Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Ano, dneska bude další povídka Jenom od toho nečekejte moc akce čí čehokoliv ....je to taková oddechovka, kterou jsem se snažila napsat, jak nejlíp jsem dovedla ... no posuďte sami...

Před komisí

„Vítej ve Washingtonu.“přivítal ji Jack na letišti další den.
„Díky.“pousmála se Mac.
„Připravena na boj?“
„Dej mi samopal a můžeme jít na to, ale v tomhle si vůbec nevěřím.“povzdechla si.
„Jak to vypadá s tím obviněním?“zajímal se a přidržel jí dveře od nachystané limuzíny.
„Parker si hraje na samosoudce. Má poslat posudek a já jsem mimo službu. Takže mám zkusit něco spravit aspoň tady.“
„Poslouchej, jeden člověk ti připravil projev. Párkrát si ho pročti.“podal jí hromádku papírů. Mac se na to zcela zoufale podívala. „Máme ještě asi dvě hodiny. Minule to jenom odflákli. Bylo to takové předběžné jednání.“
„Vím, vysvětloval jsi mi to. Pak se nedivím, že i schválení zákonů trvá tak dlouho.“ povzdechla si.
„Za pár minut budeme v hotelu. Bude nás tam čekat David. Napsal ti to.“řekl a kývl ke spisu.
„Jasně.“přikývla. Zbytek cesty strávili povídáním o všem možném i nemožném.

„Tohle je poručík David Roberts.“představil jí Jack menšího muže v uniformě, který je čekal v hotelové hale.
„Těší mě.“pousmál se. Nemohlo mu být více než 25 let.
„Pomůžu ti s věcmi.“nabídl se Jack a vzal její jeden malý kufřík. Jenom se pousmála a následovala ho do výtahu. Zavedl ji do jejího pokoje. „Počkám vás v Pentagonu. Davide, vysvětli ji, prosím, co a jak.“požádal ho. Mladík jenom přikývl. Mac jenom vyvalila oči, ale to už Jack zmizel.
„Mohl byste se…nějak nedívat? Potřebuju se převléct do uniformy.“požádala ho rozpačitě.
„Samozřejmě, madam.“přikývl a decentně se otočil. Mac se převlékla do parádní uniformy.
„Měli bychom jít.“poznamenal, když zkontroloval hodinky. Jenom přikývla a vyšla za ním.
„Ten projev je dokonale připravený. Držte se ho a vyhrajete.“radil jí Roberts.
„David, že?“ujišťovala se, zatímco si ve výtahu připínala frčky. „Vždyť tohle nejsem já. Takhle bych to nikdy neřekla.“povzdechla si a listovala ve štosu papírů.
„Ale ano. Jenom se do toho musíte vžít.“uklidňoval ji. Vyšli z hotelu a zamířili přímo k Pentagonu. Prošli spletí chodeb. Před velkými dveřmi je čekal Jack.
„Připravená?“pousmál se.
„Ne.“zavrtěla hlavou a nervózně klepala celým spisem o dlaň. Za chvíli vešli dovnitř. Sál byl obrovský. Všude byly stupňovité křesla jako v divadle. Mac s Jackem šli až dolů a posadili se k jednomu ze stolů. Za pár minut dorazilo pár nevyšších generálů a zasedání začalo.
„Ví o bráně, že?“ujišťovala se Mac.
„Mají bezpečnostní prověření a většina z nich dělala někdy v nějakém tajném programu. A někteří jsou členové IOA. Vědí o současné situaci. A byli tady minule. Většina.“
„Některé z nich znám. Teda matně.“zamračila se. Prvních pár desítek minut se mluvilo o nezásadních věcech. Pak přišly na řadu body programu.
„Budu tě někdy muset vytáhnout na nějakou misi.“zívla Mac. „Jinak tady nejspíš zakrníš.“
„Teď přejdeme k tématu číslo 326 týkající se úpravy platů.“ozval se jeden muž.
„Hlavně v klidu.“zašeptal Jack. Mac jenom přikývla a srovnala papíry. Chviličku přejížděla prstem po jedné straně. Potom papíry pustila na stůl a vstala.
„Většina z vás mě už zná. Pro ty, kteří ne, jmenuji se plukovník Mackenzie Blacková. Jsem pilot U.S. Air Force a hlavní vojenský velící antického města Atlantis. Abychom tady nebyli do večeře, tak přejdu přímo k věci.“ Tady se odmlčela a sledovala muže, kteří na ni upírali zrak. Maličko ji to znervózňovalo. Teda pokud to ještě šlo. Nadechla se a pokračovala. „Chápu, že se těžko dobrovolně vzdáte svých právě zvýšených platů, ale zauvažujte trošku. Zasloužíte si je vůbec?“ David jenom zakňučel.
„Ten projev byl dokonalý a ona jede po svém.“povzdechl si.
„Není diplomat.“pousmál se Jack, ale napjatě ji sledoval a doufal, že si dá aspoň tentokrát trošku pozor. Trošku čekal, že tohle udělá.
„Chcete nám říct, že si náš plat nezasloužíme?“vykřikl jeden z mužů.
„Možná.“přikývla nevzrušeně. „Moji lidé nasazují svůj život každý den, který jsou i nejsou ve službě, a vy nám ty platy strhnete jenom proto, abyste si ty svoje mohli zvýšit. Zvažte to, že většina mužů má tady na Zemi rodiny, jejichž jediným příjmem je jejich plat. Ono ani ten předchozí popravdě řečeno nebyl nic moc, ale abyste ho o skoro tisíc dolarů srazili, to mi připadá padlé na hlavu. Jsem tady, abych na tom zkusila něco změnit. Máme společný zájem. Chceme získávat nové technologie pro obranu Země, chceme získávat nové poznatky z vědy a medicíny, ale to nepůjde, když na to nebudeme mít prostředky. Na Atlantis lidé zůstávají dnem i nocí. Za svými rodinami chodí akorát tak o víkendu na pár hodin. Pokud jim vezmete část platu, nevyplatí se jim na Atlantis zůstávat. Tím pádem budeme mít méně možností na prozkoumávání nových planet a déle budou trvat vědecké závěry ohledně nových technologií.“
„Vyhrožujete?“zeptal se jiný muž. Mac se k němu otočila.
„Ne.“zavrtěla mírně hlavou. „Varuju. Když nebudu mít lidi, budu nucena zrušit jakékoliv mise a vojenskou ochranu. Prostě si uděláme jednu velkou párty na jednom z mol. Myslím, že bychom si to i zasloužili. Chcete si vzít na triko přes dvě stovky životů, které byste tímto ohrozili? Které byste ohrozili, kdyby město zůstalo bez ochrany?“zeptala se a chvilku mlčela. „To je ode mě vše. Děkuji.“přikývla a šla zpátky.
„Pěkně. Jenom to maličko hraničilo s vyhrožováním.“usmál se Jack.
„Jak se to vezme.“pokrčila rameny. „Myslela jsem to vážně. Pokud ty platy nedají na stejnou úroveň, jako byly, končíme. Chápu, že je finanční krize, ale zas tak špatně na tom nebudou, když sobě přidají. Mám toho dost. Zkracují nám rozpočet čím dál víc. Kdyby někdo zaútočil, dlouho bychom nevydrželi, protože podle IOA tolik zbraní nepotřebujeme, takže to radši dá do nějakého nového Armani obleku.“
„Mac, ale uvědom si, že bys z tohohle mohla mít průšvih.“upozornil ji.
„Nejsme ve svobodné zemi? Tohle je můj názor. Můj a mých lidí. Jacku, vždyť ty peníze jsou…je to směšné.“
„To je.“souhlasil. „Ale pokud si vážíš kariéry, dávej si pozor na pusu.“poradil ji.
„Jacku, já nejsem diplomat. Nemám tušení, co tady dělám. Měl tady být Woolsey a ne já. Jenomže on má nějaké jednání na jiné planetě. Chtěla jsem si to prohodit, ale já v politice a diplomacii totálně plavu. Usadit nějakého tupého vesničana mi nedělá problém, ale tihle lidé mají Harvard a na něm vystudovanou politologii, sociologii a další prkotiny. Umím být v tomhle ohledu jenom sarkastická, stejně jako v mnoha dalších.“povzdechla si.
„Kdybyste přečetla ten můj projev, co jsem vám napsal.“rýpl si David. „Oni neskočí na pravdivé řeči. Potřebují čísla, fakta a statistiky. Nezajímá je to, že nějaká manželka se čtyřmi dětmi nebude mít na jídlo. To nikoho nezajímá. Napíšu vám nový projev. Zítra svolají nové zasedání, protože žádné z dnešních témat nedospělo ke konci. Bude se to celé opakovat.“
„Mám ho přečíst?“zeptala se nejistě.
„Ne, musíte mluvit, jako by to bylo z vaší hlavy.“
„Potom, co jsem dneska předvedla? To mi nikdo neuvěří.“vyprskla.
„Věřte mi. Musíte se to jenom přesvědčivě naučit.“
„Naučit?“vyděsila se. „Já se neumím učit. Neučila jsem se víc jak…patnáct let.“
„Máte na to asi deset hodin, než sesbírám ty informace. To zvládnete.“pousmál se, popleskal ji po ramenu a odběhl pryč.
„Jacku.“vydechla.
„Zvládneš to. Hlavně klid.“
„Klid?“uchechtla se. „Můj bože. Kousek je most, že?“zeptala se.
„Proč?“
„Že bych zkrátila svoje trápení.“odsekla a vydala se k východu.
„Zvládneš to.“
„Nezvládnu!“prudce se otočila. „Já nejsem diplomat, Jacku, kolikrát ti to mám ještě říkat? Nejradši bych je všechny poslala do hajzlu. Oni si tam jenom tak sedí a nemají ponětí o ničem, co se venku děje. Udělala bych nejlépe, kdybych se vrátila domů.“
„Neblázni.“
„No co? Oni stejně mají jasno dopředu. Tak co bych se tu ještě zdržovala?“odsekla.
„Mac.“
„Budu v hotelu.“řekla a spěšně odešla.

„Co tady děláš?“zeptal se John překvapeně, když se Mac objevila na Atlantis.
„Ještě pořád tu dělám, ne?“
„Já myslel, co děláš jako….nemělas být ve Washingtonu?“
„Jack to zvládne.“mávla rukou a zabočila za roh.
„Tak co se stalo, hergot?“zastavil ji.
„Nic. Já na to nemám, Johne.“povzdechla si. „Úplně jsem to podělala. Tohle…to není pro mě.“
„Pořád to nechápu.“
„Co na tom nechápeš?“vyjela na něho. „Prostě nemám na to, abych se postavila před nějaké lidi a škemrala o prachy.“
„Takže jsme v háji?“
„Já nevím. Já ani nevím, co jsem jim řekla. Sotva jsem mohla mluvit a strašně se mi třásly nohy. Něco jsem ze sebe vychrlila a…podělala jsem to.“
„Zas tak hrozné to být nemohlo.“namítl a otevřel dveře pokoje, kam za hovoru došli.
„Neměla jsem tam být. Moje práce je starat se o bezpečnost města a ne o tohle!“štěkla a spadla na postel, kde zůstala ležet. „Utekla jsem.“

„Nějaké vzkazy, Arnie?“zeptal se Jack, když se k večeru vrátil do hotelu a recepční mu podal klíče.
„Plukovník Blacková vám tady něco nechala.“odpověděl oslovený a vylovil zpoza stolu velkou obálku.
„Dík.“poděkoval rozpačitě a netrpělivě ji roztrhl. Vytáhl ven secvaknuté papíry a přeletěl první stranu. „To žertuješ.“hlesl a posadil se na nejbližší židli. Zalovil znova v obálce a vytáhl menší papír složený na půl. Rozložil ho.

Můj nejmilejší generále,

je mi strašně líto, co jsem udělala, ale musela jsem. Nedokážu se postavit před všechny ty lidi a veřejně škemrat o peníze. Vím, že dneska jsem to podělala na celé čáře, ale ten projev, co napsal David (že mu tímto děkuju), ani trošku nevystihoval podstatu celého problému. Doufám, že to pochopíš a při nejbližší příležitosti mě nezastřelíš nebo nenecháš převelet někam jinam. Posílám ti ten nový projev a nezbývá mi, než doufat, že budeš úspěšnější, než já. Pokud se budou ptát, kde jsem, řekni jim, co uznáš za vhodné. Klidně i pravdu.
Mac


„Sakra.“prskl a všechny papíry vecpal zpátky do obálky. Rychle vyběhl po schodech nahoru. Zabouchl dveře a zamířil k baru. Nalil si skleničku a vyšel na balkon. Zadíval se na Pentagon a povzdechl si. Nerad si to přiznával, ale chápal ji. Kdysi na tom byl stejně. Ať chtěl, nebo ne, za tu dobu, co opustil SGC, se změnil. Dříve neuměl jednat s lidmi, kteří byli v IOA, ale teď mu to připadalo jako samozřejmost. Dopil skleničku a dal se do čtení projevu. Bylo v něm plno čar, které něco někam přesouvaly, plno hvězdiček, zakroužkovaných slov, podtrhaných vět a skoro zoufalého čmárání po stranách papíru. Musel se pousmát. Vzpomněl si, že když Mac s někým mluvívala po telefonu, vždycky si někde něco čmárala. Vypadalo to podobně. Teprve teď pochopil, jak moc se u toho musela nudit. Konečně se do toho začetl.

„Řekneš mi už konečně, co to s tebou je?“zajímal se John večer. Mac seděla na balkoně a vedle sebe měla láhev s vodkou.
„Co by bylo?“odsekla a napila se.
„Od té doby, co se stala ta nehoda, jsi úplně mimo.“podotkl a sedl si vedle ní.
„Asi mám depresi. Teď jsem si uvědomila pár věcí.“povzdechla si.
„Povídej.“pobídl ji.
„Na kolik vypadám?“zeptala se a otočila se na něho.
„Na…třicet?“pousmál se.
„No právě.“
„Ty trubko, co si stěžuješ?“podivil se.
„Víš, kolika se dožívali Antikové? Nebo Eagerové, když už jsme u toho?“
„No hodně.“odpověděl. Maličko zauvažoval, kam míří.
„O to jde. Pokud mě nezabijou, tak bych teoreticky měla žít mnohem déle než všichni ostatní. A to je pro mě nepředstavitelné.“
„Ty máš fakt normálně depresi.“souhlasil John a objal ji. Položila mu hlavu na rameno.
„Moje matka mi…mi tehdy řekla, že se mě chtěla zbavit. Zkoušela všechno, ale nic nezabralo. Oni jsou oba Eagerové, ale moje DNA je antická. Je to chyba. Měla jsem být Eager, ale…“
„Eager, nebo Antik. Není to jedno?“odfrkl si. „Jaký by byl mezi tím rozdíl? V tom, že bys uměla dělat energy koule místo ohně? Oheň je praktičtější.“
„Táta mi říkal, že opravdu nepoznal, že je moje matka Eager. Věřím mu, ale přijde mi to zvláštní. Ona to věděla prý mnohem dřív. Tátu brali jako zrádce, kterého je třeba potrestat. Proto, když zjistila, kdo doopravdy je, mě nechtěla. Nechtěla dítě s někým, koho celá její rasa nenávidí. Vrátila se stejně jako táta. Řekla mi, že chtěla ovládnout Zemi.“tady si znechuceně odfrkla. „Jak ambiciózní a hlavně jednoduché, že? Ovládnout šest miliard lidí.“
„Kolik jí je?“
„Něco málo přes dvě stě let.“povzdechla si.
„Zajímavé.“pousmál se.
„Vidíš tam tu hvězdu?“ukázala znenadání Mac nahoru na oblohu.
„Jo.“přikývl a sledoval nejjasnější hvězdu na nebi.
„Ta je naše.“pousmála se a přitulila se k němu.
„Víš, že ve hvězdách můžeš číst příběhy?“
„Fakt?“
„No jasně.“přikývl zcela přesvědčivě. „Třeba támhle.“ukázal na kupu hvězd. „Říká se tam, že trpaslíci snědli Sněhurce všechno jídlo, když přišli do její chaloupky.“
„Kecáš.“rozesmála se.
„Ne, fakt to tam je.“tvrdil.
„No to těžko. Ta pohádka byla přesně naopak.“usmála se.
„Tak snaha byla.“rozesmál se.
„Měla bych se Jackovi omluvit. Teda jako osobně.“
„To bys měla.“souhlasil.
„Napíšu Abby, aby mi zamluvila letenku.“

„Takže máme tady pokračování ze včerejška. Je tady plukovník Blacková?“zvolal jeden z mužů, kteří mluvili včera.
„Není, generále.“ozval se Jack. „Musela se vrátit.“dodal na vysvětlenou.
„Škoda, myslel jsem, že se zase pobavím.“ušklíbl se nějaký muž ve stínu.
„Nechala mi tady ale svoji řeč.“namítl Jack a sešel o pár schodů níž, a aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Věděli jste, že skoro každý pátý voják – pilot - živí sám celou svoji rodinu? Což je skoro dvacet tisíc mužů.“
„To je pěkné, generále, ale jde tady především o to, že nemají dostatek nalítaných hodin, aby si zasloužili toto platové ohodnocení.“
„Dostatek hodin?“podivil se Jack. „Vždyť jsou v jiné galaxii. Kde mají asi tak vzít dostatečný počet hodin. Nedostanou se k normálním stíhačkám.“
„Pokud se nemýlím, mají je k dispozici.“namítl další muž.
„Jenže provoz je příliš drahý. Teď když dovolíte, rád bych se vrátil k pointě. Za minulý rok byly utraceny miliardy dolarů na…“

Mac dojela před Jackův byt, zaplatila taxikáři a vyběhla po schodech nahoru. Byla celkem překvapená, že bydlí v domě v centru města. V domě bez zahrady, bez rybníčku a podobných věcí. Chvilku přešlapovala přede dveřmi, než zaklepala. Slyšela, jak vevnitř něco šustí. Dveře se otevřely.
„Ahoj.“hlesla.
„Ahoj.“pozdravil upjatě.
„Já…neomlátíš mi to o hlavu, že ne?“zeptala se a ukázala mu láhev whisky, kterou měla za zády. Jenom pokynul rukou. Vešla dál.
„Posaď se.“řekl.
„Ne, dík.“zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, Jacku.“hlesla a dala láhev na stůl.
„Za co?“ušklíbl se.
„Já….prostě promiň. Jak to dopadlo?“
„Co bys řekla?“opáčil.
„Já nevím.“
„Schválili to.“
„Schválili?“vyjekla nadšeně. „Skvěle!“vykřikla a objala ho. „Děkuju, děkuju, děkuju!!“
„Máš zač. Kvůli tomu jsem celou noc nespal. Co se to s tebou děje? Bylo to nezodpovědné! To se k tobě vůbec nehodí.“
„Já vím. V tu chvíli jsem na to ale neměla. Nějak toho za poslední týden bylo moc. Byla jsem nervózní, vystresovaná a já nevím co ještě.“
„Kdybys to řekla…“
„Tak by se nic nezměnilo. Musela bych tady tak jako tak. Bylo to Woolseyho nařízení.“
„Máš problém?“
„Ne, sice chviličku měnil barvy, ale vzal to.“
„Aspoň že tak.“
„Odpustíš mi to?“zeptala se potichu.
„Když si se mnou zopakuješ půlnoční gyros a koupání ve vodotrysku.“usmál se. Jenom přikývla a brala to jako ano.

mno tak teď mě můžete kamenovat
další povídka bude ve čtvrtek anebo v pátek a bude maličko akčnější...

mám jenom dotaz: Čtete někdo ty dodatky (vzkazy, či co to je, co píšu pod povídku?...celkem by mě to zajímalo

a jinak kdyby vás napadl nějaký název, tak šup sem s ním, že jakope

pěkný (jsem nemocná tak muži číst povídky a nikdo mi nenadává at se du učit ) jinak teším se na pokračování jo a ty vzkazy čtu

Mackenzie píše:

mám jenom dotaz: Čtete někdo ty dodatky (vzkazy, či co to je, co píšu pod povídku?...celkem by mě to zajímalo

já jo a dokonce i reaguju, ale ty mě stejně neposloucháš

Jasně že čtu vzkazy
Ale myslím že prokované kamenovaní se nekoná Serial bez pouzy by byl nudnej. Jen mi připadá že puvodni namět(střelba do Geroge) byl v tehle dvou částech dost potlačenej, taková omáčka co se do pobytu na zemi moc nehodila. Jasně že musela mít duvod pro depku, ale stejnak...
Název. tentokrát by mě mohlo něco napadnut, jistě! Přáteké a platy.. al je to hodně střelený(do její smrti všichni její přatele zemřou, bobuje za jejich platy a jednoho střelila)

pěkná pauzička jinak dodatky si čtu vždycky... no a musím říct že už jsem začínala mít obavy že an jají stáří nenarazíš eště že tak

Já ti nevim Mac, podle mě je dnes Sobota a ta obvykle následuje po Pátku, a kde nic tu nic, nikde žádný díl

OMLOUVÁM SE

Havárie

„Jseš si tím jistý, že?“ujišťovala se Mac a zahnula za roh.
„Myslíš, že bych ti lhal?“pousmál se Delroy a otevřel dveře.
„To nejspíš ne, ale už se párkrát stalo, že jsi mi neřekl celou pravdu.“maličko se nafoukla.
„Ale vždycky to dobře dopadlo, ne?“pousmál se. Mac jenom něco zamručela. Delroy otevřel další dveře a ocitli se v malé zasedací místnosti. Uprostřed byl obdélníkový průhledný stůl a několik židlí, na kterých seděli muži.
„Pánové, tohle je plukovník Blacková.“představil ji. Většina z přítomných se zamračila.
„Je mu podobná.“uchechtl se jeden z nich.
„Víc, než si myslíš, Atone.“přikývl Delroy. Mac jenom stála u dveří a všechny pozorně sledovala. Necítila se mezi nimi moc dobře. Na Delroye si už celkem zvykla, ale nebyla ráda v přítomnosti ostatních. „Posaď se.“nabídl jí židli.
„Díky.“hlesla a sedla si co nejdál od ostatních Eagerů. Na poslední židli. Delroy se posadil do čela stolu. Naproti ní. „Tak povídej. Co jste našli tak úchvatného.“ Delroy přejel rukou nad malým výstupkem uprostřed stolu a nahoru vyjel hologramový pergamen s nějakými nápisy.
„Tohle.“pousmál se. Mac si se zaujetím stoupla a pozorovala hologram.
„Kde jste to našli?“vydechla, jakmile přeletěla nápisy.
„Tajemství.“pousmál se.
„Víš, co to je?“vyhrkla.
„Matně tuším.“přikývl a stále se usmíval.
„To je jedna ze dvou částí toho svitku!“vyjekla.
„Já vím.“přikývl.
„To znamená…“
„Já vím, Pallas.“usmál se.
„Potřebujeme ale ještě i ten druhý.“zamračila se.
„Našli jsme to na jedné z pustých planet. Bylo to ukryté pod zemí. V jedné z laboratoří, které byly dávno zrušené.“
„Jasně. Stačí najít jenom další podobnou planetu.“povzdechla si. „Neznáme ani Janusův systém. Nemáme ponětí, kde by to mohlo být. Mohl vybrat kteroukoliv opuštěnou a nehostinnou planetu.“
„Ale máme první část.“namítl.
„Přeložím to. Máš někde originál?“
„Překládají ho mí lidé, ale jde to pomalu.“
„Budu to mít rychleji.“namítla.
„No tak. Nebudeš.“rýpl si. „Jsi vytížená osoba.“
„Sklapni. Tak mi udělej aspoň kopii.“
„To bych mohl.“přikývl.
„Nebylo u toho nic dalšího?“zajímala se.
„Ne.“zavrtěl hlavou.
„Fajn.“
„Delroyi, volají z Atlantis.“strčil hlavu do dveří nějaký mladý Eager.
„Co chtějí?“zamračil se.
„Mluvit se mnou.“ozvala se Mac. „Dovedeš mě na můstek, prosím?“otočila se na Delroye. Jenom přikývnul a pokynul ke dveřím. Vyšla na chodbu následovaná Delroyem. Skoro po paměti šla na můstek. Jeden z techniků zapnul vysílačku.
„Blacková.“
„Kde se couráš? Neřekl jsem ti do desíti doma?“ozvalo se.
„Tati?“dělala, že hádá a zároveň zkoumala planetu pod nimi. Většinu povrchu pokrývala pevnina. Žádné moře nebo větší jezera neviděla.
„Jak to jde?“zajímal se Sheppard.
„Hm…“zamyslela se a hledala správný výraz. „Zajímavě.“
„Zajímavě? Řekneš mi, o co šlo?“
„Zatím ne.“pousmála se.
„Tohle mi nedělej.“zakňučel.
„Není to nic světoborného.“
„Aha. No tak si to tam užij.“povzdechl si. „Atlantis konec.“
„Zněl trošku unaveně.“poznamenal Delroy.
„Sarah asi nespala.“ušklíbla se Mac. „Ne že bych mu to přála, ale…“pousmála se.
„Chápu…musí to být vyčerpávající.“přikývl vážně.
„Nejsi ty náhodou sjetý?“pobaveně se zamračila. „Nějak není zvykem, aby ses ke mně takhle choval. Nebo jsi prošel kurzy etikety a slušného chování?“hádala s úsměvem.
„Jsme blízko zničení Bohů, Pallas. Musím si užít poslední momenty vstřícného zacházení k tobě.“pousmál se.
„Jakmile to skončí, nedokážeš mi ublížit.“ušklíbla se a protáhla se kolem něho. Celkem natěsno. V očích jí pobaveně jiskřilo. Na to Delroy neřekl ani slovo. Na můstku se najednou rozblikaly všechny možné i nemožné přístroje.
„Pane, nějaká loď právě vyskočila z hyperprostoru.“oznámil nějaký Eager.
„Identifikace?“zeptal se Delroy. Mac zvážněla a zpozorněla.
„Nic.“zavrtěl hlavou. „Nabíjí zbraně!“
„Štíty na maximum a opětujte palbu.“rozkázal. Loď se najednou začala otřásat.
„Střílejí po nás!“
„Vidím!“zavrčel Delroy.
„Jsou to Bohové!“křikla Mac.
„Pojď!“potáhl ji z ničeho nic Delroy za ruku.
„Co…?“vyvalila oči a bezmocně plápolala za ním. „Kam jdeme?“křikla, když ji protáhl několika chodbami.
„Tahle kocábka to dlouho nevydrží! Dostanu tě odsud i s tím zpropadeným kusem svitku!“ vysvětlil a zabočil za další roh. Oni jediní běželi tím směrem. Zbytek utíkal přesně opačným. Na můstek, do hangárů, do zbrojnice. Vyběhli po schodech a Delroy ji šťouchl do jedněch dveří. V místnosti bylo plno regálů a uprostřed jedna konzole.
„No tak, kde jsi?“vrčel si Delroy pro sebe a bezradně přejížděl očima po srolovaných pergamenech, které byly uloženy v regálech. Loď se otřásala v pravidelných intervalech čím dál intenzivněji. „Tady!“vyhrkl a maličko musel vyskočit, aby na svitek dosáhl. Hodil ho po ní. Chytla ho. „Musíme jít! Přenesu tě na planetu. Už jsme vyslali nouzový signál! Tak pohni sebou!“pobídl ji nervózně a znova ji táhl za ruku pryč.
„Co když zničili transporter?“zeptala se Mac.
„Neboj, dolů tě dostanu!“štěkl. Chodby teď byly dokonale prázdné. Seběhli stejnou cestou, jako přišli, ale místo, aby zabočili doleva, zabočili doprava. Loď se znova pořádně otřásla a oba nechtěně skončili o patro níž, když se skutáleli po schodech.
„Jsi v pořádku?“staral se Delroy a pomohl jí na nohy.
„Připadám si placatější.“hlesla.
„Tu ránu na hlavě ti u vás spraví, teď pohni!“ Doběhli do menší, modře osvícené místnosti. „Zůstaň stát, kde jsi!“křikl Delroy a odběhl zpátky ke stěně. Mac jenom sklonila hlavu a podívala, kde že to stojí. Okolo ní se rozblikal oranžový kruh. Podívala se zpátky na Delroye, který v tu chvíli zmizel. Ocitla se na planetě pod nimi. Přesněji na jednom kopci.
„Sakra!“ naštvaně kopla do země. V tu chvíli se z nebe začala řítit ohnivá koule. Teda aspoň podle ní to tak vypadalo. Rozutíkala se k bráně. Nedaleko od ní dopadl nějaký kus. Jenom se na něho vyjeveně podívala a utíkala dál. Ztratila přehled o tom, jestli běží správným směrem. Upřímně doufala, že ano. Konečně uviděla mezi stromy bránu. Maličko zrychlila a teprve teď si uvědomila, jak pevně svírá starý svitek. Byla jenom ráda, že je v průhledném obale. Rychle vytočila adresu domů a vyslala kód.

„Co se stalo?“vyhrkl John, když ji uviděl a seběhl po schodech dolů.
„Byli tam Bohové a nejspíš je sestřelili. Teda asi určitě, protože ta loď padala z nebe dolů.“vysoukala ze sebe. Mezitím dorazil lékařský tým. Jennifer ji odvedla na schody a donutila ji, si sednout.
„Co to máš v ruce?“zajímal se John a sledoval, jak jí doktorka sešívá ránu na hlavě.
„Důvod, proč jsem si poklábosila s Delroyem.“odpověděla a podala mu srolovaný svitek. „Opatrně.“sykla.
„Neboj, tak co to je?“zeptal se a celkem hrubě ho rozmotal.
„Řekla jsem opatrně!!“vykřikla a vyskočila na nohy. „Au!“vyjekla. Nějak si neuvědomila, že pořád měla v hlavě nit, kterou jí Jennifer zašívala ránu.
„Sedni si a seď!“zavrčela doktorka a zatlačila ji zpátky.
„Promiň, promiň!“vyhrkl John a tentokrát opatrněji chytl rohy pergamenu. Přeletěl obsah. „Zajímavé. Ovšem kdybych uměl řecky.“ušklíbl se.
„Je to půlka toho svitku…teda jeho první část.“vysvětlila. „Hele, teoreticky bychom se měli vrátit na tu planetu a prohledat trosky, jestli někdo nepřežil. Náhodou.“špitla Mac nejistě.
„Ty ses do té hlavy praštila pořádně, co?“uchechtl se Sheppard.
„Ani ne, ale Delroy mě dostal z té lodi pryč.“
„Nedlužíš mu absolutně nic!“řekl přísně.
„Tak jinak.“povzdechla si. „Sežeň polní inženýry, jumpery a nějaké volné lidi. A je to rozkaz.“dodala rozhodně.
„Nepotřebuješ Woolseyho povolení?“zamračil se.
„Pokud jde o záchrannou misi, tak ne.“zavrtěla hlavou. „Krom toho jsou to spojenci a Woolsey si prosadil, že se jim bude pomáhat stejně jako našim. Přeber si to.“pousmála se.
„Zařídím to, madam.“řekl posměšně.
„Ty nikam nejdeš!“zavrčela doktorka.
„Proč?“zamračila se.
„Nebyla jsi pod skenerem, nemám výsledky testů, nemám nic.“
„Je mi fajn.“
„Mému strejdovi taky bylo fajn a dva dny na to umřel.“
„Nechystám se umřít, Jenny. Na tu planetu půjdu, ať se ti to líbí, nebo ne.“
„Fajn.“rezignovala Kellerová, ale tvářila se uraženě. Ustřihla nit a ránu ještě přelepila. „Běž.“
„Díky.“pousmála se. „Pohlídáš, prosím, Sarah?“
„Samozřejmě.“přikývla.
„Jsi zlato.“pousmála se. „Jo a tohle předej prosím Rodneymu.“podala jí už zpátky zabalený svitek. „Opatrně.“

Čtyři jumpery proletěly bránou. Obletěli nejbližší okolí. V lese i okolo bylo plno trosek, ze kterých se čoudilo.
„Jseš si jistá, že to mohl někdo přežít?“zapochyboval John a obletěl to znova.
„Detektor zaznamenává asi dvacet známek života.“ukázala na obrazovku. Zapnula vysílačku. „Fajn, lidi, přistaňte a prohledejte trosky tam, kde se ukazují známky života. Pokud najdete přeživší, vemte je na Atlantis.“
„Co tě k tomu vede?“zajímal se Sheppard během přistávacího manévru.
„K čemu?“zamračila se.
„Pomáhat jim. Uvědomuješ, nebo teda spíš pamatuješ si na to, jak tě mučili? Jak tě ten hajzl odřízl ze skály a tys spadla dolů?“připomněl jí.
„Pamatuju.“přikývla potichu.
„Tak mi řekni, co tady děláme?“
„Je to ve smlouvě, kterou vymyslel Woolsey. Poslal by nás stejně. Takhle jsem ho předběhla a připsala si plusové body. Krom toho, potřebujeme zjistit, kde našli tu první část svitku. Z toho bychom možná mohli vyvodit, kde bude zbytek.“povzdechla si a vylezla z jumperu. Zamířili k nejbližší hromadě trosek. Ray, který byl s nimi, proběhl kolem a začal pročmuchávat trosky.
„Vypadá to na můstek.“křikla Mac, když se prohrabala vrchní vrstvou suti. V ruce držela nějaký ohořelý kus. „Má to tvar jako nějaká z řídících konzolí.“zamračila se a odhodila ji bokem.
„Asi půl metru od tebe a dva metry dolů je známka života!“křikl Sheppard. „Tak tam moc neskač.“ Mac přikývla a detektor známek života podržela před sebou. Svítila tam jedna červená tečka. Klekla si na kolena a začala odhrabávat trosky. Jakmile se k ní Sheppard dostal, začal hrabat s ní. Za chvilku uviděli čísi nohu. Společně zvedli jeden plech. V hromadě špíny a prachu ležel Delroy. Mac se dostala do jedné z mezer a obkročmo se nad něho postavila, aby udržela rovnováhu. Zohla se k němu a zkontrolovala jeho základní životní funkce.
„Žije. Nemám tušení, co mu je, ale zatím je naživu.“hekla a snažila se odskočit zpátky na pevnou zem. John k ní natáhl ruku a pomohl jí. Winterson mezitím dorazil s nosítky. Delroye na ně naložili a dali do jednoho z jumperů, který vzápětí odletěl.
„Další známka života právě zhasla.“řekl jí John, když se vrátili.
„Všimla jsem si.“přikývla. Postupně vyhrabali další zraněné. Ostatní týmy postupně hlásili, koho našli. Zraněné posílali bránou na Atlantis. Poslední tým právě nahlásil vytaženého zraněného.
„Sakra! Káplo na mě.“prskl George a přejel si rukou přes hlavu.
„Abyste se nám nerozpustil, majore.“ušklíbla se Mac, která právě zavazovala ránu nějakému Eagerovi. Během chvilky to vypadalo, jako by na ně někdo cákal z hadice. Rychle vyhrabali z batohů krásně khaki zelené pláštěnky. Moc jim sice nepomohly, ale aspoň pár minut navíc byli v suchu. Každou chvíli pršelo víc a víc.
„Myslíš, že jsme našli všechny?“křikl John tak, aby přehlušil hrom a zároveň déšť.
„Odkdy tě to zajímá?“pousmála se.
„Když už jsme tu strávili tak krásný den…“ušklíbl se.
„Myslím, že je to vše.“přikývla. „Tak se vracíme zpátky.“ Vběhli do jumperu a shodili ze sebe pláštěnky. Kluci si jenom prohrábli vlasy, ale Mac vypadala jak zmoklá slepice. Stočila si vlasy do drdolu a pořádně je vykroutila.
„Chm.“zamručela a sedla si vedle Johna.

„Jak je mu?“zajímal se Sheppard, když našel Mac dívat se dolů na operační sál.
„Jsou tam už dlouho.“pokrčila rameny. „Chtěla bych vědět, kde ten svitek našel.“
„Další na stejné planetě už nebude. Sama jsi říkala, že Janus to schoval na dvě různé místa.“
„Já vím, ale kdybychom věděli, kde našel ten první…“
„Můžeme odvodit ty další.“doplnil ji. Jenom přikývla.
„Plukovníku?“ozvala se od schodů jedna ze sester.
„Ano?“
„Doktorka vzkazuje, že je po operaci, a když nenastanou komplikace, měl by být v pořádku.“
„Díky.“přikývla.
„Měla by ses jít prospat. Jak dlouho už jsi vzhůru?“
„Od osmi.“pousmála se. „A jsou tři ráno.“
„Pojď, jdeme. Já službu nemám a ty taky ne.“zkonstatoval, chytl ji za ruku a odtáhl pryč.

John se vzbudil, ale oči zatím nechal zavřené. Automaticky natáhl ruku k Mac. Nic ale nenahmatal. Otevřel oči a posadil se. Nikdo vedle něho nebyl. Postel sice byla ještě rozestlaná, ale Mac nikde. Zamračil se, ale pak padl zpátky a ještě si chvilku zdřímnul.

„Dobré ráno.“pousmála se Mac, jakmile došla na ošetřovnu a Delroye našla vzhůru.
„Milé, že ses na mě přišla podívat.“zašeptal. Mac ho přejela pohledem. Byl celý potlučený. Na nočním stolku měl snídani.
„Být tebou, tak si dám.“kývla směrem k tácu s jídlem. „Je to to nejlepší, co tady máme.“ dodala a vzala si jeden ze dvou koláčů.
„Nech mu to!“křikla Jennifer. „Zajdi si do jídelny.“
„Taky ti přeju krásné ráno.“ušklíbla se.
„Stejně nemám hlad.“ozval se Delroy.
„Vidíš.“pousmála se Mac.
„Hlavně mu to celé nesněz.“pokrčila rameny Jennifer a zase odešla.
„Víš, teď když jsem tě zachránila, bys mi možná mohl říct, kde jsi našel ten svitek.“
„Tu druhou půlku tam stejně nenajdeš, Pallas.“
„Já vím, ale chci to vědět. Jsem zvědavá.“
„Toho jsem si stačil všimnout.“ušklíbl se. „Dám ti tu adresu, ale moc od toho nečekej. Je to pustina. Hodně nehostinná.“
„No já tam nepůjdu. Vyšleme tam vědce.“pousmála se.
„Jsem rád, že to nedělám jenom já.“pousmál se.
„Co?“nechápala.
„Že si nevybírám nejatraktivnější místa.“
„Když si můžu vybrat.“pokrčila rameny. „Na to tady jsou nižší šarže.“
„Máte tady dobrý personál. Skvěle se starají.“
„Je to absolutní špička.“přikývla.
„Kolik mých lidí to přežilo?“najednou zvážněl.
„Asi 18. Co vím. Přesněji se zeptej Jennifer.“
„Ze dvou stovek jenom osmnáct. Za to zaplatí.“zavrčel.
„Být tebou, tak to nedělám. Potřebujeme co nejvíc ŽIVÝCH lidí.“zdůraznila. „Měl bys odpočívat. Já jdu sehnat tým na prozkoumání té planety. Jinak naši už studují ten svitek.“
„Budu doufat, že jsou tak dobří jako mí vědci.“
„To zjistíme.“

pardon, moc se omlouvám... ...název zase nemám ...nečekaně
další povídka bude...někdy příští týden...

nezapomněla jsi nějak na Wintersonovo postřelení?

jinak je to fajn že jsi připomněla svitky a pěkná povídka

tak jsem se k tomu konečně dostala a zjistila, že jsem o 4 povídky pozadu ale právě jsem to dohnala, a co jiného říct, než že jsou jako vždy skvělé ale je fakt, že ten Winterson se někde ztratil v éteru ... nooo a čekám, jak to vykutí s těmi svitky

Jak sem říkal, postřelenej George nejak vyplul už v tech prvních dílech
Jinak super povídka.

Mackenzie Tak jsem si dočetl poslední 3 povídky a i mě překvapilo, že si tu Střelbu do vlastních, tak nějak vypustila. No snad to v další povídce napravíš, protože pochybuju, že by armáda přešla postřelení dustojníka jiným důstojníkem.

Jinak se mi povídky libíli a hlavně to, jak Mac měl projev před těmi "papaláši" ohledně rozpočtu .

No těším se, až sem konečně dáš odkaz na PDF . Posílám ti soubory po každém dílu a stále čekám. Slibuješ mi to už od dílu 136.

Toto je spoiler!!!:

sklerotičko

kdyz sem zacinal tohle cist tak sem si nemyslel ze to prectu za týden a že cely ten tyden nebudu delat nic jineho než číst,číst,číst a číst
povídky naprosto užasné
už se teším na další

Pacoz Jsem na tom podobně, když jsem to před rok (někdy v prosinci), tak Mac bylo tak u dílu 65 a já to přečetl asi za 3 dny. Od té doby musím čekat na nové díly.

Jsem rád, že Mac to sem občas dáva i v PDF, které si sám pro sebe dělám, protože v PDF se mi to lépe čte než na fóru (mám to vše pohromadě) a naučil jsem se to při čtení SGH a SGO .

jakop: jo, jo...jen se pochval, jak jsi úžasný, že to převádíš na PDF ...díly v PDF a DOC přidám při další povídce pod obsah dílů a budu to postupně aktualizovat ... jenom bych uvítala, kdybyste napsali, kam to mám hodit , kde vám to bude vyhovovat

pacoz: to jsem ráda

all: dobře, nějak jsem nemyslela, že toho Wintersona budete tak řešit...nějak mi nedošlo, že bych se tím měla víc zajímat...jsem to brala tak, že se uzdravil ...ale už je to k povídce dopsané

povídku dám zítra večer

už se těším na další povídku... páni nemůžu uvěřit tomu že se chovám jako bych čekala na šestou sérii atlantis

šestá série atlantis to snad ne. Já jsem byl rád, že to i skončilo

DAVE: no jo, čéče, tys byl možná rád, ale já se nemám na co dívat ...nepočítáme-li SGU, což se mi zatím moc nelíbí...ale tak uvidíme...ale to jsem hooodně OT

Mackenzie No mě se zatím SGU libí, mám rád zvláště mám rád Dr. Nicholase Rushe, u něj člověk nikdy neví na čem je.

Mac, nešlo by už přidat další díl, přeci jen za okny je už tma a já budu už muset brzo pryč, takže...

sgcatlantis No psala někdy příští týden a povídka vyšla 24.10.2009 22:22:33, tak Mac má ještě tak necelých 28 hodin čas . A jak jí znám, tak to nevydá ani o minutu dřív, spíš později, protože jak je známo Mac má špatnou pamět .

BLA BLA BLA

Plaváčci, part 1

„Co se děje?“zajímal se Sheppard, když Mac jednoho večera přišla do pokoje a práskla sebou na postel. V ruce držela obálku.
„Parker poslal rozsudek ohledně té nehody s Georgem.“hlesla.
„A?“vyhrkl a sedl si k ní.
„Sára už spinká?“zajímala se.
„Jo. A nezamlouvej to.“zabručel.
„Takže.“odkašlala si a papír rozložila. „Seškrtali mi plat. Do háje šli veškeré přesčasy, a že jich nebylo tenhle měsíc málo, diety za vícedenní mise a veškeré osobní odměny. Bydlet na Zemi, tak zaplatím nájem a na víc nemám. Přišla jsem o víc jak polovinu platu!“prskla a otočila se na břicho. Objala polštář.
„Pokud potřebuješ…“
„Nepotřebuju půjčit, ani nic takového!“naježila se. „Promiň.“dodala omluvně. „Krom toho mám…řekněme podmínku.“
„Podmínku?“nechápal.
„Jo.“přikývla. „Ještě jeden přešlap, jedna jediná chyba a degradujou mě.“zavrčela. „Vím já, co je malá chyba?“pokrčila rameny.
„Degradujou?“vydechl.
„Jo. S mým štěstím někde pod vojína. To se rovná roznášení jídla v jídelně.“zavrčela znova.
„Co berou jako chybu?“
„Nevím, možná to, kdybych si do George chtěla střelit znova! Dorazit ho, víš?“
„Na jak dlouho?“
„Půl roku.“zavrčela. „Ty peníze jsou naštěstí jenom na tenhle měsíc, ale dalšího půl roku budu bez odměn.“zahučela. „Ale taky bych se jim mohla z vysoka vykašlat na nějaké přesčasy. Ksakru, vždyť to byla nehoda!!“
„Já vím.“pohladil ji.
„I Winterson jim to řekl!“ Posadila se a sundala si tričko. Pak pokračovala kalhotami. „Jdu se utopit.“oznámila a zapadla do koupelky.

„Ten zápas nemůžeme vyhrát.“povzdechl si John další den odpoledne a hodil basketbalovým balónem, který poslušně prolétl košem na jednom z mol.
„Při nejhorším budeme podvádět. Telekinezí tam ten balón hodím vždycky.“pousmála se Mac, která seděla na lavičce a maličko nepřítomně koukala na moře.
„Tak to bude velice nenápadné, když to někdo hodí a bude to jasné, že to letí mimo a
najednou se to stočí do koše.“prskl. „Vždyť celý Lornův tým je větší jak my.“
„No, promiň, ale já nemůžu za to, že mám jenom metr pětašedesát!“naježila se.
„To jsem neřekl, ale jakmile se nám takový dvoumetrový Cooper postaví pod koš, jsme
v háji.“povzdechl si. Mac se na něho jenom dlouze zadívala a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Pak se maličko pousmála.
„Jak dobře umíš zvedačky?“zeptala se.
„Co….?“maličko nechápal a zadíval se na koš. „Ty…“ Rukama naznačil pohyb nahoru. Mac jenom přikývla. „Jdeme trénovat.“vyhrkl.
„Tady ne. Pojďme když tak do tělocvičny, tam nás nikdo neuvidí.“
„Jasně, jdeme!“vyhrkl a přehodil si ji přes rameno.
„Co to děláš! Pusť mě na zem!“zapištěla.
„Nepustím a nemel sebou!“pleskl ji přes zadek.
„Chm.“ To byla celá odpověď.

Jakmile dorazili do tělocvičny, Sheppard zamkl a shodil Mac na žíněnky. Sedl si vedle ní a oba začali zkoumat protější zeď.
„Kolik má koš?“
„No, my máme nastavený na dvě padesát.“
„Fajn.“přikývla a vstala. Přešla ke stěně, ale pak se rozhlídla a vzala jeden z klacků, se kterýma s Rononem čas od času cvičili. „To je padesát.“protočila s ním v ruce. Třikrát ho přiložila na stěně, ale jakmile došlo ke dvoum metrům, nastal problém.
„Dovolíš?“pousmál se John a vzal od ní klacek. Mac mezitím přitáhla lavičku, a tak se snadno už dostali s měřením do požadované výšky, kde udělali tužkou čáru. „To bychom měli.“promnul si ruce.
„Jo.“přikývla.
„Teď to už jenom natrénovat a je to.“pousmál se.
„Jo.“přikývla znova. „Ale k tomu, abych tam dosáhla, mě budeš muset chytit až pod zadkem, jinak jsme tam, kde jsme byli.“
„Bez problému.“zavrněl.
„Pod zadkem, ne na, ano? To si pamatuj.“zdůraznila.
„Neboj.“ Mac se postavila na konec místnosti a po chvilce se rozběhla zpátky k němu. Jakmile byla skoro u něho, odrazila se a skočila. John ji bez problémů chytil a vyzvedl nahoru, kde se rukou dotkla čáry. Maličko ovšem podcenil situaci a oba skončili na zemi. Rozesmáli se.
„Ale jinak by to šlo.“zahýkal smíchy Sheppard.
„To dopilujeme. Máme čas.“mávla rukou a s heknutím se postavila. „Měli bychom jít balit. Ať si zítra můžeme přispat. “
„Jasně. Dneska jsem viděl jednoho z vědců a málem skákal nadšením.“
„Škoda, že se to nedá říct i o ostatních. Jinak Lorne a jeho tým jde s náma.“
„Aspoň máme víc lidí na poker.“
„Budu muset dopsat pár hlášení a pár jich založit.“povzdechla si.
„Ale no tak. Budeme tam více jak tři dny. Záleží na tom, za jak dlouho jsou ti inteligenti schopni odtrhnout.“
„Nechci nic říkat, ale tvoje IQ je skoro stejně vysoké jako jejich.“rýpla si.
„Ale já přece nefotím každý šutr, který není oblý ani kulatý.“pousmál se a zatlačil ji ke zdi.
„Podplukovníku, brzděte.“ Snažila se ho od sebe maličko odstrčit.
„Nebo co?“
„Johne, fakt dneska ne.“
„Ale no tak. Kdy to bylo naposledy.“zaprotestoval. Mac maličko zauvažovala.
„Minulý týden.“
„Vidíš to! Minulý týden! Minulý týden ve středu a dneska je čtvrtek!“
„Víš ty co? Nějak se nebojím, že i když si dáme chvilku pauzu, spadneme pod průměr.“prskla a definitivně ho od sebe odstrčila. „Jdu nachystat věci.“oznámila chladně.

Mac došla do zbrojnice a ze stojanu vzala velký batoh. Položila ho na stůl a začala do něho skládat potřebné věci. Moc u toho nepřemýšlela, protože to dělala už skoro automaticky. Jakmile tam sbalila vše potřebné, hodila batoh na zem a zamířila ke stojanům se zbraněmi. Vybrala si jako vždycky P 90 a do svojí vesty si zastrkala náhradní zásobníky. To samé udělala s devítkou. Potom obě zbraně položila na svoji vestu, kterou dala ke kraji stolu. Potom vzala něco, co vypadalo jako pytel a prošla dveřmi do další místnosti, kde bylo plno poliček. Do vaku nacpala s heknutím tři těžké stany. Na chodbě ulovila několik vojáků a ti jí pomohli nachystat nějaké spacáky, deky a polštáře. Promnula si unaveně čelo a vydala se směrem k bráně. Těsně před vchodem k ní ale zabočila do jedněch dveří. Objevila se v místnosti, kde byly uskladněné MALPy. Věci už ležely u nich.
„Ale naskládat je, nebo aspoň počkat tu, nemohli.“prskla a z poličky vzala jeden z ovladačů. Zapla ho a posunula joystickem dopředu. Jedna ze sond, která byla ve přední řadě se posunula. Mac se jenom pousmála a ovládání dala na MALPa. Pak na něho vytáhla pytel s věcmi. Jakmile byl nahoře, upevnila ho popruhy. Když skončila, byla úplně zpocená. Oddechla si. Zhasla světlo a vyšla ven. Zamířila na ošetřovnu.

„Ahoj.“pozdravila doktorku.
„Ahoj.“pousmála se Jennifer, ale pak se na ni zkoumavě zadívala. „Není ti nic?“
„Mělo by?“opáčila a sedla si na jednu postel.
„Jsi nějaká…“zamračila se Kellerová. „Hm…“
„Jsem jenom unavená.“mávla rukou a zívla. „Potřebovala bych připravit první pomoc.“
„Ta třídenní mise. Jasně. Dej mi chvilku.“vyhrkla a na chvilku zmizela za rohem. Vrátila se s velkým batohem. „Mělo by tady být všechno, co byste mohli potřebovat.“
„Jsi zlato. Díky moc.“usmála se Mac.
„Nemáš zač. Užij si to.“popřála jí.
„No nevím teda.“zapochybovala.
„A dej mi pozor na Rodneyho.“
„Tak to se neboj. Jako na vlastního.“slíbila Mac. „Ráda bych si povídala, ale zítra vyrážíme brzo. Půjdu do postele.“
„Jasně. Dobrou noc.“
„Dobrou.“

Mac se ráno probudila a přetočila se na bok. Zabloudila rukou k Johnově straně, ale nic nenahmatala. Otevřela oči a uviděla vedle sebe prázdnou postel. Protřela si oči. Postel byla ustlaná.
„Ksakru.“zavrčela a vyhrabala se z peřiny. Podívala se na budík a zjistila, že má ještě asi hodinu času. Po nezbytné ranní hygieně na sebe navlíkla uniformu, namalovala se a pomaličku se vydala do jídelny.

Už z dálky cítila vůni jídla. Nějak ale neměla hlad. Automaticky si vzala nějaké pečivo a nalila si džus. Rozhlédla se po jídelně a v koutě uviděla sedět Johna. Nervózně přešlápla a vydala se k němu.
„Ahoj, můžu?“zeptala se potichu, když k němu došla.
„Jistě, ale už odcházím.“odpověděl chladně a pomalu se zvedl.
„Johne, počkej.“zarazila ho. „Co jsem udělala tak strašného?“
„Co? Ale no tak.“odfrkl si.
„Nelíbí se ti, že se mi včera nechtělo?“
„O to nejde, ale už to je dlouho.“
„Ale no tak. Moc jsem tě rozmazlila, co?“pousmála se.
„Asi.“odtušil.
„Promiň.“hlesla. „Ale vážně se mi včera nechtělo.“
„Fajn, beru to. Uvidíme se u brány.“
„Počkej! Kde si dneska spal?“zajímala se.
„To je snad jedno, ne?“odsekl a odešel. Mac si jenom unaveně promnula čelo a nechala chvíli hlavu ve dlaních.
„Jste v pořádku?“ozvalo se nad ní.
„Dobré ráno, majore.“maličko se pousmála.
„Můžu?“ukázal George na prázdnou židli. Jenom přikývla. „Stalo se něco?“
„Ani ne.“špitla a snažila se nenápadně si otřít slzy. Winterson dělal, že nic nevidí.
„Mně to můžete říct. Nerad bych strávil další minimálně tři dny se šíleně smutnou princeznou.“pousmál se.
„Jde o Sheppa. Zase jsme se pohádali, i když to spíš byla menší výměna názorů.“
„Kvůli čemu?“
„To je jedno.“mávla rukou. Winterson se na ni zkoumavě zadíval.
„Ono když nejsou uspokojeny základní potřeby, tak dokážou být mužští docela protivní.“
„Ale vždyť mu skoro pokaždé vyhovím. Tohle není vůči mně fér.“zamručela.
„To není. Měla byste se ale najíst. Deset kilometrů není nejkratší cesta.“pobídl ji a pošťouchl k ní talíř s nějakou houskou.
„Nemám hlad.“zamračila se a vstala. „Jak jsme na tom s jídlem?“
„Už jsem ho nachystal. Máme zásoby na celý týden.“
„Šikulka.“přikývla a zkontrolovala hodinky. „Jdu si pro věci. Zatím nashle.“

Planeta byla jako mnoho jiných. Brána byla umístěna v lese, odkud vedla menší vyšlapaná cestička hlouběji. Tak akorát po ní projel MALP. Skupinka asi dvaceti lidí šla pěkně spořádaně vpřed. Krom týmu Mac a Lorna mezi nimi pobíhal ještě Ray a zbylí vědci se zvesela bavili. Nechyběli mezi nimi geologové, archeologové a biologové. Mac šla vepředu a házela nějaký klacek Rayovi. Rodney ovládal MALPa a na něco si stěžoval zrovna procházejícímu vědci. Bohužel museli co pár kilometrů zastavovat a čekat, až si nevojenská část odpočine. Mackenzie se celou dobu držela dál od celé skupiny. Nějak neměla náladu být v něčí společnosti.
„Jdu se podívat, jak to vypadá vepředu.“oznámila a máchla rukou někam dopředu. Zvedla se a i s Rayem se vydali za zatáčku. Po pár minutách ji došel zbytek skupiny. Takhle cesta pokračovala až k místu, které si vyhlédli jako tábor. Byla to louka krytá ze všech stran lesem a kousek od ní byl potok. Sundali z MALPa stany a za pár minut je rozložili. Byly to menší stany pro dva tři lidi. Zároveň taky postavili plátěný přístřešek, který je chránil shora a z dalších třech stran. Rozložili tam stolek a pár židlí. Pod přístřešek naskládali různé přístroje a zásoby.
„Jdu se podívat okolo.“křikla Mac a hvízdla na Raye.
„A co my?“podrbal se na hlavě Rodney.
„Počkáme. Nikam vás nepustíme.“odpověděl mu Sheppard.
„Ale po tady těch troskách se podívat můžeme, ne?“zeptal se celkem drze jeden archeolog.
„Jak je libo.“pokrčil rameny John a zadíval se na pár metrů vysoké a zpola zbořené zdi.

Mac se vrátila až skoro za hodinu.
„Tak co?“zajímal se Rodney dychtivě.
„Potkala jsem Yetiho.“
„Fakt?“zeptal se.
„Ne, v okolí sto metrů není živé duše. Budeme v pohodě.“pousmála se a automaticky hodila Rayovi klacek, který jí chvilku předtím pustil k nohám. Pak si unaveně sedla na jeden spadlý kmen a zadívala se do dálky.
„Jsi naštvaná, nebo spíš dneska se mnou?“ozvalo se potichu za ní a ucítila kolem pasu Johnovu ruku. Chvilku na to jí dal pusu na krk.
„Mám na výběr?“maličko se pousmála.
„Ani ne.“zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, choval jsem se jako…“
„Nadržená stepní koza?“
„Tak nějak.“přikývl.
„Začíná se stmívat.“kývla hlavou dopředu na červenající západ slunce. „Jsem unavená. Půjdu si už lehnout.“vstala a cestou ke stanu ho pohladila po hlavě. Jenom se pousmál a sledoval ji, dokud nedošla do stanu a nezmizela v něm. Za pár minut se rozešli spát všichni až na majora Lorna, který si vzal první hlídku.

Vědci už od časného rána vydávali podivné zvuky jako klepání různých nástrojů a velice silné ometání něčeho od prachu. Vzbudilo to většinu sladce spícího vojenského osazenstva.
„Dobré ráno, madam.“pozdravil George a se zahýkáním se protáhl.
„Dobré.“zívla Mac, která měla hlídku až k ránu.
„Tak teď to ale neukecáš. Co je ti?“vyjel na ni naštvaně John, když se zvedla, že se zajde převléct a musela se ho chytit, protože se jí zamotala hlava.
„Nic. Jenom…“
„Nelži!“prskl a chytil ji za ruku.
„Fakt mi nic není.“
„Úplně hoříš.“podotkl a sáhl jí na čelo. Vyškubla se mu. „Nedělej scény a přines lékárničku.“
„Nic to není.“zavrtěla hlavou, ale než stačila cokoliv udělat, tak se Ray objevil s brašnou první pomoci.
„Zrádče.“zavrčela. Její pes na ní udělal jenom smutné oči. Sheppard vyhrabal odněkud zespod teploměr a druhou rukou jí bleskurychle odepnul vestu. Rezignovaně si sedla a rozepnula si bundu a vysvlíkla si i svetr, který měla na sobě. Přitom venku bylo celkem teplo. John jí podal teploměr, který si strčila pod paži. Asi po minutě zapípal a ona ho vytáhla ven. Sheppard jí ho vyrval z ruky.
„37,9.“zkonstatoval.
„Vidíš, nic to není.“
„Pořád je to zvýšené.“namítl.
„Fajn. Přiznávám!“zamručela.
„Tak proč jsi šla?“
„Tak není jedno, kde budu ležet? Jestli tady, anebo u sebe v posteli?“opáčila.
„Co z toho je na teplotu?“zeptal se a rozprostřel v dlani sáčky s léky. Mac ukázala na jeden z nich. Roztrhl ho a nasypal jí ho do čaje. Se znechuceným výrazem ho vypila. „Teď půjdeš pěkně zpátky do postele a pořádně se vyspíš.“poručil. Nic nenamítala a poslušně se odploužila do stanu. „Rayi, hlídej ji, a jestli vystrčí jenom špičku nosu, kousni ji.“otočil se k němu. Pes jenom štěkl a odběhl ke stanu, kde se stočil na všechny čtyři. Sheppard po chvilce nakoukl dovnitř. Vypadalo to, že Mac dříme. „Spíš?“zeptal se potichu. Jenom zavrtěla hlavou. „Uděláme dohodu, dobře? Jakmile ti začne být hůř, řekneš.“navrhl. Přikývla.
„Myslela jsem, že to je jenom únava z předchozího týdne. Že to přejde.“
„Vždycky, když se tak moc unavíš, skončíš s nějakou virózou.“podotkl.
„Hm.“
„Pošlu zprávu Jennifer, ale řeknu jí, že chceš zůstat. Když se to ale zhorší, volám jumper.“
„Rozkaz.“zamručela.

„Kde je Mac?“zajímal se Rodney o pár hodin později.
„Nebylo jí moc dobře. Zase něco chytla.“odpověděl mu Sheppard a znechuceně odhodil karty na stůl.
„Je nemocná?“zeptal se vyděšeně jeden z vědců.
„Nebojte, nejsou to pravé neštovice.“pousmál se George.
„Ale ta nákaza může zmutovat a všechny nás zabít.“vyjekl. „Co když to je něco nového nebo…“
„Ježiši, chlape, uklidněte se trošku.“zarazil ho Evan. „Je to jenom obyčejná viróza. Jen teplota a kašel. Nic víc. Teď si jděte odhrabávat ty svoje poklady.“odbyl ho. Muž se jenom zamračil a uraženě odešel.
„Máš postupku.“ozvalo se potichu za Johnem.
„Díky. Teď to všichni ví.“prskl a nafoukl se. „Co tu děláš?“vyjel na ni.
„Stojím vedle tebe a koukám ti do karet.“pousmála se a obalená spacákem si sedla na kmen vedle.
„Mac.“povzdechl si.
„Je mi fajn. Jenom se mi maličkou klepou nohy a jsem ospalá. Nic nového.“mávla rukou.
„Hrajete s námi, madam?“zeptal se Evan. Mackenzie jenom přikývla a vzala do ruky první dvě karty.

„Nechce se ti jít na procházku?“zeptala se Mac po pár hodinách nepřetržitého hraní karet.
„Nemyslím si, že…“začal.
„JOHNE!“zavrčela.
„Fajn.“
„Nechce se mi jít samotné.“zamručela.
„Vždyť nic neříkám, jdeme se projít.“pokrčil rameny. Vyrazili do okolního lesa. „V pořádku?“
„Jistě.“přikývla a chytla ho za ruku. „Jenom chci být chvilku sama s tebou.“pousmála se a zastavila se.
„A simulování nemoci je skvělý způsob, co?“
„Tak trošku. Jsem jenom unavená víc, než obvykle. Nic víc.“
„Ale máš horečku.“
„To ano.“souhlasila. „Ale s tím se jít projít můžu. Nevíš, jak pokročili ti naši vědátoři?“
„Odhrabali velkou část toho, co objevil sken jumperu. Jsou jako malý, nad každým šutrem hopkají, jak kdyby našli Eldorado. Když už jsme tady…mohla by ses prosím otočit.“dodal a stoupl si ke stromu.
„Bože, chlape.“protočila oči a zadívala se jinam. Chvilku jenom těkala očima po okolí, než se zaměřila na něco, co tam podle ní rozhodně nepatřilo. Přitlačila Johna k zemi.
„Co je?“zaprskal naštvaně. Beze slova ukázala dopředu. Pár set metrů před ně.
„Máš dalekohled?“ Sheppard se nenamáhal odpovědět a vytáhl z kapsy vesty maličký dalekohled.
„A sakra.“hlesl.
„A sakra? Dej mi to.“vytrhla mu ho z ruky a zadívala se tím směrem. „A sakra.“vydechla. „Pojď!“potáhla ho za ruku a v podřepu, pěkně nízko u země se rozběhli zpátky.

„Okamžitě všeho nechte! Sbalte nejnutnější věci, externí hardisky, flashky a jdeme! Notebooky tu nechte a vymažte je!“křikla Mac zadýchaně, jakmile se dostali zpátky do tábora. „Máme návštěvu!“
„Nemůžeme to tady nechat.“namítl jeden vědec.
„Máte fotky?“štěkla Mac.
„Ano, ale…“
„Tak se sbalte a jdeme.“zopakovala.
„Bohové?“hádal Lorne.
„Podle uniformy ano.“odpověděl mu Sheppard, protože Mac zrovna lovila ve stanu zbytky svojí uniformy a výbavy.
„Co když tu jsou jenom náhodou?“nadhodil George.
„No to nevím.“zavrtěl hlavou John. „U nich není nic náhodou.“
„Můžeme?“křikla Mac, jakmile na sebe dostala zbytek výstroje.
„Ani ne.“hlesl Rodney.
„Zase jste si zadřel třísku, doktore?“uchechtl se Evan a otočil se. „Ksakru!“ Jeden z postarších vědců mířil na McKaye.
„Ale no tak. Co to děláte? Taky bych ho nejradši někdy zastřelila, ale to se manželům svých kamarádek nedělá. Ale tohle je moc. A zrovna teď. Vyřídíte si to s ním doma.“zaprskala Mac a vytáhla zbraň.
„Vy to nechápete. Všichni tady pěkně počkáme na hlídku.“křikl ten vědec.
„Proč?“zeptala se. „Pochybuju, že mají dolary.“
„Slíbili mi moc.“
„Prokrista.“protočila oči. „Myslela jsem, že se u vás předpokládá jisté IQ, ale tohle je projev největší debility. Přestaňte blbnout!“
„Je mi líto. Zašlo to příliš daleko.“namítl.
„Pravda.“přikývla a v tu ránu vystřelila. Kulka jenom těsně minula Rodneyho rameno a trefila se do ramene vědce.
„Skvěle. To teď poneseme raněného?“zaprskal McKay.
„Nemáš zač, Rodney. A ne, on tady zůstává.“zavrtěla hlavou a pořád se maličko nechápavě dívala na zraněného muže.
„Dobrá trefa.“pochválil ji John.
„Ani ne. Mělo to být do hlavy. Nějak jsem to neudržela.“zamračila se a devítku schovala.
„Nemůžete mě tu nechat!“vyjekl vědec.
„Ale můžem.“zavrčela Mac.
„Tak jo, pohyb, lidi, jdeme! Mac, nech ho tak. Vyřídí si to s ním Woolsey.“křikl Sheppard. Vojáci se roztáhli okolo vědců a všichni se vydali zpátky směrem k bráně.

„Zvládneš to?“staral se John, když viděl, že se Mac už poněkolikáté zastavila.
„Mám na výběr?“vydechla a opřela se o strom. „Pokud si mám vybrat mezi utíkáním a chycením… myslím, že je to jasné, ne?“
„Můžeme si chvilku vydechnout.“nabídl jí.
„Ne, dokud nepřejdeme ten lanový most.“zavrtěla hlavou. „Už je to jenom kousek, ne?“
„Tak pět minut.“přikývl a znova se rozešli. Na dohled už měli provazový most.
„Sakra!“vykřikl Lorne zepředu a skočil za první strom, který viděl. U mostu bylo nezalesněné místo, kde byly dva velké balvany a za nimi vedl přes propast lanový most. Na plácku stálo pět vojáků.
„Coopere, zůstaňte se zbytkem! Ostatní palte!“křikla Mac a okamžitě zaklekla. Lesem se ozývaly výstřely. Vojáci bránící most byli za chviličku zneškodněni. „Přes ten most. Rychle!“
Vědci vyběhli zpoza stromů a běželi k mostu.
„Za námi!“zakřičel George a znova zaklekl. Ze strany, odkud přišli, se blížili další vojáci. Najednou se ozval výkřik.
„Coopere?“vyjekla Mac, když ho uviděla ležet na zemi. „Kryj mě!“pleskla Johna po ramenu.
„Jenom škrábanec, madam.“mávl rukou. Z paže druhé ruky mu tekla krev. Mac mu to rychle zavázala. „Běžte s vědci přes most. Honem.“pobídla ho. Rychle vstal a běžel přes vratký most. Za Mac se přesunul Evan a těsně za ním i Swanson.
„Mac! Utíkej!“houkl Sheppard. Jenom přikývla a rozběhla se k nejbližšímu balvanu, za který se skryla. Těsně za ní doběhl Winterson a skryl se za vedlejším balvanem. Znova začali střílet. V tu chvíli vyběhl Sheppard. Vojáci se přiblížili na kritickou vzdálenost. John proběhl přes most.
„Co to…?“vyhrkl George, když se k nim přikutálela větší kulatá věc.
„Do prdele.“hlesla Mac, a než si stačila uvědomit, co dělá, vyběhla a odkopla to pryč. Zamířila zpátky za balvan, ale než to stihla, vybouchlo to. Všechno se otřáslo, Mac i s Georgem odletěli dozadu a země, na které stáli, se propadla. Můstek se zřítil a všechno se propadlo do propasti. Zbytek, který byl na druhé straně, tlaková vlna odhodila pár metrů dozadu. Jakmile se maličko vzpamatovali, rozhlídli se kolem sebe. Na straně, kde ještě před chvílí byl druhý konec mostu, který teď zůstal viset o stěnu naproti, byla obrovská díra. Vojáci zmizeli a zmizely i balvany a lidé, kteří za nimi byli. Sheppard jenom vyvalil oči a vrhl se k okraji propasti. Dole tekla divoká řeka.
„Ginny!“zavolal a znělo to celkem zoufale. „Gino!“
„Georgi!“přidal se Lorne a taky koukal dolů. „Wintersone!“
„Musíme…musíme na Atlantis. Pro jumper.“potáhl je Swanson. „Majore, pane, pojďte.“

Takže pokračování bude...další pátek (nejspíš) ....odkaz na stažení v DOC a PDF - tímto děkuju jakopovi - je na první straně pod seznamem dílů a Pokud to chcete hodit ještě někam jinam, klidně napište kam. Není problém

jakop: překvapený?

Mackenzie Překvapen to ne. Jsem přímo v šoku.

K povídce:

Toto je spoiler!!!:

Moc se mi líbila a to jak si vyřešila potrestání Mac je dobrý. Mohu se zeptat? Máš postavu Mackenzie Black ráda? Nechala si jí už zabít, myslím už dvakrát, málem zabít. Způsobila si jí mnoho zlomenin, podlitin modřin. Dost si do ní řezala i střílela. A teď si jí ještě nachlazenou schodila ze skály do studený vody. Nemáš ty nějaký komplexi proti tvé postavě???? Jinak povídka je báječná a libílo se mi i toto : „Úplně hoříš.“podotkl a sáhl jí na čelo. Vyškubla se mu. „Nedělej scény a přines lékárničku.“ „Nic to není.“zavrtěla hlavou, ale než stačila cokoliv udělat, tak se Ray objevil s brašnou první pomoci. „Zrádče.“zavrčela. Její pes na ní udělal jenom smutné oči.

moc se mi to líbilo a chtěla bych se zeptet bude v dohledné době nějáká spolupovídka s mooony? teším se na pokračování !!!

to vážně musím čekat až do pátku?
jinak povídka byla jako vždy super

No mackenzie musím tě pochválit! povídka skvělá pěkné vyřešení wintersonova postřelení no uvidíme jestli Mac něco zase

Toto je spoiler!!!:

posere

a bude z ní vojín i když

Toto je spoiler!!!:

tomu moc nevěřím

a pěkný název