SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

Rozmyslím si to a možno dám vedieť.
P,S.: No dobre (zatiaľ).

[Aiwendill]

hmmmm... prečítal som si kapitolu a aj nasledujúce komentáre a napadla mi mimoňka: ten Strážca dá echo tomu druhému drakovi a ten ju unesie v domnení, že sa jedná o princeznu. A ďalšia kapitola bude potom o tom, ako ju Ace ako "krásny" princ pôjde zachrániť zo spárov zlého draka...

Jé... To by se mi líbilo...

[andoriel]

Aiwendille, to je milé...

Taková mimoňka mě nenapadla, ale cosi s názvem Princ na bílém koni na Vás taky čeká. Teda možná... Jenom tam nebudou žádní draci

A navíc mě teď napadlo, jak by to dopadlo s tou Tvojí mimoňkou: Drak a Ace by si domuvili nějaké prima dobrodružství a Andoriel by nechali zamčenou v jeskyni. Tak to teda ne!
Nejsem moc troufalá? Třeba se před dobrodružstvím posilní a nebudou muset nikoho zamykat Mňam, mňam

A Daša - ta aby se nepřidala

[Aiwendill]

Mne napadlo este nieco k tomu: drak a ace budu sutazit o to kto ju zbavi zivota. Ci ju drak zozerie alebo ci ju ace vysaje

[andoriel]

Dobrý nápad. Myslím, že se bude oběma moc líbit
Třeba se mezitím Andoriel podaří utéct ...

[Aiwendill]

A mozno ich oboch nakoniec umlati papucou, ktoru najde v drakovej jaskyni po predchadzajucej zozranej princeznej...

[andoriel]

Bavte se

38. Na Cestě
11. Oblouk duhy

V pokoji jsem si sedla na zem tak, abych viděla na vstupní dveře, a opřela se zády o stěnu. Kolena přitažená k bradě a pevně obepnutá rukama se mi nepřestávala chvět. Už jsem to nemohla svádět na loď, vesmír nebo Wraithy. Toto byla jenom moje slabost.
Opřela jsem si o kolena čelo a zavřela oči.
„Tady,“ probral mě hlas nade mnou.
Unaveně jsem zamrkala.
Ace stál proti mně a v dlani držel další krabičku. Tentokrát nečekal, až k němu napřáhnu ruku. Vzal mě za ni sám a pomohl mi vstát.
Rozevřel prsty, abych z nich mohla vytáhnout novou kořist. Neodolala jsem a odklopila víčko. Led roztál a na měkce vypolstrovaném vnitřku krabičky ležel – další skleněný pohárek.
Wraith sykl, když jsem natáhla prst, ale křehké skleničky jsem se nedotkla. Pohladila jsem nadýchaný chomáček vedle ní.
„Řekneš mi, co to je?“ zeptala jsem se. „Ze stejného materiálu byla i síť, do které jsme lovili bramboru.“
„Nepoznala jsi to?“ přimhouřil oči.
„Možná,“ připustila jsem. „Mám teorii, ale nejsem si jistá.“ Zvedla jsem hlavu.
Stál proti mně a čekal, až mu řeknu, jakou teorii jsem vymyslela.
Vrátila jsem víko krabičky na místo. „“Je to nějakým způsobem zpracovaná pavučina iratuských brouků,“ řekla jsem pomalu. Ani jsem se na Ace nepodívala a ruku jsem nechala položenou nahoře na krabičce.
Neodpovídal tak dlouho, že jsem k němu musela znovu zvednout oči. Ani z jeho výrazu jsem ale potvrzení nebo vyvrácení mé teorie nevyčetla. Až po nějaké době krátce přikývl. Otočila jsem se a odešla do ložnice.
Zastavil se v otevřených dveřích. Počkal, až otevřu skrýš, a než jsem do ní uložila další krabičku, došel ke mně a dva dříve uložené kousky vytáhl.
„Tohle budeme potřebovat hned,“ zamumlal, když si rovnal válec s pozitrony a box s doutnajícím střípkem nově vnikající hvězdy do jedné ruky tak, aby se mu dobře nesly.
Zaváhala jsem se zavíráním. „To je všechno?“ zeptala jsem se pro jistotu.
„Ano. Odpočiň si. Všichni jsou unavení,“ řekl a sledoval, jak si sedám do křesílka a zavírám na pár vteřin oči. „Ty bys měla být na pokraji zhroucení.“ Zadíval se na mě.
Přinutila jsem se k úsměvu. „Není to tak hrozné. Tvůj zástupce před chvílí vypadal mnohem hůř, než jsem ho viděla kdy předtím. A zbytek tvé posádky... potkal jsi Zaka? Nestojí to za to,“ potřásla jsem hlavou.
Můj pokus o ukončení pouti v něm vyvolal jenom pohrdavý úsměšek. Znovu jsem zahlédla odraz šílenství, které se ho zmocnilo ve chvíli, kdy zjistil, že je Cesta před ním otevřená.
„Čeká nás oblouk duhy,“ připomněl mi. „V lidech by mohl vyvolat pocit naděje.“
Ironie jeho hlasu nešla přeslechnout.
„Nechápu tě,“ řekla jsem unaveně. Pak jsem se ušklíbla. „Jako by to někdy bylo jinak.“
Poslední slova už vyzněla do prázdna. Odešel.
Přejela jsem prsty po uzávěru tajné skrýše na poklad. Alespoň jednu výhodu na Cestě jsem získala. Do místa, kde byl poklad uložen, se nemohl dostat žádný z Wraithů. Bylo chráněno genetickým klíčem, reagujícím pouze na dotyk ženy. Otevřít tajnou schránku královny mi poprvé dalo trochu práce, než jsem klíč upravila na svoji DNA. Wraithky v sobě měly příliš mnoho z brouků. Ale schránka byla uzpůsobena k rozeznání právě toho kousku lidské části královny, takže jsem po několika pokusech uspěla.

Netrvalo dlouho a loď se řítila k předposlední zastávce před cílem. Říkala jsem si, jak asi Ace komunikuje se Strážcem a kolikrát už se to stalo. Věřila jsem, že to má Wraith moc dobře spočítané. Já už jsem to dávno vzdala.
„Andoriel,“ ozvalo se z monitoru, kam se přenášel obraz z můstku. Otočila jsem tím směrem hlavu.
„Poletíme relativně krátkou dobu. Asi bys měla předem vědět, kam se dostaneme.“ Ace se odvrátil a přes celou obrazovku se na pozadí vesmíru objevil pás, který opravdu hrál všemi barvami. Údaje, které ho následovaly tak krásné nebyly. Čím déle jsem si je prohlížela, tím víc jsem se na monitor mračila. Pro jistotu jsem si všechno přečetla dvakrát, abych měla jistotu, že jsem data pochopila správně, a rázným dotykem jsem se obrazem i zvukem vrátila na můstek.
„Co bude se mnou?“ zeptala jsem se rovnou. Ani jsem nečekala, až mě někdo očividně zaregistruje.
„Zůstaň, kde jsi,“ zněla stručná odpověď. Obrazovka zhasla.
Rozzuřeně jsem se na ni podívala. Založila jsem si před sebou ruce a otočila se ke vstupním dveřím. Netrpělivostí jsem podupávala špičkou nohy a pak jsem začala přecházet sem a tam.

„Mám tě informovat o další cestě.“ Zástupce vkročil do první místnosti a rozhlédl se. Mě přelétl bez zájmu, ale dveře do ložnice ho zřejmě přitahovaly jako magnet. Udělal k nim pomalý, váhavý krok.
„Ano?“ Největší zlost už mě přešla, ale pořád jsem cítila, jak bublá těsně pod povrchem.
„Toto místo by mělo v tom koridoru, kam míříme, působit stejně, jako při průletu kolem pulzaru. Pokud bys měla nějaké potíže, mám za úkol -,“ Dál se mu nechtělo, ale nakonec pokračoval: „Mám za úkol tě ochránit jakýmkoli dostupným způsobem.“
„A to je co?“ Doufala jsem, že v mém hlase nebylo slyšet zděšení, které jsem pocítila.
Zástupce pokrčil rameny. „Pošlu sem ty dva vojáky, kteří byli zářením postiženi nejvíc. V jejich bezprostřední blízkosti bys měla být v bezpečí.“
Kousla jsem se do rtu, abych o řečeném nevyjádřila hlasitou pochybnost. Na zástupci bylo vidět, že tento úkol bere jako trest za to, že málem nechal rozbít loď při honbě za kometou. Snažil se ho zvládnout co nejlépe a nejrychleji.
„Dobrá,“ řekla jsem po hlubokém nádechu. „Kdy ta veselice začne?“
„Asi za tři hodiny.“ Naposledy se podíval na dveře do ložnice a chystal se k odchodu.
„Počkej,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačila zarazit. „Vím, že je to jenom nedůležitá lidská zvědavost, ale co je s těmi dveřmi? Nebo s místností za nimi?“ Už při posledních slovech jsem věděla, že takový dotaz je daleko za hranicí, kam mám povolen vstup. Kdyby mohl vraždit pohledem, nezůstal by ze mě ani ten příslovečný mastný flek. Černé nehty zaťal do dlaní, až se na nich objevily kapičky tmavé krve. Jediným pohybem stanul u východu. Tam se zarazil a pomalu se otočil.
„Možná,“ zachraptěl. „Možná by pro tebe bylo poučné, kdyby ses to dozvěděla. Ale to se nikdy nestane.“ Dveře se zavřely a oddělily mě od jeho pohledu plného nepochopitelné nenávisti.

Netrvalo ani ty předpovězené tři hodiny, než přišli dva wraithští vojáci, se kterými jsem se seznámila už předtím v temné místnosti. Moje světlušky se zastavily hned za prahem a pokud jsem mohla odhadnout, za maskami se netvářily zrovna nadšeně.
„Pojďte dál a odpočiňte si,“ pokynula jsem ke stolu se židlemi. „Práce zde vás teprve čeká.“ Vojáci se trochu toporně usadili a lokty složili na stůl.
Já jsem sedět nedokázala. Nervózně jsem přecházela po místnosti a s každou otočkou kontrolovala obraz z můstku. Připadalo mi, že uběhla skoro nekonečná doba, než Ace stručně řekl: „Připrav se.“ Ani se na mě nepodíval. Kontroloval poslední údaje o místě a úhlu, pod kterým vstoupíme do koridoru.
Ty zářivé barvy, které nám svítily vstříc, ve svém středu skrývaly životu nepřátelskou temnou oblast. Byl to pás, kde veškerá energie mizela, technika nefungovala a náhradní baterie byly bezcenné.
Čekala nás pouť nekonečnou tmou bez možnosti cokoli ovlivnit. Záleželo jenom na tom, jak do té oblasti vstoupíme. Podle přesnosti nastavení se buď dostaneme na místo kam potřebujeme, nebo vyletíme někde v neznámu. Poslední možnost jsem si raději nepřipouštěla. Také jsme v tom pásu mohli uvíznout navždy. Jenom to ‚navždy‘ by asi nebylo příliš dlouhé. Loď i její posádku chránilo záření, které tak hezky rozsvítilo Broučky při setkání s Kráskou. Proto jsem byla ten nejzranitelnější prvek průletu. Nikdo na lodi nedokázal s určitostí říct, jestli mě královniny odstíněné pokoje ochrání stejně, jako při letu kolem pulsaru. Zástupce věřil, že vojáci nejvíce postižení zářením ve spojení s chráněními místnostmi, mi zajistí dostatečnou ochranu před ničivými účinky koridoru, než se dostaneme na místo určení.
Sledovala jsem obrazovku, dokud přenášela obraz. Podle posledních záběrů jsme vlétali do barevného spektra na okraji malé, sotva viditelné mlhoviny.
„Oblouk duhy se ztrácí v mlze,“ zašeptala jsem, když obrazovka zhasla. Vzápětí zhaslo i osvětlení a všechno ostatní. Celá loď se utopila v nepřátelské tmě.
Zamrkala jsem. Obrysy vojáků vystupovaly z temnoty pomalu, jako z těžkého snu. Chtěla jsem couvnout, ale mravenčení, které mi přeběhlo po celém těle, mě přinutilo se k nim rychle přiblížit. Oba najednou vstali a postavili se ve vzdálenosti asi metr a půl proti sobě. Došla jsem mezi ně tam, kde se jejich svit částečně překrýval, a vydechla úlevou. Mravenčení přestalo.
Jeden z vojáků tiše sykl a ukázal na moji ruku. Zvedla jsem si ji před oči. V bledém světle svatojánků jsem uviděla hustou síť popraskané kůže. Praskliny byly jenom povrchové, ani nekrvácely. Přesto jsem pocítila nával panického strachu. Žádné místo v lodi nebylo chráněno před ničivými účinky koridoru.
Zavřela jsem oči, pomalu se nadechla a ještě pomaleji vydechla. Počítat při každém nádechu a výdechu do šesti, jak jsem byla zvyklá, jsem se nedonutila. Na to byla panika příliš čerstvá. Ruce jsem spustila podél těla. Nechtěla jsem se na ně dál dívat.
K otevření očí mě přinutil tušený pohyb v mé blízkosti. Vojáci se posunuli blíž k sobě. Jejich světlo sláblo. Zatím neznatelně, přesto je jeho ztráta přiměla k přesunu.
Napadlo mě, že jsem se ani nezeptala, jak dlouho bude zničující tma trvat. Vojáků – světlušek bylo zbytečné se ptát. Jistě nevěděli nic, kromě rozkazu týkajícího se jejich bezprostředního úkolu. Jakmile tma nastala, už bylo na všechno pozdě. Loď neměla žádnou energii, která by pustila počítač nebo třeba jenom otevřela dveře.
Jakmile jsem se v myšlenkách dostala až k tomuto bodu, dveře do chodby se rozjely.
K mým světluškám se přidávaly další a další.
S ohromením jsem sledovala, jak do místnosti přichází jeden matně svítící Wraith za druhým. Rozestavovali se podél stěn, tvořili řadu za řadou s minimálními rozestupy a přicházeli stále další.
Moje světlušky se rozhlížely stejně zmateně jako já.
Jeden z vojáků se oddělil a přistoupil k nám. Poznala jsem v něm Zaka a pocítila trochu úlevy. Dovolila jsem si i malý úsměv. Na jeho pokyn jsem se se svými zářícími strážci přesunula doprostřed pokoje.
Zůstal stát u nás, dokud se do místnosti nepřesunula snad celá posádka. Jak jsem si uvědomila, žádné spící vojáky tato loď neskrývala. Hibernační kóje byly prázdné.
Dotkla jsem se bříšky prstů zápěstí druhé ruky. Hlavou mi proběhly zásobárny a místo pro uctívače.
„Ti se na této lodi nevyskytují. A zásobárny jsou chráněné přímo lodí. Je zajímavé, jakou starost projevuješ o naše pohodlí.“ Ace vešel jako poslední a dveře se za ním zavřely. Zachytil moje obavy a rozhodl se na ně reagovat. Spokojeným pohledem zhodnotil novou svítící výzdobu místnosti. Wraithové tvořili nepravidelný kruh světla. V jejich středu stály světlušky se mnou uprostřed. Vojáci se rozestoupili, aby mohl jejich velitel projít k nám do centra.
„Jak?“ začala jsem se ptát, ale zmlkla jsem. Otázek jsem měla moc. Po krátkém zaváhání jsem se rozhodla pro tu momentálně nejdůležitější. „Jak dlouho to bude trvat?“
„Déle, než by mi bylo milé,“ zavrčel Ace. „Proto jsme tady.“ Viděl na mně, že se chci ptát dál a neznatelně zavrtěl hlavou.
Znovu jsem zavřela oči.

„Vítám tě,“ řekl Strážce. „“Je to naposledy, co spolu mluvíme.“ Jeho zelené oko na mě mrklo. „Zvládli jste Cestu bez zaváhání a nad očekávání rychle. Už vám zbývá jenom poslední zastávka. K té moji pomoc nepotřebujete.“
Natáhla jsem před sebe ruku. Nevěděla jsem, jestli se ho mohu dotknout, ale rozhodně jsem to chtěla zkusit.
Oko se přimhouřilo krátkým úsměvem.
„Nejsem ve tvém dosahu. A rozloučení jsem považoval za nezbytné. Je nejvýše pravděpodobné, že se už nikdy neuvidíme. Že už nikdy neuvidíš nikoho a nic. Stejně jako všichni ostatní v této galaxii. Je mi to líto.“
„Také by mi to bylo líto,“ řekla jsem. „Ale jistě znáš to malé lidské přísloví – naděje umírá poslední.“
„Neznám.“ Ještěr v zamyšlení stočil pohled jinam. „To mnohé vysvětluje,“ řekl po chvíli.
„Zatím jsem svoji naději neztratila. Ještě není konec. Děkuji za všechny tvoje rady a také za tvoji starost. Ať tato Cesta skončí jakkoli, jsem ráda, že jsem tě poznala.“
Zelené oko se zavřelo.
„Opatruj se.“ Strážcův hlas se vytrácel.

Kolem mě se stále blíž tlačil matně bílý kruh Wraithů.

Děkuji za všechny kometáře

Příště se A+A setká se Stařenou se zlým okem. A to bude poslední díl minisérie Na Cestě.

Ten název nového dílu se mi nelíbí. Stařena... Ale upřímně si stále nedokáži představit svítící Wraithy

[andoriel]

BB20 - Stařena je daná od začátku. Bez ní by nebyla Cesta dokončena. A třeba s ní bude nakonec legrace
Svítící Broučci se mi líbí moc . Dlouho jsem ten nápad nosila v hlavě, až se mi podařilo ho umístit.
Díky

vynikající já si je taky nedovedu představit ale o to je to větší sranda

[andoriel]

Posedlíku, díky
To jsem tady jediná s tak divnou představivostí? Vždyť je to přece krásné, když wraithská tvář vystupuje ze tmy v přízračné záři....

Výborné. Právě tyhle šílenosti se mi na tom líbí. Je to zcela neco jiného než u ostatních povídek. Mám rád takové to tajemno, má to i specifický humor.
Už se nemůžu počkat, co bude na konci Cesty.

[andoriel]

Díky, Azanyrmuthe
Šílenosti - to je moje

[Aiwendill]

počkať, počkať, ...

tá starena má zle oko?

a oni majú šošovku z toho kryštálu?

spravia jej okuliare, aby lepšie videla?

Tak u mňa nieje problém predstaviť si "svetlušky", ale každá predstava je predstavou konkrétneho človeka, takže ak si dvaja predstavujú to isté, nemusia sa pozerať na rovnaký tvar, alebo rovnakú tvár.
Japonec si predstaví pri slove npr. tvár črty japoncov, Mongol mongolské atď. ....
Po tejto jednoduchej vete začína pochmúrne a zdľhavé hľadanie slov a pojmov.
Výborný dej a netrpezlivé čakanie na pokračovanie.
(Som sa zapotil kým som to vymyslel.)
a

[andoriel]

Aiwendill - jasně, že bude mít stařena zlé oko. Aby udělala KUK

V křišťálové geodě nehledali čočku, ale skleničku, takže bude bez brýlí a uvidí dobře i tak. Největší starost bude mít Stařena o Bramboru...

Puk - to jsem ráda, že aspoň někdo se chytil. A když jsem u těch tváří, řekla bych, že wraithská tvář je wraithská tvář: Milá, usměvavá, bílá, svítící...

A děkuju
Děkuju oběma

[andoriel]

Bavte se

38. Na Cestě
12. Stařena se zlým okem

„Pokud už nebudu mít příležitost,“ začala jsem opatrně s pohledem upřeným na Ace, „ráda bych se zeptala ještě na pár věcí.“
Zamračil se na mě, ale přikývl.
„Jak dlouho nám bude trvat průlet touto částí vesmíru?“
„To záleží na mnoha okolnostech,“ zavrčel.
Asi to nebyla nejlepší otázka na začátek. Přesto jsem pokračovala: „Kde je tvůj zástupce?“ To mi vrtalo hlavou od chvíle, kdy se za Acem zavřely dveře. Jeho zástupce jsem mezi Wraithy nikde neviděla.
„Obsluhuje zařízení, které lodi dodává alespoň minimum energie, abychom mohli ovládat některé její systémy. Třeba otevírání dveří. A bez podpory života by možná přežili někteří z nás. Ty rozhodně ne.“
„Zařízení je vytvořené z těch dvou…,“
Jenom přivřel víčka na souhlas.
„Nebude tam mít problém? Je jeho záření dost silné?“
„Máš starost o jeho zdraví? O život mého zástupce?“ V hlase se mu zachvěl údiv.
„Jako o každého člena tvé posádky,“ pokrčila jsem rameny.
„Na tento úkol se přihlásil dobrovolně. Má s sebou ještě dva techniky. Měli by energii udržet na přijatelných hodnotách.“
„A ještě poslední věc: Proč tolik záleží na tom, kolik záření nachytali jednotliví členové posádky? Neměla by nás chránit loď? Ona mu přece byla vystavena také. A v mnohem větší míře.“
„Loď chrání sama sebe. Její organické části jsou jiného druhu, než tvoje nebo naše těla. Je schopná zabránit části destrukčního prostředí, aby pronikl dovnitř, ale to, co jí neubližuje, propouští. A to ubližuje nám.“ Stiskl rty a nadechl se. Věděl, jaká otázka bude následovat a nenechal mě ji položit. „Pokud je lidské tělo zcela obalené organickou hmotou lodi, mělo by přečkat.“
Zmlkla jsem. Právě mě napadlo, jak jednoduše mohl zástupce splnit svůj úkol. Pak jsem si zopakovala znění Aceovy poslední věty. Zástupce nechtěl riskovat další nelibost svého velitele, kdyby po špatném odhadu komety ještě přišel o jeho oblíbeného domácího mazlíčka.
Kruhem Wraithů každou chvíli projel neklid jako závan větru. Přešlápli a natlačili se víc k sobě, blíž do středu. Jejich světlo se chvělo a matnělo.
Další pokles ochranného světla a další krok už zcela zaplnil i původní mezeru ve středu kruhu. Ace, Zak a moje světlušky vytvořili nepravidelný čtyřúhelník, v jehož středu jsem stála já. Už nebylo kam ustoupit. Výhled se mi zúžil na bílé vlasy spadající k ramenům v černé kůži a Aceovu tvář staženou narůstající starostí.
Intenzita záření znovu poklesla a nejzazší řada Wraithů zasyčela, jak ztratila část své ochrany a kůže se jim narušila jemnou sítí prasklin.
„Pane,“ ozvalo se v tu chvíli z Aceova zápěstí. „Vystupujeme z koridoru. Všechny systémy postupně nabíhají. Z toho zařízení, které jste přinesl, nezbylo vůbec nic. Rozpadlo se na atomy.“
Světlo v místnosti se rozzářilo a Wraithi ji začali rychle a spořádaně opouštět.
Světlušky zmizely takovým tempem, že jsem jim nestačila ani poděkovat. Prostor kolem mě se uvolnil a mně se podlomila kolena.
Ace mě zachytil za rameno a netrpělivě mě postrčil k nejbližší židli. Odešel poslední a ještě pokoj přejel očima, jakoby se chtěl přesvědčit, že se nějaký člen jeho posádky neukrývá v nenápadném zákoutí.

Sotva jsem se stačila nadechnout, loď se prudce otřásla.
Se zaklením jsem se po čtyřech, jak jsem spadla ze židle na zem, posunovala k počítači, abych se podívala, co se děje.
Na můstku se Wraithové hemžili jako mravenci. Systémy řízení nabíhaly pomalu a loď jenom obtížně odolávala tlaku zvenčí.
Podle senzorů jsem byli v blízkosti černé díry.
„A hele,“ vyjekla jsem. „Hranice skoku.“
Zaposlouchala jsem se do úsečných vět z řídícího stanoviště. Podle nich oslabená a částečně nefunkční loď neměla mnoho šancí uniknout z blízkosti horizontu událostí.
„Tam!“ zazněl nad vším hlomozem Aceův hlas. Ukazoval na jedno místo na velkém monitoru. Zdánlivě chaotická činnost posádky na můstku získala zdání řádu.
Se zatajeným dechem jsem se dívala, jak se pomalu přibližujeme k označenému místu.
„Andoriel,“ otočil se velitel přímo na mě. „Sejdeme se v hangáru. Čeká nás poslední úsek Cesty.“ Jeho hlas opět zněl touhou po moci a už se ji nesnažil potlačit, jako v průběhu Cesty.
Vypnula jsem počítač, do uzlíku z šátku jsem svázala zbytek pokladu a pohledem se rozloučila s místem, kde jsem v poslední době trávila tolik času.
Na chodbách jsem nikoho nepotkala. Všichni byli na můstku nebo někde ztracení. Jenom Ace stál u vchodu, o kterém věděl, že ho použiji, a tvářil se stejně podivně jako po zjištění, že je před ním Cesta otevřena.
„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se, než jsem za ním vykročila na rampu se známou přepravní lodičkou.
Všichni mají práci s udržením naší pozice v bodu, kde slapové síly tvoří místo odpočinku. Je to v mnohém podobné situaci u Daledonu, jak jsi ho nazvala. A kdo může, stará se o své druhy. Ten pás vesmíru, kterým jsme prolétali, byl velice zlý. A regenerace nepostupuje tak rychle, jak je třeba.“
„Ti, co zůstali kvůli energii,“ zašeptala jsem a nastoupila do přepravní lodi.
„Ano. Můj zástupce a dva technici. Jeden z techniků zemřel, druhý je na tom špatně, ale má naději. A můj zástupce umírá.“
Už jsem se na nic neptala a stoupla si tak, abych viděla na naši další cestu.
Vyletěli jsme z lodi. Ace nechal přepravní plavidlo volně unášet, a sotva ho uchopila první vlna gravitace černé díry, zrychlil. Nesnažil se dostat od singularity pryč, klouzal k ní po vlně jako surfař a nabíral stále větší rychlost.
Chytila jsem se panelu před sebou. Bezedný chřtán nicoty se rozevíral. Blížili jsme se k němu každou nekonečnou vteřinou. Slabě jsem vykřikla, když se barevné spektrum začalo posouvat k červené. Nevěděla jsem, jak jsem se ocitla u velitele, ani kdy jsem ho pevně objala kolem pasu. Vzpamatovala jsem se až jeho netrpělivým pohybem. Snažil se uvolnit mé sevření a dostat se k ovládání lodi. Bylo to zbytečné. Loď se otočila kolem několika svých os, zkroutila se v nepřirozeném úhlu a pak ji síla ohromné přitažlivosti roztrhla a vzápětí smrštila do zrnka prachu.
Všechno jsem to sledovala z povzdálí, pevně svírajíc Wraitha vedle sebe. Zabořila jsem mu obličej do ramene a zavřela oči. V prstech se mi slabě pohupoval uzlík s pokladem.
Nejspíš jsme byli oba mrtví.

„Podivuhodné,“ zazněl mi v uších příjemný hlas. „Nečekala jsem vás tak brzy.“
Jenom neochotně jsem uvolnila ruce a povolila pevně semknutá víčka. Aceův hluboký nádech spojený s pohybem, kterým se narovnal do své plné výše, mě přinutil ho konečně zcela pustit a rozhlédnout se.
Stáli jsme na něčem, co bych nejlépe přirovnala k náhorní planině. Skalnatá půda nechávala přežít jenom pár stéblům žluté trávy. Nebe bylo zataženo těžkými šedými mraky. Světlo se jimi jenom stěží prodíralo a svou ponurou nestálostí spíš mátlo, než zvýrazňovalo tvary. Stejně nebylo co zvýrazňovat. Na planině kromě nás nikdo nebyl.
„Tady.“ Ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se tak rychle, až jsem zavrávorala.
Stařena seděla v houpacím křesle. Na kolenou měla rozloženou károvanou deku a velkého rezavého kocoura, přes ramena měla pevně přitažený šál a na hlavě šátek. Ruce měla zimomřivě zasunuté v šálu.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem automaticky.
Usmála se, ale hlavu nechala sklopenou, abych jí neviděla do tváře.
„To je od vás hezké, že jste přišli navštívit stařenku,“ řekla tím příjemným hlasem. „Strážce Cesty mi říkal, že se tady objevíte. Tak, copak byste rádi?“
Ace se na Stařenu díval trochu zaraženě. Ani jsem mu nemusela vstupovat do myšlenek. Věděla jsem, že očekával někoho mocného, budícího hrůzu už jenom svojí existencí. Rozhodně ne babičku v houpacím křesle.
„Ano, ano,“ pokývala Stařena hlavou. „Jsem to opravdu já, kdo chrání tu nejmocnější věc. Tvoje pochyby nejsou na místě.“ Pozvedla hlavu jenom tak, aby se na Wraitha po očku podívala.
O krok ustoupil a sklonil hlavu.
„Odpusť,“ zamumlal se zjevnými rozpaky.
„A co jste babičce přinesli?“ zeptala se Stařena s dychtivostí v hlase. „Máte všechno?“
Zvedla jsem balíček zavěšený na zápěstí a druhou rukou do něho sáhla.
„Máme tady dvě skleničky. Vypadají stejně.“ Pokládala jsem jí do klína malé krabičky a podezřívavě sledovala kocoura, jestli je neshodí.
„Skleničky.“ Stařenin hlas zněl spokojeně. „Mé sestře se budou hodit za pár okamžiků.“ Rozesmála se. „Z mého úhlu pohledu,“ dodala.
Zpoza deky někde od Stařeniných kotníků se vysunulo oko na tenké stopce. Podívalo se na skleničky uložené v měkkém podkladu a zamrkalo dlouhými řasami. Oko i krabičky se skleněnými pohárky v tom okamžiku zmizely.
„Tubu s pozitrony a kousek vznikající hvězdy jsme použili ke získání energie na posledním úseku cesty k vám, stejně jako z lodi i její posádky vyprchalo záření Krásky,“ pokračovala jsem ve výčtu nalezených a ztracených pokladů.
Stařena pokyvovala hlavou. „Jistě, Jistě. Jinak byste tady nebyli. A co ta poslední věc?“ Dychtivost v jejím hlase se nedala přeslechnout.
„Tady je,“ vytáhla jsem krabici s bramborou. Na Stařenin pokyn jsem ji otevřela a brambora mi zůstala ležet na otevřené dlani.
„Raději bys ho měla položit. Bude na tebe trochu těžký.“
„On?“ Myslela jsem si, že se ničemu divit nebudu. Uložila jsem bramboru do prohlubně na trochu zvětralé prsti, odstoupila a - divila se.
Brambora se zavrtěla, její slupka popraskala a rozloupla se. Vypadalo to, jako když se malý okřídlený tvoreček probouzí z dlouhého spánku v neprostupném skrytu velkých blanitých hnědých křídel. Zpod slupky vykoukla hlava, rozhlédla se, a jak se tvor narovnával, zvětšoval se, až mi byl skoro k ramenům. Kromě křídel na zádech vypadal jako malý človíček.
„To byla jízda,“ vydechl.
„Měl jsi štěstí,“ řekla mu Stařena. „Do konce jsem si nebyla jistá, jestli se jim to povede.“ Hlavu ještě stále nezvedla. „Jak se cítíš?“ zeptala se okřídleného tvora.
Mužíček se protáhl, zkusmo zamával křídly a o pár kroků popolétl. Zůstal stát s rukama v bok a zahleděl se k nebi.
„Je mi fajn. Měl bych letět. Nevím, co je s ostatními.“
„Jsou v pořádku. Zůstal jsi tam moc dlouho, ale podařilo se ti všechny ostatní vyhnat včas. Už začali s výstavbou nové sféry kolem hvězdného systému.“ Skřípavě se uchechtla. „Tentokrát si vybrali soustavu čtyř sluncí. Ta dvě jim nestačila.“
„A my jsem tady,“ ozval se Ace. Kromě krátké omluvy Stařeně to bylo poprvé, co na planině promluvil.
„Ach, ano. Máš pravdu,“ podíval se na něj mužíček trochu skepticky. „Jste tady a myslíte si, že se vám povede přetvořit celý vesmír k obrazu svému. Phe,“ odfrknul si nevolí.
„Naše plány jsou pouze naše,“ odpověděl Wraith vážně.
„Opravdu? Hm. Nezdá se mi, že bys byl hloupý. Aspoň ne tak moc. Rozhodně jste spolu dokázali -,“ zarazil se a konečně se podíval i na mě.
„Ty jsi člověk,“ řekl s ohromením.
Takovou nepodstatnou drobnost jsem se ani neobtěžovala potvrzovat.
„Aermus, v současnosti vlastně Marcus, měl pravdu.“ Už zase mluvil k Wraithovi a prohlížel si ho s novým zájmem. „Jsem rád, že jsi to přežil.“ Ty poslední věty mě zmátly.
„Marcus?“ zamračila jsem se. „A ty jsi Arel.“
„Užvaněné knihovnice,“ povzdechl si Arel. „Jo. Jsem Arel. Děkuju za záchranu a – už musím jít.“ Podíval se na Stařenu.
Jenom mávla rukou. „Leť.“ Počkala, až zmizel v mracích a dodala: „Nevím, kdo je užvaněnější.“ Pořád seděla se skloněnou hlavou.
„ A teď práce,“ povzdechla si. „Přečetli jste Text, pochopili ho a prošli jste Cestou až k jejímu konci,“ oslovila nás. „Co žádáte?“
„Ty víš co,“ zavrčel Ace.
Cítila jsem, jak blednu.
„To není tak jisté,“ řeka Stařena. „Můžete chtít cokoli.“ Už zase se smála. „Každý může chtít cokoli. Otázka je, jestli se mu to splní.“
„A jak,“ dodala jsem. Ani jsem si neuvědomila, že jsem tu myšlenku vyslovila nahlas.
„Tak, tak.“ Stařena pokývala hlavou. „Nechám vám ještě chvíli na přemýšlení.“
Všechno zmizelo. Vznášeli jsme se uprostřed šedivé mlhy.
Podívala jsem se pod sebe a zavrávorala. Nebylo vidět na čem, pokud vůbec na něčem, stojíme. Aceovu pomocnou ruku jsem sevřela vší silou, sotva ji ke mně natáhl.
„Nemyslel jsem si…,“ začal, pak zaváhal a zmlkl.
Zvedla jsem hlavu. Nechal mě vstoupit na okraj svých myšlenek. Byly temnější a studenější, než vesmír. Uvolnila jsem sevření jeho ruky a svou dlaň přesunula na místo, na které měla od našeho souboje výsostné právo. Na Aceovo srdce.
„Aspoň kousek slunce. Prosím,“ zašeptala jsem, jak jsem bloudila v temnotě wraithské hlavy.
Tma se ještě prohloubila. Už dosáhla hustoty kaše. Zvedala se nade mnou jako obří přílivová vlna. Stála jsem na jejím úpatí a zvednutou dlaní se ji snažila zadržet. Toužila jsem zavřít oči, abych sama sebe přesvědčila, že se mi tma jenom zdá. Nešlo to. Roztřásla jsem se. Už jsem nedokázala udržet ruku zvednutou. Klesla mi k boku a já čekala, že mě každým okamžikem vlna zavalí. Ztratím se a nikdy z té tmy nenajdu cestu zpátky. Zůstanu v ní sama, jako… jako každý.
„Ace,“ zašeptala jsem.
„Vidím,“ slyšela jsem vzdálený hlas. Dotyk jeho prstů mě přesvědčil, že přes všechny svoje představy se o něj dlaní stále opírám.
„Vidíš?“ divila jsem se.
Pod rukou jsem ucítila jeho nádech. „Jestli ten nástroj použiji k přetvoření vesmíru,“ znovu se nadechl, „nezůstane nic jiného, než smrt. V nás i kolem nás. Jenom prázdnota a smrt.“
Zamrkala jsem.
Stáli jsme na planině pod šedivou oblohou, kterou se právě prodral paprsek slunce. Dopadl přímo na nás a ve Wraithových očích znovu zapálil ohníčky života. Už to nebyly černé díry pohlcující všechno, na co pohleděly.
Úlevou se mi skoro podlomila kolena.
Ale to nebyl konec. Houpací křeslo se ztratilo. Vedle nás se vznášela obrovská energetická bytost. Její tělo se měnilo každým pohybem, každým závanem větru. Jenom hlas zněl stejně příjemně jako předtím.
„Jsem ráda, že ses rozhodl správně. Určité věci by měly zůstat tam, kde jsou. Mimo dosah. Ale neměli byste Cestu absolvovat nadarmo. Něco z toho, na co jste mysleli, se stane. Dokonce se s jednou mojí podobou, sestrou, alespoň jeden z vás setká.“ Stařenino tělo se zavlnilo tichým smíchem a pak se ustálilo.
„Ta zvědavost,“ povzdechla si zcela lidsky. „Zavři oči. Jenom tak můžeš pohlédnout do mého ‚zlého oka‘. A raději by ses měla něčeho chytit.“
Poslechla jsem a zavřela oči. Vzápětí jsem klopýtla vzad a opřela se o Ace. Zlé oko, to byl oheň a led smíchané do jednoho ostrého a jedovatého pohledu, který mnou projel jako tenká čepel. Kolikrát si ještě budu opakovat, že si musím dávat větší pozor na svá přání?
„A teď byste měli jít,“ pokračovala Stařena. Ani nepočkala, až se vzpamatuji a znovu otevřu oči.

Otevřela jsem je v příštím okamžiku, ale rozloučit jsem se už nestačila.
Stáli jsme s Acem na můstku jeho lodi. Jeho zástupce stál u dveří a pohrdavě se na mě díval. Po umírání na blízké setkání s nepřátelskou oblastí koridoru, kterou jsme prolétali, nezůstala ani stopa. Chtěla jsem se usmát. Jedna z mých myšlenek se zdála být vyplněna. Na posádce Aceovy lodi nezůstala po Cestě žádná fyzická újma. Místo úsměvu jsem se roztřásla zimou. Plavky opravdu nebyly vhodným oblečením do wraithského plavidla. A nic jiného jsem na sobě neměla.
„Kde to jsme?“ otočila jsem se k Aceovi.
Klepl do panelu. „Špatně,“ zavrčel. „Nejdříve ses měla zeptat kdy, pak teprve kde.“
„Jsme zpátky,“ vydechla jsem. Moje další myšlenka – až se objevím na Atlantis po tak dlouhé době, už mě nic nezachrání před cestou na Zemi a přísným zákazem ještě někdy navštívit galaxii Pegas – byla vyřešena tím nejjednodušším způsobem.
„Ano. Vrátili jsme se na původní souřadnice prostoru i času.“ Podíval se na svého zástupce. „Jenom vzpomínky nám zůstaly. Vrátím tě zpátky.“
„Pane?“ Ve tváři zástupce jsem zahlédla zmatek. Jakmile zjistil, že se na něho dívám, znovu nasadil bezvýraznou wraithskou masku.
„Vezmeme si malou přepravní loď,“ řekl Ace klidně. „Počkáte na orbitě.“
Šla jsem před ním do hangáru, nastoupila do loďky a přejela po ní rukou. Byla jsem ráda, že přežila naši Cestu bez zjevného poškození. Měla za sebou hodně podivné výlety.
„Proč nedáváte svým lodím jména?“ zeptala jsem se, když jsme přistáli na pláži.
Slunce se sotva přehouplo přes poledne. Spokojeně jsem k němu zvedla tvář a nechala se prohřívat jeho paprsky.
„Andoriel,“ rachotila vysílačka zapadlá v hromádce oblečení. „Andoriel, ohlas se.“
„No jo,“ zavrčela jsem do ní.
„Už hodinu tě sháníme. Kde jsi byla?“ Hlas Chucka zněl jasnou úlevou, že se mu podařilo mne dohnat.
„Byla jsem… na procházce,“ řekla jsem váhavě. Na Ace jsem se raději ani nepodívala. Dobře jsem slyšela jeho posměšné odfrknutí.
„Zrovna přišel seznam lidí, kterým povolili dovolenou na Zemi. Říkal jsem si, že bys to chtěla vědět. Jsi tam. Za dva dny projdeš Branou.“
„Díky, Chucku. Za chvíli to tady zabalím,“ ukončila jsem komunikaci přes vysílačku dřív, než se Chuck stačil zmínit o mezigalaktickém mostu. Wraithi nemuseli vědět všechno.
„Naše lodi nepotřebují jména. Slouží nám, to je všechno,“ odpověděl Ace na moji dřívější otázku. Mračil se na horký písek i na horké slunce a ohlížel se po stínu lodi.
Tázavě jsem se na něj zadívala.
Jenom zavrtěl hlavou. Nehodlal se se mnou podělit o důvody, které ho vedly k opuštění tak lákavého cíle jakým byla možnost přetvořit vesmír. Ale něco z jeho myšlenek jsem přesto zachytila.
Stařena mu v šedivé mlze určené k přemýšlení dala jasně na srozuměnou, co by se stalo s vesmírem, kdyby do něho zasáhl. Ta představa tmy nebyla jeho. Zatímco já stála vedle ní a cítila jenom zcela bezvýznamný zlomek její síly, on se v ní topil až do okamžiku, kdy si uvědomil, že už není žádná možnost záchrany. Žádná naděje. Že Naděje se vzala za ruku s Černým humorem a šli se klouzat někam, odkud je už nikdo nepřivolá. Ani jeho arogance a egoismus nedokázaly obsáhnout tak obrovskou zkázu, kterou by svou novou mocí způsobil.
Trhl sebou a odvrátil se.
„Děkuju za výlet,“ řekla jsem tiše. „Naše Cesta nebyla tak marná. Zachránili jsme Arela.“
Divně se na mě podíval.
„Toho tvora skrytého v bramboře,“ vysvětlila jsem klidně. Uvědomila jsem si, že o něm Ace nic neví. I já ho znala jenom z doslechu. Chtěla jsem se zeptat, co bude s textem, ale rozmyslela jsem si to.
„Vracíš se na Zemi?“ zeptal se místo všeho.
„Jenom na krátko,“ ujistila jsem ho.
„Dovolená,“ ušklíbl se. „Kdo tě na ní bude zachraňovat tentokrát?“
Rozesmála jsem se. „Jestli doufáš, že půjdeš se mnou, tak se přestaň těšit.“
Wraith žádný důvod ke smíchu neshledal. Znovu se otočil k lodi. „Musím letět,“ řekl skoro stejně nedočkavě, jako v mezičase Arel.
Seděla jsem na krásně teplém písku a dívala se, jak se naposledy ohlédl, než se za ním uzavřel vstup, a jak loď stoupá kolmo vzhůru.
Slunce ztratilo něco ze svého tepla.
„Vrátím se brzy,“ řekla jsem polohlasně prázdné pláži. Posbírala jsem své věci a vydala se na Atlantis.

A to je konec, přátelé
Alespoň konec minisérie Na Cestě.
Doufám, že Vás závěr nezklamal, a děkuji za všechny komentáře

Příští čtvrtek je 28., takže budu pokračovat jako předtím 8., 18. a 28. každého měsíce. Podařilo se mi dokončit další SPW (Staré pověsti wraithské). Druhá část se jmenuje O setkání s broukem.

díl byl vynikající už se těším na další díl SPW

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pekne som si po-čítal na každej časti a musím, aj keď nerád, napísať, že každá časť minisérie bola kvalitná ( to sa znova opakujem ) a dobre spracovaná. To ma mrzí, lebo nebolo čo kritizovať.
Záver vyšiel tak akurát (skončili síce na začiatku , ale na konci začiatku ).
Teším sa na aj na ďalšie (buď nové alebo "staré") príbehy ktoré sem budeš pridávať.

Tak si to nakonec Ace uvědomil! A ta sestra stařeny, hm
Už se těším na nové pověsti a díky za díl.

[andoriel]

Puk - děkuju
A neboj se. Určitě se ke kritizování časem něco najde. A pak si to vynahradíš

BB20 - díky
Aceovi nic jiného nezbylo
Jestli se mezi připravené povídky nevloudí ještě nějaká zatím nenapsaná, dočkáš se asi na začátku května čehosi, co se jmenuje Vizuri anataka a tam bude sestra i skleničky

sestra bude mít svatbu

[andoriel]

A skleničkami si budou ťukat To by bylo sice hezké (cizí svatby já ráda), ale asi ne Ještě prozradím, že tam mimo jiné budou malí hnědí lidičkové
A stejně bude ještě předtím SPW 2, Přestupní stanice a dvoudílná Via dimidia.