Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/WUTta3Dqmz

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky Povídky M.A.

Povídky M.A.


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Příspěvek 16.8.2006 19:04:56
Miss_Atlantis Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 283
Bydliště: V zajetí RTG radiologie
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Dobrý den,
tak jsem se rozhodla, že by mě zajímalo, jak se mé poídky budou zamlouvat fanouškům SG, kteří navštěvují tohle fórum :) Jsou to fan povídky a musím se přiznat, že za svoji parketu považuku hlavně humorné povídky, ale nejsou to přímo parodie nebo něco takového. Ale jako první bych sem chtěla dát svoji první (a zatím jedinou) nehumornou povídku, pro kterou ještě nemám vymyšlený název, tak mi možná pomůžete i v tom. Konstruktivní kritiku uvítám :) Jo, je to povídka o Peteru Grodinovi po událostech na satelitu :wink:

Miss Atlantis




Pokračování

„Je mi líto...“ Peter Grodin stál na palubě umírajícího antického satelitu. Cítil zápach spálených obvodů, kolem hlavy mu poletovaly bílé jiskry, země pod nohama se mu třásla. „Je mi líto.“ Před očima mu nepřeběhl celý život, jenom jedna malá vzpomínka. Byl mnohem menší, než teď, a u babičky na zahradě trhal višně. Pokaždé, když už si myslel, že na další nedosáhne, že už jsou moc vysoko a daleko, vždycky se mu podařilo nějak chytit větev, nějak se natáhnout, zabalancovat na hranici pádu a sebrat další. A za chvíli zase. Postupně se dostal i na místa, o kterých si myslel, že tam nikdy nemůže dosáhnout. Ale po malých krůčcích, postupným přizpůsobováním se tam přece jen dostal. Višně sice nesnášel, ale jedno se u babičky na zahradě naučil. Vždycky to ještě o kousek jde. Vždycky je způsob, jak dosáhnout tam, kam je potřeba. Vždycky jsou nějaké možnosti.



Najednou jakoby se mu zatmělo před očima. Nemohl pořádně dýchat, všechen ten zmatek okolo zmizel a byl nahrazen klidem a přítmím, chladem a pocitem lehkosti. Tak to chvíli zůstalo. Peter se opatrně rozhlédl. Když se jeho oči přizpůsobily nedostatečnému osvětlení, rozpoznal kolem sebe tvary satelitu. Mírně svraštil obočí. Necítil se nějak moc mrtvý, ne, takhle si to rozhodně nepředstavoval. Čekal něco jako velký záblesk exploze a pak... pak nevěděl, ale ta exploze mu tam prostě tak nějak scházela. Zkusil se pohnout - šlo to snadno. Že by tedy nebyl mrtvý? No asi ne... ale co se s ním v tom případě stalo? Očividně je na satelitu a logika mu říkala, že to nebude ten samý, kde se nacházel před chvílí. Zatřásl mírně hlavou, jako by čekal, že mu tak zapadne ten poslední zoubek v soukolí a on přijde na to, kde je. Nestalo se to, a tak se rozhodl jednat. Vytáhl ze zadní kapsy purpurové kombinézy pad a vydal se na cestu k nějakému ovládacímu panelu. Že nefunguje gravitace si uvědomil téměř okamžitě, co mu došlo, že není mrtvý. Podpora života zřejmě taky selhávala, protože mu byla čím dál větší zima a nedostávalo se mu kyslíku, nemluvě o světle. Chvíli zkoumal panel, vše bylo naprosto stejné, jako na druhém satelitu, se kterým už měl tu čest. Kromě jedné věci. Všiml si velkého výdeje energie před pár minutami, který zřejmě odčerpal většinu zbývajícího zdroje. Ještě chvíli s přivřenýma očima usilovně přemýšlel a projížděl údaje, až se mu nakonec rozsvítilo. Přenosový paprsek. U druhého satelitu byl asi nefunkční nebo tam nebyl vůbec, protože si ho vůbec nevšimli. Ale když o tom Peter tak uvažoval, klidně tam mohl někde být, jenže oni příliš spěchali. Pokusil se jeho ovládání najít teď. Přitom narazil také na senzory. To, co ukazovaly, ho příjemně překvapilo. Satelit se nacházel v blízkosti nějaké planety, na které byla základna nebo možná laboratoř Antiků. Docela by se mu hodilo se tam přemístit, protože tady už moc vzduchu nezbývalo a bylo čím dál těžší se na cokoli soustředit. Pouhou silou vůle se donutil pokračovat v pátrání po ovládání přenosového paprsku. Když ho po době, která se zdála jako věčnost, konečně nalezl, začalo se mu zatmívat před očima. To musí být tlakem, pomyslel si, mizí mi atmosféra... Z oparu hvězdiček a zvonění v uších nastavil přenos a aktivoval ho. Jestli to nebude fungovat nebo to udělal špatně, už nebude mít příležitost zkusit to znovu.



To bylo lepší. Peter se ztěžka svezl na podlahu místnosti, která mohla dost dobře být někde na Atlantis, a soustředil se na dýchání. Možná že na chvíli dokonce ztratil vědomí. Když se vzpamatoval z mrákot, cítil, že už mu není zima a že může dýchat, což bylo pozitivní. Rozhlédl se kolem sebe. Světla se v jeho přítomnosti rozsvítila stejně jako na Atlantis, ale něco mu říkalo, že tohle nebude Atlantis. Začal hledat nějaký sympatický ovládací panel. Bohužel pad mu vyklouzl z ruky někde na satelitu, takže se bude muset spolehnout na vlastní hlavu. Procházel malými místnostmi a za pár minut usoudil, že ať je tohle místo cokoli, je mnohem menší než Atlantis. Antický dizajn byl však nepopiratelný. V jedné místnosti narazil při svém pátrání na dvě stázové komory.

„Ty se mi možná budou ještě hodit,“ pomyslel si, protože umřít hlady se mu tady nechtělo a žádných zásob či jiných známek osídlení si dosud nevšiml. Ovšem sám tu přece jen nebyl. Když konečně vypátral něco jako řídící místnost, ztuhl a krve by se v něm nedořezal. U jednoho z panelů – napolo rozebraného a ověšeného různými cizími zařízeními – klečel Wraith a vrtal se v nějakých drátech. Se zavrčením se bleskově otočil k Peterovi, až se mu dlouhé bílé vlasy rozevlály kolem hlavy, a, ač to bylo téměř neznatelné, byl stejně polekaný a zaskočený jako Peter. Aspoň na chvíli. Na jeden hrozný okamžik na sebe bez hnutí hleděli a Peter si byl jistý, že mu nebije srdce. Potom se mu rozbušilo, jako by si to chtělo honem vynahradit – a možná, aby si to ještě naposled užilo, mihlo se Peterovi hlavou, protože mu bylo jasné, že proti Wraithovi nemá vůbec žádnou šanci. Peter směrem k němu pomalu zvedl holé dlaně. Nevěděl proč, bylo to prostě takové gesto, to jediné, co zbývalo člověku beze zbraně tváří v tvář Wraithovi. Ani ho nenapadlo utíkat. Tedy, samozřejmě ho to napadlo, ale nevěřil, že by utekl moc daleko, pokud by ho Wraith chtěl dostihnout. Bylo to zvláštní, ale už podruhé v jediný den velice blízko smrti myslel na višně. Ta chvíle jako by byla nekonečná.

„Nevyrušuj,“ zasyčel Wraith jediné slovo a pomalu se vrátil ke své činnosti. Peterovi skoro spadla čelist.

„Vy mě…?“ vyhrkl, ovšem Wraith se na něj znovu napůl otočil a vycenil špičaté zuby, takže Peter bez otálení vycouval. Když se za ním zavřely dveře, chvíli jen tak stál a čekal, až se mu trochu uklidní tep. Pak se rozhodl neztrácet čas. Proč se na něj Wraith hned nevrhl, to Peter nechápal, ale nemělo žádný valný smysl o tom teď přemýšlel. Očividně ho v řídící místnosti nechtěl. Tyto pocity byly v každém případě oboustranné, ale co se dalo dělat, kdo dřív přijde, ten dřív mele a taky dřív obsadí řídící místnost, to jsou jasně daná pravidla, proti kterým se zkrátka nedá nic namítat. Ale to Petera nemohlo ani v nejmenším zastavit, vždycky jsou nějaké další možnosti.



Najít nějaký jiný použitelný panel chvíli trvalo. Jako první Peter opatrně převedl veškerou postradatelnou energii do systémů, které potřeboval – senzory a komunikace.

„Nejdřív se podívám kolem,“ pomyslel si Peter. Výsledky skenování ho příliš nepotěšily. Za prvé krajina kolem základny byla pustá a naprosto neobyvatelná. Těžko říct, co se tam stalo, možná nějaký další nepovedený antický pokus… Znamenalo to však, že je zavřený bez možnosti útěku s Wraithem ve velmi omezeném prostoru, navíc bez všech prostředků. Za druhé nikde v dosahu dálkových senzorů se nenacházela ani jedna wraithská loď, ale poblíž planety se vznášelo v prostoru množství trosek, které wraithskou lodí před nějakým časem jistě byly. Wraith v řídící místnosti byl nejspíš jediný, komu se podařilo přežít, nebo možná vědec, který měl prozkoumat zdejší antickou technologii – ať tak či tak, ještě tu zřejmě nějaký čas nedobrovolně setrvá. To měl s Peterem společné, jen na rozdíl od něj se na Wraitha zrovna dnes usmálo štěstí a přišlo mu zčista jasna jídlo. Nejspíš si ho chce nechat po práci, pomyslel si Peter a náladu mu to nezlepšilo. Rozhodl se radši soustředit na vyslání nouzového signálu k Atlantis. Byl pořádně daleko, jinak by o tomhle antickém zařízení už dávno ve městě věděli, ale i antická přenosová technologie musí mít svá omezení. Nevěděl přesně, jaká ta omezení jsou, ani za jak dlouho signál dorazí k městu…

„Co to?“ ujelo rozladěně Peterovi, „No to si ze mě dělá srandu!“ Wraith zablokoval veškerou subprostorovou komunikaci mimo řídící místnost. Správně odhadl, o co se Peter bude pokoušet, a očividně nestál o to, aby mu jeho jídlo někam odešlo. Pokusil se nějak to obejít, ale pak jen bezmocně rozhodil rukama. Peter byl výjimečně slušný člověk, který kleje jen v nejkrizovějších situacích, nutno podotknout, že toto jedna taková situace byla. Ale co mohl dělat? Musí vymyslet něco jiného.

„No dobře,“ uvažoval nahlas, „Nedovolíš mi poslat subprostorovou zprávu. Ale když pošlu rádiový signál, poletí do města… hodně dlouho. To znamená, že jestli se chci odsud dostat, musím nějak poslat zprávu subprostorem… což mi nedovolíš.“ Ještě jednou se podíval, jak moc dobře mu Wraith blokuje komunikaci a v hlavě už se mu formovala chmurná myšlenka na sestrojení improvizovaného vysílače. Wraithovo rušení nemělo žádnou použitelnou skulinu. Peter si tentokrát všímal i toho, co vůbec jeho „společník“ dělá. Také se snažil vyslat signál, což Petera vůbec nepřekvapilo. Ale nešlo mu to. Zřejmě měl nedostatečné vybavení, protože Peter nikde žádné pořádné vysílání neviděl. Aspoň to mu poskytlo takové malé zadostiučinění. Ušklíbl se při představě Wraitha, jak rozzuřeně řve a mlátí do konzole.

„Nemůžu si zavolat pomoc, ale ty taky ne, hochu,“ zamumlal Peter a začal se rozhlížet kolem, co by mohl použít ke konstrukci vysílače. Nutno říci, že toho moc nebylo. Nakonec se rozhodl, že jeho poslední nadějí je rozebrat konzolu a pokusit se svést něco s ní. Zasoukal se pod panel a odklopil uzávěr. Už začínal pociťovat únavu. Zoufale se snažil vyhýbat pochmurným a pesimistickým náladám, na to teď přece nemá čas! Nemůže propadnout trudnomyslnosti, musí postavit vysílač, poslat signál… Ale co pak, Grodine, co pak? Zapomněl jsi snad na hladového Wraitha téměř na doslech odtud? Na co ti bude signál, když se změníš ve vysušenou mrtvolu? Peter takovéhle myšlenky, myšlenky na Zemi, svůj domov, který nejspíš už nikdy neuvidí, myšlenky na marnost tohohle všeho a vůbec všechny myšlenky zaháněl ještě úpornější a soustředěnější prací. Jenom kvůli tomu, že se jeho situace zdá beznadějná, se nevzdá. Vždycky jsou nějaké možnosti. A vůbec, na filozofování není čas.



Role se vyměnily. Tentokrát to byl Peter, kdo ležel překvapen při práci nečekanou návštěvou. Už nějakou dobu měl vtíravý pocit, že ho někdo pozoruje. Vykoukl tedy zpod konzole a spatřil Wraitha stojícího ve dveřích, jak ho s nakloněnou hlavou zaujatě pozoruje. Hned co se vzpamatoval z prvotního leknutí, vysoukal se Peter co nejrychleji na nohy. V duchu doufal, že ještě není čas na oběd, ale něco mu říkalo, že je.

„Venku je pustina,“ řekl Wraith a Peterovi při zvuku jeho hlasu přejel mráz po zádech.

„Já vím,“ zakoktal a stál ve střehu, protože si nebyl jistý, kam Wraith konverzací směřuje. Ten se teď začal nenuceně procházet kolem Petera a jeho poblikávající konzole.

„Dokážeš manipulovat s tímhle zařízením,“ pronesl a přivřenýma očima si Petera změřil, jako by ho odhadoval. Zastavil se kousek od něho a shlédl na něj. Peter ani nedutal a už přemýšlel, jaký to asi bude pocit, až z něj budou nedobrovolně vyprchávat léta života… Wraithovy ruce však zatím nejevily sklony k násilí. Naopak se složily za zády a Wraith řekl:

„Ty mi pomůžeš vyslat signál, já nechám tebe vyslat signál.“ Peter jen zalapal po dechu. Co to má být, Wraith ho žádá o pomoc? Nezmohl se na odpověď. Wraith si ke zvýšení Peterova šoku povzdechl.

„Mohl bych tě zabít,“ mluvil dál, „Ale, ač by mi to udělalo radost, z dlouhodobého hlediska bys mi mrtvý nebyl k ničemu a já bych se odsud nedostal. Ale vím, že mi nepomůžeš, když nenabídnu něco výměnou.“ Po chvíli ještě s vychytralým úsměvem dodal: „Nechám tě žít, zatím.“ Peter se nikdy s Wraithem nesetkal a rozhodně nečekal, že jsou tak výřeční. Hlavou mu prolétla myšlenka na stázové kóje.

„Udělám to odtud,“ osmělil se. Když vyjednávání, tak vyjednávání.

„Ano,“ souhlasil Wraith po téměř neznatelném zaváhání.

„A necháte mě žít,“ ujistil se Peter.

„Ano,“ potvrdil Wraith po poněkud delším váhání, zřejmě to pro něj bylo těžké odpírání. Pak zamířil ke dveřím.

„Teď uvolním komunikaci,“ oznámil. Když Peter nic neříkal, opustil místnost. Peter horečně přemýšlel, jak nejlépe této chatrné dohody využít. Nevěděl, do jaké míry může Wraithovi věřit, že dodrží svou část úmluvy… Pak zakroutil rezignovaně hlavou. Když nevyšle ten signál, zahyne tu tak jako tak. A zoufalá situace si žádá zoufalé činy, vzpomněl si na Rodneyho oblíbené úsloví. Takže pomůže Wraithovi. Sklonil se nad konzolí a sledoval údaje. Nastavil vše potřebné, takže Wraith musel už jen dodat frekvence, na kterých chtěl vysílat. A teď se uvidí, jak férově hraje. Vše se okamžitě zase uzavřelo, jen malá oblast téměř na hranici frekvenční stupnice zůstala volná. Peter nebyl ani moc překvapený. Začal vysílat a v chmurných myšlenkách zakódoval vysílač proti vypnutí. Na Atlantis to ztěží budou považovat za něco víc, než statický šum, pokud tomu nevěnují zvýšenou pozornost, což bylo – Peter ztuhl. Najednou ho jako blesk z čistého nebe udeřila myšlenka, která ho málem srazila na kolena. Proč si je vlastně tak jistý, že Atlantis ještě existuje? Proč si je tak jistý, že někdo odtamtud ještě žije? Vždyť naposledy, když o nich slyšel, mířily k městu dvě wraithské lodě… Jaká je pravděpodobnost, že je zastavili, bez pomoci antického satelitu? Peter nebyl na chvíli schopen pohybu, jaktože ho tohle nenapadlo dřív? Teď už bylo téměř nemožné bránit se depresivním myšlenkám. Jako ve zpomaleném filmu se zase vrátil ke své práci na konzole, ale tak nějak to všechno přestalo dávat smysl. Jestli je jediný přeživší z celé expedice, proč by měl vysílat nějaký signál?! Zase odtáhl třesoucí se ruce od ovladačů a pokusil se zhluboka dýchat. Petere, seber se, nesmíš propadnout apatii, to ne, to je to nejhorší! Vždycky jsou možnosti, vždycky je naděje, nezapomínej, sakra. Nevíš, jestli je Wraithové zničili, navíc, jako bys neznal Rodneyho. Určitě něco vymyslel. Každopádně se nesmíš přestat snažit do poslední chvíle. Pamatuj… Peter na chvíli zavřel oči a zakryl je dlaněmi. Když se uklidnil, vrátil se k práci. Nevěřil Wraithovi ani na minutu tu část, že ho nechá žít. Takže se chtěl trochu pojistit, že se to stane. Měl v plánu převést všechnu energii, ke které měl přístup, do jedné ze stázových kójí… a pokud možno se ujistit, že to tak zůstane na dobu neurčitou, a taky uzavřít všechny prostory. Jak dlouho Wraithovi potrvá, než zakódování přepíše? No, těžko na tom bude záležet, jestli tohle neprovedeš dost rychle, než si uvědomí, co se děje, takže dělej Peter, makej…



Konečně. Konečně. Peter se svezl na zem vedle panelu, se kterým před tím pracoval a složil hlavu do dlaní. Byl tak unavený, tak strašně unavený… Vyčerpaně se zvedl a pohlédl na stázovou komoru. Dokáže ji Wraith otevřít? Nevěděl. S tímto vědomím naprogramoval systém, aby ho probudil, jakmile na oběžnou dráhu planety vstoupí loď. Jakákoli. A jestli to budou Wraithi… smůla je faktor v lidském životě jako každý jiný. V naprosté temnotě a rostoucím chladu vstoupil Peter do kóje.

Tentokrát se natáhl až moc daleko. Jestli to dokáže vybalancovat, se teprve ukáže.



Probudit se ze stáze, to není jako probuzení ze spánku. Je to jako byste si právě uvědomili, že jste vůbec nedávali pozor, co se kolem vás děje, netušíte, jak už dlouho jste mimo ani čemu jste to vlastně nevěnovali pozornost a proč. Snažíte se rychle zaostřit pohled, dostat se znovu do dění, ať už je jakékoli, a pokud možno se tvářit velice zúčastněně a zaujatě, pro všechny případy. Ale jde to tak pomalu, zoufale pomalu… a vy si jen zvolna uvědomujete, co se ve skutečnosti s vámi děje.

Peter se probudil do zimy a tmy protržené jen zářením jeho kóje a ovládacího panelu. Hleděl přímo do tváře zubícího se Wraitha. Nemohl se hýbat, byl ještě ztuhlý po stázovém spánku – jak dlouhém? Mohl jen přihlížet, jak se k němu Wraith blíží, za předek tmavě rudé kombinézy ho vytahuje z kóje a z takové blízkosti, že Peter cítil teplý závan jeho dechu na kůži, mu vítězoslavně syčí do tváře…

Naděje umírá poslední.
Naposledy upravil Miss_Atlantis dne 24.2.2009 21:14:51, celkově upraveno 1
***
Tok'ra: "Takže... proč jste tady? Proč jste sem přišli, přes celou galaxii?"
O'Neill: "Jenom tak! My to děláme pořád..."
***

Příspěvek 16.8.2006 21:53:22
Tar-ara Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3618
Bydliště: Kousíček od Prahy / Cardassia
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Pěkná povídka :D. Hezky napsané, občas u nějakých vět jsem se opravdu zasmála :). Zajímavé řešení. A pěkné s tou nadějí :).
Toto je spoiler!!!:
tedy až na ten konec, jsem si myslela, že ho necháš žít...tak hezky se z toho dostal...a ta snaha...a ta kóje má takové možnosti...
"Now you're cookin'!" - Milton C. Hardcastle

[img][http://tar-ara.sg1.cz/Ikona/HaMbanner1.jpg]http://tar-ara.sg1.cz//Ikona/HaMbanner1.jpg[/img]

Příspěvek 16.8.2006 22:01:38
Fallen Angel Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 127
Pohlaví: Neuvedeno


Příspěvek 16.8.2006 22:04:22
Klenotka Uživatelský avatar
General
General

Příspěvky: 6407
Bydliště: Zaseklá někde mezi tady a tam
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
No, mně to poslala ke schvalovacímu procesu...a ten konec mě taky docela dostal. Dobrá práce :wink: ...ale to už jsem ti říkala na ICQ, že? :D
Kerr Avon: Listen to me. Wealth is the only reality. And the only way to obtain wealth is to take it away from somebody else. Wake up, Blake! You may not be tranquilised any longer, but you're still dreaming.

Příspěvek 17.8.2006 04:55:10
Miss_Atlantis Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 283
Bydliště: V zajetí RTG radiologie
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tar-ara píše:
Pěkná povídka :D. Hezky napsané, občas u nějakých vět jsem se opravdu zasmála :)


Děkuji, to mi můj bratr taky říkal a přitom jsem se tak snažila... :D

Klenotka píše:
No, mně to poslala ke schvalovacímu procesu...a ten konec mě taky docela dostal. Dobrá práce :wink: ...ale to už jsem ti říkala na ICQ, že? :D


Nevadí, díky díky, to potěší pokaždé :D

Toto je spoiler!!!:
tedy až na ten konec, jsem si myslela, že ho necháš žít...tak hezky se z toho dostal...a ta snaha...a ta kóje má takové možnosti...


Toto je spoiler!!!:
No tak technicky vzato tam není, že umřel, a já tě ujišťuju, že nejsem z lidí, kteří nechávají svoje nejoblíbenější postavy zesnout, navíc ve vlastní povídce :wink:


Mimochodem, oceňte, že v celé povídce místo svého obvyklého Přízrak používám Wraith, stálo mě to mnoho úsilí :D
***
Tok'ra: "Takže... proč jste tady? Proč jste sem přišli, přes celou galaxii?"
O'Neill: "Jenom tak! My to děláme pořád..."
***

Příspěvek 17.8.2006 13:04:00
Tar-ara Uživatelský avatar
Major General
Major General

Příspěvky: 3618
Bydliště: Kousíček od Prahy / Cardassia
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Miss_Atlantis píše:
Toto je spoiler!!!:
No tak technicky vzato tam není, že umřel, a já tě ujišťuju, že nejsem z lidí, kteří nechávají svoje nejoblíbenější postavy zesnout, navíc ve vlastní povídce :wink:

Toto je spoiler!!!:
No, taky pravda...Naděje umírá poslední.;-)


Mimochodem, oceňte, že v celé povídce místo svého obvyklého Přízrak používám Wraith, stálo mě to mnoho úsilí :D

Za což ti budiž DÍK :D
"Now you're cookin'!" - Milton C. Hardcastle

[img][http://tar-ara.sg1.cz/Ikona/HaMbanner1.jpg]http://tar-ara.sg1.cz//Ikona/HaMbanner1.jpg[/img]

Příspěvek 17.8.2006 13:50:40
Johny60103 Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 9
Bydliště: C. Budejovice
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
JO!!! Fakt pekny....a navic miluju visne... :D

Příspěvek 17.8.2006 18:49:46
Miss_Atlantis Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 283
Bydliště: V zajetí RTG radiologie
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Och, je mi ctí, že tvůj první příspěvek směřoval právě sem, Johny :D

Ano ano, Tar-aro, přesně tak :) A já jsem navíc extrémně pozitivní a optimistický člověk :D Což mi připomíná... bych mohla poslat nějakou humornou povídku, abyste viděli, čím se zabývám nejčastěji :)
Tahle je teda hrozně šílená, tak se kdyžtak duševně připravte... :)
EDIT: Jsem si tu povídku teď celou přečetla a je teda uplně krizová... jak jsem něco tak hroznýho mohla někdy napsat :D Tak ji neberte prosím nějak extra vážně, vznikla někdy o půlnoci a už je to dávno :)



věci mezi nebem a zemí


Byla temná půlnoční hodina v SGC. Všude bylo přítmí a na chodbách svítila jen tak každá třetí zářivka. U vchodu a na rozích stály noční zesílené stráže. Ozývalo se od nich šustění karet, novin, chrápání a ostatní obvyklé noční zvuky. V kanceláři paznechta… totiž Daniela Jacksona alias kanceláři Jonase Quinna bylo však živo. Jonas Quinn tam seděl u stolu ve svém přiléhavém černém tričku, byl sexy a věnoval se svým oblíbeným činnostem (sledování zpráv o počasí, čtení, žraní, …atd.). Náhle se podíval na obrazovku a spatřil tam předpověď, že na Novém Zélandu bude zítra 58°C. To ho tak šokovalo, že se hned zvedl a velmi sexy klátivou chůzí za rozhazování rukama vymašíroval ze dveří. Jak tak chodil sexy chůzí po potemnělých chodbách, narazil na svého jaffského přítele Teal’ca.
„ Čau Teal’cu, co tady děláš, takhle v noci?“ usmál se sexy úsměvem Jonas. Teal’c vypadal neméně překvapeně.
„ Spíš bych se měl ptát já, Jonasi Quinne, co ty tady děláš v těchto pozdních hodinách?“
„ Proč bych ti to měl říkat?“
„ Protože já jsem starší, je mi 93, a ty jsi ještě malej, ještě se vyvíjíš, měl bys spát!“ zapl Teal’c rodičovský mod. Jonas se podíval na svůj sexy hrudník v přiléhavém tričku. Že se ještě bude vyvíjet? Hmm… Během tohoto rozhovoru se Teal’covi začal rodit v hlavě podivný nápad a potom, jakoby proti své vůli, řekl:
„ Jonasi Quinne, musím říct, že dneska jsi opravdu mimořádně sexy!“ Ani nevěděl, proč to vlastně řekl. A pak náhle znal odpověď. To autorka ho donutila, aby vypustil z úst tuto příšernou a úchylnou hlášku.
„ Díky, Teal’cu, ale to já přece dávno vím,“ usmál se samolibým sexy úsměvem Jonas. Ale Teal’c ho už neposlouchal. Obrátil se směrem, kde by podle jeho kusých informací o základně SGC mělo být teoreticky nebe.
„ Tos byla ty!“
No teda, jseš chytřejší, než jsem čekala, Teal’cu!
„Jsem svobodný Jaffa! Nikdo mě nebude ovládat!“
Jo? Jseš si jistej? To se uvidí.
„ Vážně, jseš dnes vážně mimořádně sexy, Jonasi Quinne,“ prohlásil Teal’c jako by se nechumelilo a dal se chodbou. Jonas ho sexy chůzí následoval. Náhle si autorka řekla, že se jí bude lépe zvládat těžký úkol autorství, když si najde něco k jídlu, a tak odešla. Jonas byl stále tak sexy, na tom odchod autorky prostě nic nemůže změnit. Jakmile se však Teal’c přesvědčil, že je opravdu pryč a nehrozí mu tedy žádné nebezpečí, obrátil se s typickým jaffím výrazem k Jonasovi.
„ Tak hele, ty mrňavej spratku, něco ti řeknu.“
„ Ale... Teal’cu!?“
„ Ticho. Ty nejseš vůbec sexy, akorát se tady naparuješ s tim svym hrudníkem a nosíš trička o dvě čísla menší a chodíš jako úchyl, což taky seš, a...“ musel se nadechnout.
„ Cože? Ale ještě před chvílí jsem byl sexy!“ řekl rozhořčeně Jonas a na tváři měl svůj sexy nechápavý výraz.
„ Co bylo, bylo, hochu, tak teď znáš pravdu, víš co si o tobě myslím a je to!“ Teal’c se opět obrátil ke stropu, protože dobře věděl, co ho čeká... „ Zemřu svobodný!“ Právě v tomto okamžiku se vrátila autorka. Když spatřila, co se tu za dobu její nepřítomnosti dělo, rozhodla se, že Teal’covi jeho zbožné přání splní.
Okamžik po tom spadl na Teal’ca strom. Dvacet pater pod zemí. Možné je vše. Jonas nejdřív ztuhl hrůzou, ale pak se vrhl k interkomu.
„ Zdravotní tým na dvacáté podlaží!!“ zakřičel. Za několik vteřin už se přiřítila doktorka Fraiserová s komandem... já vím, že ne bratrů... porodních asistentů... taky ne... prostě těch, co dělaj to co sestry, ale jsou to chlapi, jste v obraze? Každý z nich měl v ruce mačetu a ihned se dali do prosekávání bujných větví – ten strom byl opravdu velmi košatý. Jonas na to jen šokovaně koukal a byl sexy. Ovšem, už když se dostali do poloviny vzdálenosti, která je dělila od Teal’ca, věděla doktorka, že jdou pozdě. V zeleném listoví totiž uviděla kaluž krve z Teal’ca. Jonas stále jen šokovaně koukal neschopen akce. Za chvíli už vytáhli Teal’ca zpod stromu. Jonas pohlédl na chumel končetin, který ještě před chvílí býval Jaffou.
„ Dostane se z toho, doktorko?“ pronesl svým sexy hlasem. Doktorka hodila to, co zbylo z Teal’ca do igelitového pytle a ten dala na nosítka.
„ To ukáže jen čas, Jonasi,“ odpověděla starostlivě a byla pryč, s ní i její komando.
Jonas jen pokrčil rameny a vydal se dál chodbou nebezpečně sexy chůzí. Autorka si řekla, že by bylo na čase na osobní setkání. Náhle se před Jonasem zpoza rohu vynořila Robin (to je autorka). Jonas se na ni usmál sexy úsměvem a vrhl na ni výjimečně sexy pohled. Robin okamžitě omdlela, v šoku ze setkání s tak sexy osobností. Jonas se jen zarazil a podivil se, proč všichni v jeho blízkosti dnes skončí na ošetřovně. Hm. Vydal se dál za roh a zmizel z dohledu. Chodba byla prázdná. Zářivka poblikávala. Stále bylo ticho. Stále se nic nedělo. Autorka už si začínala říkat, že asi půjde někam jinam, když se náhle mezi podlahou a stropem zhmotnil pazn... Daniel Jackson.
„ Jééé, já jsem v SGC!“ podivil se. Už se nějakou dobu obdivně rozhlížel kolem, když se proti němu vypotácel ožralý plukovník O’Neill.
„ Čau Danieli, neviděls Carterovou?“ zamumlal na uvítanou.
„ Hmm, ne,“ odpověděl Jackson, „ Jacku, ...“ Ale Jack už ho neposlouchal, prošel skrz něj a zmizel v další potemnělé chodbě. Sotva se Jackson vzpamatoval z šoku, že jím někdo prošel, vynořila se zase zpitá Sam.
„ Ahoj, Danieli, neviděl jste plukovníka O’Neilla?“ zeptala se na uvítanou.
„ Hmm...ne,“ odpověděl Jackson, „ Sam...“ Ale Sam už se o něj vůbec nezajímala. Prošla skrz něho a zmizela ve stejné chodbě jako prve plukovník. Jackson si řekl, že takovéhle chování nebude trpět a opět zmizel stěnou někam do neznáma. Za chvíli šel chodbou Teal’c. Hej, nemáš ty bejt mrtvej? řekla autorka a do Teal’ca uhodil blesk (dvacet pater pod zemí). Zbyla po něm jen hromádka popela a díra v podlaze. Za další chvíli šel kolem seržant Walter Davis (později Harriman) a zakopl o tu díru. Když se zvedl, všiml si i popela.
„ Sakra, ty lidi tady po sobě prostě musej furt nechávat nějakej bordel!“ nadával tiše seržant a obrátil se ke skříňce poslední záchrany. Vytáhl z ní smetáček a lopatku a vyhodil popel z okna (dvacet pater pod zemí). Potom opět odešel. Příští půl hodiny se nic nedělo, a tak si autorka řekla, že se zase podívá po svém sexy oblíbenci Jonasovi. Nalezla ho – kde jinde také – v kantýně. Seděl tam s Teal’cem a dávali si do nosu.
Hele, nemá bejt náhodou kantýna přes noc zavřená?
„ To sice ano, ale my jsme měli hlad a tak jsme se sem vloupali a ukradli jsme i nějaký jídlo!“ odpověděl Jonas a ládoval se něčím blíže neurčeným. Je zvláštní, že i při této činnosti vypadal neobyčejně sexy. Autorka už ovšem tušila zradu.
Ale to jste si vzali mimo příděl!
„ Přesně.“
Ach jo, sotva nedávám chvíli pozor, hned se něco musí stát!
Uvědomujete si ale, že zrovna jste někomu sežrali snídani? A on ráno přijde a už na něj nezbude? Bude o hladu? Nebude mít energii? Nebude pracovat efektivně? Ohrozí bezpečí všech na základně? Celé Země? Uvědomujete si, že tím jste ohrozili celou tuhle planetu???
„ Zní to tragicky,“ ohodnotil Jonas.
„ Ale co, naše planeta to není,“ řekl Teal’c a přidal si.
Autorka uhodila čelem do klávesnice.
žřýz žýztzt
Potom jí došlo, koho to slyšela mluvit!
Hele, nemáš ty bejt náhodou mrtvej?! rozhořčila se na Teal’ca a horečně přemýšlela, jakou krutou a bolestivou smrt mu přivodí tentokrát. Vymýšlení jí ulehčila událost, která vážně ohrozila Jonasovo postavení nejvíc sexy muže na základně. Dovnitř totiž vtrhl Apophis a s výkřikem:
„ Ha! Mám tě, sholvo!“ střelil Teal’ca tyčovou zbraní do hlavy. Ne moc originální, ale účinné.
Apophisi! Co tu děláš?
Ale ten už byl zase pryč. Jonasovi leknutím zaskočilo a začal se dusit. Při tom už nevypadal zas tak moc sexy. Když ho to přestalo bavit, odešel z kantýny.

Apophis šel chodbou a obezřetně se rozhlížel na všechny strany. Vtom spatřil výtah a hned k němu zamířil. Když se dveře otevřely, uviděl uvnitř majora Carterovou a plukovníka O’Neilla v pozici, jako by od sebe rychle odskočili a trochu pomačkanější a rozcuchanější než obvykle. Těchto detailů si ovšem vůbec nevšiml, protože je neznal zas tak podrobně a myslel si, že tak vypadají normálně. Vmáčkl se do výtahu mezi ně a vrazil prstem do nějakého tlačítka s číslem.
„ Ehm...“ pokusila se navázat hovor Samantha. Apophis střelil tyčovkou do panelu a výtah se zastavil.
„ Tak,“ pronesl a úlevně si oddychl, „Tady mě nikdy nenajdou.“
„ Promiňte mi mou zvědavost, ale neměl byste být mrtvý?“
Nebuď detailista, Sam.
„ A mám ještě jednu otázku, nemohl byste VYPADNOUT???!“ bombardovali ho otázkami Sam a Jack, kteří očividně stáli o pokračování v přerušené činnosti, ovšem bez cizí společnosti.
„ Bohužel nemohl, výtah se zastavil, vidíte?“ odpověděl slušně Apophis a udělal si pohodlí na zemi.
„ Jo, střelils do toho tyčovkou!“ mával mu Jack před nosem inkriminovanou zbraní.
„ Musel jsem, honí mě totiž Tok’rové, víte? A mám takové tušení, že se mnou nemají zrovna mírumilovné úmysly, až mě chytí. A proto chci, aby mě nechytili,“ vysvětloval své stanovisko Apophis.

Zatím se generál Hammond poflakoval střídavě po centrální místnosti, zasedačce a své kanceláři. Neměl vůbec nic na práci, stejně jako technici u zadávacích počítačů. Jenže ti si tam aspoň mohli hrát počítačové hry a také to dělali. Ale generál, ten ani nevěděl, jak nějakou pustit, nemluvě o tom, že všechny počítače byly obsazené. Byl zrovna v centrální místnosti a koukal přes rameno poručíku Simmonsovi smažícímu Klingon Academy, když se za ním z ničeho nic zhmotnil doktor Larry Murphy.
„ Pane, mám pro vás první plány X-304!“ pravil nadšeně.
„ Opravdu?“ Generál byl rád, že má aspoň něco na práci. „ Tak pojďme do zasedačky.
Murphy započal technickou přednášku o jejich novém projektu:
„ X-304, kombinace pozemské a mimozemské technologie, jejímž výsledkem je nová sekačka na trávu. Je to jen spekulace, pane, ale teď už proti nám nebudou mít Goa’uldi šanci.”
„ No, v té soutěži o nejlepší anglický trávník určitě ne,“ zamumlal generál a uvelebil se více ve svém křesle očekávaje pár příjemných hodin spánku. Ovšem nestalo se.
„ Neplánovaná aktivace brány!“ ozvalo se. Generál zaklel a vyskočil z křesla.
„ Zavřete iris!“ zavelel. Technici zrovna uložili a vypnuli hry – i když s krajním sebezapřením – a Davis vykonal jeho rozkaz. Čekali, co bude, ale nic se nedělo.
„ Seržante?“
„ Nezachytávám žádný kód, pane!“ hlásil Davis a s nadějí v hlase dodal: „ Můžu si zase zapnout hru, pane?“ Hammond už chtěl říct, že ano, ale náhle do iris něco narazilo.
„ Pane, něco narazilo na iris! A zase! Zase!“ Chvíli na to všichni přítomní zírali a nevěděli, co si mají myslet. Graham Simmons to také napjatě sledoval, ale přemýšlel při tom. Amatér. Náhle vykřikl:
„ Pane! Je to morseovka!“
„ Poručíku, teď není čas na vtipy,“ pokáral ho generál.
„ Ale opravdu!“
„ Ano? Tak co tedy vysílají? A kdo vůbec?“
„ Počkejte...“ Simmons něco naťukal na klávesnici. „T...o........js...m..e.......my..........Tok......rove............Mart...o..u..f......za....pomn.....el........k..o..d.... Pane, jsou to Tok’rové!“
„ Otevřít iris!“ vykřikl právě včas Hammond. Vzápětí z brány vyskočily čtyři postavy v divných pytlových hadrech. Vlastně ne, jedna měla gumový přiléhavý obleček, to byla Anýz. Za ní vyšel Martouf – při pohledu na něj autorka zaječela hrůzou a pokřižovala se -, který se tvářil trochu provinile, Jacob Carter, který se tvářil, jako by chtěl uškrtit Martoufa a jako poslední... ano, autorka nemohla uvěřit svému štěstí, Aldwin.
Juchůůůůůůůůů, Aldwineeee! Ráda tě vidím!!!
Ovšem na nějaké výlevy neměli Tok’rové vůbec čas.
„ Generále, máme o čem diskutovat,“ zacukrovala Anýz. Generál zrovna došel dolů k nim, ale jeho slova přerušil pištivý zvuk.
„ Íííííííííííííííííííík!!!“ zakvičel Martouf a jen tak tak se vykroutil z Jacobových vraždících rukou. Jacob zažhnul nepříčetně očima – zdálo se, že v tomhle jsou se Selmak za jedno – a jal se honit Martoufa dokola kolem brány. Když běželi třetí kolečko, pokusil se Aldwin Jacoba zastavit a uklidnit, ale byl tvrdě sražen k zemi, odkud se urychleně odplazil do bezpečí.
„ Pomooooooooc! Nepouštějte ho ke mně!“ křičel v hrůze Martouf. Ovšem než kdokoli stačil něco udělat, nadběhl mu Jacob po rampě a zákeřně na něj skočil, když byl u zadní strany brány.
„ A mám tě!!! Teď poznáš mou pomstu! Grrrrrr...“ skřehotala Selmak a začala Martoufa tahat za vlasy, zatímco mu klečela na zádech.
„ Arrggghhhh...“ vyjádřil se Martouf. Autorka se mohla umlátit smíchy. Tohle bylo fakt dokonalé.
„ Ale notak, přece ho nenecháš zabít nám Martoufa?“ vykřikla zoufale Anýz, protože věděla, že nic než autorův zásah jim už nepomůže.
Ale proč nééé...? K čemu vám vůbec je...? potutelně se usmívala autorka a sledovala, jak Selmak škube chroptějícím Martoufem.
To jsou ty malé životní radosti...
Aldwin už se mezitím zvedl a teď se rozhodl též podpořit Martoufovo přežití.
„ Nech ho žít, bez něj by tu byla nuda a vůbec, musíme mít někoho, vedle koho by vynikala má krása a dokonalost!“
Hmmm... to má něco do sebe...
Z ničeho nic se Jacob i Martouf zvedli, potřásli si rukama a připojili se k ostatním.
„ Co tak koukáte?“ zeptal se nervózně Martouf po půl minutě, co na něj všichni zírali.
„ Ehm, tak raději půjdeme do zasedačky, co říkáte?“ navrhl generál Hammond a všichni s ním souhlasili.
Na rychle svolanou poradu se dostavil z SG-1 pouze sexy Jonas Quinn a Teal’c, kterého ovšem ještě před dosednutím na židli třikrát přejela tříkolka a on se desintegroval. Chvíli čekali a pak se generál zeptal:
„ Kde jsou major a plukovník? Neviděli jste je někdo? Jonasi?“
„ Ne-e...“
„ Ale já jo, šli chodbou!“ pronesl vítězoslavně pazn... Daniel Jackson, který se právě v záblesku světla objevil uprostřed stolu. Martoufovi naběhla žíla na krku.
„ SPOLU?!?“ Zuřivě se vrhl po Danielovi. Při pohledu na něj (Martoufa) autorka zaječela hrůzou a pokřižovala se. Byl to ďábel. I když, ne, ještě nebyl tak moc ďábelský jako Dylen Hunt. Ale nejďábelštěji ďábelský ďábel je stejně náš učitel dějepisu. Samozřejmě tedy proletěl skrz Daniela, narazil hlavou do předního skla a svezl se na zem, kde zůstal ležet.
„ Ne, každý sám,“ pronesl Daniel a zmizel uražen tím, že jím už zase někdo proletěl. Generálovi bylo trapné, že je půlka stolu prázdná, a tak řekl doktoru Murphymu, aby si sedl k nim. Ovšem to také nestačilo, tak zavolal ještě poručíka Simmonse, aby se k nim přidal. Poručík v zasedačce – ve vyšších sférách! – ještě nikdy nebyl a tvářil se vyjeveně, jako by neuměl do pěti počítat. Uměl. Dokonce do sedmi. Napočítat do sedmi, to bylo jediné kritérium na místo technika zadávajícího adresy na bráně.
„ Generále, tohle je opravdu nouzová situace!“ zahájil Jacob.
„ Až tak? A co tedy chcete?“
„ Stíháme Apophise, Georgei. Je někde tady, na vaší základně!“
„ Simmonsi?!“ vzkřikl nevěřícně Hammond.
„ Ehmmm...“ došlo právě Simmonsovi, proč se mu najednou uprostřed bitvy zasekla hra. „ Že by...?“
„ To je opravdu nouzová situace! Okamžitě izolujte základnu! Teď si musím zavolat, budeme pokračovat později!“ vychrlil generál a odkvačil do své kanceláře. Kupodivu nevolal svým neteřím, nýbrž majoru Davisovi z Pentagonu. Ten, když slyšel, co se děje, se okamžitě spakoval a vyrazil na dlouhou túru do vzdálené základny SGC.

Vojáci stanující u vchodu do Cheyennské hory sice zrovna seděli u táboráku a opíkali buřty (ignoranti), ale někteří byli vegetariáni, a tak z nudy a znechucení hlídkovali. Už z dálky mávali na charismatického majora Davise a s radostí ho pustili dovnitř, samozřejmě poté, co se náležitě identifikoval. Ano, ano. Sice to trochu kazila ta bradavice na tváři a ty zuby jako Fereng, nicméně byl stále velmi charismatický.
Obecně panoval názor, že mít hlídku u vchodu je velké štěstí. Tam jste přece jen občas zahlídli aspoň tryskáč nebo náklaďák, ale pro ty uvnitř byl Davis jedinou spojkou s okolním světem a s civilizací.

Když dorazil Davis do zasedací místnosti, první co udělal, bylo, že hodil na stůl velký balík pošty a novin. Hned se na to vrhl chumel mužů a žen, kteří se na Daivse nalepili cestou dolů a kteří toužili po nějakých dopisech od rodiny a přátel. Hammond počkal až vypadnou, schrábnul kupku periodik a jal se vysvětlovat situaci.
„ Majore Davisi, jsem opravdu rád, že jste dorazil. Sedněte si támhle. Tok’rové, to jsou tihle divní lidé…“
„ Já vím, co jsou Tok’rové,“ řekl charismatický Davis a ulpěl pohledem na Martoufovi ležícím na zemi.
„ No, tak ti říkají, že prý je tu Apophis a…“ Pokračoval ve svém monologu, ale autorku něco napadlo.
Simmonsi, udělal bys pro mě něco?
„ No jasně.“ Zatím se mu zásahy vyšší moci vyplatili, tak proč né teď?
Vyměň si prosimtě místo s Aldwinem.
Simmons sice nechápal, ale vyhověl. Ovšem za chvíli toho docela litoval, protože teď seděl vedle Anýz, která na něj vrhala divné pohledy. Porada pokračovala, ale co se na ní projednávalo se asi nedozvíte, neboť autorka byla fascinována výjevem před sebou. Jedna strana stolu byla oslnivá, ale ta s Tok’ry a Simmonsem to nebyla.
Jonas byl pořád sexy, Murphy byl prostě dokonalý, Aldwin byl stále tak roztomilý a Davis byl nebezpečně charismatický!
Né, tahle povídka vůbec není samoúčelná!
Nebo jo?
Autorka tedy slintala a o to, co se dělo kolem, se vůbec nezajímala. Ovšem Graham Simmons byl už ze zírání Anýz dost nervózní. Nakonec to už nevydržel a kopnul do nevnímající autorky.
Co? Co se děje? Už je konec porady?
„ Ehm…“ odkašlal si generál tonem ‘To už hraničí s nejzazší hranicí’. „ Takže, jak jsem právě říkal, musíme zjistit, kde se Apophis nachází a pak dáme Tok’rům zcela volnou ruku!“
Cože? To ne! Oni by mu určitě něco nepěkného provedli! Známe Tok’ry…
Všichni se podívali na ležícího Martoufa.
Velmi nerada vás opouštím, ale musím ještě něco zařídit. Nenechte se rušit, pokračujte v poradě…
Tak tedy generál Hammond vytáhl pexeso a jelo se dál.

Autorka se zatím přesunula do zastaveného výtahu.
Apophis stále seděl na zemi a vypadal, že je v pohodě. To se ovšem o plukovníkovi a majorovi říct nedalo. Vrhali na sebe přes něj výmluvné pohledy typu:
„ Vyhodíme ho!“
„ Není kudy.“
„ Sakra.“
Nebo:
„ Já ho vemu polenem po hlavě!“
„ Žádný nemáme.“
" Sakra.“
Náhle se nad nimi v záři oslnivého světla objevil pazn… Daniel Jackson. Šokovaně pohlédl pod sebe.
„ Hélé, no téda, tady je Apophis, já to kecnu generálovi!“ A s žalobnickým křikem „ Générálé Hámmondé!“ odsvětlil pryč.
„ A sakra!“ vyskočil Apophis a rozhodl se jednat. Rozhlédl se kolem, ale nic ho nenapadlo. Žádná cesta ven, žádný použitelný materiál… i když… hmm.
„ Hned si oba sundejte šaty!“ zamířil na Sam a na Jacka tyčovou zbraní. To je opravdu šokovalo.
„ Cože? Všechny?“ zeptala se nedůvěřivě Samantha a dívala se na Apophise jako na úplného šílence, což taky nepochybně byl.
„ No, to zas ne, něco si můžete nechat,“ znejistěl mocný Vládce Soustavy, „ Ale rychlé, nebo mě chytěj!“ začal panikařit a šťouchal do nich odjištěnou tyčovkou.
„ Nojo, aby ses nám nezbláznil…“ A už si sundávali kalhoty a bundy s insigniemi SG-1.
Jeho plán byl věru geniální. Až se divil, jak ho to napadlo. Sebe převlékne za O’Neilla a svojí tyčovku na Carterovou. Bylo jasné, že něco takového nemají ti podlí Tok’rové a tupí Tau’ri šanci prokouknout. Ještě si narazil na hlavu O’Neillovu čepici (ten ji jako zázrakem měl zrovna s sebou) a bylo to. Problém byl, že tyčovka nemá blond vlasy, ale byl si jistý, že takového detailu si nikdo ani nevšimne.

Pexeso v zasedací místnosti se pěkně rozjíždělo. Nejvíc dvojic měl samozřejmě Jonas Quinn, který se sexy samolibě usmíval na zuřící spoluhráče. Ale nebylo to vůbec fér, protože on si pamatoval všechny kartičky a o tom přece pexeso není! Naopak nejméně ze všech měl Teal’c, ale to také nebylo fér, protože ten na poradě vůbec nebyl. A nejmíň měl také Martouf, který se ani neuráčil přijít ke stolu a stále byl tvrdošíjně v bezvědomí. Jeho smůla. Náhle se nad stolem opět zjevil pazn… Daniel Jackson! JACKSON! Já si na to už prostě nezvyknu. Tedy, zjevil se Jackson, který všechny vyděsil, nejvíc majora Davise. Tomu se hrůzou rozšířily zorničky a třesoucím se hlasem řekl:
„ Doktore, co tu děláte, vždyť jste mrtvý!?“
„ Já nejsem mrtvý.“
„ Ale jste.“
„ Ale nejsem!“
„ Jste, ale vy to jen tak děláte, že nejste, abyste mě mohl v noci strašit!“ zapištěl major Davis a charismaticky vyběhl ze zasedačky neznámo kam. Daniel se za ním chvíli škodolibě díval. „ Hm, nikdy jsem ho neměl rád…“ zamumlal. „ Takže generále, chtěl jsem vám říct, že jsem právě viděl Apophise v zastaveném výtahu s Jackem a Sam.“
„ SPOLU?“ zařval Martouf, který se zrovna probral a zvedl z podlahy. Zuřivě se vrhl po Danielovi, ale proletěl skrz a spadl ze schodů do centrální místnosti, kde zůstal bez hnutí ležet.
„ Jo, spolu… Hm, nikdy jsem ho neměl moc rád…“
„ Opravdu, doktore Jacksone?“ zeptal se pro jistotu Hammond.
„ Ano, opravdu, generále Hammonde,“ napodobil pazn… Daniel Jackson! To jsem myslela, Jackson, samozřejmě! Napodobil Jackson jeho hlas a za úchylného hihňání protekl stropem. Za chvíli se vrátil z neznáma za dveřmi zasedačky charismatický major Davis a nasupeně usedl zpět ke stolu.
„ HA!“ vyskočil Jacob, „ Teď je náš!“ A všichni Tok’rové mimo Martoufa vytasili zakňaktely a vyřítili se pryč.

Apophis vystřílel do stropu výtahu díru a vylezl ven. Pak si však uvědomil, že potřebuje vlastně dolů. Tak se zase vrátil, vystřílel tyčovou Carterovou díru do podlahy a skočil do ní. Velmi spoře odění Jack a Sam se za ním podívali. Jejich nevítaný společník konečně zmizel. Pak pohlédli na sebe…

Po několika drobných nedorozuměních s technickým vybavením se Apophis a jeho tyčovka konečně dostali do centrální místnosti.
„ Ehm… Dobrý den, zadejte okamžitě adresu na… é… na Chulak!“ vyhrkl, když spatřil u počítače Waltra Davise smažícího Warcraft.
„ Pane? Kde je generál?“ podivil se Davis a pohlédl z „O’Neilla“ na „ Carterovou“. Ta nic neřekla. Asi se jí něco stalo, dokonce se seržantovi zdálo, že dnes nemá svůj sex-appeal. Ale O’Neillovi… zazářily oči (!?!?) a nepřirozeně hlubokým hlasem vykřikl:
„ Jaký generál, chlape, já jsem tvůj bůh, tak dělej, co říkám!“ a podivně při tom třásl s Carterovou. Davis se lekl a raději mu vyhověl.
„ První symbol zadán…“ Apophis už na nic nečekal a upaloval i s tyčovkou do prostoru brány.

Hammond, Jonas, Murphy, Simmons a major Davis se děsně nudili v zasedačce. Zatím se bavili přednáškou o X-304 a opravdu se mohli smíchy potrhat, tedy kromě Murphyho, ten by spíše uražen. Náhle uslyšeli známé zvuky otáčení brány a vysoký hlas seržanta Davise:
„ První symbol zadán…“ No, každá změna dobrá. Všech pět se nalepilo na velké okno a se zaujetím pozorovali, kdo to bez generálova vědomí chce projít na jinou planetu.
„ Už se těším, jak Davise seřvu,“ těšil se Hammond.
„ Pánové, jsem sotva v polovině, dávejte prosím pozor,“ pokoušel se Murphy upoutat jejich pozornost – marně.
„ Neměli bychom jít dolů a zastavit to?“ strachoval se Jonas a byl sexy.
„ S vámi fakt není žádná sranda,“ vmetl mu do tváře major Davis, který ho neměl moc rád, kvůli jeho patnácti párům z pexesa. Chvíli bylo ticho. Potom se všichni obrátili na Simmonse v očekávání jeho příspěvku do geniálních hlášek. Nedočkali se. Jak uslyšel ty známé věty („ Druhý symbol zadán!“), jen seděl s nepřítomným výrazem a cukal prsty před sebou jako po klávesnici.
„ Třetí symbol zadán…“ mumlal si potichu. Když se obrátili zpět k bráně, spatřili, že tam stojí O’Neill s Carterovou.
Proč jen tam musel s nimi být i onen ďábelský sexy Jonas Quinn? Nikdo nevěděl. Nicméně tam byl a to byla osudová chyba, protože díky své schopnosti všímat si drobností odhalil, co mělo zůstat skryto.
„ Generále, Carterová nemá vlasy!“ vykřikl. A potom si všiml i dalších věcí a zatímco ostatní jen nechápavě zírali, on pochopil zradu. Okamžitě vyrazil po schodech do centrální místnosti.
„ Šestý symbol zadán!“ Jonas užuž chtěl vykřiknout: „ Zavřete iris!“, když tu zakopl o Martoufa ležícího na posledním schodu, fláknul sebou a vyrazil si dech.
„ Sedmý symbol zadán!“ Silou vůle se zvedl a zařval na seržanta, ale už bylo pozdě. Apophis a jeho tyčovka byli tou dobou bezpečně na druhé straně. Dolů dorazili i ostatní ze zasedačky. Martoufa tolik kopání opět probralo a nyní se dožadoval vysvětlení situace. Nikdo si ho samozřejmě nevšímal. Měli teď jiné věci na práci.

Tok’rové slaňovali výtahovou šachtu.
„ Už vidím kabinu!“ hlásil Aldwin, který lezl první. Za chvíli už stáli na výtahu a divili se, kde se tam vzala díra od tyčové zbraně. Náhle se ze zhora ozvalo:
„ Počkejte! Du za váma!“ Pak slyšeli:
„ Aááááá!“ A potom už vedle nich stál trochu otřesený Martouf.
„ Noco, bez lana je to rychlejší.“ Ostatní si zaťukali na čelo a Jacob jako první vlezl dovnitř. To, co tam spatřil, ho vyděsilo.
„ Proboha, ať sem neleze Martouf!“ zakřičel nahoru. Dírou už se spouštěla Anýz.
„ Aldwine, zadrž ho nahoře!“ zaječela také varovně, když to uviděla. Ale bylo pozdě. Aldwin už stál také vedle nich.
„ A jéje,“ pronesl prostě a připravil se na nejhorší. Martouf stále nevěděl, co se děje, ovšem když se setkal s pohledem modrého a hnědého páru očí, jeho paranoidní mysl zapracovala a on –
Už se asi nikdy nedozvíme, co se mu stalo, nebo co vykonal za ďábelský čin, protože autorka dostat děsný záchvat smíchu a nebyla schopna svědectví.

Po srdceryvném loučení Tok’rové vypadli ze základny a všichni zas mohli volně dýchat. Jonas a Sam se rozhodli oslavit to návštěvou kantýny. Jonas si vzal tác a začal si na něj házet jídlo. Zrovna byl jablečný koláč, který mu chutnal (jako všechno). Nabíral si jeden talířek za druhým z celého pultu, na druhé straně tácu mu zas padaly dolů, kde je Samantha chytala a znova rovnala na pult. Tak to pokračovalo deset minut, dokud mu Sam neřekla, že je blbej a ať toho nechá! Sotva si však sedli, rozezněl se poplach neplánované aktivace brány, a tak vyběhli ven zanechávajíce jídlo svému osudu.

„ Zavřete iris!“ řekl generál Hammond zrovna, když přibíhali do centrální místnosti. Jack už tam stál a překážel všem v pohybu, Teal’c byl neznámo kde - zřejmě v důsledku dalšího zásahu vyšší moci.
„ Pane, něco narazilo na iris!“ řekli poručík Simmons a seržant Davis zároveň a poté na sebe pohlédli nenávistnými pohledy.
„ Cože? Jacob přece říkal, že všechny Tok’ry vypotřebovali na tu minulou morseovku,“ podivil se upřímně generál.
„ Hm… pane? Radioaktivní stopa odpovídá šatům majora Cartreové a plukovníka O’Neilla!“
„ Cože? Jak je to možné?“ vyhrkli naráz generál a oba jmenovaní. Jonas chtěl něco říct, ale náhle padl jako podťatý k zemi. Nikdo si toho nevšiml a dál dumali nad tou záležitostí z oblečením.
Na světě jsou prostě věci mezi nebem a zemí a tohle byla jedna z těch záhad, které lidstvo asi nikdy nerozřeší…
***
Tok'ra: "Takže... proč jste tady? Proč jste sem přišli, přes celou galaxii?"
O'Neill: "Jenom tak! My to děláme pořád..."
***

Příspěvek 18.8.2006 05:13:10
Miss_Atlantis Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 283
Bydliště: V zajetí RTG radiologie
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
No a jestli se někomu nechce číct ty dlouhé, tady je jedna kratší :D
Jsou to dvě povídky, tak to snad můžou bejt dva příspěvky...

APOPHIS A SPRCHY V SGC

“ Aaaaaaaaaaááuuuuuúúúú, to pááááááálíííííííííííííííí!!!!!!!!!!!” křičela rozmazaná šmouha letící chodbou a nechávající za sebou mokrou stopu. Kolemjdoucí vojín se vyděsil a běžel honem do kantýny.

Největší problémy měl Apophis v SGC se sprchami. I když mu snad stokrát vysvětlovali, na co je takové sprchování dobré a jak se to dělá, pořád mu to nějak nešlo. Doma to bylo lehčí, prostě jste vlezli do sarkofágu, na hodinku, dvě jste vypnuli a když jste vylezli, byli jste jako ze škatulky. Tau’ri si na tuto banální záležitost vymysleli až nepatřičně složitý a životu nebezpečný rituál. Tak za prvé, sprchy byly snad to nejhůře rozvrženou místností v celém komplexu. Hrozně se tam rozléhaly všechny zvuky, takže byl Apophis velmi vděčný, že tam není kamení, jinak by se mu kvůli jeho zpěvu asi stala nějaká nemilá věc – možná poslední v jeho životě. Zároveň však to tam bylo nepřirozeně stísněné Voda stříkala nejen na vás, ale i všude okolo, takže když jste vylezli ze sprchového koutu, narazili jste si ruku, nohu, hlavu nebo jinou část těla na mokrých dlaždičkách, a když jste to náhodou přežili, našli jste své oblečení celé prosáklé mýdlovou vodou. Ovšem to vše za předpokladu, že se vám tu vodu vůbec podařilo pustit. To bylo také zajímavé, sprchy měly takovou zvláštní vlastnost, že šly pouze do extrémů. A to jak v kvalitě tak v kvantitě vody. Abyste rozuměli, při pouštění vody jste měli dvě možnosti. Buď jste marně tahali a kroutili kohoutkem, dokud vás to nepřestalo bavit nebo dokud jste ho neurvali, a nebo – Apophis se nemohl rozhodnout, jestli je to horší nebo lepší – vás mohutný proud vody smetl až do chodby. No, a co se kvality týče – podle Apophisových dosavadních zkušeností tekla v SGC voda buď vařící nebo ledová. Nezdálo se, že by dělala kompromisy, nebo že by vůbec kdy slyšela o nějakých stupních mezi tím. Ani jste si nemohli být nikdy jistí, která z barevných teček – červená a modrá – kterou označuje. Většinou byla teplota stejně úplně nezávislá na tom, kterým kohoutkem se vám podařilo pootočit. A nechat se spláchnout vlnou vroucí živelné pohromy...Apophis zažil už příjemnější věci, tak třeba když ho Sokar hodil do tavící pece.

Asi poprvé v životě začal mocný Vládce Soustavy obdivovat své protivníky. Museli to být opravdu tvrdí muži – a ženy – když přežili svou každodenní hygienu.

“ Aáááááááááuuuuuuuuúúúúúúúúúú, to studííííííííííííííííííííííííííííííí!!!!!!!!!!!!” křičela rozmazaná šmouha letící chodbou a nechávající za sebou mokrou stopu.

“ Už zas?” pomyslel si znuděně kolemjdoucí vojín a nevzrušeně pokračoval ve své cestě do kantýny.
***
Tok'ra: "Takže... proč jste tady? Proč jste sem přišli, přes celou galaxii?"
O'Neill: "Jenom tak! My to děláme pořád..."
***

Příspěvek 19.8.2006 07:33:22
Rosseta Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 275
Bydliště: Homole
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
To beze jména je naprosto úžasné. Je to jedna z mála zdejších povídek, kde je dobře vyjádřeno napětí i ostatní emoce. Taky je to první povídka, jejíž hlavní hrdina je Peter Grodin.
Věci mezi nebem a zemí mě vážně rozesmály. Přesvědčily mě, že i humorná fan povídka může být dobře čitelná nejen kvůli vtipům.
A Apophis a sprchy v SGC je taky super. Je to dost neobvyklé téma, výtečně zpracované.
Napiš další! :!:
R jako Rodney, O jako Ori, S jako Sheppard, S jako Samantha, E jako Emmerson, T jako Teyla a A jako Atlantis.
Bohužel, na tomto fóru již nejsem a nebudu aktivní, Přeji hezký den.

Příspěvek 19.8.2006 07:34:31
Damacon Uživatelský avatar
Natrvalo vypovězený uživatel
Natrvalo vypovězený uživatel

Příspěvky: 215
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Někdy mi rozum opravdu zůstává stát při Rossetině hodnocení :roll: :lol: :roll:
Jsem lama, kdo je víc :D

Příspěvek 19.8.2006 08:58:09
Rosseta Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 275
Bydliště: Homole
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Smím se zeptat proč? Jen se snažím vyjádřit svůj názor.
R jako Rodney, O jako Ori, S jako Sheppard, S jako Samantha, E jako Emmerson, T jako Teyla a A jako Atlantis.
Bohužel, na tomto fóru již nejsem a nebudu aktivní, Přeji hezký den.

Příspěvek 19.8.2006 09:47:05
Klenotka Uživatelský avatar
General
General

Příspěvky: 6407
Bydliště: Zaseklá někde mezi tady a tam
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Rosseto, Damacona ignoruj. Myslí si, že jsme všicni nuly a on že je na výši. Včera to sám napsal, takže ho neber moc vážně.
Kerr Avon: Listen to me. Wealth is the only reality. And the only way to obtain wealth is to take it away from somebody else. Wake up, Blake! You may not be tranquilised any longer, but you're still dreaming.

Příspěvek 19.8.2006 11:37:53
Damacon Uživatelský avatar
Natrvalo vypovězený uživatel
Natrvalo vypovězený uživatel

Příspěvky: 215
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
díky za přesnou charakteristiku Klenotko, alespoň to o sobě nemusím psát sám, ale vy to o mě pěkně rozšíříte ;-) jste hodní poddaní :lol:

Jinak k Rossetinu hodnocení: když si přecčtu tvoje reakce na všechny povídky tady, tak mi přijde buď, že neumíš číst, nebo že máš něco s mozkem, naneštěstí tvůj minulý "ukázkový" příspěvek někdo smazal :-(
Jsem lama, kdo je víc :D

Příspěvek 19.8.2006 11:44:58
Klenotka Uživatelský avatar
General
General

Příspěvky: 6407
Bydliště: Zaseklá někde mezi tady a tam
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak v případě povídek Miss Atlantis s Rossetou souhlasím. Miss píše mnohem lépe a srozumitelněji než většina těch věcí, co tu je.
A pokud mi někdo pochválí moje povídky, tak mě to povzbudí, abych psala dál.

2Miss: Díky za ty tvoje humorné povídky. Konečně něco, co je vtipné a ne jen pokus o humor :wink: Je vidět, že SG bereš s velkým nadhledem :wink:
Kerr Avon: Listen to me. Wealth is the only reality. And the only way to obtain wealth is to take it away from somebody else. Wake up, Blake! You may not be tranquilised any longer, but you're still dreaming.

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Další

Zpět na Mrtvé povídky