Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Co myslíš úplným koncem - to, že Acelynn dostala Atlantis? Pokud Město chtěla, bylo jasné, jak to dopadne
Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa |
Obsah fóra ‹ FanArt ‹ Vaše povídky ‹ Dokončené povídky ‹ SG: ZDP - druhá série bude - asi :)
16.2.2014 15:05:04
17.2.2014 06:42:30
. (Nevedela akú veľkú /malú/ výplatu dostal) 
18.2.2014 17:51:59
18.2.2014 20:30:10
18.2.2014 20:42:04
18.2.2014 21:02:47
18.2.2014 21:05:31
18.2.2014 21:35:12
19.2.2014 06:02:08
19.2.2014 08:29:06
19.2.2014 16:11:01
19.2.2014 16:45:06
20.2.2014 13:25:12
27.2.2014 11:19:51
28.2.2014 18:41:21
28.2.2014 19:31:39
28.2.2014 19:35:34
28.2.2014 20:08:32
28.2.2014 20:16:54
28.2.2014 20:27:51
28.2.2014 20:30:07
28.2.2014 20:30:59
28.2.2014 20:32:15
02.3.2014 23:01:09
Síce pozde, ale predsa 
som sa dostal k prečítaniu najnovšej časti a celkom sa teším na pokračovanie. 
Úvod je za nami a začínam byť zvedavý ako zamotáš pokračovanie príbehu. 
Ak to sama nezvládneš, tak priložím pár pripomienok (poznámok) a bude na svete ďaľšia mimoňka ( prípadne dve 
). 
a
02.3.2014 23:21:51
SG: ZDP - druhá série bude - asi :)
16.2.2014 15:05:04
Puk, děkuju
Co myslíš úplným koncem - to, že Acelynn dostala Atlantis? Pokud Město chtěla, bylo jasné, jak to dopadne
Co myslíš úplným koncem - to, že Acelynn dostala Atlantis? Pokud Město chtěla, bylo jasné, jak to dopadne
17.2.2014 06:42:30
Se směsicí strachu a smíření se dívala na jeho pomalu se blížící dlaň.
. (Nevedela akú veľkú /malú/ výplatu dostal) 18.2.2014 17:51:59
Puk, vždyť to znáš - kdo s čím zachází... Andoriel to zná taky. Ale nikde nebylo řečeno, jak to s tou blížící se dlaní dopadlo 
Bavte se
Děkuju za všechny komentáře
Další kapitola se bude jmenovat Bláznivý nápad. Určitě neuhodnete, koho napadne
Bavte se
65. Nepřítel zůstal doma
1. Nečekaná setkání
„Přišel jsem vás varovat,“ Ace stál u Brány a díval se nahoru na ochoz, odkud na něj shlížel doktor Woolsey s Johnem Sheppardem.
„Vidím, že ses zotavil,“ řekl John kysele. „Léčba byla účinná?“
„Skoro mě zabila, ale jsem takový, jaký jsem býval,“ vážně přikývl Wraith. Oči mu bloudily po lidech okolo.
„Hledáš někoho nebo jsi nás přišel varovat?“ zeptal se John jízlivě.
„Obojí,“ zahučel Ace. Ještě jednou přejel pohledem kolem sebe, než se zadíval na Johna. „Nejdřív to varování,“ řekl s drobným povzdechem a vydal se po schodech nahoru do kanceláře velitele základny na Atlantis.
Zívla jsem. Už dva dny jsme s Erin luštily staré nápisy v zasypaných jeskyních opuštěné planety na okraji galaxie Pegas s nadějí, že se dobereme dalšího kousku Proroctví.
Tentokrát se moje klaustrofobie projevila v té nejhorší formě. Několik hodin jsem proseděla schoulená do klubíčka a urputně se bránila pocitu, že se v uzavřeném prostoru dusím.
Druhý den jsem sice byla v pořádku, ale texty, které jsme nacházely, mi pořád připadaly jako nesmyslné bláboly chorého mozku. Ani Erin v nich nedokázala najít smysl a četbu některých zvlášť bezvýznamných pasáží prokládala hlasitými českými kletbami.
Naše vojenská ochranka se po propátrání dalekého okolí rozložila u jediného vstupu do chodeb a užívala si dlouhý odpočinek.
Nadechla jsem se, rozhodnutá navrhnout návrat na Atlantis, který mi stále naléhavěji bušil v hlavě, když část chodby zahalila matná tyrkysová záře. Oddělila nás od hlídky u vchodu a každému vyčnívajícímu kamínku dala nový ostrý stín. Erin zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe očima zamlženýma vzpomínkou.
„Nemohu se zdržet,“ ozval se tichý hluboký hlas. „Musíte se hned vrátit. Všichni.“ Hlas se odmlčel a ještě tišeji dodal: „Počkám na tebe ve tvém pokoji, Erin. Pospěšte si.“ Poslední věta byla tak hlasitá, že mne zvedla z plochého kamene, kde jsem se předtím usadila.
Záře zmizela. Stráž u vchodu si očividně ničeho nevšimla.
Beze slova jsme obě dvě nacpaly věci rozházené po chodbě do batohů a téměř poklusem se vydaly k úzkému východu z podzemí.
„Vracíme se,“ řekla jsem krátce veliteli týmu, který nás měl ochraňovat. „Ihned,“ dodala jsem důrazně, když se začal pomalu zvedat.
„Tak moment,“ zavrčel. „Nejdřív nás tu necháte dva dny hlídat,“ znechuceně se podíval do podzemního labyrintu, „staré nápisy a teď máte najednou tak naspěch, jako když se má v příštím okamžiku otevřít jáma pekelná a všechny nás pohltit. Co se stalo?“
„Skončily jsme,“ pokrčila Erin rameny. „Není tu co objevit. Texty na stěnách nedávají žádný smysl. Práce ve Městě je důležitější, než toto tady,“ kývla hlavou do chodby za sebou.
Na tónu jejího hlasu se mi něco nezdálo, ale dotazy na smysl těch nesmyslů na skalách jsem odsunula na dobu, kdy si budeme moci promluvit beze svědků. Věděla jsem, čí hlas v chodbě nás nabádal k odchodu. Erin mi o něm vyprávěla dost na to, abych poznala Strážce Marcuse. A také dost na to, abych bez zbytečných dotazů udělala, co po nás žádal.
Netrpělivě jsme podupávaly, než se vojáci sbalili a všichni jsme se vydali k Bráně.
Ace stál v rohu místnosti s rukama za zády a čekal, až lidem dojde závažnost situace, o které je právě informoval. Svůj podíl na ní nezpochybňoval ani neomlouval. To on si zahrával s retrovirem, který měl Wraithy pozměnit, na jeho příkaz ukryli všechna ZPM, ukořistěná replikátorům, k dalšímu použití pro wraithský výzkum, a byl to on, kdo uvěznil svého nejbližšího podřízeného a zástupce potom, co napadl Andoriel, a pak ho nechal uprchnout. Připravovaný wraithský útok na Zemi byl, byť nepřímo, jeho dílem.
Doktor Woolsey seděl za stolem a mezi prsty v zamyšlení svíral tužku. John Sheppard přecházel sem a tam po místnosti a při každé otočce po Wraithovi zlostně šlehnul očima.
„Chcete to zopakovat?“ zeptal se Ace. Jejich váhání s akcí na záchranu rodné planety mu připadalo jako projev slabosti a beznaděje.
Richard Woolsey a John na sebe pohlédli.
„Ne,“ řekl doktor. „Stráž vás odvede do vězení.“ Vstal a kývl na dva vojáky postávající za prosklenými dveřmi.
Ace zvedl bradu. „Přišel jsem sám, dobrovolně a neozbrojený proto, abych vás varoval. To je vaše vděčnost?“
„Vděčnost?“ vyprskl John. „To ty jsi ukradl Moduly nulového bodu, díky kterým teď hrozí smrt všem obyvatelům Země. Ty jsi dal důvěru někomu, kdo ji při první příležitosti využil proti tobě. Ty jsi…,“ zarazil se, aby se zhluboka nadechl k dalšímu proslovu. Richard Woolsey toho využil, aby mu skočil do řeči.
„Zkrátka vás nemůžeme nechat bez dozoru. Budete ve vězení do doby, než doktorka Kellerová zjistí, jak na tom jste zdravotně. Jistě ji bude zajímat úspěšnost léčby iratuskými brouky. Pokud to doporučí, můžete být potom převeden do zabezpečené místnosti bez mříží.“ Podíval se na Johna. „My se zatím pokusíme varovat Zemi a dohodnout nejlepší postup obrany před vaší vzbouřenou lodí.“
Ace otevřel ústa, aby jim znovu vysvětlil, že veškerá jejich obrana bude marná, pokud nezačnou jednat hned, ale zase je zavřel a odešel se stráží do suterénu. Cestou uvažoval o tom, jestli v té místnosti nahoře vůbec někdo pochopil, co znamená velký wraithský Úl zdokonalený a posílený energií ZPM. On sám nepochyboval o tom, že je v nebezpečí celá galaxie. A nejspíš ne jenom jedna.
Spořádaně jsme prošli Branou na Atlantis. Erin na mě krátce pohlédla a loudavým krokem se vydala ke svému pokoji. Marcus tam na ni už jistě čekal. Já jsem s velitelem našeho doprovodného týmu šla podat hlášení Richardovi. Ani mě nepřekvapilo, že o naši zprávu nikdo nestál. Doktor Woolsey s povděkem zaznamenal, že jsme se vrátili z mise dřív, než bylo v plánu, a nemuseli nás volat, a dál se věnoval nějaké neodkladné činnosti, kterou jsem v tu chvíli nechápala.
Než jsem došla do svého pokoje, Erin mi běžela naproti.
„Je tady,“ vyhrkla bez dechu a ostře zatočila ke schodišti. Sbíhala dolů a netrpělivě se po mě ohlížela. Hodila jsem batoh ke dveřím svého pokoje a vydala se za ní.
„Je tady?“ zamračila jsem se. Marcus neměl čekat v suterénu. Možná ho objevili a zajali, ale to jsem si nedovedla představit. Scházela jsem za Erin a přemýšlela, o kom vlastně mluvila. Zrychlovala jsem současně s tím, jak mi docházelo, že jistě nemluvila o Marcusovi. Než jsme dorazily k vězení, už jsme běžely vedle sebe.
Voják přede dveřmi bez zaváhání otevřel a vpustil nás do prostoru se silnými mřížemi a silovým polem. To bylo vypnuté a klec dokořán. Jennifer Kellerová právě dokončila zdravotní prohlídku.
„Jste v pořádku. Je z vás zase plnohodnotný Wraith,“ řekla s trochou smutku v hlase. „Žádná poškození, žádné následky. Ani stopa po účincích retroviru nebo po krmení brouků,“ povzdechla si.
„Proč ten smutek, doktorko?“ zeptal se Ace posměšně. „Nejste ráda, že jsem přes všechny vaše snahy zdráv?“
Jennifer ustoupila a zavřela lékařský kufřík. „Jsem ráda,“ řekla rozpačitě. „A asi bych se měla omluvit. Opravdu jsem neměla v úmyslu vás nějak poškodit.“ Zvedla k Aceovi pohled.
Přikývl. „Ano, doktorko, to vím.“ S očekáváním se na ni zadíval.
„Tak dobře.“ Mezi obočím se jí objevila drobná vráska. „Doporučím vaše přemístění do něčeho vhodnějšího.“
Stála jsem mezi mřížemi a cítila, jak se mi neovladatelně třesou ruce. Sevřela jsem je v pěst, ucítila na rameni Erininu dlaň a s ní příliv energie, která mi dovolila klidně pozdravit doktorku a počkat, až odejde. Erin zmizela taky, ale to jsem už nezaznamenala.
S očima přilepenýma k bledé tváři Wraitha jsem udělala pomalý krok, pak pár dalších. Zbývající mezeru dlouhým rychlým pohybem překonal Ace. Za zády jsem uslyšela varovný výkřik a cvaknutí natahované zbraně. Otočila jsem se a opřela se zády o Ace. Voják na stráži na mě mířil a tvářil se napůl vyděšeně a napůl překvapeně. Ještě jsem ho ve Městě neviděla. Zřejmě přišel s poslední várkou nováčků a jeho kolegové ho zatím nestačili seznámit s divnými situacemi, které ho na hlídce u vězení čekají.
Na rameni jsem ucítila Wraithovy prsty.
„Co to děláš?“ ozvalo se mi v hlavě.
Voják si přitiskl komunikátor k uchu a se zmateným výrazem sklonil zbraň. Beze slova se otočil, zavřel klec, zapnul ochranný štít a odešel. Miniaturní vysílačku měl pořád přitisknutou k uchu a nechápavě potřásal hlavou.
Nečekala jsem, až se za ním zavřou dveře. Otočila jsem se zpátky k Wraithovi a oběma rukama ho objala. Zavřela jsem oči a opřela si o něj čelo. Ace žil. Pocit úlevy byl tak silný, že se mi málem podlomily nohy.
Nebyla jsem u toho, když ho Sheppardův tým našel napůl mrtvého po aplikaci lidského retroviru v rozpadající se lodi a s posádkou, která byla zčásti mrtvá a zčásti přeměněná v zuřivé zombie. Dokonce jsem nebyla na Atlantis, když se ho pokoušeli vyléčit, ani když mu dovolili odejít Branou, aby se pokusil uzdravit za pomoci iratuských brouků. V té době jsem dostala trochu z donucení další dovolenou a byla jsem poslána na Zemi. Sotva jsem vkročila zpátky do Města, špatné zprávy se na mě sesypaly jako hejno zuřivých vos a skoro mě ubodaly. Po svém návratu a vyslechnutí všech novinek jsem si přála jenom jednu jedinou věc – přála jsem si vidět znovu Ace a ujistit se, že je naživu
„Přišel jsem si pro tebe,“ pokračoval Ace v telepatické komunikaci. „Loď je opravená a čeká na naší planetě.“
Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do očí. „Na naší planetě?“ Hlavou mi běžely planety, které jsme spolu navštívili, ale jeho myšlenka mě nenechala na pochybách. Velký vodopád, geopardi a iratusští brouci byli na prvním místě našich společných vzpomínek. Nová Veitona.
„Malá dovolená by neškodila, co myslíš?“ V očích se mu zablesklo. „Navíc mám pro tebe připravené překvapení.“
„Překvapení?“ málem jsem vypískla nahlas. „Jak -?“ začala jsem se ptát, ale přerušil mě příchod tří vojáků.
„Máme příkaz vás přemístit jinam,“ řekl jeden z nich. Zbraně drželi v pohotovosti, ale kožený poutací opasek k mé velké úlevě zůstal v zapomnění.
Otočila jsem k Aceovi tázavý pohled. Jenom se usmál a vykročil z vězení. Šla jsem mu v patách a neodpustila jsem si drobný úšklebek na adresu doprovodu.
Erin za sebou zavřela dveře a otočila se do pokoje. Marcus stál v rohu, kam na něj nebylo vidět z terasy, a usmíval se.
„Potkali se?“ zeptal se celkem zbytečně. Erinin spokojený úsměv se trochu prohloubil, když přikývla.
Došla k oknu na terasu a rychlým pohybem přes něj přetáhla závěs. Pohledem zkontrolovala, že je terasa opravdu opuštěná a zatáhla i zbytek závěsů. Ztemnělou místností se rozlilo namodralé světlo. Marcus pokročil do středu pokoje a natáhl k Erin ruce. Vstoupila do nich a pak se Strážci pověsila na krk. „Vím, co chystá,“ řekla. „Přečetla jsem si to těsně před odchodem z té planety.“ Položila si hlavu na Marcovo rameno.
„Ano,“ řekl Marcus. „Je to zvláštní. Nikdy předtím jsem o něčem takovém neslyšel.“
Erin zvedla hlavu. „Podaří se to?“
Marcus pokrčil rameny a ohlédl se ke dveřím. Ace šel právě kolem a přes zbraně kolem sebe se po dlouhé době cítil zase spokojený sám se sebou. Při nebezpečné léčbě se znovu podíval do tváře věčnosti. Tentokrát ho ale nepřinutila k obřadnímu tanci. Uvědomil si, že jí dokáže zaplašit vzpomínkou na to, jak skončil jeho poslední pokus o rituál smrti. Sklopil pohled do Ájiných vlasů. Zářily zlatě a rudě, když stála před hořícím krbem ve zřícenině starého hradu. Znovu ho tehdy zachránila. Na krátkou dobu tam získal lidské pocity a ještě než ho opustily, ucítil na rtech její zoufalý polibek. Byl to jen okamžik, ale i teď ho vzpomínka na něj přinutila upřít oči k zemi. Nezáleželo na tom, co Andoriel říkala. Namluvila toho vždycky dost a dost. Záleželo na tom, co dělala. Co všechno byla ochotná udělat. A to mluvilo za všechna vyřčená i nevyřčená slova.
Marcus se vrátil pohledem k Erin. „Všichni máme šanci,“ řekl tiše ale důrazně.
1. Nečekaná setkání
„Přišel jsem vás varovat,“ Ace stál u Brány a díval se nahoru na ochoz, odkud na něj shlížel doktor Woolsey s Johnem Sheppardem.
„Vidím, že ses zotavil,“ řekl John kysele. „Léčba byla účinná?“
„Skoro mě zabila, ale jsem takový, jaký jsem býval,“ vážně přikývl Wraith. Oči mu bloudily po lidech okolo.
„Hledáš někoho nebo jsi nás přišel varovat?“ zeptal se John jízlivě.
„Obojí,“ zahučel Ace. Ještě jednou přejel pohledem kolem sebe, než se zadíval na Johna. „Nejdřív to varování,“ řekl s drobným povzdechem a vydal se po schodech nahoru do kanceláře velitele základny na Atlantis.
Zívla jsem. Už dva dny jsme s Erin luštily staré nápisy v zasypaných jeskyních opuštěné planety na okraji galaxie Pegas s nadějí, že se dobereme dalšího kousku Proroctví.
Tentokrát se moje klaustrofobie projevila v té nejhorší formě. Několik hodin jsem proseděla schoulená do klubíčka a urputně se bránila pocitu, že se v uzavřeném prostoru dusím.
Druhý den jsem sice byla v pořádku, ale texty, které jsme nacházely, mi pořád připadaly jako nesmyslné bláboly chorého mozku. Ani Erin v nich nedokázala najít smysl a četbu některých zvlášť bezvýznamných pasáží prokládala hlasitými českými kletbami.
Naše vojenská ochranka se po propátrání dalekého okolí rozložila u jediného vstupu do chodeb a užívala si dlouhý odpočinek.
Nadechla jsem se, rozhodnutá navrhnout návrat na Atlantis, který mi stále naléhavěji bušil v hlavě, když část chodby zahalila matná tyrkysová záře. Oddělila nás od hlídky u vchodu a každému vyčnívajícímu kamínku dala nový ostrý stín. Erin zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe očima zamlženýma vzpomínkou.
„Nemohu se zdržet,“ ozval se tichý hluboký hlas. „Musíte se hned vrátit. Všichni.“ Hlas se odmlčel a ještě tišeji dodal: „Počkám na tebe ve tvém pokoji, Erin. Pospěšte si.“ Poslední věta byla tak hlasitá, že mne zvedla z plochého kamene, kde jsem se předtím usadila.
Záře zmizela. Stráž u vchodu si očividně ničeho nevšimla.
Beze slova jsme obě dvě nacpaly věci rozházené po chodbě do batohů a téměř poklusem se vydaly k úzkému východu z podzemí.
„Vracíme se,“ řekla jsem krátce veliteli týmu, který nás měl ochraňovat. „Ihned,“ dodala jsem důrazně, když se začal pomalu zvedat.
„Tak moment,“ zavrčel. „Nejdřív nás tu necháte dva dny hlídat,“ znechuceně se podíval do podzemního labyrintu, „staré nápisy a teď máte najednou tak naspěch, jako když se má v příštím okamžiku otevřít jáma pekelná a všechny nás pohltit. Co se stalo?“
„Skončily jsme,“ pokrčila Erin rameny. „Není tu co objevit. Texty na stěnách nedávají žádný smysl. Práce ve Městě je důležitější, než toto tady,“ kývla hlavou do chodby za sebou.
Na tónu jejího hlasu se mi něco nezdálo, ale dotazy na smysl těch nesmyslů na skalách jsem odsunula na dobu, kdy si budeme moci promluvit beze svědků. Věděla jsem, čí hlas v chodbě nás nabádal k odchodu. Erin mi o něm vyprávěla dost na to, abych poznala Strážce Marcuse. A také dost na to, abych bez zbytečných dotazů udělala, co po nás žádal.
Netrpělivě jsme podupávaly, než se vojáci sbalili a všichni jsme se vydali k Bráně.
Ace stál v rohu místnosti s rukama za zády a čekal, až lidem dojde závažnost situace, o které je právě informoval. Svůj podíl na ní nezpochybňoval ani neomlouval. To on si zahrával s retrovirem, který měl Wraithy pozměnit, na jeho příkaz ukryli všechna ZPM, ukořistěná replikátorům, k dalšímu použití pro wraithský výzkum, a byl to on, kdo uvěznil svého nejbližšího podřízeného a zástupce potom, co napadl Andoriel, a pak ho nechal uprchnout. Připravovaný wraithský útok na Zemi byl, byť nepřímo, jeho dílem.
Doktor Woolsey seděl za stolem a mezi prsty v zamyšlení svíral tužku. John Sheppard přecházel sem a tam po místnosti a při každé otočce po Wraithovi zlostně šlehnul očima.
„Chcete to zopakovat?“ zeptal se Ace. Jejich váhání s akcí na záchranu rodné planety mu připadalo jako projev slabosti a beznaděje.
Richard Woolsey a John na sebe pohlédli.
„Ne,“ řekl doktor. „Stráž vás odvede do vězení.“ Vstal a kývl na dva vojáky postávající za prosklenými dveřmi.
Ace zvedl bradu. „Přišel jsem sám, dobrovolně a neozbrojený proto, abych vás varoval. To je vaše vděčnost?“
„Vděčnost?“ vyprskl John. „To ty jsi ukradl Moduly nulového bodu, díky kterým teď hrozí smrt všem obyvatelům Země. Ty jsi dal důvěru někomu, kdo ji při první příležitosti využil proti tobě. Ty jsi…,“ zarazil se, aby se zhluboka nadechl k dalšímu proslovu. Richard Woolsey toho využil, aby mu skočil do řeči.
„Zkrátka vás nemůžeme nechat bez dozoru. Budete ve vězení do doby, než doktorka Kellerová zjistí, jak na tom jste zdravotně. Jistě ji bude zajímat úspěšnost léčby iratuskými brouky. Pokud to doporučí, můžete být potom převeden do zabezpečené místnosti bez mříží.“ Podíval se na Johna. „My se zatím pokusíme varovat Zemi a dohodnout nejlepší postup obrany před vaší vzbouřenou lodí.“
Ace otevřel ústa, aby jim znovu vysvětlil, že veškerá jejich obrana bude marná, pokud nezačnou jednat hned, ale zase je zavřel a odešel se stráží do suterénu. Cestou uvažoval o tom, jestli v té místnosti nahoře vůbec někdo pochopil, co znamená velký wraithský Úl zdokonalený a posílený energií ZPM. On sám nepochyboval o tom, že je v nebezpečí celá galaxie. A nejspíš ne jenom jedna.
Spořádaně jsme prošli Branou na Atlantis. Erin na mě krátce pohlédla a loudavým krokem se vydala ke svému pokoji. Marcus tam na ni už jistě čekal. Já jsem s velitelem našeho doprovodného týmu šla podat hlášení Richardovi. Ani mě nepřekvapilo, že o naši zprávu nikdo nestál. Doktor Woolsey s povděkem zaznamenal, že jsme se vrátili z mise dřív, než bylo v plánu, a nemuseli nás volat, a dál se věnoval nějaké neodkladné činnosti, kterou jsem v tu chvíli nechápala.
Než jsem došla do svého pokoje, Erin mi běžela naproti.
„Je tady,“ vyhrkla bez dechu a ostře zatočila ke schodišti. Sbíhala dolů a netrpělivě se po mě ohlížela. Hodila jsem batoh ke dveřím svého pokoje a vydala se za ní.
„Je tady?“ zamračila jsem se. Marcus neměl čekat v suterénu. Možná ho objevili a zajali, ale to jsem si nedovedla představit. Scházela jsem za Erin a přemýšlela, o kom vlastně mluvila. Zrychlovala jsem současně s tím, jak mi docházelo, že jistě nemluvila o Marcusovi. Než jsme dorazily k vězení, už jsme běžely vedle sebe.
Voják přede dveřmi bez zaváhání otevřel a vpustil nás do prostoru se silnými mřížemi a silovým polem. To bylo vypnuté a klec dokořán. Jennifer Kellerová právě dokončila zdravotní prohlídku.
„Jste v pořádku. Je z vás zase plnohodnotný Wraith,“ řekla s trochou smutku v hlase. „Žádná poškození, žádné následky. Ani stopa po účincích retroviru nebo po krmení brouků,“ povzdechla si.
„Proč ten smutek, doktorko?“ zeptal se Ace posměšně. „Nejste ráda, že jsem přes všechny vaše snahy zdráv?“
Jennifer ustoupila a zavřela lékařský kufřík. „Jsem ráda,“ řekla rozpačitě. „A asi bych se měla omluvit. Opravdu jsem neměla v úmyslu vás nějak poškodit.“ Zvedla k Aceovi pohled.
Přikývl. „Ano, doktorko, to vím.“ S očekáváním se na ni zadíval.
„Tak dobře.“ Mezi obočím se jí objevila drobná vráska. „Doporučím vaše přemístění do něčeho vhodnějšího.“
Stála jsem mezi mřížemi a cítila, jak se mi neovladatelně třesou ruce. Sevřela jsem je v pěst, ucítila na rameni Erininu dlaň a s ní příliv energie, která mi dovolila klidně pozdravit doktorku a počkat, až odejde. Erin zmizela taky, ale to jsem už nezaznamenala.
S očima přilepenýma k bledé tváři Wraitha jsem udělala pomalý krok, pak pár dalších. Zbývající mezeru dlouhým rychlým pohybem překonal Ace. Za zády jsem uslyšela varovný výkřik a cvaknutí natahované zbraně. Otočila jsem se a opřela se zády o Ace. Voják na stráži na mě mířil a tvářil se napůl vyděšeně a napůl překvapeně. Ještě jsem ho ve Městě neviděla. Zřejmě přišel s poslední várkou nováčků a jeho kolegové ho zatím nestačili seznámit s divnými situacemi, které ho na hlídce u vězení čekají.
Na rameni jsem ucítila Wraithovy prsty.
„Co to děláš?“ ozvalo se mi v hlavě.
Voják si přitiskl komunikátor k uchu a se zmateným výrazem sklonil zbraň. Beze slova se otočil, zavřel klec, zapnul ochranný štít a odešel. Miniaturní vysílačku měl pořád přitisknutou k uchu a nechápavě potřásal hlavou.
Nečekala jsem, až se za ním zavřou dveře. Otočila jsem se zpátky k Wraithovi a oběma rukama ho objala. Zavřela jsem oči a opřela si o něj čelo. Ace žil. Pocit úlevy byl tak silný, že se mi málem podlomily nohy.
Nebyla jsem u toho, když ho Sheppardův tým našel napůl mrtvého po aplikaci lidského retroviru v rozpadající se lodi a s posádkou, která byla zčásti mrtvá a zčásti přeměněná v zuřivé zombie. Dokonce jsem nebyla na Atlantis, když se ho pokoušeli vyléčit, ani když mu dovolili odejít Branou, aby se pokusil uzdravit za pomoci iratuských brouků. V té době jsem dostala trochu z donucení další dovolenou a byla jsem poslána na Zemi. Sotva jsem vkročila zpátky do Města, špatné zprávy se na mě sesypaly jako hejno zuřivých vos a skoro mě ubodaly. Po svém návratu a vyslechnutí všech novinek jsem si přála jenom jednu jedinou věc – přála jsem si vidět znovu Ace a ujistit se, že je naživu
„Přišel jsem si pro tebe,“ pokračoval Ace v telepatické komunikaci. „Loď je opravená a čeká na naší planetě.“
Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do očí. „Na naší planetě?“ Hlavou mi běžely planety, které jsme spolu navštívili, ale jeho myšlenka mě nenechala na pochybách. Velký vodopád, geopardi a iratusští brouci byli na prvním místě našich společných vzpomínek. Nová Veitona.
„Malá dovolená by neškodila, co myslíš?“ V očích se mu zablesklo. „Navíc mám pro tebe připravené překvapení.“
„Překvapení?“ málem jsem vypískla nahlas. „Jak -?“ začala jsem se ptát, ale přerušil mě příchod tří vojáků.
„Máme příkaz vás přemístit jinam,“ řekl jeden z nich. Zbraně drželi v pohotovosti, ale kožený poutací opasek k mé velké úlevě zůstal v zapomnění.
Otočila jsem k Aceovi tázavý pohled. Jenom se usmál a vykročil z vězení. Šla jsem mu v patách a neodpustila jsem si drobný úšklebek na adresu doprovodu.
Erin za sebou zavřela dveře a otočila se do pokoje. Marcus stál v rohu, kam na něj nebylo vidět z terasy, a usmíval se.
„Potkali se?“ zeptal se celkem zbytečně. Erinin spokojený úsměv se trochu prohloubil, když přikývla.
Došla k oknu na terasu a rychlým pohybem přes něj přetáhla závěs. Pohledem zkontrolovala, že je terasa opravdu opuštěná a zatáhla i zbytek závěsů. Ztemnělou místností se rozlilo namodralé světlo. Marcus pokročil do středu pokoje a natáhl k Erin ruce. Vstoupila do nich a pak se Strážci pověsila na krk. „Vím, co chystá,“ řekla. „Přečetla jsem si to těsně před odchodem z té planety.“ Položila si hlavu na Marcovo rameno.
„Ano,“ řekl Marcus. „Je to zvláštní. Nikdy předtím jsem o něčem takovém neslyšel.“
Erin zvedla hlavu. „Podaří se to?“
Marcus pokrčil rameny a ohlédl se ke dveřím. Ace šel právě kolem a přes zbraně kolem sebe se po dlouhé době cítil zase spokojený sám se sebou. Při nebezpečné léčbě se znovu podíval do tváře věčnosti. Tentokrát ho ale nepřinutila k obřadnímu tanci. Uvědomil si, že jí dokáže zaplašit vzpomínkou na to, jak skončil jeho poslední pokus o rituál smrti. Sklopil pohled do Ájiných vlasů. Zářily zlatě a rudě, když stála před hořícím krbem ve zřícenině starého hradu. Znovu ho tehdy zachránila. Na krátkou dobu tam získal lidské pocity a ještě než ho opustily, ucítil na rtech její zoufalý polibek. Byl to jen okamžik, ale i teď ho vzpomínka na něj přinutila upřít oči k zemi. Nezáleželo na tom, co Andoriel říkala. Namluvila toho vždycky dost a dost. Záleželo na tom, co dělala. Co všechno byla ochotná udělat. A to mluvilo za všechna vyřčená i nevyřčená slova.
Marcus se vrátil pohledem k Erin. „Všichni máme šanci,“ řekl tiše ale důrazně.
Děkuju za všechny komentáře
Další kapitola se bude jmenovat Bláznivý nápad. Určitě neuhodnete, koho napadne
18.2.2014 20:30:10
vynikající díl určitě všechny
určitě všechny 18.2.2014 20:42:04
Děkuju, posedlíku
A když ne všechny, tak aspoň některé
A když ne všechny, tak aspoň některé
18.2.2014 21:02:47
Ach...
Tenhle díl mám ráda. Dooooost ráda.
Dneska jsem hodně pracovala, tak jsem ho teď dostala za odměnu.
Tenhle díl mám ráda. Dooooost ráda.
Dneska jsem hodně pracovala, tak jsem ho teď dostala za odměnu.
Daša
18.2.2014 21:05:31
Děkuju, Shano
Takové odměny taky můžu
Takové odměny taky můžu
18.2.2014 21:35:12
Vsetci to urcite nebudu. Stavim sa, ze ja budem urcite za exota a napadne mi nieco ine...
Ale bola to pekna cast...
Ale bola to pekna cast...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
19.2.2014 06:02:08
Děkuju, Aiwe,
Byla to pěkná část na otloukání hlavy?
Co Tě napadlo?
Byla to pěkná část na otloukání hlavy?
Co Tě napadlo?
19.2.2014 08:29:06
To radsej nechci vediet... 
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
19.2.2014 16:11:01
andoriel, pekná časť. Síce to nutné rýchle opustenie "náleziska" až tak veľmi nechápem 
, ale to nevadí .
Sympatický dej a "vyliečený" (obnovený) Ace, plus ostatný dej: .
JJ. Možno si chcel len siahnuť. 
Síce to nutné rýchle opustenie "náleziska" až tak veľmi nechápem , ale to nevadí . Sympatický dej a "vyliečený" (obnovený) Ace, plus ostatný dej:
. Ale nikde nebylo řečeno, jak to s tou blížící se dlaní dopadlo
JJ. Možno si chcel len siahnuť.
19.2.2014 16:45:06
Aiwendill - jen se pochlub
Puk, děkuju
Základ téhle povídky je všeobecně známý. Ale ty konce!...
V "sahání si" jsou přece Wraithové odborníci
Puk, děkuju
Základ téhle povídky je všeobecně známý. Ale ty konce!...
V "sahání si" jsou přece Wraithové odborníci
20.2.2014 13:25:12
radšej nie. mohlo by to vyvolať bolenie hlavy aj u ďalších...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
27.2.2014 11:19:51
Konečně chvilka času na sepsání komentáře, omlouvám se. 
Nu... To mě zajímá, co ten bláznivý nápad bude.
Nu... To mě zajímá, co ten bláznivý nápad bude.
28.2.2014 18:41:21
BB20, na bláznivé a hloupé nápady mám ve svém světě pár specialistů. A hlavně specialistek
Děkuji za všechny komentáře
Bláznivý nápad je na světě. Teď ještě, jaký vlastně je Ale znáte to s plány - kterýpak vydrží až do konce?
Příště to bude na vážkách. Útok nebo útěk? To se ještě uvidí
65. Nepřítel zůstal doma
2. Bláznivý nápad
Vešli jsme do pokoje, kde kdysi dávno probíhala čtyřiadvacetihodinová zkouška ve wraithském sebeovládání. Vůbec se mi nechtělo Ace opouštět, ale v celém Městě jsem cítila napětí, a chtěla jsem zjistit, co se děje.
„Musím jít,“ řekla jsem.
Ace jenom přikývl a v rychlosti mě beze slov informoval o posledních událostech v jeho světě i na Atlantis.
Zaťala jsem zuby a oči mi ztvrdly. Jak si něco takového mohl nechat tak dlouho pro sebe?
„Ten zmetek,“ neudržela jsem se a procedila mezi zuby. Aceův bývalý zástupce mi znepříjemňoval život, co mu síly stačily, a strach z velitele dovoloval. Jakmile se dostal z vězení, kam ho velitel poslal, nemohl si nechat ujít příležitost a využil všechny poznatky Aceova výzkumu pro získání a upevnění vlastní pozice. Jak wraithské, pomyslela jsem si chmurně.
Aceovy rty se stáhly v náznaku úšklebku.
„Rozmyslela jsem si to,“ otočila jsem se k vojákům. „Ještě tu chvíli zůstanu.“
Podívali se po sobě, jako by něco takového očekávali a odešli. Mezi dveřmi se jeden z nich ohlédl.
„Až budete chtít odejít, zaklepejte,“ řekl monotónně a zavřel za sebou.
Otočila jsem se k Wraithovi a musela se ho znovu dotknout, abych se ujistila, že je skutečně živý. Zopakoval mi celou záležitost se svým zástupcem a přidal několik podrobností, při kterých mi přeběhl mráz po zádech. Třeba o tom, jak mu plně nabité ZPM zástupce sebral přímo před nosem, když zachraňovali skupinu zajatých Wraithů v zařízení Via dimidia. Ace si tehdy všiml bedny, kterou zástupce přepravoval do lodi osobně, ale nevěnoval tomu tolik pozornosti, jakou by si zasloužila. O dobrodružství s Ústavem Na půli cesty nevěděl nikdo z Atlantis. Ani já ne. Ale na vyprávění o dalších dobrodružstvích nebylo dost času. Bedna se ZPM zůstala zapomenuta a posléze, jak se velitel dozvěděl, ji zástupce uložil na tajné místo, kam shromažďoval i svoje ostatní poklady.
Připadalo mi to zvláštní. Nikdy předtím jsem neslyšela o Wraithovi, který by shromažďoval něco jiného než potravu. Aceův pobavený výraz mi napověděl, že toho o Wraithech stále ještě nevím dost.
„Doktor Woolsey a Sheppard už snad začali dělat nějaká opatření na záchranu vaší planety,“ vrátil se k posledním událostem. Vzal mé ruce do svých a odvedl mě ke křeslu. Usadil mě tam a ustoupil. Až tehdy jsem si uvědomila, že jsem se ho celou dobu nepustila. Tolik dotyků, to muselo Wraitha stát hodně přemáhání.
„Věřím, že to zvládnou,“ poslušně jsem si složila ruce do klína a přitiskla je k sobě. „Teď mi ještě vysvětli, co znamenalo to tvoje – Přišel jsem si pro tebe?“
Zůstal stát u zdi, čelem ke mně. „Moje původní loď je konečně opravená. Potřebuji, aby ses na ni ještě podívala. Zdálo se, že si spolu rozumíte. Erin nás může doprovodit, aby ses necítila ohrožená.“
„Cože?“ tvářila jsem se asi dost nechápavě, protože si dovolil malý úsměv. „Necítím se ohrožená, a jestli chceš pozvat také Erin, nemusíš to omlouvat.“
„Dobrá. Zbývá ještě jedna drobnost. Jak se odsud dostaneme?“
K vymýšlení plánu na opuštění Atlantis jsme se nedostali. Přišel pro mě Evan Lorne. Potřebovali každého, kdo měl fungující antický gen, aby jim pomohl ovládat atlantská zařízení při boji se zdokonalenou wraithskou lodí.
„Moment,“ vyhrkla jsem mezi dveřmi a otočila se zpátky. Jeden z mých bláznivých nápadů mi běžel v hlavě a nechával na Aceově tváři výraz pobavení, zděšení a nevěřícího úžasu.
„Promysli to,“ řekla jsem nahlas, když jsem dokončila myšlenku, otočila jsem se a rozběhla se k určenému stanovišti. Cestou se mi ještě honilo hlavou, jestli jsem opravdu nejlépe zkombinovala užitečné s příjemným – záchranu Země a můj odlet na Novou Veitonu.
Než mě major nechal na přiděleném místě, chytila jsem ho rukáv. „Proč nezůstal ve vězení?“ zeptala jsem se na rovinu.
Evan se zarazil jenom na okamžik. „Přišel nás varovat. Nemusel. Ten pokoj je přizpůsobený už od – ty víš. Nikdo to neměnil. Hodí se.“
„Hodí se jako trochu lepší vězení, na kterém to není tak vidět,“ dořekla jsem za něj s úšklebkem. Kývl už duchem nepřítomný a zmizel za svými dalšími povinnostmi.
Pod nohama jsem cítila chvění letícího Města. Vzneslo se nad planetu a vyletělo za wraithskou lodí, která se za pomoci velkého množství energie rekonstruovala a připravovala k přeletu z jedné galaxie do druhé. Když John chtěl, dokázal v antickém křesle zázraky. Potřebovali jsme je. Wraithská loď mohla být díky ZPM natolik silná, že jsem měla vážné pochybnosti o tom, jestli ji dokážeme zničit i za pomoci celé Atlantidy. Hlavním cílem bylo znemožnit jí let do Mléčné dráhy a k Zemi. S ničením wraithských lodí jsem měla málo zkušeností, ale někoho odlákat od původního směru, to mi šlo.
Ace klesl do křesla, ze kterého vstala Andoriel, a podepřel si čelo dlaní. Její řešení bylo jasné, jednoduché a s největší pravděpodobností sebevražedné. A natolik vzdálené wraithskému myšlení, že mělo velkou šanci na úspěch. Už první proměnná v celém jejím narychlo vymyšleném plánu měla příliš mnoho otazníků. Wraith si nedovedl představit, že by se v tak vypjaté situaci někdo z velení Atlantis zabýval názory řadového člena expedice bez vojenských zkušeností.
Vstal a začal přecházet po místnosti. Pominul vedení Atlantis a jeho souhlas s takovým řešením a zaměřil se na samotné provedení plánu. Sám pro sebe pochybovačně potřásal hlavou a každou chvíli mu přes rty přelétl úsměv. Andoriel měla vždycky nějaký bláznivý nápad a nikdy příliš neváhala s jeho uskutečněním. Většinou vycházely.
Zůstal stát čelem ke zdi a přemýšlel dál. Mračil se a polohlasně si mumlal nesouvislá slova. Po hlubokém nádechu se otočil ke dveřím a zabušil na ně.
„Mám řešení!“ zavolal a počkal, až se před ním otevřely.
Erin stála v hangáru u Jumperu a tiskla v prstech jeden z krystalů palubní desky tak silně, až začal slabě světélkovat.
„Dávej přece pozor,“ zavrčel na ni Radek a vytáhl jí krystal z ruky. „Máš mi pomáhat a ne ničit, co se nám už podařilo opravit.“
„Promiň,“ zamumlala zmateně Erin a utřela si zpocenou ruku o kalhoty. Ještě pořád nemohla uvěřit, že Ace přistoupil na Ájin plán. Budou potřebovat pomoc, rozhodla se okamžitě. Hodně, hodně pomoci. Rozhlédla se po Jumperu, sebrala Radkovi krystal, otřela ho a dala na místo. Zasunula panel a položila ruku na ovládání. Vznášedlo bliklo, ozval se tichý zvuk motoru a všechny ovládací prvky se rozzářily.
„Tak, to bychom měli,“ usmála se na Radka. „Co máš dál?“
„No,“ Radek Zelenka se rozpačitě podíval kolem sebe, „ještě jsou tu dva další s drobnými opravami, pak budu muset zkontrolovat přísun energie do štítu Města a vymyslet něco důraznějšího na tu zatracenou wraithskou loď.“ Podíval se po straně na Erin. „Potřebuješ jít, co?“ zeptal se bez obalu. Zvláštní schopnosti knihovnice měl možnost aspoň okrajově poznat při zkoumání tajné laboratoře antika Januse, kterou nazvali „Hračkářství“. Čtení myšlenek, telekinezi a další věci patřící spíš do seriálu „Faktor Psí“ ovládala bez nejmenších potíží. Nejvíc ho asi vyděsilo, když ji jednou přistihl, jak sedí v rohu místnosti na zdi až u stropu. A to, co předváděla její kolegyně a kamarádka Andoriel s tím Wraithem, bylo už úplně nad jeho chápání. Jakmile byli od sebe na vzdálenost půl míle, věděli jeden o druhém, jako by byli v jedné místnosti. Vůbec jim nevadilo, že jejich rasy jsou nepřátelé na život a na smrt.
„Ne. Vlastně nepotřebuju odejít,“ řekla Erin pomalu a zkoumavě si prohlížela opravený Jumper. „Ale uvítala bych tvou pomoc,“ mrkla na Radka a znovu vytáhla desku s krystaly.
Radek protočil oči a přistoupil blíž, aby viděl, co Erin potřebuje.
Seděla jsem u jednoho z pultů v řídící místnosti a tiše skřípala zuby. Nervózně jsem podupávala nohou a vrčela na každého, kdo šel náhodou okolo.
„Co je?“ vyštěkla jsem i na Richarda Woolseyho, se kterým jsem většinou vycházela velice dobře.
„To snad není nutné,“ řekl mírně.
„Promiň,“ povzdechla jsem si. „Pokusím se lépe ovládat. Co pro tebe mohu udělat?“
„Už jsi udělala,“ pousmál se. „Tvůj wraithský přítel nám předložil plán na záchranu Země. Prý jsi ho vymyslela ty.“ Tázavě se na mě zadíval.
Zvedla jsem překvapeně hlavu. Ace stál opodál.
„Nejsem si jistá způsobem provedení, byl to jenom nápad. Jestli s ním přišel Wraith za tebou, jistě ho promyslel do detailů,“ podívala jsem se na Ace. Kývl. Tvářil se spokojeně. Konečně mu na Atlantis začali důvěřovat takovou měrou, že jako stráž stačil jeden voják. S přemáháním jsem od něj odtrhla oči a otočila se zpátky k Richardovi.
„Takže můžeme letět?“ zeptala jsem s nadějí v hlase.
„Můžeme?“ zarazil se doktor. „Ach,“ vydechl potom, „zapomněl jsem, že Wraith nemůže řídit Jumper a jejich stíhačku nemáme. To trochu komplikuje situaci.“
„Proč?“ vrtěla jsem hlavou. „Myslela jsem, že je to jasné.“
„Byl bych raději, kdyby s ním letěl někdo -,“ Richard byl na rozpacích, jak se nejlépe vyjádřit. „Někdo, kdo má vojenský výcvik. Knihovnice přece jenom není nejvhodnější povolání pro válečné lsti. I když je to velice úctyhodné povolání,“ dodával honem.
Začala jsem se smát. „Myslím, že už jsem snad prokázala schopnost nejen vymyslet válečnou lest dostatečně šílenou, aby vyšla, ale také ji provést.“
Richard se zarazil. Ace se jenom ušklíbl. Moje ‚válečné lsti‘ znal moc dobře.
„Je tady ještě jedna věc,“ řekla jsem vážně. „Pokud budeme s Wraithem oba dva na jednom místě, nemůže velitel té vylepšené lodi odolat pomstě.“ Zadívala jsem se znovu na Ace. Přistoupil blíž.
„To je pravda. Tvoje přítomnost na mojí lodi v pozici hosta pro něj byla nepřijatelná. Tehdy jsem toho využil k tvému rychlejšímu zvládnutí wraithského protokolu a v současnosti nám to také může pomoci.“
Richard se trochu ošíval ve Wraithově blízkosti, ale k panice měl daleko. Nedivila jsem se, že se necítí dobře. Při jejich posledním blízkém setkání se doktor Woolsey málem stal demonstrativním zákuskem na podporu žádosti o souřadnice planety se zařízením Attero.
„Tak dobře,“ povzdechl si doktor a mávnutím ruky přivolal jednoho z vědců. „Nechte obsadit tuto pozici, slečna Norová dostala jiný úkol,“ řekl mu a bez ohlédnutí zamířil ke své kanceláři.
Šli jsme s Acem za ním a beze slov probírali nastávající dobrodružství. Nepřekvapilo nás, že se k naší telepatické debatě přidala Erin a oznámila, že právě s Radkem upravují jeden z Jumperů, aby vyhovoval chystané speciální akci.
Vešla jsem za Richardem do jeho kanceláře. Usadila jsem se do křesílka proti pracovnímu stolu a podívala se po straně na Ace. Stoupl za mě a s neproniknutelným pohledem se rukou krátce dotkl opěradla nad mým ramenem. Přesně podle wraithského protokolu. Ochrana důležité nebo svěřené osoby. Připomenutí, že je nablízku a připraven pomoci. Richard to sledoval se zájmem a bez připomínek.
John Sheppard se vřítil do kanceláře. Dva kroky za dveřmi se zarazil a podezřívavě si nás změřil. S potřesením hlavy došel k doktorovu stolu a opřel se o něj dlaněmi.
„Nemůžu nechat křeslo bez dozoru na dlouho. Za chvíli jsme na místě, kde by měla být ta loď. Pokud jsi tedy mluvil pravdu,“ šlehl po Aceovi pohledem. „Co máte tak důležitého?“
„Co třeba záchranu Země?“ neodpustila jsem si. Přes všechnu jeho snahu jsem Johna pořád neměla moc ráda. Ve zkratce jsem mu vysvětlila základní body dalšího postupu a dala mu je k uvážení. Za přimhouřenýma očima si zopakoval, co bylo řečeno, a zatvářil se spokojeně.
„Dobrá. Tohle vypadá jako plán, pokud vyjde. Kdy budete připraveni?“
„Do půl hodiny. Ještě musíme prověřit a naložit Jumper,“ řekla jsem bez zaváhání.
„Půl hodiny boje vydržíme.“ John se podíval na Richarda, otočil se a cestou ke dveřím kanceláře se už s někým domlouval přes komunikátor v uchu.
„Takže jestli víte, co děláte, pusťte se do toho,“ řekl Richard trochu pochybovačně.
2. Bláznivý nápad
Vešli jsme do pokoje, kde kdysi dávno probíhala čtyřiadvacetihodinová zkouška ve wraithském sebeovládání. Vůbec se mi nechtělo Ace opouštět, ale v celém Městě jsem cítila napětí, a chtěla jsem zjistit, co se děje.
„Musím jít,“ řekla jsem.
Ace jenom přikývl a v rychlosti mě beze slov informoval o posledních událostech v jeho světě i na Atlantis.
Zaťala jsem zuby a oči mi ztvrdly. Jak si něco takového mohl nechat tak dlouho pro sebe?
„Ten zmetek,“ neudržela jsem se a procedila mezi zuby. Aceův bývalý zástupce mi znepříjemňoval život, co mu síly stačily, a strach z velitele dovoloval. Jakmile se dostal z vězení, kam ho velitel poslal, nemohl si nechat ujít příležitost a využil všechny poznatky Aceova výzkumu pro získání a upevnění vlastní pozice. Jak wraithské, pomyslela jsem si chmurně.
Aceovy rty se stáhly v náznaku úšklebku.
„Rozmyslela jsem si to,“ otočila jsem se k vojákům. „Ještě tu chvíli zůstanu.“
Podívali se po sobě, jako by něco takového očekávali a odešli. Mezi dveřmi se jeden z nich ohlédl.
„Až budete chtít odejít, zaklepejte,“ řekl monotónně a zavřel za sebou.
Otočila jsem se k Wraithovi a musela se ho znovu dotknout, abych se ujistila, že je skutečně živý. Zopakoval mi celou záležitost se svým zástupcem a přidal několik podrobností, při kterých mi přeběhl mráz po zádech. Třeba o tom, jak mu plně nabité ZPM zástupce sebral přímo před nosem, když zachraňovali skupinu zajatých Wraithů v zařízení Via dimidia. Ace si tehdy všiml bedny, kterou zástupce přepravoval do lodi osobně, ale nevěnoval tomu tolik pozornosti, jakou by si zasloužila. O dobrodružství s Ústavem Na půli cesty nevěděl nikdo z Atlantis. Ani já ne. Ale na vyprávění o dalších dobrodružstvích nebylo dost času. Bedna se ZPM zůstala zapomenuta a posléze, jak se velitel dozvěděl, ji zástupce uložil na tajné místo, kam shromažďoval i svoje ostatní poklady.
Připadalo mi to zvláštní. Nikdy předtím jsem neslyšela o Wraithovi, který by shromažďoval něco jiného než potravu. Aceův pobavený výraz mi napověděl, že toho o Wraithech stále ještě nevím dost.
„Doktor Woolsey a Sheppard už snad začali dělat nějaká opatření na záchranu vaší planety,“ vrátil se k posledním událostem. Vzal mé ruce do svých a odvedl mě ke křeslu. Usadil mě tam a ustoupil. Až tehdy jsem si uvědomila, že jsem se ho celou dobu nepustila. Tolik dotyků, to muselo Wraitha stát hodně přemáhání.
„Věřím, že to zvládnou,“ poslušně jsem si složila ruce do klína a přitiskla je k sobě. „Teď mi ještě vysvětli, co znamenalo to tvoje – Přišel jsem si pro tebe?“
Zůstal stát u zdi, čelem ke mně. „Moje původní loď je konečně opravená. Potřebuji, aby ses na ni ještě podívala. Zdálo se, že si spolu rozumíte. Erin nás může doprovodit, aby ses necítila ohrožená.“
„Cože?“ tvářila jsem se asi dost nechápavě, protože si dovolil malý úsměv. „Necítím se ohrožená, a jestli chceš pozvat také Erin, nemusíš to omlouvat.“
„Dobrá. Zbývá ještě jedna drobnost. Jak se odsud dostaneme?“
K vymýšlení plánu na opuštění Atlantis jsme se nedostali. Přišel pro mě Evan Lorne. Potřebovali každého, kdo měl fungující antický gen, aby jim pomohl ovládat atlantská zařízení při boji se zdokonalenou wraithskou lodí.
„Moment,“ vyhrkla jsem mezi dveřmi a otočila se zpátky. Jeden z mých bláznivých nápadů mi běžel v hlavě a nechával na Aceově tváři výraz pobavení, zděšení a nevěřícího úžasu.
„Promysli to,“ řekla jsem nahlas, když jsem dokončila myšlenku, otočila jsem se a rozběhla se k určenému stanovišti. Cestou se mi ještě honilo hlavou, jestli jsem opravdu nejlépe zkombinovala užitečné s příjemným – záchranu Země a můj odlet na Novou Veitonu.
Než mě major nechal na přiděleném místě, chytila jsem ho rukáv. „Proč nezůstal ve vězení?“ zeptala jsem se na rovinu.
Evan se zarazil jenom na okamžik. „Přišel nás varovat. Nemusel. Ten pokoj je přizpůsobený už od – ty víš. Nikdo to neměnil. Hodí se.“
„Hodí se jako trochu lepší vězení, na kterém to není tak vidět,“ dořekla jsem za něj s úšklebkem. Kývl už duchem nepřítomný a zmizel za svými dalšími povinnostmi.
Pod nohama jsem cítila chvění letícího Města. Vzneslo se nad planetu a vyletělo za wraithskou lodí, která se za pomoci velkého množství energie rekonstruovala a připravovala k přeletu z jedné galaxie do druhé. Když John chtěl, dokázal v antickém křesle zázraky. Potřebovali jsme je. Wraithská loď mohla být díky ZPM natolik silná, že jsem měla vážné pochybnosti o tom, jestli ji dokážeme zničit i za pomoci celé Atlantidy. Hlavním cílem bylo znemožnit jí let do Mléčné dráhy a k Zemi. S ničením wraithských lodí jsem měla málo zkušeností, ale někoho odlákat od původního směru, to mi šlo.
Ace klesl do křesla, ze kterého vstala Andoriel, a podepřel si čelo dlaní. Její řešení bylo jasné, jednoduché a s největší pravděpodobností sebevražedné. A natolik vzdálené wraithskému myšlení, že mělo velkou šanci na úspěch. Už první proměnná v celém jejím narychlo vymyšleném plánu měla příliš mnoho otazníků. Wraith si nedovedl představit, že by se v tak vypjaté situaci někdo z velení Atlantis zabýval názory řadového člena expedice bez vojenských zkušeností.
Vstal a začal přecházet po místnosti. Pominul vedení Atlantis a jeho souhlas s takovým řešením a zaměřil se na samotné provedení plánu. Sám pro sebe pochybovačně potřásal hlavou a každou chvíli mu přes rty přelétl úsměv. Andoriel měla vždycky nějaký bláznivý nápad a nikdy příliš neváhala s jeho uskutečněním. Většinou vycházely.
Zůstal stát čelem ke zdi a přemýšlel dál. Mračil se a polohlasně si mumlal nesouvislá slova. Po hlubokém nádechu se otočil ke dveřím a zabušil na ně.
„Mám řešení!“ zavolal a počkal, až se před ním otevřely.
Erin stála v hangáru u Jumperu a tiskla v prstech jeden z krystalů palubní desky tak silně, až začal slabě světélkovat.
„Dávej přece pozor,“ zavrčel na ni Radek a vytáhl jí krystal z ruky. „Máš mi pomáhat a ne ničit, co se nám už podařilo opravit.“
„Promiň,“ zamumlala zmateně Erin a utřela si zpocenou ruku o kalhoty. Ještě pořád nemohla uvěřit, že Ace přistoupil na Ájin plán. Budou potřebovat pomoc, rozhodla se okamžitě. Hodně, hodně pomoci. Rozhlédla se po Jumperu, sebrala Radkovi krystal, otřela ho a dala na místo. Zasunula panel a položila ruku na ovládání. Vznášedlo bliklo, ozval se tichý zvuk motoru a všechny ovládací prvky se rozzářily.
„Tak, to bychom měli,“ usmála se na Radka. „Co máš dál?“
„No,“ Radek Zelenka se rozpačitě podíval kolem sebe, „ještě jsou tu dva další s drobnými opravami, pak budu muset zkontrolovat přísun energie do štítu Města a vymyslet něco důraznějšího na tu zatracenou wraithskou loď.“ Podíval se po straně na Erin. „Potřebuješ jít, co?“ zeptal se bez obalu. Zvláštní schopnosti knihovnice měl možnost aspoň okrajově poznat při zkoumání tajné laboratoře antika Januse, kterou nazvali „Hračkářství“. Čtení myšlenek, telekinezi a další věci patřící spíš do seriálu „Faktor Psí“ ovládala bez nejmenších potíží. Nejvíc ho asi vyděsilo, když ji jednou přistihl, jak sedí v rohu místnosti na zdi až u stropu. A to, co předváděla její kolegyně a kamarádka Andoriel s tím Wraithem, bylo už úplně nad jeho chápání. Jakmile byli od sebe na vzdálenost půl míle, věděli jeden o druhém, jako by byli v jedné místnosti. Vůbec jim nevadilo, že jejich rasy jsou nepřátelé na život a na smrt.
„Ne. Vlastně nepotřebuju odejít,“ řekla Erin pomalu a zkoumavě si prohlížela opravený Jumper. „Ale uvítala bych tvou pomoc,“ mrkla na Radka a znovu vytáhla desku s krystaly.
Radek protočil oči a přistoupil blíž, aby viděl, co Erin potřebuje.
Seděla jsem u jednoho z pultů v řídící místnosti a tiše skřípala zuby. Nervózně jsem podupávala nohou a vrčela na každého, kdo šel náhodou okolo.
„Co je?“ vyštěkla jsem i na Richarda Woolseyho, se kterým jsem většinou vycházela velice dobře.
„To snad není nutné,“ řekl mírně.
„Promiň,“ povzdechla jsem si. „Pokusím se lépe ovládat. Co pro tebe mohu udělat?“
„Už jsi udělala,“ pousmál se. „Tvůj wraithský přítel nám předložil plán na záchranu Země. Prý jsi ho vymyslela ty.“ Tázavě se na mě zadíval.
Zvedla jsem překvapeně hlavu. Ace stál opodál.
„Nejsem si jistá způsobem provedení, byl to jenom nápad. Jestli s ním přišel Wraith za tebou, jistě ho promyslel do detailů,“ podívala jsem se na Ace. Kývl. Tvářil se spokojeně. Konečně mu na Atlantis začali důvěřovat takovou měrou, že jako stráž stačil jeden voják. S přemáháním jsem od něj odtrhla oči a otočila se zpátky k Richardovi.
„Takže můžeme letět?“ zeptala jsem s nadějí v hlase.
„Můžeme?“ zarazil se doktor. „Ach,“ vydechl potom, „zapomněl jsem, že Wraith nemůže řídit Jumper a jejich stíhačku nemáme. To trochu komplikuje situaci.“
„Proč?“ vrtěla jsem hlavou. „Myslela jsem, že je to jasné.“
„Byl bych raději, kdyby s ním letěl někdo -,“ Richard byl na rozpacích, jak se nejlépe vyjádřit. „Někdo, kdo má vojenský výcvik. Knihovnice přece jenom není nejvhodnější povolání pro válečné lsti. I když je to velice úctyhodné povolání,“ dodával honem.
Začala jsem se smát. „Myslím, že už jsem snad prokázala schopnost nejen vymyslet válečnou lest dostatečně šílenou, aby vyšla, ale také ji provést.“
Richard se zarazil. Ace se jenom ušklíbl. Moje ‚válečné lsti‘ znal moc dobře.
„Je tady ještě jedna věc,“ řekla jsem vážně. „Pokud budeme s Wraithem oba dva na jednom místě, nemůže velitel té vylepšené lodi odolat pomstě.“ Zadívala jsem se znovu na Ace. Přistoupil blíž.
„To je pravda. Tvoje přítomnost na mojí lodi v pozici hosta pro něj byla nepřijatelná. Tehdy jsem toho využil k tvému rychlejšímu zvládnutí wraithského protokolu a v současnosti nám to také může pomoci.“
Richard se trochu ošíval ve Wraithově blízkosti, ale k panice měl daleko. Nedivila jsem se, že se necítí dobře. Při jejich posledním blízkém setkání se doktor Woolsey málem stal demonstrativním zákuskem na podporu žádosti o souřadnice planety se zařízením Attero.
„Tak dobře,“ povzdechl si doktor a mávnutím ruky přivolal jednoho z vědců. „Nechte obsadit tuto pozici, slečna Norová dostala jiný úkol,“ řekl mu a bez ohlédnutí zamířil ke své kanceláři.
Šli jsme s Acem za ním a beze slov probírali nastávající dobrodružství. Nepřekvapilo nás, že se k naší telepatické debatě přidala Erin a oznámila, že právě s Radkem upravují jeden z Jumperů, aby vyhovoval chystané speciální akci.
Vešla jsem za Richardem do jeho kanceláře. Usadila jsem se do křesílka proti pracovnímu stolu a podívala se po straně na Ace. Stoupl za mě a s neproniknutelným pohledem se rukou krátce dotkl opěradla nad mým ramenem. Přesně podle wraithského protokolu. Ochrana důležité nebo svěřené osoby. Připomenutí, že je nablízku a připraven pomoci. Richard to sledoval se zájmem a bez připomínek.
John Sheppard se vřítil do kanceláře. Dva kroky za dveřmi se zarazil a podezřívavě si nás změřil. S potřesením hlavy došel k doktorovu stolu a opřel se o něj dlaněmi.
„Nemůžu nechat křeslo bez dozoru na dlouho. Za chvíli jsme na místě, kde by měla být ta loď. Pokud jsi tedy mluvil pravdu,“ šlehl po Aceovi pohledem. „Co máte tak důležitého?“
„Co třeba záchranu Země?“ neodpustila jsem si. Přes všechnu jeho snahu jsem Johna pořád neměla moc ráda. Ve zkratce jsem mu vysvětlila základní body dalšího postupu a dala mu je k uvážení. Za přimhouřenýma očima si zopakoval, co bylo řečeno, a zatvářil se spokojeně.
„Dobrá. Tohle vypadá jako plán, pokud vyjde. Kdy budete připraveni?“
„Do půl hodiny. Ještě musíme prověřit a naložit Jumper,“ řekla jsem bez zaváhání.
„Půl hodiny boje vydržíme.“ John se podíval na Richarda, otočil se a cestou ke dveřím kanceláře se už s někým domlouval přes komunikátor v uchu.
„Takže jestli víte, co děláte, pusťte se do toho,“ řekl Richard trochu pochybovačně.
Děkuji za všechny komentáře
Bláznivý nápad je na světě. Teď ještě, jaký vlastně je
Ale znáte to s plány - kterýpak vydrží až do konce? Příště to bude na vážkách. Útok nebo útěk? To se ještě uvidí
28.2.2014 19:31:39
Jo, jo. Tohle můžu.
Odměna hodným dětem na konci týdne?
Fakt dobrý...
Odměna hodným dětem na konci týdne?
Fakt dobrý...
Daša
28.2.2014 19:35:34
Shano, díky
28.2.2014 20:08:32
páčilo sa. viac nepoviem...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
28.2.2014 20:16:54
Děkuju, Aiwe
To je dobře
To je dobře
28.2.2014 20:27:51
apropo, ešte stále čakám na tvoj komentár k posledným častiam dobrodruhov... 
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
28.2.2014 20:30:07
Posílala jsem - a Ty jsi mi odpovídal! Navrhovala jsem večeři, nepamatuješ?
28.2.2014 20:30:59
vynikající díl
28.2.2014 20:32:15
Děkuju, posedlíku
02.3.2014 23:01:09
Síce pozde, ale predsa som sa dostal k prečítaniu najnovšej časti a celkom sa teším na pokračovanie. Úvod je za nami a začínam byť zvedavý ako zamotáš pokračovanie príbehu.
Ak to sama nezvládneš, tak priložím pár pripomienok (poznámok) a bude na svete ďaľšia mimoňka ( prípadne dve ). a 02.3.2014 23:21:51
Puk, děkuju
Jsi moc hodný, ale já nemusím mít mimoňky ke všemu Ostatně, časem usoudíš sám, jak moc se mi to podařilo zamotat
Jsi moc hodný, ale já nemusím mít mimoňky ke všemu
Ostatně, časem usoudíš sám, jak moc se mi to podařilo zamotat