Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
tak jsem se rozhodla, že by mě zajímalo, jak se mé poídky budou zamlouvat fanouškům SG, kteří navštěvují tohle fórum
Jsou to fan povídky a musím se přiznat, že za svoji parketu považuku hlavně humorné povídky, ale nejsou to přímo parodie nebo něco takového. Ale jako první bych sem chtěla dát svoji první (a zatím jedinou) nehumornou povídku, pro kterou ještě nemám vymyšlený název, tak mi možná pomůžete i v tom. Konstruktivní kritiku uvítám Jo, je to povídka o Peteru Grodinovi po událostech na satelitu 
Miss Atlantis
Pokračování
„Je mi líto...“ Peter Grodin stál na palubě umírajícího antického satelitu. Cítil zápach spálených obvodů, kolem hlavy mu poletovaly bílé jiskry, země pod nohama se mu třásla. „Je mi líto.“ Před očima mu nepřeběhl celý život, jenom jedna malá vzpomínka. Byl mnohem menší, než teď, a u babičky na zahradě trhal višně. Pokaždé, když už si myslel, že na další nedosáhne, že už jsou moc vysoko a daleko, vždycky se mu podařilo nějak chytit větev, nějak se natáhnout, zabalancovat na hranici pádu a sebrat další. A za chvíli zase. Postupně se dostal i na místa, o kterých si myslel, že tam nikdy nemůže dosáhnout. Ale po malých krůčcích, postupným přizpůsobováním se tam přece jen dostal. Višně sice nesnášel, ale jedno se u babičky na zahradě naučil. Vždycky to ještě o kousek jde. Vždycky je způsob, jak dosáhnout tam, kam je potřeba. Vždycky jsou nějaké možnosti.
Najednou jakoby se mu zatmělo před očima. Nemohl pořádně dýchat, všechen ten zmatek okolo zmizel a byl nahrazen klidem a přítmím, chladem a pocitem lehkosti. Tak to chvíli zůstalo. Peter se opatrně rozhlédl. Když se jeho oči přizpůsobily nedostatečnému osvětlení, rozpoznal kolem sebe tvary satelitu. Mírně svraštil obočí. Necítil se nějak moc mrtvý, ne, takhle si to rozhodně nepředstavoval. Čekal něco jako velký záblesk exploze a pak... pak nevěděl, ale ta exploze mu tam prostě tak nějak scházela. Zkusil se pohnout - šlo to snadno. Že by tedy nebyl mrtvý? No asi ne... ale co se s ním v tom případě stalo? Očividně je na satelitu a logika mu říkala, že to nebude ten samý, kde se nacházel před chvílí. Zatřásl mírně hlavou, jako by čekal, že mu tak zapadne ten poslední zoubek v soukolí a on přijde na to, kde je. Nestalo se to, a tak se rozhodl jednat. Vytáhl ze zadní kapsy purpurové kombinézy pad a vydal se na cestu k nějakému ovládacímu panelu. Že nefunguje gravitace si uvědomil téměř okamžitě, co mu došlo, že není mrtvý. Podpora života zřejmě taky selhávala, protože mu byla čím dál větší zima a nedostávalo se mu kyslíku, nemluvě o světle. Chvíli zkoumal panel, vše bylo naprosto stejné, jako na druhém satelitu, se kterým už měl tu čest. Kromě jedné věci. Všiml si velkého výdeje energie před pár minutami, který zřejmě odčerpal většinu zbývajícího zdroje. Ještě chvíli s přivřenýma očima usilovně přemýšlel a projížděl údaje, až se mu nakonec rozsvítilo. Přenosový paprsek. U druhého satelitu byl asi nefunkční nebo tam nebyl vůbec, protože si ho vůbec nevšimli. Ale když o tom Peter tak uvažoval, klidně tam mohl někde být, jenže oni příliš spěchali. Pokusil se jeho ovládání najít teď. Přitom narazil také na senzory. To, co ukazovaly, ho příjemně překvapilo. Satelit se nacházel v blízkosti nějaké planety, na které byla základna nebo možná laboratoř Antiků. Docela by se mu hodilo se tam přemístit, protože tady už moc vzduchu nezbývalo a bylo čím dál těžší se na cokoli soustředit. Pouhou silou vůle se donutil pokračovat v pátrání po ovládání přenosového paprsku. Když ho po době, která se zdála jako věčnost, konečně nalezl, začalo se mu zatmívat před očima. To musí být tlakem, pomyslel si, mizí mi atmosféra... Z oparu hvězdiček a zvonění v uších nastavil přenos a aktivoval ho. Jestli to nebude fungovat nebo to udělal špatně, už nebude mít příležitost zkusit to znovu.
To bylo lepší. Peter se ztěžka svezl na podlahu místnosti, která mohla dost dobře být někde na Atlantis, a soustředil se na dýchání. Možná že na chvíli dokonce ztratil vědomí. Když se vzpamatoval z mrákot, cítil, že už mu není zima a že může dýchat, což bylo pozitivní. Rozhlédl se kolem sebe. Světla se v jeho přítomnosti rozsvítila stejně jako na Atlantis, ale něco mu říkalo, že tohle nebude Atlantis. Začal hledat nějaký sympatický ovládací panel. Bohužel pad mu vyklouzl z ruky někde na satelitu, takže se bude muset spolehnout na vlastní hlavu. Procházel malými místnostmi a za pár minut usoudil, že ať je tohle místo cokoli, je mnohem menší než Atlantis. Antický dizajn byl však nepopiratelný. V jedné místnosti narazil při svém pátrání na dvě stázové komory.
„Ty se mi možná budou ještě hodit,“ pomyslel si, protože umřít hlady se mu tady nechtělo a žádných zásob či jiných známek osídlení si dosud nevšiml. Ovšem sám tu přece jen nebyl. Když konečně vypátral něco jako řídící místnost, ztuhl a krve by se v něm nedořezal. U jednoho z panelů – napolo rozebraného a ověšeného různými cizími zařízeními – klečel Wraith a vrtal se v nějakých drátech. Se zavrčením se bleskově otočil k Peterovi, až se mu dlouhé bílé vlasy rozevlály kolem hlavy, a, ač to bylo téměř neznatelné, byl stejně polekaný a zaskočený jako Peter. Aspoň na chvíli. Na jeden hrozný okamžik na sebe bez hnutí hleděli a Peter si byl jistý, že mu nebije srdce. Potom se mu rozbušilo, jako by si to chtělo honem vynahradit – a možná, aby si to ještě naposled užilo, mihlo se Peterovi hlavou, protože mu bylo jasné, že proti Wraithovi nemá vůbec žádnou šanci. Peter směrem k němu pomalu zvedl holé dlaně. Nevěděl proč, bylo to prostě takové gesto, to jediné, co zbývalo člověku beze zbraně tváří v tvář Wraithovi. Ani ho nenapadlo utíkat. Tedy, samozřejmě ho to napadlo, ale nevěřil, že by utekl moc daleko, pokud by ho Wraith chtěl dostihnout. Bylo to zvláštní, ale už podruhé v jediný den velice blízko smrti myslel na višně. Ta chvíle jako by byla nekonečná.
„Nevyrušuj,“ zasyčel Wraith jediné slovo a pomalu se vrátil ke své činnosti. Peterovi skoro spadla čelist.
„Vy mě…?“ vyhrkl, ovšem Wraith se na něj znovu napůl otočil a vycenil špičaté zuby, takže Peter bez otálení vycouval. Když se za ním zavřely dveře, chvíli jen tak stál a čekal, až se mu trochu uklidní tep. Pak se rozhodl neztrácet čas. Proč se na něj Wraith hned nevrhl, to Peter nechápal, ale nemělo žádný valný smysl o tom teď přemýšlel. Očividně ho v řídící místnosti nechtěl. Tyto pocity byly v každém případě oboustranné, ale co se dalo dělat, kdo dřív přijde, ten dřív mele a taky dřív obsadí řídící místnost, to jsou jasně daná pravidla, proti kterým se zkrátka nedá nic namítat. Ale to Petera nemohlo ani v nejmenším zastavit, vždycky jsou nějaké další možnosti.
Najít nějaký jiný použitelný panel chvíli trvalo. Jako první Peter opatrně převedl veškerou postradatelnou energii do systémů, které potřeboval – senzory a komunikace.
„Nejdřív se podívám kolem,“ pomyslel si Peter. Výsledky skenování ho příliš nepotěšily. Za prvé krajina kolem základny byla pustá a naprosto neobyvatelná. Těžko říct, co se tam stalo, možná nějaký další nepovedený antický pokus… Znamenalo to však, že je zavřený bez možnosti útěku s Wraithem ve velmi omezeném prostoru, navíc bez všech prostředků. Za druhé nikde v dosahu dálkových senzorů se nenacházela ani jedna wraithská loď, ale poblíž planety se vznášelo v prostoru množství trosek, které wraithskou lodí před nějakým časem jistě byly. Wraith v řídící místnosti byl nejspíš jediný, komu se podařilo přežít, nebo možná vědec, který měl prozkoumat zdejší antickou technologii – ať tak či tak, ještě tu zřejmě nějaký čas nedobrovolně setrvá. To měl s Peterem společné, jen na rozdíl od něj se na Wraitha zrovna dnes usmálo štěstí a přišlo mu zčista jasna jídlo. Nejspíš si ho chce nechat po práci, pomyslel si Peter a náladu mu to nezlepšilo. Rozhodl se radši soustředit na vyslání nouzového signálu k Atlantis. Byl pořádně daleko, jinak by o tomhle antickém zařízení už dávno ve městě věděli, ale i antická přenosová technologie musí mít svá omezení. Nevěděl přesně, jaká ta omezení jsou, ani za jak dlouho signál dorazí k městu…
„Co to?“ ujelo rozladěně Peterovi, „No to si ze mě dělá srandu!“ Wraith zablokoval veškerou subprostorovou komunikaci mimo řídící místnost. Správně odhadl, o co se Peter bude pokoušet, a očividně nestál o to, aby mu jeho jídlo někam odešlo. Pokusil se nějak to obejít, ale pak jen bezmocně rozhodil rukama. Peter byl výjimečně slušný člověk, který kleje jen v nejkrizovějších situacích, nutno podotknout, že toto jedna taková situace byla. Ale co mohl dělat? Musí vymyslet něco jiného.
„No dobře,“ uvažoval nahlas, „Nedovolíš mi poslat subprostorovou zprávu. Ale když pošlu rádiový signál, poletí do města… hodně dlouho. To znamená, že jestli se chci odsud dostat, musím nějak poslat zprávu subprostorem… což mi nedovolíš.“ Ještě jednou se podíval, jak moc dobře mu Wraith blokuje komunikaci a v hlavě už se mu formovala chmurná myšlenka na sestrojení improvizovaného vysílače. Wraithovo rušení nemělo žádnou použitelnou skulinu. Peter si tentokrát všímal i toho, co vůbec jeho „společník“ dělá. Také se snažil vyslat signál, což Petera vůbec nepřekvapilo. Ale nešlo mu to. Zřejmě měl nedostatečné vybavení, protože Peter nikde žádné pořádné vysílání neviděl. Aspoň to mu poskytlo takové malé zadostiučinění. Ušklíbl se při představě Wraitha, jak rozzuřeně řve a mlátí do konzole.
„Nemůžu si zavolat pomoc, ale ty taky ne, hochu,“ zamumlal Peter a začal se rozhlížet kolem, co by mohl použít ke konstrukci vysílače. Nutno říci, že toho moc nebylo. Nakonec se rozhodl, že jeho poslední nadějí je rozebrat konzolu a pokusit se svést něco s ní. Zasoukal se pod panel a odklopil uzávěr. Už začínal pociťovat únavu. Zoufale se snažil vyhýbat pochmurným a pesimistickým náladám, na to teď přece nemá čas! Nemůže propadnout trudnomyslnosti, musí postavit vysílač, poslat signál… Ale co pak, Grodine, co pak? Zapomněl jsi snad na hladového Wraitha téměř na doslech odtud? Na co ti bude signál, když se změníš ve vysušenou mrtvolu? Peter takovéhle myšlenky, myšlenky na Zemi, svůj domov, který nejspíš už nikdy neuvidí, myšlenky na marnost tohohle všeho a vůbec všechny myšlenky zaháněl ještě úpornější a soustředěnější prací. Jenom kvůli tomu, že se jeho situace zdá beznadějná, se nevzdá. Vždycky jsou nějaké možnosti. A vůbec, na filozofování není čas.
Role se vyměnily. Tentokrát to byl Peter, kdo ležel překvapen při práci nečekanou návštěvou. Už nějakou dobu měl vtíravý pocit, že ho někdo pozoruje. Vykoukl tedy zpod konzole a spatřil Wraitha stojícího ve dveřích, jak ho s nakloněnou hlavou zaujatě pozoruje. Hned co se vzpamatoval z prvotního leknutí, vysoukal se Peter co nejrychleji na nohy. V duchu doufal, že ještě není čas na oběd, ale něco mu říkalo, že je.
„Venku je pustina,“ řekl Wraith a Peterovi při zvuku jeho hlasu přejel mráz po zádech.
„Já vím,“ zakoktal a stál ve střehu, protože si nebyl jistý, kam Wraith konverzací směřuje. Ten se teď začal nenuceně procházet kolem Petera a jeho poblikávající konzole.
„Dokážeš manipulovat s tímhle zařízením,“ pronesl a přivřenýma očima si Petera změřil, jako by ho odhadoval. Zastavil se kousek od něho a shlédl na něj. Peter ani nedutal a už přemýšlel, jaký to asi bude pocit, až z něj budou nedobrovolně vyprchávat léta života… Wraithovy ruce však zatím nejevily sklony k násilí. Naopak se složily za zády a Wraith řekl:
„Ty mi pomůžeš vyslat signál, já nechám tebe vyslat signál.“ Peter jen zalapal po dechu. Co to má být, Wraith ho žádá o pomoc? Nezmohl se na odpověď. Wraith si ke zvýšení Peterova šoku povzdechl.
„Mohl bych tě zabít,“ mluvil dál, „Ale, ač by mi to udělalo radost, z dlouhodobého hlediska bys mi mrtvý nebyl k ničemu a já bych se odsud nedostal. Ale vím, že mi nepomůžeš, když nenabídnu něco výměnou.“ Po chvíli ještě s vychytralým úsměvem dodal: „Nechám tě žít, zatím.“ Peter se nikdy s Wraithem nesetkal a rozhodně nečekal, že jsou tak výřeční. Hlavou mu prolétla myšlenka na stázové kóje.
„Udělám to odtud,“ osmělil se. Když vyjednávání, tak vyjednávání.
„Ano,“ souhlasil Wraith po téměř neznatelném zaváhání.
„A necháte mě žít,“ ujistil se Peter.
„Ano,“ potvrdil Wraith po poněkud delším váhání, zřejmě to pro něj bylo těžké odpírání. Pak zamířil ke dveřím.
„Teď uvolním komunikaci,“ oznámil. Když Peter nic neříkal, opustil místnost. Peter horečně přemýšlel, jak nejlépe této chatrné dohody využít. Nevěděl, do jaké míry může Wraithovi věřit, že dodrží svou část úmluvy… Pak zakroutil rezignovaně hlavou. Když nevyšle ten signál, zahyne tu tak jako tak. A zoufalá situace si žádá zoufalé činy, vzpomněl si na Rodneyho oblíbené úsloví. Takže pomůže Wraithovi. Sklonil se nad konzolí a sledoval údaje. Nastavil vše potřebné, takže Wraith musel už jen dodat frekvence, na kterých chtěl vysílat. A teď se uvidí, jak férově hraje. Vše se okamžitě zase uzavřelo, jen malá oblast téměř na hranici frekvenční stupnice zůstala volná. Peter nebyl ani moc překvapený. Začal vysílat a v chmurných myšlenkách zakódoval vysílač proti vypnutí. Na Atlantis to ztěží budou považovat za něco víc, než statický šum, pokud tomu nevěnují zvýšenou pozornost, což bylo – Peter ztuhl. Najednou ho jako blesk z čistého nebe udeřila myšlenka, která ho málem srazila na kolena. Proč si je vlastně tak jistý, že Atlantis ještě existuje? Proč si je tak jistý, že někdo odtamtud ještě žije? Vždyť naposledy, když o nich slyšel, mířily k městu dvě wraithské lodě… Jaká je pravděpodobnost, že je zastavili, bez pomoci antického satelitu? Peter nebyl na chvíli schopen pohybu, jaktože ho tohle nenapadlo dřív? Teď už bylo téměř nemožné bránit se depresivním myšlenkám. Jako ve zpomaleném filmu se zase vrátil ke své práci na konzole, ale tak nějak to všechno přestalo dávat smysl. Jestli je jediný přeživší z celé expedice, proč by měl vysílat nějaký signál?! Zase odtáhl třesoucí se ruce od ovladačů a pokusil se zhluboka dýchat. Petere, seber se, nesmíš propadnout apatii, to ne, to je to nejhorší! Vždycky jsou možnosti, vždycky je naděje, nezapomínej, sakra. Nevíš, jestli je Wraithové zničili, navíc, jako bys neznal Rodneyho. Určitě něco vymyslel. Každopádně se nesmíš přestat snažit do poslední chvíle. Pamatuj… Peter na chvíli zavřel oči a zakryl je dlaněmi. Když se uklidnil, vrátil se k práci. Nevěřil Wraithovi ani na minutu tu část, že ho nechá žít. Takže se chtěl trochu pojistit, že se to stane. Měl v plánu převést všechnu energii, ke které měl přístup, do jedné ze stázových kójí… a pokud možno se ujistit, že to tak zůstane na dobu neurčitou, a taky uzavřít všechny prostory. Jak dlouho Wraithovi potrvá, než zakódování přepíše? No, těžko na tom bude záležet, jestli tohle neprovedeš dost rychle, než si uvědomí, co se děje, takže dělej Peter, makej…
Konečně. Konečně. Peter se svezl na zem vedle panelu, se kterým před tím pracoval a složil hlavu do dlaní. Byl tak unavený, tak strašně unavený… Vyčerpaně se zvedl a pohlédl na stázovou komoru. Dokáže ji Wraith otevřít? Nevěděl. S tímto vědomím naprogramoval systém, aby ho probudil, jakmile na oběžnou dráhu planety vstoupí loď. Jakákoli. A jestli to budou Wraithi… smůla je faktor v lidském životě jako každý jiný. V naprosté temnotě a rostoucím chladu vstoupil Peter do kóje.
Tentokrát se natáhl až moc daleko. Jestli to dokáže vybalancovat, se teprve ukáže.
Probudit se ze stáze, to není jako probuzení ze spánku. Je to jako byste si právě uvědomili, že jste vůbec nedávali pozor, co se kolem vás děje, netušíte, jak už dlouho jste mimo ani čemu jste to vlastně nevěnovali pozornost a proč. Snažíte se rychle zaostřit pohled, dostat se znovu do dění, ať už je jakékoli, a pokud možno se tvářit velice zúčastněně a zaujatě, pro všechny případy. Ale jde to tak pomalu, zoufale pomalu… a vy si jen zvolna uvědomujete, co se ve skutečnosti s vámi děje.
Peter se probudil do zimy a tmy protržené jen zářením jeho kóje a ovládacího panelu. Hleděl přímo do tváře zubícího se Wraitha. Nemohl se hýbat, byl ještě ztuhlý po stázovém spánku – jak dlouhém? Mohl jen přihlížet, jak se k němu Wraith blíží, za předek tmavě rudé kombinézy ho vytahuje z kóje a z takové blízkosti, že Peter cítil teplý závan jeho dechu na kůži, mu vítězoslavně syčí do tváře…
Naděje umírá poslední.
„Je mi líto...“ Peter Grodin stál na palubě umírajícího antického satelitu. Cítil zápach spálených obvodů, kolem hlavy mu poletovaly bílé jiskry, země pod nohama se mu třásla. „Je mi líto.“ Před očima mu nepřeběhl celý život, jenom jedna malá vzpomínka. Byl mnohem menší, než teď, a u babičky na zahradě trhal višně. Pokaždé, když už si myslel, že na další nedosáhne, že už jsou moc vysoko a daleko, vždycky se mu podařilo nějak chytit větev, nějak se natáhnout, zabalancovat na hranici pádu a sebrat další. A za chvíli zase. Postupně se dostal i na místa, o kterých si myslel, že tam nikdy nemůže dosáhnout. Ale po malých krůčcích, postupným přizpůsobováním se tam přece jen dostal. Višně sice nesnášel, ale jedno se u babičky na zahradě naučil. Vždycky to ještě o kousek jde. Vždycky je způsob, jak dosáhnout tam, kam je potřeba. Vždycky jsou nějaké možnosti.
Najednou jakoby se mu zatmělo před očima. Nemohl pořádně dýchat, všechen ten zmatek okolo zmizel a byl nahrazen klidem a přítmím, chladem a pocitem lehkosti. Tak to chvíli zůstalo. Peter se opatrně rozhlédl. Když se jeho oči přizpůsobily nedostatečnému osvětlení, rozpoznal kolem sebe tvary satelitu. Mírně svraštil obočí. Necítil se nějak moc mrtvý, ne, takhle si to rozhodně nepředstavoval. Čekal něco jako velký záblesk exploze a pak... pak nevěděl, ale ta exploze mu tam prostě tak nějak scházela. Zkusil se pohnout - šlo to snadno. Že by tedy nebyl mrtvý? No asi ne... ale co se s ním v tom případě stalo? Očividně je na satelitu a logika mu říkala, že to nebude ten samý, kde se nacházel před chvílí. Zatřásl mírně hlavou, jako by čekal, že mu tak zapadne ten poslední zoubek v soukolí a on přijde na to, kde je. Nestalo se to, a tak se rozhodl jednat. Vytáhl ze zadní kapsy purpurové kombinézy pad a vydal se na cestu k nějakému ovládacímu panelu. Že nefunguje gravitace si uvědomil téměř okamžitě, co mu došlo, že není mrtvý. Podpora života zřejmě taky selhávala, protože mu byla čím dál větší zima a nedostávalo se mu kyslíku, nemluvě o světle. Chvíli zkoumal panel, vše bylo naprosto stejné, jako na druhém satelitu, se kterým už měl tu čest. Kromě jedné věci. Všiml si velkého výdeje energie před pár minutami, který zřejmě odčerpal většinu zbývajícího zdroje. Ještě chvíli s přivřenýma očima usilovně přemýšlel a projížděl údaje, až se mu nakonec rozsvítilo. Přenosový paprsek. U druhého satelitu byl asi nefunkční nebo tam nebyl vůbec, protože si ho vůbec nevšimli. Ale když o tom Peter tak uvažoval, klidně tam mohl někde být, jenže oni příliš spěchali. Pokusil se jeho ovládání najít teď. Přitom narazil také na senzory. To, co ukazovaly, ho příjemně překvapilo. Satelit se nacházel v blízkosti nějaké planety, na které byla základna nebo možná laboratoř Antiků. Docela by se mu hodilo se tam přemístit, protože tady už moc vzduchu nezbývalo a bylo čím dál těžší se na cokoli soustředit. Pouhou silou vůle se donutil pokračovat v pátrání po ovládání přenosového paprsku. Když ho po době, která se zdála jako věčnost, konečně nalezl, začalo se mu zatmívat před očima. To musí být tlakem, pomyslel si, mizí mi atmosféra... Z oparu hvězdiček a zvonění v uších nastavil přenos a aktivoval ho. Jestli to nebude fungovat nebo to udělal špatně, už nebude mít příležitost zkusit to znovu.
To bylo lepší. Peter se ztěžka svezl na podlahu místnosti, která mohla dost dobře být někde na Atlantis, a soustředil se na dýchání. Možná že na chvíli dokonce ztratil vědomí. Když se vzpamatoval z mrákot, cítil, že už mu není zima a že může dýchat, což bylo pozitivní. Rozhlédl se kolem sebe. Světla se v jeho přítomnosti rozsvítila stejně jako na Atlantis, ale něco mu říkalo, že tohle nebude Atlantis. Začal hledat nějaký sympatický ovládací panel. Bohužel pad mu vyklouzl z ruky někde na satelitu, takže se bude muset spolehnout na vlastní hlavu. Procházel malými místnostmi a za pár minut usoudil, že ať je tohle místo cokoli, je mnohem menší než Atlantis. Antický dizajn byl však nepopiratelný. V jedné místnosti narazil při svém pátrání na dvě stázové komory.
„Ty se mi možná budou ještě hodit,“ pomyslel si, protože umřít hlady se mu tady nechtělo a žádných zásob či jiných známek osídlení si dosud nevšiml. Ovšem sám tu přece jen nebyl. Když konečně vypátral něco jako řídící místnost, ztuhl a krve by se v něm nedořezal. U jednoho z panelů – napolo rozebraného a ověšeného různými cizími zařízeními – klečel Wraith a vrtal se v nějakých drátech. Se zavrčením se bleskově otočil k Peterovi, až se mu dlouhé bílé vlasy rozevlály kolem hlavy, a, ač to bylo téměř neznatelné, byl stejně polekaný a zaskočený jako Peter. Aspoň na chvíli. Na jeden hrozný okamžik na sebe bez hnutí hleděli a Peter si byl jistý, že mu nebije srdce. Potom se mu rozbušilo, jako by si to chtělo honem vynahradit – a možná, aby si to ještě naposled užilo, mihlo se Peterovi hlavou, protože mu bylo jasné, že proti Wraithovi nemá vůbec žádnou šanci. Peter směrem k němu pomalu zvedl holé dlaně. Nevěděl proč, bylo to prostě takové gesto, to jediné, co zbývalo člověku beze zbraně tváří v tvář Wraithovi. Ani ho nenapadlo utíkat. Tedy, samozřejmě ho to napadlo, ale nevěřil, že by utekl moc daleko, pokud by ho Wraith chtěl dostihnout. Bylo to zvláštní, ale už podruhé v jediný den velice blízko smrti myslel na višně. Ta chvíle jako by byla nekonečná.
„Nevyrušuj,“ zasyčel Wraith jediné slovo a pomalu se vrátil ke své činnosti. Peterovi skoro spadla čelist.
„Vy mě…?“ vyhrkl, ovšem Wraith se na něj znovu napůl otočil a vycenil špičaté zuby, takže Peter bez otálení vycouval. Když se za ním zavřely dveře, chvíli jen tak stál a čekal, až se mu trochu uklidní tep. Pak se rozhodl neztrácet čas. Proč se na něj Wraith hned nevrhl, to Peter nechápal, ale nemělo žádný valný smysl o tom teď přemýšlel. Očividně ho v řídící místnosti nechtěl. Tyto pocity byly v každém případě oboustranné, ale co se dalo dělat, kdo dřív přijde, ten dřív mele a taky dřív obsadí řídící místnost, to jsou jasně daná pravidla, proti kterým se zkrátka nedá nic namítat. Ale to Petera nemohlo ani v nejmenším zastavit, vždycky jsou nějaké další možnosti.
Najít nějaký jiný použitelný panel chvíli trvalo. Jako první Peter opatrně převedl veškerou postradatelnou energii do systémů, které potřeboval – senzory a komunikace.
„Nejdřív se podívám kolem,“ pomyslel si Peter. Výsledky skenování ho příliš nepotěšily. Za prvé krajina kolem základny byla pustá a naprosto neobyvatelná. Těžko říct, co se tam stalo, možná nějaký další nepovedený antický pokus… Znamenalo to však, že je zavřený bez možnosti útěku s Wraithem ve velmi omezeném prostoru, navíc bez všech prostředků. Za druhé nikde v dosahu dálkových senzorů se nenacházela ani jedna wraithská loď, ale poblíž planety se vznášelo v prostoru množství trosek, které wraithskou lodí před nějakým časem jistě byly. Wraith v řídící místnosti byl nejspíš jediný, komu se podařilo přežít, nebo možná vědec, který měl prozkoumat zdejší antickou technologii – ať tak či tak, ještě tu zřejmě nějaký čas nedobrovolně setrvá. To měl s Peterem společné, jen na rozdíl od něj se na Wraitha zrovna dnes usmálo štěstí a přišlo mu zčista jasna jídlo. Nejspíš si ho chce nechat po práci, pomyslel si Peter a náladu mu to nezlepšilo. Rozhodl se radši soustředit na vyslání nouzového signálu k Atlantis. Byl pořádně daleko, jinak by o tomhle antickém zařízení už dávno ve městě věděli, ale i antická přenosová technologie musí mít svá omezení. Nevěděl přesně, jaká ta omezení jsou, ani za jak dlouho signál dorazí k městu…
„Co to?“ ujelo rozladěně Peterovi, „No to si ze mě dělá srandu!“ Wraith zablokoval veškerou subprostorovou komunikaci mimo řídící místnost. Správně odhadl, o co se Peter bude pokoušet, a očividně nestál o to, aby mu jeho jídlo někam odešlo. Pokusil se nějak to obejít, ale pak jen bezmocně rozhodil rukama. Peter byl výjimečně slušný člověk, který kleje jen v nejkrizovějších situacích, nutno podotknout, že toto jedna taková situace byla. Ale co mohl dělat? Musí vymyslet něco jiného.
„No dobře,“ uvažoval nahlas, „Nedovolíš mi poslat subprostorovou zprávu. Ale když pošlu rádiový signál, poletí do města… hodně dlouho. To znamená, že jestli se chci odsud dostat, musím nějak poslat zprávu subprostorem… což mi nedovolíš.“ Ještě jednou se podíval, jak moc dobře mu Wraith blokuje komunikaci a v hlavě už se mu formovala chmurná myšlenka na sestrojení improvizovaného vysílače. Wraithovo rušení nemělo žádnou použitelnou skulinu. Peter si tentokrát všímal i toho, co vůbec jeho „společník“ dělá. Také se snažil vyslat signál, což Petera vůbec nepřekvapilo. Ale nešlo mu to. Zřejmě měl nedostatečné vybavení, protože Peter nikde žádné pořádné vysílání neviděl. Aspoň to mu poskytlo takové malé zadostiučinění. Ušklíbl se při představě Wraitha, jak rozzuřeně řve a mlátí do konzole.
„Nemůžu si zavolat pomoc, ale ty taky ne, hochu,“ zamumlal Peter a začal se rozhlížet kolem, co by mohl použít ke konstrukci vysílače. Nutno říci, že toho moc nebylo. Nakonec se rozhodl, že jeho poslední nadějí je rozebrat konzolu a pokusit se svést něco s ní. Zasoukal se pod panel a odklopil uzávěr. Už začínal pociťovat únavu. Zoufale se snažil vyhýbat pochmurným a pesimistickým náladám, na to teď přece nemá čas! Nemůže propadnout trudnomyslnosti, musí postavit vysílač, poslat signál… Ale co pak, Grodine, co pak? Zapomněl jsi snad na hladového Wraitha téměř na doslech odtud? Na co ti bude signál, když se změníš ve vysušenou mrtvolu? Peter takovéhle myšlenky, myšlenky na Zemi, svůj domov, který nejspíš už nikdy neuvidí, myšlenky na marnost tohohle všeho a vůbec všechny myšlenky zaháněl ještě úpornější a soustředěnější prací. Jenom kvůli tomu, že se jeho situace zdá beznadějná, se nevzdá. Vždycky jsou nějaké možnosti. A vůbec, na filozofování není čas.
Role se vyměnily. Tentokrát to byl Peter, kdo ležel překvapen při práci nečekanou návštěvou. Už nějakou dobu měl vtíravý pocit, že ho někdo pozoruje. Vykoukl tedy zpod konzole a spatřil Wraitha stojícího ve dveřích, jak ho s nakloněnou hlavou zaujatě pozoruje. Hned co se vzpamatoval z prvotního leknutí, vysoukal se Peter co nejrychleji na nohy. V duchu doufal, že ještě není čas na oběd, ale něco mu říkalo, že je.
„Venku je pustina,“ řekl Wraith a Peterovi při zvuku jeho hlasu přejel mráz po zádech.
„Já vím,“ zakoktal a stál ve střehu, protože si nebyl jistý, kam Wraith konverzací směřuje. Ten se teď začal nenuceně procházet kolem Petera a jeho poblikávající konzole.
„Dokážeš manipulovat s tímhle zařízením,“ pronesl a přivřenýma očima si Petera změřil, jako by ho odhadoval. Zastavil se kousek od něho a shlédl na něj. Peter ani nedutal a už přemýšlel, jaký to asi bude pocit, až z něj budou nedobrovolně vyprchávat léta života… Wraithovy ruce však zatím nejevily sklony k násilí. Naopak se složily za zády a Wraith řekl:
„Ty mi pomůžeš vyslat signál, já nechám tebe vyslat signál.“ Peter jen zalapal po dechu. Co to má být, Wraith ho žádá o pomoc? Nezmohl se na odpověď. Wraith si ke zvýšení Peterova šoku povzdechl.
„Mohl bych tě zabít,“ mluvil dál, „Ale, ač by mi to udělalo radost, z dlouhodobého hlediska bys mi mrtvý nebyl k ničemu a já bych se odsud nedostal. Ale vím, že mi nepomůžeš, když nenabídnu něco výměnou.“ Po chvíli ještě s vychytralým úsměvem dodal: „Nechám tě žít, zatím.“ Peter se nikdy s Wraithem nesetkal a rozhodně nečekal, že jsou tak výřeční. Hlavou mu prolétla myšlenka na stázové kóje.
„Udělám to odtud,“ osmělil se. Když vyjednávání, tak vyjednávání.
„Ano,“ souhlasil Wraith po téměř neznatelném zaváhání.
„A necháte mě žít,“ ujistil se Peter.
„Ano,“ potvrdil Wraith po poněkud delším váhání, zřejmě to pro něj bylo těžké odpírání. Pak zamířil ke dveřím.
„Teď uvolním komunikaci,“ oznámil. Když Peter nic neříkal, opustil místnost. Peter horečně přemýšlel, jak nejlépe této chatrné dohody využít. Nevěděl, do jaké míry může Wraithovi věřit, že dodrží svou část úmluvy… Pak zakroutil rezignovaně hlavou. Když nevyšle ten signál, zahyne tu tak jako tak. A zoufalá situace si žádá zoufalé činy, vzpomněl si na Rodneyho oblíbené úsloví. Takže pomůže Wraithovi. Sklonil se nad konzolí a sledoval údaje. Nastavil vše potřebné, takže Wraith musel už jen dodat frekvence, na kterých chtěl vysílat. A teď se uvidí, jak férově hraje. Vše se okamžitě zase uzavřelo, jen malá oblast téměř na hranici frekvenční stupnice zůstala volná. Peter nebyl ani moc překvapený. Začal vysílat a v chmurných myšlenkách zakódoval vysílač proti vypnutí. Na Atlantis to ztěží budou považovat za něco víc, než statický šum, pokud tomu nevěnují zvýšenou pozornost, což bylo – Peter ztuhl. Najednou ho jako blesk z čistého nebe udeřila myšlenka, která ho málem srazila na kolena. Proč si je vlastně tak jistý, že Atlantis ještě existuje? Proč si je tak jistý, že někdo odtamtud ještě žije? Vždyť naposledy, když o nich slyšel, mířily k městu dvě wraithské lodě… Jaká je pravděpodobnost, že je zastavili, bez pomoci antického satelitu? Peter nebyl na chvíli schopen pohybu, jaktože ho tohle nenapadlo dřív? Teď už bylo téměř nemožné bránit se depresivním myšlenkám. Jako ve zpomaleném filmu se zase vrátil ke své práci na konzole, ale tak nějak to všechno přestalo dávat smysl. Jestli je jediný přeživší z celé expedice, proč by měl vysílat nějaký signál?! Zase odtáhl třesoucí se ruce od ovladačů a pokusil se zhluboka dýchat. Petere, seber se, nesmíš propadnout apatii, to ne, to je to nejhorší! Vždycky jsou možnosti, vždycky je naděje, nezapomínej, sakra. Nevíš, jestli je Wraithové zničili, navíc, jako bys neznal Rodneyho. Určitě něco vymyslel. Každopádně se nesmíš přestat snažit do poslední chvíle. Pamatuj… Peter na chvíli zavřel oči a zakryl je dlaněmi. Když se uklidnil, vrátil se k práci. Nevěřil Wraithovi ani na minutu tu část, že ho nechá žít. Takže se chtěl trochu pojistit, že se to stane. Měl v plánu převést všechnu energii, ke které měl přístup, do jedné ze stázových kójí… a pokud možno se ujistit, že to tak zůstane na dobu neurčitou, a taky uzavřít všechny prostory. Jak dlouho Wraithovi potrvá, než zakódování přepíše? No, těžko na tom bude záležet, jestli tohle neprovedeš dost rychle, než si uvědomí, co se děje, takže dělej Peter, makej…
Konečně. Konečně. Peter se svezl na zem vedle panelu, se kterým před tím pracoval a složil hlavu do dlaní. Byl tak unavený, tak strašně unavený… Vyčerpaně se zvedl a pohlédl na stázovou komoru. Dokáže ji Wraith otevřít? Nevěděl. S tímto vědomím naprogramoval systém, aby ho probudil, jakmile na oběžnou dráhu planety vstoupí loď. Jakákoli. A jestli to budou Wraithi… smůla je faktor v lidském životě jako každý jiný. V naprosté temnotě a rostoucím chladu vstoupil Peter do kóje.
Tentokrát se natáhl až moc daleko. Jestli to dokáže vybalancovat, se teprve ukáže.
Probudit se ze stáze, to není jako probuzení ze spánku. Je to jako byste si právě uvědomili, že jste vůbec nedávali pozor, co se kolem vás děje, netušíte, jak už dlouho jste mimo ani čemu jste to vlastně nevěnovali pozornost a proč. Snažíte se rychle zaostřit pohled, dostat se znovu do dění, ať už je jakékoli, a pokud možno se tvářit velice zúčastněně a zaujatě, pro všechny případy. Ale jde to tak pomalu, zoufale pomalu… a vy si jen zvolna uvědomujete, co se ve skutečnosti s vámi děje.
Peter se probudil do zimy a tmy protržené jen zářením jeho kóje a ovládacího panelu. Hleděl přímo do tváře zubícího se Wraitha. Nemohl se hýbat, byl ještě ztuhlý po stázovém spánku – jak dlouhém? Mohl jen přihlížet, jak se k němu Wraith blíží, za předek tmavě rudé kombinézy ho vytahuje z kóje a z takové blízkosti, že Peter cítil teplý závan jeho dechu na kůži, mu vítězoslavně syčí do tváře…
Naděje umírá poslední.
. Hezky napsané, občas u nějakých vět jsem se opravdu zasmála 
