Malý pokus - 7 - Znovu doma (část 1.)

Zdravím, tak jsem si zkusil napsat menší povídku, uvidíme jak se bude líbit...
Tohle je spíš takový úvod, hlavní děj nastane až v příštích dílech.

Kód: Vybrat vše

Byl krásný letní den a na Atlantis, po všech stranách dokonalém městě, začínal další den. Na programu zrovna byla porada doktorky Weirové s týmem podplukovníka Shepparda. Všichni již byli nachystaní v zasedací místnosti, tedy až na doktora Rodneyho McKaye.
„Kde se k sakru zas ten McKay fláká“, ozval se zpoza stolu Sheppard. „Myslím, že jsme jasně řekli že se na porady bude chodit včas. Nevíte někdo co ho zdrželo?“
„S jistotou to nevím, ale myslím si že si zase hraje s těmi svými techno-udělátky nebo jak se tomu říká“, pronesl tajemným hlasem Ronon Dex a sledoval nějaký lesklý druh malého hmyzu, který běžel zrovna po zemi. Vypadá to, že uvažoval zda má brouka zašlápnout, či ho nechat utéct. V momentě, kdy se Ronon rozhodl, že si potřebuje protáhnout nohy, se dveře zasedačky otevřely a dovnitř vtrhl Rodney.
„Promiňte, jdu pozdě, ale …“ „Ano, jdeš pozdě“, skočil mu do řeči Sheppard a vrhl na něj káravý pohled. „Už jsem řekl že se omlouvám, co by jsi chtěl ještě slyšet? Zdržel jsem se prohlížením antické databáze, ale našel jsem něco úžasného,“ a rozhlédl se vítězoslavně po svých přátelích. „Co to je?“ zeptal se Sheppard a jeho káravý pohled vystřídalo zvědavé pohlédnutí na doktora. „Chm, co jsem našel vám řeknu až ke konci porady, ale myslím že někteří by si to nezasloužili slyšet vůbec“, loupl po Sheppardovi očima.
„Takže bych ráda zahájila další naši poradu…“, přerušila je doktorka Weirová, „na které bych s vámi ráda probrala další plán boje s Wraithy. Jak víme, Wraithové se o Atlantis nějak přestali zajímat, cože je na jednu stranu výhodné, ale na druhou stranu mi to dělá trochu starosti. Jsou až podezřele klidní, v posledních měsících jsme nezaznamenali žádnou jejich aktivitu. Ani naši spojenci nic nehlásí,“ a pohlédla na Teylu, která seděla téměř naproti.
„Máte pravdu“, ozvala se hned Teyla, která až do teď seděla úplně tiše. „Wraithové se v poslední době moc neukazovali, což mi přijde celkem divné, vzhledem k jejich počtu a potřebě krmení. Ale zatím bych si s tím nelámala hlavu, Pegasova galaxie je velmi velká, určitě jsou někde, kde je nemůžeme najít. Myslím, že se nám raději vyhýbají, obzvlášť po tom, co jsme jim zničili ty 3 HiveShipy, co se snažily sklízet na námi navštěvovaných planetách“.
„Spíš bych řekl, že se leknuli Rodneyho vzhledu, když ho potkali na 559, převlečeného za místního křováka…“ rýpl si do doktora Sheppard.
„Hahaha, velmi vtipné, náhodou jsem ten převlek potřeboval, na planetě žili samí křováci, kteří do chrámu nepouštěli nikoho kdo nebyl oblečen jak oni. A jelikož z toho chrámu vycházely podivné energetické údaje, tak jsem se tam musel nějak dostat ne?“ odrazil Rodney Sheppardův útok.
„Nakonec se ale ukázalo, že tam nic zajímaveho není, ne?“ zeptal se Ronon.
„No ne že by to nebylo zajímavé, ale nakonec se ukázalo že tam není žádná pokročilá technologie, ale původ energetických výkyvů se nám nepodařilo objasnit. Myslím si, že za to mohla …“
„Nechtěl jsi nám něco říct?“ skočil mu do řeči opět Sheppard.
„Samozřejmě, chtěl jsem se k tomu dostat“, odpověděl McKay, „jen kdybys mě nechal domluvit.“
„Tak co to je? Podle toho jak se tetelíš štěstím, bych řekl že to bude něco zajímavého. Možná že nám teď nabídneš ochranný krém proti slunci, s faktorem 200 a vůní vanilky …“
„Chm“, nenechal ho domluvit McKay, „náhodou jsem si procházel antickou databázi a zaujal mě kousek textu, který byl ovšem kódovaný antickou šifrou. Abych to rozluštil, musel jsem použít svůj nový dekódovací program, který jsem speciálně vytvo?il pro anticky kódované texty.“
„Je to ten program, se kterým ti pomáhala Carterová?“ zeptal se Sheppard.
„Ano, je to on, ale že by mi s ním přímo pomáhala, se říct nedá, spíš bych to bral jen jako konzultaci.“
- „Spíš bych řekl, že to konzultovala ona s tebou, ne ty s ní, Rodney.“
- „Hm, ale já se o její pomoc neprosil, přišla sama, klidně bych to zvládl sám. Navíc, kdyby nebylo mě, tak by teď měla Carterová starosti s Ori a něměla by čas se mi plést …“
- „A kdyby nebylo Carterové, tak by jsi teď nebyl tady, ale plaval by jsi v jumperu kilometr pod hladinou oceánu…“
- „Oh, díky že jsi mi to připoměl …“
- „Nemáš zač“
„Rodney, Johne! Přestaňte se dohadovat prosím.“ Vložila se do jejich slovní přestřelky doktorka Weirová. „Rodney, chtěl jsi nám něco říct ne?“ usmála se na něj.
„Ano, pomocí dekódovacího programu jsem objevil v antické databázi velmi zajímavou poznámku“, usmál se na všechny kolem.
„Pánové a dámy, myslím, že jsem ho našel“.
„Co jsi našel?“ zeptala se nechápavě Elizabeth.
„Našel jsem ZPM“ a podíval se jí přímo do očí. 

Pokračování příště...


Stále stará písnička... Trochu originality do toho! Ale aby to nebyla jen záporná kritika, oživují to vtipy.

Určitě pokračuj! Mě se to zdá zajímavé.

Opravdu dobré. Pokračuj dál...

Ok, tak sem teda napsal pokračování

Kód: Vybrat vše

1.   Pomoc v nouzi
„Děláš si srandu, že ano?“ zeptala se ho nevěřícně Elizabeth.
„Ne, myslím to naprosto vážně.“, ujistil ji McKay. „ZPM bude ukryté někde na té planetě. Antické záznamy popisují jejich velkou základnu. Je možné že kromě ZPM najdeme mnoho dalších užitečných věcí“.
„Johne, chci mít tvůj tým připravený do patnácti minut k odchodu“, řekla Elizabeth. „Pokud to ZPM můžeme dostat, tak ho dostaneme.“
„Spolehni se“.

O 15 minut později již stál tým plukovníka Shepparda připraven v řídící místnosti. Rodney se právě chystal k zadání adresy, když v tom okamžiku se na monitoru počítače objevila zpráva „PŘIJÍMÁM SUBPROSTOROVOU ZPRÁVU“.
„Elisabeth, máme tu nějakou subprostorovou zprávu“, otočil se Rodney na doktorku. „Je to video“
„Pusť to na obrazovku“, poručila Elizabeth.
Po chvilce se na obrazovce objevila známá tvář, byl to generál Jack O’Neill. Zlomek vteřiny na to ale všem, kdo video viděli, ztuhla krev v žilách. Tvář generála O’Neilla byla celá od krve.
„Tady generál O’Neill. Doufám že se moje zpráva dostane na Atlantis včas. Potřebujeme pomoc, na Zemi začali útočit Ori ... vypadá to jako útok v plném rozsahu ... Antická základna je zničená ... máme miliony civilních obětí ... nedokážeme se jim ubránit. Prosíme o pomoc ...“. Obrazovka zhasla. Všichni mlčeli.
„Panebože“, pronesl tiše John. „Musíme jim přece pomoct“ a obrátil se na McKaye. „Za jak dlouho můžeme s městem odletět z této planety Rodney?“
„Cože?“ podíval se na něj nevěřícně doktor. „Ty chceš odletět s Atlantis z této planety? Blbější nápad jsi už nedostal?“
„Jsou pod útokem Rodney, musíme jim pomoct!“. V jeho obličeji se odráželo napětí, nervozita a také trochu strach.
„Podívejte, i se dvěma ZPM by to bylo velmi riskantní. My máme 1 a ještě z poloviny vybité, nemáme ani zlomek energie na to, aby jsme doletěli k Zemi, ne tak ještě na nějaký boj“.
„John má pravdu, Rodney“ odpověděla Elizabeth, „musíme jim pomoct, a to co nejrychleji. Objevil jsi přece základnu se ZPM, to by nám mohlo pomoct.“
„Ano, pomůže se nám to dostat na Zem“, divoce gestikuloval Rodney, „ale ne, bojovat se nebude. Pokud v tu dobu budeme mít ještě štít, o čemž pochybuji, budeme rádi když budeme mít kde přistát. Ne tak ještě vypouštět drony a bránit se jejich útokům. Víte vy vůbec jak jsou jejich zbraně silné?“, díval se na ně nevěřícně.
„I přes to tam musíme jít“, řekla Elizabeth, „zadejte adresu“.
„ok“, pronesl Rodney a začal zadávat symboly.
Na bráně se postupně začaly rozsvěcovat zámky se symboly, které doktor zadával. Po zapadnutí sedmého symbolu se z brány vyvalil vír nestabilní energie, avšak krátce na to se horizont událostí ustálil a brána byla připravena k přenosu osob.
„Hlašte se každé 3 hodiny“, řekla jim Elizabeth. „Hodně štětí“, dodala ještě.
John, Rodney, Teyla a Ronon prošli bránou. Za zlomek vteřiny už stáli na jiné planetě s nadějí, že se jim snad podaří Zemi pomoct“.


Planeta byla vesměs travnatá, kam až oko dohlédlo se rozpínaly lesy. Byl slyšet cvrlikot ptáků, kteří hnízdili v korunách stromů. Ve vzduchu byla cítit krásná vůně nějakých květin, které nikdo z nich neznal. Planeta vypadala jako opravdový ráj.
Avšak žádný z nich neprožíval krásné pocity, které by určitě tato planeta v každém vyvolala. V duchu si všichni přehrávali vzkaz generála O’Neilla. Všichni měli ještě před zrakem jeho bolestí zkřivenou tvář, po které stékaly pramínky krve ...

„Vypadá to, že tato planeta je hojně pokrytá lesy“, pronesl McKay, který neustále sledoval svého věrného pomocníka – antický detektor známek života. „Mám zde známku energie, vypadá to, že vychází z nějaké vesnice, asi 6 kilometrů východním směrem.“
„Výborně“, zareagoval Sheppard. „Všichni pojďte za mnou, mějte oči na pozoru.

... po 2 hodinách ...

„Neříkal náhodou McKay že je to šest kilometrů?“ pronesl bručivým hlasem Ronon.
„Taky se mi to zdá už velmi daleko“, přidala se Teyla“
„Ano, říkal jsem 6 kilometrů“. „Teda 6 kilometrů ukazoval tady ten krám“, podíval se znechuceně na detektor který držel v ruce. „Nemůžu za to, že to tady z nějakého důvodu nefunguje správně“, pronesl jeho dobře známým tónem.
„Pokaždé když to přestalo fungovat Rodney, tak to nevěštilo nic dobrého“, odpověděl mu Sheppard.
„Já vím, snad to nic nebude. Podívejte! Už vidím vesnici“, zajásal Rodney a rozběhl se vpřed. Ostatní ho následovali.
Ocitli se v malé vesničce. Vypadalo to, že vesničané jsou na velmi nízké úrovni technologie. Kromě dřevěných nástrojů, které zde byly na každém kroku, neviděl nikdo z našich hrdinů nic zajimavého.
„Rozhodně se přibližujeme ke zdroji energie“, řekl Rodney. „I když nevím, jestli tomuhle krámu mohu věřit, ale co už.“.
„Jak je to daleko?“, zeptal se rýpavě Ronon.
„Ha ha, pane vtipný“, zareagoval McKay okamžitě. „Je to přímo před vámi“ a ukázal před sebe na náměstí. Na náměstí stálo něco jako podstavec. Byl postaven jasně v antickém stylu, což mohutně dokazovalo i antické písmo, kterým byl podstavec celý popsán. Všichni se ale dívali po tom, co stojí na podstavci. Bylo to ZPM, o tom nebylo pochyb, až na to že to jako ZPM skoro nevypadalo.
„Co to je?“ zeptala se Teyla.
„Myslím že je to ZPM“, pronesl váhavě McKay.
„Nemá náhodou ZPM jinou barvu?“ zeptal se John.
Jeho otázka byla zcela na místě, protože ZPM nebylo žluté, jak jsme byli zvyklí, ale bylo jasně modré...

Pokračování příště.


GOOD!!! Sice je to až moc rychle hnané dobředu, ale to je asi tak vše co vytknu.
Jinak dobré. Určitě napiš rychle další pokračování.

Není to špatný, rozhodně se těším na pokračování.. ale jestli můžu doporučit.Dej to do quote a ne do code

zatim dobry, pokracuj.

Dobrý, úplně vidím Jacka s obličejem od krve... Začíná to být zajímavé.

Zajímavé! Modré ZPM ! Jak asi bude fungovat?

Díky všem za připomínky. Dnes sem snad stihnu dát další pokračování

Tak, mám tady první část dalšího dílu. Doufám, že se bude líbit.

2. Nečekaný objev (část první)

„Samozřejmě že má“, odpověděl nepřítomným hlasem Rodney. „Je to zvláštní, velice zvláštní...“
„Nemáme čas se zdržovat“, řekl rozhodným hlasem Sheppard. „Rodney, popadni to ZPM a jdeme odsud“.
„Nemůžeme těmto lidem vzít jejich věc, aniž bychom se jich zeptali“, zareagovala na plukovníkova slova okamžitě Teyla. „Ani nevíme, k čemu ZPM používají.“
„V tom nevidím zas takový problém“, obrátil se na Teylu Ronon. „Dáme jim to naše vybité a vezmeme si tohle. Ještě jim ho taky můžeme natřít na modro, jen aby se neřeklo“, dodal ještě.
„Tak co bude McKayi?“, zeptal se netrpělive John. „Vem to a jdeme“.
„Rád bych ho vzal, ale nemůžu. Je to chráněno nějakým druhem energetického pole“.
Měl pravdu. Jakmile se někdo z nich pokusil ZPM jen dotknout, narazila jeho ruka na nějaké energetické pole, které nemohli překonat.

„Potřebujete s něčím pomoct?“ ozvalo se vedle nich. Otočili se a uviděli jednoho z vesničanů, který se k nim nepozorovaně přiblížil a vyslechl jejich rozhovor.
„Ano, chtěli bychom si odnést tuto věc“, odpověděl Sheppard a ukázal na modré ZPM stojící na podstavci.
„A k čemu by vám tato věc byla?“, vykulil na něj oči vesničan.
„No, víte“, zapojil se do rozhovoru McKay, „my takovéto věci sbíráme. Dáváme si je doma na police a používáme je jako dekorace. Taky vypadají efektně místo lustru.“
„Co je to lustr?“ podíval se na něj nechápavě vesničan.
„No, lustr je taková věc na stropě, která vydává světlo a osvěcuje vám místnost, ve které se zrovna nacházíte. Tak co, můžeme si ho vzít?“
„Bohužel to nepůjde, jak sami vidíte, je kolem něj nějaké magické pole. Podle legendy tento podstavec postavila nějaká mocná bytost. Umístila na něj tento modrý krystal, který nás má chránit před zlými bytostmi, se kterými naši ochráncí prý po staletí bojovali. Ale tomuhle už nikdo nevěří“, vysvětlil jim vesničan. „Ale pokud máte zájem o nějaké jiné dekorace, můžete se porozhlédnout ve vesnici, kde ...“
„Ano děkujeme, myslím že jsme si udělali jasný obrázek“, uťal ho Rodney. „Můžete nás prosím nechat o samotě? Děkuji“.
Vesničan na něj koukl zmrazujícím pohledem a odešel ke svým přátelům, se kterými si začal něco horlivě šuškat.

McKay se podíval na Shepparda: „Někdo bude muset zajít k bráně a poslat vzkaz na Atlantis. Potřebuju poslat Zelenku, Greyce a toho novýho, jak se k sakru jmenuje ... toho z Česka nebo z kama je. Jo a taky můžete vzít něco k snědku, od rána jsem nejedl a mám dost solidní hlad.“
„Dobře, Teylo a Ronone, vy půjdete k bráně vytočit Atlantis a počkáte na příchod nových lidí. Já s McKayem tu zůstaneme a půjdeme prozkoumat okolí“, oznámil jim Sheppard.
„No to teda ne, já se odtud ani nehnu“, začal okamžitě protestovat McKay.
„Neboj Rodney, to ZPM ti nikdo nesebere, je přece pod štítem ne?“
„No to je, ale co kdyby někdo přišel na to jak jej překonat? Třeba kdyby přešli Geniiové? Přece jim ho nemůžeme nechat“.
„Nikdo jim nic nenechává, šance že jsem přijdou jsou nulové, takže teď půjdeš hezky se mnou na obhlídku okolí.“
„No tak dobře. Ach jo, k čemu jsem se to zas nechal přemulivit“, skuhral McKay a následoval Shepparda.

... mezi tím na Zemi v SGC...

„Plukovníku, jaké jsou škody?“, zeptal se generál O’Neill plukovníka Carterové.
„Nevím pane, komunikace nefunguje, jsme zde zcela odříznutí. Už nám zůstaly jen bezpečnostní kamery na 23 až 28 podlaží.“
„K sakru“, postěžoval si hlasitě O’Neill“. „Co budeme dělat? Můžeme vytočit bránu?“
„Bohužel nemůžeme pane, nemáme dostatek energie a každou chvíli sem můžou vtrhnout vojáci Ori. Bohužel nevidím šanci jak se z tohoto dostat“, odpověděla Carterová.
„No tak, Carterová, musíte myslet pozitivně. Už jsme byli v horší situaci, ne? Pamatujete si náš výlet na Antarktidu?“, pousmál se na ni generál. Bohužel s jeho zakrvácenou tváří a zlomenými žebry to však úsměv připomínalo jen vzdáleně, spíš to vypadalo jako bolestný škleb“.
Zrovna když se Carterová snažila zprovoznit alespoň základní komunikaci, tak zhasla všechna světla na základně a rozsvítilo se nouzové osvětlení.
„No tak tohle nám ještě chybělo“, protočila očima Carterová. „Pokud jsme se před tím neměli šanci odtud dostat, tak teď ji nemáme určitě“.
„Moment, plukovníku, možná jsem přišel na to jak se odtud dostat“, řekl O’Neill a až nyní se skutečně usmál.

... zpátky na naší planetě v galaxii Pegasus ...

Ronon a Teyla jdou hustým lesem zpátky k bráně. Jdou rychle, nezastavují se, protože jen tak snad dokáží nové ZPM získat včas, aby se dostali na Zem v co nejkratším čase.

„Stejně si nemyslím že odletět s Atlantis pryč je dobrý nápad“, začala rozhovor Teyla.
„Potřebují zachránit svoje lidi, neměj jim to za zlé“, reagoval Ronon.
- „Já vím, ale přece jen město Předků by zde mělo zůstat. Dává naději všem, kdo jsou utlačování Wraithy. Je to symbol naděje a záchrany“.
- „Stejně myslím, že se sem po čase zase vrátíme. Určitě nebudeme v jejich galaxii dlouho. Kdo ví, zda bude vůbec koho zachraňovat. Slyšela jsi už vůbec o těch Ori něco?“
- „Něco jsem o nich četla v hlášeních ze Země, ale nejsem z toho moc chytrá. Jen doufám že se nedostanou sem. Mít zde dalšího nepřítele by bylo hrozné.“

Za tohoto rozhovoru došli až k bráně a začali zadávat adresu Atlantis.
„Tady je Teyla, je tam prosím někde doktorka Weirová?“
„Jsem tady Teylo, jak probíhá mise?“, odpověděla Elizabeth.
„Našli jsme něco jako ZPM, ale doktor McKay potřebuje pomoct. Řekl mi, že máte poslat doktora Zelenku, doktora Greyce a nějakého nového Čecha. A taky prý něco k jídlu“, pousmála se.
„Samozřejmě“, odpověděla Elizabeth. „Všechny vám pošleme do patnácti minut“.
„Děkuji, Teyla končí“.
Brána se zavřela.
„No teď nám nezbývá nic jiného než počkat“, řekla Rononovi.

Povedené. Jen tak dál. Rozvíjí se to perfektně, takže napiš určitě co nejdřív další pokračování.

Souhlasím.Líbí se mě to a čekám na pokračování

Ten nový čech? Ale jinek je to fajn. Jen nechápu proč na zem, když se jim město po cestě rozpadne