38. Na Cestě
12. Stařena se zlým okem
„Pokud už nebudu mít příležitost,“ začala jsem opatrně s pohledem upřeným na Ace, „ráda bych se zeptala ještě na pár věcí.“
Zamračil se na mě, ale přikývl.
„Jak dlouho nám bude trvat průlet touto částí vesmíru?“
„To záleží na mnoha okolnostech,“ zavrčel.
Asi to nebyla nejlepší otázka na začátek. Přesto jsem pokračovala: „Kde je tvůj zástupce?“ To mi vrtalo hlavou od chvíle, kdy se za Acem zavřely dveře. Jeho zástupce jsem mezi Wraithy nikde neviděla.
„Obsluhuje zařízení, které lodi dodává alespoň minimum energie, abychom mohli ovládat některé její systémy. Třeba otevírání dveří. A bez podpory života by možná přežili někteří z nás. Ty rozhodně ne.“
„Zařízení je vytvořené z těch dvou…,“
Jenom přivřel víčka na souhlas.
„Nebude tam mít problém? Je jeho záření dost silné?“
„Máš starost o jeho zdraví? O život mého zástupce?“ V hlase se mu zachvěl údiv.
„Jako o každého člena tvé posádky,“ pokrčila jsem rameny.
„Na tento úkol se přihlásil dobrovolně. Má s sebou ještě dva techniky. Měli by energii udržet na přijatelných hodnotách.“
„A ještě poslední věc: Proč tolik záleží na tom, kolik záření nachytali jednotliví členové posádky? Neměla by nás chránit loď? Ona mu přece byla vystavena také. A v mnohem větší míře.“
„Loď chrání sama sebe. Její organické části jsou jiného druhu, než tvoje nebo naše těla. Je schopná zabránit části destrukčního prostředí, aby pronikl dovnitř, ale to, co jí neubližuje, propouští. A to ubližuje nám.“ Stiskl rty a nadechl se. Věděl, jaká otázka bude následovat a nenechal mě ji položit. „Pokud je lidské tělo zcela obalené organickou hmotou lodi, mělo by přečkat.“
Zmlkla jsem. Právě mě napadlo, jak jednoduše mohl zástupce splnit svůj úkol. Pak jsem si zopakovala znění Aceovy poslední věty. Zástupce nechtěl riskovat další nelibost svého velitele, kdyby po špatném odhadu komety ještě přišel o jeho oblíbeného domácího mazlíčka.
Kruhem Wraithů každou chvíli projel neklid jako závan větru. Přešlápli a natlačili se víc k sobě, blíž do středu. Jejich světlo se chvělo a matnělo.
Další pokles ochranného světla a další krok už zcela zaplnil i původní mezeru ve středu kruhu. Ace, Zak a moje světlušky vytvořili nepravidelný čtyřúhelník, v jehož středu jsem stála já. Už nebylo kam ustoupit. Výhled se mi zúžil na bílé vlasy spadající k ramenům v černé kůži a Aceovu tvář staženou narůstající starostí.
Intenzita záření znovu poklesla a nejzazší řada Wraithů zasyčela, jak ztratila část své ochrany a kůže se jim narušila jemnou sítí prasklin.
„Pane,“ ozvalo se v tu chvíli z Aceova zápěstí. „Vystupujeme z koridoru. Všechny systémy postupně nabíhají. Z toho zařízení, které jste přinesl, nezbylo vůbec nic. Rozpadlo se na atomy.“
Světlo v místnosti se rozzářilo a Wraithi ji začali rychle a spořádaně opouštět.
Světlušky zmizely takovým tempem, že jsem jim nestačila ani poděkovat. Prostor kolem mě se uvolnil a mně se podlomila kolena.
Ace mě zachytil za rameno a netrpělivě mě postrčil k nejbližší židli. Odešel poslední a ještě pokoj přejel očima, jakoby se chtěl přesvědčit, že se nějaký člen jeho posádky neukrývá v nenápadném zákoutí.
Sotva jsem se stačila nadechnout, loď se prudce otřásla.
Se zaklením jsem se po čtyřech, jak jsem spadla ze židle na zem, posunovala k počítači, abych se podívala, co se děje.
Na můstku se Wraithové hemžili jako mravenci. Systémy řízení nabíhaly pomalu a loď jenom obtížně odolávala tlaku zvenčí.
Podle senzorů jsem byli v blízkosti černé díry.
„A hele,“ vyjekla jsem. „Hranice skoku.“
Zaposlouchala jsem se do úsečných vět z řídícího stanoviště. Podle nich oslabená a částečně nefunkční loď neměla mnoho šancí uniknout z blízkosti horizontu událostí.
„Tam!“ zazněl nad vším hlomozem Aceův hlas. Ukazoval na jedno místo na velkém monitoru. Zdánlivě chaotická činnost posádky na můstku získala zdání řádu.
Se zatajeným dechem jsem se dívala, jak se pomalu přibližujeme k označenému místu.
„Andoriel,“ otočil se velitel přímo na mě. „Sejdeme se v hangáru. Čeká nás poslední úsek Cesty.“ Jeho hlas opět zněl touhou po moci a už se ji nesnažil potlačit, jako v průběhu Cesty.
Vypnula jsem počítač, do uzlíku z šátku jsem svázala zbytek pokladu a pohledem se rozloučila s místem, kde jsem v poslední době trávila tolik času.
Na chodbách jsem nikoho nepotkala. Všichni byli na můstku nebo někde ztracení. Jenom Ace stál u vchodu, o kterém věděl, že ho použiji, a tvářil se stejně podivně jako po zjištění, že je před ním Cesta otevřena.
„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se, než jsem za ním vykročila na rampu se známou přepravní lodičkou.
Všichni mají práci s udržením naší pozice v bodu, kde slapové síly tvoří místo odpočinku. Je to v mnohém podobné situaci u Daledonu, jak jsi ho nazvala. A kdo může, stará se o své druhy. Ten pás vesmíru, kterým jsme prolétali, byl velice zlý. A regenerace nepostupuje tak rychle, jak je třeba.“
„Ti, co zůstali kvůli energii,“ zašeptala jsem a nastoupila do přepravní lodi.
„Ano. Můj zástupce a dva technici. Jeden z techniků zemřel, druhý je na tom špatně, ale má naději. A můj zástupce umírá.“
Už jsem se na nic neptala a stoupla si tak, abych viděla na naši další cestu.
Vyletěli jsme z lodi. Ace nechal přepravní plavidlo volně unášet, a sotva ho uchopila první vlna gravitace černé díry, zrychlil. Nesnažil se dostat od singularity pryč, klouzal k ní po vlně jako surfař a nabíral stále větší rychlost.
Chytila jsem se panelu před sebou. Bezedný chřtán nicoty se rozevíral. Blížili jsme se k němu každou nekonečnou vteřinou. Slabě jsem vykřikla, když se barevné spektrum začalo posouvat k červené. Nevěděla jsem, jak jsem se ocitla u velitele, ani kdy jsem ho pevně objala kolem pasu. Vzpamatovala jsem se až jeho netrpělivým pohybem. Snažil se uvolnit mé sevření a dostat se k ovládání lodi. Bylo to zbytečné. Loď se otočila kolem několika svých os, zkroutila se v nepřirozeném úhlu a pak ji síla ohromné přitažlivosti roztrhla a vzápětí smrštila do zrnka prachu.
Všechno jsem to sledovala z povzdálí, pevně svírajíc Wraitha vedle sebe. Zabořila jsem mu obličej do ramene a zavřela oči. V prstech se mi slabě pohupoval uzlík s pokladem.
Nejspíš jsme byli oba mrtví.
„Podivuhodné,“ zazněl mi v uších příjemný hlas. „Nečekala jsem vás tak brzy.“
Jenom neochotně jsem uvolnila ruce a povolila pevně semknutá víčka. Aceův hluboký nádech spojený s pohybem, kterým se narovnal do své plné výše, mě přinutil ho konečně zcela pustit a rozhlédnout se.
Stáli jsme na něčem, co bych nejlépe přirovnala k náhorní planině. Skalnatá půda nechávala přežít jenom pár stéblům žluté trávy. Nebe bylo zataženo těžkými šedými mraky. Světlo se jimi jenom stěží prodíralo a svou ponurou nestálostí spíš mátlo, než zvýrazňovalo tvary. Stejně nebylo co zvýrazňovat. Na planině kromě nás nikdo nebyl.
„Tady.“ Ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se tak rychle, až jsem zavrávorala.
Stařena seděla v houpacím křesle. Na kolenou měla rozloženou károvanou deku a velkého rezavého kocoura, přes ramena měla pevně přitažený šál a na hlavě šátek. Ruce měla zimomřivě zasunuté v šálu.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem automaticky.
Usmála se, ale hlavu nechala sklopenou, abych jí neviděla do tváře.
„To je od vás hezké, že jste přišli navštívit stařenku,“ řekla tím příjemným hlasem. „Strážce Cesty mi říkal, že se tady objevíte. Tak, copak byste rádi?“
Ace se na Stařenu díval trochu zaraženě. Ani jsem mu nemusela vstupovat do myšlenek. Věděla jsem, že očekával někoho mocného, budícího hrůzu už jenom svojí existencí. Rozhodně ne babičku v houpacím křesle.
„Ano, ano,“ pokývala Stařena hlavou. „Jsem to opravdu já, kdo chrání tu nejmocnější věc. Tvoje pochyby nejsou na místě.“ Pozvedla hlavu jenom tak, aby se na Wraitha po očku podívala.
O krok ustoupil a sklonil hlavu.
„Odpusť,“ zamumlal se zjevnými rozpaky.
„A co jste babičce přinesli?“ zeptala se Stařena s dychtivostí v hlase. „Máte všechno?“
Zvedla jsem balíček zavěšený na zápěstí a druhou rukou do něho sáhla.
„Máme tady dvě skleničky. Vypadají stejně.“ Pokládala jsem jí do klína malé krabičky a podezřívavě sledovala kocoura, jestli je neshodí.
„Skleničky.“ Stařenin hlas zněl spokojeně. „Mé sestře se budou hodit za pár okamžiků.“ Rozesmála se. „Z mého úhlu pohledu,“ dodala.
Zpoza deky někde od Stařeniných kotníků se vysunulo oko na tenké stopce. Podívalo se na skleničky uložené v měkkém podkladu a zamrkalo dlouhými řasami. Oko i krabičky se skleněnými pohárky v tom okamžiku zmizely.
„Tubu s pozitrony a kousek vznikající hvězdy jsme použili ke získání energie na posledním úseku cesty k vám, stejně jako z lodi i její posádky vyprchalo záření Krásky,“ pokračovala jsem ve výčtu nalezených a ztracených pokladů.
Stařena pokyvovala hlavou. „Jistě, Jistě. Jinak byste tady nebyli. A co ta poslední věc?“ Dychtivost v jejím hlase se nedala přeslechnout.
„Tady je,“ vytáhla jsem krabici s bramborou. Na Stařenin pokyn jsem ji otevřela a brambora mi zůstala ležet na otevřené dlani.
„Raději bys ho měla položit. Bude na tebe trochu těžký.“
„On?“ Myslela jsem si, že se ničemu divit nebudu. Uložila jsem bramboru do prohlubně na trochu zvětralé prsti, odstoupila a - divila se.
Brambora se zavrtěla, její slupka popraskala a rozloupla se. Vypadalo to, jako když se malý okřídlený tvoreček probouzí z dlouhého spánku v neprostupném skrytu velkých blanitých hnědých křídel. Zpod slupky vykoukla hlava, rozhlédla se, a jak se tvor narovnával, zvětšoval se, až mi byl skoro k ramenům. Kromě křídel na zádech vypadal jako malý človíček.
„To byla jízda,“ vydechl.
„Měl jsi štěstí,“ řekla mu Stařena. „Do konce jsem si nebyla jistá, jestli se jim to povede.“ Hlavu ještě stále nezvedla. „Jak se cítíš?“ zeptala se okřídleného tvora.
Mužíček se protáhl, zkusmo zamával křídly a o pár kroků popolétl. Zůstal stát s rukama v bok a zahleděl se k nebi.
„Je mi fajn. Měl bych letět. Nevím, co je s ostatními.“
„Jsou v pořádku. Zůstal jsi tam moc dlouho, ale podařilo se ti všechny ostatní vyhnat včas. Už začali s výstavbou nové sféry kolem hvězdného systému.“ Skřípavě se uchechtla. „Tentokrát si vybrali soustavu čtyř sluncí. Ta dvě jim nestačila.“
„A my jsem tady,“ ozval se Ace. Kromě krátké omluvy Stařeně to bylo poprvé, co na planině promluvil.
„Ach, ano. Máš pravdu,“ podíval se na něj mužíček trochu skepticky. „Jste tady a myslíte si, že se vám povede přetvořit celý vesmír k obrazu svému. Phe,“ odfrknul si nevolí.
„Naše plány jsou pouze naše,“ odpověděl Wraith vážně.
„Opravdu? Hm. Nezdá se mi, že bys byl hloupý. Aspoň ne tak moc. Rozhodně jste spolu dokázali -,“ zarazil se a konečně se podíval i na mě.
„Ty jsi člověk,“ řekl s ohromením.
Takovou nepodstatnou drobnost jsem se ani neobtěžovala potvrzovat.
„Aermus, v současnosti vlastně Marcus, měl pravdu.“ Už zase mluvil k Wraithovi a prohlížel si ho s novým zájmem. „Jsem rád, že jsi to přežil.“ Ty poslední věty mě zmátly.
„Marcus?“ zamračila jsem se. „A ty jsi Arel.“
„Užvaněné knihovnice,“ povzdechl si Arel. „Jo. Jsem Arel. Děkuju za záchranu a – už musím jít.“ Podíval se na Stařenu.
Jenom mávla rukou. „Leť.“ Počkala, až zmizel v mracích a dodala: „Nevím, kdo je užvaněnější.“ Pořád seděla se skloněnou hlavou.
„ A teď práce,“ povzdechla si. „Přečetli jste Text, pochopili ho a prošli jste Cestou až k jejímu konci,“ oslovila nás. „Co žádáte?“
„Ty víš co,“ zavrčel Ace.
Cítila jsem, jak blednu.
„To není tak jisté,“ řeka Stařena. „Můžete chtít cokoli.“ Už zase se smála. „Každý může chtít cokoli. Otázka je, jestli se mu to splní.“
„A jak,“ dodala jsem. Ani jsem si neuvědomila, že jsem tu myšlenku vyslovila nahlas.
„Tak, tak.“ Stařena pokývala hlavou. „Nechám vám ještě chvíli na přemýšlení.“
Všechno zmizelo. Vznášeli jsme se uprostřed šedivé mlhy.
Podívala jsem se pod sebe a zavrávorala. Nebylo vidět na čem, pokud vůbec na něčem, stojíme. Aceovu pomocnou ruku jsem sevřela vší silou, sotva ji ke mně natáhl.
„Nemyslel jsem si…,“ začal, pak zaváhal a zmlkl.
Zvedla jsem hlavu. Nechal mě vstoupit na okraj svých myšlenek. Byly temnější a studenější, než vesmír. Uvolnila jsem sevření jeho ruky a svou dlaň přesunula na místo, na které měla od našeho souboje výsostné právo. Na Aceovo srdce.
„Aspoň kousek slunce. Prosím,“ zašeptala jsem, jak jsem bloudila v temnotě wraithské hlavy.
Tma se ještě prohloubila. Už dosáhla hustoty kaše. Zvedala se nade mnou jako obří přílivová vlna. Stála jsem na jejím úpatí a zvednutou dlaní se ji snažila zadržet. Toužila jsem zavřít oči, abych sama sebe přesvědčila, že se mi tma jenom zdá. Nešlo to. Roztřásla jsem se. Už jsem nedokázala udržet ruku zvednutou. Klesla mi k boku a já čekala, že mě každým okamžikem vlna zavalí. Ztratím se a nikdy z té tmy nenajdu cestu zpátky. Zůstanu v ní sama, jako… jako každý.
„Ace,“ zašeptala jsem.
„Vidím,“ slyšela jsem vzdálený hlas. Dotyk jeho prstů mě přesvědčil, že přes všechny svoje představy se o něj dlaní stále opírám.
„Vidíš?“ divila jsem se.
Pod rukou jsem ucítila jeho nádech. „Jestli ten nástroj použiji k přetvoření vesmíru,“ znovu se nadechl, „nezůstane nic jiného, než smrt. V nás i kolem nás. Jenom prázdnota a smrt.“
Zamrkala jsem.
Stáli jsme na planině pod šedivou oblohou, kterou se právě prodral paprsek slunce. Dopadl přímo na nás a ve Wraithových očích znovu zapálil ohníčky života. Už to nebyly černé díry pohlcující všechno, na co pohleděly.
Úlevou se mi skoro podlomila kolena.
Ale to nebyl konec. Houpací křeslo se ztratilo. Vedle nás se vznášela obrovská energetická bytost. Její tělo se měnilo každým pohybem, každým závanem větru. Jenom hlas zněl stejně příjemně jako předtím.
„Jsem ráda, že ses rozhodl správně. Určité věci by měly zůstat tam, kde jsou. Mimo dosah. Ale neměli byste Cestu absolvovat nadarmo. Něco z toho, na co jste mysleli, se stane. Dokonce se s jednou mojí podobou, sestrou, alespoň jeden z vás setká.“ Stařenino tělo se zavlnilo tichým smíchem a pak se ustálilo.
„Ta zvědavost,“ povzdechla si zcela lidsky. „Zavři oči. Jenom tak můžeš pohlédnout do mého ‚zlého oka‘. A raději by ses měla něčeho chytit.“
Poslechla jsem a zavřela oči. Vzápětí jsem klopýtla vzad a opřela se o Ace. Zlé oko, to byl oheň a led smíchané do jednoho ostrého a jedovatého pohledu, který mnou projel jako tenká čepel. Kolikrát si ještě budu opakovat, že si musím dávat větší pozor na svá přání?
„A teď byste měli jít,“ pokračovala Stařena. Ani nepočkala, až se vzpamatuji a znovu otevřu oči.
Otevřela jsem je v příštím okamžiku, ale rozloučit jsem se už nestačila.
Stáli jsme s Acem na můstku jeho lodi. Jeho zástupce stál u dveří a pohrdavě se na mě díval. Po umírání na blízké setkání s nepřátelskou oblastí koridoru, kterou jsme prolétali, nezůstala ani stopa. Chtěla jsem se usmát. Jedna z mých myšlenek se zdála být vyplněna. Na posádce Aceovy lodi nezůstala po Cestě žádná fyzická újma. Místo úsměvu jsem se roztřásla zimou. Plavky opravdu nebyly vhodným oblečením do wraithského plavidla. A nic jiného jsem na sobě neměla.
„Kde to jsme?“ otočila jsem se k Aceovi.
Klepl do panelu. „Špatně,“ zavrčel. „Nejdříve ses měla zeptat kdy, pak teprve kde.“
„Jsme zpátky,“ vydechla jsem. Moje další myšlenka – až se objevím na Atlantis po tak dlouhé době, už mě nic nezachrání před cestou na Zemi a přísným zákazem ještě někdy navštívit galaxii Pegas – byla vyřešena tím nejjednodušším způsobem.
„Ano. Vrátili jsme se na původní souřadnice prostoru i času.“ Podíval se na svého zástupce. „Jenom vzpomínky nám zůstaly. Vrátím tě zpátky.“
„Pane?“ Ve tváři zástupce jsem zahlédla zmatek. Jakmile zjistil, že se na něho dívám, znovu nasadil bezvýraznou wraithskou masku.
„Vezmeme si malou přepravní loď,“ řekl Ace klidně. „Počkáte na orbitě.“
Šla jsem před ním do hangáru, nastoupila do loďky a přejela po ní rukou. Byla jsem ráda, že přežila naši Cestu bez zjevného poškození. Měla za sebou hodně podivné výlety.
„Proč nedáváte svým lodím jména?“ zeptala jsem se, když jsme přistáli na pláži.
Slunce se sotva přehouplo přes poledne. Spokojeně jsem k němu zvedla tvář a nechala se prohřívat jeho paprsky.
„Andoriel,“ rachotila vysílačka zapadlá v hromádce oblečení. „Andoriel, ohlas se.“
„No jo,“ zavrčela jsem do ní.
„Už hodinu tě sháníme. Kde jsi byla?“ Hlas Chucka zněl jasnou úlevou, že se mu podařilo mne dohnat.
„Byla jsem… na procházce,“ řekla jsem váhavě. Na Ace jsem se raději ani nepodívala. Dobře jsem slyšela jeho posměšné odfrknutí.
„Zrovna přišel seznam lidí, kterým povolili dovolenou na Zemi. Říkal jsem si, že bys to chtěla vědět. Jsi tam. Za dva dny projdeš Branou.“
„Díky, Chucku. Za chvíli to tady zabalím,“ ukončila jsem komunikaci přes vysílačku dřív, než se Chuck stačil zmínit o mezigalaktickém mostu. Wraithi nemuseli vědět všechno.
„Naše lodi nepotřebují jména. Slouží nám, to je všechno,“ odpověděl Ace na moji dřívější otázku. Mračil se na horký písek i na horké slunce a ohlížel se po stínu lodi.
Tázavě jsem se na něj zadívala.
Jenom zavrtěl hlavou. Nehodlal se se mnou podělit o důvody, které ho vedly k opuštění tak lákavého cíle jakým byla možnost přetvořit vesmír. Ale něco z jeho myšlenek jsem přesto zachytila.
Stařena mu v šedivé mlze určené k přemýšlení dala jasně na srozuměnou, co by se stalo s vesmírem, kdyby do něho zasáhl. Ta představa tmy nebyla jeho. Zatímco já stála vedle ní a cítila jenom zcela bezvýznamný zlomek její síly, on se v ní topil až do okamžiku, kdy si uvědomil, že už není žádná možnost záchrany. Žádná naděje. Že Naděje se vzala za ruku s Černým humorem a šli se klouzat někam, odkud je už nikdo nepřivolá. Ani jeho arogance a egoismus nedokázaly obsáhnout tak obrovskou zkázu, kterou by svou novou mocí způsobil.
Trhl sebou a odvrátil se.
„Děkuju za výlet,“ řekla jsem tiše. „Naše Cesta nebyla tak marná. Zachránili jsme Arela.“
Divně se na mě podíval.
„Toho tvora skrytého v bramboře,“ vysvětlila jsem klidně. Uvědomila jsem si, že o něm Ace nic neví. I já ho znala jenom z doslechu. Chtěla jsem se zeptat, co bude s textem, ale rozmyslela jsem si to.
„Vracíš se na Zemi?“ zeptal se místo všeho.
„Jenom na krátko,“ ujistila jsem ho.
„Dovolená,“ ušklíbl se. „Kdo tě na ní bude zachraňovat tentokrát?“
Rozesmála jsem se. „Jestli doufáš, že půjdeš se mnou, tak se přestaň těšit.“
Wraith žádný důvod ke smíchu neshledal. Znovu se otočil k lodi. „Musím letět,“ řekl skoro stejně nedočkavě, jako v mezičase Arel.
Seděla jsem na krásně teplém písku a dívala se, jak se naposledy ohlédl, než se za ním uzavřel vstup, a jak loď stoupá kolmo vzhůru.
Slunce ztratilo něco ze svého tepla.
„Vrátím se brzy,“ řekla jsem polohlasně prázdné pláži. Posbírala jsem své věci a vydala se na Atlantis.
Alespoň konec minisérie Na Cestě.
Příští čtvrtek je 28., takže budu pokračovat jako předtím 8., 18. a 28. každého měsíce. Podařilo se mi dokončit další SPW (Staré pověsti wraithské). Druhá část se jmenuje
.