Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Ale je to tu. Nedokonalé, dokonce jsem byla nucená si přečíst, co jsem vlastně napsala v předchozích částech, abych se toho mohla držet. Tak promiňte prodlevu a dost krkolomný konec. V hlavě mám nápad na pár dalších věcí a když něco píšete s tím, že to chcete mít z krku, tak to není nejlepší strategie. Obzvlášť, když vám povídka nabere směr někam, kam jste původně vůbec nechtěli 
Tak si to, v rámci mezí, užijte. Omluvte chyby, chybějící čárky a podobné pitomosti, angličtina mě už degeneruje.
Doktorka Weirová zhluboka dýchala a snažila se moc nepanikařit. Se střídavými úspěchy se vždycky uklidnila a pak se znovu vyděsila při představě všeho možného, co by Wraithové mohli chtít. Uprostřed procesu „výdech, nádech“ se zastavila, když zaslechla tlumený zvuk nohou. Ale kupodivu se nelekla. Důvod byl prostý-poznala zvuk bot. Nebylo to takové to tiché, hrozivé našlapování Wraithských nohou, ale pohyb někoho v těžkých, vojenských botách. A bylo jich několik.
I přes to, jak se klepala, pocítila úlevu, když si ke zvukům mohla dodat i zbytek. Plukovník Sheppard ji zahlédl, když se zastavil na rohu jedné z chodeb, kde chvíli váhal, jak dál. Na jeho tváři se objevil široký úsměv, ale když si všimla úlevného výrazu na tváři Rodneyho, stojícího hned za Johnem, to se v jejím těle teprve rozlilo teplo. Byl v pořádku a snad už se nic zlého nemohlo stát. Královna ve své velké komnatě nebyla a to jim dávalo příležitost k útěku.
„Elizabeth!“ Rodney se k ní rozběhl a prakticky rukama začal škubat pavučinu kokonu.
„Zkus tohle.“ Ronon mu podal nůž a sám vytáhl odněkud další a společně Elizabeth vysvobodili. Když se jí povedlo dostat se ven, prostoupil jí chlad, jak náhle vyskočila z kokonu, ale to jí nevadilo. Podívala se na Rodneyho, ale uvědomovala si zároveň přítomnost ostatních a tak se na sebe jen chvíli dívali.
„Musíme odtud.“ Řekla a dívala se při tom Rodneymu stále do očí, přičemž výzva patřila Sheppardovi.
„Vím, chceme to tu vyhodit do vzduchu. Teylo?“ Plukovník ťukl do vysílačky, aby zavolal Athosianku na druhém konci.
„Jsme tady. Nálože jsme rozmístili a jdeme k Jumperům. Ale královnu ani jiné Wraithy jsme neviděli a já jsem si jistá, že tu někde jsou. Dávejte pozor.“ Její varování nikdy nebrali na lehkou váhu a tak se po sobě všichni jen významně podívali.
„Rozumím. Sheppard, konec.“ Kývl na dva vojáky, kteří hlídali chodbu, vyrazil vpřed a oni za ním. Následovala Elizabeth, která se statečně držela na nohou a Rodney nevěděl, jestli má držet zbraň nebo se na to vykašlat a Elizabeth prostě chytit a vyvést ji ven. Ronon jejich zástup uzavíral a neustále se ohlížel, jestli se na ně nechystá něco vyskočit. Takhle pokračovali, krůček po krůčku. V jednu chvíli narazili na pár stráží, ale Wraithové se chovali, zřejmě kvůli nastalé situaci, velmi neorganizovaně a tak se v podstatě potloukali po lodi po jednom a pro tým tak nebyl problém je přemoct. Jen královnu pořád nepotkali a to bylo znepokojivé.
Ale postupně vyšli na denní světlo a bez náznaku potíží dorazili k Jumperem. Pro Elizabeth bylo denní světlo něco nádherného a Rodney to očividně cítil stejně. Pořád se po sobě úkosem dívali, ale nějak se jim teď všechno zdálo podivné, když byli s ostatními. Opravdu se to stalo? A stalo se vůbec něco? Jenže když došli k prvnímu Jumperu, museli řešit závažnější problém. Teyla ani Bellyn u lodi nebyli a neodpovídali na volání.
„Tak tohle je problém, bez Teyly nikam neletíme. Rodney, zůstaň tady s Elizabeth. Seržante?“ Podíval se na jednoho z vojáků. „Zůstanete tady a pokud se pohne cokoliv, co bude mít ostré zuby a kožené hadry, zastřelíte to.“ Ještě se ohlédl po Rodneym, který vypadal jakoby se chtěl zvednout a přidat se k nim. John ale téměř neznatelně zakroutil hlavou a hodil pohledem po Elizabeth, sedící zhrouceně na sedadle. Tahle neverbální komunikace mezi nimi fungovala už hodně dlouho a Rodney pochopil. Sedl si zpět a hodil přes ramena Elizabeth deku a trochu zaraženě sledoval, jak Sheppard s Rononem a dalším vojákem, míří pryč, zpět do lodi.
xxxx
Teyla reagovala o vteřinu později než by byla měla. Pocítila uvnitř svého nitra chlad a to tak náhlý a tak alarmující, že ji to na chvíli ochromilo. A právě tahle chvíle stačila královně a jejím dvěma vojákům, aby je přepadli. Než se Athosianka vzpamatovala, leželi oba vojáci na zemi, omráčení a Bellyn jen ohromeně sledoval, jak se za královnou, neslyšně a obezřetně, vynořuje jeho matka. Zaplavil ho vztek, protože teď, když už věděl, že královnu mohou porazit, už její „diplomacii“ nepotřebovali. Ale pořád to byla jeho matka a i tenhle fakt, který pro něj už nic moc neznamenal, ho zastavil od útoku na ní.
Teyla se pořád nemohla hýbat. Královna, cítící nejspíš nějaké spojení mezi nimi, se k ní naklonila a vypadalo to, jakoby ji doslova očichávala.
„Mahlio?“ řekla tiše a mávla přitom směrem ke kancléřce, aniž by spustila oči z Teyly. „Myslím, že je načase, abyste si ve městě udělala pořádek. Jeden z mých vojáků vás a vašeho syna dopraví zpět.“ Pořád si prohlížela mladou ženu, stojící před ní a Teyla jí její chladný pohled oplácela. Na to, aby se bála nějaké Wraithské královny, toho už měla dost za sebou a plané výhružky, ozývající se šeptavě v její hlavě, ji nemohli zastrašit.
Mahlia se ale nehýbala. Neustále klouzala pohledem z královny na syna a zpět a přemýšlela, co dělat. Nebyla ale nucena udělat takové rozhodnutí, protože v tu chvíli jí spadl k nohám předmět, z něhož se vyvalil štiplavý kouř a chodbu zahalil bílou mlhou, v níž se nedalo chodit, dýchat a myslet. Cítila, jak ji Bellyn strhl k zemi, křik a střelbu. A pak bylo náhle po všem. Někdo ji táhl ven, na vzduch a ona si až tam, když se se slzami v očích rozhlédla kolem, všimla, kdo ji vlastně vede ven.
Držela jí Teyla, která sama těžce lapala po dechu, ale nějak se dokázala zorientovat. Za ní vrávoral Bellyn a plukovník Sheppard. Ten velký muž, co ji tak ohromoval již od začátku jejich setkání, Ronon Dex, táhl jednoho z bezvědomých vojáků a vedle něj dělal totéž další z jejich mužů.
Nějakým nepochopitelným způsobem se jí podařilo dojít k Atlantickým lodím, Jumperům, kde jí Teyla usadila na jednu z lavic v zadní části. Plukovník rozdal rozkazy a vojáci, kteří s ním byli, se vydali k dalším dvěma, přičemž oba bezvědomé vojáky nechali ležet na zemi jejich Jumperu.
Sheppard na nic nečekal, rychle sedl za kormidlo a vznesl se do vzduchu, směrem k městu.
Mahlia se až teď odhodlala podívat na svého syna, jenž byl sice v pořádku, ale ve tváři byl bílý jako stěna..
„Bellyne…?“ Zašeptala, ale on jen prudce zvedl ruku.
„Teď ne matko…později…musíme toho hodně probrat.“ S tím souhlasila a tak ho nechala bojovat s oprávněným hněvem a sledovala v okně kokpitu, jak se pomalu blíží k jejímu městu, které už nikdy nebude stejné.
xxxx
Teyla stála před otevřenou bránou a sledovala Bellyna, který se k ní nejistě přiblížil. Bázlivě se usmál a pak opatrně vzal ruce mladé ženy do svých.
„Teylo, nevím, jak vám mám poděkovat za všechno, co jste udělala.“ Athosianka se na něj usmála a stisk rukou mu jemně vrátila.
„Bellyne, tohle je vaše zásluha. Jen jste potřebovali trochu postrčit. Teď, když je královna mrtvá, by vám měli dát nějakou dobu pokoj. A s pomocí štítu byste neměli mít problémy. Už víte, co bude s vaší matkou? Jak lidé vůbec reagovali na vaše prohlášení?“
„Celkem dobře, většina z nich už měla stejně podezření. Ne na nějakou určitou věc, ale plno věcí rozhodně nebylo v pořádku a zmizení víc jak tisíce obyvatel za rok tomu moc nepomohlo. Všichni vypadají nadšeně ze změn, ležících před námi. Vybrali jsme první tisícovku rodin, které poletí na pevninu a začnou tam budovat nové osídlení. Město už je nám malé…a co se týče mé matky…,“ Bellyn vzdychl a podíval se zamyšleně na otevřenou bránu,“souhlasila s odstoupením, a já dočasně zastávám její pozici. Je v domácím vězení, než rozhodneme, co s ní. Vlastně neudělala nic špatného, řídila se svědomím. Ale i tak…lidé jí asi neodpustí, že z nás dělala krmivo pro Wraithy. Tohle rozhodnutí ještě nepadlo a asi bude těžké k nějakému dojít. Vypisujeme také první oficiální volby po třiceti letech. To chce nějakou přípravu.“ Teyla přikývla, že rozumí.
„Doktor McKay souhlasil, že až se dá trochu dohromady, tak se sem vrátí. Vybral zatím několik svých vědců. Ti sem hned zítra přijdou a podívají se na ten váš štít.“
„Jak jsou na tom? On a doktorka?“ Bellynova opravdová starost Teylu potěšila. Loriané by byli blázni, kdyby si ho nezvolili za kancléře.
„Už dobře. Trochu otřesení, ale v pořádku. Elizabeth měla slabý otřes mozku, ale kupodivu jí ten útěk lesem nijak neublížil.A Rodney má trochu pohmožděná záda. Není to nic, co by klid na lůžku nevyřešil.“ Bellyn spokojeně přikývl. To byly dobré zprávy.
„Pochopím, když doktorka Weirová nebude chtít pokračovat ve vzájemných vztazích…“
„Ale jistěže bude chtít. Proč bychom jinak posílali vědce, aby vám pomohli? Bellyne, udělali jste obrovský krok kupředu. Nemůžete za to, co se tady za ty roky dělo a pro novou generaci jste vybojoval novou naději. A my rádi pomůžeme víc než jen se štítem. A já se taky určitě vrátím.“ Opatrně se k němu naklonila, políbila ho na tvář a s posledním ohlédnutím prošla bránou. Bellyn tam chvíli stál, a potom se pomalu vydal zpět do města.
xxxx
O tři dny později:
Rodneymu trvalo překvapivě dlouho, než se dostal z nemocnice. Po návratu z Lorie ho začala bolet záda, takže z toho střetu s Wraithem, který ho hodil na zeď, zřejmě nevyvázl tak úplně bez následků. Teď se plahočil chodbou ke svému pokoji, nadopovaný prášky a v ruce držel instrukce od Carsona, jak ta bolavá záda procvičovat. Byl si jistý, že ty instrukce nikdy nepoužije. Potřeboval se co nejdřív vrátit do práce a léky byly dobrý způsob, jak se zbavit nejhorších bolestí a přitom pracovat. Ve svém pokoji si vzal jen bundu, do níž se s bolestivým syčením nasoukal, popadl počítač a vydal se do laboratoře. Radek a pár dalších ho ještě v nemocnici navštívili, ale návrat do práce mu vymlouvali. Z jeho mladších kolegů si nic moc nedělal, ale Radkova slova si vzal k srdci, když návrat do práce aspoň ještě o den odložil. Ale už nehodlal čekat ani o hodinu déle.
K laboratoři naštěstí jel jeden z výtahů. Byl si jistý, že cesta po schodech by ho snad zabila. Než otevřel dveře do své laboratoře, nadechl se a nasadil jistý výraz.
Po otevření dveří chvíli jen poslouchal tichý zvuk hučících počítačů a nadechl se trochu zatuchlého vzduchu, který se v laboratoři vznášel. Usmál se. Vědci bývali všeobecně velmi nepořádní a ten typický pach kávy a čokolády k tomu prostě patřil.
Bylo brzo, kolem půl osmé ráno a jako jediného viděl Radka, pracujícího v rohu místnosti.
„Dobré ráno.“ Řekl a téměř se nahlas zasmál, když Radek úlekem nadskočil.
„Tohle nedělej….“ reagoval český vědec a hned káravě pokračoval, „co tu děláš? Měl bys být v posteli.“ Rodney na to nic neřekl, jen nevědomky pohladil svůj stůl a počítač.
„Nemůžu ležet. Potřebuju přemýšlet a něco dělat. V jednu chvíli jsem myslel, že to tu už nikdy neuvidím.“ Tohle bylo divné a Radkovi to neuniklo.
„Dobře, kdo jsi a co jsi udělal s Rodney McKayem?“ Řekl Radek napůl vážně a napůl v žertu.
Rodney se trochu zarazil a uvědomil si, co právě řekl a udělal. Okamžitě se zase pokusil, i když dost neobratně, vklouznout do svého starého já.
„Jsem to já, neměj starost. Takže….co se tu dělo, zatímco jsem byl pryč? Neproměnili jste to tu v Zoo? Co je támhleto?“ Rodney ukázal směrem k černé hromádce něčeho a vypálené díře ve stole.
„Ále, to ta nová doktorka, ta francouzská expertka na …um, na něco. Neumí pořádně anglicky a když zkoušela nějakou látku, co jsme našli, tak jí to tu chytlo. Spustila něco francouzsky a odběhla. Od té doby jsme jí neviděli.“ Rodney se na chvíli zatvářil zděšeně, ale pak mu to došlo.
„Velmi vtipné. Kde je teď?“ Rozhlédl se kolem, jakoby čekal, že se objeví na zavolání.
„U sebe v pokoji. Trochu jí to popálilo ruce a tak se teď léčí.“
„Asi bych za ní měl zajít. Neměl jsem příležitost se s ní seznámit.“ Nadhodil Rodney a Radek se při té poznámce zatvářil značně pochybovačně.
„To bych nedělal. Byl dost vyděšená, když mi vysvětlovala, jak chtěla udělat dojem a jak se bojí, až se vrátíš.“ Rodneyho to trochu zarazilo, pak pocítil zadostiučinění a ozvalo se jeho ego. Ale ne na dlouho. Nějak mu to už nešlo, tvářit se a cítit se samolibě zároveň.
„Takže…to je všechno?“ McKay změnil neohrabaně téma, ale Radek to pochopil.
„Ano, a zbytek věcí, co se za těch pár dní staly, máš v hlášení. Jsem rád, že jsi zpátky. Moje vlastní projekty stojí, když musím dohlížet na tuhle školku nadšených, mladých a do všeho se po hlavě ženoucích vědců.“ Chvíli se na sebe dívali a pak se tomu zasmáli. Radek právě zazněl přesně jako Rodney, dokonce použil stejný tón hlasu.
„Každopádně jsou všichni rádi, že jsi zpět a…nemám ti to říkat…ale chystají něco na uvítanou pro tebe a Elizabeth. Jak se má?“ V Rodneym hrklo a najednou se cítil hodně špatně.
„Já nevím, nemluvil jsem s ní od chvíle, kdy ji Carson pustil z nemocnice. Zrovna k ní jdu, nahlásit se zpět do služby.“ Nemluvili spolu…ani za ním nezašla do nemocnice…
„Asi tam skočím hned. Jsem si jistý, že ani ona neposlechla Beckettův příkaz o pomalém rozjezdu a návratu do práce a sedí tam už nejmíň od šesti ráno. Za chvíli se vrátím.“
Když vyšel na chodbu, znovu se nadechl. K tomuhle ale jen hluboké dýchání nestačilo. Vždycky měl problémy mluvit se ženami. U Elizabeth to bylo jiné. Znali se dlouho a byli jen dobří přátelé. Jenže potom, co se stalo, cítil, jak se mu svírá žaludek a netušil, jak vlastně začne rozhovor.
Jak očekával, Elizabeth byla u sebe v kanceláři a vypadala naprosto normálně. Očividně byla na rozdíl od něj naprosto v pořádku a pracovala na počítači. Odhodlaně tedy přešel můstek a rozhodl se začít nejdřív mluvit o práci, až pak o tom…dalším.
„Dobré ráno, Elizabeth.“ To byl dobrý začátek, dokázal pozdravit, aniž by se zakoktal.
„Rodney. Je dobré vidět tě znovu na nohou. Ale Carson říkal něco o tvých zádech a klidu na lůžku.“ Chovala se úplně normálně, což pro něj bylo trochu zvláštní. Tedy, vrátili se do starých kolejí, ale tak to přece být nemělo….
„Nikdy jsem moc neposlouchal příkazy doktora. A už se musím vrátit do práce. Když ležím, moc přemýšlím a to taky není dobře. Navíc mi trvá skoro pět minut, než se vůbec z postele zvednu, tak si tam radši vůbec nelehám.“ Elizabeth přikývla, neusmála se a očividně se chtěla vrátit do práce.
„No tak já…zase jdu. Mám jednu novou doktorku v týmu, s níž bych se měl asi sejít a pak si ještě potřebuju přečíst Zelenkovo hlášení…“ Přikývla a on čekal na nějakou další reakci, na náznak něčeho, co ale nepřišlo. Sebral veškerou odvahu a začal sám.
„Elizabeth…“ Ale dál se nedostal, protože jeho velící zvedla ruku a zakroutila hlavou.
„Tady ne. Ne teď. Já…musím taky dohnat spoustu věcí. Promluvíme si později.“ A s tím se vrátila k počítači. Rodney chvíli otevíral ústa naprázdno, pak jen nehlasně přikývl a odešel, zmatenější než předtím.
xxxx
Elizabeth sledovala Rodneyho, který s poněkud svěšenými rameny odcházel. Všimla si, jak trochu hůř dýchá a bála se, jestli ten návrat přece jen neuspěchal. Pak ale zatřásla hlavou, protože si nesměla dovolit myslet na něco jiného kromě své práce. Přesně to byl důvod, proč si nikdy nechtěla začít s nikým ze svých lidí. Odrazovalo to od práce. Ale pořád se nemohla soustředit. Dívala se na obrazovku počítače a neviděla, co je na něm napsáno. Vybavovala se jí Rodneyho ustaraná tvář tam v lese, ten pocit bezpečí, který navzdory situaci cítila. Znovu zatřásla hlavou a vrátila se k práci. Později to budou muset probrat a ona bude nucena udělat bolestné rozhodnutí. A ulevilo se jí, že ho dokázala alespoň o pár hodin oddálit.
xxxx
Pracovní den v laboratoři byl naplněný bolestí a problémy. Ale Rodney zjistil, že cvičení, která mu Beckett předepsal, nakonec stejně opravdu potřebovat nebude, protože mu pobíhání od počítače k počítači docela pomáhalo. Rozhodně se cítil o poznání lépe než ráno. Chystal se zajít za Elizabeth a neustále hledal záminky pro to, být v řídící místnosti, odkud sledoval, jestli už nekončí. Jenže ona, stejně jako on či kdokoliv jiný z velících ve městě, odcházela jako poslední. V jedenáct večer se mu ale zdálo už zase pozdě ji rušit a tak se rozhodl rozhovor s ní odložit a při cestě k sobě narazil…ale ne…na Shepparda.
„Rodney. Jsi stejně hrozný jako Elizabeth. Zrovna se mnou mluvila, oba byste měli zvolnit a ne se hned vrhat do práce.“
„Taky tě rád vidím. A navíc, nejsi ty úplně stejný?“
„Já jsem nestrávil několik minulých dní běháním po lese v dešti a pobytem ve Wraithském vězení.“
„Jo, jsem na těch jejich lodích skoro jako doma…je nějaký konkrétní důvod, že mě zdržuješ od sprchy a spánku? Nerad to přiznávám, ale vážně si chci lehnout.“ Sheppard se na něj zkoumavě díval a čekal, jestli to Rodneymu dojde, nebo bude muset začít sám. Ovšem jeho přítel astrofyzik byl očividně stejně natvrdlý jako jindy.
„Trochu jsem čekal, že tě potkám, jak míříš k Elizabeth.“ Prohodil a Rodneyho překvapenou reakci si téměř užíval.
„O čem to mluvíš?“ Zeptal se Rodney podezřívavě. Přece nikomu nic neříkal.
„Ale no tak, v tomhle městě se nic neutají a to, jak jsi dneska celý den okupoval řídící místnost a neustále zadával chudáku Chuckovi nesmyslné diagnostiky, tomu taky moc nepřidalo. A pak…já tam byl, vzpomínáš? Skoro jsi Elizabeth objal, když jsme jí vytáhli z toho kokonu.“ Rodney se na něj podíval přivřenýma očima….
„Ne, počkej Rodney, já to nebyl. Očividně si budu muset promluvit se svými muži o udržení tajemství.“ McKay zamrkal, a informaci vstřebával. Skvěle, přesně to potřeboval. Aby si teď celé město myslelo, že má něco s jejich velící.
„Ale o nic nejde…skoro nic se nestalo. Jen slabá chvilka v zoufalé situaci. Znáš to.“
„Znám. Ale tohle je něco jiného. Jdi za ní, promluv s ní. Trochu jsem ti jí načal.“
„Co prosím?“ Vyhrkl výhružně Rodney a zuřivě se na Johna podíval. Ten se jen zasmál.
„Žárlíš? Já to věděl. Ale vážně. Normálně jsem jí chtěl navrhnout, abyste si promluvili, ale je docela nepřístupná. I když pro takového člověka, který je tak šikovný v navazování vztahů jako jsi ty, to nebude problém.“ Dodal Sheppard trochu škádlivě, ale nějak nedostal odpovídající reakci, protože Rodney se zatvářil spíš sklíčeně.
„Já si vždycky myslel, že ty a Elizabeth…“ Řekl tiše Rodney, ale John to dost prudce odmítl.
„To ne. Vždycky jsme byli jen přátelé, ať to vypadalo jakkoliv. A ať je mezi vámi cokoliv, musíte si to vyříkat.“
„Ale mezi námi nic není. Tedy, aspoň jsem si to myslel. Když jsem byl v té cele a nevěděl, co se jí stalo, dohánělo mě to k šílenství. Ale takhle bych se bál o každého, jenže v tomhle bylo i něco jiného…já nevím, sakra, jsem nemehlo, nejsem v tomhle dobrý. To ty jsi tady Kirk, tak řekni, co mám dělat.“
„Nejdřív si promluvte a ujasněte si to. Pak řešte to další. Ručím ti za to, že ještě nespí. Zajdi za ní.“
„Teď? Není to hloupý? Totiž co když…já nevím, je pozdě a…“ Sheppard dořekl myšlenku za něj.
„Bojíš se, že by se mohlo něco stát?“ Zase ten jeho škádlivý tón. To si sakra nemůže pomoct ani když někomu radí? Pomyslel si Rodney, ale byl to jen falešný hněv. Strašně moc si toho cenil.
„Tak jo…jdu za ní, ale jestli se stane..cokoliv…tak za to neseš odpovědnost.“ S odhodlaným výrazem se vydal směrem k pokoji Elizabeth a Sheppard se jen potutelně usmál.
„S tím počítám!“ Zavolal ještě na odcházejícího astrofyzika a s pocitem, že snad svým dvěma nejlepším přátelům pomohl, se opřel o zeď a chtěl si počkat na výsledek.
xxxx
Rodney přede dveřmi do Elizabethina pokoje stál asi pět minut, než se donutil zazvonit.
Chvíli se bál, že třeba neotevře, protože mezi jeho ohlášením uběhla podivně dlouhá doba.
Ale nakonec otevřela a, přesně jak se Rodney bál, vypadala naprosto úžasně. Aspoň pro něj, když ji uviděl v mokrých vlasech a županu. Polkl a odpověděl nahlas na její nevyslovenou otázku.
„Jak jsi říkala, musíme si promluvit.“ Neustoupila a unaveně se na něj podívala.
„Rodney, je jedenáct večer, nepočká to?“ Zdržovací taktika. Jasně.
„To jsi říkala už ráno. Vím, že tohle není vhodná doba, ale když to odložíme, tak to zůstane nevyřešené napořád.“ Elizabeth si jen povzdechla.
„Mluvil jsi s Johnem, co? Ten chlap dokáže být někdy pořádně neodbytný.“ Nepatrně ustoupila a Rodney vešel dovnitř. Stoupnul si od ní dál, ale i tak nedokázal potlačit zachvění, když ucítil vůni jejího šamponu. Ruce měl zpocené a díval se do země. Elizabeth asi čekala, že něco řekne, ale on se cítil jako žáček při zkoušení. Elizabeth už dávno přešla v jeho osobním žebříčku z postu „jen přátelé“ do dalšího stádia „něco víc“ a to ho znervózňovalo. Přesto se nakonec odhodlal, a spustil svůj projev, který si připravoval, když stál u jejích dveří.
„Podívej, vím, že to, co se stalo, pro tebe třeba nic neznamenalo. Oba jsme se zkrátka potřebovali o toho druhého opřít, ale i když to pro tebe nic neznamená, tak pro mě ano…mně…začalo na tobě víc záležet, mnohem víc a já…pokud to nechceš dál nějak rozvádět, pochopím to…jen mi to řekni a nenech mě tápat.“ Čekal, co odpoví, nebo spíš doufal, že to, co očekával, neodpoví. Elizabeth chvíli mlčela a v hlavně se jí honily myšlenky tak zběsile, že nedokázala jednu uchopit a sestavit z nich větu. Po tíživém, několikavteřinovém mlčení nakonec řekla, co chtěla. Předem naučené fráze, v tuhle chvíli méně pravdivé než jindy.
„Rodney, pro mě to taky něco znamenalo. Já jen…mám zásadu, že když s někým pracuji, tak s ním nechci a nemůžu mít žádný vztah.“
„Elizabeth, ale já přece….nejsme v armádě, nic ti nebrání. To že spolu pracujeme…co se změní, když to teď potlačíš? Nebo my oba? Bude to ještě horší.“ Sám byl překvapený, jak pohotově a bez přípravy reagoval. Tohle byla přece Elizabeth, JEHO Elizabeth. Nemusel se bát s ní mluvit. Očividně tuhle reakci taky nečekala.
„Co záleží na tom, že nejsme v armádě? Sice nám pravidla nebrání, ale …nedokázala bych pracovat, a zároveň doufat, že se ti někde něco nestane…nikdy by to nefungovalo.“ Smutně se odvrátila a on jí chytil za ruku. Okamžitě jí zase pustil, protože poslední, co teď potřebovali, byl fyzický kontakt.
„Omlouvám se.“ Řekl tiše. Rozhodně se ale nevzdával. To, co cítil, ještě nebyla láska. Nebyl snad ani zamilovaný. Ale jak to měl vlastně poznat? Nikdy v životě se o lásku nezajímal. Neměl potřebu ji vyhledávat a občasné schůzky byly jen zpestření a s jeho katastrofální neschopností s ženami byť jen mluvit, nemohl ani o nějakém vážném vztahu pořádně uvažovat. Tohle ale bylo jiné, mátlo ho to a on byl zvyklý vědět všechno, mít přehled. Jenže teď se nevyznal ani ve vlastních citech. Znovu zkusil techniku výdech/nádech.
„Elizabeth a co…já nevím, nemusíme přece soudit podle jednoho polibku.“ Usmál se tomu, jak hloupě to znělo.
„Nevíme vlastně, co se stalo, jestli to bylo jen dočasné pominutí smyslů nebo výsledek něčeho, co jsme byť jen trochu potlačovali v minulosti. Zkusme na to jít pomalu. Co říkáš? Zkusíme, jestli je v tom něco víc. Pár schůzek, nemusí to být ani rande nebo tak, prostě jen posezení u večeře…Elizabeth, řekni něco, na tohle já přece nejsem.“ Elizabeth pořád mlčela, přemýšlela. Chtěla souhlasit, nemuseli nic uspěchat a večeře zněla jako dobrý nápad. Jenže se v ní něco příčilo, její zásady by dostaly zabrat, ale tohle bylo něco jiného.
„Elizabeth, no tak. Víš jakou mi dalo práci tohle všechno dát dohromady? Žena mě musí obvykle praštit po hlavě, aby mi došlo, že se mnou chce mít rande.“ Elizabeth se usmála a nějak to z ní spadlo.
„Takže říkáš, že bych měla být poctěna? Jsem žena, kterou jsi pozval na rande?“
„Jo, tak nějak. Moc často se mi to nestává.“ Jejich konverzace, ač obrácená ve vtip, byla pořád napjatá a Rodney nevěděl, co má dělat. Cítil fyzické napětí, nejradši by ženu, která stála před ním, chytil a objal, protože vypadala tak krásně….ale neudělal to…možná by měl….
„Tak dobře.“ Elizabeth ho zmrazila kladnou odpovědí, kterou skoro nečekal.
„Souhlasíš? Půjdeme na večeři? Zítra?“ Vyhrkl to rychle, protože se musel dostat z jejího pokoje a od ní.
„Ano…uvidíme, kam to povede. Třeba…z toho něco bude a třeba ne. Každopádně máš pravdu. Nemůžeme předstírat, že se nic nestalo, to bychom situaci ještě zhoršili. Bude lepší si to vyjasnit.“ Její věcný tón ho přiváděl k šílenství, ale zároveň se radoval z toho malého vítězství. A musel pryč, protože její šampon tak krásně voněl…co používala?...Vonělo to skoro jako vanilka…nech toho! V duchu si vynadal.
„Tak zítra.“ Řekl jen a vycouval z jejího pokoje. Vyprovodil ho její úsměv, který byl ale nečekaně vřelý a u nějž by skoro přísahal, že ho nikdy na její tváři neviděl.
Když byl zase venku na chodbě, znovu si vydechl. A najednou pocítil šťouchnutí do zad, v nichž mu bolestivě křuplo.
„Co tu sakra děláš?“ Vyjel na Shepparda, když se mu obloukem vyhnul a zamířil ke svému pokoji.
„Co? Chci vědět, co se stalo.“ Vypadal jako nedočkavé děcko, čekající na konec napínavého filmu.
„Nic se nestalo. Co by se jako mělo stát?“ Nabral rychlé tempo, ale tohle nebyla odpověď, již chtěl John slyšet.
„A…? Políbili jste se aspoň?“ Rodney se znovu zastavil a zuřivě se na plukovníka podíval.
„Ne! A i kdyby, tak tobě do toho nic není.“ To mu sice trochu křivdil, protože nebýt jeho, nikdy by se nedonutil za Elizabeth zajít, ale to si teď odmítal přiznat.
„Ale chtěl jsi jí políbit.“ Sheppard teď skoro běžel, aby Rodneymu stačil. Ten nabral zběsilé tempo chůze, až to na jeho stav bylo skoro obdivuhodné. Proto nebylo divu, že musel udělat dva kroky zpátky, když se McKay znovu prudce zastavil.
„Tak jo. Řekli jsme si, že na to půjdeme zlehka. Jedna večeře a pak se uvidí. Spokojený?“ Sheppard se trochu samolibě usmál a neodpustil si rýpnutí.
„Ale políbit jsi ji chtěl, že jo?“ To už nechal Rodneyho na pokoji a otázku na něj musel zavolat. Rodney na něj jenom mávnul rukou ve výmluvném gestu a John se spokojeně usmál.
„Já to věděl.“
A s pocitem, že se mu možná povedla největší dohazovačská akce života, se i on vydal do svého pokoje.
I přes to, jak se klepala, pocítila úlevu, když si ke zvukům mohla dodat i zbytek. Plukovník Sheppard ji zahlédl, když se zastavil na rohu jedné z chodeb, kde chvíli váhal, jak dál. Na jeho tváři se objevil široký úsměv, ale když si všimla úlevného výrazu na tváři Rodneyho, stojícího hned za Johnem, to se v jejím těle teprve rozlilo teplo. Byl v pořádku a snad už se nic zlého nemohlo stát. Královna ve své velké komnatě nebyla a to jim dávalo příležitost k útěku.
„Elizabeth!“ Rodney se k ní rozběhl a prakticky rukama začal škubat pavučinu kokonu.
„Zkus tohle.“ Ronon mu podal nůž a sám vytáhl odněkud další a společně Elizabeth vysvobodili. Když se jí povedlo dostat se ven, prostoupil jí chlad, jak náhle vyskočila z kokonu, ale to jí nevadilo. Podívala se na Rodneyho, ale uvědomovala si zároveň přítomnost ostatních a tak se na sebe jen chvíli dívali.
„Musíme odtud.“ Řekla a dívala se při tom Rodneymu stále do očí, přičemž výzva patřila Sheppardovi.
„Vím, chceme to tu vyhodit do vzduchu. Teylo?“ Plukovník ťukl do vysílačky, aby zavolal Athosianku na druhém konci.
„Jsme tady. Nálože jsme rozmístili a jdeme k Jumperům. Ale královnu ani jiné Wraithy jsme neviděli a já jsem si jistá, že tu někde jsou. Dávejte pozor.“ Její varování nikdy nebrali na lehkou váhu a tak se po sobě všichni jen významně podívali.
„Rozumím. Sheppard, konec.“ Kývl na dva vojáky, kteří hlídali chodbu, vyrazil vpřed a oni za ním. Následovala Elizabeth, která se statečně držela na nohou a Rodney nevěděl, jestli má držet zbraň nebo se na to vykašlat a Elizabeth prostě chytit a vyvést ji ven. Ronon jejich zástup uzavíral a neustále se ohlížel, jestli se na ně nechystá něco vyskočit. Takhle pokračovali, krůček po krůčku. V jednu chvíli narazili na pár stráží, ale Wraithové se chovali, zřejmě kvůli nastalé situaci, velmi neorganizovaně a tak se v podstatě potloukali po lodi po jednom a pro tým tak nebyl problém je přemoct. Jen královnu pořád nepotkali a to bylo znepokojivé.
Ale postupně vyšli na denní světlo a bez náznaku potíží dorazili k Jumperem. Pro Elizabeth bylo denní světlo něco nádherného a Rodney to očividně cítil stejně. Pořád se po sobě úkosem dívali, ale nějak se jim teď všechno zdálo podivné, když byli s ostatními. Opravdu se to stalo? A stalo se vůbec něco? Jenže když došli k prvnímu Jumperu, museli řešit závažnější problém. Teyla ani Bellyn u lodi nebyli a neodpovídali na volání.
„Tak tohle je problém, bez Teyly nikam neletíme. Rodney, zůstaň tady s Elizabeth. Seržante?“ Podíval se na jednoho z vojáků. „Zůstanete tady a pokud se pohne cokoliv, co bude mít ostré zuby a kožené hadry, zastřelíte to.“ Ještě se ohlédl po Rodneym, který vypadal jakoby se chtěl zvednout a přidat se k nim. John ale téměř neznatelně zakroutil hlavou a hodil pohledem po Elizabeth, sedící zhrouceně na sedadle. Tahle neverbální komunikace mezi nimi fungovala už hodně dlouho a Rodney pochopil. Sedl si zpět a hodil přes ramena Elizabeth deku a trochu zaraženě sledoval, jak Sheppard s Rononem a dalším vojákem, míří pryč, zpět do lodi.
xxxx
Teyla reagovala o vteřinu později než by byla měla. Pocítila uvnitř svého nitra chlad a to tak náhlý a tak alarmující, že ji to na chvíli ochromilo. A právě tahle chvíle stačila královně a jejím dvěma vojákům, aby je přepadli. Než se Athosianka vzpamatovala, leželi oba vojáci na zemi, omráčení a Bellyn jen ohromeně sledoval, jak se za královnou, neslyšně a obezřetně, vynořuje jeho matka. Zaplavil ho vztek, protože teď, když už věděl, že královnu mohou porazit, už její „diplomacii“ nepotřebovali. Ale pořád to byla jeho matka a i tenhle fakt, který pro něj už nic moc neznamenal, ho zastavil od útoku na ní.
Teyla se pořád nemohla hýbat. Královna, cítící nejspíš nějaké spojení mezi nimi, se k ní naklonila a vypadalo to, jakoby ji doslova očichávala.
„Mahlio?“ řekla tiše a mávla přitom směrem ke kancléřce, aniž by spustila oči z Teyly. „Myslím, že je načase, abyste si ve městě udělala pořádek. Jeden z mých vojáků vás a vašeho syna dopraví zpět.“ Pořád si prohlížela mladou ženu, stojící před ní a Teyla jí její chladný pohled oplácela. Na to, aby se bála nějaké Wraithské královny, toho už měla dost za sebou a plané výhružky, ozývající se šeptavě v její hlavě, ji nemohli zastrašit.
Mahlia se ale nehýbala. Neustále klouzala pohledem z královny na syna a zpět a přemýšlela, co dělat. Nebyla ale nucena udělat takové rozhodnutí, protože v tu chvíli jí spadl k nohám předmět, z něhož se vyvalil štiplavý kouř a chodbu zahalil bílou mlhou, v níž se nedalo chodit, dýchat a myslet. Cítila, jak ji Bellyn strhl k zemi, křik a střelbu. A pak bylo náhle po všem. Někdo ji táhl ven, na vzduch a ona si až tam, když se se slzami v očích rozhlédla kolem, všimla, kdo ji vlastně vede ven.
Držela jí Teyla, která sama těžce lapala po dechu, ale nějak se dokázala zorientovat. Za ní vrávoral Bellyn a plukovník Sheppard. Ten velký muž, co ji tak ohromoval již od začátku jejich setkání, Ronon Dex, táhl jednoho z bezvědomých vojáků a vedle něj dělal totéž další z jejich mužů.
Nějakým nepochopitelným způsobem se jí podařilo dojít k Atlantickým lodím, Jumperům, kde jí Teyla usadila na jednu z lavic v zadní části. Plukovník rozdal rozkazy a vojáci, kteří s ním byli, se vydali k dalším dvěma, přičemž oba bezvědomé vojáky nechali ležet na zemi jejich Jumperu.
Sheppard na nic nečekal, rychle sedl za kormidlo a vznesl se do vzduchu, směrem k městu.
Mahlia se až teď odhodlala podívat na svého syna, jenž byl sice v pořádku, ale ve tváři byl bílý jako stěna..
„Bellyne…?“ Zašeptala, ale on jen prudce zvedl ruku.
„Teď ne matko…později…musíme toho hodně probrat.“ S tím souhlasila a tak ho nechala bojovat s oprávněným hněvem a sledovala v okně kokpitu, jak se pomalu blíží k jejímu městu, které už nikdy nebude stejné.
xxxx
Teyla stála před otevřenou bránou a sledovala Bellyna, který se k ní nejistě přiblížil. Bázlivě se usmál a pak opatrně vzal ruce mladé ženy do svých.
„Teylo, nevím, jak vám mám poděkovat za všechno, co jste udělala.“ Athosianka se na něj usmála a stisk rukou mu jemně vrátila.
„Bellyne, tohle je vaše zásluha. Jen jste potřebovali trochu postrčit. Teď, když je královna mrtvá, by vám měli dát nějakou dobu pokoj. A s pomocí štítu byste neměli mít problémy. Už víte, co bude s vaší matkou? Jak lidé vůbec reagovali na vaše prohlášení?“
„Celkem dobře, většina z nich už měla stejně podezření. Ne na nějakou určitou věc, ale plno věcí rozhodně nebylo v pořádku a zmizení víc jak tisíce obyvatel za rok tomu moc nepomohlo. Všichni vypadají nadšeně ze změn, ležících před námi. Vybrali jsme první tisícovku rodin, které poletí na pevninu a začnou tam budovat nové osídlení. Město už je nám malé…a co se týče mé matky…,“ Bellyn vzdychl a podíval se zamyšleně na otevřenou bránu,“souhlasila s odstoupením, a já dočasně zastávám její pozici. Je v domácím vězení, než rozhodneme, co s ní. Vlastně neudělala nic špatného, řídila se svědomím. Ale i tak…lidé jí asi neodpustí, že z nás dělala krmivo pro Wraithy. Tohle rozhodnutí ještě nepadlo a asi bude těžké k nějakému dojít. Vypisujeme také první oficiální volby po třiceti letech. To chce nějakou přípravu.“ Teyla přikývla, že rozumí.
„Doktor McKay souhlasil, že až se dá trochu dohromady, tak se sem vrátí. Vybral zatím několik svých vědců. Ti sem hned zítra přijdou a podívají se na ten váš štít.“
„Jak jsou na tom? On a doktorka?“ Bellynova opravdová starost Teylu potěšila. Loriané by byli blázni, kdyby si ho nezvolili za kancléře.
„Už dobře. Trochu otřesení, ale v pořádku. Elizabeth měla slabý otřes mozku, ale kupodivu jí ten útěk lesem nijak neublížil.A Rodney má trochu pohmožděná záda. Není to nic, co by klid na lůžku nevyřešil.“ Bellyn spokojeně přikývl. To byly dobré zprávy.
„Pochopím, když doktorka Weirová nebude chtít pokračovat ve vzájemných vztazích…“
„Ale jistěže bude chtít. Proč bychom jinak posílali vědce, aby vám pomohli? Bellyne, udělali jste obrovský krok kupředu. Nemůžete za to, co se tady za ty roky dělo a pro novou generaci jste vybojoval novou naději. A my rádi pomůžeme víc než jen se štítem. A já se taky určitě vrátím.“ Opatrně se k němu naklonila, políbila ho na tvář a s posledním ohlédnutím prošla bránou. Bellyn tam chvíli stál, a potom se pomalu vydal zpět do města.
xxxx
O tři dny později:
Rodneymu trvalo překvapivě dlouho, než se dostal z nemocnice. Po návratu z Lorie ho začala bolet záda, takže z toho střetu s Wraithem, který ho hodil na zeď, zřejmě nevyvázl tak úplně bez následků. Teď se plahočil chodbou ke svému pokoji, nadopovaný prášky a v ruce držel instrukce od Carsona, jak ta bolavá záda procvičovat. Byl si jistý, že ty instrukce nikdy nepoužije. Potřeboval se co nejdřív vrátit do práce a léky byly dobrý způsob, jak se zbavit nejhorších bolestí a přitom pracovat. Ve svém pokoji si vzal jen bundu, do níž se s bolestivým syčením nasoukal, popadl počítač a vydal se do laboratoře. Radek a pár dalších ho ještě v nemocnici navštívili, ale návrat do práce mu vymlouvali. Z jeho mladších kolegů si nic moc nedělal, ale Radkova slova si vzal k srdci, když návrat do práce aspoň ještě o den odložil. Ale už nehodlal čekat ani o hodinu déle.
K laboratoři naštěstí jel jeden z výtahů. Byl si jistý, že cesta po schodech by ho snad zabila. Než otevřel dveře do své laboratoře, nadechl se a nasadil jistý výraz.
Po otevření dveří chvíli jen poslouchal tichý zvuk hučících počítačů a nadechl se trochu zatuchlého vzduchu, který se v laboratoři vznášel. Usmál se. Vědci bývali všeobecně velmi nepořádní a ten typický pach kávy a čokolády k tomu prostě patřil.
Bylo brzo, kolem půl osmé ráno a jako jediného viděl Radka, pracujícího v rohu místnosti.
„Dobré ráno.“ Řekl a téměř se nahlas zasmál, když Radek úlekem nadskočil.
„Tohle nedělej….“ reagoval český vědec a hned káravě pokračoval, „co tu děláš? Měl bys být v posteli.“ Rodney na to nic neřekl, jen nevědomky pohladil svůj stůl a počítač.
„Nemůžu ležet. Potřebuju přemýšlet a něco dělat. V jednu chvíli jsem myslel, že to tu už nikdy neuvidím.“ Tohle bylo divné a Radkovi to neuniklo.
„Dobře, kdo jsi a co jsi udělal s Rodney McKayem?“ Řekl Radek napůl vážně a napůl v žertu.
Rodney se trochu zarazil a uvědomil si, co právě řekl a udělal. Okamžitě se zase pokusil, i když dost neobratně, vklouznout do svého starého já.
„Jsem to já, neměj starost. Takže….co se tu dělo, zatímco jsem byl pryč? Neproměnili jste to tu v Zoo? Co je támhleto?“ Rodney ukázal směrem k černé hromádce něčeho a vypálené díře ve stole.
„Ále, to ta nová doktorka, ta francouzská expertka na …um, na něco. Neumí pořádně anglicky a když zkoušela nějakou látku, co jsme našli, tak jí to tu chytlo. Spustila něco francouzsky a odběhla. Od té doby jsme jí neviděli.“ Rodney se na chvíli zatvářil zděšeně, ale pak mu to došlo.
„Velmi vtipné. Kde je teď?“ Rozhlédl se kolem, jakoby čekal, že se objeví na zavolání.
„U sebe v pokoji. Trochu jí to popálilo ruce a tak se teď léčí.“
„Asi bych za ní měl zajít. Neměl jsem příležitost se s ní seznámit.“ Nadhodil Rodney a Radek se při té poznámce zatvářil značně pochybovačně.
„To bych nedělal. Byl dost vyděšená, když mi vysvětlovala, jak chtěla udělat dojem a jak se bojí, až se vrátíš.“ Rodneyho to trochu zarazilo, pak pocítil zadostiučinění a ozvalo se jeho ego. Ale ne na dlouho. Nějak mu to už nešlo, tvářit se a cítit se samolibě zároveň.
„Takže…to je všechno?“ McKay změnil neohrabaně téma, ale Radek to pochopil.
„Ano, a zbytek věcí, co se za těch pár dní staly, máš v hlášení. Jsem rád, že jsi zpátky. Moje vlastní projekty stojí, když musím dohlížet na tuhle školku nadšených, mladých a do všeho se po hlavě ženoucích vědců.“ Chvíli se na sebe dívali a pak se tomu zasmáli. Radek právě zazněl přesně jako Rodney, dokonce použil stejný tón hlasu.
„Každopádně jsou všichni rádi, že jsi zpět a…nemám ti to říkat…ale chystají něco na uvítanou pro tebe a Elizabeth. Jak se má?“ V Rodneym hrklo a najednou se cítil hodně špatně.
„Já nevím, nemluvil jsem s ní od chvíle, kdy ji Carson pustil z nemocnice. Zrovna k ní jdu, nahlásit se zpět do služby.“ Nemluvili spolu…ani za ním nezašla do nemocnice…
„Asi tam skočím hned. Jsem si jistý, že ani ona neposlechla Beckettův příkaz o pomalém rozjezdu a návratu do práce a sedí tam už nejmíň od šesti ráno. Za chvíli se vrátím.“
Když vyšel na chodbu, znovu se nadechl. K tomuhle ale jen hluboké dýchání nestačilo. Vždycky měl problémy mluvit se ženami. U Elizabeth to bylo jiné. Znali se dlouho a byli jen dobří přátelé. Jenže potom, co se stalo, cítil, jak se mu svírá žaludek a netušil, jak vlastně začne rozhovor.
Jak očekával, Elizabeth byla u sebe v kanceláři a vypadala naprosto normálně. Očividně byla na rozdíl od něj naprosto v pořádku a pracovala na počítači. Odhodlaně tedy přešel můstek a rozhodl se začít nejdřív mluvit o práci, až pak o tom…dalším.
„Dobré ráno, Elizabeth.“ To byl dobrý začátek, dokázal pozdravit, aniž by se zakoktal.
„Rodney. Je dobré vidět tě znovu na nohou. Ale Carson říkal něco o tvých zádech a klidu na lůžku.“ Chovala se úplně normálně, což pro něj bylo trochu zvláštní. Tedy, vrátili se do starých kolejí, ale tak to přece být nemělo….
„Nikdy jsem moc neposlouchal příkazy doktora. A už se musím vrátit do práce. Když ležím, moc přemýšlím a to taky není dobře. Navíc mi trvá skoro pět minut, než se vůbec z postele zvednu, tak si tam radši vůbec nelehám.“ Elizabeth přikývla, neusmála se a očividně se chtěla vrátit do práce.
„No tak já…zase jdu. Mám jednu novou doktorku v týmu, s níž bych se měl asi sejít a pak si ještě potřebuju přečíst Zelenkovo hlášení…“ Přikývla a on čekal na nějakou další reakci, na náznak něčeho, co ale nepřišlo. Sebral veškerou odvahu a začal sám.
„Elizabeth…“ Ale dál se nedostal, protože jeho velící zvedla ruku a zakroutila hlavou.
„Tady ne. Ne teď. Já…musím taky dohnat spoustu věcí. Promluvíme si později.“ A s tím se vrátila k počítači. Rodney chvíli otevíral ústa naprázdno, pak jen nehlasně přikývl a odešel, zmatenější než předtím.
xxxx
Elizabeth sledovala Rodneyho, který s poněkud svěšenými rameny odcházel. Všimla si, jak trochu hůř dýchá a bála se, jestli ten návrat přece jen neuspěchal. Pak ale zatřásla hlavou, protože si nesměla dovolit myslet na něco jiného kromě své práce. Přesně to byl důvod, proč si nikdy nechtěla začít s nikým ze svých lidí. Odrazovalo to od práce. Ale pořád se nemohla soustředit. Dívala se na obrazovku počítače a neviděla, co je na něm napsáno. Vybavovala se jí Rodneyho ustaraná tvář tam v lese, ten pocit bezpečí, který navzdory situaci cítila. Znovu zatřásla hlavou a vrátila se k práci. Později to budou muset probrat a ona bude nucena udělat bolestné rozhodnutí. A ulevilo se jí, že ho dokázala alespoň o pár hodin oddálit.
xxxx
Pracovní den v laboratoři byl naplněný bolestí a problémy. Ale Rodney zjistil, že cvičení, která mu Beckett předepsal, nakonec stejně opravdu potřebovat nebude, protože mu pobíhání od počítače k počítači docela pomáhalo. Rozhodně se cítil o poznání lépe než ráno. Chystal se zajít za Elizabeth a neustále hledal záminky pro to, být v řídící místnosti, odkud sledoval, jestli už nekončí. Jenže ona, stejně jako on či kdokoliv jiný z velících ve městě, odcházela jako poslední. V jedenáct večer se mu ale zdálo už zase pozdě ji rušit a tak se rozhodl rozhovor s ní odložit a při cestě k sobě narazil…ale ne…na Shepparda.
„Rodney. Jsi stejně hrozný jako Elizabeth. Zrovna se mnou mluvila, oba byste měli zvolnit a ne se hned vrhat do práce.“
„Taky tě rád vidím. A navíc, nejsi ty úplně stejný?“
„Já jsem nestrávil několik minulých dní běháním po lese v dešti a pobytem ve Wraithském vězení.“
„Jo, jsem na těch jejich lodích skoro jako doma…je nějaký konkrétní důvod, že mě zdržuješ od sprchy a spánku? Nerad to přiznávám, ale vážně si chci lehnout.“ Sheppard se na něj zkoumavě díval a čekal, jestli to Rodneymu dojde, nebo bude muset začít sám. Ovšem jeho přítel astrofyzik byl očividně stejně natvrdlý jako jindy.
„Trochu jsem čekal, že tě potkám, jak míříš k Elizabeth.“ Prohodil a Rodneyho překvapenou reakci si téměř užíval.
„O čem to mluvíš?“ Zeptal se Rodney podezřívavě. Přece nikomu nic neříkal.
„Ale no tak, v tomhle městě se nic neutají a to, jak jsi dneska celý den okupoval řídící místnost a neustále zadával chudáku Chuckovi nesmyslné diagnostiky, tomu taky moc nepřidalo. A pak…já tam byl, vzpomínáš? Skoro jsi Elizabeth objal, když jsme jí vytáhli z toho kokonu.“ Rodney se na něj podíval přivřenýma očima….
„Ne, počkej Rodney, já to nebyl. Očividně si budu muset promluvit se svými muži o udržení tajemství.“ McKay zamrkal, a informaci vstřebával. Skvěle, přesně to potřeboval. Aby si teď celé město myslelo, že má něco s jejich velící.
„Ale o nic nejde…skoro nic se nestalo. Jen slabá chvilka v zoufalé situaci. Znáš to.“
„Znám. Ale tohle je něco jiného. Jdi za ní, promluv s ní. Trochu jsem ti jí načal.“
„Co prosím?“ Vyhrkl výhružně Rodney a zuřivě se na Johna podíval. Ten se jen zasmál.
„Žárlíš? Já to věděl. Ale vážně. Normálně jsem jí chtěl navrhnout, abyste si promluvili, ale je docela nepřístupná. I když pro takového člověka, který je tak šikovný v navazování vztahů jako jsi ty, to nebude problém.“ Dodal Sheppard trochu škádlivě, ale nějak nedostal odpovídající reakci, protože Rodney se zatvářil spíš sklíčeně.
„Já si vždycky myslel, že ty a Elizabeth…“ Řekl tiše Rodney, ale John to dost prudce odmítl.
„To ne. Vždycky jsme byli jen přátelé, ať to vypadalo jakkoliv. A ať je mezi vámi cokoliv, musíte si to vyříkat.“
„Ale mezi námi nic není. Tedy, aspoň jsem si to myslel. Když jsem byl v té cele a nevěděl, co se jí stalo, dohánělo mě to k šílenství. Ale takhle bych se bál o každého, jenže v tomhle bylo i něco jiného…já nevím, sakra, jsem nemehlo, nejsem v tomhle dobrý. To ty jsi tady Kirk, tak řekni, co mám dělat.“
„Nejdřív si promluvte a ujasněte si to. Pak řešte to další. Ručím ti za to, že ještě nespí. Zajdi za ní.“
„Teď? Není to hloupý? Totiž co když…já nevím, je pozdě a…“ Sheppard dořekl myšlenku za něj.
„Bojíš se, že by se mohlo něco stát?“ Zase ten jeho škádlivý tón. To si sakra nemůže pomoct ani když někomu radí? Pomyslel si Rodney, ale byl to jen falešný hněv. Strašně moc si toho cenil.
„Tak jo…jdu za ní, ale jestli se stane..cokoliv…tak za to neseš odpovědnost.“ S odhodlaným výrazem se vydal směrem k pokoji Elizabeth a Sheppard se jen potutelně usmál.
„S tím počítám!“ Zavolal ještě na odcházejícího astrofyzika a s pocitem, že snad svým dvěma nejlepším přátelům pomohl, se opřel o zeď a chtěl si počkat na výsledek.
xxxx
Rodney přede dveřmi do Elizabethina pokoje stál asi pět minut, než se donutil zazvonit.
Chvíli se bál, že třeba neotevře, protože mezi jeho ohlášením uběhla podivně dlouhá doba.
Ale nakonec otevřela a, přesně jak se Rodney bál, vypadala naprosto úžasně. Aspoň pro něj, když ji uviděl v mokrých vlasech a županu. Polkl a odpověděl nahlas na její nevyslovenou otázku.
„Jak jsi říkala, musíme si promluvit.“ Neustoupila a unaveně se na něj podívala.
„Rodney, je jedenáct večer, nepočká to?“ Zdržovací taktika. Jasně.
„To jsi říkala už ráno. Vím, že tohle není vhodná doba, ale když to odložíme, tak to zůstane nevyřešené napořád.“ Elizabeth si jen povzdechla.
„Mluvil jsi s Johnem, co? Ten chlap dokáže být někdy pořádně neodbytný.“ Nepatrně ustoupila a Rodney vešel dovnitř. Stoupnul si od ní dál, ale i tak nedokázal potlačit zachvění, když ucítil vůni jejího šamponu. Ruce měl zpocené a díval se do země. Elizabeth asi čekala, že něco řekne, ale on se cítil jako žáček při zkoušení. Elizabeth už dávno přešla v jeho osobním žebříčku z postu „jen přátelé“ do dalšího stádia „něco víc“ a to ho znervózňovalo. Přesto se nakonec odhodlal, a spustil svůj projev, který si připravoval, když stál u jejích dveří.
„Podívej, vím, že to, co se stalo, pro tebe třeba nic neznamenalo. Oba jsme se zkrátka potřebovali o toho druhého opřít, ale i když to pro tebe nic neznamená, tak pro mě ano…mně…začalo na tobě víc záležet, mnohem víc a já…pokud to nechceš dál nějak rozvádět, pochopím to…jen mi to řekni a nenech mě tápat.“ Čekal, co odpoví, nebo spíš doufal, že to, co očekával, neodpoví. Elizabeth chvíli mlčela a v hlavně se jí honily myšlenky tak zběsile, že nedokázala jednu uchopit a sestavit z nich větu. Po tíživém, několikavteřinovém mlčení nakonec řekla, co chtěla. Předem naučené fráze, v tuhle chvíli méně pravdivé než jindy.
„Rodney, pro mě to taky něco znamenalo. Já jen…mám zásadu, že když s někým pracuji, tak s ním nechci a nemůžu mít žádný vztah.“
„Elizabeth, ale já přece….nejsme v armádě, nic ti nebrání. To že spolu pracujeme…co se změní, když to teď potlačíš? Nebo my oba? Bude to ještě horší.“ Sám byl překvapený, jak pohotově a bez přípravy reagoval. Tohle byla přece Elizabeth, JEHO Elizabeth. Nemusel se bát s ní mluvit. Očividně tuhle reakci taky nečekala.
„Co záleží na tom, že nejsme v armádě? Sice nám pravidla nebrání, ale …nedokázala bych pracovat, a zároveň doufat, že se ti někde něco nestane…nikdy by to nefungovalo.“ Smutně se odvrátila a on jí chytil za ruku. Okamžitě jí zase pustil, protože poslední, co teď potřebovali, byl fyzický kontakt.
„Omlouvám se.“ Řekl tiše. Rozhodně se ale nevzdával. To, co cítil, ještě nebyla láska. Nebyl snad ani zamilovaný. Ale jak to měl vlastně poznat? Nikdy v životě se o lásku nezajímal. Neměl potřebu ji vyhledávat a občasné schůzky byly jen zpestření a s jeho katastrofální neschopností s ženami byť jen mluvit, nemohl ani o nějakém vážném vztahu pořádně uvažovat. Tohle ale bylo jiné, mátlo ho to a on byl zvyklý vědět všechno, mít přehled. Jenže teď se nevyznal ani ve vlastních citech. Znovu zkusil techniku výdech/nádech.
„Elizabeth a co…já nevím, nemusíme přece soudit podle jednoho polibku.“ Usmál se tomu, jak hloupě to znělo.
„Nevíme vlastně, co se stalo, jestli to bylo jen dočasné pominutí smyslů nebo výsledek něčeho, co jsme byť jen trochu potlačovali v minulosti. Zkusme na to jít pomalu. Co říkáš? Zkusíme, jestli je v tom něco víc. Pár schůzek, nemusí to být ani rande nebo tak, prostě jen posezení u večeře…Elizabeth, řekni něco, na tohle já přece nejsem.“ Elizabeth pořád mlčela, přemýšlela. Chtěla souhlasit, nemuseli nic uspěchat a večeře zněla jako dobrý nápad. Jenže se v ní něco příčilo, její zásady by dostaly zabrat, ale tohle bylo něco jiného.
„Elizabeth, no tak. Víš jakou mi dalo práci tohle všechno dát dohromady? Žena mě musí obvykle praštit po hlavě, aby mi došlo, že se mnou chce mít rande.“ Elizabeth se usmála a nějak to z ní spadlo.
„Takže říkáš, že bych měla být poctěna? Jsem žena, kterou jsi pozval na rande?“
„Jo, tak nějak. Moc často se mi to nestává.“ Jejich konverzace, ač obrácená ve vtip, byla pořád napjatá a Rodney nevěděl, co má dělat. Cítil fyzické napětí, nejradši by ženu, která stála před ním, chytil a objal, protože vypadala tak krásně….ale neudělal to…možná by měl….
„Tak dobře.“ Elizabeth ho zmrazila kladnou odpovědí, kterou skoro nečekal.
„Souhlasíš? Půjdeme na večeři? Zítra?“ Vyhrkl to rychle, protože se musel dostat z jejího pokoje a od ní.
„Ano…uvidíme, kam to povede. Třeba…z toho něco bude a třeba ne. Každopádně máš pravdu. Nemůžeme předstírat, že se nic nestalo, to bychom situaci ještě zhoršili. Bude lepší si to vyjasnit.“ Její věcný tón ho přiváděl k šílenství, ale zároveň se radoval z toho malého vítězství. A musel pryč, protože její šampon tak krásně voněl…co používala?...Vonělo to skoro jako vanilka…nech toho! V duchu si vynadal.
„Tak zítra.“ Řekl jen a vycouval z jejího pokoje. Vyprovodil ho její úsměv, který byl ale nečekaně vřelý a u nějž by skoro přísahal, že ho nikdy na její tváři neviděl.
Když byl zase venku na chodbě, znovu si vydechl. A najednou pocítil šťouchnutí do zad, v nichž mu bolestivě křuplo.
„Co tu sakra děláš?“ Vyjel na Shepparda, když se mu obloukem vyhnul a zamířil ke svému pokoji.
„Co? Chci vědět, co se stalo.“ Vypadal jako nedočkavé děcko, čekající na konec napínavého filmu.
„Nic se nestalo. Co by se jako mělo stát?“ Nabral rychlé tempo, ale tohle nebyla odpověď, již chtěl John slyšet.
„A…? Políbili jste se aspoň?“ Rodney se znovu zastavil a zuřivě se na plukovníka podíval.
„Ne! A i kdyby, tak tobě do toho nic není.“ To mu sice trochu křivdil, protože nebýt jeho, nikdy by se nedonutil za Elizabeth zajít, ale to si teď odmítal přiznat.
„Ale chtěl jsi jí políbit.“ Sheppard teď skoro běžel, aby Rodneymu stačil. Ten nabral zběsilé tempo chůze, až to na jeho stav bylo skoro obdivuhodné. Proto nebylo divu, že musel udělat dva kroky zpátky, když se McKay znovu prudce zastavil.
„Tak jo. Řekli jsme si, že na to půjdeme zlehka. Jedna večeře a pak se uvidí. Spokojený?“ Sheppard se trochu samolibě usmál a neodpustil si rýpnutí.
„Ale políbit jsi ji chtěl, že jo?“ To už nechal Rodneyho na pokoji a otázku na něj musel zavolat. Rodney na něj jenom mávnul rukou ve výmluvném gestu a John se spokojeně usmál.
„Já to věděl.“
A s pocitem, že se mu možná povedla největší dohazovačská akce života, se i on vydal do svého pokoje.
Ve wordu měla 30 stránek 
