Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Kdesi daleko ve velmi vzdáleném solárním systému kolem tamního slunce obíhá zelenomodrá planeta, kde existuje život. Na povrchu jsou překrásné zelené kopce se svěže zelenou trávou, tmavě modré hluboké oceány, jakož i jezera řeky, co se táhnou údolími jako stříbrné provázky.
V jednom malém městečku žila překrásná dívka jménem Flax. Byla obdařena hustými vlnitými vlasy v barvě podzimního kaštanu, oči byly modré, stejně jako moře všech moří a drobná ústa s malým nosem pravidelně poutaly přebytek pozornosti.
Její otec byl vládcem planety. Což mladé dívce přinášelo jak řadu výhod, tak i nevýhod. Kolikrát si tajně přála být naprosto obyčejná dívka v jejím věku. Žádní stráže, střežící ji ve dne v noci, žádná přehnaná péče.
Nicméně, tyto problémy zanedlouho ustoupí do pozadí, tak raději čtěte dál...
Jednoho krásného slunného dopoledne, když Flax, oděná do lehkého bílého oděvu, stála poblíž centra města, aby zjistila, co potřebuje město nejvíc, když tu spatřila v malém listnatém lese za městečkem podivnou jasnou záři. Nejprve se bedlivě rozhlédla okolo, aby zjistila, koho záře upoutala ještě. Avšak zdálo se, že je jediná, kdo si toho všiml.
Mladá dívka tedy nenápadně a s určitou dávkou elegance odcupitala do lesa. Teplý letní vánek všude šířil vůni stromů, květin a slanou vůni nedalekého moře. Slunce prosvítalo skrze zelené listy, nicméně neumožnilo Flax vidět příčinu tajemné záře. Zrovna ve chvíli, kdy se chtěla dívka otočit a vrátit se domů s tím, že to byl přelud, nebo něco takového, zaslechla křupnutí větviček za mohutným stromem.
Lekla se a nadskočila. Otočila se a uviděla čísi lehce opálenou dlaň, rychle se stahovat zpět za strom. Flax měla pro strach uděláno a tak se zhluboka nadechla a rychle přiskočila ke stromu.
O kůru letitého listnatého stromu se opíral mladý muž. Dívčiny oči nejprve spočinuly na vlnitých tmavě hnědých vlasech a poté se zadívaly do oříškově hnědých očí cizince. Na tváři se mu rýsoval pohled značící nejistotu. Oblečen byl do mořsky tyrkysového obleku, jakési uniformy.
Nastala chvíle napjatého ticha. Nikdo z mladých očividně nevěděl, co má říct. Nakonec se Flax odhodlala a otázala se: „Ty jsi z Lethé, je to tak?“ upřela na něj své krásné oči, jimž nemohl muž vzdorovat, tak jen mlčky přikývl.
Lethé. Lethé je planeta poblíž planety, kde žila Flax. Problém byl ovšem v tom, že její svět se světem cizince vedl vleklou válku, jež teprve nedávno skončila. Nepřátelství mezi národy však trvalo stále. Mladá dívka nevěděla, co si o tom má myslet. Může cizinci důvěřovat? Nemůže to být nějaký špeh?
„Proč jsi sem přišel?“ zeptala se neklidně. „Víš přeci, že dráhy našich planet se rozdělily a každá se vydala jiným směrem. Potíž je v tom, že si myslím, že my jsme se vydali tím špatným.“ Mluvila o ekonomické i politické stabilitě planet. Zatímco Lethé se rozvíjela a v současné době je mnohem vyspělejší a bohatší, svět, který byl Flax domovem zaostával a bystrá dívka pochopila, že její otec mluví do více věcí, než by správně měl.
„Moje loď byla poškozena vašimi obrannými systémy,“ začal vysvětlovat mladý muž a přívětivě se usmál. „Jmenuji se Astro.“
„Já jsem Flax,“ představila se dívka a taky se lehce pousmála. Navzdory tomu, že Astro byl její nepřítel, nemohla se ubránit dojmu, že on je jiný. Obyvatelé Lethé jí byli vždycky vykreslováni jako lidské zrůdy honící se za penězi a co největším bohatstvím. Tento cizinec však popisu neodpovídal ani zdaleka. Vlastně musela přiznat, že se jí celkem líbil. „Promiň, že ti to říkám, ale tady nemůžeš zůstat. Lidé z města by tě nejspíš upálili.“
„Já vím, ale někde se tady schovám a snad si ničeho nevšimnou, pokud ovšem...“ Astro ji probodl pohledem. Flax pozdvihla obočí: „Můžeš se na mě spolehnout, nic nikomu neřeknu. Ale teď už musím jít.“ Usmála se a vyšla ven z lesa.
Ještě hodnou chvíli se za ní Astro díval, jak její bílé šaty vlají ve větru, když odbočovala za roh.
„Jak to myslíš, kde jsem byla?“ nemohla Flax uvěřit vlastním uším ten večer. Její otec jí ještě nikdy podobnou otázku nepoložil. „Sledovala jsem život ve městě, abys ty, abys ty mohl lidem zařídit lepší život.“ Záměrně zdůraznila slůvko „ty“. Dělala to koneckonců pro svého otce.
„Ti, co na tebe měli dohlížet říkali, že jsi jim někde zmizela poté ses zase objevila.“ Vmetl jí do tváře její táta, podsaditý plešatý chlapík. „Tak kde jsi byla?“
Flax nemohla pochopit, proč to její otec chce tolik vědět. Byla již téměř dospělá! Mohla si teoreticky dělat co se jí zlíbí. „Co tě to zajímá.“ Odsekla nakonec. Otec se na ni nedůvěřivě díval pohledem „tak tohle jsi trochu přehnala“ a poté pravil: „Budu muset zpřísnit tvůj dozor.“
„To snad nemyslíš vážně. Už teď nejsem nikdy sama, i když bych si to přála víc než cokoliv jiného.“ Svěřila se smutně. Kolikrát již chtěla strážím utéct a vyzkoušet si žít sama. Nikdy však tento svůj sen neuskutečnila.
„Nedáváš mi jinou možnost.“ Pokrčil rameny vládce planety. „Sama sis o to řekla.“
Flax se nahrnuly slzy do očí. Jen na chvilku sama a hned se to trestá jako nějaký trest. Je to nespravedlivé! Honily se jí hlavou myšlenky. Co tady ještě dělám? Měla jsem odejít již dávno. A mladá dívka vyběhla ven z místnosti, z luxusní vilky, kde žila a nohy ji nesly přímo na břeh moře.
Slunce se pomalu sklánělo za obzor a zrcadlilo se. Moře šumělo, jak vlny narážely na útesy a vlny odrážely ohnivě rudý západ slunce. Tráva lehce šelestila v lehkém večerním vánku a vzduch voněl létem. Dívka se posadila na útes nad mořem pokrytý měkkou trávou.
Flax zavřela oči a cítila na nich teplo vycházející ze slunce. Před očima si promítala okamžiky dnešního dne: rozzlobený otec, cizinec, škola, cizinec... Kdesi v dáli bylo možno zaslechnout rozhovor mořských ptáků.
„Taky bych někdy chtěla být pták.“ Zasnila se Flax, „Všechna ta volnost, svoboda, možnosti... Obdivovala bych krásy této planety nemusela bych se zdržovat oznamováním své nezávislosti otci.“
Oblaka na nebi se zbarvila do růžové a oranžové, nebe ztmavlo a bylo možno vidět první hvězdy. Hluk města v zátoce utichl. Pouze teplý letní vánek, stromy pohybující se ve větru a ta krásná vůně. To vše nyní mladá dívka vnímala a nemohla uvěřit, že to je tak krásné.
Poté zaslechla lehké kroky po měkké trávě. Kdesi hluboko pod ní stále šumělo moře. Někdo se posadil vedle ní. Flax se lekla a podívala se na příchozího. Byl to Astro.
„Je to krása, že?“ hlesl a obrátil svou tvář přímo k zapadajícímu slunci. Přivřel oči a dívka z jeho tváře nemohla spustit oči. Lehce ho chytla za ruku.
Pocítila podivné jemné šimrání kdesi nad břichem a podívala se mladému muži do očí. Dívali se na sebe v ten moment, kdy se na horizontu rýsovaly koruny stromů před oranžovým nebem. V moment, kdy mořské vlny narazily na břeh. Dívali se na sebe a drželi se za ruce. Dva přibližně stejně mladí lidé. Večerní vánek jim cuchal vlasy a pouze poslední paprsky slunce osvětlovaly tento výjev.
A v ten okamžik Flax poznala, že Astra bezmezně miluje. A Astro v ten okamžik poznal, že Flax také miluje.
Další den si Flax nevšímala otcových otázek a mohla myslet na jediné. Astro. Nemohla se dočkat, až jej zase uvidí. Dohodli se opět na večer a už teď se nemohla dočkat, až své dlaně zase ukryje do těch jeho. Dokázala žít pouze pro něj a pro setkání s ním. Mohli si povídat o takové spoustě věcí.
Mezitím v jedné světlé místnosti vilky, kde žila rodina vládce planety spolu rozmlouvali dva muži.
„Musíš ji sledovat. Chová se podivně. Nevím, co v tom je.“ To tiše hovořil sám vládce planety. „Co Flax zase vlezlo do hlavy, to by mě tedy zajímalo.“
Druhý muž odvětil: „Dobrá, budu ji nenápadně sledovat.“
Onen večer mladá dívka přišla na útes nad mořem a pohodlně se usadila v měkké trávě. Po obloze se honila velká oblaka a vítr silně foukal. Chladně, nepříjemně. Lehce se dotkla zelených rostlinek. Byly tak příjemné na dotek a šimraly. A vítr foukal chladně.
Po chvíli přišel i Astro a uchopil Flax za ruce. Mraky zakryly slunce a tak se na obzoru rýsovaly pouze tmavě růžová oblaka, ale žádné slunce. Nebe nebylo modré, nýbrž šedé a vítr foukal chladně.
Oba dva se k sobě přitiskli, aby se ubránili před chladem a zimou. Vítr stále studeně vál a vlasy se jim splétaly dohromady a cuchaly se ve větru. Byli jako jedna pevnost odolávající útoku studené armády.
A někdo je sledoval. Ten někdo se ovšem nezachoval příliš nenápadně a když se chtěl uvelebit v křoví, kde je pozoroval, mladý pár to zaslechl a zvedl se. Přišli pomalu blíž a Astro poté špeha chytl pevně za paži.
„Co tady děláte?“ vykřikla Flax. „To je poradce mého otce.“ Vysvětlila směrem k Astrovi. „Netušila jsem, jaký ve skutečnosti jste. Otec vás nejspíš podplatil, abyste nás tajně sledoval, že?“ Muž vystrašeně přikývl. „Můj otec vládne této planetě. Ach, co budeme dělat?“
Astro pustil špeha a objal Flax. Z šedých oblak začal padat déšť a zlotřilec se nenápadně vytratil, když spolu Astro a Flax tiše rozmlouvali. Déšť jim padal na kůži a smáčel vlasy. „Musím odtud utéct. Kdo ví, co by se mnou tvoji lidé udělali.“ Smutně pravil Astro.
„Půjdu s tebou.“ Oznámila Flax se slzami v očích. Nechtěla, aby láska, jež ji kdesi v břiše hřála prostě zmizela, nebo se změnila v bolest. „Já... Já tě miluju.“ Vyznala se z hloubi srdce i duše.
Astro se jemně usmál a pevně dívku přitiskl k sobě: „I já tebe.“ Přiznal se a jedna slza mu stékala po tváři. „Ale nemůžeš kvůli mě opustit své přátele, rodinu, domov...“ Oba již byli téměř zmoklí na kost. Stromy se pod náporem větru ohýbaly a moře burácelo. Pouze ti dva stáli na útesu nad mořem a objímali se. Poslední zbytky denního světla proměnily slzy v jejich očích na třpytící se perly. Nejevili zájem o okolí.
Poté se ozval křik a hlasy a světlo pochodní. Na útes přišla skupina lidí a nejprve obklíčila ta dvě mladá srdce, která se navzájem provázala. Poté je v křiku a v nepřerušeném objetí odvlekli na městské náměstí.
„Upalte je oba!“ zvolal někdo.
„Nezaslouží si život. Spolčila se s nepřítelem!“ vykřikl další a davem zašumělo souhlasné mumlání. „Ten muž je nepřítel!“
Flax i Astro byli pevně připoutáni ke kamenném sloupu, jenž sloužil jako místo, kde byli upalováni ti nejhorší vrahové a zloději. Stáli tam vedle sebe spoutáni pouze železným řetězem. Jejich ruce se nemohly dotknout a tak se na sebe pouze dívali se slzami a strachem v očích.
Pod jejich nohy byla přivezena sláma a muž s pochodní v ruce se blížil ke sloupu. Otec mladé zamilované dívky se pouze mlčky koukal a nic neříkal. Ani se nesnažil zachránit svoji dceru před osudem v plamenech.
„Vězte, že já tohoto muže miluji!“ vykřikla Flax na shromážděný dav, „A pokud nás zabijete, zabijete nás oba. Dva lidi, co se provinili pouze tím, že se navzájem mají rádi.“ Ve světle pochodní se oběma značil strach, avšak slzy oplakávaly ztracenou lásku. Bylo to hrozné pomyšlení, že se sebe navzájem již nikdy nedotknou.
A poté... Muž podpálil slámu.
V jednom malém městečku žila překrásná dívka jménem Flax. Byla obdařena hustými vlnitými vlasy v barvě podzimního kaštanu, oči byly modré, stejně jako moře všech moří a drobná ústa s malým nosem pravidelně poutaly přebytek pozornosti.
Její otec byl vládcem planety. Což mladé dívce přinášelo jak řadu výhod, tak i nevýhod. Kolikrát si tajně přála být naprosto obyčejná dívka v jejím věku. Žádní stráže, střežící ji ve dne v noci, žádná přehnaná péče.
Nicméně, tyto problémy zanedlouho ustoupí do pozadí, tak raději čtěte dál...
Jednoho krásného slunného dopoledne, když Flax, oděná do lehkého bílého oděvu, stála poblíž centra města, aby zjistila, co potřebuje město nejvíc, když tu spatřila v malém listnatém lese za městečkem podivnou jasnou záři. Nejprve se bedlivě rozhlédla okolo, aby zjistila, koho záře upoutala ještě. Avšak zdálo se, že je jediná, kdo si toho všiml.
Mladá dívka tedy nenápadně a s určitou dávkou elegance odcupitala do lesa. Teplý letní vánek všude šířil vůni stromů, květin a slanou vůni nedalekého moře. Slunce prosvítalo skrze zelené listy, nicméně neumožnilo Flax vidět příčinu tajemné záře. Zrovna ve chvíli, kdy se chtěla dívka otočit a vrátit se domů s tím, že to byl přelud, nebo něco takového, zaslechla křupnutí větviček za mohutným stromem.
Lekla se a nadskočila. Otočila se a uviděla čísi lehce opálenou dlaň, rychle se stahovat zpět za strom. Flax měla pro strach uděláno a tak se zhluboka nadechla a rychle přiskočila ke stromu.
O kůru letitého listnatého stromu se opíral mladý muž. Dívčiny oči nejprve spočinuly na vlnitých tmavě hnědých vlasech a poté se zadívaly do oříškově hnědých očí cizince. Na tváři se mu rýsoval pohled značící nejistotu. Oblečen byl do mořsky tyrkysového obleku, jakési uniformy.
Nastala chvíle napjatého ticha. Nikdo z mladých očividně nevěděl, co má říct. Nakonec se Flax odhodlala a otázala se: „Ty jsi z Lethé, je to tak?“ upřela na něj své krásné oči, jimž nemohl muž vzdorovat, tak jen mlčky přikývl.
Lethé. Lethé je planeta poblíž planety, kde žila Flax. Problém byl ovšem v tom, že její svět se světem cizince vedl vleklou válku, jež teprve nedávno skončila. Nepřátelství mezi národy však trvalo stále. Mladá dívka nevěděla, co si o tom má myslet. Může cizinci důvěřovat? Nemůže to být nějaký špeh?
„Proč jsi sem přišel?“ zeptala se neklidně. „Víš přeci, že dráhy našich planet se rozdělily a každá se vydala jiným směrem. Potíž je v tom, že si myslím, že my jsme se vydali tím špatným.“ Mluvila o ekonomické i politické stabilitě planet. Zatímco Lethé se rozvíjela a v současné době je mnohem vyspělejší a bohatší, svět, který byl Flax domovem zaostával a bystrá dívka pochopila, že její otec mluví do více věcí, než by správně měl.
„Moje loď byla poškozena vašimi obrannými systémy,“ začal vysvětlovat mladý muž a přívětivě se usmál. „Jmenuji se Astro.“
„Já jsem Flax,“ představila se dívka a taky se lehce pousmála. Navzdory tomu, že Astro byl její nepřítel, nemohla se ubránit dojmu, že on je jiný. Obyvatelé Lethé jí byli vždycky vykreslováni jako lidské zrůdy honící se za penězi a co největším bohatstvím. Tento cizinec však popisu neodpovídal ani zdaleka. Vlastně musela přiznat, že se jí celkem líbil. „Promiň, že ti to říkám, ale tady nemůžeš zůstat. Lidé z města by tě nejspíš upálili.“
„Já vím, ale někde se tady schovám a snad si ničeho nevšimnou, pokud ovšem...“ Astro ji probodl pohledem. Flax pozdvihla obočí: „Můžeš se na mě spolehnout, nic nikomu neřeknu. Ale teď už musím jít.“ Usmála se a vyšla ven z lesa.
Ještě hodnou chvíli se za ní Astro díval, jak její bílé šaty vlají ve větru, když odbočovala za roh.
„Jak to myslíš, kde jsem byla?“ nemohla Flax uvěřit vlastním uším ten večer. Její otec jí ještě nikdy podobnou otázku nepoložil. „Sledovala jsem život ve městě, abys ty, abys ty mohl lidem zařídit lepší život.“ Záměrně zdůraznila slůvko „ty“. Dělala to koneckonců pro svého otce.
„Ti, co na tebe měli dohlížet říkali, že jsi jim někde zmizela poté ses zase objevila.“ Vmetl jí do tváře její táta, podsaditý plešatý chlapík. „Tak kde jsi byla?“
Flax nemohla pochopit, proč to její otec chce tolik vědět. Byla již téměř dospělá! Mohla si teoreticky dělat co se jí zlíbí. „Co tě to zajímá.“ Odsekla nakonec. Otec se na ni nedůvěřivě díval pohledem „tak tohle jsi trochu přehnala“ a poté pravil: „Budu muset zpřísnit tvůj dozor.“
„To snad nemyslíš vážně. Už teď nejsem nikdy sama, i když bych si to přála víc než cokoliv jiného.“ Svěřila se smutně. Kolikrát již chtěla strážím utéct a vyzkoušet si žít sama. Nikdy však tento svůj sen neuskutečnila.
„Nedáváš mi jinou možnost.“ Pokrčil rameny vládce planety. „Sama sis o to řekla.“
Flax se nahrnuly slzy do očí. Jen na chvilku sama a hned se to trestá jako nějaký trest. Je to nespravedlivé! Honily se jí hlavou myšlenky. Co tady ještě dělám? Měla jsem odejít již dávno. A mladá dívka vyběhla ven z místnosti, z luxusní vilky, kde žila a nohy ji nesly přímo na břeh moře.
Slunce se pomalu sklánělo za obzor a zrcadlilo se. Moře šumělo, jak vlny narážely na útesy a vlny odrážely ohnivě rudý západ slunce. Tráva lehce šelestila v lehkém večerním vánku a vzduch voněl létem. Dívka se posadila na útes nad mořem pokrytý měkkou trávou.
Flax zavřela oči a cítila na nich teplo vycházející ze slunce. Před očima si promítala okamžiky dnešního dne: rozzlobený otec, cizinec, škola, cizinec... Kdesi v dáli bylo možno zaslechnout rozhovor mořských ptáků.
„Taky bych někdy chtěla být pták.“ Zasnila se Flax, „Všechna ta volnost, svoboda, možnosti... Obdivovala bych krásy této planety nemusela bych se zdržovat oznamováním své nezávislosti otci.“
Oblaka na nebi se zbarvila do růžové a oranžové, nebe ztmavlo a bylo možno vidět první hvězdy. Hluk města v zátoce utichl. Pouze teplý letní vánek, stromy pohybující se ve větru a ta krásná vůně. To vše nyní mladá dívka vnímala a nemohla uvěřit, že to je tak krásné.
Poté zaslechla lehké kroky po měkké trávě. Kdesi hluboko pod ní stále šumělo moře. Někdo se posadil vedle ní. Flax se lekla a podívala se na příchozího. Byl to Astro.
„Je to krása, že?“ hlesl a obrátil svou tvář přímo k zapadajícímu slunci. Přivřel oči a dívka z jeho tváře nemohla spustit oči. Lehce ho chytla za ruku.
Pocítila podivné jemné šimrání kdesi nad břichem a podívala se mladému muži do očí. Dívali se na sebe v ten moment, kdy se na horizontu rýsovaly koruny stromů před oranžovým nebem. V moment, kdy mořské vlny narazily na břeh. Dívali se na sebe a drželi se za ruce. Dva přibližně stejně mladí lidé. Večerní vánek jim cuchal vlasy a pouze poslední paprsky slunce osvětlovaly tento výjev.
A v ten okamžik Flax poznala, že Astra bezmezně miluje. A Astro v ten okamžik poznal, že Flax také miluje.
Další den si Flax nevšímala otcových otázek a mohla myslet na jediné. Astro. Nemohla se dočkat, až jej zase uvidí. Dohodli se opět na večer a už teď se nemohla dočkat, až své dlaně zase ukryje do těch jeho. Dokázala žít pouze pro něj a pro setkání s ním. Mohli si povídat o takové spoustě věcí.
Mezitím v jedné světlé místnosti vilky, kde žila rodina vládce planety spolu rozmlouvali dva muži.
„Musíš ji sledovat. Chová se podivně. Nevím, co v tom je.“ To tiše hovořil sám vládce planety. „Co Flax zase vlezlo do hlavy, to by mě tedy zajímalo.“
Druhý muž odvětil: „Dobrá, budu ji nenápadně sledovat.“
Onen večer mladá dívka přišla na útes nad mořem a pohodlně se usadila v měkké trávě. Po obloze se honila velká oblaka a vítr silně foukal. Chladně, nepříjemně. Lehce se dotkla zelených rostlinek. Byly tak příjemné na dotek a šimraly. A vítr foukal chladně.
Po chvíli přišel i Astro a uchopil Flax za ruce. Mraky zakryly slunce a tak se na obzoru rýsovaly pouze tmavě růžová oblaka, ale žádné slunce. Nebe nebylo modré, nýbrž šedé a vítr foukal chladně.
Oba dva se k sobě přitiskli, aby se ubránili před chladem a zimou. Vítr stále studeně vál a vlasy se jim splétaly dohromady a cuchaly se ve větru. Byli jako jedna pevnost odolávající útoku studené armády.
A někdo je sledoval. Ten někdo se ovšem nezachoval příliš nenápadně a když se chtěl uvelebit v křoví, kde je pozoroval, mladý pár to zaslechl a zvedl se. Přišli pomalu blíž a Astro poté špeha chytl pevně za paži.
„Co tady děláte?“ vykřikla Flax. „To je poradce mého otce.“ Vysvětlila směrem k Astrovi. „Netušila jsem, jaký ve skutečnosti jste. Otec vás nejspíš podplatil, abyste nás tajně sledoval, že?“ Muž vystrašeně přikývl. „Můj otec vládne této planetě. Ach, co budeme dělat?“
Astro pustil špeha a objal Flax. Z šedých oblak začal padat déšť a zlotřilec se nenápadně vytratil, když spolu Astro a Flax tiše rozmlouvali. Déšť jim padal na kůži a smáčel vlasy. „Musím odtud utéct. Kdo ví, co by se mnou tvoji lidé udělali.“ Smutně pravil Astro.
„Půjdu s tebou.“ Oznámila Flax se slzami v očích. Nechtěla, aby láska, jež ji kdesi v břiše hřála prostě zmizela, nebo se změnila v bolest. „Já... Já tě miluju.“ Vyznala se z hloubi srdce i duše.
Astro se jemně usmál a pevně dívku přitiskl k sobě: „I já tebe.“ Přiznal se a jedna slza mu stékala po tváři. „Ale nemůžeš kvůli mě opustit své přátele, rodinu, domov...“ Oba již byli téměř zmoklí na kost. Stromy se pod náporem větru ohýbaly a moře burácelo. Pouze ti dva stáli na útesu nad mořem a objímali se. Poslední zbytky denního světla proměnily slzy v jejich očích na třpytící se perly. Nejevili zájem o okolí.
Poté se ozval křik a hlasy a světlo pochodní. Na útes přišla skupina lidí a nejprve obklíčila ta dvě mladá srdce, která se navzájem provázala. Poté je v křiku a v nepřerušeném objetí odvlekli na městské náměstí.
„Upalte je oba!“ zvolal někdo.
„Nezaslouží si život. Spolčila se s nepřítelem!“ vykřikl další a davem zašumělo souhlasné mumlání. „Ten muž je nepřítel!“
Flax i Astro byli pevně připoutáni ke kamenném sloupu, jenž sloužil jako místo, kde byli upalováni ti nejhorší vrahové a zloději. Stáli tam vedle sebe spoutáni pouze železným řetězem. Jejich ruce se nemohly dotknout a tak se na sebe pouze dívali se slzami a strachem v očích.
Pod jejich nohy byla přivezena sláma a muž s pochodní v ruce se blížil ke sloupu. Otec mladé zamilované dívky se pouze mlčky koukal a nic neříkal. Ani se nesnažil zachránit svoji dceru před osudem v plamenech.
„Vězte, že já tohoto muže miluji!“ vykřikla Flax na shromážděný dav, „A pokud nás zabijete, zabijete nás oba. Dva lidi, co se provinili pouze tím, že se navzájem mají rádi.“ Ve světle pochodní se oběma značil strach, avšak slzy oplakávaly ztracenou lásku. Bylo to hrozné pomyšlení, že se sebe navzájem již nikdy nedotknou.
A poté... Muž podpálil slámu.
Toť na mou obranu.
Něco jako tvoje první láska