Povídky od F. - rané humorné:-)

Ahojte,
protože se mi hrozně líbí humorné povídky od Miss Atlantis, tak jem se taky o něco pokusila, teda zatím o začátek, ale ráda bych přidávala víc a víc..., tak by mě zajímalo, jestli to má vůbec cenu se s tím trápit. A vzhledem k mé oblibě Shepparda, budu se snažit, aby byl hlavní postavou, ale nevím, jak se mi to podaří:-)

Tohle mě napadlo, když jsem viděla, že jedna z budoucích epizod SGA se bude jmenovat Sunday.

Neděle

Na Atlantisu vládlo klidné nedělní odpoledne. Všude bylo ticho, okny prosvítaly sluneční paprsky, jen ze strojů se ozývalo slabé hučení. Vlastně ne, ještě jeden zvláštní chraplavý zvuk se ozýval do éteru. Dr. Beckett si při siestě omylem lehl na vysílačku na uchu, čímž poskytl všem na Atlantis to potěšení, že si mohli poslechnout jeho spokojené pochrupávání.

Teyla a Elisabeth stály u okna v Elisabethině kanceláři a důležitě držely každá jeden laptop. Když se na ně člověk podíval zespoda, řekl by, že řeší nějaké důležité neodkladné pracovní záležitosti, které nikdo jiný nezvládne, ale opak byl pravdou. Elizabeth a Teyla právě sehrávaly jeden ze svých nejdůležitějších soubojů v Solitairu. Zuřivě mačkaly klávesy a se zaujetím skládaly střídavě červené a černé karty a s pracovním zaujetím ve tváři právě finišovaly. Tedy Elizabeth vedla, protože přeci jen měla v Solitairu větší praxi, ty roky strávené ve státních službách se na ní odrazily. Dokonce byla členkou internetového klubu příznivců Solitairu, ale tady na Atlantis se nemohla účastnit pravidelných každodenních online bitev, tak vzala za vděk i Teylou. Zasněně si však vzpomněla na probdělé noci, kdy s Plukovníkem Caldwellem pařili Bombermana až do rána, třískajíce do klávesnic a výskajíce do noci…To ovšem netušili, že zvuky, které u toho vyluzovali, mátly tým podplukovníka Shepparda, který pak trávil noci tím, že prohledával tmavá zákoutí města v domnění, že slyší Wraithy a nakonec se všichni setkávali na ranních poradách s červenýma očima, protože nikdo z nich se nevyspal.

„Neplánovaná aktivace zvenčí,“ ozvalo se najednou z řídící místnosti, když ševron gáy Chuck ohlásil příchozí červí díru. Elisabeth sebou trhla, takže se spletla a zapomněla umístit pikovou devítku a Teyla s v tu ránu dostávala do vedení. Elisabeth vrhla otrávený pohled na Chucka.

„Neplánovaná aktivace zvenčí,“ důrazně opakoval Chuck do zvuku otáčející se brány a kroutil u toho hlavou. „NEPLÁNOVANÁ AKTIVACE ZVENČÍ,“ opakoval ještě jednou a znova a znova a znova. Brána se dotočila a objevil se štít. Chuck zklamaně klesl do opěradla židle a smutně koukal do blba. „Ach jo, já se to snad nikdy nenaučím…,“ posteskl si pro sebe. Jeho celoživotním snem totiž bylo umět oznamovat aktivaci brány tak dobře jako Walter v SGC, jenže mu to pořád nešlo. Nějak nedokázal napodobit tu správnou intonaci hlasu a veledůležitý výraz ve tváři. A to si dokonce koupil na DVD výukový kurz vytáčení brány od Waltera Harrimana (dříve Davise), který si denně pouštěl do uší před spaním. Už tak se musel smířit s tím, že tady na Atlantis nemůže zaníceně hlásit ševron jedna zadán, ševron dva zadán…. ševron sedm zapadl. To bylo, to, kvůli čemu léta tak pilně studoval. Aspoň že se naučil ovládat místní DHD, to zase neuměl Walter, říkal si vždycky pro uklidnění Chuck pro sebe, když se mu nepovedlo ohlásit aktivaci brány podle jeho představ.

Elisabeth s Teylou zaklaply laptopy a šly se podívat do řídící místnosti, co se děje. Po cestě ještě slyšely ohromné zachrochtnutí, jak se Carson Beckett probudil hlukem brány a brblal si pro sebe, že ani v neděli odpoledne ho nenechají vyspat.

„Co se děje?“ zeptala se Elizabeth, když dorazila k Chuckově židli a objevila ho tam, jak zklamaně do zrcátka nacvičuje správné otevření pusy při mluvení… Chuck rychle schoval zrcátko do kapsy a provinile žmoural na Elizabeth přes silné dioptrické brýle. Tedy, ne že by je potřeboval, ale chtěl se Walterovi z SGC tak podobat, že se minulý týden nechal ostříhat dohola a nechal si poslat poslední zásilkou na Daedalu Waltrovy staré brýle, které už nenosil. Na bráně byl pořád štít.

„Máme tu neplánovanou aktivaci zvenčí,“ oznámil Chuck důležitě. Elizabeth se podívala na něj a na Teylu, která s vyčkávavým dychtivým pohledem upřeným na ni čekala, co že to dostane za úkol, a potom stočila zraky zpět k bráně.

„Čekáme někoho?“ zeptala se opět Elizabeth.

„Ano, čekáme podplukovníka Shepparda, který si vzal odpoledne volno a šli s Ladonem na pivo na P3X 229, ale ne tak brzy, mysleli jsme, že se zdrží, víte jak vždycky s Ladonem dopadnou.…,“ rošťácky se usmíval Chuck také s dychtivým pohledem upřeným na Elizabeth, jenže byl mnohem blíž k ní, protože skrz těch sedm dioptrií ji neviděl. Elizabeth si utřela poprskaný obličej a koukla na počítač vedle DHD. To byla pravda. Když šel Sheppard s Ladonem na pivo, vždycky chodil až pozdě v noci a plížil se zpátky do svého pokoje tak, aby ho nikdo neviděl. To ovšem mátlo Ronona, který byl vždy a všude ve střehu, tudíž ho pravidelně považoval za Wraitha a číhal na něj za každým rohem. Takže se pplk. Sheppard nevracel z hospody jen opilý, ale i zbitý a marně ráno vysvětloval, že se neporval, ale že ho cestou přepadli lupiči. Nic si totiž nepamatoval a Ronon mlčel jako hrob, protože nechtěl přiznat, že zmlátil svého oblíbeného kumpána.

Elisabeth mrkla na obrazovku, kde blikalo IDC podplukovníka Shepparda.

„Zdá se, že přeci jen dneska jde dřív,“ podotkla. Štít na bráně neustále setrvával.

„Co navrhujete?“ zeptala se někam mezi Chucka a Teylu, protože nevěděla, koho z nich se má zeptat.

„Mohli bychom vypnout štít,“ navrhla nesměle Teyla. Přeci jen byla téměř nejchytřejší ze všech. Chuck na ni obdivně brejlil, i přes sedm dioptrií mohl obdivovat její dokonalou postavu v téměř nic nezakrývajícím koženém oblečku… Vždycky ho vzrušovalo, jak Teyla pobíhá mezi těmi složitými přístroji, kterým rozuměl jen Dr. McKay – tedy aspoň se tak tvářil – a spoře oděná rozdává pokyny, když zrovna Elizabeth z nějakého jemu neznámého důvodu nemohla zastávat svoje povinnosti - o tom, co dělala, si povíme jindy. Chuck musel Teylu obdivovat. I když Dr. Weirová přivezla ze Země tým těch nejlepších odborníků na světě, vždycky zvolila Teylu svojí zástupkyní, to už přeci muselo svědčit o neobyčejných Tyliných kvalitách.

Elisabeth chvíli přemýšlela nad Teyliným návrhem vypnout štít.

„Dobře, udělejte to,“ rozhodla nakonec a s vážným výrazem sledovala, jak se Chuckova ruka přibližuje k panelu, který vypíná štít.

V tu chvíli se rozrazily dveře a do místnosti vletěl Ronon s nasupeným výrazem ve tváři a s rukou nataženou se svojí oblíbenou pistolkou. Dredy mu létaly kolem hlavy, od úst mu odstřikovala pěna a kroutil očima kolem dokola, jak byl rozzuřený. Protože podlaha v řídící místnosti byla kluzká, neubrzdil to a vší silou zasadil se svojí pistolkou Elisabeth pěknou ránu do obličeje, která leknutím upustila laptop a odlítla několik metrů dozadu, kde se zarazila o stěnu.

Teyla si Ronona se zalíbením prohlížela a vzpomněla si na společně strávenou minulou noc. Dost často se totiž po nocích scházeli nad různými zbytky látek a kůží a předháněli se, kdo si užije hezčí obleček. Zrovna včera Rononovi ukázala nový steh, který se naučila na P9X 443 a teď si všimla, že má na sobě tu vestičku, kterou mu minulou noc spíchla a olemovala právě tímto ozdobným stehem. Pak mu bude ještě muset říct, že ta tkanička, co si navlíkl do spodu kalhot, však nevypadá moc hezky.

Ronon se zarazil, když uviděl, že místnost není plná Wraithů a rychle utíkal pomoc Elizabeth na nohy. Ta se držela za nos, ze kterého jí kapala krev a snažila se ji nějak zastavit. V tu chvíli přiběhl Chuck s kapesníkem, ale díky sedmi dioptriím neodhadl vzdálenost, narazil do Elisabeth znova a definitivně jí tím uzemnil.

Ve dveřích se objevili Zelenka a Beckett. Když Carson uviděl krvácející Elisabeth ležící na Zemi, okamžitě zahájil záchrannou akci a s vysílačkou otisknutou do tváře utíkal k ní, aby ji pomohl na nohy. Neobratně mezitím vytahoval obvazy z kapes a v těsném závěsu s Dr. Zelenkou jí začal obvazovat celou hlavu. Štít na bráně zůstával stále zavřený.

Jediná Teyla, ta šikovná, spravedlivá, chytrá a v postatě jediná schopná duše na Atlantisu, si všimla varovného blikání na obrazovce, prudkým pohybem třískla do panelu na stole a vypnula štít. Během toho jí rupla těsná kazajka na levé straně a odhalila ten nezahalený zbytek. Ronon, Carson, Zelenka i Chuck okamžitě přerušili záchranu Elizabeth a jejího nosu a s inteligentními výrazy civěli na Teylu. Jaké bylo jejich zklamání, když se pod titěrnou šněrovačkou objevila ještě tintěrnější push-upka spíchnutá z napodobeniny světle modré Wraithí kůže.

V tu chvíli prošel bránou pplk. Sheppard a nasupeně se rozhlížel kolem sebe s klimbající pé devadesátkou u těla. Bylo vidět, že i když se vrátil o něco dřív než obvykle, i tak toho s Ladonem asi dost vypili, protože trochu balancoval a zdálo se, že až příliš dlouho přemýšlí nad tím, co by vlastně řekl. Podíval se nahoru, ale nikoho neviděl, protože všichni byli skloněni na zemi u Elizabeth, chlapi si prohlíželi Teylu, která se schovávala za Chuckovou židlí a spravovala si blůzičku.

„Tyjo, Atlantis někdo přepadl a všechny unesl,“ řekl si pro sebe potichu a vachrlatým krokem zamířil ke schodům.

Fakt skvělá povídka, vtipná a oslnivá, jen tak dál.

Před přečtením: Neděle? Aaaaaaaaaaa, tak se bude jmenovat jedna epizoda třetí sezóny, ve které možná bude konečně zase jednou Lorne!!

Po přečtení: Výtlem, výtlem To se mi teda často nestává Vážně skvělá povídka, jsem poctěna, že jsem tě inspirovala k něčemu takovému Jo ale jedna připomínka... jaktože Shepp nebere na pivo s sebou Ronona? To je od něj ale moc a moc kruté..............

ja myslel ze Lorna zabili ve 3x02

Cože, zabili? Lorna? Lorna? Lorna zabili? Lorna? Cože? Zabili Lorna?........... ne, počkej, to se ti něco zdálo, on ve 3x02 vůbec nebyl Akorát v 3x01 se ho snažila královna trochu uškrtit, ale to má z toho, že jak vidí ženskou, hned se k ní hrne... snad si z toho vzal ponaučení

(omlouvám se Fazulině za OT... ať vezme Shepp na pivo i Lorna a už to OT zas tak moc nebude )

Miss_Atlantis píše:

Jo ale jedna připomínka... jaktože Shepp nebere na pivo s sebou Ronona? To je od něj ale moc a moc kruté..............

No, to máš tak... když já jsem měla tak nějak v hlavě to s tou pistolkou a oblečkama, tak jsem ho nemohla nechat odejít na pivo... ale neboj, snad příště a slibuju, že zapojím i Lorna. Jinak děkuju všem za chválu, jsem ráda, že se líbí... tak jdu přemuýšlet nad pokračováním...

No a protože múza mě dneska ještě políbila, přidávám další část... Teda zápletka asi není nic moc... ale tak trochu jsem se zabrala do toho ostatního... vysvětluju, proč Ronon nechodí s Sheppardem a zapojuju Lorna:-)

Neděle - druhá část
Sheppard začal pomalu stoupat po schodech a s pé devadesátkou připravenou před sebou opatrně našlapoval. Teda opatrně, ono to ani nešlo, protože se mu mírně motala hlava a musel se jednou rukou přidržovat zábradlí a uprostřed schodiště dokonce škobrtnul.

„Sakra,“ vykřikl nahlas, když bolestivě dopadl na koleno a pé devadesátku si vrazil do žaludku. V tu chvíli se mu udělalo opravdu hodně zle, ale když si představil, co všechno do sebe s Ladonem nalili, ustál to… Taková škoda by to byla…

V tu chvíli se mu pod nosem ocitla hlaveň Rononovy pistolky ještě mírně na okraji potřísněná Elisabethinou krví. Sheppard zvedl kalný zrak a snažil se zaostřit na útočníka. Pohlédl do téměř nepříčetných očí ohraničených hustým charismatickým obočím.

„Ron… Ronone,“ vysoukal ze sebe. „To jsem já, She … Shep … prd.“

Když si Ronon uvědomil, že to není Wraith, sklonil pistolku a trochu rozpačitě se podrbal v dredech. V duchu si však trochu škodolibě říkal, že Shepparda pěkně vystrašil. Přeci jenom mu nemohl odpustit, že ho Sheppard sebou nikdy nebere na pařby s Ladonem. Ale podplukovník to myslel dobře. Bylo to jen v Rononově zájmu, že s nimi nechodil, protože Ladon měl na Ronona pifku od minula, kdy ho Ronon schválně shodil na Atlantis přes zábradlí do vody poté, co se Sheppard vrátil ze zajetí od Kolji, kde ho vysával Wraith. Ronon tvrdil, že to byla nehoda, protože Ladon šel zrovna okolo, když Ronon natahoval ruku s jehlou a nití, když si zašíval koženkové trenýrky a narazil se na jeho pěst tak nešťastně, že přepadl přes zábradlí.

Sheppard se zvedl ze země a společně s Rononem zamířili do řídící místnosti.

„Co vám trvalo tak dlouho?“ zeptal se po cestě Ronona a přitom si rozpočítával levá pravá, aby zase nezakopl.

„Ale, někdo praštil Weirovou do nosa,“ odpověděl Ronon bezelstně. Sheppard si cestou všiml Rononovy nové vestičky. Musel uznat, že ten kluk vypadá fakt dobře. Kdyby tak nemuseli pořád nosit ty jednotvárné uniformy. Hned by si taky něco spíchl. Tajně nosil pod sexy černým tričkem aspoň nějaké korálky a na noc si občas dával jenom bederní roušku.

Když dorazili, Teyla už měla všechno pod kontrolou. Halenka byla pod paží sepnutá sichrhajckou, kterou jí půjčil Zelenka, takže už nikoho nedráždil pohled na Teylinu hruď. Elisabeth měla celou hlavu obvázanou v obinadlech, Carson jí nechal jen dva otvory na oči a žádný otvor na nos, takže vypadala mírně přidušeně.

„Ježiš, Bětko, fuj, to jsem se lekl,“ zavýsknul Sheppard, když vkročil do dveří a uviděl její ovázanou hlavu. „Imhooteeeep, Imhoooteeeep,“ zažertoval na Elisabethin účet a s vykulenýma očima a klátivýma rukama chodil kolem ní. Carson i Zelenka vyprskli smíchy. Vzpomněli si na videovečírek, na který je pozval Sheppard v dobrém rozmaru, když se mu podařilo zamknout McKaye na tři dny na záchodě a samozřejmě nemohl najít klíč. Když ho pak konečně osvobodili, McKay měl ze součástek bidetu, umyvadla a sprchy sestavený záchranný modul a právě do něj nasedal a snažil se odtamtud dostat.

„Kde je vlastně McKay?“ uvědomil si najednou Dr. Zelenka a rozhlížel se okolo. Carson se kouknul pod stůl, za židli a za počítač, ale nikde ho neviděl. Za ovládacím panelem se něco hnulo. Ronon okamžitě vytasil svoji pistolku a namířil tím směrem. Všichni nahlédli za panel, kdože to tam je. Byl to Chuck. Hledal na zemi zrcátko, ale s brýlemi se sedmi dioptriemi ho nemohl najít. Vyjeveně na ně koukal obrovskýma očima, proč na něj Ronon míří. Ten když zjistil, že to není Wraith, tak schoval pistolku za pásek s vyšívanými kytičkami. Když však Ronon vytasil pistolku, Dr. Zelenka se tak lekl, že upustil kalhoty, které si držel rukou, protože sichrhajcku, kterou je měl předtím sepnuté, půjčil Teyle. Tím odhalil trenýrky se vzorem citronů, čímž totálně ohromil všechny v celé místnosti, kteří skrze to, že má McKay alergii na citróny nevěděli, co si o tom mají myslet.

Z kouta místnosti se ozvalo přidušené sténání. Sheppard, ten hrdinný a odvážný muž, přiskočil k Elizabeth a rychlým pohybem jí strhl obvaz z hlavy, čímž jí sice umožnil dýchání, ale znovu se jí spustila krev z nosu. Již méně zakaleným zrakem na ni romanticky pohlédl.

„To je to, co dělám, kotě,“ pronesl svůdným hlasem a přitiskl jí na nos kapesník, který předtím vytáhl ze zadní kapsy. Pozdě si uvědomil, že je Ladonův, který mu ho půjčil, když si odpoledne utírali ruce po pečeném koleni. A to věděl, že ho Ladon předtím už dlouho nepral.

„Vážení,“ zvolala v tu chvíli skvělá Teyla a ošívala se, protože ji sichrhajcka tlačila do žebra. „Uklidněte se. Dr. Zelenka má pravdu. Není tu Rodney. To je divné ne?“

Všichni se na sebe váhavě podívali, v podstatě byli rádi, že tu McKay není, protože by museli zase poslouchat sáhodlouhé géniovy výlevy a přednášky, přitom nikdo neměl to srdce mu říct, že na to, že dva plus dva jsou čtyři, už přišel někdo dávno před ním.

„Dobrá, máme tu situaci,“ prohlásila Dr. Weirová hlasem tlumeným kapesníkem. Přitom si tajně libovala, protože z kapesníku poznala Ladonovu vůni a hlubokými doušky ji vdechovala. Od té doby, co si Ladon nechal narůst vlasy, do něj byla celá pryč.

„Co navrhujete?“ zeptala se Elizabeth do prostoru. Pořád si ještě nebyla jistá, koho se má vlastně ptát. Chuck mezitím vstal ze země a se zavýsknutím si poskočil, protože našel ztracené zrcátko. Ze samé radosti zařval „Neplánovaná aktivace zvenčí“, což totálně rozhodilo Ronona, který okamžitě tasil pistolku a tentokrát byl rozhodnutý, Wraith Newraith, že si vystřelí. Naštěstí měl pistolku nastavenou na omráčení, takže chudák Chuck se zhroutil na jeden Antických ovládacích panelů a vysypal z něho všechny krystaly.

V tu chvíli zhasla všechna světla. Všichni zůstali stát jako zařezaní.

„Ty jo, on se asi posunul čas, když se tak rychle setmělo…,“ prohlásil Beckett. Ostatní začali klopýtat jeden přes druhého, z rohu se ozvalo trhnutí, jak nyní již definitivně Teyle někdo strhnul korzetek, a do tmy se rozzářila její světle modrá push-upka. Sheppard se raději nehýbal, protože měl strach, že při každém pohybu na něj Ronon vytasí pistolku.

„OK, navrhuji, abychom šli všichni pro svíčky, Teyla nás povede,“ kupodivu vymyslela něco sama Elizabeth. Vydali se do její kanceláře, kde zbyly ještě nějaké svíčky po jejich nedávném neodolatelném návštěvníkovi, který si vzal Elisabeth i Teylu za ženy a několik dní s nimi sdílel společné pokoje.

Když dorazili, Elisbeth zapálila svíčky a rázem bylo světlo. Teylina push-upka už tak nezářila, ale teď zase bylo vidět všechno ostatní, takže opět všichni civěli na ni. Elizabeth už to přestávalo bavit a chtěla říct něco jedovatého, když si uvědomila, že tam není Carson.

„Kde je Beckett?“ zeptala se celkem zbytečně, protože jí bylo jasné, že jí stejně nikdo neodpoví. Tedy aspoň tak, aby ji uspokojil. Teyla držela zkřížené ruce před hrudí a zoufale odrážela dotěrné pohledy přítomných mužů. Elizabeth se nad ní slitovala a půjčila jí jedno ze svých červených triček, ale schválně vybrala to nepropocenější, co měla včera na aerobiku, protože byla na Teylu za prvé naštvaná, že vyhrávala v Solitairu a za druhé na ni žárlila, protože ona takovou push-upku neměla.

„Chybí Beckett i McKay,“ řekl důležitě Ronon s pistolkou připravenou v ruce, pro případ, že by na něj někdo houkl ze tmy za rohem. Sheppard a Zelenka za ním horlivě přikyvovali.

„Co navrhujete?“ zeptala se Elizabeth, tentokrát doufajícíce, že třeba někdo něco vymyslí. Už se viděla u laptopu u Solitaira, tak to chtěla mít rychle za sebou.

„Půjdeme je hledat,“ řekla Teyla, která se opět cítila ve své kůži a opět byla skvělá a téměř nejchytřejší ze všech.

„Dobrá, udělejte to,“ obdivně schválila Elisabeth a pomyslela si, že i když má Teyla lepší push-upku než ona, asi přeci jen bude dost dobrá.

Všichni se v čele s Rononem a jeho pistolkou vydali do tmavých chodeb. Jakmile zašli za roh, Elizabeth se vrhla na laptop a pokračovala v rozehrané hře.

Ronon opatrně našlapoval, ale protože si dneska vzal zrovna nové kožené kalhoty, které mu byly trochu těsné, s každým krokem se ozývalo tiché vrzání. Shepparda to děsně štvalo, protože se nemohl soustředit na detektor známek života, který držel opřený o svou pé devadesátku a tečky na něm viděl rozmazaně. Nepřipouštěl si, že je to úplně kvůli něčemu jinému. Za Sheppardem kráčela Teyla, kolem níž se linul podivný zápach. Zelenka, který šel za ní, kolem pořád čichal a přemýšlel, co to asi je. Pak si uvědomil, že to bude z Elisabethina zpoceného trička. Zasněně se zahleděl do tmy a představoval si funící Elisabeth na aerobiku. Byl do ní totiž tajně zamilovaný od té doby, co mu řekla česky, ať jde do háje, když s Rodneym vyhodili do vzduchu jednu věž na okraji města.

Chvíli procházeli chodbami kolem řídící místnosti. Dál se neodvážili, protože nedávno jim major Lorne vyprávěl na oslavě svých narozenin strašidelné historky o upírech a všichni se báli po tmě zajít dál. Sice na stvoření vysávající krev z člověka nevěřili, ale člověk nikdy neví.

Když už dělali třetí okruh kolem brány, naznačil Ronon rukou, aby se zastavili. Protože Sheppard však nedával po cestě pozor, neboť se snažil neustále zaostřit na tečky na detektoru, když Ronon zastavil, vší silou do něho vrazil, což způsobilo, že Ronon vytasil pistolku a vyrazil podplukovníkovi detektor z ruky. Ten se roztříštil na podlaze, a i když se navenek Sheppard tvářil naštvaně, v duchu byl rád, že nemusí vysvětlovat, proč se mu tak třesou ruce a nevidí nic na detektoru. Navíc ho z toho děsně rozbolela hlava a zrovna u sebe neměl ani jeden brufen a Dr. Beckett se ztratil, takže si ještě chvíli počká.

„Něco jsem slyšel,“ řekl Ronon a sklonil pistolku, když si uvědomil, že to není Wraith a když viděl nechápavé pohledy ostatních členů týmu. V tu chvíli si uvědomil, že chybí Zelenka. Upozornil na to Teylu. Věděl, že je vážně skvělá a úžasná a že určitě něco vymyslí.

„Teď chybí Mckay, Beckett i Zelenka,“ pronesl důležitě, aby na Teylu zapůsobil.

No konečně Sheppard v skorohlavní roli!!! Chudák Teyla s tím propoceným tričkem - to si holka snad už ani nezaslouží - třeba to má z treninku
Zkrátka neděle jak vyšitá! Jsi plodná pisatelka Fazulino!

..... představuju si Lorna, jak vypráví strašidelné příběhy o upírech.......

Uch... Tak tohle mi totálně vyrazilo dech. Je to naprosto... naprosto... no nic. Prostě to má všechno, co by měla povídka mít. Žádné hrubky, přirozené vyjádření děje, potřebná dávka humoru a všechny postavy Atlantis, jak je máme rádi. Mám takový pocit, že z komentátora ses povznesla dvěma povídkami mezi elitu, která psaní opravdu rozumí. To čekání bude nekonečné...

Teeeda, tolik chvály, to si snad ani nezasloužím Díky moc.

Jinak, doufám, že teď nezměníte názor, protože jsem se do toho tak zapletla, že jsem nakonec asi nevymyslela zápletku:-)

Nicméně zde je třetí a poslední část.

Neděle – třetí část (i kousek pondělí)

Teyla důležitě přikývla. Ronon na ni opravdu zapůsobil. Musela uznat, že je fakt dost chytrý a že to, jak tasí pistolku, je dost sexy. Měla pro něj slabost, přece jen byli oba z jiných planet než ostatní, tak museli držet při sobě. Vrhla na něj sladký upřímný úsměv a svýma mírně šikmýma spravedlivýma očima jej pochválila.

Sheppard chvíli sledoval to vrkání, pak znechuceně odfrknul a naznačil jim, že by s tím měli přestat. Dost ho rozčilovalo, že pod jeho dozorem mizí jednotliví obyvatelé Atlantis. Vždyť on je tady přeci ten nejvyšší důstojník, tohle mu nikdo dělat nebude. Už tak dost na tom, že pokaždé, když Elisabeth nemohla z jemu neznámých důvodů plnit svoje pracovní povinnosti, vybrala jako zástupce za sebe Teylu, což Johna na nejvyšší míru štvalo.

„Dobře, tak si to shrňme,“ řekl a čekal, co ti dva ostatní na to. Teyla a Ronon si začali uhlazovat oblečky a Ronon střídavě zatřepal nohama a rukama do vzduchu. Pak ještě poskočil, Teyla mu upravila vestičku na boku a sobě stáhla červené propocené tričko co nejníž.

„Co to sakra děláte?“ nechápavě se zeptal John a pronikavým zeleným pohledem si je prohlížel.

„No, říkal jsi, že si to máme shrnout,“ odpověděl Ronon a Teyla horlivě přikyvovala. „Mimoto, měl bys taky, tady máš mírně podkasané tričko,“ ukázal na Shepparda, kterému vylízalo tričko z kalhot, asi si ho špatně zastrčil, když s Ladonem čůrali na kraji lesíka u hospody na Mýtince.

Sheppard protočil oči a zavrtěl nechápavě hlavou.

„Myslel jsem, shrňme si situaci,“ vysvětlil důrazně Teyle a Rononovi.

„Ahaaaaaa,“ pomalu oba přikývli, jako že rozumí, ale po očku po sobě pokukovali, jestli ten druhý chápe nebo ne. Když se mírným přikývnutím ujistili, že to opravdu oba nechápou, spokojeně se otočili zpět k Johnovi a čekali, až jim to vysvětlí.

„No, takže věc se jeví tak,“ začal a Teyla a Ronon na sebe opět mrkli, protože se v tom začali trochu ztrácet. „Situace je taková, že se ztratili McKay, Zelenka a Beckett,“ dokončil Sheppard větu.

Teyla a Ronon ulehčeně vydechli, konečně pochopili, co jim chce podplukovník říct. Vážně přikývli, jakože chápou. Sheppard se zatvářil spokojeně a pokračoval.

„Navrhuji, abychom se rozdělili a prohledávali systematicky okolí brány a řídící místnosti. Ronon půjde nahoru po schodech, Teyla projde chodbu směrem k Elisabethině kanceláři a já budu hlídkovat u brány,“ rozdělil jim trasy a spokojeně si nachystal svoji pé devadesátku na háček, kdyby náhodou. Hlava mu třeštila a už se opravdu dost těšil na ten brufen, takže chtěl záhadu zmizení tří jeho lidí vyřešit co nejdřív. Ronon se tvářil kysele, protože u brány chtěl hlídkovat on. „Zase Sheppard vyžere to nejlepší místo,“ zabrblal si pod vousy a uraženě zamířil ke schodům. Měl sto chutí na něj tasit pistolku, ale nakonec si to rozmyslel, přeci jen tu nejhorší chodbu dostala Teyla, tak ho asi Sheppard má raději než ji.

Když oba dva odešli, podplukovník zaujal ostražitý hlídkový postoj a sedl si na stupínek před bránu. Chvíli tak seděl, až mu začala klimbat hlava. Za chvilku sebou trhnul, rozhlídl se kolem a když se nikde nic nehýbalo, podepřel si hlavu pé devadesátkou a usnul.

Probudilo ho až světlo, pronikající okny do místnosti s bránou. Spokojeně se postavil, protáhl si nohy a ruce, udělal pár dřepů, kliků, oběhl třikrát bránu a rozhlédl se po místnosti. Zaraženě si uvědomil, že je tu nějaké podezřelé ticho, na to, že bylo pondělí brzo ráno a zkoumavě pohlédl nahoru k řídící místnosti. Nikde nikdo. Něco bylo spatně. Pak si uvědomil, že špatně je už to, že se probudil tady a ne ve své posteli. Pomalu si rozvzpomínal, jak byl s Ladonem na pivě, pak se vracel na Atlantis a pak už měl jen takové útržkovité vzpomínky… neustále se mu míhala před očima Rononova pistolka, pak nějaké mumie se svíčkami, když se mu najedou zděšením rozšířily oči.

„Ty jo, já se picnu, já jsem úplně zapomněl, že jsme se s Ladonem domluvili na dnešek na golf na P5X 885,“ řekl nahlas a okamžitě běžel do řídící místnosti, aby zadal adresu, protože nechtěl na golf přijít pozdě.

V řídící místnosti našel Chucka ležícího mezi rozbitými krystaly a spokojeně oddychujícího. Ze spaní si brblal „Neplánovaná aktivace zvenčí“ a usmíval se jako sluníčko.

Sheppard pojal podezření. Zamyšleně se rozhlížel kolem a přemýšlel. Proč Chuck spí tady nahoře? A proč jsou rozbité ty krystaly? Pomalu si začínal vybavovat události předešlého večera. Kromě toho měl děsnou žízeň, tak vyběhl z místnosti a v umývárně se zhluboka napil vody z kohoutku. S potěšením konstatoval, že už ho hlava nebolí, takže už nebude brufen potřebovat. V tu chvíli si vybavil, co se stalo včera. Okamžitě zapomněl na golf a zapnul vysílačku.

„Teylo, Ronone, ozvěte se…,“ řekl do éteru a čekal. Nic. Zkusil to znova, ale nikdo se neozýval.

Vypadalo to, že zmizeli i Teyla a Ronon. Měl bych to ohlásit Elisabeth, řekl si v duchu a zamířil do její kanceláře. Jaké však bylo jeho překvapení, když ji tam nenašel, jen na jejím stole ležel otevřený laptop a na obrazovce blikala nějaká zpráva. Mrknul na monitor a překvapeně z toho, že vidí písmenka ostře a ne rozmazaně, si vzkaz přečetl.

„Vyhráváte bonus – Solitaire DELUXE – ještě více zábavy za nízkou cenu.“

John zavrtěl hlavou. Co to může znamenat? Kde jsou jeho lidi? Co se jim stalo? V tom je nemůže nechat. Je přeci jen odvážný a statečný a dokonce je i členem menzy. Zasněně si zavzpomínal, jak s kamarády ze školy trávili společné chvilky v menze na kolejích, kde se snažil studovat vysokou školu. Nechápal, proč se McKay vždycky vytočil, když mu to řekl.

Zrovna, když se mu v jeho pěkné hlavičce se skvělým střihem rošťácky rozčepýřených tmavých vlasů začal rodit plán na záchranu zmizelých kolegů, v jeho vysílačce v uchu to zaskřípalo a ozval se hlas.

„Johne Shepparde! Unesl jsem Tvoje lidi. Pokud neuděláš, co po Tobě chci, budu je postupně každých pět minut zabíjet. A začnu s Elizabeth.“

Vysílačka se odmlčela, ale z dálky se v ní ozývalo nějaké výskání a hlaholení, cinkání skleniček a příborů a hlasitý hovor. Sheppard okamžitě poznal ve vysílačce Dr. McKaye, který se sice dost snažil změnit hlas, ale jeho samolibý přízvuk mu zůstal, takže nebylo možné se splést. John se na chvíli zamyslel. Hmmm, Elisabeth, to by nebylo špatné, kdyby umřela, byl bych tady nejvyšší já a pak bych Teyle ukázal. I když, na druhé straně by možná bylo lepší, kdyby Rodney zabil první Teylu, přeci jen měl Sheppard pro Weirovou trochu slabost, takže by bylo lepší, kdyby tady zůstali pěkně spolu.

„Dobře Rodney, udělám co chceš, ale pod podmínkou, že zabíjet začneš od Teyly,“ odpověděl Sheppard vážně. Z vysílačky se ozvalo zlostné zaklení, když si McKay uvědomil, že ho Sheppard poznal. Okolní zvuky nějakého večírku pokračovaly, ale John si jich nevšímal. Beztak je to jenom kamufláž, aby ho McKay zmátl.

„OK, souhlas,“ na to McKay, kterému to bylo jedno, protože ani Teyla ani Elisabeth nebyla vìdkyně a krátkovlasá blondýna. John si spokojeně mnul ruce, protože ať už chce Rodney cokoliv, Sheppard do pěti minut to nestihne, takže Teyly se jednou pro vždy zbaví.

„Tak dobře, co mám udělat,“ zeptal se John.

„Chci, aby sis na sebe oblékl ten kostým velikonočního králíčka, co sis přivezl a okamžitě přišel do jídelny,“ oznámil McKay. Sheppard se zarazil, protože tohle tedy nečekal. Sakra, zrovna tenhle kostým měl na břiše politý červeným vínem z minulé párty.

„Hele, Rodney, nemohl bych si vzít raději toho kovboje?“ navrhoval Sheppard, který nerad chodil ve špinavém oblečení. Přeci jen je tak hezký, odvážný a chytrý, přece tady nebude chodit jako nějaký ušmudlánek. A navíc, aspoň na chvíli by si mohl vyzkoušet nějaký pěkný kožený obleček jako Ronon. Mimoto nečekal, že bude ten požadavek tak lehký, to stihne do pěti minut v pohodě a zase se Teyly asi nezbaví. Leda že by nějak schválně zdržoval.

„Dobře dobře, vem si co chceš, ale hlavně už dojdi,“ odpověděl McKay a už se ani nesnažil měnit hlas. Ve vysílačce se ozval známý trhavý zvuk, zaječení, Teyla byla pravděpodobně už definitivně zbavena i toho červeného trička. Vzápětí se ozval obrovský aplaus, rychlé kroky, bouchnutí dveří a zvuk tasené Rononovy pistolky. Posléze pravděpodobně někdo spadl na zem.

Sheppard zvažoval situaci. Nejen, že byla dost vážná, protože McKay pravděpodobně unesl všechny na Atlantis, ale zřejmě je taky nějakým způsobem mučil, protože ty zvuky, co slyšel ve vysílačce, svědčily o těžkém utrpení jeho spoluobyvatel. McKay si zřejmě půjčil od Ronona pistolku a Teylu už zastřelil, i když ještě nevypršelo pět minut. To svědčilo o ďábelské McKayově povaze.

Sheppard tedy rychle doběhl do svého soukromého pokoje, hodil na sebe kovbojský kostým a zamířil k jídelně. Když procházel kolem velkého zrcadla na chodbě, zálibně se na sebe kouknul. „Hmm, Johne, jsi frajer, máš kolty proklatě nízko,“ otáčel se před zrcadlem. Tedy kolty měl opravdu proklatě nízko, protože narval do každého pouzdra na pistoli jednu pé devadesátku (nic jiného neměl) a ty mu teď při chůzi střídavě škobrtaly o zem. Ještě si zkusil před zrcadlem tasit a otočit zbraně v ruce, jak to viděl ve starých westernech, ale tím, že pé devadesátky na to nebyly stavěné, mu obě dvě vylítly z rukou a rozbily zrcadlo na cimpr campr. John si z toho nic nedělal, sebral pé devadesátky ze země, zastrčil je do pouzder na stehnech, laškovně cvrnknul prstem o klobouk a s pískáním se vydal do jídelny.

Když přišel k jídelně, uviděl přede dveřmi sedět na zemi schoulenou Teylu. V první chvíli se zaradoval, že Rodney vyhodil mrtvou Teylu za dveře, aby se na ni nemusel dívat, ale pak si všiml, že se Teyla hýbe. Měla hlavu skloněnou do klína a holá ramena se jí třásla od pláče. Zvedla hlavu a uslzenýma očima koukla na Shepparda.

V Johnovi se ozval pravý gentleman, ještě umocněný kovbojským kostýmem. On je přece ten spravedlivý chlapák, co pomáhá slabším a utiskovaným, pomyslel si a zastyděl se, jak předtím o Teyle uvažoval. Ochranitelsky ze sebe sundal koženou vestu s třásněmi a přehodil ji Teyle přes ramena. Té padla jako ulitá, dokonce se jí barevně hodila k cípaté sukni, kterou měla na sobě, čehož si Teyla okamžitě všimla a radostně se otočila kolem dokola. Vzhlédla k Johnovi vděčnýma očima, které prozrazovaly, že od teď je Sheppard jejího srdce šampionem, což se ale zase Sheppardovi moc nelíbilo, protože on měl raději Elisabeth, která sice byla zakoukaná do Ladona, ale to jí lehce vymluví.

„Hele, Teylo, víš jak jsem na tom s těmi projevy citů,“ rozpačitě se drbal v čupřině, tedy chtěl se tam podrbat, ale zjistil, že má na hlavě kovbojský klobouk. „Raději půjdeme zneškodnit McKaye, ať ještě někoho opravdu nezabije,“ dodal a přitiskl ucho ke dveřím, aby slyšel co se vevnitř děje. Zevnitř se ozývaly téměř nelidské zvuky, tříštění skla, povědomé bouchání a halekání.

Sheppard vytáhl z pouzdra jednu pé devadesátku a podal ji Teyle. Druhou si vzal sám, ale jak ji chtěl zavěsit na háček na uniformě, spadla mu na zem, protože zapomněl, že na sobě uniformu nemá. Ve chvíli, jak se pro ni shýbal, se otevřely dveře a v nich se objevil McKay s kostýmu Dr. Einsteina v objetí s Weirovou převlečenou za šeherezádu, konečně mohla Elizabeth předvést taky nějakou push-upku. Byli zavěšení do sebe, každý v ruce jednu skleničku a s ústy od ucha k uchu zpívali My bonny is over the ocean… Jenže jak byl John sehnutý, dostal dveřmi, které se otevíraly ven, pěknou pecku do hlavy a neslyšně se sesunul na zem vedle svojí pé devadesátky. V tu chvíli vrazil mezi McKaye a Weirovou Ronon v převleku za Barbara Conana (tedy jak sám tvrdil, všichni ostatní si nevšimli podstatné změny) a okamžitě vytasil svoji pistolku a zamířil do chodby. Když zjistil, že tam není žádný Wraith, opět pistolku schoval s tím, že tohle už fakt není možné. Z místnosti se přiřítili ostatní, Zelenka, Beckett a dokonce i Lorne, všichni v kostýmech (Lorne byl za upíra) a zvědavě nakukovali přes ramena Rodneymu a Elizabeth. Ronon se sehnul k Sheppardovi a snažil se ho proplesknutím přivést k sobě, ale docílil akorát toho, že mu zničil pěkný rošťácký účes, udělal monokl pod okem a roztrhl ret, protože si ve své horlivosti neuvědomil, že to není Wraith. Teyla nabyla opět své rozvahy, protože měla vestičku, a nikoho tedy nepřekvapilo, že se zase zachovala skvěle a rozumně, odstrčila Ronona a pomohla Sheppardovi na nohy.

„Co se tady, sakra, děje?“ zeptal se, vstal, narazil klobouk hluboko do čela a pé devadesátku strčil zpátky do pouzdra na levé noze. Rozhlížel se kolem sebe a nabručeně si uvědomil, že ho opět rozbolela hlava a přece jen bude potřebovat ten brufen. Očima vyhledal Dr. Becketta, který byl v kostýmu za klokánka Skippyho, protože chtěl být připraven vždy a všude a v kapsičce na břiše měl vše potřebné pro první pomoc. Když tam Sheppard zahlédl platíčko důvěrně známých růžových pilulek, vrhnul se na něj, což byla poslední kapka pro Ronona, který okamžitě vytasil pistolku a v návalu vzteku, že tam není žádný Wraith, omráčil pistolkou všechny v místnosti včetně Shepparda, který nestačil strčit do pusy ani jeden brufen. Ronon spokojeně sfoukl kouř z hlavně pistolky, s točivým pohybem ji strčil do pouzdra u pasu, protože s touhle pistolkou to šlo, a vrátil se do jídelny, kde si sedl ke švédskému stolu těch nejvybranějších lahůdek a nápojů a čekal, až se všichni proberou. Mezitím se způsobem sobě vlastním pustil do jídla. Nad ním se v lehkém Atlantském vánku z otevřených oken vlnil velký transparent z prostěradla, na němž bylo napsáno: VESELÝ HALLOWEEN

Když nechci Teylu první zabít já, musí to udělat někdo jiný, žeee Hmm, Lorne v převleku za upíra, tak to si radši představovat nebudu, nebo vyučující psychicky neunese následující přednášku matematiky ("někdo" se neustále bude v zadní lavici řehtat)...

Co si budeme povídat, prostě Ronon je nejlepší...

Fazulino, móóóóóóóóc pěknééééééééé. Když si teď Miss dala pauzu, tak jsem opravdu ráda, že mě zase někdo dokáže rozesmát....

Tím odhalil trenýrky se vzorem citronů, čímž totálně ohromil všechny v celé místnosti, kteří skrze to, že má McKay alergii na citróny nevěděli, co si o tom mají myslet.

Bála jsem se, že tohle budeš v další části nějak rozebírat a dostanem se do soukromí Radka a Rodneyho a určité intimnosti nechci vědět ani já... Čehopak se Radek asi bojí, když si musí dávat citróny na obranu i na trenýrky..??

....na kraji lesíka u hospody na Mýtince.

A byla tam i Růženka??Nebo šla do města, pro šafrán a trochu toho zázvoru??
Teda Carson jako Klokánek Skippy...
Jen jsem myslela, že toho Lorna tam zapojíš trošičku víc...
Ale bylo to fakt moc dobré, přesně moje gusto...doufám, že budeš psát dál...

McBeck.C píše:

Fazulino, móóóóóóóóc pěknééééééééé. Když si teď Miss dala pauzu, tak jsem opravdu ráda, že mě zase někdo dokáže rozesmát....

Tím odhalil trenýrky se vzorem citronů, čímž totálně ohromil všechny v celé místnosti, kteří skrze to, že má McKay alergii na citróny nevěděli, co si o tom mají myslet.

Bála jsem se, že tohle budeš v další části nějak rozebírat a dostanem se do soukromí Radka a Rodneyho a určité intimnosti nechci vědět ani já... Čehopak se Radek asi bojí, když si musí dávat citróny na obranu i na trenýrky..??

No, přesně o to mi šlo, aby si všichni položili tuhle otázku, ale rozebírat jsem to samozřejmě nechtěla.... to by snad už i na mě bylo mooooc:-)... i když teď mě napadá... mohla bych to ještě potom nějak rozvést.. hmmmm

....na kraji lesíka u hospody na Mýtince. A byla tam i Růženka??Nebo šla do města, pro šafrán a trochu toho zázvoru??
Teda Carson jako Klokánek Skippy...
Jen jsem myslela, že toho Lorna tam zapojíš trošičku víc...
Ale bylo to fakt moc dobré, přesně moje gusto...doufám, že budeš psát dál...

Děkuji moc, jsem ráda, že se líbí. Psát budu, tedy budu se snažit. Jinak Hospoda na mýtince je hra od Cimrmana a byl to okamžitý nápad, když jsem psala, že čůrali na kraji lesa, což mi evokovalo další dílko od Cimrmana Na samotě u lesa:-)
Vidítě, takový to byl český velikán, že až do galaxie Pegasus se dostal:-)
Šmarjá, vy s tím Lornem naděláte , tak já ho příště tøeba zapojím víc:-)

Neděle – třetí část (i kousek pondělí)
Ronon se sehnul k Sheppardovi a snažil se ho proplesknutím přivést k sobě, ale docílil akorát toho, že mu zničil pěkný rošťácký účes, udělal monokl pod okem a roztrhl ret, protože si ve své horlivosti neuvědomil, že to není Wraith.

Teda Fazulino ty jsi sadistka a já zase masochistka , když to čtu Chudák John! Ještě , že stejným způsobem neštříš i ostatní postavy
Jinak se připojuji k Rosetě. Píšeš tak lehce a samozřejmě - jako by to byl tvůj životní úděl. Ale prosím tě!!!! Nenič mi tak chudák Johna! Nestačilo , že ho tuhle 4 x vysál Wraith!

Fakt skvělá povídka!! jen sem si nevšim, za co šel zelenka? píšeš to nádherně, těším se na další tvoji tvorbu!

Noooo, Zelenku jsem asi opomněla, ale nechám to na Vás, každý ať si představí, za co mohl jít:-) ... třeba za Švejka???

Díky za pochvalu.

Fazulina píše:

Děkuji moc, jsem ráda, že se líbí. Psát budu, tedy budu se snažit. Jinak Hospoda na mýtince je hra od Cimrmana a byl to okamžitý nápad, když jsem psala, že čůrali na kraji lesa, což mi evokovalo další dílko od Cimrmana Na samotě u lesa:-)
Vidítě, takový to byl český velikán, že až do galaxie Pegasus se dostal:-)

To jsi snad ani nemusela psát. Cimrmana znát snad každý.

Šmarjá, vy s tím Lornem naděláte , tak já ho příště třeba zapojím víc:-)

To bych si pro příště vyprosila...nebo mě donutíte psát povídky s Lornem v hlavní roli....

Počkej, jen co skončím s doktorem Z...

EDIT: a já bych tu citaci omezil a snad nemyslíš doktora Zee z BSG 1980? Hemi

No, ne tak dobrý, jako předchozí díly, ale hlavní rysy zůstávají, a to je dobře!

No tak tohle se mi hodně líbilo ...fakt pěkný...

Tak mě zase něco napadlo, hlavně v souvislosti s nedávnou diskusí v Našich hoších, tak snad se bude líbit...

Zatím první část.

Crossover (povídka věnována Mrs. Sheppard)

John Sheppard se probudil ve svém soukromém apartmá na Atlantis a protáhl se v paprscích slunce, které sem prosvítalo skrz balkonové dveře. Jako velící důstojník a taky proto, že Elisabeth měla slabost pro jeho rozpustilé kadeře a zelený pohled, měl VIP bydlení, což byla okna otočená směrem k oceánu a jeho apartmá se skládalo ze dvou ložnic a velké koupelny, kterou si nechal vykachlíčkovat podle svého gusta. Z obou ložnic vedly dveře na terasu, kde podplukovník příležitostně hrál golf, pořádal bárbekjú nebo sváděl při pikniku fešné mimozemšťanky.

Sheppard se posadil na své posteli ve tvaru hvězdné brány a spokojeně si zamnul ruce. Dneska ho čeká velký den. S Rodneym a Rononem letí vyzkoušet vylepšený Jumper, který byl obohacen o kávovar, toustovač, DVD přehrávač a speciální kanón, který se dal nastavit jak na střílení tak na ohňostroj mód a na to se Sheppard těšil nejvíc, jak budou vystřelovat barevné rachejtle a mezi nimi kličkovat s Jumperem. Teylu sebou neberou, protože za prvé se domluvili, že to bude čistě pánská jízda a za druhé Teyla stejně měla zrovna po celém těle neštovice, které chytla od majora Lorna, který se nedávno vrátil ze země a tam neštovice chytl od Samanthy Carterové a ta je chytla od Jeannie McKayové, která je chytla od své malé dcery.

John vstal z postele a začal cvičit svou každodenní ranní rozcvičku šampionů. Udělal 100 dřepů, 50 kliků na jedné ruce, 50 kliků na druhé ruce, 168 sedů lehů a na tyčce, kterou si nechal instalovat do jedněch dveří vedoucích na balkon, se strašně mockrát vytáhl nahoru. Jak tak visel na té tyčce a pohyboval se směrem nahoru, svaly mu na těle oděném jen v nočních trenýrkách s Křemílkem a Vochomůrkou jen hrály a Sheppard si ani nevšiml, že z jiné části města si ho zalíbeně prohlíží dalekohledem Elizabeth, která si každé ráno nařizovala budík, aby tuhle podívanou nepropásla. Někde daleko na Zemi zrovna seděla u počítače Mrs. Sheppard a při čtení tohoto odstavce se její barva obličeje zbarvila do červena, zrychlil se jí tep a ani si nevšimla, že se jí v kuchyni připaluje vánoční cukroví.

Po rozcvičce si John zaboxoval na pytli zavěšeném ve dveřích mezi ložnicemi. Tohle už Elizabeth bohužel neviděla, zato Mrs. Sheppard už definitivně spálila všechny vanilkové rohlíčky. Švarný podplukovník, jehož tělo se lesklo potem, zaběhl do koupelny vyzdobené rozvernými kachličkami s Bobem a Bobkem, provedl ranní hygienu včetně sprchy, kterou tady raději popisovat nebudeme, protože Mrs. Sheppard by možná nechala vyhořet celý dům.

Nabitý energií, vyzbrojen úsměvem a pédevadesátkou a oděn ve své nejoblíbenější černé uniformě, vydal se náš milý podplukovník do jumper báje, kde měli přesně v 9.00 sraz s Rononem a Rodneym, kteří měli donést pivo, pizzu, popcorn a poslední vydání Playboye.

Mezitím Dr. Weirová odložila konečně dalekohled, který měla na očích přilepený ještě dlouho poté, co John odešel ze svého apartmá, Mrs. Sheppard vyvětrala byt od kouře a obě dvě se vypravily na místo srazu našich tří hrdinů (i když Mrs. Sheppard jen prostřednictvím těchto řádek). Elisabeth si přece nemohla nechat ujít rozloučení před tak důležitou misí a na důkaz toho si vazala svoje nejlepší červené tričko, které se od ostatních lišilo tím, že mělo trošku větší výstřih a na okrajích mělo dva švy místo jednoho. Teyla se rozloučit nešla, a i kdyby chtěla, nemohla, protože ji pod záminkou vysoce nakažlivé choroby dr. Carson Beckett zavřel na izolaci a nechal jí tam jídlo na 3 dny s tím, že se pak na ni přijde podívat. O tom, že vyvinul vakcínu proti neštovicím, ostatním rozhodně nic nehrozilo a major Lorne byl už zcela zdráv, se Teyle raději nezmínil, protože by hned chtěla být zase tak děsně důležitá a všichni byli rádi, že je od ní chvíli pokoj. Dokonce i Ronon, který sice chodil k Teyle na meditace, které postupně přerostly v něco víc (neptejte se, co …. rozhodně už spolu nešijí kožené oblečky), byl rád, že se jí chvíli zbaví, protože co si budeme vykládat, zkrátka si potřeboval odpočinout od jejích důležitých a přemoudřelých poznámek.

„Podejte hlášení,“ pronesla Elisabeth důležitě, když vstoupila do jumper báje a se zardělými lícemi po očku pokukovala po Sheppardovi.

„Máme vše potřebné, ma´am,“ řekl taktéž důležitě Rodney McKay.


„Můžete jít,“ na to Dr. Weirová po chvilce přemýšlení.
Tak si Rodney stoupl před nástupní plošinu do Jumperu a začal organizovat nástup. „Ok, tak chlapi, pohyb pohyb, pěkně jeden po druhým a netlačte se, na všechny se dostane,“ zavelel jako rozený vojenský velitel, což by mu mohl i Sheppard závidět a tak všichni tři nastoupili do updatovaného jumperu. Za dveřmi už čekala přenosná lednička se dvěma kartony vychlazených Plzní (dárek od Zelenky) a Ronon okamžitě zabavil Playboye, zatímco podplukovník a vědec usedli na svoje oblíbená přední místa. Otevřeli střechu a hurá vstříc dobrodružství. Elisabeth vytáhla kapesník se slzami v očích jim zamávala a ostatní obyvatelé Atlantis vyběhli na balkonky a terasy a také mávali a mávali, dokud se z jumperu nestala jen tečka na obloze a nakonec nezmizel úplně.

Mezitím si naše trio pustilo v jumperu DVD s nejlepšími okamžiky kanadského hokeje, otevřeli piva a vyzkoušeli kávovar a topinkovač. Taky otevřeli pizzu, která byla speciálně připravena pro tuto příležitost, se slaninou, feferonkami, olivami, sýrem, šunkou, rybičkami, cibulí, rajčaty, okurčičkou, párkem, pórkem, kukuřicí a vše bohatě polito kečupem.

Jak tak popíjeli, sledovali video a vyprávěli si vtipy o blondýnách, najednou začala varovně blikat nějaké podezřela kontrolka na řídícím pultu.

„Co je to?“ zeptal se chytře Rodney.

„Nevím,“ odpověděl Sheppard a tázavě se podíval na Ronona. Tomu zaskočilo, když si uvědomil, že se ho na něco ptají, a to dokonce na to, jestli neví, co by to mohlo být. To se moc nestávalo, většinou sedel v jumperu jen tak do počtu, pohrával si s pistolkou a občas prohlásil něco, jen aby řeč nestála.

Zatímco Ronon kašlal a Rodney ho mlátil do zad, aby mu pomohl, John se hlouběji zamyslel nad smyslem blikající kontrolky, když tu najednou začaly blikat další a další, přidal se i varovný zvuk a John si pomyslel, že se asi přeci jen děje něco vážného.

Významně se kouknul na McKaye. Ten protočil panenky. Ach jo, už má zase všechny zachraňovat. To by ho zajímalo, co by dělali, kdyby tady nebyl. Tak položil pizzu, postavil pivo a utřel si mastné ruce do fešné kožené černé bundičky. Pak si stoupl před ovládací panel a zadumaně koukal na blikající a houkající kontrolky. Ty už blikaly a svítily opravdu naléhavě, tak ho Sheppard odstrčil a jal se obrátit jumper zpět na Atlantis, protože mu něco říkalo, že by to mohlo být dobré řešení. Snažil se uplatnit všechen svůj um z menzy, tvářil se opravdu odhodlaně a zelenýma očima s přitažlivými vráskami kolem nich pátravě těkal kolem sebe, jak se snažil na něco přijít. Mrs. Sheppard začínala připalovat perníčky při představě zeleného pohledu a zamyšleného výrazu hrdinného podplukovníka.

Jenže ouha, řízení ho vůbec neposlouchalo, ba naopak, jumper si to vesele šinul stále stejným směrem a nenápadně nabíral rychlost. Vypadalo to, jako by ho něco přitahovalo. Ronon, který už byl zase OK, jen přehazoval pistolku z jedné ruky do druhé a čekal, co ti dva vymyslí. Jenže ti nevymysleli nic. Jen vyjeveně koukali před sebe oknem, protože už konečně viděli, co je vlastně táhne.

Před nimi se vyjímala uprostřed prostoru krásně vyvedená velká červí díra a lačně lákala jejich jumper do svého chřtánu.

„Rodney, dělej něco,“ zařval Sheppard, až se mu pédevadesátka zavěšená na háčku na uniformě zatřásla. Rodney se na něj podíval vražedným pohledem a s kapkami potu na čele se pustil do mačkání všech blikajících a varovně pípajících kontrolek v domnění, že se tím něco změní. Bohužel se nic nezměnilo a jumper pomalu a jistě směřoval do červí díry.

John, Rodney a Ronon už jen zůstali stát a čekali, co s nimi osud a červí díra provedou. Raději všichni zavřeli oči, když jejich parádní jízda obří červí dírou začala.

Když znova otevřeli oči, vznášeli se poklidně vesmírem, kontrolky už neblikaly a nepípaly a všechno vypadalo v nejlepším pořádku. John usedl za pult. Jak si sedal, vylil odstavené pivo do panelu na ovládání brány. Nasupeně se kouknul na Rodneyho, který tam pivo postavil.

„No jo, no jo, všechno je moje chyba, že?“ zabrblal a uraženě si sedl na svoje místo a schválně se díval na druhou stranu.

Sheppard se snažil uvést řízení opět do provozu, což se mu povedlo, když se však chtěl podívat, kde se nacházejí, obrazovka před ním se neobjevila. Když to Rodney, který se po očku přeci jen díval, viděl, vyjeveně podotkl, že se taky mohli tou červí dírou ocitnout v úplně jiné galaxii a na to je antická databáze integrovaná v jumperu krátká. Nicméně nakonec se přeci jen nějaká ta obrazovka objevila a na ní mohli vidět, že 400 světelných let od nich je nějaká planeta (definitivně ne Atlantis) a blíží se k nim nějaká fakt velká loď.

Ronon pořád mlčel a protože se mu zdálo, že už je všechno v pořádku, tak nenápadně popadl nedočtený Playboy a pokračoval ve čtení článku o šití pushupek (rozhodl se, že jednu spíchne Teyle). John s Rodneym se snažili nějak přijít na to, kde se nachází a neznámá loď se stále přibližovala. Zdálo se, že o nich ví a že se snaží nějak s nimi spojit. Jenže jejich rádia asi nebyla naladěná na stejné frekvenci a než to stačil Rodney přeladit, aby je mohli zavolat, uslyšeli nárazy na plášť jumperu a když se koukli z okna, co se děje, uviděli, že loď se k nim přiblížila už hodně blízko a vystřelila jakási vlečná lana, do kterých je zachytila a táhla je do jejího nitra.

Loď byla velmi zvláštní, oválná s takovými zvláštními tykadly, či co a měla takovou šedoměděnou barvu. McKay prohlásil, že to rozhodně nejsou Asurani, Wraithi ani Oriové, tudíž nemůže předem odhadnout, co je čeká. To byla příležitost pro Ronona. Odhodil Playboy do kouta a připravil si pistolku s vidinou, že potká nějakého nepřítele, kterého by mohl případně zastřelit.

Pomalu se blížili k neznámé lodi, až vletěli do ní a přistáli ve velkém hangáru. Chvilku zůstali sedět a civěli na vnitřek lodi. Byla taková divná, nic takového předtím nikdy neviděli. Ronon byl připravený u zadních dveří a v ruce třímal pistolku, v každé kapse koženého kabátu ještě nacpaný kousek pizzy a jednu vychlazenou Plzeň, kdyby náhodou padli do zajetí, aby neměl hlad a žízeň.

Pomalu tedy vystoupili, John se svou pédevadesátkou, Rodney s pistolí v ruce a Ronon…. No však už víte. Chvíli stáli nerozhodně před Jumperem a pak ho Rodney zneviditelnil, čímž si vysloužil káravý pohled od podplukovníka, protože dle jeho názoru zrovna teď zneviditlenění nebylo na místě. Tak to Rodney zase vrátil zpět, když tu se otevřely nějaké dveře a v nich se objevila (zřejmě) posádka lodi.

Jeden z nich vypadal jako člověk, na hlavě měl dost kvalitní čupřinu, dlouhý kožený kabát a v každé ruce masivní pistolku. Jak se tak přibližoval s nataženými pistolemi v rukách, vypadal opravdu dost nabitě, odhodlaně, frajersky a dost mu to slušelo. Sheppard a Ronon si ho závistivě prohlíželi… John kvůli čupřině a Ronon protože neznámý měl dost slušivý plášť a parádní pistolky. Mrs. Sheppard zachránila perníčky, ale nyní začíná mít nějaké tušení, silnější bušení a s očima přilepenýma na monitor hltá další řádky.

V tu chvíli se za fešákem v plášti objevili další členové posádky. Jakmile je naši tři hoši z SG uviděli, lekli se, až poskočili. Jeden měl hlavu jako chobotnice, druhy vypadal jako nepovedeny Alf na lítacím vozíku a dvě podivné holky, každá s jinak modrou kůží. Zvlášť ta jedna připadala Rononovi nějak povědomá, okamžitě na ni vytasil pistolku, protože si myslel, že je to Wraith, neboť kromě toho, že měla šedomodrou kůži, měla i světlé vlasy, no zkrátka jako by Wraithovi z oka vypadla a ještě u toho tak nějak zmateně poskakovala a pořád se ošívala. Jenže to neměl Ronon dělat. V tu chvíli měl v každé nosní dírce jednu hlaveň dvou pistolek onoho frajera v dlouhém plášti a ten chobotnatec mu zkroutil ruce za záda, odebral pistolku a ta modrá holohlavá mu začala něco našeptávat v mysli, zkrátka Ronon byl zcela přemožen a znehybněn a Alfův příbuzný poletoval kolem něj a vytahoval mu z kapes pizzu a pivo, což Ronona dost naštvalo, jenže bohužel nemohl nic dělat, tak kolem sebe aspoň prskal a pohazoval hlavou, až mu dredy lítaly.

Když to Sheppard uviděl, hned tasil svou pédevadesátku, když v tom se ve dveřích objevila fakt dost pěkná slečna s dlouhými černými vlasy. Když ji John uviděl, zamyslel se, kde ji jen už viděl, připadala mu totiž povědomá. Nemohl si však vzpomenout. Nicméně uznal, že asi bude lepší s těmi cizinci vyjít po dobrém, tak sklopil pédevadesátku, nechal ji volně klimbat na háčku a přátelsky se usmál na chlapíka, co vypadal jako člověk. Když si ho tak prohlídl víc z blízka, připadalo mu, že ho taky od někud zná, ale nedokázal si ho zařadit. Takovou dokobnalou čupřinu si nepamatuje, že by někdy viděl na někom jiném než na sobě, jen ta Tvář je povědomá. Ale v rámci zachování přáletských vztahů odsunul tyto myšlenky do pozadí a s nataženou rukou vykročil k švarnému chlapci.

„Jmenuji se Sheppard, John Sheppard,“ řekl švihácky a podal mu ruku.

Cizinec si Shepparda chvíli prohlížel. Hlavně se mu líbila černá uniforma a zvláštní nášivka na rameni, na níž byl neznámý znak, tudíž považoval nově příchozí za návštěvníky z nějaké cizí planety. Sice ho trošku zarazila americká vlajka na druhém rameni, ale pomyslel si, že je to třeba jen náhoda a vůbec to není americká vlajka.

Váhavě přijal Sheppardovu ruku.

„Já se jmenuji Crichton, John Crichton, astronaut ze Země, proletěl jsem červí dírou a octl se na neznámé lodi, živé lodi, na níž bylo několik fakt dost ujetě vypadajícíh mimozemšťanů,“ řekl John C. znělkovým hlasem a pohleděl svýma modrýma očima do zelených Sheppardových. Mrs. Sheppard v tu chvíli omdlela a spadla pod počítačový stolek, ale naštěstí její mdloba netrvala dlouho a v troubě už neměla žádné cukroví, takže i když se o ni téměř pokoušel infarkt, pokračovala ve čtení.

Pokračování příště:-)

Tohle není povídka, to je atentát

EDIT: Samozřejmě jsem myslela na Mrs.Sheppard, aby si to někdo špatně nevyložil... ehm...

uf! Co já jsem v povídce!!!! Doufám že nějak vstoupím jinodimenzionální branou, která se díky silným emocím náhle otevře u mého pracovního stolu, do jiné relaity a budu tam s nimi!!!!!

Dobrý nápad. Popřemýšlím.

Fazulino, co to má jako být?! Povídka - atentát?! No to jsem si o tobě teda opravdu nemyslela... Jinak je to mooooc pěkný (začínají mi docházet synonyma dobrý). Bude pokračování?