Cesta k Osvícení (Dokončeno)+ Bonusová povídka

Chybí! Nelíbilo! Zprávu! Způsob!
Jinak dobrý.

No jo, sorry.
To budete asi muset přehlížet...

Tak tady je čtrnáctá část. (A omlouvám se, že to trvalo tak dlouho):

Otevřel oči. Posadil se na posteli a podíval se přímo ke třem postavám stojícím naproti němu.
„Dnes je tvůj den,“ řekla jedna z postav.
Konečně pomyslel si konečně.
„Jak to myslíš - konečně,“ řekla postava. V tu chvíli si uvědomil, že velice silní převoři dokáží číst i myšlenky, ale těch bylo málo. A on. Obyčejný rolník měl tu čest setkat s jedním z nich.
„Nijak- převore,“ řekl.
„To jsem rád,“ řekl „A teď následuj mne,“ a ukázal mu cestu. Pomalu došli ke kruhům, které je dopravili až do Města Bohů a on se poprvé setkal s Gosou a plamenem. Plamenem Celestu. Plamenem Bohů. Plamenem Ori.
„Přistup mladý Saine.“ Řekl Gosa (i když mladý by se nedalo až tak tvrdit bylo něco kolem padesátky). Sain k němu pomalu přistoupil.
„Nadechni se plamene.“ Řekl opět Gosa.
„Nadechnout se plamene? Jste normální? Víte co je to za smrad?“
Gosa ho ignoroval a řekl „Nadechni se.“
A tak Sain i když nechtěl přistoupil k ohni, zavřel oči a nadechl se…

Zpět na Chulaku
Teren na Saina hleděl a on jen čekal kdy mu řekne položí první otázku. Stále tomu však nedokázal uvěřit. Snažil se být dobrým převorem, ale časem ho ta jednotvárnost prostě přestala bavit. Stále to samé. Přijmi žij- nepřijmi smrt. A tak pořád dokola. Přijmi, nepřijmi, přijmi, nepřijmi… A pořád dokola. Saine.
„Hej posloucháte mě?“ ozval se Terejův hlas.
„Ano co je?“
„PŘEKVAPENÍ!“ zvolal Teren. A za jeho zády vystřelili čtyři vojáci ze svých zbraní.
„Co, co se to děje?“
„Copak to nevíš? Máš narozeniny.“
„Ne to si asi pletete, ale já je mám až za dva měsíce.“
„Ale ne tyhle. Už jsi přesně Padesát let převorem.“
„Vážně?“ řekl Sain trochu znechuceně. „To už je mi tolik.“
Náhle si uvědomil svůj věk „O moji Ori je mi už devadesát devět let.“ Pomyslel si. „devadesát devět. O moji Ori přišel jsem o celé stáří.“¨
„Hej co je s tebou nejsi šťastný.“
„Jo“ vydal ze sebe.
„Tak a teď můj dárek,“ řekl Teren a podal mu kýbl s vodou.
„Díky to si fakt nemusel.“ Řekl Sain.
„Ne to není ten dárek. Tohle je jen kýbl s hořlavou směsí. Dárek je támhle.“ Řekl a ukázal na spoutaného Jaffu na hranici.
„Ach jo.“ Povzdechl si, ale tak aby ho nikdo neslyšel. Věděl sice, že je to kacíř, ale ten smrad toho ohořelého masa potom. Ten nesnášel a to měl štěstí, že ho nemusel potom odklízet, jako jeho příbuzný. Ten celej život nedělal nic jiného a potom na to doplatil, když už upálená mrtvola najednou z ničeho nic začala hořet a on při vší svý smůle stál zrovna na hranici a začal hořet také. Zbylí vesničané ho sice viděli, ale nechali ho dál hořet, protože si mysleli, že je to vůle Ori. To už, ale pomalu došel k hranici, pomocí své hole (kterou mu mezitím podali ostatní) zažehnul oheň a tekutou směs vylil do drážky kudy to teklo přímo k upalovanému.
„Promiň.“ Řekl „ale vůle Ori je taková.“
„Není!“ křičel Jaffa. „Vůle Ori je abych žil.“ Ale Sain ho už nechtěl poslouchat, otočil se k němu zády a vydal se k Terenovi.
„Tak co říkáš na můj dárek?“ zeptal se Teren.
„Moc pěknej.“ Řekl Sain.
„Opravdu se ti líbil. To jsem rád.“
„Jo a můžu mluvit s Arlenionem.“
„To bohužel nejde.“
„Jak to myslíte. No jasně pořád ten vtip. Dobrý, ale kde je?“
„Vždyť ti říkám už to nejde. Je mrtvej.“
„Co? Vy jste použili jeho mrtvolu jako součást vtipu? To je nechutný.“
„Hele Saine uklidni se a bav se. Vždyť máš Převorozeniny.“
Ovšem vůle Ori byla jiná. Sain se nesměl bavit. Ne teď, ne dnes. A stalo se to, že přiběhl vystrašený voják.
„Útočí na nás!“ zařval.

Pokračování příště…

Část 15:

Na lodi
Antr stál v jedné z mnoha chodeb a četl si v knize Počátku.
Ale ve skutečnosti spíš přemýšlel nad tím nápisem.
Všichni převoři na lodi dostali za úkol hlídkovat a sledovat, zda se neděje
něco podezřelého.
To byla nová taktika hledání nevěřících na lodi.
Antr věděl, že tímto způsobem nikdy žádného nevěřícího neodhalí, ale taky věděl, že
pokud se jim podaří zjistit co skutečně stálo v tom nápisu, tak se mu možná dostanou
na stopu.
"...a tyto stíny zrozeny ze špatnosti a zkaženosti povstali a sjednoceni vyšli na
pochod, aby uvrhli celou galaxii navždy do svých temných plánů. Avšak Ori přišli
a zažehnali tuto hrozbu silou své moci a plány temna se rozplynuly, stejně jako
se rozplynuli oni sami...", četl Antr v knize Počátku, aniž by nějak výrazněji
sledoval obsah.
"A proč si vlastně myslíš, že verze ´Ori jsou správní bohové´ není správná?", zeptal
se ho najednou Chant, který do této chvíle stál mlčky na protější straně chodby.
Antr to nečekal a tak se lekl a omylem si zavřel knihu Počátku a protože neměl
stránku založenou, tak nevěděl, kde skončil. To ho mírně na***lo.
"Protože ten nápis pokud vím měl všem připomínat cíl Křížové výpravy.
A nápis ´Ori jsou správní bohové´ žádný cíl nepřipomíná.", řekl podrážděně Antr.
"Měl připomínat cíl Křížové výpravy? A to jsi slyšel kde?", zeptal se ho Chant.
"Vždyť nám to přece tenkrát říkal Daner. Ty si to nepamatuješ?", zeptal se překvapeně Antr,
když viděl jak na něj Chant hází nechápavé výrazy.
"Ne.", odpověděl Chant.
"No jo, to je ta tvoje paměť.", řekl Antr.
"Moje paměť je v absolutním pořádku,", protestoval Chant, "zapamutuju si cokoliv."
"No jo, jenže tvoje paměť je jako černá díra. Možná, že všechno pozře, ale už nic
nevrátí zpátky.", smál se mu Antr.
"Jo a co ta tvoje? Nedávno ses mě pořád ptal co je na oběd.", řekl Chant.
"No co, tak jsem si nemohl vzpomenout...", bránil se Antr.
"A mohl bys mi vysvětlit, jak si mohl zapomenout, když jsme dva měsíce každý den
dostávali pokaždé to samí? A ještě k tomu takovej humus - neidentifikovatelné
maso, s neidentifikovatelnou zeleninou v možná až příliž identifikovatelné omáčce.
Všichni kdo to jedli se shodovali v tom, že to nemůže být nic jiného, než upálený
nevěřící, i když to kuchaři neustále popírali. Jak se na tohle dá zapomenout?",
mluvil Chant, vrtěl při tom prapodivně hlavou a máchal prudce rukou ve vzduchu.
"Jó a co to jak si...", chtěl vrátit úder Antr, ale přerušil ho převor, který tudy
právě procházel a zeptal se ho:"Tak co? Viděli jste něco podezřelého?"
"No...", chtěl něco říct Chant, ale Antr jako vždy zachránil situaci, když ho přerušil:
"Ne, nic zvláštního jsme neviděli."
Chant svrštil obočí, pak chvíli jakoby nad něčím přemýšlel (což ovšem nejspíš jen tak
vypadalo, pokud se nestal zázrak), ale pak souhlasil:"Pravda, nic jsme neviděli..."
"Dobře. Hm.", řekl převor a šel dál.
"Ještě aby jsme něco viděli, když Antr si tady jenom čte místo toho, aby pozoroval
a já, který jediný dávám pozor, zase nic nevidím, protože se mi zhoršil zákal
ještě víc, než je obvykle...", mumlal si pro sebe Chant.
Pak se podíval na Antra, ale ten už zase hleděl do knihy Počátku.
Chant se rezignovaně otočil a začal počítat smítka prachu na jeho převorské holy.
"...a tenkrát byla Udara porvé osídlena lidmy. Tito lidé příjmuli Počátek vděčni za
dary jež jim Ori poskytly. Avšak několik století poté tato kolonie zmizela a zůstala
pouze pustá zem. Ori zjistili, co se stalo,... že se stalo to, čeho se obávali.
A podzemí začalo mít zase sílu. Ori však zasáhli...", četl Antr, pak si ale uvědomil,
že tohle už jednou četl a přelistoval o několik stránek dopředu.
"...nezapomenout z čeho byly zrozeni a z čeho bylo zrozeno vše co bylo od Ori.
Proto nesmí nikdo zapomenout, nikdo nesmí být veden lží, neboť ve lži by byla
jeho smrt. Každý musí příjmou pravdu, pravdu jež jim přinesli Ori, neboť to je
jediná ryzí pravda. Každý musí uchovat ve své paměti tuto pravdu, tuto posvátnou
větu, která ač krátká, přesto vystihuje tak mnoho: Ori jsou správ...", tahle kapitola
Antra nudila a tak knihu zavřel a začal se soustředit na hlouček hulákajících vojáků.

Guros putoval po Udaře dlouho. Hodně dlouho.
Vydal se najít hvězdnou bránu, aby se mohl vrátit na Celestus, ale za tu velkou
spostu let již zapoměl, kde se brána na této planetě nalézá.
Náhle však uviděl něco na horizontu. Byl jasně vidět kruhovitý tvar.
Guros přidal do kroku, ale běžet nemohl. Kruh byl vidět stále jasněji a jasněji.
A nakonec...Ano, opravdu to byla hvězdná brána.
Guros si oddechl. Měl pocit, jakoby z něj spdl velký kámen.
Přistoupil k DHD a začal zadávat adresu.
Na chvíli zadávání přerušil, aby se podíval na svou hůl. Ta byla pokryta nespočtem
zářezů mnoha velikostí a hloubek. Guros si tak zaznamenával čas, který strávil
hledáním brány. Nejmenší zářezy znamenaly dny, větší týdny, ještě větší měsíce a tak dále.
Guros na holy vyhledal ty největší zářezy. Bylo jich tam šest. Rovyných šest.
Ale co znamenaly největší zářezy? Guros si najednou nemohl vzpomenout.
Žeby to byly roky? "Ano, asi ano. Asi to budou roky. To znamená, že to je šest let
od toho, co se to stalo. To mám ještě čas.", řekl si pro sebe Guros a pokračoval
v zadávání adresy.
Nakonec se brána otevřela a Guros jí prošel.
V jednom se ale Guros zmýlil.
Největší zářezy neznamenali roky. Kdepak...
Největší zářezy znamenali staletí. Guros strávil šest set let hledáním brány.
Bylo to tak dlouho, že už i zapoměl jak dlouho ji hledá.
Bylo to zvláštní, ale převoři trpěli špatnou pamětí.
Jednu věc si ale Guros stále pamatoval. Pamatoval si, co se před šesti sty lety stalo
a co musí být napraveno. To bylo jediné, na co zapomenout nemohl...Prozatím.
Nemohl tušit, že jednou příjde čas, kdy i toto zapomene, kdy dokonce zapomene i
své vlastní jméno. Tenkrát to opravdu tušit nemohl. Nebo, že by to tušil?
Ano, přece jen mu něco v hloby mysli říkalo, že se to stane, ale zároveň jej uklidňovalo,
že bude někdo po ruce, kdo mu vše připomene.
Zatím se tak však nestalo a Guros zapoměl jak své jméno, tak své poslání.
Na Celestus se však vrátil a než zapoměl, tak zařídil vše co bylo nezbytné.
Rozluští někdo, co se skutečně stalo tenkrát před šesti sty lety?
Jak by mohl, vždyť všichni ti kterými se obkolopoval zrovna moc nemysleli...jestli vůbec.
Nebo snad ano?

Pokračování příště...

Pěknej díl... Konečně trochu napětí. A jen tak mimochodem, co to znamená "v hloby duše"?

Jako, že to nevěděl vědomě, ale podvědomě...

Tak to jsi mě zblbnul ještě víc...

Tak po delší odmlce je tady další část s označením šestnáct:

„Au, au blecha.“ Zapištěl tak, že k němu přišel jeho nejlepší kamarád Srt.
„Co se děje Krte?“ zeptal se Srt
„Ale zase nějaká blecha. Však to znáš.“
„Jo, jo znám. Jo a kdy máme zaútočit na tu odpornou věc? Už se to ví?“
„Nevím ještě nikdo nic neříkal. Ty něco víš?“
„No proslýchá se , že to bude každou chvíli.“ Řekl Srt když se náhle začal škrábat.
„Co je taky blecha?“
„Jo…asi…jo.“ Říkal a stále se škrábal.
„Do útoku!“ zařval náhle kdosi a bojovníci seskákali ze stromů.
„Útoč na tu věc pod hlavou,“ řekl Krt směrem k Srtovi, „tam jsou ty příšery zranitelný.“ Ten jen přikývl a společně s ostatními veverkami běželi vstříc těm strašlivým netvorům.

„A kdo na nás útočí?“ zeptal se Teren.
„Nevím,“ řekl voják „útočníci nejsou vidět.“
„Takže to může i znamenat,“ řekl Teren, „že na nás nikdo neútočí.“ A přistoupil k vojákovi blíž a přičichl k němu.
„Ne pane to není možné, aby na nás nikdo neútočil, protože už máme mnoho mrtvých.“
Ovšem Teren uděl něco jakoby jeho odpověď ignoroval a řekl: „vy jste něco pil?“
„Ne.“ Řekl voják.
„Mluvte pravdu. Víte, že uším Ori ni neunikne.“
„No …“ voják znejistěl „možná jsem si pro zahřátí trochu napil Lehkého Počátku, ale víc nic.“
„Možná. Vy to nevíte jistě.“
„Ne…e…teda ano.“
„A pomodlil jste se k Ori, když jste se napil?“
„No…e…“ náhle voják zachroptěl a vyplivl krev. Potom spadl na zem a tím odhalil svoje zranění na krku. Ještě vyplivl trochu krve a pak zemřel.
„To bylo dobrý.“ Řekl Sain a přistoupil k Terenovi. „Dozvěděli jsme se od něj mnoho informací.“
„Držte hubu Sain.“ Řekl Teren a otočil se ke všem ostatním a zařval. „Připravte se do obranných pozic!“
„U všech nevěřících Co si o sobě myslíš! Kvůli tobě teď neslyším na jedno ucho.“ Ale Teren ho ignoroval.

Voják se ani nestačil otočit a už v jeho krku zela díra od vytrženého masa a na místě ho zabila. Takový byl útok veverek. Rychlý a účinný. Během pár minut se jim podařilo probít se obranou vojáků Ori a to se některým podařilo i vyčůrat. A pak vstoupili do lodi, kterou už nikdo nehlídal. Uvnitř se všechny veverky rozeběhli do všech směrů. Pozabíjeli několik vojáků co byli na chodbách až se dostali do velkého sálu plného lidí. Tam však narazili na největší odpor těch bytostí se kterým se tu setkali. Jakmile totiž první veverka prošla dovnitř její hlava se rozlétla ne milion kusů. To však ostatní veverky neodradilo a bezhlavě se vrhali do sálu.

Uplynulo několik minut co do místnosti vkročila první veverka. A Sain s Terenem se dívali jak na obou stranách umírá jeden bojovník za druhým. Bohužel většina ztrát však patřila straně Ori.
„Copak tomu Ori dopustí, aby toto svaté tažení, bylo zničeno těmi strašlivými netvory?“ zeptal se Sain Terena, zatím co odhodil několik veverek svou holí.
„Myslím, že ne.“ Řekl Teren., „Podle mě je to zkouška zda jsme ti praví, abychom dovezli…“ Náhle jedna z veverek skočila ne Terena a chtěla mu prokousnout krk. Ten však naštěstí díky rychlému zákroku Saina smrti unik je o chlup a veverka odletěla neznámo kam.
„U čeho jsme to přestali?“ zavolal na něj Teren.
„Jak to mám vědět“ řekl Sain a podíval se po sále a nemohl uvěřit svým očím. Skoro všichni v sále už byli mrtví a veverek stále přibývalo, až se vojáci začali vzdávat. Nakonec podlehli i Sain s Terenem a také se vzdali. Veverky je pomalu obklíčili a jedna se postavila na přední tlapky a cosi zapištěla. Sain tak trochu odtušil, že to bude něco typu, že vyhráli a oni jsou jejich vězni. Mohl sice použít své schopnosti, ale k čemu, když veverek bylo tak mnoho. A náhle se rozhostilo ticho. Absolutní ticho. A do něho se ozval hlas Saina: „A jsme v pr*eli.“
A měl pravdu.

Pokračování příště…

Část XVII:

Antr stál v knihovně a listoval v nějaké knize.
Měl volno, ale myslel si, že nejlepší způsob jak využít volný čas je pokračovat v pátrání.
"Trávit volný čas prací? Hlupák!", říkal vždy Chant.
Po chvíli listování Antr knihu vrátil a vytáhl jinou. Opět začal listovat.
"...a tento převor vykonal vůli Ori a vyhlásil křížovou výpravu, určil její cíl i
udal směr kterým...", četl Antr.
A v tom se celý Antrův mozek změnil do tohoto tvaru: !
Tak důležitá informace. První věta na kterou v této knize narazil a hned tak
důležitá informace. Antrovi se rozbušilo srdce. Rychle přejel očima na začátek věty,
aby si přečetl jméno tohoto převora. A skutečně tam jméno bylo.
Stálo tam: "Daner se vrátil a..."
Daner - to jméno Antrovi tak bylo do očí. Bylo to jako by mu někdo vytrhl obě oči,
několikrát ho silně praštil kladivem po hlavě a nakonec mu vyfoukl mozek z hlavy,
jako velikonoční vajíčko...což ovšem nemohl vědět, neboť stoupenci Ori velikonoce
neslavili.
Daner - nechal Antr toto jméno chvíli volně plout po mozku. Nechal ho jen tak přelévat
mezi mozkovými buňkami a čekal, jestli se náhodou někde nezastaví. Pak to ale
nevydržel a začal opět řízeně přmýšlet, což ovšem nebyla ani zdaleka tak pohodlná
metoda jako ta předchozí.
Daner - A dost! Antr se rozhodl, že si s ním musí promluvit, ale hned si to zase
rozmyslel. Nebude přece klást otázky, dokud nebude znát odpověď.

Vyvolený šel tmavou podzemní jeskyní hluboko pod povrchem temné planety zvané Udara.
Hledal. Hledal způsob. Hledal odpověď. Hledal klíč k řešení problému.
Vědma říkala, že se mu podaří zničit "Chrám smrti", ale on nevěděl jak.
Říkala, že na způsob příjde, ale on strávil mnoho dní přemýšlením a stejně jej žádný
nenapadl. Proto za ní zašel znovu. Tenkrát mu Vědma řekla:"Na řešení nesmíš čekat,
řešení musíš hledat."
A tak šel hledat. Hledal v tajemných chodbách, kam snad ještě ani noha Udararna
nevstoupila.
Chodby byly tmavé a on s sebou neměl nic, čím by si svítil. Naštěstí měli Udařané
schopnost vidění ve tmě. Tato schopnost byla podobná echolokaci netopírů.
Vyvolený šel dál, až vstoupil do nějaké širší dutiny na jejíchž stěnách něco bylo.
Vypadalo to jako nějaké krystaly. Vyvolený přistoupil blíže.

Antr s Chantem opět hlídkovali na chodbách lodě.
Opět byla služba nudná.
Chant se zabavil svím obviklím způsobem, tedy že Antrovi vyprávěl jak upálil dva
kacíře naráz, nebo jak zkonvertoval celou vesnici pomocí dětského kouzelnického
triku. Za normálních okolností by jej nejspíš Antr ignoroval a četl si v knize
Počátku, ale dnes se nemohl na čtení soustředit. Pořád mu vrtal hlavou Daner.
"...a to si měl vidět toho kacíře před týdnem. Když jsme ho přivazovali k hranici,
tak se pořád ptal, kdy už doneseme ten gryl. Ten chlápek si myslel, že bude nějaký
grilování. Asi až v posledním okamžiku si uvědomil, že grilovat se bude jeho.
To si měl vidět ten jeho výtaz. Na to...", žvanil Chant, když v tom se na chodbě
oběvil Daner. Antr hned zbystřil. Chant si všiml, že se něco děje a tak na chvíli zmlkl,
což nebylo zrovna obvyklé. Ani to, že si toho všiml, ani jeho zmlknutí. Dalo by se říci,
že tyto dvě věci byly u Chanta naprosto neobvyklé.
Daner se přiblížil a pozdravil oba převory: "Blahoslaveni budiž Ori."
"Blahoslaveni budiž Ori.", odpověděli oba převoři.
A Chant ihned přidal:" Blahoslaveni budiž ti, kdož kráčejí v jednotě a svornosti."
A Daner hned na to:" Blahoslaveni budiž ti, kdož kráčejí cestou Počátku."
Antr si odkašlal.
Daner se podíval na Antra a zdálo se, že si konečně vzpoměl co původně chtěl.
"Tak jakpak jde pátrání? Už jste odhalili toho nevěřícího?", zeptal se Daner.
"Jakýpak pátrání. Vždyť tady jenom stojíme a čumíme. Takhle nikdy nic nevypátráme.",
řekl naštvaně Antr.
"Ale, no tak. Musíte mít naději. Dejte do toho trchu energie a uvidíte, že se to
podaří.", řekl Daner.
Antr se zatvářil útočně a zároveň to záhadně skloubil s totálně rezignovaným pohledem.
Chant jako vždy nic nechápal a tak hleděl kamsi vzůhuru. Těžko říct, zda tam hledal Ori,
nebo jen zkoumal umělé osvětlení.
Antr chtěl ještě něco říct, něco ve smyslu, že by skutečné pátrání bylo tisíckrát lepší,
než tyto bůhví...ehm, tedy chci říct Oriví, jak účelné hlídky, ale pak si to romyslel a
raději mlčel.
Teď už stejně jeho pátrání nabralo jiný směr, než k tomu nápisu. A tento směr vedl
právě k Danerovi.
"Takže jste nic podezřelého neviděli?", zeptal se Daner.
"Ne.", odpověděl Antr.
"No tak já vás nebudu rušit, pokračujte v hlídkování. Jestli uvidíte něco podezřelého,
tak mě neprodleně informujte. Víte, kde mě máte hledat.", řekl Daner, kývnul
a odešel.
Antr se opět zamyslel, až pod ním jeho hůl zapraskala. Antr měl totiš ve zvyku opírat se
o hůl vždy když přemýšlel. A čím víc přemýšlel, tím víc se musel opírat o hůl.
V tom jakoby ho něco v hlavě nakplo. Jakoby dostal skvělí nápad, ale ještě nevěděl,
že ho dostal.
Aby se dozvěděl, že ho dostal, aby tento nápad probudil, tak se rozhlédl po okolkí a
snažil se najít něco, čeho by se tento nápad mohl týkat.
V tom si všim Chantovi hole. Ano, toho se ten nápad týkal. A co dál?
Podíval se na svou hůl. Ano, to bylo ono, co mu to jen říká?
Podíval se opět na Chantovu hůl, pak opět na svou, opět na Chantovu, opět na svou,
na Chantovu, na svou. pohledem neustále kmital mezi holemi. A pak...
Pak se podíval na Danera.
A Daner žádnou hůl něměl.
Daner byl převor, dokonce vrchní převor, tekže by měl mít hůl, ale on ji neměl.
Alespoň ne s sebou.
Antr se zamračil.
Zdálo se, že má víc otázek než odpovědí.
Daner - vrchní převor, který udal cíl křížové výpravy a nechal jej vytesat na zeď
si jej teď sám nepamatuje. A nejen, že si jej nepamatuje, ale ani si nepamatuje, že
si ho někdy pamatoval. Myslí si, že ten nápis nikdy nečetl, ale to on sám jej tam
nechal vytesat.
Daner - vrchní převor, který by měl jít příkladem a neměl by dát hůl z ruky ji s sebou
nenosí.
To, že zapoměl co stálo na tom nápisu ovšem není divný. Může to vypadat divně, ale
není to divný. Antr věděl, že z nějakého důvodu mají převoří špatnou paměť.
Ne, to opravdu divný nebylo.
Divný ale bylo, že někdo tento nápis zničil. Proč by to někdo dělal?
Antr se zamyslel.
V tom jakoby ho něco osvítilo. Celý mozek vybroval. Ano, právě mu to došlo.
V hlavě si to shrnul:
Převoří mají krátkou paměť. Někdo zničil nápis. Nápis měl připomínat cíl křížové
výpravy. Proč by to někdo dělal? A kdo?
Samozřejmě nevěřící, ale to už věděl, ale teď mu došlo proč.
Protože tento nevěřící musel vědět, že převoři mají krátkou paměť!
Tento nevěřící zničil nápis proto, aby všichni zapoměli co na něm stálo, tedy co
je cíl křížové výpravy. Ano, chtěl aby všichni věřící zapoměli.
Antr musel uznat, že si už sám nepamatuje kam vlastně letí a proč.
A co ta hůl?
Daner musel zapomenout kam ji odložil.
Ale kdyby ji odložil někde na očích, tak by ji přece našel.
Leda, že by ji dal někam, kam se moc nechodí, kde by nebyla vidět. A potom by zapoměl,
kam ji dal. Ale proč by ji tam tedy dával?
A co když ji uschoval někdo jiný? Někdo ji mohl ukrást a uschovat.
Daner by potom zapoměl, že vůbec někdy nějakou hůl měl a nehledal by ji.
Ale proč by to někdo dělal?
Nevěřící!
Antrovi málem vyskočil mozek z hlavy a rozutíkal se po Chulaku.
Ano, je to jasné.
To nevěřící zničil nápis a taky schoval Danerovu hůl.
A proč by to dělal?
Protože na té holy muselo být něco, co také neslo nějakou důležitou informaci.
Třeba tam bylo něco, co mohlo pomoci Danerovi rozpomenout se na znění nápisu,
na cíl křížové výpravy i na to co jí předcházelo.
Antrovi teď bylo vše jasné.
Bylo mu jasné, že klíčem je ta hůl. Musí najít Danerovu hůl a dát ji Danerovi.
Antr si byl jistý, že jej dovede ke správnému znění nápisu i k odhalení nevěřícího.
Popadl Chanta za roucho a táhl ho k Danerově kancelářil.

Z nějakého důvodu měli převoři nejhorší paměť v celém známém vesmíru.
A očividně to někdo věděl. Někdo to věděl a pokusil se toho využít ke zhacení
plánů Ori. To se mu však nepovedlo. Nepočítal totiš s tím, že se mu do cesty
postaví Antr, Chant a Sain. Tito tři převoři nebyly žádná elita...a přesto
právě díky nim se začali plány nevěřících hroutit.

Antr táhnul Chanta chodbou, když se se ozvalo:" Pozor! Hlášení pro všechny převory
i vojáky. Jsme pod útokem! Z lesa na nás útočí nějaké malé chlupaté bestie..."
A pak hlšení pokračovalo zařváním:" Jsou to veverky!"

Pokračování příště...

Veverky, do útoku!!!
Antr si počíná jako Sherlock...

Část XVIII:

Skupina převorů běžela směrem k hlavnímu sálu lodě.
Chodby ozařovalo jen rudé nouzové osvětlení.
Občas se loď zatřásla a z dály byly slyšet jakési exploze.
"Co se to u všech kacířů děje?", ptal se jeden ze skupiny převorů druhého.
"Ty zatracený veverky musely nějak poškodit energetické jádro lodi.
Muselo se přetížit a přebytek energie se musel ve formě explozí uvolnit do prostoru.
Jestli se nepodaří jádro včas stabilizovat, tak se celá tahle loď brzo vypaří z
povrchu téhle trapné planety...", vysvětloval druhý.
Loď se znovu zatřásla, což mělo za následek převržení silně přeplněného odpadkového koše,
který stál opodál. Odpadky se rozvalily po zemi a po chvíli je nasála větrací šachta.
Odpadky ucapaly jednu z šachet vedoucích do šestého patra lodě, což způsobilo, že
třetina obyvatel šestého patra zemřela udušením. Většina těl se ihned začala rozkládat,
což nebylo tak divné uvážíme-li, že většina z nich hnila již za živa a plyny uvolněné
jejich rozkladem opět nasály větrací šachty a roznely je do pátého a sedmého patra.
Během několika minut se většina obyvatel sedmého a pátého patra otrávila těmito plyny.
"Máme těžké ztráty...", volal jeden z převorů,"...páté, šesté a sedmé patro byly
téměř celé vyhlazeny!"
"ProOri, stojíme proti skutečně strašlivému nepříteli...",
"Zachraň se kdo můžeš...",
"Jsou to krvelačná monstra...",
"Utíkejte, veverky útočí...", to vše se ozývalo z davu, který ve zmatku pobíhal všemi směry.

Antr s Chantem doběhli k Danerově kanceláři.
"Neměli by jsme spíš pomoct s odrážením veverek?", zeptal se Chant.
"Ne, musíme přijít na kloub téhle záležitosti, to...", nedořekl Antr.
"Ale, co když...", začal Chant, ale Antr ho přerušil:
"Podívej, myslím si, že přijít tomu na kloub je jedinej spůsob, jak tohle všechno
zastavit. Když příjdeme na to jak to vlastně všechno bylo, tak možná příjdeme i
na to jak zastavit ten útok veverek."
"Ale to spolu přece vůbec nesouvisí.", nevěřil Chant.
"Já si právě myslím, že jo. Počkej a uvidíš, že mám pravdu."
"Ale co když se mýlíš?"
"Co když, co když...žádné co když není. Některým věcem prostě musíš věřit, nemůžeš
všechno vědět na sto procent. Pochyboval jsi snad někdy o pravdě, kterou nám
přinesli Ori?"
"Ne.", odpověděl Chant.
"Tak vidíš. Tak stejně jako věříš v Ori, teď musíš věřit mě. V knize počátku se píše,
že všechno je vůle Ori a já vím, že i tohle všechno má nějaký důvod, že z nějakého
důvodu jsme se dozvěděli ty podivné věci okolo výpravy právě my. Musí to být plán Ori,
dozvěděli jsme se to, protože to jsme právě my, kdo to má vyřešit. A když zjistíme
pravý důvod křížové výpravy, tak nejspíš i pochopíme proč ji chce někdo zastavit.
A když víme proč, tak víme i kdo. A když víme kdo, tak víme i jak jej porazit.
Vidíš všechno má nějakou spojitost. Když jsme našli konec nitě, tak by bylo šílené
nepodívat se, co je na tom konci druhým. Kdo ví, třeba tam nebude jen klubko.
Cítím, že toto je cesta, kterou se musíme vydat, toto je cesta k záchraně všeho.
Tak co? Jdeš, nebo tě tam mám zase dotáhnout?", Antr musel řvát, aby přehlušil exploze
a hulákání davů vojáků a převorů, kteří tudy pospíchali do boje s veverkami.
"Jo jdu, ale doufám, že máš pravdu. Nechci zase poslouchat ty kecy, že jsem utekl z boje."
"Ale my neutíkáme z boje. Naopak. Jdeme hledat to, co nám boj pomůže vyhrát."
"Jo, to jsem říkal vždycky a oni mi to nikdy nevěřili."
"Ale ty jsi taky vždycky zdrhal z boje."
"To není pravda. Já hledal to co nám pomůže ten boj vyhrát.", bránil se Chant.
"Ale nevymlouvej se. Co jsi mohl hledat schovanej v nejbližším křoví?"
"A co můžeme my hledat v kanceláři u starýho hlupáka, co si ani nepamtuje co je na
první straně knihy Počátku?"
"Odpovědi.", řekl Antr.
"Tak jdeme.", řekl rezignovaně Chant.
"Výborně. Pomáháš zachránit tuto výpravu, udělal jsi dobrou věc."
"Jo a taky chci aby se moje jméno oběvilo v knize Počátku...", řekl Chant.

Antr stál před lodí a četl si rozkaz z velení.
Bylo klidné ráno jako byly na téhle planetě všechny. Jako byla všchna rána na všech
planetách v Ori galaxii.
Antr ani moc nevnímal, co čte. Stejně už věděl o co jde. Ostatní převoři mu to říkali,
když mu rozkaz podávali.
Antr jen letmě projížděl očima po papíru, který byl tak zkroucený, že vypadal jako svitek.
"...toto je cesta, kterou se musíme vydat, toto je cesta k záchraně všeho...", stálo tam.
"Hm, zní to vážně. Tak letíme.", říkal si Antr pro sebe.
"Letíme? Já nemůžu letět, mám fóbii z létání!", řekl najednou převor, který právě
procházel kolem něj.
Antr se na něj podíval.
Stál tam hubený a vysoký převor, který z nějakého důvodu neustále měni výraz ve tváři.
Kromě toho samozřejmě měl znaky jako každý převor - zákal, bledost,...
"Nemusíš se ničeho bát. Je to technologie od Ori. To nemůže spadnout.", řekl Antr.
"Aha, tak to jo. Už jsem se začínal bát, ale jestli je to takhle, tak to není problém.",
řekl převor a po chvíli dodal:"Mimochodem já jsem Chant.", a podal Antrovi ruku.
Antr si s ním potřásl a řekl:"Antr...A jen tak mimochodem, my už jsme se potkali."
"Vážně? Kdy?", zeptal se Chant.
"Tenkrát před Převorskou radou.", řekl Antr.
Chant si očividně nemohl vzpomenout, což bylo poznat na sérii jeho nechápavých výrazů.
"Jak jsi dával na obdiv, že jsi udělal ty zkoušky."
"Á, už si vzpomínám.", řekl Chant a trapně se usmál.

Chant seděl v budově Převorské rady a listoval knihou počátku.
Chtěl toho na poslední chvíli dostat do hlavy co nejvíc, ale byl tak vyděšený, že
tam nemohl dostat ani ň.
Najednou se otevřeli dveře a ven někdo vyšel. Ten někdo vypadal tak, že se na místě
rozbrečí, pak si vykope hrob, uhryže si blíže neurčený počet končetin a oběsí se na
nejbližším stromě.
Zevnitř místnosti se najdenou ozvalo:"Číslo 315694."
Chant se rozhlédl po okolí kdo to bude.
Všichni ostatní hned taky hledaly v davu toho, co vstane.
Nic se nedělo.
Za chvíli se opět ozvalo:"Číslo 315694."
Opět ta samá situace.
"Číslo 315694 !!!", zařval někdo uvnitř místnosti za dveřmi.
Najednou do Chanta někdo zleva šťouchnul.
Chant se podíval na tu stranu a nechápal, co mohl ten člověk chtít.
Seděl tam jakýsi tlouštík a ukazoval Chantovi na břicho.
Co je? To tam mám špinavou skvrnu, nebo co? - pomyslel si Chant a podíval se na to místo.
Na tom místě měl Chant, stejně jako všichni ostatní v místonsti, cedulku s číslem.
Na té cedulce stálo: 315694
"Aha...",vykřikl Chant a vyskočil ze židle.
"Chtěl jsem jenom, aby to bylo napínavější.", řekl směrem k tlouštíkovi a trapně se usmál.
Pak rychle nabral směr ke dveřím.
Šel rychle, ale neutíkal, aby se nestrapnil ještě víc.
Jakmile vstoupil do místnosti, tak se dveře za ním zavřeli.
"Přistup blíž.", řekl jeden z deseti převorů sedících za dlouhým stolem.
Chant tedy přistoupil.
"Test, který vám dáme je složen z jediné otázky a vaším úkolem je dát na ni správnou
a přesnou odpověď. Poté Rada provede vyhodnocení vaší odpovědi. Jestli nebudete s
verdiktem Rady souhlasit, pak máte smůlu. Jste připraven?"
"Ano.", řekl Chant ale nebyl si vůbec jistý.
"Takže otázka zní: Co stojí na první straně knihy Počátku?"
Pche, tak jednoduchá otázka. - pomylel si Chant, nadechnul se a chystal se odpovědět...
...ale pak zjistil, že nezná odpověď.
Začal hledat v paměti.
Bylo ticho. Všichni členové Rady ho pozorně sledovali. Bylo ticho.
Přemýšlel dál, stále se zadrženým dechem.
Cítil jak do něj členové Rady zavrtávají své pohledy. Začal se potit.
Vyhnal mozek na nejvyšší obrátky. Plíce se již začali silně dožadovat vzduchu.
Nemohl na nic přijít.
Už to začínal pomale vzdávat.
Nechť jsou blahoslaveni Ori, pokud mi teď pomůžou. - řekl si vduchu Chant.
To bylo ono!
Rada jej už chtěla poslat pryč, když ze sebe Chant vyhrkl: "Blahoslaveni budiš Ori."
Členové Rady se nejprve podívali na ostatní, ale pak všichni kývli.
Z tmavého rohu místnosti vyšel další převor, který byl až do teď skryt stínem a
přistoupil k Chantovi. Pak jeho hůl zazářila...
Chant otevřel oči.
"Kde to jsme?", zeptal se.
"Na Celestu. Ve městě bohů.", odpověděl převor.
"Pojď za mnou.", dodal a vydal se chodbou zvláštní budovy za jejímiž okny žhnuly plameny.
Po chvíli došli ke dveřím, které převor mávnutím ruky otevřel.
Vstoupili dovnitř. Stála tam podivná postava v bílém rouchu.
"Vedu ti 315694.", řekl převor směrem k postavě.
Gousa se otočil a podíval se na Chanta:" Jméno?"
"315694.", řekl Chant.
"Řekl jsem jméno!", vykřikl Gousa.
"Aha, Chant."
Gousa měl pocit, že mu sem poslední dobou schválně vodí samé idioty, aby zkoušeli jeho
trpělivost.
"Pojď se mnou.", řekl Gousa a prudce otevřel dveře na jakýsi balkón.
"Nadechni se plamenů Celestu."
Chant to udělal.
Otevřel oči. Měl zvláštní pocit. Podíval se na Gousu, ale ten se tvářil, jako by to
dnes viděl již tisíckrát, což byla shodou náhod pravda.
Potom se Chant podíval na své ruce.
"U všech kacířů, já vypadám jako stěna!", řekl vyděšeně.
"To jesou běžné vedlejší příznaky.", řekl znuděně Gousa.
"Vedlejší příznaky? Mě u všch kacířů nikdo neinformoval o vedlejších příznacích!",
rozčiloval se Chant.
Gousa kývnul na převora.
Chant chtěl pokračovat ve stěžování si, ale všiml si, že už je zpět u Rady.
"Gratuluji.", řekl předseda Rady.

Chant právě opouštěl budovu Rady.
Již se smířil s "vedlejšími příznaky" a naopak oběvil přednosti převorství.
Například když se probudí a dostane hlad, tak nemusí hned vstávat a pro jídlo si
dojít. Pomocí svích schopností mohl poslat jídlo k němu.
Chant dostal rozkaz hlásit se na jakémsi shromaždišti, ale nespěchal.
Poblíž procházely řady čekatelů na převory, kteří mířili k budově Rady.
Chanta napadlo, že by si mohl trochu zamachrovat.
Poblíž jeden stál. Četl si v knize Počátku ukrytý ve stínu stromu.
Snaží se dostat na poslední chvíli do hlavy co nejvíc. - pomyslel si Chant.
Potom k němu přistoupil a řekl:" Na poslední chvíli toho do hlavy moc nedostaneš."
Ten člověk se na něj podíval s naprosto neutrálním výrazem. Mlčel a tak Chant pokračoval:
"No jo, to je váš problém. Podceňujete to a neučíte se a když se to přiblíží, tak
to tlačíte do hlavy hlava nehlava."
Na druhé straně stále ticho, tak Chant opět pokračoval:
"To já se to učit ani nemusel. Mě stačilo, když jsem si to jednou přečetl a už jsem
to uměl. Já už jsem od přírody takhle geniání. Ty testy byly naprosto primitivní...
tedy pro mě primitivní, pro tebe ale budou asi dost těžký."
Ten člověk konečně zavřel knihu Počátku, zamračil se a luskl prsty Chantovi před obličejem.
Chant pochopil, že tím chtěl něco naznačit, ale nic mu jako obvykle nedocházelo.
Pak ten člověk ukázal na sebe.
Chant nechápal, co tím chce říct. Je to uplně obyčejný... - přemýšlel Chant.
Pak si toho teprve všiml.
Ten člověk byl oblečený v převorském rouše. Byl to uplně obyčejný převor.
"Jé, promiň, hahaha, promiň...", omlouval se Chant a trapně se smál.
Sakra proč já mám takovou smůlu? - pomyslel si Chant.
Proč sakra ten chlap nepoužívá mozek? - pomyslel si ten převor, který se odjakživa
jmenoval Antr.

Antr a Chant vstoupili do Danrovi kanceláře.
Ta byla však prázdná.
"Danere! Danere!", volal Chant.
"Nech toho, vidíš přece, že tady není.", řekl Antr.
Pak se Antr pustil do průzkumu Danerova stolu. Na stole samotném nebylo nic a tak
začal prohlížet zásuvky. Jediné co našel byly různé papíry - příkazy a hlášení.
Nejspíš nic důležitého, tak je prohlížel jen letmě.
Když prohlížel rozkaz k nabrábí paliva, tak začalo blikat světlo.
Vzhlédl a uviděl jak Chant neustále přehazuje polohu přepínače světel.
"Můžeš mi říct, co to děláš?", zeptal se Antr.
"Jen jsem chtěl vědět, jestli to není maskované tlačítko k otevření tajné chodby."
"Nech toho.", řekl výhružně Antr.
"Tak dobře.", řekl Chant a skutečně přestal.
Antr se vrátil k prohldávání zásuvek.

Za několik minut oba opustili Danerovu kancelář.
Nic nenašli.
To se dalo čekat. - pomyslel si Antr.
"Musíme najít Danera.", řekl.
"Tak proč jsme odtamtud vycházeli, když se tam chceš zase vracet?", zeptal se Chant.
"Ale tam Daner není ty pitomče.", řekl Antr.
Kolem probíhal voják, kterého Antr trochu znal.
"Hej, prosím tě, nevíš kde je Daner?", zeptal se ho Antr.
Voják zastavil, chvíli se snažil popadnout dech a pak konečně promluvil:
"Jo, šel taky do boje s veverkama. Nešlo mu to rozmluvit."
"Á sakra. Jdeme!", řekl Antr a spolu s vojákem se rozběhli směrem k hlavnímu sálu,
následováni Chantem, který jim nestačil, když ho nikdo netáhnul.
Teď by tu bylo potřeba Saina. Zajímalo by mě, kde ten starouš je. - pomyslel si Antr.

Pokračování příště...

A tady je devatenáctka

Sain se díval upřeně na veverky, které ho sledovaly svýma černýma, lesklýma očima. Potom se podíval na Terena a pošeptal: Měli bychom se stydět.“
„Jo to měli. Ori nás poslali s naším veledůležitým posláním a My je zklamali.“
„Třeba nám odpustí?“
„To si nemyslím. Ori jsou moudří a proto nás nemohou ušetřit za to co se stalo.“ Řekl Teren a otočil se k veverkám a zařval „Ale já jsem ochoten svůj trest přijmout!“
„Hej uklidni se.“ Zastavil ho Sain. A řekl „Hele veverky. My se vzdáváme.“
Veverka se nechápavě podívala
„Vzdáváme,“ řekl Sain „Nevíš co to znamená?“

Nikdo nechápal proč se ta velká živá věc chová jako kretén, ale vesměs to bylo jedno. Stále něco gestikulovala a některé veverky se začali i smát.

„Vidíš. Rozumějí my.“ Řekl Sain ve chvíli kdy se několik veverek dalo do hlasitého pískotu.
„Asi máš pravdu,“ řekl Teren a začal také mluvit „Já jsem Teren velitel této lodi.“ Pronesl „a chtěl bych vyjednávat.“
„Lhát se nemá.“ Řekl Sain.
„To je jedno myslíš, že je to zajímá.“

Zábava pokračovala, když ty blbosti začala dělat i ta druhá věc.
„Krte.“ Ozvalo.
„Ano, pane?“
„Čemu se tak smějete?“ řekl jeden z velitelů veverek.
„Těmto dvou živým věcem. Jsou opravdu zábavné.“
„To je mi líto, že vám musím tuto zábavu přerušit, ale vzhledem k tomu, že by jsme se mohli od těchto věcí dozvědět,“ velitel náhle přestal mluvit a podrbal se za uchem. „velice důležité informace týkající se temných tak budeme muset zjistit co tyto zvuky co vydávají znamenají.“
„Ano, pane. Nějaké nápady?“
„Ano-máme od té věci co před pár dny přišla jakýsi překladač.“
„A bude na ně fungovat?“ zeptal se Krt.
„Snad.“ Řekl Velitel.

„Co si asi říkají?“ řekl zamyšleně Sain.
„Asi přemýšlejí jak nás co nejlépe mučit.“ Řekl Teren, který už se smířil s tím, že s veverkami se asi nedomluví.
„Asi máš pravdu. Koukni.“ Ukázal Sain Terenovi směr, kde několik veverek táhlo obrovský stroj. Veverky ho přitáhli až k nim a spustili.
„Teď to asi bude bolet.“ Řekl teren a zavřel oči.
To samé udělal i Sain.
„Už něco cítíš?“ řekl pochvíli.
„To jako já?“ ozval se hlas vůbec nepřipomínající Terena.
„Jsi to ty Terene?“
„Ne já jsem velitel třetí útočné skupiny Drt .“
Sain pomalu otevřel oči. „To jako vy?“ řekl a ukázal na malou veverku.
„Ano a teď nám řekněte vše co víte o Temných.“
„O kom?“
„O Temných.“
„Kdo to je?“
„Vy nevíte kdo jsou Temní?“
„Abych řekl pravdu tak ne.“
„Takže oni vás neposlali, abyste nás zničili?“
„Ne nás sem poslala vůle Ori, abychom přinesli světlo do tohoto temného světa.“
„Takže vy jste služebníci věčného Světla? Ó konečně naše modlitby k Veverům byli vyslyšeny.“
„Vidíš,“ řekl Sain a otočil se k Terenovi, „Takhle kdyby mluvili všichni nevěřící. Sice nevěří v Ori což je minus, které se ihned spraví, ale jsou nakloněni Počátku.“
„HM“ řekl jen Teren.
„A teď už nám věříte a jsme tedy volní?“
„Ne.“ Řekl rázně Drt. „dokud to nebudu mít na papíře tak vám neuvěřím. Protože abych vás mohl pustit musíme být spojenci a já vám musím bezmezně věřit.“

A tak si sedli oba převoři a vyslanci veverek k jednomu stolu a Drt začal. „Máme k na vás několik otázek, které abychom vám věřili musíte zodpovědět.“
„Rádi je zodpovíme“ řekl Sain.
„Takže zaprvé: Co je to za náboženství ten Počátek?“
„No to je náboženství.“ Řekl Sain.
„To už víme a dál. Například co jsme se zjistili, že nevěřící upalujete. Proč.“
Sain se rozmýšlel a čekal jestli náhodou neodpoví Teren. Neodpověděl. Věděl, že jediný způsob jak to udělat, aby jim veverky věřili bude lhát.“
„Protože v naší galaxii je tuhá zima.“
„A?“
„Proto upalujeme nevěřící, aby nám bylo teplo.“
„Zajímavé to vás dostatečně nehřeje srst?“
„No moc ne. My totiž skoro žádnou nemáme.“
„Ne? A co je tedy ta bílá věc?“
„To je kůže.“
„To je zvláštní. My taky nazýváme jednu věc jako kůži a bílá teda není. Spíše růžová, ale to už jsme odbočili od tématu. A je tu další otázka: Proč kácíte naše dřevo a kradete z něho listí?“
„My ho potřebujeme.“
„Na co?“
„Abychom mohli odletět.“
„Copak vy nemůžete?“
„Ne ještě nemáme dostatek paliva vyextrahovaného z listí.“
„Aha jak bylo to slovo?“
„Jaké vyextrahovaný?“
„Ano co to znamená?“
„No to je…eh…“ přemýšlel když ho najednou něco začalo svědit na hlavě.
„Nebojte se to jsou jen blechy ty vám neublíží.“ O chvíli později se začal škrábat i Teren a proto byla navrhnuta přestávka. Během níž měl Sain s Terenem možnost se umýt. Potom se opět vrátili k jednacímu stolu a nevědíce jak se jim nakonec podařilo veverky přesvědčit.
„A na stvrzení dones Počátek Saine“ Řekl Teren který ke konci ožil.
„Dobře.“ Řekl Sain.

Pokračování příště…

"Utíkejte, veverky útočí...", , to je bezva hláška
zaujímavo sa to vyvíja,

Yay...

ČÁST 20:

Antr a Chant doběhli na stanoviště před lodí, kde se mělo podle zpráv bojovat.
Ale nebojovalo se. Chlastalo se lehkej i těžkej počátek.
Stál tam dlouhý stůl na jehož jedné straně seděli převoři a na straně druhé veverky.
Na stole se válelo pár nějakých lejster. Očividně šlo o vyjednávání...
Tedy očividně pro většinu přítomných až na Chanta.
Chant namířil svou holí na veverky a zvolal: "Chcípnětééé, bestiééé!"
Ale nic se nestalo. A tak to udělal znovu: "C H C Í P N Ě T É É É !!!"
Antr mu naštěstí včas vytrhl hůl z ruky.
Chant se na něj nechápavě a trochu zklamaně podíval.
Antr mu to oplatil agresivním pohledem a když viděl, že to nezabírá, tak mu
zaklepal na čelo a řekl: "Používej mozek!", a pak mu vrátil hůl.
Pak Antr přistoupil ke stolu a vzal do ruky nějaký papír.
"Zdá se, že jsme uzavřeli dohodu.", řekl Antr a položil papír zpět na stůl.
"Jo. Přesně tak.", řekl Sain sedící u stolu.
"Saine, tebe jsme všude hledali.", řekl Antr.
"Tak jste mě našli. Co potřebujete?"
"No, teď už vlastně nic."
Antr si všiml že Chant přivřenými pohledy vrhá na veverky útočné pohledy.
Pak se Antr otočil k veverkám a začal s tím, co teď dělal často...s výslechem:
"Proč jste na nás vlastně zaútočili?"
"Myleli jsme, že jste služebníci temných.", odpověděla největší veverka - nejspíš náčelník.
"Aha. A to je kdo?"
"Temné živé věci na temném mrtvém místě."
"Hm. Takže předpokládám, že jste předpokládali, že se tu nějací "temní" oběví, mám
pravdu?"
"Ano. Čekali jsme, že příjdou."
"A oni pro vás představují nějakou hrozbu? Proč?"
"Mysleli jsme, že nás přišli temní potrestat."
"Potrestat za co?"
"Za to, že jsme neuposlechli jejich příkazů."
"Jakých konkrétně příkazů."
"Haha. V tom je právě ten vtip. Nebáli jsme se neuposlechnout jejich příkazů, což
vedlo k tomu, že jsme je uposlechli."
"Nechtěl si říct - Báli jsme se neuposlechnout jejich příkazů..."
"NE! My veverky se ničeho nebojíme. Tvůrce příkazu jsme zabili. Věděli jsme, že se
nám za to příjdou pomstít, ale nebáli jsme se a postavili jsme se na odpor!"
Pak se na chvíli náčelník veverke odmlčel a zdálo se, že si vše srovnává v hlavě.
Potom pokračoval: "Postavili jsme se na odpor, ovšem proti nesprávným."
Náčelník zatřepal hlavou. Zdálo se, že se chystá říct něco, co by nejraději neříkal.
Nadechl se a řekl: "Postavili jsme se proti nesprávným, což bylo vlastně splnění příkazu."
V davu převorů to zašumělo. Ozívalo se z něj:"Jak to myslí." a "To nechápu."
Antr se jen usmál a řekl:" Že mě to nedošlo hned. Příkaz, co vám byl dán říkal, aby jste
zaútočili na nás. Vy jste jej ale nechtěli splnit a když jsme my přiletěli, tak jste si
mysleli, že jsme od těch "temných" a že se vám jdeme pomstít, a tak jste na nás zaútočili,
čímž jste vlastně splnili rozkaz."
Teď to zase pro změno zašumělo na straně veverek.
Zdálo se, že by to nejraději utajili, ale na druhou stranu se jim nejspíš ulevilo.
Antr pokračoval:"Nevím sice, kdo ti temní jsou, ale my to určitě nejsme. My přinášíme
světlo do..."
"Světlo. Věděli jsme to. Vy jste následovníci věčného světla.", zajásali veverky.
"Věčného světla? To zní jako úryvek z knihy Počátku, ale ještě jsem ho neslyšel.", řekl
Antr.
"Moment. Ale my jsme vám ještě knihu Počátku nerozdali, tak jak víte o tom, že přinášíme
světlo?", zeptal se Sain.
"To temní nám nařídili, aby jsme zaútočili na ty kdož vezou světlo ve hvězdném korábu.",
řekl náčelník veverek.
"To jste nejspíš zkomolili. My světlo přinášíme, ne vezeme. Světlo se nedá vézt. Světlo
je v duších těch, kdož..."
"Ne, ne, né. Vím určitě, že tam bylo vézt. Dostali jsme totiš úkol zničit ho."
"Ale to je nesmysl...", chtěl něco říct Antr, ale Sain mu skočil do řeči:
"Možná myslí tu věc, kterou vezeme.", řekl Sain.
"Jakou věc? Co to u všech kacířů vezeme?", zeptal se Antr.
"No, zdá se, že jsem to zapoměl.", řekl Sain.
"Cože? Zapoměl? Jak...No dobře, kde to tedy je alespoň uloženo?", zeptal se Antr.
"To už jsem bohužel, tedy eh, Orižel taky zapoměl."
"Sakra, pamatuje si tady alespoň někdo něco?", řekl Antr a už chtěl jít tu věc hledat,
když v tom se do rozhovouru vložil Chant.
"Hele, veverka a mluví.", řekl Chant (po deseti minutách si toho konečně všiml) a ukázal
prstem na náčelníka veverek.
"Samozřejmě, že mluvíme. Nás spíš překvapuje, že něco jako vy může mluvit.", řekl
podrážděně náčelník veverek.
V tom to Antrovi bleskolo hlavou: "No jo, ale jak to, že vám rozumíme?"
"Mají překladač.", řekl Sain a ukázal na velkou věc připomínající středověká mučidla.
"Pochybuji, že je to vaše technologie, když jste ani nevěděli, že mluvíme, takže
otázka zní - Kde jste tu věc vzali?", zeptal se Antr veverek.
"Dal nám ji ten posel, když přišel.", řekl náčelník.
"Posel?", zeptal se Antr.
"Posel od temných."
"Takže temní tady přece jen byli?"
"Ne. On nebyl temný. Patřil jenom k přisluhovčům temných. Ale to temní ho sem poslali."
"A proč?"
"Měl nás přesvědčit, aby jsme se vrátili zpět k plnění úkolu. Ale nepřesvědčil."
"A kde je ten posel teď?"
"Nevíme. Odešel."
Zajímalo by mě kdo jsou to ti temní a proč chtějí zastavit naši výpravu, ale nechám
to na později - řekl si Antr.
"A kdy se tady objevil poprvé?", zeptal se místo toho Antr.
"Asi v době, kdy jste přiletěli.", odpověděl náčelník.
"Nevěřící!", vykřil Antr.
"Cože?", zeptal se náčelník veverek.
"Nic, nic. Ještě si s vámi promluvím později, pokud vám to nebude vadit, ale teď už
musím jít.", řekl Antr a potom řekl směrem k Chantovi:"Pojď se mnou."
Chant jako obvykle ničemu nerozuměl a tak bez otázek šel.
Nevěřící! - přemýšlel Antr.
Ten samí nevěřící, který zničil nápis a ukryl Danerovu hůl musel být i poslem od temných.
Nějací temní se snaží zastavit křížovou výpravu. Nejprve poslali veverky, jenže ty se
vzbouřili. Proto poslali toho nevěřícího, toho Posla. Ten zničil nápis, schoval Danerovu
hůl a ještě se snažil dostat veverky zpět na stranu temných.
Musí zjistit jakou věc to vlastně vezou, kde je ukryta, co stálo na posvátném nápisu,
kde je Danerova hůl a co je na ní zváštního.
Hodně otázek. Opravdu hodně otázek. Hodně otázek a málo odpovědí.
Ale Antrův šestý smysl mu říkal, že klíčem je ta hůl. Musí najít tu hůl. Musí najít Danera.

Spojenectví s veverkami bylo dojednáno úspěšně. Veverky dokonce slíbili pomoc v boji
proti temným. Hra byla rozehrána. Rozhodující okamžik dějin celého známého vesmíru
se přiblížil.

Pokračování příště...

Nevěřící, pozor! Antr, známý též jako Velký vyšetřovatel, na vás jde! Třeste se před jeho dedukčními schopnostmi!

ČÁST DVACÁTÁ PRVNÍ:

„Dones Počátek. Dones Počátek.“ Opakovalo se mu pořád v hlavě a do toho se mu ještě vybavovala vzpomínka. Vzpomínka z dětství. Vzpomínal na dobu kdy byl ještě malý chlapec. Vzpomínal na vesnici zvanou Ketus. Vzpomínal na tu hru. Na hru. Ta začala ve chvíli kdy do města přijeli obchodníci a on s dalšími chlapci svého věku si přestali hrát na Převora a kacíře a hráli jen tuhle jedinou hru. No možná by se dalo říct, že to byl i hazard. Jakmile totiž obchodníci začali prodávat začal se on a ostatní přátelé sázet co jim donesou když řeknou, že chtějí Počátek. A mu se vybavovala ta vzpomínka kdy poprvé vyhrál. Tato výhra se vlastně stala jen náhodou když se ostatní chlapci rozhodli co vyberou on prostě plácl jenom tak , že donesou knihu. A když posléze poslali vybraného hocha opravdu se s knihou po chvíli vrátil. A tehdy začal naplno věřit v Počátek a moc Ori.

A tak šel po prázdných chodbách. Občas šlápl na mrtvou veverku, občas šlápl do krve. Ale to vůbec nevnímal ta myšlenka a úkol ho plně zaměstnávali, když ho náhle přerušil hlas.Mužský hlas. „Už jsou ti netvoři pryč?“
Sain se otočil a uviděl jednoho úplně roztřeseného vojáka Ori. A to prý nemají strach, řekl si pro sebe.
„Ano už jsou pryč.“ Řekl Sain, protože kdyby řekl opak pravděpodobně by se s ním nedomluvil.
„To je dobře. Ti netvoři byli příšerní viděl jsem jak vedle mě bez nějakých větších problémů zabili několik vojáků. Prostě hrůza.“ Říkal voják a stále třepal. „Copak tomu Ori, když jsou tak mocní nedokážou zabránit?“
„To je rouhání vojáku.“ Napomenul ho Sain.
„Já vím, ale ti netvoři…“
„Já vím vojáku. Byli to strašlivý netvoři, ale díky vůli Ori jsme je porazili.“ Věděl že lhaní není východisko, ale on musel.
A voják náhle ožil. „Opravdu?“
„Ano.“
„Ó díky Ori. Ó díky Ori!“ začal náhle voják křičet.
„Pane Ori to jsem teda potřeboval.“ Řekl Sain. „Hej vojáku uklidni se o že jsme je porazili neznamená, že se ještě nemohou vrátit.“
„Cože?“ řekl voják a opět se zase začal bát.
„Já jsem idiot.“ Řekl si pro sebe Sain. „Prosím tě uklidni se a pojď mi raděj pomoci.“
„Opravdu vám smím pomáhat to by byla pro mě čest, Převore. Co mám tedy udělat?“
„Dones mi …Počátek,“ řekl Sain.
Voják znejistěl. Bylo jasné, že nechce udělat chybu a tak se chvíli rozhodoval a pak podal Sainovi knihu Počátku a pronesl „Tady.“ Znělo to docela nejistě.
Sain toho hned využil a zatvářil se, že to po něm nechtěl. Voják znejistěl a začal knihu vracet zpět na místo, odkud ji poprvé vzal,když ho Sain přerušil „Tak dáš mi to?“
A vojákovi se v tu chvíli ulevilo. Vybral správně.
„Díky … Jak se jmenuješ?“
„Dasil.“
„Díky Dasile.“ Řekl Sain a odešel.

To musí být určitě znamení, že vybral správně. Nejprve ta vzpomínka a potom tohle.Určitě to bylo dobře a jak tak šel uviděl náhle otevřené dveře. Vstoupil opatrně dovnitř uviděl sklad Alkoholu- tedy respektive Lehkého a Tvrdého Počátku. A Sain se začal rozhodovat je správná odpověď kniha nebo chlast?

O několik hodin později…

Sain už vystřízlivěl. Oslavy s veverkami o spojenectví byly bouřlivé, ale Převoři se prostě moc neopijí. Tedy až na pár vyjímek a teď se Sain díval na odpudivou masu kůry, přilepenou k sobě, kterou mu veverky ukázali když se prořekli, že mají loď.
„ Myslím, že chápu proč to nelétá?“
„Opravdu to už tak hned od pohledu poznáte?“ zeptal se veverčí vědec jménem Nut.
„Tak například kde máte motory?“
„Moto- co?“
„Motory to je pro stavbu lodí docela důležitá věc.“
„Aha. A k čemu to je?“
„Abyste vůbec mohli odstartovat.“
„Aha takže to je k tomu, aby nás to dostalo k Tečkám.“
„K čemu?“
„K Tečkám. K těm tečkám co jsou nahoře.“
„Aha, chápu. Jinak ty tečky to jsou hvězdy.“
„Hvě- co?“
„To je jedno.“
„Dobře takže a jestli jsou naše teorie správné tak by nám tam nahoře měl pomoci k letu vítr.“
„Kde v Atmosféře planety?“
„V At-čem?“
„Omlouvám se na nebi. Mezi mraky.“
„Ne my mysleli tam kde už nebe není.“
„Ve vesmíru a vítr? Oh Ori do čeho jste mě to zase namočili.“ Zanadával Sain.
„Děje se s vámi něco Přetvore?“
„Převore.“ Řekl Sain poměrně hrubým hlasem a uchopil svoji hůl pevněji až se Nut docela lekl. „Nebojte se.Pomůžu vám s tou lodí.“ Ale v duchu se modlil k Ori, aby to zarazili.

Ovšem jako vždy byla vůle Ori jiná než si Sain přál a tak pracoval celou noc na lodi veverek, jelikož veverky říkali, že v jiné než ve své lodi nepoletí. A nakonec, když už loď byla schopná letu připravila se i Loď Ori, která už měla dostatek paliva a obě lodě společně vzlétly ke hvězdám vstříc k planetě nepřátelských Temných – vstříc Udaranům.

Pokračování příště…

Moc se mi to líbí. Má to spád, emoce, humor ad. ad. ad. dobré vlastnosti. Ehm... malá výzva piště dál?

2Rosseta: Díky.

Tak tentokrát rozluštíme většinu tajemství...
ČÁST 22:

Lodě vzlétly ke hvězdám, vstříc planetě nepřátelských Temných – vstříc Udaranům.
K tomuto poznání však vedla dlouhá cesta. Ale teď se již začalo s vykládáním karet.
Hra o vesmír právě začala.

Před několika hodinami.
"Darene. Darene, konečně jsme tě našli...", řekl Antr a snažil se popadnout dech.
Když se od vojáků dozvěděli, že je Daren na oštřovně, tak se tam hned s Chantem rozeběhli.
"Á to jste vy, vám jsem dal úkol zničit Jaffský odboj, že?", řekl Daner.
"Odboj? Ale to bylo před dvěma měsíci!", řekl Antr.
"Opravdu?"
"Ano opravdu. Hele Danere, já vím, že je to těžký, všichni máme špatnou paměť, ale
potřebuju od tebe, abys si vzpomenul, kam jsi dal svou hůl."
"Hůl? Ó ano, hůl. Někam jsem ji tady položil.", řekl Daner a chvíli se rozhlížel kolem
sebe. Potom zjistil, že ji nemůže najít a řekl:"Sakra, kde je? Tady někde přece..."
"Danere, tu hůl už s sebou nenosíš alespoň měsíc...", řekl Antr.
"Vlastně jenom tři týdny.", skočil mu do řeči Chant.
"Cože, ty víš kdy ji Daner ztratil?", nemohl tomu uvěřit Antr.
"Jo, jednou se vrátil z obchůzky bez ní.", odpověděl Chant.
"Takyže ty jsi to celou tu dobu věděl a nic jsi neřekl?"
"Neptal ses."
"Cože...No to je vlastně pravda."
"Á to jste vy dva, vám jsem dal úkol zničit Jaffský odboj, že?", řekl opět Daner.
Převoři měli opravdu špatnou paměť, ale zdálo se, že Daner ji má uplně nejhorší.
Antr s Chantem jeho otázku ignorovali.
"Hele Chante, nevíš náhodou kudy tenkrát Daner šel?", zeptal se Antr.
"Náhodou jo. Když jsem se ten den šel vymočit ke křu, tak jsem si všiml, že o pár
metrů dál močí Daner.", odpověděl naprosto vážným tónem Chant.
"Detaili vynechej...nebo alespoň ty, které se nevstahují k vyšetřování.", řekl Antr.
"Tak jo."
"Chante, musíme najít to místo, kde...no však víš. Prostě mě běž ukázat to místo.",
řekl Antr.
"No dobře.", řekl Chant a vyrazil směrem k lesu.

Před několika měsíci
"Co se mnou uděláte nic nezmění. Ale vězte, že Ori jsou vševidoucí. Již o tomhle vědí.
O vzepření se jejich velikosti a srazí k zemi ty, kdož se jim opovážili vzdorovat.",
řekl Demer.
"Tady zatím nic, co u tebe?", řekl nějaký voják z Tauri.
"Ani ťuk.", řekl druhý, který stál vedle.
Demera to štvalo. Proč se sakra musí vybavovat s takovými idioty?
"Mám trochu žízeň.", řekl zase druhý člověk s nášivkou SGC.
"To se nepočítá.", odpověděl první.
"Ne nepočítá."
Měl pravdu, jsou to idioti. Teď už je to jistý. Ti lidi z Tauri sem posílají samí cvoky.
Okolo čumělo ještě plno dementních sodanů. Hotová cvokárna.
"Jejich kroky nelze poznat tak snadno. Jsou nepostřehnutelné a zahalené tajemstvím.",
zkusil to ještě Damer.
"Správně. Oni...mají plán. Asi nám ho nechceš odhalit?", provokoval druhý muž.
"Ale proč vás vlastně poslali do téhle galaxie?", dodal.
Demer se rozhodl, že řekne pravdu. Celou, skutečnou pravdu. A řekl ji:
"Jsme majáky na cestě k osvícení."
Na to hned začali oba muži z Tauri vyřvávat nějaký podivný kecy a chovat se jako
ještě větší idioti, než předtím.
To dělali nějakou dobu, něž před Demera postavili toho Antika.
No fuj Antik - řekl si Demer.
Vždyť to jsou ti, kteří se snaží zastavit křížovou výpravu - Cestu k Osvícení.
To Antikové jsou stoupenci temných, stoupenci Udaranů.
A teď tady stál nějaký debilní Antik, který vypadal jako malej kluk a mlel ty svý nemysly.
Demer jim všem dal poslední šanci poznat pravdu:
"Život a smrt, světlo a temnota, naděje a zoufalství. V den, kdy byli stvořeny protiklady
byli stvořeni i Ori. Ale nenávist těch, kteří sešli z Pravé cesty propukla a vykvetla
v temných zákoutích lakomství, kam byli uvrhnuti. A stráveni touto nenávistí otrávili
vše čeho se dotkli, přinášejíc smrt, temnotu a zoufalství. A duše jejich obětí nenašli
mír, dokud jim Ori nepošeptali: "Spěte až do času posledního soudu." A v ten den se
budou všichni radovat, že Ori přicházejí a propuštějí je."
Vše to řekl. Antikové, služebníci temných chtějí zastavit výpravu, která má přinést Světlo
do této galaxie i do celého známého vesmíru.
Oni však byli jako hluší a nechtěli příjmou pravdu.
Demer tento den nepřežil, ale věděl, že udělal dobrou věc. A také dobře složil Ori...

Před několika hodinami
Antr s Chantem prohledávali les. Už to vypadlo, že nic nenajdou, když ji našli.
Byla zaražena v zemi. Popadli ji a odnesli Danerovi.
Daner si ji vzal do ruk, jakoby bral do ruk...no něco nepopsatelně důležitého,
což ovšem tato hůl byla.
"Už si vzpomínám. Vrazil jsem ji do země a když jsem odcházel, tak jsem ji nemohl najít,
protože jsem si myslel, že to je nějaký strom.", omluvil se Daren.
"Vzpomíná si. Začíná si vzpomínat.", řekl Antr.
Věděl to. Věděl, že pokud ji najde, tak si Daner začne vzpomínat. Teď už zbývalo jen
počkat až si Daner zcela vzpomene.
Když se Antr podíval na tu hůl, tak si všiml, že je opravdu podivná.
Byl na ní nespočet zářezů. Ty museli něco znamenat. Daner si je tam udělal, aby mu něco
připoměli a Antr doufal, že mu opravdu připomenou.
"Do doby, než si Daner vzpomene se bude věnovat hledání toho nevěřícího.", řekl Antr
směrem k Chantovi.

Před několika hodinami mínus 1 hodina
"Jakej je nejjednoduší a nejúčinější způsob jak odhalit nevěřícího?", zeptal se Antr směrem
k Chantovi, ale ve skutečnosti mluvil spíš sám se sebou.
Zdálo se, že se Chant zamyslel, ale Antr rozhodně nechtěl čekat na nějaké polodebilní
nápady a tak raději něco navrhnul sám:
"Co takhle nachytat ho na něco, co může znát pouze věřící. Celé posádce lodi položíme
nějakou otázku a když budou znát odpověď, tak jsou čistí, ale pokud ne, pak jsou
nevěřící. Ale co by to bylo za otázku?"
"A co to udělat obráceně.", řekl najdenou Chant.
"Jak obráceně?"
"Proč nepoložíme otázku, na kterou věřící určitě nebude znát odpověď, ale nevěřící ano.
A to takovou, aby si nevěřící myslel, že ji má věřící znát."
"Co je to za blbost?", řekl Antr.
Na druhou stranu Antr ocenil, že Chant začíná konečně přemýšlet.
"To není blbost, uvidíš."
"A jaká by to tedy byla otázka?"
"To taky uvidíš.", řekl Chant a usmál se.

Před několika hodinami mínus 2 hodiny
Celé posádce lodi byly rozdány papíry s otázkou a bylo jim nařízeno, že na papír mají
napsat odpověď, tento papír vložit do obálky a odevzdat.
Také jim bylo řečeno, že nesmí podvádět, protože by se na to přišlo. Ori přece vidí vše.
Poté byly odpovědi shromážděny a zkonrolovány Chantem a Antrem.
"A máme ho.", řekl Chant, když se podíval na jeden z papírů.
"Ukaž.", chtěl se přesvědčit Antr.
Antr porovnal odpověď na papíře s textem v knize Počátku a řekl:
"Máš pravdu. Máme ho. Konečně ho máme."

O pět minut později
"Chopte se ho.", volal Antr na vojáky.
Ti popadly jiného vojáka, aby nemohl utéct.
"Co, co se to děje?", ptal se nevěřící maskovaný za vojáka.
"Je to tvoje odpověď?", zeptal se Chant a ukázal mu papír s odpovědí.
"Ano. Ale to je přece správně.", řekl nevěřcí.
"No právě.", řekl Antr.
"Cože? Jak to myslíte?"
"Na otázku co je na prvním řádku 363 strany knihy Počátku jsi napsal: Jejich velikost
přesahuje rozměry vesmíru, jejich moc je mocí bohů a jejich dobrotivost je neomezená.",
četl Chant.
"Ano. A co jako?"
"Nikdo z věřících neví, co je na prvním řádku 363 strany knihy Počátku, protože 362 strana
je tak nudná, že se přes ni nikdo nedostane. To může vědět jen nevěřící, který knihu
počátku důkladně studoval, aby mohl předstírat věřícího.", řekl triumfálně Chant.
"Přesně tak.", řekl Antr.
Nevěřící chvíli zíral opravdu nevěřícně a pak se rozesmál.
"Teď už je to stejně jedno. Nikdy nezjistíte co bylo na tom nápisu. Nikdy nesplníte úkol,
který vám byl dán!", říkal a smál se při tom.
"Ale my to z tebe dostaneme!", řekl Antr.
"Nikdy. Neprozradím vám ani písmeno z té věty. Už nad nimi nemůžete vyhrát."
"Ty parchante!", vykřikl Chant a chtěl se na něj vrhnout, ale Antr jej zarazil.
"Nad kým nemůžeme vyhrát? Kdo jsou to oni? Pokud nad nimi nemůžeme vyhrát, tak není
důvod proč to tajit.", řekl Antr.
"Máte pravdu. To není. Už jste vlastně poraženi. Oni jsou Temní."
"Temní? Takže vevrky mluvili pravdu. To ty jsi ten Posel, že jo?"
"Jo. Jsem antik a jmenuju se Aler a Temní mě poslali, abych vás zastavil. A já to udělal."
"Takže antikové jsou služebníci temných. A ti temní, co ti jsou zač?"
"Jsou to stíny zrozeny ze špatnosti a zkaženosti. Ale víc vám neřeknu."
"Ještě uvidíme.", řekl Chant a chtěl přistoupit k mučení.
"Ne, ne, počkej. Řekl nám toho víc, něž si myslíš.", zarazil ho Antr a sáhnul po knize
Počátku, zalistoval v ní a pak se zastavil.
Stálo tam:"Byli tam tvorové jménem Udarané a tyto stíny zrozeny ze špatnosti a zkaženosti
povstali a sjednoceni vyšli na pochod, aby uvrhli celou galaxii navždy do svých temných
plánů. Avšak Ori přišli a zažehnali tuto hrozbu silou své moci a plány temna se rozplynuly,
stejně jako se rozplynuli oni sami."
"Takže Udarané. Myslím, že letíme na Udaru.", řekl Antr.
Aler chvíli mlčel a přejížděl očima po místnosti, ale pak řekl: "Pořád víte málo.
Nedokážete Udarany zničit, protože nevíte, co s sebou vezete."
"A co to s sebou vezeme? Ty mi to ale neřekneš, že? Tak to se zase budu muset podívat do
knihy Počátku.", řekl Antr.
Aler se proklínal, že nedržel hubu, ale teď už nic dělat nemohl.
Antr chvíli opět listoval knihou počátku a pak se zastavil.
Věděl to. Věděl, že už to někdy někde četl.
Proto začal listovat od předchozí pasáže dál, až to našel.
Stálo tam:"Musíme nezapomenout z čeho byly zrozeni a z čeho bylo zrozeno vše co
bylo od Ori. Proto nesmí nikdo zapomenout, nikdo nesmí být veden lží, neboť ve
lži by byla jeho smrt. Každý musí příjmou pravdu, pravdu jež jim přinesli Ori, neboť
to je jediná ryzí pravda. Každý musí uchovat ve své paměti tuto pravdu, tuto posvátnou
větu, která ač krátká, přesto vystihuje tak mnoho: ORI JSOU SPRÁVCI MAJÁKU."
Ne Ori jsou správní bohové, ale Ori jsou správci majáku!

Demer měl pravdu, když říkal:"Jsme majáky na cestě k osvícení."
Samozřejmě, že to tupí lidé z Tauri nepochopili.
A proto se dali k antikům, služebníkům Temných - Udaranů.
Ale ač se nevěřící snažili sebevíc, tak pravdu nezatajili.

Co se dál Antr dočetl v knize Počátku bylo neuvěřitelné.
Přemýšlel, proč si toho nevšiml již dřív, pak si ale uvědomil, že když dřív četl knihu
Počátku, tak často čtení přerušoval, takže nepřečetl nikdy pravdu v celku, ale po
kouskách, což mělo za následek, že si z toho nic nepamatoval.
Ale teď když ji přečetl celou, tak byl fascinovaný, na co vše během cesty zapoměli.
Tento text byl rozprostřen na padesáti stranách a stručně podáno tam bylo asi tohle:
Planeta Udara byla dlouho obyčejná planeta. Pak se ale stalo, že její slunce vyhaslo
a všechen život na planetě vymřel. Nemohl existovat bez světla a tepla, které slunce
před tím dodávalo. Pak ale přiletěli kolonizátoři a založili zde kolonii.
Žili v podzemních budovách a teplo odebírali z vulkanické činnosti a tak chvíli
přežívali. Zjistili ale, že nemůžou takhle přežívat dost dlouho. Začali jim totiš docházet
potraviny. Potřebovali vypěstovat něco na povrchu Udary. A tak požádali Ori o pomoc.
Dobrotivý Ori jim postavili maják, který dodával na povrchu planety světlo a teplo.
Vše bylo v pořádku, dokud v majáku nepraskla žárovka. Planeta opět poteměla a z této
tmy a zloby všech obyvatel Udary se zrodili Udarané - Temní. Ti vyvraždili původní
obyvatele a zmocnili se planety. A postupně se snaží vyvinout hvězdné lodě, aby si
splnili svůj velký sen - ovládnout vesmír.
Z planety však unikl jeden převor jménem Guros a se svolením Ori připravil křížovou
výpravu na záchranu vesmíru. Výpravu, která měla letět na udaru a dovézt tam ŽÁROVKU.
Prasklá žárovka v majáku musela být nahrazena. Pro záchranu vesmíru, protože Udarané
jsou zrozeni ze tmy a tmu zabíjí světlo a tak i Udarany zabíjí světlo. Pokud by byl
maják na planetě opět funkční, pak by všichni Udarané zemřeli a vesmír by byl zachráněn.
Byl tu ale jeden problém. Někteří převoři, kteří mají schopnost předvídat budoucnost
předpověděli, že se narodí Vyvolený udaranů. A tento Vyvolený bude imuní proti světlu.
Světlo jej nebude zabíjet a tak může zničit maják na planetě, prože ten je chráněn jen
bublinou světla. Obyčejného čistého světla. I maják sám je samozřejmě chráněn světlem a
nemůže být jen tak zničen, ale je jen otázkou času, kdy Vyvolený příjde na to jak
tento maják zničit.
Antr zavřel knihu a řekl Chantovi:"Musíme okamžitě informovat Darena."

Vyvolený vzal do ruky ten zvláštní kámen. Ten kámen byl tak temný, temnější než je
temnota vesmíru. Ten kámen pohlcoval všechno světlo, žádné nepouštěl zpět. Byl to
kámen temna.
Vyvolený použil svůj mozek, který měl za sebou pouze šest set let evoluce a pochopil.
Čím jiným by mohl zničit maják chráněný světlem, než temnotou.
Rychle pozbíral co nejvíce těchto kamenů a vydal se zpět na povch Udary.
Než se však dostal na toto místo, tak týdny bloudil jeskyněmi, takže tušil, že i nazpět
mu to chvíli potrvá. Proto spěchal. Věděl totiš, že služebníci věčného Světla - věřící
v Ori už jsou blízko.

"Danere, Danere.", volal Antr když se vřítil na ošetřovnu.
"Vlastně se ve skutečnosti jmenuju Guros.", řekl Guros, neboli Daner.
"Cože?"
"Ano, zapoměl jsem i své jméno a tak jsem si vymyslel nové, ale teď už si vzpomínám.
Teď už si na vše vzpomínám."
Chant Danera pozoroval trochu nedůvěřivě.
"Denere, teda Gurosi, zjistili jsme, že s sebou vezeme...", začal Antr.
"Žárovku. Já vím.", přerušil ho Guros.
"A kde je?", zeptal se Chant.
"To nevím.", odpověděl Guros.
"Vždyť si říkal, že už sis na všechno vzpoměl.", řekl Antr.
"Na všecho kromě tohoto detailu."
"Detailu? Vždyť na tom závisí vše."
"Klid. Neříkejte, že s vašimi schopnostmi ji nejste schopni najít."

Před několika měsíci
"Nastupte do řady, dělejte, hněte zadkem!", řval Sain.
To byl ještě horlivý převor oddaný své práci. Za pár měsíců ho však tato práce bude
nudit natolik, že bude netrpělivě vyhlížet důchod. Problém je, že převoři obdaření
nesmrtelností mají nárok na důchod až po sedmistém roku služby pro Ori.
Ale to je teď ještě daleko a Sain ještě stále do své práce vkládá všechno.
Teď se momentálně zabývá výcvikem převorů-nováčků.
Antr a Chant si stoupli do řady.
"Dělejte, nemám na vás celej den!", pokračoval v řvaní Sain.
Poslední opozdilci se přidávají k řadě.
"Jste ta nejhorší banda povalečů, ze kterých jsem měl kdy udělat šiřitele našeho
náboženství, aby jste věděli."
"Převore...", chtěl něco říct Chant.
"U všch kacířů, neskákejte mi do řeči!", žařval Sain.
"Promiňte převore.", řekl Chant.
Antr se otočil směrem k Chantovi a poklepal si na čelo.
"Co jste chtěl rekrute?", zeptal se Sain.
"Jen jsme chtěl vědět, kdy už nás pošlete konvertovat nevěřící."
"Až dokončíme váš výcvik rekrute."
"Aha."
"A teď vám přečtu seznam věcí, které nesmíte: Používat telekinetické schopnosti k
okrádání vesničanů, dloubat se v nose, ptát se na blbý otázky, vstupovat do místnosti
označené NEVSTUPOVAT, hrát baseball s knihou Počátku a ušetřit nevěřícího. Nějaké
otázky?"
Antr zvedl ruku.
"No, co?"
"Co je za těmi dveřmi označenými NEVSTUPOVAT?", zeptal se Antr.
"Blbá otázka, další?", řekl Sain.
Nikdo se ani nepohnul.
"Dobře a teď musíte jít na pomoc vesničanům s nějakým balvanem, nebo co.", zavelel Sain.

Před několika málo hodinami
Antr s Chantem pobíhali po lodi a konrolovali místnost po místnosti.
Chant se řítil chodbou a najdnou se s někým srazil.
"Au, kterej idiot?", řekl Sain ležící na zemi a podíval se na to hovado, které ho
srazilo. Vedle něj ležel Chant a ohmatával si bouli na čele.
"Chante, ty blbe, co tady děláš?", zeptal se Sain.
"Hledáme ŽÁROVKU.", odpověděl za něj Antr.
"Á, žárovku. Už jsem slyšel. Daren, teda Guros mi všechno řekl."
"Nevíš, kde by jsme ji měli hledat?"
"No, co takhle to zkusit v nějaké nepřístupné části.", řekl Sain.
"Máš pravdu.", řekl Antr a zamyslel se.
Pak si vzpoměl na doby, kdy byl ještě rekrut a došlo mu to.
"NEVSTUPOVAT!", řekl Antr, Chant i Sain zároveň.
"Dveře s nápisem nevstupovat.", dodal Antr a všichni tři se tam rozběhli.

Po pěti minutách
Otevřeli se dveře s výhružně vypadajícím nápisem NEVSTUPOVAT a dovnitř vešli tři převoři.
Uprostřed místnosti ležela poměrně velká krabice.
Všichni tři k ní přistoupili s posvátnou bázní.
"Myslíte si, že je to ona?", zeptal se Chant.
"Já myslím, že jo.", řekl Antr.
"Já myslím, že určitě jo.", řekl Sain a ukázal na velký nápis na krabici: ŽÁROVKA.
"Otevřeme to.", řekl Antr.
"Na tři. Raz, dva, TŘI."
Výko krabice se uvolnilo a oni ho odsunuly.
"To není žárovka.", řekl Chant.
"Ne, to opravdu není žárovka, to je polystyren.", řekl Antr a spolu se Sainem vytáhli i
kus polystyrenu.
A teď se konečně ukázala. Byla tam. Byla tam žárovka do majáku.
Všichni tři na ni hleděli s vykulenýma očima a otevřenými ústy.
"Je nepoškozená. Teď můžeme opravit maják a zachránit svět.", řekl Antr.

Před několika málo chvílemi
Guros si vzpoměl již na všechno.
Žárovka byla nalezena a byla nepoškozená.
Veverky s nimi uzavřeli spojenectví a přislíbili pomoc proti Udaranům.
Paliva už bylo dostatek a lodě byli připraveny vzlétnout.
Guros si dal nohy na stůl a vydal rozkaz: "Vzlétněte s tím kusem šrotu!"

Lodě vzlétly ke hvězdám, vstříc temné planetě, vstříc Udaře.
A tak po několika měsících strávených zde výprava věřících v Ori konečně opustila
planetu jaffů zvanou Chulak a vydali se na nebezpečnou cestu do hloby temných
končin vesmíru. A o ten právě šlo.
Obě strany věděli, že v následujících okamžicích se rozhodne o budoucnosti vesmíru.
Nyní se rozhodovalo, zda ve vesmíru zavládne Světlo, nebo Temnota.
Obě strany se vydali na cestu. Jedni něco spravit, druzí něco zničit.
Obě strany však měli stejný cíl - MAJÁK.

Jsme majáky na Cestě k Osvícení.
A Cesta k Osvícení se blížila ke svému cíli.

Pokračování příště...

Teda... Docela dlouhej díl. A krásnej... Mám guláš v hlavních klaďácích (protějšcích záporáků). Antr, Chant, Sain a Ori, nebo tupí lidé z Tau'ri?

Tak hlavní klaďáci jsou tady Ori a jejich následovníci. Hlavní záporňáci jsou Udarané, jejich služebníci Antikové a lidé z Tauri (v podstatě následovníci Antiků).
Tato povídka má vlastně za cíl převrátit celý děj StarGate na ruby - udělat ze špatných ty dobrý a z dobrých ty špatný...

Tolik jsem si už uvědomila... A že se jí to daří!

ToRosseta: Taky díky

tak po dlouhé době je tu Dvacet trojka:

Byli ve vesmíru. Opět ve vesmíru. Sain už dočista zapomněl jaké je to letět vesmírem. Úplně zapomněl jaké to je být ve Vesmíru. Vidět ten nespočet teček v nekonečné prázdnotě. Věděl sice, že ho to za chvíli omrzí, ale teď si tu chvíli vychutnával. Pozoroval planetu, kterou před chvílí opustili, pozoroval řídící místnost lodě, pozoroval „loď“ veverek. A pak si všiml něčeho zvláštního. Loď všemožně nakláněla až Sain uviděl, že z lodě uniká vzduch.
„Terene!“ zakřičel
„Ano.“
„Okamžitě mě spoj s lodí veverek.“
„Proč Saine?“
„Něco se děje. Vypadá to, že z lodi uniká vzduch. Rychle spoj mě s nimi.“
„Jak chceš,“ řekl Teren. A cosi pomačkal na klávesnici u řídícího pultu. „Už to je. Můžeš mluvit.“
„Veliteli tady Sain převor Ori. Slyšíte mě?“
Z vysílačky se ozvalo pískání.
„U kacířů.“ Zaklel Sain. „Nemáme překladač. Takže je budeme muset zachránit, aniž by jsme jim vysvětlili co po nich chceme.“ Řekl Sain a vydal se k východu. Teren ho, ale chytil za rukáv. „Stůj.“
„Terene já musím. Musím je zachránit. Jsme přece spojenci.“
„Ne já ti to nedovolím.“
„Sakra co se to s tebou děje?“
„Nikam neodejdeš Saine. Jinak tě budu muset zabít.“
„Co to meleš? Tos nevypil jsi nějak moc Počátku?“
„Saine. Poslouchej mě já tě nenechám ty kacíře zachránit.“
„Co o to tady jde? O to že nevěří v Počátek? O to tady jde? Chápu chci je za to taky zabít, ale teď jaksi nemáme dostatek armády, s kterou bychom se Temným postavili. Nemáme na výběr.“
„Dobře. Saine. Položím ti otázku. A kvůli komu nemáme armádu.“
Sainovi nezbylo odpovědět jinak než :„Já vím,“ Teren se zatvářil, že vyhrál ,ale Sain ještě dokázal vymyslet smyslu plnou odpověď „,ale třeba to byla vůle Ori.“
„ch…Ori.“ Zasmál se Teren.
„Ty nevěříš v Ori Terene?“
„Myslíš, že bych se to všechno dělal kdybych v ně nevěřil?“ řekl Teren a vzal svou hůl opatrně do ruky.
Sain si toho všiml a udělal to samé. „Myslím, že ano.“ Řekl „A vydal se pomalu k východu.“, když najednou odletěl rychle dopředu.
„Mě nikdo z kacířství obviňovat nebude!“ křičel Teren.
Mezitím Sain vstal. Uchopil pevně svoji hůl a podíval se upřeně Terena. Krystal v jeho holi se rozsvítil. V tu chvíli udělala Sainova hůl to samé A oba převoři stáli tváří tvář proti sobě. Hleděly do svých zakalených očí. Čekali kdo udeří jako první. Čekali kdo první použije svou hůl, když najednou Sain proti Terenovi vystartoval. To ho překvapilo. Čekal, že se ho Sain pokusí odhodit, ale místo toho ho Sain svou holí praštil po hlavě. Terenovi se na chvíli podlomili kolena, ale stačil zaútočit a udeřil Saina do břicha. Ten spadl k zemi. Teren samozřejmě, že hned neváhal a odkopl Sainovu hůl kamsi do pryč. Potom pronesl. „Vidíš Ori ví, že dělám dobrou věc a proto jsem vyhrál“ A chtěl Saina bodnou ostrým koncem hole do břicha. Ten však Terenovi podkopl nohy. A i Teren se za chvíli válel na zemi. Sain mu vytrhl z ruky jeho hůl. „Ano Ori ví, že dělám dobrou věc.“ Přivlastnil si Sain Terenova slova a třískl holí Terena po hlavě. Ten se ho ještě pokusil odhodit rukou, ale Sain byl připraven uhnul o kousek a opět ho třískl holí po hlavě.
„Zabij mě, ale já jen dělal správnou věc.“
Další rána po hlavě. A něco křuplo. Byl to krystal na holi, kterou Sain mlátil Terena. Ale to ho neodradilo a zasadil další ránu do Terenovi hlavy. A další. A další, až se ozvalo další křupnutí. Tentokrát, ale v Terenově lebce. A Teren zemřel. Vyčerpaný Sain se posadil. Nejprve pohlédl na Terenovu zkrvavenou hůl. A potom na jeho mrtvé tělo. „Udělal jsem správnou věc“ říkal si sám pro sebe. „Udělal.“ A pak si vzpomněl na veverky a rozběhl se směrem ke stíhačkám Ori. Utíkal co nejrychleji ,ale do cesty mu vstoupila postava. Byl to Daner ehm tedy Guros, ale Sainovi to bylo jedno kdo to je.
„Saine potřebujeme tvou pomoc.“ Začal na něj.
„Já teď nemůžu. Musím zachránit veverky.“
„Ale to je důležitější.“
„No co teda?“
„Už znám cíl naší cesty.“
„No to je skvělé. To ti chválím, ale já vážně docela spěchám.“
„Ale počkej musíš o tom vědět všechno.“
„No tak rychle.“ Řekl Sain netrpělivě.
„Cílem naší cesty je dovést žárovku k obrovskému majáku, který je na planetě Temných.“
„Díky, že to vím to je vše?“
„No vlastně ještě ne.“
„Hele víš co řekneš mi to potom. Jo?“ A rozběhl se dál , aby mohl pomoci veverkám a sám pro sebe si řekl „To je idiot tohle už mi jednou říkal.“ A ještě se uchechtl, ale musel běžet dál. Nakonec to však stihl včas.Nasedl do stíhačky a vzletěl. U lodi veverek byl za pár vteřin. Obklopil se svým ochranným štítem a vlezl do lodi. Tam bylo prázdno. Bylo vidět, že vzduch už jistě vyprchal, když na najednou na něj skočila veverka. Lekl se a odhodil ji co nejdál. Veverka spadla na zem a Sain si všiml, že má kolem hlavy primitivní zařízení sloužící k dýchání. Za chvíli se veverka pobrala a chtěla na něj opět zaútočit, ale Sain ji uklidnil a promluvil.
„Prosím uklidni se já vám chci pomoci. P O M O C I. Veverka mu, ale stejně nerozuměla a jen natočila hlavu doprava. Sain už nevěděl jak co má udělat dál a pak si všiml překladače stojícího v rohu lodi. Opatrně, aby nevystrašil veverku k němu přistoupil, opatrně ho zapnul a promluvil.
„Neboj se přišel jsem ti jen pomoci. Pomoci vám všem.“
„Opravdu? A to ti máme věřit po tom co se stalo?“
„Já vím a omlouvám se, ale doufám, že vás potěší ,že viník už byl potrestán za tuto ohavnost.“
„Opravdu. A jak ti mám věřit nebo spíše my všichni jak ti máme věřit,“ a za chvíli přihopkalo asi čtyřicet dalších veverek s těmi malými dýchacími přístroji.
„Mám jen své slovo. Slovo Saina převora Ori. „ řekl a poklekl před nimi.
„Dobře Saine přetvore Ori. Věříme ti.“ Řekla veverka. Sain chtěl sice říct, že je PŘEVOR a ne PŘETVOR Ori, ale radši se na to vykašlal.
„A teď navrhuji.“ Řekl Sain „Abychom se všichni vydali na naši loď.“
„Co, na vaši loď?! Nikdy.“ Vykřiklo několik veverek.
„Prosím vás kdyby to šlo tak klidně, ale vaše loď je už dost poškozená, takže nevím, jestli by ještě mohla letět.“
„Tak dobře.“ Řekla jedna veverka. Sain nevěděl, která páč všechny veverky vypadají úplně stejně.

O hodinu později…
…Sain seděl v řídícím centru a vedle něj stáli Antr a Chant.
„Udělal jsi cos musel. Nebylo jiné východisko.“ Řekl Antr.
„Já vím, ale on myslel to dobře, ale…“
„A jak si myslíš, že bychom Temné porazili, kdybychom neměli dostatečnou armádu.Podívej kdosi tady dělal sčítání a víš kolik lidí přežilo? Padesát. Padesát z dvě stě osmdesáti sedmi lidí na palubě. Udělal jsi dobře, že jsi ho zastavil.“
„Opravdu. Podívej přežilo asi čtyřicet veverek to znamená , že je nás v součtu chabá stovka. A kolik myslíš, že je Temných?“
„Kdyby Ori chtěli abychom prohráli - Saine tak už bychom dávno byli všichni mrtví. Ale my nejsme. A to znamená, že musíme jít dál. Tahle Galaxie už žila dlouho v temnotě a …a je jen na nás, abychom dovezli tu žárovku k tomu zkur*enýmu majáku.“
„Já vím, ale…“
„Ale nic – Saine pochop není žádné Ale. Je jen světlo a temnota. A naším cílem je, aby temnota nevyhrála takže žádné Ale. My musíme jít dál. Zničit Temné a nastolit věk světla. Blahoslaveni budiž Ori!“ zařval Antr.
„Blahoslaveni budiž Ori!“ zařval Chant.
„Blahoslaveni budiž Ori!“ zařvali Oba.
„Blahoslaveni budiž Ori!“ přidal se k nim Sain.
„Blahoslaveni budiž Ori!“ volali všichni.
„Vidíš víra tě ochrání- Saine. A teď chci, abys nás dovezl k té planetě.“
„Jo, Antre. To udělám.“ Řekl a sedl si do křesla a nahodil motory.

Tma na Udaře nikdy nekončila. Tma byla pro ně vším. Tma byla pro ně životem. Tma byla pro ně smrtí. Kromě majáku nebylo jediné místo kde by bylo světlo. Tedy kromě hvězd. Nádherných hvězd a z nich právě sestupovala spása Galaxie. Loď jenž nesla poslední naději. A Udarané to věděli. Připravili proto zbraně a čekali. Čekali na závěrečnou bitvu. Bitvu jenž rozhodne o celé Galaxii.

Pokračování příště…

Pěknej souboj... A pak něco křuplo, tentokrát to však byly Rossetiny kosti, když spadla smíchem ze židle. Začíná to být napínavý, pište dál.

Část 24:

Poslední cihla byla položena.
Teď už stačilo jen zašroubovat žárovku.
Chunt si otřel spocené čelo a spolu s dalšími deseti dělníky nadzvedl žárovku.
Pomalu a opatrně ji vynášeli po poměrně úzkých točitých schodech nahoru.
V mezipatrech si museli vždy udělat krátkou přestávku jak byla žárovka těžká,
ale nakonec ji vynesli až nahoru, zasadili a zašroubovali.
Potom zavolali na převora stojícího dole a ten mávnul svou zářící holí.
Žárovka se rozsvítila a její světlo zaplavilo celou planetu.
Na Udaře nastal den.
Chunt s dalšími dělníky sešel dolů chystal se jít umýt, když v tom ho zastavil převor.
Převor se podíval na jakousi listinu a pak řekl:
"Vy a vy, pojďte se mnou."
Ukázal na Chunta a ještě jiného dělníka, který se jmenoval Antr.
Oba chvíli nejstě stáli, ale pak převora následovali.
Převor je dovedl do jakéhosi stanu, kde seděl jiný převor.
Sedící převor měl zavřené oči. Chvíli mlčel a pak pokynul druhému převorovy, aby odešel.
Pak teprve otevřel oči, které byly více zakalené, než u jiných převorů.
Byl to jeden z převorů, kteří dokázali vidět do budoucnosti.
"Jak se jmenujete?", zeptal se převor.
"Antr.", odpověděl dělník jménem Antr.
"Chunt.", odpověděl Chunt.
"Chunt?", zeptal se převor.
"Jo Chunt, připadá vám na tom něco divnýho?", řekl podrážděně Chunt.
"V mé vizi se jmenoval Chant.", řekl převor.
"No, tak to jste měl asi blbou vizi, protože já se jmenuju Chunt."
"Ale já nemluvím o tobě hlupáku."
"Tak proč mě sem voláte, když se mě to netýká?"
"Ale ono se tě to týká."
"Teď jste řekl, že nemluvíte o mě, takže..."
"Mohl bys mě nechat domluvit?"
"No jo, tak co?"
"Nemluvím tu sice o tobě, ale týká se tě to."
Poté se převor na chvíli zamyslel a pak se otočíl na Antra a řekl:
"Jak se jmenoval tvůj otec?"
"Antr. To jméno se u nás v rodině dědí. I můj syn se jmenuje Antr.", odpověděl Antr.
"U nás v rodině se taky dědí jméno Chunt.", řekl najdnou Chunt.
"Hm, v tom případě musí dojít ke zkomolení.", řekl převor.
"Cože?", nechápal Chunt.
"Nic, nic o čem bys měl vědět."
"Tak když o tom nemám vědět, tak proč mě tady teda potřebujete?"
"Dobrá, dobrá. Řeknu vám to, ale je vám to stejně k ničemu."
Potom si převor odkašlal a začal:
"Teprve před chvílí jsme postavili Maják života a tento maják bude dávat světlo
této pusté zemi nejméně čtyři staletí. Pak ale příjde čas druhé temnoty..."
"Praskne žárovka.", řekl Antr.
"Nepřerušovat!", vykřikl převor, pak se zklidnil a pokračoval:
"Ano, je to tak. Praskne žárovka. A bude muset být dovezena nová. Bude vypravena velká
výprava za tímto účelem, ale do cesty se jim postaví nebezpeční nepřátelé. Sluhové
temnoty. Osud výpravy bude vyset na vlásku, ale pak příjde Bratrstvo čtyř a celou
situaci zvrátí."
"A jak to dopadne?", zeptal se Antr.
"NEPŘERUŠOVAT!", zařval převor, po chvíli se opět sklidnil a pokračoval dál:
"Jak to dopadne nevím. Ale vím, že činy těch čtyř nebudou zapomenuty. A ti čtyři
se budou jmenovat Antr, Chant a ..."
Do stanu vstoupil další dělník, rozhlédl se a řekl:" O co sakra jde?"
"Saine, konečně jste přišel. Tak teď už jsme všichni, tak můžeme pokračovat.", řekl
převor, pak si ale vzpoměl, že musí zopakovat co řekl před chvílí.
Zamračil se, vycenil zuby, nadechl se a spustil:
"Teprve před chvílí jsme postavili Maják života. Čtyřista let bude slouži, ale pak
žárovka v něm praskne. Bude vyslána výprava s novou, ale postaví se jí služebníci
temna. Málem výprava skončí dřív než pořádně začala, ale pak se oběví Bratrstvo čtyř.
Ti celou situaci zmnění. Nevím jak to nakonec skončí, ale činy Bratrstva budou tak
velké, že nebudou nikdy zapomenuty."
Na chvíli se převor odmlčel ,aby poadnul dech.
Potom se podíval na ty tři nechápavé tváře a uznal, že už je čas aby to řekl.
A řekl to:" A ti čtyři se budou jmenovat Antr, Chant, Sain a Daner.
Ano, budou to vaši potomci, tak dvacátá generace řekl bych..."
"To je blbost. Žádnej můj potomek se nemůže jmenovat Chant. U nás v rodině se dědí jméno
Chunt a né nějaký trapný Chant.", řekl Chunt.
"Promiň Chunte, že to říkám ,ale podle mích vizí vaše rodina na písmena kašle a s jedním
písmenem si určitě nebudou dělat hlavu, navíc, když někteří z nich ani neumějí ani psát.",
řekl převor.
Chunt se zamračil a chtěl něco říct, ale pak se na to raději vykašlal.
Nechtěl být v tak důležitý den upálen za nadávání převorovy.
"Hm, ale proč jste nás sem zavolal?", zeptal se Antr.
"Vlastně jen tak. Jen jsem chtěl vidět, že skutečně existujete, že se moje vize nemýlili.
Sain se štípnul a pak řekl:"Jo, já myslím, že existuju."
"Ale jistej si tím nejseš.", řekl Chunt.
"Jistej si nemůžeš být nikdy ničím.", řekl Antr.
"To je fakt.", řekl Chunt.
Sain se zamračil a řekl:"Dobrý, dostali jste mě."
"Ale jestli si nemůžeme bý ničím jistí, pak ani tím, že tohle je převor...", řekl Chunt a
ukázal na převora.
Ten se nejprve zatvářil zaskočeně, ale pak změnil výraz na výraz tikající bomby.
"..., nebo, že to na čem stojíme je písek, nebo že to co dýcháme je vzduch...", pokračoval
Chunt.
"Drž hubu!", řekl Antr.
"Jo, drž hubu.", řekl Sain.
"Proč, já jsem jen..."
"A dost. VYPADNĚTE!", zařval převor.
Všichni tři se dali na odchod.
"Stejně to byla ztráta času, volat nás kvůli takové prkotině.", řekl Sain.
"Ale je to dobrý vědět, ne? Něco jste si z toho určitě odnesli, že jo?", zeptal se Antr.
"Jo, já jo. Musím informovat všechny příbuzné, aby nikdy nikoho za žádnou cenu
nepojmenovávali Chant. Takový strašný jméno Chant. To ať do mě uhodí blesk, jestli
se tak má jmenovat nějaký můj vzdálený potomek!", řekl Chunt.
V tom z čisté a jasné oblohy zahřmělo a do Chunta to napálil blesk.
Chunt padnul k zemi a bylo cíti, že se něco pálí.
Antr a Sain k němu hned přiskočili.
Chunt se trochu pohnul, takže to znamenalo, že žije.
"Jak si na tom?", zeptal se Antr.
"V pohodě, ale spálilo mi to hadry!", řekl Chunt.
"To máš štěstí, že to byly jenom hadry.", řekl Sain.
Pak pomohli Chuntovi vstát.
Ještě než odešli, tak se Chunt otočil směrem ke stanu, kde mluvili s tím převorem a zařval:
"Z čisté oblohy blesky nelítají! To nebylo samo sebou a já vím čím to bylo!"
Chunt ještě chvíli výhružně mával pěstí ke stanu, ale pak se otočil a šel s Antrem a Sainem
do nejbližší hospody.
Převor ve stanu nechápal, co to tam ten magor řve.
Právě si myl nohy a na žádný metání blesků neměl náladu ani čas.
Po chvíli přišel do stanu nějaký zakrslý mužík, který měl na sobě napsáno Nakladatelství
Počátek a řekl:" Tak co jste to potřeboval?"
"Přidejte do knihy Počátku odstavec, kde bude napsáno: Úkol může splnit jen Bratrsvo čtyř,
...jen Bratrstvo čtyř blbů a idiotů,...ne, to blbů a idiotů škrtněte...jen Bratrstvo čtyř,
kteří, eh..."

Po 1000-i letech
"Ty už zase čteš knihu Počátku? Vždyť celou výpravu neděláš nic jinýho.", řekl Chant.
"Drž hubu, nemůžu se soustředit na text!", okřikl ho Antr.
"Tak jo, promiň.", řekl Chant.
Antr sjel očima na jeden krátký odstavec.
Krátký ostavec, dobrý odstavec - řekl si.
Stálo tam: Úkol může splnit jen Bratrstvo čtyř, kteří ač stejní jako všichni kdož se
výpravy účastní, jen oni byly pro tento úkol vybráni, protože je to jejich osud.

Před 1000-i lety
"A opravdu je to tak?", zeptal se zakrslý mužík.
"Ne. Byly vybráni, protože byly zrovna po ruce.", odpověděl převor.

Po 1000-i letech
Sain se soustředil na řízení lodě, když ho někdo vyrušil.
"Tak jak to jde?", zeptal se ho Antr.
"Dobře, za chvíli by jsme měly vystupovat z hyperprostoru.", odpověděl Sain.
V tom skuečně vystoupili z hyperprostoru. Modrá záře zmizela a objevelili se hvězdy.
Hvězdy a planeta.
"No konečně jsme venku. Já ten hyperprostor nenávidím. Pořád ta hnusná modrá záře.
Doufám, že ho uvidím až zase za hodně dlouho.", stěžoval si Chant.
Sain a Antr ho ignorovali.
"To je Udara?", zeptal se Antr.
"Jo, myslím, že jo.", řekl Sain.
V tom se objevila na Udaře nějaká podivná záře.
Ta záře opustila planetu a přibližovala se k lodi.
Jakýsi paprsek projel štíty lodě jako nic a napálil to do trupu.
Nezpůsobil žádné větší strukturální narušení, ale trup se rozpálil do červena a energie
v lodi klesla na padesát procent.
"Střílejí na nás!", zavolal Sain.
"Skoč do hyperprostoru, skoč do hyperprostoru!", řval Chant.
"Ne, musíme opětovat palbu!", řekl Antr.
Najdnou se objevilo těchto střel tisíce.
Z hyperprostoru se však vynořily desítky dalších lodí Ori.
"Přiletěli posily.", řekl Sain.
"Musíme zaútočit na to co po nás střílí.", volal Antr.
"Já věděl, že dneska umřu.", řekl Chant.
"Co kecáš. Dneska ráno si říkal že to je super den.", řekl Antr.
"Říkal jsem, že je dneska klid, jenže teď to už neplatí."
"Držte se, jdeme na ně střemhlav!", volal Sain.
V tom dostala loď několik dalších zásahů.
Světla uvnitř zhasly.
"Energie něco pod deset procent! Nemůžu zcela ovládat loď!", volal Sain.

Bitva začala.
Byla to bitva o Udaru, bitva o Maják, bitva o vesmír.
Osud vesmíru visel na vlásku.
Jako celou dobu.

Pokračování příště...