elizabeth se na Johna chvíli dívala dál, jakoby čekala, co ještě přijde.
„To je všechno?“ Vyhrkla po pár vteřinách ticha.
„Johne, jste tam už skoro týden!“
„Já vím, ale není tak jednoduché najít podzemní hnutí. Schovávají se.“ Elizabeth se zvedla a začala přecházet po kanceláři. Tohle nikam nevedlo. Bolelo ji to, trhalo to její srdce na kousky, ale Rodney už nebyl a tahle honba za osobní pomstou nesměla nabourat jejich původní cíl.
„Johne, Rodney je mrtvý.“ Řekla tiše a věcně.
„Ne! Odmítám tomu věřit!“ Sheppard byl na nohou, aby mohl Elizabeth čelit tváří v tvář.
„Anthos je sice úskočný, je to samovládce, ale nevěřím, že by měl důvod něco nám tajit. A ti rebelové? Proč by Rodneyho drželi naživu?“
„To já nevím, ale nemáme důkaz, že je mrtvý. Neviděli jsme ani jeho tělo.“
„Ne, ale viděl jste to auto. Moc toho nezbylo. A podle Radka a vlastně i Carsona, kteří, sice dost neochotně, ale přesto přiznali, že tělo se při extrémní teplotě prostě vypaří.“
„Ale jak může mít někdo takovou zbraň?“ Sheppard tak divoce gestikuloval, až Elizabeth musela uhnout.
„To já nevím. Ani Anthos nedokázal odpovědět. Podívejte se, Rodney je…byl, i můj dobrý přítel. Ale Anthos je dobrý spojenec, i přes své chyby.“ Sheppard se na doktorku otočil se zvláštním výrazem v očích.
„Jak mu můžete tak slepě věřit?“ Vykřikl John až se po něm ohlédli v kontrolní místnosti.
„Nevěřím mu slepě, ale pokud chci s někým jednat, důvěra je důležitá.“ Elizabeth naopak začala šeptat, aby tím dala Johnovi najevo, že se má ztišit.
„Poslala jsem vám na Nassarii před pár dny ještě tým majora Lorna. Nemůžeme si v naší situaci dovolit mít dva elitní týmy venku. Pošlete ho zpátky. A pokud ani vy do týdne na něco nepřijdete, chci, abyste se vrátili i vy.“ Zase měla ten svíravý pocit kolem žaludku, jako vždy, když vydávala rozkaz, který se jí příčil.
„Týden?! To nám nedává moc příležitostí udělat cokoliv!“ Opět musela ucouvnout. Chvíli se až lekla. Nikdy Johna neviděla tak nepříčetného. Byla ráda, že tam není ještě Ronon.
„Moje poslední slovo. Vyrazte hned, ať se nezdržujete. Kdyby byla naděje, že je Rodney naživu, neváhala bych, ale vy se honíte za stíny. Vrazi zaslouží potrestat, ale to bychom možná měli nechat na Anthosovi.“ Její hlas zněl tiše, ale přesto do něj dokázala vložit dostatek autority, aby se John trochu uklidnil.
„Vy mě neposloucháte. Já říkám, že je Rodney naživu. A dokážu to.“ Aniž by se na doktorku ohlédl, vydal se ven z její kanceláře, vyštěkl rozkaz k zadání adresy a seběhl ze schodů. Vzal si připravený batoh s dalším vybavením a když se červí díra otevřela, bez postranních pohledů se vydal skrz. Elizabeth zůstala jako opařená, ale přesto musela na svém rozhodnutí trvat. Až Rodneyho prohlásí za oficiálně pohřešovaného, nebude moct John nic namítat. Neodvažovala se prohlásit ho za mrtvého, ještě ne. Taky v ní hlodalo podezření, ale to každým dnem sláblo a Anthosovi věřila víc a víc. Nevěděla, jak je to možné, ale na tom muži bylo něco, co ji fascinovalo a děsilo zároveň. A přesto mu věřila. Další schůzku s ním měla ale až za několik dní. Potřebovala čistou hlavu na to, aby mohla posoudit, jak moc cenný je jeho dar. Nadechla se a už trochu klidnější si znovu sedla, aby počkala na hlášení z laboratoře od jejich „zatím-dočasného“ hlavního vědce.

Antický skener v Rodneyho ruce zapípal. Trochu apaticky se na něj podíval. Nikdy by byl neřekl, že ho opustí vědecké nadšení. Ale byl v tom pokoji zavřený už téměř týden. Společnost mu dělala jen Haliyah, občas Zain a dvakrát ho poctil návštěvou sám Anthos. Rodney měl vztek, a poprvé se mu povedlo vykouzlit tak rozzuřený výraz, že Anthos poplašeně ucukl. Tuhle scénu si Rodney přehrával v hlavě jako poklad. Když teď prohlížel to antické zařízení, které mu sem vůdce Nassarianů donesl, cítil se mizerně. Za jiných okolností by byl jako u vytržení, ale tohle neznamenalo vůbec nic. To první, co mu tam Anthos nechal přinést, byl obyčejný holoprojektor a McKayovi nedalo práci ho poznat. Když mu donesli tuhle věc, chvíli ho to zabavilo. Ale nedostatek místa, slunce a lidské společnosti ho začínal dostávat. Nikdy nevyhledával lidi, ani je neměl rád. Ale za dobu, co byl na Atlantis, si už zvykl pracovat s ostatními a společné obědy s jeho týmem mu chyběly. Pořád vkládal do svých přátel naději, ale začínal si myslet, že jim to zatraceně trvá.
Znovu se podíval na skener a musel se usmát. Další neužitečný přístroj. Byla to zvláštní koule, s různě barevnými tlačítky posázenými po celém povrchu. Nikdy předtím nic podobného neviděl, ale antický design se prostě poznal a se svou omezenou znalostí antického písma poznal, o co jde.
„To ti to trvalo. Tohle místo ti leze na mozek.“ Řekl to pro sebe, ale okamžitě zmlkl. Jeho hlas zněl v pokoji hlasitě, jak byl několik hodin sám. Když zmačkl pár tlačítek na skeneru, koule se rozsvítila a začala hrát podivnou melodii. Přistihl se, jak ji chvíli poslouchá. Bylo fascinující slyšet deset tisíc let starou hudbu a navíc, bylo to něco jiného než to tísnivé ticho. Obyčejný hlavolam, kterých existují na Zemi tisíce. Tenhle byl sice složitější, ale s pomocí skeneru ho dokázal rychle rozluštit.
„No, McKayi, myslím, že jestli Anthosovi předložíš další neužitečnou věc, asi nebude moc nadšený.“ Zase si řekl pro sebe a rezignovaně si sedl na postel. Zaposlouchal se a když hlavolam přestal hrát, opět ho obklopilo ticho. Opatrně se zvedl, přiložil ucho ke dveřím a když nikoho nezaslechl, pustil se do svého rituálu. Projel si skenerem kolem krku a znovu zkoumal získaná data. Nemohl přijít na to, jak čip vypnout, aby ho to nezabilo. Skener mu ukázal přesnou podobu čipu, a podle všeho se tenká vlákna zasekla hluboko do jeho páteře. Když to viděl poprvé, zpanikařil. Teď už se pokusil chladně uvažovat nad tím, v jakém pořadí by měl ta vlákna deaktivovat. Ovladač, který měl Anthos, zřejmě měla nastavenou správnou sekvenci. Ale kdyby se pokusil čip vypnout, což by zvládl, zabilo by ho právě to, že vlákna byla vytažena špatně. Jako když se u bomby přestřihne špatný drát. Zkoumal modrou obrazovku skeneru a zrovna když mu hlavou projela myšlenka, že by mohl zkusit všechna vlákna deaktivovat najednou, dveře se otevřely a v nich se objevila Haliyah. Rodney rychle vymazal ze skeneru jakékoliv známky zkoumání čipu a na dívku se pokusil aspoň usmát. I když si vždycky namlouval, jak nesnáší děti, tak tohle děvče se mi líbilo. Byla velmi chytrá, bystrá a měla schopnost, o níž Rodney věděl, ale ještě se jí na to přímo nezeptal. A jestli měl pravdu, pak ho zarazilo, že ještě nepřišla na jeho snahu o vypnutí čipu. Nebo to věděla, ale otci to neřekla.
Rodney se na ní tedy trochu křečovitě usmál, ale i ten umělý úsměv vystřídal chladný nenávistný pohled, jakmile zahlédl za jejími zády Anthose.
Ten se ale usmíval. I když v očích mu stále zlověstně jiskřilo. Rodney si pomyslel, že u tohohle člověka je to normální a už to neřešil. Rozhodně se nehodlal třást v koutě, na to strávil v Sheppardově týmu dost času. A pokud se mu samotnému nepodaří utéct, pokusí se zůstat naživu tak dlouho, než ho přijdou zachránit.
„Doktore McKayi, oni pro vás nepřijdou. Doktorka Weirová mi dokonale věří a plukovník Sheppard ji poslouchá.“ Když tohle Anthos řekl, McKay sjel očima na Haliyah. Ta uhnula pohledem, ale neřekla nic. To si Anthos myslel, že je Rodney tak hloupý, že si toho nevšimne?
„Vidím, že jste hotov. Na co jste přišel?“ Popošel ke stále blikající kouli, a opatrně ji zvedl.
„Vlastně na nic. Je to jen hračka. Nějaký hlavolam.“ V Rodneyho hlase byla znát únava a rezignace. Ale přece jen se bál, co Nassarian udělá. Viděl ho rozzuřeného jen jednou, na začátku svého „pobytu“, a nechtěl to začít znovu. Dal na radu Haliyah a spolupracoval. Ovšem teď v něm byla malá dušička. K jeho překvapení se ale Anthosova tvář rozzářila.
„To je úžasné. Předkové si opravdu uměli postavit i takové obyčejné věci. Jak to funguje?“
„Musíte zmačknout správné pořadí tlačítek. Sekvenci mám tady.“ Podával Anthosovi svůj skener, ujištěný, že v něm není ani známka po čipu. Ale starší muž zakroutil hlavou a fascinovaně dál zíral na kouli.
„Výborně, výborně. Jste lepší než jsem doufal. Za méně než týden jste dokázal analyzovat dvě věci.“
„Jo, tímhle tempem byste mě mohl nakonec někdy i pustit, že?“ Odsekl mu kousavě Rodney, aniž si to uvědomil. Následně mu krkem a hlavou projela bolest, která znovu způsobila, že se skácel na zem. Anthos nechal tentokrát čip zapnutý o pár vteřin déle, a to stačilo k tomu, aby se Rodneymu spustila krev z nosu. Haliyah se k němu starostlivě sklonila a ubrouskem, který se jí okamžitě objevil v ruce, mu začala krev utírat.
„Tohle nebylo nutné, otče.“ Podívala se na Anthose vyčítavým pohledem, ale hned zrak zase sklopila.
„Ale bylo.“ Anthos kývl na stráž, stojící u dveří a naznačil, že ho mají zvednout. Pomohli mu na nohy, rozhodně ne nijak jemně. Nassarian se tak k Rodneymu přiblížil na pár centimetrů. Astrofyzik byl pořád trochu otřesený a tak viděl muže před ním rozmazaně. Slyšel ho ale velmi dobře.
„Musíte si uvědomit, že tu nejste jen kvůli analýze mé sbírky. Řekl jsem vám to. Sám jste její součástí. Lidé pro mě nikdy neznamenali nic víc než věci. Haliyah je výjimka a to jen proto, že je to moje dcera. Dokonce i Zain ví, co pro mě je. Můžu mu kdykoliv poručit, aby třeba skočil z okna a on to udělá. Totéž jste pro mě vy. Je mi jasné, že nikdy pro vás nebudu znamenat to, co představuji pro Zaina, své muže nebo lidi ve městě. Ale ať se ten váš geniální mozek uvědomí, že i kdyby jste prozkoumal mou sbírku už zítra, nikdy vás nepustím. To, že vám dávám tuhle práci, která vás aspoň trochu zabaví, je jen má dobrá vůle. Klidně vás tady nechám zavřeného beze všeho a jsem zvědavý, jak dlouho vám bude trvat než začnete prosit, abych vám dovolil aspoň něco dělat. Je to, jak to vy říkáte? Dvě mouchy jednou ranou.“ Během jeho monologu se Rodneymu zrak trochu rozjasnil, ale zase ho začala bolet hlava. Bolest díky čajům, které mu Haliyah nosila, ustoupila, ale pořád cítil nepohodlí. Ani si nevšiml, že ho vojáci už nepodpírají a v pokoji ani nejsou. Vedle něj stála jen dcera muže, do jehož tváře se teď opět pokusil dívat svým nejlepším pohrdajícím pohledem. Anthos to ale ignoroval. Ještě chvíli Rodneyho propichoval očima a pak si vzal hlavolam a odešel. Když za ním zapadly dveře, McKay si dovolil ten luxus se zhroutit na postel.
„Donesu ti čaj.“ Pípla slabě dívka, ale Rodney ji chytil jemně za ruku, aby ji zastavil.
„Proč mu pomáháš?“ Řekl tiše a pořád si držel ubrousek u nosu, protože krev se mu spustila nanovo. „Připadá mi, že se ho bojíš. Proč mu tedy pomáháš s tímhle šílenstvím?“ Její oči si ho chvíli měřily a pak se ho dotkla na tváři. Několikadenní strniště se mu na tváři projevilo a ona se pobaveně usmála.
„Přinesu ti ještě něco, aby ses mohl oholit. A léčivý čaj na to krvácení. Zain má lék na všechno.“ Znovu se mu chtěla vytrhnout, ale Rodney ji pořád držel.
„Neodpověděla jsi mi. Vím, že mu pomáháš způsobem, který tak úplně nechápu. Můžeš mi to vysvětlit?“ Haliyah se už nepokoušela odejít, ale rezignovaně si sedla. Věděla, že jí neublíží. Navíc venku byly stráže, takže stačilo zavolat. Ale byla si jistá, že jí nic neudělá. Viděla mu až do duše.
„Mám určitou schopnost. Myslím, že by se to dalo popsat jako čtení myšlenek, ale je to něco víc. Pomáhá mi to zlepšit intuici, poznám emoce druhého člověka.“ Rodney přikývl. Měl podezření už předtím.
„My tomu říkáme telepatie a empatie. Ale tohle je zřejmě ještě něco víc. Tvůj otec ji taky ovládá?“ Haliyah se při té otázce trochu zachvěla a tentokrát se jí podařilo si stoupnout, protože Rodney ji mezitím pustil.
„Můj otec tohle neovládá, ale…když s někým mluví, dávám pozor. Jako vaše doktorka Weirová. Stojím za dveřmi a poslouchám, co si myslí a pak to posílám dál otci jako myšlenku. On se podle toho přizpůsobuje. A pak…doktorce dokážu vsugerovat něco jako falešný pocit bezpečí.“ Rodney se při té myšlence rozzuřil. Ale ne na tuhle slabou dívku, jen prohloubilo to jeho nenávist k Anthosovi. Manipulovali s Elizabeth.
„Proč ten…falešný pocit nepoužiješ i na mě?“ Otočila se na něj a zakroutila hlavou.
„Ne na každého to funguje. I vaše doktorka vzdoruje a časem to prolomí. Z vašich lidí jsem nestrávila v ničí přítomnosti dost času na to, abych to vyzkoušela. Nechci to dělat, ale otec je….je to prostě můj otec.“ Vydala se znovu ke dveřím, chtěla utéct, dostat se pryč. Rvalo jí srdce, když věděla, co to věznění s tímhle mužem dělá. A to to byl teprve týden. Nedokázala si představit, že by to vydržel nějak dlouho.
„Přinesu ten čaj a taky něco na holení, strojek asi….a jídlo…musíš mít sílu.“ Šla rychle, jak jen jí to její nohy dovolovaly. Nechtěla, aby viděl, že má slzy na krajíčku.
„Počkej ještě.“ Zaslechla ho a zastavila se. Neodvažovala se na něj ale podívat.
„Když tuhle schopnost tvůj otec nemá, jak jsi k ní přišla?“ Letmo se na něj ohlédla.
„Po matce. Byla součástí otcovy sbírky.“ Řekla rychle a zmizela ve dveřích.

...po matce. Byla součástí otcovy sbírky... To je bezesporu zajímavá pointa! Nehodlá Anthos použít taky Rodneyho k vylepšní genofondu vládnoucí rodiny?

[Klenotka]

Erm, Haliyah je třináct, myslím, že Rodney není pedofil Ale pointu to, snad, mít bude....jen ji musím vymyslet.

ups! Ale působí tak vyspěle! Nemají na té planetě posunuté dospívání? No , ale taky se dá počkat! Kdoví (jen ty:)) , jak tam bude Rodney dlouho?

Je to velice dobře napsaný. Všechna čest. Akorát ta Shepardova přespřílišná zatvrzelost je trochu do očí bijící. Jinak to nemá chybu

Je to úúžasnýý! A na emocích ještě přitvrď, máloco mě dokáže rozbrečet.

[Klenotka]

Phew, tak jsem po dlouhé době zase kousek dopsala. Není to bohužel ani moc dlouhé. Nemám teď vůbec čas, ale můžu vás ujistit, že to určitě dopíšu. Už mám v hlavě jakýsi plán, ale ještě jsem zdaleka neřekla poslední slovo a pro Rodneyho a ostatní to bude ještě hodně těžké, i když jsem v téhle části naznačila obrat k lepšímu...ale jak se říká, všechno je relativní
Překlepy hlásit, díky

Elizabeth mířila to ztemnělých chodeb města, které předznamenávaly přítomnost vědeckých laboratoří. Bylo už dost pozdě a Zelenka na ní trpělivě počkal, aby jí mohl říct výsledek. Byl unavený, jako všichni.
Radek na ní už čekal s podrobnou přednáškou, ale když na ní vychrlil na začátku několik vědeckých termínů, musela ho zastavit.
„Radku, potřebuji jen jasnou odpověď, jestli je to užitečné nebo ne.“ Unaveně se na Zelenku podívala a čekala, co odpoví. Chtěla mu oznámit ještě jednu věc, ale to mohlo počkat.
„Užitečné to je…pro teoretický výzkum. Je to tak složité a náročné, že na naší technologické úrovni nejsme ještě schopni ZPM vyrobit.“
„Takže ta informace je k ničemu?“ Ptala se, ale v podstatě to znělo jako sebeujišťování.
„Dá se to tak říct…ano.“ Chvíli se na ní díval, jak trochu podrážděně zasyčela. Vypadala hodně nervózně a neobvykle…vykolejeně.
„Elizabeth, jste v pořádku?“ Věděl, že v současné situaci je to trochu hloupý dotaz, ale její bledá tvář ho vyděsila a tak se musel zeptat.
„Když jsem tohle místo brala, věděla jsem, co se po mně chce. Ale právě se chystám vydat několik rozkazů a…nejsem přesvědčená, že jsou správné. Tedy jsou správné, i rozum mi tak velí, ale přesto…“ Odmlčela se a chvíli se zdála velmi drobná a slabá.
„Chcete odvolat pátrání.“ Konstatoval Radek věcně. Čekal to, a o tom týdenním limitu věděl. I on měl naději, že Rodney žije, ale neměli žádné stopy a pokud ten postup na výrobu ZPM není klíčový pro jednání, tak i spojenectví s Anthosem zřejmě zamrzne na mrtvém bodě. Znovu děkoval, že není ve velící pozici. Tuhle iluzi mu ale doktorka hned sebrala.
„Radku, jste jediný, kdo je schopný Rodneyho zastoupit. V tuhle chvíli oficiálně přebíráte jeho povinnosti velícího vědecké sekce. Sheppardův tým se bude muset chvíli obejít bez čtvrtého člena, než najdu náhradu. Nemůžeme si dovolit tam někde venku ztratit i vás a tak nechci, abyste byl členem týmu. Snad to nevadí.“
„Vůbec mi to nevadí. Já nechci ani Rodneyho místo. Jsem spokojený s tím, co dělám.“
„Radku..prosím, nemám teď opravdu sílu se o tom hádat. Oba víme, že tu nikdo lepší není.“
Její odpor vůči jeho námitce byl slabý a hlas jí vydával zvláštní sípavý zvuk. Pochopil, že i ona je na hranici svých možností a tak se rozhodl to nerozebírat. Potřebovala podporu, ne odpor.
„Dobrá. Udělám, co budu moct.“ Přikývl a Elizabeth se na něj usmála. Cítila, že si musí lehnout, jinak jí hrozilo akutní nebezpečí pádu někam do hlubin vlastní duše. Byla ráda, že se Zelenka nehádal. Cítila na svých zádech jeho oči, odrážející starostlivý výraz. Na chodbě se znovu napřímila a došla do svého pokoje, kde si vzala prášek na bolest hlavy a upadla do neklidného snu, v němž ji Rodney volal o pomoc, a kde jí za zády zněl vyčítavý hlas Johna Shepparda.


Major Lorne seděl trpělivě ve tmě hostince a čekal. Stejně jako den předtím a ten předchozí. Cítil únavu, ale doufal, že právě dnes by se ten kontakt mohl objevit. Byli tady přece už tak dlouho, nemohli ho minout. Týden, který jim doktorka Weirová dala, se blížil ke konci a on se nechtěl smířit s tím, že by Rodney někde čekal na záchranu a oni prostě odešli. A ani ve snu si nedokázal představit, jak se musí cítit Sheppard a jeho tým.
Opatrně upil vody, stojící před ním v těžkém hliněném hrnku. Předstíral, že je v něm pivo, ale aby zůstal vzhůru a ve střehu, k tomu potřeboval pít vodu, ne alkohol.
Koutkem oka zahlédl pohyb u zadních dveří. Hospodský o jejich snaze najít kontakt věděl a po řádném zaplacení byl ochotný spolupracovat. Proto asi taky mluvil víc hlasitě než obvykle. Stál proti němu muž s podivnou čepicí na hlavě, a přitom se k hostinskému nakláněl a něco mu podával. Ten mu také předal něco, co se podobalo dopisu.
Lorne se zcela neznatelně pohnul, právě ve chvíli, kdy se k němu otočil hospodský a kývnul na něj. Jeho kontakt mizel ve dveřích a Lorne se tiše zvedl, strčil majiteli hospody do ruky pár mincí, které se jim povedlo získat a vydal se ven do tmy.
Za hospodou ho do nosu praštil typický pach z kuchyně, mísící se se smradem z popelnic. Muž, jehož sledoval, mizel za rohem a Lorne za ním rychle pospíchal. Opatrně se zastavil, aby ho někdo náhodou v další ulici nepřekvapil, ale ten muž si ho nejspíš nevšiml. Major se tedy přizpůsobil jeho rychlosti chůze a vytáhl vysílačku.
„Plukovníku, tady Lorne, slyšíte mě?“ Ve vysílačce zajiskřilo a za pár vteřin se ozval hlas jeho velitele.
„Sheppard, mluvte.“ Unavený hlas naznačoval, že plukovník konečně po několika dnech usnul.
„Pane, pronásleduji ten kontakt. Jsem teď,“ podíval se kolem sebe a vybavil si v hlavě mapu, kterou studovali,“ …jsem teď v ulici za hospodou a míříme k přístavišti u řeky.“ Nečekal na odpověď a vysílačku vypnul. Byl to risk, ale nemohl si dovolit, aby ho někdo volal v nevhodnou chvíli.
Temná postava muže v čepici se teď pohybovala směrem, který odhadl. K přístavišti u řeky, protékající touhle částí města. Od Anthosova domu to bylo daleko, a všechny je překvapilo, jak velké tohle město bylo. Bylo to tak zvláštní místo, kde se mísila moderní civilizace s téměř středověkou kulturou. Lidé měli k dispozici moderní technologie, ale kromě domů, postavených v podobném stylu jako každé jiné velkoměsto na Zemi, tady nebyl ani náznak něčeho dalšího. V domech se nesvítilo, používali svíčky. Auta sice znali, ale málokdo kromě Anthose a jeho mužů je používal.
Lorne se zarazil a rychle se schoval za jednu z popelnic, když se muž otočil. Major se ale uklidnil, když si všiml, že to nebylo kvůli němu. Muž, jehož pronásledoval, se setkal s někým jiným. Nedalo se určit, jestli to byl muž či žena, protože ta postava stála ve tmě.
Pak se náhle rozdělili a Lorne se musel rychle rozhodnout, koho sledovat. Dvě vteřiny mu trvalo se rozhodnout pro nově příchozího.
Pustil se do pronásledování, udržoval bezpečnou vzdálenost a doufal, že ho ostatní najdou. Oddechl si teprve ve chvíli, kdy se mu po boku objevil Ronon. Nechtěl vědět, jak ho Sateďan v té spleti ulic tak rychle našel, ale odhadoval to na jeho výjimečné stopařské schopnosti.
„Sheppard s Teylou jdou z druhé strany:“ Řekl Ronon potichu a pak už jen gestikulací naznačil, že plánují přepadení. Když mu ve vysílačce na boku dvakrát zachrastilo, Lorne pochopil signál a spolu s Rononem se pustili za teď už utíkající postavou, za níž se z protější strany hnali Sheppard s Teylou. Teď, když si Lorne mohl toho člověka víc prohlédnout, zjistil, že je to mladý muž a rozhodně nevypadal vyděšeně. Spíš odhodlaně. To ovšem nepočítal s Rononem, jehož na omráčení nastavená pistole zasáhla mladého rebela přímo do hrudi.
Ten se bezhlesně svalil k zemi a zatímco on a Sheppard lapali po dechu, Teyla ho prohledala. Ronon si bezvládné tělo přehodil přes ramena jako pytel a společně se takhle vydali zpět do hostince, kde chtěli položit pár velmi všetečných otázek.

Rodney ležel malátně na posteli, většinou zvedl na pár vteřin hlavu, ale zase ji hodně rychle položil zpět na polštář. Neměl proč se snažit. Slyšel tlumený zvuk přístroje, který mu den předtím donesli na zkoumání. Byla to zvláštní, bumerangu podobná věc, levitující půl metru nad zemí. Přístroj původně vůbec nelevitoval, ale když ji stráže přinesly, a on se toho dotkl, téměř okamžitě se vznesl do vzduchu. Anticky moc neuměl, ale Anthos, jenž se studiu Antiků věnoval mnoho let, mu dodal už přeložený text. Problém byl, že tento přístroj byl podle popisu určen k obřadním účelům, ale jak jim sloužil, to už se tam nepsalo.
Po chvíli ale ztratil o přístroj zájem a už téměř den jen ležel na posteli. Haliyah se od jejich posledního rozhovoru neukázala, takže jí to buď otec zakázal nebo ji to natolik rozrušilo, že se sama rozhodla už nepřijít. Rodneyho štvala myšlenka, že mu ta dívka chybí. Zvykl si na její přítomnost a hlavně, na její léčivé čaje. V krku už mu opět nepříjemně tepalo a když se pokusil aspoň dojít do koupelny a zpět, málem omdlel.
Natočil hlavu směrem k oknu. Nikdy předtím ho nenapadlo, že by mu mohl chybět sluneční svit. Když pracoval v útrobách Atlantis ve své laboratoři, slunce skoro neviděl. Ale byl si jistý, že kdykoliv bude chtít, může vyjít ven nebo si prostě otevřít okno. Tady kouřové a nerozbitné sklo slunci bránilo svítit plnou silou a na koberec dopadaly už jenom zbytky světla, které nehřálo a připomínalo jenom nevýraznou šeď.
Lidskou společnost také nevyhledával. Rád pracoval sám, lidi okolo sebe odháněl falešným sebevědomím a nacvičeným egoismem, který úspěšně zabíral jako repelent. Jenže Sheppard, Elizabeth, Carson nebo Radek, ti všichni ho znali už moc dobře, než aby mu na to naletěli. Často se k němu do společnosti prostě vetřeli a nakonec ho v podstatě donutili přiznat, že se mu společnost líbí. A teď mu jakýkoliv kontakt chyběl. Stráže mu maximálně donesly jídlo, nebo, očividně od Haliyah vyčištěné, oblečení. Jeho uniformu odnesla už před časem, a slíbila, že mu ji vrátí, ale zatím se tak nestalo. Měl na sobě lehkou bavlněnou košili a kalhoty, které nejspíš patřily některému vojákovi, protože mu byly velké a jejich nepříjemná bledá hnědá jako by evokovala jeho náladu. Haliyah také splnila svůj slib a poslala mi strojek na holení. Ale vzhledem k několika dennímu strništi mu moc platný nebyl, protože strojek už vousy nepobral. Stráže mu odmítly donést ostrou žiletku a tak se aspoň pokusil stále rostoucí vousy upravit do přijatelné podoby. Vlastně nevěděl, proč se tak snaží. Mohl docela dobře mít plnovous jako Noe a každému by to bylo jedno, ale i on sám se tak cítil o trošku líp. Vlastně se přistihl, jak si mu lehce zarostlou tvář se zálibou prohlíží v zrcadle. Nikdy se o takové věci nestaral, ale vzhledem k tomu, že kromě vrtání se v antických přístrojích tady neměl nic jiného na práci, ho to zaměstnávalo.
Ale návaly apatie a deprese byly s přibývajícími dny stále častější, a tak se jenom odvrátil od okna směrem ke zdi, zavřel oči a s myšlenkou, jestli Sheppard vůbec kdy dorazí, zase upadnul do neklidného spánku.

No..já bych řekla, že tohle už není povídka - tady se klube román paní Dickensová Působí to na mě tak, jako bych si obracela stránky v knize a když se konečně začtu - následuje "prázdná stránka". Těším se na okamžik, až Sheppard konečně zjistí , že Rodney není po smrti - myslím, že se ta scéna už blíží! Tak jen houšť!

Achjo, Klenot, jsem smutna, že se od tebe múza odvrací (respektive neodvrací, ale nemáš čas). V poslední kapitole mi jaksi chybí děj. Taková malá lyrika. Těším se na pokračování.

Dovolím si nesouhlasit s Rossetou. Tahle poslední kapitola rozhodně o nedostatku múzy ani času nesvědčí. Je sice méně akční, ale to vůbec nevadí - naopak, ty popisy postav jsou prostě jedinečné Klenotko díky!
(P.S.:Mrs.Sheppard, proč myslíš, že na to přijde John ?)

Rosseta píše:

Achjo, Klenot, jsem smutna, že se od tebe múza odvrací (respektive neodvrací, ale nemáš čas). V poslední kapitole mi jaksi chybí děj. Taková malá lyrika. Těším se na pokračování.

Nesouhlas ! (ale mám škodolibou radost, že Rosseta kritizuje nejen mne! ) Naopak mě se to líbí (teď jsem tak usilovně přemýšlela, jak to popsat - až jsem spálila jahodovou bublaninu ) - příběh se vyvíjí a nabírá románovějšího rozměru - tzn. že může jít kupředu pomalejším tempem

to Blanca: Kdo jiný než John???

Jeéééé ďalšia časť, som vážne rada. Sice to nie je jedna z akčných scén kde len pobehujú a niečo riešia, ale zameriava sa to viac na pocity, myslenie, podľa mňa takéto časti príbehy jednoducho potrebujú, inač by to bolo pomaly len o bezduchom strielani, som rada že si napísala niečo také. Teším s a pokračovanie

Nee, sakra, já nekritizuju! Mám na mysli to, že nové kapitoly přicházejí jednou za měsíc, ne jejich kvalitu, která je vždycky vysoká! Klenotčino veledílo skoro kritizovat nelze! (Bez urážky, Mrs. Sheppard, ty píšeš taky hodně dobře.):oops:

To Rosseta: Ok! Všechno dobré! Kritika je důležitá a vždy je co zlepšovat Jak říká Dalajláma:"Ať nejsem potěšen , když mě někdo chválí a ať jsem potěšen, když mě někdo kritizuje. Když budu potěšen , že mě někdo chválí, okamžitě vzroste moje arogance a když budu potěšen, že mě někdo kritizuje, budu se snažit odstraňovat své nedostatky..." A to přece všichni chceme - být dokonalejší