Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
I.
14. srpna 1987 – blízko Arkansaského lesa
Už se stmívalo, na obzoru se ukázal vynořující se měsíc a slunce jakoby na druhé straně narazilo do země a mizelo v dáli. Seděl jsem zrovna ve vlaku, když jsem si četl časopis, ve kterých nějaký svědek popisoval, jak viděl vraha svého kamaráda který mu vrazil nůž do zad. Nepřipadalo mě to nijak drastické, už jsem toho hodně viděl. A určitě se nebudu bát ani dnes, nejsem takový typ který se všeho lekne. A co že mě to čekalo ? No řekněme tomu … výlet s mými kamarády k zřícenině nějakého hradu. Hlavní cestou nebylo poznávání přírody, ale jak si myslím, tedy alespoň to říkal Thomas, samotné sebepoznání. Právě Tom je mým řekněme hlavním společníkem tohoto výletu. To my jsme vymysleli tuhle trasu a jak bude naše cesta probíhat. Dalším, kdo jede s námi, je už jen jeden náš starý dobrý kamarád, jmenuje se David Porstem. Taky bych měl něco říct o sobě… jmenuji se Eric, Eric Anderson.
Všichni tři jsme spolužáky, tudíž chodíme do stejné třídy a je nám všem sedmnáct let.
Cíl naší trasy je přespat na oné zřícenině a nebát se… jo přesně tak, nebát se… byl to přihlouplej nápad, kterej vymyslel Tom, musím přiznat že se mi sem vůbec nechtělo, ale co jsem měl dělat, kdybych nesouhlasil s jeho nápadem tak by to už nemuselo vypadat jako doposud, už by jsme nemuseli být kamarádi. Myslím si že Dany přistoupil na tenhle výlet jen kvůli mně, nechtělo se mě jezdit jen ve dvouch, ne že bych se bál, to ne… ale je to lepší.
Vlak zastavil. Vystoupili jsme na nějaké opuštěné a polorozpadlé zastávce. Na značce která jen silou vůle držela v zemi bylo rozmazaným písmem napsáno : Arkansas wood.
„Tak jsme tady.“ Řekl jsem.
„Dobře, podle téhle mapky,“ kterou držel v ruce Dany „ se musíme vydat podél téhle lesní cestičky pak asi po jedné míli zahnout doprava a hrad by měl být nedaleko od tam.“ Nepřemýšleli jsme ani co dál a prostě se vydala podle trasy kterou navrhl Dany. Šli jsme dlouhou dobu lesem, byl už večer a k cestě dál nám pomohli baterky které jsme měli s sebou. Po několika minutách naše tápáni skončilo, následovala menší pauza u nějaké skály. O několik stop dál byla už stezka k hradu. Přiblížil jsem se ke skále, a vytáhl svůj kapesní nůž, byl hodně ostrý. Nahmatal jsem rukou skálu, chtěl jsem do ní něco vyrýt, ale když jsem ji trochu ohmatal tak sem zjistil, že už tam něco vyryté je.
„Podej mi baterku Tome.“ Řekl jsme a Tom hned přiklusal, baterku rozsvítil a my jsme jen nahlédly co je na ní vyryto. Byl tam nápis J + J + J…. nad těmito písmenky byl ještě kříž z různými znaky okolo.
„Hm… někdo nás předběh.“
„Co prostě napsat naše iniciály pod to…??“ navrhl jsem, nikdo neprotestoval a tak jsem tam vyryl E + T + D… teď to vypadalo o něco líp.
„Co kdybych tě tímto nožem bodl do zad ?? zeptal jsem se Danyho a ten se jen začal smát.
Netrvalo dlouho a už jsme byly na cestě dál. Došli jsme k zřícenině. Vybalili si věci a natáhly naše spacáky pod nějakou střechu uvnitř zříceniny. Všude bylo ticho… nikde ani živáčka, proto netrvalo dlouho a já usnul. PRÁSK !!!! Najednou mě ze spánku probudila rána, byl to hrom, který uhodil někde blízko. Následoval blesk a další rána. Pršelo. Podíval jsem se na hodinky a vidím přesně půlnoc. Další blesk osvítil planinu před námi a co nevidím. Objevil se tam nějaký starý dům. Pravděpodobně jsem si toho před tím nevšiml ale ten dům tam byl.
„Kluci, probuďte se…“ řekl jsem. Podíval jsem se znovu na dům. Nic zajímavého sem nepozoroval, až najednou se v okně toho čtyř patrového domu uviděl nějaké světlo, které po chvíli hned zhaslo. Ucítil jsem něco v podbřišku… snad strach ??? Ne to ne…
„Kluci probuďte se..!!“ opakoval jsem, už jsem to ale nevydržel a otevřel zip Denyho spacáku. Nikdo tam nebyl. Zas ten divný pocit. Na nic jsem nečekal a otevřel i Thomasův spacák. Taky nikdo… Jediné místo kde by mohli být byl ten starý dům. A to světlo bylo určitě z baterky, kterou jak sem zjistil měli sebou. Vzal jsem si z baťohu tu která zbyla a vydal se cestou k domu. Déšť mi stékal po tváři. Byl sem celí promočený a proto jsem si pospíšil. Když jsem byl u dveří zastavil jsem se. Mám jít dál…??? Co když tam nejsou ..?? Neváhal jsem a otevřel. Vykročil dovnitř a zavřel. Všude bylo ticho… jediné co šlo slyšet byl déšť, který bičoval do okenní římsy venku. Dům byl skoro rozpadlí. V podlaze na některých místech chyběli trámy a ve vzduchu šla cítit hniloba a puch. Světlo bylo vidět ve třetím patře. Ihned jsem se tam vydal. Stoupám nahoru po poškozených schodech, některé chybí tak musím jít po dvou. První patro nevypadá o něco lépe, než přízemí… nepřemýšlím, jdu znovu nahoru… druhé patro… Už je to tu horší, rozbitá podlaha, visící trámy ze zdi… ještě jedno patro…když jdu po schodech vidím na nich menší louži krve.
„Dany ??? Tome???“ nikdo se neozývá. Jdu dál… třetí patro… konečně… ale při pohledu na podlahu přede mnou jsem si říkal, proč jsem sem vůbec chodil ??? Na podleze byla trochu větší “louže“ krve. Její směr vedl nikam vpravo. Rozhodoval jsem se… zda se vrátit, nebo jít dál… ale rozhodl jsem se pro tu horší volbu… jít dál. Šel jsem temnou chodbou. Kterou osvěcovali blesku, které venku řádili. Déšť stékal po okenní výplni a vyvářel tak jediný zvuk v chodbě. Baterka se mi v rukou třásla. Jdu dál po krvavé stopě. Která vede do nějakých zavřených dveří. Přistoupím k nim, sahám na kliku, a otevírám. Místnost je skoro prázdná. Uprostřed se nachází kobereček, nad kterým visí rozsvícená lucerna, která osvětluje jen kobereček pod ní. Svítím baterkou a dívám se po místnosti. Naproti mně je nějaký psací stůl. Dívám se dál po místnosti ale nic víc tu není. Ale počkat, v rožku se něco hýbe ale ne….
„Dany !!!“ zařvu a přiběhnu k němu. Je celí od krve a vedle něj leží můj nůž.
„Kdo ?? Jak ??“ ptám se ho.
„Prosím,“ začal roztřepaným hlasem „ať mě nechá být…“
„Kdo ?? Co se tu stalo ??“ ptám se znovu.
„Tom,“ řekl.
„Co je s ním.“
„To vše Tom.“ Najednou… jakoby nutkání….beru nůž…. Nutkání…zavírám oči…. něco…promlouvá…. něco….
„ÁÁÁÁÁÁ…“ zařval Dany. Otevírám oči… Nůž trčí v Denyho břichu… je to tak dobře… ?? Dany nedýchá, asi je mrtvý… ale teď se o to nestarám… Vstal sem… a podívám se na dveře… v nich stojí Tom a kouká na psací stůl. Nikdo nic neříká… přijdu k němu a dívám se mu do očí… najednou… slyším… nějaká hudba… snad hrací skříňka. Vychází to ze psacího stolu… otočím se znovu na Toma… není tam… Dany najednou také jakoby zmizel. Divám se kolem sebe… nikde nikdo… ale pak to vidím… na koberečku přede mnou leží nějaký chlapec, může mu být tak jako mě… Dany to není… chlapec je celí od krve… záda má celé od krve… někdo ho zabil, má podřízlý krk… hudba hraje pořád dál… jsem si jistý že je to hrací skříňka.
„Odplata.“ Řekl někdo…
„Kdo jsi ??? Kdo to byl …Tome ??“
„Tom tu už není… došel mu čas….i tobě dojde…“ říkal někdo klidným hlasem.
„Kdo jsi... a kde jsi ??“
„To teď není důležité…“ k vycházející hudbě si najednou začala jakoby broukat nějaká holčička.
„Kdo je to…???“ ptal jsem se.
„To holčička ?“ Ptal se ten mužský hlas… mohl být tak stejně starý tak jak já… ale ten mrtvý přede mnou to asi nebyl…
„Jo… kdo je to ??“
„Moje minulost, přítomnost… i budoucnost…moc času už nemáš…“
„Nemám… co nemám… a… kdo je ten mrtvý přede mnou…kde jsou moji kamarádi ??“ hudba stále hrála… pořád si do ní pobrukovala ta holčička…
„Myslíš že to jsou tvoji kamarádi…“ pokračoval.
„Ano… určitě…kdo jiný by to byl…“
„Kdybys byl kamarád asi by si ho nezabil…“
„Ale já…nechtěl ho zabít… kdo je ten chlapec přede mnou… to přece není Dany.“
„Ne… to máš pravdu…to není on…“
„Kdo to je ….a kdo jsi ty…prosím odpověz…!!“
„Jmenoval se Jason…“
„Jason ??? a-a co se s ním stalo ???“
„Byl zavražděn….“řekl.
„Co kdo ???“
„Možná ho znáš… možná taky ne… jeho vrah se jmenuje Jonathan…“
„Jonathan… já neznám žádného Jonathan…“
„Jen si vzpomeň…“
“Možná….můj otec je Jonathan….“
„Ano…přihořívá…“ hudba pořád nekončila.
„Ale ten je už dva roky mrtvý…. Zemřel při auto nehodě…“
„Být tebou bych si tím nebyl tak jistý…“
„Co se tu sakra děje ??? Kdo jsi ???“
„Já…. Já jsem anděl…“
„Anděl…. Ty jsi anděl ??“
„Anděl smrti…“ dořekl. Hudba se začala zpomalovat… holčička si do ní už přestala pobrukovat.
„Smrti…?? Co se tu děje ??“
„Historie se opakuje… Ericu Andersone.“
„Jaká historie ???“
„Tvůj čas končí,“ pokračoval „ melodie zpomaluje… novomanželé přestávají tancovat…“
„Co se tu děje ??? Co to se mnou je ???“ Hudba nehrála. Všechen zvuk utišil. Nikdo nic neříkal. Najednou všude černo nikde nikdo… jen tma, konec a utrpení.
14. srpna 1987 – blízko Arkansaského lesa
Už se stmívalo, na obzoru se ukázal vynořující se měsíc a slunce jakoby na druhé straně narazilo do země a mizelo v dáli. Seděl jsem zrovna ve vlaku, když jsem si četl časopis, ve kterých nějaký svědek popisoval, jak viděl vraha svého kamaráda který mu vrazil nůž do zad. Nepřipadalo mě to nijak drastické, už jsem toho hodně viděl. A určitě se nebudu bát ani dnes, nejsem takový typ který se všeho lekne. A co že mě to čekalo ? No řekněme tomu … výlet s mými kamarády k zřícenině nějakého hradu. Hlavní cestou nebylo poznávání přírody, ale jak si myslím, tedy alespoň to říkal Thomas, samotné sebepoznání. Právě Tom je mým řekněme hlavním společníkem tohoto výletu. To my jsme vymysleli tuhle trasu a jak bude naše cesta probíhat. Dalším, kdo jede s námi, je už jen jeden náš starý dobrý kamarád, jmenuje se David Porstem. Taky bych měl něco říct o sobě… jmenuji se Eric, Eric Anderson.
Všichni tři jsme spolužáky, tudíž chodíme do stejné třídy a je nám všem sedmnáct let.
Cíl naší trasy je přespat na oné zřícenině a nebát se… jo přesně tak, nebát se… byl to přihlouplej nápad, kterej vymyslel Tom, musím přiznat že se mi sem vůbec nechtělo, ale co jsem měl dělat, kdybych nesouhlasil s jeho nápadem tak by to už nemuselo vypadat jako doposud, už by jsme nemuseli být kamarádi. Myslím si že Dany přistoupil na tenhle výlet jen kvůli mně, nechtělo se mě jezdit jen ve dvouch, ne že bych se bál, to ne… ale je to lepší.
Vlak zastavil. Vystoupili jsme na nějaké opuštěné a polorozpadlé zastávce. Na značce která jen silou vůle držela v zemi bylo rozmazaným písmem napsáno : Arkansas wood.
„Tak jsme tady.“ Řekl jsem.
„Dobře, podle téhle mapky,“ kterou držel v ruce Dany „ se musíme vydat podél téhle lesní cestičky pak asi po jedné míli zahnout doprava a hrad by měl být nedaleko od tam.“ Nepřemýšleli jsme ani co dál a prostě se vydala podle trasy kterou navrhl Dany. Šli jsme dlouhou dobu lesem, byl už večer a k cestě dál nám pomohli baterky které jsme měli s sebou. Po několika minutách naše tápáni skončilo, následovala menší pauza u nějaké skály. O několik stop dál byla už stezka k hradu. Přiblížil jsem se ke skále, a vytáhl svůj kapesní nůž, byl hodně ostrý. Nahmatal jsem rukou skálu, chtěl jsem do ní něco vyrýt, ale když jsem ji trochu ohmatal tak sem zjistil, že už tam něco vyryté je.
„Podej mi baterku Tome.“ Řekl jsme a Tom hned přiklusal, baterku rozsvítil a my jsme jen nahlédly co je na ní vyryto. Byl tam nápis J + J + J…. nad těmito písmenky byl ještě kříž z různými znaky okolo.
„Hm… někdo nás předběh.“
„Co prostě napsat naše iniciály pod to…??“ navrhl jsem, nikdo neprotestoval a tak jsem tam vyryl E + T + D… teď to vypadalo o něco líp.
„Co kdybych tě tímto nožem bodl do zad ?? zeptal jsem se Danyho a ten se jen začal smát.
Netrvalo dlouho a už jsme byly na cestě dál. Došli jsme k zřícenině. Vybalili si věci a natáhly naše spacáky pod nějakou střechu uvnitř zříceniny. Všude bylo ticho… nikde ani živáčka, proto netrvalo dlouho a já usnul. PRÁSK !!!! Najednou mě ze spánku probudila rána, byl to hrom, který uhodil někde blízko. Následoval blesk a další rána. Pršelo. Podíval jsem se na hodinky a vidím přesně půlnoc. Další blesk osvítil planinu před námi a co nevidím. Objevil se tam nějaký starý dům. Pravděpodobně jsem si toho před tím nevšiml ale ten dům tam byl.
„Kluci, probuďte se…“ řekl jsem. Podíval jsem se znovu na dům. Nic zajímavého sem nepozoroval, až najednou se v okně toho čtyř patrového domu uviděl nějaké světlo, které po chvíli hned zhaslo. Ucítil jsem něco v podbřišku… snad strach ??? Ne to ne…
„Kluci probuďte se..!!“ opakoval jsem, už jsem to ale nevydržel a otevřel zip Denyho spacáku. Nikdo tam nebyl. Zas ten divný pocit. Na nic jsem nečekal a otevřel i Thomasův spacák. Taky nikdo… Jediné místo kde by mohli být byl ten starý dům. A to světlo bylo určitě z baterky, kterou jak sem zjistil měli sebou. Vzal jsem si z baťohu tu která zbyla a vydal se cestou k domu. Déšť mi stékal po tváři. Byl sem celí promočený a proto jsem si pospíšil. Když jsem byl u dveří zastavil jsem se. Mám jít dál…??? Co když tam nejsou ..?? Neváhal jsem a otevřel. Vykročil dovnitř a zavřel. Všude bylo ticho… jediné co šlo slyšet byl déšť, který bičoval do okenní římsy venku. Dům byl skoro rozpadlí. V podlaze na některých místech chyběli trámy a ve vzduchu šla cítit hniloba a puch. Světlo bylo vidět ve třetím patře. Ihned jsem se tam vydal. Stoupám nahoru po poškozených schodech, některé chybí tak musím jít po dvou. První patro nevypadá o něco lépe, než přízemí… nepřemýšlím, jdu znovu nahoru… druhé patro… Už je to tu horší, rozbitá podlaha, visící trámy ze zdi… ještě jedno patro…když jdu po schodech vidím na nich menší louži krve.
„Dany ??? Tome???“ nikdo se neozývá. Jdu dál… třetí patro… konečně… ale při pohledu na podlahu přede mnou jsem si říkal, proč jsem sem vůbec chodil ??? Na podleze byla trochu větší “louže“ krve. Její směr vedl nikam vpravo. Rozhodoval jsem se… zda se vrátit, nebo jít dál… ale rozhodl jsem se pro tu horší volbu… jít dál. Šel jsem temnou chodbou. Kterou osvěcovali blesku, které venku řádili. Déšť stékal po okenní výplni a vyvářel tak jediný zvuk v chodbě. Baterka se mi v rukou třásla. Jdu dál po krvavé stopě. Která vede do nějakých zavřených dveří. Přistoupím k nim, sahám na kliku, a otevírám. Místnost je skoro prázdná. Uprostřed se nachází kobereček, nad kterým visí rozsvícená lucerna, která osvětluje jen kobereček pod ní. Svítím baterkou a dívám se po místnosti. Naproti mně je nějaký psací stůl. Dívám se dál po místnosti ale nic víc tu není. Ale počkat, v rožku se něco hýbe ale ne….
„Dany !!!“ zařvu a přiběhnu k němu. Je celí od krve a vedle něj leží můj nůž.
„Kdo ?? Jak ??“ ptám se ho.
„Prosím,“ začal roztřepaným hlasem „ať mě nechá být…“
„Kdo ?? Co se tu stalo ??“ ptám se znovu.
„Tom,“ řekl.
„Co je s ním.“
„To vše Tom.“ Najednou… jakoby nutkání….beru nůž…. Nutkání…zavírám oči…. něco…promlouvá…. něco….
„ÁÁÁÁÁÁ…“ zařval Dany. Otevírám oči… Nůž trčí v Denyho břichu… je to tak dobře… ?? Dany nedýchá, asi je mrtvý… ale teď se o to nestarám… Vstal sem… a podívám se na dveře… v nich stojí Tom a kouká na psací stůl. Nikdo nic neříká… přijdu k němu a dívám se mu do očí… najednou… slyším… nějaká hudba… snad hrací skříňka. Vychází to ze psacího stolu… otočím se znovu na Toma… není tam… Dany najednou také jakoby zmizel. Divám se kolem sebe… nikde nikdo… ale pak to vidím… na koberečku přede mnou leží nějaký chlapec, může mu být tak jako mě… Dany to není… chlapec je celí od krve… záda má celé od krve… někdo ho zabil, má podřízlý krk… hudba hraje pořád dál… jsem si jistý že je to hrací skříňka.
„Odplata.“ Řekl někdo…
„Kdo jsi ??? Kdo to byl …Tome ??“
„Tom tu už není… došel mu čas….i tobě dojde…“ říkal někdo klidným hlasem.
„Kdo jsi... a kde jsi ??“
„To teď není důležité…“ k vycházející hudbě si najednou začala jakoby broukat nějaká holčička.
„Kdo je to…???“ ptal jsem se.
„To holčička ?“ Ptal se ten mužský hlas… mohl být tak stejně starý tak jak já… ale ten mrtvý přede mnou to asi nebyl…
„Jo… kdo je to ??“
„Moje minulost, přítomnost… i budoucnost…moc času už nemáš…“
„Nemám… co nemám… a… kdo je ten mrtvý přede mnou…kde jsou moji kamarádi ??“ hudba stále hrála… pořád si do ní pobrukovala ta holčička…
„Myslíš že to jsou tvoji kamarádi…“ pokračoval.
„Ano… určitě…kdo jiný by to byl…“
„Kdybys byl kamarád asi by si ho nezabil…“
„Ale já…nechtěl ho zabít… kdo je ten chlapec přede mnou… to přece není Dany.“
„Ne… to máš pravdu…to není on…“
„Kdo to je ….a kdo jsi ty…prosím odpověz…!!“
„Jmenoval se Jason…“
„Jason ??? a-a co se s ním stalo ???“
„Byl zavražděn….“řekl.
„Co kdo ???“
„Možná ho znáš… možná taky ne… jeho vrah se jmenuje Jonathan…“
„Jonathan… já neznám žádného Jonathan…“
„Jen si vzpomeň…“
“Možná….můj otec je Jonathan….“
„Ano…přihořívá…“ hudba pořád nekončila.
„Ale ten je už dva roky mrtvý…. Zemřel při auto nehodě…“
„Být tebou bych si tím nebyl tak jistý…“
„Co se tu sakra děje ??? Kdo jsi ???“
„Já…. Já jsem anděl…“
„Anděl…. Ty jsi anděl ??“
„Anděl smrti…“ dořekl. Hudba se začala zpomalovat… holčička si do ní už přestala pobrukovat.
„Smrti…?? Co se tu děje ??“
„Historie se opakuje… Ericu Andersone.“
„Jaká historie ???“
„Tvůj čas končí,“ pokračoval „ melodie zpomaluje… novomanželé přestávají tancovat…“
„Co se tu děje ??? Co to se mnou je ???“ Hudba nehrála. Všechen zvuk utišil. Nikdo nic neříkal. Najednou všude černo nikde nikdo… jen tma, konec a utrpení.
EDIT : + tady je ještě melodie na stáhnutí, která hraje v povídce na konci (myslím tu hrací skříňku) jesi to někdo bude číst tak to s touhle melodií dává takovej vyšší dojem ...teda aspon na mě myslim...
Kód: Vybrat vše
http://files.filefront.com//;7298990;;/
..jsem zvedavej na II. dil 
