SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

Podarilo.
Ja si popri čítaní dej aj predstavujem a práve preto mám radšej kvalitnú knihu ako film ( aj keď aj tie mám rád, ale tam prichádzam o to predstavovanie si. )

[Aiwendill]

budem stručný:

bolo to čítaniahodné a čakáme netrpezlivo na ďalší diel...

[andoriel]

Děkuju, Aiwendille.



I já jsem stručná

jako obvykle si nás nezklamala bylo to výborné

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
To jsem ráda

[andoriel]

Bavte se

38. Na Cestě
9. Lov pozitronů

„Zařízení na uskladnění pozitronů je téměř hotovo.“ Ace seděl zvrácený na židli a nohy si pohodlně natáhl skoro doprostřed mé vstupní místnosti.
Překročila jsem je a usadila se vedle něj. „Kdy budeme na místě?“ chtěla jsem vědět.
„Pospícháš někam?“ otočil ke mně pohled, ale jinak se nepohnul.
Rozhlédla jsem se. „Trochu se mi stýská,“ připustila jsem. „Po tvé původní lodi,“ doplnila jsem po pár vteřinách významného ticha.
„Už nechceš odcházet nebo jenom sledovat, jak si poradíme s Cestou?“ ptal se zdánlivě bez opravdového zájmu. Všimla jsem si, jak se mu prohloubily jemné vrásky ve vnějším koutku oka. Nezapomněla jsem, že beze mne by žádná Cesta nebyla. Nadechla jsem se a rychle vymýšlela přijatelně neurčitou odpověď. Žádná mě nenapadla.
„Ty bys mi dovolil odejít?“ zeptala jsem se nakonec pochybovačně a naznačila, že se zvedám.
„Ne.“ Ostré slůvko po mně šlehlo ve snaze mi zabránit v pokračování pohybu.
Vstala jsem, zastavila se u židle, na které seděl, a opřela se rukama o její zadní vyvýšenou část. „Tak proč se ptáš?“ zavrčela jsem na něj zblízka.
Narovnala jsem se dřív, než mi cukající koutky úst pokazily představení. Aceův zaražený pohled naznačoval, jak matoucí může někdy být vlastní medicína.
„Jak dostaneme pozitrony do toho zařízení?“ pokračovala jsem v původním rozhovoru a přešla k počítači.
„Tentokrát snad docela jednoduše.“
„Takže žádné osobní výlety do vesmíru nebo někam, kde je to ještě horší?“ V hlase mi zazněla úleva.
„Myslel jsem, že se ti to líbilo.“ Zvedl se a zůstal stát nade mnou. Ušklíbla jsem se. Už zase na mě spokojeně zíral z výšky.
„Ani ne,“ potřásla jsem hlavou. „Co strážce Cesty? Už ti řekl, jakou kometu budeme hledat?“
„Opravdu hodně pospícháš,“ pátravě se na mě zadíval. Oči se mu stáhly náhlým podezřením. „Jistě pro to máš nějaký důvod.“ Napětí v jeho hlase se dalo vážit na kila.
„Jistě,“ povzdechla jsem si. Na vteřinu jsem zavřela oči, než jsem odpověděla: „Jestli se pamatuješ, sebral jsi mne z pláže. Nebyl to právě nejvhodnější okamžik,“ letmo jsem se na něj podívala. „Jsem pryč už docela dlouho a nikdo na Atlantis neví, co se se mnou stalo.“ Trochu jsem se zamyslela. „Ale možná nějaké tušení mít budou,“ usoudila jsem tiše.
„Pane,“ ozvalo se od dveří.
Stál v nich Aceův zástupce a se špatně skrývaným odporem sledoval, že jeho velitel se už zase nachází v mojí blízkosti.
„Zařízení je hotovo,“ pokračoval, když se k němu Ace otočil. „Brzo ho budeme moci vyzkoušet na určeném místě. Přejdeš si celý proces řídit z můstku nebo mám obraz přepojit sem, abys ho mohl sledovat se svou… návštěvnicí?“
Musela jsem uznat, že se zástupce snažil být slušný až na samou hranici svých možností.
„Běž,“ dovolila jsem si lehce se dotknout Aceova vědomí.
„Přijdu na můstek,“ řekl svému zástupci, a dokud se za ním nezavřely dveře, ani se na mě nepodíval.
„Chceš to sledovat odtud,“ otočil se na mě. To nebyl dotaz.
„Zvědavost je strašná vlastnost,“ souhlasila jsem, protože jsem pochopila jemnou ironii, která mu zazněla v hlase. „A já se tady budu cítit lépe, než na můstku s tvým zástupcem za zády,“ přiznala jsem s pohledem na zavřený vstup. „Jenom jsem netušila, že už jsme na místě,“ zamyslela jsem se nad plynutím času na wraithské lodi.
„Toto plavidlo je jedno z nejrychlejších, které znám,“ řekl Ace s nádechem hrdosti. „Vybral jsem ho zvlášť na tuto Cestu.“
„Nevěděl jsi, jestli text přečtu,“ zamračila jsem se. „Ani že ti budu ochotná pomáhat dál. Co kdyby-,“ zarazila jsem se. Wraithův vědoucí pohled mě přinutil zmlknout a jen tiše zaskřípat zuby. Na nepředvídatelnost vlastních činů jsem si mohla hrát s lidmi, Ace dokázal odhadnout moje reakce dříve, než já sama. Alespoň některé.
Sledoval mé myšlenky a než zmizel v chodbě, věnoval mi jeden ze svých vzácných úsměvů beze stopy výsměchu.
Naposledy jsem se zamračila na dveře a pak se rozhodla, že než vypustí sondu, mám ještě čas na lepší uložení Aceova pokladu.

Chytání pozitronů nebylo nijak zábavné. Zařízení na jejich uskladnění mělo tvar válce a jedna z upravených sond s ním dálkově řízena prolétala okrajem konce výtrysku, kde se měly opačně nabité elektrony vytvářet.
Dívala jsem se na obrazovku se záběrem z kamery na sondě a každou chvíli mi pohled zaletěl do jejího levého horního rohu na malý čtvereček s obrazem z můstku.
Ace a dva další Wraithi opatrně manipulovali se sondou. Plně soustředění na jemné odchylky, které mohly celou akci v okamžiku zhatit, nevnímali okolí. Zástupce pokynem ruky přivolal dalšího Wraitha na svoje místo u jedné s postranních konzol a zmizel.
Pozorovala jsem to a cítila, jak mi mezi obočím roste vráska. Možná šel něco zkontrolovat, říkala jsem si, ale sama sobě nevěřila. Nervózně jsem se ohlédla ke dveřím. Začaly se rozjíždět. Posledním pohledem jsem zkontrolovala, jak pokročilo chytání pozitronů, a monitor vypnula. Když se zástupce rozhodl odejít z můstku, zřejmě ho práce jeho velitele nezajímá.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se zástupci do očí.
Vešel a rozhlédl se. „Vyhovuje ti toto uspořádání místností?“ zeptal se.
„Ano. Děkuji.“ Nespouštěla jsem z něho oči.
Udělal ještě pár kroků a pohled mu přeskakoval po těch několika věcech, které zůstaly v původně honosně vyzdobeném pokoji.
„Trochu strohé,“ poznamenal. „Ani dostatek šatů na výběr zde nezůstal.“ Přešel do místnosti, kde z veliké šatny zůstal jenom jeden krátký stojan. Obešel ho a zastavil se až u závěsu, který skrýval zrcadlo.
Zatnula jsem pěsti a vešla do své ložnice za ním. „To nebyl tvůj nápad?“ zeptala jsem se s mírným překvapením, když jsem ovládla zlost nad drzostí, se kterou vstupoval do mých soukromých prostor. „Myslela jsem, že…,“ zarazila jsem se, když se v jeho tváři opět objevil obvyklý nepřátelský výraz.
„Plním rozkazy svého velitele,“ zasyčel.
Lehce jsem se ramenem opírala o stěnu u stojanu se šaty a říkala si, že některé věci čas nezmění. Zástupce pohledem prozkoumával místnost a moje přítomnost ho nikterak nerušila.
„Něco hledáš?“ zeptala jsem se s hraným zájmem. Věděla jsem moc dobře, po čem slídí.
Očima nepřestával zkoumat každou drobnost, dokonce se sklonil a otevřel dvířka skříňky pod zrcadlem, ale necítil potřebu mi něco vysvětlovat.
„Chceš objevit něco konkrétního?“ pokračovala jsem v otázkách. „Něco natolik důležitého a vzácného, aby to stálo za skrývání? A myslíš si, že by to mohlo být v mých pokojích?“ Poslední otázku jsem schválně zakončila tak, aby bylo jasné, že místnosti dříve obývané wraithskou královnou teď patří podřadné lidské ženě.
Ani jsem se nepohnula, když ke mně prudce zvedl hlavu.
„Nic nevíš,“ uvolil se začít reagovat. „Můj velitel přede mnou nemá tajemství. Znám jeho plány. A ty,“ opovržlivě se na mě podíval. „Jsi jenom hračka, která se dá snadno využít. Až tě nebude potřebovat, odloží tě nebo tě zbaví života.“
„Máš pravdu,“ souhlasila jsem klidně. „Stejně jako to udělá s kýmkoli jiným. Ale stále nevím, co tady děláš.“
„Poslal mě pro -,“ zarazil se a zadíval se mi přes hlavu.
Skoro jsem se neovládla, ale nakonec jsem se přinutila neotáčet se. I bez toho jsem věděla, kdo mi stojí za zády.
„Už to zařídím sám,“ ozval se za mnou hlas velitele. „Můžeš odejít.“
Ustoupila jsem, aby zástupce mohl projít. Neodpustil si poslední nevraživý pohled mým směrem a rychlým krokem zmizel za vstupními dveřmi.
Konečně se ke mně dostalo dost vzduchu a já se zhluboka nadechla. Otočila jsem se k Aceovi. „Bude to čím dál horší,“ řekla jsem smutně.
„Znám svoji posádku. Vím, co od nich mohu čekat,“ odpověděl. Přesto se zamyšleně mračil do prázdna a skoro zapomněl, že v rukou svírá válec.
„Pozitrony?“ dotkla jsem se pohledem předmětu, který držel v dlaních.
Přikývl a podal mi ho.
Naklonila jsem se, abych viděla ke dveřím a ujistila se, že je zástupce opravdu pryč, a uložila válec ke zbytku pokladu. Můj výběr místa Wraith nijak nekomentoval, ale záblesk překvapeného uspokojení ve tváři neuhlídal.
„Kde budeme hledat kometu?“ zeptal se.
Překvapeně jsem se na něj podívala. „Ještě to nevíš?“
„Při posledním spojení se Strážcem Cesty mi sdělil, že chce příště mluvit s tebou,“ zavrčel Ace. Zadíval se mi do očí. „Uděláš to?“
Neodpověděla jsem, ale sedla si na lůžko a zavřela oči.

„Konečně se znovu setkáváme,“ uslyšela jsem v zápětí hlas Strážce. „Už jsem začal pochybovat, že jsi v pořádku.“
Před vnitřním zrakem na mě zamrkalo velké zelené oko a šupiny ještěra se při pohybu rozhořely zlatou a červenou září.
„Až na pár výjimek, o kterých jsem věděla předem, mi tady nic nehrozí. Snad.“ Usmála jsem se. Bylo příjemné být chvíli někde jinde, než na vesmírné lodi plné nepřátel lidského druhu.
„Doufám, že je to pravda,“ řekl diplomaticky plaz. „A jsem rád, že ten tvůj přítel porozuměl mé vyslovené obavě a přiměl tě přijít za mnou. Vyhýbáš se mi?“
„Nechtěla jsem,“ zarazila jsem se a opravila se: „Nechci, aby Cestu dokončil. Její konec mě děsí stále víc. Pořád věřím, že své rozhodnutí ještě přehodnotí.“
„Přesto mu stále pomáháš. Nebýt tebe stále by vlastnil text, který bez správného pochopení nemá žádnou hodnotu.“ Ve Strážcově hlase jsem slyšela jemnou výtku.
Na to jsem neměla žádnou vhodnou odpověď. Dívala jsem se do zeleného oka a přemýšlela, co vlastně na wraithské lodi dělám. Povzdechla jsem si. „Nevěděla jsem, co způsobím vyslovením několika dohadů o textu. A když jsme se ocitli na Cestě, nemohla jsem ho nechat osudu. Přítel je odvozené od slova pomáhat, tak pomáhám, jak nejlépe dokážu. Ta jeho počáteční horečka už se skryla. Snad odezní, než se dostaneme na konec Cesty.“
Strážce sklopil pohled, ale moji obhajobu nechal bez komentáře.
„A teď,“ nadechla jsem se. „Kde najdeme kometu s vlasy hvězdami rozevlátými, která sbírá oheň a led ke svému bytí?“
„Doslovné znění,“ řekl ještěr posmutněle. „Blížíte se k cíli rychleji, než jsem očekával. Najděte planetu s prstenci dříve, než se k ní kometa přiblíží. Pak budete moci sledovat, jak se ledový balvan v prstencích trhá a rozpadá. V jednom z posledních kousků bude další část vašeho ‚pokladu‘,“ zamrkal na mě. „Vím, jak těm kouskům říkáš. Dobře se dívej. Bude to vypadat takto.“
Viděla jsem náraz komety do prstenců a její rozpad až poslednímu malému kousku ledu.
„Pak už zbudou jenom dvě zastávky,“ zašeptala jsem si pro sebe.
„Pak už nezbude vůbec nic,“ opravil mě Strážce tiše.
„Snad se mi podaří tě do té doby ještě vidět,“ rozloučila jsem se.

Otevřela jsem oči a zadívala se na Wraitha stojícího proti mně. Beze slov jsem mu předala obraz nárazu komety a jejího rozpadu.
Přešel k počítači v první místnosti a spustil vyhledávání. Z mého jednoduchého obrázku dokázal vytáhnout pár zvláštních záchytných bodů, které pátrání zjednodušily a urychlily.
Dívala jsem se na rychlý sled obrazů na monitoru a myslela na setkání se Strážcem. Jeho slova ve mně znovu otevřela dvířka pochybností a obav, o kterých jsem si myslela, že jsem je dobře zamkla a klíč vědomě ztratila. Až teď mi došlo, proč jsem dotazy na pokračování Cesty nechávala na Wraithovi. Každý rozhovor se Strážcem ve mně vyvolával pocit, že se neodvratitelně řítíme do zkázy.
Pohyb vedle mě mne přivedl zpátky do reality. Ace posílal na můstek souřadnice další zastávky. Otočil se a zadíval se na moje ruce zaťaté v pěst takovou silou, až mi zbělely klouby.
„Není to daleko,“ ujistil mě. „Máme jen pár hodin.“
Dokázala jsem jenom kývnout
Skoro to nezaznamenal, ponořen do vlastních myšlenek. Zarazil se až mezi dveřmi.
„Můj zástupce,“ odmlčel se, jakoby se rozmýšlel, co chce vlastně říct. „Vím, co od něj mám očekávat. Stejně jako to víš ty.“ Pokývl hlavou a odešel.

Děkuji za všechny komentáře

Příští díl se bude částečně odehrávat Na kometě. Kdo budete chtít, přijďte se sem příští čtvrtek podívat

Můžu si zakoupit vstupenku? Nebo je vstupné dobrovolné?
Pěkný, jen ten Ace se trošičku zbláznil.

[andoriel]

BB20 děkuju
Ace trochu blázní od začátku. Uvidíme, jestli se časem uklidní
Ty chceš na kometu? Pro hlavní hrdiny je to dobrovolně povinné. Aspoň se tentokrát nepoleze do vesmíru ve skafandru

vynikající jak jinak samozřejmě

[andoriel]

Děkuju, posedlíku. Tvůj komentář mě vždycky potěší

Nebol veľmi čas na čítanie, ale už som to dohnal.
Celkom zaujímavá časť , ale sledovanie chytania a ukladania pozitrónov nám prerušil Aceov zástupca ( ).
Počkám na pokračovanie a možno uvidím kométu v akcii.

[andoriel]

Puk, děkuju . Na rozdíl od pozitronů si kometární akce vyžádá plnou pozornost celé posádky i návštěvníků

Pomalu se to chýlí ke konci. Začínám se těšit na závěr cesty. Jsem zvědav, co se tam stane.

[andoriel]

Děkuju, Azanyrmuthe Doufám, že konec bude zajímavý (taky se projeví, co je vlastně zač ta Brambora )

[andoriel]

Je čtvrtek - bavte se

38. Na Cestě
10. Na kometě

Volný čas při putování od jednoho bodu Cesty k dalšímu jsem většinou trávila u počítače. Využila jsem přístupu do wraithské vesmírné databáze abych si rozšířila znalosti o vesmírných jevech. Nejenom o těch, které jsme potkávali, ale o čemkoli jiném zajímavém v kosmu, na co jsem narazila.
Ale při svých výpravách za poznáním jsem nedokázala ani na chvíli zapomenout na Cestu, na její zastávky většinou plné nebezpečí a hlavně na cíl veškerého současného Aceova snažení. Rozhovor se Strážcem rozvrátil ten křehký klid, který jsem pracně budovala na obranu před vědomím, že všechny mé děsivé představy nejsou dostatečné na to, co nás čeká.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Pro tak dlouhý pobyt se mi zdál příliš malý. Nerozhodně jsem se zastavila u dveří, přešlápla a otevřela je. Stráž zmizela.
S úsměvem jsem vyšla na chodbu. Zarazila jsem se a zaváhala, než jsem se rychlým krokem vydala směrem od můstku. Svižná procházka byla příliš lákavá.
Proplétala jsem se chodbami lodi, někdy krokem, někdy klusem, a dávala si pozor, abych nenarazila na hlídky. Při letu hyperprostorem jich bylo jenom málo, ale občas se vyskytovaly. Uspořádání wratihských lodí bylo naštěstí v podstatě stejné. Alespoň těch, na kterých jsem se občas ocitla.
Vyhnula jsem se sekci se zásobárnou a místu, kde se mohli skrývat uctívači. Na několik obsazených zámotků jsem i přesto narazila. Naštěstí v nich nebyl žádný pohyb. Žádný hlas na mě nevolal a nežádal pomoc. Rychle jsem proběhla okolo a zamířila raději do známých míst kolem středu lodi.
Dusot nohou jsem za sebou zaslechla, až když už bylo pozdě na hledání úkrytu. Zpomalila jsem a ustoupila ke stěně. Sotva jsme se na sebe s Wraithem podívali, usmála jsem se. Zak se zastavil a kývl na mě. I já jsem pokývala hlavou, počkala, až couvne a přikrčí se, připravený ke startu, a rozběhla se pryč nejvyšší rychlostí, jaké jsem byla schopná.
Honička mi připomněla ne tak vzdálené doby, které mi v současnosti připadaly krásně bezstarostné. Zatočila jsem do postranní chodby dřív, než jsem si uvědomila, že je slepá. Tiše jsem zaklela. Do konce zbývalo jenom pár metrů a jedny dveře vlevo. Skočila jsem k nim, abych se za nimi ukryla, když se chodbou rozlehl varovný výkřik.
Zazněl pozdě. Dveře se přede mnou otevřely a Wraith ve velice jednoduše zařízené místnosti za nimi zvedl překvapeně hlavu.
Zůstala jsem stát na prahu a rychle přemýšlela, kde jsem tu relativně mladou bílou tvář už viděla. Vzpomněla jsem si a couvla.
Mladému wraithskému vědci, který tolik toužil dozvědět se, po čem jeho velitel tak usilovně pátrá, se tvář stáhla zlobou. I on mě poznal.
„Jdeš jako na zavolanou,“ procedil mezi zuby.
Někdo mě zezadu popadl za rameno a odhodil mě až k protější stěně chodby. Vyjekla jsem leknutím a pak úlevou, když nade mnou stanul Zak. Pokynem ruky mě zarazil v pohybu a otočil se do místnosti. Wraith už stál jednou nohou v chodbě. Zak zasyčel a pokročil k němu. Mladík jenom pozvedl bradu a pokračoval v chůzi. Zak se ho marně snažil zadržet, síla mladého vědce byla o řád vyšší, než síla hlídače.
Zak se napůl omámený svezl po zdi, do které narazil při pádu, jeho ruční zbraň vyletěla ke stropu a dopadla vedle mě. Wraith se k němu výsměšně otočil, než zmizel za prvním zákrutem.
Na mě zapomněl. To jsem nemohla připustit. Zvedla jsem Zakovu zbraň a poslala za vědcem energetickou střelu. Překvapené heknutí a pomalý pád těla bylo všechno, co jsem slyšela zpoza rohu. Dál jsem se mladíkem nezabývala. Chytila jsem Zaka zezadu pod rameny a snažila se mu pomoci se vstáváním. Při mém dotyku se prudce vymrštil a otočil se ke mně s rukou připravenou k útoku.
„Na hry teď není čas,“ řekla jsem trochu roztřeseně a vrátila mu jeho zbraň.
Uložil ji na její původní místo vzadu za pasem a rozběhl se za mladíkem.
V dostatečné vzdálenosti jsem ho následovala a z povzdálí pak sledovala, jak si tělo omráčeného vědce přehodil přes rameno a odnesl ho zpátky do místnosti, kde se před tím nacházel. Až ve chvíli, kdy jsem nahlédla dovnitř, jsem si uvědomila, že vstup lze otevřít jenom zvenčí. Ovládací panel dveří v místnosti chyběl. Zak za sebou pečlivě zavřel dveře toho vězení nebo samotky nebo jak bych to nazvala. Mladý vědec díky své zvědavosti ztratil možnost volně se pohybovat po lodi.
Čekala jsem, až ke mně Zak otočí hlavu, abych se zeptala: „Doprovodíš mě zpátky?“ Věděla jsem, že je honička u konce.
Přikývl a vykročil za mnou k pokojům královny. U vstupu se zastavil, počkal, až vejdu a chystal se odejít.
„Počkej,“ řekla jsem rychle. „Děkuju. Ráda si to zopakuju,“ usmála jsem se. „Ale raději bez toho závěru.“
Zaváhal, ale nakonec přikývl.
Dveře za mnou zapadly.

„Andoriel! Andoriel! Vstávej!“ Křik se mi zdál ohlušující. Zamračila jsem se a mávla rukou, abych odehnala ten rámus ze své blízkosti. Marně. Jenom neochotně jsem se probouzela, abych zjistila, že křik je jen v mých představách. Ace se nade mnou skláněl a mluvil tiše. Držel mi ruku, kterou jsem předtím kolem sebe mávala. Když zjistil, že už vnímám, pustil ji a narovnal se.
„Já jsem usnula,“ vypravila jsem ze sebe překvapeně.
„Nemohl jsem tě vzbudit na dálku.“ Ace si mě prohlížel tak pozorně, až jsem se ošila a rychle lezla z postele.
„Trochu jsem se proběhla a pak,“ podívala jsem se po zválené hromadě dek. „Jsme u té správné komety?“ ptala jsem se raději vzápětí. Nestála jsem o Aceovy komentáře ani významné pohledy nad mým malým výletem po lodi.
„Blížíme se,“ potvrdil. „Chceš o to přijít?“
„Ne. V žádném případě. Vždyť je to možná jedno z našich posledních dobrodružství.“ Rozběhla jsem se k monitoru a nechala Wraitha, ať si moje slova přebere, jak chce sám.
Obrazovka zablikala a místo náhledu do blízkého okolí lodi se přes celou její plochu objevil obličej Aceova zástupce.
„Pane! Máme tady problém. Potřebujeme vás ihned na můstku!“ Tentokrát se mi křik jenom nezdál. Zástupce s každým slovem zvyšoval hlas a tvář měl staženou zděšením.
Ace z mých pokojů vyběhl dřív, než jsem se po něm stačila ohlédnout. Uviděla jsem už jenom pomalu se zavírající dveře.
Nechala jsem monitor zapnutý a sledovala dění na můstku. Hmátla jsem za sebe a přesvědčila se, že je sedátko ve správné vzdálenosti. Na to, co se přede mnou odehrávalo, jsem potřebovala větší pocit stability. Podle zmatených hovorů a výkřiků, které se ke mně linuly z obrazovky, jsem vyrozuměla, že wraithská loď se ocitla příliš blízko hledané komety a je k ní přitahována takovou silou, kterou lodní motory nedokáží překonat.
Pevně jsem se chytila okrajů počítače.
Příchod velitele posádce na můstku trochu pozvedl náladu a přinutil ji pracovat usilovněji. Záhy zjistili, že se z moci komety nedokážou vymanit. Celou situaci ještě zhoršovala blížící se planeta. Byla obrovská a její síly působily chaos v každém plánu na odpoutání se od komety.
Viděla jsem velitele, jak zlostí uhodil do ovládacího panelu a se zjevnou výtkou v očích se otočil ke svému zástupci. Ten stál se sklopenou hlavou a oči nespouštěl z ovladače, po kterém rychle jezdil oběma rukama a vyťukával složité příkazy.
„Takhle to nepůjde.“ Uslyšela jsem Aceův hlas. „Přistaneme.“
„Na kometě?“ Zástupce k němu zvedl pohled. Do tváře jsem mu neviděla, ale podle jeho tónu byl vyděšený k smrti.
„Jiná možnost není,“ zavrčel velitel a odvrátil se od něj. „Velká je dost. Najdeme nejpříhodnější místo,“ rozhlédl po zbytku posádky na můstku. „Rychle.“ Jeho oči se dotkly jedné z obrazovek a zadíval se přímo na mě. „Měla by ses držet.“ S tím spojení vypnul.

Nestačila jsem se ani zvednout. Loď sebou začala házet.
Podle rady velitele jsem se držela a čekala, až nějakým způsobem přistaneme na kusu ledu a kamení, který se řítil do své zkázy.
Sotva se podlaha pode mnou trochu uklidnila, vydala jsem se zjistit situaci na můstku.
„Teď ne!“ vyštěkl na mě Ace hned, jak jsem stanula na prahu.
Jenom jsem povytáhla obočí a přesunula se na své nejoblíbenější pozorovací stanoviště ke zdi vlevo ode dveří.
Sondy monitorující okolí přenášely ošklivé obrazy tmavého zrnitého ledu a mnohokrát přetavených kamenů slepených do hrbolatých skal.
Loď se zakymácela a poslední vzpěra dosedla na okraj hlubokého kráteru.
Slabě jsem vydechla, i když do úlevy jsem měla daleko.
Prstenec planety se blížil a kometa se pootáčela, jak měnila dráhu přitahována silou planety.
Kometa se mi zdála obrovská. Navíc kolem ní působila mnohem větší přitažlivá síla, než bych ze svého nedávného studia odhadla. Natahovala jsem krk, abych viděla aspoň část monitorů a panelů a zjistila, z čeho se ta slepená hornina skládá. Ale ve výhledu mi stálo několik Wraithů a já jsem nechtěla být vykázána proto, že se v nevhodnou dobu procházím po můstku. Musela jsem přijmout situaci, takovou jaká byla.
Ace krátce zvedl hlavu a rozhlédl se po posádce.
Všichni věděli, že nemají moc času. U energetického zdroje lodi už pracovali wraithští technici a zapojovali všechny přídavné moduly schraňující zásoby energie pro případ nouze.
Slabý náraz zatřásl kometou a loď na jejím povrchu o pár centimetrů sklouzla. Vzpěra na okraji srázu zůstala na svém místě. Kloub na jejím konci se prohnul, ale hrot zabořený v ledu vydržel na místě.
„To byl začátek,“ zašeptala jsem neslyšně.
Wraithové na můstku strnuli s rukama těsně nad ovladači.
Nárazy do komety se stupňovaly. Vnější pás kolem planety byl relativně řídký, prachový, a proletěli jsme jím bez většího poškození. Další sestával z větších částí. Prach smíchaný s kameny do velikosti fotbalového míče vystřídaly větší kusy. Kometa neztrácela rychlost, ale části vlastního těla. Bylo jen otázkou času, kdy wraithskou loď zasáhne smršť kamení z prstence nebo se zřítí do ledové propasti.
Sáhla jsem za sebe a přitiskla dlaně na stěnu lodi. Právě včas. Otřesy přicházely v nepravidelných vlnách a loď sebou házela na všechny strany.
Na můstku bylo napjaté ticho. Velitel sotva znatelně pohnul hlavou a lodní motory se rozběhly naplno. Postupně přibývala i další energie a plavidlo se začalo odlepovat od zmenšující se komety.
Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se loď vznesla těsně nad prstenec a následovala kometu na její další dráze.
Za námi se zvedala tříšť ledu a kamení, jak kometa rozrážela prstenec a byla jím postupně pohlcována.
Wraithské plavidlo si s námahou udržovalo odstup. Přestala na něj působit síla rozbíjené komety, ale planeta patřící k prstenci se ukazovala ze stále horší a horší stránky.
Ticho na můstku začalo něco rušit. Na první pohled se nic nezměnilo, ale při pozornějším pohledu jsem si všimla, jak několik Wraithů soustředěním syká nebo skřípe zuby.
Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála. Přes vážnost situace mi nekontrolovatelně zacukaly koutky úst. Moje veselí nemělo daleko k hysterii. Kamenná změť rozvířená kometou se přibližovala k lodi a hrozila, že ji v každém okamžiku roztrhá. Záď už byla pod palbou ojedinělých rychlejších kousků.
Ace se na rozdíl ode mě nenechal vyprovokovat ke sledování čehokoli jiného, než rozpadající se komety.
Ledová skála se už úplně ztratila a splynula s prstencem. Jenom osamocené kamínky a střípky ledu se ještě vznášely v okolí a postupně se přidávaly k nekonečnému kruhovému běhu kolem rovníku planety.
Jeden z posledních zářivých úlomků se blížil k atmosféře a hrozilo, že v ní shoří. K mému úžasu loď ještě zrychlila. Dostala se mezi ten kus ledu a planetu a ve složitém manévru ho polapila ve svém nákladovém prostoru.
Ace spustil ruce podél těla a jenom zpovzdálí kontroloval, jestli se jeho loď v pořádku dostane z působení planety.
Sotva jsme se od ní začali vzdalovat, otočil se a odešel.
Na můstku bylo stále ticho. Wraithové upravovali nový kurs a kontrolovali škody, které vznikly při střetu s kometou a prstencem planety.
Aceův zástupce, bělejší, než jsem ho kdy viděla, svíral rukama boky ovládacího panelu a upřeně zíral před sebe do neznáma. Postřehl můj pohled a zamračil se.
Nechtěla jsem ho ani rušit ani z ničeho obviňovat. Nechtěla jsem se na něj ani dívat. S očima přilepenýma na zem jsem vyšla na chodbu a vrátila se do svých pokojů.
Cestou jsem potkala Zaka. Šel proti mě a na první pohled vypadal unaveně. Hlava mu klesala a ramena měl svěšená, jako pod velkou tíhou. Ani nezpomalil, ani se neotočil.
Cesta se blížila ke konci a byla stále namáhavější pro všechny, kdo jí procházeli.

Děkuji za všechny kometáře

Příští čtvrtek se hlavní hrdinové dostanou do zvláštní oblasti vesmíru, která se bude tvářit jako Oblouk duhy, ale zdání může velmi klamat...

Bože, duha vzniká při dešti, déšť = voda... Ta mi pro dnešek zkazila náladu.
A stále jsem musela odbíhat, nakonec jsem to dočetla. Ten wraithský vědet zavřený v místnosti... Něco se s ním stane...
Nu, pěkné, jako vždy.

[andoriel]

BB20, děkuju a děkuju za rychlou reakci
V téhle povídce nemusíš mít z vody obavy Jinak držím palce, ať vyhraješ - zřejmě jste právě s vodou ve válce
Vědec zůstane tam, kde je. Andoriel už na nějaké pobíhání a otvírání neznámých dveří nebude mít ani čas ani jednu myšlenku.

vynikající

[andoriel]

Děkuju

JJ. Veľmi dobre stupňované napätie v tejto (a nie len tejto) časti.

[andoriel]

Puk, děkuju.
Příště se Andoriel naposledy setká se zelenookým Strážcem

ach jo já ho mám tak rád

[andoriel]

Já taky, posedlíku
O tom, jak takoví podobní tvorové mohou vzniknout, se dočtete až téměř ke konci celého našeho vyprávění v něčem, co se bude jmenovat Vzpomínky a sny. Ale to si snad ještě pár měsíců počkáš

naposledy

To ako "naposledy", alebo naposledy.

[andoriel]

Dobrá - s tímto strážcem Cesty se Andoriel setká naposledy. Ve Vzpomínkách a snech půjde o jiného draka - strážce, kterého už díky kouzelnici Džitě znáte taky.
Snad už je to jasné, protože víc zatím prozrazovat nebudu