SG: Tajemství

Tak som sa do toho zažrala, že som vôbec nevnímala okolie. Krásna tá časť s Danielou, Lornom a tou malou to som si tak živo predstavila a tie obete no paráda. Som zvedavá ako a či vôbec im Sheppardov tím bude chcieť pomôcť a ako to dopadne. A tiež zaujímavý nápad s tým mestom pod zemou, len neviem ako tam môžu rásť kvetinky. Ale tak je to sci-fi, tak to neriešim

Ahojky, tak jsem zpět...unavená atd. (Však to znáte. )
Další díl můžete čakat zítra, dneska fakt už padám...

Zizi: Taky jsem si tu část s Danielou a Lornem představovala. Jen ještě...na Slovensku máte nádherně .

Tak a je tu další díl, začíná školní rok a já bohužel ztrácím čas, je to naprosto hloupý! Takže se psaní dílu hodně omezí...Ale pokusím se co v nejbližší době dát další .

10.kapitola:Zrádce

John vyšel z vládní budovy. Měl velkou chuť odejít. Pokud však tihle lidé museli své bližní obětovat, aby zachránili ostatní, tak se přece jenom rozhodl pomoci. Rozhlédl se okolo, někde tu měli být Lorne a McNillová. Našel je během chvilky. Seděli na zemi a kolem nich seděli na lavičce a zemi děti a poslouchaly jejich vyprávění. McNillová si ho všimla a upozornila Lorna. Ještě něco pověděli dětem a pak se vydali za Johnem a jeho týmem.

„Tak co jste se dověděli?“ vyzvídala Daniela.
„Nic moc, jen to, že musí každé tři měsíce obětovat tři lidi, aby nezemřeli ostatní,“ odpověděl poněkud otráveně a naštvaně John.
„Cože?!“ Vykřikla překvapeně Mcnillová.
„Říkal přece, že jde o zvířecí oběti!“ zakřičela.
„Uklidněte se.“ Napomenul ji Sheppard.
„Taky z toho nejsem nadšený! Obětovaní lidé jsou nakažení nějakou nemocí, takže…Podívejte se, nejraději bych se na to všechno vykašlal, ale pokud jim můžeme pomoct, aby už nemuseli nikoho obětovat, tak jim pomůžeme.“ Řekl své rozhodnutí John. Daniela se však dále tvářila naštvaně.

„Tak dobře, co máme udělat?“ Souhlasila, když už nevydržela Johnuv pohled.
„Já a Ronon se půjdeme nahlásit, získat povolení a vše vysvětlit na Atlantis.“ Pověděl jim podplukovník.
„Já bych zůstal tady a zjistil bych něco…no, rád bych se něco dozvěděl o tom jejich projektu,“ prosadil svou Rodney. Sheppard kývl na souhlas a otočil se na Teylu.
„Promluvím si se senátorkou Pelagií a půjdu s Rodneym,“ promluvila po chvilce. John přešel pohledem na Danielu.
„No…“ Začala poněkud nejistě a hledala pomoc u Lorna.
„Zůstaneme tady před senátem. Máme ještě nějakou práci,“ doplnil v rychlosti Danielu Lorne a kývl hlavou k dětem. John ty dva probodl pobaveným pohledem a pak kývnul.
„O.k., kdyby něco, použijte vysílačky,“ a odešel s Rononem. Daniela a Lorne se vrátili k dětem.

Adrian a odvedl Teylu i s Rodneym zpátky do budovy. Procházeli chodbami, až narazili místnost, ve které před chvílí vedly poradu. Senátorky stále seděly na svých místech a o něčem diskutovaly. Když vešla do místnosti Teyla s Rodneym, všechny povstaly a nabídly jim místo k sezení.
„Proč pak jste znovu přišli?“ zeptala velice zvědavě Griselda.
„Chtěl jsem vás zeptat na vědu,“ začal nejistě Rodney. Griseldu to velice potěšilo.
„Nepůjdeme raději ke mně do laboratoře?“ zalesklo se senátorce v očích. Rodney se usmál a kývl na souhlas. Oba opustili místnost a s nimi odešla i senátorka Adelaida.

Pelagie čekala až Teyla promluví.
„Víte, nechci, aby to vyznělo špatně, ale nemáme kde spát…“ Teyla byla přerušena senátorkou.
„Nedělejte si starosti. Budete spát u naší senátorky, za chvilku končí a dokonce projevila zájem vás poznat,“ usmála se senátorka.
„Děkujem, smím se zeptat, kde bydlí? John a Ronon šli ohlásit situaci a nevíme kdy se vrátí,“ pověděla jí Teyla.
„Kousek od transportu na povrch. Určitě máte nějaké komunikační zařízení, můžete se tam potom setkat,“ zahnala jí obavy Pelagie. Teyla kývla hlavou na znamení díku a zkusila se spojit s Johnem.

John s Rononem nebyli daleko od vesnice a šli rychle k bráně.
„Tuším, že zítra kolem poledne se zpustí bouře.“ Prohodil konverzačně John. Než však Ronon stačil odpovědět, ozvala se vysílačka.
„Johne?“ zazněl Teylin hlas.
„Slyším,“ odpověděl John.
„Až půjdete na zpět a přenesete se transportem do města, dejte vědět. Spíme poblíž u jedné ze senátorek.“ Oznámila jim situaci, stejně tak i Lornemu, Daniele a Rorneymu.
„Dobře, vrátíme se co nejdříve. Sheppard konec,“ a pokračoval s Rononem k bráně.
„Teyla konec.“ Oznámila.

„Zvláštní, jste z jiné planety, ale přesto nacházíme mnoho společného.“ Zářila štěstím Pelagie.
„To doopravdy ano,“ usmála se Teyla. Vedly spolu rozhovor už asi půl hodiny.
„Víte, nechci, aby to vyznělo, že někoho podezírám, ale cítím mezi vámi napětí, jako by byl mezi vámi zrádce.“ Prolomila znovu ticho Pelagie.
„Máme mezi sebou nového člověka. Neznáme ho,“ pověděla jí Teyla. Senátorka postavila k oknu. Chvilku koukala ven.
„Jak se jmenují, ta dívka a ten muž, co přišli s vámi, ale nebyli na zasedání?“ Promluvila stará senátorka a neustále sledovala, to co se dělo venku.
„Daniela McNillová a Richard Lorne.“ Vyhověla její otázce a přišla taky k oknu. Když vyhlédla, spatřila majora a plukovníka, jak něco předvádějí dětem. Vypadali velice komicky a děti se jim smály.
„McNillová je nová, viďte?“ Teyla kývla na souhlas. Netušila jak to mohla vědět.
„Nelíbí se mi, jako by přede všemi skrývala nějaké tajemství.“ Snažila vyjádřit své pocity senátorka.
„Je taková zvláštní…Pardon, to jsem nechtěla, občas se nechám unést city.“ Pokračovala Pelagie.
„To je v pořádku, neznáme ji, ale máte pravdu, je zvláštní.“ Přitakal jí Teyla. Sledovala ji z okna. Opravdu vypadala zvláštně a skoro pořád pokukovala po majorovi. Teď už se nemohla zbavit divného pocitu, když viděla Danielu. Semínko pochybností bylo zaseto.

Ozvalo se zaklepání do konferenční místnosti stoupila mladá žena.
„Teylo, tohle je senátorka Elza, vaše dnešní hostitelka. Elzo, tohle je Teyla.“ Obě ženy si podaly ruce. Senátorka Elza byla velice mladá a krásná žena. Měla modré oči a uhlově černé, po ramena dlouhé vlasy.
„Elzo, u Griseldy je Rodney McKay, je tu s Teylou. Běže před senát, já ho za vámi pošlu.“ Usmála se na Elzu Pelagie. Ta se jí uklonila a vyprovodila Teylu před senát. Když dorazily ven, Elza se rozhlédla a zamířila ke skupince dětí s Danielou a Lornem. Teyla vyrazila za ní.

Elza poslala děti domů, ale zůstala s ní jen jedna dívka, tak která donesla Loernemu kytku a brala si od Daniely míč.
„Senátorko, tohle je Richard Lorne a Daniela McNillová.“ Představila je Teyla. Senátorka se na ně mile usmála.
„Jsem Elza a tohle je moje dcera, Aglaja.“ Ukázala na svou dceru. Teyla si měřila nenápadným pohledem Danielu, ta si toho nevšimla. Nějak jí nedokázala věřit, už ne. O chvíli později se k nim přidal Rodney a vydali se k Elze domů. Po cestě stihla Teyla říct Rodneymu o podivném rozhovoru z Pelagii.

jednim slovem wow proste velmi pekne napsano, clovek se nenudi ani u jedne kapitoly a byl by nejradci kdyby tu byli uz vsechny kapitoly

jen tak dal

Ps:mozna Klenotka neni moc potesena ale Rodneyho si vystihla presne jak tvurci v SGA proste lochnil jsem se snad pri kazde scene snim a Danielou jen tak dal jen tak dal moc pekne

Ja sem opäť napíšem, že to bolo super. Toto bola tak trošku oddychová časť ale tiež veľmi dobrá. Teším sa na pokračovanie . A súhlasím s dessolatorom - ani pri jednej kapitole som sa nenudila.
Inak nechcem ťa opravovať, ale máš napísané Rodny a on je Rodney. (to len taký postreh)

staci desso sice tento nick uz nepouzivam ale tehda kdyz jsem se regnul tak prsote prvni co mne napadl

kazdopadne si mne potesila s tim Rodneym kdyz jsem to vcera psal tak jsem si prave rikal ze jsem to jeho jmeno urcite napsal blbe a ze budu za trubku tak nastesti ne

a rekl bych v to mclanku to ani nejak nevadi aspon se to lip cte a kazdej vi o co jde



a jeste jednou taky musim napsat moc pekna povidka od zacatku az do zatim posledni kapitoly

Pokračování se mi moc líbí. je to poutavé a nové. Pár chybiček se vloudilo (zase se nám tam zatoulal Rodny místo Rodneyho), ale jinak super. Ten přehrávač vzpomínek mi silně připomíná ten stejný přístroj, co měli na jedné planetě v SG1, jak Mitchella obviniliz vraždy, protože mu implantovali vzpomínky někoho jiného. To fungovalo stejně (mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších epizod s Mitchellem:-)).

To škádlení Lorna a Daniely je fajn, moc hezky popsané. Doufám, že to přeroste v něco víc:-).

Myslím, že máš v sobě nějaký tvůrčí přetlak a chrlíš to ze sebe o překot ven. Takže mi to někdy příjde trochu překotné , ale jinak to na mě působí takovým zvláštním sympatickým dojmem. Myslím , že umíš vytvořit atmosféru a taky bych se přimlouvala za prohloubení romantického vztahu mezi Lornem a Danielou, jak píše výše Fazulina

Jéje, klaním se a bouchám hlavou do země...Nechtěla jsem nějak poškodit Rodneyho. Vážně... Opravím to nebojte se, děkuji za připomínku.

Je super, že se shodujete za prohloubení vztahu Daniely a Lorna, popravdě souhlasím s vámi. Takže jsem dávám další část:).

11.kapitola: Elza a Aglaja
„Elizabeth, vím, že obětování lidí je odporné a nemorální, ale pokud to můžeme zastavit…“ John nechal větu nedokončenou. Teď jen čekal. Věděl jak na ni musí jít. Elizabeth zavřela oči. Nechápala proč měla ten pocit, že se něco stane. John měl pravdu, pokud je tu možnost někomu pomoct…měli by ji poskytnout. Elizabeth se rozhodla.
„Dobře, ale jestli se něco stane, cokoliv…vracíte se na zpět.“ Elizabeth probodla pohledem Johna.
„Vracíte se zítra ráno, měli byste se jít navečeřet.“ Vyprovodila je oba ze své kanceláře.

Ve městě, v bytě senátorky Elzy, zasedli všichni k večeři. Dnes tu měla poněkud rušno, hostila lidi z jiné planety. Bytem se nesla lahodná vůně a všichni spokojeně jedli. Elza byla výtečná kuchařka. Když dojídali něco co chutnalo jako puding, zatahala Aglaja Danielu za rukáv. Ta pozvedla obočí a podívala na ni.
„Danielo, řekneš mi prosím na dobrou noc pohádku?“ zeptala se nesměle. Elza svou dceru změřila přísným pohledem.
„Aglajo! Neobtěžuj,“ okřikla ji. Aglaja z klopila oči a zahleděla se do skoro prázdného talíře.
„Ne, to je v pořádku. Ráda jí řeknu pohádku,“ potvrdila Aglajino přání Daniela. Byla ráda za to, že jí mohla uspat, bylo to tak dávno co někoho uspávala. V hlavě jí vířily vzpomínky a do očí se draly slzy. Rychle všechno zahnala. Nesměla vzpomínat, nikdy, přece si to zakázala.

V obýváku hrála Aglaja s Lornem, Teylou a Rodneym nějakou logickou hru. Vyhrávala a Rodney se chvílemi velice rozčiloval. Daniela pomáhala sklízet nádobí.
„Vím, že je nevhodné se na to ptát, ale kde má otce?“ zeptala se Daniela. Elza se na ni podívala.
„Byl obětován,“ řekla prostě Elza, ale v očích se ji lesky slzy.
„Omlouvám se.“ Snažila se napravit situaci Daniela.
„Měla jsem přítele, kdysi dávno.“ Začala McNillová a podala Elze talíř.
„Co se s ním stalo?“ otázala se senátorka. Neunikl jí smutek, se kterým řekla slovo ,měla´. Daniela se smutně usmála.
„Byli jsme zasnoubení.“ Zavzpomínala Daniela. Po tváři ji stekla jediná slza. Rychlím pohybem ji setřela a dále pokračovala.
„Zemřel těsně před svatbou. Jistým lidem se nelíbilo, že se chceme vzít…“ Podávala další talíř.
„To je mi opravdu líto,“ pověděla smutním hlasem Elza.
„Nikdy bych nepřežila, kdyby se jí něco stalo. Aglaja je to jediné co mi zbylo.“ Usmála se senátorka na svoji dceru.
„Aglaja si vás velice oblíbila, Danielo.“ Tentokrát se Elza usmívala na Danielu a ta se na ni usmála taky.

„Tak jo, jdeme spinkat. Hajdy do postele!“ Zaháněla Elza svoji dceru. Ta vzala za ruku Danielu a odváděla ji do svého pokoje. Daniela jí měla v plánu říct svoji nejoblíbenější pohádku, byla sice krátká, ale kdo říká, že to nemůže natáhnout.
„Bylo, nebylo, v jedné daleké zemi, žila dívka se dvěmi nevlastními sestrami, jmenovala se Popelka.“ V tomhle úseku Aglaja zívla tak mocně, že by jí mohl závidět i tygr.
„Jedna ze sester byla pyšná, druhá milovala drahé věci a obě i s macechou nutily Popelku od rána do noci uklízet, prát, žehlit i šít. Chodila spát pozdě v noci a brzo ráno vstávala.“ Aglaja pomalu usínala. U dveří se objevil Lorne, ale ani jedna mu nevěnovala pozornost.
„Žil tam taky král se synem. Královna s králem byly velice staří a princ byl jejich jediný nástupce, ale celé dny lovil v lesích. Jednoho dne král uspořádal ples, aby si mohl princ vybrat budoucí manželku…“ Aglaja spala. Daniela vstala, vzala přikrývku a pořádně ji přikryla až ke krku. Vypadala jako starostlivá matka nad postelí své holčičky.
„A žili šťastně až do smrti.“ Dopověděl šeptem Lorne. Daniela leknutím málem vykřikla. Přešla k majorovi.
„Myslíte, že takový konec existuje?“ zeptala se ho Daniela a zavřela dveře do pokoje holčičky.
„Myslím, že ano,“ odpověděl jí Lorne.

Ocitli se ve tmě. Obývák byl prostorný a všichni tam měli na různých místech ležet, ale Daniela nevěděla kde. Lorne ji chytnul za ruku.
„Ukážu vám kde spíme.“ Opatrně ji dovedl k místu.
„Pro mě asi takový konec není.“ Zamyslela se Daniela a pak popotáhla. Světelné paprsky, imitující měsíční záři, na chvíli ozářily její tvář. Major mohl vidět v jejích očích slzy. Zase pomyslela na ty, které ztratila a které už nikdy neuvidí.

Přistoupil k ní a pevně ji objal. Čekal, že se odtáhne, ale ona se pevně přitiskla. Nevěděl jak dlouho tam stáli, ale ani jeden se necítil unavený, pak se však odtáhli.
„Myslím, že takový konec je i pro vás,“ pošeptal Lorne a podíval se jí hluboko do očí. Ona se jen smutně usmála. „
Děkuji,“ bylo vše co řekla. Lorne to však pochopil. Oba věděli, že tohle bude jejich malé tajemství a rozhodně se nezlobili za to, že se stalo. Teď se však ponořili hluboko do říše snů. Po dlouhé době spala Daniela zase klidným spánkem.

Moc se mi líbí,jak popisuješ city postav a to,co právě prožívají. Těším se na další část...jako vždy

Jinak ještě se Rodneymu nedivím,že se rozčiloval,když si hrál s Aglajou...hrajou logickou hru a poráží ho holčička

To bolo krásne. Už pri tej Popoluške ma to úplne rozdrvilo. To bolo také roztomilé a potom to objatie a to, že aj pre ňu existuje taký koniec. ja som dojatá a uronila som aj slzičku. Mooony ty ma stále prekvapuješ. Tak len tak ďalej teším sa.

Viete čo, síce moje kamošky stargate nepozerávajú ale tieto vaše poviedky by som im mala nejako nanútiť.

i ja musim pochvalit moc pekna dalsi kapitola jen tak dal


Doufam ze dalsi kapitoly se dockame co nejdriv uz se moc moc tesim

Děkuji, takové ohlasy jsem ani nečekala.
Všem se velice omlouvám, snažím se co nejdříve dodat další část, ale pořád není ono a navíc mi korektor odjel, tak musím za úkolovat někoho jiného. Ne, vážně...snad bych jsem měla dodat zítra nebo v pondělí další část.

Ahoj, tak sem dávám další díl. Omlouvám se za chyby, které tam najdete. Jak jsem psala, korektor odjel a zůstalo to na mě. Byla bych strašně ráda, kdybyste mě na ně upozornili. Příjemné počtení.

12.kapitola: Oběti
Ráno přineslo zatažené a deštivé počasí. Lehce krápalo a vítr foukal. Mnoho lidí bylo unaveno, ale někteří spěchali do práce. Za pochodu zívali a protahovali se. Daniela se vyhrabala z přikrývek a šla se posadit k ostatním ke stolu. Vydatně posnídala.

„Danielo, musím do práce, mohla by jste pohlídat do odpoledne Aglaju?“ Poprosila ji senátorka. Daniela nepřítomně kývla, byla ještě velice unavená. Aglaja vypadala jako by nastaly vánoce a vyjmenovávala hry, které musí zaručeně všechny naučit.
„Vím, že mají přijít ještě dva vaši členové. Předpokládám, že budou mokří, nachytala jsem jim ručníky a věci na převlečení.“ Usmála se na všechny Elza, potom opustila místnost a vydala se do práce.

„Johne, měli bychom si pospíšit, za chvilku se to ještě zhorší!“ Zakřičel Ronon. Přes sílu větru a kapek ho John skoro neslyšel. Oba však přidali do kroku, k vesnici to snad neměli daleko. Dorazili skoro za hodinu k obětnímu kamenu. Po té se přemístili do města. Tam na ně čekalo překvapení v podobě mírného deštíku.

„Teylo? Tady John,“ ozvalo se z vysílačky.
„Tady Teyla, už jste se vrátili?“ zeptala se.
„Jo, přijďte si někdo pro nás.“ Zaznělo z vysílačky. Teyla odešla s Lornem. Za chvíli se však vrátili a s nimi i mokrý Ronon a Sheppard. Oba dva vypadali velice naštvaně. Daniela k nim přišla s ručníkem a oblečením, musela uznat, že Sheppard nevypadal špatně, jen kdyby se netvářil jako by snědl citrón.

Blížilo se k polední a všichni se vesele bavili. John s Aglajou si padli do oka. Lorne, Ronon, John a Aglaja hráli nějakou ztřeštěnou hru se kterou přišel Sheppard. Daniela s Teylou připravovaly oběd a Rodney se jim snažil pomoct, ale naděla více škody než užitku, protože zkoumal kuchyňskou technologii. Nakonec se všichni sešli u oběda. Aglaja švitořila o nové hře a Daniela s Lornem házeli po sobě v pravidelných intervalech zamyšlené pohledy, ale vždy když se setkali pohledem, tak uhnuli. John, poslouchající Aglaju, si toho jako jediný všimnul. Velice se jimi bavil.

Bylo kolem čtyř hodin a všichni zasedli k válečné poradě, Aglaja si něco kreslila a nejevila o ostatní zájem.
„Senátorka říkala, že oběti mají být vybrány někdy v bližší době.“ Začala Teyla.
„Nemohli bychom jim vzít krev a zkusit zjistit o jakou nemoc jde, popřípadě jestli je léčitelná.“ Nahodila Daniela. Všichni kývli, tohle vypadalo jako dobrý plán.
„Ale co před tím, než bude někdo vybrán...“ Ozval se Ronon. Chtělo to nějakou akci.
„Je tu jeden háček. Jiná vesnice na planetě není a navíc jsme nezachytili toto město, jak víme, že se někdo neschovává pod povrchem.“ Začal Rodney. Podle jeho teorie se nějakým způsobem maskovali, kdyby jen měl možnost to zjistit.

Domů se vrátila Elza a tak museli všeho nechat. Aglaja vyskočila a běžela mamince do náručí. Senátorka políbila svoji dceru na čelo. Pak ji nechala běžet. V polovině cesty ke svým obrázkům se však Aglaja zastavila. Začala dávivě kašlat. Klekla na kolena, a pak padla na zem. Začala sebou nepřirozeně cukat. Daniela k ní běžela, snažila se ji uklidnit, mohlo jít o nějaký záchvat. Všichni se skláněli nad malou dívkou a snažily se jí pomoci. Elza se rozbrečela. Zhroutila se na židli a rvala si vlasy a neustále opakovala ,proč?´. Do dveří někdo začal bušit. Chtěl dovnitř, ale nikdo nešel otevřít. Vyrazili je.

Dovnitř vešlo snad na dvacet mužů. Postavili se okolo všech, co klečeli kolem dívky.
„Ustupte!“ zavelel jeden z vojáků. Rodney se, k překvapení všech, postavil před něj.
„Můžeme ji pomoct, možná ji dokážeme zachránit život,“ pronesl do ticha. Aglaja se přestala se dusit. Tiskla se k Danieli a plakala ji na rameně. Plukovník ji k sobě tiskla, překotně dýchala a snažila se uklidnit. Nechtěla ji vidět zemřít.

„Ona je vyvolená, náš bůh si ji vybral, aby ho následovala do země, kde bude šťastná,“ řekl další voják. Podíval se na Aglaju podivným pohledem.
„Jen ona nás dokáže na několik dní zachránit.“ Pokračoval ve své řeči. „
Je to jen dítě!“ zakřičela Daniela. V místnosti bylo ticho. Všichni ji sledovali, nikdo se pohnul.

Dvacet vojáků se hnulo a chytlo Danielu. McNillová se začala zmítat, kopala a snažila se vyprostit, ale marně. Jeden popadl Aglaju a donutil ji vstát.
„Ne!“ zakřičeli tentokrát všichni. Rodney se snažil nějak tu situaci uklidnit, ale nadělal ještě více zmatku. Aglaju odvlekli k východu a zmizeli všem z očí.

Daniela ležela v koutě a nehýbala se, byla v bezvědomí. Rodney koukal k východu, Sheppard nevěděl jestli má jít pronásledky vojáky a nebo jít zjisti jak je na tom Daniela. Teyla se snažila uklidnit Elzu, Ronon se koukal ze dveří a čekal na rozkaz a Lorne? Ten se skláněl nad Danielou.

Vládní budova byla v tuto dobu obývána několika lidmi. Ozvalo se zaklepání a do konferenční místnosti vešel voják.
„Senátorko, oběti jsou vybrány,“ oznámil zhypnotizovaným hlasem. Všichni v sále se usmáli. Oslovená kývla na znamení souhlasu a otočila se na přítomné.
„Mí drazí, nastává den, na který jsme tak dlouho čekali. Budeme moci potrestat ty, kteří stojí proti nám…“

Hmm, docela smutné. Ale pěkné. Mám ráda tragickou minulost. Jsem zvědavá!!!!

Trochu OT, ale vždycky, když slyším jméno Aglaja, vybaví se mi scéna ze seriálu Taková normální rodinka, jak vymýšleli jméno pro budoucí dítě Daniely Kolářové - jedno z návrhů bylo Aglaja Vopajšlíková:-) To jen tak na okraj.