Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

tak pokračování ...když jinak nedáte

Každý umírající umírá první, part 3

„Ale…“chtěl něco říct, ale všiml si, že se blíží další postavy. Lékařský tým s jejím otcem. Ten se zarazil.
„Holčičko…“vydechl. Věděl, že jindy by si vysloužil jeden z vyčítavých pohledů, ale co by za něho dal.
„Johne…uhni…“odstrčil ho Carson. Byl o hodně bledší než obvykle a pod očima měl tmavé kruhy. „Jak dlouho je v bezvědomí?“zeptal se. Na monitoru se objevila rovná křivka.
„Já nevím…už tak byla, když jsem přiběhl.“
„Asi pět minut.“odpověděl Gabriel.
„To je moc.“zavrtěl hlavou. Píchl jí nějakou injekci a pokračoval v tom, co začal John. Bohužel se stejným výsledkem. Za chvilku se objevil taky Rodney a George. Oba vystrašeně sledovali, co se před nimi děje.
„Doktore, mám nápad.“ozval se Christopher.
„Pokud neznáte nějaké úžasné kouzlo, tak jí nepomůže, nemůžete dělat absolutně nic.“zavrtěl hlavou Beckett.
„Vždyť to přece vypadalo, že už se to povedlo.“namítl John. Hlas se mu třásl.
„Bylo to jenom stahy srdce díky defibrilátoru. Nic víc, Johne.“zavrtěl hlavou. Jenom si zoufale prohrábl vlasy.
„Poslouchejte. Udělám něco podobného jako léčení. Jenom ji předám kousek svojí energie.“ ozval se znova Christopher.
„To bude hodně velký kus.“dodal doktor. „Zkusíme to.“ Chris přikývl a chytl ji za ruku. Byla studená jako led. Zarazil se.
„Co se děje?“zamračil se Carson.
„Má v ruce nějaký papír.“ukázal a opatrně ho vypáčil a rozbalil. Přečetl ho nahlas.
„Jak je možné, že ho napsala, vždyť tu není žádná tužka.“rozhlížel se George.
„Na chvíli z ní byla Bohyně. Proto ta síla a možnost zastavit vojsko.“vysvětlil její otec.
„Ale za jakou cenu.“zavrčel Winterson. Christopher přikývl. Mezi jejich dlaněmi se vytvořila jasně žlutá záře. Doktor mezitím pokračoval s masáží srdce. Na monitoru sledoval jeho činnost. Křivka se sem tam zakřivila, ale vzápětí se zase narovnala. John, Rodney, George i opodál stojící Gabriel překračovali na místě a modlili se. Křivka se znova zakřivila. Sem tam se objevil oblouček.
„No tak…už to skoro bylo.“zavrčel Beckett. „Mac, ty to zvládneš. Kolikrát předtím jsme to spolu zvládli….nepokaz to.“přemlouval ji. Další oblouček a vzápětí za ním další. A ještě jeden.
„Tlak 35 na 11.“oznámil jeden ze zdravotníků. Christopher otevřel oči. Chtělo se mu strašně spát, ale věděl, že ještě chvíli musí vydržet. Ruku jí stiskl pevněji. „Tlak 48 na 22 a stoupá.“
„Už ji můžete pustit.“řekl Carson s úlevou v hlase. Přikývl a odsunul se stranou, kde si vyčerpaně sedl. Rodney, George i Gabe se zaradovali.
„Dobrá práce.“uznal John.
„Díky.“vydechl.
„Carsone? Bude v pořádku?“zeptal se Sheppard opatrně. Doktor se zarazil.
„To já zatím nevím. Víc ti řeknu až doma.“zavrtěl hlavou. „Je možné, že má kvůli nedostatku kyslíku poškozený mozek. Zatím máš zpátky její tělo, ne ji. Tak jo, jdeme domů.“
„Seženu jumper.“řekl John.

„Už něco víš?“zajímal se John nervózně a chodil tam a zpátky před ošetřovnou.
„Je v kómatu. Nereaguje na oslovení, ani na bolestivý podnět. Dokud se neprobere, nebudu mít možnost zjistit, nakolik je její mozek poškozený.“odpověděl mu Carson, který se objevil ve dveřích.
„A kdy se probere?“zeptal se Christopher.
„To nevím. Za hodinu, za den, za dva, za týden…za rok.“pokrčil rameny. „Její EEG je skoro pod jedním Hz.“
„To by stačilo, aby se povznesla.“vyhrkl John.
„Ona netuší, co se kolem děje, Johne, a k povznesení potřebuješ vědět, co děláš.“namítl Beckett.
„Omluvte mě. Musím…musím na chvilku pryč.“vyhrkl Sheppard a odběhl.
„Jdu za ním.“povzdechl si Christopher.
„Je mi to líto.“hlesl. Jenom přikývl.

Další den vstal John mnohem dřív, než musel. Měl před službou, ale chtěl se ještě stavit na ošetřovnu. Mac ležela stejně jako předchozí den. Na jednom z monitorů byla vidět činnost jejího srdce a na druhém činnost mozku. John si k ní sedl a chytl za ruku. Opatrně ji pohladil po tváři.
„Vím, že mě stejně asi nevnímáš, ale chci, abys věděla, že je mi to líto, co se stalo. Neměl jsem tě do té jeskyně nechat jít samotnou. Měl jsem jít s tebou a zastavit tě. Kdybych to udělal, nemuselo se tohle stát.“
„Jistě, to už bychom ale tady vůbec nemuseli být.“ozval se za ním George.
„Podplukovníku.“
„Byl jsem tady celou noc. Jenom jsem si odskočil.“řekl omluvným tónem.
„Běžte se vyspat. Teď tady budu já.“
„Chcete pohlídat Sarah?“nabídl.
„Je s ní Christopher. Nemusíte, ale díky.“maličko se pousmál.
„Ano, pane.“přikývl a odešel.

Následující tři dny probíhaly podobně. John proseděl většinu času u Mac. V podstatě se tam přestěhoval. Jedl tam, pracoval, jenom spát chodil do postele. Se Sarah pobýval vždycky jenom pár minut, ale skoro ji neposlouchal. Objevil se zase ve dveřích ošetřovny a sedl si k posteli. Povzdechl si a začal hladit Mac po ruce. Dělal to naprosto bezmyšlenkovitě. Jenom tak. Jenom, aby věděla, že tam s ní někdo je. Najednou se rozpípal jeden z monitorů. Zvedl oči a zahleděl se na něho. Křivka monitorující srdce se začala narovnávat.
„Carsone!“zavolal vystrašeně. Byl u něho během pár vteřin. V momentě zjistil situaci.
„Sežeňte jejího otce! Potřebuju, aby udělal to, co na té planetě!“křikl. „Johne!“
„Jo, už jdu.“vyhrkl.

Carson se objevil za pár minut později.
„Je stabilizovaná, ale může se to kdykoliv opakovat.“odpověděl mu dřív, než se stačil zeptat.
„Můžu zase za ní?“
„Běž se vyspat. Bude u ní její táta. Běž.“pobídl ho. Neochotně se odloudal pryč.

Další den došel na ošetřovnu a zase si sedl na židli. Povzdechl si. Neviděl ji rád takhle. Jak jenom tak leží a netuší, co se děje.
„To ne.“hlesl vyděšeně, když se znova rozpípal monitor. Zvedl oči. Číslo 0,85 Hz se začalo hodně rychle zvyšovat. Okamžitě se postavil.
„Carsone!!“zavolal, protože zrovn on měl ten den službu.
„Co se děje?“přiběhl. Jenom trhl hlavou k jednomu z monitorů. Ukazoval už 8 Hz. Po chvilce to už bylo 13Hz. Mac sebou maličko trhla. Za pár minut otevřela oči. Při tomhle sebou John málem sekl na zem.
„Mac.“hlesl potichu. Jenom se na něho maličko nechápavě zadívala.
„Kde…kde to jsem?“zašeptala a maličko vystrašeně si prohlídla místnost. Chtěla se posadit, ale byla zatlačena zpátky.
„Na Atlantis. V bezpečí. Neboj.“pousmál se. Nejradši by ji objal.
„Aha…“hlesla. „A…kdo jste vy?.... A ….kdo já?“zeptala se a tentokrát to znělo hodně vyděšeně. John se podíval na doktora.
„Dej nám chviličku, ano?“otočila se na Mac. Ta jenom přikývla. Beckett chytl Johna za ruku a odtáhl ho stranou.
„Co se děje?“zajímal se.
„To je problém, kterého jsem se bál. Teda spíš problém, který čekáme už delší dobu.“ odpověděl. Když viděl nechápavý pohled, pokračoval. „Jde o to, že její mozek uzavřel veškeré vzpomínky na minulost. Je to taková sebeobrana. Chrání vlastně sám sebe. Prožila toho tolik, že…prostě tahle událost asi byla poslední kapka. Jediná dobrá zpráva je, že nejspíš nedošlo k žádnému jinému poškození.“
„Takže?“
„Takže já nevím. S tímhle jsem se nikdy nesetkal. Možná časem se to zase spraví, ale hlavně musí být v klidu a bez stresu.“
„Jasně.“přikývl.
„Dobrá. Provedu ještě pár vyšetření, ale jsem si tímhle skoro jistý.“prohlásil a odešel. John se vrátil k Mac.
„Jak je ti?“
„Jsem….zmatená.“přiznala. „A…unavená.“
„Doktor říká, že to bude v pořádku. Že je to jenom dočasné.“řekl maličko nervózně.
„Kdo jste?“
„Jsem John. John Sheppard.“
„Aha….“hlesla. „Nepamatuju si vůbec nic.“zašeptala.
„To nevadí. Dáme to do pořádku.“ujistil ji a pohladil. Maličko se odsunula. „Promiň. Zvyk.“
„Zvyk?“nechápala.
„My…jsme spolu přes čtyři roky.“
„Jako…?“
„Jo.“přikývl.
„Jasně.“hlesla. „Co bych ještě měla vědět?“zamračila se.
„Je toho hodně, co bys měla vědět.“pousmál se. „Ale jedna z nejdůležitějších věcí je, že máme dceru, Sarah. A ty máš doma ještě jednu. Je dospělá a jmenuje se Abby.“
„Dcery. Fajn.“přikývla.
„Měla by sis odpočinout. Pořádně se prospat. Přijdu zítra, ano?“pousmál se. Jenom přikývla.

„Takže si nepamatuje absolutně nic?“vydechl George večer u piva.
„Ne.“zavrtěl smutně hlavou John a pořádně si přihnul ze sklenky. „Carson tvrdí, že je to sebeobrana před tím, co prožila. Že to její mozek už nevydržel, a tak se uzavřel.“
„Vždyť už se jednou stalo něco podobného. Za pár dnů si vzpomněla.“nadhodil Rodney.
„Jenže to bylo něco jiného.“povzdechl si Sheppard. „To bylo… tohle je jiné.“
„Co když si nevzpomene?“zajímal se Christopher.
„Mluvil jsem s Woolseym. IOA už ví, co se stalo a chtějí….chtějí ji poslat na Zem.“ odpověděl.
„A co tam?“zeptal se George.
„Říkají tomu specializovaná klinika. Ale jednoduše řečeno je to cvokhaus.“
„Ona není blázen!“naježil se Chris.
„Já vím.“přikývl unaveně John. „Já vím.“
„Možná bych věděl o jedné možnosti…“ozval se po chvilce ticha znova Christopher.
„Ano?“zbystřil Sheppard.
„Telepatie.“odpověděl prostě.
„Ona to nedovolí.“zavrtěl hlavou.
„Mac, která ví, co se děje, by to nedovolila. Tahle chce jenom zjistit, kdo je.“řekl Winterson.
„Je slabá.“namítl John. „A je to její soukromí.“
„Je mi jedno, co tam uvidím! Chci ji zpátky!“zavrčel Black.
„Dobrá. Domluvíme se s doktorem.“souhlasil po chvilce John.

„Buďte opatrný. Je pořád hodně vyčerpaná.“upozornil Carson další den.
„Nebojte.“pousmál se a vešel za Mac.
„Ahoj, holčičko.“pozdravil.
„Promiňte…já…“podívala se na něho.
„Jsem tvůj otec.“hlesl a do očí se mu vetřely slzy. „Vydrž chvilku.“vyhrkl a odběhl.
„Jste v pořádku?“staral se John, jakmile ho dohnal.
„Já…jsem…“přikývl a otřel si slzy. „Jenom je to strašný pocit zjistit, že vás vlastní dítě nepoznává.“
„Zvládnete to?“
„Jo.“přikývl rozhodně a vrátil se dovnitř.

„Promiň…jenom…“snažil se to Mac vysvětlit.
„To je dobrý.“pousmála se.
„Chci ti pomoct vzpomenout si. Ale musíš mi věřit.“
„Mám na výběr?“opáčila. Její otec se usmál.
„Posaď se pohodlně a uvolni se.“poradil jí. Uvelebila se na posteli. Sedl si naproti ní. „Nastav dlaně a já ti na ně položím svoje.“ Poslechla. Jejich ruce se spojily. Mezi nimi se rozlila oranžová záře. Christopher opatrně pronikl do její hlavy. Hodně ho překvapilo, že nemůže najít žádné vzpomínky. Jako by je někdo vymazal. Nadechl se a zapátral hlouběji. Konečně našel aspoň nějaké matné pocity.
„Stoupá jí tlak!“vyhrkla Jennifer.
„Ještě chvíli.“odvětil Christopher.
„Kolabuje!“vyjekla. Mac spadla na polštář. Její táta otevřel oči a vyděšeně ji sledoval. „Defibrilátor, rychle!“
„Jak je to možné?!“vyhrkl a odsunul se stranou. Prohrábl si zoufale vlasy.
„Ne, počkejte!“křikl doktor o pár vteřin později. EKG bylo zase vcelku normální.
„Proč se to stalo?“zajímal se John.
„Ona si nechce vzpomenout.“hlesl Christopher. „Už jsem to skoro měl, ale nepustila mě. Ten kolaps jsem zapříčinil nejspíš já. Chtěl jsem tu bariéru prolomit. Bránila se. Ale já byl silnější a ona to nevydržela.“vysvětlil. „Byla to moje chyba. Nikdy bych si neodpustil, kdyby…“ Větu nechal nedokončenou.
„Už to nezkoušejte, ano?“zavrčel Carson. „A všichni byste si měli jít odpočinout. Tohle je náročné i pro vás.“poslal je nenápadně pryč. Pochopili.

„Dobré ráno, nesu ti snídani a někoho ti vedu.“pozdravil Christopher další den ráno a vešel na ošetřovnu i s velkým tácem a Sarah.
„Ahoj.“pousmála se Mac. Položil tác na stolek vedle ní a přisedl si.
„Mamíííí.“vyjekla Sára.
„Ahoj.“pozdravila maličko nejistě. Sarah si vlezla k ní do postele a přitulila se k ní.
„Je to mazel.“usmál se Christopher.
„Jo…to nejspíš jo…“přikývla a pohladila ji.
„Omlouvám se za včerejšek.“hlesl.
„To nic. Zkusíme to znova.“mávla rukou.
„Ne. Málem tě to zabilo a já nechci být ten, kdo to bude mít na svědomí.“zavrtěl rezolutně hlavou.
„Ale…“
„Nehádej se!“zavrčel.
„Chci vědět, kdo jsem. Podívej se! Mám u sebe svoji dceru, ale vůbec ji neznám. Nevzpomínám si na nic. A já si chci vzpomenout. Chci, ale nejde to.“
„Holčičko…“vydechl a objal ji.
„Pomoz mi, prosím.“hlesla.
„Rád bych. Tak strašně rád bych ti pomohl, ale nemůžu.“zavrtěl hlavou. „Nechám tě tady se Sarah. Bylo jí smutno a pořád se po tobě ptala.“
„Dobrá.“přikývla. Christopher odešel.

Mac se s trhnutím probudila o pár hodin později.
„Sáro?“zavolala maličko vystrašeně.
„Neboj, je u mě. Usnula jsi.“odpověděl jí Carson.
„Díky.“oddechla si.
„Pořád nic?“zajímal se. Mac smutně zavrtěla hlavou. „Možná ti spravím maličko náladu. Zítra tě pustím na maličkou procházku. Pokud ti bude dobře.“
„To by bylo fajn. Chci konečně vidět, kde jsem.“usmála se.
„Výborně. Myslím, že s Johnem ti to půjde skvěle.“

„Plukovníku, jak se vám daří?“zeptal se doktor Hallifax, když strčil hlavu do dveří ošetřovny.
„Prosím?“zamračila se.
„Promiňte.“omluvil se. „Vy mě asi nepoznáváte. Jsem doktor Hallifax, místní psycholog.“
„Aha.“hlesla jako pokaždé, když někoho nepoznávala.
„Můžu?“zeptal se a ani nečekal na souhlas a posadil se na židli. „Kdysi jsme bývali přátelé.“
„Jasně.“hlesla znova.
„Víte, jste velice zajímavá… bytost.“začal. „Víte, nikdy jsme si spolu nepromluvili o vašich schopnostech…. Vždycky mě strašně zajímalo, jak je ovládáte.“
„Já…nevím…teď je ani nemůžu používat.“
„Co kdybyste zkusila relaxovat. Jenom vypněte a já vás budu navádět.“pousmál se.
„Vy?! To žertujete!“vyjekl ode dveří John.
„Podplukovníku.“vyhrkl doktor a rychle vyskočil.
„Co to tady děláte?“zeptal se.
„Povídali jsme si.“odpověděl rychle.
„Aha…a o čem?“ Ironie v hlase byla zcela jasná.
„Tak různě.“
„Tak různě? Normálně jste využil její situace… A VEN!“štěkl. Doktor kolem něho vystrašeně prošel. John měl sto chutí ho zaškrtit.
„Promiň, já nevěděla…“začala se omlouvat Mac. „Udělala jsem něco špatně?“
„Ne, to víš, že ne. Nemluvíš s ním….teda v podstatě s žádným psychologem.“vysvětlil.
„On tvrdil…“
„Už dlouho si chce s tebou promluvit, ale ty ho zdařile posíláš do…určitých mezí.“
„Fajn.“pousmála se.
„Připravená na malý výlet?“zeptal se John.
„Myslím, že jo.“přikývla a opatrně vstala z postele.
„Pomalu.“ Přidržel ji. „Tak pojď.“ Udělala pár váhavých kroků, než získala znova jistotu. Šli se projít ven.

„Tohle město je úžasné.“vydechla Mac.
„To jsi říkala, i když jsi ho viděla poprvé.“usmál se. „Pojď.“pokynul jí ke dveřím, které otevřel. Ocitli se na molu. „Tady jsme měli svoje první rande.“
„Je to nádherné.“pousmála se. Na konci mola byla deka a na ní oběd.
„Pořád nic?“
„Promiň.“zakroutila hlavou.
„To nevadí. Chce to čas.“mávl rukou. Dovedl ji až k dece. Sedli si. „Na co máš chuť? Salát, kuře, hranolky…ovoce?“
„Co si dáš ty…. Mně je to vcelku jedno.“pousmála se. John jí dal na talíř jídlo.
„Uvidíš, klidně si mě zamiluješ znova.“řekl napůl vážně.
„Jo, to nejspíš jo.“přikývla s úsměvem. John se k ní přiblížil a dal jí pusu. Jenom chvilku vyjeveně koukala.
„Promiň….já jenom…“začal se omlouvat.
„To… to je dobrý.“odpověděla zaraženě. Po chvilce ho sama políbila. Zbytek času si povídali. John se snažil odpovědět na všechny její otázky. Oba se dobře bavili a aspoň na chvíli zapomněli na skutečnost. Večer se vrátili do města a John s ní zůstal, dokud neusnula.

Tak to šlo pár dalších dní. Mac se maličko uvolnila a vypadala méně vystrašeně. Až na její paměť se stav zlepšoval. Bohužel si pořád nedokázala na nic vzpomenout. Asi o týden později si Johna k sobě pozval Woolsey. To, co mu řekl, se mu ani trošku nelíbilo. Naštvaně vyšel z jeho kanceláře.

„Co se stalo?“zajímal se George, když Shepparda uviděl. Vrazil do dveří jako velká voda.
„Chtějí ji poslat na Zem.“zavrčel a naštvaně kopl do zdi. „Kde je?“
„V Sářině pokoji. Hrajou si.“odpověděl George.
„Jdu jí to říct.“hlesl a vešel do vedlejšího pokoje. Obě jeho holky si hrály s plyšáky a smály se u toho. „Mac, potřeboval bych s tebou mluvit.“
„Jistě.“usmála se. „Zůstaň chviličku tady, ano, broučku?“dala jí pusu.
„Ehm….“začal John.
„Co se děje?“zamračila se.
„Máme problém.“hlesl. „Víš, jak jsme se bavili o tom, že pokud si nevzpomeneš, budeš muset nejspíš odejít.“
„Ano?“přikývla.
„Chtějí to udělat.“ V tu chvíli strašně zbledla.
„Co když mi všechno řekneš…co když…naučím se to! Já nechci pryč, Johne!“vyhrkla vyděšeně.
„Je toho hodně a oni chtějí přijít už za pár hodin. To nemůžeme stihnout.“zavrtěl hlavou.
„Zvládnu to.“trvala na svém.
„Mac…. Je to jejich rozhodnutí a my nemáme čas přijít na řešení. Tohle ne. Neplač, prosím.“zavrtěl hlavou a objal ji. Pevně se k němu přitiskla a vzlykla.

„Tak kdepak ji máme?“zeptal se muž, který právě prošel bránou.
„Je u sebe v pokoji.“odpověděl chladně John.
„Fajn.“
„Nemyslíme si, že je to dobré, abyste ji zavřeli do blázince…“
„Není to blázinec, ale klinika specializovaná pro tyto pacienty.“
„Ona není blázen. Jenom…. Chce to jenom čas.“
„Je mi líto. Je to nařízení shora. Já s tím nic neudělám.“trval na svém muž.
„Přiveďte ji, podplukovníku.“řekl John do vysílačky. Za pár minut se objevili nahoře na schodech.
„Nikam nejdu!!!“snažila se bránit Mac.
„Neblbni, spadneš z těch schodů.“držel ji pevně George. „Mac, prosím…“ Dostali se ze schodů.
„Já nikam nejdu…!!!“
„Pánové, můžu s vámi mluvit?“ozval se přísně Carson. Přešli k němu.
„Ano?“
„Není na tom psychicky moc dobře. A pokud ji vezmete sebou, její stav se zhorší. A to o hodně.“
„U nás bude mít tu nejlepší péči.“ujišťoval ho muž.
„Nebude. Pokud ji odsud odvedete, nebude to o nic lepší. Tady má lidi, kterým věří a kteří ví o její minulosti víc, než kdokoliv jiný. Jako její lékař nedoporučuji přemístění.“
„Bohužel to není na vás, doktore Beckette. Jdeme.“
„NE!!“bránila se Mac a chytla se Johna.
„Běž, prosím. Bude to lepší. Budu za tebou chodit každý víkend, Mac, prosím běž.“naléhal se slzami v očích. „Mám tě rád, ale běž, prosím.“ Konečně povolila a nechala muže, aby ji chytli. Brána se otevřela a oni prošli skrz. John si zajel zoufale do vlasů a nakopl nejbližší zeď.

díky všem za přání k narozeninám a za komentáře

a další povídka zase za týden

Mackenzie:

G R A T U L U J U T I

Tvoje povídka má nyní 1006 stran.
(Celkem má PDF 1011 stran - je tam úvodní a 4 s obsahem)

Ono taky tato povídka má dlouhou historii.
První díl vyšel už 02.6.2008 18:48:07 .

tááák, dlouho jsem tu nic nenapsala, tak bych to asi měla napravit jako vždy to bylo super, tahle trojdílná část se ti opravdu povedla a ten konec... já už chcu vědět, co bude dáál! eňo ňuňo

moc hezký i když trochu depresivní jsem zvědavá jak si vzpomene tentokrát a moc se těším na další díl

Mackenzie: Moc pěkný díl. Už se nemohu dočkat dalšího dílu.

Veľmi dobrá aj keď smutná časť.
Som samé oko ako to dopadne.
Určite sa teším na pokračovanie.

Musim říct, tenhle způsob oživení se mi docela líbil, až na "dávání energie" bez většího následku na Christophera.

Jinak mel šlužbu Carson nebo Jeniffer? nebo tam byly v tu chvíli oba? "otočila"

Toto je spoiler!!!:

„Carsone!!“zavolal, protože zrovn on měl ten den službu. ... „Aha…“hlesla. „A…kdo jste vy?.... A ….kdo já?“zeptala se a tentokrát to znělo hodně vyděšeně. John se podíval na doktora. „Dej nám chviličku, ano?“otočila se na Mac. Ta jenom přikývla. Beckett chytl Johna za ruku a odtáhl ho stranou.

Ale já zase rejpu... no nebylo co napsat snad jen že čekam čekam na pokračování

jo jo, taky jsem si toho všimla, Mackenzie mi řekla, že tam měla prvně Jennifer a pak to změnila na Carsona a asi jí tam něco uniklo ale myslela jsem, že to už opravila

Co pokračování

tak a další povídka spatří světlo světa , omlouvám se za zpoždění

Jen blázen dělá stejnou chybu dvakrát

Jen blázen dělá stejnou chybu dvakrát.

Napoleon Bonaparte

„Vy jdete určitě za plukovníkem Blackovou, že?“usmála se jedna sestřička, když se John objevil ve dveřích.
„Ano.“pousmál se.
„Tak chviličku. Přivedu ji.“
„Jak jí je?“zajímal se.
„S nikým za celý týden nepromluvila. Jenom sedí stočená do klubíčka a dívá se do prázdna.“odpověděla. Jenom přikývl. Posadil se do jednoho z křesel a rozhlédl se po místnosti pro návštěvy. Byla to malá místnost, kde bylo šest křesel a jeden stolek. Všechno přidělané pevně na zemi. Za chvíli se objevil doktor i s Mac. John se postavil.
„Jenom pár minut.“řekl doktor a odešel.
„Ahoj…Mac….zlato…jak je ti?“zeptal se nervózně. Podívala se na něho tím nejvyčítavějším pohledem, na který se zmohla. „Přestaň. Jinak to nešlo. Tak jak ti je?“
„Dostaň mě odsud. Moc tě prosím.“hlesla. Nechtěla plakat, ale rozklepala se jí brada a z očí se samy od sebe vyvalily slzy.
„Ginny….“vyhrkl a objal ji.
„Strašně tě prosím…dostaň mě odsud.“
„Chovají se špatně?“
„Ne…ne…. Ale je to jako vězení…. Nemusela bych nic dalšího jíst. Vždyť beru asi dvanáct druhů prášků. Ani….ani nevím, na co jsou. Celý týden jsem nebyla venku.“
„Je mi to líto. Je mi to strašně líto. Woolsey se to snaží napravit, ale nejde to. Pořád na tom děláme.“ Celou dobu ji pevně držel. „Posaď se.“poklepal na sedačku. Poslechla. Pořádně si ji prohlídl. Byla pohublá a měla temné hluboké kruhy pod očima.
„Jak se má Sárinka?“zeptala se, když se trošku uklidnila.
„Stýská se jí.“odpověděl.
„Mně taky.“přikývla a utřela si slzy. „Víš…. Víš, jak jsi mi tehdy říkal o té…té věci, kterou máme jenom já a můj táta?“
„Ano?“
„Je to složité na kontrolu, ale dá se to.“
„To je dobře. Moc dobře. Neboj, zdejší personál má bezpečnostní prověření. Ví o tom.“ Jenom přikývla.
„Podplukovníku….“strčila do dveří hlavu sestra. „Už byste měl jít.“
„Jistě.“přikývl. „Přijdu zítra, než se budu vracet. Buď hodná, ano?“objal ji. Přikývla. Když odcházela, v očích měla slzy.

„Vemte si ty léky, plukovníku.“podal jí s úsměvem jeden ze zdravotníků kalíšek s léky. S odporem se na to podívala, ale vzala si je a zapila je vodou. Jakmile zdravotník odešel, odběhla na záchod. Cestou se stolu vzala solničku. Doběhla na onu místnost a do skelničky si nalila vodu, do které pak vysypala celý obsah solničky. Všechno to vypila. Během pár vteřin vyzvracela všechno, co za celý den snědla.
„Prokrista.“otřepala se odporem. Opřela se o zeď a napila se vody. Znova se otřepala a vyšla do společenské místnosti. U stolků seděli lidé a hráli šachy, jiní se zase dívali na televizi. Bylo tam místo, tak si sedla do jednoho z křesel a stočila se do klubíčka. Pozorovala film, co se promítal. Byla to nějaká hollywoodská akční střílečka. Chviličku to pozorovala. Od Johna věděla, že něco takového by zvládla taky. Maličko se pousmála a vstala.
„Kampak jdete, plukovníku? Na kutě?“zeptal se zdravotník. Jenom přikývla. „Doprovodím vás.“ Jenom pokrčila rameny a vydala se do svého pěkného útulného malého polstrovaného pokoje. V půlce cesty se prudce otočila a zdravotníka praštila. Ten to vzal hlavou o obě zdi a sjel dolů. Rozutíkala se pryč.
„POZOR! SNAŽÍ SE UTÉCT!“zavolal. Několik lidí zpozornělo a rozběhlo se za Mac, která kolem nich probíhala. Měla sice dostatečnou rychlost, ale jich bylo víc. Chytli ji a přitlačili ke zdi.
„No tak, slečno, klid. Tohle zabere.“snažil se ji uklidnit jeden muž a vytahoval z kapsy injekci.
„Dej ty pracky pryč!“zavrčela a jednoho omráčila. Cítila, jak se jí něco zapíchlo do ramene.
„Už to bude dobré.“řekl muž.
„Ale ne pro tebe.“štěkla a praštila jím o zeď. Začala se jí točit hlava a všechno se rozmazávalo. Otřepala hlavou. Musela se opírat o zeď, aby vůbec mohla jít. Cítila, jak se jí podlamují nohy. Viděla další lidi, kteří se k ní blíží. Otočila se a zadívala se na ně. Všichni se chytli za hlavu. Snažila se jít dál, ale nohy se jí podlomily úplně a skončila na zemi. Chvilku prudce oddechovala, ale pak se postavila a rozběhla se dál. Chtělo se jí strašně spát, ale za pár minut byla venku na čerstvém vzduchu. To ji trošku probralo. Viděla plot. Maličko zrychlila. Ale nastal problém. Neměla se čeho přidržovat a sedativa začala zabírat čím dál rychleji. Spadla. Mátožně vstala a motala se dál. Zbývalo pár metrů k plotu. Znova spadla. Těsně před plotem. Chytla se latěk a vytáhla se díky nim na nohy. Z budovy vybíhali lidé. Z posledních sil vyskočila a překulila se přes plot. Vykřikla bolestí, když prudce dopadla na záda. Ozvalo se křupnutí. Znova vstala a běžela do tmy. Nevěděla, jak dlouho běží, ale v jeden moment jí podjela noha, podlomily se jí kolena a skutálela se někam dolů z kopce do křoví, kde zůstala ležet.

„Utekla?! To nemyslíte vážně!“vyhrkl John další den, když se to dozvěděl, napůl radostně a napůl zděšeně.
„Je mi to líto, podplukovníku.“omlouval se ředitel.
„Líto? Ona…absolutně se tady nevyzná. Neví….Prokrista. Hledáte ji?“
„Jistě.“přikývl. „Hledá ji i policie.“
„Přidáme se. Zbytek týmu tady bude za pár minut.“oznámil chladně.
„Pátrají po ní i policejní psi.“hlesl ředitel.
„To je mi jedno. Uvědomujete si, že pokud jste jí píchli sedativa a ony zabraly, tak celou noc ležela někde venku? A v noci byla pořádná zima. Jestli se jí něco stane, osobně vyberu nějaké hodně odlehlé místo a tam vás nechám.“zavrčel. Ředitel jenom vyděšeně polkl. Nepochyboval o tom, že ten chlap to myslí vážně. John vztekle odešel.

„Tak co?“vyhrkl George.
„V noci ji samozřejmě nehledali, ale měla v sobě sedativa.“odpověděl mu Sheppard. „Co to je za nápad, stavět cvokhaus uprostřed lesů a kilometry od civilizace.“zakroutil nechápavě hlavou.
„Bude v pohodě.“
„No to si nejsem jistý.“zavrtěl hlavou John.

Mac sebou trhla a se zasténáním se přetočila na záda. Otevřela pomaličku oči. Ležela v nějakém hustém křoví. Ruce a kolena ji pálily. Podívala se na dlaně. Byly do krve rozedřené. To samé kolena. Pár oděrek měla i jinde po těle. Opatrně vstala a rozhlédla se. V noci se musela skutálet z kopce přímo k řece. Vydala se po vodě dál. Oblečení měla tenké a hlavně zvlhlé, takže se za chvilku začala třást. Od úst jí šel kouř. Voda byla sice průzračně čistá, ale studená jak led, jenže jedině tak si byla jistá, že ji nemůžou stopovat.

„MAC! MAC! MACKENZIE!“volaly záchranné týmy. Chvílemi je slyšela, ale volání totálně ignorovala.
„Tady je stopa rozmazaná.“ukázal George.
„Sklouzla dolů.“řekl místní šerif. Sheppard přikývl a seběhl z kopce. Dole našel polámané větve od křoví, ale nikde nikoho neviděl.
„Mac!“zakřičel.
„Já tady ležet celou noc, tak jsem pořádně zkřehlý.“poznamenal šerif a přejel si rukou po hustém kníru.
„Myslím, že jí bylo stejně, šerife Jonesi.“poznamenal George.
„Budeme doufat, že nenarazí na bandu pytláků. Nebývají to příjemní lidé.“zamručel Jones.

Mac šla dál korytem řeky. Před chvílí se začala příšerně třást zimou a bolest v ranách se s chladem stupňovala. Šla pomalu, vždyť neměla kam spěchat. Zkoumala hladinu vody. Kolem jejích noh se proháněly rybky. Najednou se ozval výstřel. Prudce zvedla hlavu a vykřikla leknutím. Na protějším břehu uviděla skupinku lidí. Jeden z nich ležel na zemi a nad ním stál muž s pistolí. Zůstala stát s otevřenou pusou. Muž, který držel zbraň, se překvapeně ohlédl. Evidentně slyšel výkřik.
„CO TO….?! ZA NÍ! CHYŤTE JI!“vykřikl. Zbytek jeho skupiny se rozběhl k Mac. Ta na nic nečekala a chtě nechtě musela z vody ven. Rychle se vydrápala do kopce a zmizela jim z dohledu. Vyběhla na kopec. Okolo ní byla zleva skála, zprava křoví a před ní další kopec. No a za ní muži s pistolí. Snažila se najít nejlepší východisko. Zvolila křoví. Trnité. Rychle se rozběhla a proběhla jím.
„Au…sakra…kruci.“zanadávala a podívala se na roztrhlé kalhoty, které se začaly zabarvovat krví. Ozval se výstřel. Přikrčila se a rozhlédla kolem. Když nikoho neviděla, rozběhla se rychle dál.

„Výstřel?“otočil se za zvukem John.
„Z lovecké pušky.“přikývl šerif. „Je to tady hodně časté. Pytláci loví celoročně a je jim jedno co.“
„Pojďme se tam podívat.“navrhl George. Přikývli a vydali se směrem, odkud slyšeli zvuk. Došli k řece. „Co je to támhle?“ukázal George na protější břeh. Šerif vytáhl dalekohled.
„Ehm…tělo…“
„Tělo?“vydechl John.
„Mužské.“upřesnil Jones. Sheppard si oddechl. „Musím to nahlásit a zajistit místo činu.“
„Dobrá.“
„Nebude to dlouho trvat.“ujistil je. Přebrodili řeku a dostali se k mrtvole. „Vypadá to na průstřel hrudníku. Jsou tady dvě nábojnice. Ale střela jenom jedna.“zamračil se.
„Ty stopy vedou k řece.“ukázal Winterson. „Končí.“podrbal se na hlavě a zadíval se na protější břeh. Přeběhl přes vodu a chvilku pochodoval po břehu. „STOPY!“zavolal. Skupina přeběhla k němu. „Jsou tady troje mužské, tak velikost 9 a jedny tak 7…ty budou od Mac. Má to i takovou podrážku. Běžela do kopce a oni za ní.“
„Musela vidět, co se stalo.“zamyslel se šerif.
„Jo. Nejspíš.“souhlasil John maličko udýchaně, jakmile se vyškrábali nahoru na kopec. „Měli bychom se rozdělit.“
„Fajn, vezmu si ten kopec.“přihlásil se okamžitě George.
„A já to křoví.“přikývl John.
„Nechám vám tady pár mužů. Půjdu zkontrolovat naši mrtvolu. Kdybyste ji našli, dejte vědět.“řekl šerif a odešel.

Mac se opřela o strom, potřebovala si oddechnout. Ozval se další výstřel. Přišlo jí to zvláštní. Své pronásledovatele nikde neviděla ani necítila. Rozbolela ji hlava. Bolest byla čím dál intenzivnější. Promnula si spánky. Po pár minutách narostla bolest do gigantických rozměrů. Chytla se za hlavu a klesla na kolena.
„Jsi poslední potomek starodávné rasy… Měla bys to udělat…Co takhle to zkusit? Už jste s tím někdy letěla?“ Krev, střepy…les, výstřely…Atlantis, ranč…plno tváří…všechno se míhalo závratnou rychlostí.
Vykřikla zčásti bolestí a z části děsem. Omdlela.

Nevěděla, jak dlouho tam ležela, ale hádala, že pokud ji nenašli, tak to moc dlouho nebylo. Postavila se.
„Kruci, tohle se dost podobá…“větu nedořekla. Uvědomila si, na co si právě vzpomněla. Do prázdna vykulila oči a na tváři se objevil úsměv, který zmizel okamžitě potom, co se ozval další výstřel. Rozhlédla se a za křovím uviděla stín. Nezjišťovala, kdo nebo co to je, a rozběhla se dál. Zrychlila, když si uvědomila, že vidí před sebou maličký kopeček, za kterým by se dalo skrýt. Vyběhla na něho a zrovna probíhala kolem jednoho stromu, když ji někdo prudce chytl za pasem a zacpal jí rukou ústa. Snažila se vykřiknout, ale nemohla.
„Buď zticha, to jsem já. Potichu, ano?“ozval se známý hlas. Jenom přikývla. John ji otočil k sobě. „Jsi v pořádku?“ Přikývla a setřela si pot z čela. Ozval se další výstřel. Sheppard ji stáhl k zemi a vytáhl zbraň.
„Dáš mi taky?“zeptala se.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“zavrtěl hlavou.
„Dej mi tu zbraň.“zavrčela a natáhla se po jeho pravé noze. Vyhrnula mu nohavici. U boty měl maličkou zbraň. Pousmála se, když ji uviděla.
„Co?“nechápal.
„Střílej.“pobídla ho.
„Ty…“vydechl.
„Celkem.“přikývla a dala mu pusu. Byl tak vykulený, že přestal i na chvilku dýchat. „Jsou tady.“kývla ke křoví. Vynořili se odtamtud čtyři lidé se zbraní v ruce. „Chci ty dva vlevo.“
„Fajn.“hlesl a namířil. Ozvaly se čtyři výstřely a muži zůstali ležet na zemi. „Zůstaň.“řekl a šel je svázat.
„Nejsem Ray!“křikla za ním a postavila se. John muže svázal k sobě a dal vědět šerifovi. Oba se pak vydali ke klinice. Čím blíže byli, tím pomaleji šli a tím Mac víc bledla. John ji chytl pevně za ruku. Před budovou už čekala policie a zbytek pátracích týmů.
„Můžu vám dát pusu?“vyhrkl George nadšeně, když ji uviděl. Jenom přikývla.
„Jistě.“usmála se. Objal ji.
„Měla byste si nechat ošetřit ty ruce a kolena.“ukázal na zranění. Jenom přikývla. Přítomní doktoři ji donutili sednout na lavičku a chvilku v klidu posedět. Obě ruce jí vydenzifikovali a zavázali. To samé u ostatních ran. Jakmile to bylo hotové, rychle odběhla k Johnovi, který ji objal.
„Pojďme odsaď.“poprosila ho.
„Plukovníku…“vyhrkl ředitel.
„Ano?“otočila se na něho.
„Jste dobrá.“
„To ano. Utekla jsem zatím odkudkoliv. Tohle by byla velká prohra.“odpověděla ledově.
„Mac!“ozval se varovně John a kývl k její dlani. Obvaz začal doutnat. Jenom se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Potáhl ji k sobě a políbil. Jenom maličko překvapeně zamrkala, ale potom mu rukou vjela do vlasů.
„Jsem rád, že jsi zpátky.“
„To je nás víc.“přikývla.
„To je krásné…Bůh to všechno zařídil.“rozplýval se jeden pacient.
„Co kecáš! Já nic neudělal!“ozvalo se za ním. Mac jenom zhnuseně protočila oči.

„Tady jsi.“usmál se John další večer, když už byli na Atlantis. Našel ji, jak jinak, na terase v jejím pokoji.
„Ahoj.“pozdravila. „Sarah před chviličkou usnula. Nechtěla mě pustit.“
„Jasně.“přikývl. ale pak jeho pohled spočinul na láhvi whisky. „Pilas?“zeptal se. Přikývla a ukázala na prstech dva.
„Jenom panáčky. Takové maličké pajduláčky.“pousmála se.
„Však si dělej, co chceš.“usmál se a objal ji.
„Armáda mi nabídla odškodnění.“řekla a stále sledovala hvězdy.
„Co dostaneš? Nové erární hnědé fusky?“zeptal se.
„Ne. 100 000 dolarů.“odpověděla lhostejně.
„Hlavně neříkej, že to kvůli svojí pitomé hrdosti nevezmeš.“zavrčel. „Pomohlo by ti to.“
„Neboj.“mávla rukou. „Vezmu to. Byla bych blbá, kdyby ne. Potřebuju z něčeho splatit tu pitomou hypotéku. Hlavně tátovi. Nerada někomu něco dlužím.“
„Já vím.“přikývl a objal ji pevněji.
„Já…chtěla jsem ti poděkovat.“otočila se k němu.
„Za co?“vyvalil oči.
„Za to, žes to nevzdal. Že…že jsi zůstal se mnou. A…“soukala ze sebe.
„Dobrý…pochopil jsem.“zastavil ji. Věděl, že tohle se jí nelehko říká, a tak ji zastavil. „Vždycky tady budu, ano?“pohladil ji. Otočila se zpátky k oceánu a oba se zadívali na hvězdy. Po chvilce se rozesmáli, aniž by věděli čemu.

DarkLive měla pravdu ...původně tam měla být Jennifer - snažila jsem se to o/upravit, ale asi jsem si nevšimla všeho
jinak další povídka bude asi zase za týden

Som rád, že je Mac späť. Totiž... ona do tej poviedky patrí.
Teším sa na ďalší víkend.
....


P.S.: Ešte som zabudol napísať, že táto časť sa Ti vydarila.

supr eším se na pokračování

Mackenzie: Moc pěkný díl.

Toto je spoiler!!!:

Konečně má pamět a vrátila se na ATL.

Už se těším, co sis připravila po posledních 20 dílů. Sice mě mrzí, že se blíží konec, ale těším se na strhující finále.

Co pokračování

sgacatlantis: co trpělivost? teprve ted jsem dorazila domů