„Tam dole“, byl název pro skladiště prozatím nefunkčních zařízení nalezených na základně. Byly to věci odložené ad acta, něco jako nevyřešené případy a kdyby bylo na McKayovi trávil by tam s nimi nejenom dny, ale i noci. Rodneyho sbírka, jak tomu místu říkali ostatní, se utěšeně rozrůstala a stávala se pro vědce výzvou, ale bylo stále tolik jiné práce na Atlantis a tak málo času.
„Táák,“ McKay rozpřáhl ruce, „jsme v mém království! Tady neplatí na nic nesahat, tady platí sahat na všechno!“ řekl a cvrnknul malého do nosu.
„No, no! Kroť se!“ ohradil se Sheppard a vysadil chlapečka na stůl. Ve stejném okamžiku zablikala světýlka na několika přístrojích v jeho bezprostřední blízkosti.
„Vidíš!!“ Rodney vzrušením málem nedýchal, „ tak přesně tohle jsem předpokládal!“
Ronon se s podepřenou hlavou nimral v jídle na talíři. Bezmyšlenkovitě napichoval vidličkou kousky masa, bez úmyslu dopravit si je do úst. Teyla zamířila s podnosem přímo k němu. „Kam se poděl tvůj obří apetit?“ usmála se na Sateďana a usedla k jeho stolu.
Ušklíbl se a vzdychl, „to jenom já vidím, co se děje?“
„Nevím, že by se něco dělo," zakroutila Teyla hlavou a s plnými ústy dodala: “Myslíš Sheppardova syna?“
Ronon se prudce vzepřel na loktech, tak, že Teyla polekaně přidržela sklenici s vodou, která nebezpečně zabalancovala na rozkývaném stole. „ Nikdo z vás se nebojí o podplukovníkovo duševní zdraví? Vám všem připadá jeho chování normální!?“
„Ale Ronone, je to něco jako jeho první láska, je tím pohlcen. Zažívá úplně neznámé pocity, musíme ho nechat, on se časem srovná do normálu!“
„Časem?“ odfrkl si Ronon pohrdavě a prudce se odrazil se židlí od stolu. „Je velitel proboha!“
„My jsme, ale tým panečku,“ pochvaloval si McKay a oči mu přitom zářily jako dítěti pod vánočním stromečkem.
„Rodney! Soustřeď se na to co hledáme.“
„Jo, jo ještě tohle! Napřáhni ručičku. Ták – hodný kluk!“
„Rodney!“ Sheppard pochopil, jaké nebezpečné nadšení se McKaye zmocnilo,
„Ok, Johne, propracujeme se k tomu! Poslyš to bude vážně, škoda jestli se malý povznese…,“ McKay se zarazil uprostřed věty, protože Sheppardovo obočí se výhružně prohnulo.
„Táák , myslím, že máme vítěze!“ vědec vyprostil ze změti na stole hladký kovový předmět ve tvaru krychle. Jakmile k němu Sheppardův syn vztáhl ruce, jeho stěny se rozzářily duhovými barvami a z nitra se ozval hluboký tón. Ve stejném okamžiku se z opačného rohu místnosti ozval podobný zvuk a z hromádky předmětů se odvinul šedivý kabel se světélkujícím koncem. McKay zručně vyprostil zbytek zařízení. Na konci šedého kabelu byla lehká kovová konstrukce kopírující tvar lebky. Vědec vítězoslavně propojil obě části dohromady a zářivě se podíval na podplukovníka. „Bingo!“
Ronon nebyl žádný myslitel, ale vyznal se v lidech. Šestým smyslem dokázal vycítit nebezpečí, i když bylo teprve v zárodku. Z McKaye sálalo na dálku.
„Co plánuješ McKayi!“ zahučel nepřátelsky na procházejícího vědce. Rodney sebou poděšeně trhl.
„A Ronon, co děláš kámo?“ zablekotal rozpačitě.
„Dej si pozor McKayi! Protože já na tebe taky dávám pozor!“
„Myslíš, že to bude dneska?“ pochyboval McKay. Za okny se setmělo a pokoj se zahalil do tmy. Sheppard posadil syna na postel a rozhlédl se po místnosti. „Nevím, zdá se mi, že ano. Cítím takový divný pocit tady!“ ukázal si na hrudník.
„Ale ví co chystáme?“
Sheppard pokrčil rameny: „Možná přijde právě proto!“
McKay nervozně vstal. „Tak dobrá, jakmile to poznáš, nasadíš si helmu a tím se aktivuje i zbytek. Mělo by to zvýšit neurální aktivitu tvého mozku a následně i tvoji úroveň vibrací – zkrátka povzneseš se na vyšší hladinu existence. Dočasně ovšem !“
„Ok!“
„Ale je to jen teorie, měli bychom nejprve udělat sérii zkoušek, informovat Elizabeth, Zelenku…“
„Na to není čas,“ přerušil ho Sheppard.
„…a nevíme, jak bude fungovat návrat do normálu,“ obával se Rodney.
Sheppard nervozně mávl rukou a McKay se naráz odmlčel. Chlapeček právě slezl z postele a s radostným úsměvem se rozeběhl do prázdného kouta.
„Je tady!“
Sheppard si nasadil přilbu, která se mu na spáncích přisála na pokožku. Pocítil slabou závrať, jak mu zahučelo v uších a dříve než spatřil ženskou postavu, zaznamenal ještě, jak se Rodney kácí v bezvědomí na podlahu.
Viděl s jakým radostným úsměvem se vítá se svým synem, bere ho do náručí a šeptá mazlivá slovíčka.
„Tiro?“
Usmála se bez náznaku překvapení. V tom měl McKay pravdu. Její výraz vyjadřoval pobavení. Rozpačitě si pomyslel, že v té helmě vypadá jako šašek.
„Neměla jsem na výběr Johne,“ řekla. „Když jsem pochopila, že nosím tvoje dítě, uvědomila jsem si velmi záhy, co musím udělat. Nikdo se nemůže povznést, aniž by před tím nebyl člověkem!“
Předklonila se tak, že její tvář se téměř dotýkala jeho: „Tohle by mohla být i tvoje cesta! Nedospěl jsi k ní sice přirozeným způsobem, ale díky svému příteli jsi teď na hranici obou světů.“
Sheppard nervózně stiskl rty, protože tušil, co bude následovat.
“Johne?“ vydechla naléhavě a uchopila Shepparda za ruku. Její oči se rozšířily a on měl pocit, že neustojí závrať, která se o něj pokoušela. „Chápeš co ti říkám? Můžeš jít s námi!“
„Proboha co se tam děje?“ Elizabeth se jen obtížně prodírala houfem zevlujícím u Sheppardovi ubikace.
„Jsou uvnitř všichni tři,“ Teyla se přerývaně nadechla, „ nevíme, co se stalo, ale jakoby je to uzavřelo v jiném časoprostoru. Tak nějak to vysvětluje Zelenka“.
Elizabeth rozhodila nervozně rukama. „Jak jenom…“ Nedokončila větu, protože zahlédla subtilní postavu českého vědce.
„Radku?!“
Věnoval doktorce rozpačitý úsměv, ale jeho modré oči za skly brýlí se dívaly smrtelně vážně. „McKay chtěl zřejmě vyzkoušet nějaké antické zařízení, které umožňovalo nepovzneseným Antikům komunikovat s těmi , co se už povznesli. Někdy ten proces rozdělil rodiny,“ Zelenka se provinile usmál, jakoby za to byl taky nějak zodpovědný, „ a víte jaký je Rodney… sice geniální, ale poněkud zbrklý.“
Že je něco špatně, bylo Rodnyemu jasné hned, co se probral. Ale tím rozhodně nebyla míra událostí vyčerpána. Malý Sheppard byl pryč a John?
Ležel zkroucený v nepřirozené poloze a široce rozevřenýma očima zíral ke stropu.
„Bože on nedýchá, on nedýchá!“ zaječel McKay a třesoucími se prsty se snažil vyprostit Johnovu hlavu z kovových svorek přilby.
Stáli tiše kolem Sheppardova lůžka a Elizabeth napadlo, že se pro ni pohled do tváře smrti začíná stávat samozřejmou nutností. Lidé na Atlantis byli její rodina. Ztráta každého člena expedice ji bolela, jakkoliv se snažila být neosobní. Ale John? S touhle skutečností se nemohla smířit a vlastně ani nechtěla. Všechno uvnitř ní křičelo a bouřilo se.
Doktor Beckett si rozpačitě promnul ruce. „Vlastně není ještě skutečně mrtvý, aktivita jeho mozku je sice velmi nízká, ale tělesné funkce…“
„Carsone! Proboha, nezhoršuj to klamnou nadějí!“ vykřikl Rodney, kterému se oči leskly slzami a tvář mu žhnula jak v horečce. Teyla stojící vedle něj, mu konejšivě položila ruku na rameno.
„Ne ! Nechte mě!“ zajíkl se McKay a odvrátil hlavu. „Já jsem ho zabil! Já za to můžu!“
Elizabeth věděla, že má Rodney v podstatě pravdu, ale nedokázala cítit zášť. Přerývaně se nadechla, ale nenapadlo ji nic, čím by ho mohla utěšit.
„Chtěl to sám!“ překvapivě prolomil mlčení Ronon. „Byla to jeho volba!“
Doktor Beckett si vybavil výraz Dexovi tváře v okamžiku, kdy rozrazil dveře na ošetřovnu s bezvládným tělem v náručí. Tušil, že za zdánlivou maskou lhostejnosti, se skrývá hluboké zděšení.
Vítr čechral Tiře vlasy a malý klouček se tulil k jejím stehnům. Napřáhl ruku, aby přitáhl Shepparda ke své matce. „Vidíš," usmála se smutně Tira, „chce nás mít oba!“
„Kde jsme?“ Sheppard se zmateně otočil kolem své osy a přehlížel krajinu se zurčícími potůčky, hebkou trávou a načechranými bílými oblaky.
„Na hranici obou světů,“ odpověděla prostě.
„Jako bych byl na Zemi, tohle místo vypadá jako farma mého dědečka…“ usmál se udiveně.
„Jak jenom chceš Johne, tohle je proměnlivý svět..“
„Ale vy jste skuteční, jak to, že jsem tady s vámi?
„Nepovznesl jsi se, “ zašeptala žena, „ale i tak se to může stát, kdybys chtěl.“
„To znamená, že tam dole…“
„Jsi téměř už zemřel.“
„Tiro!!“ vrhl na ní vyčítavý pohled.
Věděla, že to nebude jeho cesta, ale za zkoušku to stálo. „Tak někdy jindy“, pomyslela si. Čas byl relativní pojem.
„Já vím Johne, já vím,“ popošla s chlapečkem v náručí těsně do jeho blízkosti. „Tady ,“ přiložila mu dlaň doprostřed hrudi, „budeme vždycky s tebou!“
Přístroje nad Sheppardovou hlavou tiše poblikávaly. Umělé plíce se zdvihaly a zase klesaly. Sestra urovnala podušku pod černými vlasy. Pocítila lítost. Ten muž vypadal tak pokojně a smířeně, téměř by přísahala na to, že na jeho tváři se objevil úsměv, který tam před chvílí ještě nebyl. Věděla, že je klinicky mrtvý a slyšela doktora Becketta mluvit s Elizabeth Weirovou. Viděla, jak si ta přísná žena utírá slzy, jak na chvíli skončila v Carsonově náručí, aby se vzápětí napřímila a rozhodným hlasem řekla: „Tak tedy zítra!“
„Tak tedy zítra“, zašeptala sestřička a pohladila podplukovníka po tváři, „…odpojí tě!“
Výkřik prořízl ztemnělou ošetřovnu jako laser.
Carson byl na místě jako první. Jedna zhroucená postava ležela napříč postelí a pod ní se pomalu propracovávala do sedu druhá.
„Ó můj Bože!“ zablekotal doktor.
Zmrtvýchvstání podplukovníka Shepparda se stalo hlavním tématem následujícího dne.
Ronon se nehodlal vzdálit od jeho lůžka ani na krok a neustále napomínal ostatní, aby nerušili Johnovu rekonvalescenci.
McKay, se cítil, jako člověk , kterému byl trest smrti změněn v osvobozující rozsudek.
„Johne!“ poplacával Shepparda po ramenou pod nevrlým dohledem Ronona Dexe. „To je zázrak, božínku to je zázrak!“
Elizabeth nakoukla jen letmo, protože se ji oči okamžitě zalily slzami a Teyla, která celou předchozí noc připravovala athosianský pohřební rituál, málem usnula na židli vedle Johnovy postele.
Cesta zpátky do normálu se zdála být překvapivě snadná. Zdálo se, že je to zase ten starý John. Bodře si utahoval z McKaye, flirtoval s ženským osazenstvem, zpochybňoval Elizabethiny rozkazy a k Rononově spokojenosti se vrhal po hlavě do plánování nových akcí. Jenom už nikdy nemluvil o svém synovi.
Elizabeth si dělala starosti. Zarážel ji podivný úsměv, který se často z ničeho nic objevoval na jeho tváři. Věděla, že nepatří lidem z masa a kostí. Tušila, že část starého Johna je navždy pryč. Byla moc dobrý psycholog na to, aby ji dokázal oklamat.
Stál na jednom z balkonů, jak se to stávalo jeho zvykem a sledoval západ slunce nad hladinou oceánu.
„Johne,“ Elizabeth mu položila ruku na rameno, „ nechceš si promluvit?“
„O čem?“
„O tom, jak se cítíš, po tom všem co se stalo,“ rozpačitě pokrčila rameny.
Opřel se zády o zábradlí a zadíval se do prázdna. „Myslíš, že si říkám Bože, co si lidé pomyslí?“ Tváří se mu mihl znepokojivý úsměv. „Vlastně na tom vůbec nezáleží Elizabeth, já nejsem důležitý. Hlavní je to, co pro ně můžu udělat. To je ze všeho nejdůležitější!“
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
, díky za odezvu. Věděla jsem, že se pouštím na tenký led, ale stejně se mi tohle téma chtělo zpracovat. Líbit se to nemusí každému, od toho jsme lidé různí a pak bylo by to docela i fádní 
Hele s úvozovkama se to má takhle:
Vedela som, že John prežije - nemala by si to srdce urobiť z neho čistú energiu 
