SG: Když se ztratím...

Bez nějakých dlouhých úvodů: tohle je moje první povídka, takže se dost těším na kritiku. Je to jen takový krátký prolog.
A můj korektor jsem jen já sama, takže když najdete nějakou chybu...

Temnota se rozpustila a nahradila ji bolest a krev v očích. To byla sama o sobě dost mizérie, nehledě na to, že před chvílí plná laboratoř najednou zela prázdnotou. Takhle by to být nemělo. Neměli by mě nechat válet se na podlaze s ránou na hlavě. Nikdy.
„Hej, kde jste kdo!“
Tohle byla Atlantis, oknem jsem viděla oba měsíce a interiér byl taky nezaměnitelně antický, ale něco bylo jiné. Místnost nebyla jen liduprázdna, nejevila ani známky používaní. Pryč byl i antický přístroj, jehož zkoumáním jsme strávili několik posledních týdnů.
„Sakra, je tu někdo!“
Á, snad nám malá Sára nezačíná panikařit, ozval se mi v hlavě hlásek, o kterém bych přísahala, že patří mému bratrovy.
„Panikařit ne, blbnout“ odpověděla jsem mu potichu.
Spustila jsem snad ten krám? Proč bych to dělala? Nemohla jsem si vzpomenout. Najednou se otevřely dveře. Stál za nimi nějaký voják, kterého jsem tu v životě neviděla a major Lorne. Teprve v tu chvíli jsem začala panikařit opravdu. Nebyly to ani tak ty bouchačky, co na mě najednou mířily – i když náladu mi to rozhodně nezvedlo - ale majorův pohled. Takhle koukáte na člověka, kterého neznáte.

„Takže jste členem expedice?“ zeptal se John.
„Ano.“
„Od začátku?“
„Ano.“
„V mém týmu?“
„Když to chceš slyšet po čtvrté – ano, v tvém týmu.“
Náš rozhovor se od doby, co mi ošeřili ránu a odvedli mě na izolaci, točil v kruhu.
„Tak mi vysvětlete, jak je možné, že žádná doktorka Evansová, nikdy v tomhle projektu nepracovala a vidím vás poprvé v životě…“

Začínáš zatím moc dobře, pokračuj!
Mmch, žádné hrubky jsem si nevšimla...

Vypadá to dost zajímavě a v ich formě jsem dlouho nic nečetla

Mam jednu kritickou poznamku, JE TO KRATKY , ale rozhodne pokracuj zatim to vypada zajimave.

Rozhodne pokracuj, doufam ze tam das jeste kapku hororu

Peknej uvod a kde je zbytek?? At jak tak

Rozhodně to začíná zajímavě a i tahle krátká část mě zaujala a těším se na zbytek

Díky, těší mě, že se vám ta jednohubka líbí. Další část příde, teda doufám, brzo.

Very Happy At Rolling Eyes jak Crying or Very sad tak dont know

Ehm, nechápu, Kasome.

krátkost převýšil obsah. Moc dobrý, pokračuj

Dobrý, ale moc krátký úvod. Ale já za sebe musím říct, že povídky psané v ichformě mně osobně přijdou o něco méně čtivé, ale i přesto je to velmi dobré. Určitě pokračuj

zacalo to dobre

Opravdu je to slibné! Čtivý styl a záhada hned na úvod. Teď nás už necháš jen chvilku podusit ve vlastní šťávě a pak určitě přihodíš další kousek. Jsem zvědavá, jak to vyřešíš.

No, to dušení bude trochu delší než bych sama chtěla, nemám momentáně čas vůbec na nic...

Další (krátká) část. Původně jsem chtěla počkat, až toho budu mít trochu víc, ale nakonec jsem si řekla, že to i tak trvá moc dlouho....
Jinak plati to co pro první část: budu móóóc vděčná za jakoukoliv kritiku a když najdete nějakou chybu, tak se mi prosím ozvěte.
Doufám, že se budete bavit.

Tohle bylo…divný. Ne, strašidelný. V jistém ohledu děsivější, než všechno, co jsem zažila. A to je po tolika letech v galaxii plné mimozemšťanů s upířími stravovacími návyky, velkých zabijáckých robotů, malých zabijáckých robotů a inteligentních krystalů se zálibou ve vraždění nevinných pozemšťanů docela paradox.

„Takže vy nemáte pocit,“ přerušil moje úvahy John, „že bych si vás měl pamatovat?“
„ Já si pamatuju tebe…“
„ Moc mi nepomáháte.“
„ To bude asi tím, že taky netuším, co se děje. Třeba máte všichni selektivní ztrátu paměti týkající se pouze mé osoby. Nebo je tohle nějaká alternativní realita…“
Až na to, že k tomuhle ten krám být neměl, ozval se mi znovu ten hlásek z podvědomí. Vlastně jsem – dost sobecky - pořád čekala, že se John zasměje, a vypadne z něj, že to je celé jen vtip. Nezasmál se.

Po krátké, ale pravděpodobně dost intenzivní výměně názorů (přičemž četnost pohledů skrz sklo dolů do místnosti na mou maličkost byla asi 30 za minutu), byla zřejmě přijata teorie přesunu z paralelního vesmíru (se zadními vrátky pro Rononovu pistolku nebo anti-replikátoří hračku plukovníka Carterove), protože o chvilku později do místnosti vešel Rodney.
„Hádám, že představovat se nemusím.“ poznamenal trochu rozpačitě.
„To ne.“ Pokrčila jsem rameny.
„Já...“ chtěla jsem pokračovat, ale nevěděla jsem co říct. Začalo mi docházet, že asi nebudu jediná, kdo je z toho mírně vykolejený.
„Ehm, takže o jakém přístroji jste tu mluvila?“
„Je to tak trochu záhada.“ odpověděla jsem, šťastná, protože jsem se konečně měla čeho chytit.
„Záhada? Vy jste doktorka...“ přerušil mě Rodney, teď už zjevně na své parketě.
„Archeologie. No, každopádně, mysleli jsme, že jde o zbraň, protože...“
Najednou jsem měla jasno ve třech věcech – že jsem idiot, proč tu jsem a že jsem to ohromně podělala.

Mno jedinou výtku bych měl - ona má jasno ve třech věcech, ale já nemám pořádně jasno ani v jedné.
Jinak jsem rád že po delší době se tu objevil další (sice kratší, ale i tak dobrý) díl