Project 42

Zdravím, měl bych tu takový úvod k jednomu delšímu těžko definovatelnému literárnímu útvaru. Něco takového píšu po hodně dlouhé době, tak nevím, jak se to čtenářům bude pozdávat, ovšem plánuji celou tuhle operaci dokončit, tak snad se podaří. Ocením jakékoliv připomínky.

Pokud není řečeno jinak, nový díl každou neděli.

John je žoldák. Býval mariňákem, takže mu nedělá problém plnění rozkazů. Kam ho pošlou s instrukcemi, udělá je. Neptá se proč, neptá se jak, prostě je udělá. Je to jeho práce. Přijde, provede, inkasuje.
Včerejškem mu skončila jeho další mise - potlačování nepokojů u mořských břehů Jihoafrické republiky sice nebyla žádná sranda, ale už zažil náročnější akce. Tady neměl namále jako kdysi v Saudské Arábii. Boje o poslední zásoby nafty tam byly podle jeho slov "kurva vostrý".
Tady šlo jenom o nějakou blbou ekonomickou krizi a všichni na jihu afriky šíleli a nevěděli co si počnou. Od dob, kdy Afrika byla rozvojovým kontinentem uplynulo hodně času. Teď to však vypadalo na to, že by se tahle situace mohla vrátit a Afrika by na tom ekonomicky byla jako na počátku milénia. Což v roce 2118 rozhodně není žádoucí. Obzvlášť všichni představitelé z organizace Spojených Africkým Zemí měli nahnáno.
Nic z toho už ale Johna nezajímalo. Tomu jeho práce v Africe skončila a chtěl si užít zaslouženého odpočinku, než ho zase někam pošlou. Obzvlášť se těšil na pivo se svým starým kamarádem z vysoké, Carlem.
Carl kdysi býval také mariňák, ale teď už je, jak by řekl John, kancelářská krysa. Dělá papírování pro zásobování výzbroje americké armády pro polovinu západního pobřeží. Když do téhle práce nastupoval, tak netušil, že mu tolik bude chybět práce v terénu, ale podle jeho slov má aspoň klid.

Cestou letadlem z afriky zpátky do států Carlovi ještě volal, na kdy to asi tak vidí, jestli se vůbec stihnou setkat. Poslední dobou na zásobování měli spoustu práce a John nevěděl, kdy ho zase někam pošlou.
"Nazdar Carle, ty experte" načne rozhovor jako vždy. Carl si z něj hned začne dělat legraci "A helemese, kdopak nám to volá, John. Už je to nějaká doba, co jsem o tobě neslyšel. Konečně se dostaneš domů nebo chceš zase půjčit peníze?"
"Tak znáš mě" odvětí John a hned pokračuje, "co budeš vyvádět zejtra? Neuděláme si zase jeden z našich vyhlášených tahů?" promlouvá s velkým entuziazmem John deset tisíc metrů někde nad hladinou Atlantiku. "No mám toho tady dost, ale zkusím se trhnout z práce a někam zajdem."
"Počítám s tebou Bude to jako za starejch časů, co?" říká John s jistou dávkou sentimentu. "Jasná věc, tak zatím." ukončí Carl hovor.

Další den ráno má John samozřejmě volno, nemusí se za ničím honit. Jeho byt na okraji centra Seattlu je klidný, proniká do něj jenom velmi tlumeně ruch velkoměsta. John si v klidu a pohodě dělal snídani, když v tom ho vyrušil zvonek u dveří. Nebyl moc rád, že musí topinku nechat namazanou jenom napůl a šel otevřít. Cestou z kuchyně přemýšlel, kdo by to tak mohl být, Carl se má zastavit až večer, ale Johna napadlo, že ho chtěl možná překvapit a zastavit se už ráno.
Odemkl a s úsměvem na tváři otevíral se slovy, "Carle, ale tohle jsme si nedo..." Jaké ale bylo jeho překvapení, když ve dveřích uviděl někoho úplně jiného. Ve dveřích stáli dva muži, kteří svým zevnějškem jakoby vypadli z filmu Muži v Černém. Jejich vzhled Johna moc nepřekvapil, byl zvyklý na to, že lidé z úřady občas byli občas trochu tajemní a jejich krytí bylo spíše nápadnější a tedy ku škodě.
"Pan Andrews, předpokládám" řekl ten menší z nich. John je jinak než velikostí těžko odlišil. Oba v obleku vypadali skoro stejně.
"Ano, to jsem já. Promiňte, ale čekal jsem někoho jiného" odvětil John a problesklo mu hlavou, že vidina večerní pitky se rozpadá v prach.
"Dlouho vás teď nezdržíme, máme pro vás další práci," řekl ten vyšší z nich a hned mu vrazil do ruky nějakou složku s dokumenty. "Nejpozději do 20 00 se dostavte na útvar" dodal stroze. Oba se dali na odchod.
"No skvělý," zabručel si pro sebe John a podíval se na složku, na které bylo jeho jméno a obligátní nápis "TOP SECRET". John bohužel práci odmítnout nemohl. Podepsal s armádou, jak to jenom říci, dlouhodobou smlouvu, takže jinou možnost neměl. Cestou zpátky k napůl namazané topince a v této chvíli už určitě studené kávě roztrhnul pečeť na složce a vytáhl prvních pár papírů. Všechny měli hlavičku nějaké firmy, o které nikdy neslyšel. Nikdy pro ně ještě nedělal. "Bůh ví, co o bude zase za cucáky," pomyslel si a trochu si srknul teď už opravdu studené kávy.
Přesunul se do obýváku a začal listovat všemi dokumenty důkladněji. Čím víc četl, tím víc kroutil hlavou a říkal si, co to všechno sakra znamená. Tahle práce byla trochu něco jiného, než dělal doteď. Začal přemýšlet jestli se z toho nemá pokusit nějak vykroutit, ale když se dostal až na konec, kde byla uvedená částka, kterou za tuhle fušku dostane, zatočila se mu hlava. Sice šlo o misi o délce trvání jednoho roku, sedmimístná částka ho ale zajistí do konce života. "Koneckonců dělám to hlavně pro ty peníze, no ne?" zamyslel se naposledy a byl rozhodnut se do toho pustit.

Na hodnocení děje je ještě hodně brzo, ale je to hezky napsané, takže když se budu nudit, přečtu si třeba další kousek příběhu. Ale sci-fi už jsem poslední dobou trochu přesycenej.

Uvidím pozdejšie. A to neznamená aby si to prestal písať. Ak to bude zaujímavé, určite si to prečítam.
a uvidíme

Musim říct, že po dlouhý době mě zase něco vážně zaujalo. Zatím to vypadá dost zajímavě

Mě to taky zaujalo. Jsem zvědavej, co se z toho vyklube. Kdy můžeme očekávat další díl?

mno tak gramaticky bych nějaký chyby neviděl...dějově zatím tak napůl...až odhlaíš víc ohodnotím i děj...hoď sem další díl ať můžu říct víc...

Tak tady to je, doufam že se bude líbit

jinak ted bych to videl na kratičkou pauzu (do 7 dnů bych nahodil další), přeci jen, nelze to chrlit pořád, aby to mělo aspoň nějakou úroveň, kterou jsem si nastavil

Hned potom, co se John rozhodl, řekl si, že musí zavolat Carlovi. Samozřejmě, že mu řekl jenom to, co bylo nutné, takže vlastně jenom to, že jejich setkání opět nevyjde. Ani jeden z nich z toho nebyl nadšený.
Pak až do pozdního odpoledne John nedělal prakticky vzato nic důležitého. Začal být dokonce trochu nervózní, což se mu u jeho práce moc často nestávalo. Z různých akcí po celém světě si zvykl na to, že musí být trpělivý a vyčkávat na nepřítele i dlouhé hodiny. Jediné, co za odpoledne stihl, byl lehký oběd, který si dal v jednom bistru hned vedle vchodu do jeho domu a pak docela dlouhá procházka ulicemi Seattlu. Věděl, že tohle místo zase dlouho neuvidí, tak se chtěl svým způsobem rozloučit. Zopakoval si pohled na panorama s věží Space Needle (která mu připomínala létající talíř napíchnutý na tyčce) a zasněženým vrcholkem Mount Rainier. Obě dominanty města byly zalité odpoledním sluncem. Na jeho výlet po městě bylo krásné počasí, na nebi nebyl ani mráček. Zas a znova si říkal, že tohle je to nejlepší místo, které si mohl vybrat pro život.
Zopakoval si také jízdu trajektem. John miluje trajekty, i když vlastně neví proč. V Seattlu jich je spousta a John kamarádům z jiných částí světa s oblibou říká, že jestli někdy přijedou do Seattlu, musí jet na trajektu. Jinak to je, jako kdyby tam nikdy nebyli.
Pak ještě obešel pár bloků v Downtownu. Díval se okolo na všechny ty malé krámky, stánky s hot dogy, pouliční prodejce tretek, šmelináře i bezdomovce. To všechno patřilo k jeho městu a on to měl moc rád, jen tak chodit a odpočívat. Celé odpoledne procházel městem a nasával atmosféru. Pohyboval se ve změti pravouhlých ulic a poslouchal ruch města. Všechny ty policejní sirény, troubení taxíků, temný hukot motorů, to všechno kreslilo hudební doprovod k diorámatu města. Všude okolo něj vyvstávali obrovské kancelářské budovy, prokládané občas budovou nižší, kterou byl zpravidla kostel nebo škola. Nasával také ten svěží mořský vzduch, který proudil od západu. Ne že by si ho v Jihoafrické republice neužil, ale tam neměl čas si ho vychutnat jako tady. Vždy ho to dokázalo nabít a připravit na další akci.
Pak se vrátil zpátky do bytu. Nezdržel se dlouho, už bylo skoro šest a on se musel dostat přes půl města na centrálu. Vzal si věci a vyrazil. Jediné pozitivum na tom bylo to, že si nestihl ani vybalit, takže byl hned připraven.
Sešel do podzemního parkoviště pod jeho bytem. Hodil batoh s věcmi do kufru svého tmavě červeného Land Roveru Discovery a vyrazil. I když se připozdívalo I-5 byla naštěstí dost volná. Pak odbočil na devadesátku, tam byl provoz o něco horší. Když si ale na hodinkách zkontroloval čas, zjistil, že všechno bez problémů stíhá. Projel okolo chráněného parku vedle Squak Mountain, jednoho z posledních kousků přírody, který zůstal relativně nedotčen lidskou rukou. Připozdívalo se, John se svým autem uháněl na východ, všechno se před ním barvilo do oranžových odstínů od zapadajícího slunce.

Na místo, kam se chtěl John dostat, dorazil něco po půl osmé. Po cestě do správné místnosti centrály, kde ho měly čekat další instrukce, potkal další, můžeme říci kolegy. S některými se už poznal na předchozích akcích. Vždyť si toho něco zažil - Afghánistán, Irák, Pobřeží Slonoviny, Čína, Bolívie. Byl snad u všech velkých převratů a bojů. A to ať už šlo o moc, ropu, peníze nebo cokoliv jiného. On byl prostě u toho.
Dorazil konečně do správné chodby. "Jméno?" vyhrkla na něj sekretářka, sotva se přiblížil k jejímu stolu na konci té šíleně dlouhé chodby.
"Andrews" řekl znuděně a čekal, až ho ta úsečná ženská najde v tlustém seznamu, který měla na stole.
"Dveře 415," pokračovala ve stejném tónu, kterým vyslovila jeho jméno. Vyrazil tedy směrem k těmto dveřím. Co se však za těmito dveřmi stalo dále, to neuvidíme ani neuslyšíme, neboť se jedná o něco tak exkluzivního, že pouze pár vyvolených mělo šanci to vědět. A John byl jedním z nich.

A zatím, co poslouchá všechny ty tajné informace, my se zatím přesuneme v čase i prostoru zhruba o den a několik tisíc mil na jihovýchod. Houston v Texasu je totiž stále centrem vesmírného programu. On a několik desítek jemu podobných se tam totiž sešli, aby je Organizace dostala do vesmíru. Když o tom John poprvé uslyšel, nemohl uvěřit vlastním uším. "Co tam jako budou dělat?" byla jeho první myšlenka. Na brífingu mu totiž zas tolik věcí neřekli. Rozhodně se toho dozvěděl míň, než by sám chtěl.
Teď je všechny nahnali do nějakého raketoplánu, z čehož vůbec nebyl nadšený. Normálně by ho nějaká plechovka nerozházela, proletěl se snad ve všem, co má současná armáda k dispozici. Tohle ale nic z toho nepřipomínalo, navíc tímhle se měl dostat do vesmíru. Při troše představivosti mu loď připomínala raketoplány z doby okolo roku 2050. Ty zas původně vycházeli z raketoplánů, které se používali okolo roku 2000. Zapamatoval si, že o nich kdysi cosi četl. Jednu dobu byly prý tyto lodě strašně nespolehlivé kvůli svému tepelnému štítu. Největší problém jim dělal vstup do atmosféry. V průběhu let se však znovu s vylepšeními nasazovaly do vesmírného programu. Tenhle raketoplán podle něj vypadal jako přerostlý raketoplán roku 2000. Oproti starším modelům také zcela zjevně startoval horizontálně, jako obyčejné letadlo. Jako kdyby jste zkřížili vesmírný raketoplán s Jumbo Jetem. A to v něm moc důvěry nevzbuzovalo.
Také mu došlo mu, že se tady musí jednat o něco, na čem vedení Organizace opravdu záleží, protože vše probíhalo naprosto diskrétně a v maximálním utajení. Všichni technici okolo ramp pobíhali jako naprogramovaní, všichni věděli co mají dělat.
Vnitřním uspořádáním raketoplánu byl udiven, tahle technika byla jako z jiného světa. On a pár desítek dalších postupovali do nitra lodi. John se posadil na jednu z bočních sedaček a přepásal se bezpečnostním pásem, stejně jako to udělali ostaní okolo něj. Sedadla byli jenom na boku lodi, zbytek vyplňoval zabalený materiál a několik pozemních vozidel. Byly uschovány pod tmavou plachtou, John tedy nemohl rozeznat, o jaká vozidla se přesně jedná.
Pár minut do startu. John a ostatní sedí připoutaní uprostřed té obrovské krabice, která se s nimi chystá vzlétnout několik tisíc kilometrů nad Zemský povrch. A je to tady, slyší odpočítávání: "10, 9, 8, 7, 6, ...," vyprázdní se mu hlava a v duchu počítá s těmi čísly. "Už aby to bylo za mnou," pomyslí si a odpočet se neustále blíží k nule: "3, 2, 1, start ...“
Loď sebou pomalu trhne a za chvíli se líně začne zvedat nahoru. Všechno vybavení lodě se začne třepat, včetně sedaček s celou osádkou. Jasné světlo ozařující interiér lodi najednou zhasne a někde vpředu se rozsvítí něco červeného a začne houkat alarm. "Sakra, vypni tu blbou věc, ještě vystrašíme náš náklad," ozve se z reproduktorů, což Johna trochu zneklidní. Přeci jenom, tady jeho život závisí na pilotech vpředu a ne na jeho schopnostech.
Pokud se ale vrátíme k červenému světlu a alarmu, jeho aktivace byla způsobena odchýlením z letové dráhy, což se projevilo hned vzápětí, kdy se celá loď začala pomalu otáčet okolo osy letu. Při tom vypadlo z držáků několik pušek a dalšího vybavení. Někde vzadu se ozvalo "wooohooo," což Johna v téhle situaci nijak nepřekvapilo. Vždy se našel někdo, kdo si i takové relativně nebezpečné situace užíval.
Po několika minutách se situace naštěstí uklidnila a nebylo čeho se obávat. I přes to někteří žoldáci okolo Johna měli bílou barvu, která kontrastovala s černým vnitřním prostorem lodi. Dva nebo tři vojáci dokonce buď zvraceli nebo omdleli.

Nyní se z interiéru lodi přesuneme ven do tmavého a tichého vesmíru, zhruba do vzdálenosti 40 000 km od povrchu Země. Tam vidíme mezihvězdnou loď, na první pohled ne vymykající se běžným standardům - solární panely, fúzní motory, rampy, průchody a podobně. Velké prostory jako jsou sklad, prostor pro materiál a prostory posádky jsou umístěny pospolu vzadu a vypadají jako nesourodý chumel poslepovaný k sobě, obsahující útvary kulatého a krabicového tvaru. Oproti tomu pohon lodě a další důležité systémy jsou vzdáleny několik set metrů od tohoto chumlu, na tenké stopce. Motor je tím pádem vpředu a všechno vlastně táhne za sebou. Ve vesmíru se však na nějaký design nehledí, rozhodující je zde účelnost, což tato loď se svým "výtlakem" 350 tun rozhodně splňuje. Na poměry předchozího hvězdné programu lidstva je také dosti velká, na délku má díky své stopce přes jeden a půl kilometru. Poslední věc, která nás bude momentálně zajímat, je jméno lodi. Černé na bílém stojí na jedné z přepážek - ISV PROMETHEUS.

Nerad bych předbíhal, ale tohle má podle mě velkou a reálnou šanci stát se jednou z nejlepších povídek fóra. I přes to, že se relativně moc neděje, je to nic protáhnuté na dva díly a ty dva díly mě neskutečně připoutávají k sobě. Výborně se to čte, má to hezkou skladbu vět a tak vůbec.....jsi výborný vypravěč musím říct. Bohužel tady nemám, nebo ho aspoň nemohu najít, klanícího se smajlíka, protože tohle by bylo přesně to místo ,kde ho použít, protože prozatím se mohu jen klanět kvalitě a kráse povídky. Budu doufat, že nepolevíš a díly budou stále tak skvělé.

ikdyž si přidal další díl..pořád envím co od toho očekávat...ale začíná se to pomalu ale jistě rýsovat...jak už bylo řečeno hezky se to čte...věty jednoduchý ne žádný *****.... rozhodně pokračuj a překvap mě

Zdravím všechny příznivce, je tu další díl. Považoval bych to za nejslabší část z toho, co zatím vyšlo, ale snad to vynahradí to, že jako čtenáři konečně budete vědět na čem jste. I tak doufám, že budete spokojeni. Další část očekávejte opět do sedmi dnů, tentokrát snad v lepší formě.

K mezihvězdné lodi Prometheus se začala přibližovat malá tečka. Po chvíli se začala tato tečka zvětšovat, až narostla do rozměrů raketoplánu, který už jsme potkali v Zemské atmosféře.
Pokud bychom nyní poslouchali rádiovou komunikaci: "Tady Prometheus. Máme vás na radaru TAV 37, zpomalte a použijte přistávací manévr Beta 4."
"Tady TAV 37. Rozumím, manévr Beta 4. Kurz 23-8-105.
Následkem toho bylo, že raketoplán srovnal pozici s lodí a natočil se směrem na přetlakové dveře. Obě lodě se k sobě pomalu začaly přibližovat, dveře na dveře. S malým tupým nárazem se spojili.
Než se přetlakové dveře otevřely, předstoupil před ně jeden z pilotů.
"Přesunete se teď na Prometheus. Naše cílová destinace je vzdálena přibližně šest měsíců cesty při cestovní rychlosti tří čtvrtin rychlosti světla, tedy pokud to některým z vás něco vůbec říká. Protože je to dlouhá doba, všichni budete ve stázových komorách. To je všechno, teď už padejte," a zalezl zpátky do pilotní kabiny.
Dveře se konečně otevřely. Všichni naši cestující se přesunuli z raketoplánu na Prometheus. John si počkal a šel jako jeden z posledních, ostatně nebylo kam spěchat. Všechno na Prometheu vypadalo sterilně bíle a nově. Žádné temné chodby, jak vídal v některých sci-fi filmech. Popřemýšlel o tom, kdy se podobná loď dostane ke komerčnímu využití a pousmál se. Byl pohroužen do svých myšlenek, zíral na všechno okolo a pomalu se přesouval dál do útrob lodi.
"Čum kam šlapeš blbče!" ozvalo se hned po srážce jeho osoby s nějakým vojákem, který pro něco ještě spěchal zpátky do raketoplánu. Jediné co stihl zaregistrovat, byla jmenovka na jeho armádní bundě v barvě khaki. Podařilo se mu srazit s nějakým Winslowem.
"Sorry kámo," začal se hned omlouvat, ale jmenovaný už byl skoro z doslechu a nějaké omluvy ho stejně nezajímaly.
Postupně se dostal až ke své stázové komoře, všechno bylo naštěstí označeno jménem, takže nebyl problém najít místo, kam má jít.
"No to sis snad dělaj legraci," pomyslel si John při pomyšlení na stázi. V televizi slyšel, že se stázovými komorami se experimentuje, ale ještě nebylo dosaženo optimálních výsledků. Všechno bylo prý ve stádiu vývoje. "A tady si to tady používaj jako úplně obyčejnou věc."
Byl instruován nějakým technikem co dělat, kdyby se náhodou během cesty probudil a podobně. Proslov ho ale moc nezaujal, nečekal žádné potíže, všechno tedy pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Pak si jako všichni ostatní lehl do kóje, ta se s ním zasunula do stěny a zdálo se mu, jakoby usnul.

Uplynulo něco málo přes šest proklamovaných měsíců. Nikomu z posádky po probuzení určitě nepřišlo, že by spal půl roku. A co teprve ve srovnání se Zemí, kde vzhledem k rychlosti dosahující téměř rychlost světla uplynulo času ještě mnohem více. Pro Johna to však bylo, jako by si dal krátký šlofík po obědě. To si myslela jeho mysl, jeho tělo ho od téhle myšlenky trochu zrazovalo. Cítil se jako by dostal nakládačku. Tenhle pocit znal dobře. S Carlem se po barech něco nachodili a když množství alkoholu překročilo jistou hranici, nebylo výjimkou že se pustili do nějaké jiné přiopité bandy. V takové době se neváhali pustit ani do dvojnásobné přesily. Jako mariňáci si to mohli dovolit, ovšem alkohol někdy udělal svoje. Občas se jim tak povedlo dostat pěkně na budku.
Světlo na stázové palubě se pomalu přelilo z nouzového tmavě modrého osvětlení do blankytné modři světel běžného provozu. Všichni žoldáci se začali pomalu probouzet, někteří dost remcali, neměli nejlepší náladu.
"Sakra, tohle má bejt nějaká akce?" plácnul kdosi vedle Johna. Ani Johnovi tohle všechno nepřišlo nijak úžasné.
Od stejného technika jako před vstupem do stáze dostali nové, nepříliš hodnotné informace. Raketoplánem se dostanou dolů na povrch. To bylo všechno. Nejen Johna už začal nedostatek informací pěkně štvát.
Přesunul se zas do raketoplánu. Bylo jasné, že raketoplán bude muset několikrát nahoru a dolů, stejně jako tomu bylo na Zemi. Na cestě jich podle Johnova odhadu mohlo být dvě tři stovky. Do raketoplánu se však vešlo jenom pár desítek lidí plus vybavení.
Když ho plně obsadili, konečně před ně předstoupil někdo, kdo nevypadal jako pilot, nebo druhořadý technik. Vypadal jako někdo, kdo si dokáže zjednat respekt, jako někdo kdo ví, co se tady děje. Začal procházet jednu z uliček mezi mužstvem a nákladem.
"Plukovník Michael Falco. Tohle jméno si zapamatujte. Tak se totiž jmenuju a budeme spolu dobře vycházet. Je to jasný?"
Ozvalo se ne úplně přesvědčivé "Pane, ano, pane."
"Vidím, že vám trochu chybí nadšení," pokračoval. "Ale to se brzy změní, uvidíte." Odmlčel se, došel až na konec uličky, otočil se a pokračoval: "První a nejdůležitější věc, kterou vám řeknu o tomhle světě je to, že je hodně nehostinnej a sakra nepřátelskej. Abyste nechcípli, sotva otevřeme zadní dveře, máte pod sedačkou kyslíkové masky. Nasaďte si je radši už teď, ať si to vyzkoušíte."
Obě uličky ovládl ruch, všichni se ohnuli dolů pod sedačku pro dýchací masku a nasadili si ji.
"Jak vidím, tohle by vám šlo. Nikdy na ni nezapomeňte, protože pokud vylezete ven bez ní, do pěti minut v tý atmosféře zhebnete. Jasný?"
"Jasný, pane," ozvalo se teď už sborově. "Tak to by pro začátek mohlo stačit, víc se dozvíte na zítra na brífingu. Budete tam všichni v 8 00, omlouvá jenom vlastnoručně doručenej úmrtní list. Kapišto?"
"Pane, ano, pane," ozvalo se naposledy a plukovník se šel také připoutat. Raketoplán totiž začal vstupovat do atmosféry, začínal sebou trochu házet. Naštěstí pro všechny zúčastněné, cesta dolů probíhala méně akčněji než nahoru.
I když pro raketoplán bylo lepší, pokud měl standardní runway, nebyl pro něj problém kolmý start i přistání. Vzhledem k omezenému prostoru, který poskytovala přistávací plocha, obklopená džunglí, byla tato vlastnost lodě ideální. Raketoplán se tedy pomalu snesl kolmo až na zem. Bylo slyšet zvuk motorů, jak se pomalu zastavují a jejich řev utichá. Zadní dveře se začali otevírat, jednalo se o rampu jako u běžných armádních letadel, takže všechny vozidla i vybavení se dalo bez problémů dostat ven. Otevírání taktéž doprovázel typický zvuk otáčejících se převodů, doplněný o náhlý závan větru, kdy se do vnitřního prostoru lodi nahrnula pro lidi nedýchatelná atmosféra.
Dveře dokončili svou trasu a opřeli se o přistávací dráhu. Ti, co byli hned u dveří, už začali vycházet nedočkavě ven. Plukovník Falco si pro sebe zamumlal: "Vítejte na Pandoře."

Zatím jsem si to nepřečetl pořádně, ale zaujalo mě to, povídka v kulisách Avatara, to si nenechám ujít. Jen tak dál

Takže toto je vyplňovačka, ale na to som si zvykol aj v iných poviedkach, tak:
Dobré a

Ještě bych tu pro tebe měl nějaké stránky:

Kód: Vybrat vše

http://www.pandorapedia.com/doku.php
http://james-camerons-avatar.wikia.com/wiki/Avatar_Wiki

Puk: možná vím, ale co je myšleno tou doplňovačkou?

pařan: díky, tyto a spoustu jiných odkazů využívám už od začátku plus mám nastudováno i pár dalších "dokumentů". Pokud je to možné a nezapomenu na to, snažím se dodržet veškerou akurátnost univerza Jamese Camerona.

Proste časť, ktorá dej (dianie) upresňuje (dopĺňa), príp. uvádza do atmosféry, ale neide v nej o akciu.
Dúfam, že som sa nezamotal a vystihol čo som chcel tým povedať.
Presnejšie to opísať neviem.