SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

Skoro som si nevšimol.
andoriel Všetko najlepšie k narodeninám.

[andoriel]

PUK..... DĚKUJI (smajlík klanějící se až k zemi)
A jestli přijde mailík od Erin, bude i další díl v Zápiscích
(Jestli ne, bude zítra aspoň něco v "drobnostech")

[andoriel]

Mailík v noci došel, dopoledne jsme upravily, co bylo potřeba. A jestli se mnou začne můj počítač Bertík mluvit, dočkáte se Útěku... ještě se rozmýšlí... A JE TO TADY
Omlouváme se všem, kdo mají v oblibě Johna Shepparda. My ne. Ale v dalších příbězích se ním pokusíme nějak smířit.

16.Útěk
Seděla jsem na posteli a snažila se udržet dech v klidu. S napětím jsem čekala na příchod stráží. Plán útěku byl připraven. Jak jsem doufala, byl prostý a jednoduchý. Snad i proveditelný. Tentokrát mi připadalo, že čas vůbec neubíhá, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Každá minuta klidu pomohla Johnovi k načerpání trošky sil.
Zavřela jsem oči.

Krajinu, která se přede mnou otevřela, jsem nikdy předtím neviděla. Ponurá skalnatá pustina ozářená načervenalým světlem měsíce vrhala dlouhé těžké stíny u každého vyčnívajícího kamene.
„Kde to jsem?“ řekla jsem si pro sebe a otáčela se na všechny strany.
„To byla první věc, kterou jsem v životě spatřil,“ uslyšela jsem za sebou. Ace zamyšleným pohledem přejížděl obzor.
Zůstala jsem stát proti němu. Jeho kůže dostala v červeném osvětlení zvláštní nádech. Význam a dosah jeho prostého prohlášení jsem musela dobře zvážit, ale až v soukromí.
„Je to tady – zvláštní,“ řekla jsem nakonec a letmo mu nahlédla přes rameno na krvavou oblohu.
„Je to odporné,“ ujistil mě.
Přikývla jsem. „Přesto jsem ráda, žes mi to ukázal.“
Ostrý vítr plný prachu se mi opřel do zad a přinutil Ace zamrkat. Mimoděk jsem udělala krok vpřed a opřela se rukou o Wraitha, abych snáze udržela rovnováhu. V dalším okamžiku jsem ležela na zemi a Ace se nade mnou napřahoval na krmení.
„Mladí Wraithové mají velkou sílu a stále hlad,“ opatrně jsem se na něj usmála. „A obojí jim vydrží až do konce. Jenom doufám, že se postupně začnou lépe ovládat.“
Narovnal se a díval, jak mu ležím u nohou. „Vrátíme se. Už je čas.“ Jeho hlas se vytrácel spolu s představou rudé pláně.

Zamrkala jsem do spoře osvětleného vězení. John tiše vzdychl, jak se snažil přetočit na druhý bok. Ace stál u okna a díval se na mě. Vstala jsem a došla k němu. S trochou váhání jsem zvedla ruku a protáhla ji mříží. Wraith se ani nepohnul, když jsem se ho zlehka dotkla stejným způsobem jako v jeho představě. Zase jsem ruku hned odtáhla a přešla ke dveřím. Jeho pohled mě stále sledoval a jenom zatnutá čelist naznačovala, jaké úsilí ho stojí zůstat na místě. Opřela jsem se bokem o zeď a zadívala se ke vchodu.

Čtyři vojáci vešli do vězení. O moji celu ani nezavadili pohledem. Johna vytáhli ještě napůl spícího a k Wraithovi přistupovali jako k jedovatému hadu.
Vyšli před cely a všichni se ve stejnou chvíli zastavili. Ace s Johnem si vyměnili postranní pohled. Jejich útok byl rychlý a účinný.
John jednoho z vojáků omráčil ranou o zeď a druhého chytil za ruku se zpola vytaženou pistolí. Výstřel, který zazněl, Johnovi neublížil. Zbraň v té chvíli už mířila na Geniie.
Ace prvního strážce odhodil na mříže v mých dveřích, druhého chytil pod krkem. Několika údery do zdi se zbavil kovové ochrany krmné ruky a přitiskl ji na vojáka.
Strážci, který přistál na mých dveřích, jsem obtočila jedno předloktí kolem krku a držela ho zády přiraženého k mřížím. Druhou rukou jsem mu bránila v použití zbraně. Voják, kterého John omráčil hned na začátku útoku, se probral a podařilo se mu vystřelit několik ran do Wraithových zad, než se do něj zabodla dýka, letící z Johnovy ruky.
Ace jen zavrčel, dokončil krmení a obrátil se k vojákovi, kterého jsem držela. Blížil se k nám pomalu, jak mu dovolovala pouta na nohou. Voják sebou zmítal ve smrtelné hrůze. Už se nesnažil dosáhnout na zbraň. Chtěl jenom utéct.
Když se k němu přisála Aceova ruka, pustila jsem ho a ustoupila. Třásla jsem se na celém těle, ale nedokázala jsem odtrhnout oči od krmícího se Wraitha. A on se nedíval na svou oběť, ale na mne. Cítila jsem, jak mi obličeje mizí krev. Třas ustoupil a celé tělo mi ztěžklo. Právě jsem způsobila, že se člověk, který mohl být jenom omráčen nebo zemřít rychle, stal obětí dlouhého a bolestivého procesu krmení. Edmarovi jsem nevymluvila sebevraždu Wraithem a dalšího Geniie jsem Aceovi doslova předala do rukou. Jestli to první byla sebevražda, toto už se dalo nazvat vraždou.
Zbytek vojáka dopadl na zem u mých dveří a Ace se obrátil k Johnovi. Ten se mezitím zbavil napůl zapnutých pout a ozbrojil se vším, co u mrtvol našel. Stál s klíčky v rukou a díval se na Wraitha.
„Už jsi skončil?“ zeptal se konverzačním tónem. Způsob smrti strážce ho nechal klidným.
„Ano,“ zahučel Ace.
John se k němu přiblížil a několika jednoduchými pohyby ho zbavil řetězů. Ustupoval, když se Ace natáhl a vzal mu klíče z rukou. Obrátil se ke mně a odemkl dveře od mé cely.
„Ach, ano,“ vydechl John. „Jsi připravená?“ Přejel mě rychlým pohledem.
„Jistě,“ zachraptěla jsem, vyšla z vězení a přijala pistoli, kterou mně i Aceovi John podával. Ruku se zbraní jsem spustila podél těla rozhodnutá, nezpůsobit už ničí smrt. Wraith mě stihl napůl pobaveným pohledem. Sklopila jsem oči. Samozřejmě, že bych zabíjela, kdyby šlo o život někoho z nás tří.
„Tak, kam teď?“ zeptal se John a pokynul rukou ke dveřím.
Zvedla jsem hlavu. „Tudy.“ Vyběhli jsme do chodeb geniiského komplexu.
……………………………………………………………………………………………….
Zpočátku se to zdála být noc jako každá jiná. Ve 22:10 jsem ulehla do postele a začala tak svůj každodenní boj se spánkem. Po marné snaze najít vhodnou polohu jsem znechuceně osvobodila nohy zamotané do deky a sáhla po sklenici mléka připravené na nočním stolku. Rychle jsem do sebe obrátila obsah a s podrážděným zavrčením sebou znovu praštila na tvrdou matraci. Uběhla minuta, dvě, tři…
„Kašlu na to!“ Vyštěkla jsem do tmy a jako každou následující noc po zničení Kněží, jsem hrábla do šuplíku vedle postele. Bez prášků na spaní jsem nedokázala svoje vědomí zklidnit do úsporného režimu. Nepomohly mi ani dlouhé hodiny meditace, ani fyzická námaha. Moje mysl byla příliš roztěkaná…příliš zraněná a rozbolavělá.
Polkla jsem pilulku a pevně zavřela oči, čekajíc na chvilkové osvobození od pochmurných myšlenek, které se mi neustále honily hlavou.
Probudila jsem se zpocená a vyděšená. Zběsile jsem dýchala a snažila se obnovit ztracenou rovnováhu. Hlava se mi zatočila právě prožitou vizí.
„Ája!“ zašeptala jsem do ticha pokoje a ohromeně vydechla. „Musím tam být. Za každou cenu.“

Erin stála na schodišti před branou a pozorně naslouchala. Musela vystihnout pravý okamžik. Nikdo z pobíhajících vojáků a spěchajících vědců jí nevěnoval pozornost a tak to také mělo být. Erin se spokojeně pousmála a znovu se soustředila na rozhovor mezi dr. Weirovou a Carsonem, odehrávající se o 32 metrů dál za prosklenou stěnou.
„Ladonovo vyšetřování bylo úspěšné. Máme adresu planety. S Erin se připojíte k záchrannému týmu.“
„Ovšem, půjdeme se připravit.“
„Pospěšte si, doktore. Záchranný tým vyráží za dvacet minut.“
Víc už Erin slyšet nepotřebovala. Zadýchaně se předklonila a opřela dlaně o kolena. V hlavě jí tepala bolest a z nosu vytryskl proud krve. Kapesník už měla připravený. Nikdo z míjejících lidí o ni ani okem nezavadil. Na schodech přece nebylo nic zajímavého. A pokud se jednalo o právě schválenou účast obyčejné knihovnice na důležité záchranné misi, bylo pro Elizabeth naprosto samozřejmé, aby se Erin stala součástí týmu. Ten hlas v hlavě nepřipouštěl námitek a byl tak přesvědčivý…
Erin se ještě jednou opatrně rozhlédla, aby se ujistila o výsledku. Všechno běželo podle plánu.
„Zlepšuju se.“ Ušklíbla se a vyšla vstříc přicházejícímu doktorovi.
……………………………………………………………………………………………….
Stála jsem zády přitisknutá ke sloupu, hlavu otočenou na stranu, ze které se ozývaly kroky přicházejících stráží. Viděla jsem jenom Johnova záda. Byl o sloup opřený bokem a vyhlížel do chodby. Ace na krok za námi zkoumal mechanizmus pistole. Nakláněl ji ze strany na stranu a dotýkal se jednotlivých částí.
John se k Wraithovi otočil ve chvíli, kdy pistoli při prohlížení obrátil hlavní k němu. Johnův vyděšený pohled mě přinutil vyprsknout smíchy. John položil ruku na hlaveň a stlačil ji dolů. Mračil se přitom na mě i na Ace a vrtěl hlavou. Díky tomu propásl příchod geniiských vojáků. Spustili palbu, sotva nás zahlédli. John se stačil schovat, ale Ace pár střel zasáhlo. Pak už střílel John a my měli volnou cestu dál.
Ace se rukou opřel o sloup nad mým ramenem a sklonil hlavu. Mohla jsem zblízka sledovat, jak se jeho rány pomalu zacelují. Wraithská regenerace byla opravdu úžasná věc. Ale nestáhly se všechny. Wraith nutně potřeboval doplnit energii. Zvedl ke mně oči.
„Budu v pořádku,“ zavrčel.
Jenom jsem kývla hlavou a rozběhla se chodbou dál. Ostatní mě následovali.

Poklop na povrch jsem našla bez problémů a tentokrát jsme měli štěstí. Byla noc.
John se dostal na čerstvý vzduch jako první. Rozhlédl se a podal mi ruku, aby mi pomohl. Pak ustoupil. Wraith se objevil jako poslední. Ztěžka se převalil do trávy a s námahou se zvedal. Hledal přitom oporu pro ruku. Rány po poslední střelbě se mu ještě nezahojily. Chytila jsem ho zezadu za loket a rameno, abych mu pomohla, a vyděšeně se podívala na Johna. Mířil na nás pistolí. Až potom jsem si všimla, že Wraithova ruka je natažená směrem k němu. Ace udělal rychlý pohyb a já odletěla pár stop stranou do trávy. Stáli s Johnem proti sobě a navzájem se sledovali přes pozvednuté zbraně.
„Znáš cestu k Bráně?“ zeptal se mě John. Oči nespustil z Ace.
„Ne.“ Posadila jsem se. „Byla noc a bouřka a já se orientovala podle světla, které vycházelo z horizontu červí díry. Když zhaslo, šla jsem poslepu. Až si s vámi přestanou hrát hormony, zeptej se Wraitha.“
Pomalu skláněli pistole.
„Jak daleko je Brána?“ zeptal se John Ace.
„Čekají tam na nás,“ Wraith mu na otázku neodpověděl. Jako vždy.
Aspoň, že nedělá výjimky, řekla jsem si pro sebe. Vstala jsem a pomalu došla mezi ně. „Našla jsem ji jednou, třeba se mi to povede i podruhé. Když ne,“ pokrčila jsem rameny, „pořád je to lepší, než se dole nechat sežrat. Jak jsi na tom?“ obrátila jsem se k Aceovi.
„Potřebuju se nakrmit,“ zavrčel.
„Na mě nekoukej,“ hned reagoval John.
Ani jsem po něm neotočila hlavu. Stála jsem čelem k Wraithovi. „Jak moc?“ chtěla jsem vědět.
„Ještě vydržím.“
Pokývala jsem hlavou a rozhlédla se. S určením západu mi pohled na noční oblohu moc nepomohl, ale hvězdy nad hlavou mi zvedly náladu. Usmála jsem se na ně. „Tak, vyrazíme.“ Znovu jsem se ujala vedení, i když jsem tentokrát vůbec nevěděla, kam jdu.
Šli jsme několik hodin. Hvězdy se přesunuly a Brána nebyla v dohledu. Klopýtala jsem únavou. Ace zůstal ležet u kořene stromu, o který zakopl, a ztěžka popadal dech. Svezla jsem se na zem hned vedle něj a pak zabořila tvář do chladivého mechu. John na tom nebyl o moc lépe. Stačil dojít jenom k dalšímu kmeni a opřít se o něj. Sedl si a sklonil hlavu.
„Chvíli si odpočineme,“ řekl unaveně. „Víte někdo, kde je ta zatracená Brána?“
„Ne,“ odpověděla jsem za oba.
„Měli byste jít beze mě.“ Ace se otočil na záda a oči se mu rozzářily, když uviděl hvězdnou nádheru nad sebou. Nadzvedl ruku, jako by se jí chtěl dotknout.
Vysílačka, kterou John sebral jednomu ze zabitých vojáků, zachraptěla. Sheppard poslouchal strohou konverzaci. Ace pootočil hlavu ke mně.
„Všimla sis?“ zašeptal tichounce.
„Ne. Čeho?“ zeptala jsem se překvapeně, ale stejně tiše.
„Ti vojáci v komplexu. Ti, které Sheppard zastřelil, když jsme utíkali.“
„Ti, co tě postřelili?“
„Ano. Poznala jsi je?“
Pokoušela jsem se soustředit na tváře mrtvých mužů, které jsem míjela při rychlém ústupu. Zamračila jsem se. „Něco s nimi bylo špatně,“ řekla jsem pomalu. „Ale nevím, co.“
„To oni přišli v hlídce tenkrát před tím sebevrahem.“
Vysílačka už mlčela a z Johna jsem i na dálku cítila napětí, s jakým se snažil zachytit náš tichý rozhovor. Aceovo sdělení jsem nekomentovala. Přemýšlela jsem nad našimi nepříliš nadějnými vyhlídkami. Na Johnův krátký smích nad hloupostí Geniiů jsem nereagovala. Pro mě za mě si klidně mohli hlídat Bránu až do jara. Dívala jsem se na Wraitha a odhadovala naše šance na přežití. Pod mým zkoumavým pohledem se zamračil a odvrátil. Stále ještě neměl uspokojivé odpovědi na některé životně důležité otázky ohledně wraithských rituálů. A čas se krátil.
Přemýšlela jsem o naší situaci tak hluboce, že mě za svítání probudil až Aceův dotyk. Přikrýval mi dlaní ústa tak dlouho, dokud se nepřesvědčil, že jsem natolik vzhůru, abych nezmatkovala a zůstala tiše.
Zvedl se a přikrčeně doběhl k Johnovi. Sedla jsem si a poslouchala ticho lesa, rušené občasným zapraskáním větvičky lámané těžkou vojenskou botou.
Johnův tlumený výkřik mě zvedl do dřepu. Ležel u stromu se sotva znatelným zbytkem energie. Ze svraštělé tváře mu svítily velké jasné oči. Nebyl mrtvý, ale daleko k tomu neměl.
Ace se ohlédl směrem, kterým přicházeli Geniiové a pokynul mi k hustému křoví. Jeho zranění už byla zacelená, jenom postoj neznačil obvyklou wraithskou sílu.
Sjela jsem ho kritickým pohledem. „Jestli se z toho máme dostat, budeš potřebovat všechno,“ řekla jsem s povzdechem a přešla ke keři.
Nezdržoval se s váháním nebo rozpaky. Jeho útok byl rychlý a bolestivý. Kolena se pode mnou podlomila a hlava se zvrátila vzad. Kousla jsem se do rtu, abych předčasně neupozornila na naši pozici, a prokousla si ho naskrz. Před očima se mi zatmělo.
Zrak se mi vrátil jenom proto, abych mohla sledovat nejnižší větve keře, který mne kryl. Zvuky z volného prostranství mi nedávaly smysl. Ostrý kámen mi propichoval lopatku. Nemohla jsem se pohnout. Jenom víčka mi občas zamžikala, když mi do očí mezi listy zasvítilo ranní slunce.
Ležela jsem a čekala. Moc možností jsem neměla. Věděla jsem, že mi Wraith může vrátit životní sílu. Pokud přežije a vzpomene si na mě, snad to udělá. Jestli ho chytí nebo zabijí, moje vědomí odplyne s tím velkým proudem, co se mi valil nad hlavou a natahoval po mně ledová chapadla.
……………………………………………………………………………………………….
Ocitla jsem se na tenkém ledě, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Udržovat tým pod mou nadvládou bylo stále těžší, ale potřebovala jsem ho navést co nejrychleji k cíli. Zaťala jsem zuby a napojila se znovu na Andoriel. Byla již velmi blízko, ale tlukot jejího srdce zněl slabě a unaveně. Srdce Johna Shepparda na tom bylo stejně, ale když jsem se přiblížila s ostatními již téměř na dosah, začalo to jeho z ničeho nic tlouct silněji. Projel mnou ostrý výboj energie. Konečně mi to došlo. Wraith mu vracel to, co si vypůjčil. Ze všech sil jsem potlačila vražedné choutky a předstírala jsem, že tápu úplně stejně jako ostatní. Nemohla jsem dopustit, aby se vymanili z mojí vůle, ale naštěstí si nikdo z nich neuvědomoval, že se drží za mnou a následují mě, kam si zamanu. Nicméně jsem musela jednat velmi opatrně a nechovat se příliš nápadně. Spoutání lidských myslí vyžadovalo velké soustředění. Našla jsem je právě včas. Používání daru mě přivedlo na pokraj mých sil. Jemně jsem stáhla neviditelné provazce poutající mou mysl s ostatními vojáky a ulehčeně si oddechla. Cítila jsem, jak ze mě padá těžké břemeno. Najednou jsem si připadla úžasně volná a lehká.
„Podívejte! Tamhle!“ Předstírala jsem překvapení a ukázala před sebe. Prodrala jsem se křovím a dovedla tým na malou mýtinu. To, co jsem tam uviděla, pro mě nebylo překvapením, ale ostatní muži užasli a okamžitě vytáhli zbraně. Nad Johnem, stále ležícím v trávě, se nakláněl Wraith s krmnou dlaní přitisknutou na jeho hruď. Já jediná věděla, co to ve skutečnosti znamenalo, ale dřív než jsem mohla jakkoliv zasáhnout, kolem mě proletěl Ronon a odhodil ho stranou. Wraith podrážděně zavrčel, ale zůstal klečet na zemi. Jeho pohled se na okamžik střetl s mým a já věděla, že ví. Překvapeně jsem ucouvla.
„Nechte ho!“ vykřikl John a ztěžka se postavil na nohy.
„Co?“ Nevěřícně zasyčel Ronon a s nechápavým výrazem se zahleděl na Johna.
„Nech ho být,“ zopakoval, „zachránil mi život.“
Zatímco zbytek týmu rozpačitě naslouchal Sheppardovu vysvětlení, Wraith ze mě nespouštěl oči. Netrpělivě jsem přešlapovala na místě a čekala, že John každou chvílí upozorní na Andoriel, která stále ležela v bezvědomí pod keřem. Jaké bylo moje překvapení, když se tým v čele se Sheppardem začal připravovat k odletu. Zoufale jsem sledovala Johna a nemohla uvěřit vlastním očím. On na ni zapomněl!
Už jsem věděla, proč jsem zde musela být přítomna. Úzkostí se mi sevřelo srdce. Na chvíli jsem zašla za nejbližší keř, aby to vypadalo, že jsem na ni narazila náhodou.
„Kde jsi, u všech svatých, byla?“ Dopadla mi na rameno Carsonova ruka, když jsem se vrátila zpět. Zlostně jsem ji setřásla a spolkla kletbu. Mlčky jsem došla k Johnovi, který se právě chystal nastoupit do jumperu.
„Ahoj Johne, ráda tě opět vidím,“ zasyčela jsem tónem, který by dokázal svým jedovatým dechem rozpustit skály, „opravdu velice ráda.“
„Co ty tady děláš? Odkdy jsou obyčejné knihovnice členy záchranného týmu?“
„Od té doby, co skuteční členové záchranného týmu nechávají své lidi v křoví napospas osudu.“
Zatímco nejbližší vojáci nechápavě zírali na mé drzé chování, John zbledl jako stěna. Wraith se za jeho zády pohrdavě ušklíbl a podíval se na mě vědoucím pohledem. Ignorovala jsem ho a dál propichovala očima Shepparda.
„Našla jsem ji náhodou. Ještě žije, ale potřebuje, aby jí Wraith vrátil zpět to, co tobě. Tak na co čekáte?“ Vyprskla jsem poslední větu a ukázala na bělovlasého zajatce.
„O čem to mluví, Johne?“ zeptal se doktor a nechápavě těkal očima mezi mnou a Johnem, který se konečně vzpamatoval.
„V genijském vězení byl kromě mě i další člen pozemské expedice, knihovnice Andoriel Norová.“ John se omluvně zadíval na ohromeného doktora. „ Myslel jsem, že při útěku zahynula…“
„To určitě,“ ušklíbla jsem se a dala pokyn dvěma vojákům, aby se chopili Wraitha. Byli tak překvapení, že bez námitek uposlechli. „I kdyby tomu tak bylo, nechal bys tu její tělo hnít, místo důstojného pohřbu a vrácení pozůstatků její rodině. Mně to neomluvíš. Nikdy. Prostě jsi na ni zapomněl!“
……………………………………………………………………………………………….
Stála jsem na tenké příčce mezi dvěma provazy končícími v nedohlednu bílých mraků. Pevně jsem svírala lana nebeské houpačky a nakláněla se dolů, abych viděla na zem. Hluboko pod sebou jsem měla strakatou plochu smíšeného podzimního lesa. Až ke mně nahoru se z něj nesl křik známých hlasů.
„Erin?“ řekla jsem s úžasem.
Její křik se nesl nejhlasitěji, podporován dunivým basem.
„Ace,“ zamumlala jsem. Naklonila jsem se ještě víc ve snaze zahlédnout něco mezi vzdálenými stromy.
Provaz mi vyklouzl z rukou. Pád jsem necítila. Země byla tak neuvěřitelně vzdálená, až mi připadalo, že nepadám, ale vznáším se nad ní s roztaženýma rukama. Připomnělo mi to moje oblíbené přírodní dokumenty. Ptáky vrhající se z útesů, aby plachtili nad vzdálenou krajinou nebo mořem. Při pohledu na ně jsem cítila, jak vzduch proudí pod křídly a jemně se chvějí pírka na rozhraní křídel a ptačího těla.
Les se začal blížit. Ostré špičky skupinky smrků trčely jako hroty kopí a mířily na mě. Zavřela jsem oči. Zaryly se do mě jako jehly. Vykřikla jsem, natáhla ruce před sebe a chytila se třásní, které se mi dostaly mezi prsty, abych zpomalila pád.
Bolest ustoupila. Přerývaně jsem se nadechla. V rukou jsem pořád svírala ty divné třásně. Zamrkala jsem. Nad sebou jsem uviděla Ace a moje prsty zapletené v jeho vlasech. Překvapením jsem polkla. Chytil mě za zápěstí a ruce mi odtáhl.
„Budeš v pořádku,“ řekl, zvedl se z kleku a odstoupil.
Posadila jsem se a trochu zmateně se rozhlédla kolem sebe.
„Andoriel,“ ozvalo se vedle mě. „Tedy, slečno Norová,“ odkašlal si doktor Beckett. „Jak se cítíte?“ Chytil mě za zápěstí. Cukla jsem sebou a vytrhla mu ruku. Zatvářil se vyděšeně, ale pak mu výraz změkl. „Všechno je v pořádku. Přišli jsme vás zachránit. Půjdeme domů. Na Atlantis. Hned, jak se ujistím, že vám nic není.“
„To vás můžu ujistit sama, doktore,“ zamumlala jsem. „Cítím se lépe, než za poslední téměř dva roky.“ Nedívala jsem se na něj. Oči se mi pořád vracely k vysoké postavě v černém, která se připojila ke skupince lidí kolem Shepparda.
„Ájo!“ z druhé strany si ke mně klekla Erin. „Konečně,“ vydechla a chytila mně ruku.
Rozesmála jsem se. Opřela jsem se Erin a doktorovi o ramena a vstala jsem.
Tlumený rozhovor mezi Sheppardem a Acem nabral na síle.
„Doopravdy jsem si nemyslel, že jsi schopen dodržet naši dohodu, Shepparde,“ řekl Ace tak, že jeho hlas dolehl až k nám.
Pustila jsem se přátel a udělala krok směrem, odkud se ozýval hovor. Erin i Carson mě chytili za ruce a zabránili mi v dalším pohybu.
„To musí vyřídit někdo jiný,“ šeptal doktor.
„Ale…,“ protestovala jsem.
„Nech je.“ Erin se přidala na Carsonovu stranu. „Všechno bude v pořádku. Uvidíš.“
Podívala jsem se jí do očí a mimoděk jsem couvla. Pořád to byla Erin, ale z očí se jí díval ještě někdo jiný. A to chvění ruky, kterou mě držela, to nebyla únava nebo stres, to byla snaha ovládnout utajené síly tak, aby je ostatní nerozpoznali. V poslední době jsem meditacemi trávila příliš mnoho času a moje citlivost na odlišnosti se zvýšila.
Odvrátila jsem od ní hlavu ve chvíli, kdy John po Aceovi vypálil z podivně vypadající zbraně. Vytrhla jsem se ze sevření, ale zastavila jsem se sama. Vysoký barbar s dredy sebral Johnovi pistoli, podíval se na ní a znechuceně řekl:
„Nezabil jsi ho.“
Schoval zbraň někam do svého oblečení a přehodil si Wraitha přes rameno.
„Pár metrů odtud na nás čeká Jumper,“ otočil se k nám Sheppard. „Někde ho vyložíme.“
Erin za mnou tiše zaskřípala zuby. Na můj tázavý pohled jenom zavrtěla hlavou a vydala se za malým průvodem zachránců z Atlantis. Mlčky jsem ji následovala, příliš překvapená na kladení otázek.
Před vstupem do Jumperu jsem se ohlédla a pak rychle vyběhla po rampě do zadního prostoru. Sedla jsem si podle zvyku na zem a nenápadně jsem sáhla po Aceově ruce. Musela jsem se přesvědčit, že opravdu žije. Zvlášť, když jeho tělo pohodili na zem vznášedla.
John už spokojeně uděloval rozkazy a sedal si do pilotního křesla.
Dívala jsem se na neznámé tváře a přemýšlela, kde expedice ke všem těm nováčkům přišla.
Na zadávání adresy Brány jsem neviděla, ale jistě jsme se nedostali na Atlantis. Temnota ukrývala les a ještě něco, co jsem nedokázala jednoznačně určit, ale hrozba byla cítit i v maskovaném Jumperu. John přistál hned u Brány a otevřel vstup. Ten barbar, kterému říkali Ronon, chytil Ace a vytáhl ho ven. Chtěla jsem se zvednout, ale na rameni mi přistála Johnova ruka.
„Měla bys zůstat tady v bezpečí,“ řekl nesmlouvavě.
„Měla bych se aspoň rozloučit,“ zavrčela jsem na něj.
Potřásl hlavou. „Zůstaneš tady.“ To už byl rozkaz.
Erin se vztyčila a prudce se vytrhla doktorovi, který se ji snažil stáhnout zpátky na sedadlo.
„Jak můžeš zakazovat rozloučení, Johne?“ zeptala se ho hlasem rozechvělým vzteky. „Zvlášť potom, co jsi…“
Carson ji nenechal domluvit. Postavil se vedle ní.
„Erin tím myslí -,“
Erin se po něm podívala tak, že si sedl zpátky a se slyšitelným klapnutím zavřel ústa.
„Erin tím myslí,“ použila jeho slova, „že jsi Andoriel skoro nechal umřít. Nebýt toho tam,“ pohodila hlavou ven, kde ležel Wraith, „ještě pořád by byla pod tím keřem. Teď už nejspíš mrtvá.“ Mračila se na Johna a v jejích očích se míhaly malé stříbrné blesky.
Celou pro mě nesrozumitelnou rozpravu přerušil Aceův povzdech. Probíral se z omráčení.
Sotva přišel k sobě, postavil se rychle na nohy. John už stál u něj s namířenou zbraní.
„Myslel jsem, že…,“ začal pomalu Ace a rozhlížel se kolem.
„Ještě je hodně věcí, které o lidech nevíš,“ odpověděl John.
„Ach, ano. A co ta -?“
„Jestli myslíš Andoriel, je v pořádku u svých lidí. Tam, kam patří.“
Ace se rozhlédl.
Nadechla jsem se, ale Ronon, stojící nade mnou, aby mi zabránil v odchodu, tak důrazně zavrtěl hlavou, že jsem se rozhodla raději použít telepatii. K mému překvapení to nešlo. Nebyla jsem schopná najít Aceovo myšlení. Někdo nebo něco blokovalo naše spojení.
Wraithova ramena trochu poklesla. Pokud jsem mohla soudit, i on se mne marně pokusil najít.
„No, a co příště?“ zeptal se.
„To se uvidí,“ pokrčil John rameny.
Při posledních Johnových slovech se nad noční krajinou ozval zvuk, při kterém jsem se přikrčila. Ten zvláštní zvuk přinutil Ace zvednout hlavu a zadívat se na oblohu. John toho využil a ustoupil do maskování Jumperu. Když se Wraithův pohled vrátil zpátky k zemi, už jsme vzlétali a mířili k otevírající se Bráně.
Seděla jsem na zemi a oči sklopila na podlahu. Z podařeného útěku a návratu na Atlantidu jsem zdaleka neměla takovou radost, jak bych si myslela ještě před pár hodinami.

Děkujeme za reakce. Přečteme si je v neděli odpoledne po návratu z výletu
A příště na Vás čeká první část povídky, která se jmenuje SOUBOJ
Hezký víkend

Konečne sa dostali na slobodu , ale naozaj nemáš rada Shepparda . To, že by nepomohol Ace-ovi beriem, ale Andoriel ... . (Máš samovražedné sklony. )
Celkové správanie Shepparda je negatívne. Viem, nieje aniel, ale vojak.
Pokračovanie je dobré, a na ďalšie časti sa budem tešiť.

[andoriel]

Puk - děkujeme. Musím přiznat, že Sheppard v téhle části překvapil i mě. Snažila jsem se to napsat nějak jinak, ale nešlo to. Prostě se zasekl
Ani nevíš, jak jsem se nasmála, když jsem si přečetla, co si myslíš o mých sklonech - včera jsem spadla z třešně přímo na hlavu Naštěsí jsem tvrdohlavá a přežila jsem.
Ještě jednou děkujeme. Další příběhy jsou většinou připravené, tak se trochu zkrátí čekací doba mezi jednotlivými příspěvky.

[andoriel]

Chtěla jsem počkat do dvacátého, ale nevydržím
A bez dlouhého otálení je tady úvodní část Souboje:

17.Souboj

„Andoriel,“ zachraptěl mi do ucha komunikátor. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Přes tohle zařízení mi za tři týdny po návratu na Atlantis volali tak málokdy, že jsem si ho brala spíš z pocitu povinnosti, než z potřeby. Dotkla jsem se prstem miniaturního ovladače, abych získala zpětné propojení.
„Ano, Elizabeth?“
„Přijď do řídící místnosti.“ Hlas doktorky Weirové zněl jasně, ale trochu překvapeně.
Odložila jsem tablet, do kterého jsem ukládala údaje a ohlédla se po Erin. Seděla skloněná nad počítačem a zuřivě tloukla do klávesnice.
„Já vím,“ mávla rukou, než jsem stačila něco říct. „Běž.“ Už mě to nepřekvapovalo. Vždycky byla o krok napřed před všemi ostatními.
Přejela jsem očima po papírcích, které byly rozložené po celém dlouhém pultu. Konečně se mi podařilo upořádat všechny odkazy tak, abych se v nich vyznala. Povzdechla jsem si, opatrně je poskládala na úhlednou hromádku a zatížila hrnkem od kávy.
Vyběhla jsem ze dveří a zatočila k nejbližšímu transportéru. Naštěstí jsme měly jeden hned za prvním rohem. Za pár vteřin jsem stála před velkou obrazovkou v řídící místnosti a překvapeně se dívala do tváře svého oblíbeného Wraitha. Skoro jsem ho nepoznala.
„Nemohu déle čekat. Musíme to vyřešit do dvou dnů,“ říkal. Bledou tvář měl hubenější, než jsem si pamatovala, a jeho tetování kolem očí se úplně ztratilo pod černými kruhy únavy a stresu. Nemusel říkat, o čem mluví. Moc dobře jsem se pamatovala na to, co jsem provedla, abych mu zachránila život.
Přikývla jsem. „Budu to tady muset vysvětlit. Máš vybrané nějaké vhodné místo a konkrétní čas?“ zeptala jsem se. „A způsob?“ zvedla jsem jeden koutek v pokusu o úsměv.
Zavrtěl hlavou. „Zavolám zase zítra touto dobou. Dohodneme podrobnosti.“ Obrazovka potemněla.
Otočila jsem se k Elizabeth. „Potřebuju s tebou mluvit. Prosím.“ Pokynula rukou ke své pracovně. Na očích jí bylo vidět, že si dělá starosti. Vešla jsem do její kanceláře a zůstala stát u protější zdi s hlavou v dlaních. Jak tohle vysvětlím? Nadechla jsem se a otočila se k doktorce.
„Bude to možná trochu delší,“ dotkla jsem se pohledem jejího křesla. Zavrtěla hlavou a zůstala stát proti mně.
„V geniiském vězení jsem byla víc jak jeden a půl roku,“ začala jsem. „Ale to ti asi nemusím připomínat,“ pousmála jsem se. Přikývla a v očích jsem jí viděla další omluvu. Jako bych si jich nevyslechla dost na celý zbytek života. Pravda je, že Erin to všem ostatním nijak neusnadnila. Její poznámky byly pohotové a vždycky ťaly do živého. Netrpělivě jsem pohnula rukou a pokračovala.
„Ten Wraith byl jediná živá bytost, která mi tam zbyla. Celý čas ve vězení byl se mnou. A byl to jediný tvor, se kterým jsem mohla mluvit. Který mluvil se mnou.“ Znovu jsem se hluboce nadechla. Vyprávět o tom období mi pořád dělalo potíže. „Vybudovali jsme si mezi sebou vztah – asi nedá se říci, že přímo přátelství. Pořád je to Wraith. Ale když si tak dlouhou dobu s někým pořád dokola zachraňuješ zdravý rozum a někdy taky život, zanechá to následky.“
Elizabeth znovu přikývla.
Otočila jsem se zády k ní i k proskleným dveřím, za kterými nás sledovaly zachmuřené pohledy nejméně poloviny Města. Musím se lépe ovládat. Pokusila jsem se o úsměv a obrátila se zpátky. „Při jedné příležitosti jsem musela použít jistý wraithský rituál. Nemohli jsme ho dokončit a, i když tomu Wraithovi tenkrát zachránil život, teď ho pomalu zabíjí. Musím mu pomoct a ten obřad dokončit.“
Došla jsem pomalu ke křeslu proti jejímu stolu a sedla si. Elizabeth se opřela o stůl dlaněmi. „Co to přesně znamená?“ zeptala se. „Jaký rituál? Wraithové mají nějaké rituály?“
„Každý má nějaký rituál. Všechny rasy a každý jednotlivec. I ty,“ zvedla jsem k ní oči.
Chvilku o tom přemýšlela. „Máš pravdu. Takže – „ rovnala si informace, „máte mezi sebou nějaký přerušený obřad, který ho zabije, když ho nedokončíte?“
Přikývla jsem.
„Tebe to taky zabije?“
„Nevím. Možná ano.“ Vůbec se mi nelíbilo, co jsem jí viděla na obličeji. „Ale dlužím mu to,“ dodávala jsem rychle. „To já jsem rituál začala. Musím ho ukončit.“
„Bude to zakončení bezpečné? Nemůže tě při něm zranit nebo i zabít?“
„Snad ne.“ Váhala jsem, co všechno můžu prozradit. Kdybych jí řekla pravdu, že ho nejspíš ani jeden nepřežijeme, určitě by odmítla o tom vůbec dál diskutovat. Na druhou stranu tehdy Ace slíbil, že něco vymyslí. Potřebovala jsem se vrátit do knihovny a urychlit hledání, kterému jsem se věnovala ve chvílích volna a tajila jsem ho i před Erin. Doufala jsem, že mi teď Erin pomůže a možná i poradí. Vstala jsem. „Snad existuje bezbolestné řešení, ale musím se vrátit do práce a najít potřebná data. Zítra budu znát přesné podmínky pro dokončení obřadu a chci být připravená.“
Elizabeth se zamyšleně dívala před sebe. „Ještě jsi nedostala souhlas,“ řekla tiše.
Zarazila jsem se uprostřed pohybu a pak se k ní pomalu otočila. Čekala jsem.
„Ve tvém hlášení o zajetí nebylo nic o wraithských rituálech,“ pokračovala ještě tišším hlasem, „ani o tom že je znáš.“ Zvedla ke mně oči. Její pohled byl skoro výhrůžný.
„Ale že jsem rok a půl mluvila s Wraithem, to tam bylo, ne? Vážně si myslíš, že jsme si spolu povídali o poloze Země v Mléčné dráze a nejrychlejší cestě k ní?“ Zamračila jsem se. Nechtěla jsem se Elizabeth dotknout.
„Takže jste si povídali o rituálech, u kterých se umírá?“
„Když jsou dokončené, tak se neumírá. Aspoň ne u všech a takhle složitě. Ale nevím o nich zdaleka všechno. Proto bych už měla začít s hledáním.“ Snažila jsem se zachovat klid.
Ještě chvíli se na mě dívala a pak pokynula, že můžu odejít.
„Je to ano?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Je to možná. Rozhodně neuškodí, když ty informace vyhledáš. Ale než dostaneš svolení, chci je vidět. Až půjdeš, pošli mi sem Johna. Plukovníka Shepparda,“ dodala ještě. Jako bych nevěděla, kdo je John.
Ani jsem mu nemusela nic říkat. Už čekal za dveřmi a netrpělivě přešlapoval.

V knihovně seděla Erin pořád u počítače. Měla k němu připojený tablet a stahovala nějaká data. Nezvedla oči, jen kývla, abych si sedla vedle ní. Přisunula jsem si židli a s úžasem sledovala, jak jí jezdí prsty po klávesnici a vytvářejí téměř neuvěřitelný příběh.
Wraithské rituály života a smrti byly v jejím podání popsané jednoduše. Podrobnosti o jejich přerušení a následcích, které to mělo, tvořily několik obsáhlých odstavců. Závěr patřil rituálnímu souboji. Jeho význam pro oba dva předchozí obřady a možnost, jak je zvrátit, mě přivedl k úžasu. Přeskočila jsem očima z obrazovky na Erin a zpátky. Pořád mě překvapovala. Popis souboje byl přesně takový, jaký by mohla Elizabeth povolit i knihovnici.
Znovu jsem se podívala na Erin. Maličko se usmála, když udělala tečku za poslední větou.
Otočila se ke mně. „Tak co?“ zeptala se. „Bude to stačit?“
„Perfektní,“ vydechla jsem. „Ale jak znám Elizabeth, bude k tomu shrnutí chtít vidět také původní texty.“
Pokrčila rameny. „Máš ještě nějaký problém?“ zeptala se konverzačním tónem, když do notebooku zasouvala připojení k externímu disku. „Původní texty jsou tady,“ ukázala na obrazovku, na které se právě objevila nová složka.
„Dovolíš?“ sáhla jsem po myši a namátkou otevřela jeden ze souborů. Wraithský text vypadal naprosto věrohodně. Opřela jsem se dozadu a zavrtěla hlavou. „Nerozumím. Nechápu,“ vypravila jsem ze sebe.
Erin se rozesmála. „Vysvětlím ti to, až budeme mít víc času.“ Odpojila externí disk a uložila ho i tabletem, kam zkopírovala shrnutí, na místo, vyhrazené pro důležité dokumenty. „Tohle do večera počká,“ zamumlala a otočila se ke mně. „Začneme s výcvikem.“
Začala jsem znovu vrtět hlavou. „Potřebuju tomu rozumět. Co je tamto?“ ukázala jsem na tablet a disk. „A co budeme cvičit?“
„Přece wraithský souboj,“ pořád se usmívala Erin. „Tam je jeho popis pro oficiální účely.“ Mrkla. „A teď musíme nacvičit ten pravý.“
Útok na moji mysl přišel nečekaně. Spadla jsem ze židle pod stůl a oběma rukama si svírala hlavu, aby se mi nerozskočila. Bolest mi střílela do celého těla a nemohla jsem ji ovládat.
„Ty se nebráníš!“ zasyčel mi do ucha hlas Erin. Bolest zmizela.
„Jo, to byl ten trénink?“ vypravila jsem ze sebe. Zasunula jsem se hlouběji pod stůl, zavřela oči, zase je otevřela a vyškrábala jsem se ven. „Nebudu se schovávat,“ prohlásila jsem a usadila se nahoru doprostřed pultu.
Erin vážně přikývla.
Útok přišel vzápětí znovu, ale už jsem byla připravená na to, co se může stát. Bojovala jsem s tím, dokud jsem si neuvědomila, že zbytečně plýtvám silami. Začala jsem všechno vracet zpátky. Stala jsem se zrcadlem, které odrazilo každý pokus o proniknutí. Když se mi to dařilo asi tak deset let, útok přestal.
Erin stála proti mně a dívala se trochu zaraženě. „Znáš to.“ To nebyla otázka, ale prohlášení.
Dokázala jsem jenom kývnout. „Ten Wraith,“ začala jsem a po hlubokém nádechu pokračovala: “Pokusil se mě ovládat a já to ze začátku nepoznala. Pak jsem se naučila bránit,“ vypravila jsem ze sebe, když jsem několikrát polkla.
„To byla tvrdá lekce. Umíš to i obráceně?“
„Špatně,“ zavrtěla jsem hlavou. Moje pokusy o ovládání Wraitha končily různě. Stačily jenom na to, aby se stáhl a nechal mě na pokoji. Obranu jsem nakonec zvládala dobře, ale útok mi nikdy nešel.
Tahle zkušenost měla i svou pozitivní stránku. Za čas jsme s Acem dokázali bez problémů komunikovat telepaticky. Neustálé napojení na mysl toho druhého nás vyladilo tak, že jsme nemuseli promluvit a jednali jsme v naprostém souladu. Pokud jsme k tomu měli oba dva dobrý důvod.
„Dobrá,“ řekla Erin, sedla si na konec pultu. „A teď mi řekni o vašem přerušeném rituálu.“
Usmála jsem se a hned zase zvážněla. Erin potřebovala nejdřív zjistit, jestli mám při souboji vůbec nějakou šanci, pak teprve přišlo na řadu všechno ostatní. V několika stručných větách jsem jí objasnila situaci, do které jsem nás oba s Wraithem dostala.
Jenom zavzdychala a potřásla hlavou. „Udělala jsi v tom pěkný chaos. Začneme od začátku.“ Zavrtěla se na pultu, položila si ruce na kolena a spustila:
„Wraithské rituální tance jsem popsala podle skutečnosti. Mají všechny funkce, které jsou vyjmenovány ve shrnutí. Jejich přerušení je smrtelné. Přerušení rituálu smrti znamená také smrt. Navíc bez toho, aby bylo dosaženo správného výsledku. Na rozdíl od rychlého konce po dokončení tohoto rituálu je umírání po přerušení obou obřadů dlouhé a velice bolestivé. Divím se, že přežil tak dlouho,“ trochu se nad tím zamyslela.
Skočila jsem jí do řeči. „Ty vážně věříš, že je to možné? Že se po ukončení tance smrti stane to, co je tam napsáno?“ pohodila jsem hlavou směrem k uloženému disku.
„Je to možné,“ řekla nevzrušeně a hned pokračovala ve vysvětlování. “Přerušení kteréhokoli rituálního tance vždycky způsobí smrt toho, kdo se ho zúčastní a toho, kdo ho přeruší, pokud ovšem nevyužije některé z následujících možností.
První možností je dokončení rituálu.“ Podívala se na mě. „To asi nepůjde,“ potřásla hlavou, „nepřežila bys dokončení tance života.
Druhou je zabití toho, kdo obřad přerušil. Ani to ve vašem případě není možné, protože k přerušení došlo geniiskými vojáky, kteří jsou teď s největší pravděpodobností mimo váš dosah. Než byste je našli, bylo by pozdě. I když -“ zarazila se. „Víš, kde jsou?“
„Opravdu mimo dosah. John je zastřelil, když jsme utíkali z vězení,“ odpověděla jsem.
Erin si znovu vzdychla a pokračovala. „Zabít je rozhodně musí ten, jehož obřad přerušili, takže tahle možnost taky odpadá.
Třetí možností, která se skoro nevyužívá, je rituální souboj. Při souboji nesmí dojít k žádnému fyzickému kontaktu. Jakmile byste se dotkli jeden druhého, je to pro oba dva rozsudek smrti. Pokud ovládneš jeho mysl i tělo natolik, aby se mu na tvůj pokyn zastavilo srdce, vyhraješ souboj a nezemřeš.“
„A on?“ zeptala jsem se.
Vážně se na mě zadívala. „Vítězem souboje může být jen jeden z vás. To je úskalí nebo možná, podle wraithského chápání, trest za přerušení rituálu.“
„Ale já nejspíš neumřu stejně, ne? I když se rituál nedokončí.“ Nepozorovala jsem na sobě žádné nepříjemné pocity, nic, co by nasvědčovalo tomu, že je se mnou něco v nepořádku.
Naklonila se a zadívala se mi zblízka do očí. Ty její stříbrně pableskovaly, když se za chvíli zase narovnala. „U tebe to zatím moc nepokročilo, ale první náznaky se už objevily. Pokud bys nechala umřít toho Wraitha bez pomoci, skončíš stejně jako on. Jenom to bude mnohem delší. A bolestivější.“
Vzpomněla jsem si, jak Ace vypadal, když jsem ho dnes viděla na obrazovce. „Jestli ho nechám takhle umřít, nic jiného si nezasloužím.“
„Jestli chceš žít, musíš ho zabít. Tím správným způsobem. Pak se nebude trápit ani jeden z vás.“
„To není řešení.“ Seskočila jsem z pultu a rychle se vydala k sekci, kde byly uloženy dokumenty o životě Wraithů, které se zatím podařilo shromáždit. Nechtěla jsem zabít Ace a nehodlala jsem sama zemřít. Hlavou se mi honilo něco, co vypadalo jako možnost. Ale bylo to tak vzdálené, že jsem si ještě netroufla o tom začít mluvit. Potřebovala jsem si všechno znovu promyslet.
„Posílá nás Elizabeth,“ ozvalo se ode dveří. Doktoři Zelenka a Beckett stáli vedle sebe a tvářili se trochu rozpačitě. „Ahoj Erin,“ dodal Carson a plaše se usmál směrem k pultu. Radek už mířil kolem mě do oddělení wraithské vědecké literatury.
„Pánové,“ řekla jsem s úsměvem. Chytila jsem Radka za rukáv a mrkla na Erin. Seskočila z pultu, a když procházela kolem dveří, zastavila se, aby se Carsonu Beckettovi podívala do očí. Do její tváře jsem neviděla, ale ta jeho celá zrůžověla. Radek se mi mezitím snažil vysvětlit, že přišel pomoci s vyhledáváním údajů o wraithských rituálech.
„Určitě jsem něco takovýho viděl, když jsme měli k dispozici jejich databázi,“ říkal a trochu nervózně si mě prohlížel. Pořád jsem ho držela za rukáv.
„A proč je tady doktor Beckett?“ zeptala jsem se.
„Kvůli tobě,“ odpověděl mi Carson. Konečně odpoutal pohled od Erin a přišel za námi. „Mám tě prohlédnout, jestli se na tobě neprojevuje něco neobvyklého.“ Oči mu střelily po mé kolegyni.
Ta k nám došla, vzala Radka v podpaží, takže jsem ho mohla pustit, a odvedla ho do příslušné knihovní sekce. Než se ztratili z dohledu, ještě jednou se ohlédla.
Carson se díval do místa, kde zmizeli, dalších několik vteřin.
„Půjdeme?“ zeptala jsem se.
„Och,“ vydechl, jako by se vracel z nějakého vzdáleného místa. „Ano. Jistě. Ošetřovna.“ Otočil se a rychlým krokem vyšel ze dveří.

Když v Carsonově království uložili poslední zkumavku mé krve a vypnuli skener, cítila jsem se unavená. Položila jsem si hlavu na polštář nemocničního lůžka, na kterém jsem předtím seděla a zavřela oči. Jenom na chvilku, říkala jsem si.
Probudily mě tiché hlasy.
„Je v pořádku?“
„Je vyčerpaná. Nebudeme jí budit. Pojďte se zatím podívat na tohle.“
„Co to znamená?“
„Nevím to jistě. Takovou chemickou nerovnováhu měla v těle už, když se vrátila. Jenom nebyla tak výrazná. Jestli se bude dál zvyšovat tímhle tempem, nevím, kam až to povede.“
„Mohlo by to být z toho obřadu?“
„Je to možné. Nic o něm nevíme. Už se vrátila Erin s Radkem?“
„Radek říkal, že do půl hodiny budou připraveni v zasedačce.“
„A říkal něco o tomhle?“
Pootevřela jsem oči. Carson, Elizabeth a John stáli kolem obrazovky počítače a sledovali něco, co jsem přes jejich záda neviděla. Zavrtěla jsem se a zívla.
„Ahoj,“ Carson byl hned u mě. „Jak se cítíš?“
„Dobře. Vyspaná do růžova.“ Protáhla jsem se a posadila. „Něco nového?“
„Bude ještě pár minut trvat, než přijdou výsledky.“
„Opravdu?“ postavila jsem se a projela si rukama vlasy. „Tak to půjdu pomoct Erin a Radkovi.“ Usmála jsem se na Carsona. „Až budeš vědět, že jsem v pořádku, řekneš mi?“
„Doufám,“ zašeptal.
„Za půl hodiny je v zasedací místnosti porada,“ řekla mi Elizabeth od počítače, kde pořád postávala s Johnem. „Přijďte tam.“ Podívala se na doktora. „Oba.“

V zasedačce jsem se nerozhodně zastavila a rozhlédla. Nakonec jsem si vybrala místo mezi Erin a Radkem. Doktor Beckett si sedl vedle Erin z druhé strany. Elizabeth a John Sheppard se usadili proti nám. K nim se přidal ještě major Lorne a Teyla.
„Radku,“ Elizabeth neztrácela čas nějakým úvodem. Všichni jsme věděli, proč tam jsme. „Jak je to s těmi wraithskými rituály?“
Doktor Zelenka si posunul brýle, otevřel notebook a připojil k němu přenosný disk. „Tady,“ rozbalil složku, „jsou původní wraithské texty.“ Soubory se objevily na veliké obrazovce na zdi místnosti. „A toto je stručný nástin našeho problému,“ pokračoval Radek a podal Elizabeth tablet.
Další diskuse se odvíjela od různých možností, jak Wraitha poslat s nepořízenou pryč. Až do doby, než Marie přinesla doktorovi poslední výsledky z mé prohlídky.
„Ehm, promiňte,“ řekl Carson, když si je prohlédl. „Myslím, že tu máme komplikaci.“ Všichni se k němu otočili. „Podle posledních vyšetření se zdá, že tento rituál má přece jenom vliv i na zdravotní stav Andoriel,“ omluvně se na mě podíval. „Pokoušeli jsme se zvrátit chemickou nerovnováhu, která se jí v těle vytváří, ale nedaří se nám to. Jestli jsem správně pochopil celé pozadí situace, ten Wraith nejpozději za několik dní zemře a on je zatím jediný způsob, jak Andoriel zachránit.“ Vzdychl. „Jestli se bude Ájin stav zhoršovat, a to bude, do půl roku zemře taky. V bolestech, které si nikdo z nás neumí představit.“ Odmlčel se. „Nemůžu zaručit, že se nám podaří najít léčbu. Rozhodně to nemusí být včas. Pokud ten – ten souboj, opravdu není nebezpečný, byl bych proto, aby se ho oba zúčastnili.“
Teď jsem byla středem pozornosti já.
Zadívala jsem se na stůl před sebou, pak pohledem přejela všechny okolo a zastavila jsem se u Elizabeth.
„Nemyslím si, že bych měla jinou možnost,“ pokrčila jsem maličko rameny. „Nejsem zrovna Xena, ale o svůj život snad bojovat dokážu.“ O dluhu už jsem nemluvila. Nikoho v místnosti nezajímalo, jestli se nějaký Wraith dožije rána a jestli za to náhodou nenesu vinu. Pořád by byli raději, kdyby ho mohli nechat jeho osudu. Díky doktorově diagnóze bylo stejně vlastně rozhodnuto. Mohla jsem si dovolit malou hru - podívala jsem se na Erin, pak se otočila k Radkovi. „Prověřili jste to? Není v tom žádný háček?“ Oba svorně vrtěli hlavami.
Znovu jsem se zahleděla na doktorku Weirovou. Rozhodnutí bylo na ní.
Obrátila se k plukovníkovi. „Johne?“
John Sheppard se mračil. „Nelíbí se mi to,“ prohlásil. „Ale jestli doktor nemá jiné řešení,“ dotkl se pohledem tabletu se shrnutím.
„Je mi to líto, Johne. V tuto chvíli nic jiného není,“ omlouval se Carson.
John se ještě rychle ohlédl po majoru Lornovi a Teyle a otočil se k Elizabeth. „Dokážeme jí zajistit dost bezpečí, aby mohla projít soubojem. Pokud se nebude odehrávat přímo v Úlu,“ dodal. Konečně se podíval na mě. „Asi bys měla projít nějakým rychlým tréninkem.“
„Andoriel se pravidelně účastní bojových lekcí pod mým vedením,“ skočila mu do řeči Teyla. „Na takový boj,“ pokynula k tabletu, “je připravená už teď. Možná by si měla raději odpočinout,“ usmála se na mě.
Ráda jsem jí úsměv vrátila. Rozhodně jsem nepotřebovala, aby mě po celé Atlantis večer honila parta bláznivých mariňáků.
John povytáhl obočí a přikývl. „Dobrá. Ještě jedna věc,“ tentokrát se podíval na Radka. „Bylo by možné, aby ten souboj místo ní absolvoval někdo jiný? Nějaký zástupce nebo náhradník? Třeba já?“
Radek se znovu zahleděl do počítače a potřásl hlavou. „Bohužel. Pravidla jsou jasná.“
„Plukovníku Shepparde,“ musela jsem se hodně ovládat, abych udržela sílu hlasu na přiměřené úrovni. „Děkuji za váš zájem, ale svoje bitvy si každý musí vybojovat sám.“
Překvapeně se na mě podíval, pokrčil rameny a opřel se dozadu do opěradla židle.
Elizabeth se ještě jednou na každého z nás podívala, pokývla hlavou a vstala. „Tak dobrá. Bude souboj. Andoriel,“ podívala se na mě, „zítra dopoledne dohodneš s Wraithem, že přiletí sem. Chci to mít pod dohledem. Pokud by to nebylo možné,“ zarazila Erin, než stačila něco říct, „určíme neutrální území. Nejlépe blízkou neobydlenou planetu s příhodnými podmínkami. Jedna taková je přímo v této soustavě. John bude připraven k zásahu v případě potřeby. Vezmi si na to tolik mužů, kolik bude potřeba,“ řekla směrem k němu. „Stejně si myslím, že by menší trénink nebyl na škodu, jestli se necítíš příliš unavená,“ vrátila se znovu ke mně. „Připrav se všemi způsoby, kterými to půjde. Wraithům se nedá věřit.“ S těmi slovy se otočila k odchodu.
„Johne!“ zavolal Carson. „Jestli se někam poletí, potřebuji jedno místo pro zdravotníka.“
Plukovník přikývl. Mračil se na mě, ale já ho ignorovala. Náš společný útěk z vězení nebyl tak vzdálenou minulostí, abych dokázala na určité věci zapomenout. A na některé nezapomenu nikdy.

Na chodbě před mým pokojem čekaly Erin a Teyla. Teyla hned brzo ráno odlétala na pevninu, kde měla strávit celý den se svými lidmi, tak se rozloučila a popřála mi hodně štěstí už teď. Taxi jí pro tentokrát dělal někdo jiný. Erin vešla do pokoje za mnou.
Zamkla jsem za námi dveře, hodila svůj i Erinin komunikátor na stolek a vyhlédla na terasu. Všude byl klid. Erin se mezitím pohodlně usadila do malého křesílka
„Potřebuju se na něco zeptat,“ řekla jsem a v několika větách jí vysvětlila svůj plán, který se mi začal rodit v hlavě při naší diskuzi v knihovně.
Zamyšleně se dívala před sebe, stříbřité oči se jí chvílemi otočily ke mně, aby se zase vrátily do ztracena. Nakonec se zvedla k odchodu. „Musím si to líp rozmyslet.“ Sáhla po komunikátoru a ve dveřích se otočila. „Zavolám ti tak za půl hodiny.“ S tím zmizela.
Než se ozvala zpátky, postávala jsem na terase opřená o zábradlí a pozorovala vlny, jak narážejí na blízké molo.
Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem se proměnila taky tolik jako Erin. Po dlouhé vězeňské dietě se mi postava změnila. Snažila jsem se to trochu upravit cvičením s Teylou, ale takovou mrštnost a pohotovost, jakou získala Erin, bych v sobě neobjevila nikdy.
O jejích duševních schopnostech ani nemluvě. Někdy to vypadalo, že čte ostatním myšlenky dřív, než je vůbec napadnou. Moje schopnost telepaticky komunikovat s Acem se proti ní zdála jako vtipné nedopatření. Ale nejdůležitější bylo, jak své nové zázračné schopnosti používala. Tak nenápadně, že o tom nikdo nevěděl, a tak dobře, aby z toho obyvatelé Atlantis vždycky vyšli nejlépe, jak to bylo v dané situaci možné. Jediné, co ji zrazovalo, byly oči. V nehlídaných okamžicích se jí rozzářily stříbrným světlem, které by mohlo konkurovat svitu Měsíce. Hned je přivírala, ale ne vždy včas.
A její znalosti galaxie Pegas jistě nebyly výsledkem pročítání hlášení z misí a studiem antické databáze. Jak už jsem se stačila přesvědčit, tak daleko ve zkoumání původních dat vědci ve Městě nebyli. Zvlášť o Wraithech toho věděla až neuvěřitelně hodně.
Ze zamyšlení mě vytrhl signál u dveří pokoje. Šla jsem otevřít. Major Lorne se nenápadně rozhlížel, když jsem ho pozvala dál a zůstal nerozhodně stát uprostřed místnosti.
„Mám s vámi dohodnout zítřejší postup,“ řekl. Pohled mu zůstal viset na zdi, kam jsem si lepila své marné pokusy o kresby.
„Evane?“ nevěděla jsem, jestli si jeho křesní jméno pamatuju správně. Přikývl. „Posaďte se na to.“
„To snad ani nebude nutné. Jenom se prosím držte vždycky tak, abyste byla v blízkosti plukovníka Shepparda nebo mojí. Nevíme, jestli Wraithové neplánují něco úplně jiného, než tvrdí.“ Váhavě se na mě podíval.
„Stalo se to,“ řekla jsem, „a já jsem jediná, kdo to může napravit. Řekla bych, že záchrana vlastního života je dost silný motiv. Pro mě i pro Wraitha. Vlastně pro něho zvlášť,“ dodala jsem s úsměvem.
Major už zase zíral na kresby. „Mohu?“ zeptal se. Otázka zajištění bezpečnosti a důvodů k wraithské návštěvě byla zřejmě vyřešena.
Pokynula jsem rukou ke zdi. „Prosím. Poslužte si.“
Přistoupil až ke stěně a začal si prohlížet jednotlivé listy. Občas některý nadzvedl, jak byly lepené přes sebe. Mhouřil oči a natáčel hlavu.
Komunikátor na stolku začal rachotit. Vzala jsem ho mezi prsty.
„Ájo? Jsi tam?“
„Jasně. Čekám.“
„Tak nečekej a přijď,“ Erinin hlas utichl a já se ohlédla po majorovi. Už stál u dveří.
„Zítra všechno dobře dopadne, Ájo, Dobrou noc.“ ujistil mě a odešel.

Dobrou noc i těm, kteří to čtou večer nebo v noci
Dokončení bude někdy ke konci června
Díky za kometáře.

Akosi som sa k tejto časti dostal až teraz , ale aj tak si myslím, že sa zatiaľ nezmenila. Bola trochu rozvláčna, ale nie nudná.
Prípravu a zákulisné ťahy máme zasebou, tak sa môžeme pripraviť na pokračovanie príbehu. Aké bude to neviem, ale zatiaľ sa nemám na čo sťažovať.
Tak hurá do ďalšieho pokračovania.

[andoriel]

Puk - já vím, trochu jsem se zapovídala Omlouvám se. Ale musím hned říct, že velkých vesmírných bitev se tady prostě nedočkáte. Těch malých tu bude dost (snad).
Děkujeme za reakci
A tady je konec Souboje:

18.Souboj - dokončení

Zbytek večera a část noci jsem strávila u Erin plánováním a nácvikem možných situací. Byla lepší učitelka, než všichni vědci, kteří se Wraithy zabývali, a lepší trenérka, než vojenští instruktoři na Atlantis. Ráno jsem se sice necítila příliš odpočinutá, ale věřila jsem, že jsem pro přípravu na nadcházející boj udělala všechno, co bylo v mých silách.
V určený čas jsem trochu nervózně přešlapovala v řídící místnosti. V prostoru před Branou se shromáždili moji ochránci. Nevěnovala jsem jim moc pozornosti, dokud mi těkající pohled nepadl dolů do jejich řad. Chytila jsem se zábradlí a po chvíli, kdy jsem se vzpamatovávala ze šoku, jsem se je snažila spočítat. Když jsem došla k patnácti, nechala jsem toho.
„To nemyslíš vážně,“ otočila jsem se k Johnovi. Stál za mnou a tvářil se spokojeně. „Nemůžeš nechat Atlantis bez ochrany,“ namítla jsem.
„Všechno je zajištěné,“ řekl a mávl na majora Lorna, který právě vstoupil postranním vchodem.
Postavila jsem se k technikovi a sledovala mlčící komunikační panel.
„Ájo,“ ozvalo se mi za zády. Doktor Beckett odložil kufřík na dvě objemné tašky, které vedle něj postavil za zem jeden z vojáků. „Jak se cítíš? Vyspala ses? Měla ses stavit pro nějaký prášek.“
„Díky, to nebylo potřeba. Je mi celkem fajn. Ale tohle někdo přehání.“ Ukázala jsem dolů na hordu vojáků v plné polní. Když jsem je znovu uviděla, musela jsem se začít smát.
„Ale to není kvůli tobě,“ řekl Carson překvapeně. „Chystají se na odlet Daedala. Rodney je téměř šílený ze svého nejnovějšího projektu. Mezigalaktický most, pamatuješ? Mluvili jsme o něm.“
Oddechla jsem si. V té chvíli všichni lidé, kteří postávali u Brány, zmizeli v bílém záblesku. S Johnem a Evanem zůstali další čtyři vojáci. Plukovník se na mě zašklebil. Elizabeth vyšla ze své pracovny a cestou k nám ještě mluvila do komunikátoru. „Šťastnou cestu,“ řekla a zůstala stát přede mnou.
„Ještě se neozvali?“ zeptala se Chucka u komunikace. Jen zavrtěl hlavou a dál zíral na obrazovku.
„V pořádku?“ přejela mě pohledem.
„Jistě.“ Nijak zvlášť jsem se na cestu nepřipravovala. Jediné vybavení, které jsem měla s sebou, byla láhev s vodou a za pas jsem si, na výslovnou žádost své ochranky, zasunula nůž. Že mi srdce tlouklo strachy jednou tak rychle, o tom jsem se raději nezmiňovala. Bála jsem se, že nezvládnu všechno, co jsem si naplánovala. Erin se mi snažila nabídnout jednodušší řešení, ale já na ně nechtěla přistoupit. Za chvíli ponesu následky svých rozhodnutí.
„Doktorko Weirová!“ zavolal Chuck a rychle zmáčkl několik tlačítek na klávesnici. Na hlavní obrazovce se objevila Aceova tvář.
„Doktorko Weirová,“ zopakoval Wraith po technikovi a zadíval se na ní. Kývla a ustoupila, aby mi uvolnila místo.
„Ahoj,“ řekla jsem a postoupila před kameru. „Máš řešení?“
„Ty ano?“
„Možná.“
Přimhouřil oči. „Přileť, promluvíme si.“
Elizabeth do toho vstoupila s několika požadavky. Jak jsem očekávala, jediný, na který Ace přistoupil, byl, že mě bude doprovázet několik mužů na ochranu. A také to, že ukončení rituálu se bude odehrávat na neutrální půdě neobydlené planety. Jenom její umístění v této soustavě se mu nelíbilo. Upřesňování podmínek našeho souboje se protahovalo. Ace dnes vypadal ještě o poznání hůř než předešlý den.
Do diskuze se zapojil i plukovník Sheppard. Wraithův špatný zdravotní stav mu dělal očividnou radost. Přesto nechtěl ani slyšet o vstupu na wraithskou loď, která by nás krátkým hyperprostorovým skokem dopravila na místo boje. Ace ho popsal jako opuštěnou planetu bez Hvězdné brány, ale s vyhovujícími podmínkami pro život.
Po dlouhém dohadování se ke mně John rozzlobeně otočil.
„Tak dobře,“ zavrčel. „Ale jenom kvůli tobě.“
Přikývla jsem. Pochopila jsem, že tento ústupek je myšlen jako úlitba mé paměti.
Elizabeth stála stranou se založenýma rukama a mračila se, ale do dalších rozhovorů už nezasahovala.
Pak už stačilo několik posledních upřesňujících vět a Wraith s krátkým pohledem na mě přerušil spojení.

Konečně jsem seděla v přední části Jumperu za majorem Lornem a mávala Erin, která se přišla na poslední chvíli rozloučit. Jen šeptla, ať si to ještě znovu promyslím, krátce zamávala a zmizela mi z dohledu. Opřela jsem se v křesle a zavřela oči. Když jsem je za chvíli otevřela, zjistila jsem, že se na mě doktor z vedlejšího sedadla dívá trochu podivně. Ani jsem si neuvědomila, že se pro sebe usmívám. Před nadcházejícím bojem asi nebyl úsměv tím pravým výrazem, který bych měla mít ve tváři. Ale já byla šťastná, že konečně s Acem vyřešíme to, co mě po nocích pronásledovalo od našeho útěku z geniiského vězení.
Sotva jsme dosedli na rampu ve wraithské lodi, stála jsem u vstupu a čekala, až se pomalu otevřou dveře.
„Kam tak chvátáš?“ zeptal se těsně za mnou John.
„Ty už nechceš být na zpáteční cestě?“ Ani jsem se po něm neohlédla.
Čekalo na nás několik řadových wraithských vojáků a jeden z nižších Aceových velitelů. Odvedli nás do místnosti s velkým oválným stolem a několika židlemi. Ace stál u zadní stěny.
„Vítejte,“ řekl.
Poslušně jsem šla mezi Evanem a Johnem, dokud jsme nevstoupili do místnosti. Pak jsem se mezi nimi protáhla a zamířila přímo k Wraithovi u protější zdi. Nezastavila jsem se před ním. Prošla jsem dál, malým otvorem za jeho zády, který se za námi zavřel ve chvíli, kdy mě Ace následoval. Telepatie má své výhody.
„Mají tvoji muži instrukce?“ zeptala jsem se a podala mu malé komunikační zařízení. Bez poznámek ho předal Wraithovi, který nás doprovázel. „Nechci letět Šipkou. Svěříš se mému pilotnímu umění?“ pokračovala jsem. Zamračil se, ale nastoupil za mnou do Jumperu. Chápal, že pobyt v úložném zařízení Šipky by ani pro jednoho z nás nebyl vhodný. Radostně jsem pohladila ovládání. Tolik se mi stýskalo po létání.
Telepatické spojení s Acem jsme obnovili, ještě než jsme s Jumperem, který řídil John, přistáli v Úlu. Dohoda mezi námi dvěma byla jednoduchá. Celá moje ochranka i doktor zůstanou zavření s veškerým pohodlím, dokud se nevrátíme. My dva odletíme sami na místo, kde se rozhodne, jestli někdo z nás přežije. K mému úžasu bez protestů souhlasil s navrženým rituálním soubojem. Zřejmě jsem podle něj neměla šanci souboj vyhrát. Komunikační zařízení mělo posloužit k přivolání Úlu na naši pozici, až bude rituál nějakým způsobem ukončen. Ještě jedno bylo v kapse mé vesty, nastavené zapnout se v určitý čas, kdyby toho ani jeden z nás nebyl schopen.
Ace s chmurným zadostiučiněním přijímal moje hlasité i telepatické omluvy za přerušení rituálu do doby, než si uvědomil, že se sice omlouvám za způsob zásahu, ale nevěřím, že by wraithský rituální tanec smrti opravdu mohl přenést jeho vědomí někam, kde by vyčkalo na příhodné nově vytvořené wraithské tělo. Pak další debatu na toto téma odmítl.

Planeta, kterou Ace vybral, byla plná skal a lesů. Našla jsem louku přerostlého býlí a roztroušených kamenů uprostřed lesa, která měla rovnou plochu na zaparkování. Vystoupili jsme, rozhlédli se a já jsem nechala Jumper zmizet pod maskováním. Vůbec se mi nechtělo pokračovat. Konečně se přiblížil okamžik boje a já ho oddalovala.
Wraith mezitím došel k okraji louky a rozhlédl se po vysokém lese. Pomalu jsem se vydala za ním. Zůstala jsem stát asi dvacet kroků od něj. Nemohla jsem to dál protahovat. Plán byl jasný.

Poznal, že je čas. Ani se neotočil ke mně. Zaútočil na mou hlavu takovou silou, že jsem nestačila dostatečně reagovat. Ničil moji obranu ještě před tím, než se začala formovat. Hlavu jsem měla plnou střepů vlastních zrcadel. Bolest mě nutila křičet. Z rukou, sevřených v pěst, mi tekla krev, jak jsem si je rozdírala nehty. Jak by bylo jednoduché podvolit se. Přestat bojovat. Nechat srdce odpočívat.
Ještě ne, ještě vydrž, opakoval mi Erinin tichý hlásek někde vzadu v hlavě, kam se Wraith zatím nedostal. A já, prohnutá bolestí jako luk, vydržela.
Vydržela jsem do doby, než udělal chybu. Neuvědomil si ji, dokud jsem ji neobrátila proti němu. Na tu chvíli jsem celou dobu čekala. Na chvíli, kdy mi připomene hrůzu vězení a wraithského rituálního tance smrti. Chytila jsem tu vzpomínku a snažila se ji udržet dost dlouho, abych ji mohla vrátit. S dalším výkřikem jsem se v pase ohnula dopředu, jako kdybych ten tanec chtěla po Wraithovi hodit. Přes slzy a pot, které mi zalévaly oči, jsem skoro neviděla, ale cítila jsem, jak Aceův útok polevil. Mohla jsem začít útočit sama.
Zaplavovala jsem jeho mysl tancem smrti tak, že mu tam nemohlo zbýt místo na nic jiného. Nevím, kdy se otočil, ale stál proti mně a žluté oči mu žhnuly zlobou. Nenechala jsem se rozptylovat. Znamenalo by to moji smrt. Musel dokončit rituál. Nemohla jsem šetřit silami, jak jsem si původně plánovala. Všechnu energii, kterou jsem měla, jsem vydávala do dokončení prvního obřadu. Začal se mu v hlavě rozbíhat. Vrčel, cenil na mě zuby, natahoval ruce s dlouhými prsty tak daleko, až jsem si myslela, že se mě dotkne a bude všemu konec. Nedosáhl. Jak tanec v jeho myšlenkách vrcholil, ruce mu klesly k bokům, vrčení se měnilo v chroptění a žluté oči se začaly potahovat bílou blankou. Když klesl na kolena s posledními kroky tance v hlavě, oči se mu ještě na okamžik rozjasnily. Vycenil zuby, svezl se k zemi a zůstal ležet na zádech.
Ještě nebylo dobojováno. Přes slzy jsem už zase nic neviděla, ale představa jeho velkého černého srdce se mi chvěla za víčky tak dlouho, dokud se úplně neutišilo. Zůstalo ležet bez pohybu, bez života. Ozval se tichý vzdech. Zvedla jsem skloněnou hlavu a otevřela oči. Klečela jsem jen několik centimetrů od Ace. Ale ještě jsem se ho nemohla dotknout. Ještě ne.
Zavolala jsem ho jménem, sledovala jeho nehybnou hruď, prázdné oči, zahleděné do oblohy, poslouchala, jestli uslyším náznak dechu, náznak tepu. Únava, která se mě zmocňovala, neměla daleko k mdlobám. Ani to jsem si zatím nemohla dovolit.
Zašeptala jsem pár krátkých vět, které jsem si předem připravila, kdyby se mi nějakým zázrakem podařilo přežít až do této chvíle. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a znovu se soustředila, kam až mi to mé možnosti dovolily.
Navázala jsem ve vzpomínkách na svůj výstup z doby uvěznění. Tanec života. Prožívala jsem ho znovu do těch nejmenších detailů. Trvalo mi tak dlouho, než jsem se dostala k závěru obřadu – snad dalších sto let. Před jeho ukončením jsem v duchu vzala do dlaní Aceovo srdce, s poslední otočkou jsem ho zvedla nad hlavu a stiskla. Mezi prsty mi tiše zajiskřilo a srdce zmizelo. Konec. Oba rituály byly dokončené. Otevřela jsem oči.
Pořád jsem klečela v trávě, dlaněmi jsem se opírala o zem před sebou a se skloněnou hlavou sotva popadala dech.
Ace ležel bez pohybu, jenom oči se mu začínaly kalit.
„To ne,“ vydechla jsem. „To nemůžeš. Slyšíš? Ace! Vstávej!“ Seděla jsem na patách, ruce mi visely podél těla a hlava se mi klátila ze strany na stranu. Hlas mi nekontrolovaně přeskakoval.
Wraith stále nejevil žádné známky života. Netušila jsem, jestli je rituál u konce a já se ho můžu dotknout. A vlastně už mi to v té chvíli bylo jedno. Posunula jsem se na kolenou k jeho boku a zvedla ruku zaťatou v pěst. Jestli nedokážu přinutit jeho srdce k práci svou myslí, udělám to pěkně postaru rukama. Masáž lidského srdce jsem znala jenom teoreticky a o wraithském jsem toho věděla ještě o hodně méně. Snad nebudou tolik rozdílná.
Vzpomněla jsem si na několik okamžiků našeho společného pobytu u Geniů, přeměřila očima vzdálenost, pohlédla s tichou prosbou k nebi a prudce spustila pěst dolů, na Aceův hrudník.
Než stačila dopadnout, něco ji zastavilo. Vykřikla jsem bolestí, jak mi luplo v rameni.
„Už jsi mě zabila, proč mě ještě tlučeš?“ Ace pořád ležel, ale jasné žluté oči upíral do mé tváře s unaveným úsměvem. Jednou rukou držel moji zvednutou pěst, druhou už se vzpíral do sedu.
Vytáhla jsem ruku z jeho sevření a svalila se do trávy vedle něj. „Lež, ty blázne,“ zašeptala jsem. Únava už si vybírala svou daň. Nebyla jsem schopná se pohnout. Svaly odmítly dál držet tělo s tak neposlušnou hlavou. Jenom oči se nezavíraly. Musela jsem si být jistá, že jsem to dokázala.
Ten šílený plán, který Erin odsoudila ke zkáze, vyšel. Spojit všechny tři rituály do jednoho, to mohlo napadnout jenom tvora absolutně neznalého důsledků nebo naprostého blázna. Asi jsem byla obojí. Vyvolat v souboji dokončení tance smrti a pak toho mrtvého vzkřísit pomocí rituálu života bylo podle Erininých obsáhlých znalostí nemožné.
„Hloupí mají štěstí,“ zašeptala jsem. Včera jsem odmítla myšlenku, že můj plán nejde uskutečnit a dnes všichni andělé strážní dvou galaxií stáli při mně. Usmívala jsem se a oči se mi konečně zavíraly.
„Vstávej,“ řekl mi Ace. Už stál nade mnou. „Měli bychom se vrátit, než mi Sheppard rozbourá loď.“
Pokusila jsem se zvednout, ale pořád to nešlo. „Ještě chvilku,“ prosila jsem.
Ace se mračil a rozhlížel se kolem. „Kde máš Jumper?“
„Tak moc se bojíš Shepparda? Měla jsem ho nechat, když se nabízel, že se s tebou popere místo mě,“ mumlala jsem.
„Vážně se nabídl?“ Wraith mě lehce zvedl na nohy. Hned se pode mnou zase podlomily.
„Jo. Netušil, co by ho čekalo. Nikdo to netušil. Příště ho nechám, aspoň bude klid.“
„Příště?“ Ace mě držel za ramena, abych se udržela na nohou a nevěřícně na mě zíral.
„No tak ne příště, tak někdy jindy, když se mnou tak hezky zacházíš.“ Nebylo mi moc rozumět. Ace si mě hodil přes rameno a pomalu postupoval loukou. Zašklebila jsem se mu na záda, s obtížemi zvedla ruku k vestě a zmáčkla malé dálkové ovládání. Jumper se odmaskoval. Stál pár kroků od nás. Ace mě znovu postavil na nohy. Trochu jsem se ještě kymácela, ale už mě udržely.
„Kam pořád spěcháš? K čemu ti bude pilot, který omdlí, než se dostane na oběžnou dráhu?“ Klopýtala jsem k otevírajícímu se vchodu. Wraith mě přidržoval za rameno. Opravdu jsem nevěděla, co s ním pořád má. Nejdřív mi ho skoro vykloubil a teď se ho nemůže pustit.
Nasměroval mě k dlouhé lavici v zadní části, sebral mi ovladač, zavřel dveře a zase Jumper zamaskoval.
„Teď můžeme odpočívat,“ zavrčel, lehl si na protější sedadlo a zavřel oči.

Chtěla jsem ještě něco říct, ale neprozřetelně jsem mrkla. Když jsem znovu otevřela oči a podívala se na ovládací panel, byli jsme podle letového počítače Jumperu na planetě už více než tři hodiny.
Ace seděl na zemi, zády se opíral o hranu křesla a pozoroval mě.
„Ahoj,“ pozdravila jsem. Měla jsem radost, že jsme oba naživu. Wraithovi se vrátila přirozená bledost a tetování bylo zase jasně rozeznatelné. Po černých kruzích kolem očí nezbyla ani památka. „Co se děje?“ zeptala jsem se, když neodpověděl.
„Říkala jsi, že by Sheppard nevěděl, co ho při souboji čeká.“ řekl pomalu a s důrazem na každém slovu.
„Ano. Dovedeš si představit, že by mi něco takového,“ udělala jsem posunek ke vchodovým dveřím, „povolili, kdyby věděli, co se bude dít?“ Rozesmálo mě to. „I tak bylo hodně obtížné přesvědčit je.“ Došla jsem k pilotnímu křeslu a sedla si.
„A nic složitějšího, než co jsi předvedla před chvílí, tě nenapadlo?“ Přesunul se do křesla druhého pilota a sledoval, jak se lodička tiše vznesla na můj pokyn.
„Poslal jsi signál?“ mrkla jsem na komunikátor, který ležel uprostřed ovládacího pultu.
Zamručel.
Kroužili jsme kolem planety a čekali, až se Aceův Úl vynoří z hyperprostoru. Mezitím jsem mu trochu vysvětlila své myšlenkové pochody při plánování záchrany našich životů. Do mysli jsem ho nepustila. Mentálního spojení jsem měla na nějaký čas dost a navíc jsem nechtěla, aby mi uteklo něco o Erininých zvláštních schopnostech.
„Vlastně to byl ten nejjednodušší a nejlogičtější způsob, jak se zachránit. Když jsem zjistila, že ‚rituální tanec života není určen pouze ke vzniku života několika jiných, ale také k obnově života již započatého a nedávno ztraceného‘, citovala jsem, napadlo mě to celé spojit.“
„Málem tě to zabilo. A mě taky.“
„Ale nezabilo. Nemyslím si, že bys dobrovolně na něco takového přistoupil, kdybych ti to řekla předem,“ mrkla jsem po něm. „Dovedu si představit, jak by to dopadlo.“
„Ano,“ zahučel. Podíval se po mně. „Nikdy jsem neslyšel, že by se o to někdo pokusil. Jsi nebezpečný protivník.“
„Nejsem,“ odporovala jsem. „A doufám, že už nikdy nebudu,“ zamumlala jsem po chvíli.
Zaraženě se na mě podíval, chvíli o tom přemýšlel, pak vstal a rozpřáhl se k útoku. Klidně jsem zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Ještě chvíli se marně snažil přiblížit ke mně dlaň, než ji spustil a pomalu si sedl zpátky.
„Chápu,“ řekl tiše. Zamyšleně se díval předním průzorem ven. Tiše jsem si oddechla. Věty, šeptané nad jeho tělem, účinkovaly.
Jeho loď se objevila za pár minut. Moc se mi do ní nechtělo. Setkání s Johnem by mohlo být složité. Povzdechla jsem si a nastavila kurs na setkání.
„Wraithovi ses postavila a vlastních se bojíš?“ zeptal se Ace posměšně.
„Jo. S Wraithem si poradím lépe. Ale nechci, aby mě poslali zpátky domů. Musím být hodná,“ ušklíbla jsem se. „A to je trochu problém.“
Rozesmál se. „Přistaň,“ řekl. „Potřebuju se nakrmit.“
Automaticky to se mnou trhlo, ale snažila jsem se, aby na mě příliš nebyl znát odpor, který jsem cítila. Rychle jsem se snažila odvést své myšlenky jinam. „Ještě jednu věc,“ vzpomněla jsem si. „Ve své lodi o souboji řekni, co uznáš za nejlepší pro své postavení. Já budu mlčet, jak se na člověka patří,“ ušklíbla jsem se. Cítila jsem jeho pohled na tváři, když jsem naváděla Jumper na přistání.
Zaparkovala jsem na stejném místě, na kterém John přistál původně. Stáli jsme s Acem vedle sebe, když se otevřely dveře Jumperu. Jenom pokynul wraithské stráži, která na nás čekala, a vedl mě dál do lodi. Zamířila jsem rovnou k místnosti, kde byli zavření moji „ochránci“. Nadechla jsem se, ale než jsem se stačila dotknout panelu na ovládání dveří, Ace se objevil vedle mě.
„Měla bys vědět, že díky letu v hyperprostoru na této lodi mezi naším odchodem a návratem uplynula necelá hodina,“ řekl a otevřel.
Sedm mužů vstalo najednou ze židlí s tvářemi otočenými k nám.
Plukovník se nadechl, ale Carson byl rychlejší. „Jsi v pořádku? Co se to děje? Proč nás tady zavřeli? Kam tě odvedli? Kde jsi byla tak dlouho?“ zasypal mě otázkami a přitom mi kontroloval tep na zápěstí.
„Jsem v pořádku. Letíme domů,“ řekla jsem a otočila se k Johnovi, který si stoupnul před Ace a zlostně si ho měřil. „Johne,“ oslovila jsem ho. Šlehl po mě pohledem. „Johne, prosím,“ opakovala jsem. Jemně jsem se vyprostila z doktorovy péče a přistoupila k Sheppardovi a Aceovi. „Byl to lehký rituální souboj. Jak vidíš, oba jsme ho ve zdraví přežili. Jenom jsme na něj potřebovali klid a čas. Kdybys na nás při tom mířil puškou a doktor mi kontroloval tep,“ omluvně jsem se usmála na Carsona, „byla bych z vás nervózní a další chyba už by nešla napravit tak snadno.“ Položila jsem mu ruku na paži, abych na sebe upoutala jeho pozornost.
Konečně se na mě podíval. „Měla jsi mi to říct,“ zavrčel.
„A ty bys mě nikam nepustil.“
„Pravda.“ Pokrčil rameny a odvrátil se. „Je teda konec? Letíme zpátky?“ zeptal se přes rameno, jak sbíral ze stolu pár drobností, které si tam při čekání rozložil.
Kývala jsem a usmívala se. Ace nás sledoval s neproniknutelným výrazem.

Loď nás opustila na oběžné dráze planety, ukrývající Atlantis. Seděla jsem opět za Evanem a vedle Carsona a zase jsem se pro sebe usmívala. Za zavřenýma očima mi běžely vzpomínky. Přebírala jsem je, abych rozhodla, které mohu použít a na které musím aspoň na pár dní zapomenout. John právě říkal, že bude stačit krátké hlášení o tom, že rituál byl úspěšně ukončen. Příjemně mě tím překvapil.
„O jeho úspěšnosti se budu muset přesvědčit na vlastní oči,“ řekl doktor. Čekala mě další hodina na ošetřovně. Snad mi po ní zbude ještě trocha krve.

Jako vždy děkuji za každý komentář.
Mějte se

Teraz som to stihol prečítať oveľa skôr ako minule.
Súboj (zaujímavý) majú za sebou a príbeh môže pokračovať.
Dobrá časť a dobre čitateľná.
Som zvedavý akú úlohu v príbehu pridelíš Aceovi a "Áji".

Ale musím hned říct, že velkých vesmírných bitev se tady prostě nedočkáte.

Na to mám iné poviedky. Nevravím, že nemám rád dej so súbojmi, ale dobrý príbeh sa dá čítať aj bez (s minimom) bitiek.

[andoriel]

Puk - děkuju. Příběh bude pokračovat (ještě dlouho ). Každý další kousek v datu, který končí osmičkou, takže na 8.7. mám připravenou Pojistku. Snad to vyjde a dostanu se k netu. Jestli ne, bude Pojistka dřív
Díky

Ahoj.

Nevím, jak je možné, že jsem nedostala echo, když přistály na Fóru v tomto tématu nové příspěvky! Mám to nastavené, tak co se děje?!? Takže jsem se sem dostala až teď. S velikým potěšením jsem si všechny tři poslední povídky přečetla znovu, tenrokrát i s příspěvky Erin, které jsem neznala. Příspěvek Erin je jak puzzle do skládanky, jak tečka nad i, napadá mě ještě jedno přirovnání (s hrncem), ale je přisprostlé, tak s ho odpustím.
Znovu jsem si sedla na zadek z „Útěku“ a znovu mě dokonale dostal „Souboj“. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky –ale tentokrát ta řeka byla ještě příjemnější a víc jsem si ji užila než poprvé. Nadávkování jemného humoru v kontrastu s citově a pocitově vyhrocenými situacemi je přesné... A jsem nadšená ze správného používání přechodníků u Erin...

Budu možná za Tetku Rejpalku , ale upozorním i naopak na pár překlepů:
„Tak, tam teď?“ zeptal se John a pokynul rukou ke dveřím.
Nepomohly mi ani dlouhé hodiny meditace, ani fyzické námaha.
rozhovor mezi dr. Wearovou a Carsonem
Používání daru mě přivedlo na pokraj svých sil. „Svůj“ přivlastňuje podmětu, takže sem patří „mých“.
Bledou tvář měl hubenější, než jsem si pamatovala a jeho tetování...
V několika stručných větách jsme jí objasnila situaci


Tak zatím ahoj oběma knihovnicím i věrnému Pukovi! Ať se tady scházíme ještě dlouho!

[andoriel]

Děkujeme Tetce Daše Rejpalce . Většina chyb je opravena, jenom jsem nepochopila to s tím rozhovorem

Ještě jednou děkujeme a jsme nadšeny, že se Ti naše povídání pořád tolik líbí

Ahoj.

Překlep není v "rozhovoru", ale ve "Wearové"
Třeba si pamatuju špatně, ale nebyla to Weirová?

[andoriel]

Pravdu díš. Opraveno