Město nářků
Atlantis. Nejúžasnější město známého vesmíru. Ach ano… Její štíhlé lesklé věže se doslova drápou k nebesům posetým pouze několika bílými obláčky. Lehký vánek fouká do otevřených dveří a velitelce expedice Atlantis, doktorce Weirové, jemně cuchá vlasy. Ta si ale krásného dne vůbec neužívá. Její starosti, jakožto velitelky výpravy na ní totiž doléhají čím dál tím víc.
Bože… Celé jižní křídlo města zamořené tím nesnesitelným zápachem… Honí se doktorce hlavou. Já jsem Rodneymu říkala, aby raději vždycky zkontroloval k čemu ten přístroj vůbec slouží. Ty přístroje mě už vážně začínají štvát. K čemu mohli staří Antikové používat přístroj na vytvoření puchu? A teď ještě nejdou otevřít dveře do přistávacího hangáru pro jumpery. Od té doby co se tam Ronon cvičil ve střelbě nejdou otevřít.
Ano, není to vůbec lehké být velitelkou takovéhle výpravy. Obzvláště s takovýmhle povedeným týmem. Ale doktorku někdo bez milosti přerušil z jejího rozjímání.
„Promiňte, doktorko Weirová, ale Teyla se zase nabourala do Wraithské mysli a teď pobíhá po městě a všem vyhrožuje!“ byl to Williamson. Mladý, nově příchozí vědec na Atlantis. Byl ještě stále poněkud vyjukaný z nového prostředí, ale kdo by nebyl, že?
Elizabeth si hlasitě povzdechla a upřela své unavené oči na vcelku bledou tvář, z níž nejvíce pozornosti upoutaly oříškově hnědé vlnité vlasy a oči téměř čokoládové. „Jdu to vyřešit. Už toho mám dost! Toto je výprava za všechny peníze!“ své rty naštvaně stiskla a rychle odešla pryč. Vědec se za ní jen vyjeveně podíval.
Elizabeth Weirová kráčela téměř liduprázdnou chodbou vystavěnou v antickém stylu. Sem tam něco bliklo, zasvítilo či na sebe jinak upoutalo pozornost, ale doktorka šla jen dál a ničeho si nevšímala. Jak tak šla rychle, nevšimla si ale vody, jež zde zbyla po velkém pokusu doktora Zelenky. Ten totiž chtěl zjistit, zdalipak může voda způsobit nějaké poškození vnitřního systému Atlantis. A Elizabeth po oné louži uklouzla. A jela. Jela, ba téměř doslova a do písmene letěla dlouhou chodbou a ne a ne se zastavit.
A v tom před sebou zpozorovala zatáčku. Téměř v pravém úhlu zakroucenou doprava.
To bude bolet! Problesklo Elizabeth hlavou těsně předtím, než v plné rychlosti vrazila do stěny, div ji nezbořila. Na stěně zablikalo několik světýlek, objevilo se několik malých jiskřiček a celá chodba, v níž se doktorka Weirová nalézala, se ponořila do naprosté tmy.
„Hé?“ nechápavě se zvedla z šedivé podlahy. Hrozně ji bolela ruka. Vedle ní stál John Sheppard. „Co se stalo?“ vydala ze sebe a hlavu si zabořila do dlaní. Ani se nemusela ptát. Moc dobře věděla, že běžela seřvat Teylu a že uklouzla.
„To nic. Jsi v pořádku, Elizabeth?“ pomáhal jí na nohy major Sheppard, „Našel jsem tě tu, když jsem se dozvěděl, že tahle celá sekce se odpojila od systému. Co se stalo?“
Weirová se opatrně postavila. V ruce jí pulzovala palčivá bolest. „Nevím. Nepamatuji se.“ Zalhala. Nepotřebovala, aby John věděl, co se chystala udělat. A navíc… Už takhle se cítila dost trapně. Uklouzla na mokré podlaze, to by se přeci velitelům expedic stávat nemělo!
„Musíme na ošetřovnu.“ Prohlásil rozhodně John.
„Dík že se staráš.“
„No, vlastně jsem tam nechtěl jít kvůli tobě, ale když už tam jdu, tak tě vezmu sebou.“
„Hm. A kdo tě zajímá víc než tvoje velitelka?“
John mlčel.
„No tak!“
„No dobrá. Ta nová zdravotnice. Desireé Olivierová.“
„ Aha! Zřejmě tě uchvátil francouzský šarm…“
„Raději bych to nerozebíral.“ Uzavřel rozhovor John a lehce se pousmál.
John chytil opatrně Elizabeth kolem boku a pomalu se vydali chodbami vzhůru k ošetřovně.
„Cože?!“ nevěřil vlastním uším mezitím Rodney v řídící místnosti. To, co mu právě ten nový, jak on se… Aha! Williamson oznámil, to nemohla být pravda. „Zopakujte to ještě jednou!“
„No… K večeři jsou špagety!“
„To snad není pravda! Tenhle týden už potřetí!“ Rodney zuřivě kopnul do stěny. „Co se to děje se zásobami?“
Vědec neodpověděl a místo toho se posadil k jednomu z počítačů a začal něco vyťukávat na klávesnici. Noc se blížila. A když ohnivě zbarvené slunce zapadlo za obzor nekonečného oceánu, tma se snesla na Atlantis.
A v té chvíli ještě nikdo netušil, co je čeká…
John se s cuknutím probudil. Byl celý zpocený. Zdál se mu totiž děsivý sen: Stál v řídící místnosti a najednou se všichni začali měnit na podivná monstra, co v životě neviděl. Přiblížila se k němu a všechna naráz z něj začala strhávat maso z těla. Ještě teď John cítil tu bolest. Lehce protřepal hlavou, aby zahnal zlé myšlenky a rozhodl se zajít do jídelny pro něco k pití.
Vyšel na chodbu. Bílý měsíc ozařoval naprosto prázdnou chodbu. Sem tam něco bliklo a ozval se elektronický zvuk. Za tu dobu, co byl na Atlantis si na to John Sheppard již zvykl. Jak tak šel tichou chodbou, přímo před sebou na malý okamžik uviděl nepatrný pohyb.
Asi nějaký opozdilec… Pomyslel si major a rukou si pročísl tmavé vlasy.
Kdyby se v tu chvíli Sheppard otočil, spatřil by dvě rudě žhnoucí červené oči zářící z temného koutu. Ale on se neotočil a klidně šel dál. Nějaký sípavý zvuk majora zarazil. Zastavil se a rozhlédl se kolem. Ale nic. John se ale podíval z okna a to co viděl ho téměř složilo.
Na podobném z balkónů, jako dnes dopoledne Elizabeth, stála postava oděná do černého pláště, jíž nebylo vidět do tváře. A… Postava se otočila na Johna.
Na úplně malý okamžik John spatřil tu hrůznou bledou tvář.
Tvář smrti.
John se nemohl pohnout. Stál jako zkamenělý dobrých několik sekund se na postavu koukal. Nevěřil očím. To prostě nemohla být pravda. Možná nějaký sen… A pak, postava se dala do pomalého kroku blíž a blíž k oknu, za nímž stál John.
Na nic nečekal a dal se do běhu. Rychle přiběhl ke své kajutě, zavřel dveře a zamkl. Srdce mu tlouklo jako splašené. Téměř nemohl dýchat tou hrůzou. Strach. A… Dlouhé škrábání na dveře kajuty. John se snažil zadržet dech. Bytost, nebo ať to bylo cokoliv, ale zjevně věděla, že major, ve dne obyčejně velmi statečný, se v této chvíli ukrývá ve své kajutě strnulý strachem a hrůzou.
John až do rána neusnul a seděl opřený o postel a jen se koukal na dveře, stále ještě plný strachu. A pak… Křik!
Ženský křik.
John otevřel dveře a spatřil doktorku Heightmerovou, psycholožku na Atlantis, jak ječí a ukazuje na cosi.
Major nejprve nepoznal, co to je, ale když se pak podíval ještě jednou, poznal důvěrně známou postavu. Její vlasy, světlé jako sláma byly pocuchané a zakrvácené. Bílý lékařský oděv rozdrásaný a též celý od krve a tvář…
Sheppard se odvrátil. Nesnesl ten pohled. Slzy se mu draly do očí. Byla to Desireé. Byla. John si zoufale uvědomoval, že již nikdy spolu nebudou večeřet při svíčkách, nebudou spolu žertovat o doktorce Weirové. Nic. Prázdnota a velký žal. Major chtěl křičet. Cítil nesmírný žal, jakoby mu chtělo břicho puknout hořkostí.
Na Atlantis se poté celý den nerozebíralo nic jiného. Všichni byli zděšeni, ale John nikomu neřekl o tom, co viděl minulou noc. Vzhledem k tomu, že Rodney nezachytil žádnou cizí známku života se začali někteří domnívat, že tu otřesnou vraždu spáchal někdo z Atlantis.
Vrah je mezi námi…
Na Atlantis padla další noc. Tentokrát očekávaná s napětím.
Co se bude dít? Bude další oběť, či snad to byl jenom jeden případ? Podobné myšlenky se každému členu Atlantis týmu draly do hlavy ten večer. Tu noc nikdo nesetrvával na chodbách déle než bylo nutné. A na stráži v řídící místnosti se sešlo zhruba dvacet lidí, aby se spolu mohli případnému útoku ubránit.
Sheppard nic z toho pořádně nevnímal. Jistě, Rodney a Teyla mu nabídli pomoc, ale on netušil jak by mu mohli pomoci a tak odmítl. Vlastně, jediné na co se dokázal soustředit bylo myslet na něco jiného, než na ten otřesný zážitek. Zážitek, jenž se mu nejspíš vryl do paměti natolik, že na něj ani do nejdelší smrti nezapomene.
John ležel ve své posteli a díval se do stropu. Měsíc opět prozařoval skrze okno a Sheppard přemýšlel, neboť nemohl usnout. V hlavě se mu objevovaly a zase mizely vzpomínky: Příchod na Atlantis, první setkání s Wraithem, Teyla, doktorka Weirová, jedna z mnoha bitek, Desireé… Ne! Přikázal si major a otočil se na bok, ale náhle uslyšel dobře známý zvuk.
Bože, ne!! Snažně prosil, aby zvuk zmizel, ale on nemizel. Ba naopak. Byl čím dál hlasitější. Mám otevřít dveře? Co když někdo potřebuje pomoc?Ale zase na druhou stranu, co když tam je ta divná zrůda, jak jsem ji viděl minulou noc? A co je to vůbec zač? Když ale škrábání o železné dveře ustalo, John se rozhodl vyjít na chodbu.
Zhluboka se nadechl. Pořádně. Zmáčkl tlačítko k otevření dveří na chodbu. Již nebylo cesty zpět. A nyní, jako ve zpomaleném filmu viděl dveře, jak se pomalu otevírají. Pevně v ruce stiskl zbraň. Ruce měl zpocené. A poté…
Dveře se otevřely.
Nic.
John se bedlivě rozhlédl okolo. Vůbec si nevšiml, jak se za nejbližším rohem ozvalo lehké zašustění pláště. Nic. John si upevnil zbraň k opasku a zašel do svého pokoje, kde se uložil ke spánku. Téměř okamžitě usnul. A vůbec si ve své nevědomosti nevšiml dvou rudých očí zářících zpoza postele…
Major Sheppard vyšel na chodbu, kde stál Rodney s Teylou a Rononem. Bylo šedivé pošmourné ráno. Kolem procházelo velké množství lidí. Johnovi se na nich něco nezdálo. Všichni se usmívali. Až nepřirozeně. Na okamžik se mu zdálo, že mezi hloučkem procházejících zahlédl tvář Carsona Becketta. Lékaře na Atlantis. Mělo to však jeden háček.
Carson byl mrtvý. Již déle než měsíc.
Major nechal Rodneyho a Teylu s Rononem před svým apartmánem a vydal se za domnělým doktorem Beckettem. To není možné, vždyť je mrtvý! A kam mě to vede?! Uvědomil si John, když zjistil, že chodby jsou pusté, prázdné a tiché. Vůbec si nedokázal představit, kde by se mohli na Atlantis nacházet. Nikdy zde nebyl. Carson se k němu náhle otočil a ukázal doprava. John se tam podíval.
Viděl velmi prastaré dveře, na nichž se zjevně čas podepsal víc, než na čemkoliv na Atlantis. Sheppard otevřel a vešel dovnitř. Místnost byla poměrně nízká na rozdíl od ostatních místností ve městě Antiků. A co více! Ke zdem byli pevně připoutáni Wraithové, zřejmě na pokraji svých sil a kolem několik Antiků ve světlých lehkých oděvech. Jeden z nich přistoupil k nejbližšímu Wraithovi a pomocí nějakého podivného zařízení ho začal mučit. Wraith začal vřískat a škubat sebou.
Ta bolest musela být nesnesitelná.
John se probudil.
Skrze okno svého pokoje major viděl pošmournou a zamračenou oblohu. Převlékl se a vyšel na chodbu. Stále ještě myslel na podivný sen.
„Dobré ráno!“ vybafl na Shepparda Rodney a John sebou škubl.
„Rodney! Tohle mi nedělej!“
„Promiň. Vypadáš hrozně. Zase jsi nespal?“
„Ale jo, měl jsem divný sen.“
„To spraví pořádná snídaně! Mimochodem ,co se ti zdálo?“ otázal se McKay.
„…Ale… Něco o tom, jak tady Antikové mučili Wraithy, aby dostali nějaké informace.“ Svěřil se příteli Sheppard a napil se horké čokolády.
„To je… Velmi zajímavé!“ zdvihl prst do výše Rodney a zakousl se do koblihy. „A ty si myslíš, že to má něco společného s tím ,co se tady stalo minulou noc?“ zeptal se.
„No, abych řekl, možná. Není možné, aby tady třeba nějaký Wraith zůstal, nebo tak?“
„Těžko.“ Uchechtl se McKay a napil se. „Všechno jsme důkladně prozkoumali. Další možnost potom je, že to jsou duchové těch mučených Wraithů, ale byl to jenom sen! Proč by to mělo nějak souviset?“
To byla otázka, na niž John Sheppard zatím ještě nenašel odpověď, ale nějak to cítil, že to má souvislost. Rozhodl se po snídani nakouknout do Antické databáze. Dopil čokoládu a odešel pryč. Rodney se jenom zmateně koukal za ním.
„Já ale vůbec netuším, co hledám?!“ zoufale zvolal John, když o chvíli později seděl u jednoho z portálů Antické databáze.
„Můžu nějak pomoct?“ usmála se vědkyně, starající se o databázi.
„Vlastně ano!“ přikývl Sheppard, „hledám cokoliv o nějakém mučení Wraithů.“
Vědkyně se na něj podívala jako na blázna, ale poslechla a začala u vedlejšího počítače něco zadávat do vyhledávacího okénka. „Bože!“ vykřikla, „Něco tu je!“
Major přistoupil blíž. Bylo to psané Anticky, tudíž nepřečetl prakticky nic. Slečna ale začal číst: „Násilné vyslýchání Wraithů pokračuje nadmíru dobře. Dověděli jsme se více informací než kdykoli předtím. Rada zuří. Je to proti její vůli. Ale výsledky překvapily i radu.“ Upřela blankytně modré oči na Johna: „Měl jste pravdu! Antikové mučili Wraithy, aby získali co nejvíce informací!“
„Ještě něco?“ položil otázku major.
„Je tu nákres nějakého přístroje ke zbavení se případných následků.“
„Ne bezva!“ zajásal John, „Teď zjistěte, jestli se tu ten přístroj ještě někde nenachází.“
Vědkyně zadala něco do počítače. „Máme štěstí. Je tu. Západní část města, sedmé patro!“ pravila. John se ihned rozběhl na určené místo.
Jakmile doběhl, udýchaně stiskl několik tlačítek. Snad to nebude Elizabeth moc vadit. Ale ostatně – je to pro dobro všech! Stiskl poslední z blikajících tlačítek a celou Atlantis se prohnala jakási energetická vlna.
„No dobrá!“ smířila se s tím nakonec Elizabeth Weirová, když se později dověděla, co se stalo. „Je to pro naše dobro! I když jste mohl mi dát alespoň vědět.“
„Celé město by mělo být od duchů, poltergeistů a přízraků očištěno!“ prohlásil Rodney spokojeně.
A v tu chvíli hluboko pod řídící věží v jedné z menších věží Atlantis stála postava v temném plášti a koukala se z okna směrem k řídící věži, dokud jí další z postav neodvedla pryč.
Atlantis. Nejúžasnější město známého vesmíru. Ach ano… Její štíhlé lesklé věže se doslova drápou k nebesům posetým pouze několika bílými obláčky. Lehký vánek fouká do otevřených dveří a velitelce expedice Atlantis, doktorce Weirové, jemně cuchá vlasy. Ta si ale krásného dne vůbec neužívá. Její starosti, jakožto velitelky výpravy na ní totiž doléhají čím dál tím víc.
Bože… Celé jižní křídlo města zamořené tím nesnesitelným zápachem… Honí se doktorce hlavou. Já jsem Rodneymu říkala, aby raději vždycky zkontroloval k čemu ten přístroj vůbec slouží. Ty přístroje mě už vážně začínají štvát. K čemu mohli staří Antikové používat přístroj na vytvoření puchu? A teď ještě nejdou otevřít dveře do přistávacího hangáru pro jumpery. Od té doby co se tam Ronon cvičil ve střelbě nejdou otevřít.
Ano, není to vůbec lehké být velitelkou takovéhle výpravy. Obzvláště s takovýmhle povedeným týmem. Ale doktorku někdo bez milosti přerušil z jejího rozjímání.
„Promiňte, doktorko Weirová, ale Teyla se zase nabourala do Wraithské mysli a teď pobíhá po městě a všem vyhrožuje!“ byl to Williamson. Mladý, nově příchozí vědec na Atlantis. Byl ještě stále poněkud vyjukaný z nového prostředí, ale kdo by nebyl, že?
Elizabeth si hlasitě povzdechla a upřela své unavené oči na vcelku bledou tvář, z níž nejvíce pozornosti upoutaly oříškově hnědé vlnité vlasy a oči téměř čokoládové. „Jdu to vyřešit. Už toho mám dost! Toto je výprava za všechny peníze!“ své rty naštvaně stiskla a rychle odešla pryč. Vědec se za ní jen vyjeveně podíval.
Elizabeth Weirová kráčela téměř liduprázdnou chodbou vystavěnou v antickém stylu. Sem tam něco bliklo, zasvítilo či na sebe jinak upoutalo pozornost, ale doktorka šla jen dál a ničeho si nevšímala. Jak tak šla rychle, nevšimla si ale vody, jež zde zbyla po velkém pokusu doktora Zelenky. Ten totiž chtěl zjistit, zdalipak může voda způsobit nějaké poškození vnitřního systému Atlantis. A Elizabeth po oné louži uklouzla. A jela. Jela, ba téměř doslova a do písmene letěla dlouhou chodbou a ne a ne se zastavit.
A v tom před sebou zpozorovala zatáčku. Téměř v pravém úhlu zakroucenou doprava.
To bude bolet! Problesklo Elizabeth hlavou těsně předtím, než v plné rychlosti vrazila do stěny, div ji nezbořila. Na stěně zablikalo několik světýlek, objevilo se několik malých jiskřiček a celá chodba, v níž se doktorka Weirová nalézala, se ponořila do naprosté tmy.
„Hé?“ nechápavě se zvedla z šedivé podlahy. Hrozně ji bolela ruka. Vedle ní stál John Sheppard. „Co se stalo?“ vydala ze sebe a hlavu si zabořila do dlaní. Ani se nemusela ptát. Moc dobře věděla, že běžela seřvat Teylu a že uklouzla.
„To nic. Jsi v pořádku, Elizabeth?“ pomáhal jí na nohy major Sheppard, „Našel jsem tě tu, když jsem se dozvěděl, že tahle celá sekce se odpojila od systému. Co se stalo?“
Weirová se opatrně postavila. V ruce jí pulzovala palčivá bolest. „Nevím. Nepamatuji se.“ Zalhala. Nepotřebovala, aby John věděl, co se chystala udělat. A navíc… Už takhle se cítila dost trapně. Uklouzla na mokré podlaze, to by se přeci velitelům expedic stávat nemělo!
„Musíme na ošetřovnu.“ Prohlásil rozhodně John.
„Dík že se staráš.“
„No, vlastně jsem tam nechtěl jít kvůli tobě, ale když už tam jdu, tak tě vezmu sebou.“
„Hm. A kdo tě zajímá víc než tvoje velitelka?“
John mlčel.
„No tak!“
„No dobrá. Ta nová zdravotnice. Desireé Olivierová.“
„ Aha! Zřejmě tě uchvátil francouzský šarm…“
„Raději bych to nerozebíral.“ Uzavřel rozhovor John a lehce se pousmál.
John chytil opatrně Elizabeth kolem boku a pomalu se vydali chodbami vzhůru k ošetřovně.
„Cože?!“ nevěřil vlastním uším mezitím Rodney v řídící místnosti. To, co mu právě ten nový, jak on se… Aha! Williamson oznámil, to nemohla být pravda. „Zopakujte to ještě jednou!“
„No… K večeři jsou špagety!“
„To snad není pravda! Tenhle týden už potřetí!“ Rodney zuřivě kopnul do stěny. „Co se to děje se zásobami?“
Vědec neodpověděl a místo toho se posadil k jednomu z počítačů a začal něco vyťukávat na klávesnici. Noc se blížila. A když ohnivě zbarvené slunce zapadlo za obzor nekonečného oceánu, tma se snesla na Atlantis.
A v té chvíli ještě nikdo netušil, co je čeká…
John se s cuknutím probudil. Byl celý zpocený. Zdál se mu totiž děsivý sen: Stál v řídící místnosti a najednou se všichni začali měnit na podivná monstra, co v životě neviděl. Přiblížila se k němu a všechna naráz z něj začala strhávat maso z těla. Ještě teď John cítil tu bolest. Lehce protřepal hlavou, aby zahnal zlé myšlenky a rozhodl se zajít do jídelny pro něco k pití.
Vyšel na chodbu. Bílý měsíc ozařoval naprosto prázdnou chodbu. Sem tam něco bliklo a ozval se elektronický zvuk. Za tu dobu, co byl na Atlantis si na to John Sheppard již zvykl. Jak tak šel tichou chodbou, přímo před sebou na malý okamžik uviděl nepatrný pohyb.
Asi nějaký opozdilec… Pomyslel si major a rukou si pročísl tmavé vlasy.
Kdyby se v tu chvíli Sheppard otočil, spatřil by dvě rudě žhnoucí červené oči zářící z temného koutu. Ale on se neotočil a klidně šel dál. Nějaký sípavý zvuk majora zarazil. Zastavil se a rozhlédl se kolem. Ale nic. John se ale podíval z okna a to co viděl ho téměř složilo.
Na podobném z balkónů, jako dnes dopoledne Elizabeth, stála postava oděná do černého pláště, jíž nebylo vidět do tváře. A… Postava se otočila na Johna.
Na úplně malý okamžik John spatřil tu hrůznou bledou tvář.
Tvář smrti.
John se nemohl pohnout. Stál jako zkamenělý dobrých několik sekund se na postavu koukal. Nevěřil očím. To prostě nemohla být pravda. Možná nějaký sen… A pak, postava se dala do pomalého kroku blíž a blíž k oknu, za nímž stál John.
Na nic nečekal a dal se do běhu. Rychle přiběhl ke své kajutě, zavřel dveře a zamkl. Srdce mu tlouklo jako splašené. Téměř nemohl dýchat tou hrůzou. Strach. A… Dlouhé škrábání na dveře kajuty. John se snažil zadržet dech. Bytost, nebo ať to bylo cokoliv, ale zjevně věděla, že major, ve dne obyčejně velmi statečný, se v této chvíli ukrývá ve své kajutě strnulý strachem a hrůzou.
John až do rána neusnul a seděl opřený o postel a jen se koukal na dveře, stále ještě plný strachu. A pak… Křik!
Ženský křik.
John otevřel dveře a spatřil doktorku Heightmerovou, psycholožku na Atlantis, jak ječí a ukazuje na cosi.
Major nejprve nepoznal, co to je, ale když se pak podíval ještě jednou, poznal důvěrně známou postavu. Její vlasy, světlé jako sláma byly pocuchané a zakrvácené. Bílý lékařský oděv rozdrásaný a též celý od krve a tvář…
Sheppard se odvrátil. Nesnesl ten pohled. Slzy se mu draly do očí. Byla to Desireé. Byla. John si zoufale uvědomoval, že již nikdy spolu nebudou večeřet při svíčkách, nebudou spolu žertovat o doktorce Weirové. Nic. Prázdnota a velký žal. Major chtěl křičet. Cítil nesmírný žal, jakoby mu chtělo břicho puknout hořkostí.
Na Atlantis se poté celý den nerozebíralo nic jiného. Všichni byli zděšeni, ale John nikomu neřekl o tom, co viděl minulou noc. Vzhledem k tomu, že Rodney nezachytil žádnou cizí známku života se začali někteří domnívat, že tu otřesnou vraždu spáchal někdo z Atlantis.
Vrah je mezi námi…
Na Atlantis padla další noc. Tentokrát očekávaná s napětím.
Co se bude dít? Bude další oběť, či snad to byl jenom jeden případ? Podobné myšlenky se každému členu Atlantis týmu draly do hlavy ten večer. Tu noc nikdo nesetrvával na chodbách déle než bylo nutné. A na stráži v řídící místnosti se sešlo zhruba dvacet lidí, aby se spolu mohli případnému útoku ubránit.
Sheppard nic z toho pořádně nevnímal. Jistě, Rodney a Teyla mu nabídli pomoc, ale on netušil jak by mu mohli pomoci a tak odmítl. Vlastně, jediné na co se dokázal soustředit bylo myslet na něco jiného, než na ten otřesný zážitek. Zážitek, jenž se mu nejspíš vryl do paměti natolik, že na něj ani do nejdelší smrti nezapomene.
John ležel ve své posteli a díval se do stropu. Měsíc opět prozařoval skrze okno a Sheppard přemýšlel, neboť nemohl usnout. V hlavě se mu objevovaly a zase mizely vzpomínky: Příchod na Atlantis, první setkání s Wraithem, Teyla, doktorka Weirová, jedna z mnoha bitek, Desireé… Ne! Přikázal si major a otočil se na bok, ale náhle uslyšel dobře známý zvuk.
Bože, ne!! Snažně prosil, aby zvuk zmizel, ale on nemizel. Ba naopak. Byl čím dál hlasitější. Mám otevřít dveře? Co když někdo potřebuje pomoc?Ale zase na druhou stranu, co když tam je ta divná zrůda, jak jsem ji viděl minulou noc? A co je to vůbec zač? Když ale škrábání o železné dveře ustalo, John se rozhodl vyjít na chodbu.
Zhluboka se nadechl. Pořádně. Zmáčkl tlačítko k otevření dveří na chodbu. Již nebylo cesty zpět. A nyní, jako ve zpomaleném filmu viděl dveře, jak se pomalu otevírají. Pevně v ruce stiskl zbraň. Ruce měl zpocené. A poté…
Dveře se otevřely.
Nic.
John se bedlivě rozhlédl okolo. Vůbec si nevšiml, jak se za nejbližším rohem ozvalo lehké zašustění pláště. Nic. John si upevnil zbraň k opasku a zašel do svého pokoje, kde se uložil ke spánku. Téměř okamžitě usnul. A vůbec si ve své nevědomosti nevšiml dvou rudých očí zářících zpoza postele…
Major Sheppard vyšel na chodbu, kde stál Rodney s Teylou a Rononem. Bylo šedivé pošmourné ráno. Kolem procházelo velké množství lidí. Johnovi se na nich něco nezdálo. Všichni se usmívali. Až nepřirozeně. Na okamžik se mu zdálo, že mezi hloučkem procházejících zahlédl tvář Carsona Becketta. Lékaře na Atlantis. Mělo to však jeden háček.
Carson byl mrtvý. Již déle než měsíc.
Major nechal Rodneyho a Teylu s Rononem před svým apartmánem a vydal se za domnělým doktorem Beckettem. To není možné, vždyť je mrtvý! A kam mě to vede?! Uvědomil si John, když zjistil, že chodby jsou pusté, prázdné a tiché. Vůbec si nedokázal představit, kde by se mohli na Atlantis nacházet. Nikdy zde nebyl. Carson se k němu náhle otočil a ukázal doprava. John se tam podíval.
Viděl velmi prastaré dveře, na nichž se zjevně čas podepsal víc, než na čemkoliv na Atlantis. Sheppard otevřel a vešel dovnitř. Místnost byla poměrně nízká na rozdíl od ostatních místností ve městě Antiků. A co více! Ke zdem byli pevně připoutáni Wraithové, zřejmě na pokraji svých sil a kolem několik Antiků ve světlých lehkých oděvech. Jeden z nich přistoupil k nejbližšímu Wraithovi a pomocí nějakého podivného zařízení ho začal mučit. Wraith začal vřískat a škubat sebou.
Ta bolest musela být nesnesitelná.
John se probudil.
Skrze okno svého pokoje major viděl pošmournou a zamračenou oblohu. Převlékl se a vyšel na chodbu. Stále ještě myslel na podivný sen.
„Dobré ráno!“ vybafl na Shepparda Rodney a John sebou škubl.
„Rodney! Tohle mi nedělej!“
„Promiň. Vypadáš hrozně. Zase jsi nespal?“
„Ale jo, měl jsem divný sen.“
„To spraví pořádná snídaně! Mimochodem ,co se ti zdálo?“ otázal se McKay.
„…Ale… Něco o tom, jak tady Antikové mučili Wraithy, aby dostali nějaké informace.“ Svěřil se příteli Sheppard a napil se horké čokolády.
„To je… Velmi zajímavé!“ zdvihl prst do výše Rodney a zakousl se do koblihy. „A ty si myslíš, že to má něco společného s tím ,co se tady stalo minulou noc?“ zeptal se.
„No, abych řekl, možná. Není možné, aby tady třeba nějaký Wraith zůstal, nebo tak?“
„Těžko.“ Uchechtl se McKay a napil se. „Všechno jsme důkladně prozkoumali. Další možnost potom je, že to jsou duchové těch mučených Wraithů, ale byl to jenom sen! Proč by to mělo nějak souviset?“
To byla otázka, na niž John Sheppard zatím ještě nenašel odpověď, ale nějak to cítil, že to má souvislost. Rozhodl se po snídani nakouknout do Antické databáze. Dopil čokoládu a odešel pryč. Rodney se jenom zmateně koukal za ním.
„Já ale vůbec netuším, co hledám?!“ zoufale zvolal John, když o chvíli později seděl u jednoho z portálů Antické databáze.
„Můžu nějak pomoct?“ usmála se vědkyně, starající se o databázi.
„Vlastně ano!“ přikývl Sheppard, „hledám cokoliv o nějakém mučení Wraithů.“
Vědkyně se na něj podívala jako na blázna, ale poslechla a začala u vedlejšího počítače něco zadávat do vyhledávacího okénka. „Bože!“ vykřikla, „Něco tu je!“
Major přistoupil blíž. Bylo to psané Anticky, tudíž nepřečetl prakticky nic. Slečna ale začal číst: „Násilné vyslýchání Wraithů pokračuje nadmíru dobře. Dověděli jsme se více informací než kdykoli předtím. Rada zuří. Je to proti její vůli. Ale výsledky překvapily i radu.“ Upřela blankytně modré oči na Johna: „Měl jste pravdu! Antikové mučili Wraithy, aby získali co nejvíce informací!“
„Ještě něco?“ položil otázku major.
„Je tu nákres nějakého přístroje ke zbavení se případných následků.“
„Ne bezva!“ zajásal John, „Teď zjistěte, jestli se tu ten přístroj ještě někde nenachází.“
Vědkyně zadala něco do počítače. „Máme štěstí. Je tu. Západní část města, sedmé patro!“ pravila. John se ihned rozběhl na určené místo.
Jakmile doběhl, udýchaně stiskl několik tlačítek. Snad to nebude Elizabeth moc vadit. Ale ostatně – je to pro dobro všech! Stiskl poslední z blikajících tlačítek a celou Atlantis se prohnala jakási energetická vlna.
„No dobrá!“ smířila se s tím nakonec Elizabeth Weirová, když se později dověděla, co se stalo. „Je to pro naše dobro! I když jste mohl mi dát alespoň vědět.“
„Celé město by mělo být od duchů, poltergeistů a přízraků očištěno!“ prohlásil Rodney spokojeně.
A v tu chvíli hluboko pod řídící věží v jedné z menších věží Atlantis stála postava v temném plášti a koukala se z okna směrem k řídící věži, dokud jí další z postav neodvedla pryč.
Tak to jsem exkluzivně pro vás napsal. Doufám, že se vám bude líbit.
[/quote][/b]


)
