SG: Dar - závěr

Předkládám 3. pokračování díky za přečtení a případnou odezvu

Tira?“ Elizabeth marně pátrala v paměti.
Rodney udělal rukou vývrtku a ukázal směrem ke stropu. „No ta, jak se nám povznesla před očima."
„Tahle!?“
„Jo Elizabeth! Alespoň John to tvrdí !“ Mc Kay se zatvářil tak, jako když pochybuje o jeho soudnosti.
„Když je otcem?“ usmála se doktorka Weirová.
„No já u toho nebyl!“ podotkl Rodney nerudně .“Ale čas na TO rozhodně měl několik měsíců a nezahálel…“
Elizabeth se zasnila. Vzpomněla si na opáleného a zarostlého Johna. Vypadal tehdy tak jinak… Potřásla hlavou , aby potlačila nechtěnou myšlenku, ale bystrý Rodney stejně zachytil znepokojivý úsměv na její tváři a projela jím vlna nevole.
„Prostě si přijde s dítětem a všichni jen – Johne nechceš tohle, Johne nechceš tamto, ukaž pochovám si malého, je tak sladký, malý Johnny…“
„Ty žárlíš!“ usmála se Elizabeth a ani netušila, jak blízko je pravdě.
„Já ? Pchá! No dovol!“ ohradil se vědec.
Do kanceláře vtrhla rozesmátá Teyla s chlapečkem v náručí. „Hele ukážeme tetě a strejdovi co už umíš!“
„Vlastně už jsem měl být dávno u tamté věci…“ zamumlal Mc Kay a vyrazil se sklopenou hlavou z místnosti.
Teyla ho doprovodila užaslým pohledem.“Co je mu?“
Elizabeth mávla rukou a přerovnala listiny na stole. „Právě přinesli výsledky testů!“
„DNA?“
„Ano. Je tu bezpochyby shoda mezi ním a Sheppardem," Elizabeth mrkla na malého a on zabořil hlavu do Teylina podpaží.„Ale to je zřejmé i bez testů!“
„Takže malý Antik?“ pokrčila rameny Teyla a pohladila kloučka po hlavě.
„Spíš napůl Antik a napůl člověk. Uvážíme-li, že Sheppard má také ATA gen – tak skutečně víc Antik než člověk!“
„John říká, že Tira se povznesla, aniž by věděla, že čeká jeho dítě“. Elizabeth nakrčila nos. „Celé je to “, hledala správný příměr. „Zvláštní?“dodala Teyla.
„To přinejmenším. Asi to bylo něco nového i pro povnesené. Ale je ještě mnoho věcí mezi nebem a zemí…“
„Takže Tirin potomek byl pro povznesení příliš lidský, nebo příliš malý?“ zeptala se Teyla zatímco pohupovala malým Sheppardem.
Elizabeth se zamyslela: „To nevíme! John řekl, že maličkého našli lidé na té pouštní planetě na základě prorockého snu. Tenhle národ naštěstí přikládá snům posvátnou hodnotu. Protože žijí kočovným způsobem života a záměrně se vyhýbají Bráně, trvalo jim dva roky než doputovali na místo určené k předání. Kmen si malého de facto adoptoval a vyčkával, až se v době určené rovněž prorockým snem objeví John.“
„Takže Tira komunikovala jen prostřednictvím snů? Co kdyby John nezareagoval, tak jak měl? Proč ho zkrátka nenechala přímo na Atlantis? Nevím, prostě jen v komunitě Athosianů matka, která odloží dítě po narození…“
Teyla nedokončila myšlenku, protože se do místnosti vřítil rozevlátý Sheppard.
Jeho vlasy trčely do všech stran, dokonce víc než to bylo obvyklé. Elizabeth si při pohledu na něj pomyslela, že jeho ranní hygiena sestává jen z prohrábnutí kštice prsty a nebo na ní už podplukovník docela rezignoval.
„Ha tady jste! Teylo, řekl jsem ti“, začal káravě. „Že mi to prostě vždycky oznámíš, pokud si půjčíš malého!“
„Neboj se Johne já přece…“
Sheppard napřáhl náruč a malý se k němu okamžitě přemístil.
„Nebuď paranoidní Johne!“, zamračila se Elizabeth. „Nikdo mu nechce ublížit a nikdo ti ho nebere!“
Beze slova se otočil a nechávaje za sebou dvě dotčené ženy, vykráčel z místnosti .

Ronon začínal mít nepříjemný pocit. Zdálo se mu, že Sheppard už není takový, jako dřív. Od návratu z pouštní planety se nenaplánovala a nepodnikla žádná nová mise. Několikrát se John dokonce nedostavil ani na pracovní schůzku velení Atlantis.
Sateďan, kterého krutá životní zkušenost naučila nevěřit nikomu a ničemu, začal být nedůvěřivý ke svému veliteli. Věděl s naprostou jistotou, že Shepparda nová životní situace činí přiliš zranitelným a s ním začínali být zranitelní i ti, kteří na něm záviseli. Ronon však, by přes veškeré své negativní myšlenky nikdy neřekl nahlas to, co cítil ve svém nitru. Jeho loajalita stále ještě převažovala nad jeho obavami.

Sheppard si podepřel bradu a tiše pozoroval syna hrajícího si v jeho posteli. S podmračeným čelem a s neutuchajícím zaujetím bral chlapeček postupně do rukou předměty, které mu snášeli kolegové nadšení z nového přírůstku. Basebalové míčky, akční figurky herců, stavebnici lego a různá antická udělátka. Pokaždé, když se jejich oči setkali, roztáhl se přes celou tvář malého kloučka široký úsměv, aby v zápětí zas sklonil hlavu a soustředěně se věnoval svému „výzkumu“.
Malý Sheppard nemluvil a ani se o to nesnažil. Komunikoval jen očima a gesty. Jeho mimika, ale byla natolik kouzelná, že nenechala v klidu ani jedno ženské srdce na základně.
„Je to miláček“, slýchal hrdý otec za svými zády. „Podívej je tak kouzelný!“ ženy se zastavovaly a snažily se vykouzlit úsměv na chlapečkově tváři.
Bylo tu , ale něco , co ho znepokojovalo mnohem víc , než zanedbávání pracovních povinností. Něco, o čem věděl jen on sám. Jeho sny ustaly. Tira, teď už věděl, že to byla ona, s ním nenavázala žádný další kontakt. Byl , ale stoprocentně přesvědčen, že komunikuje se svým synem. Všiml si několikrát, jak chlapeček plně zaujatý hrou, náhle zpozorněl a upřel zrak do prázdného koutu místnosti. V tu chvíli se měnil výraz jeho obličeje – celý jakoby se rozzářil a prosvětlil. Sheppardovi se zdálo, jako by synek otevíral ústa a promlouval starobylým jazykem. Nevěděl, ale, jak to bylo možné, protože nic neslyšel. Začínal si myslet, že ho Tira při té příležitosti uvádí do nějakého druhu hypnotického transu. Probouzel se v něm strach. Věděl, že stojí před něčím, co jej mnohonásobně přesahuje a tušil, že mu nebude dána možnost vlastní volby.

Ronon rád dělil věci na černé a bílé. Buď jsi můj přítel a obětuji pro tebe svůj život, nebo stojíš proti mně a já nemám problém se tě zbavit. Sheppard ho uváděl do šedé zóny. Častěji něž dřív se ochomýtal kolem podplukovníkovi ubikace, ne snad proto, že by sdílel všeobecné nadšení z jeho syna, ale proto, aby si pohlídal to, co se dělo kolem Shepparda. Znepokojilo ho , když v prázdné místnosti uslyšel Johnův rozechvělý hlas. Věděl, že kromě dítěte a jeho otce, tam nikdo jiný není.
„Tiro !? Jsi tady Tiro? Slyšíš mě?“ Ronon se přitiskl ke zdi a naslouchal. Sheppard přešel místnost a jeho hlas se ozval z druhého rohu, slabší, ale stále zřetelný: „Neber mi ho! Postarám se o něj, slyšíš ! Tak slyšíš?“


Mc Kay se právě skláněl nad displejem svého počítače, když se o zárubeň dveří opřela postava podplukovníka.
„Hmm, co je taťko? Nějaké problémy?“
„Rodney“, Sheppardův hlas zněl tak nešťastně, že sebou Mc Kay polekaně trhl. „Potřebuji pomoc!“
„No koneckonců, je to přirozené“ řekl Rodney , když vyslechl Sheppardovi obavy. „Dítě patří k matce nebo ne?“
Sheppard si prohrábl vlasy a zanechal v nich hlubokou brázdu. „Nechci od tebe závěry, ale radu. Potřebuji, abys mi pomohl identifikovat to, co se děje, když za ním přichází.“
Vědec si poťukal špičkami prstů dolní ret. „Je povznesená! Může být kdekoliv a kdykoliv! Možná nás poslouchá i teď a myslím, že bude v obraze, pokud tam něco nainstalujeme!“
„Rodney“, Sheppard se podíval Mc Kayovi přímo do očí a ten si uvědomil, že míra jeho stresu už začíná být přečerpána. „Já prostě jen potřebuji něco dělat, chápeš! Cokoliv , jen ne sedět a čekat!“

Když se Rodneymu vyšplhal chlapeček do klína, averze , kterou doposud cítil se rozplynula jako pára nad hrncem. Sheppard , který rázoval po místnosti se s údivem zastavil a pozoroval, jak Mc Kay houpá jeho syna na kolenou. „Takhle jedou páni, takhle jedou dámy, takhle jedou vojáci..“ Při finále se malý Sheppard rozesmál a zatleskal ručičkama.
„Hele on je vážně..“ Mc Kay si přemístil chlapečka do náruče, „sladký!“
„Myslíš celý já?“ usmál se podplukovník a odpovědí mu byli jen Mc Kayovi protočené panenky.
„Teď mě napadlo“, vykřikl vědec. „Je tu ještě spousta antických zařízení, která jsme neaktivovali. Mohl bych malého na ně posazovat , dávat mu je do ruky a s jeho genetickou výbavou…“
„Opovaž se!“
„Ne počkej Johne to není vůbec tak špatný nápad, tam dole je taky něco jako pozorovací zařízení – možná bychom to tady se Sheppardíčkem mohli zprovoznit!“ Rodneyho nadšení bylo nefalšované.
„Ok“, utrousil Sheppard naoko neochotně, ale ve svém nitru už ucítil záblesk naděje.

Opět to bylo výborné. Kdy bude další část?

Sheppard otcem je zajímavé téma, ale ne tak úplně pro mě. Asi jsem jediná z chumlu komentujících, kdo se nerozplývá chválou, ale neber mě moc vážně. Po několika povídkách od Klenotky a Josiky mám laťku nastavenou vysoko. Ovšem... poslední díl byl o hodně lepší. Jo a McKay se píše dohromady.

No, já bych to nedefinovala tak, že máš laťku nastavenou vysoko, povídky Mrs. Sheppard, Klenotky i Josiky (teda od ní znám jen tu jednu), jsou všechny kvalitní, jen toto téma Ti třeba nevyhovuje. Mě se to líbí, je to něco nového v SGA a silně mi to připomíná SG1, tam bylo podobných epizod několik, např. jak byl v SGC syn od Share Harsesis a Daniel se o něj staral a zblbnul:-), nebo to s Orinem....

Nevím jak Klenotka, ale já žádnou laťku dělat nemůžu, já na to nemám postavu Mně se tvoje povídka líbí z několika důvodů - jednak mi to přijde jako dobrý nápad, který se pěkně doplňuje se seriálem a má i logiku, druhak ti krásně odsýpá děj správným tempem (ani ho zbytečně nezrychluješ, ani mě nedusíš přehnanými vysvětlovacími pasážemi), třeťak vcelku umíš vytvořit atmosféru a hlavně umíš krásně psát přímou řeč (postavy máš jako živé).
Zas na druhou stranu McKay se fakt píše dohromady, před interpunkcí na konci věty se nepíše mezera a pokud vkládáš čárku do přímé řeči, píše se před uvozovky:o) Omlouvám se, jestli jsem teď zlá, ale klidně mi to vrať stejně.

Ok , díky za odezvu. Věděla jsem, že se pouštím na tenký led, ale stejně se mi tohle téma chtělo zpracovat. Líbit se to nemusí každému, od toho jsme lidé různí a pak bylo by to docela i fádní
to Fazulina: díky za podporu! Inspirovala jsem se v podstatě samotným Joem Flanigenem, který je už trojnásobný otec
to Josika: díky za konstruktivní kritiku. S tím McKayem se polepším! Já se docela i snažím umístit čárky správně, ale text si zarovnávám do bloku s odsazením prvního řádku v odstavci a pak mi to udělá někde větší mezery a po přenesení na forum se to už chová zase úplně jinak . Určitě mám, ale v typografii ještě mezery

Word je jeden z nejšílenějších programů ve dvou galaxiích Hele s úvozovkama se to má takhle:

„Rodney,” povídá najednou John, „nemyslíš, že bychom měli jít?”
„Rodney, nemyslíš, že bychom měli jít?” povídá najednou John.
John najednou povídá: „Rodney, nemyslíš, že bychom měli jít?”

Takže podle pravidla: dolní uvozovky - věta - interpunkční znaménko - horní uvozovky - mezera - uvozovací věta - interpunkční znaménko (většinou čárka) - mezera - dolní uvozovky a tak pořád dál.

fakt dobry pokracovani

Pěkné jen tak dááále.Pokračuj a nenechávej nás dlouho čekat na další díl.Ahoj Milan

Mnoo tak tohle si zaslouží pokračování tak honem, honem

tohle si zaslouzi velky potlesk a pokracovani, super !

Bez dlouhých řečí - je tady závěr

„Tam dole“, byl název pro skladiště prozatím nefunkčních zařízení nalezených na základně. Byly to věci odložené ad acta, něco jako nevyřešené případy a kdyby bylo na McKayovi trávil by tam s nimi nejenom dny, ale i noci. Rodneyho sbírka, jak tomu místu říkali ostatní, se utěšeně rozrůstala a stávala se pro vědce výzvou, ale bylo stále tolik jiné práce na Atlantis a tak málo času.
„Táák,“ McKay rozpřáhl ruce, „jsme v mém království! Tady neplatí na nic nesahat, tady platí sahat na všechno!“ řekl a cvrnknul malého do nosu.
„No, no! Kroť se!“ ohradil se Sheppard a vysadil chlapečka na stůl. Ve stejném okamžiku zablikala světýlka na několika přístrojích v jeho bezprostřední blízkosti.
„Vidíš!!“ Rodney vzrušením málem nedýchal, „ tak přesně tohle jsem předpokládal!“

Ronon se s podepřenou hlavou nimral v jídle na talíři. Bezmyšlenkovitě napichoval vidličkou kousky masa, bez úmyslu dopravit si je do úst. Teyla zamířila s podnosem přímo k němu. „Kam se poděl tvůj obří apetit?“ usmála se na Sateďana a usedla k jeho stolu.
Ušklíbl se a vzdychl, „to jenom já vidím, co se děje?“
„Nevím, že by se něco dělo," zakroutila Teyla hlavou a s plnými ústy dodala: “Myslíš Sheppardova syna?“
Ronon se prudce vzepřel na loktech, tak, že Teyla polekaně přidržela sklenici s vodou, která nebezpečně zabalancovala na rozkývaném stole. „ Nikdo z vás se nebojí o podplukovníkovo duševní zdraví? Vám všem připadá jeho chování normální!?“
„Ale Ronone, je to něco jako jeho první láska, je tím pohlcen. Zažívá úplně neznámé pocity, musíme ho nechat, on se časem srovná do normálu!“
„Časem?“ odfrkl si Ronon pohrdavě a prudce se odrazil se židlí od stolu. „Je velitel proboha!“

„My jsme, ale tým panečku,“ pochvaloval si McKay a oči mu přitom zářily jako dítěti pod vánočním stromečkem.
„Rodney! Soustřeď se na to co hledáme.“
„Jo, jo ještě tohle! Napřáhni ručičku. Ták – hodný kluk!“
„Rodney!“ Sheppard pochopil, jaké nebezpečné nadšení se McKaye zmocnilo,
„Ok, Johne, propracujeme se k tomu! Poslyš to bude vážně, škoda jestli se malý povznese…,“ McKay se zarazil uprostřed věty, protože Sheppardovo obočí se výhružně prohnulo.
„Táák , myslím, že máme vítěze!“ vědec vyprostil ze změti na stole hladký kovový předmět ve tvaru krychle. Jakmile k němu Sheppardův syn vztáhl ruce, jeho stěny se rozzářily duhovými barvami a z nitra se ozval hluboký tón. Ve stejném okamžiku se z opačného rohu místnosti ozval podobný zvuk a z hromádky předmětů se odvinul šedivý kabel se světélkujícím koncem. McKay zručně vyprostil zbytek zařízení. Na konci šedého kabelu byla lehká kovová konstrukce kopírující tvar lebky. Vědec vítězoslavně propojil obě části dohromady a zářivě se podíval na podplukovníka. „Bingo!“

Ronon nebyl žádný myslitel, ale vyznal se v lidech. Šestým smyslem dokázal vycítit nebezpečí, i když bylo teprve v zárodku. Z McKaye sálalo na dálku.
„Co plánuješ McKayi!“ zahučel nepřátelsky na procházejícího vědce. Rodney sebou poděšeně trhl.
„A Ronon, co děláš kámo?“ zablekotal rozpačitě.
„Dej si pozor McKayi! Protože já na tebe taky dávám pozor!“

„Myslíš, že to bude dneska?“ pochyboval McKay. Za okny se setmělo a pokoj se zahalil do tmy. Sheppard posadil syna na postel a rozhlédl se po místnosti. „Nevím, zdá se mi, že ano. Cítím takový divný pocit tady!“ ukázal si na hrudník.
„Ale ví co chystáme?“
Sheppard pokrčil rameny: „Možná přijde právě proto!“
McKay nervozně vstal. „Tak dobrá, jakmile to poznáš, nasadíš si helmu a tím se aktivuje i zbytek. Mělo by to zvýšit neurální aktivitu tvého mozku a následně i tvoji úroveň vibrací – zkrátka povzneseš se na vyšší hladinu existence. Dočasně ovšem !“
„Ok!“
„Ale je to jen teorie, měli bychom nejprve udělat sérii zkoušek, informovat Elizabeth, Zelenku…“
„Na to není čas,“ přerušil ho Sheppard.
„…a nevíme, jak bude fungovat návrat do normálu,“ obával se Rodney.
Sheppard nervozně mávl rukou a McKay se naráz odmlčel. Chlapeček právě slezl z postele a s radostným úsměvem se rozeběhl do prázdného kouta.
„Je tady!“
Sheppard si nasadil přilbu, která se mu na spáncích přisála na pokožku. Pocítil slabou závrať, jak mu zahučelo v uších a dříve než spatřil ženskou postavu, zaznamenal ještě, jak se Rodney kácí v bezvědomí na podlahu.

Viděl s jakým radostným úsměvem se vítá se svým synem, bere ho do náručí a šeptá mazlivá slovíčka.
„Tiro?“
Usmála se bez náznaku překvapení. V tom měl McKay pravdu. Její výraz vyjadřoval pobavení. Rozpačitě si pomyslel, že v té helmě vypadá jako šašek.
„Neměla jsem na výběr Johne,“ řekla. „Když jsem pochopila, že nosím tvoje dítě, uvědomila jsem si velmi záhy, co musím udělat. Nikdo se nemůže povznést, aniž by před tím nebyl člověkem!“
Předklonila se tak, že její tvář se téměř dotýkala jeho: „Tohle by mohla být i tvoje cesta! Nedospěl jsi k ní sice přirozeným způsobem, ale díky svému příteli jsi teď na hranici obou světů.“
Sheppard nervózně stiskl rty, protože tušil, co bude následovat.
“Johne?“ vydechla naléhavě a uchopila Shepparda za ruku. Její oči se rozšířily a on měl pocit, že neustojí závrať, která se o něj pokoušela. „Chápeš co ti říkám? Můžeš jít s námi!“

„Proboha co se tam děje?“ Elizabeth se jen obtížně prodírala houfem zevlujícím u Sheppardovi ubikace.
„Jsou uvnitř všichni tři,“ Teyla se přerývaně nadechla, „ nevíme, co se stalo, ale jakoby je to uzavřelo v jiném časoprostoru. Tak nějak to vysvětluje Zelenka“.
Elizabeth rozhodila nervozně rukama. „Jak jenom…“ Nedokončila větu, protože zahlédla subtilní postavu českého vědce.
„Radku?!“
Věnoval doktorce rozpačitý úsměv, ale jeho modré oči za skly brýlí se dívaly smrtelně vážně. „McKay chtěl zřejmě vyzkoušet nějaké antické zařízení, které umožňovalo nepovzneseným Antikům komunikovat s těmi , co se už povznesli. Někdy ten proces rozdělil rodiny,“ Zelenka se provinile usmál, jakoby za to byl taky nějak zodpovědný, „ a víte jaký je Rodney… sice geniální, ale poněkud zbrklý.“

Že je něco špatně, bylo Rodnyemu jasné hned, co se probral. Ale tím rozhodně nebyla míra událostí vyčerpána. Malý Sheppard byl pryč a John?
Ležel zkroucený v nepřirozené poloze a široce rozevřenýma očima zíral ke stropu.
„Bože on nedýchá, on nedýchá!“ zaječel McKay a třesoucími se prsty se snažil vyprostit Johnovu hlavu z kovových svorek přilby.

Stáli tiše kolem Sheppardova lůžka a Elizabeth napadlo, že se pro ni pohled do tváře smrti začíná stávat samozřejmou nutností. Lidé na Atlantis byli její rodina. Ztráta každého člena expedice ji bolela, jakkoliv se snažila být neosobní. Ale John? S touhle skutečností se nemohla smířit a vlastně ani nechtěla. Všechno uvnitř ní křičelo a bouřilo se.
Doktor Beckett si rozpačitě promnul ruce. „Vlastně není ještě skutečně mrtvý, aktivita jeho mozku je sice velmi nízká, ale tělesné funkce…“
„Carsone! Proboha, nezhoršuj to klamnou nadějí!“ vykřikl Rodney, kterému se oči leskly slzami a tvář mu žhnula jak v horečce. Teyla stojící vedle něj, mu konejšivě položila ruku na rameno.
„Ne ! Nechte mě!“ zajíkl se McKay a odvrátil hlavu. „Já jsem ho zabil! Já za to můžu!“
Elizabeth věděla, že má Rodney v podstatě pravdu, ale nedokázala cítit zášť. Přerývaně se nadechla, ale nenapadlo ji nic, čím by ho mohla utěšit.
„Chtěl to sám!“ překvapivě prolomil mlčení Ronon. „Byla to jeho volba!“
Doktor Beckett si vybavil výraz Dexovi tváře v okamžiku, kdy rozrazil dveře na ošetřovnu s bezvládným tělem v náručí. Tušil, že za zdánlivou maskou lhostejnosti, se skrývá hluboké zděšení.

Vítr čechral Tiře vlasy a malý klouček se tulil k jejím stehnům. Napřáhl ruku, aby přitáhl Shepparda ke své matce. „Vidíš," usmála se smutně Tira, „chce nás mít oba!“
„Kde jsme?“ Sheppard se zmateně otočil kolem své osy a přehlížel krajinu se zurčícími potůčky, hebkou trávou a načechranými bílými oblaky.
„Na hranici obou světů,“ odpověděla prostě.
„Jako bych byl na Zemi, tohle místo vypadá jako farma mého dědečka…“ usmál se udiveně.
„Jak jenom chceš Johne, tohle je proměnlivý svět..“
„Ale vy jste skuteční, jak to, že jsem tady s vámi?
„Nepovznesl jsi se, “ zašeptala žena, „ale i tak se to může stát, kdybys chtěl.“
„To znamená, že tam dole…“
„Jsi téměř už zemřel.“
„Tiro!!“ vrhl na ní vyčítavý pohled.
Věděla, že to nebude jeho cesta, ale za zkoušku to stálo. „Tak někdy jindy“, pomyslela si. Čas byl relativní pojem.
„Já vím Johne, já vím,“ popošla s chlapečkem v náručí těsně do jeho blízkosti. „Tady ,“ přiložila mu dlaň doprostřed hrudi, „budeme vždycky s tebou!“

Přístroje nad Sheppardovou hlavou tiše poblikávaly. Umělé plíce se zdvihaly a zase klesaly. Sestra urovnala podušku pod černými vlasy. Pocítila lítost. Ten muž vypadal tak pokojně a smířeně, téměř by přísahala na to, že na jeho tváři se objevil úsměv, který tam před chvílí ještě nebyl. Věděla, že je klinicky mrtvý a slyšela doktora Becketta mluvit s Elizabeth Weirovou. Viděla, jak si ta přísná žena utírá slzy, jak na chvíli skončila v Carsonově náručí, aby se vzápětí napřímila a rozhodným hlasem řekla: „Tak tedy zítra!“
„Tak tedy zítra“, zašeptala sestřička a pohladila podplukovníka po tváři, „…odpojí tě!“
Výkřik prořízl ztemnělou ošetřovnu jako laser.
Carson byl na místě jako první. Jedna zhroucená postava ležela napříč postelí a pod ní se pomalu propracovávala do sedu druhá.
„Ó můj Bože!“ zablekotal doktor.

Zmrtvýchvstání podplukovníka Shepparda se stalo hlavním tématem následujícího dne.
Ronon se nehodlal vzdálit od jeho lůžka ani na krok a neustále napomínal ostatní, aby nerušili Johnovu rekonvalescenci.
McKay, se cítil, jako člověk , kterému byl trest smrti změněn v osvobozující rozsudek.
„Johne!“ poplacával Shepparda po ramenou pod nevrlým dohledem Ronona Dexe. „To je zázrak, božínku to je zázrak!“
Elizabeth nakoukla jen letmo, protože se ji oči okamžitě zalily slzami a Teyla, která celou předchozí noc připravovala athosianský pohřební rituál, málem usnula na židli vedle Johnovy postele.

Cesta zpátky do normálu se zdála být překvapivě snadná. Zdálo se, že je to zase ten starý John. Bodře si utahoval z McKaye, flirtoval s ženským osazenstvem, zpochybňoval Elizabethiny rozkazy a k Rononově spokojenosti se vrhal po hlavě do plánování nových akcí. Jenom už nikdy nemluvil o svém synovi.
Elizabeth si dělala starosti. Zarážel ji podivný úsměv, který se často z ničeho nic objevoval na jeho tváři. Věděla, že nepatří lidem z masa a kostí. Tušila, že část starého Johna je navždy pryč. Byla moc dobrý psycholog na to, aby ji dokázal oklamat.

Stál na jednom z balkonů, jak se to stávalo jeho zvykem a sledoval západ slunce nad hladinou oceánu.
„Johne,“ Elizabeth mu položila ruku na rameno, „ nechceš si promluvit?“
„O čem?“
„O tom, jak se cítíš, po tom všem co se stalo,“ rozpačitě pokrčila rameny.
Opřel se zády o zábradlí a zadíval se do prázdna. „Myslíš, že si říkám Bože, co si lidé pomyslí?“ Tváří se mu mihl znepokojivý úsměv. „Vlastně na tom vůbec nezáleží Elizabeth, já nejsem důležitý. Hlavní je to, co pro ně můžu udělat. To je ze všeho nejdůležitější!“

Pěknej závěr skvělý povídky.
Doufám, že napíšeš brzo další povídku.

Tak jsem byla zvědavá, jak to vyřešíš s tím závěrem a toto.... to byla bomba, tedy mě se to moc líbilo, opravdu skvělé. Moc dobře napsané a pěkně vyřešené a při čtení jsem skoro ani nedýchala.... Skvělá povídka. Díky.

fakt dobre napsane, nejradeji bych to videl s/zfilmovane

2 pan Citron: Díky za odezvu (věrný čtenáři:wink:)
2 Fazulina: Vím, že jsme obě stejně potrefené (sheppofilii), ale stejně oceňuji tvůj zájem a pochvalu a díky za dík...
2 Maka-krí: Myslím, že správně je zfilmované , díky za odezvu!

wow ja to přečet na jeden zátah.....
bylo to vážně hodně dobré.... krytiky asi nebude protože mě nenapadá nic co bych tam upravil.... bylo to skvělé...
možná vážně jeden z dalších dílu sga bude o tomhle

Tak jsem se ke konci konečně dostala. Vážně jsem nečekala, že se to zamotá právě tímhle směrem Některé části jsou výborné - hlavně ta nad polomrtvým Johnem na ošetřovně a pak i ta s Tirou. A mám vyloženě slabost pro tvého Ronona.
Zas na druhou stranu bych možná čtenáře trochu déle oplakávat Shepparda (ehm... přiznávám, že jsem ti to zas tak úplně nevěřila:)) Takhle mi to přišlo trochu uspěchané.

Nicméně musím se přiznat k tomu, že když jsem četla, jak Teyla celou noc připravovala pohřeb, cynicky jsem si pomyslela - chuděrka malá, takový snahy a ono je to na nic

Ok, moc díky za tvé hodnocení. Máš pravdu, já bych nedokázala Shepparda zbavit života, i když by to znamenalo povznesení Ten konec je trochu rychlý, ale to se mi prostě stává...je to takový samospád a nedokážu to ukočírovat, je to silnější než já Prostě musím to utnout, nebo bych neskončila nikdy

Tak ja som teda čítala a čítala a dostala som sa akoby do tranzu . Úplne som Johna videla ako sa snaží postarať o to malé chlapča. Krásna poviedka. Vedela som, že John prežije - nemala by si to srdce urobiť z neho čistú energiu Naozaj krásna poviedka

Díky za tvé hodnocení a doufám, že to pro tebe nebyla ztráta času. Vážně jsem, ale chvíli uvažovala o tom nechat Johna ve formě vyšší energie (ale jen chvíli ). Co kdybych to přivolala a pak se něco podobného stalo i v seriálu