Ranunculus

Tak tohle je jedna z mých ne SG povídek, kterou jsem napsal před víc jak třema lety. Celkově to bude, i když to z první části moc nevypadá) tak trochu sci-fi, takže nebude snad moc OT
Zkoušel jsem si na ní psaní v první osobě a tehdá mně taky připadalo zajímavý psát hovorově...Tak čtěte a pište, přijímám veškerou kritiku

Ranunculus

Část první
Není to blbost, začínat vyprávění tím, že se představím? Asi jo. Ve škole jsme se učili, jak psát sloh. Všechny ty poučky a osnovy, úvody a statě. Víte, já na to nehraju. Jsem totiž jakej jsem.
„Jmenuju se Richard, ale říkají mi Ricky. Jestli se ptáte, odkud jsem a co jsem vlastně zač, tak teď konečně přišla vaše chvilka. Dneska se můžu rozdat. Je to stejně zajímavý, jak má člověk někdy náladu takovou a někdy makovou. Kdybyste se mě na takovýhle věci zeptali včera, poslal bych vás někam a s patřičným doprovodem. Jo, to dneska, to jsem strašně milej, Dneska mi můžete říct, že moje matka je děvka z bordelu a já budu úplně klidnej. (No, možná bych lhal, protože bych v tý chvíli byl asi tak klidnej jako Mike Tyson, když ho vyzývá nějakej chlápek v smokingu). Dneska mě prostě nic nerozháže. Jo a ještě k tý matce, to si zkuste něco kdákat. Já bych měl možná klid a slunce v duši, ale vy byste skončili támhle na dlažbě s krvavejma frňákama a pár monclama, jako kdybyste rochali ksichtem v borůvkách. Ale nemyslete si o mně, že jsem nějakej rváč nebo co. Já jsem úplně obyčejnej, normální a naprosto neúchylnej člověk.
Tak snad popojedem. Jak už jsem říkal, já jsem naprosto obyčejnej Ricky z Jilemnice, to je takový pětitisícový městečko, co má blízko do hor, kde je nějaká ta škola, náměstí, pár ulic včetně jedný jenom z roubenejch chalup (na to jsem pyšnej, protože to má málokterý město), se všema potřebnejma obchodama a firmama, no prostě takový podhorský městečko se vším všudy. A já jsem se v takovým městě narodil před pětadvaceti lety. To vám povím, tehdá to vůbec nebylo tak pěkně barevný městečko. Všude samá šedá fasáda, z radnice opadávala omítka, domy na náměstí se řítily a i ty roubenky v moc pěkným stavu nebyly, to vám řeknu. Sice jich tu bylo víc, ale ty se bouraly a na jejich místě se stavěly paneláčky. Teď, když je to tam pěkný, tak tam moc času nestrávím. Sice ještě mám v občance trvalý pobyt Jilemnice, ale to jen proto, že stále ještě počítám s tím, že se tam vrátím. Teda jednou se tam vrátím. A byl bych rád, kdyby to bylo co nejdřív. Přechodně jsem v Turnově, ale to prostě není ta má rodná Jilemnice.
Dneska musím říct všechno, protože zítra už budu mít zas po náladě. Stejně tak jsem měl vždycky po náladě, když jsem měl ject do Turnova. Měl jsem tam zaměstnání, ale opravdu jsem ho bral jen jako zaměstnání. Ono to bylo sice za slušnej peníz, to zase jo, ale neměl jsem žádnou jistotu, jak dlouho budu ještě po týhle ušlapaný zemi kráčet. Pár posledních týdnů už jsem cejtil, že se tam děje něco nekalýho. To nebylo jináč možný. Tak si vemte, že jsem ještě před dvěma měsíci dělal obyčejnýho hlídače dálnice. Teda její výstavby, abych byl přesnej. No a pak za mnou přišli, jestli bych šel do „jistého rizika“. Ptal jsem se, do jakého, ale to se nějak jaksi zamluvilo. Prý to není o nic nebezpečnější než jít v noci v parku. Tak jsem řekl, že záleží na tom, jestli mají na mysli park pražskej nebo nějakou vesnickou náves. Prý něco mezi. Ale co mě hlavně zaujalo, byla cifra, kterou, s kterou mi mávali před nosem. Rovnejch pětatřicet čistýho! Teda je to i s nočním příplatkem a s příplatkem za ta „jistá rizika“ atd., ale stejně. Byl to víc jak dvojnásobek toho, co jsem měl předtím. Tak jsem si řekl, že prachy potřebuju, jako ostatně každej, tak jsem na to kejvnul. No, dneska nevím, jestli jsem to měl dělat. Prostě jsem to podepsal a bylo to. A to doslova. Dostal jsem nový hadry na noc, takovej ten klacek z umělý hmoty, jak se tomu sakra říká, jo, pendrek jsem dostal, vysílačku, z čehož jsem usoudil(a to mě potěšilo), že v tom nebudu sám.
Tak jsem se ptal, jestli mám jako dělat normální práci hlídače. Vždycky jsem tam tak bloumal a sledoval, jestli lidi něco nekradou z materiálu že něco neodmontovávaj ze strojů. Pár takovejch jsem načapal, ale dali si říct všichni (tím říct všichni myslím dovolili mi bez jakýchkoli scén zavolat policii). Teda skoro všichni, abych byl opravdu přesný.
To tak jednou zase bloumám okolo rozestavěný dálnice, když v tom jsem zahlídnul nějaký světla od auta. Bylo mi to hned divný, ale těšil jsem se na nějaký to povyražení, že zas někoho nachytám( ne že bych byl svině práskačská, ale když tam čumíte celou noc, je to přeci nějakej ten adrenalin k dobru).
No a jak jsem tam tak stál (teda spíš číhal za pěkným štůskem panelů), to auto se pořád blížilo a blížilo. Co byste řekli, že to bylo za značku? To víte že jo. Byla to škodovka. Stodvacítka, červená, no prostě klasika. Ten chlápek, co v ní seděl (že je to chlap jsem zjistil záhy, když si odkašlal jako tuberák), si klidně přijel po prašný příjezdový cestě. Byla to jen provizorní cestička, ale on už o ní věděl. Zkrátka to měl očíhlý předem.
Vystoupil, zakašlal, já poznal, že je to nějakej chlap a nejspíš ožralej, a hned si to směřoval k štosu pozinkovanýho plechu na svodidla. Ještě byl v takovejch metrovejch dílech, ale stejně nechápu, na co to potřeboval. Že by nová střecha na králíkárnu? Hned ten štos začal rozkládat a dělal si novej vedle. No a tak jsem vylez ze svýho úkrytu a šel přímo k němu. On tak rumpetil s těma plechama, že mě ani neslyšel. Říkal jsem si, jaký by bylo sáhnout mu na rameno, aby se patřičně vyděsil, ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsme měli pokud možno zakázáno jakýkoli dotek (mohl by to hnát na ublížení na zdraví, i když by mu člověk vůbec nic neudělal). Tak jsem jenom přišel a řekl jsem, že ty plechy nejsou jeho a že na stavbu je zakázán vstup nepovolaným osobám. A on na mě: „Čípak ty jsi, chlapečku, že mi tady budeš poroučet.“ Musel toho mít v krvi hodně, protože se ani nevyděsil, jak všichni ostatní, které jsem takhle oslovil. Tak jsem mu ukázal svoji průkazku (posvítil jsem na ni baterkou, aby si to mohl přečíst) a řekl jsem, že jsem z hlídací agentury. Mám přikázáno toho co nejmíň nakecat, tak jsem hned vzal mobil a zavolal na policii, ostatně jako ve všech ostatních případech. To jsem ale ještě nevěděl, že se to toho chlapa nějak dotkne (zřejmě ještě nechápal moje zaměstnání) a pustí se do mě ( tady se musím pochválit, jak rychle jsem uhnul jeho pěsťovce. A ve tmě!) Tak mi začal nadávat do hajzlů a sviní udavačskejch a mně nezbylo nic jinýho, než uhybat. Musím se přiznat, že bych mu jí byl radši taky pořádnou uštědřil, ale za to by mě mohli taky propustit (už jednou jsem měl podobnej malér), kdyby si ten chlap ještě stěžoval. Teď se zase musím přiznat, že mi jí nakonec i jednu vrazil, což jsem mu oplatil velice důkladnou fackou (nejlepší metoda-je to mez modřin, zranění, krve a je neprůkazná), což ho trochu zchladilo. Povídám znovu, že jsem od hlídací agentury. Možná to pak trochu pochopil, protože kolem sebe přestal házet pěstma, ale spíš ho v tom zastavila světla přijíždějících policajtů. To je stejně zajímavý, jak jsou u takový prkotiny brzo, ale když se jedná o něco většího, trvá jim to půl dne.
Ani nestačil utéct a už ho drželi. Jeden ten policajt ke mně přišel a povídá mi: „Hele, tos ho měl načapat, když už to měl v autě, takhle proti němu nemáme skoro nic.“
„Přece si ho nenechám utéct,“ povídám.
„Tak bys sis napsal jeho espézetku a my už bysme se o něj postarali.
„Říkáte, že nemáte nic?“ povídám, „tak za prvé je se zákaz vstupu, o vjezdu ani nemluvě. Za druhé: táhne z něj chlast, že řídil pod vlivem, ale pozor, není v alkoholické nepříčetnosti. No a za třetí je tu chystaná krádež a výtržnictví. To už je dost, ne?“
„Výtržnictví?“ řekl tázavě policajt. „Aha,“ pochopil, když mi baterkou posvítil do obličeje. „Tak to máme ještě ublížení na zdraví. Ve dne máš určitě dost času, abys mohl něco dosvědčit. A doufám, žes ho nezmaloval,“ řekl už s lepším tónem v hlase.
„Se neboj, šéfe,“ povídám, „na to si dávám sakra bacha.“
...pokračování příště...

zajímavý, uz se tesim na dalsi

A já sem dám rovnou i druhou část, kde se aspoň trošku něco děje

tak tady je

Abych se vrátil k tomu, co už jsem začal. Řekli mi, že normální práci, jen trochu jaksi s hvězdičkou.
„S hvězdičkou?“ ptám se bůhví proč mě napadly pořady s hvězdičkou po dvaadvacátý hodině.
„Jen s několika vyjímkama oproti normálu. Vy budete normální hlídač, ovšem ne majetku ale areálu. Prostě aby tam nikdo nečmuchal. A dostanete služebního psa.
„Páni,“ řekl jsem a oni se na mě podívali divně. „Nemají na to být nějaký speciální zkoušky?“ zeptal jsem se.
„To se všechno zařídí,“ řekli mi prostě a mně se to od týhle chvíle zdálo nějaký podezřelý. Jako jasně, všechno OK, ale prostě mi to nějak smrdělo. Nechápal jsem, proč mi budou něco zařizovat a proč vůbec chtějí mě, místo aby si najali někoho novýho.
„Od příštího týdně nastoupíte do nového zaměstnání. Ohlásíte se v obvyklou dobu pět kilometrů na východ po stavbě. Další instrukce dostanete tam. Novou smlouvu vyřešíme během zbytku týdne.“
Na ten zbytek týdne, než jsem měl nastoupit do „nové práce“ jsem dostal volno. Nebo spíš takové podmíněné volno. Za tu dobu jsem se měl totiž seznámit se služebním vlčákem Rickem (jaká to náhoda), kterému jsem, než jsem se dozvěděl jeho jméno, chtěl říkat Rex, ale to mi bylo zakázáno.
Rick se ke mně zpočátku moc nehlásil, ale pak si nějak zvyknul. Na to jsem se taky ptal, jak je možný, že mu můžou takhle střídat pány a on se z toho nezblázní. Prý že je cvičenej, což mně připadalo jaksi divný (ostatně jako najednou všecko). Ze začátku jsem mu byl prostě ukradený, ale ke konci týdně mě už poslouchal na slovo podle toho lejstra, co mi dali. Byly tam všechny možný příkazy od sedni lehni (to lehni tam bylo jako down, aby si to psi nepletli se sedni, což je slovo dosti podobné) až k „chyť ho“ a „necháš ho“.
Do práce jsem teď musel jezdit autem (mám vínovýho formana-zlatý to auto, který snese všechno) a ne na mašině, jak jsem byl zvyklej.
Tak jsem tam přijel ten první večer, vystoupil z auta, Rickovi jsem uvázal řemen a šel jsem ke stavební buňce, kde už na mě měl někdo čekat (Kdo? ptal jsem se sám sebe). Dálnice tu byla rozestavěná jen málo, teda pokud se vůbec dalo říct, že je rozestavěná. Zatím mi celá stavba připomínala louku, ze které někdo sundal vrstvu hlíny a tak trochu se v tom podloubal, jako kdyby něco hledal. Chápu ovšem, že stavba dálnice není žádná sranda a obzvláště ne v takovém terénu, jaký byl zde. A celý to bylo takový bezútěšný, všechno vykácený, rozbahněný a sem tam nějaká ta haldička hlíny. Prostě to tu bylo v takovým stadiu, kdy ještě nevíte, jestli se tu staví dálnice nebo mrakodrap.
Zaklepal jsem na dveře a vešel do staré a velice oprýskané stavební buňky. Byl tam stůl, dvě židle, nějaká ta police, všude plno lejster a jinak dost bordel (zřejmě tam nebyl ani odpadkový koš, za to tam byla varná konvice). Ricka jsem nechal venku.
U okopaného stolu stál postarší chlápek (bylo mu asi tak něco nad padesát) a ještě dva kluci asi tak v mým věku. Zamumlal jsem něco o dobrém večeru a vlastně ani nevím, jestli mi někdo rozuměl.
„Tak už jste tady,“ řekl ten chlap a mně připomínal toho zloděje z dálnice, jak jsem mu vlepil facku.
„Já jsem Vašut,“ představil se, „a mám na starosti to, čemu se mezi náma říká šutr.“ Všichni, tři, kteří jsme vzali novou práci jsme se na sebe tázavě podívali. „Bohužel, víc vám nemohu říct,“ pokračoval Vašut. „Pro výkon vaší práce vás nemusí zajímat nic víc než to, že budete hlídat kolem dvou hektarů oplocenýho pozemku. To je všechno. Prostě jen hlídat a zabránit různým čumílkům, aby sem lezli. A ještě jednu věc: kdybyste si nevšimli těch velikých žlutých cedulí na plotě, kde stojí, že je v něm elektrika…tady si srandu opravdu neděláme.
Každý bude hlídat jednu stranu plotu, to už si rozdělte vy, kam chcete jít. U té nejvzdálenější hlídá váš kolega Radek. Když se „náhodou“ potkáte na rozích, nevybavujte se tam, protože vám v tu chvíli uniká pár desítek metrů pozornosti. To je všechno. Máte nějaké dotazy?“ zeptal se ještě a vzápětí řekl: „Dobře, takže přeji klidnou noc. Rozchod.“
Tak jsme vylezli z buňky, krátce jsme se seznámili a já se dozvěděl, že jeden se jmenuje Tomáš a druhej Martin. Moc času nebylo, tak jsme se nevybavovali a každej šel na jinou stranu. Mně připadla ta horní nebo spíš severní strana plotu. Všechno mi začínalo bejt divný víc a víc. Rozhodl jsem se, že půjdu na konec mýho „teritoria“ a zkusím se na něco zeptat toho Radka. Jestli je tu déle, může leccos vědět.
Šel jsem okolo plotu zářícího stříbrnou novotou, na kterém byla každých deset metrů pověšená cedule stylu DANGER HIGH VOLTAGE. Rick mi poslušně šel u levý nohy a mně ho až bylo líto, na co všechno si musí zvykat. Prý že je cvičenej… Terén kolem plotu tvořila nějaká mez a protože bylo po dešti, boty mi čvachtaly v mokrý trávě, po levý straně rostly i nějaký ty stromy, ale daly se rozpoznat i keříky, které prostor kolem plotu lemovaly. Měsíc oslnivě zářil z oblohy beze hvězd (nejspíš jen koukal dírou mezi mraky), vzduch byl docela chladný, ale to mi zase až tak moc nevadilo. Nikde mě nezáblo, což mě překvapilo. Asi jim ty hadry šije nějaká opravdu renomovaná firma.
Na chvíli jsem se opřel o strom a sledoval, jak mraky zakrývají měsíc, jak se pod nima snaží úpěnlivě zářit, ale je z něj na matičce zemi vidět jen obrys. Pak se mraky najednou roztáhly úplně a zmizely někde na východě. Nastala jasná a tichá noc. Dešťová voda se nespíš dostala i do nářadí cvrčků, tak nevrzali. Nebo prostě neměli náladu se o něco snažit. Kdo by taky měl.
Tak jsem tam tak stál, drbal Ricka za ušima a sledoval ten prostor za plotem, kterému říkají šutr a nedávalo mi to vůbec smysl. Docela mě zajímalo, jak to tam vlastně vypadá, tak jsem tam posvítil baterkou, ale neviděl jsem nic jiného než stejný remíz, jako byl z mojí strany. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tam mohlo být něco jako „šutr“ či něco, co by mohlo být tak cenného, že by to potřebovalo ochranu za elektrickým plotem.
Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl jít za Radkem. Poplácal jsem Ricka po zádech a šel dál kolem plotu k Radkovu teritoriu. Rickovi se moc nechtělo, ale věděl, že mě musí poslechnout. To jsem si pomyslel, jak ho museli řezat, když jim nebyl po vůli. To se na psovi pozná. Navždycky pak má strach z člověka.
Měsíc teď svítil tak, že jsem ani nepotřeboval baterku, abych si svítil na cestu. Tak deset metrů přede mnou se už plot ohýbal k jihu. Vzpomněl jsem si, co říkal Vašut o tom kecání na rozích, ale já zatím nikoho neviděl, tak jsem ani neměl s kým kecat. Prostě tu jsem na obhlídce, nebo snad ne? Už jsem chtěl odejít, když jsem zaslechl kroky. Radek, pomyslel jsem si. Jenže ty kroky nešly z Radkova teritoria. Ozývaly se za mnou. Čumím tady a mezitím mi tu někdo speciálníma nůžkama stříhá plot, pomyslel jsem si a šel na místo, odkud se ozývaly.
Nikoho jsem nejdřív neviděl, ale pak se odněkud ze tmy vynořila nějaká ženská. No, ženská, mohlo jí bejt tak sedmadvacet, víc ne. Lhal bych, kdybych říkal, že se mi nelíbila. Já bych řekl, že víc než ušla. Myslím, že se strašně lekla, protože mě tam vůbec nečekala. Ostatně já bych ji na takovým místě taky nečekal.
„Dobrý večer,“ pozdravil jsem slušně, i když mi bylo lehce trapně. Ona mi posvítila do očí baterkou, něco zamumlala a měla se na odchodu. Tak jsem na ni zavolal, ať počká, že nebude na škodu si promluvit, což máme taky ve výkonu práce a tady mi to ani náhodou nevadilo. Opravdu se zastavila, čímž mě překvapila. Tak jsem řekl, že na procházce asi nebude a jestli mohu s něčím pomoct. Vytáhla nějakou zatavenou kartičku, posvítila na ni tak, jako já vždy svítím na svou, a řekla, že je od novin. Tak povídám, z kterých a ona ke mně přišla a před obličej mi vrazila tu kartičku a já jen tak tak postřehnul, že je tam cosi jako DNES a červenou barvou, z čehož jsem se mohl domnívat, že je od deníku, který čtu i já.
„Novinářka,“ řekl jsem a patřičně to natáhl a zvýraznil ř, „a takhle v noci? U nás? To je jak z americkýho filmu.“
„Už jenom nesedíme za stolem, jak si o nás většina lidí myslí,“ řekla ona. Její hlas se mi líbil, ale tón, kterým mi toto řekla, ten ne.
„Je mi líto, ale musím vás odtud předat nadřízeným nebo policii, protože sem je vstup přísně zakázán.“
„Počkejte, tady se dějou věci, o kterých se nikomu z nás ani nesní. Nepředpokládám, že vy byste věděl víc,“ řekla a pokračovala: „mám informace, že se zde vyskytuje nějaký materiál, o kterém se nemá nikdo dozvědět. Možná to je radioaktivní.“
„Tak sem pošlete měření, napište na Úřad vlády..,“ povídám.
„Sakra ty…“—
„Ricky,“ povídám.
„Sakra Ricku, ty to vůbec nechápeš,“ začala mi tykat a mně to teda vůbec nevadilo, „v tomhle má prsty vláda. Tohle tají oni!“
Rád bych se dozvěděl víc, ale jelikož mi to práce nedovolovala, musel jsem vysílačkou promluvit s naším šéfem. On už pak všechno zařídí.
„Co to děláš?“ vyštěkla přísně.
„Musím to ohlásit,“ řekl jsem klidně. „Je mi líto…“— jak mi rychle kartičkou zamávala před nosem, nestihnul jsem přečíst její jméno, což byla zásadní chyba.
„Sára,“ řekla a podala mi ruku. Začal jsem přemýšlet, co s ní asi udělají. Tají to vláda a ona tu čmuchala. To nebude jen porušení zákazu vstupu. Budou ji určitě vyslýchat a bůhví co ještě.
„Co hodláš napsat?“
„Teď už asi nic,“ řekla jednoduše.
„Myslím jako kdybych tě nechytil.“
Ani nevím. Nic bych se stejně nedozvěděla a za plot bych dneska nešla. Všechno ostatní jsou domněnky.“
„A co bys napsala, kdybys teď mohla jít?“ snažil jsem se k něčemu dopracovat.
„Nenapsala bych vůbec nic,“ řekla. „A o hlídačích bych se ani nezmínila,“ dodala.
„Kde máš auto?“ zeptal jsem se.
„Asi dva kilometry severně v tý vesnici.“
„Jsi profesionálka,“ povídám.
„Musím být,“ řekla a poprvé se usmála. „A mimochodem, jak se jmenuje tenhle fešák?“ ukázala na Ricka.
„Rick,“ povídám a obdařil jsem ji též úsměvem.
„Aha,“ řekla, „a nemáte v tom trochu zmatek?“
„Trochu,“ řekl jsem už ve stálém úsměvu. „Ale jinak jsem Richard. Přeju šťastnou cestu.“
„Díky. Snad se ještě uvidíme,“ řekla a zmizela ve tmě.
...pokračování příště...

velmi zauijmave... som zvedavy na pokracovanie ...

Ano ano, velmi pěkné. Čtivé, abych tak řekla. Pěkně zpracovaná první osoba. Už mám tušení, kde to asi hlídá (nebo spíš co to hlídá).

Díky
Fakt máš tušení? Nechci ti to vymlouvat, protože třeba tušíš správně, ale SG se to moc netýká...a co se určení polohy týče, je to 8 km jihovýchodně od Turnova

už je trapný jak tě tu pořád chválim, co? ale když ono je to vážně pěkné.....

Tak tady je třetí část a s ní i první zmínka o SG, takovej na mě měla vliv

„Ty jí věříš, Ricku?“ ozvalo se za mnou. Ten hajzl nás celou dobu poslouchal, pomyslel jsem si.
„Že nic nenapíše? Věřím.“
„To bys neměl, novinářů už tu bylo…“
„A pustils někoho?“
„Nikoho,“ řekl. „Ty jseš tu první noc a už jsi pustil jednu čmuchalku. To bys tu dlouho nevydržel,“ řekl s takovým, tónem, že jsem okamžitě věděl, že tomuhle Radkovi nebo jak se jmenuje, nemůžu věřit.
„Neboj, budu opatrnej,“ řekl jsem, ale nevím, jak to znělo. „Já jsem Richard, přátelé mi říkají Ricky,“ řekl jsem a podal mu ruku.
„Radek,“ řekl prostě a podal mi pravici jako kus hadru.
„Nemáme se vybavovat na rozích, radši už půjdu,“ řekl jsem.
„Nemáme hlavně pouštět čmuchaly,“ řekl Radek úsečně. „Taky už půjdu. Přeju klidnej zbytek hlídky,“ řekl Radek a najednou byl zas jak mílius.
Celou cestu zpátky jsem přemýšlel nad tím, čím mi byl ten Radek divnej. Cejtil jsem, že s ním prostě něco není v pořádku, ale nemohl jsem přijít na to, co to bylo. Taky jsem myslel na Sáru a byl jsem víc a víc přesvědčenej o tom, že jsem udělal dobøe, když jsem ji nechal jít. Věřil jsem jí, že opravdu nic nenapíše.
Tak jsem šel kolem plotu, díval se za něj a přemýšlel o tom, co za ním vlastně může být. „Může to být radioaktivní,“ říkala Sára. Nějakej materiál. Nic mi tu nepřipadalo divný. Za nejnebezpečnější věc v celým okolí jsem považoval ten plot. I když kdoví, radiace se jen tak nepozná. A jestli je mírná, tak až po delší době. Začal jsem uvažovat, o tom, co ten „šutr“(a vida, přeci nějakej materiál) je vlastně zač a jak všechna měření, které měla od samého počátku vláda po palcem, vlastně probíhala. Byl to hnus se tím zaobírat takhle do hloubky. To by taky člověk mohl přijít na něco, co by vůbec nechtěl.

Za první tejden práce jsem se nedozvěděl vůbec nic. Kolegy jsem potkával jen zřídkakdy a ani oni nevěděli, co tam vlastně hlídáme. Dokonce i Radek říkal, že neví o dění za plotem nic. A právě tehdy mi začaly krušný časy. Už dost toho, že jsem chodil domu ráno a šel spát(naštěstí jsme dělali osmihodinovky, někdy nějakej ten přesčas, ale i tak, lepší než dvanáctky), ale cítil jsem se se po práci strašně divně, kloudně jsem nespal, a když už to na mě přišlo, zdály se mi takový ty přiblblý sny, ve kterejch jste úplně bezmocní a děje se vám něco dost hnusnýho. A aby toho nebylo málo, rozešla se se mnou moje holka. Ani mi nic nevysvětlovala. Prostě jsem jednou ráno přišel domu (mám podnájem v Turnově) a ona byla pryč. Jen tam ležel vzkaz, že v lednici mám jídlo a ať se mám dobře. Nejdřív jsem to vůbec nechápal, ale bylo to tak. Jenom mi napsala měj se dobře, Lucka a to bylo všechno. Tak jsem si vzal z ledničky to jídlo a sednul jsem si ke stolu, ani jsem se nepřevlíknul, ani únava už na mě nešla, prostě jsem si tam sednul a zíral do zdi. V jídle jsem se chvíli tak nípal vidličkou, ale i na to mě přešla chuť. Seděl jsem tam snad hodiny, já ani nevim jak dlouho a přemejšlel jsem, co jí přimělo, aby se sebrala a byla pryč.
Když už mě nebavilo civět na bílou zeď, na který stejnak nebylo nic k vidění, osprchoval jsem se a marně si myslel, že se z toho vyspím. Jak říkám: marně jsem si myslel. Bylo to stejný jako u stolu. Akorát v posteli jsem měl před očima místo bílý zdi bílej strop s lustrem. Nakonec jsem snad i chvíli spal, ale nevím, jestli to tak vůbec bylo, pak si pamatuju až odpoledne, kdy jsem si pustil Hvězdnou bránu, můj oblíbený sci-fi seriál. Lépe řečeno, pustil jsem si ji z nouze a opět marně čekal, že budu mít trochu lepší náladu. Nezvedla mi ji ani protivná parazitka Nirti, co si hrála na bohyni. Lucka se občas dívala se mnou. Když Nirti ležela na zemi se zlomeným vazem, konečně jsem sebral odvahu a vzal do ruky telefon, abych Lucce zavolal. Co byste čekali, že se ozvalo, když jsem vytočil ten záznam se dvěma srdíčkama. No jistě. Že je dočasně nedostupná. Dočasně znamenalo celý další týden. Potom, když jsem ji celou dobu nesehnal na žádným čísle, jsem se konečně dovolal. Říkám: „Ahoj, jak se máš,“ nebo něco takovýho.
„Ujde to,“ odpověděla mi do telefonu. Říkal jsem si, že nebudu dělat, že o ničem nevím nebo hrát nějaký divadýlko.
„Jestli ti vadí moje práce, skoncuju s ní. Můžu si klidně najít jinej flek.“
„Ale Ricku, vždyť ti platí dobře, proč bys s tím přestával?“
„Kvůli tobě,“ řekl jsem.
„Kvůli mně to nedělej.“
„Chci, aby ses vrátila. To je celý. Vím, že ti vadí to, co dělám. Jak říkám, klidně s tím skoncuju,“ povídám jí znovu.
„Nemůžu se vrátit,“ ona na to jednoduše. Chvíli se odmlčela a pak pokračovala: „Někoho mám.“
„Aha…“— teď jsem nevěděl, co na to mám říct.
„Promiň Ricku, nešlo to jinak,“ řekla se zvláštní intonací.
„Kdykoliv za mnou můžeš přijít, to se spolehni, řekl jsem. „Měj se fajn.“
„Ty taky, ahoj,“ řekla znovu tím podivným tónem.
Jak říkám, tehdy jsem se jí dovolal poprvé. Pak už byla zase nedostupná. A to jsem ještě neříkal, že si s sebou vzala i dost peněz. Nevěděl jsem, jestli má někoho s dluhama, ale rozhodně jsem jí posloužil dobře. Vzala mi třicet tisíc, který jsem měl na novej počítač. Že já blbec si doma nechával takovou hotovost jen tak. Měl jsem si ho jít koupit druhej den.
Hned jak jsem to zjistil, zauvažoval jsem o výměně zámků, ale pak jsem si to rozmyslel. Co by mi tak mohla vzít? Velkou hotovost už tam nenechám. A navíc jsem tajně doufal, že jednou přijdu a ona už tam bude. Klíče si koneckonců nechala a nehrála žádný divadýlko s jejich posíláním. Zámky jsem teda nevyměnil. Jak jsem pozdějc zjistil, dobře jsem udělal.
...pokračování příště...

Piš dál, je to moc zajímavý.

Tak další část je tu, jen čtěte

Byla zima jak v Rusku. Teda, jako v Rusku, samozřejmě že ještě nemrzlo, vždyť bylo léto, ale oproti hicu přes den byla v noci zima. A když jen tak chodíte ve svým teritoriu kolem dvousetmetrovýho plotu a nemáte žádnou zábavu, nic pro zahřátí, tak to není moc in. Ještě když je tráva mokrá a ani si nemáte kam na chvíli sednout, je to blbý. Aspoň obloha byla jasná, hvězdy svítily, ale měsíc nikde. Zase to má určitou výhodu, když je nov. Nikde vás nestraší stíny stromů v měsíčním světle, nevyjou blázniví psi ve vesnici a vy se na ten bílej kotouček nemusíte furt koukat a připadat si jako v americkým filmu. Když je pak úplný ticho, slyšíte jen, jak si plot spokojeně vrní, jak čeká, až si na něj někdo šáhne, aby mu mohl uštědřit pořádnou ránu. A já v takový noci mrznul opřenej o strom, nikde nikdo a mně bylo líto Ricka, jak se taky ničím nezahřeje a jen mi svorně sedí u nohou a naslouchá noci stejně jako já. Čert ví, co se mu honí v hlavě, ale já přemejšlim o spoustě věcí. Jasně, na Lucku, na tu myslím furt a už se to nesnažím nějak překonat, jenže ono to ne a ne ustoupit. Tak na ni myslím a radši nezacházím do podrobností.
Myslím zrovna i na to, že už jsem dlouho nebyl v Jilemnici a už ani nevím, jak dlouho jsem nebyl někde v jejím okolí, někde v lese nebo tak. Tomuhle já neříkám les, protože z něj stejně nic nevidím, ale taky proto, že je prořízlej „šutrem“, o kterým nevím za tu dobu o nic víc, než co mi řekla Sára, ta novinářka. Nutno podotknout, že jsem noviny sledoval denně, ale nikdy jsem tam neobjevil žádnej článek o hlídačích „šutru“. Sem tam nějaká spekulace, co se tam asi děje, ale nic důvěryhodnýho.
Jednou jsem se zeptal Radka z východního prostoru, jestli netuší, co tam vlastně hlídáme. Řekl mi, že neví (jaký to šok), ale že si myslí, že to bude souviset s něčím kovovým, že tam možná bude nějaká stavba pod zemí, která nemá být odhalena nebo co. Bylo mi nějaký divný, že by naplánovali dálnici přes nějaký tajný podzemní areál, ale už od začátku jsem si říkal, že mu nemůžu věřit, tak jsem se tím nezabýval.
Hodně často taky přemýšlím o tom, jestli bych to neměl opravdu zabalit. Mám na mysli tuhle práci. Sice je za slušný peníze, ale líbí se mi čím dál tím míň. Kdoví, jestli nakonec Sára neměla pravdu s tou radiací nebo vůbec, jak je to nebezpečný. Co když nás prostě jenom využili? Všichni jsme tak stejně staří, ve věku, kdy je člověk nejodolnější vůči všemu. A kam vlastně zmizeli ti tři, co tu byli před náma? Můžou bejt klidně mrtví…
Procházel jsem asi tak v půlce plotu. Dokonce i na zimu jsem zapomněl. Rick mi šel poslušně u nohou (je to stejně zajímavý, jak si na mě zvyknul) a já čučel přes plot do tmy. Nejdřív jsem myslel, že se mi to jenom zdálo, protože už se měl blížit konec směny a to už je člověk takovej uzívanej, do očí mu tečou slzy a má zpomalený reakce, ale pak jsem zpozorněl. Opravdu. Mám takový dojem, že to viděl i Rick a vůbec se mu to nelíbilo. Začal vrčet a byl by šel až k plotu, možná že by se čumákem byl klidně i dotknul drátu, kdybych ho nezastavil. Tam za plotem někdo byl a nespíš něco svářel nebo řezal. Jo, řezal. Lítaly jiskry a bylo zřejmý, že to světlo pochází od plamene.
Co tam tak můžou dělat? Zeptal jsem se sám sebe, ale ne nahlas, takový blázen ještě nejsem.
Rick začal štěkat a plamen zhasnul. Bojí se, proběhlo mi hlavou. „Ztichni!“ sykl jsem na Ricka. Poslechl a jenom tiše vrčel. Asi tak za pět minut se plamen znovu objevil. Bojí se tak, že dbají na maximální opatrnost. Stačí, když zaštěká pes hlídače a hned mají přikázáno dělat, že tam nejsou. Úžasná organizace.
Jak už jsem říkal, byl konec směny a já se vracel k autu. Teda, nejdřív jsem se měl stavit zase v tý buňce, kde stále někdo držel stráž, sdělit, že odcházím a napsat si hodiny.
Přistoupil jsem ke kovovému zábradlí a chtěl přivázat Ricka, chvíli jsem se zaposlouchal a zjistil jsem, že hlídač v tý budce tam není sám. S někým se bavil a já pochopil, že není obyčejný postarší hlídač, ale člověk, který je do celého tajemství zasvěcený. On věděl všechno, co se dělo za plotem. Byl jsem nakonec rád, že jsem se ho nezeptal na „šutr“ Musím podotknout, že v budce už neseděl ten padesátník, co tam byl při mém prvním nástupu, ale nějaký proplešatělý čtyřicátník.
Ti dva v boudě se bavili a já zaslechnul jediný slovo: RANUNCULUS.

Zase jsem marně jako malé děcko doufal, že doma najdu spící Lucku, že se na mě usměje, až přijdu a já si k ní lehnu, chvíli budu koukat do stropu a pak záhy, omámen její vůní usnu. Už jsme dokonce zvažovali, že se budeme brát, a mezitím si ona našla jiného a už měsíc jsem ji neviděl…
Dneska jsem zase neměl myšlenky na spaní. Zajímalo mě, co znamená ranunculus, protože takový slovo jsem v životě neslyšel a tam u budky ve mně vzbudilo zájem i divnej pocit, že se jedná o něco hnusnýho, co bych možná ani neměl pokoušet.
Tak jsem zapnul ten stále starej a pomalej počítač. Naběhla notoricky známá pracovní plocha a já se už chtěl připojit na net. Ale počkat, co to…na ploše přímo uprostřed na mě zírala ikonka nějakého zástupce s velmi podivným názvem: KOUKNI NA MAIL. Tak jsem se tedy připojil.
Naběhla mi domovská stránka e-mailu a mě jen tak napadlo, že už jsem tam pěknou řádku dní nebyl a ani jsem nevěděl, jestli nemám novou poštu protože mi můj drahý mobilní operátor zrušil upozorňování nových mailů.
Naťukal jsem login a heslo, praštil do enteru a spokojeně čekal, až se těch pár znaků protlačí drátama a než tam má stará čtyřivosumšestka všechno uspořádá do nějaký stravitelný podoby, aby mi konečně naskočila nová stránka namísto prázdný bílý obrazovky (omyl! Nebyla prázdná-dole byla lišta se startem, na který blikalo, že se přeci jenom něco děje, a nahoře visela lišta prohlížeče s tlačítkama, která se momentálně tvářila zaneprázdněně).
Konečně! Tlesknul jsem rukama a myší se už chystal kliknout na zobrazení deseti novejch zpráv. Máte deset nových zpráv a jednu zprávu rozepsanou, hlásil žlutý nápis na modrém podkladě. Jednu rozepsanou? Zeptal jsem se v duchu. Že o tom nevím. Kliknul jsem na ty dvě žlutý slova (jednu rozepsanou, opakoval jsem si pořád) a zase chvíli čekal, než naběhla další stránka. Byla tam jedna zpráva s předmětem důležité, a to se podržte, byla s dnešním datumem, v půl pátý ráno. Dostal jsem takovej ten pocit zamrazení v zádech, kdy dostanete husí kůži a možná se vám zježí dokonce i vlasy na hlavě. Tak jsem na to najednou nějak ztěžklou rukou (podíval jsem se na hodinky a bylo pět) kliknul a otevřela se mi vlastní zpráva.

„Ahoj Ricku,“ četl jsem a ani nevím, jestli jsem při tom vůbec dýchal.
„Ahoj Ricku, musíme si promluvit. Je to důležitý. Sledujou mě a tebe možná taky. Buď dneska ve dvanáct v Jilemnici pod radnicí. Já už to nějak zařídím, abych se jim ztratila. Všechno ti vysvětlím pak. Hlavně mi nevolej. Lucka.
P.S.Buď opatrnej.“
Tak jsem dočetl rozepsanou zprávu a zmocňoval se mě ještě horší pocit než tam u boudy. Dneska ve dvanáct. V Jilemnici. Sledujou mě. Je to důležitý. Nechápal jsem to. Kdo ji sleduje? Co se stalo a proč se mnou chce mluvit? A proč nenapsala důvod? Bylo toho na mě moc, ale už jsem byl rozhodnutej. Dneska ve dvanáct budu v Jilemnici pod radnicí a budu tam na ni čekat, ať se děje cokoliv. To byla hotová věc.
...pokračování příště...

Restaurace v Jilemnici pod radnicí byla přesně taková obědvací hospoda. Otevřeno měli jen od deseti do tří, večer vůbec. Ceny měli slušný a jídlo dobrý. Obsluha rychlá a prostředí pěkný. Co víc si přát. Nikdy tam nebylo nakouřeno, protože v době oběda, což byla zároveň i otvírací doba, se tam kouřit prostě nesmělo. A abych nezapomněl, byla opravdu ve sklepě pod radnicí, pěkně vyklenutá (klenbu upínající se na všechny strany podpíraly dva velké pískovcové sloupy), no prostě taková slušná restaurace.
Přišel jsem tam, rozhlídnul se, jestli už tam Lucka náhodou někde nesedí (ještě tam nebyla), a sednul si až dozadu ke zdi, kde byl jedinej volnej stůl. Ještě že od něj bylo vidět na vchod. Hned ke mně přispěchal číšník, který měl nejspíš problémy se zády, protože se až nezvykle ohýbal při chůzi, a co že si dám k pití. „Limonádu,“ povídám. Pravá točená a já neměl chuť na nic jiného Navíc jsem přijel autem. Začínal jsem být neklidný. Pravda, přišel jsem tam o pět minut dřív, ne-li možná o deset, ale už bylo dvanáct a ona se nikde neukazovala. Možná mi přece jenom šly špatně hodinky, protože ve dvanáct nula jedna mě už zahlídla a spěchala k mému stolu. Měla nenápadný oblečení (v tu chvíli jsem si uvědomil, jak na tom záleží, protože takhle si jí nikdo nevšimnul, kdežto kdyby měla něco křiklavýho, věděl by o ní každý), byla trochu ospalá a unavená, ale přesto vypadala báječně.
„Ahoj, strašně jsem se bála, že si tu mojí zprávu nepřečteš,“ řekla a já si teprve teď uvědomil, jaká to byla strašná náhoda, že jsem se zrovna podíval na mail a na rozepsaný zprávy. To jsem si teprv připadal jako v pohádce.
„Chtěla jsem ti někde nechat nějakej vzkaz, ale bylo málo času. Chtěla jsem, aby to vypadalo jen jako že jsem se chtěla podívat, jestli už jsi doma, ale nevím, jestli mi to uvěřili. Mělo to ale jednu výhodu. Ty jsi měl přijít každou chvíli a oni tudíž nemohli byt prohledat,“ pokračovala a já stále neměl jasno, kdo jsou ti oni a proč by mi měli prohledávat byt. „A nechtěla jsem ti zprávu posílat, protože ti určitě kontrolují všechnu příchozí poštu. I tu elektronickou.“
„Kdo oni?“ zeptal jsem se, protože jsem nechápal vůbec nic.
„Vlastně ani nevím, kdo jsou,“ odpověděla mi, ale pokračovala: „tajné státní orgány, něco takovýho. Jdou po mně. Teda ne úplně, ale v bytě, který jsem si pronajala, jsem měla štěnice. Možná že je tam máš taky…“
„Proč bych já měl mít…?“
„Co já vím. Neskoncoval jsi se svojí prácí. Možný je všechno.“
„Řekla jsi, že máš jinýho. Opravdu to nemělo cenu, přijít o místo.“
„Lhala jsem,“ řekla prostě. „Lhala jsem ti, nikoho nemám. To bylo jenom kvůli tomu, abych jim zmátla hlavy. Aby mě tolik nepodezřívali a abych do toho tebe nezatáhla předčasně.“
„Takže ty jsi mi prostě lhala?!“ řekl jsem nehezkým tónem a zvýšeným hlasem, že se na mě podívali od vedlejšího stolu. „Měsíc jsem tě neviděl a pak mi řekneš, žes jenom lhala!“
„Prosím tě, nech toho,“ napomenula mě naštvaně. „To si ujasníme jindy. Nejela jsem oklikou a nešla sem pěšky až z Roztok jen pro to, abych říkala, že jsem lhala.“
„Dobře, pokračuj,“ řekl jsem a snažil se poslouchat.
„Vypadá to, že nic nevíš. Já kdybych měla takovou práci, už bych to všechno zjistila. Nikdo vás nekontroluje, ne?“
„Ne.“
„Říká ti něco označení Ranunculus?“ zeptala se přesně na to, čeho jsem se obával.
„Sakra,“ řekl jsem, což ji zjevně překvapilo. „Zaslechnul jsem to. Nevím víc, než že tomu taky říkají šutr.“
„Jo, šutr tomu říkali zkraje. Teď se vžívá právě označení Ranunculus.“
„Takže tomu, co je za plotem, říkají opravdu takhle?“
„Přesně. Něco ti ukážu,“ řekla, zaštrachala v kabelce a vytáhla obálku velikosti á pět. „Podívej se na to,“ řekla a hodila mi ji. Nebyla zalepená, tak jsem ji otevřel a vytáhl několik fotek.
„Pěkně jednu po druhý,“ řekla.
„No jo,“ zahučel jsem a otáčel s první fotkou tak dlouho, než jsem přišel na to, že je asi jedno, jak vlastně patří.
„Co myslíš, že to je?“ zeptala se mě.
„Nevím, ta fotka je docela mizerná,“ řekl jsem a pak si uvědomil, že to fotila ona.
„Nech si toho,“ řekla a zeptala se mě ještě, co mi to připomíná.
„Vypadá to jako nabouranej taxík v poli,“ protože mě nenapadlo jiné přirovnání, které by se hodilo k jakési žluté věci na hnědé hlíně a focené shora.
„Hm, to asi ne. Máš moc představivost. Tak jinak. Víš, co to znamená Ranunculus?“
„To právě nevím.“
„Pryskyřník.“
„Co?“ vypadlo ze mě jak z automatu na plechovky.
„Pryskyřník,“ zopakovala, „takovej plevel, vysokej, kvete žlutě…“
„Jasně, jasně, pryskyřník. Vím, co to je, jen jsem nerozuměl.“ Spražila mě takovým pohledem, že jsem ani nevěřil, že by mohl patřit jí.
„Když jsi takovej znalec, tak mi o něm něco řekni.“
„Kvete žlutě, roste ve vlhku, je to plevel, vysokej a je…“
„A je co?“
„Myslím, že je jedovatej, ne?“
„No sláva. A teď mi řekni, co vidíš na tý fotce.“
„Ranunculus, pryskyřník, žlutej a…“
„A jedovatej.“
„Cože?“
„Žlutej a jedovatej.“
„No dobře a co to vlastně je?“
„Ach jo,“ řekla a konečně se pustila do jídla, které nám před chvílí přinesli.(Objednali jsme si ho někdy u „Co ti říká Ranunculus?)
„Promiň,“ řekl jsem. „Nebudu si z toho už dělat srandu a už vůbec nebudu pochybovat.“
„To je v pořádku. Chápu, že jsem tě asi dost naštvala a že náš rozhovor teď není asi takovej, jak by sis ho představoval. Já se omlouvám.“
„Ne, v pohodě,“ řekl jsem.
„Tak začneme. Možná ti to připomíná špatně zaparkovanej taxík v poli, ale k taxíku to má opravdu hodně daleko, to mi věř. I když mi tu teď vykládáš, že nebudeš pochybovat, tak si buď jistej, že pochybovat budeš. A hodně.“
Řekneš už mi to? Chtěl jsem říct nejdřív, ale pak mi připadalo mnohem lepší, když řeknu jenom „Pokračuj.“
„Je to vesmírná loď,“ řekla ztišeným hlasem a nahnutá tak blízko ke mně, až se zvedala ze židle.
„Co?!“ vypadlo ze mě znovu a přešla mě chuť k jídlu. Lucce jsem věřil všechno, ale tohle ne. Představil jsem si jeden díl Hvězdné brány (po fandovsku SG), kde jeden chlap stejně tiše říkal, že je mimozemšťan a choval se jako blázen. Ovšem s tím rozdílem, že opravdu byl mimozemšťan, kdežto Lucce bych víc věřil, že zavinila výbuch Černobylu, než tohle.
„Ještě jednou?!“ řekl jsem vysokým hlasem.
„Ranunculus je vesmírná loď,“ řekla znovu.
„Česká?“ nenapadlo mě říct nic chytřejšího a mám takový dojem, že v tu chvíli ztratila chuť k jídlu i ona, protože praštila příborem o talíř a podívala se na mě velice vyčítavě.
„Československá!“ řekla, zvedla vidličku, která spadla z talíře na stůl a váhavě napíchla brambor.
„Promiň. Radši už mlčím úplně.“
„To bude možná lepší,“ odsekla. „Nevím, jaká je, pro mě za mě třeba Goa´uldská, když se ti to líp vstřebá.(ta SG…) Rozhodně není pozemská, to ti můžu říct rovnou. Nevím, která Nirti nebo kterej Anúbis ji poslal, ale teď je tady na Zemi. Našli ji asi před dvěma měsíci, když odkryli svrchní vrstvu hlíny pro geologické průzkumy. Prý je tu klidně i několik tisíc let.“
„Tak počkej,“ zarazil jsem ji. „Teď mi řekni jedno: odkud tohle všechno víš, odkud máš ty fotky a co s tím hodláš dělat.“
„Nech mě dopovědět. Můj zdroj…“—
„Ty máš svůj zdroj?“skočil jsem jí do řeči.
„Můj zdroj říká, že ta loď je nebezpečná. Jedovatá, řekl doslova. Jako pryskyřník. Žlutá a jedovatá.“
„Dozvím se, jak jsi získala ty fotky a jak jsi přišla k tomu svému informátorovi?“ začal jsem ztrácet trpělivost.
„Chtěla jsem se ti omluvit za těch třicet tisíc,“ řekla, ale bylo viditelné, že se ani trochu omlouvat nechce. „Dobře jsem je využila. Tak k těm fotkám: Nakoupila jsem si všechno potřebné a s pomocí mého zdroje-je to můj starý známý nebo spíš skoro příbuzný, se kterým se ale moc neznám a kterému se nějak nelíbilo, co se tam děje, a proto se obrátil na mě, abych jakožto naprosto nezávislá a nenápadná všechno prozkoumala a zveřejnila, a pomocí mého zdroje,“ řekla znovu, aby chytila nit, „jsem zjistila, v jakou hodinu přesně bude Ranunculus odkrytý. Na tu dobu jsem si zaplatila obyčejnej vyhlídkovej let a tohle mohla vyfotit. To bys nevěřil, jak rychle to zase zaplachtovali, když to letadlo viděli.
Za druhé jsem si nakoupila všechno k přestříhnutí elektrickýho plotu, aby nic nepoznali, takže s náhradníma vodičema.
A za třetí jsem si koupila tuhle zajímavou věcičku,“ řekla a z kabelky vytáhla poměrně dost slušnou Nokii s foťákem. „Až tam budeme, bude se hodit.“
„Ve tmě?“ povídám.
„Ranuncula nebo jak se to skloňuje nehlídá jenom elektrickej plot. Celá loď je teď obestavěná nízkým hangárem, tady, vidíš tu plechovou ohradu?“ řekla a ukázala na fotce tmavý rámeček kolem pole. „Ve dne v noci je to nasvícený a zkoumá se.“
„No a za čtvrtý mám tebe jako nočního hlídače, kterej bude samozřejmě tak hodnej, že mě nejen pustí ze severní strany plotu, ale také půjde se mnou.
„A jak víš, že s tebou chci jít?“ řekl jsem a ona se na mě poprvé usmála a oba jsme se pustili do jídla.
„A mimochodem, Nirti je mrtvá,“ řekl jsem, když jsme už dojídali a ona po mně chtěla hodit bramborem.
...pokračování příště

Hups, tak to není to, co jsem myslela... Ale pěkný. Zajímavý. Stará známá písnička. A to včetně pokračování.

Trochu to urychlím, tak tady je předposlední část. Jak tak na to koukám, teď je to konečně správná sci-fi

Lucka mě dokázala vždycky něčím překvapit, ale co mi řekla teď, to se nevyrovnalo ničemu. Zase jsem si uvědomil, jak je schopná, když dokázala všechno tohle zajistit. A zase jsem si uvědomil, jak já jsem neschopný. Když už takovou dobu pracuju na místě, kde jsem toho mohl zjistit víc. Ale to už byla Lucka, kterou všechno zajímalo a zřejmě se jí nezdála moje práce, tak si prostě šla zjistit, co tam za tím plotem je. Jak říkám, byla schopná a vždycky něčím dokázala překvapit.
Tak mě napadá, že jsem vlastně ani neřekl, odkud Lucka je. No samozřejmě, pochází, jako já, z Jilemnice. I když ne tak úplně. Všechny příbuzné má mimo město, v Roztokách a nějaké snad i v Kruhu. Do Turnova šla se mnou, protože i ona si tam našla práci. Dělala v jednom grafickým studiu všelijaký návrhy nebo zpracovávala podobu reklam. Slušná práce, ale musím říct, že tak jako mě ji neplatili. Upřímně řečeno, mně dokonce mohli platit víc. Zvlášť když hlídám vesmírnou loď.
Teď teprve jsem si uvědomil, jaká je to hrůza. Vesmírnou loď. To přeci není ani možné. Ale ono bylo. Lucka by mi nelhala ani by si nedělala srandu, zvlášť když do Jilemnice jela s třema přestupama a z Roztok šla pěšky. Taky mě napadlo, že musí bejt v dost velkým nebezpečí, když se musí schovávat a zametat za sebou stopy. Tohle bylo nějak pokřivený a mně se to vůbec nezdálo. Není to přeci možný, říkal jsem si, ale všechno byla skutečnost, nic se nerozplynulo, neprobudil jsem se a ani se nerozsvítilo a nikdo nezazpíval Hepy brzdej tú jú, jak to ve filmech bývá. Nic. Prostě to byla pravda a já se s ní smířil daleko rychleji, než jsem čekal. Nezajímalo mě, že ve vesmíru nejsme sami, nezajímalo mě, kdo tu loď poslal, ale bál jsem se o Lucku a přemýšlel, jak se k lodi dostaneme a co tam vlastně uděláme mimo obyčejnýho focení. Prostě mě nezajímalo, že hlídám největší objev v dějinách lidstva. Ale na druhou stranu mě napadlo, kolik takových objevů už skrývají jiné státy. Třeba takových lodí existuje víc, jen o nich nikdo neví. A když, tak se to tají daleko přísněji než u nás.
Lucka řekla, že se bude pár dní skrývat. Termín našeho výletu za plot stanovila na osmého srpna, což znamenalo, že bude u svých příbuzných uklizená tři dny. Za tu dobu mi musela předat veškeré vybavení, aby pak šla na procházku do lesíku s posledními věcmi, nahoře na kopci nasedla do mého auta a už se nevrátila s košíkem plným letních jablek, jak to udělala třikrát předtím. Ten den se už k příbuzným nevrátila a ti, kteří ji sledovali, nevěděli, na čem jsou.
Až později jsem si uvědomil, jaké to vlastně bylo datum. Osmého srpna nebo také osmýho osmý. Už jen to, že datum mělo obě číslice stejné, mě trochu zneklidňovalo, natož pak, že to bylo naše dvouleté výročí od doby, kdy jsme se seznámili. Přemýšlel jsem nad tím, jestli takové datum vybrala Lucka schválně nebo ji prostě jen napadlo. Ale koneckonců, proč se znervózňovat? Vždyť to nic neznamená. V každém měsíci jsou dva dny, které mají číslo shodné s číslem měsíce. Ale proč na ně naplánovat takovou akci? Prostě mě to znervózňovalo, a to nejsem pověrčivej.
Po zpevněný asfaltový polní cestě jsem svým formanem přijel mezi pole na kopci, pod nímž byl dům Lucčiných příbuzných. Bydleli v Kruhu, vesnici hned vedle Roztok a pět kilometrů od Jilemnice. Ač by tomu název napovídal, ta vesnice vůbec nebyla do kruhu, to ani náhodou. Táhla se dva kilometry podél silnice a klikatila se stejně jako se točila i ta cesta. No koneckonců, proč se hádat. Třeba kdysi dávno do kruhu opravdu byla, kdoví.
Chvíli jsem tam čekal, slunce pražilo a v autě začínalo bejt jak v peci (nebo jako ve skleníku, což by bylo vhodnější přirovnání, i když pec hřeje víc, takže…). Tak jsem vylezl ven, protáhnul jsem se, nasál čerstvý vzdych s lahodnou „vůní“ močůvky z haldy hnoje poblíž, koukal jsem pořád k těm řadám modřínů přes pole, odkud se měla za chvíli Lucka vynořit. Dočkal jsem se asi po deseti minutách.
Šla s košíkem, oblečená ve sportovním (to jsem na ní moc nemusel, protože jí daleko víc slušelo něco dámštějšího, ale když se tvářila, že jde česat jabka, tak proč ne…) a od okraje hájku mi zamávala. Tak jsem jí zamával taky a čekal, až přejde přes ještě neposekané pole řídkého ječmene. Přišla ke mně, dala mi pusu (lhal bych, kdybych řekl, že jsme u takové kratičké pusinky zůstali…), hodil košík do kufru a mohli jsme se spokojeně smažit do Turnova.

Noc byla nezvykle teplá. S listím stromů si pohrával mírný vánek, na obloze zářily hvězdy letní oblohy, měsíc šel nahoru a dostal tak trochu nažloutlou barvu, cikády a cvrčci vrzali jako o život a já se potil v těch přihlouplých hadrech, ve kterých sice není zima, to je pravda, ale když je teplo, tak to stojí zato. Za malou chvíli měla Lucka přijít. Jenže nějak nešla. Něco z našeho vybavení jsem propašoval až k plotu, ale to nejpotřebnější (a nakoupené za mé peníze) měla u sebe ona.
Štvalo mě, že s sebou musím mít Ricka (v jednu chvíli jsem zvažoval, zda ho nemám nechat doma a říct, že je nemocný, ale pak jsem si to naštěstí rozmyslel. Takovou blbost jsem mohl vymyslet snad jenom já, to si nemůžu pomoct. Určitě by po mě chtěli něco od veterináře, aby mi uhradili výlohy za léčení nebo by mi dokonce dali jinýho psa, než by zjistili, že Rickovi nic nebylo. A vůbec…). Pak jsem si řekl, že je to možná výhoda, mít s sebou psa, protože přeci jenom zjistí něčí přítomnost dřív než člověk. A zvlášť takovej cvičenej vlčák. Ten má, alespoň doufám, všechny smysly napnutý k prasknutí.
Znovu jsem překontroloval věci v batohu, jestli nic nechybí a zase se podíval na jemně sršící plot, který už za okamžik budu stříhat a za kterým už zanedlouho budu fotit vesmírnou loď. Teda pokud budeme ještě naživu, pokud tam za plotem nejsou ještě nějací vnitřní hlídači, kteří drží pečlivě nablýskané samopaly a mají příkaz zastřelit každého, kdo se jde jen mrknout na ten zatracenej taxík v poli.
V Rickovi to škublo a začal vrčet. Než jsem ho stačil okřiknout, už spokojeně mával ocasem ze strany na stranu. V příchozí právě poznal paničku, kterou neviděl měsíc. A to je prej cvičenej, aby si zvykal na nový pány, pomyslel jsem si a uvítal jsem Lucku nepříliš potěšujícími slovy: „No konečně.“
„Nemůže sem přijít někdo z tvých kolegů?“ zeptala se mě hned a já jí chtěl udělat přednášku, v čem spočívá takové hlídání a jak si každý hlídá své teritorium a nečmuchá do práce ostatním, ale z časových i morálních důvodů jsem jen suše řekl: „Nemůže.“
„Tak jdeme na to,“ řekla Lucka a zaštrachala ve svém batohu.
Důkladně izolované červené kabely měly na obou koncích upínací svorky. Takové velké „krokodýlky,“ jak se jim říká. Bylo jich devět, což byl zároveň i počet drátů, z nichž byl plot.
Vzal jsem si první kabel, kleknul si na zem a řekl jen: „Co když mě to zabije?“ a připnul první konec a asi šedesát centimetrů od něj druhý konec kabelu na drát. Všechny kabely byly dostatečně dlouhé, aby dosáhly až k zemi, a to i z nejhornějšího plotového drátu, proto se nám na zemi vytvořila pěkná motanina. Muselo se postupovat obezřetně.
Protože mě proud nezabil ani při upevňování posledního kabelu, muselo nutně dojít na to poslední a nejdůležitější. Přestřihnout plot, nebo něm spíš vystřihnout díru. Změť kabelů na zemi zajistí, aby nikdo v boudě nezjistil, že byl plot porušen. A ani hlídač nic neohlásí. Stále bude vlahá noc a nikdo nebude mít ani pomyšlení na to, že za pár minut může být světu odhalen největší objev, jaký kdy lidstvo učinilo, ale kterého se teď možná právem obává. Za pár minut se už přes mobilní síť budou tlačit fotky Ranuncula.

Plížili jsme se vysokou mokrou trávou skrz téměř neprostupný remíz. Já vedl Ricka a na zádech jsem měl batoh, stejně jako Lucka, která se ostražitě plížila vedle mě.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptal jsem se jí šeptem.
„Tak dvacet metrů,“ odpověděla mi také šeptem.
Už dávno nebyl takovej hic jako večer. Ne že by byla zima, to fakt ne, ale už prostě nebyl ten nezvyklej noční hic.
Dával jsem pozor, aby pode mnou nezapraskaly větve, který by nás prozradily, a zároveň jsem se bál, že narazím přímo na nohy jednoho z těch ozbrojenejch hlídačů, jejichž existenci mi Lucka potvrdila, čímž mě opravdu nesmírně „uklidnila“.
Tráva z ničeho nic zmizela a pod rukama jsem cítil ztvrdlou hlínu, jako kdybychom šli po hodně dlouho zoraném poli.
„Už to bude blízko,“ sykla Lucka a vzápětí jsme klečeli před plechovým plotem, který v sobě naštěstí už neměl elektriku, z čehož jsem si tehdy uvědomil, že jestliže celé tohle skrývá vláda, tak se určitě snaží ušetřit, kde to jen jde.
„Jak dál?“ šeptl jsem na Lucku.
„Pojď za mnou,“ řekla ona a já se zase cítil trapně, když jsem nevěděl vůbec nic. Musím přiznat, že mi to opravdu nedělalo dobře, takhle nic nevědět.
Ještě že ta hlína je suchá, že se do ní neboří nohy, pomyslel jsem si. Jo, to bylo opravdu štěstí. Jinak by naše cesta kolem plechové ohrady byla ještě náročnější.
„Ještě že jsme nenarazili na žádnýho toho hlídače,“ řekl jsem Lucce přede mnou.
„Tady nějací měli být?“ řekla mi pobaveným tónem. Jsem pro všechnu srandu, ale tohle se mi teda nelíbilo, jen co je pravda.
„Počkej, támhle je nějakej chlap,“ zašeptal jsem co nejhlasitěji.
„To je dobrý. Je to součást plánu.“
„Součást plánu? A chtěla jsi mi to někdy øíct?“
„Pozdějc,“ řekla Lucka, zvedla se a kráčela přímo k tomu chlapovi. Zleva na něj šlo světlo a já si uvědomil, že už má docela věk. Určitě víc jak šedesát. Taky jsem se zvednul a následoval Lucku.
„Dobrý večer, profesore,“ oslovila ho a vzápětí nás představila: „Ricku, tohle je profesor Laitner, pane profesore, tohle je můj přítel Richard Toman.“
„Těší mě, pane profesore.“ Řekl jsem a podal mu ruku. Stiskl mi ji až mě bolela a já hned věděl, že mu můžu věřit. Co takové podání ruky může napovědět, řekl jsem si v duchu.
Profesor nás vedl kamsi dolů k místu, odkud vycházelo to světlo. S Luckou jsme šli trochu pozadu, tak jsem využil té jedinečné příležitosti, abych se zeptal na všechno, co mě napadalo.
„Tak tohle je tvůj informátor?“ zeptal jsem se poněkud jízlivě.
„Jo,“ řekla prostě a mě to ještě víc dopálilo.
„Co když nás práskne?“ pokračoval jsem tiše.
„Nepráskne. Zpátky půjde s námi.“
„Cože?“
„Víš co, zeptej se jeho,“ řekla mi docela naštvaně.
Profesor projel magnetickou kartičkou čtecím zařízením (to musela být investice!) a vzápětí začal vrčet elektromotor a hliníková vrata před námi se začala vysouvat ke stropu tunelu, v němž jsme stáli. Z pohledu před sebe jsem dostal husí kůži. Lucka ostatně taky. Do výšky přibližně šesti metrů se před námi zvedal Ranunculus.
...pokračování příště

Uuu, pěkný. Těším se na pokračování. Teď mě napadá: Do výšky přibližně šesti metrů se před námi zvedala pěkná žlutá kytička.

...a sakra jedovatá kytička
tak tady je poslední část:

Žádná z mých představ o mimozemské lodi vypadající jako Goa´uldské nákladní lodě (v SG měly tvar hranolu a byly malé), se nenaplnily. U téhle lodi jsem nemohl přijít na to, jaký má vlastně tvar. Jako kdyby celou tu věc postavili ze všech tvarů všech geometrických těles a obrazců. Krychle, kvádr, hranol, jehlan… Jen něco bylo divné. V té změti ostrých úhlů a více než futuristických tvarů zásadně chyběl oblouk. Nebyla po něm ani známka. Všechny hrany (a že jich bylo) byly ostré a spojovaly se do špičatých vrcholů.
Celá skulptúra, jak jedině šlo objekt nazvat byla ke všemu odporně žlutá. V přesvíceném prostoru vypadala jedovatě a hra stínů na všech geometricky přesných, ač chaoticky uspořádaných výstupků, ještě více umocňovala hrůzostrašnost lodi. Začalo mi být špatně.
„Tohle je Ranunculus, řekl profesor. „Doufám, že se vám líbí,“ dodal a mně se přitížilo.
„Je to odporný,“ poznamenal jsem.
„Neviděla jsem nic hnusnějšího,“ řekla Lucka.
„Abych se přiznal, můj první dojem byl také takový,“ řekl profesor, „ale čím více jsem se na to celé díval, tím mi to připadalo hezčí. Nebo spíš geniálnější. V životě jsem neviděl nic, co by bylo tak propracované. Ti, kteří to stvořili, museli být opravdu geniální. S dobrotou toho díla už to bylo horší,“ dopověděl profesor a poslední větu řekl jiným tónem, z kterého jsem poznal, že přišel na něco, co nám ještě neřekl. Ale zatím mě to moc nezneklidňovalo.
Z batohu jsem vytáhl foťák a celou tu odpornou věc začal fotit ze všech stran. Lucka mě napodobila s mobilním telefonem. Jak jsem se dozvěděl, fotky posílala právě Sáře, která se o Ranuncula zajímala. Jaká to náhoda.
„Jaký má ta loď přesný rozměry?“ zeptal jsem se profesora Laitnera.
„Měřilo se to těžko,“ začal profesor, „protože velká část Ranuncula je pod zemí, ale s jistotou mohu tvrdit, že je nad zemí dlouhý třicet tři metrů a široký dvacet dva metrů. Odkryli jsme šest metrů nadzemní části. Pod zemí je dalších šedesát metrů.“
„Šedesát metrů vysoký?“ řekl jsem vyjeveně.
„Vlastně je to trochu jinak. Berte to tak, že je dlouhý šedesát šest metrů. Široký třicet tři a do tloušťky dvacet dva metrů.“
„Takže podlaží jsou teď svisle dolů?“ zeptal jsem se.
„Ne tak docela,“ řekl profesor. „Musím vám říct, že ta loď, ač je tu nejspíš pět až deset tisíc let, má stále funkční energetický zdroj, tudíž i všechny její systémy jsou funkční. Nevíme však, jak je ovládat. Ale to je vedlejší. Jistě víte, že pravá vesmírná loď by měla mít umělou gravitaci. Tahle ji má, takže když vlezeme dovnitř, můžeme se tam díky ní volně pohybovat. Další systém lodi, o které také nevíme vůbec nic, totiž potlačuje tu pozemskou. A navíc je ta na lodi naprosto shodná s tou pozemskou. Gravitační zrychlení Rovných 9,81 metrů za sekundu na druhou. Zvláštní.“
„A atmosféra je dýchatelná?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě. Ale má jen dvacet procent kyslíku namísto našich jedenadvaceti.“
„Znáte pohon lodi?“
„Bohužel. Zatím jsme ještě nezjistili, jak sem přilétla nebo jestli zde havarovala. Nikdo nebo spíš nic nebylo na její palubě. Obávám se však, že její přílet nebyl bezúčelný,“ řekl profesor a v posledních slovech mu znovu zazněl ten podivný tón. Nevšímal jsem si jej a Lucka zřejmě také ne. Místo toho jsem se rozhlédl v prostoru kolem lodi. Ze všech stran byla za plotem z hliníkového plechu. I zastřešení už bylo dokonalé. Zeptal jsem se, jak dlouho už je Ranunculus takhle ukrytý.
„Od jeho samého objevení, tedy od začátku června,“ řekl profesor.
„Jednou v noci jsem viděl někoho za plotem něco řezat,“ řekl jsem.
„Ještě se tam něco dokončovalo,“ řekl profesor a bylo na něm vidět, že by byl rád, kdybych se ho na více kolem plotu už neptal. Zřejmě to považoval za zbytečné.
„Pojďte se podívat na vnitřek lodi,“ řekl profesor a přistoupil k vyřízlému otvoru. „Budete ještě více překvapeni.“
„Dalo nám práci ten materiál proříznout. Nevíme, co to je za slitinu.“
Za vyříznutým otvorem byla jakási chodba. Vypadala jako výtahová šachta. Pravá strana přímo lícovala s otvorem, avšak spodní se topila v nedohlednu kdesi dole.
„Pojďte, nebojte se,“ řekl profesor, udělal krok při pravé straně a rázem na ní stál kolmo. Nebyli jsme mocni slova.
„Nic to není,“ řekl profesor. „Prostě uděláte krok co nejblíž té pravé straně. A nezapomeňte jít napřed nohama.“
První jsem udělal krok do šachty já. Profesor trochu postoupil dolů.
Levou nohu jsem přiložil na pravou stranu tak, jak to udělal profesor. Hezky daleko od kraje. Ucítil jsem pnutí na místě, kde se noha nořila do chodby.
„Rychle,“ zavolal profesor.
Přiložil jsem na stěnu i pravou nohu a zároveň škubl tělem do chodby, protože už jsem neměl žádnou oporu. Asi jsem škubl málo, protože jsem znovu ucítil pnutí na pravé straně těla. Než jsem se vzpamatoval, už mě profesor vtáhl dovnitř. Z pohledu na chodbu se mi udělalo opět špatně. Celá se křívala všemožnými ostrými tvary, stěny byly čistì bílé, ale vystupovaly z nich jakési obrazy zachycující pomocí stejných tvarů něco, co se nedalo popsat slovy. „Picasso by byl nadšen,“ poznamenal jsem, ale pak si uvědomil, že tohle není žádný Picasso ani žádný kubismus. Žádné slovo pro to neexistovalo. Nepodobalo se to totiž ničemu, co bych znal. Ta změť červené, modré a černé byla odporná.
Lucka gravitační přechod zvládla dobře. Teda s mou pomocí, samozřejmě. Na „obrazy“ na stěnách se dívala stejně jako já. Byla bledá a já určitě taky, protože mi bylo na zvracení, vzduch čpěl něčím odporným a byl jaksi řídký.
Z chodby možná vedlo něco jako dveře, které skoro nebyly znatelné. Na obou jejích koncích byl veliký černý znak na červeno modrém podkladě. Vypadal podivně, ale bylo to jediné, co se podobalo něčemu pozemskému, i když jsem chvíli netušil čemu. Dvě špičaté nohy do stran a jedna nahoru. Ano, už vím, co mi to připomíná. Možná že jsem přišel na původ lodi. Byl japonská. Ten znak totiž vypadal jako znak automobilky Mitsubishi.

Stále mi bylo špatně. Na zvracení a já si uvědomil, že je to z toho zvuku. Bodal mě do hlavy a stále nabíral na intenzitě. Připadalo mi to jako pračka, která se zadrhává (zřejmě nepoužívá Calgon). Zadírání kovu o kov v pravidelných intervalech. Točení bubnu pračky. Bylo to stále hlasitější. Pračka se zadírala více a více. Stejně odporný zvuk jako loď celá. Ostrý, skřípavý a zároveň plochý a neurčitý. Profesor by možná řekl, že je geniální, ale mně tak nepřipadal. Ostatně já jsem byl v tu chvíli jediný, kdo si zacpával uši a držel si dlaně pevně přitisknuté k hlavě.
„Co je ti?“ vykřikla Lucka.
„Copak to neslyšíte?“ vydoloval jsem ze sebe.
„A co?“
„Eh…“—
„Je to pryč,“ řekl jsem a zvedl se z podlahy. „Něco jsem slyšel. Takový odporný zvuk. Už je to dobrý.“
„Nelíbí se mi tady,“ řekla Lucka a já s ní mohl jen souhlasit.
„Neměli bychom se tu dlouho zdržovat, řekl profesor. „Není to tu zrovna moc bezpečné.“
„To nám říkáte až teď?“ vyděsila se Lucka.
„Nebudu si hrát na schovávanou,“ řekl profesor vážně. „Ta loď je nejspíš otrávená…“—
„Co?“ vyrazil jsem ze sebe.
„Nechte mě domluvit,“ napomenul mě profesor. „Už jsem říkal vaší přítelkyni, že je to Ranunculus, pryskyřník. Žlutý a jedovatý. Tenkrát to byla jenom domněnka, ale dnes už to mohu potvrdit. Pracoval jsem ještě se dvěma kolegy. Oba se na lodi dohromady zdržovali déle než osmačtyřicet hodin. Po poslední návštěvě na její palubě oba zemřeli. Dnes ráno.“
Vyděšeně jsme se na sebe s Luckou podívali.
„Cože? Zemřeli?“ vyjekla Lucka.
„Bohužel ano,“ řekl profesor. „Udusili se vlastní krví.“
„Škodí každý pobyt na lodi?“ zeptal jsem se.
„To bohužel nevím přesně. Nemám teď nikoho, kdo by na lodi pracoval se mnou. Žádal jsem o přidělení dalších lidí, ale nikdo sem nepřijel. Odmítají se se mnou bavit a nechtějí mě pustit pryč. Pak jsem jim řekl o tom možném nebezpečí, na které jsem přišel před dvěma dny. Slíbili pomoc, ale nic se nestalo. Někdo si nepřeje, aby o Ranunculu vědělo víc lidí. Bohužel já už nemám čas se lodí více zabývat. Strávil jsem na ní šestatřicet hodin.“
„O jakém nebezpečí mluvíte?“ zeptala se Lucka.
„Pojďte za mnou, ukážu vám to,“ řekl profesor a vedl nás po odporných chodbách. Výtahem, z něho jsem dostával klaustrofobii, ač jsem ji nikdy neměl, jsme sjeli o dvě patra níže.
„Tady,“ řekl profesor, kdy jsme přistoupili k jakémusi panelu, na kterém se neustále měnily neznámé symboly.
„Chtěl jsem si ještě ověřit, zda jsem se dohadoval správně,“ řekl a začal symboly kontrolovat podle bloku, který držel v ruce.
„Víte, nechtěl jsem zde strávit zbytečně moc času.“
Mezitím, co profesor „cosi“ kontroloval, jsem se mohl rozhlídnout prostoru kolem panelu. Žádná změna proti chodbám. Avšak za jakýmsi průhledným materiálem, který určitě nebylo sklo, bylo dole v hloubce něco velice zajímavého. V prostoru tam visela jakási šedá koule, avšak neměla jedinou oblou hranu. Celá se skládala z nespočetně mnoha malých destiček spojených k sobě. Ke kouli byly připojeny dvě stejně tvarované trubky. Avšak to, co mě zaujalo nejvíce, se nacházelo pod koulí. Převalovala se tam jakási modrá světélkující mlha. Střídala tvary, pulzovala a vypadala jako živá. Stejná hmota byla i nahoře nad koulí. Ani ve snu jsem netušil, co by to mohlo být.
„Tak jsem se nemýlil,“ přerušil profesor ticho chraplavým hlasem. „Je to pravda.“
„Co máte na mysli, pane profesore?“ zeptala se Lucka.
„Tenhle panel a ty symboly,“ začal profesor,“ neustále se mění. Pokoušel jsem se to rozluštit a přišel jsem na to, že jsou to čísla. Neustále se mění, tak mě zajímalo proč. Periodicky se opakují, ale zároveň po každé periodě ubude jedno číslo tadyhle vlevo.“
„Takže je to co?“ zeptal jsem se teď já.
„Domnívám se, že to je odpočítávání,“ pronesl tiše profesor. „A asi vím, k čemu dojde, až tu na všech cifrách naskočí X, což je nula.
„K čemu?“ zeptala se první Lucka.
„Podívejte se támhle,“ řekl profesor a ukázal ke „kouli“ za sklem. „Ta koule je tvořena z nějakého neznámého a velice těžkého prvku.“—
„Z naquadahu nebo z naquadrie?“ pokusil jsem se zavtipkovat a Lucka mě spražila pohledem. Oproti tomu profesor se zatvářil veseleji. (Naquadah a naquadria jsou názvy těžkých prvků v SG, naquadria je nebezpečnější).
„Spíš bych to přirovnal k naquadrii,“ řekl profesor s výrazem, z něhož jsem poznal, že s Hvězdnou bránou jsem mu kápnul do noty.
„Té hmoty je tolik, že kdyby byla vhodně využita, získala by se nepředstavitelná energie, která by vystačila lidstvu na celá staletí. Bohužel zde to vypadá, že bude využita poněkud jinak…“—
„Bomba?“ vyhrkli jsme s Luckou současně.
„Obávám se, že ano,“ řekl profesor. „Velice silná bomba.“
„Co by dokázala?“ zeptal jsem se a hlas mi zněl divně.
„Otázkou zůstává, kolik energie dokáže loď z materiálu dostat. Ale na tom tolik nezáleží. I při naší technologické úrovni bychom dokázali vytvořit výbuch, který by totálně zničil Evropu a zbytek už by byla otázka času. Pravděpodobně by došlo k zapálení atmosféry, takže by to příliš dlouho netrvalo. Navíc tu máme okamžité a dlouhodobé záření. Musíme také předpokládat, že jsou z toho sajrajtu nejspíš schopni dostat daleko víc.“
„Za jak dlouho se to má stát?“ ptala se Lucka a hlas jí přeskakoval.
„Nevím,“ řekl profesor. Chtělo by to další zkoumání. Jestli X je nula, pak…“— řekl a sáhnul na panel se symboly. Ty se rázem změnily na arabské číslice. Ukazovaly 107:58: a vteřiny skákaly dolů.
Pokud dojde na nejhorší, za čtyři dny a dvanáct hodin už tu bude jen kráter a několik milionů stupňů.,“ řekl profesor.
„Co budeme dělat?“ řekl jsem a zároveň mě napadlo, že je to hloupá otázka.
„Uvaříme kafe a počkáme,“ řekl profesor, odmlčel se a dlouze se na nás zadíval, z úst se mu vyřinula krev a padl na čistě bílou podlahu s jemnou černou mřížkou.

Tak a je to

ani to nebolelo ......nu - co dodat....jen snad.....piš dál????

Se Sopdet nemůžu než souhlasit... Moc pěkné zakončení.

Díky moc, budu se snažit...

moooc dobry!!, jenom byme zajimalo, jestli nechces napsat pokracovani,treba o snaze vypnout to

No abych řekl pravdu, tak jsem se chtěl právě vypnout tomu dilema o přestříhnutí červenýho nebo modrýho drátu
Ale napsat něco jako povídku "108 hodin" v reálném čase, to by mohla být výzva...

A teď teprve koukám, že tam mam 108 hodin...naprostá náhoda, když jsou to tři roky, co jsem to psal, ale kdo sleduje Lost, tak ví, že to číslo a jeho použití v odpočtu..."Nothing happens without reason"

no jo, ale vis co vubec neni vyresena zapletka, takhle je to mozna lepsi, ale ja sem strasne moc zvedavej, proc tam ta lod je,jestli bouchne, kdo zemre, co za rasu ji postavila, jak vypadali, tenhle pribech ma jeste hodne moznosti