Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

jo, dobrá povídka Apathé asi nebyla nějak moc silná Bohyně ... taky se těším na tu společnou

povídka byla pěkná ti tučnáci mě ale dostali zrovna jsem jedla a jídlo je ted po celém obíváku jinak kdy bude další

Chci se zeptat (jako vždy ), bude dneska ta společná povídka

Dámy a pánové, primáti všeho věku a druhu....prosím velký potlesk pro právě přicházející společnou povídku s pořadovým číslem tři

BTW: NEZAPOMEŇTE SI ZASE (jako vždycky) PŘEČÍST ZAČÁTEK OD MOOONY (viewtopic.php?f=27&t=4941&start=425)

Znovu a naposled?, part 1

„Na.“podal John Mac skleničku s pitím.
„Dík.“přikývla a nabízenou skleničku s whisky si vzala. John se uvelebil na židli vedle ní a zadíval se na oceán. Konečně jeden z volných dnů. Sheppard se zrovna vrátil z mise a potřeboval maličko vysadit. Oba se usadili na jejich balkonku a sledovali, co se děje kolem. Na molech pár lidí chytalo první bronz a jeden jumper se právě vracel z nějakého výzkumu.
„Slyšel jsi, že vědci na M5Y 775 našli nějakou zázračnou rostlinu?“zeptala se Mac s naprosto vážnou tváří. John zděšeně vykulil oči a pozorně ji sledoval. „Jenom žertuju.“rozesmála se. „Našli tam nějaký křák. Copak já vím, k čemu je.“
„Neděs mě.“vydechl. Upil si ze skleničky.
„Jak bylo na misi?“zajímala se Mac.
„Bylo mi po tobě smutno.“usmál se a chytl ji za ruku. Jenom se na něho podívala a usmála se taky.
„Lichotíš mi, Johne Shepparde. Ale taky se mi stýskalo.“
„Všimla sis, že jsme bez sebe pár dní a je nám smutno?“
„Už víš, jak jsem se cítila, když jsi tady nebyl?“zeptala se s vážnou tváří.
„Vím.“přikývl. „Proč se musí vždycky něco stát, abychom si my dva uvědomili, že bez sebe nevydržíme?“povzdechl si.
„Protože jsme oba strašně tvrdohlaví a musíme mít vždycky pravdu.“pousmála se. „Je mi s tebou strašně krásně.“přiznala a maličko zčervenala.
„Nejkrásnější slova, která mi kdo dneska řekl. Teda hned po tom, že si můžu dát večeři.“ Mac se rozesmála a vypila zbytek skleničky najednou.
„Tak a konec milého chování! Máš tam vestu, bundu a zbraň.“povzdechla si a vstala.
„Mex….to mi nedělej. Před chvílí jsem dorazil.“zamručel.
„Mazej!“
„Nejsem tvůj pes.“namítl. Mac vstala a vešla do pokoje. Zaštrachala pod jeho částí postele a vytáhl stoh starých komiksů.
„Jonathane Alistaire Shepparde, jestli si ty věci okamžitě nesklidíš, vyzkoušíme lítací schopnost tvého Batmana.“pohrozila s úsměvem.
„Ne, ne…už jdu.“vyhrkl a chňapl po nich. Mac se rozesmála. „Už je dobře.“pohladil výtisky časopisů a hodil je zpátky pod postel. Mac vešla dovnitř. Začala jí být zima. Ono přece jenom být v domácím oblečením, v jejím případě to byly šedé sportovní zvonové tepláky a bílé uplé tílko na ramínka. Venku nebylo zase až tak teplo. John si začal sbírat věci a Mac se zašla podívat na Sarah, která spinkala. Dneska hodně blbla s Georgem a ten ji tak utahal, že nevydržela. Pohladila ji po hlavičce a dala jí pusu. Chviličku se na ni dívala. Pak se usmála, zastrčila jí do ruky plyšového pejska a odešla. John právě sbíral svoje přebytky. Všechno držel v rukou. Mac se spokojeně pousmála. Ale najednou ztuhla. Zamotala se jí hlava a musela se přidržet dveří. Zavřela oči.
„Mac…“hlesl se John a udělal krok k ní. V tu ránu se jeho nohy zabořily do země. Maličko nechápavě se rozhlédl. Všude kolem byl najednou les. Vysoké stromy všude okolo.
„Co to…?“vyhrkla Mac.
„To je žert?!“ozvalo se za nimi. Stál tam Winterson ve světlých riflích a žluté proužkované košili s krátkým rukávem.
„Co vy tady?“zeptala se s předstíraným údivem.
„Měl jsem rande.“zavrčel.
„Ale nebylo v pokročilém stádiu.“ušklíbla se. George se zakabonil a Mac otřásla zimou.
„Vem si moji bundu.“nabídl jí John bundu, kterou pořád držel v ruce.
„Dík.“zadrkotala zuby a rychle si ji oblíkla. Začalo pršet. Přitáhla si ji víc k tělu. John si na sebe hodil vestu, kterou stále držel v ruce a připl si opasek se zbraní.
„Kde to hergot jsme?“zatřásla se Mac. Klepala se jako osika. Ani zateplená bunda nepomohla. Za pár minut byli mokří jako myši.
„Tak co, budem tady jenom tak stát, nebo jdeme zjistit, co se děje?“opáčil Winterson.
„Jdem dál.“přikývla Mac. Sheppard jako jediný se zbraní šel první a za ním cvakaly zuby Mac a George.

Postavy postupovaly pomalu a potichu. Do té doby, než před sebou spatřily někoho jiného. Schovaly se za strom a chvíli pozorovaly skupinu dalších lidí.
„Hej, ty znám!“ zvolal náhle Andy. „Hej, plukovníku!“ zakřičel na neznámé. Oslovená se rychle otočila a začala zírat na mávajícího muže.
„No to snad ne! To se mi jen zdá!“ zakřičela kapitán. „Fajn, proč ne! Jsme tu ve spacím oblečení na nějaké pošahané planetě s lidma z jiné reality a nevím proč. Jestli mi řeknete, že ta to můžete vy, tak vás zastřelím jednoho po druhém!“ Zelenooká žena vystoupila zpoza stromu a naštvaně vyrazila směrem k trojici lidí.
„Ehm, kapitáne, domluva zněla mezigalaktická kavárna…“ poznamenala plukovník Blacková.
„Jo, ale ta tu očividně není a vy alespoň máte bundu!“ vrčela.
„Výhoda přítele,“ usmála se Mac.
„Kapitáne a dost!“ snažil se marně zatavit svoji podřízenou Lorne.
„Ale pane! Mám po noční, skoro jsem nespala a právě asi umrzám k smrti!“ počítala na prstech.
„Hele, ty alespoň vidíš na obě oči!“ štěkl a promnul si oko, na kterém měl černou klapku. Začal si se zájmem prohlížet ženu, kterou ostatní oslovovali plukovníku. Ze široka se usmál.
„Majore, co se vám stalo s okem?“ zeptala se zvědavě Mac.
„Nehoda,“ odpověděl stroze a přitom si s mírným nepřátelstvím prohlídl Zuzanu. „Jak se jmenujete?“ rychle změnil téma.
„Jsem plukovník Blacková,“ na svoji hodnost položila větší důraz, „a teď mi řekněte, co se vám stalo.“vyzvídala.
„Nic, Wraithové…“ zamručel. Zuzana přešlápla z nohy na nohu.
„Madam, když dovolíte, ale ve vší úctě,“ začala, „prostě to nechtějte vědět. Lepší se to a brzo to bude v pořádku.“ Tady Mackenzie nic nezmohla. Jenže její přirozená zvědavost jí nedovolila, aby to tak nechala. Zadívala se muži do očí, tedy jen do jednoho. Nenápadně si začala listovat v jeho paměti. Narazila na tu vzpomínku a zbledla. Ve své mysli narazila na něco podobného, ale musela přiznat, že Wraithové byli v její galaxii mírumilovná zvířátka. Odkašlal si.
„Fajn, tak to budeme stát, a nebo se někde schováme?“ prohodil George. To postávání na lijáku mu začínalo lézt na mozek. Nečekal na přikývnutí ostatních. Jednoduše se vydal dál. Zanedlouho jej ostatní dohnali.
Tahle planeta musela znamenat nějaký trest. Půda nasáklá vodou se pomalu měnila v bažinu. Hlína a ani staré jehličí dávno nestíhaly pohlcovat všechnu vodu. Stromy pomalu uhnívaly. Déšť nepřestával. Nikdo netušil, kde se ta voda bere, avšak naděje na kratší přestávku přívalu kapek mizela rychleji než smích. Takže hodně rychle.
Nepochodovalo se jim nejlépe. Plukovník a kapitán drkotaly zuby. Pánská část se zatím držela. Hrdost jim zakazovala projevit slabost před ostatními. Jedině Andymu a Johnovi nenateklo do bot. Mackenzie se Zuzana, Georgem a Lornem mohli kdykoliv ždímat svou obuv. O oblečení nemohla být řeč. Zuzana právě pšikla.
„Zdravíčko,“ zaznělo sborově.
„Aby bylo,“ zaznělo od ženy a znovu kýchla. Zakašlala. Usoudila, že takhle dlouho nevydrží. Rozeběhla se pomalým během. Nezrychlila a ani nezpomalila. Neustále se držela úrovně seržanta. Pohyb jí rozproudil krev a to ji částečně zahřívalo. Plukovníka Blackovou zahřívala bunda jejího přítele. Měla štěstí.
„Zajímalo by mě, jak jsme se sem dostali,“ zamručel George. Košile se mu dávno přilepila na tělo. Rifle ztěžkly a držely mu jen díky pásku. Snažil se dostat vodu z očí.
„Nejste sám,“ zamumlal John. Pohlédl na skupinku z jiné reality. Major Lorne si klidně vykračoval a nevnímal déšť, který mu prosákl tričkem i kalhotami. Vlastně všichni působili dojmem klidu. Pro ně to znamenalo další trable, ze kterých se možná dostanou, běžná mise. Nikdo na nich nemohl poznat paniku, se kterou se snažili vnitřně vyrovnat.
Lorne pohlédl na Shepparda: „Pravděpodobně nehoda. Nic víc.“ Rozkašlal se. Celé počasí mu začínalo dělat starosti. Zahleděl se na neznámé. Zajímalo jej, jak se chovají v jiných realitách. Pravděpodobně stejně. Možná ve tvářích měli vepsaný šok, avšak to bylo vše.
Cesta probíhala relativně v klidu. Žádné zvíře je nenapadlo. Stromy stály a pod botami jim čvachtalo. Déšť neustával. Nálada klesla pod bod mrazu. Najedou mezi větvemi a kmeny vykoukla nějaká stavba. Nezdála se bezpečná, doslova a do písmene jedna velká ruina. Netrvalo dlouho a ve zbytku stojících věží rozpoznali Atlantis.
„Ne,“ hlesla Zuzan i Mac zároveň. Nikdo nečekal na jakýkoliv rozkaz. Bezmyšlenkovitě se rozeběhli ke svému domovu. Těsně před městem se zastavili. Báli se vkročit. Ne, že by počítali s nezvanými hosty, ale stále nemohli uvěřit tomu, co viděli. Všechno se zdálo rozpadlé a zničené. Město muselo zůstat několik set let opuštěné. Zima a ledový vítr je donutil navštívit strašidelné místo, které nazývali svým domovem. Opatrně našlapovali a nakonec zastavili v nějaké neidentifikovatelné části. Zamířili do jedné z místností. Všude ležel prach a špína. Seržant Green zalapal po dechu, alergie ho dostala.
„Zatracenej prach,“ ulevil si. Vytáhl čistý kapesník a vysmrkal se. Nikdo jej nevnímal. Ostatní se báli promluvit. Andy se posadil na jednu z mála beden, která se pod ním rozpadla. Zůstal sedět. Právě rozhodl, zůstávají tady. Vlastně nikdo z nich neměl náladu někam jít.

Zuzana stála v koutě a chvěla se zimou. Snažila se zahřát alespoň trochou pohybu. Přecházela po místnosti. Rty jí dávno promodraly, stejně jako ruce. Zuby o sebe drkotaly. Pohlédla na Andyho a Evana, kteří se k sobě postavili a opřeli se tomu druhému o rameno. Zajistili si tím alespoň trochu výměny tepla. Přetřela si holé paže a špoupala nohama o sebe. Střetla se s pohledem Mac. Světlovlasá žena na ni kývla. Více se přitulila k příteli a užívala si tepla. John ji objímal a přemýšlel nad dalším postupem. Připadal si spokojený, samozřejmě tohle nepovažoval za ideální situaci, avšak nebránil se. Další, kdo stál bokem, byl George Winterson.
„Nestyďte se, kapitáne,“ zamručel radostně voják. Zuzana se zarazila v polovině kroku a otočila se na něj.
„Cože?“ prskla. Neměla nejlepší náladu.
„Mrznete,“ podotknul.
„Očividně!“ udělal krok k němu. „Pro vaši informaci, PANE, venku pršelo, mám na sobě něco, v čem spávám v létě…“
„Pěkní medvídci.“
„Nějakej problém? Mám je od svých dvaceti let!“ Tady se ozval drobný smích ze strany Lorna a Andyho. Žena by dala ruku do ohně, že to seržant právě potvrdil.
„Co se takhle připojit?“ navrhl Winterson. Žena pohlédla na plukovníka s podplukovníkem, oba se jen usmívali a sledovali celé představení. Pak se otočila na druhou stranu. Od jejího velícího a Andyho se asi nedočká nějakého zahřívání, aniž by nepřišli nějaké nemístné poznámky. Zahleděla se na majora z jiné reality. Prohlédla si ho od hlavy k patě. Usmála se. Proč ne? Přešla k němu a ještě než ji objal, tak vyplázla jazyk na Lorna.
Geogre se vítězoslavně usmál a přitiskl k sobě ženu. Ta zavřela oči, konečně jí začínalo být alespoň trochu teplo.
„Do půlhodiny doma!“ zachechtala se Mac a koukla na hodinky. V tu chvíli Zuzana otevřela oči. Zamračila se. Možná nějak neměla náladu na nic. Smích ostatních ji donutil k drobnému vzteku a hlavně zrudnutí. Teď jí bylo horko až moc. Odstrčila od sebe majora.
„Omlouvám se, pane,“ oznámila skutečnost. Rozhodla se dále mrznout. Začala přecházet po místnosti sem a tam.
„Dobře, za hodinu, majore,“ slitovala se Mac. Zuzaně zacukaly koutky, ale k majorovi se už nepřidala. Moc dobře si všimla pohledu Evana, který mluvil za své. Zastavila se na místě.
„Majore,“ kupodivu se ozvali oba dva, „vás nemyslím, Wintersone…“ neuvědomila si, že zapomněla na slovo ´pane´. „Evane,“ vykašlala se na formálnosti, „je místo v tvém objetí?“ Zamrkala.
„Zuzano! Tohle už je moc nemyslíš?“
„Já si to myslela, tím pádem nikomu nevadí, abych se vrátila k původnímu zdroji tepla. Slibuji, že neopustím tuhle místnost.“ Po tomhle proslovu se vrhla k Georgovi a nezajímalo ji už nic jiného, jen teplo. V tu chvíli se muži prohnalo hlavou: „Naděje umírá poslední.“
„Ještě pořád ti je zima?“ staral se John o přítelkyni.
„Já ani nevím. Strašně mi mrznou nohy,“ zacvakala zuby plukovník. „Mám v botách La Manche.“
„Tak si je sundej.“pokrčil rameny.
„Boty? Ty jsi sebevrah nebo co?“ usmála se.
„Vždyť to nejsou kanady. Dělej. Půjčím ti moje.“
„Ne, díky. Zvládnu to bez nich,“ odmítla a vyzula si svoje tenisky. Do té doby, než se objevili v lese, byly čistě bílé. Teď už byly čistě blátěné. Pohledy ostatních se upnuly k jejím ponožkám, které byly ještě ráno bílé a na kotnících měly šedé zajíčky. „No co no. Ty mám od Abby,“ zamručela. „Co takhle oheň?“ navrhla.
„A z čeho?“ uchechtl se Lorne. Mac se jenom pousmála a ve dlani se jí rozhořel plamínek.
„Co to sakra je?“ vyhrkl Evan.
„Oheň,“ odpověděla ledabyle blondýnka.
„Oheň? Jak jste to sakra udělala?“
„Umím to. Plus ještě telekinezi,“ zvedla do vzduchu svoje boty. „A telepatii,“ pousmála se.
„Jak?“
„Jsem Antik. Částečně,“ vysvětlila.
„Antik?“ nechápal to. „Ehm…kolik vám je?“
„Bude mi třicet osm.“
„Třicet osm? Vypadáte na…o deset let méně.“
„Dík,“ začervenala se.
„Úžasné,“ vydechl Evan a sledoval plamen v její ruce.
„Moc to neřešte, majore,“ usmála se. Mac oheň zvětšila, takže se mohli ohřát všichni. Za pár minut jim věci uschly. Ještě chviličku seděli a vyhřívali se.
„Neporozhlédneme se?“ navrhl Green. Na jednom místě se začínal rychle nudit. Dalo se tu uvažovat o hyperaktivitě. Na jeho otázku ostatní kývli a vydali se někam do útrob města.

Procházeli pozorně každou chodbu a dávali pozor. Museli podlézat nějaké spadlé části. Prach dusil a chlad se trochu zmírnil. Hvízdající vítr dodával celému místu děsivou atmosféru. Teď se mohli dohadovat, jestli je to opravdu vítr, a nebo duchové.
„Je to tu strašidelné,“ prohodila do ticha Blacková. Všichni nadskočili. Zpražili ji naštvaným pohledem. „Hele, něco tu je,“ zamumlala a ti co měli zbraň, tak namířili směrem, kterým ukazovala.
„Kniha,“ oddechl si John. Sehnul se pro ni.
„Opatrně, ať se to nerozpadne,“ zareagoval bleskově Lorne. Muž si dal pozor a vzal to opatrněji než svoji dceru, když si ji poprvé mohl pochovat v náručí. Otevřel přední stranu a přečetl si jméno.
„Takže je to McKayův deník,“ ohlásil nález. „V tom případě tohle…“ Ukázal na kostru. Zmlkl a sledoval tělo jako v transu. Zaslechl z pravé strany zalapání po dechu.
„Rodney,“ vydechla Zuzana, ve tváři zbledla. Nebyla jediná. Tělo zůstalo zaklíněné pod nějakým spadlým sloupem. V tu chvíli si John odkašlal.
„Ten deník je na nic, je zakódovaný. Rodney takhle udržoval věci v tajemství. Nikdy mi neprozradil, jak se prokousat jeho geniálním číslováním,“ s těmito slovy chtěl hodit křehkou knihu na zem.
„Ne!“ vykřikl Andy a neposlední chvíli jej zarazil. „Petersonová, madam, nechcete to zkusit. Myslím, že na vás doktor onehdá nadával kvůli tomuto problému.“ Zuzana uvažovala a nakonec vzala knihu do ruky. Jenže neotevřela ji.
„Co se děje, kapitáne?“ zavrčel George.
„Asi to nechápete, ale nemůžu číst v něčem, co McKayova osobní věc!“ zavztekala se. „Prostě ten kód neznám!“ zaprskala.
„Tak tím pádem možná přijdeme o jedinou šanci se dozvědět, jak z toho ven,“ jen tak řekla Mac a prohlížela si nehty. Musela zkonstatovat, že si bude muset zas jednou za čas nechat udělat francouzskou manikúru. Hnědovláska na ni chvíli zírala a nakonec se posadila. Začala číst. Zřejmě se jí to hnusilo. Přeskočila několik stránek. Znovu se začetla. Zamračila se.
Chvíli hleděla do stěny a nakonec jí to nedalo: „Můžu se zeptat, kdo byla Jennifer Kellerová?“ V hlase mohli rozpoznat zájem.
„Doktorka, která chodí s Rodneym, proč?“ odpověděl někdo.
„Je toho tu o ní docela dost. Hm, ale proč to všechno je, to tu zatím není.“ Otočila dalších několik stránek. „Hm, píše to něco o marném hledání…Teď mě napadlo, že pokud je tohle doktor McKay,“ ukázala na ostatky, „tak jsme v budoucnosti…..to je malér!“
„Malér?“ nechápala Mac. Greenovi to pomalu docházelo. Nenápadně se přesunul k Zuzaně, bál se, že by vyplnila svoje předpovědi, které rozdávala na začátku jejich setkání.
„Velký jak Evropa!“ zaprskala zelenoočka. „Jsme ve VAŠÍ budoucnosti, abych byla přesná …“ několikrát se zhluboka nadechla, „píše se tu o Bozích a kdo ví čem. Nechápu jediné slovo. Rodney napsal něco o tom, že ztratili všechno naději a nemůžou vás najít. Město museli přesunout na jinou planetu…“ mumlala zmateně.
„Tím pádem tu někde budou naše těla,“ poznamenala druhá žena.
„Poslouchala jste mě? Nebudete tu…Vysvětlím vám to,“ řekla Zuzana. Zjistila, že ji sledují všichni. „Máte ve vesmíru nějaký bod, třeba bod A. Představujete si to?“ Otázaná kývla. „Fajn,“ pokračovala Zuzana, „takže si představte bod B. Je do bodu A vzdálen několik světelných let…“
„Jak to souvisí s tím, co řešíme?“ zeptala se Mac.
„Hned se k tomu dostanu…přemístíte se z bodu A do boru B. Tím pádem vaše tělo se přenese. Přestanete existovat v bodě A. Pokud by se tak nestalo, tak byste se musela rozdvojit.“ Odmlčela se a sledovala udivené pohledy. „Tohle je váš domov. Jsme někde v budoucnosti. Ve vašem čase jste zmizela, stejně jako já v mém. Pokud chceme pozměnit budoucnost, tak se musíme vrátit.“
„Petersonová, neměla bys brát soukromé hodiny u McKaye,“ rýpnul si Lorne. Poslední dobou do sebe šli pravidelně. Snažili se vyrovnat s tím zážitkem, který major absolvoval.
„Hej, to je z mé hlavy!“ zaprskala. „Vlastně, to, že jste zmizela očividně nepřátelům nahrálo do karet.“ Zamumlala a podívala se do deníku. „proč musí všechno McKay kódovat? Kdo to má po něm luštit?“ znova zaprskala a ani si neuvědomila, že se ponořila do luštění dalších stánek. Přítomní se usmáli a začali hledat něco, co by jim pomohlo v dalším postupu.
„Kde najdeme původní biologickou laboratoř?“ zeptala se z nenadání hnědovláska. Zadívala se na Johna.
„No je v severní části, proč?“
„Píše tu o tom, že důležité materiály nahrál v původní biologické laboratoři. Vše se nachází v důvodu přesunutí…co to krucinál má být?“ Zalistovala. „No to mě podržte, takže tu jsme kvůli vám!“ zaprskala. Odložila deník na zem. Postavila se.
„Copak my ta to můžeme?“ ohradila se Mac.
„Jste tak blbá, nebo to hrajete?! Je to snad jasný! Tenhle McKay není očividně z naší reality.“Gestikulovala. „Přesunuli jsme se do budoucnosti a dokonce i Rodney tvrdí, že si za to můžete sami. Poštvali jste proti sobě nějakou rasu. Najednou to nedokážete zmáknout! Celá tahle noční můra je dílem těch vašich nepřátel.“ Všechno to ze sebe rychle vychrlila a než stihla cokoliv udělat, tak ležela na zemi. Nad ní stála plukovník a ruce měla v pěst. Zuzana se chytila jednou rukou za tvář a druhou dávno mířila na dotyčnou berettou.
„Odložte to, kapitáne!“ vykřikl John.
„Nejste můj velící, nemusím vás poslouchat!“ Zamrkala a zahnala slzy. Levá strana tváře jí nesnesitelně bolela.
„Střelte,“ pobídla ji Mac, „netrefila byste ani slona.“ Zuzana se ušklíbla. Pokud jí blondýnka četla myšlenky, tak se v tuhle chvíli nedozvěděla nic. Netušila, jak druhá zareaguje. Prostě měla v hlavě prázdno. Žena na zemi stále nesklopila zbraň. Tváře měla zarudlé vztekem. Vystřelila. Všichni se zarazili a zalapali po dechu.
„Netrefila byste ani vrata,“ zasmála se falešně Mac.. Něco jí říkalo, že to šlo blízko, překvapila ji.
„Netvrdil bych to,“ prohlásil Green, „střílela varovně, plukovníku. Příště vás zastřelí.“
„Tím bych si nebyla tak jistá. A vy byste to měl vědět!“ prskla Mac. Snažila se zamaskovat překvapení.
„Když myslíte, znám kapitána několik let, nikdy neminula…“ naznačil a nenápadně se přesunul před Mackenzie. Hodlal tím zabránit další potyčce. Mac neviděla Lorna, který stál nad Zuzanou a natahoval ruku pro zbraň. Na tváři měl velmi naštvaný výraz a vše svědčilo, že si vezme viníka co nevidět stranou.
„Možná by trefila, ale nezabila by mě,“ prohlásila opovržlivě, „ani nezranila.“ Green nic neřekl. Jen se ušklíbl. Otočil se. Právě viděl Lorna s Wintersonem, kteří drželi jeho velící a nepouštěli ji.
„Takže, podle deníku, jsme tu kvůli zde ctihodným spolubojovníkům,“ zašeptala Zuzana, o něco víc se ovládala, přesto ji ani jeden z mužů nepustil. „Pokud máte s tím někdo problém, přečtěte si, co napsal McKay. Myslím, že pro někoho šel… Ještě bychom měli jít prohlédnout tu biologickou laboratoř.“ Poslední slova pronesla s takovým klidem, který by jí mohla závidět i královna. Donutila oba muže, aby se stáhli. Upravila si ramínko na tričku a vykročila po chodbě dál.
„Jste normálně labilní! Střílet jenom tak po někom!!“ doslova provokovala Mac. Na tohle druhá žena pokrčila rameny a stále pokračovala.
„Mac, sklapni,“ zasyčel John, ale ta jen mávla rukou. Zuzana pro ni nepředstavovala žádné riziko. Teda aspoň si to myslela.
„Nemůžete utéct před tímhle problémem, ani před svoji rodinou!“ V tuhle chvíli se opravdu kapitán zastavila. Prudce se otočila. Druhá žena očividně neskončila: „Pohádala jste se s otcem nad hrobem své matky!“
„Táhněte doháje, slečno dokonalá! Co je vám do mě a mé rodiny?“zavrčela hnědovláska. Touhle dobou každý věděl, že je dobré se stáhnout. Dokonce to věděl i Rodney McKay, který se téhle hádky musel zúčastnit, tedy jeho dostatky. Zuzana pomalu zamířila k blondýnce, během pár vteřin stála těsně u ní.
„Tak jednou blbá, a pak hned zase dokonalá? Měla byste si ujasnit, co si myslíte, kapitáne!“
„No ono to vyjde nastejno, lidi jsou většinou blbý a myslí si, že jsou dokonalí. Alespoň to netáhnu s někým jako je Sheppard,“ zašeptala. Nechtěla, aby tohle slyšeli ostatní. Chtěla jí všechno vrátit.
„Žárlíte?!“
„Jsem na chlapy, jestli vás to zajímá,“ rozesmála se a otočila se. Nebude tu už ani minutu.
„Lepší než McKay!“ Zuzana se zarazila. Polkla.
„Lhát se nemá, ale to vás asi nenaučili,“ prohodila kapitán a prudce se otočila. Srazila Mackenzie na zem. Promnula si klouby pravé ruky. Nenáviděla pěstní souboje, ale tentokrát si byly kvit. Jedna praštila druhou.
Mac se zvedla ze země. Tolik toužila po tom, aby jí mohla praštit hlavou po nejbližší stěně. Než stihl kdokoliv zareagovat, tak srazila druhou ženu k zemi. V tuhle chvíli ji chytl jak George, tak John. Snažila se je odstrčit, ale čím více se bránila, o to silněji ji drželi. Vztek v ní rostl. Neudržela se na uzdě, myslela na to, jak moc hnědovlásku nenávidí. Zuzaně nikdo nebránil, nechali ji, aby se pomalu sbírala ze země. Jenže ona jí tu možnost nedala.
„Jste normální?!“ zaznělo hned z několika úst. Mac cítila, jak stisk povolil. George dávno odbíhal pryč stejně jako Andy s Lornem. John se na ni ani nepodíval. Rozeběhl se za ostatními. Museli zjistit, jak je na tom kapitán, která se proletěla vzduchem. Od té doby se vůbec nepohnula, jen ležela.
„Je…“ chtěla se zeptat, jestli je v pořádku, avšak kolem ní nebyl nikdo, kdo by jí poslouchal. Winterson tam doběhl jako první. Otočil Petersonovou k sobě. Měla zavřené oči. Zkusil tep i dech, všechno vypadalo normálně. Trošku ji propleskl. Neotevřela oči.
„Uhněte!“ štěkl Evan a s Andym ho doslova odhodili od ležící. „Běžte si za svou velící, tam kam patříte!“ Více pozornosti mu nevěnovali. Další slova mířili starostlivě k ní. „No tak, tohle není sranda,“ pokračoval Lorne. Sám jí vrazil na probuzení docela solidní facku.
„Au,“ zamručela kapitán. Nějak netoužila po tom vstávat. „Nechcete mě zastřelit, třeba je to sen,“ navrhovala. Znova zavřela oči. Ještě chvíli si chtěla odpočinout. Nakonec to vzdala. Vrávoravě vstala a začala se oprašovat. Hrozně se jí motala hlava a celkově si připadala na několik kusů. Velkou část cesty ji podpírali.

„Mohli bychom na chviličku zastavit, prosím,“ hlesla Zuzana. Potřebovala si sednout. Hlava se jí pořád motala. Zůstali stát a ona si vybrala jeden spadlý pilíř, na který se posadila.
„Jste v pořádku?“ staral se Green. Jenom přikývla. Lorne si poté vzal seržanta stranou a něco mu říkal. Mac, která do té doby seděla opřená o stěnu, se zvedla a zamířila k Petersonové.
„Vrať se,“ sykl John. Jenom zakroutila hlavou. Donutila jej vytáhnout berettu a mít ji připravenou.
„Kapitáne,“ hlesla Mac. Oslovená zvedla oči.
„Jestli uděláte ještě krok, zastřelím vás,“ ozvalo se za ní. Otočila se. Green na ni mířil
P 90.
„Když to uděláte, jste v pytli. Jediní dva lidi mají zbraň a to s omezeným počtem nábojů. Zastřelte mě a přijdete o štít a další výhody,“ zavrčela Mac. „Chci s ní jenom mluvit. Nic víc.“
„Vypadněte,“ zasyčel Lorne a šel k ní. Vytáhnul berettu, kterou předtím zabavil Zuzaně, v půli kroku se ale zarazil. Nemohl dál. Něco mu bránilo. Snažil se, jak mohl, avšak dál se prostě nedostal.
„Chci se vám omluvit,“ vysoukala ze sebe Mac. Nesnášela, když tohle musela říct. „Ujelo mi to. Většinou se mi to nestává, ale fakt je, že jste mě neuvěřitelně vytočila.“
„To šlo vidět,“ přikývla Zuzana.
„Jo, ale pravda taky je, že jste si začala,“ dodala. Petersonová na to nic neřekla. Věděla, že v tomhle má pravdu. „Nemůžeme se hádat. Uvízli jsme tady společně. Měli bychom držet pohromadě, než se odsud dostaneme. Pak si mě klidně nenáviďte, jak chcete, ale pro teď bychom na to měli zapomenout. Pokud však chcete, já a můj tým půjdeme jinudy.“
„Pokud mě zase neseznámíte se stěnou, pak v tom nevidím problém.“ To znamenalo v překladu: „Omluva se přijímá.“ Normální slušnost v tuhle chvíli byla, aby druhé ženě podala ruku na usmířenou, jenže to nikdy nepatřilo mezi kapitánovy zvyky. Prostě jen pokrčila rameny.
Mac ji chvíli sledovala, ale nakonec se vrátila se ke svému týmu. Major Lorne se konečně pohnul dopředu. Neviditelná stěna opadla.
„Cítíš se líp?“ zeptal se John Mackenzie, když se vrátila.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tohle se nemělo stát.“
„Kdyby ses viděla. Jsem se divil, že to dopadlo jenom takhle.“
„Hm,“ zamračila se.
Po chvilce se vydali dál. Cesta jim ubíhala pomalu. Všude ležely trosky. Chodba před nimi končila. Nemohli jí projít, bránili jim v tom různé kusy nábytku a sloupů. Jiná cesta odsud nevedla. Opatrně se pod nimi protáhli. Některé dveře se jen zasekly na půli cesty nebo úplně chyběly a šlo vidět dovnitř. Pomalu postupovali dál.
Mac se najednou zarazila. Tenhle pokoj znala. I když mezi jednotlivými věžemi nacházeli mezery, byla si jistá. Odpojila se od skupiny a zabočila do dveří. Pokoj vypadal stejně, jako když ho opustili před pár hodinami. Teda až na trosky a nepořádek. Přešla do dalšího pokoje. Nátěr na stěně už vybledl. Animované postavičky nešli skoro ani zahlédnout. Žádná věc se nenacházela na svém místě. Postel byla převrácená, světle zelená skříň ležela na zemi a pod ní…
„JOHNE!!!“ zakřičela Mackenzie zděšením. Během chvilky byl u ní. Jenom stála mezi dveřmi do dětského pokoje a celá se třásla.
„Co…?“ nechápal, ale jakmile uviděl pod skříňkou malou kostru, pochopil. „Pojď pryč….pojď….“ Chtěl ji dostat z té místnosti.
„Co se stalo?“ chtěl vědět zbytek. Sheppard jenom zakroutil hlavou a pomalu táhl Mac pryč. Té se v jednu chvíli podlomily nohy a nebyla schopna pokračovat. John ji pevně objal. Hlasitě se rozvzlykala. Tým z jiné reality na sebe jenom nechápavě pohlédl. Netušili, co se stalo. Winterson nakoukl dovnitř. Zbledl a pochopil.
„Sarah,“ zašeptal. Petersonové to došlo a naznačila zbytku, aby šel za ní.
„Jejich dcera,“ vysvětlila šeptem, když se kolem ní shlukli v rohu místnosti. „Dcera? Dvou vojáků?“ podivil se Evan.
„Dlouhý příběh.“
„Jak je stará?“ zajímal se.
„Odhaduji tak dva roky,“ odpověděl Andy.
„Proboha,“ zašeptal Lorne.

„Uklidni se….ššttt…“snažil se ji uklidnit Sheppard. Potřeboval to i u sebe.
„Proč je tady? Proč….proč není na Zemi? Proč ji neposlali na Zem? Tady neměla co dělat. Neměla tady být. Ne tady….a ne sama….“ otřásala se vzlyky Mac. Na zemi ležela zaprášená plyšová hračka, pro kterou se natáhla a pevně stiskla.
„Zjistíme to. Uklidni se…Vrátíme se zpátky a tohle se nikdy nestane. Slibuju. Nedovolím, aby Sarah nebo tobě někdo ublížil.“
Zuzana se zamračila: „Tak už vím, pro koho šel Rodney v době evakuace. Podcenili sílu nepřítele a než stihli vyklidit město, tak je zničili.“ Tohle prohlášení dvojici spíše přitížilo.
„Já…musím pryč,“ vyhrkla po chvilce Mac a vstala. Chvilku nerozhodně stála na místě.
„Půjdeme všichni,“ řekl Sheppard nekompromisně.
„Ne…já..já chci být sama,“ zavrtěla hlavou a vyběhla ze dveří.
„Mac…Mex, vrať se!“křikl. Neposlouchala ho. Zase. „Ženská zatracená.“zavrčel a vydal se za ní. Viděl ji mizet za jedním zbořeným sloupem.
Chtěla se dostat pryč. Co nejdál. Nedívala se kam, nebo kudy jde. Důležité bylo, že šla. Ono hlavní chyba byla, že nedávala pozor na cestu. Stačila jenom vykřiknout, když se pod ní podlomila několik desítek tisíc let stará podlaha. Tvrdě dopadla o patro níž. Chtěla se zvednout, ale nějak jí to nešlo. Nebyla schopna se pohnout. Všude kolem ní se rozprostírala tma a zatoužila po spánku. Rozhlédla se okolo sebe. Díra ve stropě propouštěla jen málo světla. Zbytek místnosti byl zalitý tmou. Jen v rohu něco svítilo. Dvě maličké červené lampičky. Teda zpočátku to vypadalo jako lampičky. Potom se pohnuly směrem do světla. Víc neviděla. Omdlela.
TO BE CONTINUED

sgcatlantis: Člověče, mě z tebe raz pokroutí ... .... .... uvědomuješ si, že lidi mají i jiné zájmy, práci a jiné starosti, než se starat o tvoji závislost? Asi by nás to mělo těšit, ale nějak to nefunguje... Tak třeba pro tvoji informaci jsem dneska úspěšně dodělala autoškolu a fakt jsem nějak měla myšlenky na cokoliv jiného a strašně jsem si oddechla
nechci, aby to znělo jako výhružka, ale já tě VARUJU (vidíš to dobře, ano?..jseš si tím jistý...), pro jistotu ještě jednou VARUJU, že jestli se ještě jednou zeptáš, kdy bude povídka, když je slíbená na určitý den...zatím se nestalo, abych ho nedala a když se to stalo, tak jsem napsala důvod....tak se prostě povídka přesune na den další...a nebo třeba až za týden....pro ostatní je to sice nefér, ale jiný způsob nevidím....

Jinak další povídka bude v PONDĚLÍ...pondělí se rozumí až do 23:59

Opravdu pěkná povídka. Na to, že byla hotová za pohých 10 dní, je to parádní dílo. Už se nemohu dočkat pokračování děje.

super povídka mám jenom dvě malé výtky... ta první je, že když jim byla taková zima, tak by bylo logičtější, kdyby Mac mnohem dříve zapálila ten oheň, ale zase by to bylo o pár odstavců míň v povídce, to je fakt a druhá je, že jsem se občas ztrácela v těch hádkách a tak... i když to je možná mou nepozorností jinak fakt super a těším se na pokráčko

tak a je tady další část...přesně, jak jsme slíbily

Znovu a naposled, part 2

„Mac!“vykřikl John, jakmile mu zmizela z dohledu. Zrychlil. Za sebou slyšel kroky zbytku týmu. Opatrně se dostal k díře. Lehl si na zem, aby rozložil svou váhu a nakoukl dovnitř.
„Mac,“ křikl dolů. Ležela tam a nehýbala se.
„Musíme ji vytáhnout,“ zkonstatoval George, když uviděl, co se stalo.
Zuzana se zamračila: „A jak to chcete provést?“
„Pod náma jsou další pokoje a chodba vedoucí na takový….maličký plácek,“ odpověděl John a spustil se dolů za Mac. „Hej, prober se.“ Popleskal ji po tvářích, jakmile si vedle ní klekl. Bez účinku. Postavil se křikl nahoru: „Je naživu, ale v bezvědomí. Musíme ji dostat někam jinam…Sejdeme se o patro níž.“ Opatrně ji zvedl.
„Budeme tam,“ přikývl George a pobídl zbytek, aby ho následoval. Všem to trvalo dlouhou chvíli, než se dostali na určené místo. Nakonec se všichni sešli. Sheppard dorazil o maličko dřív. Položil Mac na zem vedle zbořených sedaček.
„No tak, prober se.“ Znovu ji propleskal. Povzdechl si, když se nevzbudila. To už dorazil i zbytek.
„Bylo dobré ji brát?“ zajímal se George.
„A to jsem ji tam měl nechat?“ zavrčel John a přikryl ji svojí mikinou. Zachvěl se zimou. Když už měla na sobě i jeho mikinu, zbylo mu jenom tričko s krátkým rukávem.
„Major má pravdu, mohla by mít něco s páteří. Není to zrovna nízko a nespadla do měkkého,“ konstatoval Lorne.
„Myslíte, že jsem na to nemyslel?“ pousmál se Sheppard a vytáhl detektor známek života. „Rodney ho upravil. V tomhle ohledu je v pořádku,“ vysvětlil.
Green si pozorněji prohlédl ženu v bezvědomí: „Má pořezanou dlaň.“ Ukázal. „Pravou.“ Zalovil ve vestě a vytáhl obvaz s dezinfekcí.
„Zas bude nadávat, že nemůže pořádně střílet,“ zamručel John a vzal její ruku do svých dlaní. V tu chvíli sebou trhla.
„Áu,“ hlesla Mackenzie a pomalu otevřela oči.
„Podívej se na mě.“ Otočil jí John hlavu k sobě.
„Co?“ zavrčela.
„Už nemusíš. Jsi v pohodě.“ usmál se a pomohl si jí sednout.
„Asi budu zvracet,“ hlesla plukovník a promnula si čelo. „AU!“sykla. Zabolela ji dlaň.
„Jo, ruka,“ přikývl Sheppard. Chytl ji a otočil dlaní nahoru. „Bude to štípat,“ upozornil.
„A pofoukáš mi to?“ ušklíbla se.
„Nech toho. Kdybys nelezla, kam nemáš, tak se ti to nestalo,“ odbyl ji. Zamračila se.
„Nemohl bys být jemnější?“ zaprskala a chtěla ucuknout. Nepustil ji. „Johne…štípe to…nemohli bychom se obejít bez toho. Nebyla tam špína, jenom…“ tady se zarazila. Vzpomněla si, co viděla. „Něco tam bylo. Já…viděla jsem dvě…dvě červené oči. V rohu,“ snažila si vzpomenout. Zbytek se zatvářil nevěřícně.
„A potom jsi omdlela. Mohlo se ti to jenom zdát,“ ozval se jemně John.
„Aha…jasně. Vím, co jsem viděla. Nejsme tady sami,“ vyjela na něho a vytrhla mu svoji dlaň. „Díky, myslím, že už mi to kus té ruky sežralo,“ odsekla a chtěla vstát.
„Sedni!“ zavrčel.
„Neříkej mi, co mám dělat,“ štěkla a chtěla se znova postavit.
„Fajn. A nezapomeň se zase někam rozběhnout a zapadnout! Já tě vytahovat nebudu!“
„Kdo se tě o to prosil?“
„Tak příště …“
„Dost!“ zarazil je George. Ostatní se na něho jenom zadívali. Byla celkem odvaha vložit se do toho. Mac i John se na něho naštvaně podívali. Mackenzie mu vytrhla z ruky obvaz a zavázala si dlaň sama. Pak se odsunula do kouta místnosti.
„Víte co? Myslím, že bychom si mohli zdřímnout. Tohle je náročné a na zítra budeme muset prozkoumat zbytek,“ snažila se situaci zachránit Petersonová.
„Dobrý nápad,“ přikývl horlivě Andy.
„Myslím, že tohle je i dobré místo,“ poznamenal George. Mac ani John nic nenamítali. Teda každý si ve skutečnosti našel místo daleko od toho druhého. Uvelebili se, jak nejpohodlněji to šlo, a za pár minut usnuli.

Mac se prudce posadila. Celá se třásla a prudce oddechovala. Zatřásla hlavou, aby odehnala poslední vzpomínky na sen. Rozhlédla se po ostatních. Spokojeně spali v kruhu okolo ohně, který si rozdělali ze starého antického nábytku, tedy až na Lorna. Ten seděl v jednom rohu tak, aby měl rozhled na celou místnost. Pravděpodobně držel stráž. John otevřel ospale jedno oko.
„Děje se něco?“ zašeptal Sheppard směrem ke své přítelkyni.
„Ne,“ oslovená zavrtěla hlavou a nervózně se rozhlídla kolem. Měla pocit, jako by tam nebyli sami.
„Pojď ke mně,“ pobídl ji. Kupodivu se nenechala dlouho pobízet a potichoučku se k němu přesunula. Lehla si k němu zády. Dal jí ruku kolem pasu. Pevně ji chytla. John se k ní přitiskl blíž. „Třeseš se. Chceš mikinu?“ zeptal se a nabízel jí vrácenou část oblečení.
„Ne…není to zimou,“ zašeptala.
„Bojíš se?“ zajímal se na rovinu. Otočila se k němu.
„Jsem k smrti vyděšená,“ přiznala. Jenom se pousmál a přitiskl si ji pevněji. Přitulila se k němu. Za pár minut znova usnula.

Mac se znova vzbudila. Začínalo jí to jít na nervy. Tentokrát si byla jistá, že něco slyšela. Znova se podívala na Johna. Spal jako zabitý. Koutkem oka zahlédla Wintersona, který měl tentokrát držet držet stráž, jenže teď zrovna v sedě zvesela pochrupoval opřený hlavou o stěnu). Vytáhla z Johnova pouzdra zbraň a z vesty baterku. Vstala a vydala se chodbičkou pryč. Potichoučku se plížila okolo stěny. Slyšela nějaký šramot. Nabila a zůstala schovaná za rohem. Zaslechla kroky. Blížily se. Už byly u ní. Vyskočila zpoza rohu a namířila na neznámého baterkou.
„Greene?“ zavrčela a zhluboka si oddechla. „Skvěle a to jsem si měla hlídat tlak.“
„Tlak? Vždyť jste…dost mladá, ne?“ zarazil se Andy. „Ale mířit na mě nemusíte,“ vyhrkl.
„Řekněme, že to způsobily určité události, ale už je to dobré. Jenom bych se neměla rozčilovat a pár dalších věcí, které jsou v naší práci normální,“ mávla rukou a sklonila zbraň. Green najednou zbledl. „Co je?“ zajímala se Mac. Seržant maličko pohodil hlavou, naznačoval něco za jejími zády. „Je to za mnou?“ zeptala se spíš pro jistotu. Přikývl. Pomaličku si předšlápla levou nohou do boku, aby se mohla rychle otočit. Andy pochopil a přikývl. V tu chvíli se Mac otočila a namířila zbraň do chodby. Ve světle baterky se objevil…
„Kurét…že mě to nenapadlo hned,“ pleskla se do čela. „Palte…nejsou moc příjemní.“ Tvor vyrazil k nim. Měl výběžky po celém těle, zelenou tvrdou popraskanou kůži, ostré zuby, červené oči a ostré drápy na rukou i nohou. Ozvaly se výstřely. Andy s Mac se rozběhli pryč.
„Ta chodba…kde je?“ vyjekl seržant a ukazoval na prázdnou zeď, kde se původně nacházela cesta, kterou oba přišli.
„Neřešte to a utíkejte. Jak vás dožene, budeme vás seškrabovat z podlahy…!“ křikla Mac a postrčila ho dopředu. Rozběhli se, jak nejrychleji mohli. Vybírali rohy smykem.
„Jsem na suchu!“ křikla Mac a ze zbraně ji vypadl zásobník. Zastavila se.
„Co je?“
„Utíkejte pro pomoc! Zdržím ho!“
„Jak….?“
„Telekineze. Neřešte, běžte! To, že nevidíme chodby je jenom halucinace. Když ho od vás udržím dál, uvidíte je. Tak běžte,“ Green se na ni jenom chvilku díval. Nechápala, proč vzbuzovala ve všech chlapech pocit, že s ní musí zůstat stůj co stůj. Konečně se pohnul a odběhl do první chodby, kterou uviděl. Mac se otočila na Kuréta a zadržela ho.

„Co je?“ zajímala se Petersonová, jakmile uviděla udýchaného Greena, že vyrazil z chodby.
„Kde je Mac?“ vyhrkl John, který se vzbudil.
„Drží tu potvoru dál…teda snad.“
„Jakou potvoru?“ vykulil oči Evan, kterého probudil hluk.
„Říkala tomu…Ku…Kur…“ nemohl si vzpomenout.
„Kurét,“ zašeptal John a otočil se na Wintersona: „Tak takhle si představujete hlídání?“ Major jenom polkl. Sheppard mávl rukou a s Wintersonem v patách se rozběhl nejbližší chodbou pryč následován zbytkem.

Chodba byla tmavá. Jen z rohu se ozývalo vrčení. Objevil se pruh světla z baterky. Zelený tvor stál na místě, ale jako by se snažil někam odběhnout.
„Palte!“ křikl John. Ozvaly se hlasité výstřely a tvor po chvíli padl na zem. George se nad něho postavil a hlídal. „Mackenzie! Mac!“ zavolal Sheppard. „Ji nechat chvilku o samotě, to je zážitek,“ zamručel. „Mac!“
„Dole!“ ozvalo se ze tmy.
„Ty jsi tak strašně tvrdohlavá, šílená a …“
„A ty mě miluješ,“ hledaná vyloudila na tváři úsměv. Byla celá zpocená a seděla na schodech.
„Vem si tyčinku,“ zalovil v kapse vesty John a hodil po ní proteinovou tyčinku. Jenom přikývla a chytla ji. Rychle ji rozbalila a kousek si odlomila. Hladově se zakousla, ale vzápětí zkřivila tvář odporem.
„Co to sakra je?“ otřepala se a podívala se na složení. „Karamel? Ty snad žertuješ. Už čokoládové jsou nad moje síly, ale karamel? Ty máš teda chutě. To je hnus.“
„Já si to klidně vezmu,“ přihlásila se okamžitě Zuzana. V tu ránu u ní přistál zbytek balíčku. „Dík.“
„Měla bys něco sníst. Vlastně všichni,“ nadhodil Sheppard. Jako na souhlas zakručelo Mac hlasitě v břiše.
„Světlo bude až za pár hodin. Měli bychom se ještě dospat,“ navrhla Petersonová. Ostatní souhlasili, takže se vydali zpátky ke svým dočasným postelím okolo ohně.

Zuzana pozorně sledovala svého nadřízeného. Neustále přecházel po místnosti a jeho nervozita stoupala. Snažil se co nejméně třít oko přes pásku. Andy, který ještě neusnul, se postavil. Kývnul na kapitána, ta jej napodobila. Hodil po ní baterku. Nenápadně obklíčili Evana a ignorovali ostatní, kteří se chytali spát.
„Co je?“ zhrozil se major. Nelíbil se mu pohled Zuzany.
„Dobrovolná kontrola, nebo ne?“ zeptala se, aniž by čekala odpor. Muž naproti ní si povzdechl a zdělal pásku z oka. Nechal Greena, aby mu chytil ruce. Tohle bylo opatření na bezpečnost jak Lorna, tak Zuzany. Už jednou praštil při kontrole Carsona a pak si oko poškodil ještě více. Samozřejmě se mohl udržet, jenže světlo se zdálo nepříjemnější, než si kdokoliv dokázal představit.
„Můžu to zkusit uzdravit,“ prohodila Mac. Zuzana mlčela. Nakonec nechala svého pacienta, aby se znovu dostal do své nervozity.
„Klidně si to zkuste, pokud umíte vytahovat nebezpečné látky z těla…“ zamručela hnědovláska. Podle všeho jí výsledek prohlídky nijak nepotěšil. Našpulila rty. „Jestli vám to major dovolí, poslužte si. Pokud mu přitížíte, tak vás zastřelím,“ prohodila poslední větu jako by mimochodem. V tomhle ohledu nevěřila ničemu. Sama si s očima prošla svým. Z téhle myšlenky skočila úplně někam jinam. Začínala se zajímat o to, kde pro něj seženou léky.
„Nezastřelíte, protože pokud se o to pokusíte, kulku zastavím a obrátím ji proti vám,“ pousmála se Mac zcela klidně.
„Hm, jasně,“ zamumlala druhá žena. Ironie v tom tentokrát nebyla. Odpovídala automaticky. V hlavě si tvořila seznam všeho, co potřebovala sehnat. Doufala, že si v téhle realitě Teyla schovávala bylinky.
Mac ignorovala poznámku kapitána a přešla k majorovi. Sklonila se k němu. Jako vždycky dala jednu ruku na čelo a druhou přejížděla nad tělem. Zarazilo ji, že skoro nic necítí. Zkusila to znova. Při druhém pokusu u sebe cítila ostrou bolest snad úplně všude. Nebyla intenzivní, ale vtíravá. Otevřela oči a zhluboka se nadechla a zkusila to znova. Bolest se stupňovala. Nebyla schopna se soustředit na léčení.
„Mac…přestaň,“ vyhrkl John, když viděl, jak postupně bledne. Jenom zavrtěla hlavou. „PŘESTAŇ!“ štěkl. Poslechla. Otevřela oči a prudce oddechovala. „Co se stalo? Proč to nezabralo?“ staral se.
„Já…nemohla se soustředit. Je to kvůli nějaké látce, že?“ zeptala se.
„Ano,“ zamručel Evan, znovu si promnul oko.
„I kdybych sebevíc chtěla, nemůžu. Nezvládnu to. Když se přes tu bolest nemůžu soustředit, nemůžu ho vyléčit,“ vysvětlila a otočila se zpátky k Lornovi. „Je mi to líto, majore. Ale tuším, jak vám bylo.“
„Myslíte při léčení, nebo když to udělali?“ zaprskal.
„Vím to,“ zavrčela, ale jenom tak, aby to slyšel on. „Čtyřiadvacet hodin mě mučil člověk, se kterým teď máme uzavřené spojenectví, protože jsme tak zoufalí, že nedokážeme Bohy porazit sami. Je to výhodné pro obě strany, ale pokaždé, když se na něho podívám, vzpomenu si na to, co mi dělal. Mlácení a paralyzér bylo to nejmenší. Nakonec…vzdala jsem to. Rozhodla jsem se pro trochu zbabělou cestu. Rozbila jsem mísu s vodou a podřezala si žíly. Byl to jediný způsob, jak nic neprozradit a neohrozit stovku lidí. Prý mě našli na nějaké zamrzlé pláni. Byla jsem zmrzlá na kost. Dvacet dva. Tolik byla moje tělesná teplota. Vy Michaela při první příležitosti zastřelíte, ale já to udělat nemůžu. Bohužel je Del…ta bytost až moc dobrá na to, abychom si mohli dovolit ji jen tak zabít.“ Celou dobu mluvila zcela klidně, ale v hlase jí bylo znát opovržení a vztek.
„Zajímalo by mě, jak víte o Michaelovi,“ štěkl major Lorne. Postavil se a pak se usmál, „aha jasný…“ zamručel naštvaně. „Petersonová!“ křikl. Prudce se na ni otočil. Přešel k podřízené a zadíval se jí od očí. Vztek s ním cloumal. „Jestli ještě jednou řeknete cokoliv, je mi jedno co, z mého soukromí, tak vás osobně umlčím. Je to jasné?“
„Ano, pane,“ Zuzana zamrkala. Začínala mít problém se sebekontrolou. Tohle přátelství se rozpadalo jako domeček z domina.
„Budete mluvit, jen když se vás někdo na něco zeptá! To je rozkaz!“ Na tohle mu jen přikývla. Vzala Andyho za paži a vyvedla ho ven. Nikdo nevěděl, kam jdou.
Evan jen zakroutil hlavou a napil se z láhve. Začínal mít pocit, že se zblázní. Ze Zuzany měl posledních pád týdnů strach. Říct to komukoliv, tak se mu vysmějí. Je chlap, musí něco vydržet. On vydrží. Nebude se nechávat komandovat ženskou.
„Ona za to nemůže, mám schopnost telepatie…“ V tuhle chvíli blondýnka zmlkla. Muž na ni pohlédl s takovou nenávistí, kterou sotva u někoho viděla, teda u někoho kromě sebe.
„Super,“ zašeptal, „tady člověk vážně nemá ani trochu soukromí. Prosím vás, abyste mi už nikdy nelezla bez mého souhlasu do hlavy.“ Hlas se mu trošičku zachvěl. „Nechápu, jak můžete porušovat základní lidská práva.“ Kdyby jeho hlas dokázal mrazit, tak by se celá místnost pokryla ledem.
„Jsem jenom zvědavá. Omlouvám se, ale tohle z vás přímo křičelo. Někdy je dost těžké ignorovat lidské myšlenky,“ hlesla nervózně.
„Tak nebuďte zvědavá a zacpěte si uši!“ pokrčil rameny. Přešel do jednoho kouta a posadil se. „Vyhovuje vám vzdálenost na to, abyste neslyšela, co si myslím?“
„Ne. A přestaňte myslet na to, že byste mě nejradši uškrtil. Za tohle nemůžu! Já si to nevybrala.“ Další přísun jedovatých poznámek neslyšela. Lorne se zvedl a odešel z místnosti.
„Jak moc jsem to podělala na stupnici od jedné do deseti?“ otočila se žena na Johna.
„Třináct,“ odpověděl bez váhání.

Andy šel potichu vedle své velící. Nakonec se rozhodl pokusit štěstí.
„Kam máme namířeno?“ nenápadně zašeptal.
„Ošetřovna,“ odsekla.
„Zuzko.“
„Prostě buď ticho, ano?“ zamumlala. Zdržel se jakéhokoliv komentáře. Odkašlal si a zrychlil krok. Šel před ní. Za celou dobu se jedinkrát neotočil.
Ošetřovna vypadala snad nejhůře. Všude se válely kostry, rozbité nádoby a celkově tu zavládl chaos. Žena to ignorovala. Přešla k jedné prosklené poličce, která nějakým záhadným způsobem zůstala celá. Pohlédla dovnitř a usmála se. Jak předpokládala, všechno tam bylo.
„Nemáte klíče?“ s těmito slovy pohlédla na Andyho. Nečekala na odpověď a pěstí rozbila sklo. „Fajn, teď je to lepší.“ Okomentovala spíše svůj vnitřní stav. Oči se jí zaplnily slzami. Sykla a začala vytahovat potřebné sáčky.
„Bylo to nutné?“ Green otevřel skříňku, nebyla zamčená. Pomohl roztřídit staré rozdrcené byliny a nezájmem pozoroval, jak si jeho velící snaží zastavit krvácení.
„Očividně ano…vlastně ne.“ Zamračila se. „Jak moc jsem to dneska podělala?“ Teprve teď se nechala ošetřit.
„Tak akorát.“
„Jsi vždycky milý, Andy. Pamatuješ si ještě složení toho léku, který míchával Carson?“ Místo odpovědi ji podal tlouček s třecí miskou. Hnědovláska udělala nějaké podivné gesto a přijala podávané keramické nádobí.

Lornemu trvalo nějakou dobu, než se vrátil do místnosti. Sedl si na své oblíbené místo a pobrukoval si americkou hymnu. Sem tam si promnul oko. Celý svůj výstup zakončil tím, že se položil na záda a zavřel oči. Myšlenkami se vrátil do starých dobrých časů. Neuvědomil si to, ale usnul.
Zuzana konečně dorazila i s Andym. Něco svírali rukou. Šeptem rozmlouvali. Oba obdařili ostatním úsměvem. Petersonová si odhodila zraněnou rukou vlasy z obličeje a přiklekla k spícímu majorovi. Strčila do něj. Když jej probudila, tam mu dala do rukou to, co donesla.
„Není to sice od Becketta, ale umíchali jsme to,“ pochlubil se Green. Zuzana mlčky přikývla. Stáhla mu pásku z oka a něco mu tam namazala. „Mělo by to zabrat.“
„Seržante, proč to všechno komentujete?“ Muž se právě uvolnil. Cítil účinky nedokonalé masti. Chladila.
„Jen tak.“ Poškrábal se na hlavě. Doufal, že nic nezapomněl. Ty první věty si připravoval. Koutkem oka zaznamenal majora Wintersona, který přešel k Zuzaně.
„Co se vám stalo z rukou?“ zajímal se ustaraně George. Opatrně vzal její ruku do své.
„Nehoda,“ zamumlala. Postavila se. „Prostě jsem praštila rukou do skla, nic vážného.“
„Majore, dejte si pohov,“ poznamenal Lorne a přišel k dvojici.
„Potřebuje to pravidelnou kontrolu.“
„V tom případě, kapitáne, pojďte prosím za mnou.“ Zuzana poslechla a George se zamračil. Sledoval, jak jí Evan odmotal obvaz a pozorně si prohlížel rozřezanou ruku. Šeptali, ale neslyšel je. Možná šlo jen o hloupé omluvy, a nebo jiné věci. Všiml si, jak jí co nejopatrněji ruku zavazuje. Vykouzlil na kapitánově obličeji úsměv, který však přešel do smutné grimasy. Něco mu sdělila. Muže to znepokojilo. Objal ji, mělo to být uklidňující gesto. Chvíli tam postávali a na konec se od sebe oddálili. Slova, která si řekli, nikdo neslyšel.

Počasí se od včerejška moc nezměnilo. Jenom pršelo zase o něco víc. John se probudil a otevřel oči. Jako první uviděl Mac opřenou zády o stěnu, jak se o něčem šeptem baví se Zuzanou. Když plukovník postřehla, že je vzhůru, usmála se na něho. Přesunul se k nim.
„Jak je ti?“ staral se potichu muž, aby nevzbudil Andyho, George a Evana.
„Fajn,“ pousmála se blondýnka. „Právě se dohadujeme, kde seženeme jídlo,“ uvedla ho do situace.
„Já tvrdím, že v jídelně něco být musí,“ řekla Zuzana.
„A já zase, že po pár staletích tam toho sice bude spousta, ale ne k jídlu. Jedině že bychom chtěli nějaké řídké problémy s hustým běháním. Ale to bych to spíš pak tipovala na otravu,“ ušklíbla se Mac.
„Máme zatím tyčinky…“ nadhodil John.
„Vy máte tyčinky… mně se z toho zvedá kufr…“ zamračila se Mac. „Ale je tady les, tak třeba tam bude nějaká zvěřina. Ale aspoň o vodu se starat nemusíme. Z toho deště toho bude dost.“
„To je fakt,“ souhlasila Zuzana.
„Fajn, takže počkáme, až se vzbudí zbytek a pak se vydáme prozkoumat teda tu jídelnu. Když nic nenajdem, přesunem se do kontrolní místnosti, která je kousek, a někdo půjde něco ulovit ven. Budeme losovat,“ povzdechla si Mac a unaveně si protřela oči. John ji pozoroval. Tenhle stav znal. Chtěla se odsud jen dostat. Nic víc. Za pár minut se vzbudil i zbytek. Počkali, než se pořádně proberou a pak vyrazili.

Cesta, která jim jindy trvala pár minut, zabrala skoro hodinu. Nejhorší bylo, když přišli k místu, kde čekali schody a místo nich zela ve zdi jen velká díra vedoucí ven.
„Ehm….“ hlesla Mac a sledovala déšť.
„Hm, proč ne,“ vysoukal ze sebe Evan.
„No nic, tak jdeme ne?“ pokrčila rameny Petersonová.
„Zas budu mít místo bot ponorky,“ zamručela Mac, ale seskočila dolů jako první. Bláto hlasitě začvachtalo. Tenhle zvuk se ozval ještě pětkrát. Vydali se k protější věži, která byla vzdálená pár desítek metrů. Cestou museli překonat ještě pár neidentifikovatelných částí města. Byli vděčni, když se zase vnořili do útrob starého antického města.
„Jestli tohle absolvujem ještě jednou, budeme mít důvod k návštěvě ošetřovny se zápalem plic,“ zavrčel Andy a otřepal se.
„Hm, tím pádem já dřív umřu na podchlazení,“ breptla kapitán. Její tým se nezapřel. Mac se zastavila a s výrazem naděje se podívala na Johna.
„Zapomeň. Další kus oblečení nemám. Teda mám, ale nedám,“ vyhrkl.
„Škoda,“ povzdechla si, ale nepřestala ho sledovat.
„Vždyť ta bunda je nepromokavá,“ namítl.
„Jo s nápisem Made in China,“ ušklíbla se.
„Jdeme dál?“ zajímal se Andy.
„No, piškvorky tu hrát nebudem,“ odvětil George a rozešel se. Zbytek ho následoval. V této části města se staly chodby průchodnějšími, než v předchozí věži. Atmosféra se maličko uvolnila a chodbami se rozléhal tichý hovor, za kterého dorazili k jídelně. Židle, stoly a pilíře byly převrácené. Sem tam našli nějakou kostru. Při tomhle nálezu se Mac vždycky odvrátila jinam. V tu chvíli se jí před očima objevila kostra Sarah.
„Mám plísňový sýr!“ křikl Andy a vylovil zpod stolu nějaký chuchvalec.
„Mňamky,“ zašklebil se zhnuseně George.
„Říkala jsem vám, že tu nic nenajdeme,“ zamručela Mac a vylezla z kuchyně s pánví v ruce.
„Prosím tě, polož tu věc, co máš v ruce,“ vyhrkl John.
„Vždyť to je obyčejná pánev,“ hlesla zaraženě.
„Neříkejte, že umíte vařit,“ vykulil oči Winterson.
„Udělala bych vám nejlepší zapékané kuřecí prsíčka se sýrem a smetanou v celé galaxii Pegasus,“ pousmála se. Když viděla jejich pohledy, jenom protočila oči. „Proboha, vždyť mám dvě děti….A Abby se dožila dospělosti.“
„Tos tehdy vařila ty. Když jsme byli na Neeves?“ vykulil oči Sheppard. „Já myslel, že…“
„Tak teď jsem se urazila,“ nafoukla se a hrozivě zvedla pánvičku.
„Promiň…já jenom, že…“ rychle ze sebe soukal John. Pánvička se nebezpečně blížila.
„Jsme spolu čtyři roky a ty nevíš, že uvařím skoro cokoliv?“ zavrčela výhružně.
„Byli jsme většinou na Atlantis…nebyla možnost…“
„A ještě vypustit z pusy takovou hovadinu,“ zaprskala a pánvičkou mu mávala před nosem.
„Hele ten sýr se pohnul,“ zaznělo nadšeně od Zuzany, která s Lornem šťouchala do původně sýru, který se za tu dobu vyvinul v novou formu života.
„Taky to bylo naposled,“ zkonstatovala Mac a mrštila po tom ohnivou kouli. Hýbající se chuchvaleček se vypařil.
„Hej, my to studovali!“ vykřikl uraženě Green a pozvedl P 90.
„Ať náhodou neskončí u mě,“ pousmála se a kývla ke zbrani. Telekinezí odhrnula z cesty nábytek. Evidentně se nudila. „Říkala jsem vám, že tady nic nenajdeme. Teda nic, co by se nehýbalo a dalo se to jíst.“
„Ale jako vědecký objekt to bylo zajímavé,“ zabručel Andy.
„Tak si najděte něco jiného. Třeba pochodující palačinku,“ odsekla Mac.
„Souhlasím s plukovníkem, měli bychom se vydat opravdu něco najít,“ vložil se do rozhovoru Evan. „Navrhoval bych skupinky po dvou.“
„Jasně. Jdu tady s majorem,“ řekla s nezájmem Zuzana. Lorne se zamračil.
„Půjdu s Greenem,“ rezignoval nakonec Evan.
„Kdybych se nevrátil, umlátila mě pánvičkou,“ stihl ještě syknout John k Wintersonovi. Ten se jenom pousmál a odešel se Zuzanou směrem k laboratořím v téže věži. Lorne a Andy se vydali směrem k dalším ubytovacím prostorám.
„Kam my dva?“ zajímal se John.
„Pojďme ven. Tady stejně nic nenajdeme a v lese možná něco ulovíme,“ povzdechla si Mac.

Potichu se krčili v křoví a pozorovali vypaseného divočáka, který zrovna rýpal čumákem v hlíně. John nabil, zamířil, vystřelil…a minul. Pašík se rozběhl pryč.
„Ale no tak!“ zamručela Mac, vytáhla mu zpoza pasu nůž a rozběhla se za prasátkem. Za chvilku mu zmizela z dohledu. Zpomalila a počkala, až se divočák uklidní a zastaví. Po chvilce to skutečně udělal. V tu chvíli hodila nůž a trefila ho. Ozvalo se bolestné zakvičení.
„Máš?“ vydechl John a opřel se o kolena.
„Jo, ale dej mi zbraň,“ poprosila ho. Podal jí berettu. Vnořila se do křoví a vzápětí se ozval výstřel. „Tohle nám vydrží na pár dní,“ zkonstatoval Sheppard, když divočáka uviděl.
„Jo. Nebudeme špinit Atlantis a necháme tu krev vytéct tady. Akorát….mohl bys mu odřezat hlavu?“ požádala ho.
„Jistě,“ přikývl a vzal si nůž. Mac se otočila. „Nevadí ti zabít ho, ale nemůžeš udělat tohle?“ podivil se.
„Nemůžu za to. Chtěla jsem, aby dlouho netrpěl, ale nějak se to nepovedlo. Nemám moc ráda, když jím ty zvířata, která jsem ještě před chvilkou viděla běhat,“ hlesla a otřepala se.
„Ale budeš jíst, že jo?“ ujišťoval se.
„Jo, to jo. Mám hlad, že bych snědla snad i tu tvoji tyčinku,“ přiznala.
„Smůla, Petersonová byla rychlejší,“ pousmál se, chytl divočáka za kopýtka a začal ho táhnout k městu. Teda zbytku města.

Zuzana šla vedle George a nad něčím diskutovali. Občas odsunuli stranou jednu z beden. Podlézali sem tam spadlý trám.
„Proč chcete jít do botanické laboratoře?“ zeptal se se zájmem George.
„Předpokládám, že tam něco bude. U nás zkoušeli pěstovat v místních podmínkách nějaké ovoce.“
„Nebude zmutované?“ spekuloval muž. Žena se zastavila a jen nesouhlasně zamručela.
„Vy musíte mít vždy…“ Co musel mít muž, to už se nedozvěděl. Všechno zaniklo ve výkřiku kapitána. Podlaha se pod nimi podlomila a oni chvíli padali. Nakonec skončili tak, že major spadl na záda a na něm přistála kapitán. Nějakou chvíli tam jen tak leželi, neměli chuť se moc hýbat. Zuzana zhluboka oddechovala a vzpamatovávala se ze šoku. Moc často se jí nestávalo, aby se pod ní propadla podlaha.
„Mohla byste ze mě slézt, kapitáne? Ne že by mi to nějak vadilo, ale radši bývám nahoře,“ ušklíbl se George a podíval se na Zuzanu. Ta maličko zčervenala a sklouzla z něho.
„Omlouvám se, majore,“ hlesla a zkoumala podlahu. George si ji pozorně prohlédl. Jak tam tak seděla s rozčepýřenými vlasy a čmouhami na obličeji od špíny, tak mu připadala strašně roztomilá. Rukou jí jemně zvedl hlavu. Podívala se mu do očí. Byli k sobě blíž a blíž. Než si uvědomili, co vůbec dělají, leželi na zemi a líbali se.
„Taky máš ten pocit, že jídlo počká?“ hlesl George a zaštrachal v kapse.
„Pokud neumřeme do té doby hladem a…“ major ji nenechal domluvit. Hnědovláska přenechala veškerou iniciativu na něm.

Zuzana se postavila a poupravila si tričko. Pohlédla vzhůru. Nad ní se rozkládala velká díra. Povzdechla si.
„Copak?“ zajímal se George a dopnul si poslední knoflík u košile.
„Doufám, že víš, jak se nahoru dostaneme,“ poznamenala. Major se jen ušklíbnul a přešel tam, kde měli být dveře.
„Pokud by ti nevadili schody, tak se můžeme vydat dál,“ začal si z ní utahovat. Zuzana k němu přešla a strčila do něj. „No, co? Dobrej nápad!“ pochválil se muž.
„Jo, brilantní, ale měli bychom si pohnout.“ Po téhle poznámce zrychlili. Od cíle je dělily tak dvě chodby. Moc se nezastavovali.
V botanické laboratoři je čekalo překvapení v podobě drobné džungle. Všude rostly rostliny, stromy a kdo ví jaké keře. Museli se vším prodrat, aby se dostali k nějakému stromu, na kterém rostly podivné plody. Připomínali vzdáleně meruňky.
Kapitán utrhla pár kousků a ochutnala. Usmála se a hned celý plod dojedla. Utrhla další a jeden hodila po majorovi.
„Co to je?“ zajímal se její společník.
„Nevím, ale chutná to jako meruňka, pravděpodobně to zmutovalo, jak jsi tvrdil…Hele, tak mě napadá, tobě je asi jedno s kým do té postele vlezeš, ne?“ Střelila po něm peckou.
„Au,“ zamručel a vrátil jí to, „víš, že ne,“ odpovídal na předchozí otázku, „mám velmi přísná měřítka. Ty jsi prošla.“
„Aha, myslím, že je znám. Holka nesmí vážit metrák, nesmí mít knírek a měřit metr čtyřicet pět.“ Postavila se na jednu z krabic a utrhla ten největší plod.
„Tak nějak… ale ty nemáš ani jedno.“ Založil si ruce na prsou a sledoval, jak se snaží otrhat něco, co kdysi bývalo meruňkovým stromem.
„Očividně, jinak bych neprošla…Přestaň se mi dívat na zadek!“ slezla a strčila do něj. Pak si sklidila nedaleký stůl a vykládávala na něj plody.
„Tak se taky podívej na můj.“ Začal jí pomáhat. „Mimochodem, jak jsi věděla, že tady něco takového bude?“
„U nás z toho botanici pálili alkohol, teda vlastně chemici. Botanici vypěstovali, odvedli půlku ovoce a zbytek dali chemikům, kteří udělali meruňkovici,“ řekla a přešla k jedné části, kde stávala skříň a odsunula nějakou zástrčku, otevřela tajnou schránku. „U vás jsou asi pěkně poctiví.“ Okomentovala to, že tam nic nenašla. „Nedivím se, kdyby se to dostalo na povrch, tak mám průšvih i já.“ Zamrkala na druhého a oba se snažili natrhat co nejvíce plodů. Čím víc, tím líp. Nebylo jasné, s čím přijdou druzí.

„Měli jsme nasbírat dřevo,“ zafuněl Sheppard a pustil divočáka na zem.
„To mokré? No nevím,“ zakroutila hlavou Mac a začala rozdělovat porce pašíka na dny. Potom z nich odkrájela jednotlivé porce. John mezitím našel kusy starého nábytku. Položili je doprostřed jídelny a Mac jedinou ohnivou koulí rozdělala oheň. Maso hodili na pánev, která před chvilkou Johnovi poletovala před nosem, a dali ji nad oheň.

„Steak…“ začmuchal George, když se blížili k jídelně. Zuzana přikývla. V místnosti už byl i Andy s Evanem a oba se ládovali něčím z rozpraskaných talířů, které našli v kuchyni.
„Co to máte?“ zajímal se s rozzářenýma očkama Winterson.
„Prase. Ulovili jsme ho v lese,“ vysvětlil John a oblízl kostičku.
„Čuník. Miluju čuníka,“ zaradoval se a hned vyfasoval porci.
„Chcete taky?“ zeptala se Mac Zuzany. Ta jenom zavrtěla hlavou.
„Díky, měla jsem meruňky.“
„Meruňky?“ podivil se Evan.
„Jo,“ přikývla kapitán a rozdělala sáček, který měla v ruce. Bylo v něm plno krásných plodů, pravděpodobně meruněk.
„Zákusek,“ zaradoval se Andy.
„Fakt nechcete? Nevíte, o co přicházíte, kapitáne,“ usmál se George a vesele se ládoval kusem masa. „A je to dobré,“ zamlaskal. Zuzana na něj zděšeně pohlédla. Mlaskající lidé ji přiváděli k šílenství.
„Fakt si nedám,“ trvala na svém Petersonová.
„Vegetarián?“ hádala Mac.
„Ne, jenom jsem měla opravdu hodně těch meruněk. Jsem plná... a nejím vepřové.“
„Jak myslíte. Tak vám sestřelíme zítra nějakého ptáka.“
„To by bylo milé,“ přikývla. „Ale je to škoda nábojů.“
„Zvládnu to i bez nich,“ pousmála se Mac.


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Další část bude v čtvrtek

fajn díl, akorát si myslím, jak už jsem psal k Mooony, že by Sheppard neminul.....

už se teším na další večtvrtek běžime ve škole pětikilometrový běh tak dalši povídka bude odměna jinak supr povídka

Bindina: pětikilometrový? u nás si stěžujou na patnáctistovku

jinak díl byl dobrý takový klidný, těším se na další část

DarkLiveJo, zato ty mas uvolnení, co? Simulantko

a máme tady třetí část....předposlední

Znovu a naposled, part 3

Konečně mohli vyrazit dále. Stále nepostupovali nějakou závratnou rychlostí. Po jídle na ně opět dolehla únava a oni zatoužili po spánku. Navzájem si pomáhali přelézat díry a případné popadané věci.
„Zajímalo by mě, co se tu stalo. Atlantis přežila několik set let a najednou za dalších pár desítek let vypadá takhle?“ zhrozil se John. Při posledních slovech rozhodil rukou, aby dal tomu, co říká větší váhu. „Přijde mi to zvláštní.“
„Pravděpodobně nějaký útok,“ zafilozofoval Lorne.
„Podle McKayova deníku se přesunuli na jinou planetu. Kdo ví, jak to dopadlo…teda, víme, jak to dopadlo, ale…hergot, já se v tom ztrácím,“ postěžovala si Zuzana. Zahekala a snažila se přelézt jeden spadlý sloup. George jí pomohl a sám jej pak přeskočil.
„To je jedno, až dorazíme do řídící místnosti, tak to zjistíme,“ zamumlal Winterson. Dal tím najevo, že si nepřeje, aby se tu rozváděli jakékoliv teorie. Jen půjdou a na podobné šílenosti bude spoustu času.
Mlčení je zpomalilo ještě více. Sem tam si museli najít jinou cestu. Přeskakovali díry. Do kontrolní místnosti museli jít dokonce deštěm. S remcáním nakonec vběhli do nekončícího přívalu vody a snažili se co nejméně zmoknout. Pak přišel nějaký problém s hlubokou dírou, kterou složitě obcházeli, protože přeskokem by riskovali nějaká zranění. Nakonec se dostali k vytouženému cíly.
Řídící místnost vypadala nejvíce zachovale. Pravda, některými místy sem tekla voda. Prach se zvadal od bot. Spadlé podpěrné pilíře znesnadňovaly cestu. Brána ležela na zemi a to tak, že pokud by se někdo pokusil dovolat, tak vytvoří díru do podlahy. Vlastně se tam díra nacházela. Země se pokoušela několikrát spojit s touhle galaxií, avšak neuspěla. Balkón s výhledem na hvězdnou bránu dávno nebyl balónem, ale něčím roztříštěným na schodech. Kancelář velícího neměla jediné sklo a půlka se propadla. Všude po zemi se válely kosti, tedy to co se nestihlo za ten čas rozložit. Na všechny přítomné tenhle pohled působil svíravým dojmem.
Vyšli po schodech nahoru. Všechny staré antické obrazovky byly roztříštěné. Na zemi leželo pár notebooků. Mac jeden z nich zvedla a oprášila. Vypadal, že je v jednom kuse, avšak pouze klamal. Jakmile ho otočila, začaly vypadávat různé komponenty.
„Skvělé. Majore, budeme potřebovat váš tablet,“ povzdechla si Mac.
„Podle toho na co,“ řekl Evan.
„Na to, abych si na něm udělala táborák,“ odsekla. „Potřebujeme se dostat k záznamům a zjistit, co se stalo.“
„Mně je to vcelku jasné,“ zavrčel a rozhlédl se po místnosti. „Co chcete vědět víc.“
„Jak, kdy a proč?... Co jsme udělali špatně,“ zavrčela. John i George zpozorněli. Oba tenhle tón znali až moc dobře. Jednoduše říkal ´Udělej, co chci a já ti za to nechám hlavu vcelku.´
„Upřímně, plukovníku. Je mi to zcela jedno. Chci se jenom dostat zpátky do naší reality.“
„Jo a já snad chci zůstat tady?“ vyštěkla. „Tohle je naše realita a evidentně se podělala kvůli tomu, že jsme skončili tady. My se musíme vrátit a napravit to. Máte děti, majore?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou zaraženě.
„V tom případě nemůžete vědět, proč to chci změnit. Nejde mi až tolik o to, kolik lidí zemřelo, ale jde mi o to, že je mezi nimi i moje dcera. To je hlavní důvod, proč se chci vrátit zpátky. Jinak bych to nijak neřešila. Měla bych tady svého přítele a to mi ke spokojenosti celkem stačí.“
Zuzana poklepala Evanovi na rameno a něco mu pošeptala do ucha. Poslechl a hodil tablet Blackové. Ta jenom přikývla a připojila ho ke konzoli. V tu ránu se z jednoho panelu za ní vyvalily jiskry a vyletěl do povětří.
„Co to bylo?!“ vykřikl Lorne a vyběhl nahoru po schodech. Mac se jenom vyděšeně dívala na místo, kde zela prázdná díra.
„Ehm….asi moje chyba,“ hlesla. „Omluvte mě…musím pryč,“ vyhrkla. Odhodila tablet na nejbližší konzoli a odběhla na terasu.
„Její chyba?“ zavrčel major.
„Nechte ji být,“ ozval se konečně Sheppard. „Zkuste si představit, jak jí musí být. Není jednoduché vidět kostru svého dítěte, když jste ho naposledy viděli, jak spinká v posteli. I tak se divím, že nebouchla dřív.“ Evan chtěl něco poznamenat, ale stáhl se. Prostě nic neřekl.

„Co se děje, Ginny?“ zeptal se potichu John, když za ní přišel na terasu.
„Ujelo mi to. Zase,“ odpověděla a setřela si z obličeje slzy smíchané s dešťovou vodou.
„Pojď dovnitř.“
„Stane se to znova,“ zavrtěla hlavou. „Nechala jsem se zbytečně vytočit,“ povzdechla si. „Něco je tu špatně.“
„Celé tohle je špatně,“ upřesnil.
„Ne, jde o něco jiného. Slyším, co si myslíte a nemůžu to ovládnout. Nemůžu to zastavit ani kontrolovat. Kdybyste aspoň mysleli potichu. Je to hrozné,“ zavrtěla hlavou. „Tady je aspoň ticho.“
„Čím to je?“
„Mě se ptej,“ pokrčila rameny. „Dost na to, že mám v tuhle chvíli v hlavě sebe.“
„Jak se na to budeš cítit, tak přijď, ano?“ ujišťoval se. Jenom přikývla. Dal jí pusu a odešel dovnitř.

„Je v pohodě?“ zajímal se George a kývl směrem k terase.
„Nemám tušení,“ pokrčil rameny John a vzal si ho stranou od ostatních. „Má menší problém s telepatií. Nedokáže ji ovládat.“
„To není dobrý.“
„Není, když vezmeme v úvahu, že každý tady přemýšlí na víc jak sto procent. Nezávidím jí to.“
„Tak jo, lidi, co kdybychom tady přestali sedět a začali něco dělat?“ozvalo se nad nimi. Mac se právě vrátila z terasy. Vypadala sice jako by skočila do bazénu, ale jinak se tvářila, jako by se nic nestalo. Vykroutila si vlasy na zem a přeběhla ke konzoli s tabletem.
„Dovolíte, majore?“ zeptala se ledově a protáhla se mezi ním a konzolí. Současně vzala tablet a připojila ho. Na obrazovce se rozblikal poslední spuštěný program – autodestrukce.
„Nebouchne to, že ne?“ ujišťoval se George.
„Ne, dávno to nefunguje, jinak bychom tu nestáli,“ zavrtěla hlavou Mac a zrušila poslední příkaz. Objevila se hlavní obrazovka. Chviličku na ni jenom tak zírala, než si vzpomněla kudy k „palubnímu“ deníku. Chtělo to heslo vyššího důstojníka. Mac tam zadala svoje, ale nepovolilo jí to přístup. Vzhledem k tomu, že znala i Johnovo, vyzkoušela i jeho. Bohužel se stejným výsledkem.
„Majore, budeme potřebovat vaše heslo. Naše byly vymazány. Budeme doufat, že máte stejný přístupový kód,“ křikla. Lorne s kyselým výrazem zadal svoje heslo. Na monitoru se objevil seznam dní. „Bingo. Díky,“ pousmála se a začala listovat mezi zápisy. „Kolikátého je dneska?“ zeptala se.
„Druhého května,“ odpověděl Andy.
„Dík,“ přikývla Mac. V seznamu našla datum z předchozího dne. Rychle přelétla hlášení. Narazila na první zmínku o tom, že zmizeli a o jejich hledání. Zamračila se a přešla k dalšímu datu. Kromě dvou vět o tom, že je stále hledají a nenalézají, tam nebylo nic užitečného. Následujících pár týdnů se tam objevovala tatáž věta. Až po čtrnácti dnech je prohlásili za nezvěstné. Povzdechla si a přeskočila o pár týdnů dopředu. Skoro ke konci. Otevřela pátý záznam od konce.
„Je tam něco?“ zajímal s Winterson, když viděl, že Mac zpozorněla a naprosto hltá řádek po řádku.
„Ehm….jo,“ přikývla a usadila se pohodlněji. „Bohové se blíží. Tohle je pátý zápis od konce. Byla vyslána zpráva o pomoc k Eagerům a Wraithům, ale Bohové se blížili mnohem větší rychlostí, než mysleli. Potom tady je pár dalších záznamů. Povětšinou výsledky nějakých výzkumů, ale ani slovo o evakuaci,“ zamračila se.
„Třeba si mysleli, že to zvládnou,“ nadhodil Andy.
„Tak to pochybuju. Woolsey musel vědět, že proti Bohům nemají šanci,“zavrtěla hlavou Mac a otevřela další den. „Major Lorne dal povel k evakuaci….hmm…to brzo….“ ušklíbla se. Evan se zamračil. „Rozhodli se přesídlit na jinou planetu.“
„Tak jak je možné, že je našli?“ podrbal se na hlavě George.
„Nejsem jasnovidec,“ pokrčila rameny Mac a začetla se dál. „Vybrali planetu…kousek od stanoviště Alfa. Ještě týž den vzlétli. Bohové poškodili pár systémů, ale nic vážného ….další dva dny letěli.“ Tady se Mac odmlčela a začetla se.
„Napínáš nás,“ poznamenal potichoučku John.
„Jo…promiň…. Jakmile dorazili k planetě, Bohové už tam čekali. Okamžitě začali lidi posílat bránou. Píšou tady, že Rodney šel…“ tady se jí hlas maličko roztřásl. „Rodney šel pro Sárinku. Chtěl ji poslat domů.“ Musela na chviličku přestat. Tohle bylo moc. Zhluboka se nadechla a po pár vteřinách pokračovala. „V jednu chvíli se brána zavřela a znova nešla vytočit. Zelenka přišel na to, že Bohové poslali stopovací virus. Podle záznamů to musel být něco, co udávalo polohu Atlantis. Zbraně Bohů poškodili štíty. Atlantis šla k zemi. Náraz byl prudký. Podle dalších záznamů, které jsou místy hodně zmatené, se město roztříštilo na kusy a vojáci Bohů pronikli dovnitř.“
„A dál?“ vydechl Andy.
„Dál?“ opáčila. „Dál nic. Tohle je poslední zápis. To bylo vše, co se přepsalo z audio záznamu. Nikdo neměl čas během toho zmatku něco zapisovat, je to strohé.“
„Je možné, že žili ještě pár dalších dnů, jenom…“ hlesl George.
„Nevím, co by bylo lepší,“ zašeptala Mac a odložila tablet. Protřela si oči. Pohlédla dolů ze schodů. Leželo tam pár koster. Sešla k nim a podívala se na psí známky. První byl Chuck a druhý Lorne. Sedla si k nim.
„Uvědomuješ si, že to není tvoje vina, že ano?“ ozval se za ní John a položil jí ruku na rameno.
„Podívej se, jak umřeli,“ zašeptala a mávla rukou ke kostrám. „Chuckova lebka…“ ukázala prstem na hlavu. „Je tam díra. Asi na šířku nože….“ nechala větu nedokončenou. „A Evan…podívej se na ty žebra. Jsou na padrť.“
„Mučení?“
„Ne, zbraň. Možná telekineze,“ pokrčila rameny. Jenom přikývl a šel se podívat k ostatním. Mac ještě chvilku seděla. Najednou se jí zdálo, že se pod schody něco mihlo. Zamrkala a vstala. Znova ten stín. Přehnal se okolo schodů a zmizel ve dveřích u brány. Mac si vytvořila ohnivou kouli a opatrně se vydala za ním.
„Mac!“ zasyčel John. Nevšímala si ho. Vnořila se do chodby. Oheň v její dlani ozařoval skoro celou chodbu, ale nikde nikoho neviděla. Tenhle pocit měla už párkrát. „Co to vyvádíš?“ sykl za ní Sheppard.
„Měla jsem pocit, že něco…že tu někdo je,“ zamumlala.
„Jsi unavená.“
„Johne… proč mi v tomhle nikdy nevěříš,“ povzdechla si nešťastně. „Dost na tom, že by mě Lorne nejradši uškrtil. Tak aspoň ty mi to usnadni.“
„Promiň….jenom nemám dojem, že by tady někdo mohl žít.“
„Jo a ten Kurét tu byl na dovolené, ne?“ odsekla a pokračovala dál. Zahla za roh. V tu chvíli ji něco srazilo na zem. Vykřikla a hodila po neznámém ohnivou kouli. Trefila, ale neznámý běžel dál. Rychle se zvedla a utíkala k bráně.
„Někdo tu je!!“ zakřičela a rychle vyběhla po schodech. Zbytek se rychle postavil a sáhl po zbraních.
„Kdo?“ vyskočil Winterson.
„Jeden z Bohů!“ odpověděla Mac a hodila na sebe Johnovu bundu. Seběhla zpátky ke schodům a znova se vnořila do chodby. Tentokrát následovaná ostatními. Běžela pár chodeb v čele. Nevěděla, jak daleko od ní je zbytek. Na jedné z křižovatek se musela zastavit. Nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Naštvaně kopla do zdi.
„Máš?“ zafuněl John.
„Vypadám na to?“ opáčila. „Ksakru.“
„Hele, není to ta laboratoř, o které se v deníku zmiňoval McKay?“ podivil se George a přešel k jedněm dveřím. Otevřel je.
„Je dobré do toho šťourat?“ ozvala se Zuzana.
„Nebojte se, nikdy to nefungovalo,“ řekla Mac a obhlížela si přístroj. „Je vypnutý,“ dodala. Viděla, jak skupinka tří z jiné reality neochotně nadupala do místnosti.
„Fajn, takže tady by někde mělo být nějaké vysvětlení?“ zeptal se Andy.
„Jo, Rodney nějaké důležité údaje, tedy podle deníku, nahrál do stroje. Bohové to pravděpodobně nepovažovali za důležité, tak to nechali tak, jak to je. Stejně nikdo nikdy nepřišel na to, k čemu to slouží,“ prohodil John. Všichni pokývli.
„Ehm, nechci být rejpa, ale má to dělat to, co to dělá?“ zamručela Zuzana. Pomalu se přesouvala ke dveřím. Nevěřila antickým podivným a neznámým strojům.
„V klidu, kapitáne, nic vám to neudělá. Kolem toho chodili všichni z Atlantis, ale…“ v tu chvíli se George zarazil. Stroj začal pištět a neviditelná vlna odhodila Zuzanu na protější stěnu. Žena narazila hlavou do tvrdé slitiny a svezla se bezvládně na zem.
Andy se k ní rozeběhl a snažil se zjistit, jestli se jí nic nestalo. Lehce ji propleskl. Nic, musel to několikrát zopakovat, než na něj pohlédla.
„Kapitáne?“ staral se Lorne, který stál vedle.
„Co je?“ zamručela a posadila se. Opřeli ji o stěnu. „Mám nejapnou otázku, ale je k věci,“ nahodila. Nechali ji pokračovat. „Nemáte někdo něco na jídlo?“ Snažila se myslet na něco jiného.
„Ona se vážně praštila do hlavy,“ poznamenal Evan, přesto si prohledával kapsy. Třeba by mohl nalézt nějakou zapomenutou tyčinku.
„Ne, pane, tohle je u ní normální,“ poznamenal seržant a zbytek rozhovoru směřoval k Zuzaně, „jak se cítíte?“
„Jako bych přeletěla zhruba celou místnost, praštila se do hlavy a podlaha se hýbala. Vynechala jsem něco?...Jo, už vím, ještě mi chybí něco na jídlo.“ Tímhle si vysloužila vražedný pohled od seržanta. „Ale díky za starost, Andy,“ zamumlala a zavírala oči. V tuhle chvíli oslovený zjišťoval, že je zle. Sedl si vedle ní.
„Odpočiňte si, madam,“ zašeptal. Kývl na ostatní, aby to nechali a věnovali se práci, kterou měli. Očima vyhledal Lorna. Mezi nimi proběhla nějaká komunikace. Nakonec velící přikývl a usmál se. V tu chvíli žena po seržantově boku usnula. Spadla muži na rameno a ztěžka oddechovala.

Podařilo se jim stáhnout veškerá data. Mac si je četla. Všechno patřilo k Rodneymu výzkumu. Věci, které považoval za důležité, uschoval. Samozřejmě si všimla nějakých antických dat, kterým nepřikládala moc pozornosti. Lorne však usoudil, že tam zůstanou a nikdo je nevymaže. Stejně tablet patřil jemu.
Rozhodli se pro další postup. Vzbudili kapitána, která do této doby tvrdě spala. Zuzana neochotně vyrazila s ostatními. Musela jít, i když se občas země několikrát zhoupnula. Nedala to na sobě znát, jen se přichytila nejbližšího. Postupem času se vše srovnalo.
Procházeli další temnější chodbou. Světla tady pronikalo jen málo, většinou z nějakých trhlin ve stěnách. Všude se válely trosky, prach a špína. Jenom horko těžko se prodírali dál a dál. Konečně se cesta maličko uvolnila.
„Au,“ sykla Mac, když procházeli kolem jedné ze stěn.
„Co?“ staral se John.
„Já nevím. Je to pryč,“ pokrčila rameny. „Prošla jsem kolem té zdi a rozbolela mě hlava.“zamračila se.
„Projdi kolem ní znova,“ pobídl ji John.
„Proč?“
„Dělej.“ Poslechla a kousek se vrátila.
„Dobře! Dobře! Něco tu nehraje, ale už kolem toho nejdu!“ vyjekla a odběhla kousek dál. George se napřáhl a pažbou Johnovy zbraně několikrát praštil do zdi. Roztříštila se. Potom už nebyl problém díru zvětšit. Za stěnou se objevila malá místnost a v koutku našli další krabičku. Ta jenom blikala a potichoučku vrněla.
„Nic to nedělá,“ zamračil se George. Major Lorne k zařízení připojil laptop a začal stahovat data. Netrvalo dlouho a Mac vykřikla a chytla se za hlavu.
„Vypněte to!“ zakřičela.
„Jak?!“ vyhrkl George, když viděl, co se děje.
„Vyhoďte to do luftu, rozstřílejte to, ale hlavně to vypněte, nebo se zblázním!!“ Slyšela tisíce hlasů, které nadávaly, křičeli, o něčem uvažovali… Bylo jedno, co říkaly nebo křičely, chtěla je umlčet. Cítila, jak s ní John zatřásl. Nevnímala ho. Ucítila, jak ji objal. V ten moment se ozvala ohlušující rána. Hlasy začaly ustávat. Zmateně se rozhlédla. John klečel u ní a ustaraně ji pozoroval. Místo přístroje byla díra.
„Mac….“ Jenom zakroutila hlavou.
„Musím ven, jinak nejspíš omdlím,“ vysoukala ze sebe bílá jako stěna. „Budu na terase o patro výš,“ oznámila a vypotácela se ze dveří. Všichni se báli jenom pohnout.

Mac se vrátila asi o půl hodiny později. Byla ještě pořád hodně bledá, ale už vypadala klidněji.
„Asi se vám nepodařilo zachránit nějaká data, že?“ povzdechla si a ukázala na díru ve stěně.
„Něco málo ano. Jenže je to anticky a neumím tak rychle číst,“ zamračil se Evan a zkoumal tablet.
„Můžu?“ zeptala se. Pokrčil rameny a podal jí ho. Odešla do rohu a posadila se. Začala číst staré antické záznamy. „Takže…“ ozvala se po chvilce. „Mám vysvětlení toho, proč jsem nedokázala sem tam ovládnout svoje schopnosti.“
„Ano?“ ušklíbl se Lorne.
„Ano, majore,“ přikývla nevzrušeně. „Je to určené pro špionáž. Vysílalo to na určité frekvenci a ten, kdo byl na tu frekvenci cvičený, mohl poslouchat cizí myšlenky. Problém je v tom, že je to tisíce let starý přístroj, který přežil zřícení, takže odhaduju, že se pokazil.“
„Špiclovat vlastní lidi? To je nechutné,“ zamračil se John.
„Není, je to jen opatrnost. Nepamatuješ, že Eagerové se od Antiků nedají rozeznat, dokud nezaútočí?“ zakroutila hlavou Mac.
„Takže už je vám dobře?“ zajímal se George o Mac.
„Ne, ale je mi mnohem líp. Konečně jsem zase v hlavě sama,“ pousmála se a podrbala se na hlavě. „Půjdeme?“
„Jistě,“ přikývl John a vyšel za ní.

Konečně zase narazili na jednu u prázdnějších chodeb. Oddechli si. Prachu a špíny měli dost. V jednom okamžiku zpoza rohu něco vyběhlo a přeběhlo to do chodby, kterou se chtěli vydat.
„To je to, co bylo u kontrolní místnosti!“ křikla Mac a vyběhla za postavou. Neznámý zmizel za nejbližším rohem, který zbytek vybral smykem.
„Kde je?“ křikl Green.
„Netuším. Běžte každý jedním směrem!“ křikla Mac a s Johnem se vydala chodbou rovně. Zuzana a Green šli doleva a Lorne s Georgem doprava. Žádná skupina nebyla zpočátku úspěšná.
„Podívej,“ zašeptala Mac a snažila se co nejopatrněji přiblížit k postavě, která se blížila k zatáčce. Podle paměti věděla, že se o tři metry dále chodba rozdvojovala. Kdyby neznámého vylekali, tak se pravděpodobně nedozví, kam zabočil. Čert nechtěl a sledovaný si jich všimnul. Rozeběhl se dále. „Volej ostatní! Chytnu ho!“ křikla žena.
„Opatrně,“ sykl John a vysílačkou oznámil situaci zbytku. Mac běžela, jak nejrychleji mohla. Snažila se neznámého neztratit z dohledu. Zastavila se na křižovatce cest. Zavřela oči a telepatií prohledala okolí. Maličko se pousmála. Našla ho. Byl schovaný v jedné šachtě. Potichoučku se připlížila a otevřela prudce dveře od větrací šachty. Ve tmě se tam krčil malý mužík s vousy.
„Vylez!“ štěkla Mac a vytáhla ho ven. Jenom něco vypískl. „Sklapni,“ zavrčela a přitiskla ho ke zdi. Nečekala od něho žádný odpor, takže ji celkem překvapilo, když se po ní ohnal a odrazil ji k protější zdi. Spadla na zem a on se vydal na útěk.
„Ženete se někam?“ pousmála se Petersonová, která se vynořila z postranní chodby, a namířila na něho zbraní. Mac se sesbírala ze země.
„Chytneš, jo?“ ušklíbl se John.
„Našla jsem ho…jenom na tom chytnutí budu muset zapracovat,“ zafuněla plukovník. „Nějak jsem neočekávala, že mě ten malej podvraťák praští,“zamručela. To už ale Green měl neznámého plně pod kontrolou. „Tak spusť. Kdopak jsi?“zeptala se Mac.
„Nic ti neřeknu.“
„Proč nemůžou být sdílnější?“ povzdechla si. Prohledala mu kapsy. Z jedné vnitřních vytáhla asi půl metru široký svitek. „Co to je?“
„Nic,“ zakroutil hlavou.
„Tak jo, lidi, držte ho.“
„Co chcete dělat?“ zajímal se Evan.
„On nám nic nepoví, tak to zjistím sama,“ vysvětlila. „Telepatie,“ dodala, když viděla nechápavé pohledy.
„Pallas,“ vydechl neznámý.
„My se známe?“zamračila se a marně si snažila vzpomenout. Ona a obličeje, to nešlo dohromady.
„Měla jsi být….mrtvá.“
„Pardon, ale nikdy nedělám, co se mi řekne. Tvoje jméno.“
„Damón.“
„Skvěle, tak seď v klidu,“ ušklíbla se a podívala se mu do očí. Byl to nejsnadnější způsob. „Vidíš, že to šlo,“ pousmála se a otočila se na své společníky. „Tohle neztraťte,“ podala svitek Greenovi. Ten ho pevně sevřel. „Dostane nás to domů. Pokud to přeložíme,“ dodala s povzdechem. „Je ovšem smutné, že tady žiješ sám.“
„To si nemyslím,“ zamručel a ušklíbl se. Odněkud se ozvalo zavrčení. Bylo stále hlasitější. Z nějaké velké trhliny se vynořili čtyři Kuréti. Damón jenom něco křikl a oni zuřivě zaútočili.
„Co jim řekl?!“ křikl George.
„Zabte je!“ odpověděla Mac a vytvořila ohnivou kouli, kterou mrštila po tvorovi. Ten padl mrtvý k zemi.
„Utíká!!“ zakřičel Lorne a rozeběhnul se za prchajícím bohem. Green chtěl přiložit ruku k dílu a zastavit zajatce, avšak příliš pozdě mu došlo, o co utíkajícímu jde. Damón srazil seržanta na zem. Dopadající muž upustil svitek a ten se zakutálel někam do tmy. Damónovi se rozsvítila dlaň a tu ránu měl svitek v ruce. Pokračoval v cestě dál, nehodlal se ničím zdržovat. Kuréti byli jenom tři, takže od nich měli za chviličku pokoj a mohli pronásledovat boha s návodem na cestu domů. Běželi chodbami za prchajícím. Nevěděli, jak dlouho jej pronásledovali, ale najednou dorazili ke konci chodby. Další postup jim znemožnila díra, když se rozhlédli, tak zjistili, že věž pravděpodobně pukla. Pod nimi se nacházela hloubka pár metrů. Damón jít jinudy nemohl, a tak jeden po druhém přeskočili do další části věže.
Všichni si oddechli, jakmile přeskočili a stanuli na pevné zemi. Po chvíli cesty vyskočil odněkud ze skuliny Kurét. Sheppard ho s přehledem zastřelil. Pokračovali dál. Dorazili na plácek dost podobný místnosti s bránou. Jen byl o něco menší. V tu chvíli se ze všech stran vyřítily zelené obludy a vojáci. Bylo jich okolo dvou desítek. Týmy začaly střílet i přes malý počet nábojů, který jim zbyl. Střely lítaly všude kolem. Zvířený prach poletoval vzduchem. Atlanťanům zbývalo už jen pár nábojů a Mac docházela síla k vytváření ohnivých koulí. Po chvilce začínala intenzita střel slábnout z obou stran. Nepřátelé se začaly najednou stahovat.
„Granát!“ zakřičel Andy a odhodil kulatou věc. Všichni se přikrčili a zbytek prchajících vojáků proletěl vzduchem. Všude bylo najednou hrobové ticho. Prach se usadil na zem.
„No teda.“vydechl George, když uviděl, co se stalo s místností. Jedna z mála místností, která zůstala celá, byla teď plná trosek.
„On s tím pitomým svitkem utekl,“ zavrčela Zuzana.
„Najdeme ho. Teda Mac ho najde, že?“ujišťoval se John a podval se na zmíněnou. Mackenzie sledovala něco za ním. Zadíval se jejím směrem. Lorne byl zrovna skloněný a otočený k nim zády. Pár metrů od něj se právě zvedal jeden zkrvavený voják.
„K zemi!“ křikla Mac, rozběhla se k němu a srazila ho k zemi. Ozval se výstřel a vzápětí další tři. Lorne se rychle vyškrábal na nohy. Během chvilky zjistil situaci.
„Ležte,“ přikázal, když se zohnul k Mac. Držela si krvácející na okrajích spálenou ránu na břichu. Celá se třásla. Přiklekl k ní.
„Johna…“ vydechla.
„Už jde,“ přikývl. „Podplukovníku, rychle,“ zakřičel.
„Mac…“ zašeptal John, když se dostal k ní. „Vydrž….“
„Potře…buju pomoc…“
„Zvládneš to.“
„Dej…mi…dej mi ruku,“ vydechla. Poslechl a pevně tu její sevřel. Z ničeho nic věděl, co chce udělat. Tázavě se na ni zadíval. „Je…to snazší,“ odpověděla. Přikývl. Svoji ruku nechala na ráně a druhou co nejpevněji stiskla Johna. Dlaň jí zářila oranžově. Sheppard jenom nestačil zírat. Cítil se, jako by měl chřipku. Najednou vše ustalo. Mac pořád prudce oddechovala, ale stisk povolila a ruka jí sklouzla na zem. Sheppard víc neviděl. Omdlel. Winterson se k oběma sklonil a zkusil puls. Měli jej slabý. Chvilku váhal. Pak vyhrnul tričko od Mac. Místo, kde měla být rána, bylo dokonale nepoškozené. Chvilku jenom udiveně mrkal sejně jako ostatní.
„Měli bychom tady zůstat,“ navrhl Lorne.
„Souhlasím,“ přikývl George.

Mackenzie se s trhnutím probrala a rychle otevřela oči. Automaticky si zajela na místo, kde měla být rána. Nikde nic. Oddechla si a rozhlídla se kolem. John ležel o kousek dál. Chtěla vstát, ale někdo ji zadržel.
„Lež,“ zašeptal George a podal jí vodu. Napila se.
„Je v pořádku?“ kývla k Sheppardovi.
„Jo, jenom spí. Probral se dřív než ty a znova usnul,“ odpověděl. „Ty bys ho měla napodobit. Zkus ještě usnout. Budeme tě potřebovat, až získáme ten svitek. Abys nás pak neposlala k dinosaurům.“ Jenom se pousmála. Za Wintersonem se objevil Lorne.
„Můžu s vámi mluvit?“ zeptal se a znělo to celkem nervózně. Mac jenom přikývla. George odešel. „Chtěl jsem vám poděkovat.“
„A za co?“
„Měl střelit mě.“
„Pokud po tom tolik toužíte, majore, podejte mi pistoli, já vás střelím a pak vám dokážu, že to léčení fakt zabírá. Jenom vy jste takový exotický případ,“ odsekla.
„Věřím vám…jenom…“
„Jo….jenom vám to muselo dojít, až když jste viděl moje vnitřnosti, co?“ ušklíbla se. „Je to tak vždycky, takže mě to ani nějak nedojímá. Omluva se přijímá,“ odpověděla stejně chladně, jako se k ní choval celou dobu on. Nevěděl, co má říct. V její tváři nebyl výraz. Jakákoliv emoce. Netušil, co si myslí. Zato Mac se celkem slušně bavila. Nezlobila se na něho. Chápala, proč se tak choval.
Evan udělal jeden z nerozhodných pohybů rukou, konečně ji natáhl k plukovníkovi. Ta chvíli dělala, že váhá, ale nakonec ji stiskla a usmála se.

„Dobré ráno, Šípkový Růženku,“ pousmála se Mac, když se John probudil. Seděla opřená zády o zeď a celou dobu ho pozorovala. Jenom zamrkal a rychle se posadil.
„Jsi v pořádku?!“ vyhrkl.
„Jsem…díky tobě. Omlouvám se. Dělala jsem to poprvé. Přehnala jsem to.“
„Hlavně, že jsi v pohodě,“ usmál se a sedl si.
„Unavený?“
„Trošku.“
„Omlouvám se. Bylo to maličko sobecké.“
„Mac…“ pousmál se a přešel k ní. „Je mi opravdu fajn. Nic to nebylo.“ Mávl rukou. Chtěla ještě něco říct, ale John ji políbil. Zajela mu rukou do vlasů. V tenhle moment jí bylo jedno, co se děje..
„Ehm…neruším,“ hlesl George, když se objevil v místnosti.
„N-ne,“ zašeptala Mac červená od hlavy až k patě.
„Evidentně je vám lépe,“ usmál se.
„Jo. Můžeme vyrazit ulovit Damóna,“ prohlásila a zvedla se.
„Skvěle,“ zaradoval se. Vyšli za ním. V další místnosti, kde se původně bojovalo, čekal zbytek.
„Jdeme?“ zeptala se Mackenzie.
„Jste si tím jistá?“ zapochyboval Andy.
„Samozřejmě,“ přikývla. „Nemusíte jít, pokud nechcete. Ale já jdu,“ zamručela a seběhla ze schodů. „Damón krvácel, půjdeme po stopách. Ten svitek potřebujeme.“
„A kdo ho přečte?“ ušklíbla se Zuzana.
„Třeba já. Pokud to bude něco, co umím,“ pokrčila rameny Mac a vydala se po krvavé stopě. Nešli dlouho. Kapky krve se po chvilce začaly měnit v louži. Mac se zatvářila spokojeně. Dorazili ke dveřím. Když je chtěli otevřít, nešlo to.
„Sněhuláček?“ podal John s úsměvem Mac C4.
„Jistěže,“ pousmála se a z trhaviny začala něco vyrábět. „Ale dneska sněhuláček odpočívá. Dneska to bude sloník.“ Za pár chvil na dveřích trůnil maličký sloník. Zuzana, Andy a Evan jenom nechápavě koukali. „Kryjte se.“ Zaběhli za roh a George slona odpálil. Ozvala se detonace, která otřásla věží. Vzápětí se ozvaly další rány a ze stropu se sesypal prach. Kousek od nich spadl pilíř.
„Whouuhu,“ vyjekla Mac a opatrně se podívala do místnosti. Damón ležel v rohu celý zakrvácený a nehybný. John a Andy se nad něho postavili se zbraní.
„Co hledáme?“ zajímal se Evan a shodil ze stolu nějaké knihy.
„Svitek,“ odpověděla Mac. „Je asi půl metru široký a měl by mít pečeť. Sice odtrženou, ale měl by i mít.“ Začali hledat. Copak o to, svitků tady byla spousta, ale žádná s červenou pečetí.
„Mac…probírá se,“ zavolal John.
„Budeme doufat, že mu to moc nepomačkalo mozek. Potřebuju to z něho dostat,“ povzdechla si a počkala, než se Damón probral. „Ahoj. Vezmu to stručně, protože nemáš moc času. Kde je ten pitomý svitek, který si měl v ruce?“
„Ti?“ hlesl starořecky.
„Dopr…Metakino ta periechomena tis othonis.“ Jenom zakroutil hlavou. „Tvoje mínus,“ pokrčila rameny a podívala se mu do očí. Nejsnazší cesta. Muž najednou vykřikl. Mac se rychle stáhla. Byl mrtvý. „To já ne,“ vyhrkla rychle.
„Máš to?“ zajímal se John.
„Jistě,“ pousmála se a přešla do jednoho z rohů. Prudce dupla do podlahy a ta se v mžiku probořila. Objevil se tajný úkryt. V něm ležel svitek. „Mám tě,“ zašeptala Mac a jemně ho vzala. Zvenku se ozvalo vrčení.
„Přátelé?“ tipoval Lorne.
„Jo. Pojďme. Až moc rádi se tulí,“ pobídl je nervózně George. Vyběhli ze dveří. Zprava se k nim blížili zelené příšery. Rozběhli se na druhou stranu. Jejich cíl byla opět kontrolní místnost. Kličkovali chodbami, jak nejrychleji dovedli, ale příšery měli stále za sebou. Střelivo už jim dávno došlo. Mac chtěla běžet jako poslední, ale při každém pokusu ji John chytl za ruku a táhl ji za sebou. Po chvilce rezignovala. Konečně se opět objevili u díry z jedné části věže na druhou. Okamžitě ji přeskočili. Příšery je doháněly. Jakmile se objevily u díry, zarazily se. Skupinka prudce oddechovala a pozorovala z několikametrové vzdálenosti Kuréty, kteří se neodvážili skočit. Kuréti jenom nervózně přešlapovali, než se jeden z nich rozběhl a odvážil se skočit. V tu chvíli se vzduchem mihla ohnivá koule a on skončil o pět metrů níž.
„Dobrá trefa,“ uznal Green.
„Dík,“ přikývla Mac. Když si vydechli, vydali se dál. Stejnou cestou, jakou přišli. V kontrolní místnosti si konečně mohli oddechnout. Prozatím byli v bezpečí. Mac opatrně rozmotala svitek. Místy byl nečitelný a ona jen doufala, že to nejsou důležité části. Sfoukla dolů prach.
„Přečteš to?“ zajímal se John.
„Já….nevím, Johne,“ přiznala. „Potřebovala bych tady svůj notebook a poznámky a …“ zarazila se, podívala se na ostatní a rychle vstala. „Počkejte tady!“ vyhrkla a jemně položila svitek na zem. Seběhla ze schodů a proběhla dobře známou cestou k další díře. Seskočila dolů a venkem doběhla k další věži. K věži, u které byli první. Vlezla dovnitř a skrz trosky se dostala před svůj pokoj. Přede dveřmi se zarazila. Nebyla si jistá, jestli chce jít dovnitř. Chviličku tam jenom stála. Nadechla se a vešla dovnitř. Nechtěla se dívat do dveří nalevo, ale nic jiného jí nezbylo. Rychle se podívala na noční stolek, kde si notebook většinou nechávala. Kus nábytku ležel o dva metry dále, než byla zvyklá. Povzdechla si a začala se přehrabovat v troskách. Prohledala všechno. Skříně, poličky, šuplíky. Nikde nebyl.
„Vzpomeň si, sakra,“ zavrčela. Pak se pleskla do čela a klekla si na zem k posteli. Byl pod ní. Vzpomněla si, že když uklízela, zasunula ho pod postel, aby to vytvářelo dojem aspoň chvilkového pořádku, který byla Sarah schopna za pár minut zničit. Vytáhla ho a chtěla vstát, avšak zaujala ji jiná věc. Johnova kytara. Přeběhla na druhou stranu postele a vytáhla ji. Byla zaprášená, ale jinak v pořádku. Vzala ji, potom se sehla na zem pro pár čtverečkovaných papírů a vyběhla pryč.

„Co to sem táhnete?“ zamručel znuděně Andy, když se objevila zpátky.
„Kytara. Žertuješ? Ona to přežila,“ vydechl John a jemně si ji vzal. Mac jenom přikývla a po tváři se jí mihl úsměv.
„To jako budeme zpívat, nebo co?“ zamumlala Zuzana.
„Ne, jenom tady podplukovník je na ní maličko závislý,“ vysvětlila Mac a papíry hodila na zem. „Doufám, že máte svoje tužky,“ poznamenala a hned si ze pár vzala. „Já na to jdu psát překlad a vy si zahrajte třeba piškvorky,“ mávla rukou. „Majore, můžu zase zneužít váš tablet?“ Lorne jí ho beze slova podal. „Díky.“
„My zajistíme okolí,“ řekl Evan.
„Věřte mi, majore, to byste ho musel jistit dlouho. Nebude to hned. Sedněte si pěkně na místa, kde máte rozhled a u toho odpočívejte, když teda chcete mít přehled,“ zamručela Mac. Zuzana pořád nechápavě hleděla na nástroj v Johnově ruce.
„No co. Byla drahá,“ odpověděl. Mac zpozorněla.
„Říkal jsi, že ti ji dal jeden starý přítel, který si koupil novou a věděl, že o tuhle stojíš,“ zavrčela nebezpečně Mac.
„No….víš….“ hlesl nervózně John.
„Kolik?“
„Co kolik?“ dělal, že nechápe.
„Kolik ten krám stál?“
„Ehm…mohlo to být horší,“ odpověděl vyhýbavě.
„Tak kolik?...300 dolarů?...500?“
„Tři tisíce,“ zašeptal sotva slyšitelně.
„Kolik?“ vydechla Mac a byla si jistá, že se přeslechla.
„Tři tisíce.“
„Tři tisíce čeho? Korun, leva, rublů, jenů?“
„Dolarů.“ Mac zalapala po dechu.
„Tři tisíce dolarů?“ zašeptala. „Ty tři tisíce dolarů, za které měla Sarah dostat nový nábytek?“ zavrčela a postavila se.
„Nakonec jsme ho ale koupili,“ namítl a ucouvl. Zhodnotil situaci a zjistil, že to evidentně neuhraje ani na remízu.
„O dva měsíce později a ještě za pomoci mého otce!!“ vyštěkla. „Ty....ty peníze byly… asi tě praštím,“ vydechla.
„Mac…“ snažil se ji chytnout za ruku. Ucukla. Prudkým pohybem chňapla po svitku, druhou rukou vzala notebook a seběhla po rozbořených schodech dolů. Uvelebila se na posledním schodě. Svitek si rozložila před sebe a notebook propojila s tabletem.
„Ignorantko!“sykl za ní John. Ale jenom tak potichoučku. Za ta léta ji znal dobře, takže věděl, že kdyby to slyšela, nějaký čas by s ním nepromluvila.

Mac se zvedla a podívala se na hodinky. Nevěřila, že od doby, kdy si k tomu sedla uplynuly už čtyři hodiny a ona stále neměla víc, než jeden odstavec.
„Jak to jde?“ zajímal se John, když si všiml, že se postavila.
„Pomalu,“ vydechla. „Je to slátanina několika jazyků. Je tam řečtina, antičtina, arabština, snad ruština… já nevím. Je toho spousta. Je to ten největší mišmaš, který jsem kdy viděla. Musím si dát pauzu.“
„Jasně,“ přikývl Sheppard. Mac vyšla pomalu po schodech a zamířila na terasu. Pořád pršelo. Nechala kapky, aby jí padaly na tvář.

„Tak co, jak je na tom s tím překladem?“ zajímala se Petersonová
„Nemám tušení. Neřekla nic konkrétního,“ pokrčil rameny John a vzal do ruky kytaru. Začal vydrnkávat nějakou melodii a pobrukovat si.
„Máš to špatně. Je to o tón výš,“ upozornila ho Mac, která se vrátila.
„Nemám,“ namítl.
„Máš. Vím, co zpívám, ne?“ usmála se.
„Zpíváte?“ podivil se Evan.
„Jo… vždycky večer,“ přikývla. Evan se maličko zamračil.
„Jdu se vrátit zase ke svému papírovému příteli,“ povzdechla si.
„Myslíte, že to budete mít do tmy?“ zeptala se Zuzana. Mac se podívala ven, začínalo se stmívat.
„Ani nápadem,“ zavrtěla hlavou a sešla zase na poslední schod. George s Johnem se rozhodli, že než padne úplná tma, zaběhnout ještě rychle do jídelny pro zbytek čuníka. Za pár minut se vrátili i s večeří. Petersonová jenom zoufale zakňučela.
„Je mi líto, kapitáne. Meruňky jsme snědli a nic jiného není,“ řekl George a dal flák masa na pánev a tu celou nad oheň.
„Dám si kousek,“ hlesla Zuzana.
„Hlad?“ usmál se Winterson. Jenom přikývla.
„Mac!...“ křikl John. Zvedla hlavu. „Pašík se po tobě ptá!“
„Nemám hlad,“ zavrtěla hlavou a sklonila se zpátky k překladu.
„Něco ti tu nechám,“ řekl. Přikývla. Venku se pomalu setmělo. Všichni se shodli na tom, že by bylo nejlepší jít spát. Byli tak unavení událostmi dnešního dne, že za pár minut usnuli.

„Tady snad nikdy nepřestane pršet,“ zamračila se Zuzana další den ráno, když se už všichni vzbudili.
„Se divím, že tady ještě není potopa,“ zamručel Andy a protáhl se. Vzal si kousek masa ze včerejší večeře.
„Hm,“ zamručel John a rozhlédl se kolem sebe. Trošku čekal, že u sebe najde Mac. Šel se podívat na schody. Ležela stočená v klubíčku na jednom z nich. Vedle ní byl pořád talíř s jídlem, kterého se ani netkla. Sešel k ní dolů a přikryl ji svojí putovní mikinou. Celé dopoledne prozkoumávali přilehlé laboratoře a okolí, hráli hry na čtverečkovaném papíru nebo jenom podřimovali. Mac se probudila až okolo poledne. Neuvědomila si, kde zrovna je, a tak se ze dvou schodů skutálela dolů.
„Auvajs,“ zaskučela a zvedla se.
„No konečně,“ pousmál se John a seběhl k ní. Mac si zívla.
„Usnula jsem až k ránu,“ zamručela a protřela si oči.
„A jídla ses ani netkla,“ zamračil se.
„Tak buď jedno, nebo druhé,“ odpověděla. „Zbývá už mi jenom pár řádků. Musela jsem usnout.“řekla a posunula svitek trošku výš.
„Sněz aspoň tenhle kousek.“
„Nechci. Dala bych si kafe,“zavrtěla hlavou a znova se ponořila do překladu.

„MÁM TO!“ vykřikla Mac asi o hodinu později. Rychle se postavila.
„Skvěle!“ pochválil ji John s úsměvem. „A co teď?“
„No já nevím,“ hlesla nejistě. „Je tady jeden úryvek, který by odpovídal….i obsahem a tak…tomu, že nás to hodí zpátky domů.“
„Ale co my?“ zeptala se Zuzana.
„Nevyřešili bychom to, až bychom se vrátili do našeho času?“ opáčila Mac.
„No to jo…vám je to jedno. Vy se vrátíte domů, ale co my?“ zaprskala Petersonová.
„Tak teda myslím, že pořád lepší, než zůstat tady,“ zamračila se Mac.
„Fajn. Tak dělejte,“ pobídl ji George.
„Jste si tím jistí? Protože já ne,“ hlesla.
„Víš, kdyby…“ začal John.
„Vím,“ přikývla. Rozmotala svitek dokonce. Zhluboka se nadechla. „Připraveni?“
„Ani ne,“ zakroutil hlavou Lorne.
„Tak jdem na to,“ vydechla. Začala předčítat starověké verše. V tu chvíli se s nimi začalo všechno točit. Mac se snažila a četla dál. Písmenka se jí rozmazávaly. V tu chvíli vše zčernalo.

Tak a závěrečná část bude až bude, protože máme menší technické problémy...

Zatím obě doufáme, že se vám povídka líbila

krásná povídka jsem zvědavá na pokračování

jasně, je to velice zajímavé a zbytek tu dejte co nejdřív

Tak jsem akorát dočetl poslední 2 díly a je to zajímavé a pěkně napsané, už se nemohu dočkat pokračování.