SG: Série Město nářků

Atlantis je jejich domov... Co když ale skrývá děsivé tajemství...

Město nářků
Atlantis. Nejúžasnější město známého vesmíru. Ach ano… Její štíhlé lesklé věže se doslova drápou k nebesům posetým pouze několika bílými obláčky. Lehký vánek fouká do otevřených dveří a velitelce expedice Atlantis, doktorce Weirové, jemně cuchá vlasy. Ta si ale krásného dne vůbec neužívá. Její starosti, jakožto velitelky výpravy na ní totiž doléhají čím dál tím víc.
Bože… Celé jižní křídlo města zamořené tím nesnesitelným zápachem… Honí se doktorce hlavou. Já jsem Rodneymu říkala, aby raději vždycky zkontroloval k čemu ten přístroj vůbec slouží. Ty přístroje mě už vážně začínají štvát. K čemu mohli staří Antikové používat přístroj na vytvoření puchu? A teď ještě nejdou otevřít dveře do přistávacího hangáru pro jumpery. Od té doby co se tam Ronon cvičil ve střelbě nejdou otevřít.
Ano, není to vůbec lehké být velitelkou takovéhle výpravy. Obzvláště s takovýmhle povedeným týmem. Ale doktorku někdo bez milosti přerušil z jejího rozjímání.
„Promiňte, doktorko Weirová, ale Teyla se zase nabourala do Wraithské mysli a teď pobíhá po městě a všem vyhrožuje!“ byl to Williamson. Mladý, nově příchozí vědec na Atlantis. Byl ještě stále poněkud vyjukaný z nového prostředí, ale kdo by nebyl, že?
Elizabeth si hlasitě povzdechla a upřela své unavené oči na vcelku bledou tvář, z níž nejvíce pozornosti upoutaly oříškově hnědé vlnité vlasy a oči téměř čokoládové. „Jdu to vyřešit. Už toho mám dost! Toto je výprava za všechny peníze!“ své rty naštvaně stiskla a rychle odešla pryč. Vědec se za ní jen vyjeveně podíval.

Elizabeth Weirová kráčela téměř liduprázdnou chodbou vystavěnou v antickém stylu. Sem tam něco bliklo, zasvítilo či na sebe jinak upoutalo pozornost, ale doktorka šla jen dál a ničeho si nevšímala. Jak tak šla rychle, nevšimla si ale vody, jež zde zbyla po velkém pokusu doktora Zelenky. Ten totiž chtěl zjistit, zdalipak může voda způsobit nějaké poškození vnitřního systému Atlantis. A Elizabeth po oné louži uklouzla. A jela. Jela, ba téměř doslova a do písmene letěla dlouhou chodbou a ne a ne se zastavit.
A v tom před sebou zpozorovala zatáčku. Téměř v pravém úhlu zakroucenou doprava.
To bude bolet! Problesklo Elizabeth hlavou těsně předtím, než v plné rychlosti vrazila do stěny, div ji nezbořila. Na stěně zablikalo několik světýlek, objevilo se několik malých jiskřiček a celá chodba, v níž se doktorka Weirová nalézala, se ponořila do naprosté tmy.
„Hé?“ nechápavě se zvedla z šedivé podlahy. Hrozně ji bolela ruka. Vedle ní stál John Sheppard. „Co se stalo?“ vydala ze sebe a hlavu si zabořila do dlaní. Ani se nemusela ptát. Moc dobře věděla, že běžela seřvat Teylu a že uklouzla.
„To nic. Jsi v pořádku, Elizabeth?“ pomáhal jí na nohy major Sheppard, „Našel jsem tě tu, když jsem se dozvěděl, že tahle celá sekce se odpojila od systému. Co se stalo?“
Weirová se opatrně postavila. V ruce jí pulzovala palčivá bolest. „Nevím. Nepamatuji se.“ Zalhala. Nepotřebovala, aby John věděl, co se chystala udělat. A navíc… Už takhle se cítila dost trapně. Uklouzla na mokré podlaze, to by se přeci velitelům expedic stávat nemělo!
„Musíme na ošetřovnu.“ Prohlásil rozhodně John.
„Dík že se staráš.“
„No, vlastně jsem tam nechtěl jít kvůli tobě, ale když už tam jdu, tak tě vezmu sebou.“
„Hm. A kdo tě zajímá víc než tvoje velitelka?“
John mlčel.
„No tak!“
„No dobrá. Ta nová zdravotnice. Desireé Olivierová.“
„ Aha! Zřejmě tě uchvátil francouzský šarm…“
„Raději bych to nerozebíral.“ Uzavřel rozhovor John a lehce se pousmál.
John chytil opatrně Elizabeth kolem boku a pomalu se vydali chodbami vzhůru k ošetřovně.

„Cože?!“ nevěřil vlastním uším mezitím Rodney v řídící místnosti. To, co mu právě ten nový, jak on se… Aha! Williamson oznámil, to nemohla být pravda. „Zopakujte to ještě jednou!“
„No… K večeři jsou špagety!“
„To snad není pravda! Tenhle týden už potřetí!“ Rodney zuřivě kopnul do stěny. „Co se to děje se zásobami?“
Vědec neodpověděl a místo toho se posadil k jednomu z počítačů a začal něco vyťukávat na klávesnici. Noc se blížila. A když ohnivě zbarvené slunce zapadlo za obzor nekonečného oceánu, tma se snesla na Atlantis.
A v té chvíli ještě nikdo netušil, co je čeká…

John se s cuknutím probudil. Byl celý zpocený. Zdál se mu totiž děsivý sen: Stál v řídící místnosti a najednou se všichni začali měnit na podivná monstra, co v životě neviděl. Přiblížila se k němu a všechna naráz z něj začala strhávat maso z těla. Ještě teď John cítil tu bolest. Lehce protřepal hlavou, aby zahnal zlé myšlenky a rozhodl se zajít do jídelny pro něco k pití.
Vyšel na chodbu. Bílý měsíc ozařoval naprosto prázdnou chodbu. Sem tam něco bliklo a ozval se elektronický zvuk. Za tu dobu, co byl na Atlantis si na to John Sheppard již zvykl. Jak tak šel tichou chodbou, přímo před sebou na malý okamžik uviděl nepatrný pohyb.
Asi nějaký opozdilec… Pomyslel si major a rukou si pročísl tmavé vlasy.
Kdyby se v tu chvíli Sheppard otočil, spatřil by dvě rudě žhnoucí červené oči zářící z temného koutu. Ale on se neotočil a klidně šel dál. Nějaký sípavý zvuk majora zarazil. Zastavil se a rozhlédl se kolem. Ale nic. John se ale podíval z okna a to co viděl ho téměř složilo.
Na podobném z balkónů, jako dnes dopoledne Elizabeth, stála postava oděná do černého pláště, jíž nebylo vidět do tváře. A… Postava se otočila na Johna.
Na úplně malý okamžik John spatřil tu hrůznou bledou tvář.
Tvář smrti.
John se nemohl pohnout. Stál jako zkamenělý dobrých několik sekund se na postavu koukal. Nevěřil očím. To prostě nemohla být pravda. Možná nějaký sen… A pak, postava se dala do pomalého kroku blíž a blíž k oknu, za nímž stál John.
Na nic nečekal a dal se do běhu. Rychle přiběhl ke své kajutě, zavřel dveře a zamkl. Srdce mu tlouklo jako splašené. Téměř nemohl dýchat tou hrůzou. Strach. A… Dlouhé škrábání na dveře kajuty. John se snažil zadržet dech. Bytost, nebo ať to bylo cokoliv, ale zjevně věděla, že major, ve dne obyčejně velmi statečný, se v této chvíli ukrývá ve své kajutě strnulý strachem a hrůzou.
John až do rána neusnul a seděl opřený o postel a jen se koukal na dveře, stále ještě plný strachu. A pak… Křik!
Ženský křik.
John otevřel dveře a spatřil doktorku Heightmerovou, psycholožku na Atlantis, jak ječí a ukazuje na cosi.
Major nejprve nepoznal, co to je, ale když se pak podíval ještě jednou, poznal důvěrně známou postavu. Její vlasy, světlé jako sláma byly pocuchané a zakrvácené. Bílý lékařský oděv rozdrásaný a též celý od krve a tvář…
Sheppard se odvrátil. Nesnesl ten pohled. Slzy se mu draly do očí. Byla to Desireé. Byla. John si zoufale uvědomoval, že již nikdy spolu nebudou večeřet při svíčkách, nebudou spolu žertovat o doktorce Weirové. Nic. Prázdnota a velký žal. Major chtěl křičet. Cítil nesmírný žal, jakoby mu chtělo břicho puknout hořkostí.

Na Atlantis se poté celý den nerozebíralo nic jiného. Všichni byli zděšeni, ale John nikomu neřekl o tom, co viděl minulou noc. Vzhledem k tomu, že Rodney nezachytil žádnou cizí známku života se začali někteří domnívat, že tu otřesnou vraždu spáchal někdo z Atlantis.
Vrah je mezi námi…
Na Atlantis padla další noc. Tentokrát očekávaná s napětím.
Co se bude dít? Bude další oběť, či snad to byl jenom jeden případ? Podobné myšlenky se každému členu Atlantis týmu draly do hlavy ten večer. Tu noc nikdo nesetrvával na chodbách déle než bylo nutné. A na stráži v řídící místnosti se sešlo zhruba dvacet lidí, aby se spolu mohli případnému útoku ubránit.
Sheppard nic z toho pořádně nevnímal. Jistě, Rodney a Teyla mu nabídli pomoc, ale on netušil jak by mu mohli pomoci a tak odmítl. Vlastně, jediné na co se dokázal soustředit bylo myslet na něco jiného, než na ten otřesný zážitek. Zážitek, jenž se mu nejspíš vryl do paměti natolik, že na něj ani do nejdelší smrti nezapomene.
John ležel ve své posteli a díval se do stropu. Měsíc opět prozařoval skrze okno a Sheppard přemýšlel, neboť nemohl usnout. V hlavě se mu objevovaly a zase mizely vzpomínky: Příchod na Atlantis, první setkání s Wraithem, Teyla, doktorka Weirová, jedna z mnoha bitek, Desireé… Ne! Přikázal si major a otočil se na bok, ale náhle uslyšel dobře známý zvuk.
Bože, ne!! Snažně prosil, aby zvuk zmizel, ale on nemizel. Ba naopak. Byl čím dál hlasitější. Mám otevřít dveře? Co když někdo potřebuje pomoc?Ale zase na druhou stranu, co když tam je ta divná zrůda, jak jsem ji viděl minulou noc? A co je to vůbec zač? Když ale škrábání o železné dveře ustalo, John se rozhodl vyjít na chodbu.
Zhluboka se nadechl. Pořádně. Zmáčkl tlačítko k otevření dveří na chodbu. Již nebylo cesty zpět. A nyní, jako ve zpomaleném filmu viděl dveře, jak se pomalu otevírají. Pevně v ruce stiskl zbraň. Ruce měl zpocené. A poté…
Dveře se otevřely.
Nic.
John se bedlivě rozhlédl okolo. Vůbec si nevšiml, jak se za nejbližším rohem ozvalo lehké zašustění pláště. Nic. John si upevnil zbraň k opasku a zašel do svého pokoje, kde se uložil ke spánku. Téměř okamžitě usnul. A vůbec si ve své nevědomosti nevšiml dvou rudých očí zářících zpoza postele…

Major Sheppard vyšel na chodbu, kde stál Rodney s Teylou a Rononem. Bylo šedivé pošmourné ráno. Kolem procházelo velké množství lidí. Johnovi se na nich něco nezdálo. Všichni se usmívali. Až nepřirozeně. Na okamžik se mu zdálo, že mezi hloučkem procházejících zahlédl tvář Carsona Becketta. Lékaře na Atlantis. Mělo to však jeden háček.
Carson byl mrtvý. Již déle než měsíc.
Major nechal Rodneyho a Teylu s Rononem před svým apartmánem a vydal se za domnělým doktorem Beckettem. To není možné, vždyť je mrtvý! A kam mě to vede?! Uvědomil si John, když zjistil, že chodby jsou pusté, prázdné a tiché. Vůbec si nedokázal představit, kde by se mohli na Atlantis nacházet. Nikdy zde nebyl. Carson se k němu náhle otočil a ukázal doprava. John se tam podíval.
Viděl velmi prastaré dveře, na nichž se zjevně čas podepsal víc, než na čemkoliv na Atlantis. Sheppard otevřel a vešel dovnitř. Místnost byla poměrně nízká na rozdíl od ostatních místností ve městě Antiků. A co více! Ke zdem byli pevně připoutáni Wraithové, zřejmě na pokraji svých sil a kolem několik Antiků ve světlých lehkých oděvech. Jeden z nich přistoupil k nejbližšímu Wraithovi a pomocí nějakého podivného zařízení ho začal mučit. Wraith začal vřískat a škubat sebou.
Ta bolest musela být nesnesitelná.
John se probudil.
Skrze okno svého pokoje major viděl pošmournou a zamračenou oblohu. Převlékl se a vyšel na chodbu. Stále ještě myslel na podivný sen.
„Dobré ráno!“ vybafl na Shepparda Rodney a John sebou škubl.
„Rodney! Tohle mi nedělej!“
„Promiň. Vypadáš hrozně. Zase jsi nespal?“
„Ale jo, měl jsem divný sen.“
„To spraví pořádná snídaně! Mimochodem ,co se ti zdálo?“ otázal se McKay.

„…Ale… Něco o tom, jak tady Antikové mučili Wraithy, aby dostali nějaké informace.“ Svěřil se příteli Sheppard a napil se horké čokolády.
„To je… Velmi zajímavé!“ zdvihl prst do výše Rodney a zakousl se do koblihy. „A ty si myslíš, že to má něco společného s tím ,co se tady stalo minulou noc?“ zeptal se.
„No, abych řekl, možná. Není možné, aby tady třeba nějaký Wraith zůstal, nebo tak?“
„Těžko.“ Uchechtl se McKay a napil se. „Všechno jsme důkladně prozkoumali. Další možnost potom je, že to jsou duchové těch mučených Wraithů, ale byl to jenom sen! Proč by to mělo nějak souviset?“
To byla otázka, na niž John Sheppard zatím ještě nenašel odpověď, ale nějak to cítil, že to má souvislost. Rozhodl se po snídani nakouknout do Antické databáze. Dopil čokoládu a odešel pryč. Rodney se jenom zmateně koukal za ním.

„Já ale vůbec netuším, co hledám?!“ zoufale zvolal John, když o chvíli později seděl u jednoho z portálů Antické databáze.
„Můžu nějak pomoct?“ usmála se vědkyně, starající se o databázi.
„Vlastně ano!“ přikývl Sheppard, „hledám cokoliv o nějakém mučení Wraithů.“
Vědkyně se na něj podívala jako na blázna, ale poslechla a začala u vedlejšího počítače něco zadávat do vyhledávacího okénka. „Bože!“ vykřikla, „Něco tu je!“
Major přistoupil blíž. Bylo to psané Anticky, tudíž nepřečetl prakticky nic. Slečna ale začal číst: „Násilné vyslýchání Wraithů pokračuje nadmíru dobře. Dověděli jsme se více informací než kdykoli předtím. Rada zuří. Je to proti její vůli. Ale výsledky překvapily i radu.“ Upřela blankytně modré oči na Johna: „Měl jste pravdu! Antikové mučili Wraithy, aby získali co nejvíce informací!“
„Ještě něco?“ položil otázku major.
„Je tu nákres nějakého přístroje ke zbavení se případných následků.“
„Ne bezva!“ zajásal John, „Teď zjistěte, jestli se tu ten přístroj ještě někde nenachází.“
Vědkyně zadala něco do počítače. „Máme štěstí. Je tu. Západní část města, sedmé patro!“ pravila. John se ihned rozběhl na určené místo.

Jakmile doběhl, udýchaně stiskl několik tlačítek. Snad to nebude Elizabeth moc vadit. Ale ostatně – je to pro dobro všech! Stiskl poslední z blikajících tlačítek a celou Atlantis se prohnala jakási energetická vlna.

„No dobrá!“ smířila se s tím nakonec Elizabeth Weirová, když se později dověděla, co se stalo. „Je to pro naše dobro! I když jste mohl mi dát alespoň vědět.“
„Celé město by mělo být od duchů, poltergeistů a přízraků očištěno!“ prohlásil Rodney spokojeně.

A v tu chvíli hluboko pod řídící věží v jedné z menších věží Atlantis stála postava v temném plášti a koukala se z okna směrem k řídící věži, dokud jí další z postav neodvedla pryč.

Tak to jsem exkluzivně pro vás napsal. Doufám, že se vám bude líbit.











[/quote][/b]

[Aiwendill]

chceme pokracovanie!!!!

celkem dobrý. je to dobře nepsaný a i docela strašidelný. jenom by to chtělo pokračování. jo a taky se mi nezdá reálný, že by antikové mučili wraithy nebo že by měli ještě přístroj speciálně na to, aby zničily duchy.

Mě se to zdá opravdu dobré. Je to tak trochu strašidelné. A nezdá se mi že by to bylo nějak nereálne (Ale mě se taky nezdá nereálné skoro vůbec nic )

A chci pokračování, jsem zvědavá co se z toho vyklube, zatím to vypadá docela zajímavě

Jj, pokračování. Musím chválit, jak pečlivě je to napsané.

bezva!!!
má to len jednu vadu! , kde je ďalšia časť?

Je to moc pěkné, moc pěkně a pečlivě napsané.
Jen si nedokážu představit Johna jak se celou noc třese strachy.
To že Antikové mučili Wraithy mi tak zvláštní nepříjde, ale divil bych se kdyby něco prozradili. Ale já bych radši kdyby Wraithové Antiky vyvraždili. Nemám antiky rád. Ori jsou mnohem simpatičtější.

A taky přístroj jen na očištění od duchů se mi zdá podivné.

Ale jinak je to opravdu dobré. Zpočátku jsem myslel že je to nějaká parodie, pak je to ale vážné.
Pokračování by bylo dobré, hlavně aby nějak reálně vysvětlili ty duchy.

Všem moc děkuju za pochvaly. Moc si jich vážím a taky se už můžete těšit na pokračování nazvané (originálně) Město nářků část 2.

Už se těším. A hlavně ten název - Město nářků. Ten je fakt skvělej A to myslím vážně, Dokonale to vykresluje obsah příběhu.

A Město nářků 2. No jestli to znamená, že to bude 2xlepší než ten první díl tak to bude fakt super

Nedávný příběh se opakuje...

Město nářků část 2

Rodney McKay, jeden z nejdůležitějších vědců na Atlantis se probudil a zjistil, že už zase usnul v řídící věži. Unaveně si promnul oči a usoudil, že nejlepší bude jít se pořádně umýt. A pak vzhůru na snídani! Zajásal v duchu.
Atlantis, domov dávných Antiků, se probouzela do neskutečně překrásného dne. Slunce teprve vycházelo za vodním horizontem a téměř se zdálo, že v chladných vlnách oceánu pluje. Několik lehkých a jemných oblaků se po obloze prohánělo jako ovce na louce a bylo klidné bezvětří. Uvnitř Atlantis ještě panovalo ticho. Vzhledem k tomu, že hodiny na jedné z chodeb ukazovaly čas kolem půl páté ráno, nebylo se čemu divit.
McKay po chodbách kráčel dolů, směrem ke svému pokoji. Z venku až sem, do prázdné tiché chodby doléhal zpěv zdejších ptáků a občasné šplouchání vln. Dorazil ke svému pokoji a otevřel dveře. Na velkém nástěnném kalendáři byl nápis červen. Rodney byl vděčný za to, že i v letních měsících na Atlantis nebylo žádné horko. Oceán ji totiž ochlazoval a bylo to nadmíru příjemné. Nesnáším horko a vedro. Pomyslel si v duchu a ihned zamířil k malé koupelně.
Nabral do dlaní osvěžující chladnou křišťálovou vodu a ponořil do ní svůj unavený obličej. Bylo to příjemné. Najednou se cítil zase svěží, nepociťoval žádnou únavu jako ještě před chvílí.

Po snídani McKay spolu s ostatními vědci zkoumal podivný přístroj z planety Verdalion, o němž si myslel, že by mohl sloužit jako o zásobníku energie a mohl by postupně nahradit celé ZPM. Něco ho však naprosto šokovalo:
„No to snad ne!“ vykřikl, „Nemyslíte doufám vážně zapojení toho krystalku do téhle přihrádky!“ pleskl jednoho z vědců přes ruku, až krystalek spadl na zem a roztříštil se na tisíce malých úlomků.
„Neměl bys ty ubohé vědce tak deprimovat. Mají z tebe pomalu větší strach než z Wraithů.“ Upozornil svého přítele Sheppard to odpoledne, když společně seděli na jednom z mnoha balkonů a pozorovali oceán.
„Já nemůžu! Jsou naprosto neschopní!“ namítl Rodney a zakousl se do koblihy s čokoládovou polevou.
John Sheppard se na něj zkoumavě podíval: „No dobrá!“ zahuhlal vědec, „Mohl bych být trochu milejší! Ale potřebujeme výsledky rychle! Neexistuje, aby měli nějaké zpoždění a takto je donutím pracovat rychleji!“
„Tím že je budeš terorizovat? To si vážně nemyslím!“
„Já je neterorizuji. Jen prostě…“

Mezitím ve své kanceláři doktorka Elizabeth Weirová seděla u počítače a vypadala hrozně zaneprázdněna. Ovšem, pouze vypadala. Ve skutečnosti hrála na svém notebooku svoji oblíbenou karetní hru, solitaire. Náhle někdo zaťukal na dveře.
„Dále!“ zaklapla notebook Elizabeth.
Byla to Teyla.
„Co se děje? Prosím, posaďte se.“ Vybídla Teylu Weirová a ukázala na volnou židli opřed svým psacím stolem.
Teyla jen vděčně kývla. Vytáhla z kapsy papírový kapesníček a začala hrozně brečet.
„Co se děje? Cítíte nějaké Wraithy?“ polekala se doktorka.
„Ne!“ fňukala Teyla: „Ten nový důstojník…Collins… nechce se mnou chodit!“ a jakmile to dořekla, rozbrečela se znova. Weirové se ulevilo a pousmála se. Vlastně, to nebylo to správné slovo.
Rozesmála se na celé kolo.
„Vy se mi smějete?!“ podívala se na velitelku mladá Athosianka a utřela se do kapesníčku, v současné době spíše připomínajícího velký roztrhaný chumel. „To rozhodně není k smíchu!“ popotáhla.
„Ne, neberte to špatně. Já jen… čekala jsem, že kvůli tomu nebudeš chodit za velitelkou téhle expedice!“ snažila se situaci diplomaticky zachránit Weirová.

Noc se pomalu a lehce snášela na Atlantis, jako hedvábný šátek na zem. Slunce již dávno zapadlo a nyní ho pouze připomínalo několik narůžovělých červánků vznášejících se těsně nad obzorem.
Rodney McKay šel z laboratoře do svého pokoje, aby si mohl ještě před spaním číst svoji novou knihu „Jak se stát akčním superhrdinou v deseti krocích“, kterou si objednal ze Země.
Tiše kráčel po ztemnělé chodbě, kde světla ještě nesvítila, jelikož venku doposud zbývalo několik posledních kapek světla. Popravdě, bylo mu to trochu nepříjemné.
„V pohodě! Je to obyčejná prázdná chodba! Nač se strachovat!“ utěšoval se potichu, ale v tom okamžiku zaslechl drobné zašustění nějaké lehké látky a kroky.
Pomalé kroky.
Rodney ucítil na své kůži poryv ledového vzduchu a dostal husí kůži. Co to kruci je? Někdo si ze mě dělá legraci! No jistě – Sheppard! Napadlo ho. Usmál se. Dostal spásný nápad. Potichu se přiblížil k nejbližšímu rohu, zpoza nějž zvuky slyšel a vybafl.
„BAF!“
Ale v chodbě nestál Sheppard.
Ani v nejmenším to nebyl Sheppard.
McKay v chodbě uviděl siluetu nějaké bytosti v dlouhém splývavém plášti. Ta se na něj nyní zadívala a vědec ucítil rozkaz ve své hlavě: Běž!
Na nic nečekal a dal se na útěk. V běhu se podíval za sebe a… Bože!
Bytost ho pronásledovala!
A pak…
Světla na chodbách se rozsvítila. McKay se rozhlédl všude okolo, ale nikde nikdo. Ať to bylo cokoliv, zmizelo to hned, jakmile se rozzářila světla. Vydechl a opřel se o zeď. Co to bylo? Prolétlo mu hlavou. A poté si vzpomněl na nedávnou příhodu. Něco zabilo zdravotnici na Atlantis tak brutálním způsobem, že i Rodneymu se dělalo špatně i při pouhém pomyšlení na to, co se jí stalo.
„Ne! To není možné… Antický přístroj jsme použili, a nyní zde již nemá žádná z těch bytostí co pohledávat!“ polohlasně mumlal opřený na chodbě.
Světla zablikala.
Kanadský vědec se na ně podíval a pak…
Světla zhasla.
Tma.
Naprostá tma.
To bylo vše, co Rodneyho obklopovalo a ještě… Kroky!
McKay se poslepu rozběhl ke svému pokoji. Míjel mnohé zákruty a dveře, ale on se zajímal jenom a pouze o své milované dveře do svého apartmá. Tam bude záchrana a bezpečí. Utěšoval se v duchu. Několikrát se otočil, ale nikde nic. Až později.
Měsíc v této části města Antiků zářil skrze velké sklo. Rodney se zastavil, aby se zorientoval a bytost vběhla do světlem ozářeného prostoru. A on, on ji zahlédl. Sice jen na okamžik, ale byla to ta nejhrůznější tvář co kdy viděl.
Opět se dal do běhu.
Dveře do pokoje byly přímo před ním. Musel běžet. Musel! Byl to běh o život. Přiběhl k pultu a otevřel dveře. Vběhl dovnitř a zase je zavřel.
Ozvalo se škrábání dlouhých nehtů do železa.
Zvuky smrti.
Rodney vydechl, ale byl zpocený.
A podobně jako major Sheppard několik týdnů před ním, i Rodney tu noc již neusnul. Musel stále myslet n onu hrůznou tvář a viděl ji všude, kam se podíval.

Ráno přineslo vysvobození. Úsvit zvěstoval nový den na Atlantis. Město zázraků a tajemství se pomalu probouzelo z děsivé noci.
McKay se odvážil a opatrně otevřel dveře. Všiml si, že jsou velmi poškrábané. Když nikde nic nebylo, tak se rozhodl oznámit tu hroznou novinu Elizabeth. Nebe bylo stejně jako včera poseté nadýchanými obláčky, s tím rozdílem, že dnes foukal chladný vítr. Vcelku rychle šel šedivou chodbou. Sem tam narazil na zívajícího člena expedice. Po schodech ozdobených nápisy Antickým písmem doslova vystřelil nahoru až ke kanceláři Elizabeth Weirové. Zaklepal a čekal.
Zevnitř se ozvalo „dále!“ a tak vstoupil.
„No, copak se děje tentokrát? Verdalionský zdroj energie nefunguje tak jak má?“ upřela na něj své unavené oči Elizabeth tázavě. „Nebo se Teyla zase s někým rozešla a teď brečí na chodbě?!“
Rodney zavrtěl hlavou: „Ne! Něco jiného! Ti duchové těch Wraithů, nebo co to bylo… Je to tu zas!“ vyhrkl rychle.
Weirová vyděšeně vytřeštila oči a nevěřícně na McKaye zírala.

Ten den se zjišťovalo, zdalipak jsou všichni živí a zdraví a Rodney navrhl několik bezpečnostních opatření. Městem se šířila nervozita. Jako kdyby se všichni ptali: Kdo bude další? Zaměstnanci Atlantis chodili v naprosté většině v hloučcích, kde se cítili bezpečněji. Kolem poledního se nebe zatáhlo a o chvíli později se rozpoutala bouře. Na Atlantis padaly litry vody a začalo i hřmít a blesky sem tam osvětlily město plné strachu.
Chodby, kudy nový důstojník Collins šel byly temné, protože doposud nikdo neopravil závadu na osvětlení. Včera se konečně odhodlal a řekl Teyle, že ho vůbec nezajímá a že chodit s ní tedy rozhodně nebude. Mladý muž na malou chvíli zaslechl něco jako sípání umírajícího.
„Co se děje? Potřebuje někdo pomoc?“ zvolal a ani v nejmenším netušil, že pomoc bude za chvíli potřebovat on sám.
Ticho.
„Třeba se mi to jenom zdálo. Nikdo tu evidentně není.“ Říkal si pro sebe Collins a šel dál, směrem ke svému pokoji. Nervozita ho tlačila v žaludku, jako kdyby tam měl nejmíň pětikilový kámen.
Kroky.
Šustění.
„Co to sakra je?“ zaklel důstojník a otočil se. Něco… Nějaký pohyb ve tmě. Collins raději přidal do kroku, neměl věci tohoto typu rád (ostatně, kdo by měl?). Ať to za ním bylo cokoliv, přidalo to do kroku též. Collins se tedy rozběhl.
Běžel šedivou chodbou vystavěnou v Antickém stylu, ale neměl čas se nečím podobným zabývat. Prostě běžel, jen co mu síly stačily. Za touto zatáčkou doleva už je můj pokoj! Zajásal v duchu, když probíhal kolem důvěrně známých míst.
Nicméně, bytost běžela za ním, a co víc… Přibližovala se!
Collins prudce zatočil a ztratil tak drahocenný náskok. Bytost se k němu čím dál tím víc přibližovala. Já to nezvládnu! Uvědomil si děsivou pravdu Collins, ale i přesto se dál úpěnlivě snažil dostat se ke svému pokoji co nejdříve.
Téměř již byl u dveří.
Stiskl tlačítko k odemčení a…
Nic se nestalo.
Bože ne! Otevři se! Kráme! Rychle! Já nemám čas! Probleskovaly mladému důstojníkovi v hlavě myšlenky a prosby. Ale marně. Dveře se neotevřely.
V poslední chvilce svého života Collins spatřil mrtvolně bledou tvář bytosti, jak se k němu v tmavém plášti přibližuje.
A pak ticho této části Atlantis pročísl výkřik. Výkřik plný strachu a bezmoci.

Mezitím v jiné části města Antiků mladý vědec, Justin Williamson (ano, to je ten z předchozí povídky) pozoroval z jednoho okna na chladné chodbě tu velkou letní bouři, zuřící za okny. Byl věru rád, že není venku. V tomhle dešti bych byl promočený na kost během několika vteřin. Pomyslel si.
Na rozdíl od svých kolegů dnešní den i přes všechny ty povídačky o tom, že Rodney McKay viděl ducha nebo co, prožil poklidně. Navíc si stačil udělat spoustu poznámek a práci na několik dní dopředu a tak mohl být spokojený.
Skrze vodou smáčené okno viděl matné obrysy Atlantis, ovšem ponořenou do tmy. Jak Williamson věděl, tým techniků na této závadě již pracoval. Rukou si prohrábl středně dlouhé vlnité čokoládově hnědé vlasy a nechal hlavou probleskávat myšlenky na svůj domov. Ano, slunná Kalifornie, to ho v tomto nevlídném počasí dokázalo vždycky potěšit. Většinou neměl moc času na přemýšlení o něčem jiném než o své práci, ale teď si na svůj pěkný domek s malou zahrádkou na předměstí San Franciska vzpomněl.
Otočil se, jelikož cosi zaslechl a když se otočil zpět, lekl se snad nejvíc ve svém životě. Za oknem totiž někdo stál.
Pro jistotu si protřel oči a když je opět otevřel, nic neviděl kromě matného obrysu města.
„Co to…“ začal vědec, ale byl přerušen podivným zvukem, jako by se oknem někdo dobýval do chodby, v níž stál. Justin nervózně polkl a ustoupil o krok zpět.
Na okně se začaly tvořit malé prasklinky.
Williamson vydechl a ustoupil o dalších několik kroků zpět.
Další prasklinky se vytvořily a okno se jemně zatřáslo.
Otočil se a vydal se co nejdál od toho okna. A to, to za ním prasklo a rozsypalo se po chodbě. Williamson se otočil a v záři několika blesků, právě bijících do jedné z věží Atlantis, zahlédl děsivou postavu stojící uprostřed toho rozsypaného skla.
Kaliforňan neváhal a dal se na zběsilý útěk. V patách mu ale bylo cosi, neurčitého vzhledu. Prostě cítil její přítomnost. Přímo před sebou Justin Williamson uviděl dveře do malého skladiště. V tuto dobu nejspíš prázdného.
Vběhl dovnitř a otočil klíčem ve dveřích.
Prostor uvnitř byl menší než si myslel. Byla to vlastně pouze jedna malá místnost plná beden a krabic přivezených ze Země. Posadil se na zem a opřel se.
Uslyšel lehké kroky a zašustění pláště.
Vědec se snažil nedýchat. Byl plný strachu. Skryl si hlavu do klína.
Kroky před skladištěm náhle ustaly.
Williamson si musel držet ústa, aby nezačal křičet. Srdce mu bilo jako kdyby právě uběhl marathón.
A pak… Ozvalo se škrábání na dřevěné dveře.
Justin v duchu prosil, ať to odejde a nevšimne si ho to.
A… Dřevěné dveře se s lehkým vrzáním pomalu začaly otevírat. Zamčené dveře!
A v poslední vteřince před svojí smrtí Justin Williamson zahlédl ostré drápy a tvář tak neuvěřitelně děsivou…
Ledové ticho města Antiků přerušil další výkřik strachu. A nebyl tu noc poslední.

Doktor Zelenka šel s jedním z techniků opravit osvětlení. V ruce držel baterku a osvětloval tak temné chodby. Silný liják dosud neustal a Atlantis byla bičována deštěm a blesky. Měli zamířeno do strojovny pod řídící věží. Nikdo se po chodbách moc nepohyboval a tak jen velmi zřídka někoho potkali. Došli ke dveřím do strojovny.
Podívali se po sobě. Zelenka otevřel dveře.
„Snažte se to spravit. Počkám tu na vás. Mám ještě nějakou práci na tomhletom.“ Zamával ve vzduchu kapesním notebookem, jenž nosil všude s sebou. „A ještě něco. Až se budete vracet, třikrát zaklepejte, abych věděl že jste to vy. Jen tak pro jistotu.“ Dodal vědec a posadil se na lavici, stojící naproti dveřím do strojovny.
Technik jen nervózně polkl a vešel dovnitř.
Dveře se zavřely.
Zelenka se usadil na lavici a začal na svém notebooku něco psát a vypočítávat. To je zase den. Pomyslel si v duchu, Ale na druhou stranu, lepší než jít do strojovny, protože tady je chodba a někdo tu chodí. Nemyslím, že by se ta zrůda odvážila zaútočit.
Najednou doktora někdo chytil za rameno.
Ten se lekl a notebook spadl na zem.
„Co vy tady?“ zeptal se Ronon a přisedl si k Zelenkovi. Byl to totiž on, kdo Zelenku tolik vystrašil. „Proč nejste stejně jako ostatní ve svém pokoji nebo v jídelně, nebo v řídící místnosti?“
Čech zvedl z podlahy notebook, naštěstí nepoškozený: „Měl jsem jednoho technika přivést do strojovny, za chvilku se vrátí.“
„Až budete mít po práci, můžete se k nám přidat. V řídící místnosti hrajeme poker, nebo jak se to jmenuje a potřebujeme ještě jednoho.“ Pravil Ronon.
„Uvidíme. Abych řekl pravdu, mám ještě nějakou práci.“ Odvětil Zelenka a stiskl několik tlačítek na notebooku, aby zjistil, zdalipak přístroj pád přežil.
„A ten technik by se nepřidal?“
„Jak to mám vědět?“
„Počkám až přijde a zeptám se ho. Beztak nenajdu nikoho lepšího. Moc lidí tady nechodí.“
„Hm. A ty…“
Zelenku přerušilo klepnutí. Ronon se podíval na Zelenku.
Druhé klepnutí. Zelenka se podíval, zdalipak funguje osvětlení.
Třetí klepnutí. Osvětlení stále nefunguje.
A pak…
Čtvrté klepnutí.
Páté klepnutí. „Co to má znamenat?“ otázal se Ronon a podíval se na Zelenku.
Šesté klepnutí. „To by mě taky zajímalo. Domluvili jsme se na třech.“
Ronon stoupl, přiskočil ke dveřím otevřel je.
Chtěl jít dál, jenže ho cosi praštilo přes obličej. Něco měkkého. Zelenka posvítil baterkou a oba, Zelenka i Ronon spatřili hrůzný výjev.
Okno ve strojovně bylo rozbité a ve větru se kymácelo tělo. Oběšené tělo technika. To bylo to klepání! Jeho mrtvé nohy narážely do dveří ve větru.
„Bože!“ hlesl jenom Zelenka, zatímco Ronon obhlédl místnost.
A z mrtvého těla technika na šedivou podlahu odkapával krev. Odkud?
Z obličeje. Obličej technika byl rozdrásaný a oči měl vyvalené hrůzou.
„Nic tu není. Musíme to oznámit Weirové.“ Pravil Ronon a vyvedl Zelenku, který byl doposud v šoku, ven z místnosti.

Příští den ráno se Atlantis probudila do překrásného slunného dne. Nebýt těch podivných úmrtí, bylo by to ráno jako každé jiné, nicméně na chodbách se všichni bavili o mrtvých tělech, nalezených v různých částech města. Strach ovládl město Antiků.
„…prý ho našli oběšeného…!“
„Ano, Williamson!...“
„…a ještě Collins…“
Útržky rozhovorů se rozléhaly po chodbách, Elizabeth Weirová dokonce to ráno oznámila, že pokud tato situace nebude nějak vyřešena, bude nutná evakuace Atlantis.
„…A proto v zájmu nás všech doufám, že situace bude vyřešena a všichni se zase budeme moci vrátit ke své práci.“ Děl hlas Weirové v rozhlase.

V zasedací místnosti bylo to dopoledne rušno. Doktorka Weirová svolala velkou poradu, na níž se sešli kromě ní a Rodneyho ještě Zelenka, Sheppard, Teyla, Ronon a několik dalších, ne tolik významných lidí.
„Tak, všichni víte, jaká situace zde opět nastala.“ Začala Weirová hovořit k ostatním, „Jestli to bude pokračovat, nezbude nám nic jiného, než město opustit.“
„Ta zbraň proti těm přízrakům, či co to je naposledy nefungovala. Zkusím ji opravit.“ Nabídl se McKay. Ta snaha u něj byla až nepřirozená.
„Navrhuji sestavit tým, jehož úkolem by bylo dohlížet na bezpečnost tady ve městě.“ Mínil Sheppard.
„Dobrý nápad. A koho byste si, majore, představoval?“ otázala se Weirová a něco si poznamenala do zápisníku.
„To naprosto netuším. Někoho, kdo najde způsob jak nejlépe proti tomu bojovat.“
„Já si myslím, že naši prioritou by měla být oprava toho Antického přístroje.“ Odporoval McKay a podíval se na Shepparda jako na blázna.
Elizabeth si toho povšimla a raději navrhla rozchod a aby se Rodney pustil do opravy toho přístroje.

V hlavní laboratoři byli kolem Antického přístroje shromážděni snad všichni vědci na Atlantis. Bílými plášti se to jenom hemžilo.
„No to snad ne… Už zase!“ zlobil se Rodney, jak už to ostatně měl ve zvyku na ostatní vědce, „Ten fialový krystalek je v pořádku! Ten žlutý je poškozený, to nevidíte?!“ ukázal prstem na naprosto obyčejný vypadající žlutý krystalek.
„Já tam nevidím žádné známky poškození!“ dovolil si odporovat vědec a posunul si brýle z nosu víc do očí.
„Cože?!“ zuřil McKay…

Mezitím major John Sheppard se svým týmem prozkoumával město.
„Johne, myslím že jsem něco zaslechla!“ upozornila majora Teyla Emmagan, dcera Taganova. John na místo, kam ukázala zamířil zbraní. Osvětlení stále nefungovalo a tak byl tým nucen osvětlovat si cestu baterkami.
„Nic nevidím, ani neslyším.“ Řekl John a obrátil se na Teylu.
„Já taky ne.“ Přidal se Ronon.
„Možná se mi to jenom zdálo.“ Povzdechla si Teyla a zhluboka vydechla.
„Počkat… možná taky něco slyším!“ zarazil Teylu Sheppard a zaposlouchal se.

„Neplánovaný kontakt zevnitř!“ řekla do rozhlasu vědkyně sedící u kontrolního panelu.
„Jak to myslíte?“ nevěřila Weirová.
„Že jako někdo zapnul Bránu zevnitř, od nás!“
„Vypněte to!“
„Nemůžu!“ snažila se vědkyně.
Modré vlnky na bráně se nepatrně rozvířily, když skrz bránu prošlo cosi neviditelného. A poté se brána zavřela.

„No.. konečně!!“ zajásal McKay, když jeden z vědců oznámil, že přístroj by měl být opravený. Neváhal a ihned kontaktoval Shepparda: „Přístroj je opravený, zapínáme ho!“
„Slyším! Doufám, že tentokrát to opravdu bude fungovat!“ svěřil se major a kývl na svůj tým. „Připravte se n…“ ale již větu nestačil doříct, neboť vlna právě proletěla kolem a srazila Teylu na podlahu.
„Atlantis je čistá.“ Spokojeně ještě prohlásil do vysílačky McKay.
„Dobrá, můžeme jít zpátky a už máme nejmíň týden volno!“ zavolal na svůj tým Sheppard, když je pobídl k cestě zpět.

A Atlantis byla tedy vyčištěna od přízraků. Tentokrát snad opravdu. A i když byla ta podivná aktivace zevnitř podivná, nikdo nenašel adresu, kam byla Brána vytočena, takže si s tím nikdo nelámal hlavu. A tak zatímco na Atlantis se všichni radovali ze zničení dalšího nepřítele, na jedné temné planetě, která nebyla ani v databázi Antiků, se konalo jakési shromáždění.
Shromáždění bytostí oděných do černých splývavých plášťů…

Doufám, že i druhý díl splní vaše představy.

Jen jedno slovo DOBRÝ

Je to velmi zajímavě napsané, název je skvělý a obsah, sice to není můj žánr avšak je to pěkné, dobrý příběh.

Něco mezi hororem a sci-fi. Je to úžasně napínavý, příklad:

Walker píše:

Ledové ticho města Antiků přerušil další výkřik strachu. A nebyl tu noc poslední.
Doktor Zelenka...

"Ne, ne, ne, ne, ne, ne!" A začala jsem si rvát vlasy z hlavy. Podruhé zabít Zelenku? A ještě k tomu takhle ohavně? To ne!
Děj začíná zrát pro pokračování.

Hm, možno to bude znieť trápne, ale nemôžem sa ubrániť dojmu, že je to dosť inšpirované Harrym Potterom, konkrétne dielom Tajomná komnata. Situácia eskaluje presne ako v HP, tiež zvažujú evakuáciu etc.
Ale inak sa mi to páčilo...

Jo jo dobrá povídka oba díly a vypadá to, že by mohlo být pokračování.

A pak… Ozvalo se škrábání na dřevěné dveře.

NO nepřipadá mi, že by na Atalntis mohly být dřevěné dveře, ale je to tvoje povídka.