

Děkuji za přečtení a případnou odezvu!
Zatím první část:
Dar
Elizabeth si starostlivě prohlížela Johnovu strhanou tvář. „Zase jsi nespal celou noc?“, zeptala se celkem zbytečně, protože kruhy pod jeho očima zase o odstín potemněly. Všimla si několika stříbrných nitek na jeho skráních a vrásek , které mu přibyly kolem očí.
„Elizabeth“, nadechl se , „já vím co si o tom všem myslíš, ale nebylo by přece jen od věci se tím zabývat ?“
Položila mu dlaň na ruku a snažila se neuhnout pohledem. „Zabývat se tvým snem Johne? Proč nenavštívíš psychoterapeuta!“
„Ale no tak Elizabeth!“
„Slyšíš hlasy, máš vidiny..“
Podplukovník se zapřel rukama o stůl a zasyčel: „Nejsem blázen, jestli si tohle myslíš!“
Žena se nad ním skláněla. Cítil vůni jejich vlasů. Známou vůni, jen si nemohl vzpomenout odkud ji znal. Prsty mu jemně přejela po skráních a dotkla se jeho rtů. Chtěl otevřít oči a pohlédnout ji do tváře, ale nedovolila mu to. Věděl, že až se mu podaří zvednout olověná víčka, bude už pryč.
Převrátil se ze strany na stranu a prostěradlo se mu omotalo kolem těla. Prudce máchl do vzduchu jako by chtěl odehnat noční vidinu a výsledkem bylo, že se svalil z postele na zem.
„Johne! Už je čas Johne!“
Posadil se na podlaze a mžoural do tmy. Hlas byl tak jemný, že musel napínat sluch , aby zachytil jednotlivá slova.
Rozrazil dveře do pracovny doktorky Weirové. Skláněla hlavu nad displeyem notebooku a živě diskutovala s Rodneym Mc Kayem.
Oba znepokojeně vzhlédli směrem k příchozímu.
„Copak se ti dnes zase zdálo pěkného ?“ pronesl uštěpačně vědec.
Sheppard ho obloukem minul a přistoupil rovnou k Elizabeth.
„Už je to konkrétní !“
„Ach ?“ Elizabeth si rozpačitě prohrábla vlasy.
Mc Kay si posunul brýle na nose.“No jestli si někdo nevšiml, my tady PRACUJEME!“
Sheppard mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz a neustále pohledem hypnotizoval Elizabeth. „Dnes mi dala adresu! Musíme prohlédnout databázi a zjistit co o té planetě píšou Antici!“
„Dala?“ ušklíbl se se Mc Kay. „No samozřejmě - žena, že mě to dřív nenapadlo! Když se k Johnovi bude ozývat halucinace - pak jedině žena!“
Sheppard zešikmil oči do tenkých škvírek a pokrčil čelo v úporné snaze nevšímat si Rodneyho poznámek.
„Elizabeth! Prosím tě, prohlédněme tu databázi!“ řekl naléhavě.
„Pchá! Tohle vůbec nic neznamená!“ Mc Kay si dal ruce v bok a zavrtěl hlavou,“ne, někde jsi tu adresu už viděl, uložil do podvědomí a teď ti to prostě jen vyplulo na povrch!“
Sheppard fascinovaně zíral na monitor. Jestliže tohle mělo být výsledkem několika bezesných nocí, pak to stálo za to!
„Ale no tak Rodney, zase jsem měl jednou pravdu, přiznej to!“
„Hmm, jednou? A já ve všech ostatních případech! Trochu nevyrovnané skóre, nemyslíš?“
Elizabeth tiše přešlapovala oběma rivalům za zády a koutky ji cukaly v neodolatelné touze se rozesmát.
„Trochu moc náhod najednou. Planeta s bránou, přijatelné složení atmosféry, osídlení… a pak ještě jsme tam nebyli“, oponoval Sheppard.
„Ach vážně? No to je mi argument! Nebyli jsme ještě asi na 100 000 dalších planetách v galaxii Johne! No tak Elizabeth řekni něco!“
Stiskla rty a snažila se nasadit vážný výraz. „ No myslím..“
Oba dva ji viseli pohledem na rtech.
„Ehm, myslím, že by to stálo za to! Příští mise bude..“, zapíchla prst do obrazovky, „sem!“
Pouštní klima planety je zarazilo svou drsností. Všude kam až oko dohlédlo se rozkládaly písečné duny a slunce pronikavě pálilo.
„Hmm, vážně zajímavé“, utrousil Rodney s ironii v hlase.“Copak tady asi nalezneme ? Že by písek?“
„Kuš Rodney, jsme tu sotva 3 vteřiny a ty už děláš závěry“, hmouřil Sheppard oči za tmavými skly slunečních brýlí.
Teyla se zahleděla do dáli. „Zvláštní“, řekla potichu. „Ta prázdnota je něčím naplněna!“
„Je naplněna?“ Mc Kay zakroutil nevěřícně hlavou.
Otočila se na vědce a usmála se. „Je naplněna příslibem!“
Půda pod nohama se jim rozvibrovala. Zrnka písku začala vířit těsně nad zemí a na horizontu se objevil velký, rychle se blížící oblak prachu.
„Písečná bouře!!“ vykřikl Rodney.
„Ne , spíš uvítací výbor“, zabručel Ronon.
Sheppard stiskl rty a sundal P90 z háčku na vestě. V dalším okamžiku už byli obklopeni jezdci na zvířatech, která vzdáleně připomínala pozemské velbloudy. Muži měli zahalené hlavy i tváře pruhy látky, takže jim z obličeje koukali jen tmavé oči.
„No netváří se zrovna přátelsky“, zašeptal Rodney.
Vůdce jezdců pokynul týmu rukou na pozdrav a seskočil ze sedla. Prohlédl si rozvážně příchozí, aby nakonec přistoupil k Sheppardovi.
„Ty, jenž si byl ohlášen, vítej!“ pronesl obřadně a uklonil se.
Sheppard zvedl významně obočí a za skly slunečních brýlí mrkl rošťácky na Mc Kaye.
„Přicházíš pro to co je tvé? Ty, který žiješ se svými druhy ve městě předků?“ zeptal se muž s neskrývanou úctou v hlase.
Sheppard trochu zdráhavě pokynul hlavou.
„Hmm, darovanému koni na zuby nekoukej , že!“
„Psst Rodney!“
„Vždyť ani nevíš proboha o co jde! Co když ti připravili nějakou šerednou manželku...“
„Mc Kayi!“ zasyčel výhružně podplukovník.
„Co když mají nějaké starobylé antické zařízení?“ přemýšlela nahlas Teyla.
„ZPM!“ Mc Kay se udeřil rukou do čela, „to bude určitě ZPM!“ a pak si zamumlal pro sebe, „proč se o tom nezdálo mě, to nechápu“.
Cesta na místo určení trvala několik úmorných hodin v nesnesitelném žáru. Když se vyčerpaní poutníci sesuli ze sedel místních velbloudů konečně na pevnou zem, čekaly je zase jen kopečky dun a písek kam až oko pohlédlo.
„Uf, tohle snad je pokus o vraždu“, sípal Rodney a otíral si orosené čelo hřbetem ruky.“Trpím dehydratací a rozhodně mám úžeh i úpal!“
Sheppard si přejel jazykem rozpraskané rty a nasucho polkl. Začal pociťovat neklid a jeho počáteční euforie se vytratila. Uvědomoval si , že je přímo zodpovědný za osud svého týmu.
Vůdce jezdců přistoupil k podplukovníkovi a ve snědé tváři se mu blýskl široký úsměv. „Jsme tady!“ pronesl obřadně a rukou opsal horizont.
„Ach můj bože“, zabědoval Mc Kay. „ Bál jsem se , že to řekne!“
„Dlouhá doba boje s mocným nepřítelem nás naučila taktice“, pokračoval muž bez sebemenší reakce na Rodneyho poznámku. „Taktice maskování, skrývání a přežití“.
Sheppard namáhal zrak, ale nedokázal identifikovat ve svém zorném poli žádné známky života.
„Už velmi, velmi dlouho náš národ nebyl napaden. Jsme nomádi a k Bráně prastarých se nepřibližujeme. Obýváme svou planetu, rozvíjíme staré zvyky a obezřetně užíváme svých životů.“
„No to je skutečně obdivuhodné“, přerušil muže netrpělivě Sheppard.“Chápejte celá tato situace je pro nás trochu nezvyklá, vydali jsme se na cestu na základě, ehm,“ John potřásl hlavou, jako by nemohl uvěřit tomu co se právě říká, „mého snu a jsme opravdu už dost vyčerpaní….“
„Ve snech je skrytá pravda! Ve snech s námi hovoří bozi!“ zašeptal uctivě muž.
„MÁME ŽÍZEŇ!“ zadeklamoval Mc Kay a otočil oči v sloup.
Horký vzduch se tetelil nad zemským povrchem a Sheppard si k nemalému údivu uvědomil, že to není jediný pohyb v jeho okolí. Duny se najednou nafoukly a rozevřely, aby vypustily na denní světlo doposud skryté domorodce.
„Stany!? Vidíte to jsou stany!“
„Jo Rodney vidíme to taky!“zamumlal Ronon.
„No to je…,“ vědec se otočil kolem své osy a vyčerpáním se mu podlomila kolena.“Úžasnééé!“
Sheppard věděl, že to poslední co by neměl udělat - bylo usnout. Ještě než mu z ruky vypadla kovová nádoba s podivuhodným trpkým nápojem, kterým je místní uctili, snažil se zaostřit zrak na postavu, která rozhrnula závěs a stanula v jeho zorném poli. Cinknutí o podlahu nebylo hlasité, ale bylo následováno několika dalšími podobnými zvuky. Teyla se sesula Mc Kayovi do klína a Ronon spočinul hlavou na Sheppardově rameni.
Dlouhé vlasy ho šimraly po tváři. Slyšel její dech a cítil vůni. Věděl , že je jen otázkou času vzpomenout si. Kdyby mu jen dovolila otevřít víčka. Nemluvila, ale on vnímal její slova jako obrazy, které se mu skládaly v mysli. Byl tady. Došel do cíle. Tohle bylo to místo!
Elizabeth si starostlivě prohlížela Johnovu strhanou tvář. „Zase jsi nespal celou noc?“, zeptala se celkem zbytečně, protože kruhy pod jeho očima zase o odstín potemněly. Všimla si několika stříbrných nitek na jeho skráních a vrásek , které mu přibyly kolem očí.
„Elizabeth“, nadechl se , „já vím co si o tom všem myslíš, ale nebylo by přece jen od věci se tím zabývat ?“
Položila mu dlaň na ruku a snažila se neuhnout pohledem. „Zabývat se tvým snem Johne? Proč nenavštívíš psychoterapeuta!“
„Ale no tak Elizabeth!“
„Slyšíš hlasy, máš vidiny..“
Podplukovník se zapřel rukama o stůl a zasyčel: „Nejsem blázen, jestli si tohle myslíš!“
Žena se nad ním skláněla. Cítil vůni jejich vlasů. Známou vůni, jen si nemohl vzpomenout odkud ji znal. Prsty mu jemně přejela po skráních a dotkla se jeho rtů. Chtěl otevřít oči a pohlédnout ji do tváře, ale nedovolila mu to. Věděl, že až se mu podaří zvednout olověná víčka, bude už pryč.
Převrátil se ze strany na stranu a prostěradlo se mu omotalo kolem těla. Prudce máchl do vzduchu jako by chtěl odehnat noční vidinu a výsledkem bylo, že se svalil z postele na zem.
„Johne! Už je čas Johne!“
Posadil se na podlaze a mžoural do tmy. Hlas byl tak jemný, že musel napínat sluch , aby zachytil jednotlivá slova.
Rozrazil dveře do pracovny doktorky Weirové. Skláněla hlavu nad displeyem notebooku a živě diskutovala s Rodneym Mc Kayem.
Oba znepokojeně vzhlédli směrem k příchozímu.
„Copak se ti dnes zase zdálo pěkného ?“ pronesl uštěpačně vědec.
Sheppard ho obloukem minul a přistoupil rovnou k Elizabeth.
„Už je to konkrétní !“
„Ach ?“ Elizabeth si rozpačitě prohrábla vlasy.
Mc Kay si posunul brýle na nose.“No jestli si někdo nevšiml, my tady PRACUJEME!“
Sheppard mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz a neustále pohledem hypnotizoval Elizabeth. „Dnes mi dala adresu! Musíme prohlédnout databázi a zjistit co o té planetě píšou Antici!“
„Dala?“ ušklíbl se se Mc Kay. „No samozřejmě - žena, že mě to dřív nenapadlo! Když se k Johnovi bude ozývat halucinace - pak jedině žena!“
Sheppard zešikmil oči do tenkých škvírek a pokrčil čelo v úporné snaze nevšímat si Rodneyho poznámek.
„Elizabeth! Prosím tě, prohlédněme tu databázi!“ řekl naléhavě.
„Pchá! Tohle vůbec nic neznamená!“ Mc Kay si dal ruce v bok a zavrtěl hlavou,“ne, někde jsi tu adresu už viděl, uložil do podvědomí a teď ti to prostě jen vyplulo na povrch!“
Sheppard fascinovaně zíral na monitor. Jestliže tohle mělo být výsledkem několika bezesných nocí, pak to stálo za to!
„Ale no tak Rodney, zase jsem měl jednou pravdu, přiznej to!“
„Hmm, jednou? A já ve všech ostatních případech! Trochu nevyrovnané skóre, nemyslíš?“
Elizabeth tiše přešlapovala oběma rivalům za zády a koutky ji cukaly v neodolatelné touze se rozesmát.
„Trochu moc náhod najednou. Planeta s bránou, přijatelné složení atmosféry, osídlení… a pak ještě jsme tam nebyli“, oponoval Sheppard.
„Ach vážně? No to je mi argument! Nebyli jsme ještě asi na 100 000 dalších planetách v galaxii Johne! No tak Elizabeth řekni něco!“
Stiskla rty a snažila se nasadit vážný výraz. „ No myslím..“
Oba dva ji viseli pohledem na rtech.
„Ehm, myslím, že by to stálo za to! Příští mise bude..“, zapíchla prst do obrazovky, „sem!“
Pouštní klima planety je zarazilo svou drsností. Všude kam až oko dohlédlo se rozkládaly písečné duny a slunce pronikavě pálilo.
„Hmm, vážně zajímavé“, utrousil Rodney s ironii v hlase.“Copak tady asi nalezneme ? Že by písek?“
„Kuš Rodney, jsme tu sotva 3 vteřiny a ty už děláš závěry“, hmouřil Sheppard oči za tmavými skly slunečních brýlí.
Teyla se zahleděla do dáli. „Zvláštní“, řekla potichu. „Ta prázdnota je něčím naplněna!“
„Je naplněna?“ Mc Kay zakroutil nevěřícně hlavou.
Otočila se na vědce a usmála se. „Je naplněna příslibem!“
Půda pod nohama se jim rozvibrovala. Zrnka písku začala vířit těsně nad zemí a na horizontu se objevil velký, rychle se blížící oblak prachu.
„Písečná bouře!!“ vykřikl Rodney.
„Ne , spíš uvítací výbor“, zabručel Ronon.
Sheppard stiskl rty a sundal P90 z háčku na vestě. V dalším okamžiku už byli obklopeni jezdci na zvířatech, která vzdáleně připomínala pozemské velbloudy. Muži měli zahalené hlavy i tváře pruhy látky, takže jim z obličeje koukali jen tmavé oči.
„No netváří se zrovna přátelsky“, zašeptal Rodney.
Vůdce jezdců pokynul týmu rukou na pozdrav a seskočil ze sedla. Prohlédl si rozvážně příchozí, aby nakonec přistoupil k Sheppardovi.
„Ty, jenž si byl ohlášen, vítej!“ pronesl obřadně a uklonil se.
Sheppard zvedl významně obočí a za skly slunečních brýlí mrkl rošťácky na Mc Kaye.
„Přicházíš pro to co je tvé? Ty, který žiješ se svými druhy ve městě předků?“ zeptal se muž s neskrývanou úctou v hlase.
Sheppard trochu zdráhavě pokynul hlavou.
„Hmm, darovanému koni na zuby nekoukej , že!“
„Psst Rodney!“
„Vždyť ani nevíš proboha o co jde! Co když ti připravili nějakou šerednou manželku...“
„Mc Kayi!“ zasyčel výhružně podplukovník.
„Co když mají nějaké starobylé antické zařízení?“ přemýšlela nahlas Teyla.
„ZPM!“ Mc Kay se udeřil rukou do čela, „to bude určitě ZPM!“ a pak si zamumlal pro sebe, „proč se o tom nezdálo mě, to nechápu“.
Cesta na místo určení trvala několik úmorných hodin v nesnesitelném žáru. Když se vyčerpaní poutníci sesuli ze sedel místních velbloudů konečně na pevnou zem, čekaly je zase jen kopečky dun a písek kam až oko pohlédlo.
„Uf, tohle snad je pokus o vraždu“, sípal Rodney a otíral si orosené čelo hřbetem ruky.“Trpím dehydratací a rozhodně mám úžeh i úpal!“
Sheppard si přejel jazykem rozpraskané rty a nasucho polkl. Začal pociťovat neklid a jeho počáteční euforie se vytratila. Uvědomoval si , že je přímo zodpovědný za osud svého týmu.
Vůdce jezdců přistoupil k podplukovníkovi a ve snědé tváři se mu blýskl široký úsměv. „Jsme tady!“ pronesl obřadně a rukou opsal horizont.
„Ach můj bože“, zabědoval Mc Kay. „ Bál jsem se , že to řekne!“
„Dlouhá doba boje s mocným nepřítelem nás naučila taktice“, pokračoval muž bez sebemenší reakce na Rodneyho poznámku. „Taktice maskování, skrývání a přežití“.
Sheppard namáhal zrak, ale nedokázal identifikovat ve svém zorném poli žádné známky života.
„Už velmi, velmi dlouho náš národ nebyl napaden. Jsme nomádi a k Bráně prastarých se nepřibližujeme. Obýváme svou planetu, rozvíjíme staré zvyky a obezřetně užíváme svých životů.“
„No to je skutečně obdivuhodné“, přerušil muže netrpělivě Sheppard.“Chápejte celá tato situace je pro nás trochu nezvyklá, vydali jsme se na cestu na základě, ehm,“ John potřásl hlavou, jako by nemohl uvěřit tomu co se právě říká, „mého snu a jsme opravdu už dost vyčerpaní….“
„Ve snech je skrytá pravda! Ve snech s námi hovoří bozi!“ zašeptal uctivě muž.
„MÁME ŽÍZEŇ!“ zadeklamoval Mc Kay a otočil oči v sloup.
Horký vzduch se tetelil nad zemským povrchem a Sheppard si k nemalému údivu uvědomil, že to není jediný pohyb v jeho okolí. Duny se najednou nafoukly a rozevřely, aby vypustily na denní světlo doposud skryté domorodce.
„Stany!? Vidíte to jsou stany!“
„Jo Rodney vidíme to taky!“zamumlal Ronon.
„No to je…,“ vědec se otočil kolem své osy a vyčerpáním se mu podlomila kolena.“Úžasnééé!“
Sheppard věděl, že to poslední co by neměl udělat - bylo usnout. Ještě než mu z ruky vypadla kovová nádoba s podivuhodným trpkým nápojem, kterým je místní uctili, snažil se zaostřit zrak na postavu, která rozhrnula závěs a stanula v jeho zorném poli. Cinknutí o podlahu nebylo hlasité, ale bylo následováno několika dalšími podobnými zvuky. Teyla se sesula Mc Kayovi do klína a Ronon spočinul hlavou na Sheppardově rameni.
Dlouhé vlasy ho šimraly po tváři. Slyšel její dech a cítil vůni. Věděl , že je jen otázkou času vzpomenout si. Kdyby mu jen dovolila otevřít víčka. Nemluvila, ale on vnímal její slova jako obrazy, které se mu skládaly v mysli. Byl tady. Došel do cíle. Tohle bylo to místo!